Beth Bernobichová – Zlatá chobotnice (THE GOLDEN OCTOPUS)

Poprvé jsem se s Breandanem Reid ó Cuilinnem setkala na dvoře svého otce v Cíli Cannigu za jednoho jasného pozdně listopadového dne. Bylo mi sedmnáct, byla jsem královskou princeznou a dědičkou trůnu Éireannu. On byl, jak jsem věděla z hlášení sestavených královskou policií, synem venkovského aristokrata, bylo mu třicet let a měl doktorát Awvelinské univerzity z fyziky a filozofie.

Ani jednou si mě nevšiml.

Aby bylo jasno – byl zde, aby učinil dojem na mého otce, krále, spolu s mnoha astrology, vědci a poradci, ze kterých se v oněch dnech sestával královský dvůr, nikoliv na mladou dívku sledující to vše ze stínů v pozadí. Ale teď přeskakuji od jednoho k druhému. Řeknu vám, co se ten den stalo.

Byl konec listopadu, jak už jsem se zmínila. Všichni jsme se shromáždili v nejmenší z audienčních síní mého otce, té, ve které rád pořádal takovéto ukázky. (Majordomus ji označoval jako Ostatní vědecká bádání atd.) Slunce zářilo dovnitř vysokými obdélníkovými okny. Ranní přeháňka zanechala na sklech rozsypané kapky, které na šedivou mramorovou podlahu vrhaly stovky duhových pablesků. Tři strany místnosti lemovalo zvýšené pódium s několika zapuštěnými výklenky. Posadila jsem se na své obvyklé místo do středního výklenku, který mi poskytoval nejlepší výhled jak na mého otce, tak na ó Cuilinna

„Povězte mi,“ zeptal se můj otec, „co chcete objevit?“

Breandan ó Cuilinn – omluvte mě, doktor ó Cuilinn – odvětil: „To zatím nedokážu říct. Mohu pouze podat zprávu o tom, čeho jsem prozatím dosáhl.“

Staří astrologové, kteří sloužili už mému dědovi a pradědovi od poloviny století, přikývli. Rozpoznali hru o čas bez ohledu na to, jakou na sebe právě vzala podobu. „Tak tak,“ zamumlal jeden ze starců bezzubými dásněmi. „Můžeme do tabulek zanést měsíc i všechny hvězdy na nebesích, ale drobné rozdíly se najdou i mezi těmi nejučenějšími věštci z oblaků.“

Dvorní vědci a čaromatematikové, jejichž filozofie náležely ke starým i moderním školám, jen pokrčili rameny a dál přísně hleděli na podivný stroj, který ó Cuilinn dovezl s sebou a který nyní spočíval na velkém otlučeném pracovním stole, jejž dal majordomus patrně přinést z palácových skladů.

Doktor ó Cuilinn nebyl bohatý člověk. Přijel zapůjčeným vozem, neměl sluhy ani asistenty a pět velkých beden do konzultační síně přemístil sám pomocí kárky. Stejně tak stroj nejspíš i sám sestavil. To by vysvětlovalo olejovou skvrnu na rukávu jeho redingotu a zaprášená kolena na kalhotách.

Stroj samotný se leskl na stole v celé své mosazné a stříbrné nádheře. Byl velký asi jako lidský trup a měl tvar chobotnice – zářící skleněné trubice se svíjely kolem masivní středové koule. Středy trubic vedly dráty jako černé žíly. Další dráty se kroutily po stole a připojovaly zařízení k bedně s bateriemi, ležící na podlaze.

Samotné typy kovů, bez ohledu na jejich krásu, byly pravděpodobně zvoleny kvůli svým vlastnostem, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na původní dopis tohoto muže. Přístroj navíc vyžadoval velké množství elektřiny. Ale k čemu byly ty podivné knoflíky a číselníky?

Nacvičeným gestem vytáhl ó Cuilinn z kapsy malý kovový hranol. Byl jen několik palců dlouhý, vyrobený z jakéhosi matně stříbřitého materiálu. Přitiskl prst na bok těla chobotnice. Část přední strany se odsunula – jako kdyby chobotnice otevřela ústa v jakémsi obdélníkovém zívnutí. Dovnitř ó Cuilinn položil kovový hranol. Ústa se opět zavřela. Tentokrát jsem si všimla tenkých linek označujících jejich okraje.

„Co je to za kov?“ zeptal se můj otec.

„Slitina železa a chrómu, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl ó Cuilinn. „Ukazuje se, že není tak reaktivní jako čisté železo.“

Pokud pochyboval o schopnostech mého otce porozumět odpovědi, nedal to nijak najevo. Jedna otázka ale vedla k palbě dalších, tentokrát od dvorních vědců. Ty baterie – co jsou zač a jaký náboj vytvářejí? Využívá jeho zařízení čistě jen elektřinu? Pokud ano, jakou roli hrají ty skleněné trubice? Upravený Leclancheův článek, vysvětlil ó Cuilinn. Chlorid amonný smíchaný s pálenou sádrou utěsněný v zinkovém pouzdru, přičemž každý vytvářel napětí 1,5 voltu. Vedl korespondenci s kolektivem vědců ze Švédská a Holendské říše týkající se dobíjitelných baterií s niklovými a kadmiovými elektrodami v roztoku hydroxidu draselného. Ano, výsledky by s jejich pomocí určitě byly mnohem spolehlivější. Ale také dražší. (Zde rádci zamumlali něco o tom, že tihle lidé z výzkumu vždycky požadují víc peněz.) Co se týká úlohy baterií, slouží čistě ke spuštění nezbytných reakcí. Raději by nerozebíral další podrobnosti, dokud Vaše Veličenstvo a pánové nebudou mít příležitost vidět přístroj v chodu.

S tím se ó Cuilinn odvrátil od svého obecenstva a začal manipulovat s vypínači a číselníky rozmístěnými podél spodního okraje stroje. Vědci a matematikové ztichli a upřeně ho sledovali. Astrologové tak uchváceni nebyli a jeden stařec nepřestával mumlat cosi o hvězdách a jejich vlivu na magnetické proudy Země. Doktor ó Cuilinn je všechny ignoroval. Jeho dlouhé štíhlé prsty se hbitě pohybovaly po tváři chobotnice. Postupně jsem si začala uvědomovat slabé hučení v uších. Kůže na pažích mě začala svědit. Právě ve chvíli, kdy jsem se natáhla, abych se poškrábala, ozvalo se z přístroje hlasité prasknutí.

Obecenstvo zadrželo dech. Trhla jsem sebou, posléze jsem se však napětím nemohla ani pohnout.

Vzduch v trubicích se vznítil křiklavými barvami, dráty uvnitř zlatě zaplály. Ze zařízení se vyvalil dým a zavanul slabý pach kouře, jako by někde v paláci udeřil blesk. Astrologové a ostatní filozofové si do jednoho něco šeptali. Vědci se mračili. Můj otec také, ale soustředěním.

Pouze ó Cuilinn působil nevzrušeně. Naklonil se dopředu a dotkl se zařízení. Chobotnice znovu zívla. Napínala jsem oči a nebyla si jistá, co mám v těch ústech spatřit.

Nespatřila jsem nic.

Vypukla další vlna mumlání, tentokrát hlasitější než předtím.

„Kam to zmizelo?“ zeptal se můj otec.

„Do budoucnosti,“ odpověděl doktor ó Cuilinn.

Po tomto prohlášení se rozhostilo rozpačité ticho.

O něco méně sebejistě než předtím ó Cuilinn prohlásil: „Prosím o pochopení, že časový rámec zatím není kalibrovaný. Není tak možné předvídat, kdy se objekt znovu objeví.“

„To znamená, že to může být kdekoliv,“ konstatoval jeden z matematiků.

„Nebo Mykoliv,“ zavtipkoval jiný.

Ozvala se salva smíchu a vzápětí uhasla. Můj otec prohlásil: „Ve vaší žádosti se uvádí, že stojíte těsně před důkazem, že cestování časem je možné.“

„Už jsem to dokázal,“ odpověděl poněkud ostře ó Cuilinn.

Otec se usmál. Byl to laskavý úsměv, ale jeho neskrývané sympatie dráždily syna venkovského doktora stejně jako otevřená nevíra ze strany vědců. Otočil zrudlou tvář tak, aby otci hleděl přímo do očí. „Dokázal jsem to,“ zopakoval. „Přestože nedokážu předvídat přesně, kam do budoucnosti můj stroj tyto objekty odešle. Ano, jsou tu jisté obtíže. Ale k tomu, abych je překonal, potřebuji peníze. Je to naivní prosba, Vaše Veličenstvo. Vím to. Ale přísahám, že toho nebudete litovat.“

Můj otec se na něj pevně zadíval, tentokrát beze stopy laskavosti v obličeji. „Jaké využití pro takovýto stroj vidíte, doktore ó Cuilinne?“

„Podobné rozhodnutí není na mně, Vaše Veličenstvo. Ale kdybyste se mě zeptal…“

„To jsem právě učinil, mladý muži.“

Breandan ó Cuilinn se zašklebil a potom sklonil hlavu. „Tak jste učinil, Vaše Veličenstvo. Dobře tedy. Řekl bych, že možnosti využití jsou nekonečné, právě jako čas. Mohl byste poslat časem vpřed artefakty pro budoucí historiky. A pokud někdy provedeme cestu do budoucnosti, tak z toho jistě vyplývá i to, že ti v budoucnu budou mít prostředky, jak komunikovat s námi. Pomyslete na to, že hovoříte s budoucností a dostáváte odpovědi.“

Jeden z astrologů namítl: „Nemožné. Jestliže je budoucnost neměnná, naši potomci nemohou zasahovat nabídkou pomoci v jakékoliv formě.“

„Jak neměnná?“ odvětil jeden z filozofů. „Pokud budoucnost ještě nenastala, máme stále svobodu ji změnit.“

„Ale změna implikuje existenci.“

„Neimplikuje nic takového. Je možné změnit potenciál člověka beze změny jeho situace.“

Vypukla hádka, hlasitější a pronikavější než předtím. Doktor ó Cuilinn se zamračil. Můj otec potřásl hlavou, ale nevyvinul žádnou snahu o uklidnění debaty. Pokynul ó Cuilinnovi. Stáli asi půl tuctu kroků od mého výklenku. Stačil jeden pohled nahoru a mohl si mě všimnout, nebo aspoň mého matného obrysu. Jeho pozornost byla ale plně upřena na mého otce.

„Povězte mi po pravdě,“ obrátil se na něj můj otec, „jak si myslíte, že prolomíte hradby času.“ A když se ó Cuilinn nadechl a chystal se spustit dlouhý proslov, zvedl ještě ruku. „Jednoduchými pojmy, prosím. Pletl jsem se trochu do vědy v mládí, ale nejsem žádný učenec.“

Breandan ó Cuilinn zčervenal a usmál se. „Podceňujete se, Vaše Veličenstvo. Znám vaši pověst. Budiž tedy – můj výzkum a mé metody se odvíjejí od časových zlomů. Jedná se…“

„Já vím, co jsou časové zlomy. Většina učenců si myslí, že jde o mýtus.“

„Nejde. Nebo by se dalo spíš povědět, že jsem objevil jisté historické dokumenty, které podporují jejich existenci. Podle mé teorie vytvářejí shluky kolem určitých událostí. Pokud mi poskytnete prostředky, mohu největší z těchto shluků zmapovat a použít je k odesílání předmětů vpřed. Samozřejmě bych potřeboval také zjemnit kalibrace, jak daleko do budoucnosti.“

Můj otec přikyvoval, ale neříkal nic. V tuto chvíli už hlučná debata odumřela. Ukázka byla zjevně u konce. Můj otec ó Cuilinnovi řekl několik posledních slov, tak potichu, že se mi je nepodařilo zaslechnout, a potom i se svým dvorem odešel.

Ze svého výklenku jsem sledovala, jak ó Cuilinn rozebírá stroj na části a balí je zpět do oněch pěti beden. I když jsem věděla, jak frustrovaně či rozezleně se musí cítit, pracoval beze spěchu, pečlivě zabalil každý předmět do papírového obalu a v něm ho potom uložil do slámy a bavlny. Měl silné a obratné ruce, v záři listopadového slunce působily bledě a krásně. Na tvářích mu spočíval slabý ruměnec. Nyní, když jsem se mohla soustředit pouze na něj, jsem ho mohla pečlivěji pozorovat. Měl dlouhé a ladné končetiny. Také světlou kůži a jemné vlasy barvy vybledlé slámy. Nebyl snad přímo pohledný, ale bylo příjemné se na něj dívat. Uvažovala jsem, jestli má hodně milenek.

