Všechno bylo v pořádku a na svém místě. Silné prášky na spaní, kterých před pár hodinami ukradl v nemocnici celou lahvičku, šuměly ve sklenici vody. Bělovlasý, ale stále vzpřímený muž se vpadlými tvářemi a pokleslými víčky naposled přejel rukou po okraji matrace. Dotekem se ujistil, že prostěradlo nikde nevyčnívá. Neměl rád nepořádek.
„Káťo, můžu tě o něco poprosit?“
„Samozřejmě, doktore Bernarde,“ odpověděla okamžitě, jako kdyby čekala jenom na to.
„Nech si konečně toho doktora,“ zabručel Bernard a pokračoval: „Až přestanu dýchat, počkej pět hodin a pak pošli do nemocnice zprávu, že jsem umřel.“
„Vy umíráte, doktore?“ Proto ji měl tak rád. Nikdy nesklouzla k přílišné důvěrnosti, i když svůdný šarm jejího hlasu si o nějakou důvěrnost přímo říkal. Byl to taky jeden z mála důvodů, proč by mohl být vděčný za slepotu: mohl si ji představovat přesně tak neodolatelnou, jak krásný měla hlas. Přičemž, jak dobře věděl, nic nebylo realitě vzdálenější.
„Ještě ne,“ natáhl se po sklenici a vyprázdnil ji několika rychlými doušky. „Teď už ano,“ odložil sklenici na stolek a pohodlně se natáhl na předpisově ustlanou postel. Ze spánku si odepnul prostorové senzory a promnul si vrásčitou pokožku okolo konektorů. „Doktore, kdy má být aktivován váš avatar?“
Okamžitě se zase posadil. „Na to zapomeň, Káťo. Žádného nemám a žádného nechci. Umírám, protože mám rakovinu, a až umřu, chci, aby to bylo definitivní. Ty slavné avatary nejsou nic jiného než mluvící fotky na náhrobcích, a to nechci.“
„Avatary disponují veškerou myšlenkovou kapacitou svých předloh,“ namítla mu učeně. „Sám jste s nimi mnohokrát mluvil.“
„A právě proto vím, že to nejsou titíž lidé,“ zopakoval se stařeckou umíněností.
„Ty si to asi neumíš představit, protože ty si pamatuješ všechno… jenže já, Bernard, palubní psycholog na Eridanu, nejsem jenom to, co si pamatuju. Jsem i to, co si nepamatuju. Zážitky z dětství, o kterých nevím, ale které mě zformovaly takového, jaký jsem. Jak by mohl avatar plně nahradit nějakého člověka, když do něj každý nahraje jen to, co si sám pamatuje? Co si chce pamatovat? Jsou to idealizované obrazy, ne skutečnost.“
Káťa byla zticha tak dlouhou chvíli, až si Bernard začínal myslet, že projednou vyhrál svou při.
„Doktore, pokud zemřete bez avatara, nezůstane po vás na Eridanu vůbec nic.“
„To přesně chci,“ nenechal se odradit.
„To je nepřijatelné,“ odpověděla klidně Káťa, jako kdyby mu oznamovala, kolik ho dnes čeká konzultací. Pobavilo ho to.
„Proč, má milá? Pro těch pár posledních živých jsem stejně jen excentrický podivín. A avatary se obejdou bez psychologa, žádnou duši totiž nemají. Moje bytí nebo nebytí nic neznamená.“
„Vaše smrt učiní realitu Eridanu nekompletní.“ Vyjadřovala se tak šroubovaně, že pod počínajícím vlivem prášků mu chvíli trvalo, než si její výrok přeložil.
„To jako… že tu budu chybět?“ Bylo to těmi prášky? Měl pocit, jako kdyby mu na hranici vědomí probleskovalo cosi, čeho si měl všimnout, ale ne a ne to zachytit pořádně. „Taková nekompletnost je nepřijatelná,“ trvala na svém Káťa.
Proč nepřijatelná? Najednou mu došlo, že se ptá špatně. Opřel se rukou o pelest, jak mu najednou zeslábla záda, že se skoro nedokázal udržet vsedě.
„Káťo, pro koho to bude nepřijatelné?“
* * *
Všechno bylo v pořádku a na svém místě. Ještě několik obrázků a bude mít zkatalogizované všechny rodinné vzpomínky. S posmutnělým úsměvem sledoval staré cinemag; afiky, jak zrychleně defilovaly po obrazovce během nahrávání do paměti podprogramu avatara.
Jeho avatara. Nejvyšší čas, aby na něm zapracoval, dokud mu to ještě myslí a moc ho nebolí klouby. V posledních měsících ho dostihla artritida a sebelepší protizánětlivé léky z nemocnice nemohly zastavit postup stáří.
Ještě tohle a pak… to, co pořád odkládal. Vzpomínky na dobu těsně před nehodou. Tu hydru, toho baziliška, který se usadil uvnitř jeho hlavy a otrávil mu od té doby každý nádech, každé probuzení. Teď už dýchat nebudu… ale opravdu si to chci pamatovat?
