Toho dne mi bylo blbě už od rána. Oteklý víčka jsem sotva rozlepil, hlava mi připadala jako betonová koule komíhající se na tenký stopce, klouby na nohách vrzaly něčím víc než obvyklou sešlostí věkem. Každej jinej by si myslel, že někde chytil chřipku, ale já věděl svý. Například to, že mám čas do večera.
Vyplížil jsem se z bytu a opatrně slezl dvě patra schodů. Výtah samozřejmě nejezdil. V přízemí vykoukl ze dveří ten spratek domácích a hned zase zalezl, nejspíš si spočítal, že dva dny před důchodem si na mně nic nevezme. Doklepal jsem se do nonstopu na rohu a od mrňavýho rýžožrouta jsem koupil čtyři plechovky energetickýho drinku. Pak jsem zamířil do lékárny.
Sezónní chřipka zrovna nabírala druhej dech a tak jsem v tý chrchlající frontě ani nebyl nápadnej. Mladá holka za pultem – kolik jí mohlo bejt? Čtyřikrát nebo pětkrát míň jak mně? – mi podala dvě tuby aspirinu a „Ještě něco, prosím?“ Pevnějc jsem se chytil tašky; tohle nenávidím. „Jedno balení sanitárních podložek, prosím.“
Ubohej dědek, chudák už neudrží moč – litovaly mě ty nádherný voči ve tváři holky s IQ o málo vyšším než věk. Už dávno jsem ale přestal na lidi řvát, kam si můžou strčit tu svou lítost. Drobný jsem jí nechal – stejně teď dva dny nebudu žrát…
Na stáří je nejhorší, že všechno trvá tak dlouho. Scénář příprav na to, co přijde, mám už dávno zažitej, ale stejně, než jsem se vším skončil, byl už večer. Votevřený drinky stály na zemi u postele, prostěradlo podestlaný nepropustnejma podložkama. Televize vytažená ze zdi, kytky zalitý. Nemusel jsem si měřit teplotu, abych věděl, že už topím jak atomovej reaktor. Zalezl jsem do postele a spolkl první aspirin.
Jo, chřipka. Tuhletu jsem dostal už dávno… tak dávno, že už si ani nevybavuju, jak jsem vypadal, tehdy. Od tý doby se vrací, čas od času. Za ty roky jsem to vychytal. Dva nebo tři dny v deliriu, ve světlejších chvilkách se zvládnu akorát napít. Po pár dnech horečka zas zničehonic spadne, a díky tomu úžasnýmu vynálezu nepropustnejch podložek ani nemusím kupovat novou matraci. Ne že bych na ni měl.
Jenom je divný, že se mi vždycky zdá ten samej sen… tak strašně živej, tak přesnej, že bych to do delirickýho blouznění nikdy neřek. Už jsem se na něj skoro i těšil, na ten sen. Sen z časů, kdy jsem moh rozbít hubu každýmu, kdo si vo to řek. Sen o krásný Marion. O blyštivý solný poušti, uprostřed který jsme tvrdli, a kde se na vrcholu potravinovýho řetězce vyhřívali chřestýši.
Cuká mi v rukách, takový píchání… už je to tady. Mapa prasklin na provlhlým stropě se ztratila do mlhy horečnatýho spánku…
***
„Doktůrku, podívej se na to.“ Robbie mi přistrčil pod obličej okuláry mikroskopu. Na sklíčku se v načervenalé kapce odehrávala minigenocida – erytrocyty se rozpadaly před očima, pár osamělých makrofágů hodovalo na krevních destičkách a po fibrinu ani stopa. Co jsem pozoroval, byla poslední fáze vítězného tažení haemorrhagického viru organismem pokusné opice, která před chvílí dozvracela krev v kleci za izolační bariérou.
