Jakmile lidé zjistí, co dělám, a pokud se spolu dáme do řeči, vždycky vím, co nakonec přijde. Nemůžou si pomoct. Dřív nebo později se prostě musí zeptat, co nejhoršího jsem viděl.
„To nechtějte vědět,“ říkám jim. „Vážně. Nechtějte to vědět.“
Možná jim to budu muset jednou dvakrát zopakovat, ale tím se to skoro pokaždé vyřeší. Jako by si tou dobou už začali všímat signálů, které vysílám. Že mi třeba ani náhodou nezačnou cukat koutky, jak by tomu bylo, kdybych je chtěl nutit, aby se mého líčení doprošovati. Nebo mého hlasu. V průběhu let hodně utrpěl působením cigaret a alkoholu, až do té míry, že mi kdysi někdo řekl, že mu můj hlas připomíná hřbitov… což je příhodné, protože jsem jich prošel už tolik. Takových, u kterých nejsou žádné brány.
Ať na tom má zásluhu cokoliv, tihle lidé se nakonec zdají být přesvědčeni: možná opravdu nechtějí vědět, co nejhoršího jsem kdy viděl.
Nejsem si jistý, zda bych jim vůbec dokázal poskytnout upřímnou odpověď. Nejspíš jsem všechno vytěsnil tak důkladně, že by ji na světlo boží dokázal vytáhnout jen hypnotizér.
„To si děláte legraci, že?“ mohl by se někdo zeptat, kdybych mu dal šanci dostat se až takhle daleko. „Proč by bylo třeba hypnotizéra, když máte fotky? Ať to bylo cokoliv, dělal jste fotky, ne?“
Ne, do prdele. Kdo by je vydal? Nejsem pornograf. A s typem lidí, kteří by o ně stáli, bych se nechtěl nikdy setkat. Stejně jako bych si je nikdy nepořizoval jen sám pro sebe.
A když lidé zjistí, na jaká místa se vydávám, často se ptají, jak to tam je doopravdy. Protože chápou, že bez ohledu na to, jak důkladně můžou fotografie a film zdokumentovat válku, bez ohledu na to, jaké kontrasty surovosti, poezie a úmrtí mohou přibližovat, fotografie a filmový záznam nikdy nesdělí všechno.
Někdy do sebe ani nedokážou pojmout to, co zachytí. Stále si vzpomínám na modročerné noční nebe nad kuvajtskými a iráckými pouštěmi během války v Zálivu. Jelikož byla krajina tak plochá a beztvárná, obloha vytlačovala obzor co nejníž a po setmění ji naplňovala taková hvězdná hlubina, že když jste do ní vestoje dlouho hleděli, měli jste pocit, že ztrácíte kontakt s půdou pod nohama. Žádná fotografie, kterou jsem v takových chvílích pořídil, nedokázala ani zdaleka postihnout nezměrnost irácké noci.
Může pak nějaká fotografie alespoň náznakem postihnout symfonii zkázy, kterou představuje město Baghrada?
Nejspíš ne, ačkoliv se jimi stejně probírám a snažím se představit si jejich osud, jak se budou vyjímat na stránkách National Geographic.
Vidím pouze jejich nedokonalosti. Bez ohledu na to, kolik utrpení vyjadřují ty zbídačené oči a rozvaliny, bez ohledu na to, kolik empatie probudí, bez ohledu na to, jak rychle běžíte pro šekovou knížku, abyste poslali příspěvek na uprchlíky, přesto… pro mě je to teď jen povrch. Jen barva a papír.
Protože pokud Baghrada není místo toho nejhoršího, co jsem kdy viděl, je to místo toho nejhoršího, co jsem se kdy dozvěděl.
* * *
Přijeli jsme koncem září, kdy dny byly ještě teplé, ale navečer už bylo chladno. Z různých končin světa jsme se předtím slétli do Budapešti, pak jsme si narychlo zajistili cestovní doklady a překročili hranici – spíše jsme se přes ni nechali propašovat, když jsme zaplatili soucitným místním lidem, aby nám pomohli dostat se na území, aniž bychom k sobě přitáhli pozornost. Masové vraždění takhle funguje od nástupu masových médií: ta strana, která se dopouští největších zvěrstev, nechce, aby se o tom zbytek světa dozvěděl.
Bylo nás pět, a spojovala nás vzájemná podpora a výhodnost společného postupu; bylo to spojenectví známých, přátel, vzniklé i ze sporadicky propletených osudů, které sahalo až nějakých dvacet let do minulosti. Doolan a já jsme se znali nejdéle; oba jsme se ještě jako mladí a lehkomyslní odvážlivci setkali v pákistánském Péšávaru v době, kdy Sověti okupovali Afghánistán. On vůbec poprvé vytáhl paty z Austrálie a společně jsme přebývali v pokoji v hotel Khyber, jednohvězdičkové zavšivené díře, která sloužila jako základní tábor pro zahraniční novináře před přesunem do válečné zóny. Protože jsme měli oba světlé vlasy i pleť, poslední noc v hotelu jsme si nabarvili vlasy a vousy a dokonce i pokožku, abychom co nejvíc připomínali místní, protože Rusové vypsali odměnu za hlavy válečných korespondentů. Následujícího rána jsme s Doolanem zapomněli na kocovinu a vydali se přes hranici, abychom se spojili s mudžáhidskými povstalci a sledovali postup jejich tažení v Pandžšírském údolí.
Teď tu byli ještě Barnettovi, Lily a Geoff, nezávislí filmaři z Londýna, kteří dělali na spoustě zakázek pro BBC. Doolan je poznal dřív, několik let poté, co se seznámil se mnou, narazil na ně ještě jako na novomanžele, když v polovině osmdesátých let trávili líbánky v Salvadoru.
Midori jsme znali nejkratší dobu. Já jsem se s ní seznámil před několika lety na kmenových jatkách ve Rwandě. Už jsem znal její fotografie, takže to pro mě bylo, jako bych se setkával s celebritou, ačkoliv mě nakonec u této drobné ženy nejvíc ohromila její klidná odvaha. Neobdivoval jsem jen to, jak se hnala na místa, z nichž všichni ostatní prchali – to jsme dělali všichni –, ale hlavně kolik kuráže v sobě musela najít, aby vedla život tak zásadně odlišný od toho, co od ní očekávala její rodina a kultura v Ósace.
