Zase se stmívá. Trčíme v téhle špinavé díře už dva dny, ale zatím jsme nezahlédli ani krysí chlup.
Moje ponožky jsou jako umaštěné hadry na nádobí. Je to tak rozčilující pocit, že mám chuť někoho praštit. Žaludek se mi svírá hlady, ale nutím své nohy kráčet dál. Mokré listy mě plácají přes obličej jako otevřené dlaně. Bolí to.
Chtěl bych Hráškovi vrátit učebnici biologie, která mě tíží v báglu, a říct mu, že ta blbá knížka má 872 stran. Taky bych mu chtěl vrátit jeho brýle, i když ty nejsou těžké. Vůbec nejsou těžké.
Hrášek je mrtvý.
Výcvikový instruktor říkal, že pojišťovna jeho rodičům něco proplatí. Neřekl kolik.
Hráškovi rodiče by na něj jistě chtěli mít nějakou památku. Proto jsem mu z kapsy vytáhl brýle a z nepromokavého báglutu zatracenou knížku. Možná, že si pak jeho rodiče budou pamatovat, jaký byl jejich syn dobrý student, na rozdíl od nás ostatních.
Hráškovo skutečné jméno bylo Meng Sien. Všichni jsme mu ale říkali Hrášku, zaprvé proto, že byl malý a hubený, jako hrachový lusk, a zadruhé proto, že rád vtipkoval o tom, že mnich, který experimentoval s hrachem, Gregor „Meng-De-Er“ Mendel, byl jeho předek.
Řekli nám, že se to seběhlo takhle: když četa pochodovala po přehradní hrázi opuštěné vodní nádrže, Hrášek si všiml vzácné rostliny v trhlině zabláceného betonu na okraji hráze. Opustil formaci, aby ji utrhl.
Možná byl na vině jeho špatný zrak, nebo ho snad ta těžká kniha vyvedla z rovnováhy. Každopádně, poslední, co všichni viděli, byl Hrášek, který opravdu vypadal jako hrachové zrnko, kutálel se a hopsal dolů po zakřiveném svahu hráze víc než sto metrů, až se nakonec jeho tělo prudce zastavilo, nabodnuté na ostrou větev trčící z vody.
Výcvikový instruktor nás poslal, abychom tělo přinesli a zabalili ho do pytle na mrtvoly. Instruktorovy rty se ještě chvíli tiše hýbaly, pak znehybněly. Věděl jsem, co chtěl dodat – všichni jsme ho to slýchali říkat každou chvíli – ale tentokrát si to odpustil. Vlastně jsem to od něj tak trochu slyšet chtěl.
Vy děcka z vejšky jste idioti. Nevíte ani jak zůstat naživu.
Má pravdu.
Někdo mi poklepe na rameno. Je to Černé dělo. Omluvně se na mě usměje. „Jídlo.“
Překvapuje mě, jak přátelsky se ke mně chová. Možná je to tím, že když Hrášek zemřel, kráčel hned vedle něj. A teď ho mrzí, že ho včas nezachytil.
Usadím se vedle táboráku, abych si usušil ponožky. Rýže chutná jako hovno smíchané se zápachem vlhkých ponožek opékajících se u ohně.
Zatraceně. Normálně jsem se rozbrečel.
* * *
Poprvé jsem s Hráškem mluvil na konci posledního ročníku, na univerzitním mobilizačním mítinku. V přední části posluchárny visel jasně červený transparent: „Je čestné milovat zemi a podporovat armádu; je záslužné chránit lidi a zabíjet krysy.“
Na pódiu se se svými projevy střídal nekonečný zástup administrativních pracovníků školy.
Sedl jsem si vedle Hráška náhodou. Já byl vysokoškolským studentem v oboru čínské literatury; on byl absolventem na katedře biologie. Neměli jsme nic společného, kromě toho, že jsme ani jeden nemohli po dokončení studia najít práci. Naše složky musely zůstat na škole, kde jsme měli proflákat další rok, nebo možná i delší dobu.
Pokud jde o mě, úmyslně jsem neudělal zkoušku z klasické čínštiny, abych mohl zůstat na škole. Nezamlouvala se mi představa, že si hledám práci, pronajímám byt, chodím do práce na devátou, jenom abych se mohl těšit, až bude konečně pět odpoledne, řeším kancelářskou politiku, atd., atd. Na škole to bylo mnohem příjemnější: mohl jsem si zadarmo stahovat hudbu a filmy, jídelna byla levná (deset juanů člověku zajistilo plné břicho), každý den jsem spal až do odpoledne a pak hrál basketbal. Taky tu byly hezké holky – samozřejmě, na ty jsem se ale mohl jenom dívat, nesahat.
Abych byl upřímný, s ohledem na aktuální trh práce a můj nedostatek využitelných schopností nebylo to, že jsem zůstal na škole, tak doopravdy mojí „volbou“. Svým rodičům jsem to ale přiznat nehodlal.
Pokud šlo o Hráška, kvůli obchodní válce se Západní aliancí nemohl dostat víza. Student biologie, který nemůže opustit zemi, nemá doma žádné vyhlídky na zaměstnání, obzvláště když zjevně patřil k těm, jimž se víc daří při čtení knih než v strkanici.
Neměl jsem nejmenší zájem vstoupit do Jednotky pro boj s hlodavci. Zatímco propaganda na pódiu pokračovala, zamumlal jsem si pod nos: „Proč nepošlou armádu?“
Jenže Hrášek se ke mně otočil a začal mě poučovat: „Copak nevíš, že situace na hranicích je teď hodně napjatá? Úlohou armády je chránit zemi před nepřátelskými národy, ne bojovat s krysami.“
Kdo takhle mluví? Rozhodl jsem se, že si z něj trochu vystřelím. „Proč nepošlou místní rolníky?“
„Copak nevíš, že jsou teď zásoby obilí značně omezené? Úkolem rolníků je pěstovat jídlo, ne bojovat s krysami.“
„Proč nepoužijou jed na krysy? Je to rychlé a levné.“
„Tohle nejsou obyčejné krysy, ale Neokrysy™. Obyčejné jedy jsou k ničemu.“
„Tak by měli vyrobit genetické zbraně, takové, které krysy po pár generacích vyhubí.“
„Copak nevíš, že genetické zbraně jsou nesmírně nákladné? Jejich úkolem je sloužit jako strategický prvek proti cizím nepřátelským národům, ne v boji proti krysám.“
Povzdechl jsem si. Tenhle chlápek byl jako jedna z těch telefonních hlasových nabídek s omezeným počtem frází, jež v jeho případě používal pořád dokola. Střílet si z něj nebyla žádná zábava.
„Takže ty si myslíš, že úkolem vysokoškolských studentů je bojovat proti krysám?“ zeptal jsem se a usmál se na něj.
Vypadalo to, že se dusí, a obličej mu zrudl. Nějakou dobu nedokázal nijak odpovědět. Pak se uchýlil ke klišé jako „osud země leží v rukou každého z nás“. Nakonec ale správnou odpověď našel: „Členové Jednotky pro boj s hlodavci mají zajištěné jídlo i přístřeší a po propuštění ze služby zaručené zaměstnání.“
* * *
Četa se vrátila do města, aby doplnila zásoby.
Všichni studenti v Jednotce pro boj s hlodavci jsou přidělováni k četám operujícím daleko od jejich domova, aby je to odradilo od dezerce. Nerozumíme si ani navzájem kvůli odlišným dialektům, a proto si všichni lámeme jazyk a mluvíme moderní standardní mandarínštinou.
Odešlu Hráškovu knihu a brýle jeho rodičům. Snažím se jim napsat srdceryvný dopis, ale nenacházím slova. Nakonec napíšu jenom: „Mrzí mě vaše ztráta.“
Pohlednice, kterou napíšu Siaosii, je však hustě zaplněná drobnými znaky. Myslím na její dlouhé, předlouhé nohy. Tohle je nejspíš už třiadvacátý dopis, který jí posílám.
