C. C. Finlay – Politicky důstojník (THE POLITICAL OFFICER)

Maxim Nikomedes viděl, že se k němu někdo žene, ale v chodbě zaskládané bednami nebylo kam uhnout. Připravil se na náraz. Druhý muž se zastavil a v bledém polosvitu „noční“ rotace byl celý bílý. Byl to Kulakov, vrchní lodní mistr. Postavil se do pozoru a rázně zasalutoval.

„Pane! Omlouvám se, pane!“ Hlas se mu chvěl.

„Pohov, Kulakové,“ opáčil Max. „Není to vaše chyba. Vždyť se do tohohle kovovýho párku sotva vejdeme.“

Běžný lodní vtípek. Jejich malé plavidlo bylo napěchované zásobami, především jídlem, na osmnáctiměsíční cestu. Max čekal, že přijde běžná odpověď, ale Kulakov hleděl přes trup do hlubokého vesmíru. Táhlo mu na šedesát, byl už starý na službu v kosmu, starý na svoji funkci a byl to jediný člověk na palubě, díky kterému si Max, ačkoli mu bylo přes čtyřicet, připadal mladý.

Max se pousmál, tak krátce, že by se to dalo splést s cuknutím koutku. „Ale pořád lepší než vězet v zapečetěné stoce, ne?“

Přesně to se z lodi stane na zpáteční cestě. „To máte recht, pane!“ odpověděl Kulakov.

„Pokračujte.“

Kulakov se kolem něj protáhl jako starý jáhen, který se bojí dotknout hříšníka, aby od něj nějaký ten hřích nechytil. Max byl na takovou reakci od posádky zvyklý, a nejen proto, že si svým sinalým a neživým vzezřením vysloužil přezdívku Mrtvola. Jakožto politický důstojník mohl smrtelně ohrozit každé pracovní místo na palubě: a zánik několika pracovních míst by s sebou přinesl i svůj tělesný ekvivalent. Prvních šest týdnů na misi, poté, co proskočili houbou nové červí díry, Max pěstoval neviditelnost a čekal, až posádka upadne do falešné spokojenosti s každodenní rutinou. Teď bylo na čase ji rozhodit a zkusit najít zrádce, kterého mezi nimi tušil. Jak se míjel s Kulakovem, schválně se o něj otřel.

Propletl se poslední chodbičkou a zastavil se přede dveřmi do kajuty pomocných důstojníků. Přichystal si kotníky prstů k zaklepání, ale pak si to rozmyslel, otočil kliku a otevřel dveře dokořán. Tři důstojníci, kteří uvnitř seděli, okamžitě vyskočili. Černé svědomí, zadoufal Max.

Jako první se probral kapitán Ernst Petoskey. „Hledáte někoho, poručíku?“

Max nechal zavládnout nepříjemně dlouhé ticho a bedlivě si kapitána prohlédl. Měřil dobré dva metry. Široká ramena měl neustále shrbená, protože trávil příliš mnoho času v lodích pro menší lidi. Posádka ho měla tak ráda, že by pro něj klidně i zemřela – anebo vraždila. Tajně mu přezdívali Taťka. Nechtěl se oholit dřív, než se v pořádku vrátí do vesmírného přístavu; plnovous už mu slušně nabýval a u koutku úst měl barevnou skvrnku od zakázaného žvýkání tabáku. Max upřel pohled za Lukinova, plešatějícího „rádiového poručíka“, a zadíval se na podporučíci Pen Reedyovou, jedinou ženu na palubě.

Byla štíhlá a měla výrazné lícní kosti, ale první, čeho si Max vždycky všiml, byly její ruce. Měla velké tlapy se zarudlými klouby. Pořád byla bezchybně oblečená a upravená, i po šesti týdnech na cestě. Působila dojmem, že si urovnává vlas po vlasu, jako by to byli vojáci pod jejím velením.

Petoskey a Lukinov seděli na opačných koncích lůžka. Reedyová seděla na bedně naproti. Na další krabici mezi nimi bylo vidět láhev, skleničky a karty.

Petoskey konečně podlehl nepříjemnému mlčení a opět otevřel ústa.

„Jenom jsem se přišel podívat,“ předběhl ho Max. „A co nenajdu? Samotnýho kapitána v posteli s Drozhinovýma hochama?“

Petoskey se podíval na lůžko. „Vidím tu jenom jednoho, a to už není žádnej hoch.“

Lukinov byl o pár let mladší než Max. Ušklíbl se a zatahal si za blesky vyšité na rukávu košile. „A proč nám říkáš Drozhinovi hoši? Jsme jenom obyčejný radisti. Jestli se dočtu něco jinýho, tak si tě hned, jak se vrátíme na Jesusalem, podám za falšování zpráv.“

Jméno jejich domoviny nevyslovil Jézusalejm, jak se říkalo dřív, ale Hejzusalém, jak dnes říkají slavní herci.

„Zdání často klame, není-liž pravda?“ opáčil Max.

Lukinov a Reedyová spolu s dalším členem posádky, Burdickem, tvořili zpravodajskou skupinu, která měla zachytávat a luštit adareanské zprávy – díky nově otevřené cestě červí dírou mohla loď nepozorovaně proklouznout do adareanské soustavy a špehovat. Ty tři na tuto misi osobně vybral a připravil Dmitri Drozhin, proslulý ředitel jesusalemského Oddělení zpravodajské služby. Drozhin také býval ministrem, to se ještě jednalo o Ministerstvo moudrosti znovuzrozených proroků. Vlastně byl jediným vysokým členem vlády, který přežil revoluci na stejné pozici, poslední dobou ho však ohrožovali mladší kolegové jako třeba Mallove, který založil Oddělení politického vzdělání.

„Příště před vstupem zaklepejte, poručíku,“ řekl Petoskey.

„Proč bych měl, kapitáne?“ odvětil Max vlídně. „Čestný člověk nemá před svým svědomím co skrývat, a co jsem, když ne svědomí všech lidí na téhle lodi?“

„Jakmile máme rozkazy, svědomí nepotřebujeme.“

„Vykašli se na to, Maxi,“ odfrkl si Lukinov. „Pozval jsem kapitána na oslavu. Reedyová dnes získala kometu.“

Opravdu. Mladé podporučici se na levé náprsní kapse leskla zlatá kometa, podobná kometám, jež měli na košilích vyšité zbylí dva důstojníci. Kometu dostávali pouze ti členové posádky, kteří prokázali, že umějí pracovat se všemi lodními systémy – s technickým, operačním, navigačním, zbraňovým, vakuovým i radiačním. Reedyová určitě trhla rekord. Byla to její první mise ve vesmíru. „Blahopřeju,“ pokývl Max.

Reedyová potlačila upřímný úsměv. „Děkuji, pane.“

„Teď už mají kometu všichni,“ pronesl Petoskey. „Kromě vás.“

„Proč bych se učil pracovat s lodními systémy? Stačí, že rozumím myslím a motivacím lidí, co je obsluhujou.“

„Nestačí. Ne na tomhle,“ kapitán zhnuseně zkroutil rty, „na tomhle splácaným vraku složeným z kdovíčeho. Potřebuju, abych se v případě nouze mohl spolehnout na každýho na palubě.“

„To je to tak zlý? Jakou nouzi čekáte?“

Lukinov zaklepal do provizorního stolku. Láhev a sklenky zarachotily. „Začínáš nám lízt krkem, Maxi. Užs nás zkontroloval, tak si běž udělat zápis do svýho špionskýho deníčku a dej nám pokoj.“

„Buď tak, nebo si přitáhněte krabici a zavřete ty zatracený dveře,“ řekl Petoskey. „Čtvrtej by se nám hodil.“

Lukinov zamával rukou, že to tedy v žádném případě, a na prstu se mu zablyštěl velký zlatý pečetní prsten. „Tak to nechceš, Ernste. Tenhle člověk vyhrál v kartách svou pravou lásku.“

Petoskey se podíval na Maxe. „Je to pravda?“

„Ano, vyhrál jsem manželku v kartách.“ Max netušil, že to vědí i mimo jeho oddělení. „Ale to už je spousta let.“

„Slyšel jsem, žes podváděl, abys ji dostal,“ dodal Lukinov. Byl Maxovým protějškem u zpravodajské služby – Oddělení politického vzdělání se ho nesmělo ani dotknout. Obě oddělení se vzájemně nesnášela a svoje lidi si chránila. „Taky jsem slyšel, že se s tebou rozvedla. Taková hnusná lasice jako ty si asi nemůže nechat ujít jedinou příležitost si vrznout.“

„Na rozdíl od tvé manželky mi ta moje byla aspoň věrná.“ Lukinov zamumlal nadávku a napřáhl pěst. Max se trefil do živého. Petoskey se natáhl a chytil zpravodajského důstojníka za loket. „Tohle na své lodi nestrpím. Je mi jedno, co jste vy dva zač. Pojďte, Nikomedesi. Jestli jste takovej machr přes karty, tak se posaďte. Bodla by mi menší výzva.“

Politický důstojník dostal nepříjemnou náladu. Zabočil do chodbičky, vzal si jednu bednu a odnesl si ji do malinké kajuty.

„A co hrajeme?“ zeptal se a sedl si.

„Slepouna,“ odpověděl Petoskey a zamíchal balíček. „Dvojka přebíjí eso, eso přebíjí všechno ostatní.“

Max přikývl. „Jaký je minimum?“

„Jeden chrám jako sázka i jako příhoz.“

Zakladatelé Jesusalema si natiskli na peníze Chrám, protože chtěli obyvatele kolonií pobídnout, aby odevzdali své jmění Bohu. Na nových bankovkách se skvěly obrázky revolučních vlastenců, kteří svrhli patriarchu, ale všichni jim dál říkali chrámy. „Tak to si pár kol dám,“ odvětil Max.

Petoskey rozdal po čtyřech kartách. Max si nechal pikového krále a zbývající tři karty hodil zpátky na balík. Ty, které získal výměnou, byly úplně stejně mizerné.

„Nuže,“ řekl Lukinov a prohlédl si svoje karty. „Sešly se nám tu v jedný místnosti všechny tři služby. Vojenská, zpravodajská a – jednu kartu, prosím, á, přihazuju jeden chrám – jak mám říkat tobě, Maxi? Kantorská?“

Max dorovnal sázku. „Jestli chceš. Jenom si pamatuj, že bez pořádnýho vzdělání je rozvědka k ničemu.“

„Takhle teď kážeš?“

„Nic proti nikomu, pánové,“ přerušil je Petoskey a dál rozdával. „Ale je to, jako by si matka užívala se třema chlapama současně, nemám pravdu? Na lodích, jako je tahle, bývají tři samostatný řetězce velení. To je recept na vzpouru. Na jinejch lodích už k ní došlo, ale nesmí se o tom mluvit. A jestli nebudeme všichni spolupracovat, dojde k ní i tady. Bůh nám pomáhej.“

Max si nechal vedle krále pikovou desítku a lízl si další dvě karty. „Ne, že by Bůh existoval,“ prohodil odměřeně, „ale radši ať pomáhá našim nepřátelům. Lano ze tří pramenů se jen tak nepřetrhne.“

Petoskey souhlasně pokýval hlavou. „To je dobrej pohled na věc. Lano ze tří propletenejch pramenů.“ Podíval se každému do očí. „Takže se starejte o špehování a politiku, ale chod lodi nechte na mě.“

„Samozřejmě,“ přitakal Lukinov.

„Proto jste taky kapitán a my dva pouzí poručíci,“ opáčil Max. Ve skutečnosti měli on i Lukinov stejnou služební hodnost jako Petoskey. Na zemi, v jesusalemské smíšené službě, byli všichni tři plukovníci. Po formální stránce byl nejvýš Lukinov, ale na lodi měl ve svém poli působnosti nejvyšší autoritu Max.

Skutečně se jednalo o zapeklitý problém.

Max měl karty k ničemu – pikového krále a desítku, srdcovou dvojku a křížovou sedmu. Petoskey vyložil pátou kartu. Další dvojka.

Max slepouna nesnášel. Bylo to jako sázet v loterii. Karta, kterou vám protihráč ukázal, byla ta, kterou právě dostal; nikdy jste nemohli vědět, co skrývá. Podíval se na ostatní. Petoskey vyložil křížovou osmičku a Lukinov kárového kluka. U podporučice Reedyové letmo zahlédl temnou čtyřku, protože složila karty a řekla: „Končím.“

„Přihazuju chrám a končíme,“ pronesl Max s mizivou nadějí, že přebije dvě esa. Vyložili karty a ukázalo se, že jen vyhodil peníze. Vyhrál Petoskey se třemi osmičkami.

Lukinov zavrtěl hlavou. „Ty si necháváš dvojky, Maxi? Ty skoro vždycky prohrávaj.“

„Ale ne úplně vždycky.“

Tři z pěti dalších kol opět vyhrál Petoskey, o zbylé dvě se podělili Lukinov a Max. Nešťastná poručice toho moc nenamluvila a často to vzdávala. Max se rozhodl, že při příští hře bude rozdávat. Zatímco Lukinov míchal, Max se zatahal za nos a nadhodil: „Jste nějaká zamlklá, slečno Reedyová. Nezvažujete, jestli nás vydat Adareanům?“

Lukinovovi se srazily karty. Vzápětí kapitán Petoskey sáhl po plivátku a odplivl si.

Reedyová odpověděla hlasem klidným jako motor v malých otáčkách. „Jak to myslíte, pane?“

„Zas nám začínáš lízt na nervy, Maxi,“ prohlásil Lukinov ostře.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Petoskey.

„Možná by to slečna Reedyová měla vysvětlit sama,“ odvětil Max. „Do toho, podporučice. Popište nám přistěhovalecké ghetto ve vaší čtvrti, vaše kámoše z dětství, šabatová odpoledne na jazykové akademii.“

„Takhle bych to nepodala, pane,“ opáčila Reedyová klidně. „Byly to jen děti, co bydlely blízko našeho domu. A na žádné formální hodiny jsem nechodila.“

„Ale ono je toho mnohem víc,“ nedal se Max. „Musím to všechno vyjmenovat za vás? Žila jste v sousedství vyhoštěných Adareanů. Nějaký šéf špionáže si usmyslel, že z vás udělá svého člověka, ještě když jste byla v plenkách, a začal vám vymývat mozek dřív, než jste se vůbec naučila mluvit. Teď děláte, že sloužíte Jesusalemu, ale přitom ve skutečnosti pracujete pro Adares. Ne?“

„Ne. Pane.“ Mírně se jí zachvěly ruce, složené v klíně a dotýkající se konečky prstů. „Jak mohli vědět, že ženy budou někdy moct na vojenské akademie?“

Reedyová nepatřila k prvnímu ročníku, který nastoupil do učení, ale promovala s prvním ročníkem, který nastoupil do aktivní služby. „Třeba viděli, že jinde je to běžná věc. Kdo chápe jejich pohnutky? Jsou nečistí, za to můžou ty jejich genové mutace. Jsou to napůl zvířata, k lidem mají daleko.“ Podporučice se zamračila, jako by nemohla uvěřit, že takové předsudky dosud nevymizely. „Atomovky mezi geny nerozlišují, pane. Během bombardování trpěli stejně jako my. Bojovali po našem boku, chodili s námi do kostela. Arcibiskup o nich dokonce řekl, že jsou to dobří občané. Jsou to stejně hrdí Jesusalemané jako já. A stejně věrní. Pane.“

Max se zatahal za nos. „Ukázkový příklad zrady. Zradili jednu vládu a slouží jiné. Vím jistě, že v téhle posádce je přinejmenším jeden dvojitý agent, někdo, kdo slouží dvěma pánům. Tuším, že takových lidí tu bude víc. Nepatříte k nim, slečno Reedyová?“

Lukinov a Petoskey mu úplně zkameněli před očima. Petoskey se na mladou zpravodajskou důstojnici zadíval jako člověk, který pomýšlí na vraždu.

Reedyová přitiskla konečky prstů k sobě, aby se jí přestaly třást ruce. Odmítla hledat pohledem pomoc u Petoskeyho i Lukinova. „Pane. Zrádce tu možná je, ale já to nejsem. Pane.“

Max se nenuceně opřel. „Prošel jsem si vaše záznamy z Akademie, podporučice, a zaujalo mě, o čem se v nich nepíše. Třeba o tom, jakou roli jste sehrála v té nešťastné nehodě, co se přihodila kadetu Vanceovi.“

Reedyová přísně zachovávala kázeň. Maxovy poznámky nebyly ani rozkazy, ani otázky, a tak jen mlčela a nic nekomentovala.