Pochybovala jsem o tom. Muž jako on – vědec – si v životě mohl dovolit mít jen jednu posedlost a tou obvykle bývalo jeho řemeslo, nikoliv žena.

Dokončil balení. Stále ještě nezaznamenal mou přítomnost, tehdy jsem ale dávala přednost místům, kde si mě lidé běžně nevšímali. Byl to trik, který mě naučila moje matka, když jsem byla ještě malá. Nejprve se dívej, říkávala, a z toho se dozvíš, jak se chovat.

Bedny mizely jedna po druhé z místnosti – bezpochyby se vracely na onen pronajatý vůz. Doktor ó Cuilinn se naposledy vrátil a přelétl zrakem prázdnou místnost, jako by kontroloval, jestli něco nezapomněl. Na tvář mu dopadalo sluneční světlo, jeho výraz ale bylo obtížné rozluštit. Deprimovaný? Nebo jen zamyšlený?

Dveře se s bouchnutím zavřely. Počítala jsem do deseti, než jsem z výklenku vystoupila.

Od okamžiku, kdy ó Cuilinn započal se svou prezentací, uplynulo jen asi půl hodiny, a přesto se už slunce ponořilo pod spodní okraj oken. Oheň zeslábl a ve vzduchu začala být cítit zima. Brzy přijdou sluhové, aby zametli podlahu a přiložili. Brzy pro mě pošle otec a zeptá se mě na mé dojmy. Přesto jsem tu stále setrvávala. Pomalu jsem obcházela místnost a čenichala. Zápach spáleniny odezněl, ale stopy po něm zůstaly. Čím blíže stolu jsem byla, tím silnější pach to byl. Pocit mravenčení se vrátil, jako by mě do ramen a do krku bodaly malé jehličky.

Fascinovaně j sem natáhla ruce několik palců nad desku stolu. Tam, kde spočívala chobotnice, jsem vnímala příjemné teplo.

Jeho ukázka se velmi podobala vystoupení iluzionisty. V jednom okamžiku vidíte v jeho dlani jablko a v dalším už tam není. Stěží důkaz vědeckého objevu.

Ale byl si tak jistý. A já jsem si jistá, že nelhal, i kdyby to znamenalo jeho smrt.

A potom jsem si toho všimla – stínu na stole. Zřetelný tmavý stín bez ohledu na slábnoucí odpolední světlo. Naklonila jsem se blíž. Nebyl to stín, ale tenoučká vrstva popela na stolní desce. Přesně v místě, kde byl ve stroji položený kovový hranol.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem se stínu dotkla špičkou prstu. Na kůži mi přilnul povlak tvořený jemným práškem. Ochutnala jsem ho. (Neuvážený pohyb – několik mých posledních předků bylo otráveno.)

Jemná drť na jazyku. Kyselá kovová chuť.

Rez?

Ne, ne jen rez – kovová tyčinka ale zkorodovaná.

Velmi potichu jsem si smetla železné vločky do dlaně a sevřela kolem nich prsty. Připadalo mi, jako bych v ruce svírala budoucnost.

* * *

Uplynul rok a měsíc, než jsem doktora ó Cuilinna spatřila znovu.

Můj otec schválil grant na jeho výzkum. Královská policie čas od času zasílala zprávy o jeho práci, ty byly ale určeny přímo pro mého otce. Můj vlastní čas v poslední době zcela zabraly přípravy na formální představení Kongresu Éireannu. Vystoupila jsem před ním už jednou, před pěti lety, když můj starší bratr zemřel a můj otec mě jmenoval novou dědičkou – to ale byla symbolická záležitost. Nyní, když mi bylo osmnáct, skoro devatenáct, signalizovalo toto vyhlášení, že brzy nastoupím na své místo po otcově boku při vládě nad královstvím.

Toto dopoledne ovšem jedna z těchto zpráv ležela v balíku dokumentů, které mi předal otcův sekretář. Když jsem si přečetla jméno, zachvěla se ve mně vzpomínka. Až po chvíli jsem začala vnímat samotný obsah hlášení.

„Vzdal se svého postavení,“ řekla jsem nahlas. „Zajímalo by mě proč?“

„A kdo?“ zeptal se můj otec.

Seděli jsme u snídaně a oba horečnatě četli a připravovali se na další dlouhý den. V poslední době můj otec trávil víc času čtením než konzumací snídaně, což mi dělalo starosti, jeho tvář získala vyzáblý a vyčerpaný vzhled. Vypadal starší – mnohem starší – než na svých padesát sedm let. Člověk pod průsvitným závojem světlé pokožky mohl málem zahlédnout stín kostí.

Přežil tři děti a svou ženu. Je starší, než kolik mu je let.

Rychle jsem tu myšlenku odsunula stranou. „Doktor ó Cuilinn,“ řekla jsem v odpovědi na jeho otázku. „Ten muž, co vynalezl stroj času.“

„Téměř vynalezl,“ zamumlal otec. „Na cestě k takovému zařízení bylo a stále zůstává několik významných překážek.“

„Koroze materiálů?“ zkusila jsem,

„Krom jiného. Podle policie náš doktor vykazoval pomalý, ale pravidelný pokrok prvních šest měsíců. Později ovšem začali jeho laboratorní asistenti hlásit, že jen zametají podlahy, zatímco doktor ó Cuilinn si škrábe poznámky a vzorce do svého deníku.“

„Nasadil jsi na něj špehy.“

Otec odsunul své listiny a zadíval se na mě laskavýma očima. „Nasadil jsem špehy na všechny, má drahá. Je to nutné a ty to víš.“

Věděla jsem to. Pamatovala jsem si na pokusy o atentát od svého dětství, stejně jako na vyšetřování po smrti mé matky a mých bratrů, kdy se otec plížil po chodbách paláce a podezříval všechny rádce a dvořany z úkladů proti trůnu. Vyšetřování prokázalo, že šlo prostě jen o náhodnou infekci. Ale pokusy o atentát – ty byly skutečné.

„Zpět k doktoru ó Cuilinnovi,“ pokračoval otec. „Nesdělil žádný konkrétní důvod, proč ze své pozice odešel. Ale kdybych měl hádat, řekl bych, že věří, že je blízko objevu. Nechce být rušený.“

„Ale ta hlášení…“

„…jsou přesná, mohou ale popisovat jen jeho činnosti navenek. Ne jeho skryté myšlenky.“

Nebo jeho duši, pomyslela jsem si. Měla jsem možnost toho muže pozorovat sotva půl hodiny. Přesto na mě udělal dojem jako někdo, kdo se nevzdává příliš snadno. Vrátilo se mi slovo posedlý, spolu se záchvěvem zlé předtuchy. „Prodloužíš tedy jeho grant?“

„Možná. Někteří členové Kongresu věří, že takové zařízení by mohlo mít praktické použití, a moji učenci souhlasí s tím, že teorie doktora ó Cuilinna o časových zlomech je… věrohodná.“

Zrak se mu na chvíli obrátil do nitra, jako by sledoval nějakou scénu zcela odlišnou od tohoto projasněného snídaňového salonu, plného teplého žlutého plynového světla odrážejícího se od stříbrných podnosů a nádob s kávou. Dumal nad implikacemi existence časových zlomů? (Ze samotné té myšlenky mi běhal mráz po zádech.) Nebo možná vzpomínal na mou matku?

Poté se vzpamatoval: „Dost spekulací. Oba máme dnes dopoledne nabitý rozvrh. Dosnídáme a dáme se do práce.“

Bylo úterý. Den vyhrazený pro schůzky s delegacemi různých národů. Dnes se měl otec střetnout s pruským velvyslancem, neústupným agresivním mužem, který dobře odpovídal osobnosti svého krále. Nečekala ho právě hodina radovánek. Pruské státy se snažily rozšířit své teritorium, a i když jejich aktivity neovlivňovaly Éireann přímo, ovlivňovaly našeho nejbližšího spojence – Frankonii.

Moje dopoledne bylo jednodušší. Krátká schůzka s nově jmenovaným zástupcem z Papežských držav. Další se skupinou núbijských učenců, kteří si přáli zorganizovat výměnný pobyt mezi jejich a našimi univerzitami. Potom mnohem delší sezení s velvyslancem z Tureckých států a trpělivé naslouchání, jak ambasador drmolí a tlumočník mi mumlá do ucha.

Zvony ohlásily další hodinu. Turecký velvyslanec i já jsme se zvedli a prošli všemi formalitami rozloučení a odchodu. Byla to obzvlášť nudná hodina a pozdější události měly tento bezvýznamný moment vymazat z mé paměti, přesto ale pár obrazů a dojmů přetrvalo. Světle modré velvyslancovy oči, působící v bledém hnědém obličeji téměř strašidelně. Vysoký tón a uspávající kadence jeho hlasu. Jak nezřetelné vrásky a skvrny zrazovaly jeho jinak mladistvý vzhled. Vůně koriandru, růží a pačuli, která se kolem jeho osoby vznášela.

Jeden ze starších kurýrů odvedl ambasadora z místnosti. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Zůstávalo mi ještě pár okamžiků před dalším rozhovorem. Potřebovala jsem je. Hlava mě bolela. Svaly jsem měla napnuté, jak jsem se musela několik hodin bez přestání ovládat.

A potom se dveře otevřely dokořán.

Nejprve jsem to jen slyšela hluboký šoupavý zvuk, který mi pronikl až do morku kostí.

I když jsem pak otevřela oči, nedokázala jsem tak úplně pochopit to, co vidím.

Nejednalo se o nenápadné boční dveře, používané kurýry a služebnictvem. Ani o dveře běžné velikosti používané státními návštěvami, jakou byl například turecký velvyslanec. Ne, jednalo se o dveře používané pouze pro záležitosti státu. Obrovské. Všechny panely byly vyřezané z jediného stromu, dovezeného ze Vzdálenějšího amerického pobřeží. Byly zdobené jemným vzorkem a pokryté zlatými listy.

Do místnosti vešel starý muž ve tmavé livreji a ustoupil na stranu.

Po něm následoval stříbrovlasý lord se stuhou a řetězem, označujícím jeho úřad, na plášti černém jako havraní peří. Byl to lord Melville, nejstarší člen Rady mého otce. Sloužil nejprve jako důstojník a potom jako osobní rádce mého děda když byl můj otec ještě mladý. Lord Melville byl starý, velmi starý. Řídké bílé vlasy mu zakrývaly lebku jako tenký závoj. Kráčel toporně, ale bradu měl zvednutou a ve světle modrých očích se mu leskly slzy.

Zastavil se šest stop ode mě. „Vaše Veličenstvo.“

„Co to říkáte?“ zašeptala jsem.

Lord Melville přede mnou poklekl a sklonil hlavu. „Má královno. Padla na mě nešťastná povinnost oznámit vám, že váš otec…“

Nic dalšího jsem už neslyšela, jen hučení v uších. Věděla jsem ale, co chce říct. Můj otec byl mrtev. Nemožné, vykřikoval hlas ve mně. Ještě před třemi hodinami byl v pořádku. Je…

„… jako první přísahat a svou čest, svou věrnost a sebe celého vašemu trůnu…“

Srdce mi tlouklo, tělo mi znecitlivělo. Zatímco lord Melville recitoval přísahu lorda královně, část ze mě si uvědomila, že stejný slib recitoval už mému otci před dvaceti lety, když ten přišel o svého otce při atentátu anglijských povstalců. Bylo důležité, abych se té novině postavila se stejnou silou a vyrovnaností, jak by to učinil můj otec. A tak, když lord Melville dokončil svou řeč, natáhla jsem ruku, abych přijala obřadný polibek na prsteny. Lord Melville se s velkými obtížemi (věděla jsem dobře, že nesmím učinit žádný pohyb, abych mu pomohla) zvedl a udělal místo pro dalšího Lorda, který právě vstupoval do komnaty…

* * *

Později – mnohem později – jsem se usadila o samotě v soukromých komnatách paláce a položila si hlavu na paže. Na tmavých stěnách poskakovalo a mihotalo se světlo plamenů. Nebyla zapálená žádná plynová lampa. Na stole blikotala jen jedna osamocená svíčka – závany pomerančové vůně překrývaly kouř ze dřeva a všepronikající kyselost mého vlastního strachu.

Byla jsem Áine Lasairíona Devereaux, sedmnáctá toho rodu, která usedne na trůn, třicátá druhá vládkyně Éireannu.

Tohle nechci, pomyslela jsem si.

* * *

Netoužila jsem vládnout, ale nemohla jsem se vyhnout plnění svých povinností.