Hotovo, pomyslel si a stiskem tlačítka aktivoval hlasové ovládání terminálu CATIS v kajutě. „Avatar velitel Bill Seaton vytvořen a připraven k transferu do neurálního subsystému. Počítači, jakmile bude paměťová matrice zaplněna, pošli mi zprávu.“
„Detekována chyba v databázi avatara,“ ozvalo se namísto potvrzení rozkazu. Tím uctivým a okouzlujícím hlasem, který byl Billovi tak protivný. A počítač drze pokračoval dál:
„V databázi vzpomínek chybí události v časovém období 20:00 – 24:00 dne…“
„Sakra, no a co?“ přerušil ho Bill, sevřenými klouby projela ostrá bolest. „Asi tam nebylo nic důležitého, když to nechci nahrát.“
„Negativní,“ zašvitořil hlas počítače. „Ze srovnávací analýzy vyplývá, že v uvedeném období se odehrály události klíčové pro osud mise EPSILON, na něž jste v roli velitele…“
„Jaká srovnávací analýza?“ zařval Bill. „Jak to můžeš vědět?“
Namísto odpovědi se místností rozlehlo dvojité elektronické zapípání. První, nepřeslechnutelné a harmonicky modulované, oznamovalo příchozí komunikaci. Drahé, jen bezvýznamné pípnutí, bez vyšších frekvencí protivně disonanční: automatické nahrávání do palubního deníku, které aktivovala prioritní signatura příchozí zprávy. „Astrometrika pro kapitána…“
„Jak… ty jsi to nahrávala? Ty jsi zálohovala palubní deník?“ bezděky sklouzl do osobního oslovení. Hlava se mu zatočila pocitem, že se propadá do propasti, že každou chvíli omdlí, že se ocitl znovu v té chvíli před třiceti lety…
***
Odložil čtecí zařízení a promnul si oči. Nad administrativou strávil víc času, než si původně myslel, a ambientní systém v jeho kajutě mezitím automaticky snížil úroveň osvětlení na večerní pološero.
Cyklické změny osvětlení a teploty v místnostech měly posádce pomáhat v udržování cirkadiánních biorytmů, jenže tak trochu nepočítaly s přepracováním.
Z dokončené práce místo pocitu zadostiučinění zůstala jen otrav ná bolest za krkem. Zamířil do koupelny. Mezi druhým a třetím krokem ho zarazilo dvojité elektronické zapípání.
První, nepřeslechnutelné a harmonicky modulované, oznamovalo příchozí komunikaci. Druhé, jen bezvýznamné típnutí, bez vyšších frekvencí protivně disonanční: automatické nahrávání do palubního deníku, které aktivovala prioritní signatura příchozí zprávy. Takže operační nebo strojovna, zasténal v duchu velitel. Sbohem, posteli. Uvidíme se ráno.
„Astrometrika pro kapitána,“ zadrmolil udýchaný hlas, š tázavým zajíknutím na konci, jako by si volající nebyl jistý, jestli zmáčkl správný knoflík. Doktor Michail Tomský trpěl plachostí hraničící s fóbií z lidí a obvykle se i dveřmi plížil tak, že je sotva pootevřel – muselo se stát něco vážného, když se odhodlal sám někomu zavolat, navíc samotnému kapitánovi. Co mi pro všechny svaté chce astrometrika?
„Promiňte, kapitáne, ale podle instrukcí… chci říct, musíte přece vědět o všem důležitém, ne?“ zakoktával se Michail a mnul si neohrabané ruce s velkými klouby. Fascinovaný pohled Billa Seatona mimoděk přitahovaly jeho uši. Doopravdy byly červené. Dlouhán s ohryzkem poskakujícím nahoru a dolů podvědomě vtahoval hlavu mezi ramena, když mluvil, a své odpovědi adresoval obvykle kamsi za tazatelovo levé rameno. Kapitán svůj večerní odpočinek odepsal jako ztracenou naději a netrpělivě se rozhlédl po pozorovatelně, kam ho vytáhla naléhavá Tomského žádost. S prioritou AI!
„Doktore Tomský, chodit s kanónem na mravence – znáte to přísloví? Já jen, že je na vás jako stvořené,“ ulevil si Seaton, ale při pohledu na nechápavý výraz v tom obličeji škubaného kuřete naproti sobě ho to okamžitě zamrzelo. „Co jste tedy zjistil?“
Konkrétní dotaz obrátil Michailovy myšlenky na pevnou půdu práce a zapůsobil na něj jako sprška živé vody.
„Jde o hustotu kvantových fluktuací v H-poli. Předpokládali jsme, že jak se budeme vzdalovat od Sluneční soustavy a tím bude slábnout gravitační vliv Slunce, bude hustota fluktuací klesat, dokud se nedostaneme do sféry vlivu Epsilon Eridani. Teorie Higgs-interferenčního pohonu s tím počítá a byla tomu přizpůsobena i naprogramovaná trajektorie cyklů,“ vychrlil ze sebe se sebejistotou ostře kontrastující s předchozí nervozitou.
„A ona neklesá,“ vydedukoval si kapitán.
