Allen Steele – „…kam se i andělé bojí vstoupit“ („… WHERE ANGELS FEAR TO TREAD“)

Čtvrtek 15. ledna 1998, 23:12

Teprve ve chvíli, kdy se události u Centerhillského jezera definitivně uzavřely, poté, co příslušné úřady obdržely veškerá hlášení a podvýbory všeho druhu provedly neveřejná slyšení, když se lidem s patřičnými prověrkami dostalo ujištění, že situace sice ještě není zcela vyřešena, nicméně už alespoň není kritická… teprve poté Murphy zpětně dospěl k názoru, že všechno vlastně začalo předchozího večera u Hýla na Pennsylvania Avenue.

U Hýla byla zasloužilá putyka v Capitol Hillu, asi tři bloky od Raybumovy budovy Kongresu na jednu stranu a pár minut pěšky od pochybnější washingtonské čtvrti na tu druhou. Na oběd do ní s oblibou chodili asistenti kongresmanů, během šťastné hodinky ji okupovali novináři a navečer patřila úředníkům z bezpočtu vládních oddělení a úřadů, kteří si tam chodili orazit po pracovní době. Po dvanácti pracovních hodinách to na zemědělství, obchodu nebo spravedlnosti zabalili a v propocených košilích a s břichem plným nezdravého jídla zaskočili k Hýlovi najedno na dvě s kamarády, načež se odpotáceli na nedalekou stanici, odkud je metro rozvezlo na předměstí Marylandu a Virginie.

Ve čtvrtek se tam na pivo scházel Odbor paranormálních věd. Murphy se jejich slezinám povětšinou vyhýbal a večery raději trávil doma v Arlingtonu s manželkou a synem. Tou dobou ovšem Donna stále ještě oplakávala matku, která jí zemřela před Vánoci, a Steve se víc než o vlastního otce zajímal o magicové karty, takže když po osmé Murphymu zaklepal na dveře Harry Cuminsky a zeptal se ho, jestli si nechce s chlapama sednout na pivko, rozhodl se přidat. Už dlouho si nikam nevyrazil, takže co na tom, jestli přijde domů o hodinku později a maličko to z něj potáhne. Donna se beztak zachumlá do peřin na své straně postele a Stevenovi to bude jedno, hlavně když ho taťka v sobotu vezme do obchodu s komiksy.

Vypnul tedy počítač, zamkl za sebou kancelář a s Harrym a s Kentem Morrisem se v plískanici doharcovali k Hýlovi. Ostatní štamgasti z OPV už seděli u stolů, které si vzadu srazili, a přepracovaná číšnice jim roznesla džbánky s pivem a mísy popkomu. Trochu je překvapilo, že ho vidí, ale hned mu udělali místo. Murphy věděl, že ho mají za suchara. Povolil si kravatu, napomenul vyjukaného internistu z Yaleu, aby mu koukal tykat, a nalil si první z původně zamýšlených dvou piv. Lehce s chlapama popije, zasměje se a vyrazí domů.

Jenže to dopadlo jinak. Byla studená, sychravá noc a on seděl ve vyhřátém, suchém baru. V krbu vedle něj pod umělými polínky syčivě plápolal plyn a jeho mihotání se odráželo ve skle sportovních fotografií na táflovaných stěnách. Neřešili nic závažného – Superbowl, který je čekal příští týden, filmy v kinech, čerstvé místní drby. Číšnice se jmenovala Cindy, a i když měla zásnubní prsten, flirtování s ópéváky jí očividně nevadilo. Sotvaže mu v půllitru ubylo, Kent, Harry nebo někdo jiný mu pohotově dolil. Když se pak podruhé vracel z hajzlíků, brnknul z telefonní kabinky Donně, že na něj nemá čekat. Ne, není opilý, jenom krapet utahaný. Ne, nebude řídit, nechá auto v garáži a vezme si taxíka. Ano, miláčku. Ne, miláčku. Taky tě miluju. Dobrou noc a hezky se vyspi. A odplul zpátky ke stolu, kde Orson zrovna oblažoval Cindy vtipem o texaském senátorovi, prostitutce a dlouhorohém býkovi.

