Njeri sešívala ženské tělo žíněmi ze zebřího ocasu. Jehla vyrobená z jelení kosti se rychle zanořovala pod kůži, aby vzápětí znovu vyklouzla ven. Bílé švy ostře vystupovaly na tmavé kůži.
„Pamatuj si, že střední šev běží v rovné linii,“ vysvětlovala Njeri svému učedníkovi, „zatímco ostatní kopírují křivky těla, stejně jako řeka Enshai sleduje tvar krajiny.“
Odion se nad ní naklonil, aby mohl její práci sledovat zblízka, a Njeri ucítila na krku teplý dech. Bláhový chlapec, který u ní plýtvá časem. Odložila jehlu na stůl a vstala, aby se protáhla. Byla téměř hotova: vnitřní orgány usadila na správná místa, zrekonstruovala svaly a sešila dohromady jednotlivé části těla. Zbývalo dokončit tvář. Obličejové svaly ležely v tuto chvíli okolo lebky jako okvětní lístky a pohled na ně připomínal exotickou květinu v plném květu.
„Proč se po sejmutí ze zdi znovu sešívají?“ vyzvídal Odion. „Proč je nenecháme umřít?“
Njeri si povzdechla. Chlapec měl pevnou ruku a bystrý mozek, ale jeho srdce neumělo odpouštět. Hořel dychtivostí naučit se všechno o rozřezávání těl a o vybraném umění přípravy pacienta k pověšení na Zeď. Vyptával se na podrobnosti, které se týkaly sešívání, tedy té části složitého procesu, která k této práci přivedla Njeri. Njeri si prohlížela ženu na stole. Byla to poslední vnučka Radmalenda, někdejšího krále, který vládl v zemi dřív, než se moci chopili generálové. Před řadou let absolvovaly společně během jednoho jara rituální přechod z dětství do dospělosti. Od té doby uběhla dlouhá doba, ale Njeri stále vzpomínala na dávnou přítelkyni jejím dětským jménem. „Myslíš, že bych ji měla nechat umřít?“
„Kosti měla černé jako obsidián,“ řekl Odion a přitom přejel prstem podél středního švu.
Njeri mlčela. Obdivovala sílu téhle ženy. Nenaříkala, neprotestovala, nehledala výmluvy. Jenom málo žen bylo trestáno pověšením na Zeď a tahle čelila svému osudu stejně odvážně jako kdekterý muž, možná dokonce statečněji. Měla v sobě ale stín, jaký Njeri nikdy předtím neviděla. Byl samozřejmě tmavý, jak to bývá u všech odsouzenců, ale v jejím případě šlo o jednolitou čerň armády temných mravenců, kteří vypochodovali ze srdce a mašírovali podél kostí. Byl to stín, který se pohyboval bez oddechu a nezdržel se dlouho na jednom místě.
„Pokusila se uchvátit trůn a zabila přitom šest maiwatských vojáků. Její útok otevřel cestu Upaytům. Zaslechl jsem, že palác je pořád v jejich rukou.“ Odion se snažil potlačit obavu v hlase, ale Njeri o jeho strachu věděla. Měl hodně přátel ve vysokých kruzích vládnoucí třídy a to byl také důvod, proč se stal žákem nejlepší lékařky na nejdelším úseku Zdi.
„V paláci je vždycky neklidno,“ odtušila Njeri, ale nedodala, že žena, která před nimi leží, by si mohla na citrínský trůn dělat mnohem větší nároky než kdokoli jiný. „Nezapomínej, že naším úkolem není určovat, co si kdo zaslouží. Generál Bahtir nás platí, abychom odsouzence rozřezali na kusy a pak je znovu sešili dohromady. Ne abychom je soudili.“
Njeri odstrčila Odiona stranou a znovu se usadila na stoličku. Chlapec vyšel ven, aby dal vařit vodu na čaj. Nelíbilo se mu, jak s ním Njeri jedná. Nechápal, proč o něj nestojí, když on považuje ji samotnou i její práci za mimořádně zajímavou. Njeri se mu snažila vysvětlit, že by si měl najít někoho jiného, kdo mu bude blízký věkem a kdo má rád chlapce, ale Odion ji neposlouchal. Vrátila se k šití. Ženina čelist visela volně pod lebkou, ale ústa se stále pevně svírala kolem čirého kamene, do něhož vstoupila její mysl po dobu, kdy Njeri pracovala s tělem. Nevidomé oči v obnažených očnicích se polekaně upíraly na střechu pokrytou slámovými došky. Se staženou kůží měl veliké oči a vyděšený pohled každý. Njeri se zamyslela, jak nejlépe poskládat svaly, aby co nejlépe obnovila silnou bradu a dala vyniknout vysoko posazeným lícním kostem.
„Napadlo tě někdy, jak bys vypadala na Zdi ty sama?“
Njeri se při zvuku slov nervózně napjala, ale vzápětí se uvolnila. Ten kluk se opravdu snaží vynutit si její pozornost všemi možnými způsoby. Ale proč by se nezeptal? Při šití by ji zbytečně nevyrušoval, ale ona zatím nevzala jehlu do ruky. Zamyslela se nad jeho otázkou. Věděla, že dělá dobrou a záslužnou práci – uzdravuje lidi sejmuté ze Zdi. Ale má i svá osobní tajemství a nese svůj díl hanby. Život vyžaduje, abychom někdy dělali i špatné věci, a Njeri nepotřebovala Zeď, aby se to dozvěděla. Jak by asi dopadl její soud? Doufala, že vše dobré, co v sobě má, by převážilo to špatné, ale úplně jistá si nebyla.
„Já jsem o tom přemýšlel,“ pravil nakonec Odion. „Víš, co je zvláštní? Že jsem nikdy neviděl nikoho čistého. Ani tady, ani na menší Zdi v Zwibe.“
„Tak, tak,“ pokývala Njeri hlavou, vzala do ruky jehlu, ukončila tak konverzaci a začala sešívat obličejové svaly. Bez chvíle odpočinku sešila celou tvář, přestože ji ke konci bolely prsty.
Když byla hotová, nechala Odiona, aby práci zkontroloval. Dělala to ze dvou důvodů. Zaprvé se chlapec učil rituálu nezbytných a opakovaných kontrol, které je nutné provést před probuzením pacienta. Vytahování špatně provedených stehů bylo sice zdlouhavé a únavné, ale chyba odhalená teď by se ještě dala napravit. Zato poté, co se pacientovi vyndal z úst kámen vědomí, se každá chyba rovnala bolesti a často dokonce smrti. Učila Odiona všímavosti a pozornosti a chlapec už dokázal postřehnout i sebemenší nesrovnalost. Druhým důvodem, proč ho zvala k závěrečné fázi, byly jeho mladé a svěží oči a prsty, které by spíš odhalily chybu, kdyby snad nějakou udělala.