Najdu obchod, kde si můžu nabít telefon a poslat textovou zprávu domů rodičům. Když operujeme v poli, většinu doby nemáme signál.
Majitel krámku si ode mě vezme jeden juan a zakření se. Obyvatelé města nejspíš nikdy tolik vysokoškolských studentů pohromadě neviděli (i když jsme teď špinaví a nevypadáme moc chytře). Pár starců a stařen se na nás usměje a ukáže nám zdvižený palec – i když možná jenom proto, že si myslí, že do ekonomiky jejich města napumpujeme nějaké peníze navíc. Když si vzpomenu na Hráška, mám chuť ukázat jim zvednutý prostředníček.
Poté, co se výcvikový instruktor postará o náležitosti Hrášková pohřbu, vezme nás do levné restaurace.
„Do naplnění kvóty nám pořád chybí nějakých dvacet čtyři procent,“ řekne.
Nikdo mu neodpoví. Všichni jsou zaměstnáni tím, aby do sebe co nejrychleji naházeli co nejvíc rýže.
„Pořádně zaberme a pokusme se získat Cenu zlaté kočky, jo?“
Stále mu nikdo neodpovídá. Všichni víme, že se k ceně váže finanční bonus pro výcvikového instruktora.
Ten praští do stolu a vstane. „Chcete být celý život bandou líných pobudů, co?“
Popadnu svou misku s rýží v obavě, že se chystá převrhnout stůl.
Ale neudělá to. Po chvilce se posadí a pokračuje v jídle.
Někdo zašeptá: „Myslíte, že máme rozbitý detektor?“
Najednou začnou mluvit všichni. Většina s tou myšlenkou souhlasí. Někdo přijde s drbem, že se nějaké četě podařilo použít detektor k hledání ložisek vzácných kovů a ropy. Přestali lovit krysy a dali se na dolování, čímž jedním tahem vyřešili problém s nezaměstnaností celé čety.
„To je k smíchu,“ reaguje výcvikový instruktor. „Detektor vyhledává stopovací prvky v krvi krys. Jak by mohl hledat ložiska ropy?“ Na chvíli se odmlčí, pak dodá: „Když budeme postupovat po proudu, určitě je najdeme.“
* * *
Když jsem výcvikového instruktora spatřil poprvé, okamžitě jsem dostal chuť jednu mu vrazit.
Poté, co jsme se prvního dne ve výcvikovém táboře seřadili, začal před námi s vážnou tváří přecházet a zeptal se: „Kdo mi řekne, proč tu jste?“
Po chvíli váhavě zvedl ruku Hrášek.
„Ano?“
„Abychom chránili domovinu,“ řekl. Všichni vyprskli smíchy. Jen já jsem věděl, že to myslí vážně.
Výraz výcvikového instruktora se nezměnil. „Myslíš si, že jsi vtipný? Odměním tě za to deseti kliky.“ Všichni se rozesmáli ještě víc.
Brzy se však smát přestali. „Pokud jde o vás ostatní, sto kliků!“
Zatímco jsme hekali a snažili se splnit rozkaz, výcvikový instruktor pomalu procházel mezi námi a napravoval nám držení těla obuškem.
„Jste tady, protože jste selhali! Žili jste na nových kolejích postavených za peníze daňových poplatníků, jedli rýži, kterou vypěstovali rolníci, užívali jste si všech privilegií, jež vám země mohla nabídnout. Vaši rodiče utratili za vaše vzdělání peníze ušetřené na své pohřby. Ale nakonec jste si ani nedokázali najít zaměstnání, nedokázali jste se ani uživit. Hodíte se jenom k chytání krys! Jste vlastně míň než krysy. Krysy se dají exportovat za valuty, ale vy? Co kdybyste se podívali do zrcadla na svoje ošklivé ksichty? Co doopravdy umíte? Řeknu vám to: vykecávat se s holkama, hrát počítačové hry, podvádět při testech. Dělejte kliky! Dokud neskončíte, nedostanete najíst.“
Při každém kliku jsem zaskřípal zuby. Kdyby se mu někdo z nás postavil na odpor, určitě bychom ho společně sundali, myslel jsem si.
Všichni si mysleli totéž, takže k ničemu nedošlo.
Později jsem při jídle v jednom kuse slyšel zvonění jídelních hůlek narážejících na misky, protože se nám třásli ruce a paže. Jeden rekrut, tak opálený, že jeho pokožka vypadala jako tmavá vydělaná kůže, nedokázal udržet hůlky, upustil na zem kus masa.
Výcvikový instruktor to viděl. „Zvedni to a sněz to.“
Rekrut byl ale tvrdohlavý. Civěl na výcvikového instruktora a nehýbal se.
„Odkud si myslíš, že se to jídlo bere? Dovol mi, abych ti něco vysvětlil: peníze na vaše jídlo jsou vymáčknuté z rozpočtu na obranu. Takže každé zrnko rýže a každý kousek masa, který sníte, znamená, že nějaký opravdický voják zůstane o hladu.“
„Koho to zajímá?“ zamumlal rekrut.
Prásk! Výcvikový instruktor převrhl stůl stojící přede mnou. Všichni jsme na sobě měli polívku, zeleninu, rýži.
„V tom případě nebude jíst nikdo.“ Výcvikový instruktor odkráčel.
Od té chvíle jsme vzpurnému rekrutovi říkali ‘Černé dělo‘.
Na druhý den poslali „hodného poldu“, hlavního správce oblasti. Ten zahájil politickou lekci. Začal citátem z Knihy písní (10. století př.n.l.) („kryso, ach kryso, nesežer mé proso“) a zmapoval tři tisíce let dlouhou historii nebezpečí, které pro obyčejný lid představuje zamoření krysami. Pak s odkazem na současný vývoj mezinárodní makro-politicko-ekonomické situace zanalyzoval jedinečnou hrozbu, kterou představuje aktuální zamoření, a nezbytnost jejího naprostého vymýcení. Nakonec nám nabídl vizi naděje a víry, kterou do nás lidé vkládají: „Je čestné milovat zemi a podporovat armádu; je záslužné chránit lidi a zabíjet krysy.“
Toho dne jsme se dobře najedli. Po nepřímé narážce na incident z předchozího dne správce zkritizoval výcvikového instruktora. Poznamenal, že my vysokoškolští absolventi jsme „nejlepší z nejlepších, budoucí vůdci naší země“ a že instruktor musí být „spravedlivý, zdvořilý, přátelský“ a položit důraz na „techniku“, místo spoléhání na pouhé „primitivní násilí“.
Nakonec se chtěl správce s námi všemi vyfotit. Pochodovým krokem jsme se vyrovnali do jedné řady. Správce držel lano, kterého se musely dotýkat špičky našich nohou, aby předvedl, jak spořádaně umíme pochodovat.
* * *
Jdeme po proudu. Výcvikový instruktor má pravdu. Nacházíme krysí trus a otisky pacek.
Začíná být chladno. Máme štěstí, že operujeme na jihu. Neumím si ani představit, že bychom stavěli tábor na severu, kde jsou teploty pod bodem mrazu. Oficiální zprávy jsou neúnavně optimistické: Jednotky pro boj s hlodavci už byly v několika oblastech se ctí rozpuštěny a jejich členové získali dobrá zaměstnání v několika málo státem vlastněných závodech. Mezi jmény šťastlivců v informačním zpravodaji však nenacházím nikoho, koho bych znal. Stejně jsou na tom všichni ostatní v četě.
Výcvikový instruktor zvedne pravou pěst. Stát. Pak roztáhne prsty. Rozptýlíme se a zkoumáme terén.