Robbie, který mi nikdy neodpustil, že jsem získal doktorát v medicíně o dva roky dřív, než to bylo obvyklé – a hlavně než on! – nevypadal spokojeně. Prolistoval jsem laboratorní deník, abych se ujistil. „Jak dlouho vydržela tahle?“
„Tři dny a ámen.“ Robbie házel sklíčka do autoklávu a sám vypadal natlakovaně. „Je to moc dlouhý a Hammington ti řekne to samý. Oni nechtějí inkubační dobu tři dny. Moc nebezpečný…“
„Já to chápu, Robe, ale co si jako myslí? Že přepíšu RNA toho viru na koleně? Tohle je výzkum jako každej jinej. Procesy genové manipulace neurychlím, i kdyby mi Hammington ustlal na doláčích, a dokonce ani kdyby mi držel revolver u hlavy.“
„Což rozhodně nedělá, že?“ ozvalo se ode dveří hlasem s nepochopitelnou kombinací cukru a biče zároveň.
„Ránko ráníčko, Marion,“ zablebtal Robbie a raději zmizel. Sice mi mohl říkat doktůrku, ale naslouchat hádce svého nadřízeného bylo přece jen mimo formality.
„Už zase začínáš?“ povzdechl jsem v témže okamžiku, kdy Marion vyštěkla: „Tak výzkum jako každej jinej, jo?“ Díval jsem se na ni trochu unaveně, protože všechny svoje argumenty jsem jí už dávno řekl. Z nějakého důvodu ale ona potřebovala neustále chrlit ty svoje.
„Tohleto není nějakej nevinnej výzkum a ty to zatraceně dobře víš! Je to armádní výzkum!“ Odkýval jsem to jako fakt. Ostatně, armáda platila celé moje školné na univerzitě. Považoval jsem za samozřejmé, že když mě generál Hammington povolá do laboratoře v Novém Mexiku, že půjdu. I s Marion. Krásnou, citlivou a nemožně idealistickou Marion.
„Copak ti nedochází, že kvůli tomu, co tady vyrobíš, budou umírat lidé?“ Marion měla tu úžasnou vlastnost, že některá slova vyslovovala s velkými písmeny na začátku. Třeba jako L ve slově Lidé. Zkusil jsem ji napodobit, když jsem odpovídal:
„Jsem si dokonale vědom toho, že když ten virus vyrobím dobře, jediný, kdo bude umírat, budou Nepřátelští Vojáci.“ Moc se mi to nepovedlo, protože po mně málem hodila mikroskop.
„Seš hajzl. Prospěchářskej, dobře zaplacenej hajzl. A když si vzpomenu, jak pyšná jsem na tebe byla, když jsi promoval a skládal Hippokratovu přísahu… pamatuješ si sakra ještě, o čem byla?“
„Marion…,“ pro jistotu jsem jí z ruky vzal mikroskop, než jsem dořekl… „miláčku. Neblázni. Ber to realisticky. Copak teď můžu odejít?“
„Můžeš. Vždycky můžeš skončit. Jenom kdybys chtěl!“
Prásk. Dveře se zatřásly v pantech a z cedulky na jejich vnější straně vypadl uvolněný šroubek, který teď s cinkáním poskakoval po chodbě.
***
Jenže já dovopravdy nechtěl. Ta práce mě bavila, o penězích za ni se ani neslušelo mluvit a Marion mohla sice plamenně horovat o Lidstvu, ale mezinárodní situace připomínala ze všeho nejvíc tu žhavou solnou poušť, kde se skrývala naše laboratoř. Válka mohla přijít kdykoli a nebudu to já, kvůli komu budou v týhle zemi vládnout nějací Čingischánovi potomci, případně nahnědlíci s ručníkama na hlavách.
Tu práci jsme tehdy s Robem dokončili přesně podle zadání. Virus destruktivní horečky, inkubační doba pouhých několik hodin. Dost málo na to, aby nepřátelský jednotky po infikování nestihly migrovat do nezasaženejch oblastí. Marion se na mě samozřejmě vybodla… možná proto se mi zdává furt dokola tenhle sen… jak se hádáme v laboratoři nad nehotovou biologickou zbraní nový generace. I když si vlastně ani nepamatuju, že bychom se jinak tolik hádali… byla to tak krásná ženská…
Musela to být nějaká mutace toho viru, něco zprostředka vývojovýho procesu, čím jsem se tam nakazil. Ani nevím jak. Pár let byl klid a pak začaly ty horečky. Od tý doby existence na prd. Žádnej zaměstnavatel nechce člověka, kterej co chvíli na pár dní zmizí z práce. A teď jsem starej… kdoví, jak dneska vypadá Marion… jak vlastně vůbec vypadala…?
