Oprýskaný voděodolný nátěr se loupe ze stěn v dlouhých pruzích s roztřepanými okraji. Na obnažených místech se vlhkost z těžkého vzduchu vpíjí do ošizené malty. Dlažba se leskne vodou v pravidelných pásech, jak ji přejel úklidobot, a v rozích, kam jeho široká stěrka nedosáhne, se černají zaschlé nánosy plísně.
Ze sprch zavání nakyslý pach moči a dezinfekce a z ulice sem do suterénu v pravidelných intervalech doléhá temné hučení automatizované městské dráhy.
Dimmi vdechuje upocený odér chlapecké šatny fotbalového klubu na Oranienské a přeje si, aby odsud nikdy nemusel odejít. Za nehty ho píchají šupinky brčálově zelené barvy, kterou před chvílí sloupal ze zdi na znamení tiché vzpoury, a kolem opuchlých víček má rozmazanou směs prachu ze škvárového hřiště a zaschlé hlíny z dřevěné lavičky. Za chvíli přijde trenér a vyhodí ho i odsud.
„Co tu děláš? Všichni se už rozehrávají, přijdeš pozdě!“ Osmiletý kluk se vylekaně podíval ke dveřím, odkud zazněl namísto očekávaného vyřvaného nadávání tázavý hlas s praskavým podtónem suchého listí. Uvědomil si, že tu paní zná: chodívala okolo běžeckých drah, když kluci trénovali venku, a vídával ji vcházet do prosklených dveří Integračního centra, zašlé budovy bývalé školky s vchodem z Oranienské ulice a sousedící se sportovišti ve waldeckém parku. Centrum přežívalo na okraji tureckého ghetta v berlínské čtvrti Kreuzberg s nenápadnou houževnatostí bodláku na smetišti a mimo jiné financovalo i žákovský fotbalový klub, od kterého Dimmimu právě trenér zabouchl dveře před nosem.
„No tak! Stalo se ti něco? Rozumíš německy? Almanca konusuyor musunuz?“
Až pomalu vyslovovaná turečtina z úst té ustarané paní ho probrala. Znovu si protřel oči, zarudlé pláčem a rámované měkkými oblouky řas, a odpověděl stydlivou, ale dobrou němčinou:
„Trenér mě vyřadil z mužstva. Řekl, že když flákám tréninky, nemám v zápase co dělat.“
„Aha.“ Paní vstoupila na dva kroky do šatny a opatrně se posadila na zaprášenou lavičku vedle něj. Ruka, kterou se přitom přidržovala sloupku podpírajícího tyč s háčky na oblečení, byla pokrytá sítí vrásek jako kůže na želvím krku. Vlasy, sčesané hladce z čela a sepnuté staromódním hřebenem, měly stejnou matně šedivou barvu jako maltová omítka pod zeleným nátěrem. Slézově růžovou rtěnku měla nanesenou na rtech tenkých a nepružných jako listy trávy na konci léta. Jen oči, kterými si chlapce zpytavě prohlížela, jiskřily čímsi živoucím, snad vzpomínkou na mládí, která dokázala vzdorovat i tíživému nánosu let. Jejich čerň a dosud rozeznatelný mandlový tvar mu zničehonic připomněly obrázky z dobrodružné knížky, kterou si vypůjčil v knihovně minulý týden.
„Jmenuji se Hanna Osterbethová. A ty?“
Dimmimu se líbil vlídný, metodický a nepanovačný tón, s jakým s ním mluvila, a tak odpověděl: „Dimmi – vlastně Mehudin, Mehudin Guzel. Bydlím v Johanitské ulici…“ Kousek odtud, jenže v Kreuzbergu jako by bylo všechno stejně daleko. Vedle mešity, sice bez zakázaného minaretu, ale i tak vrhající tupý stín na všechno, co by chtělo uniknout dusivému pocitu vlastní nadřazenosti.
„A proč nechodíš na tréninky? Myslela jsem si, že sem k nám chodí hrát jen kluci, které fotbal baví.“
„Mě baví!“ málem vykřikl. „Jenom…,“ špatně se mu hledala slova. Jak by mohla Němka, svobodná a zhýčkaná životem venku, chápat názory jeho otce? Copak už na ni někdy někdo řval, že upisuje duši ďáblu? Strávila někdy hodiny zamčená v komoře jako trest za to, že po škole šla na trénink?