„Vanceova zranění vedla k tomu, že musel odejít z Akademie,“ pokračoval Max. „Co přesně jste měla s tou situací společného?“

„No tak, Maxi,“ napomenul ho Lukinov svým umlčujícím tónem služebně vyššího důstojníka. „To už zacházíš příliš daleko. Na akademii i ve službě dochází k nehodám pořád. Obvykle vinou toho pitomce, kterej nakonec skončí na márách. Nějakou hloupou chybou.“

Max chtěl odvětit, že Vanceovou chybou bylo, že si znepřátelil Reedyovou, ale Petoskey promluvil dřív. „Lukinove, zapomněl jsi, jak se rozdává? Nejste už na mizině, Nikomedesi? Můžete skončit, kdy chcete.“

Max ukázal, že má v kapse ruličku bankovek, a Lukinov začal rozhazovat karty. Při druhém kolečku zamrkala světla a nastala tma. Maxovi se stáhlo břicho a vzápětí se zapnulo nouzové osvětlení a stísněnou kajutu zalil slabý rudý přísvit. Karty odpluly do vzduchu.

Petoskey praštil sklenkou o stůl. Odrazila se, ve spirále vylétla do vzduchu a rozstříkla kolem sebe malinké hnědé kapičky whiskey.

Petoskey plácl do lodního interkomu. „Můstek!“

„Podporučice!“ vyštěkl Lukinov. „Najděte si něco a tu whiskey pochytejte, než se vrátí gravitace a všechno bude pocákaný.“

„Ano, pane,“ odpověděla Reedyová a odplavala do koupelny pro ručník.

„Můstek!“ zařval Petoskey, pak zavrtěl hlavou. „Kom nefunguje.“

„Bude to jen cvičení pro případ střetu,“ usoudil Lukinov.

„Na tuhle rotaci jsme žádný cvičení neplánovali. A do adareanskýho vzdušnýho prostoru jsme ještě nevstoupili, takže nepůjde o střet s další lodí…“

S další lodí.

Všechny čtyři muselo napadnout totéž. Mrskli nohama jako žáby, rozlétli se ke dveřím a vrazili do sebe. V tom malém prostoru to ani nemohlo dopadnout jinak. Během srážky Max schytal kopanec do hlavy. I když za ním nebyla žádná váha, bolelo to. Nebyla to nehoda, na to by vzal jed, ale kdo ho kopl, neviděl.

Petoskey otevřel dveře. „Ti smilní parchanti s prasečíma srdcema.“

Max prolétl dveřmi hned po něm a vyjádřil podobné pocity. Chodba byla ucpaná poletujícími bednami. Někdo je nepřipevnil, jak by měl.

„Podporučice!“ křikl Petoskey.

„Ano, kapitáne?“

„Dopředu! Budu vám ty bedny podávat a vy je budete ukotvovat.“

„Ano, pane.“

„Můžu vám to svěřit?“

„Ano pane!“

Maxovi bylo Reedyové skoro líto. Skoro.

Jak bylo pro tyto starší lodě příznačné, někdo natáhl po celé délce chodby ocelové lano a upevnil ho tak, že ho omotal kolem nouzových světel. Max se ho chytil, držel se stranou a Petoskey zatím lovil jednu volnou krabici za druhou a předával je Reedyové. Když zamířili k můstku, uslyšeli neutichající zvuk, jako když se odděluje suchý zip.

„Co myslíš, že to je?“ zašeptal Lukinov Maxovi. „Jestli je to loď, tak odhalili červí díru…“

Důsledky zůstaly viset ve vzduchu stejně jako všechno ostatní. Max si srovnal velikost Lukinovovy boty s bolavým místem na zátylku. „Možná je to další červí díra. Tak už to s houbama chodí. Jak se otevře jedna díra, obvykle se najde několik dalších. Nevidím důvod, proč by Adareani nemohli najít cestu druhým směrem.“

Lukinov se opřel o zeď, snažil se zůstat orientovaný stejně, jako když ještě fungovala gravitace. „Jestli jsou to Adareani, tak zase pomýšlej na invazi.“

„Mohl by to taky být někdo neutrální,“ podotkl Max. „Většina skokanů ze Země dnes provádí průzkum směrem ke středu, ale to je ještě nevylučuje. Nastražte uši a zjistěte, kdo to je. Já rozhodnu, jestli jsou s námi, nebo proti nám.“

„Když budou proti nám, tak je Ernst zničí,“ zasmál se Lukinov. „Tomu říkám správná dělba práce.“

„Náš systém není bez chyby, ale funguje.“ To přeháním, pomyslel si Max. Možná měl raději říct, že tenhle systém prostě funguje líp než ten, který nahradil.

„Hej,“ houkl Petoskey. „Budete tu, pánové, jen tak sedět, nebo se mnou jdete na můstek?“

„Jdeme,“ opáčil Lukinov a o vteřinu později se jako ozvěna přidal i Max.

Sestoupili o dvě podlaží níž a dorazili do řídicího střediska. Max se protáhl otevřenými dveřmi jako poslední. Posádka seděla zapnutá do křesel a tváře mužů se v záři nouzového osvětlení barvily do krvava. Nad hlavami se jim táhly trubky, roury a dráty, připomínající střeva nějakého člověkem stvořeného monstra. Naskočila jedna ventilace a ozval se hlasitý strojový nádech. Vážně, řekl si Max, teď jsme v břiše leviatana. „Hlášení!“ zahřímal Petoskey.

„Levák zaslechl nějakou loď,“ odpověděl komandér Gordet, chlapík s válcovitou postavou a dvěma bradami. „Bylo to jen takový prdnutí ve vesmíru, přísahám. Podle vašich pokynů jsem složil křídla a nařídil okamžitě vypnout systémy, aby nás nedetekovali.“

„Kontakt potvrzen?“

„Ano, pane.“

„V tom případě dobrá práce.“ Na přerostlého Petoskeyho byla lodní křesla příliš malá. Stejně raději stál, a tak si k podlaze uprostřed paluby přišrouboval držák na ručníky. Když byla zapnutá přitažlivost, posádka o něj zakopávala, ale teď pod něj Petoskey zasunul nohy. S tím, jak nízké tu byly stropy, šlo o jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se bouchl do hlavy. Bylo to proti všem předpisům, ale mělo se to jako s tím propašovaným tabákem, Petoskey předpisy porušoval, kdykoli se mu to hodilo. To měli společné mnozí dobří kapitáni z hlubokého vesmíru. „Ty rozkazy měly platit až po vstupu do adareanskýho prostoru, komandére,“ dodal vzápětí. „Chválím vaši pohotovost. Zaneste pochvalu i do záznamů technika Elefterioua.“

„Ano, pane.“ Po pochvale Gordetův hlas šlehl jako napjatá guma.

„A kdo to je?“

„Podle hlavních čísel to bude loď z Dálav. Korporátní hledači. Podle signatury to vypadá, že půjde o loď novější třídy.“

Petoskey sáhl nad sebe po pasivním periskopu a přitáhl si ho k očím. „Její kurz?“

„Zastavíme ji.“

„Zastavíme?“

„Míří do soustavy a my z ní míříme ven. Při našich současných vzájemných kurzech a rychlostech bychom se k ní měli přiblížit, co byste kamenem dohodil, hned jak mineme Velkého bratra.“

Velký bratr přezdívali největšímu plynnému obrovi soustavy. Malý bratr, menší plynný obr, se nacházel na druhé straně slunce, za červí dírou domů.

„Přilétají Adareanským skokem?“ zajímal se Petoskey.

„To jsme si původně mysleli,“ odvětil Gordet. „Ale zdá se, že přilétají ze třetí červí díry. Zhruba třicet stupňů od Adareanského skoku, na druhé straně elipsy.“ Podíval se přes navigátorovo rameno na monitor. „Přesně třicet šest stupňů.“

Petoskey dál hleděl do periskopu. „Do prdele. Nic tam nevidím.“

Gordet si odkašlal. „Je miliony kilometrů daleko, pane. Ještě nemůžeme mít čistý obraz.“

„Ne! Chtěl jsem říct, že tam nevidím nic. Tahle soustava je nezabaví na dlouho. Je jenom otázkou času, kdy najdou otevřený díry do Adares a domů.“ Odmlčel se. „Jestli se tak stane, zavřou nám zpáteční cestu.“

Pravda. Max dostal silné nutkání poletovat sem a tam. Ale nepochyboval, že když se začne odrážet od stěn, Petoskey ho vykáže z můstku, a tak se snažil poletovat spořádaně. Ve dveřích se objevil Burdick, třetí člen zpravodajské skupiny, s velkou bednou v rukou. Kývl na Lukinova a Reedyovou a ti s ním odpluli dopředu do odhlučněné rádiové místnosti. Max chvilku přemítal, proč Burdick opustil svoje místo.

„Tím zastavením si to usnadníme,“ usoudil Petoskey nahlas. „Spočítejte nejbližší příležitost zaútočit bez varování. S trochou štěstí připíšou pohřešovanou loď na vrub nějaké nehodě v červí díře.“ Pozřela je houba.

Elefteriou se otočil a promluvil na nadporučíka Ruckera, ten promluvil na Gordeta a Gordet řekl: „Pane, zdá se, že se rádiem spojili s nějakou jinou lodí v blízkosti skoku. Jestli zničíme tu první, druhá zmizí a nahlásí nás.“

„Je jenom jedna?“

„To na takovou dálku nezjistíme, museli bychom zapnout senzory.“ Což nemohli, protože potom by byli nápadní jako sluneční erupce.

„Rozkaz platí,“ rozhodl Petoskey. „Ještě něco, komandére, cestou na můstek nás zpomalil volný náklad na chodbách. To není zrovna známka připravenosti.“

Gordet ztuhl, kritika ho zdrtila stejně, jako ho pochvala potěšila. „Něco s tím uděláme, pane!“

„Dohlídněte na to. Kde je Chevrier?“ Arkády Chevrier byl hlavní technik. Pocházel z rodiny průmyslníků, kteří značně napomohli revoluci. Jeho strýc byl hlavou Ministerstva financí a otec generál. Mallove, Maxův šéf z Politického vzdělání, Maxe upozornil, že si ho nesmí znepřátelit.

„Ve strojovně, pane,“ odpověděl Gordet. „Myslel si, že to náhlé, neplánované vypnutí hlavního zdroje způsobilo únik energie z hlavních bateriových polí. Poslal jsem ho, ať se na to podívá.“

„Spojte mě přes kom s technikou.“

„Ano, pane,“ opáčil Gordet. „Spojit s technikou.“

Levák něco naťukal do konzole, zaposlouchal se do sluchátek, zavrtěl hlavou.

Petoskey si převalil v ústech hrudku tabáku. „Když jsem se z kajuty snažil spojit s můstkem, zjistil jsem, že kom nefunguje. Kdybych si měl vybrat mezi lodní komunikací a životní podporou, v přítomnosti potenciálně nepřátelskýho plavidla chci jako první komunikaci. Sežeňte mi od techniky hlášení o stavu a během následujících patnácti minut mě spojte se všema důležitýma částma lodi, i kdybyste to měli udělat za pomoci plechovek s provázkama. Jasný?“

Gordetovi zaperlil na čele pot. S roztřesenou čelistí odpověděl: „Anopane!“

Gordet neumí moc rozdělovat pozornost, řekl si Max. Komandér se nechal druhou lodí tak pohltit, že doteď nepostřehl potíže s lodní komunikací. V trvalých záznamech už měl nápadné zmínky o několika předešlých pochybeních. Zřejmě si neuvědomoval, že to byl důvod, proč byl zbaven velení nad vlastní lodí. Ale jinak byl spolehlivý a politicky víceméně bezúhonný.

Taky by to mohl být mstivý hajzlík. Max ho pozoroval, jak se otáčí ke svým podřízeným. „Desátníku Elefterioue,“ zahulákal Gordet. „Chci plnou zprávu o stavu komunikace. Už před pěti minutami bylo pozdě! Poručíku Ruckere!“

„Pane!“

„Zvedněte zadek a mažte do techniky. Chci od Chevriera ústní hlášení, co je s korném!“ Pro zdůraznění do komu praštil pěstí. „Jestli se do patnácti minut nerozjede, můžete zadržovat dech, až si my ostatní budeme oblíkat skafandry.“

Nadporučík vyrazil do techniky. Petoskey si odkašlal. „Komandére, ještě jedna věc.“

„Ano?“

„Najedeme na dvě směny, šest hodin služba, šest hodin volno. Celá posádka.“

„Ano, pane.“

Petoskey pokynul Maxovi, ať jde k němu.

„Bude trvat tři dny, než je budeme moct zastavit,“ pronesl Petoskey potichu. „Poletujete tu jako nějaká zatracená opice. Mohli bychom vám lékařskou páskou přilepit boty k podlaze.“

„To nebude třeba.“ Petoskey nebyl jediný kapitán z flotily, který by svého politického důstojníka nejradši někde přivázal, kdyby mohl. Max ovšem potřeboval zůstat volný, aby mohl chytit zrádce.

„Kdybyste uměl pracovat s jakýmkoli systémem, nějak bych vás zaměstnal.“

Skvělý důvod, proč zůstat bez kvalifikace. „A co mám tedy dělat?“

„Teď?“ Petoskey pokrčil rameny. Potom se zamračil a pohodil hlavou k rádiové místnosti zpravodajské skupiny. „Byla to pravda? O…?“

„Tady se o tom bavit nebudeme,“ odvětil Max rozhodně. Zdání klame; posádka dělala, že Petoskeyho neslyší, ale mohla by zopakovat každé jeho slovo.

„Já Adareany nesnáším, chci, abyste to věděl,“ prohlásil Petoskey. „Nesnáším všechno, co s nima má něco společnýho, a nechci to na lodi. Jestli tu hrozí nějaký nebezpečí, i kdyby od někoho ze zpravodajské“

„Nic nehrozí,“ ujistil ho Max pevně. „Je mojí prací, aby se nic takového nestalo.“

„Dohlédněte na to, poručíku.“

„Dohlédnu.“ Max žasl. Tohle byl nejpřímější rozkaz, jaký kdy od nějakého kapitána během své kariéry politického důstojníka dostal.

Petoskey odpověděl takřka uctivým kývnutím. Max už chtěl navrhnout, že si promluví později, ale vtom ze dveří houkl Lukinov.

„Kapitáne. Tohle by sis měl poslechnout. Zkusili jsme se s váma spojit přes kom, ale nejde to.“

Petoskey si uvolnil nohy a zamířil za zpravodajským důstojníkem. Max se k nim bez vyzvání přidal.

V malinké rádiové místnosti u dlouhého stolu seděla Reedyová se sluchátky na uších a zapisovala si do palmpadu poznámky ohledně překladu. Burdick měl na stole vklíněném do kulatého rohu páskou přilepenou baterku z nákladního auta. Z ní se do hlavní komkonzole táhly dráty a Burdick připojoval další. Když kapitán a ostatní vletěli dovnitř, zvedl oči od práce a zazubil se. „Elektrotechniky musí člověk milovat. Maj všechno.“

Lukinov se zasmál a podal Petoskeymu sluchátka. „Počkej, až to uslyšíš.“

Petoskey si sluchátka nasadil. „Čínsky neumím,“ řekl po minutě. „Čínština mi vždycky zněla jako rozladěná kytara.“

Lukinov se usmál ještě víc. „Ale jsou to hlasy, ne kód, chápeš? Jejich šifrování bylo jako levný lepidlo.“ Udělal rukama pohyb, jako by nožem otevíral dopis.

„Dobrá práce. Co jste zatím zjistili?“

Lukinov se nahnul Reedyové přes rameno a podíval se na její palmpad. „Je to korporátní bezpečnostní průzkumná loď. Přiletěli houbou.“

Petoskey přikývl. „Pár vědátorů a vojáků na částečnej úvazek. Jsou měkcí, ale mají skvělou techniku. Mnohem lepší než my. Klidně bych se vsadil, že když přejdou do tichýho režimu, nekleknou jim baterie. Levák říkal, že u červí díry parkuje další.“

To Lukinov potvrdil. „To víme proto, že se jejich rádiovej technik baví se svou holkou na té druhé lodi.“

Burdick se zachichotal a Petoskey se vší jedovatostí skutečné nadávky zabručel: „Smíšená posádka.“ Věnoval Reedyové tak upřený pohled, že jí musel očima vypálit díru do hlavy. Mladá podporučice zvedla zrak od pádu. „Ano, pane?“ zeptala se.

„Nevolal jsem vás,“ odsekl Petoskey.

Smíšené posádky přišly s revolucí, byl to způsob, jak zdvojnásobit počet – jak se říká – mužů v armádě a dát Jesusalemu šanci dohnat, co zameškal. Zatím ženy přidělovali jenom do důstojnických skupin, ale ani tam se nedočkaly vlídného přijetí. Někteří muži, jako třeba Vance na Akademii, se snažili proti tomuto míšení otevřeně vystupovat, i když to bylo proti vládnímu nařízení.

