„Chtěl bych mluvit s vědmou.“
„Chtít můžete. Tady jste na Purgatoru,“ otočila se k němu zády a zamířila pryč.
„Počkejte! Potřebuji s vámi mluvit kvůli své diplomové práci. Dělám výzkum vlivu kosmické izolace na sociální strukturu a kulturní hodnoty.“
Vědma ho ignorovala.
„Hej! Počkejte přece. Jsem tu jen na skok. Nemám na to celou věčnost.“
Konečně se zastavila a usmála se.
„To máte štěstí.“
Purgator, prokletá planeta, planeta psanců. Kdysi horká brambora, dnes studené peklo. Ne, peklo ne. Purgator. Očistec.
Svět se pohnul a po krajích rozmazal. Známý pocit.
Lehkým dotekem zesílil svůj ochranný silový štít. Obklopoval ho jako dokonale průhledná bublina, schopný odolat i výbuchu antihmoty. Šikovný proti purgatorskému nikdy neustávajícímu větru i proti spontánním reakcím subjektů výzkumu. Standardní model. Měl by se cítit v bezpečí.
„Coline?“ promluvil polohlasem a vypnul venkovní zvuk. Vítr ho doháněl k šílenství.
Z druhé strany ticho. V duchu zaklel. Kde jsi, když tě potřebuju, ty nespolehlivej hejsků? Užíváš si na orbitě, co?
„Coline, potřebuju s tebou mluvit. Nutně.“
Nic. Colin zablokoval příjem.
„Briane, chtěls něco?“
„Coline, konečně. Bál jsem se, že vypadlo spojení.“
„Co jsi zjistil? Znáš odpověď na naši chytrou otázku: Co je na Purgatoru zvláštního?“
„Obloha. Je tmavě fialová. Slabé slunce pořád na jednom místě. Žádný den ani noc. Jen fialové šero. Fialové šero na větrných pláních…“
„Kdybych chtěl charakteristiku podnebí, najdu si ji na síti.“
„Je to depresivní.“
„Co dál?“
„Jsem u skupiny kočovníků. Zřejmě umělci. To je zvláštní. Ostatní tu žijí v osadách. Ty kočovníky vede jakási vědma. Nechtěla se mnou mluvit. Nejradši bych to už měl z krku. Vážně nemáš tušení, co máme hledat?“
„Dali nám s sebou zapečetěný soubor. Pro případ nouze. Mám ho otevřít?“
„Ne.“
„Tak zkus, Briane, promluvit s dalšíma z jejich skupiny. Dej vědět, až něco zjistíš.“
„Neboj, nenechám si to pro sebe. Ani kdybych chtěl.“ Multifunkční defraktor se o to postará. „Tak zatím.“
„Počkej! Nezapomněl sis vzít léky?“
„Odkdy jsi moje chůva?“
„Myslím to vážně. Kdybys dostal záchvat, nemůžu tě zachránit.“
Nad tábořištěm, ležícím v prohlubni mírně pahorkaté krajiny, se stmívalo. Již několik miliard let. Pestrá stanová plátna vlála v neústupném větru. Poryvy přinášely kvílení flétny a nesrozumitelný zpěv.
Prý s někým si promluv. Na potulné umělce byli všichni podezřele nesdílní. Ani pohledná mladá tvář, která jinde vyvolávala neopodstatněnou důvěru, u Purgatorských nefungovala.
Na protějším svahu kotliny začala z tábořiště stoupat osamělá postava. Brian nechal svoji bublinu nabrat rychlost, zatímco sám se pohodlně posadil. Lepší bude zpovídat je po jednom.
Přiblížil se na doslech, vstal a zpomalil bublinu.
„Zdravím.“
Postava se k němu pomalu otočila. Mladá dívka s vážným obličejem. Dlouhé černé vlasy vrhaly fialové odlesky, tmavé oči ležely příliš blízko u sebe. Snědé pleti dodávalo světlo podivný nádech. Oblečena byla v pestrobarevných ručně šitých šatech, přes rameno měla přehozený smotek tenkého provazu. Nevypadala překvapeně.