Do Baghrady nás dopravila dvě nákladní auta, relikvie staré desítky let, a už cestou jsme pořizovali snímky. Občas jsme objevili pozůstatky přepadených konvojů, jimiž byla poseta jinak mírumilovná krajina, ten druh nákladních veteránů a dalších vojenských strojů, na které obvykle narazíte ve Východní Evropě. Z většiny zbyly jen vypálené kostry, obsazené cáry hadrů, přízraků kdysi lidských bytostí, nyní už prakticky nezpůsobilých k pohřbení, vystavených neustávajícímu ohryzávání ze strany hladových zvířat. Z některých v té době zbývaly pouhé špinavé kostry s klouby rozdrcenými explozemi nebo náporem mrchožroutů.
Všichni jsme takových výjevů viděli už spousty, takže jsme se s nimi nijak zvlášť nezdržovali, byť se zdálo, že u řidičů ještě vyvolávají určitou nervozitu. Tito podsadití vousatí muži, kteří nám nosili jídlo zabalené v kusech látky, si často pokradmu, a zkoumavě prohlíželi živé ploty a řady stromů, přemýšleli, zda se v nich neskrývá nějaká hrozba. U nás v Americe by pracovali v továrnách, elektrárnách, řídili by autobusy. Tady podstupovali riziko za částky, které jim měly zajistit, že za nadcházející zimy uživí rodinu.
Samozřejmě že jsme fotili i je.
Domníval jsem se, že jsme v přiměřeném bezpečí. Silnice do Baghrady se dvě stě kilometrů táhla územím kontrolovaným povstaleckou armádou, která se vzbouřila proti Codrescuově režimu. Ale čím víc jsme se blížili k městu, tím méně se zdálo, že na tom záleží. Měli jsme pocit, jako bychom vjížděli do jakési ohromné mrtvoly, a i když nám neubližovalo to, co ji přímo zabilo, nakonec nás měl stejně dostihnout všeobecný rozklad.
„Zamysleli jste se někdy nad tím, proč některá místa na tyhle záležitosti působí jako magnet?“ zeptal se Doolan.
Zjevně nezanedbal přípravu. Věděl, co a jak.
Baghrada, která se rozprostírala mezi řekou a horami s rudnými doly, měla už tisíc let strategický nebo ekonomický význam pro generace nájezdníků. V průběhu času ji napadli Mongolové, Ostrogóti, Sasové, osmanští Turci, Francouzi, Srbové, Němci, Rusové a nejspíš i další vojska, na něž historie už zapomněla. Před třiceti lety se tu dokonce našly doklady o vikingském osídlení, ačkoliv podle všech indicií město prosperovalo v míru. O Baghradu vždycky někdo stál. Je to město s tisíciletými jizvami, a když jsme se k němu přiblížili, spatřili jsme, že jeho rány byly opět obnaženy.
V době míru se počet obyvatel blížil ke čtvrt milionu, teď však mělo nějakou dobu trvat, než někdo vypočítá, jak hodně se snížil. Z dálky se zdálo, že v něm žije pouze kouř. Líné sloupce stoupaly do oblohy nebo se rozlévaly na pozadí vrcholků dosud stojících věží, vanuly za palbou, která vyhnala Codrescuovy vojáky na ústup. Požáry pod sutinami mohly hořet celé měsíce, což bylo pro nadcházející zimu dvousečné požehnání; ti nejchudší z chudých si budou ochotni začernit plíce za výsadu choulit se u nahřátých hromad cihel.
Projeli jsme dvěma kontrolními stanovišti – jednou zdarma, podruhé už jsme si další postup museli zajistit pomocí úplatku, který jsme předali ošuntělým mužům ve vlněných vestách, provizorní venkovské uniformě vzbouřeneckých milicí. Většina jejich příslušníků byla vyzbrojena v Rusku vyrobenými kalašnikovy, které s nestydatou nenuceností nosili hozené přes rameno.
Čím hlouběji jsme byli v Baghradě, tím více byly vidět její kosti. Budovy vystavěné porůznu v průběhu několika staletí byly teď odstřelovány bez výjimky, hroutily se jim boční nebo zadní strany a z trosek vyčnívaly dubové trámy a ocelové traverzy. Ve zničených skořepinách dosud žili lidé, alespoň v těch stabilnějších budovách, kde první, druhá a třetí patra připomínala plošiny, pódia, na nichž přečkávaly modlící se a doufající rodiny, jejichž každodenní život se proměnil v obývání dioramat muzejních exponátů.
Někdy se až stydím přiznat, že ve zkáze jsem vždycky nacházel groteskní krásu. Sežehnuté krajiny a mrtvá pole a města, která se bezvládně svíjejí blok za zdemolovaným blokem, všechno to jsou umělecká díla v duchu toho, co je opakem pokroku.
A přesto i uprostřed tohoto všeho pokračuje život. Krása – opravdová krása – přetrvává. Tráva zelená jak v Irsku raší v ukoptěné šedi rozbitého zdiva. Nějaká neznámá ruka položila na cihly čerstvě utrženou růži, jako by jim chtěla připomenout, jak vypadá červená barva. Stařík, jedno oko zastřené mléčně modrým zákalem, přijímá tabákem zažloutlými prsty dar v podobě sendviče a trhá ho na dvě poloviny, aby se podělil se svým psem, kterému zkormouceně visí ocas k zemi.
Čočka všechno vidí, nic nesoudí, jen schvaluje.
* * *
Prvního dne stvoření, podle jednoho velmi starého příběhu, Bůh oddělil tmu od světla a světlo označil za dobré.
Z této rané fáze experimentu není zaznamenaný žádný hodnotový soud o charakteru tmy, ačkoliv se zdá, že krátce nato získala poněkud špatnou pověst.
Ale přinejmenším fotografové jsou za tento čin od té doby vděční.
* * *
Jakmile jsme si uložili věci do hotelových pokojů – přičemž, jak zavtipkoval Doolan, se člověku musí vybavit příjemné vzpomínky na Khyber –, zamířili jsme v plném počtu pěti osob na střechu. Bylo to něco, co jsme dělali jaksi přirozeně. Za války všichni hledají vyvýšená místa.
Z oné vyhlídky, pod večerní oblohou šedou jako břidlice, jsme se rozhlíželi po tom, co v Baghradě zbylo po posledním útoku. Shlíželi jsme na nedaleké ulice a vzdálené silnice a rozptýlené známky života. I na smrt. Smrt na těchto místech jen tak nekráčí – smrt pyšně pochoduje. Viděli jsme dělníky, jak na provizorních vozících odvážejí tři těla exhumovaná ze sutin; odjinud se linul neutěšitelný nářek nespatřené truchlící ženy, který nakonec přehlušilo vzdálené rachocení rotoru vrtulníku a staccatový štěkot střelby z malých ručních zbraní.