„Tělesná teplota?“
„Třicet osm pět a klesá. Za chvíli ji máme zpátky.“ Vysoká dívka v obnošeném sesterském plášti něžně uchopila ruku, která se začala chvět. Drobnou, elegantní ruku s pokožkou tenkou jako několikrát přepisovaný pergamen. Vrásky do dosud krásné tváře vepsaly spíš starosti než věk. William Carslet se díval, jak se Marion probouzí.
Otevřela oči a hned je přivřela před ostrým světlem. Úslužná sestřička jí zpod hlavy vytáhla několik sáčků s ledem a místo nich naaranžovala měkký polštář. Carslet ji poslal pryč netrpělivým pohybem ruky; Marion se opatrně protahovala.
„Zvykat si, že mi už zase není třicet, je čím dál těžší,“ povzdechla si. Carslet ale nebyl v soucitné náladě.
„Kdybyste alespoň jednou uspěla, nemuseli bychom tu být!“ vyštěkl a pak se přece jen zarazil. Naštěstí žena před ním nepovažovala za nutné upozorňovat ho, že není žádný jeho branec. Posadil se na židli, co tu zbyla po sestřičce, a svěsil hlavu do dlaní ve vyčerpaném gestu. „Odpusťte, Marion. Můžu jen tušit, jak moc je to pro vás náročné. Ale kdo jiný by ho mohl přesvědčit, když ne jeho vlastní žena?“
Marion si nechala podat sklenici vody a napila se. „Víte, Wille, že se snažím… bohužel pro mého muže byla vždycky na prvním místě práce.“
„Spíš peníze,“ ucedil Carslet znechuceně. „Generalita si pískne, on vyrobí smrtící zbraň a ani ho nenapadne se ptát, jak a kdo ji použije!“
Marion chabě zavrtěla hlavou. „Tak úplně to není. Možná se vám to dnes tak nezdá, ale on ve skutečnosti nebyl čistě prospěchářský. Byl velkým patriotem, to mu ospravedlňovalo to, co dělal. Nezapomínejte, jak vyhrocená byla tehdy doba.“
„Nic neospravedlní smrt tří miliard lidí, sakra!“ vyletěl Carslet a ve chvilce se znova opanoval. „Proto to musíme pořád zkoušet, Marion. Dokud budete mít sílu, musíme to zkoušet. Víte, jak hluboce si vážíme té oběti, kterou znova a znova přinášíte…“ Zarazila ho vlídným pohlazením po rameni.
„Já vím, Wille, co je v sázce. Proto to dělám. Napadlo vás ale někdy, že stejně jako já – a pravděpodobně ještě víc – to odnáší on? Každou cestu podniká proti své vůli, a podmínky, v nichž ho držíte mezitím…“ William Carslet jen pohrdlivě zavrčel. „Jen ho prosím neobhajujte, Marion. Kdybychom ho nepotřebovali, dávno by ho čekal vojenský soud.“
Marion přemítavě přivřela oči. „Možná by bral spíš kulku do hlavy při plném vědomí než to, co mu provádíme teď. Napadlo vás někdy, jak krutí vůči němu vlastně jsme?“
„Vůči vrahovi tři miliard lidí nemůžete být nikdy dost krutá, Marion. Nebuďte probůh tak idealistická,“ prohlásil Carslet a zvedl se k odchodu. „Zkuste se vyspat, než vám klesne horečka a budeme vás moci převézt do vašeho pokoje.“
Mezi dveřmi se však zarazil. „To mi vždycky říká on – nebuď idealistická.“ Marionin tón byl nečekaně strohý a káravý. „Čím dál víc mi připadá, že mezi vámi dvěma není moc rozdílu. Oběma vám účel světí prostředky.“
Carslet neodpověděl, jen dveře za sebou zavřel hlasitěji, než bylo třeba. Povzdechla si. Prohlížela si svoje předčasně zestárlé ruce, upravila si polštář a pak její pohled sklouzl k vedlejšímu lůžku. Tiše a klidně tam za symbolickým mřížovím hadiček a cévek spočívalo tělo jejího manžela.