„Přišel ses mě zeptat na mé kulturní hodnoty?“ hlas přetékal štiplavostí.
„Zdá se, že jsi mluvila s vědmou. Proč se jí vůbec říká vědma? Věříte, že umí věštit?“
„Protože ví věci.“
„Jaké věci?“
„Ty, které potřebuje vědět.“
Pokračovala ve stoupání do kopce. Brian ji ve své bublině dohnal a zařadil se vedle ní. Neprotestovala, ani mu nevěnovala pozornost. Zřejmě mířila k osamělé skupince podivných listnatých stromů, které se krčily těsně pod vrcholkem.
„Jmenuji se Brian. Dělám tady na Purgatoru výzkum pro svou diplomovou práci.“
Kývla.
„Jestli tomu věříš, Cvrčků…,“ Odmlčela se. „Můžeš mi říkat Corra.“
„Co měl znamenat ten Cvrček?“ Matně si ze svého studia podkladů o Purgatoru vzpomínal, že cvrčci jsou zdejší drobný hmyz. Jeden z mála druhů živočichů, kterým se tu dařilo přežít.
„Protože máš taky své cvrčky. Nezbývá, než se z toho poučit. Ostatně, rozhodl ses sám.“
Došli ke skupince stromů. Corra si z ramene stáhla smotek provazu, rozvinula ho a jeden konec přivázala k nejbližšímu stromu.
„Co tím myslíš? Těmi cvrčky? Mluvíš trochu nesrozumitelně.“
Pokrčila rameny.
„Trénuji to. Jednou chci být vědma.“
Soustředěně omotala kolem nejvzdálenějšího kmene provaz tak, aby zůstal napjatý. Tvořil teď mezi stromy visutý most o jediném laně. Prověřila pevnost uzlů a zkusmo zabrala za provaz. Téměř se neprověsil. Obrátila se na Briana.
„Ocenila bych, kdybys odešel.“
Nastala noc, nebo alespoň její purgatorská náhražka. Všichni odešli spát do svých stanů, jakési dítě ještě křičelo do větrného ticha. Bublina na vyžádání zobrazila hodiny. Půl páté odpoledne dle hvězdného času.
Brian ukotvil svou bublinu na kraji tábořiště. Začínal postrádat společnost. Lehl si na zakřivené dno bubliny a pozoroval hlubiny purgatorské oblohy.
„Coline,“ zašeptal. Čekal.
„Neobtěžuj se, Coline,“ pokračoval. „Nic zvláštního. Ale to fialové nebe je vážně depresivní.“
Zavřel oči a vypnul zvuk. Myšlenky tím stejně neumlčel.
Hledejte něco zvláštního. Měl se mu o tom zmínit. Nesmysl. Už to nikdy neucítí. Ta prokletá nemoc zmrzačila jeho schopnosti navždycky. To odpoledne měl sotva čas sejít z Corina kopce, když se svět začal po krajích rozmazávat. Hlava se mu točila. Za tři hodiny to přešlo.
Ucítil na sobě čísi pohled. Otevřel oči a posadil se. Dva kroky od jeho bubliny seděla Corra a tiše ho pozorovala. Pustil zvuk a pozdravil ji kývnutím hlavy.
„Změnila jsi názor na rozhovor o svých kulturních hodnotách?“
„Ne, zrovna jsem měla na mysli sociální strukturu.“
Brian se vesele zašklebil a pokusil se zahlédnout její úsměv, ale Corra zůstala vážná.
„Možná se, Cvrčku, snažíš přijít na to, proč se touláme krajinou. Proč nezůstáváme v osadách u Materilů, nespokojíme se se střechou nad hlavou, vyváženou nabídkou jídel a výběrem z dvaceti druhů oblečení. Ušetřím ti pátrání. Odpověď je stručná. My chceme něco víc.“
„Chtít můžete. Tady jste na Purgatoru,“ zašeptal si sám pro sebe. Ano. Zvedl hlavu a všiml si, že Corra odchází.
„Já to chápu. Znám to!“ zavolal za ní.
Váhavě se vrátila.
