„Mohli jsme letět kurýrní lodí vašeho bratra a zvládli bychom to za čtvrtinu času.“
„Nemohli,“ namítla Harry a zašklebila se na Marlowa, který velmi dobře věděl, že tady nemají co pohledávat, natož na palubě Georgeovy lodi. Ale zdálo se, že ji zmínka o jejím bratrovi pobavila a připomněla jí nevhodnost toho všeho. Bylo to dlouhodobé špičkování a ona se mu nijak nebránila. Marlowe se jen usmál.
Z oxfordského nádraží na doktorovo panství si najali povoz – běžný nájemní kočár, dokonce tažený koňmi. Cesta z Londýna jim zabrala většinu dne, na jejím konci stanuli před vrátnicí v podmračeném odpoledni a slábnoucím slunci, jak se svět postupně ochlazoval. Panství bylo, přes naježenou kovanou bránu, celkem skrovné. Pozemky by obešla během půlhodiny, i když klikatá štěrková cesta vyvolávala dojmem větší rozlohy. Na konci příjezdové cesty zahlédli dům, šedou patrovou hromadu kamení s břidlicovou střechou a hliněnými komíny, stěny zahalené břečťanem, okna slepě zírající do prázdna. Vše velmi přehledné, snadno střežitelné.
Jediný průchod třímetrovou zdí, kterou byl dům obehnaný, nabízela právě brána. Na horní straně zdi přenášely měděné vodiče rozmístěné v rozestupu zhruba dvou metrů éterijský náboj, praskající proud smrtící zelené energie. Druhá překážka, neproniknutelná, pokud by si snad někdo usmyslel zdolat onu stěnu. Hučící, blikající světlo navíc sjíždělo i po tyčích brány.
Netrpělivě otevřela dvířka kočáru dříve, než k nim dorazil kočí nebo jeden z vojáků na vrátnici, aby jí posloužili. Ale než stihla sama vystoupit, prosmýkl se kolem ní Marlowe, který vyklopil stupačku a podal jí ruku. Skutečná galantnost. Vrátila se zpět do role, jednou rukou sevřela sukni a druhou se přidržela nabídnuté ruky a okázale vystoupila z kočáru.
Strážní službu zde vykonávali čtyři vojáci z místního pluku, kteří se tu po týdnu střídali. Přistoupil k nim jeden z nich – podle výložek důstojník. Jednotce velel poručík Bradley. Musí to být on.
„Je mi líto,“ řekl poručík. „Nevím, co vám kdo řekl, ale tato oblast je uzavřena. Dům není otevřený –“
„Vím. Toto je doktor James Marlowe a já jsem slečna Millsová, jeho sekretářka. Přijeli jsme navštívit doktora Carlisla,“ oznámila mu Harry a z kabelky vytáhla nějaký složený papír. Dopis byl opatřen královskou pečetí, která každého, kdo na ni pohlédl, zmátla, ale všichni, kdo na ni pohlédli, byli příliš dobře vycvičení, aby se na nic neptali. Nanejvýš se mohli pozastavit nad tím, proč tihle dva tuctoví cestovatelé získali souhlas korunního prince. Ve skutečnosti jej samozřejmě neměli. Poručík otevřel dopis a přečetl si jej – dával si docela na čas.
Když byl hotov, zkoumavě si přes okraj papíru ony podivné návštěvníky prohlížel. „Tak dobře. Dejte nám chvilku, než otevřeme bránu. Pane, slečno.“ Pozvedl k nim čepici a obrátil se zpět k domu.
Marlowe si zastrčil psaní do podpaží a dal řidiči pár mincí. „Můžete se pro nás vrátit za dvě hodiny?“
„Ano, pane.“ Muž nasedl do svého kočáru a odjel.
Marlowovi se nikdy moc nedařilo být bezchybně upraven, i když by měl cestovat jako ctihodný gentleman. Zpod buřinky se mu draly kadeře vlasů, tvář mu pokrývalo strniště světlých vousů a vázanku měl pod límcem povolenou. Sako, kalhoty a boty vypadaly obstojně, ale nijak výjimečně. Po pravdě řečeno se jí víc líbil takový, jaký byl – působil jako někdo, kdo je příliš zaneprázdněn na to, aby se staral o bezvýznamné detaily, jako jsou ostříhané vlasy nebo slušivé vázanky.
„Doufám, že dvě hodiny budou stačit,“ pravil Marlowe, který zrakem provázel odjíždějícího kočího.
„Obávám se, že odsud budu chtít odejít mnohem dříve. Část mého já se domnívá, že to je jenom ztráta času.“ Pak si povzdechla.
Marlowe zavrtěl hlavou. „Ne, je to vzácná příležitost. Setkat se s géniem, který stvořil éterijskou revoluci? Bez něj bychom neměli nic z toho, co dnes máme.“ Ukázal před sebe.
V předním okně vrátnice byla vidět dvojice vojáků v hnědých uniformách při práci; jeden tahal za páku upevněnou na stěně, druhý obsluhoval ovládací pult, který oknem nebyl vidět. Vzápětí se ozvala kovová rána, bouchání oceli o ocel; éterijské hučení zesláblo a praskající proud síly střežící stěnu se vytratil. Teď byla zeď jen obyčejnou zdí a brána jen obyčejnou branou. Harry si ale tepané železo stále obezřetně prohlížela.
