Brandon Sanderson – Prvorozený (FIRSTBORN)

V bezpečí na palubě svého křižníku mohl Dennison bitvu sledovat dvěma způsoby.

Nejobvyklejší způsob závisel na rozsáhlém hologramu bitevního prostoru, který zabíral většinu můstku. Hologram byl právě aktivní a zobrazoval skupinu blikajících modrých trojúhelníčků představujících stíhačky pohybující se zhruba ve výši pasu. Mnohem větší modrý ovál Dennisonovy velitelské lodi se vznášel ve větší výšce v přiměřeném odstupu za bitevníky. Mohutný a mocný, ale podstatně méně obratný leviatan se dnes do bitvy nejspíš nezapojí. Nepřátelské lodě nebyly dost silné na to, aby mu mohly poškodit trup, byly ale příliš rychlé na to, aby je zaměřil. Tuhle bitvu vybojují menší stíhačky.

A Dennison je povede. Zvedl se z velitelského křesla, a jak zkoumal protivníka, udělal několik kroků k okraji hologramu. Jejich červené lodě se s bliknutím zjevovaly tak, jak je skenery odhalovaly mezi převalujícími se kameny pásma asteroidů. Ta banda pirátů, která se vydávala za rebely, se tady beztrestně roztahovala už příliš dlouho. Od doby, kdy jeho bratr Varion v tomto sektoru obnovil nadvládu Jeho Veličenstva, uplynulo pět let a povstalecké živly už měly být dávno rozdrceny.

Dennison vstoupil do hologramu a přešel až těsně za své lodě. Bylo jich tam přes dvacet – podle standardních měřítek žádná významná vojenská síla, ale větší, než bylo nutné. Stočil zrak stranou. Poddůstojníci ani nižší důstojníci se nevěnovali svým povinnostem, zraky stočené na svého mladého velitele.

I když mu zjevně neprojevovali neúctu, Dennison jim jejich názory dokázal vyčíst z očí. V jeho vítězství nevěřili.

* * *

Hm, řekl si Dennison v duchu, neměl bych ty dobré lidi zklamat.

„Rozdělte letky,“ poručil. Jeho rozkaz okamžitě předali jednotlivým kapitánům a malá letka se rozdělila na čtyři menší skupinky. Piráti před nimi se také začali formovat – stále se ale kryli mezi asteroidy.

Dennison z přesunů jejich lodí cítil, že zahájili svou bitevní strategii. Byl vybaven všemi formálními vojenskými vědomostmi, jaké mohl získat na tolik ceněné Akademii. V hlavě se mu mísily vzpomínky na přednášky a skripta a posilovaly tak praktické zkušenosti, které získal během šesti let velení v simulátorech a nakonec i ve skutečných bitvách.

Ano, viděl to. Viděl, co podnikali nepřátelští velitelé, vnímal jejich strategii. A téměř věděl, jak se s ní vypořádat.

„Pane,“ oslovila ho pobočnice a udělala krok vpřed. V rukou držela bitevní vizor. „Budete ho potřebovat?“

Vizor nabízel veliteli druhý způsob sledování bitvy. V kokpitu všech stíhačů byly umístěny kamery, které mu zprostředkovávaly živé záběry. Varion používal bitevní vizor vždy. Dennison ale nebyl bratr. Podle všeho si to uvědomoval jako jediný.

„Ne,“ odpověděl a poslal pobočnici pryč. Jeho jednání vyvolalo mezi osazenstvem můstku rozruch a Dennison zachytil upřený pohled Brella, svého prvního důstojníka.

„Vyšlete letku C do útoku,“ poručil. Brellovi nevěnoval pozornost.

Od hlavního uskupení se oddělila čtyřčlenná skupinka stíhaček a vyrazila k asteroidům. Modrá se střetla s červenou, bitva právě začala.

Dennison rázoval hologramem, sledoval, dával rozkazy a analyzoval – tak, jak se to naučil. Kolem hlavy mu kličkovaly stroje v leteckých soubojích; asteroidy velikosti pěsti se rozestupovaly, když procházel jejich prostorem, a když prošel, vracely se na původní místa.

Pohyboval se jako nějaké božstvo z legend, shlížející na bitevní pole miniaturních smrtelníků, kteří ho neviděli, určitě ale cítili jeho všemocnou ruku.

Problém byl jen v tom, že pokud byl Dennison bohem, určitě nebyl bohem války.

I když se díky svému vzdělání nedopustil žádné fatální chyby, bitva se během poměrně krátké doby vy vinula do fáze, ve které již nebylo možno zvítězit. Chybějící pocit vojenské cti mu dovolil zavelet k očekávanému ústupu. Plavidla z jeho letky se potácivě stahovala, zbyla jich necelá polovina. Díky statistickým údajům, které pronikavě zářily v hologramu před ním, Dennison věděl, že se jeho lodím podařilo zničit pouze několik nepřátelských stíhaček.

Vystoupil z hologramu a stvrdil tak vítězství červených lodí nad modrými. Hologram se rozplynul, jednotlivé objekty se rozpadly a sesypaly se na podlahu velitelského centra jako třpytivý prach. Ten nakonec vlivem okolního osvětlení shořel. Členové posádky postávali kolem projekčního prostoru, v očích zahanbení z porážky.

Jen Brell našel dost odvahy, aby nahlas vyslovil to, co si mysleli všichni. „Je to vážně hlupák,“ ucedil potichu.

Dennison se zarazil ve dveřích. Pozvedl obočí a otočil se. Narazil na Brellův zatvrzelý pohled. Jiný velící důstojník by ho nejspíš poslal do vězení za porušení kázně. Jiný velitel by si ale především nevysloužil takovou neúctu. Dennison se opřel o zárubeň dveří, ruce složené v civilním gestu. „Brelle, měl bych vás potrestat. Přece jen jsem velícím důstojníkem.“

Tím ho alespoň přinutil uhnout pohledem. Uvolnil se a poskytl Brellovi dost času na to, aby si uvědomil, že i neschopný velitel má moc zničit někomu kariéru jediným hlášením.

Dennison si nakonec povzdychl, narovnal se a popošel k němu. „Ale abyste věděl, nikdy nikoho netrestám za pravdu. Ano, Brelle. Já, Dennison Crestmar – bratr velkého Variona Crestmara, příbuzný králů a letecký velitel – jsem hlupák. Jak jste ostatně všichni právě slyšeli.“

Dennison se odmlčel, zastavil se před Brellem, vztáhl k němu ruku a poplácal ho po hrudi přesně uprostřed znaku Veleříše. „Zamyslete se ale nad tím,“ pokračoval s náznakem úsměvu, „jestli já jsem hlupák, pak vy sám musíte být také pořádně neschopný, jinak by vás nezařadili na tak zbytečnou funkci mého zástupce.“

Brell po té urážce zrudl, kupodivu se však dokázal ovládnout a udržet jazyk za zuby. Dennison se otočil a pomalu vyšel z místnosti. „Připravte mou křídlovku k návratu do Bodu,“ rozkázal. „Zítra budu večeřet s otcem.“

* * *

Večeři nestihl. Nebyla to ale jeho chyba, vzhledem k tomu, že musel proletět polovinu Veleříše. Dennisonův otec, velkokníže Sennion Crestmar, na něj po příletu čekal na kosmodromu.

Sennion mlčky sledoval, jak Dennison vystupuje z přechodové komory a míří k němu. Velkokníže byl vysoký – hrdý, statný, se vznešenou tváří. Byl ukázkovým příkladem císařského důstojníka. Dennison po něm zdědil alespoň tu výšku.

Velkokníže se otočil, syn se mu držel po boku a o krok za ním, když vyrazili po důstojnické chodbě vyznačené vysokým červeným kobercem lemovaným zlatem. Byl určen výlučně císařským důstojníkům, nepletli se na něm žádní civilisté ani vojáci nižších hodností, kteří se strkali po stranách koberce. Na této cestě nebyla k dispozici žádná vozítka ani pojízdné chodníky. Vysocí důstojníci se pohybovali pouze vlastní silou. Chůze poskytovala sílu – nebo to tak alespoň tvrdil Dennisonův otec. Velkokníže si ve vlastních pochvalných mottech celkem liboval.

„Tak co?“ zeptal se konečně Sennion, pohled upřený před sebe.

Dennison pokrčil rameny. „Tentokrát jsem se opravdu snažil, ale stejně to nebylo nic platné.“

„Kdyby ses opravdu ‚snažil’“, zareagoval Sennion rázně, „zvítězil bys. Máš lepší lodě, lepší posádku a lepší výcvik.“

Dennison se ani nepokoušel oponovat. Tohle marné úsilí vzdal už před mnoha lety.

„Velkocísař usoudil, že prostě potřebuješ praktické zkušenosti,“ pokračoval Sennion spíš pro sebe. „Má za to, že simulace a školní hry nejsou dost realistické na to, aby tě zaujaly.“

„I císařové se mohou mýlit, otče,“ namítl Dennison.

Sennion mu nevěnoval ani pohled.

A je to tady, řekl si Dennison v duchu. Konečně to snad přizná. Konečně mě nechá jít. Nebyl si jistý, co bude dělat, až bude zbaven velitelské funkce – v ničem jiném ale asi nebude o nic horší.

„Zařídil jsem ti nové zařazení,“ prolomil Sennion nakonec mlčení.

Dennison sebou trhl. Potom zavřel oči a měl co dělat, aby potlačil povzdech. Kolika chyb bude muset být velkokníže svědkem, než to vzdá?

„Na palubě Bouřlivého větru“

Dennison zůstal stát jako opařený.

Sennion se zastavil a konečně se otočil a pohlédl na syna. Proudili kolem nich lidé na níže položených chodnících, kteří si dvojice mužů v přepychových uniformách stojící na karmínovém koberci vůbec nevšímali.

Dennisonovi, který ztratil řeč, chvíli trvalo, než ze sebe začal soukat odpověď. „Ale…“

„Je to skvělá loď – můžeš se tam hodně naučit. Budeš sloužit jako pobočník a velitel letky pod Velkoadmirálem Kernern.“

„Vím, že je to skvělá loď,“ ucedil Dennison přes zaťaté zuby. „Otče, je to skutečné velení císařského křižníku, ne žádné hraní na vojáčky někde na periferii. Jako by nestačilo, že jsem ztratil tucet mužů v bojích s piráty. Mám snad být také odpovědný za smrt tisíců lidí ve válce o znovusjednocení?“

„Admirála Kerna znám,“ odpověděl Sennion, který si nevšímal synových námitek. „Je to vynikající stratég. Třeba se mu podaří pomoct ti s tvými… problémy.“

„Problémy?“ zopakoval Dennison tiše. „Problémy, otče? Copak tě ještě ani jednou nenapadlo, že mi tohle vůbec nejde? Není nic nečestného na tom, když si syn velkoknížete najde jiné zaměstnání, pokud se prokáže, že není schopen velení. Božstva vědí, že jsem tuhle konkrétní podmínku spolehlivě splnil.“

Sennion udělal krok k Dennisonovi a vzal ho kolem ramen. „Takhle nesmíš mluvit,“ poručil mu. „Nejsi jako ostatní důstojníci. Veleříše očekává víc. Ne, ona žádá víc!“

Dennisona zarazila náhlá otcova familiárnost a někteří kolemjdoucí se zastavili a užívali si nezvyklého pohledu na velkoknížete, který projevuje tak silně své city. Dennison tam stál v otcově strnulém sevření a snažil se vyčíst něco z otcových očí. To není rozhodnutí velkocísaře, že, otče? řekl si Dennison v duchu. Ale tvoje. Jeden geniální syn ti nestačí. Z tvého pohledu se jeden úspěch a jedno selhání prostě vzájemně ruší.

„Jdi se připravit,“ nakázal mu Sennion a uvolnil sevření. „Na Bouřlivém větru očekávají tvou křídlovku za tři dny a cesta trvá sedmdesát hodin.“

* * *

„Dovolte, Vaše Výsosti, ale mám za to, že toto zařazení se pro mě nehodí,“ oznámil Dennison, když poklekl před nástěnný displej křídlovky.

Velkocísař byl muž středního věku s ostrou bradou a kulatým obličejem. V době, kdy si většina mužů nechává provádět omlazení vlasů, začínal plešatět, ale jeho odpor k vylepšování vlastního vzhledu mu dodával na… autentičnosti. Nad Dennisonovou poznámkou se zamračil. „Je to záviděníhodná funkce, Dennisone. Většina mladých důstojníků by ji považovala za jedinečnou příležitost.“

„Já se od většiny mladých důstojníků dost liším, Vaše Výsosti,“ opáčil Dennison.

