Zaskřípění pantů, jak se dveře pootevřely. Závan života z chodby, hovorů za odhlučněnými dveřmi kanceláří, hučení klimatizace, kdosi přecházející chodbou sem a tam a mumlající cosi nezřetelného do mobilu – a pak kovové klepnutí západky v zámku, jak dveře zase zapadly zpět do ticha.
Nohy lehké plastové židle naproti ní zaprotestovaly proti linoleové podlaze. Zašustila látka košile, rukávy s nažehlenými manžetami překřížené na hrudi. Odkudsi sem slabě doléhalo monotónní pípání, jako kontrolka zabezpečení nebo zapomenutý budík na mobilu.
Nadine Christoffová se soustředila na počítání řad tmavých čtverečků mezi světlými na desce stolu před sebou. Dvaadvacet a půl – posunula pravý loket o kousek do strany, aby jich v jejím zorném poli bylo kompletních čtyřiadvacet. Dvakrát dvanáct, třikrát osm, čtyřikrát šest. Celá čísla jsou uklidňující věc. Pět a půl je litrů krve v průměrném mužském těle… Nadine zaryla špičky nehtů do pokožky na spáncích. Lepší.
Stůl nebyl dlouhý. Kdyby zvedla oči, skrz svou řídkou ofinu by mohla spočítat knoflíčky na košili svého návštěvníka. Proužky na jeho kravatě. Nevěděla jistě, jestli nějakou má, ale tady na stanici ji nosili všichni.
„Jsem doktor Lance Sullivan, policejní psycholog.“ Všechny rozhovory ve výslechové místnosti se automaticky nahrávají, uvažovala Nadine, takže se musel nejdřív formálně představit, než se začne ptát. I vrazi mají právo na dodržování etikety. Ruku se jí podat nepokusil. To by se na nahrávku stejně nedostalo. Hlas měl ale milý, s trpělivostí odměřenou přesně na vyplnění objemu výslechovny a s důvěryhodností vydestilovanou z psychologických příruček.
„Rád bych věděl, jestli si uvědomujete, proč jste tady.“
Nadine se v duchu ptala, kolikrát to ještě bude muset opakovat, než bude mít konečně klid.
„Našli jste mě s nožem v ruce nad Troyovým tělem. Stačí vám to jako důvod, nebo vám to mám přeslabikoval?“
Tmavé čtverečky nebyly ve skutečnosti černé, jen hodně tmavě červené. Takovou barvu by měla mít sedlá krev. Jenže ta na noži vypadala ve světle kuchyňských zářivek skoro fialově. Nadine zavřela oči. Bolest na spáncích. Lepší.
„To je, co se stalo.“ Intonace a načasované zaváhání zdůraznilo prostřední slovo v právě vyřčené větě.
„Koronera bude zajímat, jak se to stalo.“
Nadine věděla, kam míří.
„A vás jako psychologa zajímá, proč se to stalo?“ Napodobila doktorovu intonaci, ale namísto sarkasmu z ní byla slyšet jen únava. Přiznala se přece okamžitě, tak proč pořád mají nějaké otázky? Mají někde v protokolu kolonku ‚Motiv‘, kterou potřebují odškrtnout? Proč asi žena deset let vdaná vezme nůž a zabodne ho do knoflíkové lišty manželovy košile, a hloub, a hloub, a znovu, čepel sjíždí po žebrech jako nehty po tabuli a při vytažení na světlo to mlaskne jako ucpaný odpad… Nadine přitiskla dlaně na uši. Lepší.
„Ne. Já se ptám, jestli víte, proč tu jste.“
„O co vám jde?“ Nadine nebyla zlý člověk. Málokterý domácí vrah je. Poučení pro toho doktora, kam přesně si může strčit ty svoje psychologické cancy o vyrovnávání se s vinou za zločin, si schovávala na později.
„Jenom mi odpovězte.“
Proč ne. Třeba potom odejde. Po něm přijde další těžké odfouknutí na židli naproti ní a další šustivá konfekční košile a když se poslední z nich nabaží svých otázek, konečně bude moct v klidu umřít… Nadine zamrkala, překvapena vlastní úvahou. Za domácí vraždu v afektu se přece dnes už do komory nechodí?
„Fajn. Jsem tu, protože jste mě sem přivezli z místa činu, tedy z naší kuchyně, a momentálně čekáte na vyřízení příkazu o vzetí do vazby, které se vleče, protože ta zatracená sněhová bouře strhla telefonní linky a v kanceláři státního návladního v deset večer už nikdo nebyl, takže tu všichni trčíme a těšíme se, až budu konečně ve vězení.“
„Těšíme?“ Samozřejmě že ignoroval náznak stížnosti na procedurální obstrukce a namísto toho dál pokračoval v rozhovoru podle vodítek, jejichž výběr Nadine nechápala.
„Neříkejte, že se netěšíte, až mě budete mít z krku. Nebo berete příplatky za přesčasy?“
Kratičké odfrknutí odnaproti znělo skoro jako smích. Nadine čekala vtípek na uvolnění atmosféry, ale psycholog hrál podle vlastních pravidel.