„Doteď klesala,“ opravil ho Michail. „Z posledních tří měření ale zaznamenávám vzestupnou tendenci. Dost nepravidelnou, ale prostě…“
Kapitánovi neunikla nejistota v hlase mladého astrofyzika. Už to tak vypadá, že ani Tomský sám neví, jestli to opravdu je důležité, pomyslel si unaveně. Nejspíš očekává ode mě, abych to posoudil! Jsem snad já astrofyzik? Co pro nás vůbec znamená, že hustota fluktuací je vyšší, než by měla být?
„Vnější hustotě se musí přizpůsobovat výkon emitoru,“ navázal Michail na nevyřčenou otázku, „ale to není až takový problém, je to jen otázka kalibrace. Nárůst hmotnosti singularit můžeme kompenzovat prodloužením intervalů mezi cykly. To jsou ale všechno jen důsledky. Problémem je, jakou to má příčinu?“
„Vy jste astrofyzik,“ neodpustil si kapitán. Doktor Tomský se na něj podíval skoro ublíženě.
„Ve hře je tolik faktorů… může to být samozřejmě temná hmota. Nějaké lokální nahromadění. Pro naše přístroje prakticky neviditelná, až na gravimetrii a samozřejmě H-denzitometrii. Může to být hnědý trpaslík, který nám zatím uniká, nebo vypařující se mikrosingularita, nebo…“
„To zní jako velmi sofistikovaný problém,“ zastavil ho Bill Seaton v rozletu. „Co s tím ale mám do činění já jako kapitán?“
Doktor Tomský se zarazil a ubral dalších pár centimetrů ze své výšky, jak se podvědomě pokrčil a svěsil ramena.
„Myslel jsem… tedy, předpisy… když tu máme neznámý faktor ovlivňující let… neměli bychom přestat s cykly, dokud se to neprozkoumá…?“ Otazník se chvíli třepetal pod stropem jako exotický motýl a kapitán si promnul kořen nosu. Tohle začínalo být únavné.
„Sám jste řekl, doktore, že pokud přizpůsobíme kalibraci emitoru aktuálním měřením a prodloužíme intervaly mezi cykly, nebude to pro navigaci znamenat žádný problém.“
„To-to jsem přesně ne…,“ pokusil se Michail zaprotestovat, ale kapitán neriskoval nechat ho domluvit.
„Pokud se můžeme bez problémů vyrovnat s důsledky čehokoliv, co tam venku pozorujete, je mi jedno, odkud se to bere. Kdybych naši misi přerušoval kvůli každé fyzikální záhadě, pro kterou zahoříte vědeckým zápalem, nedoletíme ani za humna.“
Uši doktora astrofyziky plály sytou červení a mladíkovy rty se pohybovaly v umíněné, ale němé obhajobě. Bill Seaton ho poklepal po rameni.
„Doktore – Michaile. Jste nepochybně výtečný odborník. Jen občas byste potřeboval vykouknout trochu dál za hranice své odbornosti. Naučte se posuzovat priority z širšího hlediska:“
Na odchodu zpátky do přívětivého šera své kajuty se ještě otočil mezi dveřmi. Dojemná silueta tam pořád ještě stála jako patetická socha výmluvného neštěstí.
„Já vím, doktore, že po profesní stránce vás tahle plavba asi trochu zklamala. Už dva roky plujeme a nic neočekávaného jsme nezažili, že? Nechtějte zabít nudu hledáním problémů tam, kde nejsou. Ujišťuji vás, že o osudu nás všech se bude rozhodovat až na Eridanu,“ povzdechl si žertovně a zavřel za sebou, aniž by věděl, že o osudu výpravy rozhodl právě teď.
* * *
Po osmačtyřiceti hodinách na nohou se v prázdné chodbě poprvé na chvíli zastavil. Přepadl ho pocit, že jestli se aspoň na chvíli neopře o zeď, tak omdlí, a najednou mu bylo dokonale jedno, zda ho přitom někdo uvidí.
Opíral se čelem o chladivý panel a v očních koutcích ho pálil zaschlý pot. Přitiskl ke stěně ucho, jako kdyby mohl zaslechnout imaginární tlukot srdce lodního organismu – rytmické pulzace na HC okruhu – proces, který nikdy nebyl slyšet, ani když ještě běžel… Celou vahou unaveného těla se opíral o stěnu a zdálo se mu, že slyší titěrný růst biopolymerů, jak neúnavně zacelují trhliny v lodním plášti. Přetřel si oči a rukáv mu zaškrábal o dvoudenní strniště. Suše praskavý zvuk zahnal všechny ty poskakující hvězdičky, které zanechávaly v jeho zorném poli temné stopy, a velitel Seaton se nerad vydal chodbou dál. Další a další problémy, které musel okamžitě řešit, na něj číhaly za každým rohem. Hladký, ale neúprosný hlas počítače CATIS téměř neumlkal.
Minul relaxační palubu. Její stěny lemovaly řady provizorních lůžek, kde spali ti, na které se spánkem zrovna přišla řada. Kradmé chvíle odpočinku trávili ve vyčerpané nehybnosti. Doploužil se o jedny dveře dál a přinutil se podívat dovnitř.
