Nikdy jsem nepoznala svou matku a nikdy jsem nepochopila, proč udělala to, co udělala. Měla bych jí být vděčná, že byla takový blázen a odstranila si implantát, aby mohla otěhotnět. Ale to taky znamená, že byla takový blázen, že své těhotenství tajila až do doby, kdy už interrupce nepřicházela v úvahu, a přitom celou dobu věděla, že si dítě nikdy nebude moct nechat. Že přijde o všechno. A že kvůli ní přijde o všechno i její domácnost.
Nikdy jsem to nepochopila. Jak to, že jí na tom nezáleželo? Co jí asi řekla její rodina, když se dozvěděla, co udělala? Když jim komise celou domácnost rozpustila, když je od sebe odloučila – obrala o všechno, a to všechno kvůli ní.
Myslela si snad, že za to stojím?
* * *
Všechno se točilo kolem kvót.
„Slyšela jsem, že na severu používají koše. Mají je ukotvené v pobřežních vodách,“ řekla Nina. „Padesát stop na šířku – dvakrát tolik proteinu jen s polovinou prostředků. Už nikdy bychom se nemuseli párat s volně žijící populací. Mohli bychom zdvojnásobit naši kvótu.“
Moc jsem ji neposlouchala. Zrovna jsme odpočívaly, jen na chvilku. Seděly jsme spolu na zábradlí na přídi Anmryllis a Nina mluvila o svých velkých plánech.
Vítr napínal plachty a sklolaminátový trap bezhlesně brázdil vody. Pluli jsme úplně hladce. Garrett a Sun za námi tahali sítě a vytahovali na palubu úlovek. Amciryllis byla elegantní, třicet stop dlouhá pěkná loď s dostatečně velkým prostorem pro posádku a pro náklad – sice stařičká, ale pro práci na moři víc než způsobilá. Byla to dobrá loď a s dobrou posádkou. Tou nejlepší.
„Marie.“ Nina se dožadovala mojí pozornosti.
Povzdechla jsem si a probrala se. „O tomhle už jsme mluvili. Zkrátka nemůžeme zdvojnásobit naši kvótu.“
„Ale kdybychom získali oprávnění.“
„Máš snad pocit, že tak, jak je to teď, to není dobré?“ Měli jsme výbornou posádku – mohli jsme se dobře najíst a nepřekračovali jsme svoje kvóty. Měla jsem za to, že uděláme nejlíp, když nebudeme nic hrotit. Nedělat vlny, jak se říká.
Nininy velké hnědé oči se zalily slzami. Řekla jsem něco, co nechtěla slyšet, protože jsem věděla, o co jí opravdu jde, a status quo to nebyl.
„No právě,“ řekla. „Už několik let plníme kvóty a všem se nám dobře daří. Vážně si myslím, že bychom to měli zkusit. Můžeme se přece alespoň zeptat, ne?“
Jenže v tom to právě bylo. Nebyla jsem si jistá, že si to zasloužíme. Nebyla jsem si jistá, jestli by taková zodpovědnost stála vůbec za to. Nešlo mi o prestiž. A ani Nině o ni nešlo – to, co chtěla, bylo dítě.
„V každém případě to není v našich silách,“ řekla jsem a odvrátila se od ní. Nedokázala jsem snést ten její naléhavý pohled.
Seskočila ze zábradlí na levobok, aby pomohla ostatním vytáhnout sítě. Na to, aby toužila po dítěti, ještě nebyla dost stará. Byla mrštná, šikovná a celá zářila, jak běžela bosá po palubě a v hnědých vlasech jí svítily pramínky zesvětlené sluncem. Vlastně ne. Byla na to dost stará. Už byla v naší domácnosti sedm let – bylo jí teď dvacet. Nemohla jsem uvěřit, že už je to tak dlouho.
„Prr!“ křikl Sun. Ozvalo se šplouchnutí a pak náraz, jak něco v síti třesklo o trup lodi. Sun se vyklonil přes bok a chytil síť, která téměř sklouzla zpátky do vody. Svaly na širokých, do bronzová opálených zádech se mu napjaly. Nina, tak drobounká vedle jeho urostlé postavy, se mu snažila pomoct. Přiběhla jsem k nim a popadla je za opasky kalhot, aby nepřepadli. Čtvrtý z naší posádky, Garrett, zajistil síť na hák. Společně jsme vytáhli úlovek na palubu. Museli jsme chytit něco velkého, něco opravdu silného.
Měli jsme dva agregáty – velké plováky ze zbytků oceli a dřeva – ukotvené nějakých padesát mil od pobřeží. Ty vábily hejna ryb a my jsme je chytali. Hlavně makrely, sardinky, tresky a chmurnatky. Tu a tam si do našich sítí našli cestu i žraloci nebo mečouni, ale ty jsme házeli zpátky do vody. Byli vzácní a do našich kvót se nepočítali. Myslela jsem si, že jednoho takového jsme chytili i teď – mezi slizkou stříbřitou masou menších ryb se mrskalo něco neobvykle velkého. Tohle bylo hodně velké, to ano, asi jako Nina. Nebylo divu, že je to málem stáhlo dolů. Jenže tvar těla to mělo jiný. Bylo to hladké a aerodynamické, rychlý plavec. A stříbřitý jako ostatní ryby v síti,
„Co to je?“ zeptala se Nina.