A Bůh nám všem pomáhej, protože ať jsme byli utahaní, při těch zvucích jsme ožili. Chtěli jsme tam být.
Barnettovi už natáčeli; Geoff si přidržoval kameru na rameni a Lily záběry doprovázela spontánním komentářem. Před kamerou vždycky dokázala vypadat dobře, i když za sebou měla dvě stě kilometrů po drsných cestách. A když jsem je tak sledoval, myslím, že jsem pociťoval určitou závist.
Nakonec oba, společně s Doolanem, odešli dolů a zanechali mě o samotě s Midori.
„Proč se s ní neoženíš?“ zeptal se mě Doolan v Budapešti, než přistálo její letadlo. „Teď už je to nejspíš jediný člověk na zemi, který by s tebou dokázal žít. A naopak.“
„Není to proto, že bych se neptal,“ řekl jsem mu.
„Co tím chceš říct?“ opáčil. „Ptaní ti šlo vždycky snadno.“
To byla pravda. V průběhu uplynulých dvaceti let mi už řekly ano tři jiné ženy. Všechny pak ale nakonec požádaly, abych na to zapomněl. Nic proti nim. Bylo zřejmé, v čem spočívá potíž. Nešlo ani tak o nebezpečí – za celou svou kariéru jsem byl zraněn pouze jednou, přestože o menší vlásek už jsem vyváznout ani nemohl. Kus ruského šrapnelu mi odsekl část masa ze zátylku. Kdyby letěl pod jiným úhlem, mohl mi přetnout obratle a míchu.
Ne, mé manželské nezdary pramenily z toho, že jsem se odsoudil k neklidnému životu, ať jsem se probouzel kdekoliv. Vždycky když jsem byl doma, toužil jsem se vypravit do terénu. Ale jakmile jsem se tam dostal, po tom, co jsem nechal doma, ať to byl člověk nebo cokoliv, se mi začalo stýskat tak palčivě, že bych to přirovnal k bolesti zubů. Ať jsem se neustále hnal za kdovíjakým štěstím, připadalo mi, jako bych se vůči němu ustavičně nacházel přesně na protilehlé straně kruhu.
Takže nás nechali o samotě, Midori a mě. Protože v tak stísněném prostředí před nikým nemůžete utajit nic zásadního.
Objímali jsme se na hodně zvláštních místech. Střecha v Baghradě a kouř z asi deseti vzdálených požárů pro nás byly stejně běžné, jako je pro jiné třeba park. Nakonec jsme se vždycky oba vydali svou cestou. I když jsem stále snil o tom, že jednoho dne nám bude stačit třeba i jedno okno a neměnící se výhled.
„Ještě jsem ti to neřekla, ale v den útoku na Dvojčata jsem byla v San Francisku.“
„Měla jsi mi zavolat.“ Protože Midori ještě neviděla, kde žiju v Seattlu. Stejně jako jsem já ještě neviděl její byt v Tokiu.
„Měla jsem to v plánu. Ale pak došlo k útoku a taky jsem si uvědomila, že oba brzy poletíme do Afghánistánu. A že tam to bude tak nějak reálnější.“
Věděl jsem, co mi ve skutečnosti sděluje: že ani jeden z nás by si neužil přítomnosti toho druhého, když jsme si oba uvědomovali, k jakému druhu války se schyluje.
Ukázala na jeden z nejbližších sloupců kouře a prstem ho sledovala, jak stoupá k obloze.
„Po útoku všechny ty laciné noviny, co jich je dvanáct do tuctu, otiskovaly na titulkách fotky hořících mrakodrapů. Ale oblaka dýmu někdy upravovaly tak, že se v nich rýsovaly ďábelské tváře. Tehdy jsem to považovala za bezostyšné výmysly. Ale možná, že v tom nakonec byl i kus pravdy.“
„Myslel jsem, že šintoisté na ďábla nevěří.“
„Svět je větší než šintó. A já nevím, čemu mám věřit.“
Přikývl jsem, protože byly chvíle, kdy jsem se cítil stejně, kdy jsem se procházel po krví zalitých ulicích nebo bojištích a s bolestnou palčivostí jsem si uvědomoval, že jsem na místě, kde není nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo Boha. Místo něj tam zelo prázdno.
Vzácnější, ale ještě horší, byly chvíle, kdy se zdálo, že zmizelo i to prázdno, protože ho naplnilo něco jiného, po čem zbylo úporné reziduum strašlivého smyslu. Byly chvíle, kdy jsem se soustředil na vraždění s jedním okem upínajícím se k pravdě a druhým k estetickému vyznění, a měl jsem pocit, jako by mi něco nakukovalo přes rameno a pohlíželo na stejný výjev tak, jak se někdy dívá zedník, když poodstoupí, aby si z větší vzdálenosti prohlédl vzorek zdi.
Uslyšel jsem cvaknutí uzávěrky a vrátil se do současnosti. Všiml jsem si, že Midori mě právě vyfotografovala. Vždycky jsem měl problém jí říct, aby to nedělala, protože jsem měl dojem, že to přináší smůlu. Ale stejně by mě neposlouchala. Válka má pro ni všemožné tváře. A ona pro mě byla vždycky takovou malou přírodní silou s hustou kšticí lesklých černých vlasů, ve svém odhodlání neochvějná jako skála a nepostižitelného věku, jak už tomu u Asiatek bývá.
Myslím, že srdce by snáze odevzdala uprchlíkům, a ti to možná cítili, i když nerozuměli jedinému slovu jejího jazyka. V jedné zemi za druhou se na Midori dívali s takovou bezelstností a touhou, že se zdálo, jako by před ní obnažovali ty nejzmučenější oblasti své duše, a ona se jim za to odvděčovala tím, že jejich trýzeň ukazovala zbytku světa. Uměla se zadívat do očí a odhalit v nich celou minulost.