Než se nadál, hodina pokročila a bar se skoro vyprázdnil. Židle se jedna po druhé uvolňovaly, poněvadž chlapi dopíjeli, zavrtávali se do bund a kabátů a šourali se do vlhké a studené noci. Z původní desítky zbyli jen tři – Kent, Harry a on – a nejistě balancovali na tenké hranici mezi opilstvím a opileckými mrákotami.

Cindy už se dávno nebavila a byla z nich jen otrávená. Sklidila vypité půllitry, ujistila je, že tenhle džbánek už je jejich poslední, a zeptala se, jestli má někomu zavolat taxíka. Murphy ze sebe vysoukal, že ano, že je to velevýtečný nápad, děkujemvámnastotisíckrát, a znovu se vložil do probíhající debaty. Náhodou se týkala právě cestování v čase.

Možná to ale nebyla až taková náhoda. O cestování časem sice pojednávaly spíš obskurní teoreticko-fyzikální spisky, ale ópéváci se o bizarnosti silně zajímali. Aby také ne, když spadaly do jejich pole působnosti. Murphy se tedy nad tématem, které s Kentem a Harrym probírali, nijak nepozastavil. Bylo pozdě a měli naváto, tak co.

„Si přestavte…“ Harry si odříhl do sevřené dlaně. „Ups, pardon… Prostě si přestavte, že můžete cestovat v čase. Jakože se můžete vrátit do minulosti, chápete.“

„To nejde,“ namítl Kent chabě.

„No jasně, to já přece vim.“ Harry máchl rukou. „Dyť já vim, že to nejde, to vim, ne? Ale jenom jako, že by to šlo.“

„Ale dyť ti řikám, že to nejde. Není to možný. Četl jsem ty samý knížky co ty a řikám ti, že to je vyloučený. Naprosto. Není na to technologie.“

„Sak já taky himlhergot nemyslím dneska. Myslim jednou v budoucnosti. Za takovejch pár set nebo tisíc let, to sem… sem jako chtěl říct, ne?“

„Že si sem jako někdo z budoucnosti udělá vejlet? To chceš říct?“ Murphy jako kluk přečetl hromadu vědeckofantastických knížek a cestování v čase se v nich vyskytovalo docela hojně. Dokonce ještě na půdě schovával stará ohmataná vydání šestákových scifáren, ačkoli těmhle dvěma by se k nim nikdy nepřiznal. Science fiction neměla na OPV dobré jméno, s čestnou výjimkou Akt X.

„Přesně,“ přikyvoval Harry jako o život. „To jé vono. Že si sem někdo z budoucnosti udělá vejlet.“

„To nejde,“ vedl si Kent svou. „A ani za sto miliónů let to nepude.“

„No, asi ne,“ připustil Murphy, „ale řekněme, čistě teoreticky, že by to šlo. Že by někdo z budoucnosti“

„Co někdo!“ Harry se natáhl pro poloprázdný džbánek a ucmrndl si z něj do půllitru. „Hafo by jich bylo… jezdili by sem z budoucnosti jak… tohleto, zjednaný.“

„To víš že jo.“ Kent po džbánku chamtivě loupl očima, a jakmile ho Harry postavil, sebral ho, skoro celý si ho vyprázdnil do sklenice a nechal jen zbyteček na dně. „Kuba řekl: Dělejte, že to de. Tak kde je potom všecky máš?“

„To je vono. Vo tohle mi právě de. Někeří fyzici právě tímdle agumentu… agrumetu…“

„Argumentujou,“ pomohl mu Murphy a začal si broukat znělku jednoho sci-fi seriálu.

Harry si ho nevšímal. „Dyby se jednou dalo cestovat v čase, vrátit se sem,“ zabodl prst do stolu, „tak kde potom sou, ha? To samý tvrdí i ten Anglán… ten na vozejku, teď si nevzpomenu…“

„Hawking.“

„Jasně, Hawking. Na to samý se ptá i von. Kdyby bylo cestování v čase možný, tak kde sou potom ti cestovatelé?“