Odion jel konečky prstů nahoru po švu nejprve na levé paži a potom na pravé. Vyvíjel přesně takový tlak, aby vnímal šev a svaly pod ním a aby dokázal posoudit hloubku stehů. Stejně překontroloval nohy, hrudník a nakonec obličej. Celou dobu mlčel.
„Dokonalé,“ zhodnotil nakonec. „Ty nikdy neděláš chyby.“
„Už mám dostatek zkušeností,“ kývla Njeri. „Ale chyby jsem dělala také. Ještě než jsi ke mně přišel.“
Odion položil prsty na chladnou pokožku ženina krku. Chybu by pravděpodobně našel snáz než Njeri, ale to neznamenalo, že ona sama nemusí svou práci zkontrolovat. Přitiskla prsty na centrální šev a pomalu jela rukou mezi prsy a přes jemnou vypouklinu břicha. Žena měla postavu mnohem drobnější a křehčí než Njeri. Člověk se mohl jenom divit, kde se v ní vzala všechna ta divokost a odvaha, kterou projevila tváří v tvář Zdi. Tam, kde bylo Njerino tělo hubené a hranaté, viděla u ženy na stole obliny a křivky; V jednu chvíli se Njeri na okamžik zarazila a vrátila se kousek zpátky po švu.
„Přehlédl jsem snad něco?“ zamračil se Odion a položil svou ruku na Njerinu.
„Ne,“ zavrtěla Njeri hlavou a pokračovala dál.
Když se ujistila, že je vše v pořádku, vstrčila palec a ukazováček do suchých chladných úst, která se zastavila na cestě mezi životem a smrtí, uchopila kámen vědomí a vytáhla ho ven. Ženiny svaly se napjaly a vzápětí uvolnily.
Odion natáhl k Njeri ruku s miskou čaje z ibišku a máty, ale ta prozatím odmítla. Na čaj je ještě čas. Ženiny oči zůstávaly zavřené. Ještě nebyla připravená pohlédnout na svět a ležela bez hnutí, jako by měla kámen vědomí stále v ústech. Dýchala mělce, hrudník se sotva zdvihal.
Odion přešlápl z nohy na nohu. Nedokázal zůstat v klidu. Trpělivost nebyla ctností, kterou oplýval. Mladí bývají vždycky netrpěliví. O Njeri to zamlada rozhodně platilo. Odion si všiml, jak se na něj dívá,‘ a znovu k ní natáhl ruku s miskou. Tentokrát si ji od něj vzala.
Ženiny oči se otevřely. Byly jasné a tmavé.
„Zeď na nás pohlíží svou září a odhaluje naše stíny,“ pronesla Njeri. „Světlo Zdi je darem národa, který odešel z této země před mnoha věky. Stanula jsi Zdi tváří v tvář a vrátila ses. Vyslov své jméno a budeš moci odejít.“
Pronášela rituální formuli, kterou znala od Taliba, svého učitele, u něhož se vyučila řemeslu. Její slova nebyla tak úplně pravdivá. Nikdo by nedokázal odejít hned po probuzení a nikdo nepovažoval odsouzení k pověšení na Zeď za dar. Ale vyslovením svého jména pacient potvrdil, že se jeho vědomí a mysl vrátily z kamene zpátky do těla. Jméno představovalo spojnici mezi dobou před pověšením na Zdi a po něm.
„Kanika.“ Hlas měla nezvučný a slabý. Odion jí pomohl do sedu a záda podložil otepí slámy. Njeri přiložila ke rtům misku a opatrně lila čaj do úst. Na každý polknutý doušek připadly dva, které ženě stekly dolů po prsou. Njeri podala prázdnou misku Odionovi, aby ji znovu naplnil.
„Kde je můj syn?“ vydechla Kanika. „Přišli si pro něj Bathirovi muži.“
Generál Bathir trestal pověšením na Zeď jenom své nejmocnější nepřátele. Bál se, že kdyby je zabil, mohli by mu kletbami uzavřít cestu do Údolí mrtvých. Ale dítě – byť jeho předkové pocházeli z královského rodu – pro něj nepředstavovalo dostatečnou hrozbu, aby je ušetřil.
Odion se vrátil s dalším čajem. „Pij,“ řekl a vtiskl Kanice misku do rukou. Njeri se natáhla, aby jí misku vzala, ale Kanika pevně semkla prsty kolem vyřezávaného dřeva a obsah vypila.
„Už si vzpomínám. Cítila jsem, jak mi na Zdi otevírají tělo. Bylo to jako dívat se sama na sebe zvenčí.“
Ruce se jí zachvěly. Kdyby v misce zůstal nějaký čaj, určitě by se rozstříkl do stran. „Bylo ve mně víc temnoty, než bych si kdy pomyslela. A můj syn je mrtvý, protože jsem ho nedokázala ochránit. Selhala jsem. Měli jste mě zabít. Nezůstalo ze mne nic, co by si zasloužilo přežít.“
Njeri jí jemně vyprostila misku z rukou. Chtěla by sevřít Kaniku v náručí a utěšit ji, ale musela se chovat jako lékařka, ne jako přítelkyně. Snažila še najít něco, co by zmírnilo Kaničinu bolest. Na stole stále ležel kámen, do kterého se v průběhu trestu uchýlila Kaničina mysl. Pod jeho průzračným hladkým povrchem kroužily malé duhové víry. Byl vytvořený z téhož sklovitého materiálu jako Zeď. Patřil k relikviím, které jim zůstaly po Předcích.
„Na,“ vtiskla kámen Kanice do ruky. „Vezmi si ho, aby ti připomínal, že v sobě máš i světlo. Barvy uvnitř jsou odrazem tvé duše.“
„Copak máme tolik kamenů, abychom je mohli rozdávat?“ zamračil se Odion. „Chováš se k ní jinak, protože je to žena a protože jsi ji znala, ještě než visela na Zdi.“
V jeho slovech bylo něco pravdy, ale Njeri svůj dar zpět nevzala. Kanika se zadívala do kamene. „Je krásný. Samé světlo beze stínů. Mohla bych ho spolknout a utéct od bolesti.“
„Kdybys to udělala, už by ses nemohla vrátit,“ upozornila ji Njeri.
Kanika se usmála, ale v ocích jí stále sídlil smutek. „Mluvím sice o útěku, ale to není způsob, jakým obvykle řeším problémy. Dobře to víš. Žít tak daleko by bylo jako nežít vůbec. Musela bych zaplatit příliš vysokou cenu.“
Odion se natáhl, aby Kanice kámen vzal, ale ta ho pevně sevřela v dlani.
„Nevzdám se ho, i když ho nedokážu použít. Mám v sobě mnoho temnoty a on je mým světlem.“
* * *
Ze suchem popraskané hlíny stoupal žár a na samém okraji Njerina vnímání pomrkávaly hvězdy, jejichž světlo rozmělňovaly kilometry chvějící se oblohy. Za doškovými střechami vesnických stavení se do tmy prostíraly obliny kopců porostlé suchou trávou. Když obě ženy vykročily k chýši vesnického ranhojiče, Kanika se opřela o Njeri.
