Fred Silberman se o svém rodném městě nevyjadřoval právě nejuctivěji. Jednou je nazval „hnízdem křupanů, zavilých omezenců a tmářů“ a je pravda, že život ho odtamtud odvál hezkou řádku mil daleko. V Parlouťs Ferry však bydlela i Silbermanova jediná dosud žijící teta, Tanta Pesa (přísně vzato to byla do rodiny přivdaná prateta), a na tu si naopak uchovával nejlepší vzpomínky. A tak se tedy (podle svého vlastního mínění velice ušlechtile) rozhodl, že se za ní zajede podívat, a osud ho za ten dobrý skutek odměnil – nebo potrestal – tím, že ho ve městě poznali a neprodleně mu učinili velice lukrativní pracovní nabídku. Fred ji přijal téměř s lítostí, a než si stačil pořádně uvědomit, na co to kývl, mohl se počítat mezi čelní představitele města, v němž si kdysi připadal málem jako vyvrhel.
Nu dobrá, takže ho čekala nová práce v neznámém oboru – a co dál? Dál si musel sehnat i nové bydlení. Věděl, že kdyby přišel za starou tetičkou a oznámil jí, že se hodlá ubytovat v hotelu – a v Parlouťs Ferry skutečně jeden byl, všehovšudy jeden jediný –, Tanta Pesa by pouze podotkla, že to je pěkné. A byl si právě tak jistý, že kdyby jí místo toho oznámil, že se nastěhuje k ní, dostal by navlas stejnou odpověď. On sám se nicméně domníval, že prostorné apartmá s vyhlídkou na řeku mu bude vyhovovat víc, a jak tak kráčel kdysi důvěrně známou ulicí, už si ho v duchu živě maloval. Když potom hotýlek (či vlastně spíše penzion) na protější straně ulice uviděl, nijak se nad ním nepodivil. Asi proto, že spíš než že by si ho v duchu představoval, prostě si na něj vzpomínal. Bytná stála venku na schodech a zametala, stejně jako když ji před patnácti lety, v roce 1935, viděl naposled. Silberman přešel ulici. Bytná zvedla hlavu.
„Paní Keeleyová, neměla byste volný byt? Jsem Fred Silberman.“
„Ale,“ prohlédla si ho. „Ale, že ty budeš vnuk starýho Jakea Silbermana! Máš jeho vobličej.“
„Jeho prasynovec.“
„Máš jeho vobličej.“
Nájem dělá sedmdesát pět dolarů na měsíc, malíři se hned pustí do práce a paní Keeleyová si může gratulovat, že u ní bydlí samé slušné existence. Poslední poznámka Freda zaujala, protože když byl v jejím penzionu naposled („Přijď po škole k nám, sehnal sem knížku s vobrázkama z války,“ lákal ho tenkrát Peter Touey do jejich bytu v horním podlaží), paní Keeleyová mu zahradila cestu a vykázala ho slovy: „Ty tady nebydlíš!“ Nu dobrá. Časy se změnily. A jestli ne časy, tak něco určitě.
Budovu, kde měl začít pracovat, postavili vzadu za místem, kde dřív bývaly nájemní konírny. Silberman už ji samozřejmě viděl, ale napadlo ho, že by se tam mohl zajít znovu podívat. Většina chodníků v těch staromódních ulicích byla pořád ještě dlážděná těmi nádhernými, úctyhodně starými, těžkými modrošedými dlažebními kameny; moderní vymoženosti, mezi něž patřil i špinavý, rozpraskaný beton, měly do Parlouťs Ferry teprve dorazit. Fred si tu krásu potěšeně prohlížel, když vtom uslyšel volání: „Freddy! Freddy!“ Překvapeně se otočil a okamžitě v dotyčném poznal starého spolužáka ze školy.
„Ty jsi přece Freddy Silberman?! Já jsem Wesley Brakk, člověče, my tady pořád ještě žijeme.“ Chvíli spolu přetřásali minulost, vykládali si, kdo z nich byl kde za války, vybavovali si společné známé. A pak Wesley pozval Freda na návštěvu. „Víš ty co, pojď se mnou k nám. Držíme zrovna hromzil–“ tak nějak to aspoň Fredovi znělo, „za tatínka.“ A hned dodal: „Ty ale nevíš, co to je, viď? To máš tak, je to tři roky a tři měsíce, co táta umřel, a tak se teď u nás tři dny po sobě scházejí příbuzní a známí a my je hostíme jídlem a pitím. Je to stará tradice Slávů a Huzuků.“ A tak tedy šli.
Prostorná, postaru zařízená kuchyně na konci chodby byla plná lidí. Vzduch uvnitř byl prosycený pronikavými vůněmi – na kamnech stála spousta hrnců, a k tomu pořádně velikých. Jedna ze starších žen se na něco zeptala v cizím jazyce; v tu ránu ji okřikl jakýsi mladík, jehož snědou tvář křivil vztek: „Kristova noho, seš v Americe, tak mluv anglicky!“ Fred se dozvěděl, že mladík se jmenuje Nick a že je to Wesův příbuzný.
„Tumáš, to je hovězí žaludek plněnej salámem a vajíčkama natvrdo,“ přitočila se k Fredovi jiná žena. „Dávej pozor, taklenc se vyndává střívko.“
„Přece ten blivajz nebudeš?“ vpadl do toho Nick. „Nemusíš se cpát těma jejich blafama, skočím pro hamburgery do Máminy kantýny.“
Mámina kantýna! Aj, ten žluklý, přepálený tuk! A Máma, věčně ucuchtěná: zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk! „To je dobrý, Nicku, děkuju,“ odmítl zdvořile Fred.
Nick pokrčil rameny a hovor se znovu rozběhl.
Pak naráz všichni zmlkli, jak k nim z přední části domu dolehl tenký hlásek. „Tak nakrmíš to děcko, nebo ne?! Kristova noho!“‚ utrhl se Nick na svoji ženu, která se pokoušela vstát od stolu a proklestit si cestu houfem hostů. Ale „stará paní Brakková“, buďto Wesova maminka, anebo jedna z jeho tet, jí pokynula, ať klidně zůstane sedět. „Já to zařídím,“ ujistila ji a hned také odněkud vyčarovala kojeneckou láhev a kastrůlek, do něhož vzápětí napustila ve dřezu vodu. Někdo se úslužně pokusil sundat z kamen jeden z těch těžkých hrnců, aby bylo kde láhev ohřát, ale stará paní utrousila dvě tři slova a hrnec zůstal, kde byl. Fred asi jako jediný postřehl, že se paní Brakková pohnula směrem k výklenku, kde na hromádce ležely plenky a dětské prádélko, jako by je chtěla vzít s sebou. Jenže už měla obě ruce plné, a tak Fred pohotově sebral hadříky místo ní a naznačil, že ji doprovodí.
„Děkuju ti, panáčku,“ přikývla stará paní a pak mu věnovala významný pohled, jako by snad měla nějaké tajemství, o němž Fred zatím nemá nejmenší tušení. Zvláštní pohled, opravdu – co tím myslela? Nu dobrá, to se uvidí.
„Mám tady slávský kamna,“ oznámila mu paní Brakková, jakmile se ocitli v její komůrce. „Tos eště nikdy neviděl.“ Nebyla to otázka, ale konstatování. Po pravdě řečeno, Fred do té chvíle o slávských kamnech nikdy ani neslyšel. Zalétl k té věci pohledem, ale ničím ho nezaujala. Podíval se podruhé. Na obyčejném dřevěném prkně spočívala jakási mřížka, vyříznutá z veliké plechové piksly. Možná, že ta kamna vážně kdysi přivezl z Evropy nějaký Sláv, ale piksla byla evidentně americké provenience. Nahoře na mřížce leželo cosi černého, přibližně o rozměrech velice útlé knížky. Že by nějaký kámen? Fred se předmětu opatrně dotkl prstem. Byl to kámen – nebo něco, co se kameni hodně podobalo. Zdálo se mu to na omak trochu umaštěné.
„Prvně tam musíš dát ten černej,“ poučila ho paní Brakková. Její vlasy byly pořád černé jako uhel, ačkoli snědý obličej měla zbrázděný vráskami. Postavila na kamna kastrůlek s vodou a vložila do něj láhev. „Pak postavíš hrnec s vodou. A nakonec pod to dolu zasuneš ten modrej.“ Ten modrej měl přibližně rozměry i tloušťku časopisu a byl bledě namodralý. Na černém i modrém předmětu byly patrně stopy po odlomených částech. „No jo, bejvalý větší. Voba dva. Ách jo jo,“ mumlala si paní Brakková, zatímco pod plechovou mřížku zasouvala modrou desku. „Dřívějc se na nich nechalo uvařit celý jídlo. Nyčko je tu místa akorát na rendlík. Vařím si tady čaj, když se mi nechce štrachat až do sednice.“
Freda se zmocnil dojem, že černá deska se slabě zahřívá. Odtáhl z ní prst a dotkl se modré desky, uložené o několik palců níž. Byl si jistý, že modrá deska je pořád studená. Stará paní zatím vzala do náruče probouzející se děcko, obdařila je rozzářeným pohledem a začala je zahrnovat roztodivnými něžnůstkami: „No ano, ty můj balíčku; no ano, ty můj rubínku; no ano, ty můj medový pohárku…“ Z kastrůlku jako by začínala stoupat sotva viditelná pára. Páni Brakková při pobrukování přešla do své mateřštiny. Teď už nebylo nejmenší pochyby, že z kastrůlku stoupá pára. Silberman sklouzl na všechny čtyři a nakukoval do „kamen“. Naslinil si špičku prstu, jak to stokrát viděl dělat mámu a tety, když zkoušely horkou žehličku, a sáhl na modrou desku vespodu. Paní Brakková se krátce zasmála. Modrá deska byla pořád studená. Fred si navlhčil prst podruhé a velice opatrně vyzkoušel i svrchní, černou desku. Ta byla slabě zahřátá. Slabě. Kastrůlek byl o něco teplejší. A přitom z něj stoupala pára a vzduch nad lahví v kastrůlku byl… no dobře… horký. Jak to?!