„Připravte se na bitvu.“
V tu chvíli mi dojde, jak je to všechno směšné. Jestli může být tenhle masakr – jako když si kočka hraje s myší – nazývaný „bitvou“, pak někdo jako já, kdo nemá žádné ambice a žije zbaběleji než domácí pes, může být „hrdinou“.
Ze zelenohnědého křoví se vypotácí stín. Neokrysy jsou geneticky modifikované tak, aby chodily vzpřímeně, proto jsou pomalejší než obyčejné krysy. Mezi sebou žertujeme, že je dobře, že jako předlohu nepoužili Jerryho ze seriálu Tom a Jerry.
Tahle neokrysa jde ale po čtyřech. Břicho má nafouknuté, což ještě víc omezuje její pohyb. Copak čeká mlád- ale ne. Spatřím její pohupující se penis.
Začíná se z toho stávat fraška. Tlupa chlapů s ocelovými zbraněmi se plíží za krysou s nafouklým břichem. V naprosté tichosti se pomalu blížíme polem. Krysa najednou skočí, skutálí se z kopce a zmizí.
Svorně zaklejeme a vrhneme se za ní.
Na úpatí kopce je v zemi díra. V té leží třicet čtyřicet krys s nafouklými břichy. Většina z nich je mrtvá. Ta, která tam právě skočila, pořád těžce dýchá, hrudník se jí zvedá.
„Mor?“ zeptá se výcvikový instruktor. Nikdo neodpoví. Pomyslím na Hráška. Kdyby tady byl, znal by odpověď.
Vžuk. Kopí probodne břicho umírající krysy. Drží ho Černé dělo. S úšklebkem kopí vytáhne a rozřízne přitom břicho jako zralý meloun.
Všichni zalapají po dechu. V břichu krysího samce se nachází víc než tucet krysích plodů: jsou růžové, svinuté mezi vnitřnostmi jako koktejlové krevety. Pár chlapů naprázdno dáví. Černé dělo, stále ještě s úšklebkem, znovu zvedne kopí.
„Dost,“ zastaví ho výcvikový instruktor. Černé dělo ustoupí, směje se a točí kopím.
Neokrysy byly vyrobeny tak, aby se omezila jejich reprodukční kapacita: na každou narozenou samici připadá devět samců. Důvodem byla možnost kontrolovat velikost populace a udržet tak tržní cenu krys.
Teď to ale vypadá, že reprodukční opatření selhává. Samci před námi zemřeli, protože jejich břišní dutiny nedokázaly vyživit plody. Jak je ale vůbec možné, že jsou březí? Jejich geny se zjevně snaží obejít vyprojektovaná omezení.
Vzpomenu si na jiné možné vysvětlení. Jde o něco, co mi kdysi dávno řekla Siaosia.
I když jsem měl Li Siaosiino telefonní číslo v mobilu čtyři roky, nikdy jsem jí nezavolal. Pokaždé, když jsem si ho vyhledal, ztratil jsem odvahu zmáčknout tlačítko „volat“.
Toho dne jsem se balil do výcvikového tábora, když tu jsem zaslechl Siaosiin slaboučký hlásek nesoucí se jakoby z velké dálky. Myslel jsem si, že mám halucinace, dokud jsem si nevšiml, že jsem ji omylem vytočil z kapsy. V panice jsem popadl telefon.
„Ahoj,“ řekla.
„Uch…“
„Slyšela jsem, že se chystáš zabíjet krysy.“
„Jo. Nemůžu najít práci…“
„Co kdybych tě vzala na oběd? Cítím se provinile, že jsme byli čtyři roky spolužáky a já tě skoro neznám. Bude to jídlo na rozloučenou.“
Šířily se zvěsti, že u její koleje vždy čekala luxusní auta, která ji přijela vyzvednout. Povídalo se, že střídá chlapy stejně rychle, jako když si holka zkouší šaty.
Toho večera, když jsme seděli naproti sobě, jedli smaženou rýži s hovězím a ona neměla na tváři ani špetku mejkapu, jsem to konečně pochopil. Opravdu dokázala polapit mužskou duši.
Procházeli jsme se po areálu univerzity. Jak jsme tak kráčeli kolem toulavých koček, školních tříd a prázdných laviček, najednou se mi zastesklo po škole. Bylo to vzpomínkami, které jsem si s ní přál sdílet.
„Můj otec krysy choval, a ty je teď půjdeš Zabíjet,“ řekla. „V roce krysy jdeš bojovat s krysami. To je legrační.“
„Budeš pracovat se svým otcem, až dostuduješ?“ zeptal jsem se.
Nechtěla o tom ani slyšet. Z jejího pohledu se chov krys příliš nelišil od práce ve fabrice u pásu nebo v továrně na košile. Ještě jsme stále neovládli klíčové technologie. Všechna embrya musela být dovážena. Poté, co je farmáři vychovali, prošly krysy přísným procesem kontroly kvality a ty, které uspěly, byly exportovány. V zahraničí jim byl vštípen soubor naprogramovaného chování, a pak byly prodány boháčům jako luxusní domácí mazlíčci.
Jediné, co mohla naše země, továrna světa, nabídnout, byla hromada levné pracovní síly v technologicky nejméně náročné fázi celého procesu.
„Slyšela jsem, že se lidi uprchlým krysám hrabou v genech,“ řekla Li Siaosia.
Vysvětlila mi, že stejně, jako se někteří kontraktovaní výrobci pokusili pomocí reverzního inženýrství a hrabání se v softwaru vyrobit iPhony šančaj, pokusili se i někteří majitelé krysích farem reverzním inženýrstvím pohrabat v genech krys. Jejich cílem bylo zvýšit poměr samic a procento přeživších mláďat. Jinak byla totiž jejich marže příliš nízká.
„Proslýchá se, že tentokrát krysy neutekly,“ pokračovala, „ale byly vypuštěny majiteli farem. Byl to jejich způsob, jak vyvinout nátlak na jisté vládní složky, aby získali větší příspěvky pro své odvětví.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Připadal jsem si jako ignorant.
„To jsou ale jenom některé z fám,“ dodala. „Jiné tvrdí, že masový útěk byl dílem Západní aliance, která chce vyvinout tlak na naši zemi při obchodních jednáních. Těžko říct, co je pravda.“
Díval jsem se na tu dívku přede mnou: krásnou a chytrou. Byla naprosto mimo moji ligu.
„Pošli mi pohled,“ požádala mě. Její lehký smích mě vytrhl ze zasnění.
„He?“
„Abych věděla, že jsi v pořádku. Nepodceňuj krysy. Viděla jsem je…“
Nechala tu větu nedokončenou.
* * *
Čas od času mám pocit, že se v temnotě skrývá mnoho zářivých očí, které nás pozorují a analyzují, ve dne v noci. Myslím, že mi začíná trochu hrabat.
Na břehu řeky objevíme osmnáct hnízd, nízkých kuželovitých struktur s průměrem asi dva metry. Několik studentů fyziky si k jednomu z nich přidřepne a začne probírat mechanickou strukturu propletených větví. Střechu tvoří tlustá vrstva listí, jako by stavitelé hnízda chtěli využít výhodu jejich voskovaného povrchu a zabránit tak průniku vody.
„Primitivní domorodé vesnice jako je tahle jsem viděl na Discovery Channel,“ ozve se jeden z chlapů. Všichni se na něj divně zadíváme.
„Nedává to smysl,“ povídám. Přidřepnu si a uvažuju o pěšinkách tvořených otisky drobných pacek, které vedou mezi hnízdy a řekou jako nějaký tajuplný obrazec. Znají krysy zemědělství? Potřebují osady? Proč ji opustily?
