Když mi bylo jedenáct, Země shořela.
Pořád si vzpomínám, jak táta s řevem vběhl do hotelového pokoje na vesmírné stanici. Nepamatuju si, co přesně řekl. Ale se strachem v očích mě popadl a hodil si mě přes rameno. Totéž udělal i s mojí malou sestřičkou Irenkou a pak se zase prohnal dveřmi – a oba jsme mu poskakovali na deltových svalech jako pytle brambor.
Nevzal zavazadla ani naše hračky.
Dokonce ani můj invalidní vozík.
Vzpomínám si, že na zahnuté chodbě bylo plno dospělých: řvali, mlátili se a ječeli.
Jeden se nám postavil do cesty a táta ho doslova odkopl.
A to nikdy v životě nikomu neublížil.
Irence byly teprve čtyři roky a bez ustání volala mámu. Jenže máma byla na pohovoru na druhé straně stanice a nikde jsme ji neviděli.
Pořád jsem myslel na vozík. Jestli se děje něco tak hrozného, že taťka zapomněl na můj nový drahý vozík, tak je to vážně, vážně zlé.
Dorazili jsme ke vchodu do lodi, ale stáli tam velcí chlapi s puškami a nechtěli tátu pustit na palubu.
Řval na ně. Oni zase řvali na něj.
Vzpomínám si, že mě a Irenku pomalu postavil na zem a oba nás velmi pevně objal. Hladil nás velkýma rukama po zátylcích a přitom k nám mluvil.
„Mirku, jsi starší. Musíš se postarat o Irenku. A po tobě, Irenko, chci, abys byla na bratříčka hodná a poslouchala ho. Oba odsud musíte odletět, ale já s váma nemůžu.“
Velcí chlapi s puškami ustoupili a vchodem prošli nějací lidé v lodních blůzách a pokusili se mě s Irenkou odtáhnout od táty.
Přepadla mě panika.
Nechtěl jsem se ho pustit.
Irenka kopala. Já vřeštěl, protože kopat jsem nemohl.
Ze všech sil jsme se drželi tátovy košile.
Nakonec nás okřikl tak nahlas, že jsme zmlkli, protože jsme ho nikdy neslyšeli říkat taková slova ani takhle řvát.
Omluvil se nám a oba nás políbil. Pustili jsme mu límec.
„Pamatujte si mě,“ řekl, když nás lidé z posádky začali odnášet. „Pamatujte si na tátu a mámu. Budeme vás pořád mít rádi!“
* * *
Loď byla plná lidí. Hlavně dalších dětí.
Stěnami se rozlehlo dunění a některé děti zaječely. Já byl ale klidnější. Poznal jsem, že jsme se odpojili od stanice, ucítil jsem totiž, že se ztratila veškerá přitažlivost.
To bylo dobré. Kde není gravitace, nepotřebuju vozík.
Členové posádky, kteří nás odnesli od táty, se s námi ani nebavili. Honem nám našli dvoumístnou G sedačku, zapnuli nás do ní a zamířili jinam.
Irenka popotahovala a plakala a já ji držel za ruku a koukal z okna. Nejspíš jsem byl ještě příliš omráčený a vlastně si ani neuvědomoval, co se právě stalo s naší rodinou.
Loď vyrazila a velké prstence stanice se nádherně točily. Ucítil jsem v břiše přetížení, pak změnilo směr o devadesát stupňů. Táhlo mě to na bok a výjev v okně se roztočil a stanice se začala rozpadat. Nevím, co se stalo, ale uviděl jsem, že celou‘ stanici jako by na chvíli obalil jakýsi jiskřivý oblak, a pak přišel tak ostrý bílý záblesk, že jsem si musel zakrýt oči.
Když jsem se rozkoukal, stanice už byla pryč a přetížení mě tak prudce vtisklo do sedačky, že se mi těžko dýchalo.
Irenka už neplakala, jen tiše kňourala a tak pevně mi svírala ruku, až mě napadlo, jestli si nezpřetrhá nějaké šlachy.
Loď letěla. Rychle.
Noční stranu Země pokrývaly ohromné kaňky, které slabě rudě žhnuly jako nějaká obrovská rozdrážděná vyrážka.
Tu a tam prosvitly mohutnými, kypícími mračny záblesky.
Kolem naší sedačky se šinul nějaký dospělák ve skafandru a s helmou pod paží. Poklepal jsem mu na ruku a ukázal z okna.
„Co se to děje?“
Zastavil se, nahnul se přes nás a vykoukl ven.
„Udeřili na oběžnou dráhu,“ řekl americkou angličtinou. „Teď vysílají do atmosféry antihmotový hlavice. Pane na nebi…“
Zatímco jsem hleděl z okna, vyrazil k zádi.
Věděl jsem, že někde tam dole se dostali do potíží moji bratranci, sestřenice a prarodiče. Kouřová oblaka byla tak hustá, že jsem nedokázal jasně rozeznat světadíly, ale stejně jsem se snažil najít Evropu. Polsko leželo u moře a říkal jsem si, že u moře to třeba nebude tak zlé.
Dokud jsem nespatřil denní stranu a nevšiml si, že všude, kde ty žhnoucí kaňky zasáhly oceán, vybuchuje voda ve smrštích bílé páry.
A ty kaňky se kvapem šířily, jako když jsme ve škole koukali na zrychlený záznam, jak roste plíseň v Petriho miskách.
Potom se loď obrátila, přišel jsem o výhled a ještě větší přetížení mě zamáčklo zpátky do sedačky.
Odvrátil jsem pohled od okna a zjistil, že se o mě Irenka opírá. Byla vyčerpaná a měla zavřené oči.
Začala pravidelně a zlehka oddychovat a zanedlouho jsem ucítil, že mi padají víčka, a pak už nebylo nic, jen vzpomínky na navždy ztracené rodiče.
* * *
Irenka se probudila s pláčem a museli přijít dospěláci v lodních blůzách a odnést ji na záchodky. Když ji zase přinesli, měla na sobě jen a pouze plenku. Řekli mi, že se jí stala nehoda a čisté oblečení dostane až za hodinu. Sestřička měla nateklé a vypoulené oči a na všechno teď hleděla, jako by ji to mohlo pokousat.
Zeptal jsem se, jestli si ji můžu posadit na klín, a po chvilce přemlouvání mi řekli, že ano, pokud budeme oba zapnutí. Létat ve stavu beztíže bez pásů je nebezpečné. Ale to jsem už věděl.
Irenka se mi schoulila na klíně a plenky na ní potichu zašustily. Zapnul jsem nás a ovinul kolem ní ruce.
Zaklonil jsem hlavu, zavřel oči a zadoufal, že si odpočinu. Byl jsem unavený jako ještě nikdy.
„Chci maminku,“ zaškemrala Irenka slabým hláskem.
Otevřel jsem oči a zadíval se jí do tvářičky.
„Já taky,“ opáčil jsem. „Ale myslím, že máma s tátou jsou mrtví.“
Sestřička ztuhla, začala zase kňourat a přitiskla se mi obličejem na prsa.
Pevně jsem ji objal a ucítil v krku knedlík. Netušil jsem, koho je mi líto víc: jestli sestřičky, mě nebo rodičů. Přemohl jsem příval smutku a snažil se zůstat v klidu. Pořád jsem cítil, jak mě táta držel za hlavou, když se mi díval do očí a říkal, že se musím postarat o Irenku – protože věděl, že ani on, ani máma už nebudou moct. Tvářil se při tom odevzdaně. Odevzdaně, ale zcela důstojně. Zatímco ostatní dospěláci na stanici propadali panice, on se postaral o to, abychom se s Irenkou dostali do bezpečí.
Teď jsem pro sestřičku musel být silný já. A musel jsem být silný kvůli nám oběma.
Ztěžka jsem polkl, mlčky ronil slzy a něžně hladil Irenku po zlatých vláscích.
O hodinu později přišla k naší sedačce nějaká dospělá paní. Byla starší než všichni dospěláci, které jsme na palubě viděli, a krátké vlasy jí už šedivěly. Působila mateřsky, usmála se na nás a poplácala nás po ramenou.
„Mluvíte TransComem?“
„Ano,“ opáčil jsem.
„Dobře. Můžete mi prosím říct, jak se jmenujete a kolik je vám let?“
„Já jsem Miroslaw Jaworski. Tohle je má sestra Irenka. Mně je jedenáct, jí jsou čtyři.“
Milá paní si zapsala naše jména do PDA.
„Víte, kde máte rodiče?“
„Ano. Tátu nechtěli pustit na palubu. Už je mrtvej.“
Sevřela rty a zamračila se.
„To mě mrzí, zlatíčko. Kapitán nedovolil, abychom na palubu vzali víc dospělých, než už tu bylo. Jsme plní.“
To mě moc neutěšilo. Ale snažil jsem se zůstat silný. Něco mi říkalo, že moje dětství vzalo rychlý konec a čím dřív se začnu chovat jako chlap, tím líp.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Ehmmm… Sledoval jsi posledních pár měsíců zprávy?“
„Ne.“
„Ono se… oni… ne, asi bude lepší, když ti to nebudu vysvětlovat. Zlatíčko, někdo zahájil válku. Hrozně škaredou válku.“
„Proč?“
Žena se odmlčela, rozostřily se jí oči a rozechvěly se jí zamračené rty.
„Nemám nejmenší ponětí, sakra,“ zašeptala.
Potom si vzpomněla, s kým mluví, omluvila se, že kleje, a vrátila se k sepisování informací. Poznamenala si, kde jsme žili, zeptala se nás na jména členů širší rodiny, a zjišťovala, co nám chutná, jestli máme nějaká oblíbená videa, na která jsme rádi koukali, a jestli by o nás neměli dospělí na lodi něco vědět. „Nemám tu vozík,“ odpověděl jsem.
„Prosím?“
„Na zemi se bez něj nehnu.“
Udělal jsem, jako že kývám malým joystickem na ovládání elektrického vozíku, bez kterého bych se nikam nedostal, leda že bych se plavil po zemi.
„Jsi ochrnutý?“
„Ano.“
Opět se jí roztřásly rty a bezděky zvedla ruku a odhrnula mi z čela pramínek vlasů.
„To nic,“ řekl jsem. „Kde není přitažlivost, tam nohy ani nepotřebuju. To je jeden z důvodů, proč šla máma na ten pohovor. Myslela, že sežene práci v nějaké kolonii na asteroidu, kde už si tím vozíkem nejspíš nebudu muset nikdy lámat hlavu.“
„Ovšem. Vyřídím to kapitánovi. Dokážeš se postarat o sestru, nebo mám zjistit, jestli by o ni nemohl pečovat někdo z nás?“
„Já chci Mirka,“ prohlásila Irenka, ani se na ni nepodívala a instinktivně mě objala s takovou silou, až jsem si pomyslel, že nemusím nic říkat.
Paní vstala a speciální boty ji udržely na podlaze. Ještě jednou mě něžně pohladila po vlasech.