„Můžeš klidně strčit ruku mezi ně, taklenc,“ navedla ho stará paní, a přidržujíc si děcko jednou rukou na prsou, přišla blíž a strčila prsty volné ruky do prázdného prostoru mezi spodní a svrchní deskou. Fred to po ní zopakoval. Vzduch mezi deskami nebyl vůbec horký, nebyl ani nijak výrazně ohřátý.
Silberman obhlížel „kamna“ ze všech stran, ale neobjevil nic, co by mu tu záhadu pomohlo osvětlit. Vlastně neobjevil vůbec nic. Stará paní se mu podívala do tváře a rozesmála se. Natáhla se pro spodní kámen (pokud to byl kámen) a odložila ho stranou; nezdálo se, že by ho dávala na nějaké k tomu určené místo, jako by na tom nezáleželo. Potom vzala láhev, odstříkla si pár kapek na předloktí a trochu ukápla na zápěstí i Fredovi. Musel uznat, že mléko je ohřáté jaksepatří. Zatímco stará paní krmila vnoučátko a nazývala je přitom svým stříbrným řetízkem, svým tepaným prstýnkem a nejjemnější cukrovou homolkou, Fred učinil dva zajímavé objevy: za prvé, že v komůrce staré paní je to cítit stejně jako u Tanty Peši, vydýchaným vzduchem a slabou vůní jakéhosi pokrmu, který ani vzdáleně nepřipomíná nic z tradiční americké kuchyně (jak ji kanonizovala slavná příručka od Fannie Farmerové) ani z řetězců rychlého občerstvení (a z Máminy kantýny už vůbec ně!). A za druhé, že mu srdce bije jako splašené. Začal něco povídat, a užasle uslyšel, jak koktá.
„A-a-aale j-jak to f-fung-fungujel Jak…“ Stará paní Brakková se usmála svým mírným úsměvem, který si s ní Fred už začínal spojovat. Pokrčila rameny. „Jak se hoch a děvče milujou? Jak lítá pták? Jak se voda mění v sníh – a jak se sníh rozpustí ve vodu? Jak?“
Silberman se znovu zakoktal a bezradně rozpřáhl ruce. Ani nevěděl, jak se o chviličku později znovu ocitl v kuchyni, kam teď spolu s ním přibyli dva nově příchozí. Fredovi se vybavilo, že je v minulosti často potkával. Ale ani tenkrát nevěděl, jak se jmenují.
„Pan Grahdy, paní Grahdyová,“ představil mu je Wesley, který teď Fredovi připadal trošičku nervózní. Vzhled paní Grahdyové jevil známky zašlé elegance, lépe se to popsat nedalo. Pan Grahdy se pyšnil vzhůru zatočenými kníry a prošedivělou bradkou á la Anthony Van Dyck a vůbec budil dojem někdejšího módního šviháka. Nedovolil by si ukázat na Freda prstem, a tak se pouze natočil přibližně jeho směrem a zahalasil: „Vašeho dědečka mám v živé paměti!“ – („Byl to prastrýček.“) – „I s tím jeho koněm a povozem! Vykupoval staré železo a noviny. A občas prodával vajíčka.“
I Fred to všechno měl v živé paměti. Za jiných okolností by se ochotně pohroužil do hovoru o místní historii a o svých silbermanovských prapředcích, ale ne teď. Mávl rukou ke komůrce, odkud se před okamžikem vrátil, a na celé kolo vzrušeně vykřikl: „Nic takového jsem jakživ neviděl! Jak to funguje? Jak to funguje?“
„Ty… ty…“ Jak že tomu ta staruška říkala? – „Slávský kamna“
Říct, že Freda překvapilo, co se stalo pak, by zdaleka nevystihovalo skutečnost. Fred nad tím tartasem, který se strhl, zůstal úplně paf! Pan a paní Grahdyovi propukli v záchvat smíchu, právě tak jako bělovlasý stařík v protějším koutě kuchyně. Stařík, aniž by přestal kuckat smíchy, navíc ve svém jazyce vykřikl cosi, co znělo jako otázka. Na to se Grahdyovi rozesmáli ještě víc. Jedna z Wesových tet (nebo to byla jeho maminka?) se potichu smála do hrsti. Dalším dvěma se na tváři objevily rozpačité úsměvy. Čtvrtá otevřela pusu a se strnulým výrazem obrátila oči ke stropu: strop byl původně kazetový, ale už ho tolikrát přemalovali, že zdobný reliéf se na něm skoro nedal rozeznat. V kuchyni s nimi seděl ještě takový mohutný, nahrbený chlap (jestlipak si ho Fred nepamatoval z dřívějška? jezdíval přece s vlastním koněm a povozem – které si určitě za denní rentu půjčoval v té staré nájemní konírně – a v zimě vyvolával, že prodává uhlí, a v létě vozil led!), a ten teď vystrčil z pusy špičku jazyka a koulel očima z jednoho na druhého. Wes Silbermana sledoval s naprosto nečitelným výrazem. A Nick na něj jenom bezhlesně zíral, temný obličej zrůzněný hněvem. Tváří v tvář takovému pozdvižení Fred cítil, jak jeho radostné vzrušení opadá, až se vytratilo docela.
Pan Grahdy si nakonec otřel oči a něco řekl, ale Fred nechápal: opakuje to samé, co prve řekl tamten stařík, anebo říká něco jiného? Mluví slávsky, anebo huzucky? A je v tom vůbec rozdílí A pokud ano, tak jaký! Pan Grahdy se, celý rozjařený, na Freda šelmovsky zadíval. Ale Fred ničemu nerozuměl, a tak nic neřekl.
„Vy nemluvíte naším jazykem, mladý muži?“
„Ne.“
„Váš dědeček náš jazyk ovládal.“
„To ano, ale mě to nenaučil.“ Strýček Jake po pravdě Freda pár slov naučil, a Fred si jedno nebo dvě pořád pamatoval, ale teď se je zdráhal použít. Strýček Jake býval proslulý svým dosti pokřiveným, pochybným smyslení pro humor; kdo ví, jestli ta slova opravdu znamenala to, co Fredovi tvrdil. Wesova sestra (sestřenice?) možná čistě ze zdvořilosti, možná aby změnila téma hovoru, anebo možná ještě z úplně jiného důvodu navrhla: „Paní Grahdyová je výborná recitátorka. Myslíte, že bychom ji mohli přesvědčit, aby nám něco přednesla?“
Paní Grahdyová se vskutku dala přesvědčit. Vstala. Nasadila naivní výraz. Strčila si prst do pusy. Najednou z ní byla malá holčička. Její hlas začal střídat polohy. Postupně se stával prosebným, konejšivým, pošetilým, plačtivým, rozveseleným. Mezi shromážděnými se ozvalo chichotání a hihňání. Pak si paní Grahdyová přestala hrát se sukněmi, nechala všechny ostatní výrazy, aby jí z tváře zmizely, svěsila koutky úst a pochmurně pohlédla na každého z přítomných. Ozvaly se jednotlivé projevy chvály, tu a tam někdo zatleskal; paní Grahdyová všechen halas ve vteřině utišila. Na okamžik tam stála s kamenným výrazem, nehybná jako socha. A vzápětí začala živelně deklamovat – recitovala ve verších, tolik Fred ještě rozpoznal. Ve tváři se jí střídavě zračily povznesenost i zoufalství, krutost a zuřivost; a spousta dalšího! A ty její rozmáchlé pohyby paží a gesta rukou! A jak se vysmívala a jak povýšeně se dívala! Jako by zlézala pohoří, oháněla se mečem! „To je vlastenecká báseň,“ zašeptal Fredovi kdosi tlumeně do ucha. Paní Grahdyová, obrazně řečeno, zabodla vlajku na Iwodžimu. Z publika zazněly hlasité projevy uznání. Následoval obrovský aplaus. Vlastenecká báseň byla nade vši pochybnost u konce. Paní Grahdyová znovu svěsila koutky úst, tentokrát to však nemělo symbolizovat masku Tragédie, ale ukázněný výraz člověka, který je příliš skromný na to, aby se ve chvíli svého triumfu radostně culil, či dokonce afektovaně usmíval.
Vzápětí se paní Grahdyová obrátila k Silbermanovi. „Chápu, že jste z toho nerozuměl ani slovu, ale napověděl vám alespoň váš sluch, že to bylo v alexandrínech?“
Takové otázky se Fred nenadál. S ním se to mělo tak, že by nerozeznal alexandrín od artyčoku; a přesto měl hned na jazyku odpověď. Aniž by tu dávnou vzpomínku nejprve v duchu přezkoumal anebo si lépe promyslel, co chce říct, bez zaváhání vyhrkl: „Jednou jsem slyšel nahrávku se Sarah Bernhardtovou…“ a hned by si nejradši nafackoval; paní Grahdyová si bude určitě myslet, že si z ní utahuje. Ale opak byl pravdou. Pohlédla na něj beze stopy přetvářky a věnovala mu nepatrnou, velice distingovanou a velice precizně provedenou úklonu, jíž si mezi sebou decentně projevují uznání lidé sobě rovní; takovou, jakou lze ocenit vybraný kompliment. Fred se nad tím zahloubal.
„Tak to jste ani nerozuměl, na co se to tamhle pan Kabbaltz prve ptal?“ obrátil se k Fredovi pan Grahdy, decentně se přitom nakláněje do protějšího kouta kamsi k bělovlasému staříkovi. Fred zavrtěl hlavou a v duchu si slíbil, že jestli to bude mít co dělat s jambickým pentametrem, tak prostě omdlí. „Tady pan Kabbaltz se ptal, ohledně těch slávských kamen, však víte, jestli už je to aspoň vlažný! Haha hahaha!“ Pan Grahdy, paní Grahdyová i pan Kabbaltz znovu propukli v smích. Haha hahaha!