Černé dělo se chladně zasměje. „Musíte si přestat myslet, že jsou to lidi.“
Má pravdu. Krysy nejsou lidi. Nejsou to ani skutečné krysy. Jsou to jenom pečlivě navržené produkty – vlastně jsou to produkty, které neprošly kontrolou kvality.
Povšimnu si na otiscích pacek něčeho zvláštního. Většina vypadá menší než obvykle a vedou pouze směrem od hnízd. Před každým hnízdem jsou však jedny otisky, které mají delší krok a jsou hlubší, a uprostřed je dlouhá stopa po vlečení. Větší otisky vedou pouze do hnízd, ale nevedou ven.
„Tohle…“ snažím se, aby se mi netřásl hlas, „… jsou porodnice.“
„Pane!“ přiklopýtá k nám kdosi z čety. „Tohle musíte vidět.“
Jdeme za ním k jednomu ze stromů. Pod ním stojí věž tvořená pečlivě naskládanými kameny. Ve vzoru jejich tvarů a barev je znát smysl pro proporce a estetiku. Ze stromu visí osmnáct mrtvých krysích samců, břicha mají otevřená jako rozepnuté vaky.
Kolem je rovnoměrně rozsypána tenká vrstva bílého písku. V něm je otisknut bezpočet stopiček obklopujících strom v soustředných kruzích. Představím si ceremoniální procesí a mystické rituály. Muselo to být stejně úžasné jako výjev z náměstí Nebeského klidu, když je během oslav Národního dne vytažena vlajka.
* * *
„Ale no tak! Žijeme v jednadvacátém století! Lidi byli na Měsíci! Proč používáme tenhle železný šrot?“ Hrášek, s oholenou hlavou, takže vypadal ještě víc jako hrách, se zvedl a zaprotestoval.
„Správně,“ přizvukoval jsem. „Nemluví snad vláda neustále o modernizaci obrany? Měli bychom mít nějaké špičkové technologické hračičky.“ Ostatní v kasárnách se přidali.
„PÓÓÓ-ZOR!“
Naprosté ticho.
„Špičkové technologické hračičky?“ zeptal se výcvikový instruktor. „Pro taková jako vy? Vy děcka z vejšky ani nevíte, jak pořádně držet jídelní hůlky. Kdybych vám dal pistoli, okamžitě byste si ustřelili koule! A teď si zabalte. Za pět minut odcházíme na dvacetikilometrový pochod.“
Dostali jsme následující výbavu: krátké skládací kopí (hrot se dá sejmout a použít jako dýka), armádní nůž se zubatým ostřím, opasek s nářadím, kompas, nepromokavé sirky, příděl jídla a polní láhev. Výcvikový instruktor nevěřil, že bychom zvládli cokoliv pokročilejšího.
Jakoby na potvrzení jeho slov byli na konci tréninkového pochodu tři z nás zraněni. Jeden upadl, dosedl na čepel svého nože a stal se prvním, koho z naší čety propustili. Nemyslím si, že to udělal schválně – to by vyžadovalo příliš velkou obratnost.
Jak jsme se blížili ke konci tréninkového období, spatřoval jsem v očích většiny úzkost. Hrášek nemohl spát, každou noc sebou házel a převaloval se, až jeho lůžko skřípalo. Mezitím jsem si zvykl na život bez televize, internetu a nonstop obchodů, ale pokaždé, když jsem si představil, že probodávám teplé tělo z masa a kostí kopím s uhlíkovými vlákny, zvedl se mi žaludek.
Existovaly samozřejmě výjimky.
Kdykoliv šel někdo z nás kolem tréninkové místnosti, mohl tam spatřit zpocenou postavu Černého děla trénujícího s kopím. Sám si určil tréninky navíc a neustále ostřil svůj nůž brouskem. Kdosi, kdo ho znal z minula, nám řekl, že to byl ve škole tichý chlapec, jeden z těch, které ostatní trýznili. Teď působil jako krvežíznivý řezník.
O šest týdnů později jsme svedli první bitvu, která trvala celkem šest minut a čtrnáct vteřin.
Výcvikový instruktor nás nechal obklíčit skupinku krys. Pak vydal povel k útoku. Černé dělo vyrazil první. Hrášek a já jsme se na sebe podívali, zaváhali jsme a zůstali pozadu. Než jsme se pak dostali na scénu, zbývaly už jenom kaluže krve a polámané končetiny. Řekli mi, že Černé dělo jich zabil osm. Rozhodl se, že si jednu z mršin nechá.
Na schůzi, která následovala, výcvikový instruktor pochválil Černé dělo a kritizoval „malou skupinku lenochů“.
Černé dělo stáhl svou kořist z kůže. Jenže ji pořádně nevydělal, takže brzy začala hnít, zapáchat a hemžit se červy. Nakonec, když byl jednoho dne pryč, ji jeho spolubydlící spálil.
* * *
Morálka je nízká.
Není jasné, co je horší: to, že krysy přišly na způsob, jak obejít své uměle vytvořené limity reprodukční kapacity, nebo to, že vykazují známky inteligence: budování staveb, hierarchická společnost, dokonce náboženské uctívání.
Moje paranoia se zhoršuje. Lesy jsou plné očí a tráva plná šepotu.
Je noc. Vzdám pokusy o spánek a vyplížím se ze stanu.
Hvězdy jsou začátkem zimy tak jasné, až mám pocit, že můžu dohlédnout na konec vesmíru. Ticho naruší zvuk vydávaný nějakým osamělým hmyzem. Mé srdce se svírá nepojmenovatelným smutkem.
Such! Otočím se za zvukem. Asi pět metrů ode mě stojí na zadních nohách krysa, jako další voják, kterému se stýská po domově.
Sehnu se pro nůž, který mám zastrčený v pochvě v botě. Krysa se také přikrčí. Pořád na sebe upíráme oči. Jakmile se moje ruka dotkne nože, krysa se otočí a zmizí v lese. Vytáhnu nůž a jdu za ní.
Obvykle bych měl být schopen chytit ji během třiceti vteřin. Jenže dnes v noci mezi námi nějak nedokážu zkrátit vzdálenost. Krysa se dokonce tu a tam ohlédne, aby se ujistila, že jí stačím. Rozčiluje mě to.
Vzduch je plný nasládlého zápachu hniloby. Na malé mýtince se zastavím k odpočinku. Motá se mi hlava. Stromy kolem mě se kolébají a točí, ve světle hvězd se podivně lesknou.
Z lesa vyjde Hrášek. Na nose má brýle, které by měly být tisíce kilometrů daleko v rukách jeho rodičů. Tělo má nezraněné, bez díry v hrudníku, kterou mu tam udělala větev stromu.
Otočím se a spatřím svoje rodiče. Táta má na sobě svůj starý oblek a máma prosté šaty. Usmívají se. Vypadají mladší, vlasy mají pořád černé.
Po tváři se mi kutálejí slzy. Nepotřebuji logiku. Nepotřebuji smysl.
Výcvikový instruktor mě najde dřív, než umřu na podchlazení. Řekne mi, že mám na obličeji dost slz a hlenů, abych tím mohl naplnit čutoru.
* * *
Hrášek konečně řekl něco smysluplného. „Život je tak…“
Nechal větu nedokončenou. Únavný? Dobrý? Hloupý? Můžete si ji doplnit podle libosti. Proto jsem také řekl, že to bylo smysluplné. Ve srovnání s jeho předchozími řečmi byl tenhle jeho nový styl přesvědčivý, k věci a nechával dost prostoru pro představivost. Přiznávám – něco jsem se na všech těch hodinách literární kritiky naučil.
Pro mě byl život tak… neuvěřitelný. Před půl rokem bych si nedokázal představit, že se budu koupat jen jednou týdně, že budu mít vši a spát v blátě, že se budu prát s muži mého věku o pár okoralých sušenek wowotchou, že se budu chvět vzrušením při pohledu na krev.