„No jo, ale neříkalo se tohle i o ufounech?“ zvedl Kent jedno obočí. Chvíli to skoro vypadalo, že vystřízlivěl. „Ten druhej… Talián to byl, jak von se kruci – Fermi. Ten svýho času stejně mluvil o ufounech. A koukni teď na nás… hledáme ufouny!“ Murphy se chystal podotknout, že za těch deset let, co u OPV prošetřuje setkání s létajícími talíři a mimozemské únosy, zatím nenarazil na nic, co by se alespoň přiblížilo přímému důkazu. Vyzpovídal desítky lidí, kteří tvrdili, že se ocitli na palubě mimozemské lodi, a sesbíral kvantum rozmazaných fotek všelijakých talířů, které by vydalo na zvláštní kartotéku, ale za celou tu dekádu ve vládních službách nenarazil na jediného mimozemšťana nebo mimozemské plavidlo. Nechal si to raději pro sebe. Teď nebyla vhodná chvíle ani místo na pochyby o úkolech a metodách jejich úřadu a jeho společníci už vůbec nebyli ti, komu by se s nimi měl svěřit.

„Hele, to je něco jinýho. Něco jinýho.“ Ač Harry ještě neměl dopito, natáhl se pro džbánek, ovšem Kent byl rychlejší. „Dyby cestovatelé v čase fakticky asistovali… existovali, tak by se neukazovali. Vůbec byzme o nich nevěděli. Dělali by to kvůli sobě, no ne?“

Kent se uchechtl a do sklenice si nalil zbytky zvětralého piva. „No jasně. Třeba teďka tady s náma seděj jenom lidi z budoucnosti.“

„To by tyvole klidně mohlo bejt.“ Harry se otočil na osazenstvo vedlejšího stolu. „Hej, nejste vy ksichti z budoucnosti?“ Chlapi se na ně zaškaredili, ale nic neřekli. Cindy přestala utírat stoly a zvedat židle a nasupeně je probodla pohledem. Zavíračka se blížila a ona rozhodně nestála o užvaněné nametence, kteří jí otravují poslední hosty. „Brzdi, jo?“ zabručel Kent. „Kristepane, ty děláš, jak dyby šlo o národní bezpečnost…“

„Taky že vo ni de, kamaráde! A vo tu my se staráme, ne? Měli byzme udělat šťáru, jestli nám tady necouraj lidi z budoucnosti bez nějaký… tyvole zelený karty!“

Harry si sáhl do kapsy u saka pro služební průkaz v koženkovém pouzdře s vlisovaným znakem OPV a už se zvedal ze židle. Murphy na nic nečekal a popadl Harryho za zápěstí, než se stačil postavit. „Hele, dej si pohov.“

Harry se mu snažil vykroutit, ale Murphy ho nepustil. Koutkem oka zahlédl, že Cindy nenápadně mávla na barmana – ještě chvíli a vyhodí je na ulici. „Uklidni se,“ houkl na něj. „Nebo nás kvůli tobě seberou.“

Harry se na něj zamračil a Murphy čekal, že se po něm rozmáchne. Pak se Harry zazubil a svezl se zpátky na židli. Pouzdro mu vypadlo z ruky na stůl. „Co blbneš, vole, sem si dělal srandu. Sem vám to chtěl dokázat, ne?“

„Jasně.“ Murphy se uvolnil a pustil ho. „Já vim, jenom sis dělal srandu.“

„Aby ne. Voba přece víme, že tidleti… prostě jako neexistujou.“

„Já vim, já vim. Už jsme to pochopili.“

A tím skončili. Murphy se ještě ujistil, že Harry nasedne do taxíku a nic dalšího neztropí, pak si oblékl bundu a na odchodu se zastavil u baru a Cindy do sklenice na spropitné provinile ho dil pětidolarovku. Na chodníku nebylo živé duše, noc byla mrazivá a tichá. Nad obrubník stoupaly bledé spaliny čekajícího taxíku jako průhlední duchové. Naskočil do něj a udal řidiči svou arlingtonskou adresu, načež se uvelebil na sedadle zalátovaném izolační páskou a přes ojíněné okénko pozoroval ubíhající osvětlenou kopuli kapitolu.

Cestování v čase. Kristepane, taková blbost.