Blažená nevědomost, rozhodl se v duchu Fred, že nejlepší bude si toho nevšímat, a raději obrátil pozornost ke kouřící míse, kterou před něj postavili v nekonečném sledu nových a nových pokrmů. Byla to hustá polévka? Dušené hovězí? Hašé? Fred se zařekl, že už se prozatím nebude na nic ptát; ale snad nic nezkazí, když jim tu lahůdku pochválí? „To je dobrota. To je taková dobrota!“ Hned poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku. – Což ale nebyl žádný kumšt, protože ona to vážně byla dobrota.
„A to vás dědeček neposílal ani do Huzucko-slávského centra, abyste se tam naučil jazyku?“ Panu Grahdymu to očividně nepřestávalo vrtat hlavou.
„Ne, pane Grahdy, tam mě neposílal.“
„A kam vás tedy posílal?“
„Do Hebrejské školy, jak tomu aspoň říkali. Abych se naučil modlitby. A taky žalmy.“ V tu ránu Fredovi před očima opět vytanula ta starodávná masivní, olbřímí černá písmena, pochodující po stránce. Po stránce za stránkou. Jen o zlomek vteřiny později se k němu pan Grahdy mírně naklonil v postoji, kterým si kompenzoval ukazování prstem, a cosi krátce zadeklamoval. Pak se vyčkávavě odmlčel. Nakonec Freda pobídl: „No tak, jak pokračuje druhý verš?“
„Já nerozuměl ani tomu prvnímu, pane Grahdy,“ ohradil se Silberman.
Překvapený pohled. „Jak to, že ne? Vždyť to byl přece žalm? Psalmus?“ vyslovil pan Grahdy to slovo napodruhé odlišně. „Ovšem, latinsky. Přirozeně. Nuže…?“
„Latinsky nás to neučili.“
Ještě překvapenější pohled. Potom pan Grahdy zavrtěl hlavou. Freda napadlo, že by nějaký žalm zarecitoval hebrejsky.
Zkusmo si v duchu přeříkal slova, ale přemohly ho pochyby. Bylo to vůbec z žalmu? – a ne třeba, dejme tomu, z požehnání, které se pronáší při spatření slona?… nebo z kdovíčeho jiného? Jejich učitel hebrejštiny, pološílený zběhlý rabínský student, nebyl zrovna spolehlivou autoritou, pokud šlo o výklad. „Čtěte,“ říkával jim. „Čtěte.“
Na stůl se začaly nosit další pokrmy. Maso v křupavém těstíčku. Do toho znovu zazněl hlas pana Grahdy ho: „Kdy zítra přijdete? Snad bych mohl přinést svoje housle, violiny…“ zvolil napodruhé odlišný výraz, „a něco zahrát.“
„To by bylo pěkné,“ odpověděl vyhýbavě Fred a raději se znovu vrátil k pokrmům té vzpomínkové hostiny. „Výtečné!“ pochválil další chod.
„Už je to aspoň vlažný?“ – Hlas pana Grahdyho. Haha hahaha! – Pan Grahdy, paní Grahdyová, pan Kabbaltz. Hosté přicházeli, klábosili, jedli, pili a zase odcházeli. „Že vy ste vnuk starýho Silbermana?“ zeptal se někdo. „Prasynovec.“ Když se Fred po nějaké době rozhlédl po místnosti, zjistil, že pan Kabbaltz a Grahdyovi už jsou pryč. Na okamžik je ještě zaslechl za dveřmi před vchodem. Smích, zvuky kroků. Zavírání branky. Vypadalo to, že v domě už zbyli jenom členové rodiny. A Fred. Ticho. „Tak, a zunkové sou fuč!“ prohodil kdosi. „Neříkej JIM tak! Říkej jim Huzuci,“ ozval se jiný hlas.
Wesley zhurta vyskočil, až málem překotil židli. Začal bušit hlavou do stěny. „Nevadí mi, když někdo říká japončíci, žluťáci, šikmoočkové, taloši, židáci, irčani!“ Buch! Buch! Buch!
„Wesley…“
„Wesi…“
„Wasyli…“
„Vác…“
„Skousnu negry i španěláky.“ Buch! Buch! „Ale nesnesu, když jim někdo říká zunkové!“ Prudce se posadil zpátky na židli a schoval si obličej do dlaní.
Fred si to v duchu vyhodnotil. Otázka: co je to zunk? Odpověď: urážlivý výraz pro Huzuka.
Wes začal nanovo: „Huzukové mluví latinsky. My latinu s bídou komolíme. Oni recitují poezii. My si leda tak vyprávíme oplzlý vtipy. Oni mají houslisty. Kdo z nás dokáže na housle aspoň zafidlat? Proč nás, takový mizerný lajdáky, potrestal Bůh tím, že nás v Evropě strčil do stejný země jako je! A proč k nim pořád musíme tak poníženě vzhlížet, dokonce i tady, v Americe! Proč! Můžete mi to někdo říct?“
Wesova sestra, nebo možná švagrová, opatrně namítla: „Když oni… mají lepší vzdělání…“
To ovšem byla voda na Wesův mlýn. „Oni mají ve svém nářečí knihy, časopisy, noviny! Co máme my! Katechismus a misál. Oni…“
„My jsme taky měli noviny. Tatínkův bratr nám je přece nosíval… občas, nebo ne? My přece taky…“
Wesley jedním gestem smetl pomyslný etnický plátek ze stolu. „Patriótsk! Myslíš Patriótsk! Ten vycházel jednou za měsíc! Na jediném archu, všeho všudy čtyři stránky papíru! A co v něm bylo?! Přehled nových zákonů, cena prasat, pár nekrologů a liturgický kalendář pro obě církve – a to je všecko! Finito! Patriótsk!“ Neviditelné noviny se zřejmě musely vyšplhat zpátky na desku stolu, protože Wesley je znovu jedním máchnutím shodil na zem a vší silou po nich zadupal.
„Panejo, to už je hodin. Budu muset jít. Moc vám děkuju za ty dobroty…“
„Zabalíme ti něco s sebou,“ nabídla se jedna z Wesových tet. Nebo to byla neteř?
„Ale to není…“
„To je tradice. A navíc ti to chutnalo.“
„To jo. Jenže můj byt ještě není hotový a tetička má přísně košer domácnost.“ Nikdo k tomu neučinil žádnou ekumenicky vstřícnou poznámku, ani mu naopak nezačali vysvětlovat, že Pět knih Mojžíšových je zastaralá a zavrženíhodná příručka; prostě mu do papírové tašky začali nakládat ovoce. Spousty ovoce.
Ale Wes ještě neskončil; zvedl hlavu z. dlaní a pokračoval v lamentaci. „Proč? Proč? Můžete mi někdo říct proč?“
Wesova sestra (tohle byla určitě sestra), s příliš exaltovaným výrazem, než aby to mínila vážně, zadeklamovala: „Oni jsou přece tak vznešení; sedlají si červené oře.“ Wes zaúpěl. Kdo kdy viděl Huzuka na koni? Kdo vůbec někdy viděl červené koně? Nickova žena Fredovi vysvětlila, že to je takové rčení, přísloví.
„No počkej, přece se taky řiká, že červený dovopravdy nebyli ty koně, ale – chm, to, co měli na sobě? V čem byli jako voblečený?“ To už Nick, který do té chvíle s nasupeným výrazem četl ty směšné noviny, vybuchl. „Komu na tom záleží, doprčic?! Přestaňte furt žvanit vo tom, jaký to bylo v tý pitomý Evropě!“ Fred poděkoval za všechno to ovoce. Wes se Nicka slušně optal, jestli ho nezajímá bohaté kulturní dědictví Starého světa, v němž má své kořeny. Nick, na kterého slušnost nijak neplatila, zařval, že to ho teda doprčic nezajímá. Wes rezignoval na slušnost a začal na Nicka taky řvát. Fred Silberman prohlásil, že už bude vážně muset jít, a vycouval z kuchyně.
Kdosi za ním vyšel do chodby, doprovodit ho ke dveřím: stará paní Brakková… Fred si v duchu pomyslel, jak je to od ní laskavé. Z její komůrky se linulo slabé světlo. Stará paní se zastavila. Fred se také zastavil, aby jí popřál dobrou noc. Stará paní mu věnovala pohled, který by si – kdyby byla o nějakých čtyřicet let mladší – musel vykládat jako jednoznačné pozvání. Takhle jenom chápal, že to tím pohledem myslet nemohla – co tím ale myslela?
„Nechceš se u mě eště zastavit?“ nabídla mu. „Nechceš se podívat, jak to funguje?“ Pokynula mu do světničky. Silberman poslechl. Začalo se ho zmocňovat stejné vzrušení jako prve, až se málem nemohl nadechnout. Vždyť na to úplně zapomněli. Jak jen to mohl pustit z hlavy?!
„Napřed sem nahoru položíš ten černej dílec.“ Deska o velikosti knížky vklouzla na svoje místo na plechové mřížce. Děťátko zavzdychalo ze spánku. „No ano, ty moje šňůrko perliček,“ broukla k němu měkce stará paní. „Pak na to postavíš rendlík s vodou. Uvařím si nyčko trochu čaje. No a pak… pak semdle dolu zasuneš ten modrej dílec. Taklenc, vidíš?“ Stará paní vložila desku o velikosti časopisu na místo. „Tak a je to, tomudle se řiká slávský kamna. No a teďkonc se to vohřeje…“
Co tím ale ti staří Huzukové, tihle dávní kvazi-krajani Slávů, mysleli, když se ptali, jestli už je to aspoň vlažný? Silberman sledoval, jak z hladiny začíná stoupat pára, cítit, jak se nad rendlíkem zahřívá vzduch, a otázka se mu vykouřila z hlavy. Znovu si vyzkoušel, že prostor mezi oběma „dílci“ – silnějším úlomkem černého kamene (pokud to byl kámen) a tenčím úlomkem bledě modrého – zůstává studený; za chviličku už se díval, jak ze dna kastrůlku stoupají jako špendlíkové hlavičky drobné bublinky, a v příštím okamžení už voda naplno vařila. Stará paní si připravila čaj, a Fred tam pořád postával jako omráčený. Vůbec si nevzpomínal, že by si prve odkládal tašku s ovocem, ale teď ji zvedl, tiše staré paní poděkoval, popřál jí dobrou noc a odešel. Venku před domem bylo slyšet, že v kuchyni se pořád ještě hádají.