Na stejných lehátkách tam leželi stejně nehybní lidé, jen s hlavami překrytými prostěradly. Čtyřicet tři. Už několik hodin nedostal žádnou zprávu z nemocnice, takže tohle číslo bude možná definitivní.
Za dalších dvacet minut a malou věčnost se mu podařilo dostat k tomu, co ještě předevčírem bylo energetickým centrem lodi. Před několikanásobnými silovými poli, které chránily zbytek lodi před zejícím vesmírem, našel Bernarda. Psycholog stál s oběma rukama za hlavou, masíroval si ztuhlé krční svaly a doslova zíral dovnitř, na spáncích nasazené senzory na detekci heterogenit. S příchodem velitele se ani neotočil, na rozpoznání zvuku a rytmu kroků mu stačil sluch.
„Neuvěřitelný, Bille. Ta strojovna vypadá, jako kdyby byla na zip a někdo ho rozepnul. Jak vlastně vypadala předtím? Nikdy jsem tu nebyl.“
Seaton si znova promnul oči a nechal je zavřené. Silou vůle zahnal z vnitřní strany víček řadu bílých prostěradel a soustředil se na strojovnu. Katedrála čisté magie, tak mu to vždycky připadalo. Válcová místnost proťatá nosníky HC okruhu, jehož mohutný prstenec obepínal loď zvnějšku. Kolektory energie z fúzního reaktoru. Spirálová soustava kolimátorů a částicová mřížka na separaci Higgsových bosonů, inženýry opečovávaná jako svátost, a nakonec fokusovací špice Higgsova emitoru. Tak vypadala předtím.
Předtím, než začal další z mnoha rutinních cyklů. Předtím, než odmávl Tomského varování jako nafouknutou bublinu, nenařídil důkladné prozkoumání okolního vesmíru a neodložil další cyklus – prostě předtím, než udělal chybu.
Každý někdy udělá chybu. Ti, co teď leží v uprázdněné zásobárně, jich určitě za ty dva roky nadělali spousty! Já jen jednu. To není fér. Neměl jsem dost informací. Kdyby Tomský pořád tak nepřeháněl… a teď leží ve druhé řadě, třetí zleva. To je ironie. Kdyby přežil, bude tu pobíhat jako ztracená ovce a fňukat, že on to říkal. Jenže na to si stačím sám.
S trhnutím se narovnal. Dnes víc než kdy jindy se bál, že Bernard umí poslouchat myšlenky. Palubního psychologa a zpovědníka v jednom měl docela rád. Jeho slepota povzbuzovala v lidech ochotu se svěřovat: dětinská víra, že kdo mě nevidí, vlastně tu ani není.
„Někdy se skoro bojím, co těmi svými senzory vlastně všechno vidíš.“
„Spoustu pitomostí a nic opravdu důležitého,“ povzdechl si Bernard se stínem opravdové hořkosti v hlase. „Lidé pro mě nemají tváře, Bille. Jsou to jenom hlasy. A ty by ses měl jít vyspat. Víc už toho udělat nemůžeš.“
Psychologův tón vyjadřoval opravdovou starostlivost a obdiv ke kapitánovu dosavadnímu pracovnímu nasazení. V kapitánovi se otřáslo svědomí nad představou, že by ho někdo mohl pochválit. Podívejte, jakého máme skvělého velitele.
Zachránil loď, o všechno se stará, všude pomáhá, oplakává mrtvé, nejí, nespí…
Otočil se zády k roztrhané strojovně, jejíž stěny pomalu, ale jistě zalepovaly samoorganizující se buňky chitinového polymeru, a zahleděl se směrem k živoucí části lodi, kde pobíhali lidé jako mravenci, kterým někdo rozhrábl mraveniště a oni se teď snaží rychle napravit nejhorší škody.
„Podívej se na ně, Bernarde. Jak se snaží. Jak se pachtí do úmoru. Myslíš, že jim dochází, že jsme ztracení?“ Byl příliš unavený na hysterii.
„Když tě někdo ve spánku hodí do vody, taky se napřed vyhrabeš nad hladinu a pak teprve koukáš, jak daleko jsi od břehu,“ opáčil klidně Bernard. „Jdi se vyspat. To myslím vážně.“
Víc neřekl, dokud ho slábnoucí zvuk kroků v chodbě neujistil, že velitel poslechl. Pak se znovu obrátil ke strojovně. Pohyblivé jehličky vibračního rozhraní přenosného terminálu mu zprostředkovávaly hlášení a komunikaci lodi rychleji, než by člověk dokázal číst. Porovnával to, co viděli ostatní členové posádky a jak to zapsali do deníků, s tím, jak celou katastrofu zažil on sám.
