O kapitánovi Aury Borealis a jeho zástupci se mezi posádkou povídalo, že služba pod každým zvlášť by byla k nepřežití. „Čas?“
„Do našeho příletu na Strážce dvě hodiny a dvacet jedna minuta, pane,“ ohlásil navigátor a pomyslel si, že taková přesnost by kapitánovu zástupci panu Saevanovi mohla stačit. Transversem bychom tam byli za pár minut, pomyslel si kapitán Land. Jenže gravimetricky nestabilní mlhovina poblíž Strážce, která se v jazycích hned několika kultur nazývala Peklo, měla na svědomí zmizení několika lodí, které se z transversu vynořily příliš blízko. Aura Borealis na své trase míjela Peklo těsným obloukem. Obrazovka ukazovala rozlehlý oblak mlhoviny s vířícími výtrysky oranžového světla. Temnější oblasti se čas od času rozsvěcovaly namodralou září výbojů statické elektřiny. Dříve bývala tato oblast místem střetů s Ortodoxy. Malé a zastaralé lodi ortodoxních vyznavačů jednoho boha využívaly Peklo jako úkryt před pronásledovateli z řad strážců oficiální doktríny racionalismu. Tito lidé přechovávali víru mnoha generací svých předků, paměť některých sahala až do dob, kdy lidé žili jen na Teře a vesmír byl hájemstvím bohů. Ano, zpátečnické, tmářské a veskrze neužitečné. Přesto byl Land rád, že boje skončily dřív, než dostal rozkaz se do nich zapojit.
„Sakra, tohle mi nedělejte! Jednou z vás dostanu infarkt!“ Mohutný velitel se zhluboka nadechl a vydechl, jako by mohl odfouknout tu mrňavou ženskou, na kterou se právě tak rozkřikl. Ano, chtěl ji zavolat, ale musí pořád tak předbíhat událostem?
„Ještě někdy mi vykládejte, že mi nečtete myšlenky.“
„Opravdu nečtu, pane. Ale ta vaše myšlenka – Kde je zase ta zatracená ženská, když ji člověk potřebuje – doslova prolétla celou stanicí, že to nešlo neslyšet.“
„Dobře, to mám tedy za trest. Podívejte, dodávka pro staniční ambulanci dorazí už za půl hodiny. Posádka lodi stráví pár hodin u nás a já vám je tímto házím na krk. Proboha, nečtěte jim myšlenky! Ta loď je Aura Borealis.“ Poslední slova ucedil přes rameno už na odchodu, ale té zatracené ženské to myslelo rychle.
„Veliteli, proč zdravotnický materiál přepravuje nejlepší armádní křižník?“
Zatraceně. „Oficiálně o tom nemám ponětí. A opovažte se mi hledat v hlavě L“
Na palubě Aury se Saevan už potřetí toho dne v rozhovoru s kapitánem nevysvětlitelně odmlčel.
„Nejste dneska nějak ve své kůži, Dajo.“
„Nic mi není, kapitáne. Jenom jsem se… zamyslel.“
Kapitán se rozhodl nešťourat do toho. Věděl, že Dajo toho má už tak na starosti dost.
Zachmuřený výraz v jeho tváři se ještě prohloubil. Tohle vůbec nebude jednoduché…
Dveře přechodové komory zmizely ve stropě a drobná žena ve slavnostní staniční uniformě podávala kapitánovi ruku na uvítanou.
Svou matně tmavou pletí, hustými stříbrnými vlasy a šedýma očima bez panenek působila přízračným dojmem.
„Vítejte na stanici Strážce II, kapitáne Lande.“
„Myslel jsem, že váš druh neumí mluvit,“ vypadlo z kapitána dřív, než si uvědomil nevhodnost takové poznámky. Úsměv v odpověď byl však bezpochyby lidský.
„Za schopnost řeči vděčím otci, terranskému vědci, který k nám přišel studovat naše telepatické schopnosti. Jmenuji se Mnémosyné. Říkejte mi Mnemo.“
Otočila se k Saevanovi, pozdvihla ruku a pronesla několik slov proximsky. Land by přísahal, že Saevan si v tu chvíli přeje být třeba uprostřed Pekla, jen ne tady.
„Děkuji za uvítání, Mnemo. Nic se nezměnilo, jak vidím.“
„To mám pořád tak hrozný přízvuk?“ Nesmělým úsměvem oplatila Saevanův nejistý a obrátila se zpět ke kapitánovi.
„Studovala jsem na Proximě. Tady moc bývalých spolužáků, na kterých bych mohla trénovat své zlomky proximštiny, zrovna není.“
Vedla je chodbou na hlavní okruh. Stanice vyhlížela přísně účelně. Strohé chodby, maximální šetření prostorem. Ani v prostoru vnitřního prstence stavitelé nehýřili zdobností.
Otevřenými dveřmi baru kapitán zahlédl několik lidí v uniformách techniků a ostrahy, ale žádné civilisty. Jinak tu bylo prázdno.
„Strážce je vojenská stanice, pane. Civilisty tu vidíme neradi.“
Mnohem zajímavější pohled se otvíral za okny promenády. Na proměnlivém pozadí mlhoviny se Aura Borealis vyjímala jako vznášející se šperk.
„Tady teď sloužíš, Dajo? Krásná. Ale vypadá nebezpečně. Jako nabroušená dýka.“ Kapitán se pyšně usmál. „Taky nebezpečná je. Nejlepší ve své třídě.“
„A převáží zdravotnický materiál,“ prohodila jakoby nic. Land se rozhodl spoléhat na to, že Mnemo dodrží etický kodex telepatů a nepřečte si všechno v jeho hlavě.
Mezitím došli k obytné sekci. Oběma jim ukázala jejich kajuty. Kapitán už byl skoro uvnitř, když za zavírajícími se dveřmi zaslechl tichý rozhovor v proximštině. Sám pro sebe se zašklebil, napůl spokojeně, napůl hořce. Tak vida ho, všechno mu hraje do ruky. Zkusil si představit, jak asi Saevan vypadal jako kadet.
Mnemo v tu chvíli myslela přesně na totéž. Na rozdíl od kapitána si to ale docela dobře pamatovala.
Mnemina matka pocházela z planety ve strategicky bezvýznamné části Galaxie. Sem dorazili průzkumníci Kommunie teprve v minulém století. Našli stopy nabourání konvenčního prostoru a zahájili vyjednávání o spojenectví.
Dříve ale, než stačili odvysílat obvyklou matematickou zdravici, obyvatelé neznámé planety svá vysílání nečekaně rychle přizpůsobili rozsahu terranských přístrojů. Z komunikační obrazovky hledělo několik nesporně humanoidních bytostí se stříbrnýma očima a všem na lodi zazněl v mysli hlas: „Jsme vaši přátelé. Jak vám můžeme pomoci?“
Než stačil kapitán dokončit myšlenku o výhodách členství v Kommunii, hlas pokračoval.
„Nemůžete nám nabídnout nic, co bychom potřebovali. Přijmeme vás jako hosty, ale žádáme vás, abyste respektovali naše soukromí.“ Hlas v mysli zmizel a obrazovka zhasla.
„Ani nám neřekli, jak se jmenují,“ konstatoval někdo z posádky.
Později se sem vypravilo několik vědců. Cizinci byli velmi přátelští, ale úzkostlivě tajnůstkářští. Byli to telepati v míře, jaká mezi známými druhy neměla obdoby. Už dávno nepoužívali hlasovou komunikaci. Neznali jména, neměli jméno ani pro svou planetu, ani pro sebe, a nakonec se jim začalo říkat tak, jak se poprvé uvedli. Přátelé.
Ioanis, psycholog a výzkumník telepatie, se tam odstěhoval před čtyřiceti lety. Založil míšenecké manželství, ze kterého se narodila dcera. Malá Mnémosyné podědila hodně ze schopností své matky. Nebyla ale schopna neustále se účastnit kolektivu, a když otec zemřel, stala se první Přítelkyní, která opustila rodnou planetu. Úspěšně složila kadetské zkoušky a hodně ze svých studií strávila na Proximě, kde se nacházelo výcvikové středisko s nejdelší tradicí. Právě tam teď zalétaly její vzpomínky.
Od skrčenecké pozice pod břichem lodi, ve které strávila poslední půlhodinu, cítila každý obratel, ale stálo to za to. Spodní protektorové emitory vypadaly, že poběží bez závad. Vyšplhala se nahoru a nouzovým výstupním otvorem se spustila dovnitř.
Vnitřek malého raketoplánu vypadal jako po bitvě. Vnitřní stěny nezakrytované, na místě sedadel bedýnka a světla nefungovala. Zamířila k jediné poblikávající konzoli a popaměti spustila kalibraci protektorů. Zelená kontrolka se rozsvítila současně se zabzučením venku a Mnemo se chystala vítězoslavně vykřiknout, když ji někdo venku předešel. Výkřik doprovodil zvuk, jako když něco těžkého zvysoka dopadne na tvrdou zem. Okamžitě vypnula protektorové pole a jala se šplhat ven.
„Zatracení Proximané. Základní zdvořilost je minula obloukem. Dobře jim tak. Nemají se přibližovat, když vědí, že tu pracuju.“ Vykoukla z lodi. Pět metrů od raketoplánu se ze země sbíral mladý Proximan a všude kolem ležely plastové nástěnné kryty.
„Budu hádat. Neseš mi ty staré kryty, co mi slíbil profesor Tayan.“
„Budu hádat. Nemám se přibližovat k raketoplánu, když vím, že právě pracuješ na kalibraci protektorového pole. Mimochodem, pracuje skvěle.“
Mnemo se musela smát. Chlapec byl jedním z jejích spolužáků ve výcvikovém středisku. Nemohlo mu být víc než dvacet. Nevypadal, že by prožitý šok nějak otřásl typicky exaltovanou důstojností. Zevnitř raketoplánu se ozvalo několik ran a hlavní dveře se skřípavě otevřely. Zvědavě vstoupil dovnitř.
„Bezvadné. Bála jsem se, že takhle z druhé ručky nebudou pasovat. Teď už to je mnohem lepší.“
„Tímhle trávíš svůj volný čas?“
„Přesně. Jestli je konstruování koníček, tak tohle je kůň.“
„Tak se jmenuje?“
„Kdepak. Chtěla jsem ho pojmenovat Equus, ale pak jsem zjistila, že polovina vesmíru není schopná vyslovit jakékoli slovo v latině správně, ačkoliv ji používají skoro na všechno! Problém s pojmenováváním jsem asi zdědila.“
Její host se roztěkaně rozhlížel, pak se zaměřil na jeden komunikační uzel a nakonec na něj ukázal: „Tady je to špatně zapojené.“
Mnemo byla vděčná za svou šedavou pleť, která se neuměla červenat.
„Máš pravdu. Tohle jsem sestavovala jen podle intuice. Nechtěl bys mi s tím tady pomáhat?“ Doufala, že v hlase namíchala takovou dávku lákavosti a samozřejmosti, jaká by musela fungovat na všechny bytosti ve vesmíru vybavené ušima.