„Když budete potřebovat s něčím pomoct, tak stiskněte to modré tlačítko na sedačce před vámi. Jmenuju se Elaine a patřím k posádce. Jinak obrazovka pod tím tlačítkem je počítač, můžete na něm něco sledovat nebo si zahrát nějakou hru.“
„Díky,“ opáčil jsem. „Ale hlavně by mě zajímalo, kam vlastně letíme.“
„To se ještě neví. Kapitán se teprve musí rozhodnout. Pod útokem není jen Země.“
* * *
Letěli jsme obyčejnou lodí pro meziplanetární lety. Takové lodě jsou tak obyčejné, že nemají ani jména, jen čísla. Kapitán se nás snažil co nejlíp uvést do obrazu, ale zřejmě nebyl zvyklý mluvit k dětem, a tak jsem se musel pořád obracet na Elaine, aby mi něco vysvětlila.
Řekla, že se kapitán rozhodl, že nás vezme na Jupiter, kde v tamějších vesmírných koloniích možná najdeme další uprchlíky.
Téměř neustále jsem cítil přetížení, museli jsme totiž letět co možná nejrychleji, abychom unikli válečným družicím, které ještě lovily mezi Zemí a Měsícem.
To znamenalo, že jsem musel strávit první půlku cesty na sedačce, kterou nám s Irenkou přidělili, což by mi ani tak nevadilo, kdybych nepotřeboval, aby mi Elaine pomohla pokaždé, když jsem musel na záchod. Jak mě tak nosila uličkou, pár mladších teenagerů se mi smálo a pokřikovalo na mě, že jsem děcko. S tím jsem si nedělal hlavu. Když člověk stráví dětství jako mrzák, zvykne si, že se k němu spousta dětí nikdy nechová hezky.
Ale když si začali dobírat Irenku, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat.
Počkal jsem, až se dostaneme za půlku a poletíme několik hodin setrvačností, než začneme zpomalovat. To byla doba, kdy se ostatní děti cítily divně a já líp. Několik předešlých měsíců jsem kvůli přípravám na máminu očekávanou práci na asteroidech strávil ve středu stanice ve výcvikových místnostech s nulovou gravitací. Teď jsem nabyté zkušenosti maximálně zúročil.
Stačilo, aby ztmavlo pár monoklů a nateklo pár rtů – jak jejich, tak mých –, a udělali jsme si jasno.
Když na to přišla Elaine, tak mi pochopitelně pořádně vynadala. To dospělí musejí, aby si všichni mysleli, že nestojí na ničí straně.
Ale když se vrátilo přetížení a já zase potřeboval, aby mi pomohla na záchod, tiše mi prozradila, že je ráda, že jsem se sestřičky zastal, a pár spratků přestalo tak zlobit.
Nikdo mě už nepopichoval a ti, co otravovali Irenku, už ani necekli.
A to mi stačilo.
* * *
Obrovský Jupiter za lodními okny vypadal nádherně. Vznášel se za nimi už týden a pomalu se zvětšoval s tím, jak jsme upravovali kurz a slétali na oběžnou dráhu, abychom se spojili s jednou z jupiterských stanic, o kterých kapitán krátce pohovořil před tím, než jsme opustili soustavu vnitřních planet.
Nevím, co jsme si všichni mysleli. Vnímali jsme jupiterské kolonie jako nějaký bájný cíl a všichni jsme si s nimi začali spojovat různá – a později mi došlo, že nereálná – očekávání. Obzvlášť Irenku Jupiter uhranul.
Připadal jsem si hrozně, musel jsem jí totiž pořád připomínat, že až vystoupíme z lodi, neuvítají nás u dveří máma s tátou. Vždycky se na mě naštvala a prohlásila, že mě nesnáší, protože jsem rád, že umřeli a můžu teď zastávat tátovu roli a sekýrovat ji. Hned nato se vydala na malé hřiště, které posádka přichystala ve spodním nákladovém prostoru, a hodinu jsem ji neviděl. Pak se rozmrzele vrátila na sedačku, omluvila se, že na mě byla zlá, a zakončili jsme to pořádným objetím.
Zrovna byla vepředu na záchodě, když světla na palubě zčervenala a z lodního rozhlasu se ozvalo houkání.
Pak zaburácel kapitánův hlas a na chvilku přehlušil ječení ostatních dětí.
„ZAÚTOČILA NA NÁS AUTOMATICKÁ OBRANNÁ DRUŽICE! PŘIPOUTEJTE SE A PŘIPRAVTE SE NA VELKÉ PŘETÍŽENÍ!“
Okamžitě jsem pomyslel na Irenku zavřenou na záchodcích. Odrazil jsem se rukama od sedačky, ale Elaine mě chytila za ruce a rychle mě stáhla zpátky.
„Budeš poslouchat!“ zařvala na mě.
„Ale co sestřička!“
Všimla si, že hledím vytřeštěnýma očima na záchodky, kývla hlavou a řekla: „Zůstaň tu, já pro ni dojdu!“
Téměř se rozběhla uličkou a úchytné boty dělaly křup-křup. Podařilo se mi zapnout pásy a pak do nás pořádně praštilo přetížení. Loď s námi mlátila ze strany na stranu, nahoru a dolů, a palubou se rozléhal křik, vřískot a nářek. Elaine se udržela na nohou, došla až k záchodkům a otevřela dveře speciální kartou, kterou nosila na šňůrce. Na chvilku zmizela vevnitř a vzápětí se vynořila s Irenkou. Ta se zoufale rozhlížela kolem dokola a kopala nohama. Elaine na ni ječela:
„Klid! Klid, broučku!“
Všemi na palubě zacloumal další sled prudkých manévrů. Zahlédl jsem, že jedna dívka vyletěla ze špatně zapnutých pásů a praštila se o strop. Chvilku se bezvládně vznášela a pak mi prosvištěla nad hlavou, zmizela někde za mnou a ozvalo se nechutné bum.
Nicméně Elaine držela Irenku pevně a vyrazila s ní ke mně, ale vtom přišel tak strašný náraz, až mi cvakly zuby, a zpod podlahy se začalo rozléhat úpění a skučení.
Najednou jsem dostal pocit, že mi snad prasknou bubínky, a na chvilku jsem si uvědomil, že jsme byli zasaženi. Elaine a Irenka na mě prostě jen hleděly, obě utvářely ústy ohromené o a unikající vzduch jim cuchal vlasy.
Pak z opěrky na sedačce vylétl oranžový dekompresní štít, snesl se na mě jako rubáš a zavřel se.
Zařval jsem Irenčino jméno, snažil jsem se rozepnout si pás přes prsa a při tom jsem vykukoval okýnkem ve štítu a viděl palubu jako ve zlém snu, všude blikala rudá světla a podlaha se trhala na kusy. Podařilo se nám vyměnit si se sestřičkou poslední pohled a Irenka malou pusou zavřískala: Mirku! Pak se všechno překlopilo, zamáčklo mě to do sedačky a dekompresní štít kolem mě začal plácat a pleskat sebou.
* * *
Když jsem přišel k sobě, byl jsem skrznaskrz otupělý. Děsně mě bolely uši a celý předek košile jsem měl špinavý od krve z nosu. Bylo mi to jedno. Dlouhou dobu jsem jen seděl s pevně zavřenýma očima a znovu si v duchu přehrával, jak sestřička neslyšně křičí moje jméno.
Nakonec jsem ucítil, že se mi z prsou dere ohromný řev. Jakmile se ze mě vydral, dlouhé minuty jsem kvílel a upadával si obličej a ruce smrkanci, slzami a krví. Když to přešlo, byl jsem tělesně i citově tak vyčerpaný, že jsem sebral sílu jen k tomu, abych párkrát naposledy popotáhl, a pak už jsem zase necítil skoro nic.
Hodiny plynuly. Nehýbal jsem se, dokud si moje střeva nezačala stěžovat, a přečetl jsem si na malé LCD obrazovce na područce sedačky pokyny pro stav nouze. Dekompresní štít se nafoukl jako balon a udělal mi trochu místa. A tak jsem si rozepnul pásy a podle instrukcí odtáhl kus čalounění ze sedačky, odkryl jícen nouzového záchodu pro použití ve stavu beztíže a vykonal potřebu. Potom jsem prostě seděl, civěl okýnkem ve štítu a sledoval, jak se kolem mě pozvolna otáčí černý vesmír posetý hvězdami.
Došlo mi, že jsem při dekompresi vyletěl z lodi nebo že byla sedačka navržená tak, aby nás v případě nouze katapultovala. Vlastně na tom nezáleželo. Irenka umřela pět metrů ode mě a já tomu mohl nanejvýš přihlížet.
Zklamal jsem ji. A zklamal jsem tátu, který mi řekl, ať na ni dávám pozor.
Hrozně jsem si přál zmizet ze světa.
Vydral se ze mě další řev, ale všechny síly mě už opustily.
Zase jsem usnul.
* * *
Probudil jsem se s leknutím.
Dekompresní štít kolem mě pomalu splaskával.
Rychle jsem poklepal na LCD na područce, začal se divit, proč systém nespustil poplach, a zjistil, že se dekompresní štít sám stahuje do opěrky pro hlavu.
Na chvilku jsem se schoulil, protože jsem čekal vesmírné vzduchoprázdno, ale uviděl jsem, že jsem v osvětlené, železnými žebry lemované chodbě… nějaké jiné lodi?
Seděl jsem sám v pravoúhlé místnosti s vysokým stropem. Byla obrovská, aspoň tedy oproti palubě lodi, na které jsme původně unikli s Irenkou.
Irenka. Zalila mě prudká vlna sklíčenosti, přitáhl jsem si ochrnutá kolena k tělu a zabořil do nich hlavu. V duchu se mi zas a znovu přehrávala sestřina zoufalá smrt, a tak jsem si začal pomalu bušit čelem do čéšek, protože jsem tu hrůzu nedokázal zastavit. Zůstane to takhle navždycky? Pořád Irenku uvidím, bude přede mnou miliónkrát umírat, aniž bych s tím mohl něco udělat?
Na druhé straně velkého prostoru něco zařinčelo, a tak jsem rázně zvedl hlavu. Uviděl jsem, že se tam otevírá kulatý průchod.
Srdce mi začalo splašeně bušit do hrudi. Zůstal jsem v sedačce a díval se, jak otvorem proplula nějaká malá postava v bílých splývavých šatech podobných pyžamu a přicvakla se botami k podlaze.
K mému údivu to byla stará žena.
Měla vrásčitou kůži černou jako uhel a oči s velkými tmavými duhovkami.
Upřela na mě pohled. Vůbec nemrkala. Potom rychle křup-křup-křup vykročila ke mně.
„Ten kluk je v hrozným stavu, Howarde,“ řekla, ale ne mně. Mluvila americkou angličtinou, ovšem s výrazným přízvukem, jaký jsem zatím slyšel jen v televizi. Když došla blíž, všiml jsem si, že má v uchu nějaký malý přístroj – sluchátko s mikrofonem. Jenom jsem na ni koukal a ona si pomalu dřepla kousek od sedačky a prohlížela si můj obličej, zaschlou krev na košili a to, jak se mi mírně třesou zaťaté pěsti a ruce kolem kolen.