I jeho tělesná teplota pomalu klesala k normálu. Přes silná hypnotika, kterými byl napuštěn jeho krevní oběh, se dalo číst z výrazu jeho tváře, kde se právě nachází mysl. Pomalu se na ní usazoval výraz unaveného a nešťastného starce.
Je ironií vědy, že odpověď na odvěkou otázku možnosti cestování časem nakonec nepřinesla postmoderní fyzika, ale experimentální psychologie.
Carslet před sebou urovnal stránky tlusté publikace, nesoucí na hřbetě název „John Small: Reflexní teorie mentálního kontinua“. Z celé té učené knihy mu jako jediná srozumitelná věc připadala předmluva; možná proto, že ji nepsal sám velký John Small, ale oblíbený popularizátor vědy, reverend Cutt.
V polovině dvacátého století se do centra pozornosti západní psychologie dostaly tzv. drogy rozšiřující vědomí. To, co se modernímu člověku stalo pouhou krátkodobou vstupenkou do světa fantaskních halucinací, znamenalo pro kultury původně používající tyto látky něco zcela jiného. Drogám jako peyotl byl připisován posvátný účinek, kdy osoba oprávněná je požít byla schopna dokonce hovořit s mrtvými členy kmene. Genialita spočívá v jednoduchosti; a skutečně máloco bylo jednodušší než to, co udělal John Small: vzal tyto pověsti vážně.
Soustavným výzkumem a díky mnoha experimentům nakonec vytvořil ucelenou teorii, kterou vám předkládá v této knize. Ukazuje se, že jako existují byť místy slabá, ale přesto kontinuální pole silová – se zdroji potenciálu jako svými uzly – stejně tak existuje kontinuální pole myšlenkové, v němž pouť jedné každé lidské mysli zanechává svůj otisk podobně jako brázda za lodí. Pomocí látek, které Small vyvinul, se pak může mysl člověka vrátit po stopě do libovolného okamžiku vlastního života, přejímaje načas vládu nad svým tehdejším tělem.
Doopravdickou ironií vědy je, že jediný známý způsob cestování časem objevil zdrogovaný doktor přes hlavu, a naštěstí pro nás stihnul prozkoumat a popsat všechny negativní vedlejší účinky, než na ně sám umřel – pomyslel si Will Carslet.
Nejhorší byla ta horečka. Droga se dala nadávkovat tak, aby člověk zůstal ve svém těle v minulosti téměř libovolnou dobu – problém byl, že dvě hodiny bylo obvykle až až. Tělesná teplota nebezpečně překračující čtyřicítku devastovala mozkové buňky – pokusná osoba musela „zanechat“ své současné tělo obložené ledem. I tak to bylo nebezpečné. Vždycky.
Problém byl také v tom, že nikdo pořádně nevěděl, co z mysli se vlastně vracelo. Jedinec cestující do minulosti si obvykle uchovával vědomí o svém skutečném věku a úmyslech. Byl-li však někdo poslán bez vlastního vědomí, mohl plně adaptovat dobovou myšlenkovou strukturu a svou návštěvu v minulosti strávit bez povšimnutí sebe sama.
Když po třetí světové umřel na krvavou horečku poslední pacient a zaokrouhlil tak počet civilních obětí na tři miliardy, stala se životní náplní žalobce Williama Carsleta náprava minulosti. Z původních viníků to skoro nikdo nepřežil, až na samotného autora viru. Našli ho už před několika lety a tehdy se začal uskutečňovat Williamův ambiciózní plán. Válce samotné sice zabránit nešlo, ale kdyby neexistoval virus, tři miliardy nevinných lidí by nezemřely.
Bývalého prominentního doktora epidemiologie tedy zajali, zdrogovali, zhypnotizovali a poslali zpět do minulosti, aby zničil vlastní práci.
