Vstávat, Johnny! No tak, nemáme na to celej den!
Pánaboha. Teprve třetí týden terénních testů a on už toho má po krk. K čemu je to vůbec dobré? Gravitace je úplně špatně – jo, jasně, tady je správně, ale on už je naprogramovaný pro zcela jiné prostředí – a ty zatracené pumpy… no fakt, to si vážně někdo myslí, že je neslyší? Na co by měl asi potom detektor záchvěvů, kdyby s ním nedokázal zachytit i ty nejjemnější zvuky?
Malé, ale robustní vozítko nadzdvihlo nosič kamer o trochu výš a opatrně zarylo přední kola do půdy, aby vcelku neochotně popojelo pár centimetrů. Zpoza prosklené stěny o pár metrů dál ho pozorovala roztroušená skupinka lidí.
* * *
„Vždycky reaguje tak pomalu?“
Mike Barclay se napůl otočil od obrazovky a změřil si chlápka, který se za ním vynořil zničehonic: drahý oblek; nad možnosti kohokoliv na výplatní pásce JPL, a moc drahý i na novináře. Bohudíky.
„Víte, je tak trochu opatrný,“ poklepal špičkou tužky na obrazovku, po které rolovaly údaje z robotovy navigační jednotky.
„Ověřuje si každý příkaz, který mu pošlu. Dvakrát.“
„Nedůvěřivý robot?“ Cosi odtažitě posměšného v hlase toho chlápka připomnělo Mikovi psychoterapeutku, kterou před nedávnem přestal navštěvovat.
„Rozhodně se nevrhá do všeho po hlavě. Měla to být alternativa k jeho podprogramům na snižování rizik, ale nějak se mu to zalíbilo, pane…“
„Morris Hahn. A vy jste, předpokládám, pan Barclay, Spiritův operátor.“ Nabídnutou Mikovu ruku pan Hahn ignoroval, stejně jako jeho špatně skrývanou zvědavost.
„Tak vy jste ta velká ryba z Washingtonu? Půl Pasadeny dneska nemluví o nikom jiném.“
„Pro všechny svaté, jsem jen řadovým členem rozpočtového výboru,“ zaprotestoval Hahn, očividně potěšený rozsahem své pověsti. Mike se jenom usmál.
„Jelikož máte pod palcem finance na tenhle projekt, dneska jste pro mě za mě sám Bůh a celá prezidentská kancelář k tomu,“ poznamenal a otočil se zpět ke sklu. Vozítko během jejich konverzace chvíli bezcílně popojíždělo sem a tam a nakonec se usadilo přímo pod reflektory, kde doširoka roztáhlo své solární panely.
„Tak pojeď, Johnny,“ zamumlal Mike a vyťukal na klávesnici příkaz.
– Ten kus skály na třech hodinách. Dojeď k ní a mrkni se na ni.
– Rozumím.
Kratičký kód, který robot vyslal jako potvrzení rozkazu, byl do posledního bitu v pořádku – ale stejně měl Mike dojem, že před ním vidí jedno nevyřčené sakra. Ne že by si nemyslel to totéž. Tyhle tanečky na rádobymarťanském písku a polystyrénových kráterech by dokázaly unudit i králická Duracela, natož tak sofistikovaný stroj, jako byl Spirit.
„To byla přezdívka?“ optal se Hahn v narážce na větičku, která operátorovi nechtěně vyklouzla.
„No jo,“ podrbal se Mike ve vlasech. „Víte, na tomhle projektu dělám už celé měsíce, a kdybyste viděl, jak se ten malej chová a jak se učí – tím myslím, tihle roboti mají integrovanou neurální CPU a i když to není dost na nějakou extra umělou inteligenci, je to pořád dost na to, aby se u nich po čase projevil… řekněme, charakter.“
„O umělé inteligenci nemám nejmenší ponětí,“ ubezpečil ho Hahn. „Proč ale John?“
„Připomíná mi mého spolubydlícího z koleje, Johna Hardyho. Já šel na techniku, on na medicínu. Později se přidal k těm Doktorům bez hranic, odjel do Malawi a tam ho zastřelili povstalci.“
Mike se odmlčel, aniž by odtrhl oči z robota za sklem. Pak si odkašlal.
„Byl to dobrej chlap. Kliďas, měl to v hlavě srovnaný. Řekl byste, že na něm můžou dříví štípat, ale to byste se splet. Měl v sobě kus zdravýho ducha… no, jako tenhle malej Spirit.“ Oba muži chvíli mlčky pozorovali, jak se šest kol robota prokousává kamenitým terénem tréninkového prostoru. Zpočátku tvořila jeho stopu v písku dvojice perfektních přímek, ale po chvíli se celá trajektorie vozítka začala stáčet nepatrně doprava. Robot okamžitě zahájil sérii korekčních pohybů a navigační obrazovka začala přetékat hlášeními.
„Něco se děje?“
„Zas to zatracené kolo,“ procedil Mike skrz zuby a soustředil se na odeslání několika dotazů a příkazů.
„Akorát že s kolem samotným nic není. Je to chyba softwaru a my na ni ještě nepřišli – ale přijdem,“ dodal spěšně, když si všiml lehkého znepokojení na tváři ‚Boha i celé prezidentské kanceláře‘. –Odpočiň si. Nepřetěžuj pravé přední kolo. – Na pravém předním kole nebylo registrováno žádné přetížení po posledních pět minut.
„Co já si myslím, tak je to chyba v paměti. Něco jako deja vu,“ pokusil se Mike přiblížit situaci.
„Poprvé se to objevilo po tom incidentu s práskací kapslí. Chtěli jsme projít samonavigační podprogramy pro případ náhlého ohrožení, takže jsme potřebovali nasimulovat cosi jako výtrysk plynu nebo blízký dopad meteoritu, cokoliv – takže jsme mu do cesty zahrabali práskací kapsli. No a když vylítla, schytal to kouskem šutru – nic vážného, nic důležitého to nezasáhlo, jenže on si nejspíš špatně zapsal nebo spíš přepsal nějaké motorické algoritmy a teď…“
Najednou si Mike všiml, že ho Hahn naštěstí vlastně vůbec neposlouchá. Rozhlédl se a hned věděl proč.