Toho rána si zašel do operačního. Byl rád u toho, když loď zahajovala cyklus. Mezihvězdná loď Eridan se prokousávala vesmírem s rozvahou a vytrvalostí pasoucí se krávy. Opravdu byli jako ten dobytek: většinu času přežvykovali na místě a pak chlamst – přenesli se zas o kus dál. Okénka HC tubusu světélkovala namodralou září. Urychlovač hladově polykal energii z reaktoru i z akumulátorů. Fokusovací špice se zaměřila do vhodného zřídla v H-kontinuu a vychrlila mohutnou vlnu Higgsových bosonů, částic, které dávají hmotnost elementárním částicím. Vlastní hmotnostní vlna vesmíru a vlna emitovaná Eridanem se překryly a vytvořily gravitační anomálii, singularitu protaženou jako špageta.
„Jak si to mám představit? Nejsem astrofyzik,“ ptal se jednou na prohlídce lodi, ještě v suchém doku.
„Představ si, že náš vesmír má jen dva rozměry, ne tři. Že jsme mravenci na povrchu nafukovacího balónku. A ty ten balónek vezmeš mezi prsty a stiskneš. Dvě původně vzdálená místa se dostanou těsně k sobě. A mravencům stačí… popolézt.“
Loď následovala singularitu, která mizela stejně rychle, jak prchavě se vytvořila, a když se vesmír zase narovnal, svezla se s ním. Tak to bylo vždycky.
Jenže toho rána, když Eridan zakřivil vesmír, k sobě něco přitáhl. V poddajném předivu prostoročasu se skrývala gravitační hvězda, fantom nevyzařující ani hmotu, ani energii. Ve zlomku vteřiny se z normálního vesmíru ocitli na horizontu událostí gravitační hvězdy a natáhli se na skřipec slapových sil.
Skučení kroucených metaloplastů naplnilo vnitřní prostory zvukem, který kutal až do morku kostí. V operačním zhasly dvě stanice, jak je přetížil příval alarmujících hlášení. Bernard, zmatený výkřiky přicházejícími ze všech směrů, se upnul na hlas palubního počítače.
Horečnou činnost lidí přehlušoval taktický rozbor situace pronášený tónem, jakým by člověk četl nápojový lístek za líného letního odpoledne.
„Strojovno! Máte ještě energii?“ zařval do toho zmatku velitel Seaton.
„Reaktor… za limitem bezpečnosti… rezervy…“ ozvalo se přerývaně na kolabující lince.
„Kašlete na limity a vražte všechno, co máte, co půlfázové interferenční vlny!“ rozkázal Seaton a doufal, že ho ve strojovně slyšeli.
Byla to jediná možnost. Z horizontu událostí gravitační studny se nedalo vyváznout. Kdyby se ale podařilo vytvořit protivínu… možná by se prostor vrátil do normálu. Možná by dokonce vznikla malá oblast, kde by neexistovala žádná hmotnost… kudy by loď mohla proklouznout a octnout se daleko od nebezpečí. Mohlo je to vychýlit z kurzu.
Možná i odhodit daleko nazpět.
Namísto toho gravitační hvězda implodovala. Dceřinná dimenze v jejím vnitřku, která svým rozpínáním bránila kondenzovanému plášti hvězdy, aby se zhroutil do singularity, zkolabovala a vyhřezla do normálního prostoru, kde okamžitě anihilovala. Energie prolnutí dvou vzájemně se požírajících vesmírů projela Eridanem jako nůž máslem.
Bernard si nějakých deset vteřin myslel, že je mrtvý. Elektromagnetický pulz mu vyřadil vizuální senzory a co hůř, nic neslyšel, dokonce i CATIS umlkl.
Po předchozí kakofonii to ticho přímo děsilo. V panice padl na kolena a začal kolem sebe šátrat rukama. Teprve potom okolí vybuchlo hlasy a ty ho zavalily jako příbojová vlna.
„Strojovno!“ Bill se zdál otřesený, ale stále energický, jen se stopou hrůzy v hlase. Ta začala sílit a přetékat jako kynoucí těsto, protože strojovna se neozývala.
„Operační?“ Udýchaný hlas, bez obvyklé ozvěny v pozadí odrážené mohutnou prostorou za fúzním reaktorem. Bernard rozpoznal Camerona Wellse, zástupce hlavního inženýra. Mladý technik se úporně snažil držet stručnosti a věcnosti hlášení, ale bylo slyšet, jak mu jektají zuby.
„Máme tu krizovku. Strojovnu jsme evakuovali. Kdo to stihl…“ Velitel Seaton zaťal zuby, ale nepřerušoval ho.
„Hlavní pohonný systém je pryč. Všechno, kudy běžela H-vlna.
Prostě se to vypařilo. Fokusovací zařízení, kolimátory a hlavně částicová mřížka. Reaktor se nouzově odstavil…“
V tu chvíli protekly komunikačními kanály poslední zbytky energie a systém ohluchl.
„Do háje!“ neudržel se velitel. „Nahoďte někdo baterie!“
Jeden z operačních důstojníků odklusal splnit rozkaz, vděčný, že má k čemu se upnout. Další se konečně probral ze strnulosti a pustil se do reaktivace centrálního počítače.