Lidské bytosti jsou mnohem přizpůsobivější, než si myslíme.
Kde bych dnes byl, kdybych se nepřidal k Jednotce pro boj s hlodavci? Nejspíš bych marnil celé dny na internetu, nebo bych trávil čas doma s rodiči, abychom mohli jen tak posedávat a dohánět se vzájemně k šílenství, anebo bych pařil s tlupou společenských vyvrhelů a dělal bordel.
Jenže dnes, když výcvikový instruktor vydal rozkaz, jsem byl na místě, mával jsem kopím jako skutečný lovec a pronásledoval krysy se srstí všech možných barev. Krysy klopýtaly na zadních packách určených spíš k tomu, aby byly roztomilé než funkční, a zoufale vřeštěly. Slyšel jsem, že krysy určené k exportu procházejí chirurgickými modifikacemi, aby mohly lépe vokalizovat. Představil jsem si, jak krysy volají anglicky „Ne!“ nebo „Nedělej to!“, a pak hledí dolů na kopí, které jim probodlo břicho.
Četa si nakonec vyvinula jakási nepsaná pravidla. Po bitvě odevzdával každý z nás výcvikovému instruktorovi ocasy krys, které zabil, aby bylo možné vést záznamy. Ty měly mít vliv na to, na jaké zaměstnání budeme doporučeni po propuštění.
Oni vědí, jak nás motivovat: bylo to přesně jako závěrečné zkoušky a zveřejňování skóre.
Nejvíc pochval dostal Černé dělo. Počet jeho úlovků už byl nejspíš čtyřciferný, daleko vyšší než u kohokoliv jiného. Moje vlastní skóre bylo podprůměrné, sotva jsem procházel, podobně jako ve škole. Hrášek byl na chvostu tabulky. Kdybych mu tu a tam nepomáhal tím, že jsem mu dal pár ocasů, měl by nulu.
Výcvikový instruktor si mě vzal stranou. „Poslyš, jsi Hráškův přítel. Domluv mu.“
Hráška jsem našel za hromadou listí. Nadělal jsem hodně hluku, abych mu dal šanci schovat fotku rodičů a utřít si z obličeje slzy.
„Stýská se ti po domově?“
Přikývl, odvraceje ode mě opuchlé oči.
Vytáhl jsem z vnitřní kapsy fotografii. „Taky myslím na domov.“
Nasadil si brýle a prozkoumal obrázek. „Tví rodiče jsou tak mladí.“
„Bylo to foceno před lety.“ Zahleděl jsem se na otcův oblek a matčiny šaty, pořád zářící novotou. „Myslím, že nejsem příliš dobrý syn. Celé ty roky jsem jim způsoboval jenom starosti. Nikdy jsem jim ani nepomohl pořídit si novou fotku.“ Začal mě svědit nos.
„Znáš makaky?“ zeptal se Hrášek. Sledovat tok jeho myšlenek bylo nemožné. Jeho mysl byla jako drátěné pletivo, nápady se po něm pohybovaly přeskoky. „Vědci zjistili, že i oni mají v mozcích zrcadlové neurony. Takže stejně jako lidi dokážou pochopit, jak se ostatní opice cítí a jak myslí. Mají v mysli empatické zrcadlo. Chápeš?“
Nechápal jsem.
„Empatie. Vždycky dokážeš říct něco, co mě dostane tam, kam potřebuji. Proto si myslím, že musíš mít nadbytek zrcadlových neuronů.“
Lehce jsem ho praštil. „Tvrdíš, že jsem opice?“
Nezasmál se. „Chci jít domů.“
„Nebuď hloupý. Výcvikový instruktor by ti nikdy nedal povolení. A ve tvých záznamech by se to vyjímalo hrozně. Jak by sis pak našel práci?“
„Já to prostě nedokážu,“ odpověděl pomalu, s pohledem upřeným na mě. „Myslím si, že krysy neudělaly nic špatného. Jsou jako my, dělají v tomhle světě, co můžou. Jenže naší rolí je pronásledovat je a jejich rolí je být pronásledované. Kdybychom ty role prohodili, nic by se nezměnilo.“
Nenapadlo mě nic, co bych mohl říct, proto jsem mu jenom položil ruku na rameno.
Cestou zpátky do tábora jsem narazil na Černé dělo. Ušklíbl se na mě. „Děláš terapeuta té padavce?“
Ukázal jsem mu prostředníček.
„Dej si pozor, abys nešel ke dnu s ním,“ zavolal za mnou.
Zkusil jsem použít svoje zrcadlové neurony, abych pochopil, jak Černé dělo myslí a co cítí. Nepodařilo se mi to.
* * *
Výcvikový instruktor hledí na mapu a na detektor a vypadá zamyšleně.
Podle detektoru se k okraji naší oblasti blíží početná skupina krys. Při rychlosti, kterou pochodujeme, bychom je měli dohnat za dvanáct hodin. Jestli se nám je podaří zabít, naplníme kvótu. Ano, budeme se ctí propuštěni. Dostaneme práci. Vrátíme se domů včas na Nový rok.
Je tu ale jeden problém. Předpisy říkají, že Jednotky pro boj s hlodavci nesmějí krysy zabíjet mimo hranice své oblasti. Jde o to, aby se četám zabránilo v příliš agresivní soutěživosti a ve vzájemných krádežích úlovků.
Výcvikový instruktor se obrátí na Černé dělo. „Myslíš, že můžeme bitvu zvládnout tak, aby celá operace proběhla na našem území?“
Černé dělo přikývne. „Ručím za to. Jestli překročíme hranice oblasti, můžou si ostatní vzít moje ocasy.“
Zasmějeme se.
„Dobře. Připravte se na odchod v osmnáct nula nula.“
Najdu si v obchodě se smíšeným zbožím pevnou veřejnou linku. Nejdřív zavolám mámě. Když uslyší, že možná brzy přijdu domů, je tak šťastná, že nemůže mluvit. Po několika dalších větách zavěsím, protože mám obavu, že se rozpláče. Pak, než si v tom můžu zabránit, vytočím další číslo.
Li Siaosia.
Nemá ponětí, kdo jsem. Nenechám se odradit a provedu ji celou naší minulostí, až si nakonec vzpomene.
Pracuje teď v čínské pobočce jedné zahraniční firmy: pracovní doba od devíti do pěti, hromada peněz. Příští rok možná odjede do zahraničí na nějaká studia hrazená firmou. Působí roztěkaně.
„Dostala jsi moje pohledy?“
„Jo, jasně.“ Zaváhá. „Teda, prvních pár. Pak jsem se přestěhovala.“
„Brzy mě propustí,“ oznámím.
„Hm, dobře. Dobře. Ozvi se mi někdy.“
Odmítám to vzdát. „Vzpomínáš si, když jsme se loučili, jak jsi mi říkala, abych si dal na krysy pozor? Říkala jsi, že jsi je viděla. Co jsi viděla?“
Dlouhé a rozpačité ticho. Zadržuji dech, až skoro omdlím. „Nevzpomínám si,“ odvětí nakonec. „Nic důležitého.“
Lituji peněz, které jsem za ten hovor vyhodil.
Otupěle civím na proužek s textem jedoucím v dolní části televizní obrazovky plné statických poruch, kterou mají v krámku se smíšeným zbožím: „Snaha o regulaci hlodavců pokračuje dobře.“
„Západní aliance souhlasila s novým kolem obchodních rozhovorů týkajících se rostoucího napětí s naší zemí.“
„Pracovních příležitostí pro nové absolventy vysokých škol přibývá.“
I když krysy obešly omezení svých reprodukčních kapacit, naše kvóta nebyla úměrně tomu upravena. Nedává to smysl, ale mně je to jedno. Vypadá to, že budeme mít všichni práci a exportní čísla zase porostou. Nezdá se, že by na tom, co děláme, záleželo.