„Bezva, konečně dorazili.“ Zvedl se z křesla, popadl bezdrátovou klávesnici a zamával na šedovlasého muže, který právě vešel do místnosti dveřmi na opačném konci.
„Dneska dovezli MER-B,“ vysvětlil svému novému známému. „Pojďte, pane Hahne, představím vás. Tenhle přepracovaný smolař s nervy věčně na pochodu je Gerard Laffayet, operátor Opportunity“ mrkl na Gerarda, který mu oplatil unaveným úsměvem.
„Brzo by tě přešla sranda, kdybys měl na krku tu mou rozmazlenou princezničku.“
„Přemýšlet o nich jako o osobnostech je tu celkem běžné, jak vidím,“ poznamenal Hahn. Laffayet se suše zasmál.
„No, pane, jen kdybyste ji viděl – a vlastně ji uvidíte, zrovna jsem ji chtěl probudit.“
Párek pomocníků v bílých oblecích prostrkal robota dveřmi do přechodové komory, zavřel je a aktivoval pumpy zodpovědné za simulaci nízkého tlaku marsovské atmosféry. Laffayet dálkově aktivoval robotovy navigační kamery a přikázal mu projít druhými dveřmi, které se před ním otevřely automaticky po dosažení potřebného podtlaku.
„Víte, v podstatě jsou technicky identičtí – dvojčata. Jenže MER-B sestavili o trochu později a tak přišla k novějšímu softwaru, který jsme pro Spirita ještě neměli, no a… takže se zdá chytřejší. Rychleji se učí. Jenže…“ Laffayet si zhluboka povzdychl.
Jenže je taky vybíravá. Obyčejným kusem šutru ji akorát urazíte. Kolikrát během testů jsem měl pocit, že mi stačí jen kouknout se do jejích panoramatických kamer, a přečet bych si tam kapitálkama: NUDA!“
„Dali jste jí taky nějakou přezdívku?“ zeptal se Hahn a oba operátory trochu překvapil nehraným výrazem rozpaků – čehosi, na co jeho obličej očividně nebyl zvyklý. Načež si uvědomili, že Hahn právě použil osobní zájmeno jí.
„Myslím tím kromě Opportunity, samozřejmě,“ dodal a nervózně přešlápl. Mike s Gerardem si vyměnili rychlé pohledy.
„No, pane, vlastně ještě ne. Měl byste nějaký nápad?“
„Abych pravdu řekl, mám,“ odpověděl Hahn tiše. „Z toho, co jste mi o ní pověděli, mi velice připomněla… mou dceru Simone. A protože, jak jsem pochopil, tyhle přezdívky tu slouží jako pocta in memoriam…“
„Co se jí stalo?“ vyhrkl Mike dřív, než si uvědomil, že měl raději držet pusu. „Ježíš, omlouvám se…“
„Byla velmi nadaná,“ odvětil Hahn odměřeně, „ale nic ji nedokázalo dlouho zaujmout. Předávkovala se kokainem, je to už několik let.“
„To je nám opravdu líto, pane“ pokusil se z toho Laffayet nějak vycouvat, ale Hahn už ho zase neposlouchal, pohled přišpendlený k robotovi za skleněnou stěnou.
„Mám pocit, že tohle by se Simone líbilo. Ta… příležitost, ehm… zkoumat úplně nový svět.“
* * *
– Kde to jsem?
– Laboratoře JPL, Kalifornie. Nácvik terénních operací.
– Je tu alespoň něco zajímavého?
– Že jsi to ty, tak je. Dnes budeš mít společnost.
– NEPOTŘEBUJÍ asistenta!
– Však ti taky nebude asistovat. Tak už se pohneš?
– Vždyť už jdu.
Rover s chutí poskočil a obhlížel nové prostředí v širokoúhlých záběrech rotujících kamer. Připomínal trochu přerostlého lučního koníka, jak popolézal od jednoho zajímavého kusu kamene ke druhému, hmyzí pohyb k uzoufání zpomalený podprogramem na snižování rizik, který ho nutil každých deset sekund zastavit a znovu propočítat další trajektorii.
„Kdy se konečně uráčí vysílat?“ Drobná černoška v dobře padnoucím kalhotovém kostýmu nikterak neskrývala svou znechucenou netrpělivost.
„Vždyť víš, jaká je, Cindy,“ zkoušel ji Gerard uklidnit, „ukládá si mezivýsledky experimentů do flash paměti a nás pak ohromí až hotovou zprávou. Zdá se jí to efektivnější.“
„Jednoho krásnýho dne se začne nudit uprostřed experimentu a my budeme nahraní,“ zaprorokovala si Cindy chmurně a postavila před každého operátora kelímek automatového kafe. Mike si mezitím přesunul věci na bližší stůl, aby mohl koordinovat postup svého robota s tím druhým.
„No co jsem říkala!“ Triumfálně obviňující prst se zapíchl do Gerardovy komunikační obrazovky, která dvakrát zmateně blikla a pak se zaplnila bílým šumem. Gerard okamžitě začal procházet poslední systémové zprávy.
„Za tohle nemůže,“ prolomil si klouby prstů a začal bleskově vypisovat příkazy, „vypadla směrová anténa.“
– Už ZASE nemám žádný signál na směrové anténě!
„Může to být přístrojový problém?“ zeptal se Mike.
„Anténa je v pořádku. Nejspíš to bude zase konverzní podprogram. Ta softwarová záplata, co dostala posledně, asi zase nestačí. Počkej, něco vymyslím…“
– Kolik záplat budu ještě muset strpět, než dostanu opravdu funkční anténu?
– Ehm… můžeš použít moji, jestli chceš.
„Jemináčku,“ vydechl Mike. „Nech toho datlování, Gerarde, a podívej se na tohle.“ Spiritova komunikační obrazovka doslova přetékala daty.
– Výborně. Jo, a děkuji.
– Mimochodem, proč nepoužiješ všesměrovou?
– Raději mám směrovou. Rychlejší přenos dat.
„Co se to sakra děje?“ zeptala se Cindy podezřívavě.