„Možná by bylo lepší tam nechodit,“ řekla.
„Ani náhodou,“ oponoval Marlowe. „Ernest Carlisle může být jediný, kdo posune mou práci kupředu.“
„Nemyslíte, že byste ten problém nakonec vyřešil sám?“ zajímala se Harry.
„Nemáme na to čas,“ odpověděl.
No ovšem, řekla si Harry v duchu. Když zuří válka. Byl to nevyslovený dovětek ke všemu, co dělali.
Bradley se vynořil z vrátnice a oznámil jim: „Nyní je to bezpečné. Doprovodím vás.“
Vojáci na vrátnici zabrali za další sadu pák a s další kovovou ránou se uvolnily šrouby. Brána se uprostřed pootevřela a Bradley na ni zatlačil a otevřel ji. Harry měla co dělat, aby neucukla rukou, když se brány dotkla. Nespálil ji žádný éterijský výboj.
Marlowe nabídl Harry rámě a ona se do něj zavěsila. Zamířili s poručíkem k hlavní budově.
Brána se za nimi s kovovým klapnutím zavřela a zamkla a Harry se ohlédla.
Když se zase otočila dopředu, řekla: „Poručíku, řekněte mi něco o doktorovi. Jaký má denní režim? Kolik služebníků v domě pracuje a jak na ně dohlížíte?“
„Nemá žádné služebníky, slečno. Na vlastní žádost. Vysvětlil to tak, že by museli dostat tolik příkazů a zákazů, že to za vynaloženou námahu nestálo. Schází uklízečka. Ale nemá moc práce – většina domu je nepřístupná.“
„Vážně?“
„Doktor Carlisle je upoután na invalidní vozík, slečno. Používá komnaty v přízemí. Myslel jsem, že to víte, když máte povolení k návštěvě.“
„Jak dlouho?“ nenechala se vyvést z míry. To v žádném hlášení nebylo.
„Deset let, od té katastrofy. Pokud jsem to správně pochopil, utrpěl nějaké zranění.“ Mezitím dorazili k domu a Bradley pokývl hlavou. „Omluvte mě na okamžik, sdělím panu doktorovi, že má návštěvu.“
Vedle dveří byl umístěn interkom, ke kterému se nyní poručík uchýlil. Harry s Marlowem se drželi zpět a bavili se šeptem. „Věděl jsi, že je Carlisle ochrnutý?“ zeptala se ho.
„Ne. Narazil jsem na nějaké zvěsti o nemoci, ale myslel jsem, že to bude spíše souviset s jeho věkem. Nebo ztrátou elánu.“
„Proč se to podle tebe tají?“
„Nejspíš s ohledem na jeho důstojnost.“
„Jako by mu ještě nějaká zbývala.“ Ale ano, jinak by si nežil takhle, ve zdvořilé napodobenině bohatého důchodu – pod zámkem. Zamračila se. „Co to o nás vypovídá, že se bojíme mrzáka tolik, že ho takhle zavíráme?“
„Je zavřený, protože je to doktor Carlisle,“ odpověděl jí Marlowe. A měl pravdu. Carlisle rozhodně nemůže dělat, co se mu zachce. Stejně tak nemůže být skutečně uvězněn, popraven ani poslán do vyhnanství. Představoval pro říši skutečný oříšek. Nebo, přesněji, druhý velký oříšek, po tom, na jehož využívání si udělal jméno.
„Opatrně, Marlowe. Mluvíš, jako bys ho obdivoval.“
„Neboj, nikdy nezapomenu, že je to vrah.“
„Dobrá.“
„Opravdu si myslíš, že se nenecháváš ovlivňovat svými osobními pocity?“
„Samozřejmě. K čemu jinému bychom je měli?“ Zavrtěla hlavou. „Nemohl jim vyzradit všechno, když ho zatkli. Člověk jako on si určitě nechal v rukávu nějaké to eso, pro případ, že by ho někdy potřeboval. Nějakou část výzkumu, nějaký artefakt. Chci vědět, co to je.“
„To chceme oba. Jsi na to připravena?“
„Ano,“ odpověděla.
Bradley se bavil s člověkem na druhém konci vedení interkomu. Odpovědi zněly jen nepatrně zřetelněji než nesrozumitelné chrčení. Ale nakonec Bradley vytáhl klíč a odemkl dveře. „Očekává vás. Zavedu vás do knihovny.“
„Velmi si vážíme vaší pomoci, poručíku. Vím, že tím musíme strašlivě narušovat váš denní řád,“ řekla Harry s nacvičeným laskavým úsměvem.
Vojákovi se rozzářily oči. „To není žádný problém, slečno.“
„Jde ti to opravdu skvěle,“ pošeptal jí Marlowe.
„Měla jsem spoustu praxe.“
„Takže jsi lepší než já.“
To byl důvod, proč tvořili tak dobrý tým.
Bradley je provedl dlážděnou halou do salonu.