„Na cos teď myslel?“ zeptala se, když sklopila fotoaparát. „Byl jsi někde daleko.“
„Už jsem Zapomněl.“
„A teď jsi tady zpátky se mnou, ale lžeš.“
„Když jsem vyrůstal, měl jsem spoustu knížek o druhé světové válce,“ řekl jsem jí, protože jsem jí musel něco poskytnout. „Vlastně jsem si v nich ani moc nečetl, maximálně tak popisky pod fotografiemi. Všichni si vždycky pamatují slavné snímky, které obstojí samy o sobě, jako třeba vztyčování vlajky na Iwodžimě. Ale mě to stále nejvíc táhlo k fotkám, které působí jako ustrnutí v běhu žití, jako výřezy z plynoucího příběhu. Díval jsem se třeba na fotku chlapíka, jak vyskakuje z jámy nebo utíká sehnutý do úkrytu, a napadalo mě: Jak dlouho pak tenhle chlapík ještě žil? Dostal se vůbec domů?“
Nikdy nezapomenu na snímek dvou německých vojáků. Nebylo to nic akčního, jen se dívali do objektivu. Muselo to být ke konci války, protože jeden z nich byl v podstatě ještě kluk. Tehdy jsem o těch věcech ještě nevěděl tolik, abych si uvědomil, že už verbovali i takhle mladé chlapce. Měl neuvěřitelně hladkou tvář a byla mu strašně velká helma. Působila na něm jako klobouk na třeni houby. Ale ten druhý muž… stačilo se na něj podívat a bylo ti jasné, že v tom jede už od devětatřicátého. Potřeboval se oholit a díval se očima tisíciletého člověka. Přemýšlel jsem, co asi tak viděl, že tak vypadá. Takže… myslím, že jsem před chvílí uvažoval… že už to vím. To je všechno.“
Ta válka mě stále měla ve své moci, způsobem jako žádná jiná. Zvláště německá strana. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem ji zcela pochopil, nebo že se vůbec pochopit dá, ale nemám na mysli faktory, jako je roztrpčení z podmínek Versailleské smlouvy. Stále mi nejde na rozum, co mohlo natolik pohltit celý národ a jeho vladaře, že je to s tak nemilosrdnou efektivitou připravilo na válku. Celá společnost, odshora dolů, se zmobilizovala k ničení, likvidaci a dobývání; ano, někteří lidé vůči tomu byli imunní, ale bylo jich jen pár. Vždycky mě děsilo, že jedna země, a tak malá, když ji vnímáte v kontextu mapy nebo celé zeměkoule, mohla obsadit své sousedy a upřít pozornost i na zbytek světa a posléze chrlit lidské i materiální prostředky a vybuchovat jako sopka, dokud se sama zevnitř nevyčerpala.
A žasnu nad tím, jak poražení muži, kteří nemohli být všichni do jednoho zlí, dokázali odevzdat zbraně, udělat čelem vzad a odejít zpátky domů, aby prožili zbytek života v míru, jako by si prošli jen nějakou navýsost hroznou noční můrou.
Nikdy více, říkají vítězové, zavazují se k bdělosti a myslí to vážně, celou svou podstatou. Ale všichni nakonec umřou, a dobré úmysly jako dědictví za moc nestojí.
Takže mě někdy děsí, že pokud mohlo něco jako nacistické Německo vzniknout jednou, mohlo by se někde objevit znovu.
Něco takového občas utrousím nahlas a lidé si obvykle jen odfrknou. Čeho se bojíš? Vždyť žiješ v jediné supervelmoci, která tu ještě zbyla. Mně to ani zdaleka nepřipadá tak uklidňující, jak to oni myslí.
S Midori jsme vydrželi na střeše i po soumraku, když se tma slila s horami a ulicemi, a maličká zákoutí zničeného města pod námi začala žhnout neuhašenými ohni.
„Kdybych při práci umřela a ty bys byl u toho,“ zeptala se mě ještě, „vyfotil bys mě?“
„Nevím.“ Opravdu bych dokázal být tak chladnokrevný? Cizí lidé byli jedna věc, ale Midori? Jen při pomyšlení na něco takového mě píchlo u srdce. „Ty bys chtěla?“
„O to tě právě žádám,“ odpověděla, protože jsem ji opět nepochopil. „Udělal bys mi, prosím, fotku?“
* * *
Někdy se zamýšlím nad bitvami a jejich důsledky, které nikdy neuvidím, které ani nikdy vidět nemohu, protože je vytlačil čas a technika.
Uvažuji o blízkosti, jíž je třeba pro boj s meči a válečnými sekerami, s kyji a bojovými kladivy, kdy si opravdu musíte počkat, až uvidíte bělma jejich očí. A rudou barvu jejich zranění. Přemýšlím o surovosti a tělesných újmách, které se chápou snáze než u dvoutunových bomb, ale které jsou taky děsivější, protože se všechno omezuje na svaly: končetiny nasekané na kulatinu a třísky, tváře a hrudi rozdrcené na kaši, hlavy odťaté z ramen.
Jak pestrobarevná musela být dávná bojiště, ty rozlehlé hostiny pro vrány a vlky. Nejen krev, ale i lesklé zbroje a barvy použité na křiklavé hrdé praporce, pod nimiž se bojovalo a umíralo.
A ten halas, ta pompa. Kakofonie dunících bubnů a dud a obrovských burácejících rohů. Válka jako divadelní představení. Bojovníkům muselo připadat strašlivě povznášející, když se proti sobě hnali s tím nejdivočejším řevem na rtech.
Minimálně do okamžiku, kdy se mohli nanejvýš plazit.
* * *
Během následujících dní jsme navazovali kontakty, rozvíjeli vztahy s místními, aby pro nás pracovali jako průvodci, řidiči, tlumočníci. V několika případech se nám podařilo proniknout k miličním důstojníkům a za pokračujících vojenských akcí jsme s nimi plánovali výpravy. Geoff a Lily natočili rozhovor s velitelem, který v Baghradě vyhlásil stanné právo a který na první pohled vypadal poměrně bezstarostně, ačkoliv jsem na základě zkušeností věděl, že se s mimořádnou úzkostí zabývá možností protiútoku Codrescuovy armády.
Byli jsme ve městě už skoro týden, když jsem obdržel pozvání na policejní stanici, do odpudivé šedé budovy, která nyní plnila funkci vojenského velitelství, a jak jsem se dozvěděl, také zadržovací vazby pro vězně, kteří jsou považováni za důležitější než obyčejní vojáci. Nyní tam jednoho takového drželi, raněného plukovníka Codrescuovy armády, která ho ve městě zanechala při ústupu a který byl přede dvěma dny zadržen při pokusu uprchnout přes hranici v místech, kde jsme ji my sami překonali při vstupu do země.