Jenže to nefungovalo. Nějakou záhadou lidského mozku, kterou neodhalil ani sám velký Small, se hypnotické příkazy nepřenášely. Carslet poslal do minulosti lidského robota poslušně opakujícího „zničit-virus-horečky“ – a v minulosti se ocitl svěží, neporušený doktor ve vlastním čase, bez jediné jiskřičky vědomí, že na chvíli pochází odjinud.
Museli najít jinou cestu. Našli jeho bývalou ženu a ta souhlasila, že se do minulosti vydá s ním, aby ho přesvědčila na místě. Mezi jednotlivými pokusy ho udržovali v hlubokém spánku. Aby ale jeho mysl neztratila vědomí sebe sama, vědomí času a míry, vytvořili mu pomocí sugesce vnitřní svět, kde žil svůj imaginární život. Stvořili mu průměrnou a nenápadnou existenci, aby nepojal podezření, ale s požitky, radostmi, životním zadostiučiněním a štěstím se nikdo nenamáhal. Proč taky, pro vraha tří miliard lidí.
Proč je ten hajzl tak neuvěřitelně zabejčený! Carslet shodil učenou publikaci ze stolu.
***
„Doktůrku, podívej se na to.“ Robbie mi přistrčil pod obličej okuláry mikroskopu. Naklonil jsem se, abych do nich zamžoural, a v tu chvíli jsem málem upadl na zem.
Nejspíš jsem opravdu upadl, protože když se mi vidění zas zaostřilo, první, co jsem uviděl, byly moje nohy natažený na zemi. Jedna byla jen v ponožce a u druhé Rob právě zápasil s tkaničkou. Rozkašlal jsem se a pokusil se posadit, ale Rob mě zatlačil zpátky do lehu na bok, na hlavu mi připleskl namočený pruh gázy a sundal mi i druhou botu. „Omdlel jsi,“ oznámil mi celkem zbytečně.
V hlavě mi bzučelo a po celém těle mě studil pot. „To s těma botama ses učil v kurzu první pomoci, skautíku?“ Vtípek se mi zlomil v polovině, protože mě zarazilo, jak cize zní můj vlastní hlas. Duněl mi v uších jak z amplionu. Roj včel v mý hlavě se začal zklidňovat a sem tam dovolil probliknout nějakému útržku… čehosi. Paměti? Snů?
Čím víc jsem se snažil vzpomenout si, tím to bylo horší. Pokud existuje oblast v mozku odpovědná za déja vu, musel jsem se praštit rovnou do ní. Rozhlídl jsem se po laboratoři a napadlo mě, že se za těch třicet let vůbec nezměnila. Jakejch třicet let, proboha? Musel jsem vypadat dost divně, protože Robbie snad poprvý v životě ignoroval vtípek a místo toho poznamenal jen: „Nejspíš seš přepracovanej. Kolik hodin jsi naspal za poslední týden?“
Neodpověděl jsem. Ani ne tak proto, že jsem prostě neměl ponětí, co se dělo poslední tejden. Spíš proto, že jsem nemoh dostat z hlavy utkvělou myšlenku, že Rob, se kterým právě mluvím, už pětadvacet let čuchá ke kytičkám zespodu. Házel jsem hlínu na jeho rakev, sakra! V jakým šíleným živým snu se mi to zdálo?
Sundal jsem si z hlavy ten mokrej hadr, přes Robbieho neartikulované protesty jsem se postavil a v ponožkách vypadnul z laboratoře. Celou cestu do svý ubikace jsem se snažil nemyslet na to, kdy naposledy jsem se zvednul bez hole… copak do prdele chodím o holi?
