Archiv rubriky: Václava Molcarová

Důlní oblast jsem spatřil z dálky, jakmile reflektory vozu ozářily sjezd do údolí. V šeru bezsněžné zimní krajiny vypadal vyhloubený prostor jako vlastní svět, tajná podzemní planeta. Zdánlivě nelogicky rozmístěná halogenová světla ozařovala nestvůrné důlní stroje, pásové dopravníky a až … Celý příspěvek →

Viktorka „Koukni, padá hvězda, rychle si něco prej!“ „Snílek, co? Hvězda? To zrovna. Spíš letadlo, co se mu zasekly motory.“ „Víš, že je realismus odporný zlozvyk? Co takhle láska, sny a touhy – neznáš?“ „Neznám. Ale smíš mě to naučit.“ … Celý příspěvek →

Zatímco já se ráno mračila na celý svět tonoucí ve tmě, můj parťák Mawy páchal sebevraždu. Já si čistila zuby a on v tom čase čistil svou zbraň. Když jsem srkala kafe, svými obvyklými rozmáchlými tahy psal dopis na rozloučenou. … Celý příspěvek →

Když si události onoho dne přehrávám v paměti, zapomínám na spoustu faktů. Zato se mi vybavují nedůležité maličkosti. Nepříjemné trnutí ve stoličce vlevo nahoře. Oslepující odlesk slunce na plechové střeše nedalekého skladiště. Vlhký vzduch, co byl cítit vodou, ačkoli se … Celý příspěvek →

Samuel procitl již za svítání. Podezíravě zazíral na hodinového robotka. Decentně podsvícený displej však spal stejně hluboce jako město za oknem. Přes rozměrné sklo shlížel do pokoje loftového bytu jen úzký srpek měsíce, a přesto měl Sam náhle pocit, že … Celý příspěvek →

Odpolední slunce rozpalovalo pustou ulici do ruda a brnkalo na struny hněvu těch, co mě na ní pozorovali hladovýma očima. Šel jsem jejich středem pomalu, bez ohlížení. Každý můj krok vířil štiplavý prach, zametající mé stopy. Vítr se pokoušel těžkopádně … Celý příspěvek →

Jaro, přilétající na perutích slunečních paprsků do Daiských hor, v sobě skrývalo neskonalou krásu i krutost. Démoni ledu jen neradi předávali vládu nad krajem bůžkům zelených hájů a říčka Leia se zdráhavé probouzela z divokých nespoutaných snů. Sníh váhavě ustupoval … Celý příspěvek →