„To je pěkné,“ přikývla Tanta Peša, když jí Fred předal ovoce.
„Tetičko, co to mezi sebou Huzukové a Slávové mají?“
Tanta vyndala z papírové tašky banány. „Huzukové?“ Umyla banány, osušila je papírovou utěrkou a tu pak hodila do koše. „Huzukové. S Huzukama je všecko v pořádku.“ Vylovila z tašky pomeranče.
„Dobrá, a co Slávové?“
Tanta umyla pomeranče. „Slávové?“ Osušila pomeranče papírovou utěrkou a tu pak vyhodila. „Slávové. Ti jsou čistotní. U nich se dá jíst z podlahy. V sobotu večer hodně pijou.“ Fred čekal, co se ještě dozví, ale teta už nic víc neřekla. Začala umývat jablka. Když je domyla, zaváhala. „Tak to aspoň bývalo dřív,“ upřesnila. „Dneska už ti nepovím. Co jsem se odstěhovala…“ Jak dlouho vlastně tetička a strýček Jake žili v sousedství Slávů a Huzuků? Teta začala papírovou utěrkou utírat jablka. Jak dlouho? Čtyřicet let, odpověděla.
„Čtyřicet? Dvaačtyřicet? Řekněme čtyřicet.“
Slyšela někdy o slávských kamnech? Ne… v životě ne.
„To nevadí. Ale proč se – jak to, že se mezi sebou tak nesnášejí?“
Tanta Peša k němu zalétla pohledem. „Oni se nesnášejí?“ Hodila papírovou utěrku do koše. Potom naskládala ovoce na obrovskou mísu, o krok ustoupila a prohlédla si ji. „To je pěkné,“ přikývla.
* * *
Časně ráno příštího dne odjel Silberman zpátky do velkoměsta, zařídil tam všechno potřebné, aby se mohl přestěhovat, a vrátil se do Ferry. Zašel se podívat i na svůj příští příbytek: vida, zastihl tam malíře v pilné práci! Paní Keeleyová přestala zametat a ujistila ho, že za den, maximálně dva, bude jeho byt připravený. „Řekněme, že eště pár dní,“ poopravila se. „Ale nebudete litovat. Todle byla dycinky móc slušná čtvrť, jako to vo někerejch částech tohodle města nemůžu povědít, s těma živlama, co se sem vneska stěhujou. Jo, přenechám vám móc pěknou ledničku, pane Silberman.“
„Když myslíte, paní Keeleyová, tak vám děkuju. To budu vážně rád. A paní Keeleyová, poslyšte, jakej je vlastně rozdíl mezi Huzukama a Slávama?“
Paní Keeleyová pokrčila rameny a našpulila rty. „No helejte, voni tydle tady vokolo nás kór moc nežijou. Ty bydlej spíš tam déle, co sou ulice Gerryho nebo De Witta, a taky v Tompkinsově… spíš tam navokolo.“ Upravila si šátek na hlavě.
„No jo – ale jaký je mezi nimi rozdíl? Totiž, nějaký tu přece musí být, když jedni jsou Huzukové a druzí Slávové. Takže mezi nimi musí být rozdíl, že jo?“
Vo to sem se já na mou duši nikdá nestarala, přiznala paní Keeleyová. „Velebníček vod Svatýho Karola, no přeci vod toho velikýho kostela nahoře na kopci, to bejval Hucuk, pokoj jeho duši. Aspoň jak sem to já slyšela. Teď počkej: tydlety tvý Bosňáci, jak si řikaj, ty bydlej hlavně tam, co je Greenvillská ulice a Ashbyho ulice a ulice St. Lo. Lemkové, kerej čerchmant sem tydle přitáhnul, a pardon, že takle kleju, tak ty byste našel nejspíš v těch malejch uličkách vokolo potoka… Tam, co je Javorová; Škumpová, Vrbová, Liliová a Růžová… Teda, aspoň to tak bejvalo. Vneska… vneska se lidi stěhujou jako vzteklý, furt pryč,“ zabručela paní Keeleyová nevrle. „Já bych rači viděla, dyby se to nedělo. Rači bych, dyby každej zvostal sedět pěkně na zadku tam, kam ho Pámbu posadil. No a ty, co ste na ně byl zvědavej, tydle Hucukové a Slábové, tak na ty narazíte hlavně tam dole, co je Tompkinsova, a taky Gerryho a De Witta… tam navokolo. Kolikpak to máme hodin? Aby mi tak už dávali muj program?“ A paní Keeleyová zašla k sobě do bytu a zavřela za sebou. O chviličku později Fred zaslechl, jak uvnitř zesílilo rádio, a tak se vydal zpátky do ulic.
Tyhle ulice.
Dřív bylo v těchhle ulicích místa dost, když ještě strýček Jake nebyl skoro poslední, kdo si v nich obstarával živobytí s koněm a povozem. Ale ta doba už je dávno pryč. Tehdy bývaly ulice plné dětí, a jaký to skýtalo utěšený, veselý obrázek – vážně si to myslíte? Jenže: když byl Fred Silberman malý kluk, tohle pro něj byla země Indiánů, plná nepřátel. A pak přišla hospodářská krize a město se povážlivě vylidnilo. Obchody zely prázdnotou a jednu z veřejných škol, „Sedmičku“, dokonce zavřeli. Jenomže asi tak rok dva před válkou několik zpustlých fabrik znovu rozjelo výrobu – předělali je na zbrojovky a v ulicích se díky tomu objevila spousta nových tváří. Jižanský černý huby. Přičmoudlíci z ostrovů. Bílý vidlácký ksichty z hor. A pak Fred narukoval do armády, a… vlastně… se zpátky vrátil teprve teď. Vynořil se z bezčasí s pocitem, že čas se podivně zakroutil.
Čtyřpodlažní činžáky zmizely, jeden blok po druhém; Fred se nyní ocitl v sousedství dřevěných domků, starých dřevěných domků, starých dřevěných plotů, starých… dřevěných… stromů. Proti němu přímo přes ulici byl krám, taková zprohýbaná hranatá škatule z prken. Fredovi připadalo, že si ho právě takhle pamatuje, včetně těch vystouplých písmen vpředu na skleněné výloze: SAL DA T A. Jenom nápis Mat Grahdy – Maso a potraviny už dlouho nikdo nenatřel. Když vcházel dovnitř, čekal, že se mu nad hlavou rozezní známý zvonek, a taky že ho uslyšel.
Skleněná vitrína po jedné straně krámu byla dost široká, aby se do ní vešly celé hromady masa; teď se v ní ztrácelo jen pár hubených kousků vepřového, štangle tlačenky, bochník švýcarského sýra, podnos nafialovělých klobás a (v kaluži sedlé krve) podélně rozpůlená hlava jakéhosi záhadného zvířete, která měla nepříjemně syrový anatomický vzhled. Krámek se zdál o to rozlehlejší, oč byl prázdnější; vonělo to tam jako v dobách, kdy byl ještě Coolidge prezident. Podlaha byla plná drsných třísek, ale doběla vymydlená. Pan Grahdy vzhlédl od pultu, kde si něco prohlížel, s výrazem naprostého úžasu. Tolik ho překvapilo, že ho přišel navštívit právě Fred Silberman? Nebo to, že do jeho krámu zavítal někdo jako Fred Silberman? Anebo tak užasl jednoduše nad tím, že se tu vůbec někdo objevil?
Pan Grahdy se přívětivě usmál. Naklonil hlavu na stranu. Potřásl si s Fredem rukou. Fred poprosil o nějakou maličkost. Grahdy pokrčil jedním ramenem. Fred poprosil o jinou maličkost. Další pokrčení. Fred se urputně snažil vymyslet ještě nějakou jinou drobnou položku, otevřel pusu, aby něco řekl, ale vydal ze sebe jen bezmocné: „Mhm…“ Na nic nepřišel. Grahdy se zasmál a prsty si uhladil své dlouhé kníry. Pravý! Pak levý!
„Co třeba rýži?“ optal se. „Cukr? – Brambory?“ Teď se pro změnu zasmál Silberman. Starší muž se k němu připojil. Pak se Freda zeptal, jestli nechce kousek tlačenky. „A k tomu kus švýcarského sýra?“ navrhl. „Co takhle nakrájet ho na plátky? Přidám k tomu zadarmo hořčici.“ Ani se nenadáli a seděli spolu nad obloženým talířem. Fred si všiml, že na pultě leží na novinách rozevřená kniha, a zeptal se pana Grahdyho, co to čte.
Pan Grahdy k němu knihu otočil přebalem, jenže tím Fredovi nijak nepomohl, pokud šlo o něj, klidně to mohlo být napsané v řečtině. „Schiller,“ poznamenal hokynář a zalistoval stránkami. „Heine. Čtete Němce v originále?“ Když Fred zavrtěl hlavou, Grahdy se na něj podíval s očima rozšířenýma údivem. „Nemáte tušení, o jaké potěšení se připravujete. Nu dobrá. Ale co… Lermontova? Puškina? Jakže?! Také ne?“ Pohled vyjadřující mírné překvapení – a mírný nesouhlas. Povzdech. „Ach tak. Nu, pak ovšem není divu, že máte slávské přátele!“ Grahdy se pod čisťounkou, ale velice obnošenou zástěrou šibalsky zavrtěl.