„Myslím, že byste rád využil příležitosti vyslechnout si i jeho pohled na věc,“ řekl mi Danis, nadporučík, k němuž jsem cítil jisté sympatie a jenž mluvil natolik dobře anglicky, aby nám dělal prostředníka, když nás omezovala jazyková bariéra. „Samozřejmě že lže. Když je chytíte, lžou všichni.“
Zavedli mě do jeho cely a Danis se mnou zůstal, aby tlumočil. Při našem příchodu se plukovník ztěžka zvedl do sedu na dřevěném kavalci přišroubovaném ke stěně a přitom od něj odběhl nějaký stín. Hrál si s krysou. Nebo se ji možná chystal zabít, aby ji snědl.
V té chvíli už nevypadal nijak okázale, místo uniformy měl na sobě jen špatně padnoucí civilní oblečení. Levou ruku měl zavěšenou v pásce; poté, co mu loket roztříštila kulka, ji měl nepoužitelnou. Na těle se mu skvělo několik modřin, některé čerstvé, a vypadal by statnější, jenže po dvou třech týdnech omezených dávek jídla měl jakoby prověšenou kůži. Setkat se s ním jsem teď mohl jenom proto, že ostatní už skončili s jeho výslechem, dva dny ho ždímali jako houbu, až to, co z něj zůstalo, bylo způsobilé snášet pouze monotónní zajetí.
Vzal jsem do ruky fotoaparát, pak jsem si ale pomyslel, že ne, ještě nenastala vhodná doba. Chtěl jsem, aby se uvolnil natolik, že ho opět opanuje vzdorovitá arogance. Chtěl jsem získat portrét muže přesvědčeného, že ho zadržují lidé, jimž v žilách koluje podřadnější krev. Teď se mu však ve tváři zračil vyloženě zmatený výraz, jako by měl dojem, že by mě měl znát.
Danis službukonajícímu dozorci řekl, aby nechal otevřené dveře cely. Od plukovníka jsme se prakticky neměli čeho obávat, ale přesto mu vzbouřenci preventivně připoutali zdravou ruku k zápěstí té raněné. Dostali jsme stoličky, abychom mohli sedět dostatečně blízko na normální rozhovor. Zapnul jsem malý diktafon se zabudovaným kondenzátorovým mikrofonem a zkusil jsem položit několik otázek, které Danis řádně přetlumočil. Odpovědi, kterých se mi dostalo, sotva stály za vynaložený dech – byla to jen hrstka slov pronesených bez jakékoliv přesvědčivosti.
Nakonec plukovník Danisovi něco zamumlal a ten se zatvářil rozpačitě, že musí být tak neomalený a otázku mi překládat.
„Teď říká… říká, že ho nudíte. Ptá se, jestli nemáte na práci něco lepšího než debatovat o politice, strategiích a manévrech.“
„Zeptejte se ho, co by ho teda dokázalo zaujmout.“
Danis vězni otázku přetlumočil a plukovník se při jeho slovech narovnal u stěny. Letmo se na mě usmál, potom se začal rozhlížet po cele, zatímco z tváře s povislými lícemi jako žába vystrčil jazyk, aby si olízl rty, a upřel pohled na malé zamřížované okno kousek od stropu. Neměl odsud výhled, ale měl čerstvý vzduch.
„Baghrada byla vždycky krásné město, že?“ pronesl plukovník prostřednictvím Danise. „Myslím, že teď je ještě krásnější. Ptáte se, proč si to myslím? Jestli si přejete, té otázky vás ušetřím.“
Trpělivě a sebevědomě čekal, protože věděl, že přikývnu.
„Byl byste mi schopen říct,“ pokračoval plukovník, „že jste jako malý kluk ani jednou nepopadl žábu nebo ještěrku a ještě živou ji nepřipíchl k desce a pak ji nerozřezal, abyste se podíval, jak vypadá zevnitř? Mohl byste to popřít?“
Odpověď, která mu bohatě stačila, mi musela problesknout obličejem: moje dospělé vyhodnocení něčeho, co bylo dětskou zvědavostí. Stále jsem si vzpomínal na okno, které jsem vyřezal do boku slunečnice velkoploutvé, na to, jak jí jako balonek pukl pulzující vzduchový měchýř, když jsem do něj píchl ostrým rybářským háčkem, až mi obličej postříkala rybniční voda.
„Nebyl na to všechno uvnitř krásný pohled?“ ptal se se stále větším rozechvěním, zatímco Danis mi jeho slova dál překládal dutým, monotónním hlasem. „A nebyl ještě krásnější při vědomí, že už ji nikdy nebudete moci dát dohromady?“ Usmál se na okno, kterým viděl pouze oblohu, jako by si představoval všechno, co pod ní leží v troskách. „Všechno ostatní je pouze otázka měřítka.“
V průběhu let registruji u některých lidí, kteří ani zdaleka nesedí všichni za mřížemi, ač by s největší pravděpodobností měli jistou vlastnost. Je s nimi něco zásadně špatně, jsou tím prolezlí do morku kostí, a čím déle žijí, tím víc se zdá, že se tento aspekt projevuje i v jakési ohavnosti jejich vzezření, pro něž nemám jiné označení než degenerované. Vypadají tak staří sérioví vrazi, zvlášť když se oddávají vzpomínkám.
Když jsem se díval, jak se tomuto muži v ocelově šedých štětinatých vlasech sráží pot a pak mu zvolna stéká záhyby a brázdami tváře, docházelo mi, že je jedním z nich. Byl to sice voják, ale v prvé řadě byl něčím jiným. Zamrkal svýma prasečíma očičkama a přejel si po rozpraskané zarudlé kůži nemohoucí raky.
„Představte si mladou ženu, nebo dokonce dívku,“ pokračoval Danisovými ústy. „Svěží hezké mládě, které prožilo celý život ve vesnici a neví skoro nic o světě. Kněz jí možná řekl, že svět je plný zázraků, a ona mu věří, protože se každý den probouzí s pohledem na hory. Pak si představte výraz v její tváři, když musí poprvé čelit všemu tomu, co se může stát jí a jejímu tělu, od vojáků, kteří si můžou dělat, co se jim zlíbí, tak dlouho, jak se jim to líbí. Předtím byla krásná… ale teď se stala… dokonalou…“
Čím déle plukovník pokračoval, tím větší měl Danis potíže uchovávat si při tlumočení odstup. V nose mu hvízdal dech. On sám měl tři sestry; to jsem se už od něj dozvěděl. Nakonec prudce vyskočil a udeřil plukovníka do tváře, napřed jednou a potom druhou pěstí, a srazil ho na stěnu. Plukovník se opíral o kámen a smál se, zatímco mu z nosu tekla krev.
Rozhovor byl zjevně u konce.