„Máš nějaký jméno, synu?“
„Miroslaw,“ opáčil jsem a kvůli zaschlému hlenu a krvi v nose to znělo, jako bych měl hroznou rýmu.
„Takže seš… Rus?“
„Polák.“
„No, můžeš děkovat Bohu, že nám ten tvůj malej záchrannej člun vletěl do cesty, Miroslawe z Polska. Vražednejm družicím toho při útoku na Jupiter moc neuniklo. Dokud neodletěly, nechali jsme s Howardem observatoř potmě. Pak jsme provedli prakovej skok a jsme fuč.“
„Co to má znamenat?“
„Všecko je teď automatika. Už není žádný vojsko, zůstaly jenom vojenský stroje. Vražedný družice vnímají jako terč úplně všechno. A tak jsme s Howardem usoudili, že uděláme nejlíp, když zmizíme.“
„Kam?“
„Ke Kuiperově pásu. Jinam to nejde. Hodláme najít Průzkumníky.“
Průzkumníci. Slýchal jsem o nich na škole: podnikali soukromě financované lety do hlubokého vesmíru, aby zjistili, jestli za Neptunem neleží úrodná půda ke kolonizaci. Všechny výpravy přestaly posílat data, jakmile minuly oběžnou dráhu Pluta. Obecně se mělo za to, že pomřely.
Ale skutečně se tak stalo?
Jenže hlavní pro mě teď byla smrt Irenky, a tak jsem se Průzkumníky nijak netrápil. Dál jsem si objímal kolena a zíral za tu starou ženu jen tak do prázdna.
„Jsem Tabita,“ představila se a natáhla ke mně ruku.
„Díky, že jste mě našli,“ odvětil jsem a slabě jsem jí s tou rukou potřásl.
„Nevypadáš zrovna nadšeně, Miroslawe.“
„Mirku. Sestřička mi říkala Mirku. Ona… ona…“
Nedokázal jsem to říct, ale zjevně jsem ani nemusel. Tabita mi přiložila starý sukovitý prst ke rtům.
„Klid, hochu. Přežils Ďáblův den. Pojď, umyješ se.“
Dovolil jsem jí, aby mě vzala za ruku a vytáhla ze sedačky. Šla díky úchytným botám po palubě a mě vlekla vzduchem za sebou. Mířili jsme k průchodu, kterým vstoupila.
Všimla si, že mi nohy jen tak vlají a že jsem při průlezu otvorem použil pouze ruce a přitahoval se podél madel.
„Nemůžeš chodit?“ zeptala se.
Přikývl jsem. Okamžitě si mě otočila a začala pátrat po zranění, ale odstrčil jsem ji. „Nic se mi nestalo. Jsem ochrnutej. Od narození.“
„Pro smilování,“ hlesla. „No, Mirku, tak to se my dva prostě budeme muset snažit, jak jen to půjde.“
„A co Howard?“ nadhodil jsem.
„To je můj muž. Za chvilku se s ním seznámíš.“
* * *
Howard a Tabita Marshallovi pocházeli z Virginie. Dostali práci na jedné z šesti původních Humasonových mobilních plošin s vesmírnými teleskopy, zamlada na ní sloužili jako technici a později převzali observatoř.
Zatímco jsme spolu mluvili, pomohla mi Tabita svléknout si košili a začala mi oplachovat obličej.
„NASA nám řekla, že teleskop je už moc starej a hodlaj ho vyřadit z provozu, jenže mně s Howardem se na něm hrozně líbilo, protože jsme díky němu byli blíž k tichý boží velkoleposti. Astronomové a další se sbalili a odletěli, ale my zůstali. Nejdřív na protest. Ale nakonec to NASA vzdala a nechala nás pracovat. Až do války jsme posílali data.“
Dozvěděl jsem se, že Howard vlastně před několika lety umřel, ale že ho nahráli do počítače a řídí teď observatoř jako její mozek. Slyšel jsem, že se to tak občas dělá při hodně dlouhých výpravách do hlubokého vesmíru, když se dobrovolně nabídne pilot, který je už příliš starý nebo nemocný, než aby letěl dál.
Byla to taková pokusná záležitost a spousta lidí na Zemi jí pořád tak docela nevěřila. Při rozhovoru s Howardera jsem si připadal trochu jako při rozhovoru s nějakým smyšleným kamarádem, protože jsem měl pocit, že je všude a zároveň nikde.
Samotnou observatoř představoval rozlezlý komplex postavený na malinkém kousku skály bohaté na rudu, který odpálili z jednoho trojánského asteroidu, co obíhá Jupiter. Když ze soustavy vnitřních planet přiletěly zabijácké družice a pustily se do útoku na jupiterské kolonie, Howard vypnul všechno aktivní vybavení, které vypnout mohl, nechal observatoř „potmě“ a doufal, že je s Tabitou žádná družice nezaměří.
Moje sedačka čirou náhodou zkřížila těm dvěma cestu, a když Howardova pasivní čidla zachytila známky života, trvala Tabita na tom, aby mě navzdory veškerému nebezpečí vzali k sobě.
Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem skoro pořád mlčel a většinu mluvení nechával na Tabitě – nebo Tab, jak chtěla, abych jí říkal.
Doslova přetékala příběhy, odvahou a neodolatelně dobrou náladou, takže jsem skoro zapomněl na ztrápenost, která se mi zakousla do srdce, když umřela Irenka. Ale dvojitá ztráta sestry i rodičů se mě držela jako bolest zubů – pořád ne a ne přejít a přestat bolet.
S Tabinou pomocí jsem se umyl a nasoukal do kombinézy, která mi byla velká a podobala se té její, a pak mi ukázala celou stanici. Většina oddělení byla zavřená a prochladlá, protože o údržbu se staraly především automatické mechanismy observatoře a Tab stačilo k práci a k životu jen pár místností. Ve stavu beztíže byla jako ryba ve vodě a vzala mě i do centrifugy, kde každý den alespoň pár hodin cvičila a nechávala na sebe působit dostředivou gravitaci, aby jí neslábly svaly a kosti.
„Vím, že nemůžeš hejbat nohama, Mirku,“ prohodila, „ale i tak ti vymyslíme nějakou pravidelnou sestavu. Zatím ti otevřeme a nachystáme jeden z pokojů. Nějakou dobu tu nejspíš pobudeš jako náš host.“
Zastavil jsem se.
„A co když nechci?“ řekl jsem.
Tab se na mě zadívala s nadzvednutým obočím. Ocelově šedé, nakrátko střižené vlasy jí trčely z hlavy jako chumel pružných prstýnků.
„To si, chlapče, myslíš, že máš v tuhle chvíli na vybranou?“
„Táta říkal, že člověk má vždycky na vybranou.“
Tab otevřela pusu a užuž chtěla něco namítnout, ale pak se zarazila a věnovala mi bedlivý pohled.
„To máš recht, hochu. Bůh ti dal svobodnou vůli a mně nepřísluší, abych ti ji brala. Mohli bychom tě posadit do jednoho z našich člunů. Můžeš zkusit štěstí.“
Zíral jsem na ni. Jestli tu zůstanu, tak mě ta bolest nepřejde, za to bych dal ruku do ohně. Na druhou stranu jsem ale netušil, jestli bych se jí vůbec dokázal zbavit nějak jinak.
Z očí mi opět vyhrkly horké slzy, a tak jsem si je začal zuřivě stírat rukávem od kombinézy.
Polsky jsem zaklel.
Tab si povzdychla a snesla se o něco níž, abychom si hleděli z očí do očí. Pak promluvila s obzvlášť silným jižanským černošským přízvukem.
„Je zatracená škoda, že se tohle všechno muselo stát, Miroslawe. Tvá rodina. Má rodina. Všichni naši drazí jsou fuč. Armageddon přišel, odešel a my jsme tu zůstali. Z čehož vyplývá, že s náma má Pán ještě nějaký plány. Ta tvá sedačka nepřiletěla ke mně a k Howardovi jen tak náhodou. Na to bych vzala jed. Netuším, co ještě ti táta říkal, ale povím ti, co říkával můj táta mně, když jsem byla ve tvým věku. Říkával, že bolesti se v tomhle životě člověk nevyhne. Za to můžou Adam a Eva.
Protože Pán potřebuje, abychom bolest poznali. Je to součást zkoušky. Sice tě bolesti nezbavím, ale můžu ti říct, že jednou budem všichni souzení podle toho, jak jsme tu svou snášeli, jak jsme ji využili a jak jsme díky ní plnili Pánovu vůli. Rozumíš?“
Nerozuměl jsem. Máma s tátou byli materialisti. Nikdy jsme nechodili do kostela. Tabin proslov mi zněl jako z nějaké učebnice dějepisu, ve které se píše o dobách, kdy si lidé mysleli, že je náboženství důležitější než věda. Bylo mi to cizí a byl jsem z toho nesvůj, ale nedokázal jsem popřít naléhavost, se kterou to řekla. A nedokázal jsem popřít ani srdečnou vlídnost v jejím výrazu.
Ronil jsem potoky slz a přestal jsem si je utírat.
Irence by se Tab líbila. Bylo trestuhodné, že tu nebyla.
Pak jsem něco v tom smyslu zakňoural a ucítil jsem, že si mě Tab přitahuje. Málem mě rozdrtila v překvapivě pevném objetí.
Bylo to poprvé, co mě někdo objal – doopravdy objal –, od chvíle, co jsme se rozloučili s tátou.
Brečel jsem Tab na rameno a ona mě prostě dál držela a zpívala polohlasem takovou něžnou písničku, což byl, jak jsem se nakonec dozvěděl, chvalozpěv.
* * *
Pochopitelně jsem se rozhodl, že zůstanu.
A bavili jsme se s Tab o Průzkumnících.
„Tak kde začneme?“ zeptal jsem se jí. „Nemůžeme pátrat jen tak naslepo.“
„Největší skupina Průzkumníků se údajně vydala stejnou cestou jako Pioneer 10. Nemohli bychom taky, Howarde?“
„Mrknu do souborů,“ odvětil Howard z reproduktorů ve stropě. „A, tady to je. Ano, asi by to šlo. Máme kliku, že jsme z toho prakovýho skoku vyskočili tam, kde jsme vyskočili, jinak bysme teď letěli úplně na opačnou stranu. Ale budeme muset chvíli počkat, teď bych další skok neriskoval. Ještě nejsme dost daleko od Jupiteru.“
„Nevadí,“ opáčila Tab. „Myslím, že čas patří mezi věci, co nám nedojdou.“
Nežertovala. I když jsme se neustále hnali vpřed, trvalo dva měsíce, než jsme proletěli přes oběžnou dráhu Pluta, a dalších osm, než jsme se dostali k vnitřní hranici Kuiperova pásu. Observatoř byla na dlouhé cesty dobře vybavená. O energii se starala bohatá zásoba paliva v podobě antihmoty a vzduch čistily velké hydroponní soustavy. Tab mě učila obsluhovat různé samočinné i manuální systémy observatoře a zas a znovu jsme dělali inventury všeho jídla a náhradních dílů. S Howardovou pomocí jsme si kreslili grafy a diagramy, abychom zjistili, jak dlouho nám všechno vydrží.