A bylo to tu. Jeho narážka. „Pane Grahdy…“Pan Grahdy se zlehka uklonil. Můj kůň a můj kočár jsou vám plně k službám, pane Silbermane. „Pane Grahdy… co je to mezi vámi… mezi vašima lidma… vašimi lidmi… a Slávy? Vysvětlíte mi to? Hrozně rád bych to pochopil. Opravdu.“
Pan Grahdy si přejel rukou přes usměvavé rty, vandyckovskou bradku i oba kníry. Silbermana náhle napadlo, že vypadá jako… že by mohl vypadat jako císařpán, kdyby ovšem bývalý německý císař a pruský král Vilém II. někdy vypadal, jako že má smysl pro humor. „Inu, to víte, že vám to povím. Celé to začalo ještě v dobách našeho starého království v Evropě. V jednom kraji žili převážně Huzukové. V jiném žili převážně Slávové. Ale v našem kraji žili Huzukové i Slávové pohromadě. Jak bych vám to měl podat? Slávové nebyli přímo našimi vazaly, nebo snad otroky. To by nebylo přesné. Nebyli ani našimi služebníky nebo poddanými… Mhm… kdepak… Podívejte. Naši králové byli cizího původu, pocházeli z cizích dynastií. A my jsme byli jejich feudálové. Rozumějte: my Huzukové. A Slávové byli zase našimi feudály!“ Pan Grahdy se vítězoslavně usmál, ani ne proto, že by ho tolik těšila podřízená pozice Slávů vůči Huzukům, jako spíš proto, že ho těšilo, jak to nakonec pěkně vysvětlil. A zatímco se Silberman vestoje opíral o obslužný pult a zpracovával, co se dozvěděl, starý hokynář pokračoval ve svém výkladu.
„Slávové nebyli, jak to říct, špatní lidé. Byli to prostí lidé, velice jednoduší. Do Evropy se dostali před dávnými časy, když následovali Maďary a Avary. Získali svolení usídlit se v dolní části „neobydleného území“, které náleželo Huzukům. Přijali křesťanství a civilizaci. Zapomněli svůj původní jazyk. Osvojili si jazyk Huzuků, ale mluvili jím jen nevalně. Vlastně opravdu bídně.“ – V tomhle bodě dal Grahdy se smíchem k lepšímu několik komických příkladů slávského dialektu, z nichž Fred samozřejmě nepochopil ani zbla.
Využil však toho, že starý muž sám sebe natolik rozesmál, až se z toho nejdřív rozkašlal, a potom upadl do spokojeného mlčení. „Ale co ta jejich kamna, pane Grahdy?“ připomněl mu Fred. „Co ta slávská kamna? Co to je? Co to je – a jak to funguje?“ Na ta slova pan Grahdy zvrátil hlavu dozadu a zplna hrdla se smál a zplna hrdla kašlal a zase se smál a zase kašlal a smál se a kašlal a smál.
Trvalo mu hodnou chvíli, než se z toho zotavil. Silberman ho nejdřív praštil po zádech a potom pan Grahdy vy srkal celou sklenici vody a cucnul si životabudiče, a teprve pak (s vydatnou pomocí pantomimických gest a grimas) Freda ujistil, že už je v naprostém pořádku. A potom něco řekl, ale tak slabým hláskem, že mu nebylo rozumět. Zopakoval to tedy podruhé, už zřetelněji, i když stále ještě chraplavě: „Už je to aspoň vlažný?“ zeptal se.
Silberman vyskočil jako podebraný. „Ale co to má znamenat?! Říkal jste to už včera, stejně jako ten děda (jak se jenom jmenoval) s tou hustou bílou čupřinou, a pak jste se oba smáli jako pominutí…“
„To je přece ta historka o té ženě – no, o té slávské ženě. Vždyť víte,‘ ta známá anekdota.“ A tak se Fred konečně dostal k tomu, aby řekl, že ne, že to právě neví! Grahdyho to rozveselilo. Vůbec tomu nemohl uvěřit. A když ho Fred nakonec přesvědčil, že ať už je ta anekdota slavná jak chce, on ji prostě v životě neslyšel – „A to vám ji pradědeček nikdy nevyprávěl? Ne? Vážně ne?“ –, Grahdy se úplně rozzářil blahem. Bůh ví, kdy se mu naposled poštěstilo, aby připadl na tak naprosto nedotčené publikum…
Jedna slávská žena se rozhodla emigrovat do Spojených států. Přijela a nastěhovala se k příbuzným. Jednou takhle seděli všichni pospolu doma a někdo navrhl, že by mohli postavit hrnec vody na čaj. „Já to udělám,“ nabídla se nová přistěhovalkyně. Ale jestlipak ví, jak se to dělá? ptali se jí. Samozřejmě, co si o ní myslí? Ovšemže ví, jak se to dělá! „Neměl by radši jít někdo s ní a ukázat jí, co a jak?“ starali se. Nesmysl, to přece není potřeba! A tak žena odešla z pokoje do kuchyně postavit vodu na čaj. Ostatní pokračovali v hovoru a čekali, co se bude dít, čekali, čekali, ale dočkat se nemohli, a z kuchyně se pořád nikdo neozýval. Neutekla nakonec zadními dveřmi pryč? uvažovali. A tak se někdo přece jen zvedl a šel se za ní podívat. Našli ji, jak stojí u sporáku a strnule na něj zírá. (Tady Grahdy napodobil její zmatený pohled.) „Tak co, už je to horký?“ zeptali se jí. Grahdy naznačil, že teď přijde ta skvělá závěrečná pointa, založil si ruce v bok a nasadil výraz nechápavého rozhořčení.
„Tak co, už je to horký?“
„Ji orky? Horký?! Dyk to eště neni ani vlažný!“
Silberman to ale pořád nechápal. Co to má k čertu znamenat? Jenže anekdota ještě nebyla u konce. Po závěrečné pointě následovalo vysvětlení, (a) Čerstvě přistěhovalá slávská žena nebyla znalá amerických poměrů a neměla ponětí, co je to plynový sporák, (b) Takže si prostě myslela, že to, co byl ve skutečnosti plynový sporák, jsou slávská kamna v americkém provedení, (c) Takže když viděla, že železná mřížka – kterou samozřejmě považovala za „černý dílec“ – už je na svém místě, postavila na ni hrnec s vodou, (d) O plynový sporák byl náhodou opřený plech na omastek, který se obyčejně zasouval o kus níž pod hořáky, aby zachycoval prskající a odkapávající tuk. Zrovna ho vyčistili a nechali ho tam okapat. Byl smaltovaný a shodou okolností světle modrý, (e) žena si přirozeně myslela, že to je kýžený „modrý dílec“, a zasunula ho na místo pod hořáky, (f) Aniž by otočila knoflíkem a pustila plyn, (g) škrtla sirkou a zapálila hořák, (h) tak tam prostě jen stála a čekala, že se americký plynový sporák bude chovat stejně jako slávská kamna – a tady znovu přichází řada na tu nevyhnutelnou dvojici otázky a odpovědi, nemilosrdnou jako antická tragédie a touhle dobou už téměř tak slavnou jako Laurel a Hardy:
„Tak co, už je to horký?“
„Horký? Horký!? Dyk to eště neni ani vlažný!“
* * *
Nyní už měl Fred indicií víc než dost, aby pochopil, že tohle je ta nejžhavější položka na žebříčku huzuckých vtipů, co svět světem stojí: Baron Prášil i Charlie Chaplin se klidně mohli jít zahrabat. Ok, ale teď se připravte na něco doopravdy vtipného: znáte tu anekdotu o té slávské ženě, co se čerstvě přistěhovala do Států? Jak si myslela, že stačí zasunout pod hořáky plech na omastek, a ono to začne hřát, aniž by musela škrtnout sirkou a pustit plyn?!
Hojajá!
Hoja-hoja-hojajá! Ej-juch!
Přijít na kloub tomu, proč tenhle otřepaný rasistický vtip, dozajista hodný pousmání, když byl ještě úplně nový, pořád vyvolává takové laviny hurónského smíchu napříč několika generacemi Huzuků, Fredovi připadalo jako zapeklitý oříšek. Zato teď mnohem lépe chápal, že Slávové, kteří to museli poslouchat už… kolik?… čtyřicet let? nebo osmdesát? pomalu začínají ztrácet trpělivost. Ale…
„Ale jak to teda funguje, pane Grahdy? Jaké to má… hm… vědecké vysvětlení?“
Další pokrčení jedním ramenem. „Můj milý mladý příteli, to je ve hvězdách. Považte, jakou obrovskou záhadou byly kdysi pro staré Řeky elektrické vlastnosti jantaru – a dnes? Když cvakáme vypínačem, sotva nad tím uvažujeme.“
* * *
Městská veřejná knihovna se od časů Andrewa Camegieho, který kdysi finančně přispěl na její založení, valně nezměnila; v kartotéce nebylo pod hesly Huzukové, Slávovi ani Kamna nic, co by Fredovi pomohlo celou záhadu alespoň trochu objasnit. V encyklopedii našel jen zmínku o tehdejší vládnoucí dynastii spolu s nekonečně dlouhým, jednotvárným výčtem panovníků, a pak poznámku o tom, že v oblastech, které obývali Huzukové, postupovala uměřenou měrou industrializace, kdežto Slávové nadále zůstávali orientováni převážně zemědělsky a k jejich vývoznímu artiklu patřily takové komodity jako kachní peří, kančí štětiny, hrubé kozí žíně a vlna. Boha jeho.
Ve studovně sekundárních pramenů Freda pozorně vyslechla drobná knihovnice s obrovskými brýlemi, a pak mu starosvětský profesionálně ztlumeným hlasem poradila: „Měla by tu být taková malá brožurka…“ Byla. Malá brožurka, pevně svázaná se spoustou dalších brožurek na spoustu jiných témat do objemného, těžkého svazku. Anonymní autor-vydavatel („Vydáno vlastním nákladem“) maskoval fakt, že nemá moc co říct, poměrně obšírným způsobem vyjadřování. Silberman svazek s námahou rozevřel, a zatímco ho oběma rukama držel, aby se mu nezavíral, přečetl si v něm, že „Slovové sami přiznávají, že už před drahnou dobou ztratili jakékoli povědomí o tom, kde se alespoň přibližně nacházela jejich původní , Pravlast‘ či ,Otčina’ u ,Velikých vod‘. Existují domněnky, že ‚Velikými vodami‘ mohlo být míněno Kaspické moře, případně také Aralské moře, ale vyskytly se i tak fantastické spekulace, že by se mohlo jednat o Bajkalské jezero. V Parlouťs Ferry Huzukové převážně splynuli se střední třídou a povětšinou jsou zaměstnáni ve sférách služeb a obchodu, zatímco Slovové vykonávají s příslovečnou svědomitostí a pílí nejrůznější práce manuální povahy.“ O kamnech však v brožuře nebylo ani slovo a Fred začínal cítit, že jestli nechce posílat fotografie svých předloktí na adresu kulturistické společnosti Charlese Atlase, měl by už tu bichli nechat být. Jen co z ní sundal ruce, svazek se sklapl jako past na medvědy.