Je to, jak řekla Siaosia: „Říká se, že…“
„Někdo říká, že…“ Jsou to všechno jenom fámy a dohady. Kdo ví, co se doopravdy děje za zavřenými dveřmi?
Samostatně žádný z faktorů nic neznamená. Všechno musí být postaveno do kontextu. Je tu příliš mnoho skrytých vztahů, příliš mnoho maskovaných příležitostí k profitu, příliš mnoho protichůdných zájmů. Je to ta nejkomplikovanější šachová partie na světě, Velká hra.
Já ale vidím jenom svoje zlomené srdce.
* * *
Posledních pár dní chodil Hrášek na toaletu nezvykle často.
Tajně jsem ho sledoval. Viděl jsem, jak vytahuje malou plechovku s dírami proraženými ve víčku. Opatrně ji pootevřel, hodil dovnitř pár sušenek a tiše do ní něco mumlal.
Vyskočil jsem z úkrytu a natáhl ruku.
„Byla tak roztomilá,“ bránil se. „Podívej na ty oči!“ Snažil se apelovat na moje zrcadlové neurony.
„Je to proti předpisům!“
„Dovol mi nechat si ji jen pár dní,“ žadonil. „Pak ji pustím.“ Pohled měl stejný jako to krysí mládě, tak rozzářený.
Někdo tak nervózní a neopatrný jako Hrášek nemohl udržet tajemství příliš dlouho.
Když se přede mnou objevili výcvikový instruktor a Černé dělo, věděl jsem, že hra skončila.
„Ukrýváte válečného vězně!“ řval Černé dělo. Chtělo se mi smát, a Hrášek se opravdu rozesmál.
„Dost,“ zarazil ho výcvikový instruktor. Postavili jsme se do pozoru. „Jestli mi podáte smysluplné vysvětlení, vyřídím to s vámi rozumně.“
Došlo mi, že nemám co ztratit, proto jsem si vhodné vysvětlení na místě vymyslel. Když ho Černé dělo slyšel, zuřil tak, až jsem myslel, že už se mu ten nakrčený nos nikdy nenarovná.
Pracovali jsme s Hráškem celé odpoledne, abychom ve svahu kopce vykopali asi dva metry hlubokou jámu. Vystlali jsme ji naolejovanou celtou. Hráškovi se můj plán nelíbil, ale řekl jsem mu, že je to jediný způsob, jak se vyhnout trestu.
„Je opravdu chytrá,“ řekl mi. „Dokáže dokonce napodobovat moje gesta.“ Předvedl mi to. Opravdu, ta malá krysa byla skutečný imitátor. Zkusil jsem ji přimět, aby napodobila mě, ale nereagovala.
„Skvělé,“ uznal jsem. „Její IQ se blíží tomu tvému.“
„Snažím se ji vnímat jenom jako dobře zkonstruovaný produkt,“ vysvětloval Hrášek. „Jako hromadu modifikované DNA. Jenže emocionálně to přijmout nedokážu.“
Ukryli jsme se po větru od jámy. Hrášek držel v ruce lanko. Jeho druhý konec byl uvázaný kolem nohy krysího mláděte na dně jámy. Musel jsem mu neustále připomínat, aby za něj tu a tam zatáhl, aby krysa žalostně naříkala. Třásly se mu ruce. Nechtěl to dělat, ale přinutil jsem ho. V sázce byla naše budoucnost.
Celý nápad byl založen na dohadech. Kdo mohl vědět, jak tahle umělá stvoření vnímají příbuzenské vztahy? Mají dospělé krysy nějaké instinkty pro péči o mláďata? Jaký vliv na to mělo jejich nové reprodukční chování – jedna samice pářící se s více samci, z nichž každý pak zabřezne?
Objevil se jeden krysí samec. Začenichal kolem jámy, jako by se snažil identifikovat pach. Pak do jámy spadl. Slyšel jsem, jak mu drápy skřípou po naolejované celtě. Zasmál jsem se. Teď jsme měli jako návnadu dvě krysy.
Dospělý samec byl mnohem hlučnější než krysí mládě. Pokud měl opravdu vysoké IQ, tak by měl varovat své společníky.
Mýlil jsem se. Objevil se druhý krysí samec. Došel na okraj pasti, vypadalo to, že vede s krysami dole rozhovor, pak spadl dovnitř.
Pak přišel třetí, čtvrtý, pátý… když spadla dovnitř sedmnáctá krysa, začal jsem si dělat starosti, že jáma není dost hluboká.
Dal jsem signál. Během vteřiny obklíčili past chlapi s kopími.
Krysy stavěly pyramidu. Spodní vrstvu tvořilo sedm krys opírajících se o stěnu pasti. V další vrstvě na jejich ramenou stálo pět krys. Pak tři. Další dvě krysy nesly mládě a šplhaly nahoru.
„Počkejte!“ zařval Hrášek. Opatrně zatáhl za lanko a pomalu oddělil krysí mládě od dospělých krys, které ho nesly. Jakmile krysí mládě ztratilo kontakt s dospělými, dospělé krysy zapištěly – a já v jejich hlasech slyšel smutek. Když se do jámy začala snášet kopí, pyramida se rozpadla. Cákance krve dopadly na plast a pomalu stékaly dolů.
Krysy byly ochotné obětovat se, aby zachránily mládě, které s nimi nebylo přímo příbuzné. Přesto jsme toho využili, abychom je dostali.
Zachvěl jsem se.
Hrášek si vytáhl krysí mládě k sobě. Zrovna když se hrůzostrašná cesta malé krysy chýlila ke konci, objevila se zničehonic holínka a rozdupla ji.
Černé dělo.
Hrášek se na něj vrhl s mávajícími pěstmi.
Černé dělo to zaskočilo nepřipraveného, z koutku úst mu tekla krev. Pak se zasmál, popadl Hráška a zvedl jeho hubené tělo nad hlavu. Došel k okraji jámy, plné krve a nechutností, a připravoval se hodit Hráška dolů.
„Myslím, že padavka se chce přidat ke svým špinavým kamarádíčkům.“
„Polož ho!“ Objevil se výcvikový instruktor a ukončil to šílenství.
Protože jsem plán vymyslel já, dostal jsem svou první pochvalu. Výcvikový instruktor během své řeči třikrát zmínil „vysokoškolské vzdělání“, ale ani jednou sarkasticky. Dokonce i na Černé dělo jsem udělal dojem. Když nebyl nikdo poblíž, řekl mi, že bych měl dostat všechny ocasy z téhle bitvy. Přijal jsem je, a pak jsem je dal Hráškovi.
Samozřejmě jsem věděl, že to, co jsem Hráškovi vzal, mu nijak vynahradit nemůžu.
* * *
Pole, stromy, kopce, rybníky, cesty… míjíme je jako noční stíny.
Během odpočinku Černé dělo navrhne výcvikovému instruktorovi, abychom četu rozdělili na dvě poloviny. Vybere si nejlepší bojovníky a bude pospíchat kupředu, zatímco zbytek bude následovat pomaleji. Rozhlédne se, a pak významně dodá: „Jinak se nám možná nepodaří misi dokončit.“
„Ne,“ ozvu se. Výcvikový instruktor a Černé dělo se na mě podívají. „Síla armády spočívá v tom, že všichni její členové jednají společně. Společně postupujeme, společně ustupujeme. Nikdo z nás není nepodstatný a nikdo z nás není důležitější než kdokoliv z ostatních.“
Odmlčím se a pevně se zahledím do očí rozzuřeného Černého děla. „Jinak nebudeme o nic lepší než krysy.“
„Dobře.“ Výcvikový instruktor típne cigaretu. „Zůstaneme pohromadě. Jdeme.“
Černé dělo kráčí vedle mě. Ztiší hlas, abych ho mohl slyšet jenom já. „Měl jsem tě nechat skutálet z té přehrady spolu s tou padavkou.“
Ztuhnu.