„Ne, to zajisté ne,“ namítl císař. „Mám však za to, že by tě v nové funkci mohla zajímat blízkost tvého bratra.“

Dennison pokrčil rameny. „Abych pravdu řekl, Vaše Výsosti, Variona ani neznám. Jsem na něj zvědavý, ale asi stejně jako každý jiný. Trvám na své žádosti o uvolnění z této funkce.“

Císař se zamračil ještě více. „Měl bys projevovat více iniciativy, mladý Crestmare. Tvůj pesimismus vyvolává u velkotrůnu vlnu nevole.“

Dennison sklopil zrak – když císař přešel ke třetí osobě, nevěstilo to nikdy nic dobrého. „Vaše Výsosti,“ řekl, „opravdu jsem se snažil – celý svůj život. Akademií jsem ale prolezl s odřenýma ušima, nikdy se mi ani nepodařilo žádnou hra pořádně připravit a zpackal jsem všechna svá velení. Vůbec se na to nehodím.“

„Máš to v sobě,“ prohlásil císař. „Jen se musíš trochu víc snažit.“

Dennison tlumeně zaúpěl. Císař podle všeho znovu mluvil s jeho otcem. „Jak si můžete být tak jistý, Vaše Výsosti?“

„Prostě jsem. Tvá žádost se zamítá. Chceš probrat ještě něco?“

Dennison zavrtěl hlavou.

* * *

Když Dennison vystupoval z křídlovky, admirál Kern na něj u přechodové komory nečekal, ale na tom nebylo nic nezvyklého. Dennison byl sice císařský důstojník, ale byl také jedním z nejmladších. A Kern patřil mezi nejmocnější admirály ve flotile.

Dennisona po chodbách křižníku provázel asistent. Na válečnou loď byly až překvapivě honosné, vyzdobené dvanácti pečetěmi veleříše. Byl to císařský křižník, navržený tak, aby zanechal dojem zvenčí i zevnitř. Asistent ho zavedl do prostorného kruhového sálu, v jehož středu byl umístěn bitevní hologram. I když se vzduchem hemžily titěrné lodě, v místnosti stál jediný člověk – nejednalo se o můstek, ale o simulační sál, velmi podobný těm, které Dennison používal v Akademii.

Velkoadmirál Kern byl na svůj post překvapivě mladý; měl hranatou tvář a husté tmavé vlasy. Byl dost velký na to, že jste si jej dokázali představit jako generála z dávných dob, s mečem a na koni, přesto však z něj vyzařoval duch císařského šlechtice. Když Dennison vešel, neodvrátil zrak od své bitvy. Okrajové části místnosti halilo šero, jediné osvětlení pocházelo od obrazů lodí a svítícího prstence, který ohraničoval prostor hologramu. Kern stál uprostřed, neřídil průběh, pouze jej sledoval. Asistent odešel a zavřel za sebou dveře.

„Poznáváte tuto bitvu?“ zeptal se admirál znenadání. Dennison popošel blíž. „Ano, pane,“ odpověděl, když si s překvapením uvědomil, že ji opravdu zná. „Je to bitva o Vodolis.“

Kern přikývl, tvář nasvícenou zdola, stále sledoval poletující lodě. „První bitva vašeho bratra,“ pronesl tlumeně. „Začátek války o znovusjednocení.“ Ještě chvíli ji sledoval a potom mávnutím ruky zastavil lodě v letu. Konečně stočil zrak k Dennisonovi, jenž mu ledabyle zasalutoval – v podstatě jen mávl rukou. Tím od samého začátku dal najevo, jak se k této situaci staví.

Kern se nad tím nezdvořilým pozdravem ani nepozastavil. Složil ruce na prsou a zvědavě si Dennisona prohlížel. „Dennison Crestmar. Slyšel jsem něco o vaší uštěpačnosti.“

„Obávám se, že je to v podstatě mé jediné nadání.“

Kern se usmál – tento výraz tváře do běžné výbavy císařských důstojníků nepatřil. „Mám takové podezření, že to je důvod, proč vás váš otec poslal za mnou.“

„Velmi si vás váží, pane,“ poznamenal Dennison.

Kern si odfrkl. „Nemůže mě vystát. Myslí si, že nemám dostatek důstojnosti.“

Dennison pozdvihl obočí. Když Kern nereagoval, pokračoval: „Měl bych vás varovat, pane, že se pro tuto funkci vůbec nehodím. Obávám se, že jako velitel letky nedokážu vaše očekávání naplnit.“

„Nemám v úmyslu svěřovat vám velení jakýchkoli lodí,“ odpověděl Kern se smíchem. „Promiňte, ale viděl jsem vaše materiály. Zatím si nejsem jist jediným – jestli jste horší ve strategii, nebo v taktice.“

Dennison si s úlevou oddechl. „Co se mnou tedy uděláte?“ Kern ho pokynem ruky pozval k sobě. „Pojďte,“ vyzval ho a pohybem druhé ruky znovu spustil hologram.

Dennison vkročil do hologramu. Už tu bitvu viděl – Akademii nelze úspěšně zakončit bez několika lekcí mocného Variona Crestmara. Varionovy lodě byly vyznačené bíle. Měl dvě velitelská plavidla – jedno byla obyčejná obchodní loď a druhé jeho císařská galéra – a k dispozici měl pouze padesát bitevníků. Tedy ještě méně, než obětovali Dennisonovi na jeho pokus o boj s piráty.

„Vyprávějte mi o něm,“ požádal ho Kern, pohled upřený na Varionovu galéru, která se blížila k bojišti.

Dennison pozvedl obočí. „O Varionovi? Je starší o více než dvacet let. Vlastně jsme se nikdy osobně nesetkali.“

„Nejde mi o salonní konverzaci, neptám se na vaše příbuzné, Dennisone. Jsem vaším velitelem. Řekněte mi něco o Varionu bojovníkovi.“

Dennison zaváhal. Varionova galéra, slavný Osamocený jestřáb, plavně vyrazila. Varionovy síly byly ve srovnání s těmi nepřátelskými až směšně malé – zlovolná planeta Vodolis se chvástala pěti mohutnými křižníky a téměř stovkou bitevníků. Před dvěma desítkami let, kdy byla moc impéria nejslabší, působila taková sestava ohromujícím dojmem.

Lodě Vodolisu se však nezformovaly k útoku na Variona. Prostě vyčkávaly.

„Varion je…“ konstatoval Dennison tlumeně, „Varion je dokonalý.“

„V jakém smyslu?“

„Nikdy neprohrál,“ vysvětlil mu Dennison. „První velení dostal v den ukončení Akademie. Během pěti let se vypracoval na velitele celé císařské flotily a byl pověřen opětovným získáním kontroly nad vzdálenými sektory. Tu válku vede celý svůj život a neutrpěl jedinou porážku. Stovky bitev a ani jednu neprohrál.“

„Dokonalý?“ zeptal se Kern.

„Ano.“

Kern přikývl a pak se otočil k bojišti. Bachratá kupecká loď předhonila Varionův křižník a těžkopádně si razila cestu k plavidlům Vodolisu.

„Tady to všechno začalo,“ prohlásil Kern.

Varion si, jako nejlepší z jeho třídy v Akademii, mohl vybrat funkci na palubě největších křižníků flotily. Všechny je odmítl a zvolil horší funkci na palubě lodi pod velením obyčejného důstojníka – který nepatřil mezi urozené. Podle paragrafu 117 řádů flotily mohl vyšší důstojník využít svého postavení šlechtice – místo své vojenské hodnosti – k převzetí velení na lodi, kterou vedl níže postavený důstojník.

Tento paragraf nebyl využíván příliš často, protože pokud si šlechtic vedl špatně, byl císař oprávněn – dokonce se to od něj čekalo – nechat takového provinilce popravit.

Varion využil paragrafu 117, převzal velení Osamoceného jestřába i jeho malé flotily a sesazeného kapitána jmenoval svým prvním důstojníkem. Začal tím, že ignoroval běžné rozkazy a vyrazil směrem ke vzbouřeneckým koloniím na západní periferii.

„Ostatně, té kupecké lodi se zmocnil násilím,“ dodal Kern. „Jako nějaký pirát. Pamatuju si, jak velkocísař zuřil. Poručil šestici galér, aby vašeho bratra zajala. Jinak by ale Varion nemohl použít svou lest. Vodolis – jako většina povstaleckých frakcí – měl mezi císařskými důstojníky flotily své zvědy. Ti museli uvěřit, že se Varion vymkl kontrole. Proto se také velení zmocnil tak neurvale a proto také zajal onu obchodní loď, kterou vezl k Vodolisu jako ‚dar‘.

„Nikdo na lodi mu nevzdoroval. To je nejpoutavější vlastnost vašeho bratra, Dennisone. Není jen mistrem v taktice. Je také vynikajícím vůdcem. A je to neskutečný lhář.“

Obraz kupecké lodi se náhle zakymácel, když její motory zabraly na plný výkon. Zatímco křižníky Vodolisu, jejichž kapitáni nechápali, co se děje, opožděně zažehly motory a začaly se otáčet, nabrala loď rychlost. Potom narazila do jednoho křižníku Vodolisu a jak začala plavidla po srážce rotovat, zasáhla i druhou letadlovou loď.

„Navíc má z pekla štěstí,“ poznamenal Kern.

Dennison přikývl, když se Varionova sestava dala do pohybu – bitevníky vystartovaly z vlajkové lodi a menší dělové čluny zamířily k trojici zbývajících křižníků, aby je mohly zlikvidovat.

Kern zvedl dlaň a lodě se zastavily. Otočil se k Dennisonovi. „Dobře,“ řekl. „Jste na řadě.“

Dennison se zamračil. „Mám převzít velení?“

Kern přikývl, vystoupil z hologramu a zadal na ovládacím panelu několik povelů. „Předveďte, co ve vás je.“

„K čemu to bude?“

„Uděláte mi radost,“ požádal Kern.

Simulace se zase spustila. Obrovský křižník Vodolisu se pomalu stočil na bok, z díry v boku mu šlehaly plameny a do vzduchoprázdna unikal vzduch. Vodolis měl Variona rozstřílet v okamžiku, kdy vstoupil do jeho prostoru. Že by císařská galéra, které velel čerstvý absolvent Akademie, měla zradit? Měli tu léčku prohlédnout. Ale nechali se napálit. Varion je dokázal přesvědčit.

Dennison krátce pohlédl na Kerna, který ho sledoval ze stínu. Koho asi viděl? Mladého Variona? Dennison byl bratrovi údajně velmi podobný. Nejvíce se lišily jejich vlasy. Dennison je měl černé, ale Varionovi začaly šedivět, když mu bylo dvacet dva. V pětadvaceti už dostal přezdívku „Stříbrná hříva“.

„Vyšlete bitevníky ve třech formacích,“ poručil Dennison a stočil zrak zpět k hologramu. „Ať se Temná struna přesune na pozici 471 a pálí po všech plavidlech, která se pokusí opustit zasažené křižníky. Kolárek ať zaujme pozici mírně pod námi na našem levoboku, aby nás mohl krýt, pokud by se k nám nepřátelské bitevníky příliš přiblížily.“

Bitva začala a Dennison bojoval. Jako vždy se snažil. A snažil se ze všech sil. Neukázněnost a cynismus zmizely, kdykoli vstoupil do bitevního hologramu. Jak tam stál uprostřed bitvy a všude kolem něj se hemžily lodě, potlačil svůj obvyklý pesimismus a snažil se ze všech sil.

A prohrál na celé čáře. Lodě Vodolisu odřízly jeho bitevníky, když se mu nepodařilo náležitě je krýt palbou svých děl.

O Temnou strunu přišel, když se k ní fatálně poškozený křižník Vodolisu přiblížil a poté provedl autodestrukci. Když se pokusil o ústup, zasáhla nepřátelská řízená střela záď jeho vlajkové lodi a poškodila zařízení podpory života natolik, že ho odsoudila k udušení. Hologram zhasl.

Dennison si povzdychl a otočil se zpět ke Kernovi.

„Viděl jsem horší,“ prohlásil admirál po chvíli. „Opravdu?“ podivil se Dennison. „Viděl jste záznamy mých bojů v Akademii?“

Kern nereagoval. Stál a zamyšleně si mnul bradu. „Ptal jste se, co tady budete dělat,“ ozval se nakonec, „když vám nehodlám svěřit velení.“

Dennison přikývl.