„Tuňák,“ řekla jsem. Došla jsem k tomu vylučovací metodou. Nikdy v životě jsem žádného neviděla. „Asi tuňák modroploutvý.“
„Modroploutvého tuňáka už nikdo nechytil aspoň třicet let,“ ozval se Garrett. Navzdory šátku přes čelo, kterým měl stažené střapaté tmavé vlasy, mu po spáncích stékal pot.
Pohled na takové množství proteinu mě fascinoval. Přitiskla jsem rybě ruku na bok a cítila, jak jí zaškubaly svaly. „Třeba se vrátili.“
Koneckonců, pořád jsme lovili jejich přirozenou potravu. Kdysi přitahovaly plováky tuňáky stejně jako makrely. Nikdo už ale hodně dlouho žádného neviděl, a tak se mělo za to, že jsou pryč.
„Hoďme ho zpátky,“ vyzvala jsem je a ostatní mi pomohli zvednout síť a odtáhnout ji k boku lodi. Museli jsme zabrat všichni čtyři, a když se nám konečně podařilo přehodit ho přes palubu, přišli jsme zároveň o polovinu obsahu sítě. Příval stříbřitých šupin se ve vodě zatřpytil. Ale nevadilo nám to. Lepší být pod kvótou než ji překročit.
***
Posádka Kaliforňana loni získala vlajku a nechávala ji, aby se třepotala na vršku hlavního stěžně, tak, aby ji všichni viděli. Červená a zelená – symbol síly a plodnosti. Elsie z Kaliforňana měla přivést na svět dítě už za pár týdnů. Jakmile bylo její těhotenství potvrzeno, přestala se plavit a zůstávala doma, hýčkaná a opatrovaná. Občas přicházela do přístavu, aby uvítala připlouvající loď své domácnosti, ruce volně položené na obrovském břiše. Nina na ni pokaždé zírala. Elsie byla možná první těhotná žena, kterou kdy Nina viděla, nebo alespoň první od té doby, co přečkala pubertu a začala pomýšlet na to, že by si to obrovské břicho pořídila sama.
Když jsme připlouvali, stála tam Elsie zas, jako bronzová ikona zalitá zapadajícím sluncem. Trochu se pod vahou svého břicha prohýbala, jako loď, která se brání náporu větru.
Svinuli jsme plachty a veslovali k molu u domu vah. Nina se nakláněla přes zábradlí a zírala na Elsie, která mávala na kapitána, co stál na palubě Kaliforňana. Pevný a rázný, jak má správný kapitán být, zvedl ruku a zamával jí taky. Jejich loď už byla přivázaná na svém místě, úlovek zvážený a všechno uklizené. Nina si při pohledu na ten dokonalý život povzdechla a nikdo se na ni nezlobil, že nepomáhá. V tomhle případě bylo nejlepší nechat ji snít, dokud z toho nevyroste. Může to trvat celé roky, ale i tak…
Posádka mojí Amaryllis předala bedny s naším úlovkem dokařům, aby je poslali dál do domu vah. Za ním pak stály zpracovatelské haly, kde se ryby udily, konzervovaly a nakládaly k další přepravě do vnitrozemí. Společnost Nová Oceánie produkovala šedesát procent veškerého proteinu pro celý region, což byl fakt, na který jsme byli pyšní. Byl to náš důvod, proč pokračovat v tom, co děláme. V samotné společnosti bylo deset lodních posádek a právě ty cítily skutečnou hrdost. Byly to rybářské lodě, které odváděly dobře svou práci a plnily kvóty, takže celý systém mohl hladce fungovat. Měla jsem štěstí, že jsem měla svou Amaryllis a mohla se mezi ně počítat.
Když jsme zajistili loď a vylezli na molo, všimla jsem si, že službu u vah má Anders. To znamenalo, že týden práce mohl jít docela dobře k čertu.
Ode dne, kdy si moje matka vyňala implantát a zničila svou domácnost, už uběhlo pětatřicet let. Pro lidi jako Anders to mohlo být klidně včera.
Ten chlap nás nechal trnout celých čtyřicet minut, než zvážil náš úlovek a zapsal údaje. Nato prohlásil: „Překročili jste kvótu o padesát liber.“
Kvóty byly jediný způsob, jak udržet rybolov pod kontrolou. Jak zabránit vyčerpání zásob, následnému nedostatku potravy a konečně hladovění. Komise založila kvóty na tom, kolik člověk potřebuje, ne kolik může ulovit. Překročení kvóty – snaha ukázat druhým, že potřebujete víc než oni – se považovalo za projev neúcty ke komisi, ke společnosti a celému rybářství.