Proximan se zarazil a chvíli si ji prohlížel. „Dobře. Pomůžu ti s tím, Přítelkyně.“
„Já jsem Přítelkyně jen napůl. Ale tvým přítelem budu klidně celá,“ zavtipkovala blaženě, „a jmenuju se Mnemo.“
„Těší mě, Mnemo. Já jsem Dajo Saevan.“
Pod jejich rukama se původně neuspořádaná směsice součástek měnila v elegantní raketoplán. Projevila přání, aby ji doučoval proximsky.
Oproti svým přátelským předkům byla hotovým jazykovým géniem, ale každá lekce jí dělala potíže. S výslovností na tom byla nejhůř, a to taky byly jediné chvíle, kdy Saevan neměl daleko k smíchu. Jinak býval rezervovaný v míře, která byla příliš i na Proximana.
Jednoho rána vyvezli člun z hangáru ven do pouště. Kotouček II Centauri stál ještě nízko nad obzorem a pozvolna ohřívaný vzduch zvedal zrnka bílého písku. Vlezla dovnitř a Saevan odjistil zvedáky. Průzorem ho viděla, jak utíká do bezpečné vzdálenosti a pak se obrací, aby přihlížel startu. Řady kontrolek se rozsvítily, z motorové sekce se ozvalo slabé zahučení a raketoplán se lehce vznesl do vzduchu několik decimetrů nad zemí. Vydechla, položila ruce na řízení, pomaličku přidala rychlost a zvedla loď směrem k šafránovému nebi. Loď ji poslouchala doslova na dotek, až příliš citlivě. „Kdepak kůň, splašené hříbě… ale to zkrotíme,“ pomyslela si. Podívala se po kolegovi a našla ho jako postavičku ztracenou v nezměrné bělosti pouště. To ji vrátilo do reality.
Přistála, rozběhla se mu naproti a radostí ho objala. I když se okamžitě vzpamatovala a pustila ho, největší chyba jejího života byla na světě.
„Promiň. Vážně. Viděls to? Musím sehnat lepší program na simulaci proudění okolo trupu. Jinak bych se v životě nedostala bezpečně za hranici troposféry…,“ drmolila a přitom zoufale věděla, že z tohohle se nevymluví. Saevan už odstoupil o krok a nemilosrdně navázal na její první slova.
„V pořádku. Nedostatek vychování je obvyklá vlastnost Terranů. A Přátel, myslím, taky.“
Dřív by Mnemo taková ukázka povýšenosti urazila, ale už dávno se naučila akceptovat proximskou sebestřednost jako výplod jejich tisícileté kultury, která objevovala vesmír v době, kdy opice na Zemi slezly ze stromů. Namísto toho pokračovala v zamlouvání svého přešlapu.
„Jak vlastně nazýváte naši rasu? Proč jsem vždycky slyšela anglický ekvivalent, i v plynulé proximštině?“
„Naše slova mají běžně více významů. Druhý význam slova přítel jé našinec. Nesluší se nazývat někoho, kdo se nenarodil na Proximě, našincem. Ty bys měla, Přítelkyně, vědět o respektování tradic nejvíc.“
„Ale já jsem míšenka a zrovna tohle jsem nepodědila,“ skočila mu do toho a ani si nevšimla, že poslední slova mumlal sám pro sebe. Když už do té kaše jednou šlápla, rozhodla se jí prokousat.
„Ani pro tebe nejsem nic víc než cizinec?“
Naděje v ni zchladla, ještě než to dořekla. Saevan se jí chvíli beze slova díval do očí a pak se odvrátil.
„Ty jsi moje přítelkyně, Mnemo. Nic míň.“
„Ani nic víc,“ zamumlala.
Bylo mu to líto. Bylo mu to líto dodneška – to, že takový návrh vůbec padl. Přestože Proximané dávali jasně najevo, že o žádné mesaliance nestojí, lidé vždycky toužili po něčem, co nemohli mít. Byly případy, kdy si Proximan vybral partnera z jiného druhu, jen aby vzápětí emigroval. O takových svazcích se ve slušné společnosti nemluvilo. Mnemo tehdy s napůl dokončeným raketoplánem odletěla pryč. Potom už o ní neslyšel. Dostudoval, stoupal v hodnosti, až se stal výkonným důstojníkem na lodi kapitána Landa.
Mnemo mluvila o překvapení. Předpokládal, že konečně uvidí, co nakonec vzniklo z jejich společné práce.
Vždy, když na tohle vzpomínal, uvědomoval si vlnu odporu a znechucení, které cítil ke své tehdejší roli. Tahle nálada sílila tím víc, jak se blížili ke Strážci. Kdyby to uměl, proklínal by se.
Hangár byl na poměry stanice pozoruhodně velká místnost, skoro na všech stáních se pracovalo na údržbě a opravách. Na parkovací ploše nejblíž k velkým dveřím do kosmu stál malý člun s nezaměnitelným tvarem. Vypadal ale trochu jinak než před patnácti lety.
„To my všichni,“ ozvalo se za ním shůry. U prázdného stanoviště dispečera stála Mnemo.
„Dobrý trik.“
„Vím, že bys poznal, kdybych ti opravdu četla myšlenky. Zkusila jsem je tedy aspoň odhadnout.“
Saevan obešel raketoplán kolem dokola. Zůstala stříbrná barva a unikátní silueta. Nepoznával gondoly transemitod, musely pocházet z planety Přátel. Na boku lodi našel identifikační znaky Kommunie. Nebylo tu žádné sériové číslo ani kód třídy, zato se tu ale skvělo jméno.
„Santa Maria? Pořád si tak zakládáš na kulturně-historických referencích?“
„Na lodi téhož jména se plavil kapitán, který objevil nový svět. Líbí se mi ta symbolika.“
„Vzhledem k velikosti jsi ho měla pojmenovat spíše Niňa,“ prohodil Saevan a se zadostiučiněním si vychutnal uznalý pohled své přítelkyně. Nestávalo se často, že by se někdo z Proximy namáhal studiem terranské historie.
Zavřela za nimi vchod a Saevanovi vykázala křeslo navigátora. Otočil se a díval se dozadu, do motorové sekce. Část s hlavními transgenerátory byla nezvykle oddělená přepážkou, za kterou neviděl. Mnemo mezitím aktivovala startovací sekvenci a odblokovala vrata hangáru. Silové pole chránící vnitřní prostředí se při jejich průletu zatřpytilo a byli venku. Malý člun vyrazil jako kámen z praku a pokračoval kolem stanice.
Vedla člun tak, aby si mohla prohlédnout Auru Borealis v celé její kráse. Loď při pohledu shora připomínala dýku, štíhlá silueta se odrážela na kosmickém pozadí jako zosobnění nebezpečí. Téměř chlubivě vyčnívaly silné baterie děl po celém obvodu zvýšené střední části, která se ladnou křivkou zužovala a přecházela v zaoblené tvary strojovny.
„Myslím, že vám oplatím návštěvu u vás na palubě,“ prohlásila po chvíli, „rozhodně je to nejlepší velká loď ze všech těch mastodontů, co jsem kdy viděla…“
„Mastodontů? Sympatiemi k velkým lodím asi zrovna nehýříš.“
„Svého času jsem si užila dosyta pilotování těch tun šrotu, co se jim říká konvojové lodě. Znáš to, vysloužile bitevníky, které očešou o většinu počítačového systému a pak je prodají obchodním společnostem.“
„Z toho nemůžeš usuzovat na vlastnosti nejmodernějšího typu lodě v aktivní službě,“ upozornil celkem zbytečně. „Rozhodně bych takhle nemluvil před kapitánem Lahdem.“
Zkusila naslouchat Saevanovým myšlenkám, ale bylo to těžké, jako u všech ras, které dokázaly rozpoznat telepatické úsilí. Proximané své vlastní vlohy považovali za prokletí.
V jejich kultuře, kladoucí absolutní důraz na soukromí jednotlivce, patřilo sdílení myšlenek k nejhorším představám ostudy. Jaký to rozdíl od neustále sdílejících Přátel, kteří si samotu nedovedli ani představit, pomyslela si Mnemo. Obrátila loď a vyrazila směrem k Peklu.
Kdesi v transversu se imaginární struny určující jeho strukturu začaly svíjet do jednoho místa. Obrovská energie, otvírající bránu do normálního prostoru, vyzařovala ve všech oborech spektra. Mezi hvězdami se objevil zářící bod, který najednou vybuchl do oslnivého jasu. Okraje brány pulzovaly bílými blesky jako mořští úhoři a samotný její střed byl jasnější než tisíc sluncí.
Pak se uprostřed brány objevila temná silueta lodi.
„Transemitace dvě stě kilometrů od nás!“ Velitel okamžitě poznal hranatý tvar lordanského bitevníku.
Po objevení principu překonávání propastných mezihvězdných prázdnot pohybem mimo tři známé rozměry, někdy ve třiadvacátém století, nestálo expanzi lidstva už nic v cestě. Kolonizace okolí původních center Kommunie – Terry, Luny, Marsu a Proximy – trvala několik desítek let. Další staletí pak trvalo ustalování rovnováhy v Galaxii, protože potomci lidí nebyli jediným inteligentním druhem, který se kdy vyžíval v kolíkování území. Staré časy rozkvětu Kommunie byly ale nenávratně pryč. Lordan, mladá a bezohledná civilizace, zůstával dlouhou dobu nepovšimnut mimo hvězdné mapy. Hic sunt leones. Když pak lvi vstoupili na mocenské jeviště, potomci lidí nebyli na něco takového připraveni. Otevřená válka byla na spadnutí.
„Aktivujte protektory! Letky alfa a gama do bojové pohotovosti. Letka beta zůstane v záloze.“
Aura Borealis se hlásila o slovo. Operačním se rozlehl hlas kapitána Landa, přerušovaný zvukem poplašné sirény.
„Veliteli, mám dojem, že by se vám hodila pomoc dobré válečné lodi.“
„Vypněte zatraceně někdo tu sirénu! Jo, to máte pravdu. Nerad bych tu viděl stavět Strážce číslo tři. Ano?“ otočil se na spojaře, který se zvedl s hlášením: „Mnemo je venku, pane.“
„Zatracená ženská! Vždycky tam, kde nemá co dělat! Ať se okamžitě vrátí!“
„To bych taky rád,“ ozval se Land, „protože je s ní můj výkonný důstojník.“
Velitel praštil do knoflíku přerušujícího spojení a ucedil několik nadávek. „Jestli se vrátí živá, tak ji zabiju.“
Senzory vystopovaly malý člun na samém rozhraní mlhoviny. Všichni na operačním sledovali, jak obrovská válečná loď mění směr a pouští se za nechráněným raketoplánem.
Mnemo zachytila varování ze stanice ve stejné chvíli, kdy jí vlastní senzory ohlásily přítomnost nepřátelské lodi. Aktivovala protektorové pole a obranu převedla Saevanovi.
„Je dobře, že tu jsi. Budu mít plné ruce práce s manévry. Tenhle si naší palby bude všímat asi jako slon komára.“ Taktická obrazovka jí nenabídla nic potěšujícího. Cizí loď se zjevila v prostoru mezi raketoplánem a stanicí a odřízla jim tak cestu do bezpečí.
„Aura ji odláká na sebe, ale dřív, než to stihne udělat, budeme na kousky. Musíme se schovat.“ Zamířila přímo do Pekla. Saevan zavrtěl hlavou. „Roztrhá nás to na kusy.“
„Peklo možná, ty svině za námi určitě,“ opáčila a pokračovala v klikatém kurzu.