„Velkocísař si přeje, abych z vás udělal vůdce,“ vysvětlil mu Kern. „Já vám ale nikoho nesvěřím. Proto jsem sehnal instruktora, který vás bude učit.“

„Kdo to je?“

„Váš bratr,“ odpověděl Kern. „Zvykejte si na tuhle místnost, Dennisone. Budete v ní trávit spoustu času. Chci, abyste si prošli všechny Varionovy bitvy a zkoumali jeho metody a jeho strategii. Chci, abyste si přečetl všechny významnější rozbory jeho bojů. Stanete se předním odborníkem říše na Variona Crestmara – budete se všechno učit nazpaměť a budete cvičit tak dlouho, dokud nevyhrajete tuto bitvu i všechny ostatní tak jako on.“

„To nemyslíte vážně,“ prohlásil Dennison rázně.

„Musím vás naplno zaměstnat,“ dodal Kern a poklepal na svůj ovládací panel. Na stěně se zobrazil seznam dat a bitev. „Čeká vás spousta práce.“

„Velkoadmirále Kerne, pane,“ promluvil Dennison s důrazem na formálnost, který praktikoval jen velmi zřídka, „nejsem jako můj bratr. A nikdy nebudu.“

„To ale neznamená, že byste to neměl zkoušet a učit se od něj.“

„Zničil mi život,“ postěžoval si Dennison. „Od prvního dne po nástupu na Akademii jsem byl odsouzen k nezdaru. Na nic jiného jsem se ani nezmohl, i když ode mě všichni čekali zázraky. Dovolte mi studovat někoho jiného. Například velkoadmirála Fallstata.“

Kern se na chvilku zamyslel a potom zavrtěl hlavou. „Splníte můj rozkaz, synu.“

* * *

Každá bitva mu ještě víc snižovala sebevědomí. I když pečlivě prostudoval Varionovu taktiku, i po několikanásobném zhlédnutí té které bitvy měl Dennison potíže zvítězit. Program simulátoru obsahoval generátor náhodných stavů, nemohl se tedy vše naučit nazpaměť a jednotlivé kroky opakovat přesně podle Variona.

Dennison si povzdychl a promnul si čelo, když sledoval holografický záznam své poslední bitvy. Rok na palubě Bouřlivého větru utekl jako voda a trochu mu narušil vnímání času. Připadalo mu, že se ho události uvnitř říše vůbec netýkají. Celý svět se mu vměstnal do nekonečného přehrávání strategií, taktik a chyb a vše se točilo kolem jediného člověka.

Variona.

Právě přehrávali záznam z Markusu 7. Mezitím Varionova flotila nabobtnala na několik tisíc lodí a získala oficiální císařskou podporu. Varion se této bitvy ani osobně neúčastnil; řídil ji ze svého křižníku vzdáleného mnoho světelných let. Čím byl objekt větší, tím déle mu trvala cesta k cíli pomocí klagu. Zatímco tedy vizuální komunikace byla téměř okamžitá, křižníkům zabrala cesta mezi vzdálenými body říše i několik měsíců.

Tato omezení dělala Varionovi starosti, rozdělil proto své síly na dvě samostatné bojové skupiny, které vyslal různými směry. Dennison nyní Varionovy důvody chápal – po roce studií, během kterého mu Stříbrná hříva představoval svůj světonázor člověka, který se celý život pokouší uniknout. Kdo byl Varion Crestmar? Byl dokonalý. Dennison to už nedokázal vyslovit ani s nejmenším náznakem sarkasmu.

Všechny ty dny, kdy se během bitev vžíval do svého sourozence, je velmi sblížily. Dennison nyní trávil svůj volný čas v hologramovém sále, přehrával si záznamy svých bitev a poté sledoval, jak se se stejným konfliktem vypořádal Varion. Přestal zkoumat strategie a svou pozornost zaměřil na velitele. Co za člověka vlastně byl Varion Stříbrná hříva? Od rodiny byl odloučen po dvě desítky let, kdy žil ve slavném dobrovolném exilu, protože si válka žádala celou jeho pozornost.

Mnoho z počátečních bitev ve Varionově tažení dávalo dokonale smysl. Tehdy totiž Varion stále ještě musel císaře přesvědčit, že je hoden důvěry a podpory. Dennison pochopil, proč bylo potřeba rychle rozdrtit planetu Odskopců – dokázala totiž pro svou věc získat i další planety.

Sledoval logické pojítko mezi podmaněním obyvatel Vodolisu a následným přesunem do slabší, ale technicky vyspělejší Ponoční unie.

S vývojem války o znovusjednocení byly ovšem některé Varionovy kroky zarážející. Proč vytáhl proti Novému Rofelosu, když kvůli tomu musel rozdělit své síly? Jaký mělo smysl vyslat většinu svých sil dobýt Démantnici, planetu se zanedbatelným strategickým významem a ještě zanedbatelnější vojenskou silou?

Podobné otázky nedávaly Dennisonovi spát. Varionova genialita spočívala ve schopnosti propojit bojiště, vést své letky od jednoho vítězství ke druhému. A přitom nabíral na síle a rozšiřoval válku na dvě, tři fronty – později dvacet, třicet. Kromě ničení a podmaňování uměl získávat na svou stranu. Před Varionovými dobyvatelskými výpravami měla říše sotva dost lodí na udržování stále se zmenšujícího prostoru. U Markusu 7 už ovšem flotila obsahovala více dříve vzbouřeneckých lodí než vlastních.

Varion byl odvážný a smělý, ochotný riskovat. Současně mu ale přálo štěstí, protože jeho riskantní kroky vždy přinesly ovoce. Bylo to vlastně štěstí? Jejich otec by se mu vysmál. Nejspíš by prohlásil, že „každý člověk je odpovědný za vlastní existenci“.

Dennisonova vlajková loď v hologramu vybuchla v záplavě kovu a světla. Varion byl dokonalý. A Dennison byl dokonale neschopný. To poznání nepřijal sklíčeně ani v sebelítosti. Bral je jako fakt. Varion přemohl Markus 7 za necelé dvě hodiny. Fiasko, které Dennison právě sledoval ze záznamu, ho potkalo při čtvrtém pokusu. Zvítězil až na sedmý pokus.

Dennison si povzdychl, vstal a odešel z hologramového sálu. Potřeboval se protáhnout. Přepychové chodby Bouřlivého větru nezvykle zely prázdnotou a Dennison se mračil, když kráčel po běhounu nataženém v chodbě, než narazil na prvního asistenta. Muž se na chvilku zastavil a zasalutoval mu, vyzařovala z něj typická zmatená rozpačitost, s jakou mladší důstojníci obvykle k Dennisonovi přistupovali. Nebyli si jistí, kam zařadit císařského důstojníka, který nikomu nevelel, ale byl natolik významný, že každý den pravidelně večeřel s admirálem Kernem.

„Probíhá nějaká bitva?“ zeptal se ho Dennison.

„Ehm, ano, pane,“ odpověděl mladík rychle, ale stejně rychle se mu snažil klidit z cesty.

„Můžete odejít,“ propustil ho Dennison gestem ruky.

Mladý důstojník horlivě vystartoval. Dennison zůstal stát a mračil se. Opravdu byl tak zaujatý, že nezaregistroval bojový poplach? Kernově vlajkové lodi ostatně žádné nebezpečí v podstatě nehrozilo. Půjde o nějakou méně významnou bitvu, veškeré opravdové boje zastaly Varionovy osobní jednotky. Přesto chtěl Dennison ten boj sledovat. Zamířil na můstek.

Hlavní můstek Bouřlivého větru byl větší než na lodích, kterým dosud velel, ústředním prvkem však byl opět bitevní hologram. Dennison vystoupil z výtahu, ignoroval salutování, když stoupal podél zábradlí a díval se pod sebe. V hologramu stál samotný Kern, většinou však mlčel. Velel tradičním způsobem – většinu rozhodnutí přenechával velitelům letek, kteří létali v menších dělových člunech nebo galérách operujících přímo v bitevní vřavě.

Varion velitele letek nepoužíval. Všechny bitvy řídil osobně, všem letkám velel osobně. U ostatních by to bylo považováno za nerozvážnost, ale Varion jednal s jistotou šachového velmistra v zápase s nováčkem. Dennison potřásl hlavou. Teď nechrne Variona stranou, řekl si v duchu.

Kernova bitva příliš bojovně nevypadala. Lodě velkoadmirála měly nad protivníkem nejméně trojnásobnou převahu.

Bitva probíhala podle očekávání. Když ho tak Dennison sledoval, pocítil touhu, lítost, o níž si myslel, že ji potlačil už v Akademii. Jeho studium Variona ale podle všeho otevřelo nějaké dávno zamčené dveře. Pohyb na bojišti vnímal jakoby celým svým tělem.

Když se velitelé letek rozhodovali – jejich rozkazy se promítaly do přesunů holografických lodí – Dennison okamžitě rozeznával, která rozhodnutí jsou lepší a která horší. Vnímal vznešenost celého bojiště. Kernovy síly musely vyvinout tlak na severovýchodní kvadrant, zatlačit bitevníky od svých velitelských lodí, aby dělové čluny na jihu přišly o ochranu. To by umožnilo Kernově přesile odříznout protivníka od zdrojů na tak dlouho, dokud by mu nezbylo než se vzdát.

Dennison to viděl, ale nevěděl, jak toho dosáhnout. Jako vždy i teď chápal princip, ale nedokázal ho uplatnit. Nebyl takovým praktickým a praktikujícím velitelem, jací byli v říši vyzdvihováni. Nebylo+o zase tak zvláštní. Dennison znal lidi, kterým se líbila hudba, a přitom sami neuměli na nic hrát. Člověk si může vychutnat skvělé plátno, i když nedokáže napodobit tahy štětce. Umění bylo hodnotné proto, že ho mohli obdivovat i ti méně nadaní. Velení na dálku a bojová taktika také patřily k umění a Dennison se nezmohl na víc než na pouhé pozorování.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se asistenta.

„V soustavě Gammot, pane,“ odpověděl mu asistent.

Dennison se zamračil a opřel se o zábradlí. Gammot? Neuvědomil si, že tak daleko pronikl Varion, natožpak chabá Kernova jednotka. Pokynul asistentovi, aby mu donesl tablet, potom si vyvolal mapu říše a přenesl na ni místa všech Varionových výprav. To, co spatřil, ho ohromilo.

Bylo téměř po všem. Varionovy jednotky se blížily k posledním vzbouřeným soustavám. Poslední dobou jsem byl opravdu mimo realitu, řekl si Dennison v duchu. Brzy zavládne mír. A v době míru ztratí velitelé na důležitosti. Tak, jako tomu bývalo ve slavných epochách.

Proč je tedy tak důležité, aby Dennison kráčel ve Varionových stopách? Všichni – velkocísař, Kern i Dennisonův otec – se tvářili, jako by Dennisonova studia byla něco naprosto nezbytného.

Podle všeho v tom měl prsty jeho otec, který se dožadoval pokračování Dennisonova výcviku – nikoli proto, že by to bylo důležité pro říši, ale proto, že Sennionův syn nemohl být neúspěšným vojevůdcem.

* * *

„Neboj se, že by nebyli potřební velitelé,“ dobíral si ho Kern, zatímco mu obsluha nalévala do talíře polévku. „Proč myslíš, že ne?“

„Válka o znovusjednocení se chýlí k závěru,“ namítl Dennison.

Kernova jídelna byla zmenšenou verzí obdobné místnosti v císařském zámku v Bodě, včetně mramorového sloupoví a tapiserií. Postavení velkoadmirálovi bránilo podobnému sbližování s podřízenými důstojníky, ale Dennisonův urozený původ a jeho příbuzenský vztah k Varionu Crestmarovi mu dovolily udělat výjimku. Kern byl podle všeho v přítomnosti Dennisona uvolněný a mohl s ním bez problémů večeřet – jako by ho nevnímal jako podřízeného, ale mladšího člena rodiny, který za ním přiletěl na návštěvu.

Kern si nad Dennisonovým výkladem odfrkl. „Nějakou dobu ještě bude docházet k povstáním,“ odpověděl a vrhl se na svou polévku. Kern si žil jako císařský šlechtic, do rezervovanosti ostatních měl ale poměrně daleko. Možná i to byl důvod, proč s ním mohl Dennison vycházet.

„Ano, ale Varion se svými důstojníky bude mít čas se s nimi vypořádat,“ odpověděl Dennison, který se své polévky ani nedotkl.

„Všichni stárneme, musí nás nahradit nová krev,“ poznamenal Kern.