„Býval jsem pilot mezihvězdných lodí. Cestoval jsem rychleji než světlo. Nemoc mi to vzala. Už nenacházím, co chci.“
„Co to bylo za nemoc?“
„Auriga phreneticus. Nemoc šílených pilotů. Ztratil jsem schopnost přenášet lodě prostorem.“
Jejím pohledem prokmitlo poznání.
„Už to vidím. Myslela jsem, že se trápíš kvůli cvrčkům, ale ty jsi nemocný.“
Přikývl.
„Uzdravíš se.“ Zamyslela se. „Pravděpodobně.“
„Už ho má,“ prohlásil chmurně akcionář Meen a ukázal na údaje zobrazené na stěně. „Vidíš ten tep? Dostala ho.“
„Jste si jistý, že to není ona?“ prosazoval Colin svou oblíbenou teorii.
„Není, ale bude blízko.“
„Corro?“ výkřik byl příliš slabý, aby překonal purgatorský vítr. Seděl zhrouceně na dně bubliny, hlavu svíral v dlaních. Svět se s ním točil, ale bublina vytrvale stoupala do kopce.
Tančila. Dva kroky vpřed, pirueta. Bosé nohy se zlehka odrážely od napjatého lana, neznajíce strach z výšky. Vlasy vířily a vlály. Brian zadržel dech. Provazochodkyně.
Bylo po všem. Corra seskočila a rozběhla se k němu.
„Promiň, nechtěl jsem… Jen jsem chtěl…“
„Chtěl, nechtěl.“ Zase štiplavost. Zarazila se. „Vypadáš hrozně.“
„Díky.“
Ticho a nehybno. Corra čekala, že odejde.
„Mohl bych to zkusit?“
„Rozhodně ne v té skořápce.“
Brian sáhl do náprsní kapsy. Bublina zmizela.
„A teď?“
Poryv větru Briana málem porazil. Nezvyklé vůně. Ozon, skořice a tlející tráva. Následoval Corru ke stromům. Opřel se o kmen a zul si boty. Krátká stébla se pod chodidly zdála tvrdá.
Vyšplhal na provaz. Oběma rukama se držel větví, kolena se mu klepala.
„Pusť se!“
Pustil se a spadl.
Bez pohnutí sledovala, jak to zkouší znova a znova. Tráva zanechala na světle šedém oblečení zelené šmouhy.
„Nemáš žádnou rovnováhu,“ poznamenala Corra. „Zvláštní. Pilotování a provazochodectví není zase tak odlišné. Co je principem mezihvězdných letů?“
„Mezihvězdné lety spočívají na správném použití schopností pilotů,“ odpověděl automaticky.
Protočila oči v sloup.
„Takže provazochodectví spočívá v chůzi po provaze.“
Pochopil.
„Pilot musí najít bod zlomu. Vrchol všech hor, místo, kde vidí do miliard směrů. Pak zbývá vybrat ten správný.“
„Ikarus ji používá jako návnadu,“ vyhrkl akcionář Meen.
„Myslíte, že se s ním chce setkat?“ pochyboval Colin.
„Ano. Zatím je zvědavý.“ Meen se zamyslel. „A taky rafinovaný. Provazochodkyně. Ikarus hraje na jistotu.“
„Co je rafinovaného na provazochodkyni? Je sice hezká, takovým zvláštním způsobem…“
„Nejde o krásu. Ikarus zná Brianovu slabinu. Ví o aurize.“
„Brian je přece vyléčený.“
„Ne bez následků. Auriga phreneticus napadá nadměrně rozvinuté rovnovážné centrum. To centrum, které pilotům umožňuje mezihvězdné lety. Jediný způsob, jak aurigu potlačit, je specifické oslabení rovnovážného centra. Dokonale vyvážené předměty pak způsobují bývalým pilotům jisté… komplikace. Bolesti hlavy, závratě, úzkost, dezorientace, nevolnost… A ještě hůř. Fascinují je.“
Barevný had se vlnil otevřenou krajinou. Kočovní umělci si nesli svůj majetek v rancích, stanové plachty táhli na rozvrzaných vozících. Brian kráčel vedle Corry. Vítr mu čechral vlasy, každý nádech provázela vůně skořice. „Den“ za „dnem“ už čtrnáct dní. Skoro si zvykl.