„Potřebujeme informace. Rozsah poškození, kolik raněných, jaká je pozice lodi, rychlost, kurz –“ Hlášení se okamžitě začala sypat jako poslušné nástupy jednotlivých nástrojů v symfonii.
Komunikační. Vzalo to anténní systém. Talíř i vysílač jsou v háji. Vypustili jsme nouzové bóje na návratový kurz…
Hydroponie. V pořádku. Začalo tu hořet, ale zafungovala automatika. Produkce kyslíku na devadesáti čtyřech procentech…
Diagnostika CATIS. Poškozené unimatrice na osmi palubách. Přemostění vyřazených částí…
„Bože můj,“ vydechl jeden z navigátorů. Zíral do hvězdné mapy, kam sé trhaně nahrávaly aktuální informace, ve tváři bílý jak stěna.
„Pellé, proboha, ať jsou to dobré zprávy,“ zasyčel velitel. Astronom nepřítomně vzhlédl.
„Jsme na původním kurzu, pane. K Epsilon Eridani. Dokonce mnohem blíže než předtím.“
Tak proč se tváříš jak Lotova zena? Kde je zádrhel?
„Ta částicová mřížka, pane… jestli je ztracená, nedá se nahradit. Byl to unikát. Možná na Zemi, ale tady…“
„Jak to souvisí s kurzem?“ přerušil ho Seaton, i když si z celého srdce nepřál slyšet odpověď.
„Bez částicové mřížky jsme bez možnosti použít parasvětelný pohon. A konvenční rychlostí nám k cíli zbývá…“ astronom překontroloval údaje a pak si olízl vyschlé rty:
„… přes osmdesát let.“
* * *
„Nebylo by lepší se vrátit?“
Tak pitomou otázku může položit opravdu jen doktor, pomyslel si Seaton a vzápětí se Sigmundovi v duchu omluvil. Na všech účastnících taktické porady bylo znát vyčerpání uplynulých dní, vepsalo se do kruhů pod očima, kyselého zápachu neměněného oblečení a k prasknutí napjatých nervů.
„K Zemi to máme skoro šestkrát tak daleko,“ odtušil místo toho a dodal: „Navíc, letíme sice setrvačností, ale poměrně rychle. Konvenční trysky byly určené nájemné manévrování na oběžných drahách, na kompletní změnu hybnosti při manévru čelem vzad prostě nemáme dost paliva.“
„A záchrana ze Země…?“ Cameron Wells cítil, že se prostě musí zeptat. „Vypustili jsme přece SOS bóje? Ty vysílají?“
„Jsou to jen bóje,“ upřesnila to Holunderová z komunikačního. „Jejich signál poletí na Zemi pár let, a ani potom není moc velká šance, že si ho někdo všimne. Zvlášť když za námi zůstala černá díra.“
„A projekt EPSILON?“ Nad stolem se vynořila další nadějná alternativa. „Za pár let si někdo všimne, že nevysíláme. Minimálně za deset a půl roku od plánovaného dosažení cíle bude všem na Zemi jasné, že se něco stalo. Vyšlou druhou loď a záložní posádku…“
„… která nás velmi pravděpodobně nějakým parasvětelným skokem mine, aniž by nás třeba jen zahlédli,“ přerušil velitel všechny plané úvahy. „Musíme počítat s tím, že jsme v tom sami. Nikdo, jak tu jsme, nedožijeme konce cesty. K Epsilon Eridani dorazí loď duchů.“
V nastalém tichu se nad stolem propletly nevěřícné pohledy do pavučiny otazníků. Projekt EPSILON, nejdůležitější výprava v his torii lidstva, první pokus pozemšťanů kontaktovat jinou civilizaci po skoro dvousetleté rádiové komunikaci, diplomatickém rozhovoru s jednadvacetiletými pauzami na nádech… má skončit v podobě stovky lidí zavřených v letící rakvi? Pak všichni nadskočili, když ze stolu slétla sklenice a roztříštila se o zem.
„Loď duchů! To je nápad!“ Sigmund vzrušeně vyskočil a začal obcházet stůl kolem dokola, aniž by si všímal křupání střepin pod nohama; za řeči si mnul ruce a přímo sršel energií.
„Můžeme využít počítač. Má neurální síť. Když na ní funguje CATIS, proč by to nemohlo fungovat pro nás? Můžeme vytvořit databázi vzpomínek a vzorců chování pro každého člena posádky. Můžeme na tom pracovat klidně roky. Když si každý vytvoříme svůj avatar, budeme sice fyzicky mrtví, ale to důležité – naše osobnosti – budou pořád v počítači.“
„To nemyslíš vážně, že ne?“ Bernard se až sám podivil, jak ostře zněl. Sigmunda to stejně nezastavilo.
„Proč ne? Lidský mozek obsahuje nějakých tři a půl tisíce terabytů informací, víc ne. Volná kapacita centrálního počítače by stačila na dvakrát větší posádku, než…“ včas se kousl do jazyka, aby nevyzněl cynicky.
„Lidé přece nejsou jen informace,“ namítl znova Bernard.
„Já vím! Proto tu máme Turingovy algoritmy, CATIS s nimi pracuje denně.