„Říkal jsi Guzel?“ přerušila zamyšleně jeho zoufalé tápání v myšlenkách, převalovala to jméno v ústech jako oblázek. „Nevyučuje tvůj otec náboženství na škole při té mešitě, co založili na Johanitské před pár lety?“
Ilegálně, běželo Dimmimu hlavou. Znal to slovo z matčiných naříkavých výčitek. Pokoutní výuka islámu v mešitě, tolerované jen laxností úřadů, které se tak s úlevou zbavily nutnosti investovat do přestavby zbořeniště zarůstajícího plevelem na místě někdejšího židovského muzea. Městské služby tam odmítly nasadit byť i jen strojáky, když našli pod sutinami první nevybuchlou nálož, která se na nějakém sebevrahovi nestačila odpálit. A tak se místní vypořádali s prolukou po svém.
„Neboj se, já nejsem od policie,“ usmála se, když si správně vyložila ten pohled instinktivně unikající po spárách dlaždic na podlaze. „Pracuji tady v Centru už léta. Snažím se… něco dělat.“ Pokrčila rameny, jako by ani nečekala, že jí bude rozumět. Pak se s chraptivým nadechnutím zase postavila.
„Vždycky se dá něco dělat. Umyj si obličej a pojď se mnou.“
Váhavěji poslechl. Počkala na něj na konci chodby a přidržela těžké lítací dveře, aby mohl projít na hřiště. Velitelským pohybem mu ukázala k lavičce náhradníků a sama zamířila k trenérovi.
K Dimmimu zalétaly útržky tichého rozhovoru:
Nemůžu tolerovat… právě od toho tu jste… nepotopím celý tým kvůli jednomu… jestli nechápete smysl Centra, pak snad pochopíte ukončení pracovní dohody…
Pochopil, že paní Osterbethová trenéra vydírá, aby mohl nastoupit do zápasu. Jako všechny děti ghetta dospíval rychle a věděl, že ho za to trenér bude nenávidět. Pokud ho nepřesvědčí, že si to místo zaslouží…
„Paní ředitelko! Haló!“ běžel o dvě hodiny později za paní Ósterbethovou, div se nepřerazil.
„Udělal jsi mi radost,“ prohrábla mu paní Hanna vlasy v gestu tichého spojenectví. Nechal si to líbit. I ona viděla, jak mu po zápase zastoupil cestu vysoký mladík s nakrátko ostříhanými vlasy, který se ani v klidu neuměl zbavit předpisového Pohov – trenéra žákovského týmu při místní vojenské základně. Otec ho mohl zavírat kvůli tréninkům dobrovolnického Centra, ale teď…
V záblesku budoucnosti, která se mu na chvíli otevřela před očima jako nalinkovaná čára, zahlédl svůj další život tak, jak si ho vždycky představoval: jako sled událostí podobných korálkům na niti, jednu povstávající z druhé, neochvějný řetězec kauzality garantovaný neústupným odhodláním uspět.
* * *
„Pojď, Dimmi, ať nezmeškáš briefing.“
Zamrkáním Mehudin přeskočil pětadvacet let a kývl, že už je na odchodu. Lařino vypracované pozadí odplouvalo jednou z mnoha chodeb Prezidia Spolkové policie, kolébáno v rytmu kroků těch nejdelších nohou, co se kdy musely vecpat do uniformy, a on si pár vteřin vychutnával ten nejzajímavější pohled v celé Postupimi, než se jí po zbytek pracovní doby bude muset dívat zase striktně jen do očí.
Než zamkl zásuvku, nad kterou strávil v příjemném snění posledních deset minut, přelétl ještě pohledem její jediný obsah – ohmataný list papíru, v místech skladu léty odrolený, se sotva patrným razítkem, jehož barva už dávno zoxidovala a vybledla. Přihláška do armádního fotbalového klubu. Ten pocit, který pohled na ni vyvolával, dodneška nezmizel. Jak neuvěřitelné to tehdy bylo! Scéna tak kašírovaná, že by slzotvornější nevymyslel ani ten nejpitomější hollywoodský scenárista. A nejhorší na tom je, že dnes už ani neví, jak ten zápas dopadl…
Možná to zapomněl hned pár minut po posledním hvizdu, když si setřel z dlaní mastný pot z potřásání rukou s protihráči a zamířil zpátky do šatny.
* * *
„Děkuju vám, paní ředitelko. Až vyrostu, tak se vám odvděčím.“ Vážnost dětského slibu připomínala kouzlo orientálních pohádek.
Černé oči staré paní byly najednou velice jasné.