„Jak vidíte,“ poznamenal třesoucí se Danis, „plukovník je zvrácený člověk.“
Ten však dál něco říkal, využíval posledních okamžiků, a Danis na něj hleděl, jako by chápal jen polovinu z toho, o čem mluví, pokud vůbec.
„Co teď ještě řekl?“ zeptal jsem se.
„Nedává mi to moc velký smysl,“ odpověděl Danis. „Říká… že se mu možná nepodařilo vysvětlit práci, kterou vykonává… a prý zrovna vy byste měl rozumět – snažím se najít to správné slovo – měl rozumět téhle… estetice. Pak je to všechno ještě divnější. Říká, že neví, jestli to, co se všichni pokoušíme uchlácholit nebo uspokojit, ať si to uvědomujeme nebo ne, je nějaké ono, nebo oni… ale že je to všude, že to všechno pozoruje a že krysy tomu slouží jako oči.“
Danis se odmlčel, aby si odplivl na podlahu vedle palandy.
„Ale jak už jsem vám řekl, myslím, že je to blázen. Měl byste vidět tu knížku, kterou jsme našli mezi jeho věcmi.“
Plukovník ho opět přerušil; mluvil sice k Danisovi, ale zrak upíral na mě. Zatímco Danis klouzal pohledem od něj ke mně a zase zpátky, ve vzduchu se vznášela mně nesrozumitelná slova.
„Ptá se,“ pronesl Danis už s váhavostí, „jestli ta jizva, co máte v týlu, je pořád tak nápadná, jak bývala.“
Převinul jsem si v duchu poslední minuty a došel k závěru, že jsem se k němu ani jednou neotočil zády. Věděl jsem svoje; byl to zvyk, který jsem měl zažitý z rozhovorů se schopnějšími, nebezpečnějšími muži. I kdybych se otočil, mohl snad spatřit to, co se mi skrývalo pod límci a vlasy? A tak jediné, na co jsem v té chvíli mohl opět myslet, byly okamžiky, kdy jsem namířil objektiv na vraždění… a cítil, jak mi něco, nějaká bytost nahlíží přes rameno… někdy tak blízko, že jsem v týlu cítil studený dech jejího uspokojení.
„Nevidím důvod, proč bychom v tomhle měli ještě pokračovat,“ prohlásil jsem.
Danis zaťal bolavou ruku a zavolal na dozorce, aby odemkl klec.
Možná proto, že ani jeden z nás od muže v plukovníkově stavu nic zvláštního neočekával, využil možnosti dostat se tam, kam se dostal. Když se otevřely železné dveře, najednou vyskočil z lůžka, prohnal se celou, vrazil do nás, až jsme s Danisem ztratili rovnováhu, a vletěl do dozorce. Měl stále spoutaná zápěstí, ale utíkat mohl. Prosmekl se kolem nás, přes nás, vyskákal řadu schodů, pelášil, jako by o tomto okamžiku snil už dlouhé dny.
Kupodivu se mu podařilo uniknout z budovy až na ulici. Ale to už ho pronásledovali další dozorci. Jakmile se ocitl venku, už se za ním nehnali. S Danisem jsme vyběhli ven právě včas, abychom viděli, jak mu téměř nenuceně míří na záda.
Lidi jsem už viděl umírat mnohokrát předtím. Mám zkušenost, že je to buď děsivě rychlé, nebo mučivě pomalé. Buď padají k zemi jako kámen, nebo se celou věčnost vznášejí. Dokonce jsem to jednou i nafilmoval, když jsem byl poprvé v Afghánistánu – ruského vojáka, který se plazil z hořícího transportéru v konvoji, na nějž ze zálohy dopadly mudžáhidské rakety. Nemohu vědět, co doopravdy viděl, ale nikdy nezapomenu na pohled, jak se šine po zemi jako napůl zašlápnutý šváb a přes objektiv mě zapřísahá svou zčernalou a zakrvácenou tváří. Vždycky, když pak slyším, jak někdo vykládá o působivosti války, chci mu právě tenhle záznam ukázat.
Ovšem plukovník… ten umřel způsobem, jakým jsem ještě nikoho umírat neviděl.
Kulky jako by ho jenom poháněly kupředu. Klopýtal, zatímco na rozbrázděnou ulici před ním cákaly spršky krve, přesto se šinul dál. Ztratil rovnováhu, jak by se to mohlo stát někomu, kdo má před sebou spoutané obě ruce, a pak další dávka jednou provždy vyřešila problém jeho zraněného lokte, když mu roztrhla ruku vedví. Odťatá polovina mu vyklouzla ze závěsu, ale pořád ji za sebou táhl, připoutanou ke zdravé paži, a to ještě nějakých deset dvanáct neuvěřitelných kroků, dokud ho nejlepší střelec nesrazil na ulici a neproměnil v bezmocnou hromadu masa, která se však ještě jako by zdráhala přestat převalovat.
Všichni jsme chvíli jen ohromeně třeštili oči.
Pouze tři postřehy:
Plukovník nemohl ani na okamžik věřit, že se mu podaří uprchnout.
Takže mi jeho útěk připadal jako nějaké představení.
Zemřel jako herec ve filmu.
* * *
Sedmého dne Stvoření, podle jedné velmi staré historky, Bůh odpočíval.
Podle všeho si myslel, že takový odpočinek je stejně dobrý jako všechno ostatní, co už označil za dobré, že je spravedlivou odměnou po náročné práci, jejíž vrcholný úspěch chodil po dvou nohou, uměl ostřit kopí a ujařmil energii atomu.
I dnes se lidé ptají, kdy, kde a jak se to pokazilo, systém tak výtečně vyvážený jako vodou zalitá modrá třetí planeta od Slunce, kde ani ty nejdrsnější přírodní otřesy nedokážou podkopat klid, který je s ní neodmyslitelně spjatý.
Odpověď je nasnadě.
Jako hlídač, který chrápe ve službě, spal při práci i ten starý Parchant.
* * *
Té noci, v posteli s Midori, jsem se sotva dokázal přimět, abych se jí dotkl.
I za těch nejnormálnějších okolností jsem si vždycky uvědomoval, jak je malá, byť se s tím obvykle pojil mírný úžas, že ať se spolu milujeme jakkoliv důrazně, nedá se jen tak zlomit.
Ovšem té noci, ačkoliv jsme byli oba příliš vyčerpaní a vystavení, abychom dělali něco jiného, než jen bezvládně leželi na posteli, jsem dokázal myslet jen na její křehkost, na to, jak závratná se nyní jeví. Jak rozbitná Midori vlastně je.