„Chtěla bych jít domů, stočit se do klubíčka a spát. Mám pocit, že bych dokázala spát navěky,“ povzdechla si Kanika.
„Tvůj trest pominul. Budeš-li chtít, můžeš jít zítra domů,“ odpověděla Njeri, ale doufala, že Kanika zůstane.
„Pominul? V tom se velice mýlíš, Njeri. Pověšení sice bylo tím nejhorším, ale můj trest potrvá, dokud nezemřu. Každý, kdo uvidí mou kůži, bude vědět, že jsem visela na Zdi. Myslíš si, že mi lidé odpustí? Ze mě přijmou?“
„Přijme tě každý muž, který za něco stojí. I každá žena.“ Njeri nedokázala z Kaničina výrazu vyčíst, co si myslí. Zahlédla snad na její tváři náznak zájmu?
„Nevíš, jaké to je. Nevíš, co jsem viděla…“ Kanika si položila ruku na srdce, zašátrala prsty pod látkou košile a přitiskla je ke švu na kůži.
„Viděla jsi představy a sny, které ti ukázal kámen vědomí. Vyprávěla mi o tom řada pacientů.“
„Ne. Na Zdi je jenom pravda,“ zavrtěla hlavou Kanika. „Než jste mě pověsili, myslela jsem si, že v sobě nemám žádné stíny. Ale byl to jenom sebeklam a domýšlivost, o které jsem rozšířila počet svých chyb a nedostatků.“ Slova se z ní řinula v proudu přerušovaném jenom rychlými nádechy. „Nikdo mi nedokáže porozumět. Rozhodně ne, když jsem takhle zjizvená. Ne proto, jak vypadám, ale proto, že znám své stíny.“
Přiblížily se ke skupině Bathirových vojáků a Kanika zmlkla. Většinou hlídkovali ve dvojicích na kraji vesnice a bylo neobvyklé potkat jich na silnici větší počet. Několik z nich zahrozilo směrem k ženám oválnými štíty s napjatou zebří kůží. Šňůry lidských zubů, které visely ze spodního okraje štítů, zachřestily.
Jeden přejel prsty po přezce ve tvaru tygřího oka, sjíž měl sepnutý obnošený oranžový plášť, druhý zabušil o zem koncem kopí. Zdáli se nervózní.
Jeden z vojáků vykročil, aby ženy zastavil, ale pak poznal Njeri a všiml si Kaničina zjizvení. Zamával na ostatní, celá skupinka se otočila a zamířila zpátky ke kasárnám, velké budově z hliněných cihel na samém okraji vesnice. Když zmizeli, vytáhla Kanika kámen vědomí. Ve světle měsíce nebylo vidět žádné duhové barvy, jenom víření stříbřité modři. „Představovala jsem si, že jsem takováhle. Jak jsem byla hloupá!“
„Světlo je tvou součástí stejně jako stíny,“ opáčila Njeri. „Všichni v sobě máme temnotu,“ odpověděla Kanika.
Njeri vyslechla podobné věci od mnoha pacientů. Představa, že nejen oni mají své stíny, jim přinášela úlevu. Njeri občas přemýšlela, jestli je to skutečně pravda. Zjistit se to nedalo, protože nevinní se k trestu pověšení na Zdi neodsuzovali. „Navzdory temnotě jsi žila dobrý život. Není to určitá útěcha?“
„Ne. Copak to nechápeš? Všichni v sobě máme temnotu. Úplně všichni!“ Kanika se odvrátila. „Věšení na Zeď je zbytečné. Je to jenom nesmyslné mučení.“
Kanika udělala několik kroků a zavrávorala. Njeri ji zachytila. Kůži měla pokrytou potem – horko a vyčerpání si vybíralo svou daň. „Zeď je tady proto, aby odhalila nejtemnější pravdy člověka. Když je odsouzený uvidí, může proti nim bojovat. To poznání ho dokáže uzdravit.“
„Naopak, zničí ho. Ničí i mne. A ty lidi k takovému mučení odsuzuješ!“
„Ne. Já dělám jenom svou práci,“ zavrtěla hlavou Njeri. „Nerozhoduji o tom, koho na Zeď pověsit a koho ne.“
Kanika se pokusila znovu odtáhnout, ale byla příliš slabá. „Pokaždé, když někomu na Zdi otevíráš tělo, vynášíš nad ním rozsudek. Nesnaž se svalovat zodpovědnost na někoho jiného. Všichni soudíme a všem nám je vyměřován trest. Viděla jsi, jak vojáci vzali nohy na ramena, když mě uviděli?“
„Pověrčiví hlupáci!“ zabručela Njeri.
V tichu došly až k Durratsovým dveřím. Njeri znala starého léčitele dobře – staral se o ni po několik měsíců, když jí zemřela matka. Pozorně sledovala výraz jeho obličeje, když otevřel dveře. Skrýval odpor velmi dobře, ale všimla si nepatrně rozšířeného chřípí a náznaku falše v úsměvu. Jak to mohla přehlédnout, když k němu vodila předešlé pacienty? Nebo byl snad shovívavější k mužům?
„Všichni soudíme,“ řekla znovu Kanika.
Durratse odvedl Kaniku do domu. Bylo už pozdě, a tak nepozval Njeri dovnitř, jenom jí na rozloučenou pokývl hlavou a zavřel dveře.
Nahrubo otesaná prkna dveří se rozeschla působením času a sucha a Njeri sledovala obě postavy škvírou. Byla by se chtěla hájit, odporovat Kanice a vysvětlit jí, že se soustředí jenom na to nejhorší, co s sebou trest na Zdi přináší – na otevírání těl. Stejně jako Odion nepřikládala Kanika význam sešívání, které bylo ve skutečnosti velmi důležité. Njeri uzdravovala lidi stejně, jako to dělal Durratse. Její pacienti dokonce potřebovali uzdravení mnohem víc než kdokoli jiný.
* * *
Když Njeri krátce po východů slunce vyšla ven, aby přiložila na oheň, hemžilo se to ve vsi neznámými vojáky. Byli to Upyatové, vysocí lidé se širokýma plochýma nohama. Pozorovala je a přitom si připravovala banány k snídani. Chovali se hlučněji než Bathirovi muži a všude se rozléhal jejich halasný hovor přerušovaný hlučným smíchem. Na hlavách měli čelenky z korálků, v rukou svírali kulaté purpurové štíty. Jejich přítomnost znamenala jediné – palác padl.
Njeri pomalu mačkala vařené banány na kaši. Bylo jí lhostejné, kdo je zrovna u moci. Nezáleželo jí na tom, jestli jeden generál nahradí jiného, protože všichni usilovali o totéž. Přála si mír; nikoli proto, že by se jí zamlouval některý ze současných vládců, ale proto, že v době války musela provádět na Zdi víc exekucí. Odnesla banánovou kaši do chatrče, kde už čekal Odion.