„A čím bys chtěl být, až vyrosteš?“
Ve světě malého Turka není místo pro fantazírování. „Teď asi vojákem,“ usměje se. „Vojáci si můžou vybírat.“
„Dobrá, Mehudine,“ přikývla stará paní. „Beru tě za slovo, že se mi jednoho dne odvděčíš.“
* * *
Z usmrkaného kluka z páté generace přistěhovalců vyrostl v podsaditého ostrostřelce se zvláštním, úlisné obezřetným chováním. Hned jak vyšel reálku, vstoupil do armády. Subordinace a disciplína odměňovaly to, co předtím ghetto potlačovalo – snahu vyniknout. Po odsloužení povinných let s výbornou pověstí zamířil do řad elitní jednotky Bundespolizei, GSG9. V jedné z nejlepších protiteroristických jednotek na světě beze zbytku uplatnil všechny instinktivní i nacvičené schopnosti, které ho vynesly až na vrchol. Obvyklá motivace ke konání abstraktního Dobra se v něm snoubila s neopakovatelnou lehkostí, s jakou přijímal autority. Ne že by se bál odpovědnosti. Bál se jí asi tak, jako se macarát jeskynní bojí tmy, kterou nevidí, protože nemá oči.
Do odhlučněné zasedačky bez oken dorazil dvě vteřiny před koncem určené minuty. „Pane,“ stačilo jako pozdrav šéfovi, mrkl na Laru. Usadil se na své obvyklé místo a upřel tázavý pohled na jedno volné místo navíc.
„Neříkej mi, že zas budeme mít na krku nějaké mimino,“ zašeptal s hlavou nonšalantně nakloněnou k Lařinu uchu.
„Vypadá to tak. Otrava s externisty,“ přisadila si kolegyně ještě o poznání zřetelněji.
Hlasitým odkašláním šéf naznačil, že jakékoliv zárodky vzbouřenectví nebudou brány v potaz, a oficiálním tónem zahájil poradu.
„Veškeré technické detaily ohledně příštího úkolu máte ve složkách před sebou. Obvyklý postup, prosím. Místem akce bude Mexiko City. Proto budete mít tentokrát podporu, kolegyni, která se v lokalitě vyzná.
Doporučuji vám prostudovat si její záznamy, než se vám začne chtít ji poučovat. Prošla výcvikem v GOPES, Grupo de Operaciones Especiales, a zastává vysoký post v úřadu Centro de Investigación y Seguridad Nacional, mexické obdobě FBI. Takže se k ní podle toho budete chovat a vykašlete se na svoje elitářské manýry, jasné?“
Do intonace poslední věty vložil takový podtón, že dvojice u stolu jednohlasně odvětila: „Jasné, pane.“
„Představuji vám tedy podplukovníka Juanu Estrabadosovou,“ a s těmi slovy otevřel dveře do své kanceláře.
Žena, která vešla do zasedačky, se od představy maskulinizovaného stroje na likvidaci teroristů lišila natolik, že oba posluchači překvapením zamrkali.
Juaně Estrabadosové mohlo být pětatřicet už před několika lety, ale elegance, se kterou vešla do místnosti, dávala všem otázkám na její věk záhadným způsobem vyšumět do ztracena. Černé vlasy jiskřící modravými odlesky jí navzdory náročnosti jejího povolání spadaly až po pás. V matně zlatohnědé tváři nebylo ani stopy po typicky mestických rysech Mexičanů, nos s jemným chřípím a tmavé oči nad vysokými lícními kostmi připomínaly spíš hidalgu, španělskou šlechtičnu. Byla tak neuvěřitelně ženská, že si Dimmi musel dopřát několik okamžiků na vzpamatování se. Lara vedle něj se tvářila jako kočka, které někdo vypil všechno mléko.
„Mucho gusto en conocerle, Juanita,“ blýskl se Dimmi náhle se vynořivším zlomkem školní španělštiny.
„Pro vás Jay, pane,“ odstřelila podplukovník Estrabadosová tenhle a každý další pokus v zárodku překvapivě dobrou němčinou, které k dokonalosti přebývalo jen sonomí er. Ochromující kouzlo svazující místnost se prolomilo a Lara si slyšitelně oddechla.
O pár hodin později už měli za sebou jak formální, tak neformální seznámení. Jay nepotřebovala moc vysvětlování. Sice nemohla vědět, do čeho přesně jde, ale pokyny ze složky nacpala do hlavy bez otravných otázek. Vystopovat teroristickou buňku nebo fanatickou extremistickou bojůvku nebo tajný „blešák“ s utajenými technologiemi… zajistit podezřelé, zlikvidovat nebezpečí… to je přece normální náplň práce jakéhokoli policejního zásahového útvaru na světě, no ne?
„No… ne,“ odtušil Dimmi.
Povytáhla obočí a on pokračoval.
„Normální práce je v podstatě prevence. Snažíš se chytit chlápka, který prodal zbraně teroristům ve čtyřech různých městech ve Francii, než ho to napadne udělat v Německu. Jenže přiznejme si, je to zoufale neefektivní, čekat, až někdo někde udělá chybu. Takže my na to jdeme opačně.“
„Jak opačně? Děláte chyby sami a doufáte, že ho to rozhodí a přihlásí se sám?“ Povzdychl si. Ženské se smyslem pro humor vlastně neměl moc rád. Ale co; už to zvládl vysvětlit několika externistům, tahle to pochopí taky.