Podlomila se mi kolena, málem jsem si sedla na zadek. Měli jsme to navážené správně, věděla jsem to. Vrhla jsem na něho zlostný pohled. Garrett a Sun, pár silných, urostlých námořníků, kteří byli před zřízencem v nudné šedivé úřední haleně úplně bezmocní, na něj blýskali očima. Někdy se zdá, že ať udělám cokoli, pořád to není dost. Že nikdy nedosáhnu na tu čáru s názvem ,akorát‘, že budu vždycky příliš nízko nebo příliš vysoko. Většinou příjmu výsledek vážení tak, jak mi ho řeknou, a jdu domů, ale dneska, po tom, co jsme pustili zpátky do vody tuňáka a spolu s ním i tucet liber zákonného úlovku, to na mě bylo příliš. „Děláte si legraci,“ odporovala jsem. „Padesát liber?“
„Přesně tak,“ trval na svém Anders a zaznamenal pokutu na tabulku za sebou, aby ji viděly všechny ostatní posádky. „Takový zkušený kapitán jako vy by si měl poradit líp.“
Ani se na mě nepodíval. Nemohl se mi podívat do očí a zároveň mi dávat najevo, jaký jsem šmejd.
„Co chcete, abych udělala, naházela přebytek přes palubu? Těch padesát liber můžeme sníst. Nebo je můžeme zkrmit.“
„Někdo je sní, nemějte obavy. Ale budete to mít v záznamech.“ Udělal si poznámku, jako kdyby si myslel, že přijdeme a přepíšeme zápisy v archivu.
„To bychom nemuseli celý příští týden vyplout, co?“ řekla jsem.
Zřízenec se zamračil a obrátil se na drahou stranu. Překročení o padesát liber – pokud by to vůbec byla pravda – mohlo vyrovnat deficit jiné posádky a příští týden bude náš úlovek stejně potřeba jako tenhle, třebaže si to někteří lidé nechtějí připustit. Mohli bychom si dát zvednout kvótu, jak chtěla Nina, a nemuseli bychom si dělat starosti s překročením kvót vůbec. Jenže pak bychom si dělali hlavu s deficitem a z toho, že nedosáhneme na kredit, abychom mohli nakrmit všechny naše krky, včetně jednoho Ninina navíc. Překročení se musí penalizovat, jinak by všichni lovili víc, než smějí, a měli nadbytečné děti, a kam by to došlo? Příliš mnoho krků, příliš málo jídla, žádná schopnost přečkat katastrofu a všechny nemoci a hladomor, který by následoval. V archivech jsem viděla obrázky z doby po velkém úpadku.
Tak akorát a ani libru navíc. Všeho s mírou. Ale přece nebudu vyhazovat padesát liber, jen abych měla čisté záznamy.
„To je všechno. Děkuji, kapitánko Marie,“ nechal se slyšet Anders obrácený zády ke mně, jako kdyby se na mě nemohl ani podívat.
Když jsme odešli, našla jsem Ninu u dveří, jak na nás zírá. Strkala jsem ji před sebou zpátky k lodi, abychom mohli Amaryllis uložit na noc.
„Váhy na Amaryllis nejsou tak rozhašené,“ vrčel Garrett, když jsme s ní veslovali na vyhrazené místo v loděnici. „Možná deset liber, ale padesát ne.“
„Vsadil bych se, že Anders měl nohu na páce a přidal nám,“ přidal se Sun. „Všimli jste si, že když má službu Anders, jsme vždycky mimo?“
Všimli. Všichni.
„Je to pravda? Ale proč by to dělal?“ zeptala se Nina, naše nevinná Nina.
Všichni se podívali na mě. Bylo to jako mít na noze přivázanou kouli.
„Co je?“ ptala se Nina. „O co jde?“
Tohle patřilo k věcem, o kterých se nemluví, a Nina byla ještě příliš mladá, takže nic nevěděla. Všichni ostatní věděli, do čeho jdou, když se ode mě nechali najmout. Nina ne.
Podívala jsem se na ně a zavrtěla hlavou. „Nikdy bychom Andersovi něco takového nedokázali, takže nemá cenu se o tom bavit. Otřepem se z toho a dost.“
„Ještě pár takových černých teček a zruší nám domácnost,“ nenechal se umlčet Sun.
Tak tohle jim dělalo starosti.
„Kolik černých teček?“ zeptala se Nina. „To by přece nemohl, nebo ano?“
Garrett se usmál a snažil se to zlehčit. On byl první, kdo se mi upsal, když jsem najímala posádku. Už jsme toho spolu zažili hodně. „Musíme zkrátka zjistit, kdy má Anders službu, a snažit se doplout vždycky, když bude sloužit někdo jiný.“
Jenže většinou žádný rozpis služeb neexistoval, a když loď připlula, mohl mít službu kdokoli. Nedivila bych se, kdyby se ukázalo, že si na nás Anders vždycky počíhal, jen aby nám mohl ošidit vážení.