Lukinov podržel Reedyové opěrku křesla, aby neodletělo ke stropu. „Ta loď je na cestě do soustavy a jmenuje se Teng Siao-pching. Proč mi to jméno zní povědomě?“

Petoskey pokrčil rameny. „Mně nic neříká.“

Když to neví, tak jim to Max řekne. Odkašlal si. „Teng Siao-pching byl myslím jeden z Napoleonových generálů.“ Lukinov pochybovačně zkřivil rty.

„To se mi nějak nezdá,“ poznamenal Petoskey.

„Jsem si tím docela jistý,“ řekl Max a zapřel se o stěnu a podlahu trochu bokem k ostatním. „Zmatení nepřítele.“

„To jo,“ opáčil Petoskey. Očividně byl rád, že našel něco, s čím mohl souhlasit. „To jo.“

* * *

Když byla Maxova hlava roztěkaná, byl roztěkaný celý. Dva dny po tom, co zpozorovali cizí loď, se jeho myšlenky stále beztížně potácely mezi těsnými stěnami. Přítomnost plavidla z Dálav znesnadnila misi jak lodi, tak jemu. Byl odříznutý od všech nadřízených a nemohl hádat, jaký úkol pro něj teď mají. Nebo spíš úkoly, to bylo mnohem pravděpodobnější. Zase musel jednat na vlastní pěst. Rozhodovat se sám.

Nic nového, pomyslel si žalostně.

Rozepnul si popruhy a odrazil se ke dveřím s tím, že se vydá na obhlídku lodi. Stále ještě musel odhalit zrádce.

Když vyšel ze své kajuty, všiml si, že se na chodbě otevřely i jiné dveře. Vykoukl z nich poručík Rucker a mávl na něj, ať jde za ním. Max se rozhlédl, jestli je na chodbě sám, a vklouzl za ním.

Mladý blondýn zavřel příliš rychle a dveře práskly. „Už jsem si říkal, jestli vůbec někdy vylezete,“ začal a vytáhl jakousi obálku. „To je od Gordeta.“

Max vylovil z kapsy multinástroj, zapnul malinký vibranůž a rozřízl pečeť. Pečlivě si prohlédl list uvnitř. Komandér Gordet mu sepsal kódy od sejfu s kapitánovými tajnými rozkazy. Zajímavé. Max zauvažoval, jestli si je Rucker neopsal. „Říkal k tomu Gordet něco?“

„Povídal, že jestli napadneme tu dálavskou loď a kapitánovi se něco stane, budete mít jeho plnou podporu a spolupráci.“

„A co řekl kapitánovi?“

Rucker se podíval na stěnu, otevřel ústa a zase je zavřel. Nebyl to pohotový lhář.

Max ho blahosklonně poplácal po rameni. „Mně to říct můžete, poručíku. Já to stejně zjistím.“

Rucker polkl, pořád se mu odmítal podívat do očí. „Kapitánovi řekl, že jestli, ehm, napadneme tu dálavskou loď a vám se něco stane, postará se, aby z toho nebyla žádná skvrna v záznamech.“

Takže Gordet si nemůže vybrat a snaží se to hrát na obě strany. To je těžká hra. A komandér pro ni nemá nejmenší nadání. „Co si o Gordetovi myslíte?“ zeptal se Max.

„Je to dobrý důstojník. Je mi ctí pod ním sloužit.“

Docela běžná odpověď, hodná Maxova sžíravého pohledu. Tentokrát už se mu Rucker do očí podíval.

„Ale, ehm, pořád ho štve, že vám musel přenechat svou kajutu. Nechce spát na pokoji s nižšími důstojníky.“

„Přes to se přenese,“ opáčil Max. „Jen mu připomeňte, že Lukinov spí na pokoji s Burdickem, jo?“ Pokynul Ruckerovi, ať mu otevře dveře.

Rucker se rozhlédl na obě strany, ukázal, že vzduch je čistý, a Max odešel. Zamířil na horní palubu a začal ručkovat úzkým průlezem. Když se z něj vynořil, uviděl Kulakova, jak v předním oddílu vede cvičení pro případ pohotovosti. Všechno bylo polepené papírky označujícími druh a rozsah poškození. Posádka v kompletních skafandrech prováděla „opravy“ a vrchní lodní mistr je známkoval.

„Je po tobě,“ zařval, popadl jednoho chlapa za límec a odtáhl si ho. „Zapomněls, že seš vakuovej čistič!“

„Ale pane, vždyť jsem na to oblečenej,“ i přes mírné zkreslení mikrofonem to znělo ublíženě.

„Ale nejseš připoutanej,“ odvětil Kulakov a poklepal na nálepku na zdi. „Tohle je díra ven a ty ses neuvázal, takže už je z tebe jenom malej meteor, co se vzdaluje od lodi! Vy ostatní, na co tak čumíte?“

Ohlédl se přes rameno, uviděl Maxe a ztuhl. Posádka se přestala věnovat cvičení.

„Právě jste poslal do vesmíru dalšího člena posádky,“ prohodil Max a kývl hlavou k muži, který ustoupil ke stěně. „Pokračujte.“

Ani nepočkal, až mu Kulakov zasalutuje, a obrátil se. Nevěděl, proč se Kulakov v jeho přítomnosti chová takhle, ale teď ho napadlo, že by se tomu měl podívat na zoubek.

Prolétl několika klikatými chodbami navrženými ke zpomalení a zmatení útočníků mířících na můstek a minul tělocvičnu. Potřeboval se protáhnout. Stav beztíže už si na něm začínal vybírat svou daň. Ale rozhodl se, že tím se teď zatěžovat nebude.

Zastavil se v místnosti se střelami.

V Černém lese.

Tak jí přezdívala posádka. Přes čtyři patra se bez přerušení táhly čtyři lesklé černé sloupy – trubice na jaderné střely, když tato loď ještě měla bojovat ve stejně špinavé válce, jakou vedli Adareané. Byl to největší otevřený prostor na celé lodi. Když byla zapnutá gravitace, chlapi si tu dávali závody, běhala se kolečka, nahoru po schodech, přes lávku, dolů po jiném schodišti, kolem trubic a zase zpátky.

Max vystoupal na lávku, přelezl zábradlí a skočil.

Pokud se tedy ve stavu beztíže dá doopravdy skočit. Odrazil se směrem k podlaze a pomodlil se, aby se nečekaně nevrátila přitažlivost. Cestou k zemi si všiml, že po schodech jde nahoru někdo, kdo se bojí téže možnosti.

Max udělal salto, natáhl nohy, aby změnil těžiště a směr, odstrčil se od jedné roury a zaletěl se podívat, kdo to je. Okamžitě toho zalitoval. Byl to seržant Simco, velitel bojových jednotek.

Každý kapitán osobně velel oddílu pozemních jednotek. V některých případech se mohlo jednat o celý prapor, ale na této cestě čítala kompletní posádka sto čtyřicet jedna lidí a počet bojovníků byl omezen na deset. Oficiálně letěli proto, aby v případě potřeby odrazili útočníky a poskytli bojovou pomoc. Neoficiálně se jim říkalo likvidátoři potíží. Když posádka přerostla kapitánovi přes hlavu a začala dělat potíže, bylo na nich, aby ji zlikvidovali.

Simco by si to ke všemu užil. Měl víc svalů než mozku. Ale tolik mozku vlastně nemá nikdo.

„Zdravíčko, seržante“ houkl Max.

„Pěknej skok, pane.“

„Neměl jsem vás za opatrného člověka.“

Simco zavrtěl hlavou. „Volnej pád se mi líbí, jen když mám na zádech padák.“

Typická odpověď pozemního vojáka. „Jsou vaši muži připravení vpadnout na tu dálavskou loď a zmocnit se jí, seržante?“

„Pane, o tu se klidně postarám sám. Letí na ní ženský.“ Oba se zasmáli. Simco ukázkově zasalutoval a Max se odrazil od zábradlí. Když přistál na podlaze, uviděl, že na všech čtyřech trubicích jsou přilepené nápisy „Ostré“. To znamenalo, že jsou nabité opravdovými střelami, připravenými k odpalu. To byla od toho, co byl v Černém lese naposledy, novinka. Všiml si, že na spodku nálepek je něco ručně dopsané, a šel si to prohlédnout. S. B. H.

Za bývalého režimu se narychlo sestavenému Oddělení války říkalo Ministerstvo spravedlivého božího hněvu. Vzhledem k tomu, jak se Adareanům dařilo, se vtipkovalo, že v názvu udělali chybu a správně měl znít Ministerstvo nespravedlivého božího hněvu. Nějaký zbožný člen posádky se nevzdal původních cílů.

Max sestoupil o poschodí níž a pokračoval do nejzadnější části lodi, kam nesměl nikdo kromě techniků a vyšších důstojníků. Přímý vstup do této sekce umožňovaly pouze jedny zavřené dveře. Max u nich našel jednoho elektrotechnika mimo službu, jak sedí na zemi a sleduje něco na kapesním videu. Z malinkého reproduktoru se slabě linul čísi smrtelný křik.

Max si stoupl před elektrotechnika. „Co to sledujete?“ Elektrotechnik polekaně zvedl hlavu. Byl to DePuy. Tak rázně vyskočil, až vyletěl ke stropu. Jednou rukou zasalutoval a palcem druhé pozastavil přehrávání. „Oheň na zemi, pane. Je to o tom, jak Adareani poslali atomovky na Novej Nazaret.“

„To si pamatuju,“ odvětil Max. Lidé z Politického vzdělání schvalovali všechna videa a v podstatě řídili celý videoprůmysl. „Bombardování i to video. Ustupte a pusťte mě dál.“

„Promiňte, pane, ale hlavní technik říkal…“

Max nasadil výraz chladný jako hluboký vesmír. Protáhl se pod DePuyem, že si sám otevře. „Uhněte mi, vojáku.“

„Hlavní technik mi dal přímý rozkaz, pane!“

„A já vám teď dávám další přímý rozkaz.“ Hrom do toho, pomyslel si Max, ten člověk pořád váhá. „Neuposlechnutí rozkazu politického důstojníka se rovná vzpouře, pane DePuyi. Rok je dlouhá doba, když ho máte strávit v lodní cele čekáním na soud.“

„Pane! Rok je dlouhá doba, i když máte sloužit pod důstojníkem, kterej na vás má spadeno, pane!“

„Jestli ten rozkaz budu muset zopakovat potřetí, tak do té cely půjdete.“

DePuy zasalutoval a odstrčil se od zdi. I když to na zlomek vteřiny vypadalo, že vážně uvažuje, jestli by nebylo lepší strávit rok pod zámkem než čelit Chevrierově hněvu.

Max se pustil chodbou a zastavil se před akumulátorovnou na pravoboku. Vchod do ní měřil na výšku přes dvě podlaží a byl otevřený. Jedno bateriové pole bylo úplně rozebrané a na stěně viselo jeho schéma s červeně zakroužkovanými hlavními čipy. Volný prostor v rohu, oddělený průhlednými závěsy, zabírala malá skupinka mužů, povětšinou uvázaných za pas. Z kouta vedla ke stropu velká roura a motor se snažil nasávat vzduch. Jeden technik uviděl Maxe a poklepal na rameno hlavnímu technikovi.

„Ty!“ zařval Chevrier, hned jak ho taky spatřil. „Sem nesmíš! Chci, abys odsud okamžitě výpad!“

„Já můžu kamkoli,“ opáčil Max.

„Mrdat tvou máti!“ zahulákal Chevrier, prudce se odrazil a dolétl přímo před Maxe. Kolem očí měl tmavé kruhy připomínající bouřková mračna a v bělmech rudé čárky podobné malým bleskům. Nejspíš od chvíle, kdy zpozorovali cizí loď, nespal; navíc byl bezpochyby napumpovaný Novou nebo její legálnější variantou z lékárny. To by vysvětlovalo, proč se tak potí. Ve stavu beztíže z něj pot nemohl odkapávat, ale jednoduše se shlukoval do zhruba na prst hluboké louže, která mu poletovala u hrudní kosti. Max si všiml, že Chevrier má kometu vypálenou do holých prsou. Revoluční vláda tuhle tradici zakázala, ale na některých lodích cejchovací železa ještě zůstala. Chevrier byl nejspíš ten typ, co si ho nažhavil ruční svářečkou a ocejchoval se sám. Teď bodl prstem a ukázal na prázdné místo na Maxově levé náprsní kapse. „Nemáš kvalifikaci na práci s jediným lodním systémem,“ řekl, „a rozhodně nemáš kvalifikaci na reaktor, na to bych vzal jed. Teď odsuď vypadni!“

„Nezapomínáte na něco, vojáku?“ zeptal se Max co možná nejprotivnějším tónem.

Chevrier se nevěřícně zasmál. „Kéž bych zapomněl! Řeším tu závažnej problém, loď kurva nemá žádnou záložní energii.“ Max se zhluboka nadechl. „Zlomil vám snad někdo ruku, vojákuj“

Chevrier zamrkal. Ledabyle zvedl pravou ruku k hlavě a zasalutoval. Neozval se Mallove i jemu? Neví Chevrier, že ho má Max nechat na pokoji?

„Dobře. Podejte mi hlášení, jak to vypadá s energií.“ Hlavní technik se zhluboka nadechl. „Jsme v prděli a nejspíš tam taky zůstanem. Někdo ve službě zpanikařil – složil křídla a vypnul Casmirův pohon dřív, než odstavil baterie, takže usmažil polovinu čipů. My se teď atom po atomu snažíme vyrobit nový čipy, ale na to člověk potřebuje prvotřídně čistý prostředí. A naše filtrace je čistá asi jako stará děvka.“ Tohle všechno už Max slyšel, i když ne tak jadrně, od kapitána. „Pokračujte.“

„Normálně bysme přepnuli na druhý pole, jenomže nějakej zasranej génius nechal akumulátorovnu na levoboku vykuchat a nahradit jaderným reaktorem zachráněným odkudsi ze země, abysme mohli v adareanským prostoru lítat v přestrojení za přirozený radiační pozadí a dělat Bůh ví co.“

„Ale komunikaci, lodní systémy, pohon, tohle všechno na ten reaktor přepojit můžete, ne?“

Tak zněl plán: proniknout do adareanského prostoru, udělat na jaderném pohonu jedno kolečko kolem slunce, cestou zachytit co nejvíc komunikace z vojenských a politických kanálů a zase se vrátit.

„To už jsme udělali,“ odpověděl Chevrier, „ale Casmirův pohon jím napájet nemůžem. Můžeme lítat jenom v rámci soustavy; žádný skoky.“ Najednou si všiml louže potu na hrudi a už se rozmáchl, že ji smete, ale pak se zarazil. „Když poletíme na jademej pohon, tak nás Adareani neodhalej, ale neodhalili by nás, ani kdybysme napjali látkový plachty, takže jsme klidně mohli použít ty. Hlavní baterii budem muset opravit tak jako tak.“

„Můžete zase nahodit gravitaci?“

„Ne, nebylo by to bezpečný, ne s reaktorem. Sežere moc energie. Mohlo by se toho hodně pokazit.“

„A lasery?“

Chevrier zaskřípal zuby. „Víte, můžete si promluvit s kapiťanem. Každou hodinu si sem posílá pro další zatracený hlášení a pokládá nám ty samý zatracený otázky.“

„A lasery?“ zopakoval Max neodbytně.

„Doporučil jsem kapitánovi jiný možnosti, ale jestli chcete udělat z nějaký dálavský lodi vesmírnou strusku, tak vám na to energii seženu. Pokud mě potom necháte pročesat trosky a posbírat náhradní díly. Mohli bysme tak získat slušný vybavení.“

„To by šlo. Jak se vaši muži drží?“

„Jsou to vojáci.“ Pronesl to slovo úplně jinak než Max. „Dělaj přesně to, co se jim řekne. Až na toho prachbídnýho smrkáče, kterej zjevně nedokáže ohlídat ani zavřený dveře, kurva.“

To se Maxovi nelíbilo. Chevrier nemůže být na svoje muže stejně tvrdý jako na sebe, jinak to nevydrží. „Lidi nejsou stroje,“ začal…

„Jak že nejsou! Posádka lodi je jeden velkej stroj a vy ste zrnko špíny v silikonu, zkrat na drátu. Když budete vydávat rozkazy mimo řetězec velení, tak se to velení rozpadne. Buď se do toho stroje nějak napasujte, nebo z něj sakra vypadněte!“

Chevrier pro zdůraznění znovu bodl prstem. Tentokrát ale Maxe zasáhl do hrudi, a to takovou silou, že se každý rozlétl na jinou stranu.