„Opačně. My jdeme po té konkrétní situaci a zajistíme, aby se nestala. Ne podruhé, ale ani poprvé.“
Otvírala ústa, nejspíš kvůli dalšímu vtipu, když to dokončil: „Přesně tak. Cestujeme do minulosti.“
Ticho. Nesmála se, neprotestovala ve jménu zdravého rozumu. Kompozitbetonové zdi Prezidia okolo nich působily drtivě střízlivým dojmem, jako záruka toho, že slova zde vyřčená jsou realita. Pohádky se dají vykládat na odrbaném kolejním kanapi s lahví laciného mnichovského Hofbrtiu v ruce. V postupimské centrále Spolkové policie je to prostě fakt.
„Nějaký příklad?“
„To se dává těžko. Když změníme minulost, jediný, kdo si pamatuje, jak věci byly původně, jsme my. Vedeme archiv a původní verze událostí uchováváme mimo čas, v takové kapse, kterou by ti líp popsal nějaký fyzik, protože všechno, co zůstane tady, se přepíše. Tak třeba… slyšela jsi někdy o masakru v Eichenau?“
Zavrtěla hlavou.
„Před dvěma lety. Předměstí Mnichova a kluk přistěhovalců z Pákistánu. Jednoho dne si vzal do školy plastickou trhavinu, brokovnici a tři revolvery. Měl to promyšlené. Na místě stotřiadvacet mrtvých… hm, neslyšela jsi o tom, že? Protože dva týdny předtím ho na ulici srazila dodávka. Na místě mrtvý. Náš první případ, zkouška, jestli to bude fungovat. Fungovalo.“
Založila si ruce v prvním náznaku nedůvěry.
„A to takový zázrak používáte na agendu GSG9? Proč nezměníte něco pořádného? Mnichov 1972, třeba? Nebo proč nejdete rovnou do roku 1933 a nepustíte cihlu na hlavu Hitlerovi?“
„Umíte vy externisti vytáhnout něco jiného než Hitlera?“ oplatil jí, jak si z něj předtím utahovala. Pak dodal už trochu smířlivěji: „Musíme si být zatraceně jistí tím, co všechno změníme. Takže se nedá jít moc daleko do minulosti nebo po opravdu slavných případech, které se zaryly dost hluboko do povědomí společnosti. Třeba konkrétně ten Mnichov… samotná GSG9 vznikla jako reakce na něj. Vymaž Mnichov a může se stát, že vymažeš sám sebe, takže to neriskujeme.“
* * *
Jay přemýšlela, jestli vlastní míra cynismu bude stačit, aby zvládla tuhle práci, a usoudila, že ano.
Odvezli ji do tajné podzemní centrály hluboko pod oficiální základnou GSG9 na Bundesgrenzschutzstrasse 100 v Sankt Augustinu. Přístroje načetly její oční pozadí a pod kůži do dlaně jí vbodli mikroskopický čip se vstupními kódy k Mašině, jak tu měli ve zvyku říkat. Samotné zařízení vypadalo docela neškodně, pokud si člověk odmyslel prstenec urychlovače o průměru několika kilometrů, pro který se podařilo tajně vyvrtat pod zemí tunel při postupných modernizacích všech blízkých dálničních uzlů.
„Německo,“ vrtěla hlavou Jay. „Chápala bych USA, Rusko, Japonsko. Ale že se na cestování časem přijde zrovna v Německu…?“
„Albert Einstein byl taky Němec,“ nenechal se Mehudin vyvést z rovnováhy. „A technicky vzato na to přišel tým vědců z celé Evropy při experimentech ve Švýcarsku. Na LHC urychlovači v Ženevě, který postavili, aby našli Higgsův boson. Místo toho…“
Místo toho pozorovali, jak se okolo extrémně urychlených částic rozvíjejí další rozměry časoprostoru, ve kterém je náš vesmír jen vrženým stínem nepozorovatelné skutečnosti. Lidské mozky, zvyklé uvažovat v pojmech výška, šířka, hloubka a čas, si dokážou představit skutečný stav vesmíru jen ve zploštělých analogiích – zbylých sedm rozměrů jako svinutá klubíčka uvnitř bubliny páry ve vroucí vodě, na jejíž měňavé rozhraní se promítá dění uvnitř bubliny. Samotný experiment těsně balancoval na hranici mezi úspěchem a totální zkázou – energie částic se ukázala být tak blízko Planckově délce, hraniční pozorovatelné vzdálenosti, že částice začínaly nabalovat prostor okolo sebe do podoby mikrosingularit. Vědci naštěstí přežili svou smrt a vyvinuli funkční interdimenzionální tunel vedoucí „vnitřkem bubliny“ na kterékoli místo její hranice, které by bylo normální cestou, na které platí neotočitelná šipka času, nedosažitelné. Stroj času.