A tak jsem nechala na tradici, aby mě přenesla přes následujících šest týdnů. Když se na to období dnes ohlédnu, nepamatuji si nic konkrétního, jen tíži na srdci spolu s podivnou a vytrvalou otupělostí. Samotný otcův pohřeb proběhl bez komplikací. Před rakví prošlo sto velvyslanců. Tisíce dalších – z Éireannu, anglijských držav a Albionu – se zastavilo, aby pokleklo a zašeptalo modlitbu, než uvolnilo místo tlaku truchlících za sebou.

A já stála na pódiu s očima suchýma jako troud, obklopená strážemi.

Nemám žádné slzy, napadalo mě. Žádný smutek. Nebo už ve mně prostě všechen smutek vyhořel?

Nebyl nikdo, kdo by na tuto otázku mohl odpovědět. Nebo aspoň nikdo, komu bych se svěřila.

Následně jsem se střetla s Radou mého otce a členy Kongresu Éireannu. Poskytla jsem nespočet rozhovorů vyslancům z Kontinentu i ze vzdálenějších zemí, kteří přišli vyjádřit svou soustrast a ujistit se o tom, že spojenectví s Éireannem pro ně bude i nadále přínosem.

Setkala jsem se také s královskými lékaři a přikázala jim vyhotovit podrobné hlášení z pitvy otcova těla. Jejich zpráva potvrdila, že zemřel na prostou zástavu srdce. Nenašly se žádné známky otravy ani toho, že by byl infarkt vyvolán umělými prostředky. Poděkovala jsem jim za jejich důkladnost a celou dobu očekávala, kdy se konečně projeví můj smutek.

O deset dní později nadešel čas korunovace – byla to uspěchaná záležitost, ale moje Rada se shodla, že bych měla na trůn usednout co možná nejdříve. Po korunovaci bude pro ostatní mnohem obtížnější mě odstavit. A najdou se i tací, kteří se o to pokusí. Věděla jsem o tom z historie.

Den začal opatrným sněžením – typickým pro dopoledne ke konci ledna Obloha byla posázená mraky a slunce, když se konečně uvolilo vyjít, vrhalo nejisté světlo na Cill Cannig a nedaleké město Osraighe. Když jsem rychlým krokem přecházela z paláce do čekajícího kočáru, dotíral na mou pokožku chlad.

Králové Éireannu žili v Cill Cannigu na Královském pozemku po šest století. Tradice ovšem velela, že svou korunu mají obdržet v prastaré katedrále v Osraighe. A tak jsem jela sama v královském kočáře, chvěla se ve slavnostních šatech, v pomalu se plazícím procesí směřujícím od paláce přes Královský pozemek a okolní pole do města Osraighe. Na hodinách právě odbíjelo deset, když jsem dorazila do katedrály. Tam Lord Kiley uchopil otěže předního koně a Lord Melville otevřel dvířka kočáru, aby mě pozdravil prostřednictvím dlouhého ceremoniálního projevu.

Do tváře mi zafoukal studený vlhký vítr. Zastavila jsem se na schůdku, abych si řeč vyposlechla, jak velel rituál.

A tehdy své štěstí vyzkoušel atentátník.

Rozlehla se rána. V mém rameni vybuchl oheň, jako by mě probodnul doběla rozžhavený oštěp. Vyjekla jsem a padla dozadu. Natáhla jsem se po pomyslném kopí v mém těle a zmateně uvažovala, že když se mi tu věc podaří vytáhnout z těla, agónie ustane.

Co se stalo potom si příliš nepamatuju. Bolest a zase bolest. Silný zápach krve. Skřehotavé výkřiky lorda Melvilla, potom silnější hlas lorda Kileyho volající královninu stráž. A sebe, jak zvracím na svou drahou slavnostní róbu a konečně pláču, pláču tak silně, že zvracím ještě víc a konečně se svalím na zem a nic dalšího už nevím.

* * *

Ukázalo se, že střelné zranění je sice bolestivé, ale ne nebezpečné. Hned, jak mi lékaři vyjmuli kulku a obvázali rameno, nechali se lordem Melvillem a lordem Kileym vypoklonkovat ven.

„Vaše Veličenstvo,“ oslovil mě lord Melville.

Odvrátila jsem hlavu.

„Áine,“ zkusil to lord Kiley.

To mě skoro přinutilo podívat se na ně. Trhla jsem bradou, ale zadržela jsem se – ne však dostatečně včas, abych si nevšimla úsměvu na jinak vážné tváři lorda Kileyho.

„Nejste mrtvá,“ prohlásil klidně. „Ani tak vážně zraněná, abychom mohli odkládat tento rozhovor.“

Měl pravdu, samozřejmě. Povzdechla jsem si a mávnutím ruky dala najevo svůj souhlas.

To zjevně nestačilo.

„Přestaňte se litovat,“ prohlásil lord Kiley příkře. „Přišla jste o otce. Budiž, ale já taky. Lord Melville ztratil při posledním anglijském povstání bratra a dva syny. Rozumíme vám. Ale musíte své truchlení odložit na příhodnější čas.“

„Až budu mrtvá sama,“ zamumlala jsem.

„To by bylo nejpříhodnější.“

Jeho slova přiměla má ústa k výbuchu tlumeného smíchu. „Mluvte,“ vyzvala jsem ho. „Stejně budete.“

„Také že budu,“ potvrdil Kiley. „Za prvé – musíte si najít zdatnějšího tělesného strážce. Lord Vincent a jeho lidé prověřili všechny členy královské policie, kteří by se mohli hodit k ochraně královny. A hodí se. Ale nejsou tak úplně… důkladní jako člověk, kterého bych si dovolil navrhnout.“

„Tělesný strážce,“ zopakovala jsem. „Koho…“

„Poručík Adrian 0’Connell Dee,“ pronesl Kiley. „Osm let sloužil ve východní a jižní Evropě jako tajný agent. Nedávno byl na mé doporučení zařazen do policie vašeho otce, aby získal zkušenosti i doma. Vždycky jsem ho považoval za spolehlivého.“

„Chcete říct, že je to jeden z vašich lidí.“

Přikývl. „Jeden z mých lidí.“

Někdo mimo dvůr, ale z našeho důvěrného kruhu.

I když se mi tato nutnost nelíbila, chápala jsem důvody lorda Kileyho.

„Tak dobře,“ přitakala jsem. „Ať přijde zítra na rozhovor. Do té doby mě snad policie zvládne ochránit?“

Lord Kiley a lord Melville mě zanechali samotnou s tlustým balíkem hlášení. Odložila jsem je na později. Rameno mě bolelo a měla jsem mizivou chuť na jídlo i na nové zprávy. Bylo snazší ležet bez pohybu a doufat, že léky, které mi dali lékaři, překryjí potřebu třeba jen předstírat zájem.

Hodina neklidného spánku. Pak další hodina, kdy jsem ležela na zádech a zírala na prázdný stop.

On to věděl, pomyslela jsem si, když jsem se bolestivě přetočila na zdravé rameno. Věděl, že se začnu nudit.

Ať už udělala jakékoliv chyby při předvídání pokusu o atentát, pracovala moje policie pilně a dobře na odhalení těch, kdo za ním stáli. Pokus vedli členové několika nespokojených politických skupin s vazbami na některé vlivné členy Kongresu. S jistým pocitem nevolnosti jsem se dočetla až ke jménu jednoho bratrance, který svolil stát se nominálním vůdcem tohoto hnutí.

To jsi udělal, pomyslela jsem si, vážnou chybu.

Další hlášení, týkající se vyšetřování, jména méně významných spiklenců, možný rozsah ztráty důvěry. Moje obtíže neměly skončit jedním pokusem o atentát. Byli tu další, kteří věřili, že jsem moc mladá na vládnutí. Někteří usilovali o regentství. Někteří se snažili o přesun moci od královny ke Kongresu.

A potom tu byli Anglijci. Vždycky tu byli Anglijci.

Nikdy se toho nebezpečí nezbavíme, prohlásil kdysi můj otec, dokud nezlomíme jejich okovy a nepomůžeme jim vybudovat vlastní nový národ. Měl to v úmyslu uskutečnit ještě během své vlády…

V očích mě pálily slzy. Utřela jsem je a pročetla jsem se přes další podrobnosti o spiknutích a politických manévrech až k podrobnostem o tom muži – Dee.

Poručík Adrian O’Connell Dee. Získal titul z matematiky na Awvelinské univerzitě, potom pokračoval na absolventské práci v Rakousku. Studia z neznámých důvodů nedokončil. Hovoří plynule německy a francouzský.

Naverbován lidmi lorda Kileyho kvůli svým jazykovým schopnostem a zručnosti v převlecích. Později prokázal dobré porozumění politickým záležitostem. Nerozeznala jsem nic, kvůli čemu by z něj měl být dobrý tělesný strážce, ale znala jsem lorda Kileyho. Můj otec mu věřil. Začínala jsem si myslet, že bych taky mohla.

* * *

„Poručíku Dee.“

„Vaše Veličenstvo.“

Uplynuly tři dny od téměř úspěšného atentátu. Lord Kiley vše zařídil, dokonce i výběr této místnosti, která byla menší než většina ostatních audienčních místností. Díky plyšovému koberci a čalouněným židlím, uspořádaným kolem jasně hořícího krbu působila také intimněji.

Poručík Dee ovšem zůstal tak formální, jako bychom se setkali v největší audienční síni na Cill Cannigu. Stál v pozoru a ruce měl sepnuté za zády – byl to vysoký muž, hubený jako stín a skoro stejně temný. Měl buď přirozeně snědší odstín kůže, nebo byl opálený, nedovedla jsem rozlišit co z toho. Vroucí hnědé oči. Tmavé vlasy sestřižené nakrátko a sčesané dozadu podle nejnovější módy. Ruce stejně jako celý zbytek těla byly útlé, dokázala jsem si ale představit; jak se mu pod kůží převalují svaly. Hlášení hovořila o tom, že je mu třicet pět let. Působil mladším dojmem, s výjimkou jemných linek kolem očí.

„Proč jste odešel ze studií?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Nazvěme to rozmary mládí.“

„Je to pravda?“

Oči se mu zúžily pobavením. „Pravda je velmi pomíjivá věc, Vaše Veličenstvo. Mám za to; že v některých případech záleží jen a jen na úhlu pohledu.“

Zasmála jsem se dřív, než jsem se stihla ovládnout.

Ústa Adriana Dee se stáhla do úsměvu – krátký záchvěv společného pobavení. Naprosto to změnilo jeho výraz. To mě upoutalo.

„Tak mi povězte,“ pokračovala jsem, „jak byste mě ochránil lépe než mé vlastní stráže.“

Na mé naléhání se posadil na židli proti mně. Naklonili jsme se k ohni a hlavy měli jen kousek od sebe, když popisoval své dojmy z politické situace, které jsem čelila Část zě mě absorbovala vše, co říkal, abych to mohla promyslet později, až budu sama. Další část se věnovala detailům jeho samotného. Že má ústa plnější, než bych očekávala u někoho, kdo má tak úzkou obdélníkovou tvář. Že jeho hlas zněl z počátku tak chladně a oficiálně a potom postupně přešel do vřelejší a zpěvavější melodie. Také příjemně voněl – další překvapení. Z původního popisu lorda Kileyho jsem očekávala, že Dee bude působit víc jako automat. Místo toho jsem se jím záměrně zaobírala jako pohledným, chytrým, odvážným a silným mužem. A také velmi schopným.

„Takže si myslíte, že ten komplot má širší záběr.“

Odmlčel se. „Myslím si, že počet oportunistů je vyšší, než se čekalo.“

„To je rozdíl?“

Roztáhl ruce dlaněmi od sebe. „Kdyby se jednalo o obvyklou situaci, řekl bych že ano, že to je rozdíl. Nyní, vzhledem k náhlé smrti vašeho otce, neklidu na Kontinentu a, pokud mě omluvíte, vašemu mládí, ne tak docela Věřím ovšem tomu, že bychom se situací měli zabývat tak, jako by to rozdíl byl. Nazvěme to zprávou pro ty, kteří sledují vaše panovnická rozhodnutí.“

Přikývla jsem. V hrudi jsem ucítila záchvěv naděje. „Chcete tu práci?“

Naklonil hlavu a chvíli mě pozoroval – dlouhý hodnotící pohled, jako by si mě měřil, ne jako královnu, ale jako jinou lidskou bytost. „Ano,“ prohlásil nakonec. „Ano, Vaše Veličenstvo, chci.“

* * *

A tak jsme mluvili a plánovali a dohadovali se o korunovaci a o tom, jak mě udržet v bezpečí a lidem přitom nabídnout divadlo, na které budou moci vzpomínat po celý zbytek života. Protože, jak mi připomínali lord Kiley a lord Melville a ostatní v Královské radě, tento obřad byl určen především k tomu, aby mě spojil s autoritou historie a tradice. Samotný Adrian Dee prostě jen potřásl hlavou a vzal jejich doporučení v úvahu. Sám se nenápadně vetřel do probíhajícího vyšetřování spiknutí. Nemám tušení, kde na to našel čas. Jeho nepřítomnost po mém boku byla vzácným jevem.