Tou dobou už jsme všichni věděli o znásilňovacích táborech, enklávách obehnaných ostnatými dráty, kde se Codrescuovy etnické čistky rozbíhaly do další generace. Ačkoliv se jeho hřebci občas nechali unést.
Viděl jsem důkazy.
Ve chvíli, kdy plukovníka kosila palba, už jsem nemyslel na Danisovu zmínku o knize, kterou u něj našli při zatčení. Chcete ji vidět, zeptal se mě pak, když seškrabávali plukovníkovy ostatky; chcete vědět, co byl ve skutečnosti za člověka?
Chtěl jsem. Nechtěl jsem. Chtěl jsem.
Danis napřed musel sehnat povolení; potom, v místnosti na policejní stanici, kde se katalogizovaly důkazy o zločinech v době války i míru, vytáhl ze skříňky jistou knihu a položil ji přede mě. Byla vázaná, kdysi tenká, teď nafouklá, jako by měla něco nacpané mezi stránkami. Nedokázal jsem přečíst její název, ale poznal jsem, co je zač‘, podle jména autora. V Číně, skoro pět set let před narozením Ježíše Krista, napsal bojovník jménem mistr Sun strategický manuál, který se používal i v našich časech, lidmi od Mao Ce-tunga po korporátní nájezdníky z Wall Street. Zpočátku mi připadalo, že najít u vojáka Umění války je docela logické.
„Jen to otevřete,“ pobídl mě Danis.
Všiml jsem si, že text zmizel, že není důležitý, že stránky jsou využity jen jako pevné pozadí, jako listy ve fotoalbu. Že jsou vyztužené vrstvami izolepy a lepidla, vloženými obrázky. Bylo jedno, kde jsem ji otevřel.
Na prvním snímku, který jsem spatřil, byl rozmazaný uniformovaný voják, jenž na pravé straně opouštěl záběr fotografie a vzdaloval se od ženy klečící před kamennou zdí nad jakýmsi ranečkem. Na kameni se rozlévala výmluvná vlhká skvrna. Samozřejmě že už jsem slyšel o dětech, které někdo roztočí za kotníky; ale až do oné chvíle jsem pro to neviděl žádné důkazy.
Nahodile nalistuji na další stránku, další důkazy – tentokrát o tom, že plukovník, pokud byl opravdu fotograf, věděl o systematickém znásilňování, o kterém se mi zmiňoval, hned z první ruky. Plukovník z první ruky věděl o mnoha věcech, ještě horších, o kterých neměl příležitost se patřičně holedbat.
Není nutné cokoliv z těch desítek snímků blíže popisovat.
Ale ulpěly ve mně. Jako by mě zamořily.
Nosil jsem si je s sebou ulicemi Baghrady. Seděl jsem s nimi, když jsem pojídal studeného lososa z konzervy. Bral jsem si je do postele, kde jsem se dokázal přimět dotknout Midorina boku pouze lící, nikoliv už rukou, tiskl jsem neoholenou tvář na její vláčné teplo nad kostí a hlavou se mi honila myšlenka: Tohle by se dalo zlomit. Jen tak pro zábavu. Tady se to tak dělá.
Ne. Není nutné popisovat cokoliv dalšího.
Jen jsem se sám sebe musel ptát, proč plukovník naznačoval, že zrovna já bych měl chápat estetiku práce, kterou vykonával.
Myšlenkové hry, říkal jsem si, které hraje nepříčetný muž, jenž tvrdí, že svou práci vykonává pro něco, co využívá krys jako očí. Ničemný člověk, který sbírá a možná i pořizuje ten druh snímků, které u mě vždycky představovaly nejzazší mez, u nichž jsem si říkal, že je nebudu nikdy dělat. Protože jsem byl o moc lepší než on, že?
Což mi ale nezabránilo, abych se na ně díval.
Na Každou Jednu Z Nich.
Nepříčetný a ničemný muž, který mnou nějak prohlédl, až k mé jizvě.
* * *
Prvního dne Ničení nezbývá než hádat, jak se to doopravdy stalo.
Ale je docela snadné představit si skupinky nevysokých, přikrčených mužů zahalených v cárech kožešin, které sami stáhli ze zvířat, vyzbrojených primitivně účinnými zbraněmi, které si sami, v dokonalém zaujetí, vyrobili u ohně. Příčinou potyčky mohla být čerstvá mršina obrovské antilopy nebo bizona, nebo nějaký obzvláště svůdně vyhlížející úkryt.
Ruce a silné polámané nehty jednoho byly ušmudlané okrovými barvami, jimiž na stěnách jeskyně vytvářel láskyplně detailní podoby jejich zvířecích kořistí. Když však kyjem, v ohni vytvrzeným tak, že připomínal kámen, roztříštil na kusy lebku druhého a seslal ho bezvládně na zem, nemělo to nic společného s lovem, kdy se životy odnímají s postojem, jenž nemá daleko ke zbožné úctě.
Je docela snadné si ho představit, jak shlíží na zakrvácený mozek rozlévající se do hlíny, ze širokého chřípí vypouští dech podobný poryvům větru a mumlá si slovo, jímž své počínání označuje za dobré.
* * *
Pod seattleskými lijáky, v podkrovním bytě, kde někdy bydlím, někdy pracuji a někdy jen tak civím na stěny, visí ze šňůry natažené mezi policí a hřebíkem. Nevisí jako prádlo, ale jako svlečené hadí kůže, přichycené nahoře a dole zatížené, aby neměly možnost podléhat své úporné tendenci ke kroucení.
Pro ty, kdo pořizují snímky, kde po sobě střílejí lidé, existují dvě kategorie práce. Na jedné straně jsou fotografie pořízené rychle a špinavě, často na digitál, které se odesílají k okamžité spotřebě. Pak jsou ale snímky, které si necháváme na později, jakési časové schránky uchovávané na svitcích filmu; mají sytější barvy, ostřejší stíny; říkáme si, že znamenají víc, že vydrží déle. Že se na některé z nich možná nezapomene.
Když si k oku přikládám lupu, jako nějaký cvikr, a předkláním se, abych si prohlédl negativy v mokrých svěšených pásech, každý z nich ve mně vyvolává překvapení, potěšení.
Sice jsem je vyvolal, ale ani jeden z nich není můj. Naopak, když tak poprvé vidím to, co tam viděla ona, vykukuji jejím okem.