„Zajímalo by mě, proč se na to těšíte vy.“
„Slovíčkaření…“
„To si nemyslím.“
Dvanáct čtverečků barvy košile před vraždou a dvanáct barvy po ní. Nadine zvedla oči k proužku kravaty mizejícímu za deskou stolu. Tmavě modrá. Trochu se jí ulevilo.
„Vězení je zajímavé místo.“ Konec kravaty byl pokrčený, manžetové knoflíčky na rukávech rukou založených na hrudi laciné.
„Dobré na ochranu poctivých občanů před vrahy, slyšela jsem,“ odtušila Nadine.
„To je pohled zvenčí. Váš bude ten zevnitř.“
„Copak je v tom nějaký rozdíl?“
„Metaforicky –“
„Víte, kam si můžete –“ nevydržela to Nadine, ale doktor byl vytrvalejší.
„Vězení může chránit ty venku. Ale mříže fungují oběma směry. Mohou chránit ty uvnitř.“
„Proboha.“ Nadine zavřela oči, aby odolala pokušení podívat se výš. „Čekáte, že mě budou davy na ulicích lynčovat za ubodání vlastního manžela?“
„Já nečekám nic. Co čekáte vy?“
„Já čekám na příkaz k vzetí do vazby,“ zavrčela Nadine.
„Paní Christoffová. Zkuste odpovědět po pravdě. Proč se těšíte do vězení?“
„Já se přece ne –“ Ostrá bolest na spáncích jí zatrhla řeč uprostřed věty. Nadine otevřela oči a nechápavě zírala na dva chuchvalce vyškubnutých dlouhých černých vlasů, šedivějících u kořínků, propletených mezi svými křečovitě sevřenými prsty. Muž naproti se předklonil a snažil se zachytit její pohled, ona reflexivně sklonila hlavu.
„Nadine. Před čím se chcete schovat?“
Tohle nedávalo smysl. Nadine cítila, jako by se ji doktor snažil k něčemu přivést, ale v jeho otázkách nenacházela žádnou logiku. Její mysl se naopak od nich odvracela, jako by její podvědomí a otázky jí předložené byly dva souhlasné póly magnetu, které od sebe odskočí, jakmile se jen přiblíží na dohled. Ta milá, dobře vychovaná a povolná část její povahy se dokonce snažila vyjít doktorovi vstříc. Jenže pokaždé, když zkusila podívat se na vzpomínky z chvil, které se musely odehrávat v jejich kuchyni předtím, než ji našla policie, kdesi za čelem se jí rozzářila varovná světla a mysl se zabarikádovala za plotem fyzické bolesti z nehtů vtlačených do pokožky a vyškubaných vlasů.
Měla by mu jednu vrazit, aby zmlkl, pomyslela si ta část Nadininy povahy, která s vyceněnými zuby rázovala sem a tam na stráži před kruhem z ostnatého drátu. Mlasknutí rozdrcené chrupavky by bylo nečekaným zpestřením jejich podivného rozhovoru. Aspoň by jí dal pokoj – s hlavou zakloněnou a šilhající dolů na kapesník nacpaný do nosu vypadá každý chlap jako idiot, a většina chlapů se stará o to, aby je přitom nikdo neviděl. Jenže to by se na něj musela podívat, i kdyby jen krátce, a Nadine si nebyla jistá, jestli by pak dokázala nemyslet na to, jak by ta tvář vypadala s dodatkem v podobě potůčku krve přes rty a bradu. Měl Troy vůbec krev na obličeji? Vybublala mu koutkem úst s posledním nádechem, když mu nůž probodl plíci, nebo to byly jen kapky odstříknuté z čepele? Nadine si nedokázala vzpomenout, jestli se vůbec dívala na Troyův obličej.
Věděla, že když ji odváděli, s rukama za zády, měla oči zavřené.
„Nadine –“
Odkudsi zvenčí sem dolehl zvuk, dost hlasitý na to, aby překonal dobré odzvučení výslechové místnosti. Definitivně hlasitější než ospalé vrnění policejní stanice po desáté večerní, v těch pár hodinách klidu, než začnou otravovat opilci násilím vystěhovaní ze zavírajících nočních barů. Kdesi se vysypalo sklo, výkřikům tlumeným dveřmi nebylo rozumět – židle naproti protivně skřípla, jak se doktor Sullivan odsunul od stolu a chystal se vstát – a pak se dveře výslechové místnosti rozletěly a Nadine překvapeně zírala do tváře kluka –
Ne, opravila se vzápětí. Neznámý mohl být jen o pár let mladší než ona, to jen ty rozcuchané, potem k čelu přilepené krátké prameny vlasů a vytřeštěné oči ve vyděšeném obličeji z něj dělaly cosi mezi školákem a pomatencem. Jednou rukou za sebou zabouchl a zajistil zámek, druhou mávl v širokém oblouku směrem k doktorovi. Nerozhodné světlo stropní zářivky se šedě odrazilo od překvapivě masivní pistole, sevřené v třesoucích se prstech.
„Na zem! Lehnout!“ A pak, když doktor teprve zvedal ruce s rozevřenými dlaněmi v uklidňujícím gestu, hlasitěji: „Tak na co čekáš!“
Doktorova široká záda stála mezi ní a zbraní, všimla si Nadine. Záměrně se ji snažil krýt.