Bitevníku se nechtělo pronásledovat raketoplán do mlhoviny. Místo toho se dal do soustředěné palby. Raketoplán proklouzl mezi několika salvami a kontrolky protektorů varovně zablikaly. Další zásah už otřásl celou lodí.
„Ještě vydrž, holka… Do háje!“ Přímý zásah do zádi na okamžik vyřadil všechny funkce a naskočily nouzové zdroje. Dlouhé jazyky ionizovaného plynu je obklopily a obrazovka začala vypadávat. Mnemo zpomalila loď a veškerou energii převedla do ochrany vnějšího pláště.
V estetickém koutku své mysli musel Dajo přiznat, že mlhovina je zevnitř ještě krásnější než zvenčí. Opravdu připomínala pozemskou představu pekla, bouře rozžhaveného plynu se kroutily jako ohnivé plameny. Pak převážil praktik nad estétem.
„Mnemo, v Pekle riskujeme každou další vteřinou čím dál víc. Tady se nikdo nevyzná.“
Vítězoslávu si vždycky vychutnávala. „Ortodox by se tu mohl vyznat, nemyslíš?“
Saevan nadskočil na sedadle, až si sám pomyslel, jestli svou reakci nepřehnal. Mnemo viditelně zchladla.
„Tvoje kariéra má ode dneška černý puntík. Znáš se s tmářkou.“ Po chvíli mlčení se pohodlně opřela v křesle, jako by byla na nedělní vyhlídkové projížďce.
„Tady vytváří rotace mlhoviny slepou skvrnu. Je stabilní, hlavní proudy ji míjejí. Říkali jsme tomu Desátý kruh. Podle Danta.“ Saevan se nechytal a jí došlo, že proximské znalosti Terry mají své hranice. „Můj otec byl výzkumník,“ pokračovala beze změny tónu, „ale především emigrant. Na planetu Přátel se uchýlilo mnoho lidí, kteří si myslí, že doktrína racionalismu je blbost. Za dávných dob se křesťané schovávali v katakombách. My měli Peklo.“
„Nebojíš se, že se na to přijde?“ Kommunie byla v udržování ideové čistoty velmi důsledná. Pokrčila rameny. „Ortodoxové nevedli žádný registr členů. A nikdo, kdo by mě mohl udat, tu není. Tady je permanentně poplach. Kdo by tu hledal tmáře.“
Aura Borealis se odpojila od stanice a trochu se stáhla. Výhoda překvapení byla ztracena, protože nepřátelská loď už věděla, že bude čelit křižníku nejvyšší třídy. Údaje z taktického kapitánovi napověděly, že už si podle toho upravila vlastní protektory.
Nepřátelská loď byla téměř dvakrát větší než oni, ale kapitán měl oprávněné pochybnosti o její manévrovatelnosti. Navíc, právě teď se zabývala pronásledováním raketoplánu. Pak maličký člun vlétl do mlhoviny a lovec ztratil cíl. Kapitán se rozhodl mu ho poskytnout.
Dlouhá salva rozjiskřila pole kolem celé nepřátelské lodi. Okamžitě po výstřelu změnila Aura rychlost a směr. Odvetná palba směřovala do prázdna. Další útok přišel z opačné strany. Tentokrát se velká loď otřásla, ale i teď zůstala nepoškozena. Dala se ale vyprovokovat k palbě bez míření všemi směry, aby se kryla z co možná nejvíce stran. Protektorové pole začalo slábnout nedostatkem energie. Na to kapitán čekal. Aura hbitě proklouzla mezi palebnými čárami a zasadila nepříteli úder zblízka.
Kapitán dobře znal slabiny nepřítele a po několika vteřinách se obrovská černá loď zhroutila do sebe. Kosmické prázdno uhasilo plameny, kterými se vzňala vnitřní atmosféra, a loď se proměnila v oblak dočervena rozžhavených kusů kovu.
Nebylo to tak těžké. Kapitána napadlo, jak nepravděpodobné je, že by nepřítel útočil na stanici s jedinou lodí, která by se navíc dala tak snadno zničit. Mohl to být spíše malý test. Test připravenosti stanice? Anebo ještě něco jiného?
Saevan zkontroloval údaje o štítech. Zatím se držely. Mnemo odešla dozadu. Ohlédl se po ní, ale její záda mu zakrývala výhled.
Při pozornějším pohledu si ale všiml toho světla. Manipulovala s něčím, co vydávalo slabou namodralou záři. Pravděpodobně emitodová jednotka, i když nechápal, proč by taková věc byla umístěna v téhle sekci raketoplánu. Pak si povšiml něčeho, kvůli čemu okamžitě zapomněl na záhadu s namodralou září.
Kus před nimi to vypadalo jako uprostřed kotle s vařící vodou. Desátý kruh se hroutil.
„Tohle je to tvoje bezpečné místo?“
Vrhla se k řízení a ani se nenamáhala odpovědět vtipem. Přes sténání namáhané lodi musela křičet. „Tohle se stalo jenom párkrát, a já doufala, že se to nestane teď!“
„Tak jak jste se s tím vypořádali?“
„Co nejrychleji jsme uletěli!“ Raketoplán se snažil vymotat ze spleti proudů uvnitř mlhoviny, ale vroucí peklo je dostihlo dřív. Stínící tlumiče musely na okamžik vypovědět činnost, protože Mnemo náraz vyhodil ze sedadla daleko dozadu. Saevan se svého pevně držel a snažil se kontrolovat loď. Pak zpozoroval, jak oblaka hmoty před nimi začínají jiskřit. Dřív než pochopil, co to znamená, blesk udeřil přímo do lodi.
Když se znovu zorientoval, byla kolem tma. Panel pilota poblikával jen několika kontrolkami, většinou červeně. Nahodil nouzové osvětlení a v šedivém světle si prohlédl údaje senzorů: stále ještě byli v Pekle. Ambientní systémy nefungovaly, ale byli nedaleko stanice, takže z vydýchání vzduchu strach neměl. Kontrolka hlavního zdroje nesvítila pro jistotu vůbec. Z údajů o trajektorii zjistil, že loď je řízena autopilotem a směřuje ke stanici. Mnemo tu měla nejspíš bezpečnostní podprogram, který se aktivoval při výpadku hlavního řízení. Vyšli z toho tedy lacino.
Odkudsi zezadu zaslechl trhavé nadechnutí.
Teprve teď mu došlo, co se stalo před úderem blesku. Otočil se dozadu a u stěny našel Mnemo, s rukou nepřirozeně vyvrácenou. Podle toho, co si pamatoval o „přátelské“ fyziologii, neuměli zvládat bolest. Mnemo pootevřela oči, jejichž stříbrná barva se změnila v tmavě modrou a dál tmavla. Když je otevřela podruhé, byly už skoro černé. Věděl, že je to známka šoku, a doufal, že protišoková opatření jsou u všech ras stejná. Vrátil se k hlavnímu křeslu pro lékárničku. Přitom zahlédl světélko rádiové komunikace. Někdo je volal – a zároveň to znamenalo, že už se nacházejí v oblasti dosahu signálu.
„Strážce volá Santa Mariu! Ozvěte se!“
„Tady Santa Maria. Jsme poškozeni, Mnemo je zraněná. Žádám o rychlou pomoc.“
„Budeme u vás, jakmile bude možný bezpečný přechod, pane.“
Když jí prohlížel ruku, ani nehlesla, ačkoliv léky proti bolesti ještě nemohly účinkovat. Při pádu musela utrpět ještě další vnitřní zranění. Přátelé zřejmě neměli žádné záchranné mechanismy, které by minimalizovaly životní funkce a soustředily se na uzdravování.
Pokud věděl, neuměli ani spát. Saevan se rozhodl. Posadil se na podlahu vedle ní a uchopil její hlavu do dlaní. Pak zavřel oči.
Věděl, že to, co chce udělat, je technicky možné, jen žádný Proximan ještě nebyl dostatečně zoufalý, aby to udělal dobrovolně. Pokusil se převzít vládu nad jejím vědomím, aby ji uklidnil a uspal. Splývání mozkových vln běžně používaly proximské matky, když potřebovaly uspat svá novorozeňata; sdílení emocí mezi dvěma dospělými však bylo vyhrazeno jen pro ty nejintimnější manželské chvíle. Přesto to chtěl udělat, a právě teď se Mnemo musela bránit jako vyděšené zvířátko. Jdi pryč! Já tě tu nechci! Nechápal, proč mu tolik odporuje, ale neměl čas s ní bojovat. Chtěl ji zachránit a udělal to. Celé to netrvalo déle než půl minuty, ale připadalo mu to jako celá staletí. Když se vrátil do sebe, spala. Jemně vymanil ruce ze sevření jejích zaťatých prstů a zhluboka vydechl.
Přechodové dveře se otevřely zvenčí a dovnitř se spustil zdravotník. Okamžitě se sklonil k Mnemo, a zatímco hmatal její tep, zběžně si změřil Saevana. Pak vytřeštil oči údivem.
„Ona spí?!“ Mladík si ho prohlédl málem jako lékařského poloboha.
„Slyšel jsem, že uspat Přítele je nemožné. Zachránil jste jí život.“
Stroze přikývl; na pochvaly Terranů neměl náladu.
Ve staniční nemocnici se jí ujal další lékař. Saevan ignoroval snahu lékařů udržet ho pár hodin na ošetřovně „na pozorování“ a zmizel. Za prvními dveřmi se ohlásil kapitánovi.
„Že jste v pořádku? To už vím. Mám zprávu z nemocnice.“
„Pane, žádám vás o dovolení zůstat ještě chvíli na stanici.“
„Jde o to, o co si myslím, že jde, Dajo?“ Naštěstí Land nečekal na odpověď. „Za dvacet minut startujeme, Saevane. Při prvním náznaku další nevítané návštěvy očekávám plnou bojovou pohotovost a celou posádku na svých místech.“ Saevan se vrátil k raketoplánu. Několik segmentů pláště bylo ztracených. Levá gondola emitod byla těžce poškozená, ale nepochyboval, že to půjde opravit. Víc ho zajímalo tajemství modré záře uvnitř záďové sekce Santy Marie. Vstoupil dovnitř.
Přepážka musela při nějakém otřesu prasknout. Ve tmě bylo patrné slabé jiskření v úzké škvíře. Vzpomněl si, že Mnemo předtím kryt jen tak zaklapla, ale nemohl najít otvírací mechanismus. Pak objevil senzorické buňky podél okrajů. Nejspíš nastavila senzory na svou osobu a přepážka se neotevře nikomu jinému. Tuto paranoidní zálibu v zamykání, kódování a utajování Saevan nechápal, na Proximě dveře neměly zámky. Pochopil ale, že bez použití násilí se dovnitř nedostane. Zapřel prsty za okraj, kryt zapraskal a definitivně povolil. Odhalil mu pohled na tu nejzajímavější energetickou sekci, jakou kdy viděl.