Těsně nad obzorem zářila jediná hvězda. Odraz světla od orbitální stanice. Corra ji často proklínala pohledem.
„Chtěla by ses tam podívat?“
„Purgator je vězení.“
„Je to tři sta let, co sem přivezli zločince, revolucionáře a vyvrhele z celého vesmíru. Dávno jsou mrtví. Copak mají právo věznit vás?“
„Zajímavá otázka. Dědí se vina?“
„Corro, dneska už žádní zločinci nejsou. Jen nemocní lidé. Nezasluhují trest, pouze potřebují správný lék.“
Corra šplhala ve větvích stromu a sbírala scvrklé, světle hnědé plody.
„Oškrábal bys ty kořeny?“ křikla na Briana. „Leží támhle v trávě. Chytej!“
Nechytil. Úzký balíček mu proletěl nad ramenem a přistál na zemi. Zvedl ho a odmotal látku. V šeru se blyštěl malý nůž s plastovou střenkou. Brian zkusil čepel. Byla skoro tupá.
Sedl si na zem a pustil se do škrábání hromady tmavě červených kořenů. Uvnitř měly měkkou dužinu, šířící kolem sebe intenzivní sladkokyselou vůni.
„Takže tohle jíte?“ Nevěřícně na ni zamával oloupanou dužinou. „Vždyť přece máte Materily. Obsahují vzory na spoustu jídel.“
Seskočila ze stromu, kapsy plné podivných hnědých plodů.
„Materily jsou jen v osadách. Zato tahle houževnatá tráva roste všude.“
Posadila se vedle něj, odněkud vytáhla druhý nůž a shrnula k sobě pár neoloupaných kořenů.
„Tamten si nech, Cvrčků,“ pokývla hlavou k noži v jeho ruce. „Je z Materilu a tyhle věci moc nevydrží.“
Cvrček. Z toho oslovení vždy cítil stín hořkosti a podivnou blízkost. Mnohokrát se snažil najít v trávě cvrčky, spatřit ty záhadné tvory na vlastní oči. Zatím však neviděl ani jednoho.
Pracovali ve společném tichu. Najednou se zarazila.
„Kde bereš jídlo ty?“
Nevědomky se dotkl náprsní kapsy.
„Mám vlastní Mat… zdroje.“
„Někdy se k nám připoj. Naše jídlo není špatné. Voní po svobodě.“
Vařené kořeny purgatorské trávy chutnaly jako sladké brambory. Byl „večer“, skupina se shromáždila kolem malého ohně. Seděli stranou, Corra se s Brianem dělila o svoji misku.
„Za tři dny budeme na místě,“ sdělila mu mezi dvěma sousty.
„Ani jsem se nezeptal, kam míříme.“
„Do Lagary, největší osady. Podělit se o své umění se Stephanem.“
„Místní vládce?“
Kývla.
„Můj otec.“
„Ikare, jste odhalen,“ Meen s uspokojením praštil do stolu.
„Ten Stephan…?“
„Ano. Brian nás k němu zavede.“
„Ale Ikarus je nebezpečný!“ Colinovi to občas myslelo trochu pomalu.
„Samozřejmě. Jinak by nás nezajímal.“
„Brian. Zatáhl jsem ho do toho. Dovolte mi ho varovat.“
„Vytáhni z něho co nejvíc o té Coře. A jestli ho chceš varovat… Řekni mu pravdu. Tu starou.“
„Coline! Neslyšel jsem tě věky.“
„To ty jsi měl podávat hlášení.“
„Nic zvláštního tu není.“
„Ani ta ženská?“ pošťuchoval Colin.