V té době byl už samozřejmě celý tým přestěhovaný ze Ženevy do nově zřízeného utajeného výzkumného střediska pod patronací vlády Evropské unie. „Jinými slovy Německa,“ odtušila Jay. Mehudin jen pokrčil rameny.
V šatně je čekalo oblečení pro akci. Snažila se odhadnout, do které dekády minulého století by tohle retro zapadalo. Odpověď našla v instruktážní místnosti, kde jim promítli několik kratších dokumentárních filmů z doby před osmdesáti lety. Kvůli atmosféře. Měli čas, aby si zvykli cítit se pohodlně v šatech z laciné syntetiky, a na namemorování několika nezbytných znalostí, které byly vlastní lidem té doby. Technické detaily akce, které se naučila odpoledne, se teď jevily v naprosto jiném světle.
„Co za laboratoř to vlastně jdeme vymazat z historie? Co se tam vyrábí?“
Mehudin, jak bylo jeho zvykem, začal trochu zeširoka.
„Na lidstvu je nejúžasnější, že největší bič si na sebe uplete samo. Tak třeba pár vědců vynalezne řízenou řetězovou reakci a celé generace politiků se pak snaží o jaderné odzbrojení. Nebo náš případ: většina lidí se bojí, že někdy z vesmíru přiletí mnohem vyvinutější emzáci a vymlátí nám to tady, ale myslíš, že na to potřebujeme emzáky?“
Nebyla si jista, jestli to byla ještě řečnická otázka, nebo jestli už přešel k věci. „A?“
„Já říkám na co emzáky, když máme strojáky?“
Chvíli jí trvalo, než si německý pojem Maschinenmenschen – strojáci – ztotožnila s bioandroidy vybavenými umělou inteligencí, kteří fungovali jako každodenní součást světa v podobě dopravních policistů, úklidových služeb, poštovních úředníků a podobně. Jak tyhle slouhy může někdo považovat za největší hrozbu lidstva?
„Posledních deset let se pár firem věnovalo šlechtění speciálních strojáků pro armádu a podobně. Pátrali jsme, kdo za tím stojí, ale majetnické struktury těch společností jsou dost zamotané. O výsledcích ovšem netřeba pochybovat. Dneska už existují strojáci, kteří jsou lepší než lidé – nejsou nikdy nemocní, unesou víc, přemýšlejí rychleji, vyžijí měsíc na Slupkách od brambor a ještě u toho nemají blbé řeči,“ vypočítával Mehudin.
„Takže se bojíš, že přijdeš o místo?“
Stihl ji útrpným pohledem.
„Jde o to, že tihle noví strojáci dostali autonomní vědomí a sebeuvědomění. Což se podělalo hned o dva roky později, kdy jsme získali důkazy o minimálně čtyřech tajných líhních strojáků jen na území EU. Jestli nezasáhneme, tak brzo přijdeme o víc než jen o místa.“
„To je názor Spolkové policie?“ Nevypadala, že by ji to uspokojilo.
„Akci máme schválenou na úrovni G8. Což ti mohlo dojít z faktu, že jsme tě byli ochotni přibrat do týmu. Z jejich strany to byla prakticky jediná podmínka a i tak jí kancléř moc nadšený nebyl.“
„No, já z představy, že bych se mohla někde nakazit chřipkou, taky zrovna neslintám blahem,“ odsekla. „Když jsou tihle superstrojáci záležitostí posledních deseti let, co budeme dělat osmdesát let hluboko?“
„Budeš ztrácet čas hašením stovek hektarů lesa, když máš šanci sfouknout sirku, která způsobila požár?“ odpověděl Mehudin zase protiotázkou, ve kterých si liboval.
„Strojáci nejsou historicky činní. Můžeme je vymazat všechny a nikomu neuškodí, když budou chodníky zametat zase jednou lidé. Před osmdesáti lety si jistý doktor Richard Boynton, vedoucí jedné soukromé výzkumné laboratoře v Mexiko City, nechal patentovat revoluční metodu tkáňové replikace. Naše expertizy tvrdí, že bez toho doktora B. by se bioandronika prakticky nevyvinula. A taky nevyvine.“
* * *
Seděli v příšerně zapařeném suterénním klubu v okrajové čtvrti města, které jeho obyvatelé hrdě nazývali Distrito Federal. Z vývěsního štítu se pomalu odlupoval nápis Bailadero a několik párů na mrňavém parketu se skutečně pokoušelo o tanec. Lara zamyšleně studovala červa ve své sklenici tequily a Mehudin maskoval ostražitý pohled za hustým dýmem z doutníku tloušťky, v jaké už nejméně padesát let nechodí na trh. Jay pořád ještě nemohla spolknout pocit zklamání, že před hodinou prošla opravdovou časovou bránou a vůbec nic jí to neudělalo! Ani mravenci na kůži, ani motýli v žaludku, ani světelné efekty před očima, nic. Mašina byla pravým kusem německé technologie: spolehlivá, sterilní a nudná. Okolo ní se teď psal letopočet o osmdesát roků lehčí a oni už půl hodiny čekali.