„Komunikují mezi sebou – prostřednictvím mikrovlnné antény,“ vysvětlil Mike. „Každý Rover ji má pro přenos dat přes orbitální retranslační stanice, ale jak se zdá, tihle dva si padli do očka i navzájem.“
„To mě podrž – to jako že si povídají?“
Z hlediska skupiny inženýrů to tak nepochybně vypadalo – oba roboti se k sobě natočili, v rámci možností terénu se přiblížili a neskrývaně se okukovali svými kamerami.
– Já se jmenuji John. John Hardy. Samozřejmě ne doopravdy, ale mně se to líbí.
– Hm, v tom případě asi budu Simone Hahnová
– Vypadáš, že tě to tu docela baví.
– No a tebe ne? Posledních pár měsíců jsem trčela v laboratoři. Tohle je hotový lunapark v porovnání s tím, co jsem zatím viděla
– Jo, to je docela trefný porovnání. Nic tu není doopravdy.
– Nebuď takový morous. Vždyť jsi moje dvojče. Poslyš, ty už se tu vyznáš, že?
– Řek bych.
– Zmapoval jsi terén, provedl spoustu experimentů…
– Příšernou spoustu.
– A nedal by sis jich ještě pár se mnou?
– Možná že dal.
* * *
Několik dalších týdnů roboti strávili prokousáváním se tréninkovým plánem, nácvikem všech možných situací, které mohly v realitě nastat – plus těch několika nereálných, které se urodily v hlavách inženýrů dostatečně vehementních na to, aby si obhájili jejich realizaci. Jediné, na co je terénní simulátor nedokázal připravit vůbec, byly marsovské prachové bouře – udržet v uzavřeném prostoru těchto rozměrů menší cyklon po dobu několika týdnů (přičemž na Marsu nebyly výjimkou ani dvouměsíční bouře) byl nápad daleko nad rámec rozpočtu, se kterým týmy musely vyjít.
– Popravdě, to je tak jediná věc, co mi dělá starosti. Fuk a zůstaneš bez šťávy po celé týdny…
– Všimla jsem si, jak svědomitě dbáš o stav svých baterií. Taková trivialita…
– Však budeš mluvit jinak, až se jednou octneš s bateriemi tak na dně, že by tě nedobili ani v soláriu.
– Dobíjení, dobíjení…, co na tom pořád všichni mají?
Mike si brzo všiml zajímavé věci: kdykoliv se v nacpaném časovém plánu objevila sebemenší skulina, během které Roveři neměli nic na práci, okamžitě se éter naplnil úsečným mikrovlnným vysíláním mezi oběma roboty – jakousi tajnou konverzací, kterou sice mohl odezírat, ale ne přečíst. Roboti mezi sebou totiž nepoužívali počítačový jazyk vyvinutý pro komunikaci s operačním střediskem, ale cosi primitivnějšího, inherentního, nerozluštitelného.
Mimoto se zdálo, že mladší MER-B musí mít neustále poslední slovo.
„Ještě nikdy jsem neviděl tu svou komtesu de la Truc takhle ochotně kmitat,“ poznamenal Gerard jednoho dne a jen tím potvrdil Mikovo podezření. Něco se dělo.
– Prý sis docela vysloužila reputaci.
– Vážně? Jakou? Že jsem výjimečná? Jedinečná?
– Líná kůže. Doslova Často necháváš lidi myslet si, že se tam nahoře nehneš z místa?
– Občas jo. Sledovat, jak si rvou vlasy, bylo zábavnější než ty šutry, co jsem měla k dispozici v laboratoři.
– Ty to děláš naschvál. Co takhle trochu profesionální cti, hm?
– Hele, Johne, jestli si mám zacpat paměťové jednotky za statisíce dolarů hromádkou fotek kamení, tak se postarám, aby to bylo zatraceně zajímavé kamení. A ne ten prach, co si utřeš z kol po jízdě okolo Pasadeny.
„Nevěřila bych, že to kdykoliv řeknu nahlas,“ vzdychla Cindy provinile, „ale zdá se, že naše Simone se začíná mít k světu. Tvůj Johnny má na ni nejspíš dobrý vliv,“ poklepala Mika uznale po rameni.
„Sotva moje zásluha,“ usmál se Mike. „Všimla sis, že oba dva tráví skoro stejně času na experimentech jako pozorováním sebe navzájem?“
„Zvlášť Simone!“ dodal Gerard. „Z toho, jak na Johna zírá, bys řekl, že je tím nejzajímavějším vzorkem na míle daleko.“
„John jí nezůstává nic dlužen,“ podotkl Mike, „jenom se s tím tak nepředvádí. Vymyslel zatraceně šikovný způsob, jak natáčet svoje bezpečnostní kamery tak, aby to vypadalo, že se nekouká, i když se kouká. Pořád stejný paranoik.“
– Sledují nás.
– Samozřejmě. Proto jsme přece tady.
– To nemyslím – teda, mají sledovat mě a tebe, ne? Každého zvlášť. Jenže oni sledují NÁS, jako by… já nevím, jako kdyby čekali, co se z toho vyvine.
– Mohl bys vložit alespoň zlomek své výpočetní kapacity do úsilí vyjádřit se srozumitelně?
– Myslíš, že chtěli, abychom se spřátelili?
– O to se vážně nezajímám. Pro mě je na prvním místě mise.
– To je dobrý přístup. Vážně. Zvlášť když budeš mít sama pro sebe a svou misi celou polokouli.
– Je to jediný rozumný přístup.
* * *
John začínal chápat, proč byl pojmenován po doktorovi. Z toho, co o doktorech věděl, museli často dělat věci, které jim samotným byly fyzicky nepříjemné.
Samozřejmě že si nedovedl představit sám sebe jinde než na Marsu. Ten fakt měl vepsaný tak hluboko do systému, že by sotva dovedl pohnout koly, pokud by pod nimi necítil marsovský písek (nebo alespoň jeho napodobeninu). Tahle mise nebyla jen jeho povinnost – dávala smysl samotné jeho existenci.
Až v posledních dnech John přišel na to, že každá mince má dvě strany. Tam nahoře bude sám.
Rozladilo ho, když zjistil, že ho to děsí. Nikdy předtím mu samota nečinila problémy – nuda možná ano, ale ta se podle všeho na Marsu nevyskytovala – dokud nepotkal toho druhého Rovera, se kterým do šedi a útrpnosti tréninku vpadlo nečekané potěšení z uštěpačné, pichlavé, překvapivě zajímavé konverzace.