Některé komponenty poznával, byly tu přizpůsobovací členy, rozvodné uzly a jističe jako u normálních zdrojů. V centru toho všeho se ale vyjímal neobvyklý objekt. Tvarem připomínal miniaturizovanou buňku transemitoru. Uvnitř se v silovém poli vznášely namodrale zářící krystaly. Natáhl ruku, aby si válec s nimi prohlédl podrobněji. V příštím okamžiku se válel po zemi dva metry od přepážky a svíral si ruku, která ho nesnesitelně brněla. Vzpomněl si na to mihotání, které viděl ve tmě, vyvolávalo ho zřejmě dráždění silového pole pokřiveným krytem. Zároveň s ustupující bolestí v ruce mu v hlavě zničehonic zašeptal pocit viny: Slídíš, slídíš bez dovolení. Pomyslel si, že přestálá zkušenost v Pekle mu přece jen zahrála na nervy víc, než čekal. V duchu se ospravedlnil: proč by nemohl znát tajemství lodě, kterou pomáhal stavět? Rozhlédl se po pocuchaném interiéru. Stále tu ještě byly některé z věcí, které instaloval osobně.
Nastal čas odejít. Jejich cesty se nesešly dvakrát šťastným způsobem – ani tehdy na Proximě, ani teď. Život na stanici už se zase vrátil do všedních kolejí, jako kdyby se žádný útok nekonal. U vstupu do přechodové komory ho čekal velitel stanice. Saevan se chtěl rozloučit několika konvenčními frázemi, ale velitel ho zastavil.
„Slyšel jsem, že by Mnemo zemřela, kdyby nebylo vás. Chci vám za to poděkovat.“
„Veliteli, pravděpodobně by to nepřežil ani jeden z nás, kdyby Mnemo nezavedla loď do Pekla. Bylo to nebezpečné, ale zachránilo nás to.“
Velitel se usmál. „Jste příliš skromný. Vždycky jsem Mnemo říkal, že se jí ty její ortodoxní zvyky jednou vymstí. Snad nebudete na Strážce vzpomínat ve zlém.“ Zavřel za ním dveře dřív, než se stihl rozesmát nad tím vyjeveným výrazem.
O pár týdnů později seděla Mnemo ve své kajutě a nevidoucíma očima zírala před sebe. Před jejíma očima byla hlavní obrazovka s rozmazanými obrazy hvězd a zleva slyšela hlas kapitána Landa. Nejtišeji, jak jen dokázala, naslouchala Saevanovým myšlenkám.
Byla si poměrně jistá, že o tom Dajo nemá ani ponětí. Chránila se využít toto spojení také opačným směrem. Jakoby náhodou jí zůstalo to, co by jí nikdy dobrovolně nedal. To máš za to špehování, milovaný příteli.
Závěsy dveří zapadly do sebe a volně se otáčely. Mnemo pospojovala konektory serv s výstupem ovládání z palubní desky. Na displeji zkoušečky sledovala hodnoty mechanického namáhání materiálu při opakovaném otvírání a zavírání. Tyhle testy sice nasimulovala na počítači, ale poučila se, že praktická zkouška může přinést nečekané problémy.
Od událostí v Pekle uplynuly dva roky a za tu dobu stihla raketoplán opravit, znovu poškodit a znovu opravit. Za tu dobu také nedostala od Saevana žádnou zprávu, kterou by poslal vědomě a dobrovolně, mimo vlastního sporadického odposlouchávání. Velice zřídka k ní probleskl obraz jí samé. Podle všeho se Dajo bránil na ni myslet. Její obraz byl zabarven jakoby nechutí a ještě něčím jiným. Nedovedla příliš rozpoznávat proximské emoce. Nechtěla ale pátrat dál, aby se neprozradila.
„Jsem v pořádku! A opravdu naléhavě vás žádám…“
Velitel zastavil tu rozhořčenou tirádu pohybem ruky a zhluboka se nadechl. Mnemo seděla na nemocniční posteli a jen vědomí, že po dobrém svede s velitelem víc než po zlém, jí udržovalo pusu sklapnutou.
„Před pěti minutami vás najdu tuhou jak prkno v hangáru a teď po mně chcete, abych vás nechal odlítnout kdoví kam? Spíš byste se potřebovala pořádně vyležet.“
Prudce zavrtěla hlavou, i když ji pálilo celé tělo; ale to nehodlala přiznat.
„Prosím vás, jestli jste mi někdy jen trochu důvěřoval, dovolte mi to.“
Velitel se na ni mračil. „Ženská, vy vypadáte, že se dostanete do problémů, a já si to mám vzít na svědomí? A co takhle důvod, proč tak najednou musíte pryč?“
„Promiňte, veliteli, ale to nemůžu. Už kvůli vám.“
„To mě tedy fakt uklidnilo,“ zabručel velitel, „a co mám tedy napsat do žádosti o dovolenou?“ Mnemo úlevně seskočila z postele a vděčně se usmála.
„Napište tam, že jsem dostala naléhavou zprávu od své rodiny.“
„Myslel jsem, že vaše rodina s vámi přerušila veškeré styky,“ zavolal za ní ještě, ale už se nedočkal odezvy. Mnemo mířila rovnou do hangáru.
Bušení. Neustálé tlumené bušení pomalu přivádělo Saevana k vědomí. Otevřel oči, kolem byla tma. Potom se mu citlivost vrátila úplně a zjistil, že to bušení je bolest v jeho vlastní hlavě. Pokusil se na ni nemyslet, ale byla velmi úporná. Podobala se bolesti, kterou způsobují chemické látky na ovlivňování paměti. Nedokázal se rozpomenout na události posledních několika hodin. Poslední, na co si pamatoval, byl okamžik zajetí. Na Auru Borealis zaútočilo několik lodí, byla to dobře připravená past. Útočníkům se podařilo proniknout na loď a začal boj muže proti muži. Pamatoval si, jak se na něj vrhlo několik útočníků a omráčilo ho taserem.
V okamžiku, kdy se posadil a nohama se dotkl podlahy, rozzářila se místnost oslnivě bílým světlem. Bolest z náhlého zrakového vjemu mu projela až dozadu do lebky. Zjistil, že sedí na lavici v malé cele, za silovým polem byla ještě strážnice.
Dveře na opačném konci se trhavě otevřely do spoře osvětlené chodby, bez jakýchkoli zvláštností, které by Dajovi dovolovaly určit, kde se nachází. Pak dovnitř vstoupil muž a dopadlo na něj ostré světlo. Saevanův tázavý pohled opětovaly bledě modré oči v houbovité tváři Lordaňana. Deaktivoval silové pole cely a pohybem ruky vyzval vězně, aby ho následoval. Saevan se nesnažil využít momentu překvapení, když se k němu obrátil zády, aby ho vedl chodbami. Bylo mu jasné, že jeho bezstarostnost je vykoupena nulovou šancí vězně na útěk. Sledoval zakřivení a křižovatky chodeb, kterými procházeli. Budova či loď, kam ho dopravili, musela být velká. Necítil všudypřítomné vibrace generátorů ani neznatelný šum vnitřních systémů, které tvořily stálou kulisu na každé hvězdné lodi. Zato slyšel mnoho jiných zvuků a záchvěvů. Sledoval chůzi Lordaňana před sebou a všiml si, že se po měkké podlaze pohybuje velmi tiše. Slabě slyšitelný hluk tedy připisoval spíše manipulaci s něčím těžkým za mnoha stěnami. V pravidelných intervalech také pociťoval zachvívání podlahy i stěn. Usuzoval z toho, že se nachází na základně, kde se překládá náklad a odkud startují raketoplány nebo transportéry.
Došli ke dveřím, ty se otevřely a Saevan poslušně vstoupil.
„Vítejte. Rádi vidíme, že jste se konečně zotavil.“
V místnosti bez oken sedělo ve vysokých křeslech několik mužů. Podle na první pohled distingovaného oděvu se jednalo o vyšší důstojníky. Saevan zaujal místo v posledním volném křesle. Po dlouhé době strávené v bezvědomí ocenil trochu pohodlí. Bolest hlavy po lécích odezněla, ale mezera v paměti zůstávala.
„Neočekávám, že bych byl ten, kdo se tu bude ptát, nicméně bych rád znal odpověď na několik otázek.“ Oproti očekávání prostřední cizinec pokývl hlavou.
„Nemyslete si, že vás budeme vyslýchat. Co jsme potřebovali vědět, už víme.“
Hra kočky s myší, pomyslel si. Ukolébání zajatce v pocitu, že je po všem, že už stejně všechno řekl, tak proč se namáhat s dalším odporem…
„Co se stalo s mojí lodí?“
Jeden z mužů se zatvářil blahosklonně. „Aura Borealis byla naším útokem vážně poškozena. Očekáváme, že jsme ji vyřadili z boje nejméně na tři měsíce. Za tu dobu už pro nás nebude nebezpečná.“
„Mohli jste ji zničit, tak by pro vás přestala být nebezpečná navždy. Proč vám šlo víc o mě než o loď?“ Byl sice vysokým důstojníkem, ale jeho znalosti tajných informací se omezovaly na Auru Borealis. Jestli nepřátelé potřebovali znalosti o armádě nebo o strategických plánech Kommunie, bylo pro ně výhodnější unést kapitána.
Lordaňané se svorně odmlčeli. Výslech-nevýslech skončil nečekaně brzy. Saevan tušil, že jediným účelem této konverzace bylo nasadit mu brouka do hlavy.
Mnemo si pohrávala s ovladačem řízení, ale kurs Santa Marie neměnila. Vedl ji k místu, kde podle zpráv na komunikačních kanálech došlo ke střetu. Podle všeho se nepřátelské lodě spokojily s únosem kapitánova zástupce a okamžitě zmizely v transversu. Pátrání však nezaznamenalo stopy po masivních emitacích, útočníci se tedy museli skrývat poblíž, tak daleko, kam je stačila přenést malá brána.
Tam, kde selhaly armádní pátrače, si Mnemo věřila t jiného důvodu. Tím bylo její slabé propojení s hledanou myslí. Byla si jistá, že dokáže určit směr, kterým se Dajo nachází. I když mohl být velmi daleko, doufala, že by to mohlo fungovat.
„Nejsem si jistý, zda v této akci jen neplýtváme silami. Jak víte, že si pro něho přijde?“
V místnosti, kde před chvílí skončil podivný výslech, zůstali lordanští důstojníci o samotě.
„Přijde. V jeho paměti měla své výrazné místo. Předpokládali jsme to a napomohli jsme tomu obětováním vaší lodi. Studoval jsem její morální a kariérní profil v dostupných záznamech. Má schopnosti ho najít a taky to udělá. Krom toho jí to ulehčíme.“
Velitel pokývl hlavou směrem k pochybovačnému kolegovi: „Vy se postaráte o to, aby ho dokázala dostat ven. Ať to není příliš okaté.“ Mávnutím ruky dal najevo, že porada skončila.
Malý displej uprostřed palubní desky vydával slabý přísvit, chabě konkurující svitu vzdálených hvězd dopadajícímu sem průzorem ve dveřích. Zbytek raketoplánu tonul ve tmě.
Skrývala se tady už dva dny. Uprostřed pole asteroidů v okolí přestárlého rudého obra, kudy obvykle prolétaly jen zásobovací konvoje. Zastínila ambientní systémy a všechny ostatní odstavila, takže se tu vznášela jako kus mrtvé skály. Když vyhlédla z okénka Santy Marie, mohla vidět i důvod své návštěvy: skoro dokončenou základnu Lordanu na jednom z pastýřských planetoidů. Přímo v lůně Kommunie.