„Říše mě nepotřebuje, Kerne,“ namítl Dennison. „A nikdy nepotřebovala. Mě tady drží jen umíněnost mého otce.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ oponoval Kern. „Bez ohledu na to mám své rozkazy. Jak probíhá tvůj výcvik?“

Dennison pokrčil rameny. „Dnes jsem si čtyřikrát zopakoval bitvu o Markus 7 s dvakrát jsem prohrál. Stále se mi nedaří pokaždé vyhrát.“

„Markus 7,“ zopakoval Kern a zamračil se. „Jsi velmi pomalý. Tímhle tempem ti bude trvat ještě rok, než projdeš celý Varionův archiv.“

„Ale už si aspoň nestěžuju.“

„To je pravda,“ připustil Kern. „Nestěžuješ si. Naopak, přijde mi, že tě to docela baví.“

Dennison si usrkl polévky. „Možná. Můj bratr je zajímavým studijním tématem.“

„Když jsi sem přiletěl, měl jsem dojem, že ho nenávidíš.“ Dennison položil lžíci zpět do talíře. „Asi to tak bylo,“ připustil nakonec. „V Akademii jsem nikdy neměl možnost uspět – ostatní mě vyzývali do bitev, i když jsem na ně ještě nebyl připravený. Všichni se chtěli vytáhnout na Varionova bratra. Stal jsem se nulou dříve, než jsem se stihl něco naučit. Svou cestu jsem si sám nezvolil – rozhodl za mě Varion. Ale teď…“ Umlkl a potom pohlédl Kernovi do očí. „Mohl by ho snad někdo nenávidět? Jak je možné nenávidět někoho dokonalého?“ Kerna ta otázka podle všeho zarazila. Nakonec se vrátil ke svému jídlu. „Každopádně budeš mít brzy příležitost se s ním setkat.“

Dennison udiveně vzhlédl.

Kern si nabral další lžíci polévky. „Periferie je téměř podmaněna. Za dva měsíce se Varion sejde s císařským vyslancem na Kressu, kde proběhne jeho slavnostní přivítání zpět v civilizaci. Pokud budeš chtít, můžeš se toho zúčastnit.“ Dennison se široce usmál. „To budu,“ rozhodl se. „Zúčastním se rád.“

* * *

Dennisona udivilo, jak jasné ty barvy byly. Kress byla řídce obydlená planeta blízko hranic periferie. Počasí na ní zjevně nebylo řízené, když totiž Dennison vystoupil ze své křídlovky, do tváře se mu opřel silný vítr.

Vkročil na měkkou zem, kýchl a rukou si zaclonil oči před jasným slunečním světlem. Vlnící se zelená tráva mu sahala ke kolenům. Proč vítali vracejícího se hrdinu právě na téhle planetě? Nedaleko postavili přístřešek, ke kterému Dennison nyní zamířil. Alespoň zde instalovali lokální regulátor počasí, vítr tak ustal, když vstoupil do neviditelného prostoru v oblasti jeho působení. Setkal se tam nečekaně se svým otcem, kterého doprovázela delegace vysoce postavených vyslanců a vojáků. Sennionova dokonale bílá uniforma ostře kontrastovala s divokou okolní krajinou.

Malý přístřešek na venkovské planetě? Proč nepřivítat Variona za přítomnosti jásajících davů, jak si to zaslouží?

Dennison zahlédl přistávací modul prudce sestupující větrným povětřím. Postavil se vedle otce. Neviděli se přes půl roku, ale Sennion mu jen letmo pokývl na pozdrav. Sestupující modul zářil jako světlice. Padal prudce, zpomalil až těsně nad zemí, plazmové trysky bezohledně spalovaly okolní trávu. Polokoule regulující počasí uchránila důstojnou delegaci pod přístřeškem před nárazem tlakové vlny. Dennison se posunul blíže k přední části a dychtivě čekal, až se otevřou dveře přistávacího modulu.

Znal Variona z fotografií. Neuměy ho ale dostatečně vystihnout. Snímky nedokázaly zprostředkovat tu sebejistotu, sílu vyzařující z člověka jako Varion Crestmar. Se stříbřitými vlasy a pevným pohledem kráčel po rampě jako bůh sestupující mezi smrtelníky.

Varion byl naposledy na nějaké imperiální planetě v době, kdy byl ještě mladíčkem s hladkou tváří. Nyní se v jeho obličeji odrážely vrásky nasbírané v bitvách a přirozeným stárnutím. Táhlo mu na padesátku. Na sobě měl císařskou uniformu, neměla však žádnou ze standardních barev. Dennison se zamračil. Bílá byla určena pro šlechtu, modrá pro občanské důstojníky a červená pro běžné vojáky. Ale šedá… Tu neměl nikdo.

Za Varionem po rampě vystupovala skupina důstojníků. Dennison většinu z nich poznával. Ta žena byla nejspíš Charisa z Odskopce, slavná stíhací pilotka a velitelka letky, jeden z prvních povstaleckých důstojníků, kteří přeběhli k Varionovi. V dějinách i životopisech byla často zmiňována. Nepsalo se ovšem o tom, že se Varion při chůzi dotýkal dlaní jejího lokte a že jí věnoval nejeden zálibný pohled.

Po Varionově pravici kráčeli admirálové Brakah a Teram, kteří se s Varionem seznámili už v Akademii a později požádali o přeložení k němu. Údajně šlo o jeho nejdůvěryhodnější poradce. Šli v patách Varionovi, který se blížil jistým krokem, přesně tak, jak si Dennison představoval. Varion se zastavil kousek před vstupem pod přístřešek.

Sennion Crestmar, císařský důstojník a říšský kníže, udělal krok vpřed, aby svého syna přivítal. „Vítám tě, vracející se bojovníku, jménem velkocísaře.“ Jeho slova se nesla ve větru, který stále dorážel na přístřešek. „Přijmi to jako důkaz naší úcty, a zaujmi své oprávněné místo největšího z velkoadmirálů všech dob.“

Sennion natáhl ruku se zlatým vyznamenáním, kterému vévodila dvojitá pečeť ve tvaru slunce – nejvyšší a nejprestižnější z imperiálních znaků.

Varion stál ve větru a sledoval vyznamenání, které se kývalo v otcově ruce. Natáhl k němu ruku, uchopil je a potom podržel proti světlu a nechal si ho kymácet před obličejem.

Nikdo ani nedutal.

Potom Varion upustil vyznamenání do trávy.

Sennionovi se v dlani okamžitě objevila pistole. Namířil ji na synovo čelo tak, aby nemohl ucuknout do strany. Potom stiskl spoušť.

Zášleh energie vybuchl jen pár milimetrů od Varionovy tváře a potom se rozplynul. Velkoadmirál nehnul brvou. Nebyl zraněn a zjevně ho to ani nerozladilo.

Ostatní pod přístřeškem kolem Dennisona začali jednat rychle. Vojáci se kryli a ze svých pouzder tasili blastery a jiné střelné zbraně. Zbraní se chopili vojáci i důstojníci. Dennison tam stál, neschopen pohybu v tom křiku a střelbě, a uvědomil si, že ho to vše vůbec neudivuje.

Největší z velkoadmirálů všech dob… možná i největší velitel v celé historii lidstva. Ovšem, že nemohl na periférii přestat. Proč by měl? Dennisonův otec znovu vypálil, pistoli stále držel kousek od Varionovy tváře. Zášleh se znovu rozplynul, když narazil na jakýsi neviditelný štít.

To není imperiální technologie, pomyslel si Dennison a nevšímavě popošel, i když se všude kolem něj střílelo. Varionův podivný štít dokázal zastavit záblesky energie i rotující projektily. Dvacet let bojů na vlastní pěst, samostatný a neomezovaný imperiálními pravidly… Ovšem! Nejprve se zmocnil technicky nejrozvinutějších planet. Proto některá z jeho rozhodnutí nedávala smysl. Už tehdy plánoval tohle.

Ostatní volali na Dennisonova otce, ať uhne. Někteří stříleli po Varionových důstojnících, ale i je chránil neznámý osobní štít a oni tam stáli klidně, ani se nenamáhali opětovat palbu. Dennison se k nim stále přibližoval, přitahován svým bratrem. Sledoval, jak Varion sáhl k pasu, vyndal z pouzdra svou zbraň a zamířil ji na otcovu hlavu.

„Nejsi můj syn,“ prohlásil Sennion a hrdě syna měřil pohledem. „Zříkám se tě. Měl jsem to udělat už před dvaceti lety.“

Dennison ztuhl, když Varion stiskl spoušť. Tělo velkoknížete se bezvládně zhroutilo k zemi, z hlavy mu vystoupilo pár obláčků dýmu.

Kolem se všude ozývala střelba, Variona se ale nedotkla ani v nejmenším. Tráva i zem před ním vybuchovala pod zášlehy z nejrůznějších zbraní. Někdo volal lékaře.

Varion se otočil k útočníkům, zvedl ruku a dal svým lidem gestem pokyn k návratu do lodi. Potom si všiml Dennisona. Stříbrná hříva k němu zamířil, opatrně našlapoval po střelami rozbrázděné zemi. Dennison by nejraději bezhlavě prchl do své křídlovky, ale utíkat nemělo smysl. Tohle byl Varion Stříbrná hříva. Nikdy neprohrával. Nikdo mu neunikl. Ty oči… když Dennison hleděl do jeho očí, věděl, že ho ten člověk může zničit.

Varion se zastavil kousek od Dennisona. Velkoadmirál se tvářil zamyšleně. „Takže,“ konečně pronesl zcela srozumitelně i přes všechnu tu střelbu a křik, „mě opravdu nakloňovali. Velkocísař ovšem nakonec pochopí, že se dokážu ubránit i sám před sebou.“

Otočil se a odešel. Někomu se konečně podařilo zprovoznit velké Calzerovo dělo, které vychrlilo oslepující záplavu modrých blesků. Varionovy štíty si s nimi hladce poradily. Člověku by se zdálo, že by mělo dojít alespoň k nějakému zpětnému rázu, ale nestalo se vůbec nic. Varion po rampě nastoupil do své lodi stejně klidně, jako z ní vystupoval.

Calzerovo dělo nakonec spotřebovalo veškerou energii dostupnou v přístřešku, regulace počasí zkolabovala a vpustila dovnitř plný nápor větru. Dennison procházel clonou dýmu, kterou prudký vítr nejdříve roztrhal a potom zcela odvál, nevšímal si vzteklých výkřiků ani zmatených a vyděšených lidí.

Varionův přistávací modul prudce vystartoval a srazil Dennisona k zemi. Když se rozplynul prach, zbyla z lodi už jen černá tečka na obloze.

* * *

„Věděli jsme, že něco má,“ pravil Kern, který sledoval holografický záznam už podesáté. „Kde ale takový štít zkonstruovali? Máme své zvědy na všech planetách…“

„Vozí je s sebou,“ odpověděl Dennison klidně, opřený o zábradlí vyhlídkové plošiny.

„Koho?“

„Vědce,“ odpověděl mu Dennison ze strany holografického sálu. „Varion nevěří ničemu, co nemůže přímo sledovat. Proto si odvezl vědce z Démantnice s sebou, nejspíš na své vlajkové lodi. Mohl tak dohlížet na jejich práci.“

„Démantnice…“ zopakoval Kern. „Tu planetu ale dobyl před více než patnácti lety! Myslíš, že tvůj bratr dokázal udržet tajemství tak dlouho?“

Dennison zamyšleně přikývl. „Věděl to od první bitvy u Vodolisu. Došlo mu, že pokud využije potenciál periferie, pomůže Veleříši zajistit větší moc i obranyschopnost, až uzraje čas. Proto také napadl Démantnici tak brzy, aby měli vědci z ní dost času na vývoj nových tajných technologií.“

Kern si znovu spustil hologram.

Vesmír připadal Dennisonovi nějaký… pokažený. Jeho otec byl po smrti. Sennion Crestmar měl k vlídnosti daleko, ale stále Dennisonovi vštěpoval silnou touhu po úspěchu. Byl náročný, přísný a nemilosrdný.

Přesto však Dennison doufal, že jednoho dne v něm… možná… dokáže probudit hrdost.

S tím je ale teď konec. Varion o tohle Dennisona připravil.

A záleží na tom? říkal si Dennison v duchu. V hologramu se odehrávala přestřelka zahalená v dýmu na jásavě zelené trávě. Sennion vlastně ani nebyl mým otcem. Žádného nemám. Pokud měl tedy Varion pravdu.

A Varion měl vždycky pravdu.

To tvrzení mohli potvrdit pouze dva lidé. Prvního zabil energetický výboj do hlavy. Ten druhý – velkocísař, který by musel klonování schválit – na Dennisonovu žádost o audienci dosud nereagoval. Dennison ale jeho odpověď znal. Nejsmutnější na tom nebylo, že byl uměle vytvořeným nástrojem, ale skutečnost, že se nepodařil. Geneticky byl zcela stejný jako Varion. Dokonce se studoval v zrcadle a objevil několik šedivých vlasů. Varion začal šedivět ve třiadvaceti – tolik teď bylo jemu samému.