„To, co držíš v ruce, je glock.“ Doktorův hlas zněl, jako kdyby dával přednášku na střední škole a nezíral přitom do hlavně nabité pistole.
„Drž hubu a na zem –“ mladíkovi rozčilením došel dech uprostřed věty. Psycholog se opřel jednou rukou o stůl, aby poklekl, a pokračoval:
„To je dost těžká zbraň. Ruka se ti třese. Když vystřelíš, zpětný ráz ti škubne zápěstím a kulka poletí, kam se jí zachce. Může se odrazit a trefit tebe.“
Mladík se zhluboka nadechl a otevřel pusu, zarazil se a zase ji sklapl. Pohledem přejel od doktora ke zbrani a zamračil se, jako by ji viděl poprvé. Sullivan poklekl na jedno koleno a rukou přehmátl z hrany stolu na opěradlo židle, zdánlivě aby pokračoval v přesunu na zem, jenže pak si Nadine všimla, jak mu klouby prstů zbělaly a svaly vzadu na krku se napjaly…
Dřív než stačil po útočníkovi hodit židlí, sesunul se doktor k zemi po nemilosrdné ráně zbraní do spánku.
Nadine zjistila, že se konečně může hýbat, ale nohy jí vypověděly poslušnost. Sklouzla ze židle jako hadrová panenka a schoulila se pod stolem, hlavu přikrytou pažemi, uši zabořené v ohbí loktů. Cosi tlumeně zarachotilo, jako těžká kovová věc o podlahu, a potom ucítila dotyk na předloktích: prsty. Dlaně. Zpocené a neohrabané, odsunuly její ruce na stranu a vklouzly jí pod bradu. Nechala si zvednout hlavu, nebránila se. Panenky nemají vůli.
„Nadine. Nadine, podívej se na mě. Všechno je v pořádku. Dostanu tě odtud. Přišel jsem pro tebe, nic se ti nestane…“
*
Když zase otevřela oči, nemohla se okamžitě zorientovat. Cosi ji lehce svíralo a drželo vzpřímeně – vteřina paniky, kdy se snažila nahmátnout a setřást pouta, než zjistila, že sedí na předním sedadle auta. Starostlivě připoutaná bezpečnostním pásem a za předním sklem nic než černá noc a rytmické zášlehy reflexní barvy přerušované čáry uprostřed silnice.
Bylo to jako probudit se z noční můry, anebo do ní upadnout: pro Nadine v tom posledních deset let nebyl žádný rozdíl. Pohledem sklouzla k zpětnému zrcátku, jako by jí mohlo ukázat uplynulé události, které na zoufalém útěku z její hlavy za sebou nechaly jen pár nesouvislých obrázků:
– chladný kov pistole, rozehřívající se jen v místě kontaktu s její pokožkou, v tom malém kolečku na spánku, kde jí kdosi přiložil hlaveň k lebce a křičel přitom cosi o rukojmí a volném průchodu (pod špičkou prstu nahmátla stroupek sražené krve – musela ji škrábnout muška)
– špička její boty vznášející se nad bílou košilí s modrým stříkancem kravaty a červeným stříkancem (zavřela oči. Jestlipak dýchal, když ho překračovala? „Neohlížej se. Nadine, nech ho být, pojď, musíme padat.“)
– zastávka kdesi v postranní ulici mimo pouliční lampy, kde zůstalo stát auto, kterým odjeli od policejní stanice, a Nadine se nechala trpně vmanévrovat na přední sedadlo jiného auta. Podpatky jí klouzaly po mokrém asfaltu, jak její únosce spěchal, jeho moment překvapení se-rychle ztrácel tváří v tvář převaze organizovaného policejního stíhání. Ale podařilo se jim zmizet.
„V termosce je kafe.“
Koutkem oka Nadine zachytila mladíkovo pokývnutí do prostoru mezi sedadly. V držáku za řadicí pákou tam opravdu stála termoska. Nadine ale víc zaujal cigaretový zapalovač, očividně často používaný. Bez většího přemýšlení otevřela úložný prostor před svým sedadlem a zcela samozřejmě našla, co hledala: načatou krabičku cigaret. Vytáhla jednu, připálila si a vyfoukla kouř ke stropu, hlavu zvrácenou na sedadlo. Žádná zpropadená light, ale čisté, syté požehnání. Vytáhla druhou a podržela ji ve vzduchu jako otazník.
„Díky, ne. Já už… Víš jak.“
„Já vlastně taky,“ uznala Nadine. „Jenže ráno je to nejtěžší.“
Mladík souhlasně přikývl, i když digitální číslice na palubní desce ukazovaly teprve tři čtvrtě na dvanáct. Cigareta byla z poloviny pryč, než z něj vypadlo další slovo.
„Klidně se ptej. Určitě máš spoustu otázek, já jen nevím, co bych ti měl říct dřív. Teď, když už nejsi v šoku…“
„Ty jsi vážně rytíř,“ pousmála se a ani to neznělo posměšně.
„Se stovkou koní pod kapotou, v našem případě bohužel černou,“ odvětil mladík zvesela. „Ale jinak – cokoliv pro mou princeznu.“
„Začni jménem.“
*
Jmenoval se Tommy Palma, devětadvacet let, měl záznam v rejstříku za prodej marjánky na střední a byla ho škoda.