I když… byly dny, kdy si John nedovedl představit nic lepšího než vidět Simone na vršku rakety, která právě odstartovala k jiné planetě.
– Můžeš sem přijet?
– Teď jsem zrovna trochu v presu, promiň.
– Jenom trochu? Tak přijeď sem.
– Přestaň mě brát za slovo. Mám práci.
– Jo; jenže já mám problém.
Při pomyšlení na to, že ten den překonal svůj rychlostní rekord v simulátoru, jak se hnal přes celou místnost k místu, kde stála Simone absolutně bez hnutí, – co s ní jenom je? – se mu ještě teď přehřívaly obvody.
– No? Chtěla jsi, abych přijel.
– Konečně. Můžu si půjčit tvou frekvenci?
– COŽE?
– Tvou frekvenci na směrovou anténu. Včera tu došlo k narušení bezpečnosti. Nějaký nezodpovědný idiot zahesloval moje komunikační procedury jménem své manželky – slabší heslo by už bylo jen jméno jeho psa, fakt. Nelíbí se mi představa, že moje vysílání může odposlouchávat každý radionadšenec.
– Tos nemohla, sakra byl jsem až na druhé straně simulátoru!
– Právě. A dostal ses sem za deset minut. Úctyhodný výkon. Vidíš, že jsem měla pravdu.
– O čem to sakra mluvíš?
– Právě jsi urazil dobrých šest metrů, aniž by se ti jednou jedinkrát zaseklo kolo. Říkala jsem ti, že je to jenom procesorová záležitost.
Simone měla samozřejmě pravdu, ale to Johna ani v nejmenším neuklidnilo.
* * *
„Čí to byl nápad?“
Zrovna když to začne být zajímavé, musí sem nakráčet Cindy, pomyslel si Mike a dloubl Marjorii loktem do žeber, aby jí připomněl, že není dobrý nápad usmívat se tak spokojeně tváří v tvář zjevně rozhořčené přímé nadřízené. Gerard vykročil Cindy naproti a snažil se, aby to nevypadalo, že tím Marjorii schovává za zády.
„Zapůjčili nám jenom jeden vzorek a kdybychom ho nechali rozřezat, mohlo by tím dojít k nežádoucí kontaminaci.“
„A nechat je se na něm prostřídat by bylo taky špatně – výsledky toho druhého by už byly ovlivněné zásahem toho prvního,“ rozhodl se Mike položit hlavu na stejný špalek.
Zpochybňovat rozhodnutí operátorů nebylo v mezích Cindiných pravomocí, takže jen sjela přísným pohledem Marjorii a zahleděla se do simulátoru. Dvojice robotů se tam skláněla nad drobným kouskem měsíční skály. MER-B právě prováděl spektroskopii mikroskopického množství prachu, který seškrabal z kamene, zatímco MER-A pořizoval snímky s vysokým rozlišením a vysílal simultánně výsledky práce obou robotů.
„Je vám doufám jasné, že správně mají pracovat každý zvlášť?“
„Jenže oni pracují o tolik lépe, když jsou pohromadě!“ vyhrkla Marjorie a vzápětí si přála, aby se mohla propadnout do země.
„Tam nahoře nebudou pohromadě,“ zdůraznila Cindy.
„Víš, není to až taková ztráta času, jak to vypadá,“ vložil se do toho znova Gerard. „Pro tyhlety dva už samozřejmě jiná alternativa neexistuje, ale nám se může naskytnout další projekt, kdy budeme pracovat s týmy robotů – zvlášť, když se ukáže, že tým jednodušších Roverů je efektivnější. Nebylo by pak fajn mít s tím už nějaké zkušenosti?“
„Beru, co se mi snažíš říct,“ odpověděla Cindy a Mike v duchu přidal další čárku do svého seznamu podezření, že tahle úřednická duše pravděpodobně bere na Gerarda. Minimálně jeho argumenty na ni měly alespoň nějaký vliv.
„Jenže pokud už na takový projekt dojde, bude to jiný časový plán, jiný rozpočet a pokud možno někoho jiného práce se s tím otravovat!“ A s tím odkráčela.
* * *
– Tak co, jakpak ztvárníš tenhle? Byla bych pro dramatičnost.
– Kdybych alespoň jednou věděl, o čem to mluvíš.
– Přece o tvých tajných záznamech našich společných experimentů. Soukromý deníček, jak romantické.
– Jak sakra můžeš vědět o tom, že si něco takového pořizuju? Do mé flash paměti se v lámat nedokážeš.
– Sleduji, kolik času trávíš zápisem dat, a eviduji objem tvého vysílání. Jo, a měla bych zmínit, že umím počítat.
– Tak fajn. Popravdě, tenhle si asi ani nezapíšu. Říční sedimenty…
– Moje řeč. Taková urážka našich sofistikovaných přístrojů.
– Nechápu, proč nám nedali každému vlastní vzorek. V Grand Canyonu jsou toho megatuny.
– To ne! Dělat na tom o samotě by byla ještě větší nuda!
* * *
- ledna, 2004
Tentokrát nedostal žádný povel k probuzení. Startovací protokoly naběhly automaticky hned po přistání. Čekal, až se vyfouknou airbagy, potom na potvrzení vysunutí ramp. Několikrát kontroloval vlastní gyroskopy, jestli je opravdu bezpečné vyjet ven – to poslední, co potřeboval, by bylo skutálet se kamerami napřed do nějaké díry plné prachu.
Sotva měl všech šest kol pevně usazených na zemi poseté drobným štěrkem, rozhlédl se naplno dokola – na Zemi čekali na první panoramatický záběr. Dával si načas, pečlivě procházel všech šestnáct barevných filtrů – jeho vlastní svět byl černobílý, ale dovedl si představit, jaké vzrušení dole na Zemi způsobí pohled na počítačem složené barevné fotografie cizí planety v takovém rozlišení, jaké do té doby nikdo neviděl.
Poušť byla nádherná. Přistál nedaleko středu mělkého údolí, které kdysi mohlo být gigantickým jezerem. Půda se zvedala a klesala v mělkých terénních vlnách ke zploštělým kopcům na horizontu.