Bylo jasné, že se Maxe nechtěl dotknout a že od něj ani nechtěl ucouvnout. Provrtával ho očima a mlčky ho vyzýval, ať jen zkusí ceknout. Bojovnost byla hlavním vedlejším účinkem Novy. Narůstala tak dlouho, až se člověk proměnil v supernovu a vyhořel. Krom toho měl Chevrier výraz, jaký někteří lidé nasazují, když se nedaří. Nemohl stroje opravit, a tak by je nejraději rozmlátil.

Max by ho mohl zažalovat, ale loď teď hlavního technika potřebovala. A jestli Mallove svým přátelům ve vládě slíbil, že Chevriera ochrání…

Max se rozhodl, že to přejde. Prozatím. „Postarám se, aby o vašich slovech vznikly záznamy.“

Chevrier si odfrkl, jako by vyhrál v zastrašovacím souboji. „Jestli máš s nějakejma slovíčkama problém, tak se ještě stav a já ti je vyhláskuju.“ Znovu si máchl rukou k hlavě, otočil se a vrátil se k práci.

Ostatní technici se na Maxe zamračili.

V tom je ta potíž se vztekem – je jako nakažlivá nemoc. Pocit marnosti jeho šíření ještě urychluje. Max opět vyrazil na obhlídku, nakoukl do hlavní strojovny a potom k jadernému reaktoru. Ve strojovně nikdo nebyl, protože tam nebylo co dělat, a u reaktoru taky ne, protože se všichni báli ozáření. Jeden muž seděl v kontrolní místnosti a sledoval monitory. Max se chvíli vznášel pod stropem, hleděl mu přes rameno a srovnával si výjevy na obrazovkách s rozložením místností. Voják upřeně koukal na monitory a dělal, že o něm neví. Jo, pomyslel si Max, vztek je krajně nakažlivý. Nikdy nevíte, kdo ho chytí jako další.

Nešťastný důstojník DePuy pořád hlídal u dveří a hned schoval video za záda a vyskočil do pozoru. Max si ho nevšímal. Nehody se stávají. Někteří pitomci se na máry pošlou sami.

Vrátil se přes Černý les a kývnutím dal najevo, že si všiml, že mu zasalutovali dva likvidátoři, muži taktického důstojníka. Proplul vzduchem do nejvyššího patra, proletěl hlavní chodbou a minul pootevřené dveře do tělocvičny. Vrátil se. Jestli bude gravitace vypnutá ještě dlouho, musí si někdy zacvičit. Musí se udržovat v kondici.

Otevřel dveře dokořán. V tělocvičně byla tma. Na chvilku ho překvapilo, že tam nikdo není, ale pak mu došlo, že kvůli šestihodinovým směnám a všem těm cvičením mají chlapi asi docela napilno. Stiskl vypínač. Světlo se nerozsvítilo. Zamířil hlouběji do tělocvičny k druhému vypínači. Něco ho tvrdě udeřilo do zátylku. Přetočil se a zkusil útočníka chňapnout, ale nikdo za ním nebyl. Příliš pozdě si uvědomil, že protivník je nahoře, na stropě, a jak se v temné místnosti obrátil, najednou se mu hrozně zamotala hlava a ztratil smysl pro směr, veškerou orientaci vzhledem ke stěnám a podlaze. Kolem krku se mu obtáhla silná paže a připravila ho o dech, ale i o závrať. Chytil palec a podařilo se mu ho napůl uvolnit, ale neměl se o co zapřít.

Rázně švihl lokty, ale bylo to k ničemu, před očima mu začaly poletovat černé tečky podobné hroutícím se hvězdám a v tělocvičně byla čím dál větší tma.

A pak zavládla tma naprostá.

* * *

Vnímal, že se vznáší, zažíval pocit odtrženosti jako v deprivačních nádržích, do nichž ho zavřeli při některých pokusech během kondiciování. Tehdy ten pocit ztracenosti, odloučenosti nesnášel, a nesnášel ho i teď. Potom ho do jednoho oka bodlo světlo a najednou se mu připomněla všechna bolavá místa na těle.

„Slyšíte mě, poručíku Nikomedesi?“

„Jo,“ zaskřehotal Max. Byl nějaký ochraptělý. Světlo zhaslo, pak ho píchlo do druhého oka. „To bolí.“

„Mám dojem, že to bude nejmenší z vašich bolestí. Takže léky proti bolesti už úplně odezněly?“

„To doufám, protože jestli ne…“ Hrdlo měl jako rozdrcené a zatraceně ho bolely ledviny. Světlo opět zhaslo a Max se rozkoukal. Byl na ošetřovně a vznášel se nad ním doktor. Jmenoval se Noyes a byl to jenom medtech, ale posádka mu stejně říkala doktore. Chirurgů byl ve službě nedostatek. Na tuhle cestu jim velení žádného nepřidělilo.

„Zorničky máte v pořádku,“ pokračoval Noyes. „V pravém oku máte prasklou cévku. Není to pěkné, ale zranění je jen povrchové. Když vás sem přinesli, dělali jsme si trochu starosti, jak dlouho jste byl bez kyslíku.“

Jo, pomyslel si Max. To dělalo starosti i jemu. „Tak jak dlouho?“

„Moc dlouho ne. Asi jen pár vteřin. Pár likvidátorů vás našlo v bezvědomí v tělocvičně.“

„A tak Mrtvolu odnesli sem na ošetřovnu?“

„Vy o té přezdívce víte?“ Noyes mu píchl injekci a bolest zeslábla. „Ať už vás přepadl kdokoli, věděl, co dělá. Odřízl vám přísun vzduchu, aniž by vám rozdrtil průdušnici nebo zanechal na hrdle modřiny po prstech. Měl jste kliku – hned, jak vás ti likvidátoři našli, provedli vám srdeční masáž a obnovili dýchání.“

Takže to nebylo jen varování. Někdo se ho pokusil zabít a nevyšlo mu to. Pokud v tom tedy nejeli i ti likvidátoři. Ale kdo by to dělal, a proč? Sáhl si na náprsní kapsu. Gordetův vzkaz s tajnými kódy tam pořád byl.

„Co to je?“ zeptal se Noyes, když si toho všiml.

„Seznam podezřelých,“ odpověděl Max. Přemýšlel, jestli ho nesledoval někdo z techniky. „Slyšel jste ten o politickém důstojníkovi, kterého zabili během válečného cvičení?“ Doktorovi se ve tváři mihl podezřívavý výraz. „Ne,“ řekl pomalu.

„Nemohli tomu říkat střelba do vlastních řad, protože ho nikdo neměl za vlastního.“

Noyes se nezasmál. Byl mladý, mohlo mu být třicet, jestli vůbec. Ale tvář měl ztrhanou a mezi očima se mu táhla hluboká vráska. „Můžu vám položit otázku na tělo?“

„Jestli jde o to, kdo mi to udělal…“

„Ne. O našá misi.“

„Na to možná nebudu moct odpovědět.“

„Jde jenom o posádku, víte, co se povídá, že prý je to sebevražedná mise. Máme proniknout do adareanského prostoru, poslat jim atomovky na hlavní město a potom se vyhodit do vzduchu a zničit důkazy.“

„Aha,“ ne, tohle Max ještě neslyšel, ale vynadal si, že ho to nenapadlo samotného. Znát tajné informace je občas nevýhoda, omezuje to člověka ve schopnosti představit si ostatní možnosti. „Jejich hlavní město bychom vybombardovat mohli, ale vojenské velení mají ve vesmíru, je decentralizované. Takový útok by jim vůbec neublížil. Tohle nedává smysl, doktore.“

„Rozkazy nemusí dávat smysl.“ Noyes se zasmál, krátce vydechl. „Měl jsem dostat opušťák, měl jsem se během volna oženit, ale vytáhli mě z transportu, bez vysvětlení mě strčili do téhle lodi a potom jsem zjistil, že budu rok a půl pryč. Takže mi netvrďte, že od velení dostáváme jenom rozkazy, co dávají smysl.“

Na to Max neměl co říct. On rozkazy znal.

„Tak je to sebevražedná mise?“ zeptal se znovu Noyes. „Řekněte mi to na rovinu. Likvidátoři si myslí, že právě proto se vás někdo pokusil zabít, protože si nemusí dělat hlavu, co bude po návratu domů.“

A může umřít s vědomím, že odkrouhl důstojníka. Pár lidí tohohle ražení na palubě rozhodně bylo. Ale podle Maxe ten pokus o vraždu nebyl taková náhoda. „A co když to je sebevražedná mise?“

Medtech nasadil vážný výraz. „Pak bych rád poslal nějakou zprávu Suzan. – Nechci, aby si myslela, že jsem jí prostě zmizel. Nechci, aby po zbytek života žila s něčím takovým.“

Noyes určitě nebyl jediný, komu se hlavou honily podobné úvahy. Není divu, že na lodi vládne napětí. „Není to sebevražedná mise,“ prohlásil Max pevně.

„Dáváte mi na to svoje slovo?“

„Ano.“ Tyhle řeči bude muset vymýtit. I kdyby to byla pravda. Znovu si sáhl na kapsu. Jak přesně zní tajné rozkazy? Myslel si, že je zná, ale možná se plete.

Noyes zavrtěl hlavou. „Škoda, že jste politický důstojník. Všichni vědí, že vám se nedá věřit.“ Podal mu lahvičku s léky. „Kapitán chce, abyste za ním hned zaletěl na můstek. Když na vás přijde slabost nebo vás začne cokoli bolet, dejte si jednu pilulku a během příští směny se mi přijďte ukázat.“

Max si sedl a všiml si, že má vytažené kapsy od kalhot. Tak nakonec ho někdo vážně prohledával a likvidátoři ho vyrušili. Pokud i tohle nebylo součástí lsti. Rozhodl se, že se bude prozatím držet jednoduššího vysvětlení.

Noyes mu pomohl na nohy. „Měl bych si vás tu nechat na pozorování,“ prohodil.

„To ne,“ opáčil Max. „Jsem v pohodě.“ Jsem stejně mizerný lhář jako Rucker, pomyslel si. Zauvažoval, jestli nadporučík nezměnil názor. Nebo stranu.

Otevřely se dveře a za nimi se objevil Simco. Jeho urostlá postava jako by vyplňovala celou chodbičku. Rázně zasalutoval a potom rukou zase švihl dolů. „Kapitán mě k vám přidělil jako ochranku, pane. Žádá vás, abyste o tom incidentu nemluvil, dokud ho nevyšetřím. Taky žádá, abyste se okamžitě dostavil na můstek.“

„Ochranku jsem, zdá se, dostal trochu pozdě, seržante,“ zamumlal Max. Simco se usmál a Max mu pokynul, ať ho vede.

„Vy první, pane.“

Potíže nikdy neútočí tváří v tvář, pomyslel si Max a vyrazil po chodbě. Vždycky se připlíží zezadu.

* * *

Kvůli změně směn bylo na můstku plno. V malém prostoru se tísnilo dvakrát víc vojáků než obvykle a všichni si tlumeně vyměňovali hlášení.

Když Max vstoupil, nikdo se na něj neobtěžoval podívat, jenom kapitán, a i ten odtrhl zrak od periskopu pouze na okamžik. Tiché pípání z monitorů se ztrácelo pod syčením ventilace. Vedle taktického důstojníka seděli dva likvidátoři, které Max potkal v Černém lese. Čekal, až s ním navážou oční kontakt, aby jim poděkoval, ale byli tak zabraní do práce, že si ho ani nevšimli. Vzdal to a doplul k Petoskeymu.

„Už bylo sakra na čase, Nikomedesi,“ zavrčel Petoskey.

„Měl jsem menší nehodu.“

„No, já mám menší problém. Ta cizí loď zrychlila. Mají jaksi naspěch. Takže naše krátká příležitost se už kvapem blíží.“

On se ještě nerozhodl, došlo Maxovi. „Odhalili nás?“

„Ne. Jsme mezi nima a prstencema. Nevidí nás, protože jsme vypnutí a protože tu nikoho nečekají.“

Max mlčel a přemýšlel. Přítomnost dálavské lodi nijak neovlivní jesusalemský nárok na soustavu, pouze možný úspěch jejich mise v adareanském prostoru.

„Válka je rozšíření politické taktiky prostřednictvím vojenské síly,“ citoval Petoskey předpisy.

A prací politického důstojníka je být konečným rozhodcem této taktiky. Přesně takové nepředvídané situace si vyžádaly, aby se političtí důstojníci stali součástí posádky. „Jaké máme možnosti?“

Petoskey si přehodil žvýkací tabák pod dolní ret. „Chevrier říká, že nám může poskytnout energii na lasery, ale šlo by vypálit jenom jednou dvakrát. Nelíbí se mi naše šance na takovou vzdálenost. Mohli bysme na ně poslat atomovky. Odhalili by je, ale daly by se vypálit tak, aby schytali smrtící dávku radiace, i kdyby nešlo o přímý zásah. Nebo nemusíme dělat nic.“

„Čeho se bojíte?“

Kapitán nasál přes zuby tabákovou šťávu. „Podle posledních oficiálních zpráv, co jsem slyšel, jsou Dálavy jedním z našich obchodních partnerů.“

„Narazili jsme na nepřítele,“ zapřemítal Max potichu, „a on patří k nám.“

Petoskey se zamračil. „Jenomže Dálavy taky obchodujou s Adaresem. Když zjistí, že jsme skočili do jejich soustavy, uvědomí o tom Adareany, a ohrozí tak naši misi. Tak jak zní politicky korektní řešení?“

„Připomněl bych, že jsme nedostali za úkol bránit tuhle soustavu ani tu druhou červí díru. A navíc bych podotkl, že přesně na to jsou tu jiné lodě.“ Odmlčel se. „Pokud nás při skoku neodhalí, tak naše mise vlastně ohrožená nebude.“

Petoskey se zaklonil a pak se narovnal a málem hlavou zavadil o trubky na stropě. Zarazil periskop zpátky na místo a věnoval Maxovi upřený pohled. „Takže je necháme proletět?“

„Mají mimo náš dosah druhou loď. Když sejmeme tuhle, ta druhá nás uvidí a potom by Jesusalem mohl válčit na dvou frontách.“ Po formální stránce už sice s Adareany válku nevedli, ale hlavní město bylo řečí o válce plné. „Na to nejsme politicky připravení.“

„Něco vám povím,“ pronesl Petoskey a mírně se zachvěl ve směsici odporu a neklidu. „Atomovkám se vyhnu rád. Jsou to hnusný zbraně. Když se jima střílí na lidi.“

„Nevidím v tom rozdíl,“ odvětil Max. „Dva druhy ohně. Po zásahu laserem i atomovkou budou mrtví zrovna tak.“

Petoskey měl k rouře na stěně přilepený zavíčkovaný hrnek. Odlepil ho, odplivl si do něj a potom ho zase přilepil. Odmlčel se, aby mohl změnit téma. „Uvědomuju si, že vy jste byl před malou chvílí skoro mrtvej, Nikomedesi. Simco přidělil jednoho chlapa i Reedyové.“

„Proč?“ zeptal se Max. Podporučíci napadli taky?

„Ať už je to špionka, nebo ne, snaží se vám nějak pomstít za to, jak jste o ní nedávno mluvil před náma v kajutě. Poptal jsem se a zjistil jsem, co provedla Vanceovi. Na tom je vidět, jak to dopadá, když člověk pustí ženský k chlapské práci. Než ji dám zavřít, chtěl jsem mít jistotu, že jste se na tom nedomluvili. Že to nebyl nějakej duel. Ne že bych si myslel, že je, ale…“

Myslím si to, dořekl Max v duchu. Nebo v to doufám. „Pokud vím, tak Reedyová to nebyla. Ale než to Simco vyšetří, nechte ji hlídat jedním jeho chlapem. Jestli je vinná, možná se přizná.“

„Ženská stejně nemá na palubě co dělat, ani když má kvalifikaci přes jazyky. Na cestě, jako je tahle, si nemůžeme dovolit rozbroje. Osobně popravím každýho, kdo tuhle misi ohrozí. Je mi jedno, jestli to bude nižší důstojník.“

Nebo žena, doplnil si Max. „Chápu,“ odpověděl. Naposledy se podíval po likvidátorech, jestli nezachytí jejich pohled. V tu chvíli si všiml, že ho pozorují Rucker a Gordet. Něco si šeptali a najednou zmlkli. „Teď se asi půjdu podívat do rádiové místnosti.“

„Než doktor řekne, že jste v pořádku, budete mimo službu. A pořád u vás bude buď Simco, nebo jeden z jeho mužů.“

Tohle Max nechtěl, ani trochu to nechtěl. „Díky. Vážím si toho.“

Petoskey přikývl a propustil ho.

Max si začínal přát, aby ten, kdo ho napadl, odvedl lepší práci.

* * *

Vešel do odhlučněné rádiové místnosti a všichni tři zpravodajští důstojníci se přestali bavit a obrátili se ke dveřím. Tomu se říká efekt politického důstojníka, pomyslel si Max.