Zabouchl jsem dveře, dopadl na postel a hodil si na hlavu polštář. Právě včas. Bzukot v hlavě definitivně ustal a vzpomínky – teď už jsem věděl přesně, že vzpomínky a ne sny – začaly zapadat na svoje místo. Šílenej proud třiceti let vířil mou zmučenou mozkovnou. Mlátil jsem hlavou do zdi, jak se mi vybavovaly další a další věci. Válka… nasazení viru na Blízkém Východě… do prdele, jak rozlišit mezi vojákem a civilem, když v těch končinách se snad roděj se samopalem v ruce?… kolaps, totální apokalypsa… šílenství, lidi umírali po stovkách, blackouty, rabování… a můj vlastní život, když už se konečně všechny válčící strany vyčerpaly, v zapomnění, bez práce, s vracející se horečkou, a sny…
Nevnímal jsem, že se otevřely dveře, dokud mě čísi ruka nepohladila po hlavě. Vzhlédl jsem a nade mnou stála Marion. Mladá, nádherná, andělská Marion. Chtěl jsem udělat tisíc věcí, ale nakonec jsem se jen posadil tak, aby měla místo vedle mě. Usedla opatrně, jako ptáček, a chvíli mě pozorovala, jako by nevěděla, kde začít.
„Co všechno se ti vrátilo?“ zeptala se nakonec. Nedivil jsem se. Z toho, jak se na mě dívala, mi docvaklo, že nějakým způsobem ví, co se to se mnou stalo. Byl to neuvěřitelně úlevnej pocit.
„Dost. Celejch třicet mizernejch let…“ Pousmála se. „Vlezl jsem do nějakýho zatracenýho stroje času a nevím vo tom?“ Zněl jsem dost hrubě, nebylo mi zřejmý, co je na mý situaci k smíchu.
„Takže už víš, co udělal tvůj virus?“ pokračovala umanutě po jakési své linii, která mi nebyla vůbec jasná.
„Jo… Ale teď mi je hovno do viru. Marion, co tady sakra dělám? Nezdá se mi to zase, že ne?“ Maličko se odtáhla a tvář jí ztvrdla, jako vždycky, když jsme se začínali hádat. Chvíli jsem měl bláznívej pocit, že se brzo probudím.
„Co tady děláš? Povím ti to v kostce. Tobě je možná hovno do viru, ale tvůj úžasný vynález zabil tři miliardy lidí, když vypukla třetí světová. Poválečný soudní tribunál tě uznal morálně odpovědným a byl jsi odsouzen v nepřítomnosti, protože tě nemohli najít. Než tě našli, byl vynalezen způsob, jak cestovat do minulosti, i když omezeně. Místo trestu smrti se vyšetřovatelé rozhodli změnit minulost. Byl jsi jediný, kdo věděl dost o vývoji viru, a jediný ze zdejších výzkumníků, který přežil válku a pandemii. Protože ve své neskutečné zabedněnosti jsi v budoucnosti odmítal jak svou zodpovědnost, tak i ochotu účastnit se plánu dobrovolně, byl jsi uveden do umělého spánku. Byl ti znemožněn přístup k části vzpomínek, aby tě negativně neovlivňovaly, a pro vegetativní potřeby mozku ti byla vytvářena virtuální realita, ve které žila tvoje mysl. Ve skutečnosti je to jen patnáct let, cestování časem totiž extrémně namáhá mozek, který si úbytek buněk vykládá jako zrychlený tok času. Tvoje tělo si hoví v nejlepší lékařské péči, jako rozhodně neměly tvoje oběti, a neustále zkoušíme posílat tě do minulosti a přesvědčit tě, abys tuhle práci zastavil, sabotoval, cokoliv…“
„Zkoušíme?“ zachytil jsem v té tirádě podezřelé slovo. Na studený pot, bzukot, šok a zmatenost jsem už dávno zapomněl. Všechno spolehlivě vymazal vztek.
„Souhlasila jsem, že jim pomohu tě přesvědčit. Prodělala jsem s tebou snad stovku návratů… nefungovalo to. Proto jsme se uchýlili k tomuhle pokusu. Vyslat tě do minulosti, ale vynechat hypnotika a inhibitory paměti. Copak tebe vůbec nebere vědomí, že jsi zabil tři miliardy nevinných lidí?“
„Šel jsem a každýho vlastnoručně naočkoval horečkou, že?“ Ironií se můj vztek nijak neumenšil, spíš zaostřil. Marion nejspíš zas chtěla kváknout něco o morální zodpovědnosti. Nehodlal jsem to poslouchat. Pamatoval jsem si celejch svejch umělejch třicet let mizerie, co je jich ve skutečnosti prý jen patnáct ve vězení, a jeden každý sen o Marion. Její humanistickej idealismus znám do posledního písmenka.