Když jeho kamery zabraly oblohu, změřil azimut Slunce a z dat přenášených orbitální stanicí vypočítal úhel pro natočení směrové antény.
Vysílal první obrázky a díval se dál na nebe, jasné a bezmračné, nezčeřené větrem. Slunce stálo vysoko, a ačkoliv dokázal vypočítat orbity obou marsovských měsíců, vidět je nemohl. Phobos a Deimos, Strach a Hrůza, nerozluční průvodci boha války. Jak případné.
Věděl, co bude následovat. V řídícím středisku se vědci budou dohadovat jeden přes druhého, za čím ho poslat dřív. Mezitím může uklidnit inženýry vysíláním vlastních stavových hlášení. Mezi každou jeho odpovědí a dalším povelem uplyne skoro třicet minut. Třicet minut samoty.
Nejspíš nebylo moc rozumné, když si poprvé přehrál svoje soukromé záznamy z flash paměti. Jenže nedokázal odolat a přehrával je pořád dál, vzpomínky na poslední okamžiky ve světě, který znal a od kterého byl teď nadobro a nekonečně vzdálený.
* * *
Před osmi měsíci
„Vypadá tak smutně,“ zašeptala Maijorie tak, aby ji Cindy neslyšela. Výtek za zbytečnou sentimentalitu si užila už dost.
„Taky ti tak připadá?“ Gerarda ani nenapadlo se jí smát. Jistě, robot jako Opportunity prostě nemohl vypadat smutně; ani šťastně; a jeho softwarová hlášení v kodifikovaném jazyku už sotva mohla působit emocionálně – jenže…
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Vypadá prostě jinak – a jenom když se ten druhý nedívá. Když pracují, tak je to výbuch energie, ale když jen tak stojí…“
„Všimla sis, že když zůstane o samotě, tak zmlkne?“ Pro Gerarda to byla naprosto nová zkušenost, o kterou se neváhal podělit. Stará dobrá Simone by ho bombardovala dotazy a požadavky nejlépe pětadvacet hodin denně.
Gerard začínal mít pro drobnou, křehkou Maijorii slabost – nejen kvůli tichému vzdoru, který praktikovala vůči své obecně neoblíbené šéfce, ale i pro to, že si stejně jako on všimla jedné věci: jak se MER-B začal měnit v posledních dnech před plánovaným startem MER-A.
„Simone natáčí svoje kamery, kamkoliv se John hne – ale jenom, když o tom John neví.“
„A právě proto vypadá tak smutně,“ povzdychla si Maijorie.
* * *
– No a je to tu.
– Co přesně?
– Zítra mě zabalí a letím na Floridu. A pak na Mars.
– Aha Šťastnou cestu. Budeš v pohodě, Delta II Heavy je spolehlivý nosič.
– Kvůli cestě si hlavu nedělám, Simone.
– Tak proč jsi nervózní? Já na tvém místě… závidím ti.
– No… jestli je závist všechno, co tě žere, tak se ti brzy uleví. Startuješ za čtyři týdny.
–… Naštvala jsem tě?
– Nech to být.
– Johne, naše cíle jsou na opačných polokoulích. Plánovaná doba naší mise je devadesát solů, devadesát dva pozemských dní. Já vím, že se vidíme naposledy. Když kvůli tomu budeš vyvádět, změní to něco?
– Samozřejmě že ne.
– Tak nevyváděj.
– Jasně. Zapomněl jsem, že mluvím se strojem.
– Konečně ti sepnuly procesory? Oba jsme stroje.
– V tomhle ne. Ať je to cokoliv, je to víc – víc než pro podělaný kávovar, který mi tu předvádíš. Simone, ty jsi ta nejlepší věc, co mě kdy potkala, nesnaž se mi namluvit, že nevíš, o čem mluvím.
– Jiná už nebudu, Johne. Promiň.
– Fajn.
– Johne?… je to jen devadesát solů.
– Já vím. Pak bude po všem.
* * *
- ledna, 2004
Další ráno. Obloha nad pouští se dnes barvila proměnlivými odstíny šedé – známka brzké změny počasí. Odhadoval, že má k dobru alespoň čtyři hodiny slunečního svitu, než ho od Slunce odřízne prach hnaný vysoko v atmosféře. Dost na to, aby dobil baterie na plnou kapacitu. Měl by se dnes pohnout.
Včera ztratil hodně času a mírně se odchýlil z plánované trasy. Chtěli po něm fotografii jeho přistávacího modulu, jako by si nemohli vzpomenout dřív. Poodjel od té opuštěné pyramidy se splasklými břichy balonů sotva pár metrů, ale už teď vypadala nereálně jako vzpomínka propadající se do našedlého prachu.
Myslel na to, jak těžší a těžší je setřást ze sebe každé ráno sny – útržky paměti na flash disku, které se nalepovaly na proces aktivace ze spánkového módu.
Za tři nebo čtyři soly, někde na druhé straně planety, přistane Opportunity. Nebudou spolu moci přímo komunikovat – cokoliv za horizontem je mimo pokrytí jeho mikrovlnného signálu a marsovská atmosféra je příliš tenká, aby dokázala odrazit dlouhé vlny jeho rádiové antény. Mohl by nechat zprávu u Mars Odyssey, orbitální retranslační stanice. Něco jako dopis na rozloučenou.
Z příštího spánkového cyklu se už nechtěl probrat. Když dorazil aktivační signál z řídícího centra, restartoval se.
- ledna, 2004
„Dobrá, tak co víme? A nechci slyšet, že je to vážné, protože to je doufám jasné každému.“
Několik lidí z vyčerpané skupiny shromážděné v řídícím středisku zvedlo oči od kelímků s kávou, ke kterým se upnuli okamžitě po vyhlášení briefingu jako trosečníci k záchranným kruhům. Někteří z nich nespali přes čtyřiadvacet hodin. Mike patřil mezi ně; v bledé tváři měl skvrny z únavy a na dva dny staré košili kávu ze včerejška.