„Šmíráku!“
„Briane, teď vážně. Meen, ten starej paprika od Univerzální akciový, mi konečně dovolil prozradit, co máme hledat.“
„Otevřeli jste ten soubor?“
„Nebylo potřeba. Akcionář Meen ví všechno. Je úleva dozvědět se, co hledáš.“
„Vyklop to.“
„Na Purgatoru působí jakýsi Ikarus. Má schopnosti pilotů. Jeho svědomí i ohledy jsou zřejmě děravé jak cedník.“
„Nech mě hádat. Nevíte, kdo to je.“
„To je náš úkol. Identifikovat ho. Pak už si s ním Univerzální akciová snadno poradí. Doufali, že bys mohl mít větší šanci ho najít. Meen tvrdí, že i bývalí piloti vycítí, když někdo v okolí dělá ty pilotský triky.“
Trvalo jen dva údery srdce, než se Brian rozhodl.
„O ničem takovým nevím. Zato mám parádní mořskou nemoc, jako když se někdo snaží udržet rovnováhu. A nechtěj vidět, když to zkouším já.“
„Meen ty pilotský signály lokalizoval přes satelity. Vypadá to, že jste blízko. Budeme potřebovat spolupráci někoho z místních. Ta ženská by byla ideální. Zkus ji trochu rozpovídat. Pokud toho řekne dost, Meen udělá její psychologický profil. Zjistíme, jestli se jí dá věřit.“
Seděla před svým stanem, spolu s ní pár dalších dívek. Když se Brian přiblížil, beze slova odešly. Vyvrhel mezi vyvrheli, kočovníci ho dosud nevzali na milost. Náhle osamocená Corra nevykazovala známky rozčilení ani úlevy. Emoce projevovala jen velmi zřídka.
„Omlouvám se za vyrušení, ale rád bych tebou mluvil.“
Usadil se naproti ní, nervózně se usmál. Kývla.
„Najednou jsem si, Corro, uvědomil, že tě vůbec neznám. Jsem tu už pár týdnů, ale co o tobě vím? Střípky.“
„Čemu vděčíš za to náhlé prozření?“
„Přemýšlel jsem. Vždyť ani nevím, co děláš.“
„Putuji s přáteli. Učím se. Bavím se s tebou. Pozoruji oblohu. Ráda diskutuji. Pomáhám s vařením. Spím. Umím šít šaty. Tančím ve výškách. Poslouchám, jestli ve větru neuslyším cvrkot cvrčků.“
„A co tví rodiče?“
„S kým mám tu čest? Dámy a pánové, dovolte mi popřát vám jasného šera. Víc než odpověď ocením, když vypneš tu nepostradatelnou hračičku.“
Brian o krok ustoupil. Sáhl do kapsy, vytáhl lesklé stříbrné pouzdro s drobně vyrytými znaky.
„Je to jen diktafon. Taky to dělá tu bublinu, pravda, ale…“
„Vypni to.“
Otevřel pouzdro a natáhl ruce, aby dobře viděla.
„Koukni, vypínám to.“
Zmáčkl tlačítko.
Její ruka popadla pouzdro dřív, než stačil sevřít dlaň. Pomocí nehtů vysvobodila z pouzdra několik součástek.
„Corro! Přestaň!“ šokovaně se k ní vrhl.
Součástky si nasypala do kapsy, pak vrátila pouzdro.
„Lhals mi. Poznám multifunkční defraktor, když ho vidím.“
„Jak…“
„Málem jsem zapomněla. Vy jste nám tady kromě Materilů nenechali žádnou techniku. A materilové vzory jen pro tři knihy. Slabikář, pozemské historické pojednání a právní řád teď už zaniklé Konfederace. Měli by z nás být zaostalí prosťáčci. Jenže vyhnanci nebyli jen vyvrhelové, ale i hackeři a korupčníci.“ Zarazila se nad svými slovy. „Divím se, že se sem vešli.“
Skákala po laně dlouhými skoky, vrhala přemety. Ladně a energicky, výskok a otočka. Hněvala se. Svět se pod její zlostí třásl a rozmazával.
Musel dovrávoral skoro až k provazu, než si ho všimla. Neseskočila, jen se k němu otočila čelem. Založila si ruce, tvář nečitelná.
