Každé ráno mi máma dá pusu a zeptá se, co hezkého se mi zdálo. Pokaždé nevím, o čem to mluví.
* * *
„Tak co vás trápí, paní Lincová?“
Vysoký muž s nohama přehozenýma přes sebe tak, že je mu vidět vzor na ponožkách, a očima zapadlýma pod rovné obočí je pan doktor. Má totiž bílý plášť s kapsičkou, ze které vykukuje kostěná obroučka brýlí. Musí to být on, protože mi dnes ráno máma při oblékání řekla: „Adame, dnes půjdeme k panu doktorovi, aby se na tebe podíval.“
Takže to musí být on, i když se na mě ještě nepodíval. Jenom párkrát střelil očima do vzduchu asi půl metru nad mou hlavu, jako to poslední dobou dělává táta. Taky se vyptává mámy, jako kdyby nemocná byla ona. I když popravdě začala vypadat utrápeně právě ve chvíli, kdy dosedla do křesla před doktorovým pracovním stolem. Ruce si složila do klína a kroutí si prsty. Před každou větou se dvakrát nadechne a když mluví, nedívá se na pana doktora, ale na zlatá písmena na cedulce, co stojí hned uprostřed stolu. Z místa, kde sedím, si ji nemůžu přečíst.
„Řekli mi, že byste mohl vědět, jak nám pomoct.“ Pan doktor si pod stolem ťuká nehtem do kovového pásku od hodinek.
„Předpokládám, že jde tady o vašeho…“
„… jmenuje se Adam,“ řekla máma rychle a já zvrátil hlavu. Možná nade mnou lítá nějaká moucha?
„… o vašeho Adama,“ odkašlal si pan doktor.
„Hezké jméno,“ dodal a, máma se usmála jako paní učitelka ve školce, když dostane správnou odpověď. Povzbudilo ji to.
„Adam je opravdu hrozně šikovný, každého dostane, jak umí číst, počítat, co všechno zná.“
Pak se přestala usmívat a zaklesla nehty prostředníčků do bříšek palců; na měkkých polštářcích jí tam vždycky zůstanou červené obloučky. Dělává to, když je nervózní.
„Jen si… prostě nehraje jako ostatní děti. Nebaví ho kreslení, nevydrží u divadla… až doteď to ničemu nevadilo, jenže co začal chodit do školky –“
„Vy jste ho dala do školky?“
Máma usilovně četla zlatou cedulku. „Připadalo mi to správné… pro jeho vývoj.“
Pan doktor vyťukal na pásku od hodinek prvních několik taktů Slovanského tance číslo jedna. V druhém taktu udělal synkopu, která tam nepatří.
„Předpokládám, že Adam je – neurazte se prosím – vymodlené dítě, že?“
Máma se podívala z okna, než přikývla. Pojmu vymodlené dítě nerozumím, ale měla v tu chvíli přesně stejně přivřené oči a zaťatý sval kolem brady jako dnes ráno, když se hádala s tátou.
„Kdybys nebyl tak nemožně žárlivej, mohli jsme jít do spermobanky!“
A tátův hlas, zastřený jako vždycky, když je potom dlouho ticho: „Abys nosila dítě cizího chlapa? To bych měl snášet?“
„Paní Lincová…“ pan doktor narovnal záda a na stole přerovnal zprávy od dalších doktorů, kteří se na mě už dívali.
„Z psychologického hlediska je to jasné. Absence kreativního a symbolického myšlení. V tomto případě,“ opět probodl pohledem vzduch nad mou hlavou, „je to naprosto normální.“
„Proč by to mělo být normální?“ zeptala se máma. Pan doktor se zadíval z okna a zavrtěl hlavou. Na kmeni břízy tam seděla veverka.
„Pokusím se vám vysvětlit, jak funguje mozek u… jak funguje Adamův mozek. Vyznáte se alespoň trochu v encefalogramu? Slyšela jste už o mozkových vlnách?“
Vsadil bych se, že o nich máma věděla všechno, jenže se jí nechtělo mluvit a tak jen pokrčila rameny.
„U člověka máme v podstatě čtyři frekvenční pásma. Beta vlny, pro bdělý, aktivní stav. Beta je průběžné odpovídání na vnější podněty, reakce ve stresu, jednoduché procesní rozhodování. Metaforicky řečeno, beta nejdřív střílí a pak se ptá. Nižší bdělé pásmo je alfa. Odpovídá za tvůrčí myšlení a mimo jiné je zdrojem snů. Díky alfě mohl Newton z pádu jablka odvodit gravitační zákon. Pak jsou tu ještě dvě odpočinková a regenerativní pásma, theta a delta, ale ta nás teď nezajímají.“
„Chápu. Vy mi chcete říct, že Adamovi v podstatě chybí určité frekvence v mozku.“
„Dalo by se to tak říct.“
„Ale proč?“ Veverka v zahradě za oknem už dávno přeskočila na jiný strom, ale pan doktor se na ni pořád mračil.