Amaryllis vklouzla na své místo a já nechala Garretta a Suna, aby ji zajistili. Opřela jsem se o bok, protáhla si ruce a zadívala se vzhůru na stěžeň. Nina seděla kousek dál, pěsti zaťaté a rty pevně stisknuté k sobě. Elsie a kapitán Kaliforňana už byli pryč.
Smutně jsem se na ni usmála. „Možná bys měla větší šanci pořídit si ten svůj jeden hladový krk navíc, kdybys přešla k jiné posádce. Třeba ke Kaliforňanovi.“
„Chceš se mě zbavit?“ zeptala se.
Posadila jsem se, položila jí ruce kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. Nina ke mně přišla jako nemotorná třináctiletá dívenka z Bernardina, města kousek výš nad pobřežím. V mé domácnosti pro ni bylo místo a já byla ráda, že jsem ji získala. Vyrostlo z ní chytré a snaživé děvče. Až půjdu na odpočinek, mohla by nastoupit na moje místo, převzít Amaryllis. Ale to jsem jí ještě nikdy neřekla.
„To teda ani náhodou.“ Chvíli zaváhala, než mě objala a přitiskla se ke mně.
***
Naše domácnost pro nás byla oázou. Tvrdě jsme pracovali, abychom si ji vytvořili. Zdědila jsem loď a získala rodinu, jednoho po drahém. Nejdřív Garretta a Suna jako posádku na loď, potom kyprou a starostlivou Dakotu na vedení domácnosti, ta si přivedla nadaného J. J. a společně jsme vychovali Ninu. Získali jsme oprávnění k rybolovu a pak: jsme se propracovali k přídělu půdy. Deset let života plného dřiny a potu při budování, zahradničení i vychovávání, ale místo, které jsme vytvořili, bylo nádherné.
Postavili jsme dům z nepálených cihel ve stráni nad přístavem. V odpoledním slunci mu stěny zářily jako zlato. Část domu, která vyčnívala ze svahu, sloužila jako zeď chránící zahradu a studnu. Cestička vedla kolem domu na dvorek. Našli jsme plochou břidlici a tu jsme použili jako dlažbu kolem obdělávaného pozemku a kolem studny a vytvořili z ní pramen. Malinký, ale jakákoli volně přístupná čerstvá voda byla luxus. Na kopci nad domem jsme měli větrnou elektrárnu a solární panely.
Každý, kdo chtěl, mohl mít vlastní pokoj, ale kromě Suna ho nechtěl nikdo. Zřídil si oddělenou místnost ve svahu na drahé straně dvorku. Dakota, J. J. a Nina spali na slamnících v největším pokoji. Garrett a já jsme sdíleli lůžko v malém. A měli jsme zahradu. Pěstovali jsme ovocné stromy – pomerančovník a citroník a ty navíc poskytovaly stín kuchyni. Měli jsme vlastní kukuřici, rajčata, slunečnice, hrášek a fazole, mrkev, ředkvičky, dva druhy pepře a vůbec všechno, co mohlo vyrůst na těch pár čtverečních stopách půdy. Jeden truhlík s mátou a druhý s bazalkou. Celkem vzato jsme se dokázali uživit sami, a tak jsme mohli příspěvky ze společnosti využít na vyspravení Amaryllis a k nákupu specialit, jako byla rýže nebo med, látky a provazy, které jsme nemohli vyrobit sami. Dakota chtěla příští sezónu začít chovat kuřata, pokud bychom je mohli směňovat.
Tak ráda bych tohle všechno vmetla do tváře lidem, jako byl Anders. Nebylo to o tom, že bych se nesnažila, pro nikoho jsem přece nebyla žádná přítěž.
Posádka byla doma a J. J. už měl připravenou večeři. Dakota a I. J. si zpočátku práci dělili rovným dílem a ve všem se střídali, ale brzy si mezi sebou začali své úkoly prohazovat – obrácení kompostu za pověšení prádla, oprava vrtule větrné elektrárny za umytí kuchyně – až nakonec J. J. dělal téměř všechno, co se týkalo kuchyně a obytných prostor, a Dakota se starala o zahradu a o opravy.
Podle solidárního výrazu, který J. J. nasadil, když mi podával mou porci – uzenou makrelu a zeleninu – jsem pochopila, že už mu někdo řekl o hádce s mistrem vah. Nejspíš proto, aby se mě on nebo Dakota nezačali vyptávat, jaký jsem měla den. Zůstala jsem venku déle než obvykle a prošla celé hospodářství. Ne že bych čekala, že narazím na nějaký problém, ale bylo to pro můj vlastní klid. Dělalo mi dobře prohlížet si všechno, co jsme vytvořili, položit ruku na sloup větrné elektrárny nebo proplétat prsty mezi listy citroníku a ujistit se, že nic z toho nezmizelo a nezmizí. Stal se z toho takový rituál.
V posteli pod přikrývkou jsem se přitiskla těsně ke Garrettovi. Mohla jsem tak získat útěchu a zároveň ji dávat, tělo na tělo pod teplým vzduchem proudícím dovnitř světlíkem ve střeše nad naším lůžkem.