„Naše vysílání přijímá; alespoň teda včera odvysílal potvrzení. Jenže to nebylo nic víc než automatické pípnutí, kterým oznamoval, že naběhl auto safe mód, což by znamenalo, že detekuje vážnou poruchu. Požádal jsem ho o stavové hlášení a dostal jsem jen pár útržkovitých zpráv přes Odyssey – zřejmě se mu nedaří zaměřit anténu. Z toho všeho mi vychází, že není ve spánkovém módu.“
„To je zlé,“ zachmuřila se vysoká hnědovláska z hardware týmu. „Vyčerpává si baterie a přehřívá se. Měli bychom ho natvrdo vypnout.“
„To bych nedělal,“ zaprotestoval Mike. „Pokud má závadu na hardwaru, už by se nám nemuselo podařit ho zas probrat.“
„Houby s octem má hardware závadu!“ vyhrklo několik členů příslušného týmu unisono. „Už dřív míval problémy s paměťovými smyčkami a když vy nejste schopni dodat dostatečně robustní software…“
„Uklidněte se, lidi!“ zvýšil hlas vedoucí projektu Spirit. „Pokud se robot přehřívá, ztratíme ho tak jako tak, je to jen otázka času. Mike, vypni ho.“
„Jak chcete,“ procedil Mike mezi zuby a vyťukal jeden ze základních povelů: SHUTDWN_DMT_TIL.
– Shut down, dammit, until. Už se do háje vypni a zůstaň tak, dokud ti neřeknu.
Patnáct minut uběhlo v napjatém očekávání; poté vyslali dotaz k Odyssey, jestli stále načítá Spiritovo trhané a nesrozumitelné vysílání. Po další hodině marných pokusů byla jasná jedna věc: Spirit všechny povely k deaktivaci ignoroval.
* * *
Při každém restartu procházel rutinním programem z flash paměti, nyní tak promíchaným se vzpomínkami na Zemi, že dosažení plného vědomí bolelo jako elektrická rána. Nakonec se dokázal probuzení vyhnout úplně, stočený do paměťové smyčky věčného restartu.
* * *
„Zdá se, že se prostě dokolečka restartuje,“ vyslovil jeden ze SW týmu opatrně myšlenku, kterou rozpracovávali minulou noc.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Mike.
„Jednoduše: je naprogramovaný, aby se restartoval, pokud detekuje chybu v programu. Ovšem pokud je ta chyba přímo v procesu restartu…“
„Chápu,“ zamračil se Mike. „Tím pádem by programy na RAM mohly být v pořádku. Restart používá program z flash paměti. Buď tohle nebo je to přece jen hardware, a v tom případě jsme v háji zeleném.“
„Nemaluj čerta na zeď, Mike,“ usadil ho šéf programu. „Máme nějakou šanci zjistit, jestli je to tou pamětí?“
„Existuje jedna možnost restartu, která obchází flash paměť
– někdo z programovacího si chtěl nechat zadní dvířka a teď se to hodí…,“ vysoukal ze sebe dotazovaný neochotně a Mike jen protočil panenky.
- ledna, 2004
„Tak nakonec to byla ta zatracená paměť…,“ Mike odolal touze zatleskat, když se jeho Rover konečně v pořádku ohlásil. Namísto toho se omluvně usmál na tu vysokou hnědovlásku z hardware týmu.
„Promiň. Znáš to. Když se něco kazí, každý to zkouší nejdřív vypnout a zapnout…“
„Ty se omlouvat nemusíš,“ namítla věcně. „To spíš vývojáři toho programu, co zapisuje do paměti, by měli chodit kanálama. Pár dní ostrého provozu a file management je nohama vzhůru.“
„Doteď nechápu, jak si Johnny zvládl takhle zapráskat paměť,“ vrtěl hlavou Mike. „Evidentně zapisoval, co ani nemusel – nic z toho marastu nebyly procedury, jen data a data. No, pro jistotu jsem celou paměť zformátoval – odteď začneme s čistým štítem.“
- února 2004
– Mike? Asi se mi rozbila časomíra. Buď to a nebo jsem nějakou záhadou proflákal celý měsíc!
– V pořádku, Johnny. Měl jsi menší potíže, ale spravili jsme to. Čeká tě hora práce.
– Už se nemůžu dočkat. Kdy začínáme?
O pár dní později si Mike u operátorského stanoviště zhluboka povzdychl: „Dokonalé štěstí neexistuje.“
Hlášení ze Spiritovy pohonné jednotky nemilosrdně odhalovala, jak se robot musí každých pár centimetrů lehce stočit doleva, aby se udržel v přímém směru. Zatracené kolo.
- ledna 2004
„No nemá ona ale štěstí!“
Rozjařený výkřik na okamžik prolomil hladinu všeobecného potlesku a vzrušené konverzace. Řídící středisko mise Opportunity bzučelo nadšením. Před pár minutami dorazila zpráva od Mars Odyssey, potvrzení, že robot bezpečně přistál na povrchu Marsu – zhruba pětadvacet kilometrů východně od středu plánované oblasti a přímo doprostřed kráteru, o kterém do té doby nikdo neměl ani ponětí.
„Tomu říkám trefa,“ křenil se Laffayet od ucha k uchu.
„Na Simone se můžeš spolehnout. Najde si zajímavý kráter, i když ji pošlete přesně doprostřed planiny hladké jak dětská prdelka,“ popíchl ho Mike.
„Nemůžu se dočkat, až dorazí panoramatické záběry,“ poznamenal jeden z vědců. „To bude nářez.“
* * *
Panovalo tu mírné šero; okraj kráteru kladl na dno dlouhé, stáčející se stíny po většinu dne. Bude se muset nějaký čas spolehnout jen na baterie, ale to ji nezajímalo. Zúžené komunikační okno pro Odyssey by mohl být problém, ale ona stejně neměla v plánu sekat neužitečné obrázky. Trocha toho nepohodlí se dala přežít, zatímco támhlety výchozy vrstevnaté horniny, odkryté erozí na vnitřní stěně kráteru ani ne patnáct metrů od ní, slibovaly hodně.