„Corro, ty jsi snad nikdy nelhala?“
„Lhala.“
Strnula, jako by zamrzla v čase. Ledová, bolestivě vyvážená socha. Náhle procitla a seskočila z provazu. Tleskla do dlaní.
„Dělej!“ ukázala směrem k lanu. „Posviťme si na tvoji rovnováhu.“
Sotva se pustil kmene, začal se kymácet. Chytila ho za ruku a dovolila mu se o ni opřít. Po pár vratkých krocích spadl a strhl ji s sebou. Horlivě se omlouval.
„Neměl jsi vždycky tak špatnou rovnováhu,“ prohlásila, když usedli do stínu pokrouceného stromu.
„To ne,“ uznal. Přivřel oči, vzpomínal. „Jako kluk bych to přeběhl bez problémů. Možná ještě před rokem… Byl jsem dobrý. Bod zlomu na dosah, bez námahy jsem viděl cesty, které se přede mnou otevíraly. Některé široké jako řeka, jiné úzká pěšina. Hvězdné lodě létají po těch tenkých jako vlas.
Čtyři roky jsem létal jako pilot. Nejdřív na zácvik, potom… Pamatuju si až to, jak jsem se probral po záchvatu aurigy. Předtím.… Nic. Tma. Třeští mi hlava.“ Chytil se za čelo a skryl tvář v dlaních.
„Jak se ta auriga léčí?“
Vzhlédl.
„Netuším. Nejspíš komplikovaně. Ještě teď beru léky.“
„Měl bys přestat.“
„Dostal bych záchvat.“
„Nedostal.“ Krátce zavřela oči. „Na osmdesát tři procent. Cesta široká jako rozvodněná řeka.“
Pochopení prosvítilo šero.
„Vaše vědmy dokáží předvídat budoucnost.“
Pokrčila rameny.
„Lidé na Purgatoru tomu věří.“
„Zatracenej křáp.“
Tiché nadávky vytrhly Colina z polospánku.
„Briane! Jsi v pořádku?“ Napřímil se na židli a prozvonil spícího Meena. V půl druhé v noci byla na orbitě vzhůru jen posádka a zoufalci.
„Jo, všechno dobrý,“ hlas nezněl moc jistě.
„Zajal tě Ikarus? Když to ta ženská odstřihla, báli jsme se, že je s tebou konec.“
„Klid, Coline. Žádný Ikarus v dohledu. Corra je jen trochu nedůtklivá. Trvalo celej den, než jsem správně poskládal tohle defraktorový puzzle.“
„Zjistils něco, zatímco jsme byli bez spojení?“
Ticho a dávivé zvuky.
„Briane!“
„To bude dobrý,“ zachroptěl. „Povečeřel jsem s nima kaši z jamačího mlíka. Místní divoký kozy. Nesedla mi na žaludek.“
„Máš Matérii. Nemůžeš jednou používat rozum?“
„Chtěl jsi vědět, co jsem zjistil. Nebudeš tomu věřit. Ty jejich vědmy je vedou ze sakra dobrýho důvodu. Nejenže…“
Do místnosti vstoupil Meen.
„Purgatorská sociální struktura?“ zabručel akcionář. Odmlčel se. „Nás zajímá jen jediné. Kdo je Ikarus?“
„Netuším. Nic jste mi o něm neřekli. Co provedl? Jak víte, že vůbec existuje?“
„Univerzální akciová zachytila z Purgatoru pilotský signály. Slabý, takže bližší lokalizace pokulhává,“ vrhl se Colin do vysvětlování. „Vysadili tě poblíž a doufali, že je ucítíš.“
„K věci,“ napomenul Meen.
„Po pravdě, Briane, neměli jsme ani tušení, kdo to je. Pan Meen ho pojmenoval Ikarus podle nějaký starý báje…“
„Ikarus, letec bez lodě, génius, notorický zločinec,“ zamumlal Meen. „Odhal ho, a co nejdřív vypadni.“
„Pořád nerozumím tomu nebezpečí,“ odmítal pochopit Brian.