„Špatný den?“ zeptal se.
„Žádný den nemůže být špatný, pokud je loď a posádka v bezpečí zpátky doma,“ odvětila jsem, ale znělo to plytce.
Garrett se pohnul, protáhl mi ruku zezadu za krkem a oběma pažemi si mě přitáhl těsněji k sobě. Naše nohy se navzájem propletly a moje nervy se trochu zklidnily.
„Nina má pravdu,“ pravil. „Můžeme lovit víc. Mohli bychom uživit i další krk. Kdybychom si požádali.“
„Vážně si myslíš, že by to k něčemu bylo?“ zeptala jsem se. „Já si zas myslím, že by vám bylo líp s jiným kapitánem.“
Naklonil se ke mně, dotkl se mých úst svými rty a přitlačil, dokud jsem nezareagovala. O minutu později už jsme se usmívali oba.
„Víš, že my všichni jsme tady skončili proto, že s nikým jiným nevyjdeme. Ale díky tobě vypadáme jako dobrá rodina.“
Obrátila jsem se v žertu na druhou stranu, jako že jsem uražená, a zasmála se.
„Spousta posádek – spousta domácnosti – zůstane bez dětí,“ řekl. „To přece vůbec nevadí.“
„Nejde mi ani tak o dítě,“ ujistila jsem ho. „Jenom už mě nebaví pořád s někým bojovat.“
Je naprosto normální, když se děti vzpírají rodičům nebo domácnosti, a když vyrostou, dokonce i komisi. Ale to, že jsem měla neustále pocit, že bojuju se svou matkou, kterou jsem nikdy nepoznala, nebylo spravedlivé.
* * *
Když jsem šla druhý den s Ninou dát do pořádku Amarydlis, pořád jsem měla pocit, že se mi vyhýbá, a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že se mi to jenom zdá. Vůbec se na mě nepodívala. Nebo spíš předstírala, že se nedívá, a tajně na mě pak vrhala kradmé pohledy. Z toho, jak se mi odmítala podívat do očí, už mi začínala naskakovat husí kůže. Něco se jí muselo vylíhnout v hlavě. Měla nějaké tajemství.
Znovu jsme zahlédli Elsie, jak přichází od doků. Byla od nás nějakých sto metrů, ale její silueta byla nezaměnitelná. Ninu tak uchvátila, že se zastavila a zírala na ni.
„To je vážně tak zajímavá?“ zeptala jsem se a usmála se. Snažila jsem se, aby to vyznělo jako škádlení.
Nina se na mě po očku podívala, jako kdyby zvažovala, jestli se mnou má mluvit, nebo ne. Pak si povzdechla. „Chtěla bych vědět, jaké to je. Copak ty bys to nechtěla vědět?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale cítila jsem spíš strach než zvědavost. Myslela jsem na všechno, co by se mohlo stát, i kdyby nám na stožáru vlála schvalovací vlajka. Nina by to ale nepochopila. „To bych vážně nechtěla.“
„Marie, jak můžeš být tak… lhostejná?“
„Protože se nehodlám trápit něčím, co nemůžu změnit. Kromě toho, mnohem raději budu dělat kapitána lodi než jen trčet na břehu a dívat se.“
Prošla jsem kolem ní a pokračovala k naší lodi. Šla za mnou, s hlavou skloněnou.
Vydrhly jsme palubu a zkontrolovaly lana, uklidily kabinu, udělaly inventuru a posbírali výstroj, kterou bude třeba opravit. Zabere nám to pár dní, než zase budeme moct vyplout na moře. Nina skoro celé dopoledne mlčela a já jsem se na ni pořád po očku dívala. S hlavou skloněnou ke své práci jsem se kousala do rtu a uvažovala, o čem tak intenzivně přemýšlí. Co přede mnou skrývá. Ukázalo se, že sbírala odvahu.
Podala jsem jí poslední balík sítí a pak jsem šla znovu zkontrolovat podpalubí a kabinu, jestli je všechno dobře zavřené. Když jsem se chystala vylézt z lodi za ní, seděla na kraji hráze, nohy spuštěné dolů, a mírně s nimi pohupovala. Vypadala o deset let mladší, jako kdyby byla zase dítětem. Jako tenkrát, když jsem ji uviděla poprvé.
Tázavě jsem se na ni podívala, povytáhla obočí a čekala, jestli konečně něco řekne. Nakonec to nevydržela. „Zeptala jsem se Suna, proč tě Anders nemá rád. Proč s tebou ostatní kapitáni nikdy moc nemluví.“
Tak takhle to tedy bylo. Sun – vždycky věcný a soudný – jí to řekl bez jakýchkoli příkras. A Nina byla zděšená.