Objevit ji bylo jednodušší, než čekala. Loď únosců zametala stopy jen tak dlouho, aby unikla první vlně pátrání. Najít její pozdější stopu bylo snadné a Mnemo občas napadlo, jestli to bylo jejími schopnostmi, lordanskou přezíravostí… nebo ještě něčím jiným.
Zaznamenala pravidelné přílety pašeráckých lodí se zbraněmi a municí, maskujících se jako rutinní konvoje. Jak Santa Maria mlčky naslouchala všem frekvencím, tak Mnemo přijímala do své mysli všechna zavlnění mentální energie v okolí. Dajo jí nevědomky sloužil jako vyzvědač uvnitř – bohužel, ze své pozice vězně toho moc zjistit nemohl. S nepřáteli to bylo ještě horší. Nebyla zvyklá na jejich mentální signatury. Těžko rozeznávala jednoho od druhého, a když už se jí to podařilo, málokdy vnímala víc než pár nezřetelných odrazů. Doufala, že až se s nějakými setká tváří v tvář, bude její vnímání ostřejší.
Ještě jednou překontrolovala všechny systémy. Posledním stiskem zadala do počítače kód pro start programu, který bude řídit Santa Marii během záchranné akce. Ta právě začala.
Technik sloužící u záložního přechodového uzávěru se změnil v bezvládnou hromadu na zemi dřív, než si stačil uvědomit, že to nejsou špatně zakotvení pašeráci. Pozorně naslouchala. Ruch se soustřeďoval v hlavním hangáru, kde právě zakotvil pašerácký konvoj, který jí posloužil jako krytí. Byla uvnitř. Brzy našla palubní terminál, který potřebovala k orientaci. S potěšením zjistila, že také pochází z pašeráckých dodávek. Rozhraní jí bylo známé, jazyk už méně. Po několika omylech konečně vyvolala plán stanice. Nebylo to daleko. Dala se do rychlé chůze.
Najednou se zachvěla podlaha a současně k ní dolehl zvuk vzdáleného výbuchu. Všechna chodbová světla zhasla, nouzové osvětlení zajiskřilo a zhaslo také. Všechny terminály, které míjela, byly slepé a hluché. Energetické rozvody musely být poškozeny, pravděpodobně výbuchem munice. Mimořádně příhodná okolnost. Všechna rozrušená vědomí, která registrovala, se odlévala do skladišť a zanechávala část s věznicí nechráněnou.
Pak ji napadlo, že když vysadila veškerá energie, nejspíš spadla také silová pole u vězeňské cely. Doufala, že Daja nenapadne opustit celu a pokusit se utéct na vlastní pěst.
V naprosté tmě zvedla ruku a stiskla spínač malé baterky na levém rameni. Ani paprsek světla nerozptýlil tmu, Mnemo se přesto jistým krokem rozběhla k cíli.
Zatočila za roh a okamžitě ucouvla. V duchu poděkovala svým plstěným podrážkám – strážný ani ne deset kroků od ní ji nezaslechl. Ve tmě se dokonale nudil. Věděl, že vězeň uvnitř se nikdy nepokouší o útěk. Najednou si všiml něčeho zvláštního. Celá uniforma na něm zářila podivným světlem. Přiblížil rukáv těsně k očím a zjistil, že to svítí bílé nitky v osnově šedé tkaniny. Než mu mohlo dojít, čím je tento záhadný jev způsoben, zkroutilo se jeho tělo pod úderem čisté energie z taseni nastaveného na maximum. Vzduchem začpěla spálenina.
Prošla otevřenými dveřmi a zahlédla Daja, sedícího krotce ve své cele, hlavu otočenou za zvukem pádu umrtveného strážného. Stiskem druhého spínače přepnula baterku z ultrafialové do viditelné části spektra.
„Na nic se neptej a hlavně rychle. Nemáme moc času.“
K jeho proximské cti musela uznat, že ji následoval ven, jako by její příchod byl tou nejsamozřejmější věcí na světě.
V chodbě se zastavila a znovu přepnula baterku.
„Vidíš něco?“
Pomyslel si „ani omylem“ dřív, než to stihl vyslovit, a tak ho popadla za ruku a táhla chodbami, které rozeznávala v ultrafialovém světle stejně jasně jako za normálního osvětlení.
„Ten výbuch, to jsi byla ty?“
„To máš o mně vysoké mínění. Ale náhodou se mi to hodilo.“
„Divná náhoda. Co jsem tady, neměli ještě nehodu.“
„Teď tě hlavně dostanu odtud pryč. Na vysvětlování a případné děkování bude čas potom.“
Obsazeného uzávěru si nikdo nevšiml. Mnemo tím s úlevou vyřadila ze svého plánu pasáž „prostřílet se ven.“ Doslova protlačila Saevana dveřmi a vmáčkla se za ním. Staniční část nechala otevřenou, jedním táhlem utěsnila všechny šrouby na vlastní straně a odpojila je. Tlak vzduchu ze stanice je odmrštil na únikovou trajektorii. Dajo zaznamenal tah korekčních trysek. Jejich nekontrolovaný pohyb se brzy ustálil až k slabému nárazu a pak se rozhostilo ticho. Mnemo přiskočila k okénku a napjatě vyhlédla ven. Saevan se zmateně rozhlédl a nakonec následoval jejího příkladu.
Na kusu skály o průměru sotva dvacet metrů se krčila zakotvená záchranná kapsle. Uvnitř se tísnili dva lidé a sledovali dění venku. Naskytlo se jim zajímavé divadlo.
Na jiném asteroidu kousek od nich zablikala světla a odlepil se odtamtud malý raketoplán. Rychle nabíral rychlost a směřoval ke stanici. Precizně dosedl na přechodovou komoru, setrval tam sotva půl sekundy a hbitě odlétal. Místo pozdravu na rozloučenou vypálil několik krátkých salv, ale zásahy moc škody nenadělaly. Pak Se raketoplán otočil a prchal. Ze stanice za ním vyrazily jako vosy malé útočné stíhačky, ale brzy bylo jasné, že na Santu Marii nemají. Raketoplán si otevřel transversní bránu a zmizel.
Saevan se co možná pohodlně posadil a Mnemo se poskládala naproti němu. Sáhla po balíčcích s nouzovými zásobami a začala zároveň se svačinou i s vysvětlováním.
„Musela jsem počítat s tím, že se možná jedná o past. Proto jsem to naaranžovala tak, aby si mysleli, že prcháme v Santa Marii. Zvenčí vypadáme jako kus mrtvé skály a ta nás odnese prstencem dost daleko. Za pár hodin nás raketoplán vyzvedne a konečně si natáhneme nohy.“
„Kdo ten raketoplán řídí?“
„Autopilot. Snad si nemyslíš, že bych ho někomu půjčila? Je naprogramovaný, aby za sebou zametl stopy a pak vyhledal kapsli. Kdyby ho dokázali vystopovat, zničí se sám, ale předtím vyšle zprávu o naší poloze na Strážce. Takže jsme v suchu.“ Očekávala pochvalu, ale Saevan místo toho položil otázku, kterou musela čekat.
„Proč ses neobrátila na armádu, když jsi věděla, kde jsem? Značně bys zmenšila vlastní riziko.“
„Dva důvody.“ Ukousla si z nedefinovatelné hmoty, která měla trosečníkům nahradit potravu, a s odhodlaným výrazem ji sežvýkala.
„První. Proč plýtvali silami, aby unesli jedinou osobu? Říkala jsem si, že třeba zrovna chtějí, aby sem přiletěla velká loď a pokusila se tě dostat ven silou. Jsou dost vybaveni, aby sebelepší loď rozstříleli na kusy.“ Zamračila se na porci z nouzového balíčku. „Tak nevím, jestli je horší ztroskotat, nebo se potom najíst.“
„A ten druhý důvod,“ držel ji Saevan u tématu.
„Ty. Svého času jsi mi zachránil život, a tak jsem si nemohla nechat ujít příležitost ti to vrátit.“
Saevan si přiznal, že od posledního jídla na stanici uběhla už dostatečně dlouhá doba, a natáhl se po druhém balíčku. Chuť mu nedělala žádný problém. Mnemo si vzpomněla, jak chutnala většina chodů v jídelně výcvikového střediska na Proximě, a docela to chápala.
„Myslím, že tu je ještě jeden důvod.“
„Hm?“
„Tvůj setrvalý sklon vrhat se do riskantních situací, jen aby sis dokázala, že na ně stačíš sama.“
Rozesmála se, až se skoro zakuckala drobečkem.
„Beru to jako poděkování, pane.“
Před jedněmi dveřmi v dlouhé staniční chodbě se setkali dva Lordaňané. Navzájem si místo pozdravu věnovali letmý pohled a oba vešli dovnitř. Z výrazu spokojenosti na tváři třetího si přečetli, že plán vyšel.
„Co následuje teď?“
„Čekání. Oba jsou teď mimo náš dosah, ale hlavně mimo dosah civilizace. Jakmile se objeví na nějaké základně, naši zvědové nám to oznámí. V ten moment spustíme druhou část plánu.“
Na obrazovce se rozzářil obraz hvězdy s několika oběžnicemi. Systém začal vypisovat údaje o jediné civilizované. Vedle běžel sloupec dat – na první pohled vzrůstající číselná řada.
„Toto je planeta Přátel, jak se jí obvykle říká. Dlouho jsme pátrali po tom, co si tak pečlivě stráží. Dnes víme, že je to něco, co by nám zaručilo naprostou převahu v příštím konfliktu.“
Na kousku záznamu, trhaném a nezřetelném, výsledku mnoha namáhavých pokusů o dekódování původního záznamu, byla vidět strojovna lodi neznámého typu. Dala se tam rozeznat průhledná komora na místě, kam by patřil generátor emitace. Tady se vznášelo několik namodrale zářících krystalů, obklopených kolektory energie.
„Tyto krystaly jsou alfou a omegou jejich energetiky. Vidíte, jak malé množství toho prvku stačí generovat energii pro celou loď, odpovídající svou velikostí našim nejlepším válečným lodím.“
„S takovýmto zdrojem energie bychom neměli nepřítele,“ konstatoval jeden z přihlížejících.
„To vědí také. Tady vidíte, jak dopadly naše snahy o získání byť jen vzorku těch krystalů.“ Velitel ukázal na číslo, které zablikalo na konci sloupce dat, když doběhl na konec. Byl to součet ztrát, které utrpěly lordanské síly při útocích na „přátelské“ lodě a satelity.
„Energii krystalů nevyužívají k výrobě zbraní – což nechápeme, protože například zbraň typu miny na bázi krystalů by byla mnohem ničivější než běžná mina. Naše ztráty byly způsobeny výlučně jejich způsobem obrany. Jakmile pochopí, že by mohla padnout do zajetí jejich technologie, zničí celou loď i se sebou na palubě. Infiltrace je nemožná. Není tu třetí strana, kterou bychom mohli podplatit – a na otevřenou válku s planetou chráněnou Kommunií dosud nenastal čas.“
Obraz se opět změnil. Posluchači teď hleděli do tváře mladé ženy. „Mnémosyné. Poloviční Přítelkyně. Už po dva roky je všechno podnikáno kvůli jejímu raketoplánu. Zcela jistě má na palubě krystaly. Museli jsme najít nějakou cestu, na jejímž konci nám sama vydá raketoplán do rukou. K tomu nám poslouží tento muž. Proximan Dajo Saevan, první důstojník na lodi Aura Borealis. Teď konečně máme vše, co potřebujeme. Raketoplán, ji i jeho v našem dosahu.“
Velitel vypnul počítač, posadil se do čela stolu a začal s podrobným líčením plánu. V dychtivých tvářích jeho posluchačů se pomalu usazoval spokojený úsměv.