„Co se ti stalo s obličejem?“ zeptal se Lukinov.

„Bojoval jsem se zákonem a zákon vyhrál,“ opáčil Max z náhlého popudu.

Burdick vyprskl smíchy. Dokonce i Lukinov se usmál. „Proč mi to zní tak zatraceně povědomě?“ zeptal se.

„Je to z Jidášova vozu,“ odvětil Burdick. „Z toho videa. Říkal to Barabáš.“

„Jo, jo, už si Vzpomínám. Hrál tam Oliver Jakjensejmenoval. Jednou jsem ho potkal, na nějakým mejdanu, když točil informační video pro veřejnost. Správnej chlap.“ Otočil se. Max se málem udusil puchem jeho kolínské. „Vážně, Maxi, co se stalo? A proč kapitán přidělil jednomu z mejch lidí ochranku?“

„Někdo se mě pokusil zabít.“ K Maxově zklamání se Lukinov zatvářil překvapeně. Všichni se zatvářili překvapeně.

Zpravodajská služba by měla vědět všechno. „Kapitán podezírá tady podporučíci.“

„To je směšný!“ Lukinov protočil oči. Reedyové se v obličeji mihl naštvaný výraz.

„Nemá to z mojí hlavy,“ opáčil Max. „Ale jestli se můžu zeptat, komu z vás právě začíná směna?“

„Mně, pane,“ odpověděla Reedyová okamžitě.

„A kde jste byla?“

„V kajutě a spala,“ vmísil se Lukinov. „Kde jinde by byla?“

„Tys tam byl s ní?“ Na tohle se nikomu odpovědět nechtělo, a tak to Max zkusil jinak. „Obvykle máte společnou směnu a střídáte se s Burdickem, ne?“

Vyšší důstojník zaváhal. „Domluvili jsme se, že budu mít směnu s Burdickem, kvůli těm informacím, co jsme zachytili.“

Takže Reedyová byla sama. Ne že by ji Max podezíral. Ale teď už bude muset. Možná ji špatně odhadl. „Jakým informacím?“

„Ta druhá dálavská loď brání červí díru a provádí tam nějakej vojenskej výzkum. Podle toho, co jsme slyšeli od pozorovatelů ve člunech. Taky jsme zjistili její jméno. Jmenuje se Ťiang Čching, je to stejná třída jako ta první.“ Odmlčel se. „Nebudeš mi tvrdit, že Ťiang Čching byla taky Napoleonův generál, že ne, Maxi?“

„Proč ne?“ opáčil Max mdle. „V minulosti ženy sloužily jako generálové celé stovky let. Jesusalem byl jediná planeta bez smíšené služby.“

Lukinov zkřivil rty. „Konečně jsme o tom Tengu Siaopchingovi něco zjistili. On a ta Ťiang Čching se podíleli na čínské revoluci. Dohledala nám to Reedyová.“

„Čínské komunistické revoluci,“ doplnila Reedyová. „Byly to vedlejší postavy, napojené na Maa. Oba obvinili z různých zločinů, i když pomohli zavést důležité politické změny, které vedly ke druhé revoluci.“

„Aha,“ řekl Max. Projela jím vlna bolesti. Kdyby jeho váhu musely nést nohy, určitě by se mu podlomily. „Než to vyřešíme, spolupracujte prosím se seržantem Šimkem. Teď mě prosím omluvte.“

Ani nepočkal na odpověď a otočil se do chodbičky. Simco tam čekal v předpisovém pohovu, s rukama za zády. Vedle pěj stál další voják.

„Teď se vrátím k sobě do kajuty,“ oznámil Max. „Rozkázal jsem tady Rambaudovi, aby vás pohlídal, já se zatím pustím do vyšetřování,“ opáčil Simco. Rambaud byl menší, ale stejně svalnatá verze svého nadřízeného. „Dokud neodhalíme viníka, budu u vás svoje muže střídat.“

„Aby se nenechali ukolíbat a pořád byli ostří?“

Simco přikývl. „Když nůž není ostrej, nikoho nepořeže.“

„Tak na tom se shodneme.“ Max si ochranky téměř nevšímal a vyrazil do bludiště úzkých chodbiček. Když dospěl do své kajuty, dal si dvojitou dávku léků proti bolesti od doktora, přidal jeden z vlastních zásob a všechny spláchl hltem teplé, odstáté vody. V koupelně si v zrcadle prohlédl zraněné oko. Najednou se roztřásl. Zmocnil se ho absurdní pocit, že upadne, a tak se chytil umyvadla a snažil se uklidnit. Nakonec to přešlo, ale začal dýchat přerývaně.

Tentokrát ho smrt minula jen o vlásek. A proč?

Pořád ho trápily zvěsti o sebevražedné misi, a taky ten problém s Reedyovou. Když usnul, zdálo se mu, že bloumá po prázdné lodi, hledá někoho, kdo už není na palubě, a proplouvá chodbami, které byly zauzlované a hladké jako útroby nějakého zvířete. Jak se z nich snažil najít cestu ven, začaly se scvrkávat a drtit bedny a krabice, jichž byly plné, do jedné pevné masy. Poslední úsek končil zrcadlem, a když se Max zastavil a pohlédl do jeho stříbrné plochy, v zraněném očním důlku uviděl oko nad pyramidou.

Probudil se zalitý studeným potem. Podle hodin spal skoro čtyři a půl hodiny, ale nechtěl tomu věřit. Nechtěl teď věřit ničemu.

Vstal a oblékl se. Potřebuje víc štěstí. Jestli si ho nenajde samo, bude mu muset vykročit naproti.

* * *

Na samotném dnu lodi se nacházela pozorovatelna, kde byla jediná nekrytá okna na celém plavidle. Max se tam vydal přemýšlet a Šimkův hlídací pes ho svědomitě následoval.

Max se zastavil před přechodovou komorou. „Můžete počkat tady.“

„Měl bych zůstat s vámi, pane.“

„Je tam zhasnuto, nikdo tam není,“ opáčil Max, a hned jak to řekl, vzpomněl si, jak to dopadlo naposledy, když sám vstoupil do temné místnosti. „Jestli tam čeká někdo, kdo mě chce zabít, máte ho v pasti. Dostanete pochvalu.“

Rambaud se nechal obměkčit. Max vletěl dovnitř a zavřel za sebou. Dveře se automaticky zapečetily se zvukem, který Maxovi připomněl zavírající se vězeňské cely.

Za kulatými okny se rozprostíral nekonečný vesmír. Slunce vypadalo jako malý, vychladlý uhlík a uhlově černému nebi vévodil obrovský a zlověstný Velký bratr. Byli tak blízko, že Max viděl karmínové bouře, které zuřily na jeho povrchu, vířící hurikány větší než sám Jesusalem. Kolem planety obíhaly tři měsíce a několik velkých prachových prstenců, jako by všechno v kosmu bylo stahováno na oběžnou dráhu této sebestravující ohnivé masy.

Ze zadní části pozorovatelny se ozvalo tiché zakašlání. Max se otočil a uviděl, že ve vzduchu se vznáší někdo se zkříženýma nohama. Když je natáhl a stoupl si do pozoru, na čele se mu jako třetí oko zaleskla zdířka. Byl to skokan Patchett, lodní pilot.

„Pohov, Patchette,“ řekl Max.

Patchett kývl k oknu a sepjal ruce za zády. „Krása, že?“

„Tohle není místo, kde by měly žít lidské bytosti,“ opáčil Max. „Radši bych se pokaždé díval na malou modrou kuličku naší planety.“

Pilot se usmál. „To dá rozum.“

„Jak to myslíte?“

„Jste politický důstojník a politika je vždycky o místě, kde žijeme, o tom, jak tam spolu žijeme.“ Ukázal na osvětlené prstence. „Ale kvůli tomuhle jsem nastoupil do služby – abych prozkoumával, viděl vesmír.“

„Stálo to za to?“

„Hodně čekání, dost nicnedělání.“ Opět si udělal pohodlí. „Ale díky skokům se to vyplatilo.“

„Dobře,“ zamumlal Max a odvrátil zrak.

„V tomhle jsme si podobní,“ prohodil Patchett. „Oba jsme nejmíň užiteční členové posádky, dokud nenadejde ta chvíle, kdy jsme jediní kvalifikovaní na naši práci.“ Vyhlédl z okna. „To, co vám udělali, není správné, pane.“

Max taky vykoukl z okna, ale mlčel.

„Hádám, že jsem ve službě stejně dlouho jako vy, už skoro dvacet let.“

„Já právě překročil třicítku.“ Všechno to sice nebylo v oficiálních záznamech, ale dohromady to dávalo třicet let. Dost dlouhá doba. Patchett očividně chtěl říct ještě něco. „Co je?“ zeptal se Max. „Klidně mluvte.“

„Posledních pár let to jde z kopce, pane. Ve vedení jsou špatní lidé, podkopávají všechno, čeho jsme chtěli revolucí dosáhnout. Všichni chtějí válku. Zapomínají, jaká byla ta poslední.“

„Víte jistě, že o tom chcete mluvit se svým politickým důstojníkem?“

„Vy jste politický důstojník. Musíte to už dávno vědět. Možná jste jediný, komu to říct múzu. Petoskey je vynikající kapitán, nechápejte mě špatně, pane. Ale je příliš mladý, než aby si pamatoval, jaká byla poslední válka.“

Beztížně a mlčky viseli ve tmě a sledovali, jak se obr točí kolem své osy. Jestli měl Patchett pravdu, tak během cesty nastane jen jedna chvíle, kdy Max díky svým schopnostem dokáže něco změnit. Ale co a kdy, to nemohl vědět.

* * *

Když se Max šel ukázat Noyesovi, našel v ošetřovně Simka. „Zasalutoval bych,“ řekl seržant, „ale doktor mi ošetřuje výron.“

„Vykloubení,“ opravil ho Noyes.

„Co se stalo?“

Simco se zazubil. „Nařídil jsem chlapům bojovej výcvik navíc. Chtěl jsem, aby byli připravení pro případ, že narazí na toho, kdo vás napadl. Když si někdo něco nevykloubí, tak se tomu nedá říkat dobrej trénink.“

Noyes si odfrkl.

„Krom toho, tady doktor povídal, že musíme cvičit aspoň hodinu denně, jinak začnem ochabovat.“

„Dlouhý pobyt ve stavu beztíže nikdo neřešil už pár set let,“ dodal Noyes. „V databázi se dají najít jenom kusé informace. Nevolnost, závrať, otupělost, to jsem čekal, na to jsem byl připravený. Ale už nám tu přibylo i nákaz, dýchavičnosti a dalších podivných věcí. A to jsme dostali rozkaz vydržet takhle celé měsíce? To je šílenost. Pár dnů ten palec moc nenamáhejte, Simco.“ Noyes přešel ke stolu a odložil stimulační pistoli, ale vznesla se a zamířila na druhou stranu ošetřovny. „Sakra. Už zase.“

Max ji za letu chytil a podal mu ji. „Nějaké novinky ohledně toho, kdo mě napadl?“ zeptal se Simka.

„Ne.“ Seržant vydechl. „Ale slyšel jsem, že jste se na technice porval s Chevrierem.“

„Ani zdaleka.“

„To je dobře. Je to chlap jako hora, úplně mimo vaši váhovou kategorii.“

„Teď jsme všichni ve stejné.“

Tomu se Simco i Noyes zasmáli. „I tak, až za ním zase půjdete, kvůli čemukoli, nejdřív mě o tom prosím informujte,“ pronesl seržant.

„Oznámím vám to předem,“ slíbil Max.

Po tom, co si ho doktor prohlédl, Max vyrazil chodbami plnými beden do své kajuty. Cestou potkal Reedyovou, a když se kolem ní prosmýkl, na chviličku se pousmála.

„Co vás tak pobavilo, podporučice?“ zavrčel.

Reedyová kmitla očima po vojákovi, který doprovázel ji, a pak po tom, který doprovázel Maxe. „Na vteřinku mě, pane, napadlo, kdo je tady vlastně vězeň.“

Jak bystré. V hlase jí zazníval podobný nabroušený tón jako Chevrierovi. Max si vzpomněl, že po incidentu s Vancem se ostře ohrazovala proti odnětí svobody. „Pamatujte, s kým mluvíte, podporučice!“

„Ano, pane. Už se to nestane, pane.“

„To bych prosil.“

V kajutě polkl další prášek proti bolesti. Až přijde ta chvíle, kdy bude moct něco změnit, jak se vyvlékne svému dozoru, aby to vůbec stihl?

* * *

Dalších osm směn, další dva dny, a nic.

Max ztratil chuť k jídlu, všechno mu připadalo nemastné neslané. Nevydržel spát déle než pár hodin. Když si zhasl, probudil se vylekaný a dezorientovaný, nevzpomínal si, kde vlastně je. Ale když nechal světla rozsvícená, tak je okrajově vnímal a budil se kvůli nim. Každé dvě směny se snažil hodinu cvičit, ale všechno ho nudilo. Prostě mu to připadalo divné, jen prázdné pohyby bez jakéhokoli odporu.

Na můstku se Petoskeyho zeptal, jestli je pořád nutné, aby měl ochranku.

„Ještě jsme ten útok nevyřešili,“ opáčil Petoskey. „Chci, abyste byl pod ochranou, dokud mi Simco nepřivede toho, kdo to má na svědomí.“

Max si sklesle pomyslel, že to by mohlo trvat po zbytek cesty. „Jak jdou opravy?“

„Chevrier vyměnil všechny čipy v tom mrtvým poli za nový, ale když je zkoušel, něco se pokazilo. Napadlo ho, jak je vyrobit znova, z nějakýho krystalu jakési slitiny křemíku. Ten si prej může vytvořit, když jsme ve stavu beztíže. Je to nějaká stará technologie. Anorganická. Snažil se mi to vysvětlit, ale jedinej, kdo tomu doopravdy rozumí, je on.“

„Máme na to čas?“

„Dokud jsou poblíž ty dálavský lodě, tak nemůžeme nakopnout motory ke skoku. Během mikrosekundy by o nás věděli – i o červí díře. Zatím naši bóji neodhalili. Nebo ji možná odhalili, ale myslí si, že je to signál z pulsaru.“ Což byl konec konců záměr. Petoskey se drsně zatahal za vousy. Pod očima měl kruhy z nevyspáni. „Nemáte něco na práci, neměl byste psát nějaký hlášení?“

Tím se ho chtěl zbavit. Max mu s radostí vyhověl. Nebyl o nic blíž dopadení zrádce a se štěstím to stálo za starou bélu.

Zamířil do lodní knihovny s tím, že si bude číst. Rambaud, jeho ochránce pro tuto směnu, nejevil o čtení ani o sledování videí jakéhokoli druhu nejmenší zájem. Když mu Max vysvětlil, že hodlá strávit sám u stolu několik hodin, zasvíjel se téměř neskrývanou bolestí. Max si řekl, že jestli Šimkovy muže unudí k smrti, nebude se jednat o vraždu.

Seděl, projížděl si Fierovu monografii o adareanské válce, přelétal očima soupis obětí v přílohách, přemýšlel o několika nejhorších bitvách na počátku války a o jejím dopadu, ale potom ho z úvah vytrhl nějaký hlas.

„… se tady děsně nudím. Hm-hmm. Válečný hry. To zní zajímavě. Ty té dálavské hatmatilce rozumíš?“

Rambaud si přes komlink šeptal se svým kolegou, který hlídal Reedyovou. Max vydržel, dokud se rozhovor nezvrhl ve stížnosti na cvičební režim a stav beztíže, a pak vypnul obrazovku a vstal.

Rádiová místnost se nacházela na jeho pravidelném okruhu zastávek, a tak tam zamířil, aniž by se obtěžoval s vymýšlením nějaké záminky. Dveře byly pootevřené a puch Lukinovovy kolínské z dovozu práskl Maxe přes nos už na chodbě. Max se zastavil ve vchodu. Za Lukinovem a Reedyovou stál její ochránce a na hlavě měl sluchátka.

„Tak takhle vy střežíte tajemství?“ zeptal se Max.

Voják ho uviděl, vytrhl si sluchátka z uší a vrátil je nadšenému Lukinovovi. „Počkej, až to uslyšíš, Maxi!“ zvolal Lukinov.

Voják se pokusil protáhnout kolem Maxe, aniž by se ho dotkl. Max zůstal, kde byl, aby mu to co nejvíc znesnadnil. „Rambaude,“ řekl svému ochránci, „asi jsem zapomněl palmpad v knihovně.

Dojdi pro něj a okamžitě mi ho sem dones, ať si můžu tenhle rozhovor nahrát.“

Rambaud na chvilku zaváhal a pak opáčil: „Ano, pane.“ Druhý voják si stoupl za dveře. Max do nich kopl a zavřel je –

„Co se děje?“ zeptal se.