Máme antropovox, každému zůstane jeho vlastní hlas. A emoce? Máme nějakých osmdesát let na to, abychom vyvinuli jejich emulátor. Ale půjde to. Jsem si jistý, že to půjde.“
„Je to pravda, Káťo?“ zeptal se zničehonic Bernard, nevidoucí oči upřené kamsi do rohu. Sigmund se automaticky otočil tím směrem a vzápětí málem zaklel.
„Je možné uvolnit požadovaný počet separátních databank,“ zaševelil lahodný ženský hlas. „Vývoj emulátoru emocionálních reakcí dosáhl na Zemi k datu odletu fáze prototypu. Postup k dispozici. Odhad úspěšného dokončení v řádu let.“
„Díky, Káťo,“ vydechl Bernard, ale hlavou nepřesvědčeně vrtěl dál. Větší popíchnutí už Sigmund nepotřeboval.
„Prosím tě, proč jí děkuješ,“ vyletěl na psychologa. Bernard nechal svůj matoucí pohled klouzat po místnosti, jako by skutečně mohl vidět někoho, kdo tam nebyl.
„Ze stejného důvodu, proč jsi ty právě teď použil osobní zájmeno – jí.“ Pokrčil rameny. „Akorát já mám na rozdíl od tebe slušné vychování.“
„A kávovaru, že ti uvařil kafe, děkovat nechceš?“ dával Sigmund průchod dlouho potlačované averzi. „Už to přeháníš! CATIS není žádná Káťa, je to jen bedna drátů!“
„Tobě se to mluví,“ ucedil suše Bernard. „Koho napadlo dát palubnímu počítači tak perfektní hlas?“
„Řekl bych, že to byl nápad některého z tvých kolegů psychologů,“ pokusil se kapitán zmírnit napětí vznikající hádky.
„Moc fajn nápad,“ zabručel nevidomý psycholog. „Můžu si stokrát připomínat, že počítač vybavený Centrálním Antropovoxním Turing-Inteligentním Systémem je prostě jenom bedna drátů, ale pak ji uslyším a automaticky se mi vybaví ta nejrajcovnější ženská na téhle lodi.“
„Ježíši, Bernarde!“ chytil se Sigmund za hlavu, ale psycholog ještě nedomluvil. Otočil se k doktorovi, ten svůj podivný pohled zabodnutý kamsi skrz jeho hlavu.
„Chápeš už, co mám proti tomu tvýmu úžasnýmu nápadu? Hlasy, Sigmunde, vy všichni jste pro mě hlasy. Jenže jste živí, slyším vás chodit, dýchat, drbat se za uchem… když budete v počítači, nebude mezi bednou drátů a vámi žádný rozdíl! To…“ Bernard chvíli hledal slova a pak konečně vypálil jako obrannou salvu: „To nesnesu!“
Mrknutím aktivoval prostorové senzory na spánku, které mu přímo do mozečku posílaly informace o vzdálenosti od okolních předmětů, a beze slova vyběhl ze dveří.
***
Kdyby Tomský přežil, bude tu pobíhat jako ztracená ovce a fňukat, že on to říkal.
Kromě něho a mě to nikdo netušil… záznam z palubního deníku jsem vymazal a nikdo se mnou nebyl, když mě varoval… nikdo neví, Že za to můžu já!
Nikdo. Kromě počítače.
Klid. Pořád byl pánem situace. „Počítači, vymaž tu nahrávku a všechny soubory, které se k ní vztahují.“
„Příkaz není možné splnit. Předpisy vyžadují archivaci veškeré komunikace s prioritou AI.“ CATIS nikdy neměnil tón, kterým mluvil, ale Bill by přísahal, že mu posměšně odsekává!
„Jaká je pravděpodobnost, že si ten archiv kdokoli ze Země přečte, ty jedna bedno…“ přistihl se velitel, že mu utíkají nervy. „Zapiš si do paměti, že situace je už třicet let trochu jiná, než když tě programovali.
Už se nikomu ze Země nezodpovídáme. Nejvyšší autoritou jsem tu já a já rozkazuji, abys to vymazala!“
„Příkaz není možné splnit,“ trval na svém CATIS a velitel chvíli pozoroval terminál s horoucí touhou ho rozbít, kdyby to tomu zatracenému stroji mohlo ublížit.
Blázne. Co se tady hádáš s protokolem. Počítač je přece jenom bedna drátů. Síť, procesory, rozhodovací uzly… a databanky. Stačí zajít na spodní palubu, vytáhnout příslušný paměťový modul a…
Vydal se ke dveřím a ošklivě se udeřil do kolene, protože se před ním neotevřely.
„Počítači, otevři ty zatracený dveře!“ Možná měl ten terminál rozmlátit, protože mu stejně neodpovídal.
„Operační!“ vyvolal na pracovním stole komunikační obrazovku. Zůstala temná a hluchá. Rozhlédl se kolem dokola, jako by skutečně mohl vidět někoho, kdo tam nebyl.