„Je to inherentní vlastnost jeho mozku, není to následek žádné nehody nebo zanedbání. Měla byste se z toho naučit těžit, ne si na to stěžovat,“ prohlásil o zlomek decibelu hlasitěji, než mluvil dosud.
„Zkuste ho prostě nebrat jako dítě. Může být vynikajícím společníkem, učitelem… Nezapomínejte na objem znalostí, které dokáže pojmout.“
„Ale já bych chtěla, aby byl jako ostatní děti,“ zopakovala máma, jako kdyby pana doktora neposlouchala. „Proč by si nemohl umět hrát?“
„Hraní prostě není jeho prioritou,“ odpověděl doktor do vzduchu nad mou hlavou. Všiml jsem si, že se přitom podíval na strop. Určitě tam bude moucha.
„Prodlévání při kombinačních a fantazijních procesech by brzdilo jeho myšlenkovou kapacitu.“ Doktorské konstatování.
„Nepotřebuju, aby z něj byl génius.“ Máma se nikdy nevzdává.
„Poslyšte, paní Lincová. Co ode mě vlastně chcete?“
Máma se zase dvakrát nadechla a pak řekla co nejrychleji, aby to měla dřív za sebou: „Slyšela jsem, že by mohl podstoupit – něco jako operaci. Chci, abyste nás na ni doporučil.“
Pan doktor znovu vyťukal pár taktů z Dvořáka a pak prudce vstal. Mámu to vylekalo tak, že se mu poprvé podívala do očí.
„O tomhle si musím promluvit s… panem primářem,“ zacukalo mu v koutku úst a bez další omluvy odešel dveřmi ve vzdálenější stěně ordinace. Máma mě zavolala k sobě. „Musíš se tu nudit,“ políbila mě a poslala mě do čekárny.
Čekárna byla plná nízkých stolků se skleněnými deskami, hrozně nepohodlných křesel a umělých palem zasypaných umělými kamínky. Vedlo do ní víc dveří a zpod jedněch jsem zaslechl hlas pana doktora a ještě jednoho muže. Věděl jsem, že v téhle síle a vzdálenosti jejich hovor do ordinace k mámě nepronikne, ale v čekárně bylo slyšet každé slovo.
„Být tebou, tak to vezmu. A nerozčiluj se, Štěpáne. Ta ženská zaslouží obdiv. Víš, jaká pakárna to musí být, vychovávat beťáka jako vlastní dítě?“
„Neplodnejm ženskejm by se měl k beťákům zakázat přístup. Chtít po nich, aby byli normální! To mě podrž!“
Večer v syntetizační kóji jsem si přál, aby se mi v noci něco zdálo, ale do rána se nestalo nic.
* * *
Naučil jsem se, že nesmím dávat najevo, kolik toho slyším. Jako třeba když jsem byl už v herně a máma se bavila s paní ředitelkou v šatně.
„Byli jste už s Adamem na psychologii, paní Lincová?“ Ostatní děti vběhly do herny a nevěnovaly rozhovoru pozornost, ani když kousek zaslechly. Byla v něm spousta slov, kterým nerozumějí, takže ho vypnuly. Já docela dobře rozuměl všemu, ale dělal jsem, že neposlouchám. Paní ředitelka je tlustá padesátnice s šedivými vlasy do čela a zpod nich mě neustále sleduje. I když se baví s mámou, pořád se dívá na mě.
„Minulý týden.“
„A co vám říkal?“ Tlustá paní ředitelka mívá v pohledu, který ze mě nikdy nespouští, výraz člověka skládajícího puzzle. Každý pohyb, který udělám, se zdá být dalším dílkem do její skládačky.
„Nepatří do autistické školky,“ pronesla máma přesně tím tónem, který používá, když se o něčem nechce dlouho bavit. „Adamovi nechybí sociální interakce, to ostatně vidíte sama.“
„Sociální interakce není všechno,“ zabručela paní ředitelka. „Paní Lincová, můžu vám říct, že váš syn se stává v mezích předškolního vzdělávání nezvladatelným. Dobře, není to autista. Ví teda někdo, co mu je?“
„Jeho mozek funguje pouze v oblasti beta vln.“
„Ehm?“
„Chybí mu určité frekvence v mozku, z pásma aktivity, která odpovídá za kreativitu, fantazii a tak podobně. Už od narození,“ zdůraznila máma.
„Ah-ha… měli jste nějaké potíže při porodu?“
V mámině hlase to znělo dutě. „O jeho porodu nic nevím. Osvojili jsme si ho. Můj… my totiž nemůžeme mít děti.“
„Tak to samozřejmě máte můj obdiv… ale i tak, z mého pohledu, Adamovi by mohlo být lépe v nějaké školce pro nadané děti, se speciálním programem…“
„Raději bych byla, kdyby chodil do normální,“ přerušila ji máma.