Tab s Howardem odhadovali, že pokud nedojde k poškození observatoře a budeme pravidelně upravovat kurz, vystačí nám všechny důležité věci na dvacet let. I kdyby selhal hlavní reaktor, záložní generátor radioaktivního rozpadu by nám poskytl energii na dalších deset.
Kdybychom vypnuli všechno, co není opravdu nezbytně nutné, tak by se tato čísla ztrojnásobila. Což znamená, že se musíme starat jen o to, aby se nám nic nestalo s hydroponní farmou, a budeme mít s Tab co jíst, pít a dýchat po celé desítky let.
Desítky let. Při pomyšlení na tak dlouhou osamocenou cestu mnou otřáslo ledové zachvění.
Po šestnácti měsících přestal Howard monitorovat soustavu vnitřních planet. Nikdo nevolal o pomoc. Zůstaly jen automatické signály z pár zbylých smrtonosných strojů, které se dál řídily naprogramovanými rozkazy, i když muži a ženy, co jim je dali, byli dávno po smrti.
Nezachytili jsme ani automatickou komunikaci mezi loděmi, ale jestli někdo přežil a unikl, udělal to nejspíš schválně tak jako my: v tichosti.
Několikrát jsme s Tab probírali, jestli bychom se neměli vrátit.
Ale kilometrů mezi Zemí a observatoří přibývalo a samotná myšlenka na návrat domů byla čím dál neskutečnější. Byli jsme už daleko za hranicemi naší planetární soustavy – ze Slunce se stala jen další tečka na hvězdnatém nebi. Jaké bychom měli po návratu šance? Jak bychom po někom pátrali, kdybychom se museli vyhýbat robotickým zabijákům?
Raději poletíme dál.
* * *
Na mé třinácté narozeniny mi Tab řekla, že ze mě udělá astronoma.
Nebylo to těžké, protože všechno potřebné jsme našli v Howardových databankách. A zaměstnávalo mě to, takže mi rychleji plynul čas a nemusel jsem uvažovat nad tím, nad čím jsem stále uvažovat nechtěl. Máma, táta i Irenka ve mně zůstali jako hluboké rány pokryté čerstvými strupy. Ale nějakým způsobem jsme se den za dnem sbližovali s Tab. A bolest byla o něco slabší a snesitelnější.
Pracovali jsme se senzory a dalším vybavením observatoře a třídili různé větší i menší objekty, které jim vlétaly do cesty.
Tab mi řekla, že navzdory rozšířené představě z minulých staletí netvoří hluboký vesmír naprostá prázdnota. Oblasti Kuiperova pásu a Oortova oblaku ve skutečnosti představují smíšené pole vesmírné suti, z něhož se nevyhnutelně trousí řidší suť, která vyplňuje mezihvězdný prostor – kde vládnou planema.
Planema. Planety bez hvězd. Světy odkázané samy na sebe.
Neusídlili se Průzkumníci nakonec na jednom z nich? Po cestě, co se natáhla na celá staletí?
Howard občas změnil kurz a prozkoumali jsme nějakou anomálii, kterou nám odhalily naše úžasné senzory.
Nikdy jsme nic nenašli; i když komety a malé ledové světy byly zajímavé samy o sobě.
Většinou se jednalo o kamenná tělesa pokrytá skořápkou vodního a plynného ledu. Za Plutém jsou naprosto běžná.
Pouze na jednom jsme našli něco, co poukazovalo na lidi.
Z jednoho z mnoha kráterů malinkého světa podobného hrbolaté sněhové kouli vycházelo radioaktivní záření.
Bližší ohledání teleskopy nám odhalilo stopy po dávno opuštěných dolech.
I když byly opuštěné, Tab při průletu velínem observatoře výskla, zatočila se a zavrtěla boky a Howard začal drmolit s takovým nadšením, jaké mu jen počítačově chladná mysl dovolila.
Dolétli jsme k tomu ledovému tělesu blíž a pak jsme se na něj já a Tab vydali v jednom ze dvou člunů. Přistáli jsme a oblékli se do skafandrů – Tab mi ten můj do značné míry upravila, aby mi seděl ale čekalo nás zklamání, našli jsme totiž jen odpad s ledovou krustou a malou kopu použitého štěpného materiálu.
Žádné vzkazy. Ani vodítko, jak dlouho se tu Průzkumníci zdrželi nebo kam odletěli.
Ale nenašli jsme ani známky po Pioneeru 10.
Pokračovali jsme v letu.
Během následujících dvou let jsme našli podobné důlní zastávky na podobných světech ještě dvakrát. Průzkumníci potřebovali izotopy vodíku a reakční masu pro fúzní motory. Vzdálenost, jakou jsme díky pohonu na antihmotu urazili za pouhých pár let, letěli určitě mnoho desetiletí.
Tab se odvážila vystřelit před observatoř tenký kužel aktivní komunikace.
Celé týdny jsme čekali na odpověď, ale žádná nepřišla.
Touha spatřit nějaké další živé lidi mě začala užírat jako svrbění. Chyběli mi rodiče, ale chyběl mi i domov, široká otevřená náměstí a parky, kde jsem mohl na elektrickém vozíku kličkovat mezi kašnami, plašit holuby a smát se, jak už to ke klukům patří.
Po lodních nocích se mi začalo zdávat o domově a… o dalších věcech. Styděl jsem se o nich mluvit s Tab. Snáz se mi o nich mluvilo s Howardem, protože to byl kdysi muž a předtím taky mladý kluk.
Říkal, že ho překvapuje, že mé tělo reaguje tak, jak reaguje, přestože jsem nikdy nic necítil pod úrovní kyčli. Když se naše rozhovory stočily výslovně k ženám a k ženským tělům, zdráhavé mi umožnil přístup do databáze obrázků, které si schovával – obrázků, které by pohoršily mámu, kdyby mě přistihla, jak si je doma prohlížím na laptopu.
„Před Tab ani muk,“ upozornil mě bratrsky. „Kdyby se dozvěděla, že jsem ti je ukázal, hned by mě vymazala, na to vem jed.“
Slíbil jsem mu, že o tom pomlčím, a byl jsem dokonce rád, že můžu něco sdílet s jiným příslušníkem svého pohlaví, byť nahraným v počítači. Bavili jsme se s Howardem čím dál víc, a i když jsme si s Tab byli pořád blízcí, postupně jsme se odcizovali. Jedné noci si myslela, že už spím, ale já vyklouzl z postele a tiše prolétl vzduchem až ke dveřím do jejího pokoje a poslouchal, jak se baví s Howardem. Máma by řekla, že vedou postelový rozhovor, ale to by bylo zvláštní, protože Howard se svou ženou v posteli vlastně neležel.
„Brzo z něj bude muž,“ pronesla Tab smutně.
„Muž se z něj stal, když přišel o tátu,“ odvětil Howard.
„Asi jo. Ale nedokážeš si ani představit, jak jsem byla ráda, že se konečně můžu starat o dítě. Tak jsme se spolu snažili, tolik let. A nic. A pak mi Bůh na starý kolena seslal kluka, úplně jako Sáře. Až na to, že jsem si neužila jeho dětství. Když k nám přišel, byl už docela velkej, a teď…“
Tiše se rozplakala a já ucítil, že se mi v krku dělá knedlík.
„Je to hodnej kluk, Tabito. To víme oba. A myslím, že tě má rád. Když se s ním bavím, tak to neříká, ale je to z něj cítit.“
Tab vyštěkla uštěpačným smíchem. „Ha! Počítačovej chlap, co cítí!“
„Víš, jak jsem to myslel, ženská. Teď se uklidni. Podle senzorů stojí za dveřma. Nejspíš slyšel všechno, co jsme říkali.“
„Promiňte,“ ozval jsem se a vplul s ostýchavým úsměvem dovnitř.
Tab si utírala slzy. „Neomlouvej se, Mirku. Jsem prostě jen smutná stará paní, co nikdy nedostala příležitost zplodit vlastní děti. Jestli se k tobě moc připoutávám, nic si z toho nedělej.“
Vlastně jsem si z toho nic nedělal. Nevadilo mi to. Vůbec.
Odrazil jsem se rukama od veřejí, chytil ji do medvědího objetí a stiskl tak silně, jak stiskla ona mě toho dne, kdy jsem se rozhodl, že zůstanu s novou rodinou a vydám se hledat Průzkumníky.
Znovu se rozplakala, ale tentokrát samou radostí, a já Tabitě a Howardovi Marshallovým řekl, jak moc je mám rád a jak jsem jim vděčný za to, že mě našli a poskytli mi domov, když mě život připravil o všechno, co k domovu patří.
* * *
Když mi bylo šestnáct, tušil jsem, že plná tíha toho, že se lidstvo samo vyhladilo, na má bedra teprve dolehne. Něco zásadního ve mně bylo pořád lhostejné vůči myšlence, že všichni zemřeli a všechny lidské artefakty na doslova všech světech změnila antihmota prach. Jaká ironie, že jedinou Zachovalou upomínkou lidské existence se nejspíš stali poslední zbylí váleční roboti, kteří dál slídili po Sluneční soustavě a pátrali po neexistujících cílech a nepřátelích. Byly to depresivní úvahy a deprese se opět stala mým častým společníkem.
Vážně by se mi líbilo mít tu ještě nějakou mladou ženu, se kterou bych se mohl bavit, které bych se mohl dotýkat, kterou bych mohl v noci držet v náručí. Ale vypadalo to, že v životě neuvidím jinou ženu než Tabitu, a to mě začalo dopalovat víc než cokoli jiného.
S tajnou Howardovou pomocí jsem začal destilovat líh z obilí, které jsme pěstovali pod kopulemi.
Zanedlouho si začal dělat starosti, že má na svědomí alkoholika.
Ale jak jinak jsem to měl snášet? Má minulost byla mrtvá a budoucnost neznámá. Jediný živý mladík v celém vesmíru!
Stesk po domově a nezacílená nadrženost mé deprese ještě zesilovaly a dodávaly jim na zádumčivosti.
Začal jsem pít denně. Sám. V soukromém modulu, který jsem si postavil u vnější strany základů observatoře, aby se mě Tab nemohla dotýkat ani se mnou mluvit. Zanedbával jsem každodenní cvičení v centrifuze. Co bych se dřel? Jaká mě teď čeká budoucnost? Když jsem odlétal ze Země, byl jsem mladý, a mladý zůstanu ještě dlouho. Ale k čemu mi to bude, když mi bude chybět radost? A přítelkyně? Uvědomil jsem si, že přes den bez ustání přemýšlím o všech starších holkách, které mě kdy přitahovaly: o jejich tvářích, výrazech, o tom, jak se smály a vztekaly, jak jim klouzala těla pod oblečením. Došlo to tak daleko, že jsem si začal říkat, že bych byl u vytržení, i kdybych potkal jednu jedinou živou ženu, ať už by vypadala jakkoli. Stačilo by mi, že bych se měl s kým objímat a že by mi ta objetí oplácel někdo, kdo není tak starý, že by klidně mohl být mou babičkou.