„Ta cizí loď zkouší novej odchylovač laserů, chtěj ho použít na obranu červí díry.“ Lukinov se zašklebil. „Tak pojď si to poslechnout.“

Max si vzal sluchátka a strčil si je do uší. Piloti mluvili s taktickými důstojníky, popisovali jim probíhající simulaci. Nebylo divu, že Dálavy vyzbrojily průzkumné lodě nejnovějším vojenským vybavením. Slepá strana červí díry byla zřejmě jediným místem v galaxii, kde se daly nepozorovaně testovat nové zbraně. „Nic zvláštního,“ prohlásil Max po chvilce. „Máte jenom jeden kanál?“

„Na druhým máme jejich vědce, ty monitoruje Reedyová. Ale copak nechápeš, jaká výhoda by to pro nás byla, kdybysme jim ten odchylovač ukradli? Dalo by se beztrestně zaútočit na Adares a zabránit jim ve skoku do naší soustavy.“ Max se přepnul na kanál, který poslouchala Reedyová. „Co nechceš, aby ti jiní činili, učiň jim ty první?“

„Přesně!“ opáčil Lukinov.

Reedyová vytřeštila oči. Začala klepat na stůl, aby přitáhla pozornost. „Pane,“ řekla. „Měl byste něco…“

„Teď ne,“ uťal ji Max.

Lukinov se na něj zamračil. „No tak se podívej“

„Ne, ty se podívej. Už jste o tom informovali kapitána?“

„Ještě ne,“ odpověděl Lukinov.

„Takže vy informace, které budou stoprocentně označené za přísně tajné, nejdřív dáte poslechnout nějakému záklaďákovi a teprve potom o nich řeknete kapitánovi?“ Max se na Lukinova ušklíbl, odmlčel se a zaposlouchal se do rozhovoru vědců. „Můžete se spolehnout, že moje oddělení podá po návratu stížnost. Teď bych měl raději dojít pro kapitána.“ Lukinov vyskočil z křesla. „Ne, dojdu pro něj já. Stejně jsem to zrovna chtěl udělat, kdybys mě nepřerušil.“

„Pane,“ zopakovala Reedyová. „pánové.“

„Podporučice,“ štěkl Max. „Držte. Zobák.“

Podporučice mlčky přikývla. Její oči vypadaly jako dva satelity, když se snaží zachytit signál.

„Půjdu s tebou, Lukinove,“ prohlásil Max.

„Ne, nepůjdeš, poručíku,“ odsekl zpravodajský důstojník. „Jsem jedinej člověk na téhle lodi, komu nemůžeš dávat přímý rozkazy, a moc dobře to víš.“

Max zasalutoval, a to tak zostra, že by se to gesto dalo proměnit ve výpad nožem, mířený na krk. Lukinov vyletěl z místnosti. Max se obrátil k podporučíci, která na něj zatím beze slova hleděla.

„Právě vysílají kompletní specifikace,“ hlásila Reedyová. „Kontrolovali deformaci pole“

„Já vím,“ skočil jí Max do řeči. A pak udělal něco, s čím během této cesty vůbec nepočítal. Pronesl tajný zpravodajský kód pro „poskytněte veškerou pomoc“. V duchu doplnil modlitbu, aby byl stále aktuální a aby ho Reedyová poznala.

„C-co jste to řekl?“ zakoktala podporučice.

Max kód zopakoval, vytáhl si z uší sluchátka a sáhl do kapsy pro multinástroj. Nic nenahmatal a vzpomněl si, že ho postrádá už od toho útoku. „A dejte mi šroubovák,“ dodal.

Reedyová mu podala šroubovák. „Ale… ale…“

Max si jí nevšímal. Během třiceti vteřin odpojil rádio od zdroje a odšrouboval kryt. „Podejte mi laser,“ rozkázal.

Podporučice mu ho roztřesenýma rukama podala.

„Potřebuju dva nové paměťové čipy a náhradní pod.“ Reedyová na něj jenom nechápavě hleděla. „Hned!“ štěkl Max a podporučice se začala přehrabovat v krabici s vybavením.

Max si zaplněnou paměť schoval do kapsy, a sotva mu Reedyová podala nové čipy, vrazil je do slotů. Rádio bylo ještě rozebrané, když vtom někdo zaklepal na dveře.

„Zdržte je!“ sykl Max.

Zaklepání se ozvalo znovu a dveře se začaly otevírat. Reedyová k nim vyletěla jako raketa. Dovnitř částečně strčil hlavu Rambaud. „Nesu vám ten palmpad, pane.“

„Já mu ho podám,“ řekla Reedyová, chňapla po něm a zase dveře zavřela.

„Díky!“ houkl Max. Ztratil jeden šroub, a když zvedl hlavu od vybavení a rozhlédl se, jestli se někde nevznáší, na chvilku ho přepadla závrať. Zvedl se mu žaludek a zatočila se mu hlava. „Do prdele!“

Rambaud se znovu opřel do dveří. „Jste v pořádku, pane? Jdu dovnitř!“

Reedyová se zapřela o zeď a dveře podržela.

Max uslyšel tupé žuchnutí, jak se od nich Rambaud odrazil. Uviděl, že mu šroub poletuje u kotníků, a chytil ho. Přišrouboval kryt a připojil rádio ke zdroji. Reedyová hekla, Rambaud totiž znovu zatlačil do dveří a pootevřel je. „Jsem v pohodě,“ oznámil Max nahlas.

Rambaud přikývl, ale zůstal stát za dveřmi a nakukoval škvírou dovnitř.

Reedyová zrychleně dýchala. Když se k ní Max otočil, na rtech jí vytanulo a odumřelo tisíc otázek. Max skočil a teď se ukáže, jak daleko ho ten skok donese.

„Podporučice,“ špitl.

„Ano, pane?“

„Odteď,“ sotva pohnul rty, „mě budete považovat za svého jediného nadřízeného.“

Reedyová kmitla očima po dveřích. „Pane? Ale“

„To je přímý rozkaz!“

„Ano, pane!“

„Nikomu neřeknete“

Ale vysvětlit jí, co by říkat měla a neměla, už nestihl. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Lukinov a po něm kapitán Petoskey. Lukinov se zubil jako opilá dívčina na mejdanu. „Počkej, až to uslyšíš,“ začal. Nasadil si sluchátka, další podal Petoskeymu a Reedyová vklouzla zpátky na místo.

Chvilku poslouchali. Petoskey přimhouřil oči a nahrbil ramena ještě víc než obvykle. „Zdá se, že stahujou čluny a chystají se k odletu. Přejou té druhé lodi šťastnou cestu. Tohle jsem si měl poslechnout?“

„Testujou novej odchylovač na obranu červí díry. Když je přepadneme a zabijeme, mohli bysme si ho přivlastnit. Ta druhá loď uvázne v téhle soustavě a my ji sejmeme atomovkama.“

„Kapitáne,“ vmísil se Max.

„Ano?“

„Neslyšel jsem jediný důkaz, že nějaký odchylovač opravdu mají. Nemůžu ten útok doporučit.“

Lukinov zběsile naťukal do počítače pár příkazů. „Za hodinu ti to vrátím.“ Do tváře se mu vkradl výraz stejně prázdný jako místo, kde by měly být nahrávky. „Nějak to nemůžu najít. Reedyová, co se tu děje?“

„Pane,“ zamumlala podporučice a prosebně se podívala na Maxe, „ééé, nevím, pane.“

„Lže,“ řekl Max.

Všichni tři mu věnovali vlastní verzi udiveného pohledu.

„Podívejte se na tu baterku, nedrží tam pořádně.“ Bylo to chabé vysvětlení, ale lepší ho v tu chvíli nenapadlo. „Reedyová tu přesouvala nějaké věci a čímsi do ní bouchla. Zajiskřilo to a všechny obrazovky zčernaly. Hned je zase nahodila, ale nejspíš vymazala paměť.“

„Podporučice!“ zařval Lukinov. „To mi vysvětlete!“

Reedyová zůstala hledět s pusou dokořán. Nevěděla, co říct. Očividně si připadala zrazená.

Petoskey si strhl sluchátka. „Lukinove, věřím, že to vyřešíš. Nikomedesi…“

„Ano, pane?“

Petoskey si najednou nemohl vymyslet žádný rozkaz. „Musím si jít promluvit s Chevrierem. Věnovat se misi. Jestli ta druhá loď zmizí, musíme se připravit ke skoku.“

Max ho následoval na chodbu, ale potom se vrátil do své kajuty a schoval ukradenou paměť. Teď záleželo pouze na dvou věcech: aby tyto informace dostal ke svým nadřízeným a aby nepadly do rukou Lukinovovi. Musí být využity jako obranný prostředek, ne jako záminka k rozpoutání války. Lukinov má přístup k rádiu a oficiálním kanálům. Max ne. To mu zrovna nehraje do karet.

Bude s tou pamětí muset už brzy něco udělat, ještě než skočí do adareanského prostoru. A musí doufat, že ta podporučice s dětskou tvářičkou, která právě vyšla z Akademie, snese trochu tlaku a nic neprozradí. Bylo to jako hrát slepouna. Max už dal v sázku všechno, co měl.

Nyní mu nezbývalo než hrát s kartou, kterou dostal.

* * *

V jídelně Max seděl jako obvykle sám u svého vlastního úzkého stolku. Dokonce i voják, který ho měl chránit, seděl s ostatními.

Vešel Lukinov, uviděl Maxe a zamířil rovnou k němu. „Reedyová nic neřekla, ale já vím, žes lhal,“ prohlásil. „Ne že by na tom záleželo. Stroje jsou k ničemu, všechna data jsou pryč. Ani Burdick je nemůže najít.“

Max měl v kapse prázdný papír. Vytáhl ho, přidal pero a obojí přistrčil Lukinovovi. Tak se na Akademii vyzývalo k souboji. Podle oficiálního vyjádření Akademie se takhle Reedyová domluvila na schůzce s Vancem.

Lukinov se na papír podíval, pak na něj naškrábal „pozorovatelna“ a doplnil, že za dvě hodiny. Potom ho přišoupl Maxovi a ten zavrtěl hlavou a napsal „u reaktoru“.

„Proč tam?“ zeptal se zpravodajský důstojník.

„Jsou tam kamery, ale ne mikrofony. Šimkovi chlapi tam nesmí, ale my jo. Nebude to trvat dlouho.“

„Takže ti jde jenom o rozhovor mezi čtyřma očima? Zbraně si brát nemám?“

„Neber, prosím tě.“

„Škoda,“ opáčil Lukinov a zase rychle zmizel.

Max už šel vrátit tác a snažil se uvažovat o svém druhém problému, když vtom dorazil Simco. „Lukinov nám nechce dovolit, abysme podporučíci zavřeli, ještě ne. Ale říkal, že bude nejlepší, když vás do té doby budu hlídat osobně.“ Skvělý, pomyslel si Max, vážně skvělý.

* * *

Žádné dvě hodiny v životě nepřipadaly Maxovi tak nekonečné. Simco ho doprovodil do kajuty a vlezl s ním dovnitř.

„Nechcete se mnou ještě jít na záchod a oklepat mi ho?“ utrousil Max cestou na toaletu.

Simco se zasmál, ale počkal za dveřmi. Max si vzal z lékárničky lahvičku s léky a staré kleštičky na nehty a schoval si je do kapsy. Potom se se Šimkem vydal na dlouhou, nepřímou cestu po chodbách, kterou zakončili na podlaze v Černém lese. Tam se Max zastavil a luskl.

„Něco jsem si zapomněl,“ řekl. „Nemohl bych si půjčit ten mulťák, co máte v kapse?“

Simco bezděky zajel rukou do kapsy na kalhotách a chytil věc, kvůli níž byla vyboulená, ale pak ztuhl. „Promiňte, pane, ale nemám ho s sebou,“ odvětil a zakřenil se. „Ale mám jeden ve skříňce. Nebo chcete zajít na techniku a nějakej si půjčit tam?“

„Ne, zas tak nutně ho nepotřebuju.“ Max vyskočil. „Setkáme se nahoře, v tělocvičně.“ Chytil se servisního žebříku na jednom sloupu pro střely a přitáhl se. Využil setrvačnosti, otočil se, odkopl se od sloupu a vystřelil jako raketa ke stropu.

„Počkejte tam na mě,“ houkl Simco z půlky schodů.

Max odplul do horní chodby. Co nejrychleji jí prolétl, minul tělocvičnu, spustil se přístupovou šachtou a vrátil se spodní chodbou do místnosti se střelami. Ještě uviděl Šimkovy nohy, jak mizí v chodbě nahoře, a pak mezi sloupy vyrazil přímo k technice, otevřel si dveře na pravoboku a zase je za sebou zavřel.

Kleštičky na nehty si už dávno předělal na provizorní nástroj. Zapřel se o stěnu a vypáčil s jejich pomocí mřížku stropní ventilace – jednalo se o zásobovací trubku pro HEPA filtry v odvětrávaném koutě akumulátorovny přímo pod ním. Nohama napřed se vmáčkl dovnitř a mřížku vrátil. Nemohl ji připevnit, ale vzhledem ke stavu beztíže ani nemusel. Jednoduše ji přitáhl na místo a ona tam zůstala.

Roura měřila v průměru asi půl metru a on byl malý, i tak si ale připadal jako zubní pasta, kterou se někdo snaží natlačit zpátky do tuby. Musel se vykroutit a přetočit, aby se provlékl zatáčkou ve tvaru písmene L, ale potom už byla cesta k reaktoru přímá. Bez gravitace a s rukama nataženýma nad hlavou sebou musel mrskat jako krysa uvízlá v okapu. Dostal se na dno a nemohl dál. Mřížka nešla ani za nic vykopnout a Max si pomyslel, jestli tu nezůstane uvězněný, a prudce se mu rozbušilo srdce. Nakonec se zapřel lokty, zahákl se jednou nohou v místě, kde se ventilace rozšiřovala, a podařilo se mu druhou nohou zabrat tak, až mřížku vylomil.

Protáhl se do sběrače vzduchu nad filtrací a prokopal se sáním. Když se konečně spustil do akumulátorovny, byl zbrocený potem a na stehně měl roztržené kalhoty. Doteď si toho ani nevšiml. Svlékl si opasek a prohlédl si škrábanec na noze. Byl víceméně povrchový. Skoro z něj netekla krev. Průhledné závěsy byly stažené, a tak se opřel v rohu a popadal dech. Všechny kamery byly nastavené tak, aby sledovaly reaktor, a mířily doprostřed místnosti vysoké přes dvě podlaží. Většina z nich byla přiblížená na určité části vybavení. Max vystoupil z kouta a odrazil se ke stropu.

Mrkl na hodinky. Bylo už sedmnáct minut po tom, co se měli sejít s Lukinovem. Čekal ještě dvě minuty a potom se otevřely dveře. Max se musel ve zlomku vteřiny rozhodnout, co bude dělat, jestli půjde o někoho z techniků.

Dveřmi ale nakoukla dobře známá plešatící hlava. Max odplul od filtrace. „Tady, Lukinove.“

„Maxi?“ Lukinov se otočil a uviděl ho. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. „Jak ses sem sakra dostal? Ptal jsem se Chevrierovýho hlídače u dveří, ale nic jsem z něj nedostal, přísahal, že tě tu neviděl! Důstojník u monitorů říkal, že taky ne. Co seš zač, nějakej zatracenej duch?“

Max přešel otázky bez odpovědi. „Chtěl sis se mnou promluvit o tom rádiu. Byl jsem to já. Ukradl jsem paměťové čipy.“

Lukinov zbělel vzteky a vyrazil k němu. „Cos udělal? Bože, postarám se, abys visel.“

„Zpravodajská služba mi nic neudělá,“ opáčil Max. „Za tohle ne.“

„Tak k tomu dotlačím Politický vzdělání, ty zpropadená lasice,“ zapřísahal se Lukinov. Vrhl se k Maxovi, ale letěl podél stěny, aby mohl rukou držet směr. „Tvůj šéf Mallove je můj kámoš. Nebude se mu líbit“

Max vyskočil, přitáhl kolena a za letu se roztočil. Omotal Lukinovovi opasek kolem krku, obrátil se, zamířil k podlaze, a tím opasek utáhl. Lukinovem to trhlo, až se otočil vzhůru nohama a vznášel se ve vzduchu jako dětský balónek.

„Tvému šéfovi Drozhinovi,“ zašeptal Max, „se nelíbí, jak prodáváte zpravodajská tajemství Oddělení politického vzdělání a války.“

Drozhin byl taky Maxův šéf. Nasadil Maxe do Politického vzdělání hned, jak vzniklo.