Když Černé dělo odchází, ohlédne se a ušklíbne se na mě. Tohle zkroucení rtů jsem už viděl: když mě varoval, abych nešel ke dnu spolu s Hráškem, když dupl na krysí mládě a zvedal Hráška nad hlavu, když rozřezával břicha krysích samců.
To odpoledne šel Černé dělo vedle Hráška. Řekli nám, že Hrášek sešel z cesty, protože spatřil vzácnou rostlinu. Jenže bez brejlí byl takřka slepý.
Nikdy jsem těm lžím neměl věřit.
Jak tak hledím na záda Černého děla, vynořuje se jedna vzpomínka za druhou. Tohle je ta nejtěžší cesta, jakou jsem kdy absolvoval.
„Připravte se na bitvu,“ vyzve nás výcvikový instruktor a vytrhne mě ze zasnění. Pochodovali jsme deset hodin.
Jediná bitva na světě, na které mi záleží, je ta mezi Černým dělem a mnou.
Zase svítá. Bojištěm je hustý les v údolí. Útesy po obou stranách jsou strmé a holé. Plán výcvikového instruktora je jednoduchý: jedno družstvo vyrazí vpřed a odřízne krysímu hejnu cestu z údolí. Ostatní družstva půjdou za ním a zabijí všechny krysy, které spatří. Konec hry.
Plížím se mezi stromy, abych se připojil k družstvu Černého děla. Nemám žádný plán, až na to, že ho nechci ztratit z dohledu. Les je hustý a viditelnost mizerná. Všude stoupají lehké modré výpary. Černé dělo nasadí ostré pochodové tempo a my se proplétáme mezi stromy a mlhou jako duchové.
Prudce se zastaví. Sledujeme, kam ukazuje jeho prst, a spatříme několik krys kráčejících pár metrů od nás. Zagestikuluje na nás, abychom se rozdělili a obklíčili je. Než se k nim ale přiblížíme, všechny krysy zmizí. Otočíme se a krysy jsou pořád jen pár metrů od nás.
Stane se to ještě několikrát. Všichni jsme vystrašení.
Výpary zhoustnou, prostoupí je podivný zápach. Potí se mi čelo a pot mě štípe v očích. Pevně svírám kopí, snažím se udržet krok s družstvem. Jenže nohy mám jako z gumy. Vrací se moje paranoia. Něco v trávě mě pozoruje. Vzduchem se nese šepot.
Najednou jsem sám. Kolem mě je jenom hustá mlha. Otáčím se dokola. Všechny směry se zdají být plné nebezpečí. Hlavu mi plní zoufalství.
Náhle zaslechnu z jednoho směru dlouhý, hlasitý výkřik. Pospíchám tam, ale nic nevidím. Cítím, že se za mnou žene něco velkého. Další hlasitý, dlouhý výkřik. Pak zaslechnu, jak kov naráží na kov, zvuk trhaného masa, těžký dech.
Pak ticho, naprosté ticho.
Je to za mnou. Cítím ten žhavý pohled.
Otočím se a ono to na mě vyskočí z mlhy. Je to neokrysa velká jako člověk, z drápů jí kape krev. Během vteřiny je u mě. Moje kopí jí přitiskne paže k hrudníku, zápasíme spolu na zemi. Její čelisti, plné ostrých zubů, sklapnou kousek od mého ucha, kvůli zápachu z tlamy není možné dýchat. Chci ji ze sebe skopnout nohama, ale celého mě přitiskla k zemi.
Bezmocně se dívám, jak se její krvavé drápy pomalu přibližují k mé hrudi. Zuřivě zavrčím, ale zní to jako zoufalý, hlasitý výkřik.
Studený dráp mi roztrhne uniformu. Cítím ho na hrudi. Pak přijde krátký okamžik prudké bolesti, když rozerve mou pokožku a svaly. Dráp pokračuje dolů, milimetr po milimetru, směrem k srdci.
Podívám se kryse do tváře. Směje se. Ústa se zkroutí do krutého úšklebku, který moc dobře znám.
Prásk. Krysa se zachvěje. Drápy se zastaví. Zmateně otočí hlavu, snaží se najít zdroj toho hluku. Shromáždím veškerou sílu, která mi v těle zbyla, a odstrčím drápy, pak ze všech sil praštím krysu kopím do lebky.
Tlumené žuchnutí. Krysa dopadne na zem.
Podívám se za ni a spatřím, jak ke mně kráčí větší, vyšší krysa. V rukách drží pistoli.
Zavřu oči.
* * *
„Dneska večer všichni si můžete dát něco pořádného k pití,“ vyzve nás výcvikový instruktor. Ukázal nám pár přepravek piva čekajících u táborového ohně.
„Při jaké příležitosti?“ zeptal se Hrášek šťastně. Vylovil z velké mísy kuřecí stehno a zakousl se do něj.
„Myslím, že dneska má někdo narozeniny.“
Hrášek na vteřinu znehybněl. Pak se usmál a dál okusoval stehno. Zdálo se mi, že jsem ve světle ohně zahlédl v jeho očích slzy.
Výcvikový instruktor byl v dobrém rozmaru. „Hej, Hrášku,“ řekl a podal mu další pivo. „Ty jsi Střelec. Takže bys měl umět dobře střílet. Tak proč máš při lovu krys tak mizernou mušku? Nejspíš vystřílíš hodně munice na úplně jiné frontě, co?“
Smáli jsme se, až nás bolela břicha. Takhle jsme výcvikového instruktora ještě neznali.
Narozeninový oslavenec si snědl narozeninové nudle a vyslovil v duchu své přání. „Co sis přál?“ zeptal se ho výcvikový instruktor.
„Abychom byli všichni co nejdříve propuštěni a mohli jít domů, získat dobrou práci a trávit čas s našimi rodiči.“
Všichni ztichli, mysleli si, že se výcvikový instruktor rozčílí. Ten však zatleskal, zasmál se a řekl: „Dobře. Tvoji rodiče za tebe neutráceli zbytečně.“
Najednou začali všichni mluvit jeden přes druhého. Někteří tvrdili, že chtějí vydělat hodně peněz a koupit si velký dům. Jiní zase, že se chtějí vyspat s hezkými holkami ze všech kontinentů. Jeden řekl, že chce být prezident. „Jestli z tebe bude prezident,“ ozval se někdo další, „tak se já budu muset stát vrchním velitelem Mléčné dráhy.“
Všiml jsem si, že se výcvikový instruktor tváří trochu zvláštně. „Co si přejete vy, pane?“
Všichni jsme zmlkli. Výcvikový instruktor se šťoural klackem v ohni.
„Moje rodná vesnice je chudá. Všichni, co jsme se tam narodili, jsme hloupí, nemáme hlavy na školu, na rozdíl od vás. Jako mladík jsem nechtěl pracovat na poli nebo jít do města a stát se dělníkem. Připadalo mi to nudné. Pak někdo řekl: tak vstup do armády. Budeš alespoň chránit zemi. Když se ti povede dobře, možná se staneš hrdinou, pak se budeš moct vrátit domů a přinést slávu svým předkům. Vždy jsem měl rád válečné filmy a nadchla mě představa, že bych nosil uniformu. Tak jsem to podepsal.
Chudé děti jako já neznají nic jiného než tvrdou práci. Každý den jsem trénoval nejdéle a cvičil ze všech nejvíc. Když bylo potřeba splnit nějaký nebezpečný úkol, dobrovolně jsem se přihlásil. Když bylo třeba udělat něco nechutného, udělal jsem to. A proč to všechno? Chtěl jsem jen dostat příležitost stát se na bojišti hrdinou. Byla to moje jediná šance, jak něco udělat se svým životem, chápete? I kdybych zemřel, stálo by to za to.“
Výcvikový instruktor se odmlčel a povzdechl si. Dál šťouchal větví do ohně. Ticho se protahovalo. Pak vzhlédl a zašklebil se.