Usmála jsem se a posadila se na zábradlí těsně před ní. „Myslela jsem si, že už jsi na to přišla sama, když jsi u nás tak dlouho.“
„Věděla jsem, že se něco stalo, ale nedokázala jsem přijít na to co. A jak bych taky mohla – chci říct, nikdo o tom nikdy nemluvil. Ale… co se stalo s tvojí matkou? S její domácností?“ Pokrčila jsem rameny, protože jsem si z toho sama nic nepamatovala. Poskládala jsem si celý příběh, jak se dalo, a něco jsem si domyslela. O tom, co se stalo, jsem se dozvídala od lidí, kteří si taky jenom domýšleli. Kteří chtěli, abych pochopila, kde je mé místo ve světě.
„Myslím, že je rozdělili po celém regionu. Bylo jich deset – docela velká domácnost, prosperující, dokud jsem se neobjevila já. Nevím, kde všichni skončili. Mě odvezli do Nové Oceánie. Vyrostla jsem u původní posádky Amaryllis. Když Zeke a Ann odešli na odpočinek a založili si kousek odtud hrnčířskou dílnu, předali mi loď, abych si založila vlastní domácnost. Šťastný konec.“
„A tvoje matka – sterilizovali ji? Teda po tom, co ses narodila.“
„Nejspíš ano. Jak jsem řekla, sama nevím, co se stalo.“
„Myslíš, že si řekla, že to stojí za to?“
„Moc tomu nevěřím,“ řekla jsem. „Jestli chtěla dítě, takhle přece žádné neměla. Možná jen chtěla být nějakou dobu těhotná.“
Nina vypadala, jako by o tom usilovně přemýšlela. Houpala nohama a dívala se na zčeřenou vodu, co narážela do trupu lodi. Znervózňovalo mě to. Musela jsem něco říct.
„Jestli jsi o něčem podobném uvažovala, raději si to rozmysli,“ varovala jsem ji. „Rozdělili by nás, celou domácnost, vzali by nám dům, Amaryllis.“
„Ale to ne,“ ubezpečila mě Nina a vehementně zavrtěla hlavou. „To bych nikdy neudělala, nic takového.“
„Dobře,“ oddechla jsem si. Věřila jsem jí a popravdě jsem si ani nemyslela, že by to udělala. Jenže o mé matce si to její domácnost tehdy nejspíš taky nemyslela. Seskočila jsem na molo. Posbíraly jsme výstroj, přehodily si přes ramena rance a vědra a začaly se škrábat k domu.
V půli cesty se Nina znovu ozvala: „Ty si myslíš, že nikdy nedostaneme vlajku, kvůli tvé matce. To je to, co ses mi snažila říct, že?“
„Přesně.“ Snažila jsem se stejnoměrně dýchat a soustředit se na cestu.
„Ale to přece nemá vliv na to, jaká jsi. Na to, co děláš.“
„Ti starší to na mě nikdy nepřestanou vytahovat.“
„To není fér,“ byla už velká na to, aby něco takového řekla. Ale aspoň to teď věděla a mohla si rozmyslet, jestli si nechce najít jinou domácnost.
„Jestli chceš odejít, pochopím to,“ řekla jsem. „Každá domácnost tě ráda přijme.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ne, zůstanu s vámi. Tohle přece nic nemění na tom, jaká jsi.“
Nejraději bych všechno pustila na zem a objala ji. Ještě jsme šly chvíli mlčky, dokud jsme nebyly na dohled domu. Pak jsem se zeptala. „Už jsi uvažovala o tom, kdo by byl otcem? Čistě teoreticky.“
Začervenala se jako malina a odvrátila se. Musela jsem se usmát. Tak takhle to tedy bylo.
Když jsme se na dvorku pozdravily s Garrettem, Nina se ještě červenala. Vyhnula se mu a spěchala dál, aby složila svůj náklad do kůlny.
Garrett udiveně zamrkal. „Co se jí stalo?“
„Nic, je to zkrátka naše Nina.“
Při další plavbě na Amaryllis šlo všechno dobře. Svou kvótu jsme naplnili dřív, než jsem čekala, takže jsme mohli mít celý půlden volno. Zakotvili jsme kousek od opuštěné pláže a šli si zaplavat. Leželi jsme na palubě a opalovali se a k tomu pojídali poslední pomeranče a sušené makrely, které nám s sebou dal J. J. Byl to pěkný den.
Ale nakonec jsme museli vyrazit zpátky a připravit se na vážení. Třikrát jsem převážila náš úlovek na vahách, co jsme měli na Amaryllis. Pokaždé jsem dostala jiný výsledek, ale nikdy se nelišily o víc než deset liber, a co bylo důležité, bylo to pokaždé nejméně dvacet liber pod kvótou. Ne že by na tom záleželo. Když jsme doveslovali k važišti, byl ve službě opět Anders. Málem jsem vytáhla plachty a obrátila loď, že už se nikdy nevrátíme. Nedokázala jsem mu znovu čelit, ne po tak perfektním dni. Nina měla pravdu – nebylo spravedlivé, že nás tenhle chlap mohl ničit svými zfalšovanými výsledky a černými tečkami.