 

Čtvrtek 6. května 1937, 19:04

Z břidlicově šedivého nebe sestoupil leviatan. Zprvu vypadal jako stříbřité vejce, ale když zakormidloval k severovýchodu, rozrostl se a zmohutněl, takže tvarem připomínal obrovité dýňové semínko. K davu, který se shromáždil na travnaté ploše u New Jersey, dolehlo hučení jeho čtyř naftových motorů a k železnému kotevnímu stožáru uprostřed přistávací plochy vyběhli námořníci v bílých čapkách. Ostatní vzhlíželi ke kolosu, jenž jim zakroužil dvě stě metrů nad hlavami a jehož ohromný stín jim přeběhl po tvářích, když se prudce stočil na západ. Nyní už se daly rozeznat hákové kříže na ocasních plochách, olympijské kruhy na trupu nad okny pasažérů i monstrózní gotické litery těsně pod tuponosou přídí u velitelské gondoly, jimiž bylo vyvedeno gigantovo jméno.

Vzduchoplavci stáli u zkosených cellonových oken na promenádě paluby A a sledovali, jak se Hindenburg chystá k přistání na Lakehurstském letišti námořnictva. Vinou silného protivětru nad Atlantikem a následné bouře, jež je odnesla zpět nad moře, nabrali třináctihodinové zpoždění, ale jen málokdo měl chuť si stěžovat. Během posledních hodin si dopřáli pohled na vrcholek Empire State Building, na baseballový stadion, kde kvůli nim hráči nechali zápas zápasem, a na zpěněné hřebeny vln rozbíjející se o jerseyské pobřeží. Palubní personál mezitím vynesl zavazadla k výstupním schůdkům za kajutami a vyskládal je pod bronzovou bustu polního maršála von Hindenburga. Měli za sebou fantastickou cestu: tři dny na palubě největší a nejúchvatnější vzducholodi světa, v létajícím hotelu, kde rána začínala snídaní v jídelně a večery končily u brandy a doutníku v kuřáckém salonku.

Nyní se však jejich let chýlil ke konci a všichni se opět těšili na pevnou zem. Pro Američany to byl návrat domů a jen pár minut je dělilo od setkání s rodinou a přáteli, kteří na ně čekali na letišti. Pro jedenašedesát členů posádky to byla letošní první, celkově však již sedmá cesta Hindenburgu do Států. Pro několik německých Židů let představoval útěk před krutým režimem, jenž ovládl jejich vlast. A pro tři příslušníky výzvědné služby luftwaffe vydávající se za turisty zase krátkou zastávku u dekadentní podřadné rasy.

Pro dva pasažéry, které seznam cestujících uváděl jako Johna a Emmu Pannesovy, právě začalo závěrečné odpočítávání.

Franc Lu se pustil promenádního zábradlí a zběžně se dotkl drátěných obrouček brýlí, jako by si je bezděčně rovnal. Na vnitřní straně pravého sklíčka se objevil číselný údaj; 19:11:31/-13:41 (?).

„Třináct minut,“ šeptl.

Lea Oschnerová neodpověděla, ale chytila se zábradlí o něco pevněji. Cestující kolem nich klábosili, smáli se, ukazovali si na zmatené krávy na pastvinách hluboko pod nimi. Dříve nepatrný stín vzducholodi se stále zvětšoval a přibližoval. Podle historických záznamů se Hindenburg znovu stočí na východ, zamíří ke kotevnímu stožáru a klesne na sto dvacet metrů. Paluby pro cestující byly odhlučněny, takže motory nebylo slyšet, ale touhle dobou už je kapitán Pruss jistě nechal běžet na volnoběh a co nevidět je přepne na zpětný chod, aby loď před přistáním přibrzdil.

„Neboj se,“ uklidňoval ji Franc. „Ještě máme čas.“

Lea se přinutila k úsměvu, ale kradmo mu stiskla hřbet ruky. Všichni okolo se náramně bavili a oni s Francem musejí působit stejně bezstarostně. Byli John a Emma Pannesovi z Manhassetu na Long Islandu. John Pannes pracoval jako vedoucí úseku pro cestující u Hamburg-American German Lloyd Lines, společnost, která v Americe zastupovala Zeppelinovy aerolinky. Jeho o patnáct let mladší manželka Emma Pannesová pocházela z Illinois. Přestěhovala se z Filadelfie do New Yorku, když tam John dostal práci, a nyní se oba vraceli z další služební cesty v Německu.

Sympatičtí, nenápadní lidé středního věku, v nichž by cestování na palubě Hindenburgu nemělo vzbuzovat sebemenší obavy, třebaže jim byl souzeno za třináct… ne, vlastně za dvanáct… minut zemřít.