Mnemo se odvrátila od okna. V křesle navigátora, sklopeném dozadu, odpočíval Dajo. Zdálo se, že spí, ale přivřenýma očima se díval přímo na ni. Zapíchla pohled do časového plánu, ačkoliv se na něj dívala v posledních dvou hodinách nejméně stokrát. Na nejbližší základnu se dostanou nejdříve za dva dny. Představila si dva dny v raketoplánu s Dajem a udělalo se jí nanic.
Sedmnáct let po něm marně toužila, a když ho má pro sebe po celé dva dny, tak se toho bojí. Euforie z akce opadla a bez činnosti byla jak ryba na suchu.
Subversní signál je na cestě ke stanici Felicitas předběhl, Saevan sestavil krátké hlášení o poloze a vybavení invazní základny, armáda byla varována. Zbýval jen tichý návrat domů.
„Na Auru si ještě počkáš… Naposledy jsem ji viděla na cestě do doků. Schytala to pěkně.“
„Velení s tebou bude chtít mluvit osobně.“
Mnemo předvedla výraz nejhlubšího pohrdání.
„Vracím se na Strážce. Jestli budou chtít, najdou mě tam. Po našem teatrálním útěku nepřátelé beztak začali s evakuací. Že jsem je převezla, ještě neznamená, že jsou hloupí.“
Dajo pečlivě volil slova. „Když už o tom mluvíš… nezdá se ti, že můj únos byla značně nedomyšlená akce? Přinejmenším liknavá? Nedivil bych se, kdyby za tím bylo něco víc.“
„Jasně, je to divné i na obyčejné zlé tušení. Chtěla jsem si je přečíst, ale proti telepatii jsou asi od přírody odolní. Nu což. Jednou jsi venku a teď si musíme dávat víc pozor.“
„Hvězdná základna Felicitas volá centestellarské plavidlo. Uveďte účel své návštěvy!“
„Tady nákladní loď Hyaku. Žádáme o přístup do obchodního sektoru. Licenci máme.“
„Přistání povoleno. Neopouštějte ale obchodní sektor. Felicitas konec.“
Kapitán centestellarské lodi ukončil spojení se stanicí a nervózně se podíval na postavu vedle sebe. Muž v nenápadném šedivém obleku se choval, jako by se jej dění na můstku netýkalo. Ačkoliv tu byl navíc co do počtu, ve skutečnosti tu byl tou nejdůležitější postavou. Kapitána to děsilo. Už aby byl pryč, pomyslel si.
„Všechno v pořádku, pane?“
„Jen pokračujte, kapitáne.“
Centestellar bývala terranská kolonie, hustě osídlená hvězdokupa s poetickým názvem Stohvězdí. Pak si potomci lidí usmysleli, že mateřský svět k ničemu nepotřebují, a vzbouřili se. Kommunie s nimi udělala krátký proces. Co zbylo, je dnes jen podlézavá hrstka obchodníků. Pro Lordan nebylo nic jednoduššího než si je koupit a plně využít jejich licenci k obchodu na armádních základnách.
Mnemo se úlevně nadechla čerstvého vzduchu na stanici.
I když nikde ve vesmíru není čerstvý vzduch, pomyslela si, ale tohle je rozhodně lepší než vzduch v raketoplánu za poslední dva dny. Z nepřetržitého udržování mentálních štítů jí třeštila hlava. Saevan prošel za ní a jen trénovanému sebeovládání vděčil za to, že nevypadal podobně vysíleně jako ona.
Velitel byl již zpraven o jejich příchodu i o tom, co mu předcházelo. Ochotný pobočník jim ukázal kajuty. Mnemo zapadla do té své a šla se vykoupat.
Prostory v civilní sekci se zaplnily Stánky a pultíky se zbožím. Šperky, kosmetika, hry, nejrůznější delikatesy…, brzy se kolem shromáždili místní civilisté i několik členů posádky, kteří měli zrovna volno. Spojovacím průchodem mezi nákladní lodí a vlastní stanicí prolézali sem a tam Centestellarané, přinášející zásoby zboží na Stánky. S převelikou opatrností protáhli otvorem velkou bednu, kterou pak odnesli do Stánku a zatáhli těžký závěs. Nikdo si nevšiml, jak blízko stojí Stánek u ústí servisního tunelu, který vedl z civilní sekce do místností pro rekuperaci vody a vzduchu. Ambientní sekce v tuto denní dobu zela prázdnotou. Lordaňan v šedivém obleku si uhladil pomačkané šaty a rychle se začal proplétat málo používanými chodbami k hangáru.
Ráno se čerstvá myšlení lidí ze stanice navalila na Mnemo jako očistná sprcha, vymazávající vypětí posledních dní. Současně s myšlenkovým ochutnáváním nového prostředí si uvědomila, že se těší na pořádnou snídani. Dajův příchod do jídelny zaznamenala, ale nezvedla hlavu, dokud neusedl naproti ní. Pustil se do jídla se stejnou chutí, s jakou před chvílí ona sama spořádala dvojitou porci smažených vajíček, a Mnemo by přísahala, že má špatně skrývanou dobrou náladu. Přišlo jí líto přijít o právě nabytý klid, a tak si raději nechala zajít chuť na rozhovor. Místo toho mu popřála dobrou chuť a dodala, že se zajde podívat do obchodů. Saevan počkal, až se za ní zavřely dveře, a pak pokrčil rameny. Aspoň zbude víc času na práci.
Nepřítomně klouzala pohledem po nabídce zboží na Stáncích a ignorovala vodopád výmluvnosti prodavačů. Proud davu ji donesl až ke Stánku s malovanou keramikou, kde ji najednou cosi zastavilo. Byla to výrazná myšlenka prodavače. V obrazovém myšlení Přátel to vypadalo, jako by ten muž měl místo obličeje vykřičník. Na potvrzení toho, že se u něj zastavila správně, významně pokývl hlavou. Otevřené čtení myšlenek se neodvažovala použít. Zahlédla v davu několik zástupců telepatických ras, které by telepatická aktivita dílem urazila, dílem nesmírně zajímala. I bez použití telepatie bylo jasné, že úlisný šmelinář má něco za lubem.
„Co mi chcete?“
Centestellaran nervózně zamrkal a ztišil hlas. „Mám pro vás vzkaz. Od jednoho Proximana, kterého prý znáte. Máte jít k vaší lodi, paní. Čeká tam na vás. Mám vám vzkázat, že by o tom neměl vědět nikdo na stanici,“ vykoktal konečně.
Mnemo se otočila na podpatku a zamířila ke staničním dokům. To si piš, přítelíčku, že o Santě Marii nebudu vykládat nikomu na stanici. Pokud se něco děje okolo její lodi, dělá Dajo jenom dobře, že se vyhýbá pozornosti.
Vběhla do staničního doku a na jeho vzdáleném konci uviděla Santu Marii tak, jak ji tam zanechala. Nikdo u ní nebyl. K čertu! Došla až k raketoplánu. Zámky na dveřích neporušené, plášť studený a nepoškrábaný. Zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu, když strnula jako přimražená. Těsně za ní, skrytý do té chvíle ve stínu soukromého clipperu, stál Lordaňan v šedivém centestellarském obleku.
Mířil na ni taserem a ona se přitiskla zády ke dveřím raketoplánu, ze kterého se ozvalo slabé zahučení aktivovaných systémů. Lordaňan výhružně zavrtěl hlavou a nabídl Mnemo jasný myšlenkový obraz Daja Saevana. Znič raketoplán a nezachráníš ho!
Poslušně odemkla dveře a oba vstoupili dovnitř. Nad všemi zoufalými úvahami čněla jedna jediná: Co se stalo s Dajem? Vývoj událostí jí dal rychle odpověď. Hangárem k nim přicházelo několik čentestellarských obchodních příručí, nesoucích na ramenou velký srolovaný koberec. Vypadalo to jako běžná dodávka zakoupeného zboží až do lodě, až na to, že Mnemo nic neobjednávala. Poskoci hodili koberec do raketoplánu a rychle zmizeli. Koberec se po dopadu zkroutil a vyšlo z něj tlumené heknutí.
Únosce poprvé promluvil. „Zavři dveře.“
Koncipování podrobné zprávy pro velitelství bylo náročnější, než Saevan čekal. Neseděl nad tím ještě ani půlhodinu, když ho vyrušilo klepání na dveře. Rozladěně vzhlédl a ještě víc se zamračil, když ve dveřích uviděl uctivě nahrbeného Centestellarana. Neměl tyhle degenerované potomky lidí rád.
„Mám vyřídit pozdrav od vaší kolegyně a prosbu, zdali byste se neobtěžoval pomoci jí s něčím, co se prý týká raketoplánu.“
Dřív než se stačil Dajo nadechnout, poslíček zmizel jako pára nad hrncem. Saevan stáhl obočí a chvíli chladně uvažoval. Dopsal posledních několik slov a zprávu odeslal. Pak vyšel z kajuty.
Bezprostřední zásah z taseru ho poslal k zemi dřív, než stačil zareagovat na nebezpečí. Energetická rána mu zkroutila svaly v křeči, ale vnímání ponechala volné. Skrz zaťaté zuby nedokázal vydat hlásku. Sklonil se nad ním Lordaňan, v ruce injekci s malým množstvím opalizující tekutiny. Na krku ho zaštípalo a téměř okamžitě se mu začala točit hlava. Lordaňan pokynul dvěma pašerákům, kteří přiskočili a začali ho balit do velkého, hustě tkaného koberce.
„Přesně za deset minut dodáte balík do otevřeného raketoplánu v docích. Pak zmizíte.“
Zeslaben hustou látkou pronikal k Dajovi halas stanice. Podle toho, jak se měnila zvuková kulisa, poznal, že se blíží k dokům. Ještě několik kroků a zvysoka dopadl na tvrdou podlahu, až to z něj vyrazilo heknutí. Uslyšel suchý, nevzrušený hlas, který si pamatoval z výslechu na lordanské základně. „Zavři dveře.“
Svým nejsladším hlasem zpravila Mnemo velitele stanice, že na rozkaz velení opouštějí Felicitas. Zadala letové souřadnice, které jí nadiktoval únosce. Ten si udělal pohodlí v druhém křesle a svedl k sobě monitorování veškerého vysílání. Ještě když byli v docích, chvíli uvažovala o odporu. Ale nepřítel ji rychle zchladil, když jí vysvětlil některé z účinků drogy, která teď obíhala Dajovi v žilách. Poslechla bez odporu. Teď konečně věděla, co znamenal ten divný pocit za tím vším. Od začátku jim šlo o ni, a ne o Daja.
Už věděli, že „přátelská“ loď je bez spolupracujícího Přítele k ničemu. Mnemo by vzteky skřípala zuby, ale nechtěla dávat nepříteli příležitost k pobavení.