Mlčky jsme zajistili Amaryllis u mola a začali vykládat náklad. Po celou tu dobu jsem se dokázala vyhýbat Andersovu pohledu, což ze mě v jeho očích určitě dělalo ještě větší hříšnici. Ale došli jsme už tak daleko, že bych mohla být klidně dokonalost sama a on by si na mě stejně něco našel.
Arogantně se mračil a měřil si nás pohledem plným odsouzení. Už jsem ho téměř slyšela, jak říká, že máme zase o padesát liber navíc. Že ještě jeden takový výlov a seberou nám práva k lovu. Musela bych ho praštit. Už jsem se skoro otáčela na Garretta, abych mu řekla, že mě má držet, pokud bych vypadala, že se na to chystám. Ale on už se sám od sebe postavil mezi mě a Anderse, jako kdyby se opravdu bál, že to udělám.
Pokud ten starý ouřada zničí Amaryllis, zabiju ho. Nebyl by to snad horší zločin než ty, které už mi přisoudil teď?
Anders to protahoval, měřil si nás pohledem odshora dolů, až konečně prohlásil: „Dnes je to opět šedesát přes. A vy si myslíte, kdovíjak nejste dobří.“
Zaťala jsem pěsti. Představovala jsem si, jak se na něho vrhnu. Co už bychom mohli ztratit?
„Chtěli bychom si dát prověřit výsledek,“ řekla Nina. Protáhla se kolem Suna, Garretta a mě a zamračeně si stoupla před zřízence s rukama v bok.
„Prosím?“ zeptal se Anders.
„Prověřit výsledek. Myslím si, že nemáte v pořádku váhy, a chceme to prověřit. Že?“ Obrátila se ke mně.
Asi to bylo lepší než ho praštit. „Ano,“ přidala jsem se po pár vteřinách zkoprnělého ticha. „Ano, chceme prověřit výsledek.“
V domě vah to způsobilo dvouhodinové zmatky. Anders protestoval, řval na nás, vyhrožoval. Poslala jsem Suna do budovy, kde sídlila komise, aby požádal o úřední překontrolování – věděla jsem, že se nebude snažit dělat hodného a ani se nenechá odbýt. Přišli June a Abe, dva služebně starší členové komise v šedé uniformě, upjatí a otrávení.
„O jakou stížnost jde?“ zeptala se June.
Všichni se podívali na mě, jako by čekali, že mluvit budu já. Málem jsem všechno popřela – to bylo první, co mě napadlo. Nehádat se, nedělat vlny. Protože co když jsem si opravdu zasloužila, aby se se mnou zacházelo jako s odpadem? Nebo aspoň moje matka, ale ta tu přece nebyla, že ne?
Jenže Nina se na mě dívala těma svýma nevinnýma hnědýma očima a já věděla, že tohle je pro ni.
Nasadila jsem dokonale neutrální, obchodní výraz a obrátila se k June a Abemu. Tady nešlo o mě, tady šlo o naši práci, o kvóty a o spravedlnost.
„Když nás mistr vah Anders vidí připlouvat, pokaždé přenastaví váhy.“
Udivilo mě, když se jejich vyčítavé pohledy obrátily k němu a ne ke mně. Anders kroutil pusou a snažil se vykoktat něco na svou obhajobu, ale neměl co říct.
***
Komise potvrdila, že Anders při vážení falšoval výsledky. Nabídli nám odškodnění z Andersových vlastních přídělů. Chvíli jsem to zvažovala – znamenalo by to příjem navíc, víc jídla a zásob pro naši domácnost. Mluvili jsme o tom, že bychom si pořídili druhou větrnou elektrárnu a zažádali o další studnu. Ale nakonec jsem navrhla, aby veškeré uložené pokuty šly do fondů společnosti. Chtěla jsem jediné: aby se s Amaryllis jednalo spravedlivě.
Ale řekla jsem si o další schůzku. Chtěla jsem před komisí podat ještě jednu žádost.
Druhý den ráno mě Garrett doprovodil do budovy komise.
„Měla jsem to být já, koho napadlo požádat o prověření vážení,“ uvažovala jsem.
„Nina nemá takovou hrůzu z komise jako ty. Jako jsi měla,“ odpověděl.
„Já přece nemám“ začala jsem, ale pak jsem toho nechala, protože měl pravdu.
Stiskl mi ruku. Pobaveně se usmíval a měl hřejivý pohled. Jako kdyby se celou tou záležitostí jen dobře bavil. Já… byla jsem vyčerpaná, točila se mi hlava, styděla jsem se a přitom se mi ulevilo. Hrozně se mi ulevilo.
My, Amaryllis, jsme neudělali nic špatného. Já jsem neudělala nic špatného.
Garrett mě dlouze políbil a pak zůstal čekat před budovou. Šla jsem si sednout před komisi.
Komisi předsedala June. Seděla za dlouhým stolem plným tabulek, kontrolních archů a seznamů kvót spolu s pěti dalšími členy komise. Já si sedla naproti nim, jediná, s rukama pevně zaťatýma a složenýma v klíně, a snažila se neťukat nervózně podrážkami bot do podlahy. Snažila jsem se působit stejně hrdě a sebejistě jako oni. Otevřenými okny dovnitř zavál zbloudilý vánek a ochladil vnitřek budovy ze škvárobetonových tvárnic.