Nic v domě nikterak nevypovídalo o charakteru člověka, který v něm žil. Vypadalo to tu jako v nějakém šlechtickém sídle: obstojný, mírně použitý nábytek; na stěnách ničím se nevymykající obrazy zátiší; hezké tapety a závěsy a na parketách položené koberce. Takové vybavení domu by zvolila nějaká starší dáma, která se zoufale snaží splynout s davem. Na druhé straně salonu otevřel Bradley dvojité dveře a zavedl je do knihovny.
Šlo o komnatu, v níž doktor Carlisle trávil čas a kde měl své osobní věci. V místnosti se kromě stěny plné knih nacházel i velký krb, před kterým stálo notně ošoupané křeslo, okno s výhledem na záhon květin a na stěnách a porůznu na stolech a stolcích spousta zarámovaných fotografií. Uprostřed stály dva velké pracovní stoly. Jeden z nich byl zavalen knihami – naskládané na sobě, porůznu otevřené, jako by jich četl tucet současně. Druhý byl vyhrazen různým řemeslům a koníčkům – výbava na muškaření, strojky ze starožitných kapesních hodinek, skicáře, sada akvarelových barev. Dokonce tvé strojky, které podle všeho Carlisle opravoval. Nebo pitval.
Carlisle samotný seděl u jednoho ze stolů v kolečkovém křesle, na klíně deku, která mu pečlivě zakrývala nohy až ke konečkům prstů. Zestárl, jeho dříve vytrénované tělo teď zplihle viselo na shrbené kostře.
„Doktore Carlisle, vedu vám ty návštěvníky,“ oznámil mu poručík Bradley a pak jako řádný pěšák s úklonou vycouval z místnosti a zavřel za sebou dveře.
Dobře, že hned zmizel. „Princezno Maud. Vaše Výsosti,“ přivítal ji s úsměvem a rozzářenýma očima Carlisle.
Byla trochu překvapená, že ji poznal, a snažila se hrát uraženou. „Nyní slečna Millsová,“ opravila ho a sepjala před sebou ruce v rukavičkách.
„No ano. Samozřejmě. Omlouvám se.“
Marlowe se po jejím boku naježil, připraven ji ze všech sil chránit.
„Doktore Carlisle, toto je doktor James Marlowe. Má nějaké otázky, na které byste mu mohl odpovědět.“
„A vás potřeboval k tomu, abyste zatahala za ty správné nitky a získala mu povolení k mé návštěvě? To je velmi nezvyklé.“
„Je to neoficiální,“ prozradila mu.
„Doktor Marlowe? Měl bych vás znát?“
„Je to velmi nepravděpodobné, pane,“ odpověděl mu Marlowe. „Nemám vazby na žádnou z prestižních univerzit, i když mohu používat laboratoře na University College v Londýně. Hlavní důraz kladu na práci v terénu.“
„Práce v terénu není nic prestižního, hochu.“
Marlowe se usmál. „Možná.“
„Nejste tedy éterijským technikem?“ zeptal se ho starý profesor.
„Zajímám se o éterijské mechanismy.“
„No ovšem, jinak byste tady asi nebyl.“ Carlisle se opřel v křesle a sepjal ruce. Udržovali ho naživu a v relativním pohodlí, protože nikdo jiný na toto téma nevěděl víc než on. „Čím se přesně zabývá, má paní?“
„Řeší problémy,“ odpověděla mu.
Na stěnách, které nezakrývaly knihovny, visely spousty fotografií. Mnoho z nich dokumentovalo profesorovy činy – jeho práci. Vlastně celé dějiny posledních dvaceti let: podivné propletené cívky nebo pomačkaný trup éterijského plavidla, které havarovalo v Surrey; řady plátěných stanů, ve kterých bydlely stovky dělníků, kteří stavěli dílny a laboratoře; Ernest Carlisle v čele projektu, vedl tým asistentů v bílých pláštích jako generál velící armádě. Harry popošla k jedné konkrétní fotografii, kterou tak dobře znala. Přesně takovou měla ve svém starém albu. George ji měl nejspíš také.
Ta dvacet let stará událost byla první veřejnou ukázkou upraveného éterijského mechanismu doktora Carlisla. Namontoval éterijskou pohonnou jednotku do lokomotivy – dosáhl třikrát vyššího výkonu než parní stroj na uhlí, bez dýmu a sazí. Představení se zúčastnila i královská rodina, která svou přítomností vyjádřila s projektem souhlas.
Lokomotiva stála na pozadí, vystupovaly z ní nezvyklé mosazné trubičky a mřížky, ze kterých vycházela nadpozemské záře a obklopovala je jako svatozář, viditelná i na černobílé fotografii. Na jedné straně, dál od ostatních, stál doktor Carlisle v nejlepších letech, vzpřímený a hrdý, ruku položenou na nějaké vzpěře, kterou jako by hladil.
Mezi ním a rodinou bylo volné místo. Královna, důstojná ve svém smutku, a všichni členové jejího spletitého potomstva. Harryini rodiče, ruku v ruce jako na každé fotografii nebo obraze, jí připadali odevzdaní osudu. A proč ne? Před jejich zraky se měnil svět i jejich říše a tato lokomotiva to jen potvrzovala. Jejich pět malých dětí bylo rozestaveno kolem nich, plné života a spořádané, splněný sen všech rodičů. Nejmladší, pětiletou Harry – i když tehdy svou přezdívku ještě neměla –, držel za ruku její bratr George, který na devět let vypadal velmi vznešeně a hrdě.