Pokud jde o mě, zdržovala jsem se ve svých soukromých komnatách a navštěvovali mě pouze nejbližší rádci a lékaři. Oficiální zprávy mluvily o tom, že potřebují čas na zotavení. Asi to tak i bylo. Sama jsem to ale nenáviděla Králové a královny se neschovávají, uvažovala jsem. Jednají. Stejně jako to dělal můj otec. A naši předkové před ním.

Po poslední návštěvě lékaře mě všechno bolelo a nemohla jsem dýchat. Krom toho tu byla i jiná ponížení. Sestry, které mi omyly zranění a potřely ho mastí. Formální dotazy na můj stav z Kongresu. A Adrian Dee tu už zcela netypicky několik hodin nebyl. Vrátil se těsně po odchodu dvorních astrologů.

„Kde jste byl?“ zamumlala jsem.

Usmál se, jako bych byla protivné děcko. Tím mi náladu jen zhoršil. Astrologové vznesli mnoho dlouhých a hlasitých protestů proti novému datu mé korunovace. Propočítali velmi přesně pozici a fázi měsíce – o hvězdách ani nemluvě – a žádali o další měsíc, aby se mohli ujistit o příznivém dni. Přitiskla jsem si dlaně na oči.

„Jste unavená, Vaše Veličenstvo.“

„To vím taky,“ vyštěkla jsem.

Dee stočil pohled k ohni. Zahlédla jsem prchavou grimasu.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Jen… jsem netrpělivá. Nesnáším být takhle zavřená v kleci.“ A než stihl něco povědět, kvapně jsem dodala: „Vím, že to není žádná omluva. Jen vysvětlení.“

Omluvu i vysvětlení přijal gestem bez dalších slov. Pod hnědýma očima měl váčky a od nich se na všechny strany rozbíhala síť jemných paprsků. Větší část svých nocí musel trávit nepřerušovanou prací v mých službách. Ucítila jsem bodnutí viny.

„Omlouvám se, Adrianě.“

Zachvění, a nic víc, při vyslovení jeho křestního jména.

Zapomněla jsem, jen na ten jediný okamžik, že jsme královna a služebník a ne dva přátelé. Nebylo možné se za to omlouvat. To by mou urážku jen zhoršilo.

Ve skutečnosti jsem ho ale nechtěla urazit. Jen jsem…

Lepší nemyslet na to, co jsem vlastně chtěla

„Zvládneme to?“ zeptala jsem se spěšně. „Korunovaci, chci říct. Příští týden.“

Přikývl. „Většina hostů zůstala ve městě. Ostatní mohou přiletět vzducholodí. Co astrologové?“

„Nechrne je stanovit hodinu. Nějak přiměřeně,“ dodala jsem.

Jeho úsměv zdůrazněný světlem plamenů odvanul poslední zbytky mé špatné nálady. „Stane se tak, jak si přejete, Vaše Veličenstvo.“

A také stalo.

Telegramy a dopisy byly odeslány příští ráno. Hejna balonů začala připlouvat už za pár hodin – šarlatové, stříbrné, v královské modři a purpuru Tureckých států, fantastické konstrukce z Japonska a Hindského archipelagu. Zastoupeny byly hlavy všech států, jako by moji hosté předvídali mé plány a jen čekali na zprávu z Éireannu, aby vyrazili.

Korunovace byla stanovena na první únorové pondělí – studený pochmurný den. Obloha byla posetá popelavými mraky, ze kterých se sypal na obnažená pole sníh a zmrzlý déšť. Opět jsem vstala za úsvitu a odevzdala se služebným a komorným. Opět jsem si oblékla mnoho vrstev hedvábí a zlacené látky – všechno nově ušité, protože staré šaty byly propálené a zakrvácené. Rameno mě bolelo při vzpomínce na onen předchozí den, ale potom se po mém boku objevil Adrian Dee, aby mě doprovodil do čekajícího kočáru.

Ven z bran. Ulicemi. Stejné a přece tak jiné. Připadalo mi, že mé nervy jsou obnažené a roztřepené a chvějí se, jako by byly nabité elektřinou. Ťukání deště se sněhem na dláždění znělo v tichu hlasitě jako bušení. V uších mi duněl tlukot srdce. Když mi Adrian Dee pomáhal z kočáru, měla jsem pocit, že vnímám, jak je jeho puls sladěný s mým i přes všechny vrstvy látky. Zastavila jsem se, stejně jako předtím, a naslouchala nacvičené řeči lorda Melvilla. Pohledem jsem přejížděla dav přihlížejících. Připadala jsem si naprosto oddělená od svého okolí, od samotné události, která se právě odehrávala, že mi až do chvíle, kdy jsem vešla do stínu vstupu do katedrály, zcela nedošlo, že jsem se měla stát královnou.

Na chvíli jsem musela zastavit a vzpamatovat se. Cítila jsem, jak mi srdce rychle a lehce tancuje. Potom jsem s gestem směřujícím k mým strážím pokračovala do zažloutlého světla obrovského prostoru katedrály. Krok, krok a krok, stráže sladěné se mnou. Potom i ony zůstaly pozadu a já osaměle přešla poslední část, abych nakonec poklekla před arcibiskupkou.

Stála na schodech do chrámové lodi kostela. Stříbrná koruna jí plála jako kruh plamenů kolena vrásčité tváře a připomenula mi prastaré portréty svátých.

„Nechť posvětí tě krev tvých matek a otců,“ pronesla

„Nechť nás ochraňuje tělo našeho Pána a našich předků,“ odpověděla jsem.

Tak jsme pokračovaly – vždy narážka a po ní replika. Za sebou jsem slyšela tichý sbor kněží a ve vzduchu cítila sytý čpavý pach krve. Když k arcibiskupce přistoupila ministrantka ponořila prsty do misky a rozetřela jehněčí krev nad mým obočím.

„Nechť toto symbolizuje naši oddanost matce a otci, dubu a vodě a Beránku božímu.“

Arcibiskupka mi nabídla stříbrnou karafu naplněnou krví. Vypila jsem ji najeden doušek.

Potom se mé vzpomínky tříští na fragmenty. Pamatuji si těžký pach kadidla Teplé prsty arcibiskupky na mých spáncích, když mi na hlavu usazovala korunu. Teplo a váhu zlata tisknoucí se mi na čelo, jako by ho tížila staletí. Rituální slova recitovaná v latině a starém gaelicu a žalmy stoupající vzhůru jako dým. Potom zazvonění zvonu a bodnutí v srdci.

Byla jsem královnou Éireannu.

Arcibiskupka mi pak nabídla karafu s chladnou vodou, abych spláchla chuť krve. Následovaly další rituály a obřady, nejprve v katedrále a potom po návratu i v Cill Cannigu. Zbytek dopoledne a večera pak zabral nepřetržitý proud oslav. Mé komorné měly plné ruce práce, jak mi pomáhaly z jedněch formálních šatů do drahých. Ten den jsem večeřela s velvyslanci i králi a královnami, kteří přijeli navštívit mou korunovaci.

A tak dál a dál a dál. Na závěr dne jsem konečně mohla usednout ve svých komnatách, schvácená v příliš teplých šatech, a upíjet zklidňující čajový nálev. Bylo po půlnoci. Venku bylo slyšet praskání a rány ohňostrojů. Obloha byla temná, jasná a posetá hvězdami. Adrian Dee postával u okna, i když jsme oba dobře věděli, že není žádný oficiální důvod, proč by tu měl být.

„Znal jste mého otce?“ zeptala jsem se ho.

Na chvíli se odmlčel. Zvažoval odpověď. „Jen z dálky.“ Potom odpověděl na otázku, kterou jsem si netroufla položit. „Myslím, že to byl dobrý král. A věřím, že i z vás bude dobrá královna.“

„Och,“ usmála jsem se, ale rty se mi třásly. Neuvědomila jsem si předtím, jak moc toužím po pochvale od tohoto muže.

Prasklo jedno z polen. Ostražitý Adrian se okamžitě otočil k ohni. Vytryskla sprška jisker, která vrhla světlo na jeho profil. Nevím, jak dlouho jsme takto stáli, možná jen jediný úder srdce, připadalo mi ale, že mám veškerý čas vesmíru, abych si prohlédla jeho tvář. Úhly svírané liniemi, černý stín vlasů vytvářející obrys obličeje, křivka rtů. Měl zadumaný výraz, skoro jako by hledal odpovědi ve zlatohnědém srdci plamenů.

Potom zvedl zrak a rozhlédl se. Jeho oči se zachytily na mém pohledu. A pak v nich, bez pochyby, vykvetl krátký záblesk touhy.

Tváře mi zahořely. Odvrátila jsem se.

Adrian – poručík Dee – neudělal nic. Jak by mohl? Byl to můj služebník. Já byla jeho královna. Všechno to bylo přímo přesyceno nemožnostmi.

Později, mnohem později, jsem ležela na lůžku a probírala se svými emocemi. A ano, zajisté – byla jsem královnou. A ano, zajisté – mnoho z mých předchůdců mělo milence či milenky, mého otce nevyjímaje. Ale já byla mladá královna a má autorita ještě nebyla pevná. Nemohla jsem si dovolit následovat své touhy tak, jak jsem si přála.

S povzdechem jsem zavřela oči a cítila, jak mi pod víčky tepe krev.

Kdybych teď natáhla ruku, určitě bych nahmatala mříže, které mě obklopovaly.

* * *

Po této události mi zmizel z dohledu.

Samozřejmě. Myslí si, že s ním flirtuji.

Přerušila jsem čtení korespondence a přitiskla si dlaně na oči. Naštěstí jsem byla sama. Můj tajemník měl práci ve vnějších kancelářích, vyřizoval nějaké pozvánky a vyjednával s mnoha nečekanými návštěvníky ze dvora. Adrian – Nesmíš na něj tak myslet, přikázala jsem si v duchu – poručík Dee na Královských pozemcích trávil méně času než dříve. V ony dny měl na starosti celou pobočku královské policie, patřící ke Cill Cannigu. Potkávali jsme se každé ráno, většinou se ale jednalo o formální rozhovory. Poručík Dee mi předal podrobné písemné hlášení včetně vlastního hodnocení bezpečnosti, spolu se souhrny nejdůležitějších hlášení královské policie. Pokud jsem měla otázky, mohla jsem se ptát, vytvářel ale zprávy tak důkladně a podrobně, že to nebylo potřeba.

A tak jsem seděla sama a plakala jako malá holka.

Ve vzteku jsem udeřila pěstmi o desku stolu. Nejsem žádná holka. Jsem královna.

Tak se tak chovej.

Ta slova ke mně přišla otcovým hlasem.

Utřela jsem si slzy z očí a přitáhla si k sobě nejbližší štos papírů. Jednalo se o žádosti a petice, které můj tajemník už prošel a předal mi je na základě mých vlastních těžko srozumitelných kritérií. Prvních několik jsem přelétla automaticky: petice z okresu na severu s žádostí o dočasné snížení daní, dlouhá rozvleklá zpráva popisující neshody mezi dvěma vlivnými cechy, další polemika týkající se anglijské svobody, prosba za prosbou o finanční podporu na tu či onu úctyhodnou záležitost…

… a žádost od doktora Breandana Reid ó Cuilinna o prodloužení grantu.

Zarazila jsem se. Odsunula jsem ostatní listiny a soustředila se na tu od něj.

Není to žádný politik, pomyslela jsem si, když jsem se začetla hlouběji. Psal, že bez omluvy či úvodu odešel ze svého místa na Awvelinské univerzitě, i když mu nabízeli více peněz a vyšší pozici.

… zjistil jsem, díky bolestivé zkušenosti, že nemohu vést řádný výzkum, pokud mé soustředění narušují jiné závazky. Můj ctěný otec před rokem zemřel a zanechal mi malé dědictví – dost na Živobytí, ale ne na to, abych si mohl dovolit laboratoř a materiály nutné k dosažení dalšího postupu. Velkorysost vašeho otce mi umožnila uskutečnit rozhodující kroky, ale – a zde se vám musím omluvit, právě tak jako vašemu otci, za bezostyšné žebrání – potřebuji další rok financování, pokud mám převést své teorie ve skutečnost…

Věří svému cíli, pomyslela jsem si. Stejně jako všichni.

A přesto jsem si vybavila tu hrstku železného prášku a chvění ve vzduchu, když ó Cuilinnova zlatá chobotnice provozovala svá kouzla.