„Proč všichni mlčíte? Nechtěl jsem vám zkazit náladu.“ Odhodil větev. „Mrzí mě to. Jako omluvu zazpívám píseň. Je to stará píseň. Když jsem ji slyšel poprvé, nebyli jste ještě ani na světě.“
Nebyl dobrým zpěvákem, ale zpíval z celého srdce. V koutcích očí měl slzy.
„… dnes už mi zbyl jenom můj krunýř. Vzpomínáš na naše slavné dny, kdy jsme za bouře objímali svobodu? Celý život jsme věřili, že můžeme změnit budoucnost, ale komu se to kdy podařilo?“
Když zpíval, v rozechvělých stínech vrhaných ohněm, vypadal ještě vyšší, jako nadživotní hrdina. Náš potlesk se do dáli nesl pustou divočinou.
„Něco vám řeknu,“ prohlásil Hrášek. Naklonil se a usrkl z lahve. „Život je tak… podobný snu.“
* * *
Probudí mě hlasitý zvuk motoru.
Otevřu oči a spatřím výcvikového instruktora. Jeho rty se pohybují, ale v tom hluku neslyším ani slovo.
Zkusím se zvednout, ale ostrá bolest v hrudníku mě přinutí zase si lehnout. Nad hlavou mám zakřivený kovový strop. Pak celý svět začne vibrovat a třást se a pocit tíže mě přimáčkne k podlaze. Jsem ve vrtulníku.
„Nehýbej se,“ zařve výcvikový instruktor nakloněný k mému uchu. „Vezeme tě do nemocnice.“
Moje vzpomínky se skládají z útržků náhodných scén z děsivé bitvy. Pak si vzpomenu na poslední věc, kterou jsem spatřil. „Ta pistole… to jste byl vy?“
„Uspávací střely.“
Myslím, že tomu začínám rozumět. „A co se stalo s Černým dělem?“
Výcvikový instruktor chvíli mlčí. „Má docela vážně poraněnou hlavu. Zbytek života nejspíš stráví jako zelenina.“
Vzpomenu si na tu noc, kdy jsem nemohl usnout. Vzpomenu si na Hráška, na své rodiče a…
„Co jste viděl?“ zeptám se výcvikového instruktora s úzkostí. „Co jste na tom bojišti viděl?“
„Nevím,“ odpoví. Pak se na mě podívá. „Bude asi nejlepší, když to nebudeš vědět taky.“
Zamyslím se nad tím. Jestli jsou teď krysy schopné chemicky ovlivňovat naše vnímání, vytvářet iluze, abychom se vzájemně pozabíjeli, pak bude tahle válka trvat velmi, velmi dlouho. Vzpomenu si na výkřiky a zvuk masa trhaného kopími.
„Podívej!“ Výcvikový instruktor mě podepře, abych mohl vyhlédnout z kokpitu vrtulníku.
Krysy, miliony krys kráčejí přes pole, lesy, kopce, vesnice. Ano, kráčejí. Stojí vzpřímeně a jdou rovnoměrným tempem, jako členové největší turistické skupiny na světě. Roztroušené pramínky krys se spojují v potůčky, řeky, moře. Jejich různobarevná srst vytváří obří vzory. Je v tom smysl pro proporce a estetiku.
Oceán krys se vlní seschlou zimní krajinou a přes navlas stejné, nudné lidské budovy, lehce plyne jako nová životní síla ve vesmíru.
„Prohráli jsme,“ řeknu.
„Ne, vyhráli jsme,“ nesouhlasí výcvikový instruktor. „Brzy uvidíš.“
Přistaneme ve vojenské nemocnici. Přivítají mě kytice a kolečkové křeslo, jsem hrdina. Hezká sestřička mě odtlačí dovnitř. Tam rychle zhodnotí můj stav a vykoupou mě. Trvá to dlouho, než začne odtékat čistá voda. Pak je čas mě nakrmit. Jím tak rychle, že to zase všechno vyzvracím. Sestra mě jemně plácá po zádech, pohled má plný účasti.
V televizi v jídelně běží zprávy. „Naše země dosáhla předběžné dohody v obchodních jednáních se Západní aliancí. Všichni zúčastnění se vyjádřili, že se jedná o vítězství pro obě strany…“
V televizi ukazují také masovou migraci krys, kterou jsem předtím viděl z vrtulníku.
„Po třinácti měsících neustálého hrdinského snažení celého národa jsme konečně dosáhli naprostého úspěchu při likvidaci hlodavčí hrozby!“
Záběr kamery se přesune k oceánu. Gigantický mnohobarevný koberec se pomalu přesouvá ze země do vody. Tam, kde se dotýká oceánu, se tříští na miliony částic, které se rozpouštějí ve vlnách.
Kamera se přiblíží. Neokrysy vypadají jako vojáci posedlí vražedným šílenstvím. Všechny zběsile útočí na kohokoliv a na cokoliv kolem sebe. Nejsou tu žádné strany, žádná organizace, ani náznak strategie nebo taktiky. Každá neokrysa bojuje jen sama za sebe, trhá na kusy těla svých vlastních druhů, s krutostí je kouše do hlav. Jako by nějaká neviditelná ruka přepnula genetický spínač a jejich sebevědomý vzestup k civilizaci se v mžiku změnil v ten nejsyrovější, nejprimitivnější instinkt. Narážejí jedna do druhé, napadají se, takže se celý ten koberec těl svíjí, potácí v řece krve tekoucí do moře.
„Vidíš, říkal jsem ti to,“ pronese výcvikový instruktor.
Jenže to vítězství s námi nemá nic společného. Bylo to naplánované od začátku. Ať už útěk neokrys naplánoval kdokoliv, zároveň v nich ukryl instrukce, jak se jich zbavit, až poslouží svému účelu.
Li Siaosia měla pravdu. Hrášek měl pravdu. Výcvikový instruktor měl taky pravdu. Jsme stejní jako ty krysy, všichni jsme jenom pěšáci, figurky, bezcenné kameny ve Velké hře. Vidíme jen několik políček šachovnice kolem sebe. Můžeme se pohybovat pouze podél čar mřížky, v souladu s herními pravidly: Dělo z pole osm na pole pět; Kůň z pole dva na pole tři. Pokud jde o to, jaký mají tyto tahy smysl, a kdy se snese velká ruka, která nad námi visí, a některou z nás figurek odstraní, to nikdo neví.
Když však dva hráči, dvě strany, dokončí svou partii, všechny oběti najdou své opodstatnění – ať už jde o neokrysy, nebo o nás. Znovu si vzpomenu na Černé dělo v lese a záchvějů se.
„Nezmiňuj se o tom, co jsi viděl,“ radí mi výcvikový instruktor. Vím, že má na mysli krysí náboženství, úšklebek Černého děla, Hráškovu smrt. Tyhle věci nejsou součástí oficiálního příběhu. Jsou určeny k zapomnění.
„Projdou migrující krysy tímhle městem?“ zeptám se sestřičky.
„Asi za půl hodiny. Měli bychom je vidět z parku před nemocnicí.“
Požádám ji, aby mě tam vzala. Chci se rozloučit se svými nepřáteli, kteří nikdy neexistovali.
Anglicky poprvé vydáno v magazínu F&SF sestaveném Gordonem Van Gelderem v červenci roku 2013.
Přeložil Ludovít Plata
1 Odkaz na čínskou satirickou komedii režiséra Chuang Ťien-sina z roku 1985.