Překvapivě mnoho lidí zachycených na fotografii mezitím zemřelo. Například Harryin otec, následník trůnu. I její nejstarší bratr Eddy, který tak přenechal následnictví hrdému Georgeovi. Oproti tomu babička královna zatím stále nejevila žádné známky blížícího se konce.
Doktor Carlisle ji přistihl při zkoumání fotografie.
„Vyrostla jste do krásy, má paní. Pamatuju si vás z doby, kdy vznikla tato fotografie. Skrývala jste se pokaždé, když jsem si s vámi chtěl promluvit.“
Holčička na fotce měla hnědé kučeravé vlasy stažené sametovou stužku. Na sobě měla bílé šaty se zástěrkou lemovanou krajkou, zpod které vykukovaly naleštěné botky. Baculatá a plachá svírala ruku svého nejstaršího bratra. Pamatovala si, že se ji George snažil vystrčit dopředu.
Nyní byla vysoká a vzpřímená, s hrdě vztyčenou hlavou, kaštanové vlasy stažené do culíku, na nich jednoduchý klobouk; sevřená v korzetu a růžových hedvábných šatech, se všemi nezbytnými módními doplňky a knoflíčky. A už se neschovávala. „Je to tak dávno,“ řekla.
„Kdybyste žila tak dlouho jako já, zase tak dávno by vám to nepřipadalo.“
„Není to zvláštní, že jste stále naživu, na rozdíl od mnoha jiných z té fotografie?“ Nastražila háček v naději, že se chytne.
Z Carlisleova hlasu bylo zřejmé, že ho tím vůbec neurazila. Zněl spíše pobaveně. „Má drahá, snažíte se mi něco naznačit?“ Taková drzost. Mluvil tak k ní, protože mu nic nehrozilo. Zeptala se ho: „Kdybyste mohl ve svém výzkumu pokračovat, co byste udělal? Jaké další hrůzy byste vymyslel?“
„To je zbytečná otázka,“ odpověděl Carlisle. „Domnívám se, že jsem obdržel zprávu od Všemohoucího, že můj výzkum dospěl ke konci a že pokračování v něm by způsobilo pohromu.“ Na tohle vysvětlení nebylo co namítnout. Katastrofa se nenechá zvát dvakrát.
„Domnívám se,“ odvětila na to Harry, „že jakmile se z éterijského řemesla všechno naučíte, stanete se jeho pouhým nástrojem. Vy jste ale objevil víc, než jste čekal, ne?“
Marlowe k ní nesměle natáhl ruku, aby ji uklidnil. „Vaše Výsosti, kvůli tomu jsme nepřišli –“
„Chci se od něj dozvědět, co si myslel, že se stane,“ gestem Marlowa zarazila. Opakovala zkazky z brakové literatury. Nevypukl žádný mor, žádné mimoplanetární spiknutí proti říši, žádné éterijskí miazma, kteří zabilo následníka trůnu i jeho nejstaršího syna a s nimi tisíce dalších. Jen to vypadalo dosti podobně. Zemřeli po mnoha letech, jejího otce zavraždili a Eddyho skolila chřipka, žádná souvislost s havárií ve Wokingu.
Ale ta nehoda, děsivá událost jako následek arogance jednoho člověka, bohatě postačovala, aby s Carlislem jednala s opovržením.
Carlisle se zamračil. „Tělo důkladně rozpitvali. Poznámky. publikovali. Jsem si jistý, že všichni své vědomosti čerpali z toho tvora.“
„Nevěřím vám,“ prohlásila Harry.
Carlisle se zakabonil. „Vaše babička ví, že jste tady?“
„Mám dopis s královskou pečetí.“
„To není odpověď na mou otázku.“
„Co jste zachránil, doktore Carlisle? Co jste se naučil z éterijské biologie, co jste si nechal pro sebe?“
„Má paní, strávil jsem mnoho dní ve velice nepříjemné místnosti s muži mnohem silnějšími a chytřejšími než vy tady a teď, kteří byli hodně zvídaví. Co mě přinutí prozradit vám něco, co jsem neřekl jim?“
Usmála se a přikývla tak rázně, že se jí krempa módního kloboučku posunula dozadu. „Můj šarm.“
Marlowe na stůl před Carlisla položil portfolio. „Hluboce se omlouvám, doktore. Když mi Její Výsost přislíbila obstarat povolení k návštěvě u vás, vymínila si, že mě doprovodí. Ujistila mě, že se bude ovládat.“ Významně se na ni podíval. Hrál svou roli.
„Jakou máte vazbu na královskou rodinu? Jste snad spolužákem jejího bratra?“
„Přesně tak,“ přitakal Marlowe. „Mým jediným zájmem je mechanický problém, který se snažím vyřešit – soustava na stlačování vzduchu, která by zajistila dýchatelnou atmosféru ve velkých nadmořských výškách.
Zajisté jste obeznámen s tím, že současné vzducholodi dosahují výšek devíti kilometrů.“ Začal mu ukazovat různé listy, schémata a grafy.
Carlisle stále pozoroval Harry.