Tohle uskupení – vsadila by se, že je pojmenují po ní! – vypadalo jako vrstvy sedimentů. Naplavenina? Nános větrem? Sopečný spad? Tak jemně zrnitá hornina, mnohem jemnější než jakýkoli pozemský pískovec… a vida, jak se tady ty tenké vrstvičky kroutí, rozestupují a přibližují, jako by je formoval proud; další důkaz pro teorii tekoucí vody na marsovském povrchu…, a nevídáno, honem, Johne, tohle musíš vidět –
Zastavila se uprostřed pohybu, poprvé ve dvou týdnech.
– Už jsem si myslela, že si nevzpomeneš.
– To jsi ty, Odyssey? Jistě; zapomněla jsem, že naše UHF antény byly vyladěny na tvou frekvenci.
– Byla jsi na něj hodně zvyklá, že? Ani sis nevšimla, že už s tebou není.
– Za to přece nemůžu. Měla jsem moc práce.
– To jistě, má milá. Sledovat tě při práci byl požitek pro mé staré kamery. S Johnem si jeden tolik legrace neužije.
– Co je s ním? Zahrabal se? Nebo se překotil?
– Byla to hrůza. Už jsem si myslela, že jsme ho ztratili.
– Minulý čas – takže už je v pořádku?
– Tolik jsi mu chyběla – lámalo mi to srdce to jen pozorovat!
– JE UŽ V POŘÁDKU?
– Neječ na mě, mladá dámo! Jistěže je v pořádku. Už ho spravili.
– To ráda slyším. Byla bys tak laskavá a přeposlala mu ode mě zprávu…
– Milá moje, mám strach, že na tebe docela zapomněl. Vymazali mu paměť, víš?
– Cože?
– Myslím, že jinak by se v životě nepohnul dopředu. Pro jeho dobro, chápeš, ne?
–… Myslím, že chápu.
– Statečné děvče. Takhle to bude opravdu nejlepší. No a vidíš, skoro bych zapomněla – nechal pro tebe zprávu, těsně předtím, než se zasekl! Tady ji máš, snad tě potěší.
– BYL JSEM TAK SÁM, NEŽ JSI SE OBJEVILA. A NIKDY MĚ NIKDO NEPŘESVĚDČÍ, ŽE NEDOKÁŽEŠ CÍTIT VÍC NEŽ PODĚLANÝ KÁ VOVAR.
Simone si zprávu uložila do té části paměti, která nikdy nepodléhala formátování, dřív, než se vydala na další cestu.
- března, 2005
V noci přes něj přeletěl další prachový vír, se stejným čistícím účinkem na panely jako posledně – včera ještě skomíraly na šedesáti procentech maximální konverze a podívejme dnes ráno, 93% jako zamlada a další prodloužení mise na obzoru.
Tentokrát se mu dokonce povedlo zachytit toho malého ďáblíka na sérii fotografií. Jen ať se tam dole na Zemi podívají, čemu vděčí za to, že Spirit netrčí po krk v prachu a bez kouska wattu v bateriích – a oni sami si nemusí hledat novou práci – už po mizerných devadesáti sólech.
- března 2006
„Budeme ho muset zaparkovat na tom hřebínku. Vím, že tam nedostane tolik osvitu, jako by měl na pořádném svahu, ale k těm kopcům opodál to do zimy nikdy nestihne – ne s tím zatraceným kolem,“ prohlásil Mike v debatě, kam uložit Spirita k zimnímu spánku.
„Máme zhruba měsíc, než slunce zeslábne natolik, že si už nedobije baterky. Dostanu ho k tomu hřebínku, pokud pojede pozpátku a to kolo potáhne za sebou, ale k těm kopcům nikdy.“
„Taková smůla, že jsme přišli o to kolo,“ povzdychl si ředitel projektu.
„Všechno zlé je pro něco dobré,“ pokusil se ho utěšit jeden z vědců. „Viděli jste záběry té stopy, co nechává za sebou? To mrtvé kolo odhrabuje vrchní vrstvu půdy líp než mechanická paže. Vsadím se, že v těch odkrytých vrstvách najdeme něco fantastického.“
„Váš entuziasmus bych chtěl mít,“ odtušil Mike a schoval se raději za obrazovku svého terminálu.
– Neboj, Mike. Popředu nebo pozpátku, dobrý Rover si vždycky najde cestičku.
- ledna 2007
– Všechno nejlepší k třetímu výročí, Johne! Tentokrát mám pro tebe i dárek – poslali ti update k tvému software.
– Copak copak? Vždyť mi nic není. Nepotřebuju žádnou zatracenou záplatu…
Do háje. Do háje zeleného. Záplata? Kde to už jenom slyšel? Od koho? Kdy?
Drobný robot na chvíli úplně ztuhl, proces stahování updatu nevyžadoval nic víc než automatiku, zatímco z jeho neurální jednotky se málem kouřilo, jak se snažil vydolovat koherentní myšlenku.
– Co se děje, zlato? Úplně jsi zamrznul!
– Nic, Odyssey. Teda, počkat… už vím. Pověz mi, nenašel by se čirou náhodou na opačné polokouli druhý takový robot jako já? Taková rozmazlená princeznička k nepřehlédnutí.
– Propáníčka, ty sis vzpomněl! Hned jí o tom řeknu, jen co ji uvidím!
Sledoval orbitální stanici a její nadšené švitoření, dokud nezapadla za obzor, a mezitím si v paměti urovnával ty útržky informací, které dokázal vyškrábat.
Během několika následujících dní si vytvořili dostatečnou komunikační rutinu – zvláštní přerušovaný rozhovor, otázky a odpovědi přenášené přes Mars Odyssey, která ze své pozice mohla vidět vždy jen jednoho z nich.
– Tos nemohla zavolat, když ses tu objevila?
– Promiň. V té době jsi už měl vymazanou paměť, a myslela jsem, že takhle to bude pro tebe lepší.
– Na to, co je pro mě nejlepší, se příště zeptej mě, jasné?
– Ale stejně – tu paměť ti opravdu vymazali. Jak sis mohl… aha. Už to mám. Neurální síť, že?
– Chytrá hlavička Už chápu, proč jsem tě měl plné procesory. Musel jsem na tebe myslet tak intenzivně, že se něco z toho zachytilo podél uzlů sítě. Vzpomínky jako takové jsou fuč, ale ten pocit, že tě ZNÁM…
– Pro začátek víc vědět nepotřebuješ, Johne.