„Jak to myslíš?“
„Protože je to pravda. Ty nejsi žádný zločinec – aspoň do dneška jsi nebyl. Po ozbrojeném přepadení policejní stanice ti to už asi nikdo neodpáře. Proč jsi to proboha dělal?“
Na chvíli zpomalili, Tommy chvíli protahoval nohy a pak zase sešlápl plyn. Na tachometru naskakovaly kilometry a ukazatele podél silnice se vylupovaly ze tmy a zase mizely příliš rychle na to, aby Nadine stihla přečíst, kam jedou.
„Protože ty taky nejsi žádný zločinec. Chtěli tě zašít, vymyli by ti mozek, ale to jsem nemohl dopustit. Nenechal bych je ublížit ti.“
„Tommy. Víš vůbec, za co –“
„A víš to ty?“ Nespouštěl oči z vozovky – i na liduprázdné silnici se pečlivě věnoval řízení, prostě beznadějný případ rytíře, který se při výběru větrných mlýnů tragicky spletl – a pokračoval:
„Protože já vím, že ty jsi toho parchanta nezabila. Všechno jsem viděl. Ty jsi ho jenom našla. Chvíli předtím, než tam vpadli.“
Nadine polkla. „Všechno jsi… viděl?“
V její paměti pořád zelo prázdné místo těsně před fialovou barvou krve na noži a krví v koutku úst, kterou neviděla, protože se odmítla podívat. To místo ji přitahovalo a odpuzovalo zároveň, jako propast, a stejně jako při nahlížení do propasti se jí začala točit hlava.
„Jenom viděl, Nadine. Nezabil jsem Troye, přísahám. Byl jsem tam – za oknem do kuchyně – chtěl jsem tě vidět, jenom se na chvíli podívat, jestli tě nezahlédnu… Přišla jsi dovnitř a on už tam ležel.“
„Za oknem do kuchyně? To přece vede do zahrady… ach bože. Ty šlápoty na trávníku – myslela jsem si, že jsou to feťáci, co se zkoušejí dostat do garáže na ředidla. Jak ses dostával přes plot?“
Tommy zase vypadal jako školák, spodní ret zbytečně často mezi zuby a oči přilepené na předním skle. Když vyprávěl, používal velká slova jako „odjakživa“ nebo „jediná“. Polovinu frází měl nejspíš nastudovanou z internetového fóra pro nešťastně zamilované a druhá polovina byla upřímná a jednoduchá, až to bolelo.
„Christoff si tě nezasloužil. Byl to hrozný hajzl. Jak jsi to s ním mohla vydržet deset let? Jak sis ho vůbec mohla vzít?“
Dvě nebo tři cigarety už v krabičce chyběly, když ji našla: bez té další, kterou vykouřila před chvílí, jich pořád zbývalo dost, aby jí pomohly přebrodit se marastem jejího životního příběhu zpátky do zapomnění.
„Protože to byl hrozný hajzl.“
Připálila si a začala vyprávět. O tátovi s dvěma doktoráty a řetězcem publikací v prestižních žurnálech, o mámě fotografce ověnčené Pulitzerovou cenou.
„Oba dva chtěli, abych jejich největší životní úspěch byla já.“
„To muselo být tvrdý.“
„Bylo. Bylo to jako honit vlastní stín. Každý čekal génia a ono nic. I když jsem makala jak šroubek, prostě nic. Nějak jsem to dotáhla do třeťáku na univerzitu a stříhala metr do toho dne, kdy mě konečně někdo soudný vyrazí a našim se definitivně zlomí srdce, když jsem potkala Suzie.“
Horký kouř z prudkého potáhnutí příjemně pálil v krku. Pokud ji v očích svědily slzy, dalo se to svést na reflexivní kašel.
„Suzie Christoffová. Vyfasovala jsem ji jako spolubydlící, když ji ta její předchozí vyhodila. Po týdnu s ní jsem se přestala divit proč. Bipolární afektivní porucha, to měla v papírech. Bylo to s ní jako na houpačce. Měla jiskřivý fáze, kdy mluvila i ze spaní, pokud vůbec spala – dost často jsem ji nahrávala, aby si to potom ráno přepsala – rozpracovávala jednu teorii za druhou, úplně sršela energií a vyspala se snad s půlkou koleje. A pak měla temný fáze, kdy týden nevylezla z postele a musela jsem jí zabavit počítač, aby v záchvatu deziluze nesmazala všechno, na čem pracovala. Během prvního půl roku jsem jí čtyřikrát zabránila v sebevraždě. Myslím, že se na to nakonec začala spoléhat… že tam budu. Že ji najdu.“
Až sem to byla historka, kterou vyprávěla už tisíckrát. Vždycky se zastavila předtím, než došla k té ošklivé části.
„Popáté jsem tam nebyla. Byla jsem ten večer v knihovně a měla jsem se vrátit, ale potkala jsem tam kluka a nechala jsem se sbalit. Už ani nevím, jak se jmenoval. Když jsem se nad ránem vrátila, Suzie ležela ve sprchách. Už byla studená.“
„To přece nebyla tvoje vina.“
Další záchvat kašle. „Já se z toho taky neobviňuju.“
Čekal, až se sebere a bude pokračovat.