Vztek v hlubině všeho, co jsem cítil, se přetavil do studenýho, olověně těžkýho pozadí všech vjemů a myšlenek. Už jsem si nepřipadal jako člověk. Měl jsem svoje mladý, silný, zručný a možnostma nabitý tělo, ale duše patřila stroji, kterej někde v daleký budoucnosti programují drogami a posílají, aby spasil svět. Uklidnil jsem se. Nemělo cenu se bouřit a mlátit do věcí.
Přešel jsem ke skříni, vzal si čistou košili místo svý propocený a otočil se k Marion, která mě podezřívavě pozorovala. „Kolik mám času?“ zeptal jsem se věcným tónem. Moje já před umělejma třiceti rokama, moje jediné já, který mám, by kdysi obměkčil ten výraz naděje a radosti, který ji prosvětlil. Vyskočila a objala mě. „Dvě hodiny.“ Vytáhla ze skříně vyžehlenej bílej plášť a podržela mi ho gestem oddaný manželky. „Nevím vlastně, jak fungují časové paradoxy… jestli to dokážeš, nic z tohoto se vlastně nestane! Není to nádhera?“
Vstoupil jsem do laboratoře; Robbie už tam nebyl. Prošel jsem záznamy a zjistil jsem, že dokončil analýzu posledního kmene. Inkubační doba tři dny. Tehdy – nebo vlastně za několik dní – vyvineme pro nasazení v boji kmen s inkubační dobou několik hodin. O několik let později dojde k jeho skutečnému nasazení na Blízkém Východě společně se špinavými bombami. Vlivem radiace virus prodělá mutační regresi – vrátí se zpět k třídenní inkubaci. Nákaza se nekontrolovatelně rozšíří a zemřou tři miliardy lidí.
Zajímavý. Nikdy mě nenapadlo, jak silnou retenci původní sekvence si tyhle viry zachovávají. Dejte mu možnost svobodně mutovat a on si najde nejlepší způsob, jak zabít co nejvíc lidí. Jeden z původních kmenů, ze kterých jsme vycházeli, začínal zabíjet až po deseti dnech. Do té doby si nakažený mohl stěžovat tak maximálně na rýmu a lehké bolesti hlavy.
Taky nevím, jak fungují časové paradoxy. Možná by se opravdu nic z tohohle nestalo, kdybych zničil svou práci. Ale mně se to stalo, prožil jsem to. Příšerné roky jako výmysl někoho, kdo mě odsoudil jako válečného zločince a vzal mi všechna lidská práva.
Kdybych ukončil svou práci, generalita si nejspíš najde někoho, aby ji dodělal, ten někdo ve válce taky umře a zas to bude na mně. Že mám možnost zachránit tři miliardy lidí? Já vám povím, co mám. Jedinečnou možnost zabít toho hajzla, co mi tohle provedl. Stoprocentní možnost zabránit mu, aby mi to provedl znova.
Odkódoval jsem přístup do virové banky, vytáhl ampuli s původním kmenem horečky, zlomil skleněný krček a zhluboka se nadechl. Pečlivě jsem za sebou zametl stopy. Za nějakou hodinu a půl zřejmě opustím tenhle čas a zůstane tu jenom moje mladý já – dost možná si nebude nic pamatovat. Když ne, tím líp.
Na odpoledne je plánovaná porada s generálem Hammingtonem. Nejspíš už sem tam kýchnu. Další den generál nastupuje plánovanou dovolenou. Ve Švýcarsku. Poletí přes dvě frekventovaná mezinárodní letiště. To by mělo stačit. Virulence tohoto kmene je úžasná.
Do třiceti dnů zemře přibližně sedm miliard lidí – celá vyspělá civilizace. Možná se zachovají nějaké společnosti na úrovni doby kamenné na ostrovech v Tichomoří, kam nikdo nelítá.
Ale nejmíň třicet tisíc let žádnej další hajzl nevymyslí stroj času.