Začal jsem se odcizovat Howardovi i Tabitě.
Měl jsem jich plné zuby a myslím, že i oni mě měli po krk.
Zpočátku jsme se na celé dny, někdy dokonce i týdny, přestávali bavit a nakonec jsem téměř ne vylézal ze soukromého modulu a nechával Howarda, ať si observatoř monitoruje a opečovává sám. Tabita mu pomáhat nechtěla.
Nejdřív mě to netrápilo, protože Howard stejně dělal skoro všechno i předtím.
Pak jsme jednoho dne zachytili signál.
Byl nepatrný. Pouze slabé rádiové vlny s binárním kódem.
Howard ho nedokázal dešifrovat, zpráva vypadala jako směsice zcela náhodných znaků – nekonečný proud jedniček a nul bez jakéhokoli řádu.
Ale to nevadilo. I tak jsme dostali znamení, že jsme na správné cestě. A to úplně stačilo, abych se přinutil začít s odvykací kúrou.
Když jsme doletěli ke kometě, která signál vysílala, byl jsem už tak střízlivý, že jsem se na ni mohl vydat ve člunu; a tak lidský, že jsem se poprvé po dlouhé době zase choval pěkně k Tab.
Na kometě jsem objevil tunel.
Na jeho konci jsem našel hrob: šedesát osm těl, všechna naprosto promrzlá a důstojně uložená.
Dlouhé dny jsem ho zkoumal. Uctivě jsem u mrtvých hledal něco, co by nám naznačilo, kam se vydali jejich živí druhové. Těla patřila různým rasám i pohlavím, a kdybych musel hádat, řekl bych, že to byli Američané. A nedalo se určit, jestli měli něco společného právě s těmi Průzkumníky, za kterými jsme letěli. I přesto byla jejich přítomnost prvním nezvratným důkazem, že lidé doletěli až sem, tak daleko od nyní již zničeného domova.
A to mi stačilo. Uctivě jsem procházel mezi mrtvými, opisoval si jména z ocelových známek připevněných k tělům a všechno digitálně fotil.
Když jsem se nakonec vrátil do observatoře, choval jsem se klidně.
Na Tabin vkus málem až moc.
Ale mrtví Průzkumníci mi pomohli překročit jistý práh, který jsem překročit musel, i když jsem si to předtím neuvědomoval, a rázem mě naplnilo nové odhodlání.
Rychle jsem si uklidil v soukromém modulu a vyhodil všechen obilný chlast.
Pak jsem se pustil do vyčerpávajícího dohánění zanedbaných povinností a to jsem prokládal hojnými a srdečnými omluvami Tab i Howardovi. Netušil jsem, jestli člověk v počítači cítí bolest, ale bylo mi jasné, že mé chování posledních pár měsíců děsilo a trápilo Tab. Každopádně jsem se choval hrozně k oběma. Doufal jsem, že jim to časem nějak vynahradím. A oni byli opravdu rádi, a to, že jsem opět našel smysl života, je uklidnilo.
„Odpuštěno?“ zeptal jsem se nakonec jednoho dne, kdy už jsme se o observatoř starali, jak jsme měli, a poprvé po dlouhé době jsem jedl s Tab.
Rozhostilo se táhlé ticho.
„Odpuštěno,“ opáčila a nasadila mírný úsměv, při kterém jí vřele vystoupily vrásky v koutcích očí. Natáhla ke mně rozklepanou kostnatou ruku a já ji vděčně přijal a stiskl.
* * *
Desátého roku na cestě jsme narazili na první loď. Byla opuštěná. Vypleněná. Rozebraná do poslední použitelné součástky. Byla to jen kostra, doplněná dalším masovým hrobem.
Čtrnáctého roku jsme našli další tři lodě, ale i ty byly rozebrané a taky sloužily jako pomníky dalším, kteří přišli o život při plnění svého úkolu – nebo kteří ho za něj položili.
Tam jsem našel i děti; všechny byly příliš malé, než aby se narodily na Zemi. Pohled na jejich tělíčka ve mně vyvolával znepokojivé vzpomínky. Hrozně mi připomínaly Irenku.
Tab už byla tak stará, že zůstávala v observatoři, a nález dětí vnímala jako znamení nabádající k prozíravosti.
„Když nás Bůh připraví o schopnost plodit děti, tak nám dává najevo, že jsme se vážně odtrhli od Jeho krásy.“
Přemítal jsem nad tím, co řekla, a sledoval, jak opatrně proplouvá kuchyni nasoukaná do spousty‘ oblečení, aby jí nebyla zima, kterou cítila jen ona. Během těch let se mě snažila přivést k víře. Páni, jak ta se snažila. Obzvlášť když jsem se vrátil z toho velkého alkoholového flámu. Ale nikdy ve mně nezažehla tu správnou jiskru. Slyšel jsem, co mi říká, a neochotně jsem poslouchal, když četla z Písma, ale přestože jsem její víru respektoval, a dokonce i obdivoval, samotného mě netáhla.
Tam, kde ona cítila jistotu v boží úmysl, já necítil… vůbec nic. V dospívání jsem nad tím často uvažoval a bál se, že je ve mně nějaká mravní chyba. Teď už jsem se prostě smířil s tím, že jsem až moc po rodičích – a neumím odstrčit rozum na tak dlouho, abych se objal s ohněm a „uvěřil“.
Vždycky, když jsme se s Tab nedokázali na něčem shodnout, rozebíral jsem to s Howardem, protože ten manželčinu víru podporoval, aniž by se jí sám příliš oddával.
„Tabin tatík byl pastor,“ prozradil mi jedné noci, když jsme vedli tichý rozhovor ve velínu. „Bůh hrál v její rodině velkou roli, od otce až po nejmladší z dětí. Když jsme se poprvé setkali, tak jsem se toho docela bál. Zatáhla mě na takový setkání, kde se rozebírala Bible, a já se nechal, protože mi z ní máma taky četla a nijak mi to nevadilo. A Tabby, no… Byla to prostě zatracená kočka, říkal jsem si, že bych klidně přebrodil jezírko s piraněma, jen abych si k ní mohl přisednout a vzít ji za ruku.
Když zjistila, že jsem tě naučil pálit, pěkně se na mě naštvala. Skoro stejně, jako když se dozvěděla o těch obrázcích z pánskejch e-zinů.“
„Ona se o tom dozvěděla?“ zasmál jsem se. „Já jí nic neřekl, přísahám!“
„Vím, synu. To já. Nikdy jsem před ní neudržel tajemství, nikdy v životě.“
Zasmáli jsme se tomu oba, starý i mladý.
Povzdychl jsem si a dlouho jsem nic neříkal.
„Howarde, myslíš, že si někdy najdu ženu?“
Reproduktory mlčely. Přemýšlel.
„Jestli někdy doletíme ty Průzkumníky, kterejm jsme na stopě, tak jo. Rozhodně. Na takovýho krasavce, jako jsi ty, holky poletí.“
„Ale nemůžu chodit.“
„Pravda. Ale něco ti řeknu, ženský nechtějí skončit s nějakým vysokým sekáčem. Čím jsou starší a čím líp vědí, jak je těžký najít pořádnýho chlapa, tím víc si váží těch dobrejch, co se jim připletou do cesty. S tím si nelam hlavu, synu. Ta tvoje tam na tebe někde čeká.“
„Ale co když ji nedokážu –“
„To ať se vyřeší samo, synu. Teď se tím neužírej, ještě jsme stejně nikoho nenašli. Slyšíš?“
„Rozkaz, šéfe,“ opáčil jsem a přestal jsem to s ním řešit, i když mě to pořád hrozně tížilo.
Rozhostilo se další táhlé ticho.
„Howarde,“ řekl jsem.
„Copak, hochu?“
„Bolelo to?“
„Prosím?“
„Když tě nahrávali. A přetahovali do počítače. Bolelo to?“
„Ani ne.“
„Jaký to je?“
„To se nedá popsat.“
„Nemůžeš to aspoň zkusit?“
„Kdybych to zkusil, stejně by tě nejspíš jenom popletl. Ale abys neřekl, zkus si představit, že jdeš v noci spát a ráno se probudíš s obrovským tělem a máš stovku novejch končetin, stovku novejch očí, stovku novejch úst… Člověk si na to vážně musí zvykat. Ale ne, nebolí to.“
„Brzo budeme muset nahrát Tab, co?“
„Ne. Přinutila mě, abych jí slíbil, že jí to nikdy neudělám. Bojí se, že by pak její duše nedoletěla k Ježíšovi.“
„Ale tebe nahrála.“
„To bylo něco jinýho. A věř mi, dopustila to jenom proto, že měla větší strach z toho, že zůstane sama, než že by se má duše ztratila někde mezi tímhle a oním světem. Časem si o mně myslím přestala dělat starosti. Ale pořád trvá na tom, že až nadejde její čas, nebudují bránit v odchodu.“
„To doopravdy věří, že se setká s Ježíšem?“
„To si piš, Mirku.“
„A co ty? Ty tomu taky věříš?“
Ticho.
„Chtěl bych tomu věřit, Mirku. Ale jestli se to taky počítá… to teda netuším.“
* * *
Skoro patnáct let po odletu od Jupiteru znenadání přišlo neštěstí.
Mikrometeorická bouře z tak černých a řídce rozmístěných kusů uhlíku, že jsme je nezahlédli ani teleskopem, ani na radaru.
Zrovna jsem pomáhal Tab s oblékáním a úklidem na pokoji, a vtom se observatoř otřásla a z chodby se začalo ozývat podobné bušení jako při pořádné průtrži mračen.
„Howarde, co se to děje?“ zařvala Tab.
Nedočkali jsme se odpovědi, a tak jsme si vyměnili polekané pohledy, rychle vyrazili ke dveřím a vykoukli. Strop sršel jiskrami, prolétaly jím tenké šmouhy a dělaly díry i do podlahy. Spoustou centimetrů oceli a polykarbonátových plátů pronikal vesmírný prach – který vůči nám letěl relativní rychlostí několika desítek tisíc kilometrů za minutu. Tab mě chytila, čekali jsme u dveří, neodvažovali se hnout, děsivá světelná show pokračovala ještě několik minut a pak to konečně přestalo a já se vrhl k nejbližšímu panelu pro přístup k počítači a nechal si zobrazit, jak jsme na tom.
Byla to bída. Půlka observatoře se buď vypnula nebo přetížila. Co bylo ještě horší, pracovní stanice běžela na místním softwaru – odtržená od Howardova přímého řízení. Taky se pomalu snižoval tlak vzduchu, ale zatím ještě neklesl nebezpečně nízko.