Po úvodních zdvořilostních frázích se June zeptala: „Chtěla jste přednést nějakou žádost, že?“
„My – posádka Amaryllis – bychom rádi požádali o zvýšení kvóty. Jen o kousek.“
June přikývla. „Už jsme o tom jednali a usnesli jsme se, že zvýšení povolíme. Bude to pro vás takto přijatelné?“
Přijatelné jako co? Jako odškodnění? Jako omluva? V ústech mi vy schlo a jazyk mi zdřevěněl. Začaly mě pálit oči a chtělo se mi plakat, ale to by zmařilo naše šance stejně spolehlivě, jako to dokázala moje existence.
„Ještě jedna věc,“ dokázala jsem ze sebe vypravit. „Se zvýšenou kvótou budeme schopni uživit dalšího člena domácnosti.“
Byla to obrovská opovážlivost, prohlásit něco takového, ale neměla jsem proč být zdvořilá.
Mohli mě pokárat, poslat mě beze slova pryč, poučit mě, že toho chci příliš, když nikde není zdrojů nazbyt. Mohli mi říct, že důležité je udržovat to, co máme, a ne se snažit rozpínat – rozpínavost je projevem arogance. Že zkrátka musíme udržovat to, co je. Ale neřekli. Dokonce ani nevypadali, že by je moje prohlášení nějak šokovalo.
June, která mi připadala tak elegantní s dlouhými šedivými vlasy spletenými do copu a přehozenými přes rameno, zavinutá v pleteném šálu, který ji hřál a zároveň zdobil, se sklonila a sáhl a do tašky, kterou měla u nohou. Vytáhla odtud poskládaný kus látky a přistrčila mi ho přes stůl. Nedokázala jsem se ho dotknout, Měla jsem strach, že když se pro něj natáhnu. June v poslední chvíli ucukne rukou. Nechtěla jsem ho ani rozbalit a podívat se na červený a zelený vzor vlajky vcelku, z obavy, že by mohl mít nějakou jinou barvu.
Ale nakonec jsem to udělala, i když se mi třásly ruce. A byl to on. Sevřela jsem ho tak pevně, že by mi ho nikdo nedokázal vyškubnout.
„Máte k projednání ještě něco dalšího?“ zeptala se June.
„Ne,“ zašeptala jsem. Vstala jsem a každému z nich zdvořile pokynula hlavou. Přitiskla jsem si vlajku k prsům a vyšla ven.
* * *
S Garrettem jsme to probírali celou zpáteční cestu. Zbytek posádky na nás čekal na dvorku: Dakota v sukni a blůze, s vlasy zašmodrchanými do uzlu. J. J. s rukama založenýma na hrudi a ustaraným výrazem. Sun bez košile s rukama v bok a tázavým pohledem. A Nina, úplně vepředu, nedočkavostí málem nadskakovala.
Dívala jsem se na ně a snažila se tvářit tajemně. Tiskla jsem zuby k sobě, abych nevybuchlá smíchy. Naši vlajku jsem schovávala za zády v jedné ruce. Za drahou mě držel Garrett.
„No?“ vyrazila ze sebe nakonec Nina. „Jak to šlo? Co říkali?“
Překvapení už nemohlo být větší. Roztáhla jsem vlajku a podržela jim ji před očima. A páni, ještě nikdy jsem je neviděla takhle všechny najednou vytřeštit oči úžasem, s ústy dokořán jako ryby.
Nina se vzpamatovala jako první. Rozesmála se, rozběhla se ke mně a vrhla se mi do náruče, až jsme málem obě upadly.
A pak jsme se už objímali všichni. Dakota si hned začala dělat starosti a mluvit o tom, že musíme postavit postýlku a kolik látky budeme potřebovat na plínky a že máme jenom devět měsíců, abychom na to mohli našetřit z přídělů.
Vymanila jsem se z objetí, abych si mohla Ninu podržet před sebou na délku paží a podívat se jí do očí. Vtiskla jsem jí vlajku do rukou. V prvním okamžiku ji málem pustila na zem a uskočila, jako kdyby ji pálila. Tak jsem jí ji znovu vtiskla do dlaní, přitiskla jí k ní prsty a podržela je tam.
„Je tvoje,“ oznámila jsem. „Chci, aby sis ji vzala ty.“ Podívala jsem se na Garretta, abych se v tom ujistila. Ano, pořád se usmíval.
Nina si ji tiskla k prsům stejně jako předtím já a zírala na mě. „Ale… co ty? Patří tobě…“ Rozplakala se. A já taky. Přitáhla jsem si ji k sobě a pevně ji objala, zatímco ona ze sebe mezi vzlyky soukala: „Copak ty nechceš být matkou?“
Vlastně jsem měla pocit, že už jí jsem.
Poprvé vydáno v online časopisu Lightspeed v červnu roku 2010
Přeložila Olga Machačová