„Nový generál chce pověsit na Zeď dva vězně,“ vyhrkl překotně. „Chce, aby byli pověšeni společně.“
Njeri rozdělila kaši do dvou misek a navrch položila kousky zeleného manga. Jak může Odiona něco takového vzrušovat? Maiwatové jsou přece jeho lidé. Věšet na Zeď zločince je jedna věc, ale nechat tam jednoho viset po celou dobu otevírání druhého je kruté stejně jako rozřezávat je zároveň. „Je to surové a nelítostné. Už předem cítím k tomu muži odpor.“
Odion si zamíchal kaši. „Říkal jsem si, že když budou dva; mohla bys mi dát jednoho na starost.“
„Máme jen jeden obsidiánový nůž,“ odporovala Njeri. „A ten nový generál chce služby lékaře, nikoli jeho učedníka. Otevřu je sama a ty mi budeš k ruce, jak to děláme vždycky.“
Voják si pro ně přišel, ještě než stihli dojíst snídani. Kůži, která svým načervenalým nádechem připomínala suchou prašnou půdu, měl ještě světlejší než Odion a byl menší než většina upyatských válečníků.
Zpod upnuté kožené tuniky mu vykukoval okraj obvazu – zřejmě byl zraněný.
„Generál Yafeu přikazuje, abyste k němu přišli.“ Mluvil nosovým hlasem posazeným mnohem výš, než by Njeri čekala. Takže ne muž, ale žena se staženými prsy. Vojanda se zasmála, když si všimla Njerina překvapení. „Jmenuji se Zola a jsem žena. Bahtir nedovolil ženám bojovat. Chtěl je jenom do postele. Yafeu je lepší. U něj mohu své kvality předvést na obou místech.“
Zola se usmála na Odiona a odhalila zuby zabroušené do špiček, které jejímu obličeji dodávaly zvířecího, téměř dravčího vzezření. Odion se jejímu pohledu vyhýbal. Její agresivní chování mu zřejmě nebylo příjemné. Nelíbilo se ani Njeri. Kolem Zoly se vznášel odpudivý opar laciné okázalosti, nic, co by připomínalo nepodbízivou Kaničinu sílu.
Njeri vzala obsidiánový nůž uložený v kožené pochvě a zeptala se: „Generál si tedy přeje, abychom se pustili do práce hned?“
„V zemi, kde se generálové střídají u moci stejně rychle jako noc a den, nesnesou věci odkladu. Vše, co je třeba udělat, se musí udělat hned.“ Zola znovu zalétla pohledem k Odionovi, ale opět se nedočkala žádné reakce. Pokrčila rameny a vedla je do kasáren. Venku stály uvázané dvě kozy, bezpochyby část jejich odměny za odvedenou práci pro nového generála.
Zola ohlásila jejich příchod tím, že třikrát zaklepala koncem luku na dveře. Uvnitř kasáren to vypadalo jako vždycky: stěny lemovaly úzké postele a okolo nich a pod nimi stály úhledné hromádky nejrůznějších věcí. Jenom obyvatelé se změnili a maiwatské vojáky vystřídali Upyatové.
Generál Yafeu byl mladík sotva starší než Odion. Seděl na konci místnosti na provizorním trůnu obklopený ženami-válečnicemi. Vojandy na sobě měly uniformy, ale generál byl do půl těla nahý a hruď mu zdobil zářivě žlutý citrín ve tvaru lví hlavy, který visel na kožené šňůrce. Připomínal ozdoby citrínového trůnu, jenž stojí v paláci. Od opasku mu visely další dva kameny – Bahtirovo tygří oko a růženín, který patřil Bathirovu předchůdci. U paty trůnu stáli dva svázaní muži s roubíky v ústech. Njeri s překvapením zjistila, že jedním z nich je sám Bathir. Druhého neznala.
Zola se postavila k trůnu z levé strany a něco generálovi pošeptala.
„Ty jsi lékařkou od Kamenné zdi?“ kývl generál na Njeri.
„Ano,“ odpověděla. „A zde je můj učedník.“ Neřekla generálovi ani své, ani Odionovo jméno, protože Yafeu měl pohled člověka, kterého podobné věci nezajímají.
„A Zeď ukáže, že jsou tito muži zlí a zkažení?“ ukázal Yafeu na vězně a zkřivil rty, jako by se mu ošklivilo i pouhé pomyšlení na ně.
„Zeď odhaluje nejskrytější tajemství naší povahy,“ odpověděla Njeri. „Ti, kdo jsou na ni pověšeni, nedokáží skrýt vůbec nic.“
Odion pokročil k trůnu se slovy: „Mají-li v sobě stín, Zeď ho odhalí a ukáže.“
Njeri potlačila nutkání Odiona okřiknout, ale nechtěla ho zbytečně napomínat v generálově přítomnosti. Nepříslušelo mu mluvit v takové situaci a ona se jeho nepřístojným chováním cítila zahanbená a ponížená.
Generál Yafeu se zasmál: „Tvůj učedník se mi líbí. Má kuráž a snahu zavděčit se.“
Njeri přikývla a nuceně se usmála. Generál chvíli setrval pohledem na Odionově tváři. V jeho slovech zněl příslib zájmu – a důvěry, které chlapec dlouho a marně hledal u Njeri. Zřejmě se cítil tak osamělý, že by se snadno nechal omámit generálovou pozorností. Njeri věděla, že musí být opatrná.
Dovnitř bez zaklepání vstoupil další voják a poklekl uprostřed místnosti se skloněnou hlavou. Byl pokrytý potem a prachem a těžce dýchal, jako by běžel celou cestu z paláce.
„Jděte,“ poslal Yafeu mávnutím ruky pryč Njeri s Odionem. „Až tady skončím, pošlu vám zajatce, abyste začali s prací.“
* * *
Zeď byla třikrát vyšší než Njeri, tlustší než její paže na délku a délkou by vydala na dvě rodné Njeriny vesnice. Vinula se jižními kopci jako křišťálový had. Ranní slunce se blyštivě odráželo od kamenů, které ji tvořily, pokud se vůbec dalo mluvit o kamenech. Byly to bloky nepravidelného tvaru, průzračné jako sklo, které k sobě přiléhaly tak dokonale, že k jejich spojení nebylo třeba žádné malty. Podle Taliba Zeď kdysi obklopovala celou zemi Předků. Její zbytky dnes opisovaly přibližně tvar kruhu, v jehož středu stál palác.