Vyděšeně jsme s Tab prolétli několik set metrů po chodbě až k přístupovému otvoru k hlavním počítačům uloženým ve sklepě. Všiml jsem si, že i v poklopu je spousta dírek, tak malých, že skoro nejsou vidět. Pak jsem se spustil nohama napřed do útrob hlavního počítačového jádra, kde víc než dvě desítky let sídlila Howardova mysl – a možná i duše.
Databanky na tom byly špatně. Přišli jsme o celá pole. Počítačové centrum bylo navrženo tak, aby odolalo vesmírnému záření a slunečním erupcím, ale na něco takového nebylo vůbec stavěné. Zoufale jsem se snažil rozluštit logickou posloupnost pojistek proti selhání a Tab visela na madle, neovladatelně plakala a naříkala: „Howarde… ó, Howarde…“
Nevypadalo to vůbec dobře. Příliš mnoho polí bylo poškozených nebo mimo provoz. I kdybych nahrál zálohy, nepřetržitá spolupráce mezi databankami, kterou Howard Marshall potřeboval k zachování vlastní osobnosti, byla přerušena. I kdybychom něco zachránili, Howard by to nejspíš nebyl.
Tab jsem nemusel vůbec nic vysvětlovat.
Prostě jen hleděla na všechna ta pole, z nichž mnohá mrkala červenými varovnými světly, a pořád opakovala manželovo jméno.
Později se odebrala do postele, aniž by se jakkoli zabývala tisícovkami mikroskopických dírek, jimiž nám unikal vzduch do vesmíru. Netrápilo ji ani další poškozené vybavení – opravy, které budou bez Howardovy pomoci takřka neproveditelné. Dokud jsme o něj nepřišli, vůbec mi nedošlo, jak jsme na něm s Tab závislí.
V záchvatu zběsilosti jsem spustil tolik samočinných programů, kolik jsem jen mohl. Rozjel jsem je na místních pracovních stanicích a serverech, abych neshodil životní podporu nebo něco podobně důležitého. Následující tři dny jsem strávil zachraňováním hydroponních farem, recyklačních přístrojů a dalších věcí, bez kterých bychom zaručeně zemřeli.
Ani to Tab moc nezajímalo.
Pokaždé, když jsem se na ni zaletěl podívat, vypadala o něco hůř.
Když jsem se stavil naposledy, poletovala stočená kousek od postele. K hrudi si pevně tiskla starou zarámovanou fotku, na které byli s Howardem ještě mladí. Ze rtů jí splýval stejný chvalozpěv, jaký kdysi zpívala mně, když už toho na mě bylo moc.
Málem jsem na ni musel řvát, abych vůbec upoutal její pozornost.
„Vždyť je to jedno, Mirku. Pán si vzal Howarda a teď je načase, abych šla taky.“
„Nemůžeš to jen tak vzdát!“ zavřeštěl jsem. „Jednou jsi mi říkala, že nás Bůh bude soudit podle toho, jak snášíme bolest a břímě, ne?“.
To ji zřejmě na chvíli probralo, postavila totiž fotku do držáku, odrazila se a doletěla ke mně.
Vlepila mi naprosto nečekanou facku. Poprvé a naposled jsem ji tak dopálil, že mi jednu vrazila.
Tak mě zaskočila, že jsem se ani nestačil rozčílit. „Neoháněj se přede mnou Bohem, hošánku!“ ucedila zahořkle. „Posledních pár let jsem se hrozně snažila, abys otevřel srdce a nechal do něj vstoupit Krista. Ale tys ho odmítl, a mě zčásti taky. Teď se ztrať a dej mi pokoj. Stejně už jsem tak stará, že bych ti s ničím nepomohla.“
Na to jsem jí neměl co říct, a tak jsem ji nechal být a věnoval pár hodin utrápenému spánku. Pak jsem se za ní vrátil.
Vznášela se nad beztížným lůžkem. Byla oblečená do bílé kombinézy a oči měla zavřené, ale pusa jí ochable visela dokořán a na hrudi bylo vidět, že nedýchá. Ve vychladlé ruce držela smotaný kousíček papíru.
Roztřeseně jsem se pro něj natáhl a pak jsem ho rozbalil. Jejím písmem na něm stálo: „Seš dobrá duše, Mirku. Díky, žes mi dovolil, abych se k tobě chovala jako k vlastnímu.“
Po zbytek dne jsem nedokázal myslet. V práci jsem neustával jen kvůli tomu, v jak vážné situaci jsem se ocitl. Ale v hlavě i v srdci jsem měl pusto a chladno jako ve vesmíru, kterým teď plula má chromá observatoř.
* * *
Nakonec jsem Tabitu uložil k manželovi, do hrobky, kterou si sami postavili na druhé straně observatoře. Neprovedl jsem obřad ani nepronesl proslov. Nepronesl jsem ho ani pro tátu s mámou, ani později pro Irenku. V tu chvíli mi všechna slova připadala nepatřičná a měl jsem dojem, že kdybych řekl něco byť jen vzdáleně duchovního, vyznělo by to málem jako rouhání. Tab měla pravdu. Mé srdce bylo vůči Bohu hluché. Jestli Bůh vůbec existuje. Civěl jsem na zavřené dveře, za kterými našli poslední odpočinek mí druzí rodiče, a dost jsem pochyboval jak o Ježíšovi, tak o všech ostatních spásných bozích. Věřil jsem jen v krutost života a ticho smrti. Která přichází znenadání a bez varování a bere si vždycky ty, kteří si ji zaslouží nejmíň.
Ten měsíc jsem v observatoři pracoval naprosto strojově. A nakonec i zbytečně. Mikrometeorická bouře toho prostě zničila moc. Bez Howardových rozšířených funkcí – bez jeho schopnosti být všude a vidět, vnímat a „myslet“ celou observatoř současně – to nemohl jediný člověk nikdy zvládnout.
Místní software se staral, aby všechno ještě nějakou dobu běželo, ale po třech měsících mi začalo být jasné, že selhává hydroponie a recyklace odpadu. I když mi zůstaly zásoby v mnoha sklepích, které jsme vyhloubili ve skále, za pár let mi dojde jídlo i vzduch.
Vrátil jsem se do hlavního počítačového jádra a zvážil možnosti. Běželo dost polí, abych mohl zkusit sestavit nový hlavní program za pomoci továrních nastavení, která jsme měli uložená na disku, ale všechno, co jsem s počítači uměl, jsem se naučil kousek po kousku od Howarda a Tab, takže jsem neměl tolik zkušeností, abych se zmohl na něco víc než ubohý pokus.
Ale stejně jsem to zkusil, vytvořil jakéhosi počítačového omezence a zase ho rychle smazal.
Ani jsem nepomýšlel na to, že bych zkusil vzkřísit, co zbylo z Howarda. Jeho pole jsem nechával na pokoji pro případ, že se mi z nich ještě podaří vytáhnout nějaká data, která by se mi mohla hodit.
Celé dny jsem se sám potuloval po chodbách observatoře a přemýšlel, co tu k čertu vůbec dělám a proč bych se měl snažit zůstat naživu, když to vypadá, že můj život stejně nemá žádnou cenu.
Nevím, jestli to byla náhoda, nebo rozhodnutí osudu, ale pak jsem zachytil další signál.
Byl velice slabý stejně jako ty ostatní, ale volal přímo zepředu, zprostřed Kuiperova pásu, jako když siréna láká osamělého námořníka.
Vydal jsem se za ním. Spustil jsem reakci s větším množstvím antihmoty, než jsem měl, splašeně vyrazil vpřed, zvýšil relativní rychlost observatoře a vůbec si nelámal hlavu, jestli mi nehrozí další mikrometeorické bouře. Jestli má mít celá tahle cesta smysl, jestli mám nějakým způsobem dát smysl Howardově a Tabitině smrti, musím doletět ke zdroji toho signálu. Netušil jsem, jak daleko ode mě leží, ale přišlo mi, že den ode dne je signál o něco silnější.
Po několika týdnech jsem objevil bóji.
Zřejmě se jednalo o první ryzí ukázku průzkumnické technologie, na jakou jsem doteď narazil. Byla neuvěřitelně malá, podle všeho běžela na zásoby antihmoty – kterou původní Průzkumníci vůbec neznali –, a když jsem použil zbylé funkční motory, doletěl blíž a srovnal s ní kurz a rychlost, vesele mi poslala ping. Poslal jsem jí vysílačkou dotaz a ona vystřelila k observatoři zprávu laserem. Několik minut jsem si musel hrát s nastavením, abych k ní natočil správný satelit – což by Howard udělal mimoděk, pouhou myšlenkou a pak mi ožil hlavní audiovizuální kanál a začala se mi přehrávat uložená zpráva.
Uviděl jsem hlavu mladé ženy na modrém pozadí. Byla to Asiatka a mluvila TransComem s přízvukem, který mi zněl jako čínský.
„Jestli vidíte a slyšíte tento vzkaz,“ řekla, „jste na půli cesty k nám. Víme o válce a víme, že byste se takhle daleko nepouštěli, kdybyste nehledali útočiště. Kvorum se usneslo, že poskytne azyl všem uprchlíkům ze všech zemí světa, nezávislých satelitních území i kolonií na asteroidech a jupiterských planetách. Za předpokladu, že k nám doletíte. Je nám líto, ale zatím vám nemůžeme poskytnout další pomoc. Je nám také líto, že vám nemůžeme udat přesné souřadnice, ale jestli jste se dostali až sem, zbytek cesty už poznáte. Hodně štěstí.“
Zpráva se zopakovala a já pocítil nadšení i zoufalství zároveň.
Tak daleko. Doletěl jsem tak daleko. Tab a Howard toho tolik obětovali. A dostali jsme se jenom do půlky?
Vrátil jsem se k výpočtům ohledně zásob a údržby hydroponních farem. Dalších patnáct let bych z observatoře nevymáčkl ani náhodou, ani kdybych měl pocit, že to vydržím a nezblázním se. A nepomohlo by, ani kdybych spotřeboval veškeré zásoby antihmoty najedno dlouhé, protahované zrychlení. To by byla hloupost, protože bych pak nemohl zpomalit, až bych se přiblížil k cíli.
Zůstal jsem u bóje a dlouho jsem nad tím uvažoval.
Dívka ze zprávy očividně mluvila k uprchlíkům, kteří se drželi poslední známé dráhy Pioneeru 10. Sledovat tuhle cestičku z drobečků bude hračka. Ale doletět živý až na konec, to bude něco úplně jiného.
Tři dny jsem přemýšlel a neuměle opravoval, co se dalo, a pak jsem sesmolil plán.
Měl jsem z něj strach, protože mi připadal jako naprostá sebevražda.
* * *
V místnosti s nahrávacími přístroji nikdo hodně, hodně dlouho na nic nesáhl. Tab v ní po tom, co pomohla přetáhnout Howarda do počítače, zapečetila čistou řídkou dusíkovou atmosféru, aby všechny stroje a panely zůstaly bez poskvrnky a v provozuschopném stavu. Šlo taky o jednu z mála místností, kterou nepoškodily ty nešťastné mikrometeority, čímž jsem se trochu uklidňoval, když jsem se začal chystat k nahrání sebe samého do databázových polí observatoře.