Nebyla zlatá, ale mosazná, připomněla jsem si. A používal vědu, ne kouzla.

Tak či tak jsem se v duchu ocitla zpátky v oné místnosti prozářené studeným sluncem a opět sledovala nedbale oblečeného vědce, jak před mým otcem a jeho dvorem vykonává zázrak.

Aspoň tady můžu přispět k něčemu dobrému, napadlo mě, když jsem si nechala zavolat svého tajemníka

* * *

„Doktore ó Cuilinne.“

„Vaše Veličenstvo. Děkuji za pozvání na Cill Cannig.“

Za uplynulé dva roky se změnil jen málo, ale ty rozdíly mě zaujaly – jemné zlaté vlasy mu lebku pokrývaly teď jen tenkou vrstvou a bledou kůži mu brázdily stopy vrásek. A i když byly jeho oči právě tak temné a jasné a pohled právě tak přímý, připadalo mi, že v jeho chování vnímám nějakou novou nejistotu. To nebylo vzhledem k mým záměrům dobré znamení.

Pokynula jsem k čekajícím křeslům. „Prosím. Udělejme si pohodlí. Pozvala jsem vás, protože si chci pohovořit o vašem výzkumu.“

Minimální zaváhání a ještě menší záblesk ostražitosti, než se usmál, poklonil a následoval mě k několika pohodlným čalouněným křesílkům uspořádaným kolem nízkého stolku. Vedle nás shlížela vysoká okna na jedno z palácových nádvoří, nyní ozdobené rozkvetlými liliemi, růžemi a posledními sladce vonícími květy opadávajícími z jabloní. Jarní deště přenechaly místo prchavému letnímu slunci, které prosvítalo okenními skly.

Sluhové mlčky nalévali čaj do porcelánových šálků s vyrytými padajícími listy. Můj pohled stačil na to, aby se vytratili. Doktor ó Cuilinn je po celou dobu sledoval. Teprve když jsme zůstali sami, podíval se opět na mne. S očekáváním.

„Nebyla jsem tak docela upřímná,“ přiznala jsem. „Chci, abyste svou laboratoř přestěhoval sem, do paláce, a…“

„Mě nejde koupit,“ přerušil mě. Až potom dodal: „Vaše Veličenstvo.“

Aha, takže o svou aroganci tak úplně nepřišel. Dobře.

Přikývla jsem. „Neměla jsem to v úmyslu. Ale jak vidíte, věřím ve vaši práci. Věřila jsem, od té chvíle, kdy jsem měla možnost sledovat vaši demonstraci před mým otcem přede dvěma lety.“

Tmavě modré oči se mu rozšířily, když jsem otevřela zásuvku ve stole a vytáhla naněkolikrát přeložený kapesník. Položila jsem ho na stůl. Jeho obsah se trochu pohnul. Byla to jen moje představa, nebo jsem opravdu stále slyšela jeho syčení? Cítila slabý kovový zápach, starý a zatuchlý?

Breandan ó Cuilinn zíral na kapesník. „Co to je?“

„Váš kovový hranol,“ sdělila jsem mu. „Ten, který jste poslal dopředu v čase, když jste tu byl naposledy.“

„Jak jste…“

„Počkala jsem.“ Nevadí, že jsem nevěděla, na co čekat a kdy. Podstata byla pravdivá. „Hranol se objevil několik okamžiků poté, co jste odešel. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“

Pečlivě jsem kapesník rozbalila, vrstvu po vrstvě, dokud látka neležela rozložená na ploše stolu. Uprostřed se vršila hrstka prachu, nyní již o trochu menší. Doktor ó Cuilinn natáhl ruku, ale pak ji zase stáhl zpět. Zadíval se na mě. „Co chcete?“

Žádné zdvořilosti. Bylo mi to vcelku jedno.

„Chci, abyste pokračoval ve svém výzkumu,“ oznámila jsem mu. „Jsem ochotná přidělit vám vydatnou podporu. Připadalo by mi ale jednodušší, kdybychom mohli eliminovat všechny ty písaře, tajemníky a ostatní prostředníky.“

Tvář se mu uvolnila a z čelistí se vytratilo napětí. „Myslím, že rozumím. Ale, Vaše Veličenstvo, pokud opravdu chcete, abych pokračoval ve své práci – a věnoval se jí absolutně, nejen ve volných chvílích, jako tomu bylo v předešlých letech – budu vyžadovat nemálo vybavení. A peněz.“

Tváře mu rozjasnila nenápadná růž. Všimla jsem si, že má pihy.

„Rozumím,“ řekla jsem. „Prosím, povězte mi, co jste objevil doposud. A čeho doufáte, že dosáhnete v budoucnu.“

– Řekl mi toho mnohem víc, než co jsem dokázala pochopit. Během hovoru o použití bezuhlíkatých předmětů z chrómu při experimentech, které vedly k menší korozi, upíjel čaj a téměř o tom nevěděl. Poslední pokusy s materiálem vedly k objemnějším prachovým vločkám a občas i k celým fragmentům samotného kovu. To samo ale, jak mi říkal, bylo bezpředmětné šlo jen o zařízení pro prokázání konceptu. To, čeho potřeboval dosáhnout, bylo snížení rizika samotné cesty časem. Ve skutečnosti – a zde se jeho pohled rozostřil, jako by onu myšlenku sledoval ve všech jejích variantách – by chtěl hledat způsoby, jak předměty uvnitř komory odstínit úplně. Kombinace těchto dvou větví výzkumu…

„A co minulost?“ zeptala jsem se.

„Co s minulostí?“ zeptal se.

Následovala chvíle rozpačitého mlčení.

„Chcete změnit minulost?“ ujistil se. „Proč? Nebo se jedná o intriku s nějakým politickým cílem?“

„To nemám v úmyslu. Jen bych chtěla…“

„…to, co chtějí všichni,“ prohlásil zahořkle.

„Pokud máte za to, že vám budu klást nějaké podmínky, mýlíte se,“ odvětila jsem rázně.

Poprvé se zdálo, že mě vůbec vnímá: „Ne, tak jsem to nemyslel…“

„Myslel,“ zkonstatovala jsem. „Ale to nevadí. Jsem si jistá, že mezi námi můžeme dojít k nějaké dohodě. Vy chcete peníze.

Já chci pokračovat v odkazu svého otce, co se týká vědeckého pokroku.“

Na rtech se mu objevil úsměv. „Chápu. Dobře. Souhlasím, Vaše Veličenstvo. Myslím, že se může naplnit váš i můj cíl.“

* * *

Příkazy, ačkoliv snadno vyslovené, nemusí být tak snadné provést. Doktor ó Cuilinn neměl žádné nesplacené závazky vůči žádnému majiteli půdy nebo univerzitě, měl ale mimořádně velké množství záznamů a vybavení, které bylo třeba převézt z Awveline City do Cill Cannigu, Měsíc si vyžádalo pouhé projednání, kterou část paláce vyhradit pro jeho práci. Dva další zabrala doprava zařízení do paláce a následné uspořádávání, dokud nebyl zcela spokojen. Arogantní člověk. Myslela jsem si, že je to dobrá vlastnost, ale zjistila jsem, že se ve mně zvedá vlna vzteku vždy, když správce nebo tajemník zmínili ó Cuilinnovo jméno.

Naneštěstí to nebyly moje jediné starosti.

„Říkáte, že ten chlapík…“

„…vědec,“ zamumlala jsem.

„…ten vědec má klíč k času?“

Uplynulo sedm měsíců od chvíle, kdy se doktor ó Cuilinn usadil na Cill Cannigu. Snídala jsem s lordem Tallonem, vysoce postaveným členem Kongresu Éireannu – starším mužem, zvyklým na požitky přinášené funkcí a věkem. Nebyl tu sám, ostatní sloužili ale jen jako doplněk jeho přítomnosti.

„Zkoumá ho,“ odvětila jsem trpělivě.

Moje trpělivost byla zřejmě příliš průhledná.

„Kráčí po stezkách času,“ pronesl Tallon.

Projelo mnou zachvění, i když jsem dobře věděla, že použil jen výraz ze starých legend.

„Je to vědec,“ řekla jsem. „Zkoumá možnosti.“

„Se značnými náklady,“ ozval se někdo jiný. Vybavila jsem si ho – lord Begley, nováček, který do Kongresu nastoupil po smrti svého otce. Ctižádostivý, s pověstí chytrého muže. Připojil se ke Komisi pro hospodářské a peněžní záležitosti.

„Vyjádřete se jasněji,“ vyzvala jsem ho varovně.

Ostatní členové Kongresu se při tomto tónu zachvěli, ale samotný Begley se tvářil, že si ničeho nevšiml. „Finance utracené na výzkum doktora ó Cuilinna plynou z veřejných účtů, Vaše Veličenstvo. A součástí povinností komise je tyto účty přezkoumávat. Jen bychom rádi vyjádřili své znepokojení nad tak neomezeným…“

„Bankrot nám v nejbližší době nehrozí.“ Stálo mě velké úsilí nezvednout hlas.

„Nikoliv, ale jak víte, Vaše Veličenstvo, z Kontinentu přicházejí znepokojivé zvěsti násobené podobně znepokojivými zvěstmi i z našeho území. Potřebujeme výhodu, ať už ekonomickou, politickou či…“ Zde mi nabídl úlisný úsměv, „…či výhodu vědeckou a konkrétní.“

„Máte na mysli zbraň,“ prohlásila jsem.

Sklonil hlavu. „Ať už si to přejete nazvat jakkoliv, Vaše Veličenstvo.“

Prohlížela jsem si muže před sebou s narůstajícím hněvem. Citlivost zjevně nebyla součástí jeho projevu. Pokud bych mu nedala záruky, které chtěl, on a jeho komise by učinili vše, aby ó Cuilinnův projekt zničili. I když jsem si v uplynulém roce vybudovala jistou míru autority, nemohla jsem si dovolit tyto muže urážet či ignorovat, bez ohledu na to, jak moc jsem si to přála.

Musíš dělat ústupky, dodal hlas mého otce. Má jistý vliv. Také je rozhodnutý ho navýšit a má na to prostředky.

Tu noc při vzácném soukromém jednání s Adriánem Dee jsem onu záležitost opět otevřela. I když věděl vše o Begleyho výzvě a ó Cuilinnovi samotném, všechno jsem shrnula, od ó Cuilinnovy první návštěvy před třemi lety až po Begleyho řeč.

„Požaduje záruku,“ řekl Dee.

„To vím,“ odvětila jsem. „Jen jsem chtěla znát váš názor na tuto věc. Jako přítele,“ dodala jsem tišším hlasem.

Jeho výraz zůstal neměnný, i když jsem si všimla zrychleného pulzu a jiných náznaků sotva viditelných ve všudypřítomném plynovém světle.

„Pokud si přejete znát můj názor,“ uvažoval, „tak vám ho poskytnu. Utrácejte peníze za jeho výzkum, pokud věříte, že je to nezbytné a správné pro Éireann. Nebo pro vás. Ale neslibujte nic vašemu Kongresu. Jinak porušíte slib, který jste dala jemu.“

Nemusela jsem se ptát, jak to věděl. Věděl všechno.

„Děkuji,“ zašeptala jsem.

„Není nutné mi děkovat, Vaše Veličenstvo.“

Mou pozornost upoutal nezvyklý tón jeho hlasu. Zvedla jsem hlavu.

Ale Adrian Dee se už zvedal a ukláněl – hluboká ladná úklona vyjadřující loajalitu, poslušnost a všechny vlastnosti, které jsem u něj milovala.

A za které jsem ho proklínala.

O samotě jsem potom nad onou záležitostí uvažovala. Problém byl, že Begleyho názor měl něco do sebe. Naše spojenectví s Frankonií zpečetěné smlouvami a krevními pouty zajišťovalo už po desetiletí naši bezpečnost. Nyní ale frankonský král ztrácel půdu pod nohama a elektoři vyjadřovali nesouhlas s jeho následníkem. Turecké státy byly zapletené do další následnické bitvy. Americký experiment se zvrhl v občanskou válku. Pruské státy a Holendská říše tlačily na hranice našich kolonií v Africe a na Hindském poloostrově. Austrijská říše, která se už celá desetiletí rozpadala, nebyla v posledních křečích o nic méně nebezpečná než dříve.

Potřebovali jsme prostředky jak udržet svou dominanci.

„Svoje sliby nevezmu zpět,“ sdělila jsem doktoru ó Cuilinnovi.

Nezdál se překvapený, když jsem se mu zmínila o tom, o čem se mluví.