„Kamenná zeď,“ pronesl zamyšleně Yafeu. „Zdejší úsek působí mnohem velkolepěji než ubohé zbytky, které máme v Zwibe; Ale to, cb ji tvoří, se kameni nepodobá ani tady, ani tam.“
Odion na zmínku o své rodné vesnici nijak nereagoval, zato okamžitě odpověděl na nevyslovenou Yafeuovu otázku: „Říká se jí kamenná, protože lidé dřív odsouzence kamenovali. Všimni si těch puklin; vytvořily se v místech, kde kameny minuly cíl a odrazily se od ní.“
„S tím se přestalo už před několika staletími,“ vyhrkla rychle Njeri, aby předešla hloupým nápadům, které by se Yafeuovi mohly urodit v hlavě. „Vidíš sám, jak to Zeď poškodilo.“.
Nedodala už, že kamenování většinou poškodilo těla viselců natolik, že nebylo možné, sešít je znovu dohromady. Generál pokrčil rameny a pokynul vojákům, aby přivedli oba zajatce. Njeri přitiskla v tichém požehnání každému z nich dlaň na čelo. Bylo ironií, že Bathir, kterého ještě před několika dny děsili duchové z Údolí mrtvých, teď přijímal požehnání, které mu mělo poskytnout jejich ochranu.
„Nedělej to,“ prosil Njeri. Podobné prosby vyslechla už mnohokrát, ale nikdy od muže, který sám odsuzoval jiné k pověšení.
V minulosti se bývalý generál choval jako statečný, člověk, ale teď se ukazovalo, že šlo o mylný dojem vyvolaný jeho mocí. Společně s tou ho opustila i odvaha.
Njeri přejížděla konečky prstů po hladkém povrchu kamenů vědomí, které jí ležely v kapse. Byla by ona sama na Bathirově místě statečnější? Doufala, že ano. Věděla, že Zeď ukáže holou pravdu, nic víc a nic míň. Kanika byla statečná. Vzpomínka na ni připomněla Njeri obvinění, že i ona sama nese svůj díl viny za věšení odsouzenců. Co tihle muži? Skutečně si zaslouží svůj trest? Věděla, že jí nepřísluší o tom rozhodovat. Má za úkol jejich těla nejprve otevřít a pak je znovu sešít.
Koutkem oka zahlédla přicházet Odiona.
Nejprve vložila kámen vědomí do úst staršímu z mužů a nechala ho ležet u paty Zdi. Pak přešla k Bathirovi, který se zmítal tak, že ho za každou ruku musel držet jeden voják. Jakmile mu hladký kámen vklouzl mezi rty, život z něj vyprchal. Vojáci ho podepřeli, aby mu na devíti posvátných místech proklála tělo ostrými odštěpky ametystu – nejprve na dlaních, pak na chodidlech, kyčlích a ramenou a nakonec na krku. Levandulový, modrofialový ametyst projel hladce masem, a když se špičkou dotkl křišťálové Zdi, dokonale se s ní spojil a pevně držel váhu těla. Hlava klesla kupředu, jako by se Bathir skláněl v kajícné pokoře. Njeri nejprve otevře trup a pak začne pracovat na hlavě. Jen co ke Zdi přibije menšími amertystovými hřeby i obličejové svaly, hlava už nebude volně viset dolů.
Odion jí podal obsidiánový nůž. Stejně jako samotná Zeď pocházel i nůž ze starých časů. Mbenu, řemeslník, který zásoboval vesnici nejrůznějšími nástroji, dokázal vyrobit i obsidiánové čepele, ale ty neměly patřičnou moc Předků. Tenhle starý rituální nůž dokázal projít mezi buňkami a Njeri se v průběhu let naučila, kudy vést řez tak, aby se lidské tělo otevřelo, aniž by unikla jediná kapka krve.
První řez prošel jenom kůží. Začínal v horní části Bathirova čela a pokračoval přes nos ke rtům. Pak se Njeri zastavila, čepelí objela obrys úst, znovu se vrátila ke středové linii a pokračovala od brady ke krku. Potom přešla k hrudníku a sjela do slabin. Neobjevila se ani kapka krve a na zemi skončil jenom chomáček chlupů, které stály noži v cestě.
Pak rozřízla kůži na vnitřní straně nohou až ke kotníku. Oblou křivkou, která běžela ke špičce prostředního prstu, se přesunula na nárty a dokončila první sérii svislých řezů. Potom přišly na řadu horizontální linie vybíhající ze středu těla. Po nich následovaly paže – na každé po jednom řezu, který se větvil do všech pěti prstů. Všechny tahy nožem na trupu a nohou byly vedeny rovnoměrně tak, aby se kůže dala rozprostřít na Zeď. Celý proces zakončily linie vybíhající zprostřed obličeje, který se stažením kůže proměnil v cípaté slunce.
Kůží pronikaly sluneční paprsky. Skvrny na jejím povrchu byly jenom přeludem, hrou světla, klamem očí a nevypovídaly nic o skutečné povaze odsouzence. Ať byl viselec jakékoli barvy, kůže propouštěla vždycky stejné množství světla. Njeri podala nůž Odionovi a setřela si z obličeje pot.
Když vzhlédla, všimla si Kaniky. Stála na svahu v davu dalších diváků. Vybrala si místo téměř u vrcholu pahorku společně s lidem Kamenné zdi, jenž se od exekuce držel co nejdál. Tohle divadlo zažil už mnohokrát a dnes přišel jenom proto, že to nařídil generál. Njeri napadlo, že je to od generála zbytečné a hloupé. I kdyby trestú nepřihlížel vůbec nikdo, budou mít odsouzenci svou hanbu navždycky všitou do kůže. Žádný voják se nepodřídí sešívanému generálovi.
Každý z diváků už vynesl nad oběma muži svůj soud. Každý kromě Kaniky. Ta přišla, aby soudila Njeri, a ta se – v jejích očích – odsoudila už prvním řezem. Odion jí podával obsidiánový nůž s lehkostí, která by příslušela ptačímu pírku, ale když Njeri nástroj uchopila, měla pocit, že ji jeho tíha táhne k zemi. Musí ulevit svému obtíženému srdci a dokázat, že si Bathir trest zaslouží. Místo aby se přesunula ke druhému muži, zůstala u svrženého generála a začala oddělovat snopce svalů, aby se dostala ke kostem.
Potom položila na Bathirovu prsní kost špičku nože a opřela se celou vahou o rukojeť. Kost se rozlomila vedví. Když rozevřela hrudní koš, objevily se stíny. Plazily se ven jako slimáci a nechávaly za sebou stopu černého slizu. Tohle je její obhajoba a důkaz spravedlivého trestu. Jenže to bylo jenom klamné vítězství.
Cítila, jak se jí do zátylku zavrtávají oči všech mužů, žen i dětí na kopci. Věděla, že sledují Bathira, ne ji, ale přesto měla pocit, že není obnažováno Bathirovo srdce, ale její vlastní. Nejraději by obsidiánový nůž odhodila nebo jím mrštila proti Zdi, aby se roztříštil napadrť.