„Tobě to nedošlo?!“ utrhl se Colin. „On ovládá budoucnost! Co když nás nechá zmizet? Co když se rozhodne, že se budoucnost obejde bez nás?“
„Kde jste? Kde? Prosím… Né!!!“
Corra s Vědmou držely Briana na podlaze stanu. Zmítal se, křičel, pod zavřenými víčky divoce koulel očima. Spalovala ho horečka, na čele se mu perlil pot.
„Přesvědčila jsem ho, aby vysadil léky. Nemělo se nic stát.“ Corra si nedovolila slzy, pouze výčitky.
„Pravděpodobnost je sviňa,“ prohlásila Vědma od srdce.
Corra si v kapse hrála s opět rozebranými kousky defraktoru, kvůli unavujícímu napětí se jí nedařilo přemýšlet. Stanová plachta, která odolávala hlasitým poryvům větru, propouštěla jen málo světla. Tmavé šero tentokrát tížilo i na duši.
Brian se napjal a ohnal se levou rukou. Stěží uhnula, chytla ho za zápěstí a pevně přitlačila paži k podlaze.
„Né! Coline, né! Nedělej to. Né! Coline!“
Hlas mu ochraptěl, horečka pořád stoupala.
„Jak tohle dopadne?“ zašeptala zdrceně Corra.
„Vidíš to stejně dobře jako já.“ Vědma vstala a začala se přehrabovat ve věcech.
„Matko, pomoz mu. Prosím. Jsi přece vědma.“
Vědma na ni tvrdě pohlédla.
„Ty taky. Jakmile jsi začala jednat… Málo jsi pochopila z lekcí odpovědnosti.“
„Vstávej. Tvá tma skončila a opět vyšlo slunce.“
Brian pomalu otevřel oči. Skláněla se nad ním Corra, ve tváři jemný náznak úsměvu.
„Tady? Na Purgatoru?“
Krátký úšklebek.
„Metafora. Tak šílená nejsem ani já.“
Opět zavřel oči, jak se mu náhle vybavily dříve zablokované vzpomínky. Pilotská léta, tragické selhání, zrada. Všechno. Zamrkal a posadil se.
„Měl bych ti poděkovat. Vyléčila jsi mě. Použilas… pilotské způsoby?“
Kývla.
„Byla to cesta tenká jako vlas.“
„Briane, ta ženská je Ikarus! Musíš pryč! Nejbližší transferon je na severovýchod, asi“
Brian ztlumil defraktor na úroveň šepotu, jako by to mohlo změnit význam pronášených slov. Stál na pahorku nad kočovnickým táborem, před chvílí se mu konečně podařilo zprovoznit defraktor. Chystal se říct Colinovi o jeho zradě. Zesílil zvuk.
„… a hlavně se k ní nepřibližuj, neupoutávej pozornost, ani…“
„Coline. Věřil jsem ti.“
„… takže, když… Cože?!“
„Vzpomínáš? Přišel jsem tě žádat o pomoc při vzpouře proti Univerzální akciový. Pozdě večer v tvém bytě na Stanici. Plánovali jsme, pili víno. Najednou ses zvedl a odešel. Zavolals na mě bezpečáky od Akciový. Zradil jsi mě.“
„Potřebovals lékaře. Vzpoura. Nepokoj. Přeceňování pilotských schopností. Jasné známky aurigy phrenecticus. Nechtěl jsem přijít o přítele z dětství. Sám musíš uznat, že… Proboha. Ty jsi přestal brát léky! Jak to, že…?“
„Jaktože nejsem mrtvý?“ Z otázky kapala trpkost. „Léky se o to měly postarat, ne? Jed a protijed, když si nevezmeš další dávku, zemřeš.“ Brian se celý chvěl, ale hlas měl pevný. „Naštěstí se ukázalo, že Ikarus má pro kolegu vzbouřence o něco větší pochopení než ty.“
„Jsi šílený! Auriga…“
„Auriga phrenecticus. Kdy se z prosazování vlastních názorů stala nemoc? Univerzální akciová drží celý vesmír v šachu. Bez jejích mezihvězdných letů jsou planety jen opuštěné ostrovy. Nemáš tušení, co se v jejím jménu děje. Já to viděl. Chci to změnit.“
„Meene!“ zakřičel Colin a informoval ho o Brianově recidivě.