Brožurka nejspíš obsahovala text referátu nějakého frekventanta předválečné večerní školy, který ho v opojení, že za něj utržil relativně slušnou známku, odnesl ještě za tepla do tiskárny. Fredovi marně blesklo hlavou, že to téměř (téměř) jistě musel být Huzuk.
Když se Fred zastavil ve svém budoucím novém bytě, zjistil, že už se v něm nemaluje; po malířích nebylo ani vidu, jenže ani vymalováno ještě nebylo. Jenom uprostřed odkapávací plochy vedle dřezu našel odložený sendvič z bílého chleba se sardinkami, z něhož chybělo jediné, dokonale souměrné sousto. Další nevyřešitelná záhada vesmíru; nebo se to tam ocitlo v důsledku neobvyklé konstelace atomů? Inu, proč by ne. Fred sešel dolů a zazvonil u paní Keeleyové. Dveře jejího bytu se váhavě otevřely na šířku štěrbiny, která byla dost velká, aby k Fredovi propustila těžké oddechování a závan ginu a cibule. Vzápětí se dveře zase s bouchnutím zavřely a za malou chvilku za nimi opět zesílilo rádio. Paní Keeleyová zjevně nepatřila mezi fajnšmekry, kteří by si potrpěli na vytříbenou kvalitu přenosu, takže Fred nebyl schopný určit, jestli na její oblíbené stanici Radioland zrovna pouštějí starou nahrávku Tas ty Yeast Jesters anebo spíš některou z milostných písní od Prezidenta Hardinga. Sebral se a šel pryč.
A cóte chez Brakk, přivítala ho jedna z Wesových tet, když se u nich znovu ukázal. „Schovala jsem ti trochu ovocného povaru.“ Objevil se Wes a rovnou mu nalil cosi, co na pohled vypadalo velice lákavě. Fred z toho vyrozuměl, že hodovní shromáždění pokračuje vesele dál a že jeho přítomnost je i nadále vítaná. Ačkoli – rozevřené noviny klesly níž a za nimi se vynořil Nick. „Ty, ne že naší staruchu eště kdy necháš, aby ti vokazovala ty svý pitomý kamna,“ vyjel bez obalu na Freda. „Je z toho potom celá div živá.“
„Dobře, Nicku,“ souhlasil bezelstně Fred. „A kdo další takový kamna ještě má?“ položil otázku tak všeobecně do pléna. Všichni jako by na moment upadli v zamyšlení.
„Pokud je mně známo, tak nikdo,“ přerušil nakonec ticho Wes.
„Dá se říct, že tenhle exemplář je takovej Poslední Mohykán,“ dodal po chvíli.
Nick prásknul novinami. „Nejlíp by udala, dyby se toho krámu zbavila. Slyšíte?! Rozsekám to na cucky a shodím z mostu; vopovažte se vo tom krámu eště ceknout – neni divu, že se nám pořád všichni posmívaj!“ Všichni mlčeli, a tak si Nick ještě ulevil peprným výrazem a pak za sebou s pocitem naprostého zhnusení práskl dveřmi. Chviličku na to bylo slyšet zvuk rychle odjíždějícího auta. Wes nehnul ani brvou, jako by už vůči podobným výstupům otupěl.
Fred ochutnal lžičku ovocného povaru. Zajímalo ho, jestli ovocný povar je něco jako ovocná zavařenina… vůbec ne. Ale dobré to tedy bylo. Jen co vyškrábal z misky poslední zbyteček, postavili před něj mísu s dalším chodem. A vedle dostal na talíři ještě něco dalšího. „Tudle je šlehaný fazulový kyselo, s voctem a podmáslím. A tady máš smažený jehněčí taštičky s čerstvým koprem.“
Božíčku, to znělo podivně! A božíčku, to byly dobroty!
V protějším rohu kuchyně seděli staříček se stařenkou a tahavě vyzpěvovali jakési náboženské texty z tlusté knížky, o kterou se spolu dělili a která nejspíš byla ve staré, rozvláčné huzučtině.
„To se prej zpívá pro potěchu duše zemřelého,“ poznamenal uštěpačně jakýsi holobrádek s širokou, lesklou tváří.
„Hele, študáku, máš s tím problém?“ usadil mladíčka Wes.
Fred Silberman odložil lžíci. (To on jako jedl ty jehněčí taštičky lžicí! No jasan. Co by ne? Máte s tím problém?) „Poslyšte, ta ‚otčina Slávů u Velikých vod‘ – kde to bylo?“
„U Gitche Gumee,“ vystřelil bez váhání studentík, dozajista jen proto, aby se blýskl tím, že ví, co jméno, které Hořejšímu jezeru dali původní obyvatelé Ameriky, znamená.
Wes tím svým typickým způsobem pokrčil rameny, o dost apatičtěji než Mat Grahdy. „To nikdo neví, krucinál. Nikdy to nikdo nevěděl! Nebo myslíš, že si tenkrát kreslili mapy? Podle mě se jim jeden rok neurodilo, a protože kozí bobky místo obilí žrát nemohli, zvedli prostě kotvy a vyrazili na západ. A jakmile přešli devatero hor a devatero řek, neměli už páru nejen o tom, kde se to ocitli, ale ani odkud tam přišli.“
„Poslouchejte, poslouchejte mě,“ nedal se odbýt Fred, „Nick tu teď není, a ani nikdo z Huzuků, jsme tu jenom my, malá kůzlátka, mek-mek-mek, a ať do mě hrom bací, jestli se vám budu posmívat: kde se vzala ta kamna? Jak k nim Slávové přišli?“
„To nikdo neví, krucinál.“
„No dobře, ale měli je už tenkrát, když se rozhodli opustit tu svoji otčinu… ať už pro mě za mě byla u jezera Titikaka nebo třeba u Žlutýho moře? Přinesli si je odtamtud?“
Wes jenom zavzdychal. Ale jeho sestra (pokud to byla sestra) se rozhodla, že Fredovi na všechny ty otázky odpoví, a co nevěděla sama, na to se přeptala stařečků, a pak mu přeložila, co říkali. Ano, podle starých lidových báchorek měli Slohové ta kamna už předtím, než odešli ze svojí otčiny. Ty černý kusy pocházely z nitra hory, ty modrý z hlubin Velikých vod. Prej ze samýho srdce hory – ale z jaký hory, to žádnej neví, z jaký hory, a ze samýho hlubokýho dna Velikejch vod. A jak že je to celý napadlo! No, podle otce Jokima jim tu myšlénku vnukli andělově. Pche, podle otce Jokima! Podle starejch pamětníků to bylo ouplně jinak. A jak to bylo podle starých pamětníků –? Podle starejch pamětníků to byli černý a bílý bůžkové, jenomže otec Jokim si myslel, že by je lidi měli za ďábly anebo démony, a tak to drobet upravil – Panebože, žádný černý ani bílý bůžkové přece neexistujou! – A nejseš ty ňákej chytrej, náhodou? –
„A co když byli z vesmíru,“ vyletělo ze Silbermana, a překvapilo ho to stejně jako všechny ostatní. Nastalo hluboké ticho. Potom „studentík“, Wesův bratránek, nebo možná synovec, pomalu pronesl: „Možná, že byli.“ Další ticho. A pak se znovu rozpovídali.
Všechny trable začaly s hrabětem Kačmarem. Hrabě Kačmar měl právo na všecko dříví na otop, co lidi chodili sbírat do lesa. To právo mu udělil král, ovšem král mu ho neudělil jen tak, hrabě za to musel králi platit. No a když hrabě musel platit králi, tak každej, kdo si chtěl v lese nasbírat dříví, za ně zas musel platit hraběti Kačmarovi. Jenomže pak se hrabě ukrutně namíchnul, páč Slohové si vod něj nekupovali dříví dost, že jo, ale von musel králi odvádět, co mu patřilo, tak jako tak. Cože, kerýmu králi? To žádnej neví, kerýmu králi, krucinál. Co na tom krucinál záleží? Beztak žádný králové nikdá nebyli k ničemu dobrý. Jak to, že Žádný? Ani starej král Josef podle tebe nebyl k ničemu dobrej? Ten, co pustil Jaštu Juštu z žaláře? Hele, starýho krále Josefa teď nech bejt a koukej dopovědět tu starou povídačku!
No jo, takže tenhle hrabě Kačmar povolal všecky kováře, aby chodili krajem vod domu k domu a těma jejich velikejma kladivama rozbili všechny slávský kamna, co najdou, aby pak Slábové museli kupovat Víc dříví, a – Cože? No jo, proto sou ty kusy, co má naše starucha, tak volámaný. Žádný slávský kamna nezvostaly vcelku, ani jediný. Teda vony se dál nechaly používat, že jo. Ale to ten trulant Kačmar nevěděl. No a co bylo pak, no co by bylo, hrabě pak vydal nařízení, že všichni musej platit za dříví stejnej poplatek, ať ho spotřebujou, kolik chtěj, i dyby žádný. No a spousta chytrolínů si pak řeklo, že dyž za to dříví stejně musí platit, tak už ho taky rovnou můžou používat, že jo. Jasný? Čímžto pádem jich spousta nadobro přestala používat slávský kamna. A bylo.