Poznali ho podle archivních fotografií, hned jak se objevil. Bez partnerky, na což zareagovala většina přítomných žen bez partnera neskrývanými signály zájmu. Ve shodě se svou rolí se na tenhle perfektní exemplář chico Latino usmála i Jay, doktor Richard Boynton, vlastním jménem Ricardo Benitez, se usmál také.
O deset minut později už popíjela drink, který nezaplatila, a na triviality šeptané do ucha odpovídala svůdným přivíráním víček.
V podstatě se jí tenhle úkol zamlouval. Neměla mít na práci nic jiného než nenápadně Boyntona vytáhnout do nějaké opuštěné uličky, kde už se o něj postará elitní germánská dvojka. Ne ovšem hned, latinskoamerický caballero zná svoji cenu a lehká kořist ho nezajímá. Po straně mrkla na Mehudina, který rychle pochopil a došel si pro ni s výrazem zazobaného turisty na dovolené, kterému patří svět. Ani to nemusí moc hrát, pobaveně jí blesklo hlavou.
„Zatančíme si, Juanito,“ procedil mezi zuby s jasným signálem Tahle samička je moje.
Pohladila Boyntona po rameni a s omluvným úsměvem zaplula na parket v kolegově náručí.
„Chovej se majetnicky,“ zašeptala po chvíli a on ji k sobě přitiskl o trochu víc. Z Boyntonova výrazu bylo jasné, že jestli ho doteď jen zajímala, odteď se o ni bude snažit.
Kapela hrála argentinské tango. Opojný rytmus složitého střídání dlouhých a krátkých dob vibroval protihlukovým obložením stěn, řozmlžoval odraz válejícího se kouře v orezlých zrcadlech a omamoval Jayino vnímání. Čert vem pro tuhle chvíli úkol, čert vem její vlastní myšlenky a plány. Pach kouře, potu a dráždivých parfémů zanechával na jazyku příchuť pikanterie, kterou ještě zvyšovalo pomyšlení, že muž v jejím náručí je právě Mehudin Guzel, nejstudenější ze všech studených čumáků, jejichž složku měla tu možnost číst.
* * *
Mehudin pozoroval dění kolem sebe s profesionálním instinktem, který registruje všechno. Místo pro akci bylo vybráno dobře, ale pro něj osobně tu bylo moc přítmí, moc prachu a moc zpocených lidí. Navíc už několikrát dostal kopanec statickou elektřinou, jak si chodil k baru pro pití a náhodou se dotkl kovové opěrky židle. Všechno v tomhle zatraceném doupěti elektrizovalo, plastové podrážky laciných bot se šoupaly o nakřídovanou podlahu, šustivé umělé hedvábí ženských šatů se protivně lepilo na tělo, a kdyby chilangos neměli vlasy ulízlé brilantinou, tak by jim vstávaly stejně jako jejich partnerkám.
Každá z žen, o které zavadil pohledem, měla kolem hlavy aureolu odstávajících vlasů, a vtom zalapal po dechu – samozřejmě jen v duchu. Lehce odvrátil hlavu, aby se mohl ujistit, ale bylo to tak: Juaniny vlasy spořádaně splývaly v bohatých loknách a ani jeden neodstával.
Odpověď s řešením, proč to tak je, mu bezchybně pracující mozek poskytl dřív, než stačil vstřebat údiv z otázky. Juaniny vlasy neelektrizovaly, protože se neskládaly z roztřepených, odlupujících se mrtvých buněk epitelu. Byly to vylepšené vlasy s antistatickým povrchem a živým vlasovým jádrem, zajišťující rychlý růst a barevnou změnu podle přání majitele.
Strojácké vlasy.
Juana, tak dokonale ženská, žádoucí a živoucí, byla Maschinenfrau. Zároveň tak dokonalá stroj ačka, že dokázala oblafnout kontroly na všech úrovních státní bezpečnosti. To nemohla zvládnout sama, někdo – snad dokonce přímo v G8 – musel tahat za drátky…
Došel v bleskové analýze situace až sem, když si všiml, že se mu Jay dívá přímo do očí – a současně ucítil, že její levačka vyklouzla z taneční pózy pod jeho ramenem a zdánlivě nenuceně se mu kolem šíje ovinuly přítulné prsty. Něžné prsty, které dokážou zlomit lidskou páteř jediným stiskem.