Vidím tváře Baghrady, jejich vzácné úsměvy a jejich časté slzy. Vidím samu definici špinavosti, ve městě i na venkově, a obyvatelstvo, jež přišlo nazmar. Vidím se na střeše daleko od domova a jak mě doopravdy viděla ona, a přemýšlím, jak vůbec někdy mohla milovat někoho, na němž se tak silně podepsala léta a způsob, jímž byla prožita, pak přemýšlím, proč mě nemohla milovat jenom o trošku víc.
Také přemýšlím, jestli je to moje představivost, nebo jestli opravdu vidím líp, než jsem viděl; jestli je pravda, co jsem vždycky slýchal o smyslové kompenzaci. Naprostá hluchota v jednom uchu, osmdesátiprocentní ve druhém – to by mělo stačit na drobné oční povzbuzení.
Připadá mi důležité, abych si uchoval ty poslední věci, které jsem ještě slyšel zřetelně. Abych byl schopen zmáčknout tlačítko a přehrát si je, byť jen v duchu… a myslím, že to zvládnu, jenže bych se také rád vzdal těch posledních monaurálních dvaceti procent, abych se jich zbavil.
Smích. Pořád si vzpomínám na ten smích a jak nás upoutal.
Už měla domluveno, že příští den ráno vyrazí na cestu do jednoho ze znásilňovacích táborů, který už byl sice osvobozený, ale stále v něm přebývala řada žen, protože nyní sloužil jako provizorní polní nemocnice.
Jelikož jsem ještě měl hlavu plnou plukovníkova památníku, chtěl jsemji požádat, aby tam nejezdila, ale věděl jsem, jaká by to byla urážka.
Je tam Červený kříž, říkal jsem si. Bude v pořádku.
Smích.
Když jsme procházeli nedaleko hotelu, ozval se ze vzdálenosti jednoho či dvou bloků. Zastavili jsme, protože slyšet takový zvuk bylo stejné jako v nočním světě opět spatřit slunce. Od příjezdu do Baghrady jsme smích téměř neslyšeli. A ještě lepší bylo, že to byl smích dětí, mnoha dětí. Ať tolik radosti, na takovém místě, způsobovalo cokoliv, přimělo nás to dát se do běhu, abychom smích zvěčnili dříve, než vyprchá.
A napřed, když jsme k nim přiběhli, vypadalo všechno velice normálně. Skupinka kluků si hraje uprostřed ulice, směje se a výská při strhujícím fotbalovém zápase. Stejný výjev se ve stejné chvíli pravděpodobně odehrával i v Berlíně, Madridu, Dublinu a Chicagu, na místech, která znala mír… ale pokud na něj bylo možné narazit i tady, sdělovalo mi to, že je ještě naděje. Že je ještě světlo.
Fotografovali jsme a postupovali kupředu, společně, ale Midori to uviděla jako první, mezi všema těma míhajícíma se nohama a kopajícími botami zahlédla, že jejich míč má tvář a vousy a vylámané zuby.
Teď je snadné jim dávat vinu, za všechno. Že kdybychom je nevyhledali, neocitli bychom se ve špatnou dobu na špatném místě. Že kdyby nás tak neuhranul jejich smích, jinak též příčina tak nenadálého krutého zvratu, mohli jsme o pár okamžiků nebo minut dříve zaregistrovat nějaký zvuk, který by nás varoval, že Codrescuova armáda spustila protiútok na město, jež nedávno ztratila.
Smích a ječivý vzdušný svistot blížícího se dělostřeleckého granátu – tyhle zvuky si pamatuji jako poslední.
Od oné chvíle už to jsou především obrazy, několik pocitů. Chlapci, nebo kousky chlapců, létající vzduchem. Odporné rotování v beztížném stavu, kdy jsem vzduchem letěl i já. Chuť ulice a vlhkého tepla krve řinoucí se mi po krku, jako by mi vytékala z pravého ucha. Zahuštěná izolace vyvolaná téměř absolutní nepřítomností zvuků, svět uzavírající se jakoby pod tlumícím zvonem.
Foť, řekla mi, když jsem ji našel. Jen rty, z nichž se dalo odezírat, pohyby, které neurčitě odpovídaly zastřené změti zvuků z levé strany. Ty krvácíš. Neplýtval jsem časem ani slovy, protože jak mohl někdo z nás zapomenout na její žádost ze střechy hotelu? Už foť.
Ale abych to udělal, musel bych jí napřed dovolit odejít.
* * *
V pozůstalosti, jejímž správcem jsem se bezděčně stal, je to ta poslední fotografie na posledním svitku:
Midori leží v suti, a do záběru se zleva natahuje ruka, aby jí pohladila líci. Moje ruka, ale mohla by patřit komukoliv, a na ničem jiném nezáleží. Bylo pro mě nemyslitelné, aby někdo získal dojem, že zemřela sama. Po technické stránce je ta fotografie naprostý zmetek, zdůrazněný naprasklou a špinavou čočkou. Myslím, že svět tyto nedostatky promine… ačkoliv je nyní chudší o její přítomnost.
A tak zpátky k původní hádance:
Má nějaká fotografie vůbec šanci zachytit symfonii zkázy, jíž je město Baghrada?
Jedna taková existuje, ale nachází se pouze v mé mysli, protože ani Doolan, ani Barnettovi, ani kdokoliv jiný nebyl nablízku, aby ji pořídil: muž klečí na ulici, klidný a vyrovnaný, třebaže ho obklopují jatka a chaos. Dokáže být takový, protože, jako kněz udělující poslední pomazání, má smysl. Vidíte ho pouze zezadu a ještě méně vidíte z těla, vedle něhož klečí – těla staršího dítěte nebo drobné ženy.
I ti by mohli být kdokoliv, a tyto nejednoznačnosti jsou důležité. Nejsou ani zdaleka první, jež se vnášejí do tohoto okamžiku.
Ale záběr ve skutečnosti vytváří až pozadí: stoupající černé sloupce dýmu, v nichž by někdo mohl vidět kruté tváře, ponurá zákoutí, kde se krysy ženou získat lepší výhled, a všude kolem zubatá zátiší zdí a střech, jejichž zpustošenost by se dokonce dala označit za nádhernou.
Taková tragičnost, vytvořená jakoby mistrem malířem, z něhož se stal vandal a který v zoufalství zaútočil na svůj epický obraz.
Nejsme jen tahy štětce na jeho plátně, jakoby nám sděluje tento výjev.
Jsme rovněž štětinami jeho štětce a ostřím jeho čepele.
Poprvé vydáno v časopise The Third Alternative editora Andyho Coxe v zimě roku 2003.
Přeložil Milan Žáček