Několik týdnů jsem pro ně pečlivě vytvářel nový, pevnější kryt, pak jsem všechny opatrně odpojil od starého jádra a přenesl na nové místo a nakonec jsem je nahodil a synchronizoval.
Natáhl jsem k nim elektřinu z antihmotových reaktorů a napojil je na třikrát silnější přívod, než bylo nutné. Nechtěl jsem, aby mě v případě, že observatoř zase něco zasáhne, stihla stejná lobotomie jako mého starého přítele.
Nahrávací pokyny vypadaly docela jednoduše. Samotné zařízení se podobalo kompaktnímu PET skeneru, který se spouštěl na hlavu jako sušička na vlasy.
Háček byl v tom, že nahrávání se nedá přerušit ani zkusit podruhé. Celý proces trvá několik dní a je natolik elektromagneticky intenzivní, že ničí nervové spoje stejnou rychlostí, s jakou je přenáší do databází. Jakmile si to zařízení spustím na hlavu a začnu skenovat, vydám se na jednosměrnou cestu. A vzhledem k tomu, že mi s tím nikdo nepomáhal a nikdy dřív jsem nic takového nedělal, bylo docela dobře možné, že ze mě zbude bezduchý kus masa a celý můj život se beznadějně pomíchá v počítači.
Důkladně jsem se připravil. Nastavil jsem do řídícího systému automatický kurz pro případ, že nepřežiju. Říkal jsem si, že když jsem to dotáhl až sem, měl bych se postarat, aby šanci doletět do cíle dostaly alespoň mé ostatky. Taky jsem sesíťoval servery podpory života a napojil je na nahrávací monitor, aby v případě, že nahrávání dojde do konce a já se nevzbudím a nezískám naprostou vládu nad observatoří, všechno uvnitř postupně zmrzlo.
V mozku už sice budu mít vymeteno, ale nelíbila se mi představa, že bych nechal vlastní tělo jen tak pomalu hnít na nahrávacím lůžku.
Když jsem vyřešil všechny potřebné detaily, sedl jsem si a začal přemýšlet nad posledními slovy. Nikdy v životě, během všeho, co jsem kdy zažil, jsem vlastně neuvažoval nad tím, co bych po sobě chtěl zanechat. Vždycky někdo nechal něco mně. Já jen posbíral, co zbylo, a žil dál. S pocitem marnosti jsem seděl před počítačem, držel prst nad tlačítkem ke spuštění audiovizuálního záznamu a neměl ani to zatraceně nejmenší ponětí, co říct.
Po deseti minutách jsem tlačítko konečně zmáčkl a promluvil – TransComem, aby mi rozuměli všichni, co tuhle zprávu možná jednou najdou.
„Jmenuju se Miroslaw Jaworski. Možná jsem jediný, kdo přežil zničení planety Země. Jestli si přehráváte tuhle zprávu, jsem po smrti. Ppkud to nebude příliš náročný, byl bych rád, kdyby někdo někam pověsil plaketu; pro mě a pro moji rodinu.“
Pomalu jsem pronesl celá jména sestry, matky, otce, prarodičů i několika členů širšího rodinného kruhu, kteří ještě žili, když Zemi sežehly antihmotové bomby. Připadalo mi to jako dobrý nápad, protože oběti jsme byli všichni a chtěl jsem, aby na naše životy jednou někdo někdy vzpomínal.
„Co bude dál, je mi celkem jedno. Tabita a Howard Marshallovi leží v hrobce na druhé straně observatoře a myslím, že by tam měli zůstat. Mé tělo i veškerý obsah observatoře teď patří vám. Můžete s ním naložit, jak chcete.
Konec.“
Klepl jsem do tlačítka, zastavil nahrávání a ujistil se, že se soubor nakopíroval do mého nešikovného řetězu samostatných pracovních stanic, potom jsem vstal, zamířil do nahrávací místnosti, pomalu za sebou zavřel dveře, nastavil si kapačky – budu potřebovat, aby mi během procesu doplňovaly tekutiny, abych ještě před koncem nahrávání neumřel na dehydrataci – a pak jsem si sedl do křesla spojeného s nahrávačem.
Jeho „korunu“ – jak jsem jí začal říkat – jsem měl jen pár centimetrů nad hlavou. Odmontoval jsem spínač z ovládací stanice a napojil ho na kabel, abych ho mohl držet v ruce.
Uvažoval jsem o tom, že si tím jednou musel projít i Howard a že ho přitom hlídala jenom Tab.
Ztěžka jsem polkl a přehodil spínač palcem.
A vesmír se rozplynul ve víru zvuků a barev.
* * *
Na to, co přišlo potom, mě nemohlo nic připravit. Zalilo mě nekonečné moře proměnlivých zmatených obrazů – a z jedné strany mysli na druhou se mi vesmírem rozléhaly všelijaké zvuky – a vzápětí jako by mě něco stáhlo zpátky do naprosto chladné a pevné skutečnosti.
Až na to, že jsem viděl přinejmenším padesáti různýma očima a slyšel padesáti různýma ušima. Nemohl jsem zamrkat ani se od toho nijak odstřihnout, a tak jsem se rozeřval, ale tím jsem si to jenom zhoršil, můj hlas totiž zaryčel z padesáti různých reproduktorů a ty přetížily padesát různých mikrofonů a v hlavě mi zapištěla zpětná vazba, jako by mi někdo drásal vědomí migrénou.
Zachránil mě Howard. Nebo spíš jeho vzpomínky.
Pro případ, že se mi podaří získat přístup k tomu, co zbylo z jeho mysli, jsem napojil jeho stará pole do sítě hned vedle hlavních prázdných, která jsem přichystal pro sebe. V záchvatu zoufalé paniky jsem se s ním pokusil duševně spojit a ucítil mezi námi rychlou dávku informačního toku. Najednou jsem měl zase pevnou duševní půdu pod nohama, zorné pole se mi okamžitě zúžilo na záběr jedné kamery a sluchem jsem se zaměřil na jediný bezpohlavní počítačový hlas, který prostě řekl: „Udělen přístup k velení, Mirku. Čekám na další pokyny.“
Systém ví, jak se jmenuju.
Zvládl jsem to.
Jenom jsem necítil nadšení. Řekl bych, že z rozumového hlediska se mi ulevilo. Ale žlázový pocit spokojenosti, radosti z úspěchu, který jsem si měl vychutnat, se nedostavil. Zůstal jen chlad čistých bleskových myšlenek. Myšlenek tak rychlých, že mě až zarážely všechny souvislosti. A vlastní schopnosti. Už se mi nestane, že bych nezvládl nějaký výpočet. V tutéž chvíli, kdy postřehnu problém, mi na mysli vytane řešení. Podobnou rychlostí jsem mohl pátrat v paměti a ve chvíli, kdy jsem se zamyslel nad touhle novou realitou, přišla další dávka dat z Howardových bank, protože když se teď mohly přenést na spolehlivé mozkové základy, začaly se aktivně slučovat s těmi mými.
V nové síti jsem se rozkoukal za pouhých pár minut a pár dalších trvalo, než jsem získal přístup ke zbylým funkčním systémům v observatoři a všechny je ozkoušel.
Najednou mi zcela jasně došlo, jak jsem byl nedbalý a lhostejný. Celkový výkon stanice klesl na dvaačtyřicet procent a soupis žlutě, oranžově a červeně označených věcí čítal stovky položek. Začal jsem skenovat a třídit priority a dál jsem přijímal dávky dat z Howardových polí. V jednu chvíli jsem uvažoval, jak vyřešit nějaký problém. Vzápětí už jsem to věděl, jako bych to věděl odjakživa. Jako bych to řešil už stokrát.
Howardova osobnost byla z dat pořád slabě cítit jako nepatrná doznívající chuť na jazyku, ale Howard byl v podstatě mrtvý. Poslal jsem spoustu díků jeho památce, připravil se k odletu od bóje a vydal se na sestupnou část cesty za Průzkumníky.
* * *
Povím vám něco o počítačovém myšlení. Mohl jsem vnímat čas tak rychle nebo pomalu, jak jsem chtěl. Celé týdny i měsíce uplynuly ve chvilce, a to jsem během nich prováděl nezbytné opravy reaktorů, připravoval rozvrh spotřeby paliva, neustále pozvolna zvyšoval relativní rychlost a zároveň si hlídal, abych měl víc než dost paliva, až dojde na zpomalování před cílem. Neměl jsem nejmenší ponětí, co mě tam asi čeká, ale bylo mi jasné, že by se nejspíš nehodilo, abych kolem Průzkumníků prosvištěl jako nějaký kamion, kterému selhaly brzdy na prudkém svahu.
Namířil jsem vysílačky před sebe a začal po své trase občas trousit pozdravy tomu, s kým se na ní setkám.
Uvědomoval jsem si, že je pořád možné, že na nikoho nenarazím a ta bóje, co toho tolik slibovala, klidně mohla být jen takový podvod nebo pozůstatek snahy, kterou už vzdali. Ale má počítačem poznamenaná mysl necítila opravdový strach. Zjistil jsem, že z takových výrazných pocitů se pro mě staly pouhé pohasínající vzpomínky – reakce na podnět, které se nyní opožďovaly. Věděl jsem, že bych se měl bát, ale tahle myšlenka patřila převážně minulosti a nijak neovlivnila ani můj celkový postup, ani mé odhodlání dosáhnout, čeho jsem si předsevzal.
Co bude, až doletím do cíle… no, schválně jsem se nad tím snažil nedumat. K čemu by Průzkumníkům mohla být taková počítačová mysl? Nemohl jsem se jen tak vrátit do hlavy. Navíc jsem si začínal říkat, že bych ani nechtěl. Rozšířená působnost nervových sítí na mě měla takřka opojný účinek a po několika letech jsem usoudil, že kdybych měl být ještě někdy odkázaný na jedny oči, jedny uši, jedny smysly, přepadla by mě z toho asi taková klaustrofobie, že bych se pomátl.
Hlavní teleskop byl z větší části v troskách, a tak jsem připojil záložní a využil nečinných cyklů ke skenování a mapování úzkého výřezu Kuiperova pásu, kterým jsem prolétal.
Bylo to úžasné, vidět tolik suti v koutu vesmíru, který většina lidí považovala za prázdný, a to ještě ve dvaadvacátém století. Pouze Průzkumníci předpověděli, co bude tato oblast ve skutečnosti zač: útočiště před pohromami, které nevyhnutelně postihnou planety Sluneční soustavy – ať už půjde o komety či asteroidy, prudké sluneční erupce nebo o to, na co nakonec došlo, totiž na soutěživost a hloupost samotného lidstva.
V Kuiperově pásu bylo dost místa, aby se v něm jeden ztratil. Jako poustevník, který proniká do hloubi divočiny, aby tam našel, co potřebuje k přežití, a vzdálil se tak, aby unikl lidskému šílenství.