„Vaše Výsosti,“ obrátil se na ni Marlowe. „Mohla byste prosím raději počkat v obývacím pokoji?“
„Ano,“ připojil se Carlisle. „Možná by to bylo lepší.“
Když ji takto poslali pryč, rázně vyrazila z místnosti; dávala si při tom pozor, aby to vypadalo, že dveře neotvírá ani nezavírá sama.
Tento zámeček se podle všeho od ostatních budov tohoto druhu příliš nelišil. Poručík jim prozradil, že převážná část domu je uzavřena, což – vzhledem ke Carlisleovu stavu – dávalo smysl. Ale nic to neznamenalo. Pokud by měl někdo najít způsob, jak vyjet na vozíku po schodech, byl to právě Carlisle. Začala s průzkumem.
Jídelna působila opuštěným dojmem – Carlisle jedl někde jinde. Stůl silně připomínal muzejní exponát; pokrýval jej červený damaškový ubrus, uprostřed stála váza plná sušených květin. Květy pokrýval prach a koberec kolem židlí nebyl ošoupaný, jako by tyto židle nikdy nikdo od stolu neodsouval.
Alespoň, že nevrzaly závěsy dvoukřídlých dveří. Prošla přes foyer, dalším párem dveří a dorazila ke schodišti vedoucímu dolů. Schody ani zábradlí nebyly zaprášené. Uklízečka jim tedy věnovala obzvláštní pozornost. Nebo je někdo často používal.
Když Harry sestupovala, vytáhla ruční svítilnu – další éterijský mechanismus čerpající z Carlisleova výzkumu – z kapsáře skrytého v záhybech sukně.
Dveře pod schodištěm byly zamčené. Usmála se. Z druhé kapsy vytáhla sadu paklíčů. Překonat mechanismus trvalo déle, než očekávala-zjevně nešlo o původní zámek. Zatímco zbytek domu vypadal zakonzervovaný, tento zámek nahradili komplexní moderní verzí. Její nástroje byly naštěstí lepší, než jaké používají běžní lupiči. Po několika dalších úderech srdce zámek povolil a dveře se otevřely.
Ve vzduchu uvnitř se vznášel pach lihu a konzervačních látek.
Chvilku počkala, jestli se jí pod nohama neotevřou padací dvířka, jestli k ní ze zárubně dveří nevyletí otrávené šipky. Ale nic se nestalo. Pokud Carlisle skutečně něco skrýval, jeho pasti byly zlovolnější. Laboratoř by asi byla ukryta lépe, ne? Na druhou stranu, nikdo neměl žádný důvod si myslet, že se sem dolů někdy dostal – bez pomoci přece neudělal ani krok. Alespoň to všichni předpokládali. Udržovat takovou představu je snadné. Pocítila strach o Marlowa, který s tím mužem zůstal nahoře sám.
Možná měl Marlowe pravdu a ona se nechávala příliš unášet svými obavami.
Harry rozsvítila lampu a zavřela dveře.
Bledá záře odhalila nejdříve ze všeho sklo; od hladkých povrchů kádinek, baněk a štíhlých trubiček připevněných svorkami ke dřevěným stojanům se odrážel zelený svit, všechny byly rozmístěny na velkém stole uprostřed místnosti. Tady nejspíš v minulých časech tohoto panství jídávali služebníci. Zdálo se, že tuto výbavu nikdo nepoužívá – všechno sklo bylo suché, plynový hořák byl studený. Napadl ji důvod, proč by tady to vybavení mohlo být: jednalo se o pouhé skladiště. Když Carlisla umístili do tohoto domu, jeho vědecké vybavení uložili sem a uzamkli, protože už je nepotřeboval. Nic z toho ale nebylo zaprášené. Ani skříňky po stranách místnosti. Přiblížila svítilnu ke stolu, přejela s ní do stran i dokola místnosti a zkoumala podrobnosti, které světlo odhalovalo.
Na stole stál i mikroskop a vedle něj podnosy s destičkami. Pár jich zvedla v naději, že by jí štítky na nich mohly něco prozradit, byly ale jen očíslované. Vzorky na nich mohly být nějaké tkáně – průsvitné růžové skvrny, které mohly pocházet z čehokoli. V nedaleké skříňce byly uloženy další destičky, stály jich tam celé přihrádky.
Mohlo jít o zcela nevinný koníček. Studoval vnitřní strukturu červů. Ona tomu ale nevěřila. Má přístup do sklepa, možná pomocí nějakého tajného výtahu, a pokračuje ve svých experimentech. Neměla dostatečné vzdělání na to, aby pochopila směr jeho výzkumu, ale mohla by tyto důkazy zdokumentovat a nechat ho zatknout – znovu. A tentokrát ho poslat do vězení, ne do tohoto vlídného prostředí, které mu poskytli s ohledem na jeho zásluhy.
Jen by svému bratrovi musela vysvětlit, proč sem v první řadě přijela. Mohl by ji pak ochránit před zvídavými dotazy ostatních. Pravděpodobně by o ní následně nepadlo ani slovo.
Chopila se notýsku a tužky a začala sepisovat inventář. Marlowe už bude vědět, jak s tím naložit. Ostatně, pokud by se jim to podařilo, nejlepší by bylo, kdyby si to tady mohl prohlédnout osobně.