Sluneční světlo, které procházelo zdí, nevrhalo žádné stíny. Tmavé žilky se nedaly rozpoznat dokonce ani tam, kde Zeď zjizvily pavučiny puklin po špatně zacílených kamenech, které před několika generacemi metali po odsouzencích přihlížející.
V místech kazů se světlo skládalo do malých barevných duh. Byl to výsměch lidstvu. Výsměch Bathirovi, jehož srdce obtížené stíny bylo vystaveno pohledům všech okolo.
Podle polohy slunce už minulo poledne a vedle Njeri stál nedotčený talíř jídla. Odion jí ho zřejmě nabídl, ale nedokázala si vzpomenout, že by ho odmítla. Odion přistoupil k tělu a pokropil ho vodou, aby tkáně nevyschly. Potom přistoupil ke své učitelce a položil jí ruku na rameno. Viděl, že Njeri trpí, a Njeri věděla, že by se rád chopil jejího úkolu.
Druhý muž stále ležel v bezvědomí na zemi a jeho mysl přebývala v kameni vědomi. Byl starší než Bathir. Vlasy měl šedivé a proti jasně zářící Zdi se zdály bílé. Pod kůží vystupovaly kosti a Njeri odhadovala, že trpěl hladem, nějakou nemocí nebo obojím. Jeho jméno neznala.
Dva vojáci zdvihli bezvládné tělo, přidrželi ho a Njeri ho přibila. Pak vzala nůž, přiložila ho k mužově hlavě na místo, kde už tolikrát předtím začínala sérii rituálních řezů. Mělo jí být lhostejné, že jde o starce. Mělo jí být lhostejné, že neví, co je zač a čím se provinil. Když otevřela Kaničino tělo, dokáže otevřít i jeho.
„Jsi unavená?“ zašeptal Odion, když se dlouho nic nedělo. „Udělám to za tebe.“
Nemohla mu nůž předat. Ne v této chvílí a ne tímto způsobem. Nemohla by to udělat, ani kdyby byl chlapec na svůj úkol připravený, o čemž pochybovala. Musí se rozhodnout sama, jestli zanoří obsidián do těla, nebo ne. Nedokáže-li otevřít tělo toho muže, bude to znamenat, že Kanika měla pravdu – že jí nepřísluší vynášet soudy, ale přesto to dělá. Nůž v ruce se zachvěl a na mužově čele se objevila kapka: krve.
„Dej mi ten nůž,“ zašeptal Odion a natáhl ruku.
„Ne,“ zavrtěla Njeri hlavou. Tohle je už řadu let její povinnost. Nesmí se jí vyhýbat. Ani teď, ani nikdy jindy. Selže-li, budou to všichni považovat za projev odporu vůči generálu Yafeuovi. Cítila na sobě jeho pohled – vyčkávavý, hodnotící, pochybovačný – který se jí upíral na záda z úbočí kopce.
„Co se děje? Proč to otálení?“ ozval se Yafeův hlas. „Ještě jsi nedokončila svou povinnost, ženská!“
„Kdo je ten člověk?“ opáčila Njeri. „A čím se provinil?“
„Do toho ti nic není.“ V Yafeuově hlase znělo pobavení. Celou věc zřejmě považoval za příjemnou kratochvíli stejně jako cirkus nebo divadlo. Jemu má věřit, že vynesl spravedlivý rozsudek? Sama se necítí oprávněná rozhodovat o osudu odsouzenců, ale tenhle generál jí připadá ještě méně kompetentní.
Nedokáže bezmyšlenkovitě přijmout jeho příkaz. Nemůže to udělat. Nemůže otevřít tělo člověka, kterého ani nezná. Vytrhla z jedné ruky ametystový hřeb a sáhla po drahém v rameni. Vojáci se k ní vrhli, aby ji zastavili. Nebránila se. Obsidiánový nůž jí vytrhli z rukou.
„Otevři ho,“ kývl Yafeu na Odiona.
„Ne!“ vykřikla Njeri. „Nechte ho jít! Prosím!“
„Konečně nějaká přesvědčivá reakce,“ usmál se Yafeu. „Vezmeš to za něj? Půjdeš na jeho místo? Věříš tomu člověku natolik, že přijmeš trest místo něj?“
Njeri věděla, že její pohnutky nejsou úplně čisté. Chce toho muže zachránit, to ano, ale ne kvůli němu samotnému. Jeho záchranou chce odčinit všechny předešlé exekuce, při nichž slepě otevírala těla odsouzenců, a napravit i to, že otevřela Kaniku, aniž se ptala po jejím provinění. Ale samozřejmě je lepší udělat správnou věc z nesprávných důvodů než neudělat ji vůbec.
Odion stál před ní s očima plnýma slz. Toužil dnes ukázat všem, že už není pouhým učedníkem, ale ne tímhle způsobem. Navzdory své netrpělivosti a ctižádosti Njeri miloval; díky tomu pro něj existovala určitá naděje.
„Ano,“ kývla po chvíli Njeri. „Přijmu jeho místo na Zdi.“
„Přibijte ji,“ nařídil generál. „A ty, chlapče, je otevřeš oba.“ Nestačila udělat k Yafeuovi ani dva kroky, když se jí chopili vojáci. „Pro toho muže by to mohlo znamenat smrt. Chlapec nemá dost zkušeností.“
„Mohla jsi to udělat sama. Zemře-li v chlapcových rukou, prokleje jeho duch tebe, ne mne,“ pokrčil rameny Yafeu. „Nemohu nechat svého nepřítele jen tak běžet.“
Njeri se otočila k Odionovi: „Nejprve otevři mne. Neublíží mi, ztratím-li pár kapek krve. Na mně si prověříš svou zručnost a se starcem ti to pak půjde lépe.“
„Nemám kámen vědomí,“ namítl Odion. Třásl se a po celém těle mu vyrazil úzkostný pot. „Přinesli jsme jenom dva.“
To generála nepotěší. Jestlipak přikáže, aby ji Odion otevřel bez kamene vědomí? To by nepřežila.
„Vezmi si tenhle,“ ozval se tichý hlas. Za nimi stála Kanika.
V ruce držela kámen, který dostala od Njeri a ve kterém před pár hodinami odpočívala její mysl. Strážní se pohnuli, aby Kaniku odvlekli, ale když uviděli jizvy; couvli zpět. Byla pro ně zlým duchem, prokletím, ztělesněním moru. Njeri nechápala, jak je možné, že si nikdy dřív neuvědomila, že odsouzencův trest zdaleka nekončí otevřením těla.
„Až se probudíš, budu u tebe. Světu se pak můžeme postavit společně,“ pronesla konejšivě Kanika a pohladila Njeri po tváři.