Uvedla loď do transversa a otočila se k únosci. Ignorovala taser a ukázala na koberec. „Mohla bych ho alespoň vybalit? Zadušený vám k ničemu nebude.“
Dovolil jí to, ale nenamáhal se s pomocí, i když viděl, jak je koberec na Mnemo těžký.
„Paralyzující účinek bude působit ještě asi dvě hodiny. Fyzická námaha urychluje metabolismus drogy, tak se moc nehýbejte.“
Mnemo jen cosi zavrčela a terranský temperament ventilovala tím, že jedním škubnutím dostala Daja do sedu a opřela ho co možná pohodlně o stěnu. Pak se posadila vedle něj.
Ticho v raketoplánu ji iritovalo. Lordaňan neměl telepatické schopnosti a proti čtení byl přirozeně odolný. Dajo vypadal, že neplýtvá energií ani na myšlení. Mnemo začínala třeštit hlava z přemýšlení. Jistě, mohla zničit krystaly a nechat vybuchnout raketoplán se všemi na palubě – ale zabila by tím Daja. Sevřela ruku v pěst a udeřila s ní do podlahy.
Uklidni se, pronikla do jejího vědomí nenadálá cizí myšlenka. Podívala se na Daja, který na ni upíral oči skoro velitelským pohledem, protože nemohl mluvit. Opatrně vyslala Dajovi myšlenku a zjistila, že to jde lehce, bez nutnosti nějakého zvláštního soustředění.
Chtěla bych vidět tebe v mé situaci!
Chceš si to vyměnit? opáčil a Mnemo se skoro vyděsila, že Dajo žertuje.
Promiň, vůbec nevím, jak nás z tohohle dostat. Ti parchanti se nesmějí krystalů ze Santy Marie ani dotknout!
Máš možnost, jak je zničit, i když nejsi u řízení? zajímal se.
Abys věděl, mám.
Jenže když je zničím, bude po tobě! Buď tady shoříme na vesmírný prach, nebo ti prostě nedají protijed…
Odpověděl tak, jak čekala: Co jsi ty nebo já, Mnemo, proti Kommunii?
Ty možná hodláš hrdinně zemřít, ale já z toho napřed zkusím nějak vybruslit, odsekla vztekle.
Pak ucítila, jak se na ni přelévá uklidňující pocit, nenásilný a něžný.
Víření plánů a alternativ v její hlavě utichlo a bolest se tím trochu zmírnila.
Jak tohle vůbec děláš? Netušila jsem, že jste tak dobří telepati.
Popravdě jsme. Jenom ne navenek. Nebýt toho propojení mezi námi, nedokázal bych to.
Jenom nadlidská vůle přinutila Mnemo nezaječet.
To sis vážně myslela, že podobné věci mohou být jen jednosměrné? Věděl jsem o tom. Jenže jsem s tím nemohl nic udělat.
Dostala chuť otevřít boční okénko raketoplánu a vystrčit na chvíli hlavu do vesmíru, aby si trochu zchladila mozek. Saevan nemilosrdně pokračoval.
Nemáš představu, jak náročné to bylo ty dva dny, co jsem byl s tebou sám.
Raketoplán se blížil k místu určení. Přesto se nedokázala přimět zničit krystaly dřív, než bude pozdě. Marně ji Dajo upozorňoval, že jakmile se ocitnou v rukou Lordanu a Mnémo mimo raketoplán, těžko už bude moci spustit autodestrukci. Začínal pociťovat otupující účinky drogy. Odhadoval, že vydrží ještě dvě hodiny, než upadne do kómatu.
Mnemo se vrátila na místo pilota a připravovala raketoplán na opuštění transversa. Emitace na okamžik rozzářila prostor okolo nich a raketoplán se objevil v normálním vesmíru. Před nimi se rozprostřel nádherný obraz prachoplynové mlhoviny, jíž se prodíralo světlo mladé horké hvězdy. Byl to protoplanetární systém – za mnoho milionů let bude kolem mateřské hvězdy obíhat několik planet. Zatím se tu vznášela jen jedna umělá, temná skvrna na čisté kráse: lordanská stanice.
Těžko mohli vybrat lepší místo pro utajenou základnu takových rozměrů. Prostor okolo byl zahlcen rádiovým rušením z mlhoviny a vyšší obory spektra spolehlivě pokrývalo vyzařování vznikající hvězdy. Stanice byla obrovská. Jak se pod nimi líně otáčela, odkrýval se pohled na orbitální doky. Byla to hotová invazní armáda. V centru toho všeho se vyjímal statický generátor transversní brány s neuvěřitelně velkou roztečí. Statické brány mívaly obvykle malý stabilní dosah. Víc energie by zlepšilo jak dosah, tak stabilitu průchodu a průletovou kapacitu.
Mnemo odhadovala, že brána vytvořená tímto generátorem by hravě dosáhla odtud až ke klíčovým systémům Kommunie. A proud bitevníků, který by vychrlila, by zlikvidoval jakýkoliv odpor během pár okamžiků. Pochopila také, k čemu budou sloužit její krystaly. Žádným konvenčním zdrojem energie by nedokázali otevřít tak mohutnou bránu.
Transportér je dopravil do vnitřního doku. Vyšli z raketoplánu a rozhlédli se po rozlehlé prostoře. Opodál tiše čekalo několik Lordaňanů, přímo před nimi stáli dva nepřátelé, které už Dajo znal. Třetí se k nim připojil vzápětí.
„Vítáme naše nové hosty a spojence,“ pronesl jeden z nich posměšně slavnostním tónem.
Mnemo si založila ruce za zády. „O spojenectví bych nemluvila, dokud nedáte mému příteli protilátku.“
Lordaňan se usmál. „Váš přítel dostane protilátku, teprve až budeme mít bezpečně to, co chceme.“
Mnemo zavrtěla hlavou a do velitelova žoviálního hlasu pronikl spodní tón hrozby. „Doufejte, že váš přítel bude ještě mezi námi, než se rozmyslíte.“
„Dejte mu protilátku a vezměte si je sami!“ vykřikla a máchla rukou k raketoplánu.
Jeho úsměv se ještě rozšířil, když říkal: „V paměti vašeho přítele bylo několik cenných vzpomínek. Budeme spokojeni, když nám předáte krystaly do rukou vy osobně.“
Mnemo se znechuceně podívala po Dajovi s myšlenkou: Tady máš to svoje slídění.
Nedělej to, Mnemo! Dajova myšlenka byla tak naléhavá, až se zapotácela. Byl ochoten vynaložit celý zbytek své životní energie, aby ovládl její jednání. Neměla dost zkušeností, aby odolala útoku proximské vůle. Než vystavěla ochrannou mentální bariéru, vyslala mu poslední myšlenku: Věř mi.
Následována oběma hlídači se vrátila do raketoplánu. Pozorovali, jak sáhla dovnitř motorové sekce, odpojila několik přívodů a vytáhla průhledný válec s energetickými kolektory okolo několika krystalů. Jak je vynášela ven, zářily pulzujícím světlem.
Vytáhla krystaly ven a svírala je v dlani. Bylo překvapivé, jak jsou ve skutečnosti drobné. Při pohledu přes opticky zkreslující materiál válce vypadaly větší. Postavila se před velitele a volnou ruku natáhla po protilátce. Oba Lordaňané na ni namířili tasery. Mnemo však vůbec neměla v úmyslu zkoušet nějaké hlouposti. Jakmile obemkla prsty kolem ampule s protilátkou, krystaly jeden po druhém dopadly do natažené dlaně.
Ostražitá nehybnost scény se bleskově změnila. Přiběhlo několik Lordaňanů, kteří umístili krystaly do nové schrány. Mnemo přiskočila k Dajovi a vstříkla mu protijed. Ten okamžitě pocítil, jak chemikálie neutralizuje působení drogy v jeho těle. Jejímu pohledu se ale vyhýbal. Takže sis vzala na svědomí osud celých civilizací.
„Jako odměnu za vaši spolupráci jsme se rozhodli nechat vás naživu tak dlouho, abyste s námi mohli oslavit naše úplné vítězství. Budoucnost v této Galaxii teď patří…“
Nedořekl. Celá místnost se otřásla. Dok vybuchl poplachem. Druhá rána srazila dosud zesláblého Daja na kolena, velitel se vrhl k průzoru. Mnemo vzhlédla a uviděla to, co on: oslnivou křivku Aury.
Aura Borealis vypálila na stanici třetí salvu a za ní se v prostoru zhmotňovaly další lodě. Mnemo vůbec nic nechápala. Jak je mohla armáda vystopovat? Pak uviděla několik oranžových hvězdiček s jiskřivými odlesky, rychle se blížící k dokům. Miny. Rychle se vrátila do reality. V hangáru zůstali sami. Vtáhla Daja do raketoplánu a začala se spouštěním startovací sekvence.
„Jak chceš letět bez energie?“
Jen protočila oči. „Manévrovací a nouzový pohon má konvenční zdroje. Budeme pomalejší než tahač v docích, ale snad to bude stačit.“
„Stačit k čemu?“
„Abychom se dostali dost daleko, než to tady celé vybuchne,“ zavrčela Mnemo. „Buď té dobroty a dej zprávu našim, aby se od stanice drželi dál.“
„Stanice není vesmírná loď, abys ji zničila jedním výstřelem. Ani výbuch plného muničního skladu…“
„Drž se a zavři oči,“ skočila mu do řeči Mnemo. Řekla to tak sebejistě, že poslechl.
Oči jí začaly tmavnout, přes modrou do černa. Všechny mentální bariéry nechala padnout, jak celou svou schopnost vkládala do jediného cíle. Kolem Daja se rozprostřela neznámá myšlenková krajina, do které byl proti své vůli vtažen. Před jeho vnitřním zrakem se střídaly obrazy, kterým nerozuměl. Zaslechl hlas, složený z mnoha hlasů. Vděčnost, soucit, lítost… a žal.
Mnemo se v koutcích očí objevily slzy.
„Sbohem, přátelé,“ zašeptala.
V prostoru okolo stanice se rozvíjela bitva. Některým lodím se podařilo včas zvednout kotvy a stanice spustila palbu z obranných baterií. Mohutná palebná clona a naslepo rozhazované miny si začaly vybírat svou daň v řadách útočníků.
Aura Borealis se stáhla z první útočné linie a přispěchala na pomoc vlajkové lodi, které zásah ze staničních děl na okamžik vyřadil protektorové pole. Land vyslechl hlášení taktického a zaklel. Čekali hodně, ale tolik přece jenom ne. Bylo jich příliš málo.
Skupinka v hangáru na opačné straně základny právě nakládala cennou kořist do transportéru. Náhle krystaly na chvíli potemněly. Velitel zaslechl slabounký pískot, který se mu v hlavě sám složil ve slova. V poslední vteřině pochopil, že všechno je ztraceno.
Bez varování se v zadní části stanice objevil zářící bod, jehož světlo rychle pohltilo všechnu hmotu v dosahu. Několik vteřin se zdálo, že se stanice proměnila ve hvězdnou materii, konkurenci centrální hvězdě, až nakonec zkolabovala v oslnivém záblesku.