„Říkala jsem, že jsem jí musela zabavovat počítač? Dělala jsem zálohy všeho, co napsala. Pro jistotu. Po pohřbu jsem si to poprvé pořádně přečetla. A řeknu ti, nebylo to spravedlivý. Z nás dvou ona byla génius a byla mrtvá, zatímco já… Měla tam jednu teorii, neověřenou, ještě nepublikovanou, nedostala se ani do fáze laboratorních testů. Ale i blbec jako já viděl, že je to geniální. Říkala jsem si, že by Suzie mrzelo, kdyby to nikdo nedokončil. Kdyby to zapadlo. Byly jsme kamarádky, beztak to mohla rozpracovat jenom díky tomu, že jsem ji pořád tahala na detox a nutila ji jíst, když měla temný fáze…“
„Takže ses nechala inspirovat?“
„Eufemismus. Ukradla jsem to. A o rok později jsem s tím absolvovala. Summa cum laude. Dokonalá holčička dokonalejch rodičů. Týden po promoci se u nás objevil Troy. Suziin mrňavej slizkej bratříček. Samozřejmě všechno věděl.“
„Penězma umlčet nešel?“
„Jako kdyby to někdy fungovalo. Tihleti komáři vždycky přibzučí zpátky, když všechno stráví. Troy taky nechtěl peníze. Chtěl dobrou pozici a pohodlný život v závětří dobré rodiny.“
„Takže sis ho vzala.“ Tommy Palma nevěřícně vrtěl hlavou.
Nadine to skoro pobavilo. Celý ten příběh jí najednou připadal strašně vzdálený, jako by se odehrál v jiné realitě, někomu úplně jinému. Jako kdyby ho sledovala v televizi, kterou mohla kdykoliv vypnout. Úlevně vzdychla.
„Kdyby mě udal, naši by tu ostudu nepřežili. Nepostihlo by to jenom mě, i na tátovu práci by se každý začal dívat s podezřením. To si nezasloužili.“
„A ty snad jo?“
„Říkala jsem ti, že je tě pro mě škoda.“
„To neříkej.“ Tommy jednou rukou pustil volant a letmo ji pohladil po ruce. „Teď už je to pryč. Už bude líp, věř mi.“
*
Nadine si lehce sklopila opěradlo a další dvě hodiny proklimbala. Pořádně usnout se nedalo, jakási zaseknutá kontrolka v palubní desce Tommyho auta vydávala slabounké, ale neúnavné pípání těsně na hranici slyšitelnosti. Při každém hrbolu na silnici nebo prudší zatáčce se vytrhávala z polospánku s podivným pocitem, jako by jí kus scházel. Mohlo za to nejspíš vyčerpání, že se cítila jen jako obtisk sebe sama. Jako kdyby její opravdové tělo zůstalo u nich v kuchyni, stále ztuhlé nad pomalu tuhnoucí mrtvolou, a dál pokračoval jen stín – a i ten stín pak zůstal na policejní stanici, schoulený pod stolem s rukama na uších, a dál pokračoval jen obrys bývalé Nadine, bez bolesti, bez výčitek a bez minulosti.
Opatrné ticho vydrželo do první zastávky na doplnění nádrže. Nadine sáhla po klíčcích.
„Vezmu to já. Ty by ses měl držet lidem z očí.“
Klíčky jí zmizely zpod prstů tak rychle, že ji málem škrábl.
„Právě naopak. Tebe – policajti mají tvou fotku, doklady, všechno. Nejspíš už po tobě vyhlásili pátrání. Ze mě mají akorát pár černobílých záběrů v blbým úhlu z bezpečnostní kamery. Když se ještě trochu skrčíš, nebude tě zvenčí vůbec vidět.“
„Potřebuju si protáhnout nohy.“
„Zastavím ti potom na odpočívadle.“
„A když bude někdo i tam?“ Vypadlo to z ní ostřeji, než chtěla. To ty cigarety, pomyslela si, nikotin byl bezva na probuzení a srovnání myšlenek, ale zanechával ji syrovou a přecitlivělou, jako čerstvě svlečeného raka ve světě plném ostrých hran.
„Musíš vydržet.“ Pohladil ji špičkami prstů po tváři, opatrně, jako by oceňoval křehký porcelán.
„Nechceš přece, aby tě chytili, teď když máš konečně šanci na nový život.“
Nadine se usmála nad těmi slovy plnými naivní naděje, ale jakýsi neodbytný hlásek v lebce jí pohotově doplnil správný překlad:
Nenechám si tě vzít, teď, když tě konečně mám pro sebe.
Nepřítomně si promnula dlaň, která ji štípala. Když se na ni později podívala, zjistila, že ji tím klíčkem doopravdy škrábl. Zírala na tenkou červenou linku táhnoucí se zpod palce až k malíkové hraně a nemohla se zbavit dojmu, že je na ní něco špatně.