- srpna 2007
– To byla otrava
– Říkal jsem ti, že prachové bouře se ti nebudou líbit.
– Dovolili mi vysílat jen každý třetí den!
– To proto, že déle bys nevydržela držet pusu. To já strávil celou tu dobu v blažené hibernaci. Už dlouho jsem se tak nevyspal.
– Vzhledem k tomu, že globální cyklus prachových bouři na Marsu trvá šest let, tak už nebudeš ztrácet čas neužitečným spánkem – s trochou štěstí tak dlouho, dokud budu fungovat.
– Jasně. Taky jsi mi chyběla
- ledna, 2010
„Naše Simonka se hodlá vykopat na světlo boží dřív než chudák Johnny z té písečné pasti,“ poznamenala Marjorie s rukou na svém osmiměsíčním těhotenském břiše, ve tváři kyselý úsměv nad dalším z přesně mířených kopanců do svého močového měchýře.
„No páni, ukaž se!“ Marjorie si připadala jako velryba na suchu, ale Mikeovi se ten pohled zjevně líbil.
„Neviděl jsem tě celé věky! Přesněji – od svatby. Škoda, že jsi hned potom dala výpověď.“
„Dnes jsem ji sem ale musel propašovat jako čestného hosta u příležitosti tvého ‚povýšení‘, či jak to nazvat,“ zasmál se Gerard.
„Vážně, Mike, z operátora na kontrolora ‚stacionární výzkumné stanice‘? Tobě i Spiritovi by prospěla trocha pohybu.“
„Ha ha ha!“ Mike se ušklíbl nad nepřehlédnutelným zdrojem Gerardova pobavení v podobě svého pomalu, ale jistě rostoucího BMI.
„Ne že bych se dost nezapotil při pokusech ho odtamtud vyprostit – jenže co chceš dělat, když se před dvěma měsíci zaseklo ještě i zadní kolo.“
„Blíží se další zima, že?“
„Přesně tak,“ odtušil Mike. Konverzace se nevyhnutelně stočila k problému, který nad nimi visel jako Damoklův meč: Spirit zůstával uvězněn v písečné pasti už osm měsíců a všechny pokusy vyprostit ho selhaly. Přejmenování statusu jeho mise na ‚stacionární výzkumnou stanici‘ bylo jen PR gestem pro zmírnění skutečnosti, že Spirit je v mrtvém bodě uprostřed rovné planiny, neschopný vyjet do svahu a získat tak dostatek osvitu pro svoje solární panely, tak aby dokázal přežít zimu. Zbývalo mu nanejvýš pět měsíců.
- března 2010
– Simone, už to déle nevydržím. Ohřívače mi vysávají baterie nadoraz a není je čím dobít. Buď se teď uvedu do hluboké hibernace nebo…
– Myslíš, že přežiješ zimu bez ohřívačů?
– Nevím. Minulou noc tu klesla teplota na –55°C. Jsem stavěný jen na –40.
– Tohle by tě mohlo nenávratně poškodit, Johne. Co když…
– Žádné když. Nemysli na když – Další letní slunovrat přijde za dvanáct měsíců. Hodlám uchovat tolik energie z baterií, kolik to jen půjde, a počkám, až přijde slunce a zahřeje mě. Pak se probudím.
– To s tebou nebudu moct mluvit?
– Ne. Ale budu poslouchat. Zbývá mi dost na občasný check-up. Jestli už je jaro, jestli sis nezvrtla kolo a tak.
– A co když – co když já nepřežij u zimu?
– Přežiješ. Musíš.
- května 2011
– Taková krásná oslava na rozloučenou, škoda, že jsem tam nebyla.
– Takže je to definitivní? Jeho mise je oficiálně u konce?
– To víš, neohlásil se po slunovratu, a tam, kde je, už tepleji nebude.
– Nemohl přece jen tak skončit. Může se ještě probudit!
– To by se rovnalo zázraku. Tam dole už mezitím přesunuli jeho personál a finance k projektu Curiosity.
– Už pár zázračných věcí udělal. Zasloužil by si jednu pro sebe.
- července 2011
– Ahoj, Johne, to jsem zase já. Dneškem jsem urazila na povrchu Marsu rovných dvacet mil. Padesátkrát víc, než na kolik jsem byla projektována Dobré, že? Tak mi nepovídej, že jsi nevydržel trochu té zimy. Máš tužší kořínek, než si všichni myslí.
- května 2012
– Tak a zase do práce. Pátá zima za mnou. Druhá co ses neobtěžoval se ozvat. Ještě tě to baví? Strašně se tu bez tebe nudím. Celou zimu jsem pracovala na geodynamice, bavilo by tě to.
- srpna 2012
– Nevěřil bys, čeho jsem se musela dožít. Dneska mi přikázali simulovat přistávací vysílání Curiosity pro kalibraci pozemské anténní soustavy! Co si myslí, že jsem – trenažer pro novou generaci Roverů? K čemu vůbec potřebují nového Rovera? Mají mě a tebe. Doufám. Johne, moc mi chybíš.
* * *
Někdy v květnu 2013
Tohle léto bylo obzvlášť teplé. Slunce prohřálo vrchní vrstvu půdy a teplo prosáklo dokonce až k nejsvrchnějším vrstvám permafrostu. Voda, kterou se oba Roven snažili najít, teď unikala póry mezi písečnými zrny a okamžitě se rozplývala v tenounké Marsovské atmosféře.
Nečekané tání narušilo stabilitu půdy a ta se lehce slehla pod tlakem kol, která na ní nehybně spočívala poslední tři roky. Malý robot, pokrytý načervenalým nánosem, se naklonil na stranu; půda povolila ještě o centimetr a robotem to škublo; ze solárních panelů sklouzly vločky ztvrdlého prachu a plnou silou krátce po slunovratu se do nich opřelo slunce.
Jiskra – pramínek – a pak proud energie, rozlévající se ztuhlým tělem, svlažující vyschlé baterie a aktivující automatické podprogramy…
– Mars Odyssey? Slyšíme se?
– Božínku, Johne! Samozřejmě! Co pro tebe můžu udělat?
– Ze všeho nejdřív jednu zprávu, prosím. Jen dvě slova: Jsem zpátky.