Musel ho prozradit zrychlený tep a o pár setin stupně zvýšená teplota pokožky, také vyplavený adrenalin určitě neušel jejímu upravenému čichu. Reflexivně ztuhl, ale smrtící chvat nepřišel. Namísto toho se mu vyvlékla z náručí uprostřed taktu a zamířila ke dveřím, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Nejspíš předpokládala, že uprostřed veřejné tančírny se na ni nevrhne.
Spletla se.
Lara se vzpamatovala ve chvíli, kdy uviděla, jak Jay zvedla jednou rukou kovový stůl pro šest lidí a hodila ho mezi sebe a Mehudina. Za zvukové kulisy poplašených výkřiků a tříštěného skla se parket vyklidil zázračně rychle. Než si lidé uvnitř stihli uvědomit, že se už nic neděje, popadala dvojice pronásledovatelů dech ve studené tmě zadní uličky. Laře naštěstí nemusel nic vysvětlovat; bohatě jí stačilo, co viděla.
„Ty doleva, já doprava. Jo, a funkční by byla lepší.“ Rozběhli se v závodě s časem. Richard Boyhton může na svou kulku ještě chvíli počkat, ale jejich brána se otevře už za dvě hodiny.
Když se zase setkali pod dálničním nadjezdem, bylo jim jasné, že to kukaččí vejce od G8 je dokonale převezlo. Země se slehla nejen po ní, ale i po jejich původním cíli.
„Nic se neděje,“ zachovával chladnou hlavu. „Pro Boyntona si můžeme zajít třeba o měsíc před tímhle datem. A na ni si zítra s sebou přineseme lokátor. Pochybuju, že ví, co všechno umí čip, který od nás dostala.“ Myslel na krátkovlnný signál, který vysílá podkožní čip pro případ, že by se někdo v minulosti ztratil. Přijímač záchranné výpravy najde všechno, co se nestihlo schovat za čáru horizontu. Kvůli časoprostorovým paradoxům se sice nemohli vrátit do stejného času, ve kterém tu už byli, ale pochyboval, že by Jay opustila město do dvou hodin. O signálu neví a bude si myslet, že se ve „svém“ městě schová nejlíp.
Bránou prošel jako vždy bez problémů, ani nemusel zpomalit v naštvaném poklusu. Úkol oznámit šéfovi fiasko výpravy raději neodkládal. Spěchal chodbami spojujícími portálovou místnost s řídicím centrem, které byly z bezpečnostních důvodů nechutně dlouhé. Vstupní dvoranou doslova proběhl a ani si nevšiml, že se z přítmí od vchodových dveří odloupl subtilní stín postavy.
„… takže to berte jako rozkaz s nejvyšší prioritou. Jakmile najdete Juanu Estrabadosovou, eliminujete ji… um Gottes Willen, co to je?“ Šéf se zarazil a vytřeštil oči kamsi za jeho záda. Dimmi se otočil a zalapal po dechu. Strohé a depresivní prostředí podzemní centrály mu našeptávalo, že to, co vidí, prostě nemůže být pravda.
Ve dveřích stála velmi stará paní, bělovlasá a křehká jako pohádková stařenka. Plaše se usmála a zadumaně se zadívala na svou prázdnou dlaň.
„Nevěřila jsem, že to po osmdesáti letech ještě bude fungovat,“ usmála se spokojeně. „Ale díky bohu mě to sem pustilo. S oční čtečkou takový problém nebyl. Nám se oční pozadí s věkem nemění. Měli byste si sem najmout alespoň jednoho mladíka na vrátnici, spoléhat jen na techniku se nevyplácí,“ dodala škádlivě káravým tónem.
Za těch pětadvacet let jí šedivé vlasy docela zbělaly a nos vystupoval ostřeji z propadlejších tváří, ale ty oči zářily pořád stejně. Dimmi několikrát polkl, ale stejně mu z hrdla vyšel místo hlasu jen chrapot.
„Paní Osterbethová?“
Usmála se stejně jako tehdy, babičkovským úsměvem stejně dokonalým, jak dokonalou byla mladou ženou.
„Když jsem tenkrát zůstala v minulosti, čekala jsem tě. Věděla jsem, že mě budete hledat. Že dostaneš rozkaz mě zabít, anebo jak říkáte vy lidé, eliminovat. Četla jsem tvou složku a věděla jsem, že nic na světě ti nezabrání splnit rozkaz.“
Ještě před minutou v něm bublal vztek na zatracenou strojačku, která si dovolila neslýchané – nabourat jeho vlastní misi. Před padesáti sekundami by jí s chutí prohnal kulku tou hladkou, sexy tvářičkou, a zahladil by tak palčivé myšlenky na vlastní selhání. Jenže teď bylo teď, a zároveň kdysi – a on se nemohl probrat, jako kdyby znovu sledoval vlastní sen, ve kterém se mu myšlenky lepily jako vosí křídla v medu a nohy těžkly, jako by srůstaly s podlahou.