Lukinov panikařil. Mlátil rukama a nohama, byl dezorientovaný, snažil se dostat k nějakému pevnému povrchu a marně šátral po Maxovi, ale toho měl za zády a pod sebou. Max utáhl opasek ještě víc, přiškrtil Lukinovovi krční tepny a odřízl mu přísun krve do mozku. Lukinov během asi sedmi sekund ztratil vědomí. Znehybněl. Pár vteřin nato zemřel.

Drozhin Maxovi rozkázal, aby Lukinova sledoval, ne aby ho zabil, ale Max teď neviděl jinou možnost. Strčil tělo do kouta, pod ventilaci, a vzal si opasek.

Dveře se pořád neotevřely. Možná si nikdo ničeho nevšiml. Možná běželi pro Simka. Z tohohle se nevykroutí, ne, jestli mu unikla nějaká kamera.

Ale na přemýšlení o své chybě neměl čas. Nechtěl, aby Lukinovovo tělo někdo ohledal, a nechtěl, aby loď skočila k Adaresu. Zpravodajská služba byla napohled nástrojem války, ale Drozhin zastával názor, že válka by Jesusalem zničila, a chtěl jí za každou cenu zabránit. Max vylovil z kapsy lahvičku s prášky a našel dva, které ve skutečnosti prášky nebyly. Hodil si je do úst, aby se zahřály – chutnaly strašně –, a pak vytáhl z víčka lahve drát a rozbušku.

Chápal, že nemůže vyhodit do vzduchu žádnou z hlavních částí reaktoru, ale chladicí okruh pracoval s vodou a únik radioaktivní vody by mohl skok znemožnit. Max přiskočil k modře označené trubce, přilepil výbušninu, zapojil drát a pospíšil si zpátky k filtraci. Postrčil mrtvého Lukinova k reaktoru a vlezl dírou do ventilace.

Uslyšel tlumenou explozi.

Sklonil hlavu, podíval se do škvíry mezi nohama a uviděl, že vzduch vyplnila vodní tříšť podobná mlze. Nato se rozeřvaly všechny radiační alarmy současně.

Maxovi nejprve přišlo, jako by zněly zdálky. Soukal se nahoru a myslel si, že se potí, ale potom mu došlo, že rozbitá ventilace natahuje do šachty vodu. Kapičky ho bombardovaly radiací, a tak zrychlil. Na chvilku se zasekl v ohybu, ale nakonec se jím protáhl a pak vyrazil mřížku, aniž by se podíval, jestli na chodbě někdo není. Nikdo tam ale nebyl – zatím mu štěstí přálo! Honem mřížku chytil a přišrouboval zpátky na místo. Jeden z alarmů měl přímo nad hlavou a z jeho kvílení se mu opět zrychlil tep.

Vynořil se v místnosti se střelami a uviděl, že vojáci už se ženou oběma směry, jak k nehodě, tak od ní. Nikdo si ho nevšiml. Zamířil přes prázdný prostor do své kajuty, ale někdo křikl jeho jméno.

„Nikomedesi! Stůjte!“

V chodbě do techniky se vznášel medtech Noyes. „Co je, doktore?“

„Nemáte kometu, že?“

Max si sáhl na holou náprsní kapsu. „Ne. Proč?“

„Radiační pohotovost!“ zahulákal Noyes. „Tímto z vás dělám svého pomocníka! Pojďte!“

Max zapřemýšlel, že by ho ignoroval, ale doktor jednal podle předpisů. Každý, kdo nemá kvalifikaci na vakuový a radiační systém, musí pomoct těm, kdo ji mají. Navíc získá alibi. Skočil ke dnu Černého lesa a přidal se k Noyesovi.

„Na, vemte mi to,“ rozkázal Noyes, podal mu bednu s vybavením proti ozáření a vrátil se na chodbu pro další.

„Kde se to stalo?“ zeptal se Max. Držel si bednu u těla, aby zakryl trhlinu na kalhotách. „Co se děje?“

„Netuším. Zase spadl kom. Ale určitě to bude u reaktoru.“ Hlavní vstup do techniky nikdo nehlídal, a tak rovnou vpluli dovnitř. V kontrolní místnosti se shlukl hotový dav, rozléval se až na chodbu. Noyes se protlačil dovnitř a Max ho následoval. Chevrier držel pod krkem nějakého technika a cloumal s ním.

„ – pročs ho tam sakra vůbec pouštěl?“

„Rozkázal mi to!“ ohradil se technik. Byl to DePuy.

„Ta voda je všude!“ zařval někdo jiný od vstupu k reaktoru. „Reaktor se rychle přehřívá!“

„Už teď má přes čtyři sta stupňů,“ doplnil jeden z mužů u monitorů.

Chevrier se pokusil mrštit DePuyem o stěnu, ale oba jenom trochu popolétli. Hlavní technik se znechuceně otočil k ostatním.

Za Maxem se objevil nadporučík Rucker. „Kapitán chce hlášení! Zase nejede kom!“

„Protože se přehřívá reaktor,“ odsekl Chevrier. „Chladicí systém je v háji.“

„Můj Bože,“ hlesl Rucker. Volá Boha, ale přitom v něj nejspíš nevěří, pomyslel si Max.

Noyes nadporučíkovi připlácl na košili žlutou nálepku. „Všichni dostanete detektory ozáření! Když zoranžoví, jste v nebezpečí, musíte pryč. Červená znamená, že okamžitě musíte za mnou, nechat se ošetřit!“ Pár nálepek podal Maxovi. „Dohlídněte na to, aby je dostali všichni.“

„Musíme tam vlízt, opravit trubku a ten reaktor zchladit,“ řekl Chevrier. Několik mužů začalo oponovat. „Kurva, tady bude ticho! Potřebuju dobrovolníky. A půjdu s váma.“

Rucker si odhrnul z čela neposlušnou blonďatou ofinu. „Já půjdu,“ oznámil. Pak se nabídlo ještě dalších šest mužů, převážně vyšších techniků. Max jim přilepil detektory radiace jako prvním.

„Takhle zní plán.“ Chevrier ukázal na monitory. „Utáhneme tyhle a tyhle ventily, odřízneme a vyměníme tenhle kus trubky –“

Noyes mu nakoukl přes rameno a doplnil: „Toho člověka vevnitř bychom měli rychle dostat ven. Vypadá, že je v bezvědomí.“

„Ten člověk je mrtvej,“ opáčil Chevrier, „a má štěstí, protože jinak bych ho zabil já. Potom natáhnem potrubí sem, do zásobárny pitný vody -“

Muži zděšeně zaúpěli.

„ – ticho! Vezmem ji ze záložní nádrže číslo tři. Mělo by to stačit a zbytku vody se nic nestane. Jakmile nahodíme hlavní motor, vytvoříme si další vodu.“

Všichni už dostali nálepku a Max se vrátil k Noyesovi.

„Chci, aby tam někdo vlezl a zavřel to,“ Chevrier poklepal na jeden z monitorů, „tady, tady a tady, já zatím připravím opravu.“

„Půjdu já,“ přihlásil se opět Rucker. Jako všichni nižší důstojníci, pomyslel si Max, snaží se jít příkladem.

Chevrier přikývl. „U tohohle ventilu to bude drsný. Zabere ti pár minut. Je hned vedle reaktoru a bude tam větší horko než v pekle.“ Dal Ruckerovi potřebné nástroje a poslal ho dovnitř.

„Potřebuju připravit dekontaminační sprchu,“ řekl Noyes.

Max našel v sousední čisté místnosti vzduchovou sprchu a ukázal mu ji. Noyes začal vybalovat olovem potažené pytle na zamořené oblečení a vybavení.

Když se vrátili do kontrolní místnosti, Chevrier už měl rozkreslené schéma opravy. Jeho dobrovolníci pro jistotu znovu obhlíželi vybavení vyrovnané na chodbě. Chevrier poslal muže, kteří se nechtěli vystavit radiaci, aby natáhli spojovací potrubí z nádrže s čistou vodou. Už se chystal vejít k reaktoru, ale vtom se zevnitř vypotácel Rucker. Vypadal… jako uvařený. Jako by se spálil na slunci, ale hůř, než kdy Max viděl. Oblečení měl mokré a ve vzduchu za ním poletovaly svítící kapičky. Noyes byl hned u něj a kapky sebral do olověné přikrývky. Potom do ní zabalil Ruckera a zamířil s ním do sprchy.

Ruckerova nálepka byla jasně červená.

Jeden voják utekl a další se pozvracel. Na planetě vládl velký strach z ozáření, živený generacemi historických záznamů. Nikdo si nestěžoval, že by zvratky, které se rozlétly vzduchem, smrděly, ale jeden z mužů si stáhl košili a zkusil je pochytat.

Chevrier si strhl nálepku. „Tohle nebudem potřebovat. Jenom by nás to ještě víc rozptylovalo. Když už si jdem zaplavat, můžem jít rovnou donaha.“ Vysvlékl se a dobrovolníci následovali jeho příkladu. „V těch zatracenejch vakuovejch oblecích se stejně nedá pracovat.“

Vztek, strach, obojí je nakažlivé, pomyslel si Max. Ale stejně tak odvaha a šílená neohroženost. Doufal, že se to celé vyplatí.

Předpokládal, že by měl být s Noyesem u dekontaminace, ale nedokázal se odtrhnout od monitorů. Přímo na místo, kde chtěli opravit potrubí, žádná kamera nemířila, ale i tak se Chevrier a jeho muži občas mihli v záběru. Radioaktivní voda se ve vzduchu slévala, kapku po kapce se shlukovala do větších kuliček, jako když se v laboratoři rozlije rtuť, a byla zrovna tak jedovatá. Kapky poletovaly vzduchem jako protilátky v krevním řečišti. Muži do nich vráželi a voda jim zůstávala na pokožce a pálila je.

Ve dveřích se objevil Simco s tím, že chce hlášení pro kapitána. Max si ho nevšímal. Reaktor byl tak rozžhavený, že se z něj loupala barva, nátěr ohoří val a odlétal jako vločky popela. Voda, která na reaktoru přistála, se měnila v páru, ale pára se po srážce s jinou vodou okamžitě měnila zpátky v kapky, vypadalo to jako točící se déšť, který nikdy nedopadne. A s výjimkou jednotvárného tónu radiačních alarmů se to celé odehrávalo v tichosti, dlouhé minuty v kontrolní místnosti nikdo ani nedutal, ani od reaktoru se nic neozývalo.

Vedle Maxe se objevil Noyes. „Ten člověk musí okamžitě ven,“ řekl a poklepal na jeden monitor. Na zadku jednoho muže bylo vidět svítící kruhy, pomalu se otáčející zářící spirály.

Max se zasmál, vyšlo to z něj jako krátké odfrknutí. „To je tetování, doktore. Proudy. Šťáva ze svítících brouků napuštěná do podkožních buněk.“

„O tom… jsem ještě nikdy neslyšel,“ odvětil Noyes.

„Má zajistit, aby se vesmířan v pořádku vrátil domů.“

„Je to hnus,“ zabručel Noyes. Obyvatelé Jesusalema byli proti jakémukoli míšení druhů. „Doufejme, že to funguje,“ dodal.

„To jo,“ přitakal Max.

DePuy vedle nich zavrtěl hlavou. „Oni to nespraví.“

Max už si začínal říkat, jestli to nepřehnal. Nechtěl, aby někdo zkoumal mrtvého Lukinova. Chtěl, aby to otočili a vyrazili domů. Ale když bude hlavní motor nefunkční a záložní taky, budou mít pořádný problém.

Dveře se rozletěly dokořán a vylezli z nich dva technici.

„Byli tam skoro hodinu,“ poznamenal Noyes.

„Máte to?“ zeptali se muži v kontrolní místnosti. Max se uslyšel, jak vyhrkl: „Spravili jste to?“

Technici však nevydali ani hlásku. Tváře měli poseté puchýři, maso na nich úplně bublalo. Doktor je zabalil do přikrývek a pomohl jednomu do sprchy, druhého přitáhl Max. „Tohle nemá smysl,“ řekl Noyes, zatímco se je snažil očistit. „Musíte se tam hned vrátit a dostat odtamtud i ostatní, jinak tam umřou.“

„Jestli to neopraví, tak tu myslím umřeme všichni,“ podotkl Max.

Ve dveřích se objevil Rambaud, jeden ze Šimkových mužů. „Mám pro vás zprávu od kapitána, doktore. Chce vás na můstku.“

„Řekněte mu, že nemůžu.“

Rambaud neklidně sjížděl očima k jejich nálepkám. Max si všiml, že ta jeho je odporně oranžová. „Promiňte, doktore, ale myslím, že se chystá opustit loď. Když to bude nutný.“

„Jestli mi chce dát nějaký rozkaz, může sem přijít a udělat to osobně,“ opáčil Noyes, napumpoval spáleného technika léky proti bolesti a napojil ho na kapačku.

Rambaud utekl.

Noyes se pustil za ním. „Stejně nás všechny chtěli úplně zbytečně obětovat. Jestli mám umřít, můžu zrovna umřít v práci.“

„To teda jo.“ Maxovým úkolem bylo získat pro Drozhina specifikace odchylovačů. Jestli kapitán hodlá odstartovat záchranné čluny a vyletět do soustavy, pak je Maxovou povinností sebrat z kajuty ukradené čipy a na jeden z těch člunů se dostat.

Místo toho se s Noyesem vrátil do toho ohnivého chřtánu.

„Vylézají!“ zařval někdo.

Tentokrát vylezli čtyři muži, a v mnohem horším stavu než první dva. Noyes je musel pomocí hypospreje nadopovat léky na utišení bolesti, aby je vůbec dostal do sprchy, a potom opakoval stejný proces jako předtím. Max přivlekl muže s tetováním. Nyní už bylo černé jako uhel. Ať už v podkožních buňkách žilo a svítilo cokoli, radiace to zabila.

Než skončili s ostatními, dotáhli k nim Chevriera, pokrytého puchýři, s rukama seškvařenýma do masa, slepého. Nemohl mluvit.

„Opravil to?“ zařval Max.

Nikdo nevěděl, a tak Max zaletěl do kontrolní místnosti, kde zůstala hrstka mužů, kteří se hádali nad monitory. „Teplota pořád stoupá,“ hulákal DePuy o oktávu výš, než předtím mluvil. „Já vám říkal, že to nerozjede.“

„Co se děje?“ zeptal se Max.

„To potrubí není otevřený,“ odpověděl jeden z elektrotechniků.

„Někdo tam musí jít a otočit tenhle ventil,“ řekl DePuy. Ukázal na ventil přímo uprostřed páry sálající z přehřátého reaktoru. Přes mlhu ho skoro ani nebylo vidět.

Nikdo se nenabídl.

Byli to převážně mladí kluci, osmnáct devatenáct let, služebně nižší členové posádky. Všichni viděli, jak dopadli Chevrierovi dobrovolníci, cítili spálené maso, slyšeli nářek. Zdědili vštěpovaný strach z ozáření a nemohli se ho zbavit, nedokázali ho překonat.

Maxovi tepalo ve škrábanci na noze. Obličej a paže měl horké, jakoby spálené. „Půjdu já,“ prohlásil.

Reaktory byly jediný lodní systém, na který neměl oficiální výcvik, a i když si toho před cestou hodně načetl, teď mu to všechno připadalo nedostatečné. Ale může za to on. Půjde tam a ten ventil otevře. Aspoň to by pro posádku mohl udělat.

Vyšel na chodbu a zjistil, že ji přehradil někdo ve vakuovém obleku. Na laně za sebou táhl plazmový řezák, v ruce držel palmpad a studoval manuál. Otočil se a Max za čirou maskou uviděl šedivou tvář. Patřila Kulakovovi, vrchnímu lodnímu mistrovi.

Max si na vteřinku pomyslel, že Kulakov snad ztuhne a už se nehne.

On ale sklonil hlavu ke schématu, které si prohlížel. „Pohlídejte, aby za mnou dobře zavřeli,“ řekl. „Okamžitě někoho pošlete do druhýho a třetího patra na pravobok, přímo nad nás, ať vyklidí chodby a zapečetí to tam. Musíte mě poslechnout!“

„Poslechnu,“ kývl Max. A pak: „Pokračujte.“

Kulakov prošel dveřmi, ale když k nim Max přiskočil a zkusil je zavřít, nepovedlo se mu to kvůli potrubí na čerstvou vodu. „Sakra,“ zaklel a zmocnil se ho hrozně špatný pocit, „sakra, sakra, sakra.“

Potom se vedle něj objevil DePuy se svorkou a nějakými řezáky. Trubku přeťal a volný konec hodil dveřmi za Kulakovem. Max je zavřel. „Šel někdo na dvojku a trojku?“

DePuy přikývl. „Ale půjdu to raději zkontrolovat,“ dodal a podíval se na prázdné místo, kde by Max měl mít kometu. Ne, podíval se mu na detektor radiace. Byl oranžovočervený a pomalu získával karmínový odstín krve.