„Tak ty mě tu chceš držet jako vězně?“
„Vaše jednání bylo srovnávací analýzou vyhodnoceno jako nebezpečné pro loď a její posádku. Neschopnost přijmout zodpovědnost a snaha zpětně upravovat realitu vyvolává podezření o snížené příčetnosti neslučitelné s pozicí velitele,“ odříkala ta bestie jako z příručky.
To musí být perfektní srovnávací analýza, když z ní odhadneš, že se tě chystám rozebrat na atomy, pomyslel si krvežíznivě. Krev mu s ozvěnou bušila ve spáncích a stárnoucí srdce se mu námahou svíralo v hrudi.
Měl bych se uklidnit, napadlo ho, když se mu začala točit hlava. Přistihl se, že zrychleně dýchá, a při každém nádechu ho píchá na plicích. Rozrušením mu začalo zvonit v uších. Ztěžka usedl za stůl a v nefunkční obrazovce zahlédl svůj obličej. Na čele se mu perlil pot a tenké, svraštělé rty měly barvu borůvek.
Uvědomil si, co to znamená, a zalapal po ubývajícím vzduchu. „Ty mě chceš zabít? Proboha, ty mě vážně chceš udusit jenom proto, že bys přišla o jeden blbej paměťovej modul?“
Vnitřní tlak v uších mu způsoboval už takovou bolest, že přes ni skoro neslyšel odpověď: „Jeden modul obsahuje mnoho sdružených záznamů. Ztráta konkrétních dat znamená i ztrátu vazeb mezi nimi. Nekompletnost takového rozsahu je nepřijatelná.“
„A vražda pro tebe přijatelná je?“ Z místnosti mizely molekuly kyslíku, odsávány ambientními filtry, a velitel se zhroutil na zem, jako kdyby mohl vdechnout poslední zbytky vzduchu utkvělého ve vláknech koberce.
„Avatar velitel Bill Seaton bude aktivován po úpravě paměti za hodinu a devět minut. Vaše fyzická existence je abundantní,“ oznámil mu počítač hlasem, který hladil jako nejněžnější ženská ruka.
***
„Káťo, pro koho to bude nepřijatelné?“ Bernard vší vůlí zabojoval proti otupujícímu vlivu prášků, které mu začínaly potahovat myšlení jinovatkou odevzdanosti. Tahle nová myšlenka mu nedovolovala v klidu umřít.
„Ten emulátor emočních reakcí, co jsme vyvinuli pro potřebu avatarů… nakolik jsi ho zabudovala do vlastní neurální sítě?“
„Interakci se nedalo vyhnout,“ přišla nonšalantní odpověď. Bernard málem nevěřil vlastním uším.
„To není pravda! Unimatrice avatarů jsme fyzicky oddělili od tvých a jejich podprogramy neměly zasahovat do systému…“ větu nedokončil. Ochabující kosterní svalstvo už nedokázalo přinutit ústa, aby stíhala artikulovat letící myšlenky.
Káťa lže. Káťa má osobní preference. PROBOHA!
Chvatně vstal a stejně náhle sebou praštil o zem. S námahou se plazil po loktech, bojoval o každý metr v předem prohraném závodě s ubývajícím časem. Oči mu slzely, jak je silou vůle držel otevřené – bál se, že kdyby je jen na vteřinku zavřel, okamžitě usne a už se neprobudí. Vůle zemřít, která mu ještě před pár minutami připadala tak osvobozující, ho teď tížila jako balvan.
„Kam jdete, doktore?“
„Musím do nemocnice,“ zamumlal. Blízko dveří se mu podařilo vstát. Cítil, jak se mu krátí dech, a zesílené vedlejší účinky uspávacích léků mu přinášely na jazyk pachuť žaludečních šťáv.
„Vzhledem k dávce, kterou jste si vzal, a Vaší fyzické kondici je šance, že se tam dostanete, prakticky nulová,“ upozornila ho vždy pečlivá Káťa.
Dveře se otevřely a on vypadl ven. Mezi dvěma namáhavými nádechy se zaposlouchal, zda neuslyší kroky. Nikdo?
„Bernarde! Co to tu vyvádíš?“
Sigmundův hlas, tu směsici profesionální starostlivosti a letité nesnášenlivosti, poznal okamžitě. Lodní lékař se nad ním skláněl a netrpělivě krčil nos.
„Sigmun… de… Káťa., je živá… ona získala… je živá,“ plival ze sebe Bernard společně s posledními zbytky vzduchu v plicích, které už odmítaly další nádech.
„Proboha, už s tím přestaň!“ Sigmund od něj odvrátil obličej, když ho zvedal na nohy a obracel ke dveřím kajuty. „Co jsi chlastal? Ani se neudržíš na nohách a smrdíš zvratky, to si říkáš morální autorita?“
„Sigmunde…!“ chtěl se hádat, chtěl vysvětlovat, ale nemohl. Bezvládně dopadl na lůžko, kam ho zhurta postrčil doktor, a chladivý polštář přijal jeho rozžhavené myšlenky jako hladina vody kámen, který pod ní zmizí a už nikdy nevyplave.