Světlo svítilny dopadající šikmo na stěnu odhalilo nerovnost vedle kredence plné destiček se vzorky. Malá škvíra v obložení stěny. V plném světle lampy by byl onen slabý stín neviditelný. Možná to byl Carlislův skrytý výtah. Musela si stáhnout rukavice a chvíli jí trvalo, než objevila spoušť mechanismu otvírajícího tajný panel, za kterým se neskrýval výtah, nýbrž zeď zakrytá úzkými policemi plnými laboratorního skla.
Světlo její éterijské svítilny ozářilo řady osmilitrových sklenic naplněných jakousi kalnou tekutinou; byly jich tam desítky. Vznášel se nad nimi kyselý pach formalínu tak silný, že si musela rukou zakrýt ústa a nos. Ano, ve sklenicích se vznášeli konzervovaní živočichové. Popustila uzdu fantazii. Možná éterijští živočichové získaní ze ztroskotané lodi? Pokud ano, Carlisle je dokázal dobře utajit.
Ale ne… Viděla fotografie těla éterijského pilota a rytiny zachycující pitvu. Dokonce i studovala úvahy, které se vzápětí vyrojily, o možné podobě dalších éterijských bytostí, na základě fyziologie pilota s využitím teorie pana Darwina.
Tito jedinci vypadali úplně jinak. I přes různé směšné mutace je velmi dobře poznávala. Bledí, bez srsti, hladcí. Prohnutá záda, velké hlavy, ruce a nohy zaklesnuté do sebe. Dost malí na to, aby je mohla chovat v náručí.
Byly to děti. Novorozenci, nanejvýš několik dní staří. Harry pozvedla svítilnu, aby si mohla prohlédnout těla i tváře těchto děsivých stvoření. Mutace, které je pokřivily, nebyly normální – pokud je vůbec nějaké mutace možné označit za normální. Mezi abnormality patřily končetiny navíc, srostlé končetiny, šupinatá pokožka a tak podobně.
Několik z nich mělo masitá, ostnatá chapadla, která jim sahala od hlavy k břichu. Někteří měli hlavy chráněné pevnými plechovými pancíři, které se v kalném konzervačním roztoku bronzově leskly. Některé tváře byly deformované, protáhlé, se srostlými zuby a očima vyvalenýma z důlků tak, až jejich těla působila silně mimozemsky. Další měli končetiny s příliš mnoha klouby, které se ohýbaly na druhou stranu. Svým způsobem jí tyto změny, tyto detaily, které se snažila zkoumat z věcného vědeckého hlediska, byly něčím povědomé, jako nějaké slavné fotografie a sada nákresů z pitev.
Jednalo se o éterijské mutace, vtělené do lidských novorozenců.
Byly to nehody, nebo experimenty? A co s nimi Carlisle dělal?
Měla iracionální nutkání polít to všechno petrolejem a škrtnout zápalkou, všechno to zničit, vymýtit tu hrůzu jednou provždy. A potom do toho hořícího pekla svrhnout doktora Carlisla. Necivilizovaná reakce, to dá rozum. O kolik uspokojivější je pohnat ho k soudu. To byl jediný způsob, jak zjistit, o co se tady Carlisle snažil a odkud se vzaly všechny ty nešťastné děti. Harry přemýšlela, kam se asi poděly jejich matky.
Marlowe to musí vidět. Vrátila se po schodech nahoru, ani se neobtěžovala zavřít za sebou dveře.
Nikdy sem dolů nikdo nešel. Proč taky, když Carlisle nebyl schopen zdolat schody? Kolik desítek důstojníků před Bradleyem tohle sebevědomě prohlašovalo? Carlislovi se nicméně podařilo najít cestu dolů po schodech.
Marlowe byl stále s Carlislem v knihovně. Vybízel starce ke kreslení náčrtků některých éterijských principů, a oba se skláněli nad stolem a studovali listy papíru před sebou. Když vrazila do dveří, oba vzhlédli.
Přes veškerý výcvik v přetvářce – stačí si nasadit masku a chovat se v souladu se svou aktuální rolí – se nedokázala před doktora Carlisla postavit a předstírat, že neviděla to, co viděla. Marlowe samozřejmě poznal, že něco není v pořádku, jakmile ji spatřil. Rty sevřené znepokojením, v očích otázku.
Když vedle sebe měla Marlowa, cítila větší sebejistotu. Mohla se postavit před Carlisla a navzdory rozčilení dýchat klidně. Ale prozradily ji její klid a červeň ve tvářích. Carlisle se zamračil.
„Kde jste byla?“ zeptal se jí. „Chcete se ujistit, že jsem vám neukradl stříbrné příbory?“
„Asi bych vám měla odpovědět, že jsem se jako hodná holčička procházela v zahradě.“
„Viděla jste mou laboratoř.“ Přikývla. „Přišli jste sem jen proto, že jste tušili, že něco skrývám.“
„Přišli jsme přesně z toho důvodu, který jsme vám sdělili,“ ujistil ho Marlowe. „Pro informace. Jen jsme nevěřili tomu, že nám řeknete všechno, co víte. Podle mlčení její Výsosti soudím, že toho skrýváte opravdu hodně.“
Musela spolknout knedlík v krku, než se jí zase vrátil hlas. „Marlowe, byl byste tak laskav a podíval se do suterénu?“
Když odcházel z místnosti ještě jednou se na Carlisla ohlédl. Ona šla za ním, aby mu ukázala cestu.