„Aspoň si uděláš přesnější obrázek o ‚vyspělejší kultuře‘ Huzuků,“ podotkl k tomu Wes. V tu chvíli ti dva staří akolyté (nebo co byli vlastně zač) v kuchyňském koutě pozvedli roztřesené hlasy ještě výš a ukončili tak svůj zpěv. Na to všichni přítomní cosi nahlas pronesli a zadupali u toho nohama. „Tumáš, Frede,“ pobídl Silbermana Wes, „zavdej si jěště.“ A podal mu další pohár morušového piva. A jedna z Wesových tet před něj svižně postavila další dvě mísy s kouřícími pokrmy. „Tudle máš dušenou slezinu s pohankovou lámankou. A todle, to je hovězí rypák na cibulce. Počkej, dám ti k tomu pepř.“
* * *
Silberman se postupně zabydlel v novém bytě a časem se vpravil i do nového zaměstnání; jeho nová práce vedle dalších věcí (vedle spousty dalších věcí) vyžadovala, aby se vypravil za výrobcem raznic, za tiskařem a za jedním z dodavatelů: shledal, že všichni tři velice příhodně sídlí v relativně nové průmyslové a obchodní zóně v okrajové části města. Jak seděl za volantem a díval se, kudy projíždí, rozeznával pozůstatky starší zástavby: akvadukt, hřbitov, starou cihlovou slévárnu – pak ho napadlo, že v místech, kde se teď rozkládala průmyslová a obchodní zóna, přece sídlil starý Applebaum! A vida, vypadalo to, že starý Applebaum tam pořád ještě je! Nápis už byl skoro setřený, ale pořád ještě čitelný: M. APPLEBAUM – VELKOOBCHOD SMÍŠENÝM ZBOŽÍM. Silberman si představil, jak tenhle polorozpadlý Applebaumův „velkoobchod“ uprostřed moderního komplexu asi musí ležet okolním podnikům v žaludku. Ale mají smůlu. Ať táhnou zpátky k čertu, jestli se jim to nelíbí!
A pak, když vyřídil pracovní záležitosti, tam zašel. „Freddy! To je překvapení!“
„Zdravíčko, pane Applebaume. Jak se daří?“
„No jak asi. Tejden co tejden to tu zabalí další rodinná firma. Ale já si na Floridě držím kousek bažiny, tak možná taky jednoho dne zavřu kšeft a pak budu žít na hausbótu a místo vody z kohoutku budu dělat parádu s krokodýlama. Á, podívejme, kdo to k nám zavítal! Můj stálý odběratel, co mi dá vydělat deset babek, když budeme mít oba kliku. Mat Grahdy!“
A než mohl Mat Grahdy otevřít pusu, Applebaum ho pohotově předešel.
„Hej, Grahdy, tak co? Už je to horký?“
A pan Grahdy se rozesmál na celé kolo a nenechal na sebe čekat s odpovědí: „Dyk to eště neni ani vlažnýl Haha hahaha!“ Ukázal na dalšího muže. „Hele, tam je Petey Blazzek. Petey je míšenec. Hej, Petey! Tak co, už je to horký? Haha hahaha! – Ty, Mošku!“, obrátil se zpátky k Applebaumovi. „Budu potřebovat trochu cukru, trochu semoliny, trochu lepší mouky na koláče, lékořicový bonbóny a pišingry.“ Applebaum podotkl, že na pišingry mu dneska může udělat cenu, a oba muži spolu zašli dovnitř.
Petey Blazzek, takový ošuntělý obejda v usmolené bundě z druhé ruky, se Freda bez okolků zeptal: „Esli jedete zpátky kolem autobusáku, nemoh byste mě svízt?“
„Ale jistě, nasedněte si,“ přikývl Fred. Jen se rozjeli, Fred si svého pasažéra zběžně prohlédl, ale nenašel v jeho tváři ani stopy po irokézských rysech. „Promiňte, ale co tím mysleli, že jste míšenec? Bez urážky…“
„To je dobrý. Co by, že sem napolovic Huzuk a napolovic Sláv.“
Fred pocítil nával vzrušení. „Aha, hmm. A pane Blazzku…“
„Petey. Říkejte mi prostě Petey.“
„Hmm, dobře, Petey, nevíte, kolik lidí dneska ještě má ty starý slávský kamna?“
„Vneska už žádnej. Tydle kamna už sou vneska minulost. Bacha na ten náklaďák!“
„Ale jak to, Petey?! Jak to, že jsou ty kamna minulost?“
Petey se poškrábal na nose a zhluboka si povzdechl. „Mno jo. To máte tak. Za nás se to říkalo takle. Dyž chtěl našinec, zelenáč, emigrovat do Ameriky, tak ze šesti koz, co měl, jich pět prodal, aby měl na lístek na parník, a šestou dal faráři, aby se pomodlil za to, že se tam v pořádku dostane. To mluvím samosebou vo Slávech. S Huzukama to bylo úplně jinačí. Takže takovej slávskej chudák měl na nohách vysoký holínky, do nich zastrkaný kalhoty, na sobě halenu, kožich z ovčí kůže a kožišinovou ušanku. To bylo eště předtím, než zařídili to přistěhovalecký středisko na Ellis Island – tehdá ty procedury probíhaly v Castle Garden. No a takovej slávskej chudák neměl žádnej lodní kufr, ani pořádnou cestovní kabelu, takovej měl akorát tak pytel přes rameno – a v něm nic než jednu čistou halenu a pár čistejch hadrovejch vonucí, páč ponožky voni nenosili, jeden malej hrnec, železňák, skrojky tvrdýho chleba a pak ty dva kusy kamen, jeden černej a jeden-jeden, no, no…“
„Modrej.“
„Jo, správně, modrej. Bacha na ten chevrolet. No a takovýmu slávskýmu chudákovi dali tu nejpodřadnější, nejšpinavější, nejhůř placenou práci a von si moh dovolit pronajmout leda kolnu, v jaký by vneska člověk nedržel ani psa. Sledujete, co vám povidám, muj mladej příteli? Svítit si tam pořádně nemoh, ani lampu neměl, jenom starou plechovou pikslu s prasečím lojem a kusem hadru místo knotu. Ale posbíral pár cihel a postavil si slávský kamna a v tom svým mrňavým železňáku si na nich vařil pohanku. A spával na holý zemi v tom svým ovčím kožichu.
Za čas se ale poměry zlepšily; todle byla Amerika, že jo, země příležitostí. Chlápek začal trochu vydělávat, přived si manželku a nastěhoval se s ní do jedný místnosti, sice do jedný, ale už to bylo bydlení, a pořídili si petrolejku a pro každýho pár novejch bot, no jo, ale lidi se jim furt posmívali, totiž hlavně zunkové si na ně dál ukazovali prstem, že pořád používaj ty svý slávský kamna, tak proto. A tak si časem koupili jiný kamna, na dříví, nebo dokonce na uhlí. A pak si vobstarali i svítiplyn, a dokonce si i pamatovali, že se nesmí zhasínat fouknutím.“
„No jo, Petey. Ale dřevo a uhlí přece stojí peníze. A slávský kamna byly zadarmo. Takže…“
Petey si znovu vzdychl. „No, vono to po pravdě zas takový terno nebylo. Nechalo se na nich uvařit, to jo. Ale jinak kór moc nehřály, že jo. A když se na nich uvařilo hodně vody, tak člověk v seknici pro samou páru neviděl.“
„Horká pára! Horká pára!“ vyjekne Fred.
Petey se nejdřív lekl, a pak – poprvé za celou dobu – začal vypadat, že ho to zaujalo. Ale zájem ho zase rychle opustil. Vzdychl si. „Takovejm věcem žádnej z nich nerozuměl, nikdá by je nenapadlo použít páru k topení. Ani nikoho jinýho. Slávský kamna byly symbolem chudoby, esli mě sledujete. Byly zdrojem posměchu. Takže každej Sláv, hned jak se vymanil z nejhorší bídy, se jich hned koukal zbavit.“
„No dobře, tak se jich ale musí spousta povalovat na půdách, ne? Nebo… aspoň pár? A po sklepích a tak?“ zeptal se Fred s novou nadějí.
Petey zatajil dech. „Kam to jedete, člověče?! Kolem autobusáku přece musíte doléval No jo, tak teďka abyste vobjel blok. Ale kdepak, všichni ty starý křápy rovnou vyhazovali. Bacha na tu dodávku.“
* * *
Nová práce a s ní spojené povinnosti zaměstnávaly po většinu času veškerou Silbermanovu pozornost, ale když pak jednoho odpoledne procházel s dodavatelem energií fakturu za topení, rázem se mu ta stará záležitost znovu vybavila.
„Copak, něco vás napadlo?“ zeptal se McMurtry.
„No, vlastně jo. Víte, co jsou to… hm… slávský kamna?“
„Ne. Měl bych!“ zbystřil McMurtry.
Tak, a co teď? Má mu o nich Fred povědět? Copak by člověk jako McMurtry podpořil něco na úkor průmyslového pokroku? „Můžu vám nejdřív položit hypotetickou otázku, Mácu…?“
„Jen mluvte, když už jste to nakousl!“
A tak Fred váhavě, a aniž by zabíhal do detailů (neřekl žádná jména, nezmínil žádné etnické skupiny), popsal celou záležitost, jak nejlépe uměl, a nakonec se na McMurtryho obrátil s dotazem: „Nuže, Mácu? Připadnete na nějaké vědecké vysvětlení, jak by taková věc mohla hypoteticky fungovat? Napadá vás něco? Cokoli?“
Mac nakrčil srostlá obočí, až se jejich chlupy postavily proti sobě, což vyhlíželo velice podivně. „No, řekl bych, že kapalina v nádobě tu funguje jako nějaký nekontingentní katalyzátor, který amplifikuje vortex silového pole, vytvořeného v důsledku juxtapozice pizmiru a placeba…“ Žádnou takovou pitomost McMurtry samozřejmě neřekl, ale i kdyby ano, v Silbermanově případě by to vyšlo úplně nastejno.