Tolik mu toho rázem dávalo smysl. Ty nemůžeš být jako ostatní důstojníci, řekl mu jeho otec. Veleříše od tebe čeká víc. Není divu, že Dennisona tak nutili, že ho nenechali odejít z armády. On byl Varion.

Současně byl ale někdo jiný. Něco z Variona se do Dennisona nepodařilo přenést. Jeho sebevědomí nevychází z náhodného uskupení chromozomů. Jeho vítězství, moc, nezkrotná síla. Ty zkopírovat nelze.

Velkocísař ale nakonec pochopí, že se dokážu ubránit i sám před sebou. Varion věděl, že je něčím výjimečný.

„Dennisone,“ ozval se Kern.

Dennison zvedl zrak. Kern seděl dole, v křesle kousek od hologramu, a tvářil se odmítavě. Pozastavil přehrávání. Okamžik, který si náhodně zvolil, zobrazoval znepokojivý výjev. Varion s namířenou zbraní, ze které se ještě kouřilo, mrtvola hroutící se do trávy…

„Dennisone, na něco jsem se tě ptal,“ naléhal Kern.

„On zvítězí, Kerne,“ odpověděl Dennison, pohled upřený na hologram. „Říše… Je pro Variona naše říše jen dalším uskupením vzpurných planet, které je potřeba přivést k rozumu?“

Kern pohlédl na hologram, a když si uvědomil, v jakém okamžiku ho pozastavil, zhasl obraz.

„My jsme vysocí důstojníci, Dennisone,“ prohlásil rázně. „Takové řeči nejsou na místě.“

Dennison si odfrkl.

„Varion je porazitelný,“ trval na svém Kern.

Dennison zavrtěl hlavou. „Ne. Není. A proč bychom se vlastně vůbec měli namáhat? Kdy se člověk změní z hrdiny v krutovládce? Pokud má právo zavést pořádek na vzpurné periferii, proč by nemohl stejné morální právo uplatnit i na nás?“

Kern se zamračil. „Dobyli jsme jen ty planety, které proti nám zaútočily – alespoň zpočátku, když ještě Varion oficiálně podléhal našemu velení. Kompletní ovládnutí periferie byl jeho plán, který provedl i proti přání velkocísaře. Když jsme si naši chybu uvědomili, měl už příliš velkou moc. Proto nám zbývala opravdu jediná možnost – sebrat síly a vyčkávat v naději, že se spokojí s ovládnutím periferie.“

Dennison zavrtěl hlavou. „Jestli jste v tohle doufali, vůbec jste ho nepochopili. Je to dobyvatel, Kerne. Určitě se domnívá, že má od božstev dáno převzít velkotrůn do své moci.“

Kern se zamračil ještě víc. Natáhl ruku a znovu spustil přehrávání záznamu. Dennison se opět musel vyrovnat s obrazem smrti svého otce, kterou jeho bratr… jeho druhé já… netečně sleduje.

„Veleříše ale přinejmenším věří v čest, Dennisone,“ pronesl Kern. „Vidíš v té tváři nějakou čest? Ve tváři muže, který zavraždí svého otce?“

Dennison odvrátil zrak a zavřel oči. „Prosím.“

Slyšel, jak se hologram rozplynul. „Omlouvám se,“ řekl Kern upřímně. „Ukážu ti raději něco jiného.“

Dennison se otočil zpět; hologram se změnil ve Varionův snímek. Tento obraz se ale pohyboval. Varion seděl za širokým černým velitelským stolem, v ruce držel malý tablet. „Co to je?“ zeptal se Dennison o poznání méně sklíčeně. „Přenos ze štěnice, kterou jsme umístili do Varionovy pracovny,“ vysvětlil mu Kern. „Na palubě Osamoceného jestřába.“

Dennison se zamračil. „Jak?“

„Na tom teď nesejde,“ odbyl ho Kern. „Je to naše jediná funkční štěnice na Osamoceném jestřábu, která nebyla zničena do hodiny po incidentu na Kressu. Pochybuji, že by Varionovy skenery odhalily zbylých dvacet a nevšimly by si téhle.“

„Samozřejmě, že o ní ví,“ řekl Dennison. „Proč by ale…“ Zmlkl. Stříbrná hříva tam tu štěnici nechal pro své pobavení. Zatímco se Dennison díval, Varion zvedl zrak, zadíval se přímo do zdánlivě skryté kamery a usmál se.

„Ten člověk…“ začal Kern. „Chce, abychom ho sledovali, aby nám dal najevo, nakolik mu naše špehování nevadí. Je tak arogantní, tak jistý svým vítězstvím. Ty by ses před tímhle tvorem sklonil? Ať je teď naše říše jakákoli, pod jeho vedením by bylo všechno horší.“

Dennison sledoval Variona, jak si hoví ve své pracovně. Ale já jsem on – přinejmenším méně povedená kopie.

Kern nakonec přenos ukončil. „Jmenuji tě svým zástupcem, Dennisone.“

Dennison se zamračil. „Myslel jsem, že jsme se na něčem dohodli.“

„Máme příliš mnoho bitevníků na příliš málo velitelů. Tvoje studia skončila.“

Dennison cítil, jak bledne. „Budeme bojovat… s ním?“

„Jen jednu menší bitvu,“ odpověděl mu Kern. „Vlastně jen taková úvodní šarvátka. Pochybuji, že se bude Varion namáhat velením. K boji dojde ve větší vzdálenosti od hlavního jádra jeho flotily.“

Dennison věděl, že se Kern mýlí. Varion řídil všechny své bitvy osobně.

„To není dobrý nápad,“ namítl nakonec, Kern se ale už otočil zpět k záznamu události na Kressu.

* * *

„Ano, synu. Je to tak.“ Císař vypadal… unaveně.

„Je protizákonné klonovat šlechtice,“ namítl Dennison zamračeně, když poklekl před obrazem na stěně.

„Já jsem zákon, Dennisone,“ odpověděl císař. „Nic z toho, co dělám, nemůže být protizákonné. V tomto případě potenciální výhoda klonování převážila nad našimi zásadami.“

„A tou výhodu jsem byl já,“ odtušil Dennison trpce.

„Z tvého tónu se ozývají náznaky neúcty, mladý Crestmare.“

„Crestmare?“ vyštěkl Dennison. „Klony nepatří podle zákona do žádného rodu ani nemají příbuzné.“

Ve starých očích velkocísaře se po tom výpadu objevil záblesk hněvu a Dennison provinile sklopil zrak. Po chvíli se císařův hlas ozval znovu a Dennisona překvapila něha, kterou v něm slyšel.

„Ach, dítě,“ řekl mu císař, „nepovažuj nás za zrůdy. Zákony, o kterých mluvíš, mají zachovat pořádek v následnictví urozených, existují ale výjimky. To byla podmínka tvého otce, aby přistoupil na náš plán. Tvé právo na dědictví schválila tajná rada velkoknížat krátce po tvém narození. Udělali bychom to, i kdyby to tvůj otec nepožadoval. Nestvořili jsme život jen proto, abychom se ho zase zbavili.“

Dennison konečně opět zvedl zrak. Únava, které si všiml ve tváři velkocísaře, byla znovu patrná – ten muž během několika posledních let zestárl o celá desetiletí. Z obav před tím, že se takto Varion zachová i ke všem ostatním. „Vaše Výsosti,“ spustil Dennison opatrně. „Co kdyby se ze mě stal stejný zrádce jako z něho?“

„Pak bychom tě vyslali do války proti němu,“ odpověděl mu velkocísař. „Protože Varion nikdy nebude ochoten dělit se o moc, dokonce ani se svým druhým já. Doufali jsme, že bys mohl oslabit vás oba natolik, abychom se vám mohli postavit. To byl ovšem pouze jeden z možných plánů. Našim prvním a hlavním cílem bylo zaručit, aby ses proti nám nepostavil jako on. Zdá se, že v tomto ohledu jsme byli úspěšní až příliš.“

„To ano,“ zamumlal Dennison.

„Jestli je to všechno, mladý Crestmare, musím se vrátit k záležitostem říše – stejně jako ty. Čas tvé bitvy se rychle blíží.“

Dennison se uklonil na rozloučenou a nástěnná obrazovka pohasla.

* * *

Dennison se zastavil ve dveřích, před sebou měl celý můstek. Bude to jeho první velení skutečným vojákům od chvíle, kdy začal studovat pod Kernovým vedením.

Můstek Věčného byl menší, jak se u lodi této třídy dalo očekávat. V Kernově flotile bylo k dispozici přes deset takovýchto menších velitelských lodí, které vesmírem putovaly připojené k Bouřlivému větru. Během bitvy se odpojovaly a rozmisťovaly v prostoru bitvy. Umožnily tak dělbu práce a decentralizované velení.

Na můstku sloužilo pět mladých důstojníků. Dennison si smutně uvědomil, že ani neví, jak se jmenují – byl natolik ponořen do svých studií, že se vůbec nestýkal se zbytkem Kernova velitelského sboru. Sestoupil po rampě k bojovému hologramu. Důstojníci stáli v pozoru. Na jejich postoji bylo cosi nezvyklého. Dennisonovi náhle došlo, proč tomu tak je. Ani jeden z nich nedával najevo sebemenší náznak neúcty. Doposud byl zvyklý, že z lidí sloužících pod ním vyzařovaly alespoň náznaky potlačovaného pohrdání jeho osobou. To ovšem u těchto mužů neplatilo. Ani náznak, že by byli přesvědčeni o jeho neúspěchu, že by si zoufali, že jsou nuceni sloužit pod jeho velením. Byl to nezvyklý pocit. A velmi příjemný.

To jsou Kernovi muži, uvědomil si Dennison a kývl na ně, aby se vrátili na svá místa. Není to běžná posádka – důvěřují svému nejvyššímu veliteli, a proto nezpochybňují ani jeho rozhodnutí jmenovat mě do této funkce.

Bitevní hologram se rozzářil a k Dennisonovi přistoupila členka posádky s vizorem. Velitel ji gestem poslal pryč. Uklonila se a odešla bez náznaku údivu.

Oni mi věří, řekl si Dennison v duchu, i když trochu rozpačitě. Stejně jako Kern. Jak je to možné? Copak opravdu zapomněli na mou pověst?

Na to si nedokázal odpovědět, a tak raději začal studovat bojiště. Brzy se objeví Varionovy lodě. Jeho síly se tlačily k vnitřnímu imperiálnímu prostoru a obkličovaly jednotky velkocísaře v pokusu o souběžné proražení říšské obrany na mnoha místech současně. Kernovy jednotky zvolily obranné uspořádání – dlouhá dvojitá vlnovka lodí rozmístěných tak, aby si mohly navzájem co nejvíce pomáhat. Dennison se svou dvacítkou lodí se nacházeli na východním konci linie – záložní síly, pokud proti nim nebude veden přímý útok.

Jak bylo vidět na hologramu, Varionova letka se náhle zjevila jako sprška červených monolitů, které vyletěly z dynamického klagu. Jejich klag nebyl příliš rychlý – jenom několik málo násobků konvenční rychlosti – kvůli velké velitelské lodi vzadu. Pokud plavidla putují společně, letka se může pohybovat tak rychle, jako její největší – a tím i nejpomalejší – plavidla.

Krátce po přechodu velitelských lodí z klagu vyrazily z Varionovy letky směrem k Dennisonovu oddílu bitevníky. Tak to bychom měli záložní síly. Dennisonův hologram automaticky přiblížil obraz, aby mohl velitel vyslat své lodě. Měl dvacet bitevníků a Věčného, křižník, který se mohl lehce přeměnit v letadlovou loď. Přímo na pravoboku se udržoval Bezvětrný, pomalejší a méně obratný dělový člun, který ovšem disponoval palebnou silou s mnohem větším dosahem.

Kern se rozhodoval ve větším měřítku na úrovni bitvy a nižší velitelé jako Dennison plnili jeho rozkazy. Dennisonovy povely byly prozatím jednoduché – držet pozice a bránit Bezvětrného, pokud by došlo k náporu na jeho sektor. Dennisonova posádka čekala na jeho rozkazy.

„Oddalte hologram,“ nakázal. „Přepněte na hlavní taktickou mapu.“

Dva z důstojníků si po tom nezvyklém rozkazu vyměnili pohledy. Dennisonovým úkolem nebylo posuzovat celou bitvu. Přesto ho ale uposlechli a hologram se znovu oddálil, aby si mohl prohlédnout celé bojiště.