„Vždycky to tak bylo,“ prohlásil. „Mluvte o vědě a někdo jiný začne mluvit o válce.“

A potom, jako bych se o nějakých obtížích vůbec nezmínila, pokračoval v popisu svých nejnovějších objevů. Udělal velký pokrok v mapování časových zlomů. Zdálo se, že jich přibývá, když se nedalo určit proč. Největší svazek se nacházel nad Awveline City, další se soustředily v okolí Osraighe a v severních provinciích. Vedl korespondenci s vědci na Kontinentu, aby zjistil, jestli nějaké objevili. Ať už byly jakéhokoliv původu, říkal, představovaly slabé místo v tkanivu času. Pokud byly jeho teorie správné, mohl je použít jako cesty mezi jednotlivými roky.

„Stezky v čase?“ zeptala jsem se.

„Možná. Potřebuji víc času, než budu moci cokoliv tvrdit s jistotou.“

„Samozřejmě,“ zamumlala jsem.

Ve vědě není žádná jistota, jak jsem věděla ‚Stejně tak v politice. Tak či tak jsem zprávy doktora ó Cuilinna pročítala s větší dychtivostí, než bylo, jak jsem tušila, na místě. A i když jsem to nenáviděla, musela jsem hrát roli smírčího zprostředkovatele směrem k lordu Begleymu a jeho frakci. Ale kam to mělo dospět?

Hlodala ve mně nejistota I kvůli tomu jsem požádala všechny své rádce o jejich názor.

„Mějte na paměti svého otce,“ kladl mi na srdce kord Melville.

„Mějte na paměti nejdelší cestu,“ pravil lord Kiley.

A můj nebližší přítel: „Mějte na paměti, jak si přejete, aby si vás ostatní pamatovali.“

„Vy se takto rozhodujete?“ zeptala jsem se Adriana Dee.

Neodpověděl mi. A já na něj nenaléhala.

Na podzim následujícího roku jsem měla několik odpovědí, z nichž mi ale ani jedna nepřipadala jako ta pravá.

„Povězte mi ještě jednou,“ vyzvala jsem ó Cuilinna, „čeho jste dosáhl.“

Několik okamžiků jsme se dívali jeden na druhého. Neměl rád, když se mu kladly otázky – to bylo jasné hned. Ale stejně tak jsem já neměla ráda výmluvy a kličky.

Nakonec sklonil hlavu.

„Dosáhli jsme pokroku, Vaše Veličenstvo.“

„Jak velkého?“

„Velkého.“

„Tak mi ho předveďte.“

Nyní byl jeho hněv neoddiskutovatelný. „Proč? Protože chcete dobrou návratnost vaší investice?“

Postavila jsem jeho upřeným očím svůj vlastní pohled. „Proč ne? Nebo jste tak nadán Bohem a Gaiou, že je ode mě příliš troufalé po vás něco takového žádat?“

Vydal ze sebe chraptivý smích. „Ach tak. Měl jsem vědět…“ A potom, ještě než můj hněv stačil chytit žhavějším plamenem, dodal: „Vaše Veličenstvo, jsem nevděčný a arogantní tvor. Omlouvám se za to. Dovolte mi předvést vám, co jste si koupila za svou velkorysost.“

Provedl mě přes místnost, kde se odehrával rozhovor, řadou uzounkých chodeb až do nepoužívaného křídla paláce. Téměř nepoužívaného, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila množství posledních úprav. Určitě je dopředu dojednal s mým tajemníkem. Anebo taky ne. Vzpomínám si, jak jsem jednou řekla: Udělejte vše, co je potřeba.

Vešli jsme do obrovské, jasně osvětlené laboratoře lemované policemi a skříňkami. Na lavicích sedělo několik asistentů. Při našem vstupu vzhlédli a chystali se vstát, pokynula jsem jim ale, že můžou zůstat sedět. Doktor ó Cuilinn se mi držel v patách, když jsem místností procházela Většinu polic zabíraly krabice s materiálem, všechny pečlivě označené, na jiných ale stály knihy a složky, nedokončené repliky původního stroje a několik podivných zařízení, která jsem nedokázala zařadit. Na vzdálenějším konci se nahromadily další police a další skříně – před nimi stál velký psací stůl s úhledně uspořádanými sešity se záznamy a sady nástrojů v uspořádaných sloupcích.

To všechno ustoupilo do pozadí, když přede mne ó Cuilinn přivezl svůj přístroj.

Chobotnice, pomyslela jsem si.

Ale tahle chobotnice zastínila všechno ostatní.

Byla třikrát tak velká jako člověk, zlatá, vyleštěná a ze všech stran obalená zářícími skleněnými trubicemi. V trubicích bylo ještě víc drátů než posledně. Pod lavicí se krčila obrovská kostka s bateriemi, nebo kdo ví s čím, a po jedné straně stály další kostky v olověných pouzdrech, připojené pupečními šňůrami kabelů. Vzduch v místnosti působil zatuchle a vyčpěle a byl nabitý elektřinou.

Doktor ó Cuilinn si dřepl na zem a trhnutím otevřel zásuvku.

„Měl jsem v úmyslu vám to ukázat už dříve, ale…“

Aniž by dokončil vysvětlení, vyňal Breandan ó Cuilinn ze zásuvky malý předmět. Byl to balon, i s košem, pečlivě, vypracovaný z ryzího zlata a stříbra. Umělecké provedení a řemeslná dokonalost. Potom, jako by ho něco inspirovalo, sáhl po jedné z knih na psacím stole. Stiskl tlačítko a ústa chobotnice se rozevřela. Umístil oba předměty dovnitř, stiskl stejné tlačítko ještě jednou a rychle ustoupil dozadu.

Chobotnice ústa zase zavřela

„Trpělivost,“ požádal dřív, než jsem stihla cokoliv říct.

Jeden okamžik, pak druhý. Stejně jako předtím mě začala mravenčit kůže a ve vzduchu začalo být cítit napětí.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

Laboratoří zazněl tón, jako by někdo zahrál na gigantickou strunu. Zatímco jsem čekala, cítila jsem, jak mi tepe krev v žilách. Její rytmus převzala i Breandanova ruka svírající mou. Poslal pryč své asistenty, uvědomila jsem si opožděně, a pulz se mi ještě zrychlil.

„Poslal jsem je dopředu v čase,“ zašeptal.

Na to jsem neměla žádnou odpověď, jen hloupé: „Jak daleko?“

„Jeden rok.“

„Proč tak, daleko?“

„Abych si dokázal, že to jde. A všem ostatním. Vám.“

Oba jsme rychle a vzrušeně dýchali. Nedokážu povědět, kdo z nás se k tomu druhému otočil jako první. Všechno, nač si pamatuji, je, že se naše rty setkaly a krátce přitiskly na sebe. Znovu se přitiskly a tentokrát se nerozdělily, na nekonečně dlouhý okamžik. Až když jsme polibek přerušili, abychom se mohli nadechnout, jsem si uvědomila, že nechci přestat. Dlaní jsem mu zajela za krk. On mě oběma rukama uchopil kolem pasu. Trvalo to dlouho a dlouho a nic z toho mi nestačilo.

Konečně se odtáhl. Tvář měl rudou a oči tak tmavé, až se zdálo, že jsou černé.

„Už jsem si toho dovolil moc.“

Hlas se mu zadrhával a kolísal.

„Ani zdaleka ne dost,“ odporovala jsem já.

* * *

Ani na mém lůžku uprostřed polibků se nedokázal zdržet vyprávění o svém výzkumu. „Musí existovat nějaká cesta,“ mumlal si, když mi prsty přejížděl po bocích. Dlaně měl chladné a zanechávaly za sebou stopu husí kůže. Zbytek jeho těla byl jako požár v zimě.

„Cesta k čemu?“ zeptala jsem se, když nepokračoval.

„Jak odeslat dopředu v čase člověka jako kurýra do budoucnosti.“

Všimla jsem si, že na mé pleti vytváří nějaký vzor. Matematickou rovnici, schéma nové chobotnice, stezku časem pro svého imaginárního kurýra V břiše mě zalechtal smích. Když mě znovu políbil, nebylo pochyb o tom, že veškerá jeho pozornost je soustředěna na mě, a smích se změnil ve výraznější pocit. Téměř bolestivý.

„Děje se něco?“ zašeptal.

„Nic. Vůbec nic. Povídej mi o těch kurýrech.“

Dechem mě šimral na bradě. „Budou jako běžci z dob staré říše. Ale cestovat budou časem místo po prašných silnicích.“

„Časové zlomy? Ale co když se uzavřou?“

Na chvíli se odmlčel. Ucítila jsem, jak se jeho pozornost stáhla do jakési tajné citadely v jeho nitru. Čekala jsem.

„To záleží na povaze zlomu,“ odpověděl konečně. „Pokud jsou mé teorie správné, mohou vystupovat do budoucnosti či do minulosti, ať už je jejich konec kdekoliv a kdykoliv. Jiní ale tvrdí, že časové zlomy poukazují na paralelní dějiny. Je možné, že moji kurýři by uvázli v jiném teď.“

Zatímco hovořil, vstal a bezmyšlenkovitě se začal oblékat. Zdržel se jen, aby mě políbil, a vzápětí už proplouval dveřmi. Povzdechla jsem si. Posedlost. A přesto jsme si byli tak podobní. Už mě napadlo, že bych tyto možnosti probrala se svými rádci. Nějako zbraň, ale určitě jako způsob, jak udržet naši dominanci – jak to delikátně vyjádřil lord Begley.

Když jsem vycházela ze svých soukromých komnat, něco mě zastavilo.

V předpokoji stál Adrian Dee. Bylo už pozdě a místnost tonula ve stínech. Nepotřebovala jsem ale světlo slunce či lucerny, abych přečetla jeho výraz, který byl chladný a vzdálený jako koruny holých stromů uprostřed zimy.

* * *

Ve vzpomínkách na ony dny – vzpomínkách zastřených a roztříštěných pozdějšími událostmi – mi připadá, že jsem nedělala nic, jen ležela v posteli s Breandanem ó Cuilinnem, pohlcená tělesnými požitky a hovory o matematice a vlastnostech času. Ve skutečnosti jsem trávila většinu hodin tak jako vždy, vykonávala práci královny, zatímco Breandan se probíral bezpočtem pojednání a monografií objednaných z univerzit po celém civilizovaném světě, od Švédska přes Írán až po Mayskou říši v Americe. Když přišel za mnou, hovořil o jistých teoriích poukazujících na časové zlomy ve velkých nadmořských výškách. Najala jsem inženýry na konstrukci speciálního balonu s masivními koši, které by unesly Breandanova vybavení. Jak plynuly měsíce, nastudoval Breandan vše o balonech stejně důkladně, jako studoval všechno ostatní. Lidé ho brzy začali nazývat odborníkem i v tomto směru.

Říkalo se také, že je mým milencem, což byla pravda.

Já náš vztah označovala za přátelský.

„Vaše Veličenstvo.“

Adrian Dee dorazil na naši každodenní poradu. Od toho dne, kdy jsem ho potkala před soukromými komnatami, se věnoval čistě záležitostem dvora a Éireanmi. Už žádné soukromé porady, žádné náhlé projevy intimity, ani u mě, ani u něj. Byli jsme jako dva cizinci.

Adrian Dee mi mlčky předal svou úhledně sepsanou zprávu. Právě tak mlčky jsem ji přijala.

Každý druhý den zopakoval tutéž větu – doufá, že hlášení je úplné, ale pokud bych měla libovolné otázky, bude mi k dispozici.

Dnes ale zaváhal. „Vaše Veličenstvo…“

Čekala jsem. „Ano, poručíku?“

Ať už jsem čekala cokoliv, tak ne slova, jež následovala

„Došlo k vraždě. Na Awvelinské univerzitě.“

„K vraždě?“ Kůže mi najednou ochladla

„K několika“ odpověděl a pak rychle dodal. „Nikdo ve spojení se dvorem.“

Až v tu chvíli jsem si vzpomenula, že na univerzitě studovaly děti několika rádců a členů Kongresu. „A kdo tedy?“

„Studenti – nemálo z nich s dobrými konexemi a z vlivných rodin. V tom ale není problém. Místnímu četnictvu se nedaří případ vyřešit. Město propadá panice a bojím se, že se tato panika rozšíří i na blízký venkov.“ Odmlčel se a zadíval se stranou. Obličej měl bledý a stažený. Dodal: „Ty vraždy byly krvavé a… nezvyklé.“

Bez ohledu na svou vlastní reakci dokázal dát Adrian Dee dohromady a sdělit mi přesné verbální hlášení. Čtyři studenti rozsekaní na krvavé kusy, těla ponechána na odiv. Už se šířily zvěsti. Někdo tvrdil, že se jedná o práci jakéhosi gangu. Jiní si šeptali o rozsáhlejším spiknutí. Mluvilo se anglijských disidentech a dokonce o špionech z Pruských států. Všechno to byly samozřejmě nesmysly, ale panika a fámy se vždy neřídí jen rozumem.