Šéf se díval z jednoho na druhého a vypadal, že mu to ještě nedošlo. Lara stála ve dveřích a popadala dech. Stařenka pokračovala v proslovu, jako by jí přišlo samozřejmé, že ji nikdo nepřerušuje.
„Jenže uplynul den, pak druhý, a ty nikde. Měsíce běžely, pak roky a nikdo nepřicházel, aby mě zabil. Pořád jsem přemýšlela, co se mohlo stát, že jsi nesplnil rozkaz, až mi to nakonec došlo. Přišla jsem na to, co musím udělat, abych mohla žít. Celý život jsem čekala na den, ve kterém si budu muset přijít pro smrt. Ty ten rozkaz splníš. Právě teď.“
Došla až k němu, do bezvládné ruky mu vtiskla pistoli a zvedla mu ji proti svému čelu.
„Jakmile najdeš Juanu Estrabadosovou, eliminuješ ji,“ zopakovala šéfova slova. Povzbudivě se usmála. „Do toho, chlapče. Nevadí mi umřít. Nežila jsem nadarmo.“
Zrychlený film mu běžel hlavou a dával do nových souvislostí každé vyřčené slovo. Juana – Hanna – musela strávit svůj život zakládáním strojáckých líhní. Možná dokonce pomohla Boyntonovi… zacyklená historie, bylo to vůbec možné? Jenže tyhle myšlenky zajímaly jen malou část jeho mozku. Policajt, voják, profesionál v něm na malou chvíli prohrál s osmiletým klukem.
Pořád se usmívala, jako by jí přidržoval otevřené dveře do nebe.
„Neboj se. Dobře víš, že za svoje chyby můžeš zaplatit životem. Napadlo tě někdy, že životem budeš platit za celý život? Vzpomeň si, cos mi slíbil. Řekl jsi, že se mi odvděčíš.“
Najednou si vzpomněl. Sevřel pistoli pevně v ruce a jeho ukazováček vklouzl na místo na spoušti.
„Do hajzlu, ne…!“ Šéfův výkřik se rozlehl místností současně s ostrým štěknutím výstřelu a slabým křupnutím lebečních kostí. Po okolí se rozlétly kousky bionického neurosystému, organického superpočítače, a stařičké tělo strojačky Juany Estrabadosové se složilo k zemi.
„To vám přeskočilo?“ křičel šéf. „Z jejího mozku jsme mohli získat informace o všech zasraných strojácích na Zemi… sakra, copak jste na to zapomněl!“
Rozhodně na to nezapomněla Juana, když pistoli namířila proti své hlavě a ne proti srdci. Mehudin však šéfa vnímal jen okrajově. Stále se v něm svářely myšlenky dospělého člena elitního policejního týmu a malého kluka, který drží v ruce vysněnou jízdenku ven, ohmataný papír s příslibem budoucnosti. Vzpomínal na chvíli, kdy se ocitl najednou sám před brankou, drobná postavička s čupřinou olivově lesklých černých vlasů, s rychle klesajícím sluncem zakousnutým do očí brankáře jen o málo většího, než byl on sám, sami dva před nezměrnou rozlehlostí brány. Nohama našel míč, který se mu zničehonic zhmotnil před kopačkami, a vypálil ho nazdařbůh do hladově zejících ok sítě. Orezlé tyče zaskřípaly v patkách, jak se síť napjala, a drobná paní s šedivými vlasy za bránou zatleskala…
Minulost už byla přepsána. Díky Juaně, a díky jemu, žijí strojáci mezi námi. Infiltrovali se všude, jinak by se agentka nedostala do programu EU pro korekce minulosti, zrovna když se to tak zatraceně hodilo. Juana šikovně propletla vlastní budoucnost s naší minulostí, s Dimmiho minulostí. Tím, že utekla, stala se Hannou Osterbethovou. Když to Dimmi půjde napravit, nikdy v životě se z ghetta nedostane…
„Až se vzpamatujete, vrátíte se do Mexiko City a…,“ šéf svou rozzuřenou tirádu nedokončil.
Mehudin se otočil jako stroj, který dobíhá na poslední kapky benzínu, položil na stůl pistoli, přidal k ní vlastní zbraň a průkaz s odznakem.
„Zítra dostanete mou rezignaci,“ zachrčel, stále ještě neschopen kontrolované mluvy, a vypotácel se ze dveří.
„Kam jde?“ zeptal se šéf vzduchu před sebou. Nevěřícným tónem a s výrazem, jaký má člověk, který se právě spletl ve všech předpokladech.