„Radši byste měl zajít za doktorem,“ ozval se elektrotechnik od monitorů.

„Ještě ne,“ odmítl Max.

Na monitoru viděli, jak se Kulakov systematicky přesouvá z místa na místo a porovnává zapojení a nastavení se schématem ve svém palmpadu. Trvalo mu to mnohem déle než nahému Chevrierovi. Když přelétal otevřený prostor, očividně kvůli mlze a ztíženému vnímání v obleku několikrát ztratil orientaci. Točil se dokola, dokud se zase nesrovnal. Dopracoval se k poslednímu ventilu, ale nedokázal ho otočit. Přestože ho obklopovala pára, stáhl si rukavice a pomalu ho otevřel.

Elektrotechnik zabouchal do monitorů. „Už to jede! Podívejte, teplota klesá!“

Max se podíval, ale sledoval taky Kulakova, jak si nasoukal rukavice, sebral plazmový řezák a vypálil díru do trupu.

Ke kvílení radiačních alarmů se náhle přidalo pronikavé pískání hlásičů poškození trupu. Celá loď se zachvěla, přepážka za jejich zády zavrzala a Maxovi zalehly uši.

Pořád ale nespouštěl oči z obrazovky. Pára a všechna radioaktivní voda vyletěly z lodi. A s nimi i mrtvý Lukinov. I Kulakov.

Přes jednu obrazovku se natáhla temná rovná čára připomínající vadu na monitoru.

Kulakovovo lano.

* * *

„Hele, koukejte!“ zašeptal jeden z vojáků, když Max vešel na ošetřovnu. „Mrtvola vstala a chodí!“

Všichni se tomu zasmáli, i Max. Chevrier umřel, Rucker taky a s nimi ještě další dva technici. Ze šesti přeživších, kterým nálepka na měření ozáření zčervenala, byl Max jediný, kdo měl sílu chodit.

Kulakov seděl uprostřed. Ruce měl obalené obvazy, vypadaly jako dva křivé, pochroumané háky. Max na něj kývl. „Pořád si vás dobírají?“ zeptal se.

„To víte,“ zazubil se Kulakov.

„No přece není fér, aby byl jedinej, kdo během téhle cesty dostane opušťák,“ ozval se jeden z mužů.

„Nechápu, proč tomu říkáte opušťák, když jsem loď opustil bez dovolení,“ opáčil Kulakov.

Všichni se znovu zasmáli, i Max. Tím, jak Kulakov dostal opušťák – a zůstal u lodi viset na laně –, se bude posádka bavit ještě dlouho.

„Taťka mě sem posílá se vzkazem,“ oznámil Max. Kapitán Petoskey aneb Taťka se od nehody zastavil na ošetřovně jenom jednou, a pouze na chvíli. Většina posádky se jí vyhýbala taky, jako by nemoc z ozáření byla nakažlivá.

„O co jde?“ zeptal se Kulakov ochraptěle.

„Mám vám vyřídit, že hodlá zažádat o přejmenování lodi.“ Všichni na něj upřeli vážné pohledy a z očí jim zmizela veškerá pobavenost. „Bude se jmenovat Nový Nazaret.“

Nový Nazaret schytal nejvíc adareanských atomovek. Země tam ve tmě dodnes svítila.

Kulakov se zachechtal jako první, pak vybuchli smíchy i ostatní. Max jim zasalutoval, celé tři vteřiny zůstal v pozoru, pak vykročil za Noyesem. Medtech seděl v křesle, ruce měl složené na stole, hlavu na rukou, oči zavřené. „Nespím,“ zamumlal. „Jenom přemýšlím.“

„O své snoubence,“ zeptal se Max, „která na vás doma čeká?“

„Ne, o morkových kulturách, co pěstuju v nádržích, o umělé kůži, o transplantacích, které mě dnes odpoledne čekají a které jsem sám ještě nikdy nedělal, a o transplantaci, kterou musím provést v noci a na kterou nejsem vůbec školený.“ Pootočil hlavu a jedním okem se na něj podíval. „A o Suzan. Která na mě čeká. A o tom, že letíme domů. Jak je vám?“

„Budu v pohodě, jestli tu máte náhradní zuby,“ opáčil Max a zarejdil jazykem v prázdných dírách v dásních. Ani mu to nepřipadalo tak divné jako zase cítit gravitaci.

„Jsou v šuplíku u umyvadla,“ odvětil Noyes. „Dva si vemte a ráno mi zavolejte.“

* * *

Chodby byly mnohem méně zaskládané než před pár dny. Skoro všechno na lodi bylo do určité míry ozářené. Posádka chodila od bedny k bedně s Geigerovými počítači a rozhodovala, co by se dalo zachránit a co by měli vyhodit. S návratem přitažlivosti se všem vrátila i chuť k jídlu. Měli zásoby ještě na rok, ale na cestě stráví už jen pár týdnů. A tak každé jídlo pojímali jako hostinu. Někteří oslavovali, že se vracejí domů, jiní prostě jen to, že přežili.

K oslavám se nepřidával pouze kapitán Petoskey. Když Max vešel do jídelny, Petoskey se tvářil jako člověk na cestě do komory, kde se popravuje smrtící injekcí. Max si jen nebyl jistý, jestli má výraz odsouzence nebo popravčího.

Na jedné straně dlouhého stolu seděla podporučice Reedyová a za ní stáli dva ochránci. Na druhé straně seděli Petoskey a komandér Gordet a za ním stál v pozoru Simco. Petoskey vypadal bez vousů jako nahý, oholil se proto, že se chystali nahrát oficiální přelíčení. Kousek stranou u konce stolu seděl Burdick, druhý zpravodajský důstojník.

Petoskey vyzval Maxe, ať si sedne na volné místo vedle něj. „Určitě se na to cítíte, Nikomedesi?“

„Doktor říkal, že to bude dobré, když to nebude trvat dlouho.“

„Bude to rychlovka.“

Petoskey zapnul nahrávací zařízení a přečetl předpisy, podle kterých museli uspořádat vyšetřovací soud. „Podporučice Reedyová, chcete se teď přiznat ke svým zločinům?“

Max se na mladou podporučíci podíval. Od té doby, co si z rádiové místnosti odnesl čipy, ji neviděl ani s ní nemluvil. Jestli Reedyová podlehne tlaku a řekne jim, co udělal, celý ten risk vyjde vniveč.

„Nemám se k čemu přiznat,“ prohlásila Reedyová.

„Desátníku Burdicku,“ pokračoval Petoskey, „popište nám, co jste zjistil v rádiové místnosti.“

„Někdo rozebral vybavení a vyměnil paměťové čipy za náhradní.“ Na nikoho se nepodíval. „Došlo k tomu někdy během poslední směny, kdy spolu měli službu poručík Lukinov a podporučice Reedyová.“

„Seržante Simco, popište nám prosím, jak jste reagoval.“

„Pane, prohledali jsme podporučíci Reedyovou i všechny její osobní věci, ale čipy, o kterejch mluvil desátník Burdick, jsme nenašli ani u ní, ani na žádným jiným místě, kde se podle našich informací pohybovala. Prohledali jsme i věci poručíka Lukinova, ale taky jsme nic nenašli.“

„Poručíku Nikomedesi,“ navázal Petoskey, „popište nám, co jste viděl v rádiové místnosti.“ Dodal přesné datum a směnu.

Max zopakoval svoji historku o zkratu baterie. „Jestli ty čipy, o kterých mluvil desátník Burdick, sebral Lukinov a měl je s sebou, tak skončily ve vesmíru.“

Petoskey přikývl. „Ano, to mě taky napadlo. Podporučice Reedyová, můžete nám vysvětlit, co se stalo s čipy, na kterých byla komunikace té neutrální lodi?“

„Ne, pane, nemůžu.“

„Pracovali jste s poručíkem Lukinovem jako adareanští špehové?“

„Já ne,“ odpověděla Reedyová. „Za poručíka mluvit nemůžu, s ničím se mi nesvěřil.“

Petoskey praštil pěstí do stolu. „Podle mě jste zbabělá, Reedyová. Jste příliš slabá, než abyste přijala zodpovědnost za svoje činy. Řekl bych vám, ať se k tomu postavíte jako chlap, jenomže to vy nejste.“

Jestli Petoskey doufal, že ji vyprovokuje, tak mu to nevyšlo. Reedyová jen seděla a byla klidná jako hladina jezera za bezvětrného letního dne.

„Můžeme provést lékařský výslech?“ vmísil se Max.

Petoskey se chtěl zatahat za vousy, ale nic nenahmatal. „Už jsem to probral s lékařem a komandérem Gordetem. Noyes je jenom medtech a nemá na výslech kvalifikaci, která by obstála u vojenského soudu. Dokonce by mohl ovlivnit výsledky pozdějšího testu.“

Max se k němu nahnul. „Můžeme použít… tradičnější metody?“

„K tomu nedám rozkaz,“ opáčil Petoskey a zadíval se přímo do nahrávacího zařízení. Pak čekal, co na to Max řekne.

Max si přejel jazykem po rozviklaném náhradním zubu, neřekl nic a zase se opřel.

„Nicméně jestli si myslíte…“ začal Petoskey.

Max se podíval do kamery. „Nehrozí nám bezprostřední nebezpečí, takže bychom se měli držet standardních postupů.“

Petoskey to zklamaně přijal a pak přelíčení uzavřel prozatímním rozhodnutím o vině. Rozkázal, aby Reedyovou, než se vrátí na Jesusalem, zavřeli do lodní cely.

Když se potom Max belhal zpátky do své kajuty, všiml si, že za ním jde Gordet.

„Co pro vás můžu udělat, komandére?“ zeptal se ho.

Rozložitý zástupce kapitána se neklidně rozhlédl, pak se k němu naklonil. „Měl byste něco vědět, pane.“

„Co?“ opáčil Max unaveně. „Že Petoskey nařídil Šimkovi, aby mě zabil, a že to chtěl hodit na Reedyovou a potom ji zavřít a popravit?“

Gordet sebou vyjeveně trhl. „Vy jste taky četl tajné rozkazy?“

„Co na tom sejde? Šimkovi to nevyšlo, Reedyová je stejně zavřená a letíme domů. Dám vám malou radu, pane Gordete.“ Poplácal ho po rameni. „Příště byste si měl koně vybrat dřív, než bude po dostihu.“

Odešel. Vrátil se do kajuty, vytáhl z úkrytu papír s kódy od sejfu a zničil ho. Co stálo v tajných rozkazech, nevěděl. Bylo mu to jedno.

Zbývala mu už jen jedna povinnost.

* * *

Třetí směna, noční rotace, běžný režim. Max zamířil s černou taškou dolů do vězení. Vstup hlídal jeden ze Šimkových mužů. „Přišel jsem vyslechnout zajatkyni,“ oznámil Max.

„Ověřím si to u seržanta Simka, pane.“

Max nad tím dlouho přemýšlel. O jeho plánech s odchylovačem věděli jenom dva lidé, a jestli mají oba udržet tajemství, jeden musí být mrtvý.

„Serža se ptá, jestli s tím nechcete pomoct,“ pronesl hlídač. „Řekněte mu, že za to jménem Oddělení politického vzdělání přebírám plnou zodpovědnost a že pomoc nepotřebuju.“ Hlídač tuto informaci předal, pak na Maxe stroze, s úšklebkem kývl. „Prej rozumí. Naprosto. Ale mám dohlídnout, aby se vám nic nestalo.“

Max poplácal černou tašku. „Jestli uslyšíte křik,“ opáčil, „tak nás nerušte, ledaže bych křičel já.“

Upřeně se na něj zadíval a hlídač sebou znepokojeně škubl. „Ano, pane.“ Otevřel Maxovi dveře.

Reedyová měla ruce i nohy v želízkách a byla oblečená do pracovního oděvu bez odznaků. Rychle si sedla na kraj lůžka, složila ruce na kolenou a přitiskla k sobě konečky prstů. Zasalutovat nemohla, ale Max stejně pochyboval, že by to udělala.

Vkročil dovnitř. Cela měřila možná dva a půl metru na metr a půl, u jedné stěny stála postel a do koutu naproti dveřím byl zabudovaný nerezový ocelový záchod. „To bude všechno, vojáku,“ řekl Max. „Až skončím, ozvu se.“

Dveře za jeho zády se zavřely a zajistily. Max se podíval na Reedyovou. Oči měla zarudlé a oteklé, ale prosté emocí, tváře propadlé a napjaté. Na bledém čele jí zranitelně vystupovala modrá žíla.

Max na ni s pevně sevřenými rty krátce kývl. „Vypadáte jako v depresi,“ pronesl tiše a natáhl před sebe ruku s taškou.

Reedyová jednou zavrtěla hlavou. „Ne, depresi už jsem zažila. Tentokrát to není tak zlé.“

„Co znamená, že to není tak zlé?“

„Zlé to je, když chce člověk spáchat sebevraždu. Teď si přeju, abych zkrátka byla mrtvá.“

Max si to vyložil jako znamení, aby začal. Sedl si, opřel se zády o dveře a otevřel tašku. Vylovil z ní dvě sklenky a láhev ouza. Reedyová se ani nehnula a Max vytáhl talíř, roztrhl vakuové balíčky se sýrem, klobásami a ančovičkami a všechno to vyskládal.

„Není to ani zdaleka správné mezedes,“ řekl omluvně. „Ryba by vždycky měla být čerstvá.“

Nalil do jedné sklenky a přistrčil ji Reedyová, pak nalil sobě a rovnou se napil. Ouzo chutnalo po lékořici a dvěma zcela různými způsoby mu připomnělo dětství a mladická léta. Reedyová se pořád nepohnula.

„Přemýšlel jsem,“ pronesl Max velmi potichu a rozepnul si límeček. „Když dva lidi znají tajemství, tak to tajemství bude v bezpečí, jenom když si ho jeden vezme do hrobu.“ Kvůli tomu už umřela spousta dobrých lidí. A umře spousta dalších, i špatných. „Takže nic nevíte. Tajemství jsme znali jenom já a Lukinov, a Lukinov už je po smrti. Rozumíte?“

„Nic nevím,“ odvětila Reedyová drobet jízlivě. Natáhla se pro sklenku ouza a pozvedla ji.

„Moje oddělení vás označí za politicky naprosto bezúhonnou důstojnici. Zpravodajská služba bude znát pravdu, přinejmenším na té úrovni, kde na tom záleží. Drozhin dostane kapitánovo oficiální hlášení, ale já mu dám ještě svoje, neoficiální. Budete v pohodě.“ Vzal si ančovičku. „Čeká vás dost náročné období, hodně ošklivý válečný soud. Ale to přežijete.“

„Zase?“

„Tenhle nevymažou ze záznamů kvůli polehčujícím okolnostem.“ S Vancem bojovala v sebeobraně. „Ale zprostí vás obvinění. Budete v pohodě. Věci se mění. Zlepšují.“ Tomu věřil.

Reedyová zaklonila hlavu a obrátila do sebe ouzo. Max se natáhl a opět jí nalil. Reedyové zvlhly oči. „Když mě poslali na tuhle cestu,“ řekla, „nevěděla jsem, jestli to není odměna za to, že jsem byla v jazycích nejlepší ze třídy, i když jsem žena. Nebo trest za to, že jsem žena.“

„Někdy je to obojí současně,“ odvětil Max. Kousl si do ančovičky a uvědomil si, že ho ani nezajímá, jak chutná.

„Můžu se vás zeptat na jednu věc?“

Proč si všichni myslí, že má odpovědi na všechno? „Informace jsou jako ouzo. Když jich nasajete moc, udělá se vám zle, dokonce vás to může stát život.“ Zatočil skleničkou. „Co vás zajímá?“

„Vážně jste vyhrál manželku v kartách?“

„Jo.“ Napil se, aby zamaskoval, jak ho překvapila. I když manželku vyhrál pomocí blufování, ne podvádění.

„Proč vás opustila?“

Maxe napadlo, že jí řekne, že to už se ptá na dvě věci. Potom ho napadlo, že jí poví pravdu, že ho manželka neopustila, že na něj čeká doma a neví, kde Max je a co dělá, že denně chodí do kostela a stará se o jejich dvě vnoučata. Že má dceru zhruba ve věku Reedyové. Ale svůj život si schovával v soukromých komnatách a žádnou se mu teď nechtělo otevírat.

„Láska, stejně jako věrnost,“ odpověděl, „je dar. Můžete se jenom snažit si ji zasloužit.“

Potom mlčeli a ticho se táhlo jako celý prázdný, nezmapovaný vesmír. Jídla se ani nedotkli, jenom pili. Max cítil, že mu ouzo stoupá do hlavy.

Bylo mu dobře.

Poprvé vydáno v magazínu F&SF v dubnu roku 2002.

Přeložil Roman Tilcer