Udělal krok – části hologramu se rozbíjely o jeho tělo a zase se za ním vracely do původního tvaru – a zkoumal červená plavidla.

Varionova flotila. I když se Stříbrná hříva neúčastnil osobně, mohl bitvu řídit z jiného místa ve vesmíru. Dennison se konečně postavil svému bratrovi. Člověku, který nepoznal porážku.

Člověku, který zabil jeho otce.

Nejsi dokonalý, Varione, řekl si Dennison v duchu. Protože jinak bys našel způsob, jak získat otce na svou stranu, místo abys mu jen vypálil ránu do čela.

Varion uspořádal svou obranu. Trojzubce z bitevníků obklopovaly větší dělové čluny, které směřovaly útok přímo proti nim. Něco na tom nesedělo. Dennison se zamračil, jak se snažil pochopit, co mu dělá starosti.

„Kerne,“ řekl a klepnutím na bod v hologramu otevřel komunikační kanál s admirálem.

„Mám dost práce, Dennisone,“ odpověděl mu Kern zdvořile.

Dennison se po té výtce na chvilku zarazil. „Admirále,“ ozval se o trochu formálněji, „něco není v pořádku.“

„Sledujte svůj sektor, poručíku. Já se postarám o Variona.“

„Ve vší úctě, admirále,“ nedal se Dennison odbýt, „nechal jste mě toho muže studovat celé měsíce. Znám Variona Crestmara lépe než kdokoli jiný. Opravdu si myslíte, že je teď vhodné ignorovat mou radu?“

Mlčení.

„Dobře,“ svolil Kern nakonec, „ale rychle.“

„Orientace jeho jednotek je nezvyklá, pane,“ oznámil mu Dennison. „Jeho bitevníky se zaměřují na východní sektor bitvy. Směrem od vás. Ale Bouřlivý vítr je v tomto střetnutí podstatně nejmocnějším plavidlem – silnějším než Varionovy největší lodě. Musí se s vámi vypořádat co nejrychleji.“

„Tuhle formaci už použil několikrát,“ namítl Kern. „Pamatujete na Gallosekt IV? Nejdříve se zaměřil na podpůrné lodě, aby mohl obklíčit vlajkovou loď a napadnout ji z dálky.“

„Na Gallosektu měl dvojnásobnou převahu,“ opáčil Dennison. „Mohl si dovolit obětovat bitevníky, aby odlákal pozornost vlajkové lodi. Na to, aby to zkusil zde, má příliš málo plavidel – pokud by zaútočil na východ, odkryl by se vašim bateriím. Přišel by tak o velitelskou loď.“

Mlčení.

„Máš nasazený vizor, Dennisone?“ zeptal se ho Kern. „Ne.“

„To jsem si myslel,“ odpověděl Kern. „Nasaď si ho.“ Dennison mu neoponoval. Znovu se objevila asistentka a nabídla mu zmiňované zařízení. Dennison si ho nasadil a nyní měl výhled z kokpitu svého podřízeného velitele stíhačů.

„Tady,“ řekl mu Kern do sluchátka, přešel na něj z otevřeného kanálu. „Podívej se na tohle.“

Pravá polovina Dennisonova vizoru zobrazila menší verzi mapy bojiště. Byla pokrytá šipkami označujícími směr útoku a u většiny plavidel byly doplněny i různé poznámky.

„Co to je?“ zeptal se Dennison.

„Mluv potichu,“ odpověděl Kern šeptem. „O tomhle kanálu nevědí ani moji důstojníci na můstku.“

„A co to je?“

„Komunikace odchycené pomocí klagu,“ odpověděl mu Kern potichu. „Tenhle obraz posílá Varion svým velitelům na bojišti. Tak velí – ne ústně, ale pomocí mapy bojiště s vyznačením požadovaných akcí.“

„Vy dokážete odposlouchávat komunikaci klagu?“ podivil se Dennison šeptem a odvrátil se od ostatních, aby ztlumil hlas ještě víc. „Jak?“

„Varion nebyl jediný, kdo se v posledních desetiletích věnoval rozvoji techniky,“ vysvětlil mu Kern. „My jsme se zaměřili na komunikace a v důsledku se nám to může vyplatit víc, protože jeho štíty fungují pouze na jednotlivce. Naši vědci vyvinuli speciální štěnici, která umí odposlouchávat vysílač klagu. Ta štěnice ve Varionově služební místnosti, o které si myslí, že ji tak chytře odhalil, je jen vějička na odlákání pozornosti.“

„Dokážete odchytit odpovědi Varionových velitelů?“

„Ano,“ přitakal Kern. „Ale jen pokud použijí vysílač klagu na Osamoceném jestřábu.“

„A mohli bychom změnit rozkazy, které posílá?“ zeptal se Dennison.

„Podle techniků by to mohlo fungovat,“ sdělil mu Kern. „Pokud to ale uděláme, prozradíme, že ho odposloucháváme. To nám dává velkou výhodu. Podívej se na tu mapu a řekni mi, co si o tom myslíš.“

Dennison zaměřil svůj vizor na Varionovy rozkazy. Byly stměné a jasné. A dokonalé. Když stíhači vyrazili do boje, sledoval, jak se objevují nové vzorce a jak spolu reagují. Jeho bratr prováděl skvělé tahy – odvážné, téměř směšné. Tady přilákal skupinu bitevníků příliš blízko k jiné skupině. Jinde používal dělový člun své protivníky jako štíty, umlčel jejich kanóny, protože jinak by hrozil útok do vlastních řad.

A stále se tlačil k východu. Varion ve svých relacích nic nevysvětloval, Dennison si ale po několika minutách sledování potvrdil své podezření. „Kerne,“ ozval se šeptem, aby odpoutal admirálovu pozornost od velení. „Jde po mně.“

„Co?“ nechápal Kern.

„Jde po mně,“ zopakoval Dennison. „Porazil všechny velitele, proti kterým kdy zaútočil – a teď si myslí, že se mu naskytla příležitost k rozhodující bitvě. Chce bojovat sám se sebou. Chce bojovat se mnou.“

„Nesmysl,“ namítl Kern. „Jak by mohl vědět, kde jsi? Nedokáže odposlouchávat klag jako my. Tedy, alespoň jsme o tom přesvědčeni.“

„Informace se dají získat i jinak,“ opáčil Dennison.

Na chvíli se odmlčel. A potom pocítil zamrazení.

„Kerne,“ vydechl, „musíme ustoupit.“

„Co?“ zareagoval admirál rozmrzele. Podle všeho neměl rád, když ho někdo rušil. „Celá ta bitva probíhá špatně,“ snažil se mu vysvětlit Dennison. „Má něco za lubem.“

„Vždycky má něco za lubem.“

„Tentokrát je to něco jiného. Kerne, takhle by se před Bouřlivým větrem nikdy neodkryl. Ani kdyby chtěl dostat mě. Musíme…“

Dennisonovi zalehly uši rázným, hlasitým výbuchem. Nadskočil a vykřikl.

„Kerne!“ hulákal.

Chaos. Křik. A potom jen šumění. Dennison si strhl vizor a pohlédl na svou udivenou posádku. „Spojte mě s admirálem!“

„Nikdo nereaguje,“ odpověděl komunikační důstojník. „Moment…“

„…Lord Canton ze záložního můstku Bouřlivého větru,“ ozval se v praskotu hlas. „Na hlavním můstku došlo k výbuchu. Ujímám se velení lodi. Opakuji. Ujímám se velení.“

Kern! pomyslel si Dennison. Otočil se a pohlédl na holografickou projekci Bouřlivého větru. Výbuch na můstku? Sabotáž? Atentát?

Ozval se výstřel. Několik z Dennisonových lidí nadskočilo – opět šlo ale o zvuk z komunikátoru.

„Lorde Cantone!“ vykřikl Dennison.

Křik. Střelba.

Prozkoumal mapu bojiště. Kernovy jednotky ovládl chaos. Ztráta admirála je i v jištěné struktuře imperiální flotily zničující. Varionovy síly neustávaly v tlaku, prováděly výpady, střílely. Postupovaly k Dennisonovi.

Kern by mohl být naživu… řekl si pro sebe.

Ne. Varionovi atentátníci by neselhali. Varion by neselhal.

„Hovoří lord Haltep z Dálkoplavce,“ ozvalo se v komunikátoru praskavé. „Přebírám velení této bitvy. Všichni velitelé, zajistěte si můstky! Eskadry šest až sedmnáct, přibližte se k Bouřlivému ptáku. Snažte se ubránit vlajkovou loď!“

Tohle Varion chce, uvědomil si Dennison. Tlačí se na východ, poškodí vlajkovou loď a rozdělí nás na dvě části.

Tuhle bitvu nelze vyhrát. Zatím to nebylo příliš zřejmé. Striktně vzato, stále měli nad Varionovými jednotkami početní převahu. Dennison si ale dokázal představit zničení Kernovy flotily v chaosu bojiště. Varion měl všechno pod kontrolou. Varion udržoval řád. Pokud zavládne chaos, zvítězí.

Co s tím ale mohl Dennison udělat? Nic. Nebyl k ničemu.

I když…

Nemůžu připustit zničení Kernovy flotily. Tihle lidé mu důvěřovali.

„Spojte mě s veliteli všech velících lodí,“ přikázal Dennison klidně své posádce.

Poslechli ho.

„Hovoří kníže Dennison Crestmar,“ ozval se Dennison a připadal si trochu mimo, když sledoval, jak kolem něj vybuchují a rozpadají se lodě. „Přebírám velení nad touto flotilou na základě paragrafu 117.“

Mlčení.

„Co rozkazujete, pane?“ zeptal se ho nakonec kdosi škrobeným hlasem. Byl to lord Haltep, ten, který právě převzal velení.

Jsou to dobří vojáci, řekl si Dennison v duchu. Jak si Kern, který působil tak nenuceným dojmem, pokud šlo o vojenské protokoly, dokázal mezi těmito lidmi vytvořit takový respekt?

Možná právě tohle měl Dennison studovat ty poslední dva roky. Teď ale měl velení. Co si s ním měl počít? Na chvilku znehybněl, sledoval bojiště zachvácené chaosem, a pocítil záchvěv vzrušení. Nešlo o žádnou simulaci. Proti němu stál Varion, opravdový vojevůdce. K tomu byl Dennison stvořen.

K boji s Varionem, aby zachránil říši. Co jiného ostatně poslední měsíce studoval?

Proč bych jinak studoval? Abych věděl, že tahle bitva se nedá vyhrát. Náš admirál je mrtev, naše síly rozdělené. Varion by mě v čestném boji lehce porazil.

Ale tenhle má do čestnosti daleko.

„Všechny stíhací eskadry na východní křídlo,“ odpověděl Dennison.

„A co vlajková loď?!“ ozval se Haltep. „Naše síly nad ní znovu získaly moc. Nacházejí se na třetím můstku!“

„Slyšel jste můj rozkaz, lorde Haltepe,“ odpověděl Dennison klidně. „Chci stíhače zpět na místech, v těsných záštitných formacích.“

„Ano, pane,“ ozvalo se mnohohlasně z komunikátoru. Jejich stíhače i podpůrné lodě uposlechly rozkazu a znovu vytvořily záštitnou formaci – stíhače chránily větší lodě z těsné blízkosti.

Dennison ztratil při stahování od protivníka několik stíhaček. No tak, říkal si v duchu, vím, co chceš udělat. Tak do toho!

Varionovy lodě zaútočily na Bouřlivý vítr. Sice se bránil všemi zbraněmi disponujícími úžasnou silou, ale bez vlastních stíhačů byl v jasné nevýhodě. Na Dennisonově hologramu docházelo k jednomu výbuchu za druhým.

„Všechna plavidla přistát,“ vydal další rozkaz.

„Co?“ opět Haltepův hlas.

„Varionovy stíhačky jsou zaneprázdněné,“ vysvětlil mu Dennison. „Všechny stíhačky ať přistanou na nejbližší letadlové lodi. V případě potřeby je mohou naložit i podpůrné lodě. Máme na to jen několik minut.“

„Ústup,“ vyštěkl Haltep z komunikátoru.

„Ano,“ odpověděl Dennison. V tom mám bezesporu skvělou praxi.

Podařilo se. Varion si uvědomil Dennisonovu reakci příliš pozdě – věnoval se destrukci Bouřlivého větru. Nebyla to chyba, ale mělo to k ní nejblíže ze všech bratrových bitev, které stihl Dennison prostudovat. Očividně nečekal, že se Dennison vzdá a uteče tak rychle.