Kola Carlislova křesla vrzala po podlaze, když vyrazil v jejich stopách.
„Vím, co si myslíte, že jste našla, děvenko. Ale jsem si jistý, že nemáte nejmenší ponětí, co jste vlastně viděla. Vaše nezkušená mysl to nejspíš ani pochopit nemůže.“ Zaťala zuby a ignorovala ho.
U schodiště se Marlowe zastavil. „Harry, jak by se tam dolů mohl dostat?“
„To nevím, ale dovede to. Běžte se tam podívat.“
„Doktore Marlowe, ujišťuji vás, že ta dívka mluví nesmysly.“ Carlislův hlas se za nimi nesl, když scházeli do sklepa.
„Vezměte si mou svítilnu,“ vybídla ho a ruce se jí třásly, když mu ji pod schodištěm podávala.
Nechala tu odpornou kredenc otevřenou. Byla to první věc, kterou viděl – řady sklenic, tmavé oči tvorů uvnitř vzhlížející k nim z průsvitných tělíček.
„Pane Bože,“ vydechl.
„To je vloupání!“ volal Carlisle z vrcholku schodiště. „Nemáte právo!“
„Ale mám právo, jako věrný poddaný koruny,“ zavolala na něj.
Marlowe řekl: „Kvůli těm schodům by mě ani nenapadlo, že v tom má prsty. On se ale ke všemu přiznává, že?“
„Co teď?“ zeptala se ho. „Co budeme dělat? Začala jsem to tady sepisovat, ale tohle… je na trochu jiné úrovni.“
„Požaduji vysvětlení,“ řekl a obrátil se ke schodům.
Po nichž sestupoval Carlisle.
Opustil invalidní vozík, ale nešel. Spíš se plazil. Plížil. Přeléval. Místo nohou měl cosi úplně jiného, nějaké končetiny bez kostí, které celou dobu skrýval pod dekou. Pseudokončetiny se natáhly vpřed, dlouhé chápavé úponky, které se natahovaly před něj a zachytávaly se povrchu, aby mu pomohly sestoupit ze schodů; z obou stran se opíraly o stěny. Trup se mu kymácel ze strany na stranu, jako když se někdo učí jezdit na kole. Carlisle se přidržoval zdi, aby udržel rovnováhu, zatímco se k nim neúnavně hrnul.
Marlowe vytáhl pistoli z pouzdra ukrytého pod sakem na zádech. Harry odklopýtala stranou a snažila se přemýšlet. Pokud je v suterénu interkom, mohla by zavolat poručíka Bradleyho. Ale ne, stráže si myslely, že je tato místnost uzavřená, a proto sem interkom jistě nikdy nenainstalovaly.
„Je to jen otázka času,“ vysvětloval jim Carlisle mentorským hlasem. „Před deseti lety jsem se snažil udělat všechno najednou, ale naučil jsem se, že jde jen o čas; malé dávky podávané každý den –“
„Co to říkáte?“ Marlowe na něj namířil pistoli, ale Carlisle ji ignoroval.
„Příslib éterijské biologie!“ prohlásil. „Stejně jako se naše stroje změnily k lepšímu, stejně tak se můžeme změnit i my!“
„A co tihle?“ zeptala se ho Harry a ukázala na polici plnou mrtvých dětí.
Carlisle vyplnil dveře, jeho nezemské končetiny se kolem něj vlnily jako u nějaké groteskní mořské sasanky. „To jsou produkty prvního experimentu.“
„Myslíte tu nehodu?“ ujišťovala se Harry nevěřícně. „Všichni si myslí, že jsem vyráběl zbraň, že kvůli ní zemřeli všichni ti lidé. Ale tak to vůbec není, o zbraně jsem se nikdy nezajímal. Pokoušel jsem se – snažil jsem se je vylepšit.“
„Vylepšit?“
„Těm ženám jsem za jejich účast zaplatil – byla to jednoduchá transakce.“
„Chcete říct, že jste jim zaplatil za jejich děti, které jste jim vzal?“
„Na tom vůbec nezáleželo; jak vidíte, nepřežilo ani jedno.“ Marlowe zapnul nabíjení své pistole – energetické zbraně, poháněné éterijskými mechanismy, které objevil Carlisle. „Stůjte, doktore.“
Jedna z podivných zmutovaných končetin se protáhla a plácla Marlowa přes ruku. Pistole odletěla stranou a Marlowe upadl.
Carlisle k němu vyrazil, připraven vyšplhat na něj, aby ho rozdrtil nebo uškrtil. Marlowe byl přišpendlený k zemi; snažil se najít únikovou cestu, ale pružiné Carlislovy končetiny kolem něj vytvořily klec. „Zapomeňte na problém stlačování vzduchu. Naši atmosféru s sebou vozit nemůžeme. Místo toho budeme sami cestovat skrze éterijské prostory! Kvůli tomu ale musíme být jako oni. Musíme dýchat jako oni!“
Harry si teď uvědomila, odkud pocházejí všechny ty destičky s tkání. Bez ohledu na to, že zabil tisíce lidí, když jeho jedovatá chemická lázeň unikla do zásobníku pitné vody ve Wokingu. Jeho zločin byl více než pouhá nedbalost – co vás nemá. Ta chemická lázeň byla nějaká éterijská směs a únik byl úmyslný; a jemu se podařilo nashromáždit vzorky k analýze výsledků.