„Chci, abyste dohlížel na vyšetřování,“ přerušila jsem ho. „Přidělte detektiva z královské policie, aby spolupracoval s četníky – někoho, komu věříte. Ať posílá pravidelná hlášení o postupu. A dejte o tom vědět i novinám.“

Pohled Adriana Dee se střetl s mým. Jen na ten malý okamžik z jeho výrazu zmizela odtažitost. Opět z nás byli přátelé a spojenci. Zvláštní bylo, jak mě ten pohled povzbudil na duši.

Ale má úleva neměla dlouhého trvání. Za jediný úder srdce se jeho tvář opět vyprázdnila. Toporně přikývl, odvrátil se a řekl: „Jak si přejete, Vaše Veličenstvo. Okamžitě splním vaše příkazy.“

Byl pryč ještě dřív, než domluvil. Zanechal mě vyděšenou a podrážděnou. Potom jsem za sebou zaslechla zašustění a na rameno mi dosedla čísi dlaň.

„Áine.“

Byl to Breandan v pomačkaných šatech ze včerejšího dne a s ústy roztaženými ve vřelém úsměvu. Aha Dobře. Otočila jsem se do jeho náruče, vděčná za teplé objetí.

„Na Awvelinské univerzitě došlo k nějakým vraždám.“ oznámila jsem mu. „Několik studentů.“

„A tak jsi poslala svého poručíka, aby ten problém vyřešil.“

„Ne tak docela Teď…“

Když jsem ale vzhlédla Breandanův pohled se už rozostřil. Díval se skrze mne, ven z okna Nejspíš ho vyrušil náhlý vhled do výkresů jeho stroje. Chtělo se mi s ním zatřást, stáhnout jeho pozornost zpět z jeho vnitřního světa do této přítomnosti. Ale neudělala jsem to. Můj první dojem, před těmi mnoha lety, byl správný. Muž jako Breandan Reid ó Cuilinn mohl mít ve svém životě jen jedinou posedlost. Všechno ostatní bylo jen dočasné rozptýlení.

A ty jsi na tom z větší části stejně. Je to tvůj milenec, ne skutečný partner.

Ne, opravila jsem se. Přítel.

Nemůžeš si dovolit mít přátele.

Tato slova se mi vybavila z pradávné lekce od mého otce, krále. Pohádala jsem se s ním kvůli jeho nové milence, vyhlášené básnířce zprvu pozvané na Cill Cannig pro kvality jejího díla která tu ale zůstala, protože si otec přál její společnost. Zlobila jsem se na něj několik měsíců.

Schází mi.

Trhla jsem sebou a vymanila se z Breandanových paží. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Nespala jsem dnes dobře. A ještě mám hodně práce. Čeká mě hlášení od poručíka Dee.“

„Ano,“ prohlásil Breandan měkce. „Myslím, že rozumím.“

Naše láska se po té příhodě změnila Nebo jsem spíš začala vidět věci jasněji. A ano, zajisté – líbal mě stále právě tak něžně. A zajisté – pozvání na mé lůžko dostával právě tak často jako dřív. Ale naše první naléhavá vášeň už pominula. Breandan trávil více času v laboratoři. Já se nechala zavalit svou prací.

Moji rádci tuto změnu schvalovali. Žádný z nich otevřeně nic nenamítal – tradice králů a královen a jejich milenců a milenek byla starší než Éireann sám – ale nyní jsem si povšimla jak lord Kiley při schůzkách Rady souhlasně pokyvuje a lord Bierne se už netváří jako někdo, kdo můj názor bere sotva na vědomí. Lord Vincent, pravda, se i nadále choval převážně zasněně. Kouřil opium a tento zvyk se od smrti mého otce ještě zhoršil. Brzy ho budu muset nahradit někým jiným.

Co se týče poručíka Dee… I nadále zůstával řádným důstojníkem královské policie, ale jeho chování už nebylo tak upjaté a naše rozhovor}’ ne tak bolestivě strnulé.

Tak uplynulo léto. Hlášení z královské policie o vraždách v Awveline City nebyla ani dobrá, ani špatná: vraždy ustaly, ale četnictvo v Awveline City přerušilo vyšetřování pro nedostatek důkazů. Frankonský král zemřel a elektoři teď byli zamčení v palácových sklepeních, dokud nezvolí jeho nástupce. V Tureckých státech zavraždili dalšího z následníků. Ale vyjednávání s Holendskou říší nakonec měla svůj význam, a tak bylo možné vytvořit novou alianci, která vyvážila pruskou hrozbu.

Breandan v té době o svém výzkumu skoro nemluvil. O tom, že píše pojednání o časových zlomech ve svrchní atmosféře, jsem se dověděla až z oficiálních hlášení, ne od něj. Vyrobil nový balon s použitím nových technologií, které vzešly z jeho experimentů – naváděný balon s uzavřeným košem a stlačeným kyslíkem uchovávaným v železných tlakových láhvích.

„Kdybych mohl letět ke hvězdám, udělal bych to,“ svěřil se mi v jedné ze vzácných chvilek intimity.

„Ale vrátil by ses vůbec?“ zamumlala jsem.

Přetočil se a položil mi obě dlaně na tváře. „Ano,“ vydechl. „Ano, vrátil bych se.“

Ke svému studu a lítosti jsem nedokázala najít vhodnou odpověď.

Musel mi číst myšlenky z tváře, protože se smutně usmál, letmo mě políbil a zvedl se, aby začal svůj den. V době, kdy jsem se umývala a oblékala, on už dojídal snídani a mizel do své laboratoře. Služebné odklidily špinavé nádobí a přinesly mi čerstvou kávu a teplý chléb. Snídala jsem a kontrolovala přitom svůj rozvrh. Ale mé myšlenky byly rozptýlené mezi mé závazky královny a poslední okamžiky s Breandanem ó Cuilinnem.

(Miluje mě. To jsem nečekala)

(A já jeho lásku neopětuji.)

Z uvažování mě vyrušilo hlasité zaklepání na dveře. Než jsem stihla cokoliv vyslovit, vrazil do místnosti Adrian Dee. Zavřel za sebou dveře a zamkl je. Tvář měl bledou a staženou tak, že jsem okamžitě vstala a rozběhla se k němu – zdálo se, že bude potřebovat pomoci dovést ke křeslu. Mávnutím ruky dal ale najevo, že to nebude nutné. „Vaše Veličenstvo. Došlo k další vraždě. V Awveline City. Dcera lorda Kileyho.“

Zhroutila jsem se na nebližší židli. „Dcera lorda Kileyho. Kdy? Jak?“

„Zpráva dorazila teprve před půl hodinou,“ pokračoval Dee. „Telegram od četnictva Předpokládají, že jde o stejného vraha jako předtím.“ Tišším hlasem pak dodal: „Správce našel její tělo za úsvitu poblíž kolejí. Hlášení je… nepěkné.“

Žaludek se mi nebezpečně zahýbal. Četla jsem si podrobné zprávy o těch předchozích vraždách. „Kde je lord Kiley?“

„Ve svých komnatách.“

S Adriánem těsně za zády jsem se rozběhla do komnat lorda Kileyho. I když byl teplý zářijový den, sluhové zapálili oheň a zatáhli závěsy. Hořela zde jediná plynová lampa a její bledě žluté světlo sotva pronikalo okolním šerem. Lord Kiley seděl strnule na jednom z křesel, s bradou opřenou o hruď a pažemi svěšenými podél boků.

Jako by byl mrtvý, pomyslela jsem si. Klekla jsem si lordu Kileymu k nohám. Projel mnou záchvěv úlevy, když jsem si všimla, že se mu hruď mělce zvedá a klesá.

I tak byla ale smrt v místnosti přítomna.

„Lorde Kiley,“ oslovila jsem ho.

Žádná reakce.

„Lorde Kiley,“ oslovila jsem ho. „Vraha najdeme, i kdyby to mělo stát cokoliv. Přísahám, že se o to postarám. Při Kristově milosrdenství, při krvi, kterou jsem pila při korunovaci. Slyšíte mě? Pošlu poručíka Dee, aby vyšetřování vedl.“

Lordu Kileymu hlasitě zapraskaly obratle, když pomalu zvedl hlavu. „Vaše Veličenstvo,“ zašeptal. „Poručík Dee mi to už oznámil.“ S viditelným úsilím stočil pohled k Adrianu Dee. „Nějaký šílenec zavraždil mou dceru, poručíku Dee,“ pronesl tichým strašidelným hlasem. „Maniak.“ Potom se otřásl a já zahlédla znovu stín jeho starého já. Temné oči se mu přivřely. „Najděte ho, poručíku. Najděte ho a předejte spravedlnosti.“

„Slibuji, můj pane.“

Adrian Dee okamžitě odjel. Zrušila jsem ostatní schůzky, abych mohla zůstat s lordem Kileym, dokud se jeho manželka a zbývající děti nevrátily ze svých panství. Později jsem se svým tajemníkem sepsala pečlivě formulované oznámení o tragédii, ve kterém jsem neopomněla zdůraznit, že na případ bude až do vyřešení dohlížet vysoký důstojník královské policie. Poté následoval snad tucet či ještě více setkání se zbývajícími rádci. S lordem Biernem bylo potřeba probrat, kdo v mezidobí převezme povinnosti lorda Kileyho, a se zástupcem lorda Vincenta, lordem Paorem, prodiskutovat možnost vazby na teroristy.

O mnoho hodin později jsem se vyčerpaná vrátila do svých komnat a svalila se do nejbližšího křesla. Sluhové mi na stole nechali podnos s přikrytým jídlem. Chléb a polévka Chlazená voda chutnala po drcené mátě. Nalila jsem si sklenici a vypila ji. I když jsem neměla vůbec chuť, přinutila jsem se k jídlu. Den se ještě ani zdaleka neblížil ke svému konci.

– Další voda. Potom jeden šálek horkého čaje za druhým, dokud se mi nepročistila hlava. Až potom jsem si všimla, že zvony odbíjejí poledne. Zvláštní – touhle dobou už mělo určitě zapadat slunce. Ale nebylo tomu tak, okny dovnitř zářilo jasné polední světlo. V této místnosti se nic nezměnilo – stejný elegantní nábytek, stejně jasný a pokojný prostor, který jsem tak milovala – a přesto už i sem vpadl stín smrti.

Přála bych si, aby tu byl Adrian.

Ale nebyl. Byl už v Awveline City, na můj příkaz, a pátral po vrahovi Mae ve Kileyové.

Natáhla jsem ruku po zvonku – napadlo mě, že by se Breandan mohl na hodinku utrhnout od své práce – toužila jsem po jeho společnosti. Projednou by mi jeho nevšímavost vůči státním záležitostem přinesla úlevu. Pohybem jsem při tom odhalila obálku zanechanou na stole. Zahlédla jsem Breandanův rukopis a své jméno. Roztrhla jsem ji.

Áine, má lásko. Nebuď překvapená mým dnešním zdánlivým zmizením. Pokud se můj experiment vydaří, uvidíš do týdne nejpřesvědčivější a nejjasnější důkaz mého dlouholetého výzkumu…

Zbytek dopisu jsem stěží vnímala Něco o stezkách v čase, o nebezpečích a nutnosti jim čelit před všemi ostatními vědci. O vděčnosti. O lásce. Nevím, o čem všem ještě, protože jsem dopis upustila na podlahu a rozběhla se k oknům. Až teď jsem si vzpomněla, jak mluvil o objevu nových časových zlomů mezi Awveline City a Qsraighem a o posledním příhodném dni v roce.

Jeho balon, napadlo mě. Byl dost velký, aby unesl jeho stroj.

„Breandane!“

Otevřela jsem okna dokořán. Přede mnou se rozprostřely zlaté vížky a věže Cill Cannigu, pode mnou se zelenala zahrada plná letních růží. Můj pohled to všechno přelétl a potom se prudce zvedl k obloze. Ano, tam mezi nejvyššími věžemi se do široka rozprostírala nebeská modř. A proti její rozloze se vznášel jasně červený kruh, obrovský a majestátní.

Kruh se zmenšoval, jak balon stoupal výš a výš. Nemohla jsem se pohnout, stěží jsem dýchala Výš. Ještě výš. Teď už z knihu zbylo sotva víc než černá tečka Slunce mě oslepovalo, ale nemohla jsem spustit zrak.

Breandane, doufám…

Tečka zmizela. Vyšlehl jasný záblesk a oslnil mě. Zamrkala jsem.