*
Sama doma. Troy bůhví kde – včera měli desáté výročí. Předevčírem večeřeli s rodiči. ÍI Nera. Troy ví, jak hrát dobrého zetě. S dobrým manželem se nikdy nenamáhal. Dům je tak tichy…, pomohlo by, kdyby měli děti? Panebože, jen to ne. To by dalo Stockholmskému syndromu úplně nový rozměr. Troy má, co chtěl, a jinak jí dává pokoj. Ona jemu do jeho ženských taky nekecá. Dům bývá tichý, i když jsou v něm oba… Co to bylo? Znělo to z kuchyně. Na okně je pojistka, ale záclona chybí. Všechno je sundané a odklizené, zítra přijdou řemeslníci nalepit nové kachlíčky na stěnu. Rekonstrukce: vida, přece jen dárek k výročí. Nikdo tu není. Na stole bez ubrusu odšoupnutém do rohu příbory v krabicích. Steakové nože by potřebovaly naostřit. Za myčkou vzlíná po stěně vlhkost, někdo by se na to taky mohl podívat.
V holé kuchyni, svlečené z běžných pachů jídla, je slabě cítit plíseň. Kachlíčky vyrovnané v koutě mají barvu žlutého šampaňského. Copak se Troy vrtal do objednávky? Ona určitě objednala našedlý mramor.
V životě by nevybrala nažloutlé, moc by jí připomínaly sprchy na koleji. Tam taky byla cítit plíseň. Voda byla dávno ledová, když ji zastavovala. Suzie ležela v koutě, napůl opřená o zažloutlou stěnu, pod skleslýma rukama už jen narůžovělá loužička. Ve světle zářivek skoro fialová…, mokré vlasy přilepené k lebce, černé chuchvalce s šedivějícími kořínky, Suzie byla tak mladá a už šedivěla, ale jak to? Vždycky přece byla blond, špinavě slámové vlasy, jak to…
Nadine se s trhnutím probudila. Auto stálo. Za okénkem pomalu svítalo, přes špinavé sklo dokázala rozlišit keře okolo odpočívadla a za nimi řídký lesík. Tommyho sedadlo bylo prázdné. Pak uslyšela křupání štěrku za autem a vrzání dveří od zavazadlového prostoru.
„To kafe je už studený,“ přiloudala se k němu s rukama zastrčenýma do podpaždí. Ráno mívala ruce jak led i v teplých dnech a dnešní dieta z cigaret a zvětralé kávy tomu nijak nepomáhala.
„O kus dál je městečko. Jestli dobře koukám, kde jsme, tak tam dorazíme tak za půl hodiny.“ Tommy zíral zblízka do mapy, rozprostřené na kufru auta. „Starbucks ti slíbit nemůžu, ale kafe bude. Horký. A snídaně.“
„To jako půjdeme do místního 7-11. Na míchaný vejce a kafe. Jen tak.“
„Zas tak malý městečko to není,“ zasmál se Tommy, přesně jak čekala.
„Tak proč tam jedeme?“
Spiklenecky na ni mrkl, jako by to byla hra, ve které právě postoupil na další úroveň. Nadine tiše zatínala zuby a přesvědčovala se, že jí drkotají zimou.
„Mám tam schovávačku. Prima doupě. Nikdo o nás nebude vědět.“
Nadine se celá rozklepala, a tentokrát to nemělo nic společného s vlezlou zimou na odpočívadle liduprázdné silnice ve skomíravé ranní hodině.
„Tommy, jak dlouho jsi tohle plánoval?“
Podíval se na ni tak udiveně, že by si další otázky málem rozmyslela, ale cosi ji nutilo dál.
„Protože jestli jsi byl – náhodou – u okna v kuchyni zrovna včera večer a potom ses – okamžitě – rozhodnul, že přepadneš policejní stanici a utečeme spolu, jak to, že máš o stovky kilometrů dál připravený – doupě?“
Oči mu zabloudily k lesíku. Skoro jako by poměřoval, kam až bude muset táhnout tělo, kdyby s ní skoncoval tady a teď. Hodil mapu do kufru a zabouchl dveře.
„Je to zastavárna mýho kámoše. Je teď momentálně v base, blbec se nechal chytit, jak řídí zhulenej. Dlužil mi za pár věcí, a tak jsem dostal klíčky od toho jeho kutlochu, kdybych něco potřeboval. Což potřebuju. Myslel jsem, že mi věříš.“
Vydechla obláček páry. „Nejspíš jsem jenom pořád v šoku.“
„Hajzl jako Christoff musel mít spoustu nepřátel.“
Obrys Nadine se nechal bez odporu vygumovat z odpočívadla a nakreslit zpátky na přední sedadlo, než se rozjeli dál.
*
Kutloch Tommyho kámoše měl kovovou roletu přes výkladní skříň, což mělo původně sloužit proti nočním vykrádačkám a teď se to hodilo jako opatření proti zvědavým sousedům, které by mohlo zajímat, proč se uvnitř po takové době zase svítí.
„Divím se, že mu ještě neodpojili elektřinu.“ Lednička v kumbále vzadu byla pořád zapojená, vytékalo z ní cosi nahnědlého a byla cítit plísní. Konzervám chilli fazolí na polici ale ještě pořád nějaký ten týden do data spotřeby zbýval, takže Nadine nechala Tommyho pátrat po čistém kastrolu a procházela se po třikrát třech metrech prodejní plochy v krámku. Bylo sedm ráno, ospalá ulice zela prázdnotou, když sem vcházeli. Třípatrový činžák, v jehož suterénu se krčilo jejich doupě, se teprve budil. Odkudsi shora k nim slabě doléhalo pípání elektronického budíku, jehož majitel byl asi příliš opilý, aby se vzbudil a vypnul ho.