„Dojemné,“ ušklíbl se generál. „Ty, malomocná, teď ustup! Jestli ovšem nechceš znovu skončit na Zdi. Pokud vím, dvakrát to nikdo nevydržel.“
Kanika políbila Njeri na čelo do místa, kde Odion začne s prvním řezem, a v polibku setrvala o něco déle, než se slušelo. Pak prošla kolem generála a vystoupila na vrchol kopce. Odion přistoupil ke své učitelce. Bylo na něm vidět, jak ho mrzí, že intimitu, po které tolik toužil, s ní sdílí někdo jiný.
„My dva budeme sdílet jinou zkušenost,“ usmála se na chlapce Njeri.
Kývl a v duchu se připravoval na nevyhnutelné. Svaly na čelisti se mu napjaly. Njeri se chvíli dokonce bála, že odmítne její tělo otevřít, stejně jako to před chvílí udělala ona. Yafeua by rozzuřilo, kdyby musel nechat převézt bezvědomého vězně k jinému, menšímu zbytku Zdi. Pro ni a Qdiona by to znamenalo jistou smrt – ani jeden z nich si nemohl činit nárok na citrínový trůn a neměl dost vznešenou krev, aby se Yafeu bál jejich duchů. Otevřela ústa a čekala.
Odion jí vsunul kámen vědomí mezi rty. Zavřela oči a polkla sama sebe.
* * *
Kámen se stal jejím tělem. Cítila jeho tvar i hladký povrch a její mysl vířila nepokojně uvnitř. Měla pocit, že jí něco chybí. Zbarvila se do indigové modři. Že by jí chyběla zelená? Soustředila se a zahlédla mihotavé zelené střípky podobné smaragdovému dešti v modrém moři. Našla i červenou, žlutou a purpurovou. Vnímala všechny své barvy, ale zároveň si uvědomovala, že s tímhle stavem bytí je něco velmi špatně.
Přitiskla se k povrchu kamene a objevila tisíce maličkých okének. Okraj každého otvoru lemovaly barevné skvrny. Ochutnala jedno z okének a zvláštní chuť ji odradila. Stáhla se do středu kamene a překontrolovala vlákna červené a žluté, skvrny zelené a řeku modré. Byla celá, neporušená, netknutá.
Neklid ji nutil, aby se znovu vydala prozkoumat vnější povrch. Tentokrát ochutnala každé okénko. Našla mezi nimi taková, ke kterým se vracela znovu a znovu. Těmi, která chutnala nejlépe, pronikla část jejího já ven a na duhových vláknech přinášela obrazy zvenčí.
Nejprve uviděla Odiona. V pravé ruce držel obsidiánový nůž, v levé snopec obnažených svalů. Patřily Njeri. To jméno k ní připlulo, aniž si uvědomila, že patří jí samotné. Njeri byla obrazem, který vytvořila její paměť, a pověsila ho na Zeď. Njeri byla tělem, kdežto její niterné já kamenem. Přesto tvořily jedno.
Odion už otevřel Njerino tělo. Na nepřesně vedených řezech se třpytily kapky krve stejně jako na nedokonale oddělených svalech. Špička obsidiánového nože se zanořovala do těla a přetínala každé vlákno její bytosti. Každý řez, kterým Odion Njeri rozřezával, se do ní propaloval mezi barvami.
Teď zabořil čepel do prsní kosti, a rozevřel hrudník. Hořela. Sežehával ji bílý plamen tak silný, že ho proud modři nedokázal uhasit. Z Njerina srdce se jako z hnisavé rány rozbíhaly rozeklané černé průrvy. Barvy couvaly před temnotou. Odion pokropil tělo vodou, spalující oheň pohasl a zůstaly jenom žhnoucí uhlíky. Exekuce skončila a Odion zmizel z jejího vědomí.
Vyslala barvy směrem k temnotě. Už věděla, že uvnitř kamene chyběla černá. Barvy matněly a měnily se v zapadajícím slunci. Červenou a žlutou nahradila levandulová a stříbrná. Nikde nebyly žádné stíny. Zanořila se do tmavých kaňonů, aby se z nich pokusila vypudit temnotu, ale stíny ji táhly kamsi dovnitř, dolů, do středu Njerina srdce a do Zdi.
Vedle ní ležel Bathir. Řezy, které do jeho kůže á svalů provedla svou rukou, ji vytahovaly z ulity a lákaly ji blíž k Bathirovi a hlouběji do Zdi. Z Bathirova těla vystupovaly ozvěny jeho stínu a kroutily se v puklinách mezi obřími kvádry. Věděla, že jeho tělo stále visí na Zdi, zatímco on zůstává uvnitř kamene vědomí.
Pak se objevil někdo nový. Žena. Poznala ji podle stínu. Byla to Kanika. Z jejího kamene vědomí vybíhala rudá, zlatá a zelená vlákna a vlnila se bezcílně a bez známky jakéhokoli úmyslu. Kanika pronikala ven z kamene vědomí – přesně jak to říkala Njeri a Odionovi – a viděla obrazy na Zdi, ale Zeď ji nevedla zpět. Nenutila k tomu nikoho, jenom Njeri. Chtěla by zůstat s Kanikou, ale Zeď ji odváděla pryč.
Pohybovala se zpět v čase. Cítila a prožívala každičký řež všech mužů a zen, které kdy otevřela, ale její utrpení stále nekončilo. Následovali Talibovi pacienti, jejichž exekucím přihlížela jako učednice, a po nich lidé, které neznala a kteří skončili na Zdi dříve, než se narodila ona sama i Talib tak, jak generacemi přecházelo umění rozřezávání těl z učitele na žáka. Bylo stejně pevným poutem jako pokrevní příbuzenství, spojnicí mezi ní a dávno mrtvými lékaři i jejich pacienty.
Na Zdi se objevilo malé dítě. Ze srdce mu vyrůstaly černé pletence podobné tlejícím stonkům a ulpívaly na žebrech. Čerň setrvávala na místě téměř bez pohnutí. Nevěděla, jestli je to lakota, strach nebo vztek. Možná to bylo něco, co nedokázala pojmenovat, protože stíny narůstaly v příslušnících jejího lidu i v dobách, kdy pro ně ještě neexistovala jména. Agónii dítěte prožila dvakrát za sebou: poprvé ve chvíli, kdy obsidiánová čepel spalujícím žárem otevřela tělíčko, a podruhé, když jí srdcem projela trýzeň z poznání, že stíny v sobě ukrývají i nevinní.
Pak se ocitla v dávných dobách, na počátku éry svého lidu, kdy přihlížející kamenovali bezmocné odsouzence. Při každém zásahu se její barvy rozmělňovaly, až se nakonec slily do blátivé hnědi.
Pak už nebylo nic.
Spatřila všechno, co jí Zeď chtěla ukázat. Čekala, až se vrátí Odion, aby její tělo sejmul. Ve vzdálené přítomnosti cítila, jak snímá oba muže, ale ne Njeri. Zřejmě si nedokázal představit, že, by ji měl uzdravit poté, co spatřil její stíny.