A nic dalšího jsem už neviděla

* * *

O následujících několika týdnech se toho nedá moc říct – nebo spíš velmi málo z těch týdnů zůstává skutečné.

Vím dobře, že to zní šíleně. Pokusím se to vysvětlit.

Najít všechny zbytky vraku Breandanova balonu zabralo několik dní. Při pádu se koš rozpadl na kusy, které se rozptýlily na velké ploše. Královská policie dokázala určit, že nejprve došlo ke vznícení a následně k explozi zásobníků kyslíku, které způsobily, že plameny byly ještě žhavější. Z Breandanovy zlaté chobotnice zbyly jen zuhelnatělé trosky. Z Breandana samotného ani to ne.

Policejní velitelství a četnictvo pátraly deset dní, ale nenašly se žádné známky po těle ani kostech.

Tu noc jsem si nechala přinést dvě láhve vína a služebnictvo jsem propustila brzy. A potom pila a pila dokud oheň nevychladl a chlad se nezaťal do mé kůže i přes vrstvy vlněného plátna. Jednou, kolem půlnoci, jsem svého tajemníka málem požádala, aby poslal telegram Adrianu Dee. Ale věděla jsem, že by to byla strašlivá chyba. Adrian by odmítl opustit vyšetřování vraždy jen proto, aby mě utěšil. Měl svou čest a pocit odpovědnosti.

Stejně jako já.

A tak jsem nechala pití a vrhla se na lůžko, kde jsem upadla do neklidného spánku. Mé sny sestávaly z roztříštěných obrazů posledních pěti let – mého prvního rozhovoru s Adriánem Dee, zlaté chobotnice a zbytků železného prášku, Breandanovy tváře zářící radostí, když vložil miniaturní balon do svého nového gigantického stroje. Lorda Kileyho strnulého jako loutka poté, co se doslechl o brutální vraždě své dcery.

Těsně před úsvitem mě probudilo skřípání větví za mým oknem. Bylo studené šedé říjnové ráno. Obloha plakala dešťové kapky. Jedna z mých komorných nechala okno částečně otevřené, takže místností profukoval sychravý vítr a přinášel s sebou pach tlejícího listí. Hlava mě po víně bolela. Doškobrtala jsem k oknu, abych ho zavřela. Zastavila jsem se a zamrkala aby se mi vyjasnil zrak. Cill Cannig pode mnou vypadal stejně jako každý podzimní den. Kolem poletovalo hnědé listí v barvě mědi. Strohé a černé stromy trčely proti jednotvárně šedému nebi. Byl to pocit umírajícího světa

(I když Gaia i Bůh nás učí, že znovuzrození je naším právem.)

Teď. Následující okamžiky jsem se pokusila popsat několikrát. Žádný z těch popisů neodpovídá tomu, co si pamatuji.

I když samotný koncept paměti‘ je v tomto případě velmi mlhavý.

Jenom vám prostě zkusím vypovědět, co se stalo.

Byl chladný sychravý říjnový úsvit. Stála jsem u okna, jak už jsem řekla. Takhle brzy ráno nic ve světě nepoukazovalo na lidskou přítomnost s výjimkou několika kadeří kouře nad kuchyňským křídlem. A já – já si přála, abych mohla změnit něco z toho, co se stalo v posledních několika týdnech. Nebo měsících. Nebo letech.

A potom se mě náhle zmocnila trýznivá bolest. Pohled se mi rozostřil a zamlžil. To je tím vínem, pomyslela jsem si nesouvisle a sevřela okenní parapet, abych se udržela na nohou.

Ale nebylo to vínem. Mrkala jsem a nadechovala se, dokud se můj žaludek neuklidnil a krajina přede mnou se zase neustálila. Byl to normální úsvit s šafránovými a indigovými čmouhami proti nevýrazné tmavé obloze a tenkou šarlatovou linkou běžící kolem obzoru. Ano i ne. Normální, ale nestálý, jako by mým vnímáním otřáslo zemětřesení. Podívala jsem se pozorněji. Tam v dálce se převalovaly mraky. Znovu se mi zvedl žaludek, jako bych stála na palubě kolébající se vzducholodi. Mraky se svinovaly do trychtýře, který směřoval rychle ke mně…

O několik hodin později jsem přišla k sobě, ležíc na podlaze ve své ložnici. Všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout, byl děsivý sen o světě upadajícím do chaosu. Podlitina nad mým levým okem mi prozradila, že jsem upadla ale když přišly moje komorné, nepamatovaly si na nic z toho podivného úsvitu. Měly ve skutečnosti potíže vybavit si vzpomínky i na předešlý den a dokonce i na minulý týden.

Následovaly další podivnosti. Dopoledne se u mě objevil lord Kiley, aby ohlásil podivnou nehodu. Poručík Adrian Dee se zhroutil v Awveline City v záchvatu šílenství. Četníci ho samozřejmě zajistili a okamžitě umístili do Sanitaria Aonach, ale zvláštní bylo hlavně to, že ani já, ani lord Kiley jsme se nemohli rozpomenout, proč jsem Adriana Dee poslala pryč ode dvora.

Pokud jsem to opravdu udělala.

Část ze mě si pamatovala na nějakou strašlivou tragédii, ale nedařilo se mi zaostřit na žádné podrobnosti. Další část mě se pamatovala na jinou tragédii, ale i ta unikala rozpomenutí se. Jak dny plynuly, přestala jsem se snažit si vzpomenout. Stačilo zajistit, aby se poručíku Dee dostalo té nejlepší péče, a naplánovat jeho případný návrat do královské policie. (I když, aby bylo jasno, doktoři v Sanitariu Aonach nebyli právě optimističtí.)

Byly to dny plné zmatku, aspoň tak jim říkám já.

A nyní k vysvětlení, jak jsem si vzpomněla na to, co se nikdy nestalo.

(Nebo vlastně stalo. Někdy. V jiném světě.)

Byl jasný mrazivý listopadový den. Výjimečně jsem měla hodinu oddychu od svých povinností. Přemohl mě nepokoj a tak, doprovázena strážemi, jsem se zatoulala daleko od svých obvyklých cestiček, pryč od veřejných galerií a audienčních síní, řadou stále se zužujících chodeb do nepoužívaného křídla paláce. Dál a dál, až k vysokým kovovým dveřím zavřeným na těžkou závoru. Probudila se ve mně zvědavost, a tak jsem strážím poručila kovovou závoru sundat. Pak jsem je nechala přede dveřmi a sama vstoupila do obrovské komnaty, která se nacházela za nimi.

Uvnitř byla tma a prázdnota. Do tváře se mi opřel závan chladného zatuchlého vzduchu. Pach něčeho starého a zapomenutého. Bodla mě nejasná vzpomínka.

Nedávno jsme palác vybavili elektrickým osvětlením. Stiskla jsem vypínač a místnost zaplavilo světlo.

Byla prázdná. Jeskyně pokrytá prachem a stíny. Ale kůže mě svědila. Udělala jsem pár dalších kroků. Všimla jsem si, že můj první dojem nebyl tak docela správný. Na jedné straně se od podlahy až po strop táhly police. A v nejbližším rohu se válelo několik cárů pomačkaného papíru, také obalených prachem, jako by je tu někdo zanechal před mnoha lety. Přede mnou se ale místnost rozevírala, nerušená žádnými překážkami. To je úžasné, pomyslela jsem si, že v Cill Cannigu může existovat tak ohromný prostor, aniž bych o tom věděla…

A tehdy jsem zahlédla jasnou skvrnu na podlaze. Sklonila jsem se, abych ji prozkoumala.

Vzduch se zachvěl. Vylekaně jsem škubla rukou zpět.

A znehybněla.

Tam, uprostřed jasné skvrny, ležel miniaturní balon a hromádka nesvázaných listů papíru. Hned jsem si všimla, že balon kdysi představoval dokonalé umělecké dílo, vytvořené ze zlata a stříbra, s obsidiánovým černým košem posázeným drobnými rubíny a smaragdy a dokonalou červenou koulí představující těleso balonu. Ale drátky spojující balon a jeho koš se zohýbaly a tečky na tělese balonu byly rozmazané, jako by ho někdo položil příliš blízko k ohni.

Odložila jsem balon stranou a zvedla listy papíru, které byly ještě podivnější. Vypadaly, jako by kdysi byly sešité do knihy, ale okraje kolem vazby byly roztržené a zbytek listů zhnědl a překryl tak nekonečné řádky úhledného tmavého rukopisu. Zvědavě jsem si prohlédla horní stranu.

18. června 1900. Cill Cannig, Osraighe. Pro Áine Lasairíonu Deveraux, královnu Éireannu a mou patronku a mecenášku v oblasti bádání o povaze budoucnosti…

Projel mnou elektrický šok. Otočila jsem prudce další stránku. Byly zde vzorce a schémata zvláštního stroje, který nepřipomínal nic, co jsem kdy předtím viděla.

Jenže já ho už viděla.

Další stránky. Další elektrické rány. Stránky pocházely z deníku, do kterého si nějaký vědec zapisoval podrobnosti o svém výzkumu. Bylo to naprosto neuvěřitelné a přitom naprosto věrohodné. Když jsem četla o balonech a cestování časem, o bateriích a zdrojích energie na základě výsledků jistých frankonských vědců, rozpoznávala jsem výrazy z hovorů mého otce o filozofii a o jistém mladém vědci s teoriemi o časových zlomech a cestách mezi přítomností a budoucností…

Časové zlomy.

Vypustila jsem dlouho zadržovaný dech.

A vzpomněla si.

Breandane, pomyslela jsem si. Breandane, co jsi to udělal?

Jenomže já jsem to věděla Nebo jsem si myslela, že to vím.

Ruce se mi třásly, když jsem papíry odkládala stranou. Vzhlédla jsem nahoru ke ztemnělému stropu, jako bych očekávala, že se na mě sesype déšť papíru s popisem neznámé minulosti a budoucnosti. V hlavě mě bodaly vzpomínky, připomínající minulost, na kterou jsem zapomněla

(Zapomněla Nebo ji nikdy neprožila)

Vytáhla jsem další stránku zprostřed spisu. Přelétla jsem očima popis nezdařeného experimentu. Při zmínce jména Breandan Reid ó Cuilinn mě mozek rozbolel polozapomenutými událostmi. Předváděl nějaký stroj mému otci. Tím jsem si byla jistá. Ale zbytek… balon, deník s experimenty prováděnými tady, na Cill Cannigu?

Odnesla jsem si balon a listy do svých soukromých komnat. Bylo to zvláštní, ale jejich přítomnost mi poskytovala rovnováhu, která mi scházela a po které jsem toužila během těchto posledních čtyř týdnů. A tak jsem přeskakovala mezi krátkými náhledy do minulosti a určitými dotazy na Kontinent týkajícími se nejnovějších objevů o časových zlomech či nekonzistencí v přítomnosti. Čím víc jsem toho zjistila, tím víc jsem si vzpomínala na ten jiný čas, onu jinou minulost. Někdo zavřel časové zlomy nad Osraighe a Awveline City. Vraždy byly zrušeny, minulost přepsána Díky tomu dcera lorda Kileyho žila a Breandan zemřel.

(Možná. Nebo pokud žil, tak v jiném čase. V jiném světě, než bylo Éireann, které znám.)

A co kdybych mohla cestovat do minulosti a zakázat Breandanovi uskutečnit jeho osudovou cestu časem? Poslouchal by mě – neznámého člověka? Nebo by stejně neodbytně směřoval k tomu, aby byl prvním z vědců, kteří prolomí hradby času?

Myslím, že odpověď na tuto otázku jsem znala.

Ach, Breandane, co jsi to udělal?

Jenomže já jsem to věděla.

Vyslal sám sebe do budoucnosti, která zmizela. Ne, nezmizela Podle mnoha pojednání, která jsem četla, jeho budoucnost přeskočila na jinou stezku, oddělenou od té mé.

Nyní jsem znala volby, kterým otec čelil po smrti mé matky. Nebylo to jen pouhé přijetí smrti. Bylo to poznání, že naše povinnosti a naše cesta náleží Éireannu, a ne jakékoliv jiné osobě, která náhodou sdílí naše životy.

Zvedla jsem miniaturní balon a přejela prsty po jemném předivu drátů, po dokonalé kouli, nyní poničené a pomačkané neskutečnou cestou časem. Ponechám si ho i s doprovodnými záznamy o zmizelé minulosti. Ale to bude také vše, co z ní zbude.

Ať už jsi kdekoliv, Breandane Reidó Cuilinne, pomyslela jsem si. Kamkoliv teď míříš. Šťastnou cestu.

 

Poprvé vydáno v magazínu Postscripts v létě 2008.

Přeložil Karel Makovský