Harry se rozhlédla. S jistou dávkou fantazie představovala laboratoř sklad zbraní. Vyrazila přímo ke skříňce na opačné straně místnosti, ve které byly uložené baňky s kyselinami a rozpouštědly a vedle nich injekční jehly se stříkačkami.
Když měla, co potřebovala, a když se k doktoru Carlislovi přiblížila, zastavil ji jednou ze svých hrozných končetin – masitých, pokrytých tmy, jako měli někteří ze zakonzervovaných novorozenců; stejné, jako viděla na snímcích éterijského pilota. Jen ji před ni nastavil a mával koncem, zatímco se stále naplno věnoval Marlowovi.
„Co to děláte, milá princezno Maud?“
„Pokud mi ublížíte, ponesete si následky,“ varovala ho.
„Takže se přece jen stále schováváte za svého staršího bratříčka?“ posmíval se jí Carlisle.
„Harry, vidíte tu pistoli?“ ozval se Marlowe.
„Ticho,“ vyštěkl Carlisle a udeřil ho. Marlowe prudce narazil hlavou do podlahy a zasténal.
Harry vrazila jehlu do Carlislovy zmutované končetiny a stlačením pístu mu do krevního oběhu vyprázdnila tucet krychlových centimetrů kyseliny chlorovodíkové, nebo v to alespoň doufala.
Carlisle máchl chapadlem a odhodil ji od sebe. Dopadla tvrdě na podlahu a podařilo se jí odvalit se stranou, kde se schovala pod stůl. Odtud měla výhled na Marlowa ležícího na druhé straně. Doplazila se k němu, natáhla ruku a on ji chytil a stiskl.
Carlisle upadl a třásl se na zemi. Netušila, co by se mělo dít – možná čekala křik. Měly by se mu vařit kůže a tělní tekutiny, jak ho koncentrovaná kyselina sžírala zevnitř; pokud jí tedy útok vyšel. Ale on tam jen mlčky ležel a svaly mu svíraly křeče. U úst se mu tvořila pěna, která mu po kapkách stékala po tváři. Hrozné pseudokončetiny se mu svíjely jako klubko červů.
„Cojste to do něj dostala?“ zeptal se jí Marlowe.
Když mu to řekla, sykl.
„Nevím, jak to vysvětlím Georgeovi,“ hlesla.
„Na tom nesejde. Měla jste pravdu, něco skrýval. Myslel jsem, že najdeme nějaký balíček poznámek. Ale tohle… jsem nečekal.“
„Měli bychom to ohlásit poručíkovi,“ navrhla Harry; vylezla zpod stolu a začala si oprašovat šaty. Prachu tam bylo pomálu; Carlisle tu pečlivě udržoval pořádek.
Marlowe se vyškrábal na nohy včas, aby jí nabídl ruku. Přijala ji a podržela se jí o chvilku déle, protože jí to bylo příjemné.
„Dejte mi minutku, pokud vám to nevadí,“ poprosil ji Marlowe a zamířil ke skříňce s vybavením. Začal si připravovat jehlu a injekční stříkačku.
„Co to děláte?“
„Chci jen vzorek.“
„Marlowe“
„Ohlásíme to poručíkovi. Řekneme mu všechno, a doktora Carlisla i všechny jeho noční můry budou důkladně studovat, třídit a ukládat k ledu, aby udrželi všechno v tajnosti a aby se nic podobného nemohlo opakovat. Ale já chci získat ten vzorek.“
Poklekl k umírajícímu doktoru Carlislovi, vbodl jehlu do jedné z jeho panožek a vytažením pístu naplnil stříkačku hustou, nažloutlou kapalinou.
„Marlowe!“
Udělal na ni smutné psí oči. Neřekne to na něj, dovolí mu, aby si ten vzorek nechal, aby pokračoval ve svých experimentech. Jak jinak by mohla Británie vyhrát válku?
Nebude to ostatně jejich jediné tajemství, které musí udržovat. Její vztah s Marlowem byl sám o sobě téměř skandální. A vzhledem k tomu, že chtěla, aby ten vztah pokračoval, bude mlčet.
Marlowe ukryl stříkačku do plechové krabičky, kterou zasunul do kapsy; potom zvedl ze země svou pistoli.
„Harry,“ zastavil se u paty schodiště a ohlédl se na ni. „Jste v pořádku?“
„Nevím.“ Ti odporní novorozenci ve sklenicích ji stále pozorovali. Třásly se jí ruce.
Marlowe k ní natáhl ruku. „Tak jdeme. Všechno bude v pořádku.“
Sevřela nabídnutou ruku a pak vyrazili vzhůru po schodech. Rozhodla se, že mu bude věřit.
Poprvé vydáno v antologii The Mad Scientist’s Guide to World Domination (sest. John Joseph Adams) v roce 2013