„Jak dlouho tu budeme muset zůstat?“
Mezi věcmi, které v poslední době našly cestu do zastavárny, se zvlášť vyjímala neobyčejně ošklivá pohovka s podomácku sešitým potahem, bizarním patchworkem ze sytě fialových a nažloutlých čtverců látky. Pod potahem se to pravděpodobně hemžilo rybenkami, ale Nadine to bylo jedno. Natáhla se, nohy přehodila přes boční opěradlo a levou rukou líně pohupovala nad podlahou. Škrábanec na spodku dlaně pořád svědil.
„Tak tři dny, než opadne první vlna pátrání. Pak zas někdo někde přepadne banku a poženou se jinam.“
„Jakou máme doopravdy šanci, Tommy?“
Poklekl u ní a rukou jí prohrábl vlasy rozhozené po opěradle pohovky. Dva dny nemyté, kroutily se v černých pramíncích proti nažloutlým čtvercům stříkaným fialovou, zrovna jako Suziiny tehdy ve sprchách. Až na to, že Suzie byla blond, ovšem.
„Věř mi, lásko moje. Máme před sebou celý život.“
*
Ve skutečnosti to byla jen otázka času.
Musel je prásknout Tommyho kamarád zastavárník: buď šli po Palmových známostech systematicky, anebo se s tipem policii přihlásil sám v naději na snížení trestu, hned jak jim pustili ranní zprávy. Tak nebo tak, kovová roleta a skleněná tabule výkladní skříně s prasklinou od rohu k rohu teď tvořily jedinou překážku mezi nimi a zásahovou jednotkou. Před dveře do chodby domu Tommy dotáhl bytelný ořechový příborník, ale i přes něj Nadine pořád mohla slyšet pohyby lidí za dveřmi: těžké boty na nohou mužů sklouzávajících do pokleku po obou stranách dveří, škrábání kevlarových vest o loupající se výmalbu chodby, kontrola zbraní – zacvaknutí zásobníku, odjištění, cvak cvak.
Pak další kroky. Tentokrát lehké, vycházkové, trochu povrzávající kožené boty. O trochu opatrnější a pomalejší, než si je Nadine pamatovala – příchozí nejspíš musel brát ohled na zabandážovanou hlavu.
„Dobré ráno, doktore. Jsem ráda, že vám nic není!“ Nemusela ani zvedat hlas. Stejně jako ona zevnitř, i ti venku mohli slyšet každý zvuk. Tý dveře opravdu za moc nestály.
„Dobré ráno, paní Christoffová,“ odpověděl pobavený hlas policejního psychologa. Tommy přehodil zbraň z ruky do ruky a zamračil se. Ty ho znáš? Naznačil slova na rtech, aby se nedala slyšet.
„Zhruba o půl hodiny déle než ty,“ zašeptala Nadine. „To je ten, cos ho praštil.“
Zaráželo ji, jak se za nimi mohl dostat tak rychle. Od příjezdu prvního policejního auta nemohlo uplynout víc než půl hodiny, a i když policie v místní ospalé díře nejspíš nezaměstnávala profesionálního vyjednavače pro situace s rukojmím, byli by o nějakého požádali FBI: nemuseli tahat na místo psychologa z cizího okrsku přes půl státu.
„Stejně bych za vámi do vazby zašel hned ráno,“ zdálo se, že Sullivan navazuje na její nevyřčené otázky. „Pořád jste mi ještě neodpověděla.“
„Jako kdyby na tom záleželo!“ odvětila zvesela, fatalismus těžký a studený jako olověná koule v žaludku. „Do vězení už přece nepůjdu.“ Pohledem přejela Tommyho, horečnaté odhodlání v jeho očích a glock v jeho rukou. Zabíjejí a pak sebe, to bylo jisté, dřív, než by vyšel ven s rukama za hlavou, jak ho vyzývala policie. „Náš útěk je u konce.“
„Bojím se, že máte pravdu,“ souhlasil s ní smutný hlas zpoza dveří. „Váš útěk je u konce. Teď je čas otočit se a podívat se, před čím jste to celou dobu utíkala.“
„Nemám náladu na ty vaše hry,“ odsekla. Zdálo se jí, jako kdyby zvenčí zaslechla slabé pípání, zrychlující se elektronický zvuk. Představivost jí doplnila obrázek rozbušky v ruličce plastické trhaviny v zámkovém mechanismu rolety. Chystali se sem vpadnout? K čertu, to raději sebere Tommymu zbraň a stiskne spoušť sama.
„Jen klid, Nadine. Máme čas.“
Uvědomila si, že se jí chvějí ruce zaťaté v pěst, a silou vůle je rozevřela. Ranka na dlani, ten škrábanec od automobilových klíčků, začala znovu krvácet. Pár temně rudých kapek steklo do dlaně a rozmazalo se mezi prsty. Hlas doktora za dveřmi se zase přiblížil, jako by mluvil přímo do klíčové dírky.