Uprostřed bojiště zel prázdný prostor, lemovaný stále se rozšiřujícím prstencem trosek. Tlak uvolněné energie byl tak obrovský, že zacloumal několika bližšími loděmi a Santu Marii odhodil daleko prostoru. Většina lodí chránících stanici se prostě vypařila.
Mnemo seděla na sedadle schoulená jako malé dítě a plakala. K Dajovi zvedla jasně modré oči, které pomalu bledly. „Byli to mí nejlepší přátelé,“ vzlykla vysvětlení, na které už přišel sám. Živé, myslící a cítící krystaly, které dobrovolně zahynuly, aby s sebou vzaly všechny jejich nepřátele.
Rukávem si utřela oči a rozhlédla se, jako by si teprve teď uvědomila přítomnost všech lodí.
„Jak nás mohli tak rychle najít? Jak se dověděli, kde jsme?“
Saevan se okamžitě stáhl do sebe, jako by nevědomky nahmátla jeho citlivé místo. Dívala se na něj stále podezřívavěji.
„Jak mohli dostat zprávu, když únosce měl pod palcem všechnu komunikaci ze Santy Marie?“ Konečně se odhodlal k odpovědi a díval se přitom do podlahy.
„Subversním vysílačem. Propašoval jsem ho sem už na Proximě.“
V kapitánově pracovně na Auře Borealis voněla káva a monotónní šum motorů ji ukolébával v pocitu klidu a bezpečí. Odtrhla oči od hvězdné scenerie za oknem a světle modrý pohled upřela na kapitána Landa, který seděl přímo před ní. Modré oči jí zůstaly jako památka na šok ze ztráty krystalů. Nalevo od ní seděl Dajo Saevan a vypadal opět dokonale ve své kůži. Naproti němu se pohodlně rozvaloval velitel stanice Strážce II a co chvíli ji častoval téměř otcovským pohledem. Naposledy se nadechla té uklidňující atmosféry a pak se obrátila na všechny přítomné zároveň.
„Evidentně jsem tady jediná, kdo od začátku nevěděl, o co šlo, takže byste mi to mohli konečně vysvětlit.“
Kapitán si opřel lokty o stůl a pustil se do vyprávění.
„Už od prvního kontaktu s vaší civilizací bylo lidem v Kommunii jasné, že ovládáte nějakou podivuhodnou technologii.“ Mnemo ironicky přikývla. „Samozřejmě. Jediný rozdíl mezi vámi a Lordanem je ten, že oni si o ni řekli.“
Kapitán Land zvedl ruku ve vyčítavém gestu. „Dovedete si představit, jak těžké je udržet soulad a bezpečnost zároveň? Každopádně když jste se objevila na Proximě, byla to příležitost, kterou jsme nesměli propást.“
Na kapitánova slova navázal Saevan, tohle si chtěl odbýt sám. „Vybrali mě, abych se s tebou spřátelil a pomáhal ti se stavbou raketoplánu. Mým úkolem bylo nainstalovat ti do lodi subversní vysílač, který vysílal pokaždé, když raketoplán opouštěl transvers. Při přechodu je zlomek sekundy, kdy emitace zcela zahltí senzory, takže signál byl zevnitř nevystopovatelný.“
„Ten zbytek naší spolupráce byl taky součástí plánu?“ zeptala se nevinně znějícím tónem. Dajo věděl, nač naráží. „Věř mi nebo ne, nebyl. Pomáhal jsem ti rád, Přítelkyně.“
Pracovnou se rozlehl chraplavý hlas staničního velitele. „Trochu jste jim zabrnkala na nervy, když jste se přidala k Ortodoxům. Peklo byla příliš horká půda, aby si vaši lodičku přijeli vyzvednout osobně.“
Kapitán převzal slovo dřív, než posměch ve velitelových poznámkách přesáhne únosnou míru.
„Nakonec jsme vás vystopovali na Strážci. Velitele jsme informovali pouze o tom nejnutnějším.“
„Za tenhle úkol se ještě velení poděkuju! Za to lezení do hlavy bych ji kolikrát nejraději…,“ zabrblal velitel, Mnemo se rozesmála a kapitán Land si odkašlal.
„Pak jsem dostal rozkaz přiletět na Strážce.“
„Samozřejmě. Zdravotnický materiál na Auře Borealis.“ Kapitán využil příležitosti, jak přehrát kus odpovědnosti zase na někoho jiného, a ukázal na svého zástupce. „Saevan se měl pokusit přesvědčit vás, abyste technologii zprostředkovala Kommunii.“
Saevan pochopil narážku a pokračoval. „Tehdy se stalo něco neočekávaného. Na Strážce zaútočila nepřátelská loď. Tak jsme zjistili, že Lordan také touží po „přátelské“ technologii, a má v úmyslu získat ji ze Santy Marie.“
„Jaká hrůza, vidět nepřítele, jak uskutečňuje vaše vlastní plány,“ popíchla ho. Vyvést z míry se ale nenechal.
„Jejich chování ukazovalo, že jim nešlo primárně o ukořistění raketoplánu. Zřejmě věděli, že sám o sobě, případně jen s tebou na palubě, by jim nebyl k ničemu. Proto jsme vyvodili, že to byl spíše jakýsi test. Zřejmě se dozvěděli, že jsme spolu kdysi strávili mnoho času, a vyložili si to po svém.“
Ironií je, ze oni jediní si to vyložili správně, co? neodpustila si. Zpražil ji naprosto bezvýrazným pohledem. Kapitán vycítil napětí v místnosti a raději si zase vzal slovo.
„Přinutilo nás to přehodnotit strategii. Věděli jsme, že prvním cílem teď bude Saevan. Trvalo dva roky, než se jim podařilo ho unést. Posádka měla rozkaz neklást skutečný odpor a většina poškození vyhlížela hůř, než jaká doopravdy byla.“
„Takže jste z něj udělali návnadu na mě a na Lordan zároveň,“ konstatovala Mnemo. „A to jsem si myslela, kdoví jak nemám dobrý plán, jak ho odtamtud dostat bez přispění armády.“
„Předstírat útěk raketoplánem a ve skutečnosti uprchnout později v záchranné kapsli byl dobrý plán,“ vložil se do toho Saevan. „Shodou okolností jsi však jen zrcadlově zopakovala plán Lordanu.
První únos byl předstíraný, aby nás dostali oba dva na Santu Marii a mohli jej tak snadněji provést později.“
Mnemo se bystře podívala na kapitána Landa. „Jenže tohle jste tehdy nevěděli, že?“
Kapitán přikývl. „Mysleli jsme, že na základně, kam unesli Saevana, dojde i k pokusu o získání vašich krystalů. Až když jste se vynořili na Felicitas, po nápadně jednoduchém útěku, nevěděli jsme, co mají za lubem.“
„Udělali si spojence z Centestellaru,“ vybavila si Mnemo. „Tady naše výzvědná služba úplně selhala. Doufali jsme, že na Felicitas budete nějakou dobu v bezpečí. Druhý únos nás překvapil. Aura Borealis měla jen tři dny na nejnutnější opravy a vy jste zmizeli. Všechno najednou záviselo na tom skrytém vysílači. Náš nejlepší útočný svaz čekal, odkud se vynoří signál. Zbytek už víte.“
Mnemo si chvíli tiše přebírala všechno, co se právě dozvěděla. „Musí vám být líto, že krystaly byly nakonec zničeny.“
Land pokrčil rameny. „Uklidili jsme Lordan, kam patří, a to je hlavní. Jsme rádi, že nepadly do rukou jim. Saevan nám popsal to autodestrukční zařízení, co jste tam měla.“
Bleskla pohledem po Dajovi, který na ni sotva postřehnutelně mrkl.
„Rádi bychom je měli. Snad už i vy jste pochopila, že my jsme ti dobří. Ale asi to necháme zase na oficiální diplomacii.“ Velitel se zvedl a na odchodu z pracovny se zastavil u jejího křesla. „Rád vás zase uvidím na Strážci, jestli se budete chtít vrátit,“ zabručel.
Stiskla mu ruku, ale neodpověděla. Kapitán Land se rozloučil a nechal ji s Dajem o samotě.
„Nevěděla jsem, že umíš lhát, jako když tiskne.“
Pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že bys ocenila, kdyby se o jejich povaze vědělo co nejmíň.“
„Cítil jsi je, že? Už tehdy na Strážci, když jsi slídil v Santě Marii.“
Dajo se ošil, připomínání role špiona mu nebylo příjemné. „Myslel jsem si tenkrát, že na mě dolehl ten zážitek v Pekle. Upřímně, kdo by čekal, že k němu budou mluvit krystaly?“
„Oni žili v našem světě už před námi. Těžko vysvětlit, co vlastně jsou, jestli víc hmota nebo energie. Komunikují psionicky. Když jsme se vyvinuli tak, že jsme mohli začít objevovat vesmír, oni chtěli také. Tak jsme se stali jejich rukama a očima ve vesmíru, výměnou za přebytky jejich energie. Jsem ráda, že jsi je neprozradil,“ dodala.
Dajo pokývnutím akceptoval poděkování.
Dopila chladnoucí kávu a s cinknutím postavila šálek na stůl.
„Takže tvá důstojnická kariéra se bude dál slibně rozvíjet?“
Saevan vstal a chvíli z okna pozoroval uplývající hvězdy. Pak se otočil, vzpřímený a rezervovaný.
„Je tu ještě jedna věc, kterou jsem nadřízeným nezmínil, jak sis jistě všimla. Naše propojení.“ Z tónu, kterým to pronesl, se začala cítit nešťastně.
„Co můžu udělat?“ Přinutila se, aby její hlas zněl nezúčastněně, jak to mají Proximané rádi.
„Chci, abys věděla, že jsem celý ten úkol nesnášel od samého začátku,“ rozhovořil se. „Souhlasil jsem, protože jsem chápal jeho důležitost pro Kommunii, ale nikdy jsem tě nechtěl podvádět, dělat něco za tvými zády. Takhle Proximané nejednají.
Každý z těch dní, kdy jsme byli spolu, jsem litoval toho, že tam nemohu být prostě jen jako tvůj přítel. Jestli chceš, nikdy už mě nemusíš vidět. Propojení zrušit nedokážu, ale…“
Zarazila ho.
„Byl jsi tam jako můj přítel. Tehdy jsem byla šťastná, a jestli kvůli realitě, nebo chiméře, je mi jedno.“ Pak se jí do očí vrátila žertovná jiskra. „Nemysli si, že se dobrovolně vzdám potěšení z našich neslyšitelných konverzací.“
Dajo se na ni chvíli pátravě díval, až se z toho začala cítit nepříjemně. Pak se jeho výraz poznenáhlu projasňoval a s překvapením uviděla na jeho tváři cosi jako úsměv. „Myslím, Přítelkyně, že to tak jednoduché mít nebudeš. Jako manželka prvního důstojníka na lodi Ligy budeš muset se svými nezodpovědnými dobrodružstvími rychle skoncovat. Pokud tedy přijmeš.“
Mnemo se dvakrát hluboce nadechla.
„Neuvěřitelné se stane skutkem? Stanu se našincem?“
Usmál se. Jeho pocity teď vnímala dokonale a nezakrytě. Věděla, že to, co uslyší, bude Dajo myslet absolutně upřímně.
„Nikdo cizí se nikdy nestane našincem. Ale kvůli tobě se já stanu cizincem. A rád.“