Potom se kvádry přeskupily a Zeď se znovu postavila.
Drobně úlomky se spojily a vytvořily jednolitou masu sklovitého materiálu. Proběhlo to tak rychle, že nedokázala postřehnout, co nebo kdo Zeď zničil. Věděla jediné: že v tuto chvíli je Zeď celistvá, dokonalá a obrovská a že si před ní připadá maličká jako barevná kapka uprostřed nekonečného moře kamene a světla.
Zdi se dotkli dva Předkové. Měla pocit, že se dotýkají její vlastní kůže. Cítila, že prožívají konec svého času, a to vědomí je naplňovalo hlubokým smutkem. Čekala, že se objeví lékař, poslední skutečný lékař, ale pak si Uvědomila, že každý z Předků drží v ruce obsidiánový nůž. Dokonale synchronizovanými pohyby si navzájem otevřeli těla. Nechápala, jak mohou i pak obnažovat jeden druhému vnitřnosti. V době, kdy oba přistoupili ke Zdi – v čase Předků – se stali zároveň lékařem i pacientem, soudcem i souzeným.
Stejně jako oni věděla, že obsidiánová čepel má dva konce.
Pak se před ní objevil Odion.
Ještě ne, prosila. Byli téměř u konce a ona chtěla zjistit, jestli i Předkové V sobě měli temnotu a stíny. Odion začal, se snímáním. Postupně vytahoval ametystové hřeby a tělo přidržovali vojáci, aby nespadlo. Všechny barvy se stahovaly zpátky do srdce a mířily ke kameni vědomí. Jednu ruku měla stále přibitou ke Zdi. Neviděla už Předky, ale cítila jejich přítomnost a věděla, že to, co dělají, není trestem ani vynášením rozsudku. Zeď pro ně představovala lásku. Své stíny neskrývali ani před sebou navzájem, ani před Zdí. V okamžiku jejich spojení, kdy vedle sebe leželi otevření, čerpali ze Zdi vědění a vstřebávali historii svého lidu a moudrost nespočetných generací.
Letmo zachytila vzdálené obrazy měst tisíckrát větších, než je dnešní metropole; zbraní, které by dokázaly nahnat hrůzu i samotně Zemi; koráby ze sklovitého kamene, které nepluly po vodní hladině, ale vesmírem. Řeka její modré barvy prolévala zvlněné proudy tyrkysových slz nad krásou i hrůzou jejich minulosti.
Pak se ze Zdi uvolnila i Njerina ruka a spojení se rozpadlo.
* * *
Z kamene vědomí sledovala, jak dva vojáci pokládají Njerino tělo na nosítka a přenášejí ji na stůl, kde ho Odion několik hodin sešíval. Odpočinul si jenom jednou, aby si krátce zdříml. Při práci udělal dvě chyby, kvůli kterým musel stehy vytáhnout a začít znovu. Nevadilo to. Bylo lhostejné, jak dlouho to celé bude trvat a jestli vůbec ještě někdy někdo Njeri probudí. Mýlila se ve všem, co se týkalo Zdi a temnoty. Vzali jí něco krásného a pošpinili to svou nedokonalostí.
Odion několikrát překontroloval každý steh a sáhl Njeri do úst. Povrch kamene se pod jeho dotekem roztříštil. Její barvy se hrnuly, ve vírech ven a snažily se najít něco, oč se opřít. Rozmělnila se, rozptýlila mimo sebe, pronikala a šířila se Njeriným tělem, svým vlastním tělem, schránkou, v níž prožila celý život. Cítila, že tělo má špatný tvar – vnímala ho jako příliš velkou skořápku.
Oči se nechtěly otevřít, tělo bylo vysušené, slabé a ona nedokázala dosáhnout na svět kolem sebe. Toužila po svých barvách, po pocitu naplnění a sounáležitosti s historií, který prožila na Zdi, po vědění Předků. Po pravdě plné barev, kterou poznala, se všední život zdál jednotvárný a klamný.
Ucítila, jak se jí silné ruce opírají do zad a tělo se ohýbá v pase. Připadala si křehká. Bála se, že se rozlomí. K ústům se jí tisklo něco teplého. Venkovní svět na ni dotíral, formoval její podobu, vnucoval se teplem, které pronikalo pokožkou, šířilo se dolů, stékalo hrdlem a vonělo po mátě. Čaj. Odion jí dává napít čaje.
Kdyby tak dokázala otevřít oči.
„Zeď na nás pohlíží svou září a odhaluje naše stíny,“ pronášel Odion. „Světlo Zdi je darem národa, který odešel z této země před věky. Stanula jsi Zdi tváří v tvář a vrátila ses. Vyslov své jméno…“
Vnímala slova rituální formule. Slyšela, jak chlapcův hlas zakolísal, a v duchu ho pobízela, aby pronesl závěrečnou část. Jeho odmlka ji ale zároveň uklidňovala, že ji Odion ještě nechce nechat jít.
„Vyslov své jméno a budeš smět odejít,“ zašeptal konečně Odion.
Otevřela ústa, ale žádná slova nevyšla.
„Ach Njeri,“ vyhrkl Odion a v rozporu s tradicí pronesl její jméno jako první. „Byl bych tě sešil dřív, ale generál to zakázal. Musel jsem začít s Bathirem. Ale práci jsem nezkontroloval. Ani jediný steh. Byl jsem hrozně netrpělivý. Chvátal jsem, abych mohl začít s tebou. Jenže pak Bathir zemřel a generál poslal jednoho z vojáků, aby mě hlídal, když jsem sešíval toho druhého muže. Stál vedle mě celou dobu a pozoroval mě při práci, i když jí vůbec nerozuměl a nedokázal by hnout prstem, kdybych vyrobil dalšího sešívaného ducha… Jenom neumírej, Njeri, prosím tě. Vrať se!“
V hlase mu znělo zoufalství. Ale jak by se mohla vrátit po tom všem, co udělala? Má toho na svědomí tolik. Zničila bezpočet životů na Zdi, která se vůbec neměla používat tímto způsobem.
Čas ubíhal. Několikrát dostala nový čaj, který přinesl tělu další teplo. Několikrát si vyslechla Odionovy prosby, ale stále nepromluvila.
Nakonec uslyšela ze vzdáleného konce místnosti Kaničin hlas: „Nemůžeš se schovávat donekonečna, Njeri. Řekni své jméno a vrať se k nám.“
Kanika měla pravdu. Nemůže se schovávat. Spatřila věci, které před ní nikdo jiný neviděl. Poznala skutečnou podstatu Zdi. Kdyby se neprobudila, nikdo by se nedozvěděl, co zjistila, a křivdám a nespravedlnosti by nebyl konec. Předkové své stíny neschovávali; učili se ze svého světla stejně jako z temnoty.
Njeri otevřela oči a vyřkla své jméno.
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v únoru roku 2010
Přeložila Blanka Petáková