„Paní Lincová, já samozřejmě chápu, že vychovávat postižené dítě je velmi náročné…“
Přišel jsem na to, jak vypnout poslouchání. Vzpomněl jsem si totiž na hádku táty s mámou včera večer.
„Nemusel by být postižený nadosmrti, víš? Kdybychom dostali to doporučení…“
„Postižený? Tak Adam je najednou postižený! To ti zas někdo řek něco, co se ti hodí. Pěkná omluva pro něj i pro tebe, co?“
„Snažíš se říct, že ze sebe dělám chuděru?“
„A ne? Nejraději bys měla svatozář!“
„A ty zas děcko, o který se nemusíš starat!“
„Aspoň nějaký děcko, chceš říct. Děcko, který mi vrátí, co do něj vložím. Koukni se na sebe, jak seš vyšťavená den za dnem, co se z něho snažíš vy třískat normální děcko. A pokrok? Veškerej žádnej!“
„Právě proto s ním chci jít…“
V tu chvíli si máma uvědomila, kolik je hodin, a šla mi do pokoje zhasnout lampičku. Dokázal jsem usnout dřív, než přišla.
Později mi máma mnohokrát vysvětlovala, že mě čeká operace. Nebudu o ní vědět, protože mě uspí, aby se mi mohli podívat do hlavy. Odpověděl jsem, že budou potřebovat hodně ostrý nůž, aby se mi do té hlavy dostali. Mám prý lebku jako křemen, říkala paní ředitelka, když mě viděla spadnout ze zábradlí, co stojí před školkou.
Dělali jsme na něm se Šimonem – ona říkala blbosti – a pak se pod námi prolomila vrchní tyč a oba jsme spadli. Vím přesně kam, protože na chodníku je od té doby prasklá dlaždice. Šimon potom zvracel, odvezli ho k doktorovi a několik dní nechodil do školky, ale mně nebylo nic. Teda kromě krvavého šrámu ve vlasech na temeni, docela to teklo a od zdravotníků jsem na to dostal pytlík s ledem, ale do druhého rána se to v syntetižační kóji zahojilo.
Možná, že když mi budou řezat lebku, nezvládne to syntetizační kóje všechno spravit a mně konečně zůstane jizva. Každý ve školce už nějakou má, jenom já ne.
Jedno ráno mi máma ostříhala vlasy strojkem úplně nakrátko a šli jsme zase za tím panem doktorem, co nemá rád veverky. Tentokrát jsem si pozorně přečetl zlatě tištěnou cedulku na stole. Stálo tam:
Štěpán Matějčík, CEO, Jablotron.
Byl to nejdivnější den v mém životě, protože byl hrozně krátký. Bylo ráno, stál jsem v ordinaci, máma mě držela za ruku a řekla:
„Byla bych raději, kdyby si z toho nic nepamatoval.“
„To lze zařídit,“ usmál se pan doktor a pak bylo zase ráno.
Když jsem se probudil, slyšel jsem nad sebou hlas pana doktora, jak se baví s mámou. Vůbec si nevšimli, že už jsem vzhůru. Pan doktor právě říkal:
„Budete teď muset prodloužit spánkový cyklus, protože k době pro tkáňovou syntézu musíte připočítat dobu na fázi alfa – sny a reorganizaci vzpomínek.“
„Rozezná kóje ty dvě fáze od sebe?“
„Kóje pro beta-androidy určitě ne. Budete potřebovat plugin s elektrodovým skenerem mozkové činnosti. Po dobu snění se bude kóje samovolně odstavovat. Nechcete přece, aby vám rostl před očima.“
„To ne. Kdyby rostl rychleji než ostatní, neměl by brzo žádné kamarády…“
Chtěl jsem se na ně podívat, ale když jsem otevřel oči, nikdo tam nebyl. Byl jsem sám v kóji a měl jsem zase dlouhé vlasy do čela a žádnou jizvu.
Když jsem přišel do kuchyně, stála na mém místě zase ovesná kaše. Máma na ni právě vysypávala kakao přes sítko a papír s vystřiženou dírou. Stejně jako před pár dny. Stejně jako před pár dny se mě zeptala, jestli poznám, co je na kaši za zvířátko. Nevím, proč se na to ptá – na kaši přece není žádné zvířátko, ale kakao. Táta koukal do stropu a dělal, že neposlouchá.
Jenže dneska tam vážně bylo zvířátko. Motýl s velkými křídly. Divil jsem se, proč jsem si ho nevšiml dřív. Motýl zvedl křídla, zamával jimi, až všude létalo kakao, a odletěl oknem.
„Kakaoví motýli nikam nelétají,“ řekl mi táta a roztáhl vlastní křídla. Měnily se mu na nich všechny barvy duhy. Zamával jimi nad stolem a odletěl oknem za kakaovým motýlem.
„Mami, proč nemám taky křídla jako táta?“ zeptal jsem se a najednou jsem byl zase v kóji. Za oknem právě zhasla poslední noční lampa a nade mnou se skláněla máma, aby mi dala pusu.