Zatímco začaly největší z lodí mizet pomocí klagu, Dennison sledoval, jak se Bouřlivý vítr nakonec rozpadá, jak jeho mohutný trup vybuchuje po zásahu zranitelného nitra. Trosky z umírající majestátní lodě se rozletěly po celém hologramu.

Takže jsem znovu selhal, řekl si Dennison v duchu, když i jeho loď zmizela pomocí klagu.

* * *

Dennison kráčel po chodbě, oblečený v zářivě bílé uniformě. Nic ji nezdobilo – žádné řády, znaky druhu vojska, žádné památky na dokončené funkce. Jeho křídlovka chladla v doku, přesun do Bodu mu zabral téměř týden a celou tu dobu přemýšlel o Kernově smrti a ztrátě Bouřlivého větru. Proč ho admirálova smrt zasáhla víc než otcova smrt?

U dolního konce rampy na něj čekal šestičlenný oddíl vojenské policie. Šest? podivil se Dennison v duchu. Opravdu si myslí, že bych mohl být tak nebezpečný?

„Lorde Crestmare,“ oslovil ho jeden z nich, „přišli jsme vás doprovodit.“

„Chápu,“ odpověděl Dennison. Kráčel obklopen vojáky, stále ponořen ve svých myšlenkách.

Co by se stalo, kdyby se bratrovi postavil? Nemohl zvítězit, ale ani Kern nejspíš nevěřil tomu, že by dokázal Variona po razit. Kern neustoupil a bojoval. Neutekl. A zemřel hrdinskou smrtí a Dennison byl stále naživu.

Žil poté, co využil v podstatě zakázaný paragraf a zavelel k potupnému ústupu. Vojáci byli popraveni za menší prohřešky. A jiní si to zasloužili.

Stráže ho provedly čtyřmi samostatnými kontrolními stanovišti. Dennisonův návrat domů probíhal za téměř úplného mlčení, s minimální komunikací, proto se Dennison o Varionově tažení během posledního týdne nedozvěděl v podstatě nic. Avšak, s ohledem na události na palubě Bouřlivého větru, dávala zvýšená bezpečnost smysl.

Eskorta ho zavedla do části imperiálního komplexu překypující spěchajícími asistenty a důstojníky. Všichni měli obavy, a proto se ani jeden z nich nezastavil a nevěnoval mu jediný pohled, až na barvu jeho uniformy a erby, které ho označovaly jako říšského knížete. Erby, které mu už nejspíš dlouho nezůstanou. Po několika odbočeních do postranních chodeb dovedly stráže Dennisona do císařova velitelského centra. Pochodovali v odstupu od něj, mimo karmínový koberec vyhrazený císařským důstojníkům.

Vojáci u dveří zasalutovali a Dennisonova eskorta se zastavila. „Císař vás očekává, pane,“ oznámil mu velitel stráže.

Dennison se zarazil. Popravě se to podobalo čím dál méně. Dennison si nevšímal bušícího srdce a vstoupil do velitelského centra. Stráže zůstaly venku.

Jako první ho zarazil ruch panující v místnosti. Všude byly rozestaveny obří obrazovky, před kterými stáli vysocí důstojníci a vydávali rozkazy. Kolem kmitali asistenti a nižší důstojníci, v každém rohu místnosti byli rozmístěni ozbrojení vojáci, zbraně v pohotovosti, a podezřívavě sledovali všechny přítomné. Téměř všichni – stráže i velitelé – vypadali přepadle, tváře propadlé, oči zarudlé stresem a únavou. V místnosti vládlo příšeří, aby byly světlé ikony symbolizující lodě lehce viditelné.

Na obrazovkách se odehrávaly různé bitvy v různých slunečních soustavách. Dennison chytil za paži jednu nižší důstojnici. „Co se tady děje?“

„Stříbrná hříva,“ odpověděla. „Útočí.“

„Kde?“

„Všude!“

Dennison se odmlčel a nechal ženu odejít. Všude? divil se v duchu a popošel do místnosti. Poznal některé velící důstojníky. Velkoadmirálové, jako jeho otec. Když prozkoumal obrazovky, dokázal si poskládat aktuální stav. Nová Síla, Vysoká Stěna, Tightendow 1. Šlo o důležité centrální planety, na každé sídlila imperiální flotila.

Císař přesunul ostatní flotily k ochraně hranic. Dennison jejich počty znal, věděl, kolika loďmi námořnictvo disponuje. Pokud by se Varion těchto planet zmocnil, už by jim nezbyly žádné prostředky k obraně. Říše by mu spadla do klína.

„A o všechny bojuje současně,“ řekl Dennison nahlas, pohled upřený na obrazovky. „Řídí všech deset bitev současně.“ Jeden postarší admirál – kterého si pamatoval z Akademie – unaveně posedával na jedné z mnoha židlí v místnosti. „Ano,“ odpověděl. „Jako by si s námi pohrával. Postupné porážky mu nepřipadají dostatečně náročné. Takhle si to naplánoval – chce nás zničit najednou – jen aby nám předvedl, jak je dobrý. Lituji, že jsme ho vůbec nechali dokončit Akademii. Tím jsme si podepsali ortel smrti.“

Dennison se odvrátil od obrazovek. Uprostřed místnosti, na stupínku zvedajícím se o několik schodů nad podlahou, seděl ve velkém velitelském křesle císař obklopený deseti menšími obrazovkami, na kterých se odehrávalo všech deset bitev. Očividně se ze všech sil snažil držet vzpřímeně a sebejistě – vypadal tak ale naopak ještě slabší, jako bojovník, který se pokouší nést příliš těžkou zbroj.

Dennison přistoupil k jeho křeslu.

„Dennisone,“ oslovil ho císař, pohlédl na něj unavenýma očima, ale podařilo se mu lehce se usmát. „Dorazil jsi právě včas, abys byl svědkem pádu svého císaře.“

„Předpokládám, že moje poprava by teď neměla žádný smysl.“

„Poprava?“ zamračil se císař.

„Za využití paragrafu 117 a ztrátu vlajkové lodi.“

Císař chvíli jen mlčky seděl a mrkal. „Dennisone, spíš jsem přemýšlel o tom, že ti udělím vyznamenání.“

„Za co, Vaše Výsosti? Za nejokázalejší ztrátu poloviny flotily?“

„Za záchranu poloviny flotily,“ opáčil císař. „Chlapče, byl jsi na sebe vždy moc přísný. Varion prošel celou Akademií s optimismem, věřil, že zvládne cokoli. Proč ty si pořád myslíš, že děláš jen samé chyby?“

„Já…“

„V den, kdy Varion zaútočil na Kernovu flotilu, napadl ještě pět dalších,“ prozradil mu císař. „Ve všech bitvách se mu podařilo spáchat atentát na admirála flotily – a ve čtyřech z oněch šesti případů i na člověka, který převzal velení po něm. Stále jsme nepřišli na to, jak se mu podařilo dostat na naše můstky tolik atentátníků – vidíš, že jsme kvůli tomu tady v Bodu museli učinit různá bezpečnostní opatření.

Tak jako tak, z těch šesti flotil unikla jen ta tvoje. Třem se podařilo rozdělit, ale Varion je pronásledoval a nakonec zničil. Kdybyste mu nenechali napospas vlajkovou loď, nebyli byste dost rychlí na to, abyste mu unikli.“

Dennison mlčel, sklopil zrak.

„Pochybuješ o sobě i po vítězství,“ řekl mu císař tlumeně. „Není to vítězství, když je Kern po smrti, Vaše Výsosti.“

„Ach,“ řekl císař a promnul si čelo. Vypadal tak unaveně. Tak ustaraně. „Dennisone, víš, co se stane, když dobyvateli dojdou nepřátelé?“

Dennison se zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

„Je to vždycky stejné,“ přemítal císař. „Lidi jako Varion nedokáže vládnutí v míru uspokojit. Jsou to vynikající velitelé, ale hrozní panovníci. Jeho vláda bude plná povstání, vzpour, útisku a masových vražd.“

„Mluvíte, jako by už jeho vítězství bylo neodvratné,“ poznamenal Dennison.

„Na rovinu, ty tomu ještě nevěříš?“ zeptal se ho císař. Dennison stočil zrak k velkým obrazovkám. Ihned pochopil, proč císař zvolil toto uspořádání. Hrozba Varionových atentátníků vyžadovala jediné, zabezpečené velitelské stanoviště – pro jistotu i několik záložních, pro případ, že by bylo toto zničeno – daleko od lodí samotných. Lidé zde patřili k nejoddanějším stoupencům císařského rodu. Císařští velkoadmirálové mohou z této místnosti velet deseti samostatným bitvám a usilovat o vítězství přímo před císařovými zraky. Bohužel ale prohrávali. Všichni.

Taková dokonalost, zasnil se Dennison. Jako šachový velmistr, sedící před šachovnicemi a hrající s deseti protihráči současně. Zdálo se, že Varion si vede nejlépe ve stresu, a těch to deset bitev ho muselo stresovat silně, protože předváděl výjimečnou formu. Naplno využíval svých výhod na všech deseti frontách, a třebaže do konce bitev ještě zbývalo hodně času, Dennisonovi bylo jasné, kam všechny směřují.

„Nemůžu ti přenechat velení,“ oznámil mu císař.

Dennison se na něj podíval.

„Jestli jsi do Bodu přiletěl kvůli tomu,“ pokračoval císař, „musím tě zklamat. Chápu, že nám tyto bitvy přinesou neodvratnou zkázu. Přesto, že muži, kteří je vedou, jsou dobrými stratégy. Našimi nejlepšími. Chápu, že určitě chceš se svým bratrem bojovat, oba ale víme, že ti k tomu chybí potřebné dovednosti. Je mi líto.“

Dennison se otočil zpět k obrazovkám. „Nepřiletěl jsem, abych s ním bojoval, Vaše Výsosti. Při předchozí příležitosti jsem utekl.“

„Aha. Třeba jeho útok přežiješ, hochu. Svým způsobem jsi jeho příbuzný. Možná tě nechá naživu.“

„Stejně jako svého otce?“ namítl Dennison.

Císař mu neodpověděl. Dennison opět začal sledovat obrazovky, zíral na Variona na vrcholu moci, na jeho dokonalost. „Jestli sem přijde, nechci žít,“ zašeptal Dennison. „Obral mě o všechno.“

„O otce i o Kerna.“

Dennison zavrtěl hlavou. „Nejen o to. Vzal mi smysl života. Stvořili jste mě, abych ho porazil, jsem ale stejně bezmocný jako všichni ostatní. Varionovi se nevyrovná nikdo. Ostatní nemusí pociťovat žádnou hanbu – ale moje neschopnost je naprostá prohra. Měl bych být jako on.“

„Ty se tomu tvorovi nechceš podobat, Dennisone,“ namítl císař, zavrtěl unavenou hlavou a opřel se do křesla. „Jaký žil život? Nic než jeden úspěch za druhým. To v něm vypěstovalo aroganci, která mu jednou přinese zkázu. Lepší je být neúspěšný, který se usilovně snaží, než úspěšný, který se nikdy snažit nemusí.“

Dennison zavřel oči. Ta slova mu přišla směšná. Je snad lepší být zoufalec Dennison než génius Varion?

Co bych tak mohl mít, co Varion nemá?

Najednou se zarazil. Kolem něj se ozývaly různé zvuky – dýchání, reptání, povely. Jeden z admirálů hlasitě klel.

Dennison nechal oči zavřené. Ty admirálovy kletby – věděl, co je vyvolalo. „Bitva o Tightendow 1,“ pronesl. „Varion právě zlikvidoval východní křídlo stíhačů, že?“

„Je to opravdu tak,“ přitakal císař.

Dennison vstal, oči stále zavřené. „Na páté obrazovce. Doráží na dělový člun v západním sektoru obrazovky. Teď ho ničí, i když ještě před chvílí se zdálo, že je v bezpečí. Na prvním monitoru doráží na vlajkovou loď. Dostane ji do deseti minut. Na deváté obrazovce, u Taurtanu, vede vaše stíhače do léčky. Nějakým způsobem je odřízne – nevím jak, ale vím, že to dělá. Jsou ztracení.“

Mlčení.

„Na osmé obrazovce, planeta Falna, prolamuje frontovou linii. Potom si najde způsob, jak zahnat dělové čluny na ústup, prolomí jejich palebné linie a otevře si tak cestu pro své stíhače.“

„Ano,“ zašeptal císař.