„Zjistili, že někdo na Purgatoru dokáže totéž co piloti – vybírat bezprostřední budoucnost. A dostali strach. Mají strach z každého, kdo dokáže nepravděpodobnou budoucí možnost přeměnit ve skutečnost. Proto prohlašují vzbouřené piloty za nemocné aurigou, a proto chtějí zničit i tebe.
Prý jsi ten jejich letec bez lodě, génius a notorický zločinec,“ Brian se nevesele zasmál. „Spletli se jen v jediném. Ten zločinec jsem já.“
Corra mu v konejšivém gestu položila ruku na rameno. Našla ho sedět v mělkém údolí daleko tábora, okolo něj poházené zlomky defraktoru. Přisedla si k němu, tichem ho přiměla vyprávět, sledovala, jak se v jeho tváři střídá smutek, odhodlání i hněv.
„Kdo to byl?“ zeptala se náhle. „Ti tvoji cvrčci?“
„Říkáš mi Cvrček, narážíš na cvrčky. Vždyť tu žádní cvrčci nejsou!“
„Cvrčci,“ pokývala vědoucně hlavou. „Představují jakési varování. Připomínají zodpovědnost. Kdysi tady byli. Pak si jedna malá holka hrála s budoucností, neopatrně a nezkušeně. Vybrala tu bez cvrčků. A cvrčci zmizeli.“
Pochopil.
„Čtyři roky jsem pašoval lidi z planety na planetu. Když jsem pro Akciovou začal lítat s nákladní lodí, viděl jsem vesmír. Desítky planet, víc přepychu i bídy, víc naděje i smutku, než si dokážeš představit. Akciová páchala ohavné věci. Myslí si, že ovládá vesmír. Tajně jsem se proti ní vzbouřil. Převážel jsem na své lodi lidi, kteří se potřebovali dostat z planety. Nepohodlné lidi, lidi na útěku před Akciovou. Čtyři roky se mi dařilo. Až po té tragédii jsem pochopil, že malá vzpoura nestačí. Že změnit budoucnost nestačí. Chtěl jsem svrhnout monopol Akciové starým dobrým způsobem. Bez pilotských triků. Jednou na konci letu byl totiž nákladní prostor prázdný. Náklad zůstal, ale lidi zmizeli. Prostě byli pryč. Vybral jsem špatnou budoucnost. Můj zločin. Moje chyba.“
Coře stékaly po tvářích slzy. Tančila na provaze, krásná ve svém smutku. Plakala pro ztracené lidi, pro cvrčky, pro zrazené přátelství. Pro všechny budoucnosti, které nenastaly.
Brian ji tiše pozoroval. Nechtěli se vrátit do kočovnického tábora, zatím ne. Možná nikdy. Ještě mají čas, ale Akciová po nich půjde. On prchne, aby nějak dál pokračoval v odporu, ve své přerušené vzpouře.
Nějak.
Budoucnost se před ním prostírala a on nevěděl, kterou vybrat. Corra si mezi nejbližší skupinkou stromů natáhla provaz a neúnavně na něm balancovala. Snad jí to pomáhalo nalézt odpověď.
Vítr jí osušil tváře. Zavolala na Briana. Váhavě došel k provazu a Corra mu podala ruku. Vyhoupl se nahoru, už se mu nemusela třást kolena. Našel rovnováhu a taky dlaň, která jemně svírala tu jeho. Hleděli si do očí, pak se její pohled stočil k obloze.
„Ráda bych s tebou odešla, Briane. Na jiné planety, kde jsou vidět hvězdy, kde slunce vychází a zapadá.“
Usmál se na ni a stiskl jí ruce.
„Nechtěl jsem se tě ptát. Musela bys opustit všechno, co znáš.“
„Miluji tohle šero, větrné ticho i fialovou oblohu. Miluji Purgator. Ale s námi kočovníky je to těžké.“ Lehce se zasmála. „My chceme něco víc.“