„Kdyby to nebyla čistě hypotetická otázka, rozhodně bych ta kamna moc rád prozkoumal. Stačily by mi i dva maličké úlomky. Kdybychom tomu přišli na kloub, dalo by se to průmyslově využít.“
V práci to šlo hladce jako po másle, a tak si Fred řekl, že by mohl zajít za starou paní Brakkovou a poprosit ji… zajít za starou paní Brakkovou a poprosit ji – oč přesnil Copak by ho nechala, aby jí vzal poslední exemplář slávských kamen na světě? Aby je výzkumní pracovníci někde v laboratoři všelijak testovali a zkoumali? Aby z nich odškrabávali vzorky a pitvali je pod elektronkovým mikroskopem?
* * *
Snad kdyby jí navrhl, že pokud by nevěřila jemu, mohla by v té záležitosti Brakkovic rodina založit soukromý trust nebo tak něco… a celé to provést pod právním dohledem. Třeba by se toho ujal Wes… a řekněme, že Nick…
Takhle by to určitě šlo.
Jenže Fred s tím otálel příliš dlouho.
* * *
Silberman samozřejmě o ničem nevěděl: ani nemohl, vždyť i pro domácí členy rodiny to byla čerstvá událost. Ale když k nim to odpoledne přijel, už před vchodem do domu pochopil, že uvnitř došlo k nějaké roztržce. Nejdřív bylo slyšet, jak v kuchyni všichni křičí jeden přes druhého, ale když pak vešel do místnosti, jediný, kdo ještě řval, byl Nick.
„Sme přece Američani, ne?!“ ječel. „Tak koukejte jako Američani žíti Dost na tom, že se nám furt posmívaj Huzuci. I mně už se z těch našich starejch buranskejch způsobů dělá zle. Nechcete si rovnou navlíct beranice, natáhnout holiny a chovat na dvoře kozu?“ Otočil se ke svojí ženě. „Rikal sem to tý tvojí povedený matičce stokrát, ať se toho pitomýho křápu zbaví, ať to vyhodí, že už toho mám po krk, jak sme tady všem k smíchu. Ale vona ne, vona mě furt ne a ne poslechnout! Tak sem to holt vyhodil sam.“ Odmlčel se a prudce oddechoval. „A basta.“
Silbermanovi se podlomila kolena.
„Kams, to vyhodil?! Kams to dal?! Dyk to nebylo tvý!“ ječela na Nicka jeho žena. Ale Nick jenom sevřel rty. Vtom se jeho žena udeřila dlaní do čela. „Už vim! Von dycky řikal, že ty kamna jednou shodí z mostu, tak to dycinky řikal, že poletěj z mostu! Určitě je shodil z mostu. Ty bídáku!“ Nick k ní na moment zašilhal pohledem. Pak ale pokrčil rameny, zapálil si cigaretu a začal z ní potahovat s ostentativním nezájmem.
Stará paní Brakková tam ještě chvilku seděla s tím svým mírným úsměvem a pak začala něco drmolit ve svojí mateřštině. Zakrátko přešla do vyzpěvování, pak se jí zlomil hlas a vzápětí si zvedla k očím zástěru.
„Říká, že to bylo jediný, co jí po starým domově zvostalo. Že nechtěla nic jinýho, než vobčas vohřát láhev pro vnoučátko nebo trochu vody pro sebe na čaj, když byla moc unavená, aby se štrachala až do kuchyně. Že už má svůj věk a že celej život těžce pracovala a že nikdá nechtěla bejt druhejm na vobtíž…“
Nick mrskl nedopalek na linoleovou podlahu, a aniž by si něco dělal z ženského bědování, ztěžka ho zašlápl. Pak se jako zázrakem uklidnil. „Tak dobře. Víte co, matinko? Hned zejtra vám ve městě koupim elektrický kamínka, takový to, jak tomu herdek říkaj… varnou plotýnku! Hned zejtra vám do toho vašeho krcálku pořídím varnou plotýnku. Co vy na to, matinko? Platil“
Jeho prohlášení mělo okamžitý účinek. Nick v rodině platil za známou držgrešlí a pokud věděli, tak o své vůli ještě nikdy nikomu nic nekoupil.
„Vopravdu? Koupíš?“ vykřikla stará paní Brakková anglicky.
Nick vážně přikývl. „Přisámbůh,“ dušoval se přede všemi. „Hned zejtra. Tu nejlepčí, co se dá pořídit. A matinka může jet se mnou.“ Jeho žena ho políbila. Starší švagr ho poplácal po zádech. Stará paní se zase začala usmívat.
Silberman cítil, že mu srdce tluče dvojnásobnou rychlostí. Neodvažoval se promluvit. Ale když se potom Nick sebral a vyšel na dvorek, aby si zapálil, Fred se tam za ním vykradl.
„Nicku.“
„Co je.“
„Chci se tě na něco zeptat, ale nezačni hned vyšilovat.“
„Klidně.“
„Fakt jsi ty kamna shodil z mostu?“
„Jo. Teda… to, co z nich zbylo.“
„Jak to myslíš?“
Nick zívl. A vysvětlil mu to. „Vodnes sem si ten pitomej křáp do garáže. Co tam mám dílnu. No, jako ponk, nářadí a tak. Víš, co myslím.“ Fred věděl. „No a tam sem to prohnal drtičkou. A ten bordel sem pak nasypal do pytle. A vyhodil sem to z mostu.“ Když to Nick Fredovi líčil, neříkal to naštvaně, ale ani s lítostí. Upustil zbytek cigarety pod nohy, zašlápl ho a vrátil se do domu. Za okamžik Fred uslyšel, jak uvnitř šteluje televizi.
Takže musí do dílny. Fred se k ní potichoučku přikradl, přikrčil se a opatrně se rozhlédl. Dveře byly pootevřené a uvnitř se svítilo. Možná že to tak nechal Nick. Určitě tam muselo zůstat pár černých i modrých úlomků, stačí, aby vklouzl dovnitř, posbíral je z podlahy kolem drtičky a pak – vtom si všiml, že po podlaze dílny se šine dlouhý stín. Domovník, ohánějící se koštětem. Nefalšovaný Sláv, který jako by vypadl ze starých obrázků, s mohutným knírem a vůbec vším, co bylo pro původní, pravé, staré Slávy typické. Domovník za chvilku odešel. Fred nenápadně vklouzl dovnitř, jak si plánoval. Ale sbírat nebylo co. Nikde se neválely žádné úlomky.‘ Nikde nezbylo ani smítko prachu. Fred zaslechl hlas Tanty Peši tak živě, jako by stála vedle něj: Slávové. Ti jsou čistotní. U nich bys mohl jíst z podlahy.
Seděl za volantem, projížděl ztichlými ulicemi a nahlas řval. „To snad není pravda! Největší objev v termodynamice od chvíle, kdy lidi objevili oheň! A je to pryč! Je to fučí To přece není možný! To se nestalo…!“
V příštích dnech, týdnech a měsících jezdil Fred od domu k domu, klepal na dveře, zaklínal, prosil, nabízel odměny. Vysvětloval. Žadonil. Ale nic naplat. Ten neuvěřitelný objev, který se záhadně vynořil neznámo odkud a neznámo jak, před kdoví kolika tisíci lety a kdoví kolik tisíc mil daleko odsud, byl pryč.
Fred se pohroužil do svojí práce. Začal se intenzivně věnovat místnímu společenskému životu. Začal se dívat po ženských. Uvažoval o manželství. Změnil se. Stejně jako hodně věcí kolem něj. Wes Brakk se brzy poté sebral a odstěhoval se do Idaha, kdoví proč ze všech míst právě tam. „Protože řikal, že je to vod Huzuků nejdál, co to de, aby přitom eště zůstal sám sebou.“ No tak jo. A zbytek Brakkovic rodiny – s Nickem v čele – se skoro stejně tak náhle přestěhoval do Bronswillu v Texasu. Ale proč do Texasu, proboha? „Prej aby utekli před těma příšernejma zimama.“ No tak jo. Jiný lidi by se přestěhovali na Floridu, do Kalifornie nebo třeba do Arizony, aby utekli před zimou. Zbytek Brakkovic rodiny (a Nick) se přestěhoval do Bronswillu v Texasu.
Fredovi kdoví proč připadalo, že je v tom něco typicky slavského.
* * *
Ulici Státníků už zase opravovali, takže Fred to musel vzít oklikou. Co kdyby to objel přes Thompkinsovu, Gerryho a De Wittovu ulici? Chvilku váhal, ale pak tam přece jen zabočil; pánečku, jak se to tam změnilo! Novousedlíci si ho měřili nepřátelskými pohledy. Za jízdy zahlédl starý krámek pana Grahdyho. Celá jedna výloha však byla vysklená a zatlučená prkny. Fred zastavil. Vešel dovnitř. Pan Grahdy tam byl, půlku obličeje měl zafačovanou, druhou půlku zhmožděnou a pokrytou barevnými modřinami.
V ruce držel své housle.
Na přátelský pozdrav Fredovi odpověděl kývnutím. „Nechtěl byste si poslechnout něco z Paganiniho?“ nabídl se a začal hrát.
Sjlbermana se zmocnil dojem, že se ocitl v téměř poslední scéně antického dramatu. Stařičký Mat Grahdy, s alexandriny jeho manželky, s Heinem, Schillerem, Lermontovem, Puškinem, s Paganinim a latinskými žalmy – jak dlouho tu ještě může takhle vydržet? Jestli v tom svém snědeném krámě dřív nepojde hlady, jak dlouho může trvat, než ho jednou zabijou?
Starý pán nechal ruku s houslemi klesnout podél těla. Na zvláštně dlouhý moment se na Silbermana zadíval jako na sobě rovného. A pak mu na té opuchlé, potlučené tváři pomalu vykvetl úsměv. Pokrčil jedním ramenem. A začal se smát, až se zajíkal. „Dyk to eště neni ani vlažný!“
Poprvé vydáno v antologii Universe 15 editora Terryho Carra roku 1985.
Přeložila Jitka Cardová