„Nadine, potřebuju, abyste si vzpomněla. Váš manžel. Mrtvý, na podlaze. Zabila jste ho? Já si to nemyslím. Popište mi, jak vypadal. Popište mi jeho tvář.“
„Nemůžu!“ vykřikla a síla odporu proti té představě ji donutila pár kroků couvnout. Narazila na pohovku a pozpátku se na ni sesunula, hlavu schovala pod rukama. „Nevím, jak vypadal. Nedívala jsem se.“
„Nechtěla jste se dívat ani na mě, a přesto víte, jak vypadám,“ pronesl ten uklidňující hlas najednou těsně vedle ní, kde se rozvrzaná péra v sedačce ještě před chvílí prohýbala pod Tommyho váhou. Nadine sebou škubla a nekoordinovaně sklouzla na podlahu, ostrá bolest v žebrech a lokti ji donutila otevřít oči. Tommy se na ni díval tiše a trpělivě, na čele pod vlasy mu vykukoval kousek náplasti. Bílou košili se zmačkanou tmavomodrou kravatou měl zašpiněnou stříkancem krve, zaschlé a zahnědlé.
„Co se to děje,“ zašeptala zoufale. Cítila se najednou tak slabě. Z prstů jí odkapávala vlastní krev, čerstvá a horká, ale rána sotva štípala. Začalo jí pískat v uších. Vysoký, otravný zvuk přerušovaný jen tlukotem jejího srdce.
„Je to důležité, Nadine. Začínáte si vzpomínat. Vraťte se do kuchyně a podívejte se na zem. Podívejte se, jak vypadá ten, kdo tam leží.“
„Nedívala jsem se!“ Kam se poděla policie? Kam odešel Tommy? Kdo…?
„Vlasy, Nadine. Jakou barvu mají vlasy?“
„Černou,“ odpověděla automaticky dřív, než si uvědomila, že mluví. Pak jí došel ten nesmysl: jak by mohly být černé? Troy byl stejný špinavý blonďák s vodově modrýma očima jako jeho sestra…
„A oči. Má je otevřené, můžete se podívat.“
„Zelené,“ vypadlo z ní, i když se snažila odpověď polknout. „Tak jako já.“
„Tak jakový.“
„Já ho nezabila,“ vydechla s klidnou určitostí člověka, který hrál a prohrál. Když znovu otevřela oči, zaprášená zastavárna byla pryč. Nic ji nebolelo, cítila se lehounká jako bublina, kterou i světlo prochází bez odporu, tenkostěnná a dokonalá, jen mrknout a zmizela by beze stopy. Už věděla, kde je.
Stála v bílém pokoji vyplněném monotónním pípáním nemocničních přístrojů, v nohách kovové postele, ve které ležela Nadine Christoffová. Ručeji bezvládně spočívaly podél těla, na obou zápěstích obvazy, v pokožce tenké jako papír zavedenou kanylu, na prstě monitor tepu. Vlasy se jí kroutily v černých pramíncích po tisíckrát sepraném, zažloutlém nemocničním polštáři. Nadine chvíli pozorovala svůj spánek, příliš nehybný, aby byl přirozený, a pak vedle sebe ucítila přítomnost – ne dalšího člověka, ale kohosi na vlastní úrovni existence. Zavlnění vzduchu, absence světla v prostoru, který by měl být dokonale průhledný, ale zároveň nevrhal ani stín: doktor Lance Sullivan se na ni přívětivě usmál.
„Bílý plášť? Vážně? Neměl byste mít… já nevím – hábit a kosů?“
Pečlivě si upravil sněhobílé klopy. „Jsme v nemocnici. Pro případ, že by mě někdo viděl – malé děti někdy…,“ nedokončil a pokrčil rameny.
„Už se neprobudím, že?“ Spící Nadine byla velmi, velmi bledá.
„Našli vás pozdě – ztráta krve byla už hodně velká. A pojistila jste to ještě prášky. I tak ale trvalo věky, než jste se rozhodla.“
Monitor dechu na stolku vedle postele začal červeně poblikávat. Nadine se hořce zasmála.
„Trvalo mi deset let, než jsem sebrala odvahu to udělat. A pak jen pár hodin na to se s tím smířit.“
„Byla jste zvyklá utíkat, uhýbat, schovávat se. Kdybyste zůstala ve své představě vězení za vraždu, schovaná před pocitem viny ze sebevraždy, mohla jste zůstat v kómatu roky.“
Nadine se otřásla. „Proto jste mi stvořil Tommyho?“
„Nikoliv moje nejlepší taktika, přiznávám,“ pokrčil doktor, co neléčí živé, rameny. „Měl vám jen ukázat, že utíkání nikam nevede.“
Nadine přikývla. Na začátku, když pro ni její rytíř přišel, byla mu vděčná. Na konci jejich půldenního útěku už se ho jenom bála.
Tiché pípání, které pár posledních chvil stále zpomalovalo, se rozplynulo do jediného nepřerušovaného tónu. Zelená křivka na monitoru se vyhladila do rovné čáry. Chodbou k nim dolehly spěšné kroky, začaly se ozývat hlasy.
Nadine se otočila k doktorovi, který jí nabídl rámě. „Půjdeme?“
Přikývl.
Její bublina, plující vzduchem, praskla a zmizela, jako by nikdy nebyla.