Dennison otevřel oči. „Nevím, jak to všechno udělám, Vaše Výsosti. V tom se od něj liším. On dokáže své sny realizovat.“ Dennison se otočil k císaři. „Máme stále ještě tu štěnici ve Varionově vysílači klagu?“

„I když je užitečná,“ odpověděl mu císař, „dozvídáme se jeho povely jen pár okamžiků před jejich vykonáním. Snad jen díky tomu jsme se dokázali držet tak dlouho.“

„Krátce před smrtí,“ odvětil Dennison, „mi Kern prozradil, že byste mohli najít způsob, jak padělat vysílání mezi Varionovou lodí a všemi ostatními.“

„Ano, to na velké vzdálenosti,“ připustil císař zamračeně. „Je ale mnohem lepší ho jen špehovat. Pokud bychom začali zprávy padělat, Varion a jeho lidé by na to rychle přišli. Ztratili bychom dlouhodobou taktickou výhodu za několikaminutové zmatení.“

„Vaše Výsosti,“ namítl Dennison, „nic dlouhodobého už není. Pokud Varion dnes vyhraje, jsme všichni mrtví.“

Císař se zamračil ještě víc. Chvíli zamyšleně seděl a mnul si bradu. „Co navrhuješ?!“ zeptal se ho nakonec.

Co navrhuju? přemítal Dennison. Už jsem selhal dost. Proč s sebou stahovat celou říši?

Už se chystal císaři odpovědět, že těmi poznámkami nemyslel nic, ale potom se kdovíproč zarazil. Optimismus a pesimismus.

Při studiu Variona se toho hodně dozvěděl – taktiku, strategii, způsob ovládání eskadry. Podle všeho se ale nenaučil to, co bylo nejdůležitější.

Sebevědomí.

„Budu potřebovat oddíl techniků a asistentů,“ oznámil císaři, „a těch deset monitorů od vašeho trůnu. A ještě technika, který je obeznámen s tou štěnicí umístěnou ve Varionově klagu.“

Císař ještě chvíli nehybně seděl ve velitelském křesle a zkoumavě si Dennisona prohlížel. Potom kupodivu vstal a zavolal na jednoho z admirálů. Za chvilku do velitelského centra rychle přivedli jakéhosi mladého technika.

„Vy dokážete napíchnout datové linky klagu toho zrádce?“ zeptal se Dennison drobného mužíka. „Odeslat falešná data do Varionovy lodi?“

Technik přikývl.

„Jak dlouho to dokážete udržet?“ pokračoval Dennison v dotazech.

„To nedokážu odhadnout,“ odpověděl technik. „Nemusí ho ani napadnout, že by mohl mít napíchnutý osobní vysílač. O té technologii nic neví. Změna jeho dat ale vyvolá určité rušení, kterého by si jeho technici měli všimnout a upozornit na ně. Pokud bych se měl dohadovat, asi by to bylo kolem půl hodiny.“

Dennison zamyšleně přikývl.

„Pane,“ pokračoval technik, „nebude to moc užitečná půlhodina. Můžeme mu posílat falešné zprávy a dokážeme blokovat skutečné zprávy od jeho admirálů. Nedokážeme ale zastavit rozkazy vycházející ven z Osamoceného jestřába, proto devíti zbývajícím bojovým formacím brzy dojde, že Varion už neví, co se skutečně děje, a že vychází z nesprávných informací.“

„Na tom nesejde,“ odpověděl Dennison. „Připravte se na průnik do té linky. Chci, aby to vypadalo, jako by flotily v devíti dalších bitvách dělaly přesně to, co říkám. Místo skutečných zpráv, které Varionovi posílají velitelé, mu podstrčíme vymyšlené, které vám popíšu.“

Technik přikývl, shromáždil malou skupinu a přesunuli se k sadě konzolí na boční straně místnosti.

„Jak nám to prospěje, Dennisone?“ zeptal se císař tlumeně.

„Získáme tím možná trochu času? Způsobíme trochu zmatek?“

„Ano,“ odpověděl Dennison. „Zajistěte, aby ho vaši admirálové využili co nejlépe.“

„A co ta desátá bitva?“ zeptal se ještě císař. „Ta, které se Varion účastní osobně. Nemůžeme klamat jeho vlastní zrak – a tahle bitva se odehrává nejblíže Bodu 1. Pokud tady zvítězí, přijde sem a žádná z našich flotil ho nedokáže zastavit.“

Dennison se otočil a pohlédl na desátou mapu. V celé své kráse se tam vznášel Osamocený jestřáb, Varionova vlajková loď.

Dennison stočil zrak z lodi na zbytek obrazovky a začal ho podrobně studovat, jak pátral po konkrétní stíhací eskadře. Pokud byl Varion přítomen, vždycky se pohybovala v předních řadách. Vedla ji jedna konkrétní pilotka – žena, která vstoupila na Kress po Varionově boku.

Dennison přešel k admirálovi, který v této desáté bitvě zápolil s Varionem. „Pane, chtěl bych vás požádat o laskavost. Vezměte pět stíhacích eskader a zajistěte, aby zničily úplně všechny stíhačky v jednotce v bodě 566.“

„Pět eskader?“ zeptal se admirál překvapeně.

Dennison přikývl. „Není nic důležitějšího, než likvidace těchto stíhačů.“

Admirál pohlédl tázavě na císaře, který přikývl. Admirál se otočil, aby splnil rozkaz, a stárnoucí monarcha si nejistě změřil Dennisona, který se k němu vrátil. Potom císař ustoupil stranou, ukázal na své velitelské křeslo, obklopené desítkou menších monitorů. „Budeš potřebovat tohle.“

Dennison se zarazil, potom se mlčky usadil.

„Jsem připraven,“ oznámil mu technik.

„Narušte přenos,“ požádal ho Dennison a zhluboka se nadechl, „a ukažte Varionovi přesně to, co vám řeknu.“

Muž ho uposlechl a Dennison převzal řízení devíti bitev. Tedy, přesněji, převzal nad nimi falešnou kontrolu. Světla na jeho obrazovkách lhala. Smyšlené pozice, odeslané Varionovi jako otrávený plod vědění.

O tom, jaké to je být Dennisonem.

Varion přeskupil své stíhače směrem k dělovému člunu umístěnému na planetě Falna ve snaze zatlačit linii císařských. Ve skutečnosti k tomu opravdu došlo. V simulaci ale Dennison provedl několik změn. Jedné z císařských lodí se podařil náhodný zásah a Varionova linie stíhaček byla zasažena na nesprávném místě. Falešná císařská linie se stmelila a zničila Varionovy lodě sice nepravděpodobným, ale možným způsobem.

Dennison provedl podobné změny ve všech devíti bitvách. Tam eskadra zaútočila pod špatným úhlem. Jinde selhaly motory velitelské lodi v ten nejhorší okamžik. Jednotlivě šlo o drobné problémy, ke kterým dochází během každé bitvy. Nic už se ale nedařilo přesně podle plánu. Všechny tyto drobné nehody se ovšem střádaly.

Zatímco devět bitev probíhalo v podstatě podle plánu, Dennison posílal Varionovi stále zkreslenější obraz o jeho bojištích.

I když se Stříbrná hříva snažil, jak mohl, nedařilo se mu. Stíhací eskadry se rozpadaly. Dělové čluny míjely své cíle a padaly za oběť zbloudilým řízeným střelám. Velitelské lodě odpadaly a některé sektory obsadil nepřítel – to vše v řádu minut, ve všech devíti bitvách.

Ve Varionově blízkosti splnilo pět císařských stíhacích eskader požadovaný úkol. Lodě, které Dennison označil, byly zničeny během necelé minuty, i když významný přesun palebné síly vytvořil mezeru v ústřední imperiální linii a způsobil její rozpad. Dennison nevěnoval pozornost této předem prohrané bitvě ani zprávám o tom, že i ostatní bitvy probíhaly podstatně hůř než jeho simulovaná vítězství. Ignoroval dokonce i císaře, který požádal o druhé křeslo, mlčky se posadil vedle něj a sledoval, jak se mu jeho říše hroutí před očima.

Dennison nic z toho nevnímal. Na chvilku byl dokonalý on. Byl Varionem, dařilo se mu vše, na co sáhl. Jeho naděje se měnily ve skutečnost. Jeho povely odpovídaly jeho snům. Byl jako bůh.

Tak takové je vyhrávat, řekl si Dennison v duchu, zatímco jeho lidé padělali vítězství jedné z jeho eskader, které odeslali Varionovi. Takové to je, když očekáváš vítězství. Je to opravdu to, co celou tu dobu vnímal? Je si tak jistý sám sebou, že vidí celý svůj život jen jako simulaci, hranou přesně tak, jak si sám přeje?

Pár chvil si ale pro změnu i Varion musí zažít, jaké to je být Dennisonem.

Nechal taktické tkanivo souboje zhroutit a způsobil přesuny Varionových sil.

Jediná bitva, kterou nemohl Dennison řídit, se odehrávala tam, kde byl přítomen Varion osobně.

Když však Stříbrná hříva nabyl dojmu, že prohrává v ostatních částech galaxie, začal dělat chyby i na vlastní frontě. Riskoval stále více, zápolil s tou všemohoucí silou, kterou představoval Dennison.

„Pomsta,“ zašeptal císař. „Toužil jsi po ní, Dennisone? Jde v tomhle celém o poslední, krutý podvod na tvém bratrovi předtím, než se zmocní naší říše?“

Ano, řekl si Dennison v duchu. Tohle je jeho vítězství – vítězství nad Varionem, nad zpackaným životem. Tohle je jeho okamžik – dokonalé bitevní crescendo, celý vesmír poddávající se jeho vůli.

Potom byl konec.

„Někdo si musel všimnout té štěnice!“ vykřikl technik, když obrazovky náhle s bliknutím přepnuly zpět ke skutečným bojům. „Vibrace klagu byly trochu nepravidelné, varoval jsem vás!“

Dennison se opřel v císařově velitelském křesle a vypustil dech, který dlouho zadržoval. Hluk v místnosti zeslábl – admirálové během tohoto odkladu nic moc nezískali. Selhal jsem, řekl si Dennison v duchu. Ten podvod nevydržel dost dlouho a Varion už věděl, že ho někdo napálil. Když získal komunikaci zpět pod kontrolu, mohl lehce znovu převzít velení nad ostatními bitvami.

„Cos to udělal?“ zeptal se císař Dennisona zoufalým hlasem.

Dennison neodpověděl. Seděl nehybně a upřeně pozoroval monitory.

Na chvíli se mu téměř podařilo přesvědčit sama sebe, že je Varionem. Vítězem.

„Vaše Výsosti!“ ozval se překvapený hlas ze zadní části místnosti. Byl to onen postarší admirál, který ukazoval na obrazovku. „Podívejte! Podívejte na jednotky Stříbrné hřívy…“

V desáté bitvě, kterou nemohl Dennison pozměnit, zanechalo několik Varionových stíhacích eskader svého útoku. Potom přerušil útok i samotný Osamocený jestřáb.

„Vaše Výsosti, oni ustupují!“ oznámil další admirál udiveně.

Císař vstal a otočil se k Dennisonovi. „Co…?“

Dennison se také zvedl a přešel k obrazovce. Mohlo by to… Pokud Varionovi technici tu chybu odhalili a sami ji opravili, předtím, než vůbec Varionovi oznámili, co se děje… a prodloužili ještě tak o pár chvil dobu, po kterou byl Varion přesvědčen o své prohře…

Dennison sledoval ústup Varionových jednotek a v tu chvíli mu to došlo. Pochopil to z uspořádání nepřátelských lodí.

Zvítězil. Jeho trik zabral. „Ve všem, na co Varion sám přišel, nebo co se naučil,“ konstatoval Dennison, sám trochu překvapený, když si sedal zpět do křesla, „přes všechny úspěchy, přes jeho génia, jedno se nikdy nenaučil…“

Odmlčel se, sáhl po svém tabletu a vyhledal konkrétní zdroj dat. Cvaknutím tlačítka přenesl obraz na hlavní obrazovku – obraz z Varionovy služební místnosti předávaný štěnicí, o jejíž existenci Varion vždy věděl. Ze štěnice, kterou nechal na místě, protože ho to začalo bavit. Přesně tento obraz Dennison očekával.

Na obří obrazovce se objevil záběr na velkoadmirála. Lord Varion Crestmar zvaný Stříbrná hříva, největší vojenský génius své doby, seděl za svým stolem na palubě Osamoceného jestřába. V ochablých prstech držel zbraň a z otvoru v čele mu stále ještě stoupal dým.

„Nikdy se nenaučil prohrávat,“ zašeptal Dennison.

Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com v prosinci roku 2008

Přeložil Tadeáš Pelech