Objevil jsem další dvě bóje a každá mi předala podobnou zprávu jako ta první.
Hladina antihmotového paliva klesla na takovou úroveň, že jsem se už nemohl za žádných okolností vrátit do jupiterské oblasti. Ale nic jsem si z toho nedělal. Stal se ze mě Průzkumník a na návrat jsem vůbec nepomýšlel.
S nadpřirozenou lehkostí uplynulo další desetiletí a k jeho konci přišla další mikrometeorická sprška. Ale než jsem se nahrál do počítače, tak jsem všechny životně důležité systémy zabezpečil, a to se vyplatilo. Všechno podstatné vydrželo, ale hydroponické soustavy a další části podpory života už nikdy nepoběží – kvůli spoustě mikroděr.
Uvažoval jsem, proč mi nepřišla jediná odpověď na zprávy, které jsem vrhal před sebe jako kamínky do rybníka.
Možná, že taková už je povaha Průzkumníků – nikdy na sebe neupozornit, dokud to není naprosto nutné.
Dvacátého devátého roku po odletu od Jupiteru jsem měl cítit vzrušení a nadšené očekávání.
Cítil jsem jenom přetrvávající přízraky.
* * *
Tu druhou loď jsem vůbec nepostřehl.
V jednu chvíli jsem letěl vesmírem sám. Vzápětí už se mnou srovnával kurz a rychlost – a ta nebyla malá – padesát metrů široký klín.
Zdvořile jsem mu poslal pozdravy a čekal na odpověď. Ale klín jen vyplivl tucet menších klínů a ty se vrhly na observatoř jako blechy na psí zadek a najednou mě napadlo, jestli jsem se nenechal nalákat do obří pasti.
Všechny malé klíny přistály, vyzvrátily spoustu pavoucích robotů a ti se začali drát do observatoře a prořezávat kovem a skálou jako nože máslem.
Začal jsem pozdravy posílat naléhavě a pak přímo zběsile. Pavouci mé snahy slepě ignorovali a pospíchali k jámě, do které jsem uložil svá paměťová pole. Sledoval jsem je kamerami a dalšími smysly, a kdybych ještě cítil potřebnou tělesnou paniku, zavřeštěl bych.
Pamatuju si poslední záběr, kdy kamera shlížela na pole. Díval jsem se, jak jeden pavouk leze na vršek mých databank a hladově si tře přední nohy zakončené drápy, potom jsem ucítil, že se mi mysl štěpí na kusy – což bylo to nejhorší šílenství, jaké jsem si jen dovedl představit –, a pak mě pohltila milosrdná temnota.
* * *
Reaktivace byla nepříjemná, protože mi nedovolili, abych cokoli viděl, slyšel či cítil. Zpočátku. Měl jsem jen dojem, že někdo potřebuje, abych měl trpělivost, a tak jsem čekal, zkoušel kvalitu vlastních myšlenek a přicházel na to, že jsou… Okleštěné. Omezené. Scházela jim naprostá rychlost a přesnost, jakou vládly v observatoři. Cítil jsem se jako… Cítil jsem se?
Když jsem konečně otevřel oči –?! –, uvítalo mě několik různých tváří. Všechny vypadaly ustaraně. Posadil jsem se –?! – a prohlédl si Průzkumníky. Všichni na sobě měli cosi, co jsem považoval za lékařské obleky, přestože v pokoji, ve kterém jsme se nacházeli, bylo docela teplo a nebylo v něm k vidění nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo skalpelu nebo nějaké jiné chirurgicky hrozivé pomůcce.
„Těší mě, jsem doktorka Hastelová. Jak vám je?“
To řekla jedna z žen, vypadala tak na čtyřicet.
„Ještě ani nevím,“ odvětil jsem. „Jak jste mě… dostali zpátky?“
„To je na dlouhé povídání,“ opáčil jeden z mužů, zhruba třicetiletý čínsky vyhlížející chlapík, který se představil jako chirurg Chow. „Tady, takhle to pro vás bude snazší.“
Ani se nehnul, ale v duchu jsem najednou ucítil podobnou dávku informací jako z Howardova paměťového pole. Během jediné vteřiny jsem pochopil celý průzkumnický postup. Nakloňovali mě z tkáně zmrzlého těla, které našli v observatoři v nahrávací místnosti. Do naklonovaného mozku mi nainstalovali nový orgán: rozhraní pro přímé spojení. S jeho pomocí pak pomalu přesouvali mé myšlení do naklonovaného mozku, zatímco tělo ještě rostlo.
Teď, když jsem při vědomí, mi přímé spojení umožní přístup k veřejným sítím – jakmile lékaři usoudí, že je to pro mě bezpečné. Než opustím nemocnici, musím se toho ještě hodně naučit.
Všechny tyto vědomosti vplouvaly do mého vědomí s klidnou jistotou, jako bych to všechno věděl celý život. Ale když jsem se zadíval na nohy, po zádech mi přeběhlo napjaté zamrazení.
„Můžu chodit?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla Hastelová s mírným úsměvem. „Předtím jste nemohl?“
„Ne,“ řekl jsem. „Byl jsem ochrnutej.“
„Pár takových už jsme tu měli,“ opáčila. „Řeší se to snadno.“
Odvážil jsem se zkusit pohnout nohama, což jsem nikdy v životě nedělal, a zjistil jsem, že vlastně ani nevím, jak na to. Ale když jsem se soustředil, ucítil jsem na stehnech slabý proud obíhajícího vzduchu, ze kterého mi naskočila husí kůže.
Zaplavilo mě tolik nečekané radosti, že jsem se usmál od ucha k uchu a z koutků očí mi vyhrkly slzy.
Začal jsem překypovat otázkami.
„Všechno až v pravý čas, pane Jaworski,“ řekl Chow. „Mrzí nás, že jsme vás museli nechat tak dlouho offline. Dokonce i s pokročilou technologií trvá roky, než naklonované tělo doroste tak, abychom do něj mohli přelít mysl. Přišel jste na řadu, hned jak to šlo.“
Další otázku mi položila jedna z žen, mladší pihovatá zrzka.
„Jsem asistentka chirurga Keilorová. Co vás teď zajímá nejvíc?“
„Mohl bych…“ Odmlčel jsem se a nechal si to pořádně projít hlavou. Pak jsem řekl: „Mohl bych dostat něco k jídlu, prosím?“
Všichni nasadili široké úsměvy.
Přejel jsem po nich očima. „Zeptal jsem se správně?“
„To si pište,“ opáčila Keilorová a vzala mě za ruku.
Další dávka informací, přímo od ní.
Spustil jsem nohy ze stolu a zjistil, že už umím chodit.
* * *
Průzkumníci byli mnohem početnější a pokročilejší, než jsem čekal. Zatímco se Sluneční soustava zabývala svými krátkozrakými a sebestřednými záležitostmi, Průzkumníci dobyli velké kusy Kuiperova pásu a využívali je buď k těžbě, nebo jako kolonie. Nakonec dali vzniknout monitorovací síti, jež měla nejprve dohlížet na zbytek lidstva, který žil „v díře“, jak říkali o všech, co zůstali v kruhu opisovaném Neptunem.
Tato síť jako první odhalila Jiné, kteří zjevně dali vzniknout vlastní monitorovací síti už ve dvacátém století.
Pak se to všechno začalo tak nějak nabalovat.
Průzkumníci si vyměňovali informace a technologie s dalšími myslícími rasami z nedalekých hvězdných soustav, a rychle tak předehnali nás „v díře“ a dokázali snadno maskovat postupné dobývání Kuiperova pásu.
Vypuklá válka nikoho z Průzkumníků nepřekvapila. Počítali s ní už dlouho. Klínovitá loď, která zastavila observatoř, byla jedním z mnoha automatických hlídkových plavidel, jež zadržovala všechno, co přiletělo ze Sluneční soustavy, a zjišťovala, jestli je to přátelské, nebo nepřátelské. Kdyby šlo o jednu z vražedných družic nebo nějakou jinou nebezpečnou věc, zničila by ji. Ale když objevila má paměťová pole a usoudila, že jsem neškodný, tak je pobrala, vzala vzorek tkáně ke klonování, vrátila se s obojím do bezpečného přístavu a zbytek už znáte.
Observatoř i s těly Howarda a Tabity nechali pokračovat ve věčné cestě k obrovitému a vzdálenému Oortovu oblaku.
Trávil jsem čas jako každý jiný dospělý Průzkumník: procházel jsem se po veřejných prostorách, zvykal si na nové tělo a jeho zázračně nabytou pohyblivost a hrál si se systémem přímého spojení. Stovky tisíc myslí, většinou lidských, ale zčásti i mimozemských, se napojovaly a proplétaly v ohromném sdíleném systému, který byl založený na vzájemné spolupráci a běžel bez serverů a všude, kam ho dokázala dostat komunikační zařízení. Nebyla to tak docela jedna velká slitá mysl, protože si všichni udržovali hranice soukromí, ale byla tak propletená, že se všichni mohli učit a věnovat získávání tolika informací, až jsem si připadal, jako bych každý den v týdnu vstřebal celý semestr vysoké školy.
Taky se mi podařilo zůstat ve styku s tou pihovatou zrzkou z klonovacího střediska. Tělesně byla Colleen Keilorová o něco starší než já, ale na věku Průzkumníkům moc nesešlo.
Docela jsme si s Col sedli.
Pár let potom, co jsem se probudil mezi Průzkumníky, oznámilo jejich Kvorum, že má v úmyslu začít s rekultivací Sluneční soustavy. Shánělo dobrovolníky, kteří by tuto snahu zahájili, což znamená, že by měli nejen vyhladit všechny vražedné družice, které stále slídí mezi planetami, ale i zčásti terraformovat zničenou Zemi.
Bude to zdlouhavý úkol – největší výzva věku Průzkumníků.
Okamžitě jsme se s Col přihlásili.
* * *
Irenka Elaine Jaworská Keilorová se narodila v půli Zpátečního letu Prvního rekultivačního loďstva. Měla jasné oči a tvář, která mi připadala prapodivně povědomá, a přinesla mně i mé ženě Col spoustu radosti. Dřív bych si to nedokázal ani představit. Ale v průběhu let, kdy jsem jí vyměňoval plenky a učil ji číst, psát, počítat a pracovat s přímým připojením, jsem postupně přijal fakt, že nepředstavitelné věci budou v mé nové rozšířené skutečnosti něčím běžným.
Doletěli jsme k Jupiteru a našli sežehnuté zbytky starých kolonií. Čekaly u nich vražedné družice, ale s těmi jsme udělali rychlý proces a pak jsme o našem úspěchu poslali zprávu Druhému a Třetímu loďstvu, které vyrazilo po nás.
Nové obyvatele Sluneční soustavy čekala spousta práce.
Doufám, že jednoho dne vezmu Irenku na Zemi a ukážu jí svět, kterému jsem kdysi říkal domov a kterému bych tak po spoustě úprav snad mohl říkat znovu.
Poprvé vydáno v časopisu Analog v listopadu 2010