A přece John a Emma Pannesovi v blížícím se infernu nezahynou. Ve skutečnosti se totiž měli čile k světu a v plném zdraví si žili ve čtyřiadvacátém století. Večer 2. května 1937 je na cestě z hotelu do opery v tichosti unesl předsunutý tým ČVS a bezpečně je dopravil do úkrytu za Frankfurtem. Touto dobou už je nejspíš Miranda přenesla do roku 2314. Franc doufal, že jim skutečný John Pannes nebude mít únos za zlé. Uváží-li však, co by Johna s jeho ženou čekalo v opačném případě, soudil, že si nechá vše vysvětlit a ani ho nenapadne cokoli namítat.

Franc teď představoval šedesátiletého amerického obchodníka a Lea místo devětadvaceti vypadala na čtyřicet pět. Díky nanokůži a vokodérovým implantátům působili tak přesvědčivě, že se dokonce předvčerejšího večera sešli u jednoho stolu s Pannesovic starým známým Ernstem Lehmannem, který měl – sám kapitán vzducholodi – na palubě Hindenburgu dohlížet na kapitána Prusse při jeho prvním zaoceánském letu. Kapitán Lehmann si při večeři ničeho nevšiml, přesto se však Franc s Leou během letu drželi spíše stranou a z kajuty moc nevycházeli. Čím méně přišli do styku se spolucestujícími a posádkou, tím menší byla pravděpodobnost, že by nedopatřením ovlivnili dějiny.

Včera, když se s ostatními vydali na prohlídku lodi, měli ovšem namále.

Prohlídce se vyhnout nemohli. John a Emma ji podnikli, a oni se museli přizpůsobit běhu dějin. A co bylo mnohem důležitější, mohli tak splnit svůj prvořadý, výzkumný úkol: na vlastní oči se přesvědčit o průběhu posledního letu Hindenburgu a zjistit důvod, proč byl LZ 129 zničen. Zatímco tedy cestující husím pochodem kráčeli po kýlové lávce a nevěřícně hleděli na objemné vodíkové komory obepnuté obřími duralovými pásy, Franc s Leou se tu a tam zastavili a na nosník nebo trubku přilipli očko, ne větší než nýt, který připomínalo. Důmyslně je rozmístili po celé vzducholodi a s jejich pomocí sbírali obrazový i zvukový materiál do nahrávacích zařízení ukrytých ve Francově pouzdře na cigarety a Leině pudřence. Obojí uniklo agentům gestapa, kteří ráno před odletem z Frankfurt Hofu kontrolovali vše, co si cestující brali na palubu. Nacisté ale samozřejmě hledali výbušninu, nikoli sledovací zařízení tak maličké, že se dalo schovat do věcí běžné potřeby raného dvacátého století.

K oné nehodě došlo ve chvíli, kdy na zádi dorazili pod vodíkovou komoru číslo 4, u níž útočník pečlivě všil bombu do pláště lodi. Kurt Riidiger, lodní lékař, který je provázel, jim právě ukazoval prostor pro podvozek u spodní ocasní plochy, když žebřík nad nimi rozezněly kroky. Vzápětí se ze tmy vyno řil lodní mechanik, sestoupil z žebříku a zamířil k přídi.

Franc s Leou ho poznali, sotva vstoupil do přísvitu elektrických svítilen zavěšených nad lávkou: Eric Spehl, jenž se do historie zapíše jako muž, jehož bomba zničila Hindenburg. Kdyby nestál na dohled od balíčku, který sabotér ukryl u nádoby s plynem, když loď čekala ve friedrichshafenském hangáru, ani by je nenapadlo ho podezřívat. Vypadal v podstatě jako obyčejný, přepracovaný mechanik: vysoký blonďák v ošuntělém bavlněném overalu a v botách s gumovou podrážkou. Cestující mu udělali místo, aby mohl projít, ale Lea na úzké lávce zaváhala. Kolem krku měla náhrdelník s nanokamerou a další příležitost natočit Spehla už nedostane.

Levým podpatkem se zachytila v hliníkovém roštu podlážky, ztratila rovnováhu, zavrávorala a zatápala po zábradlí. O pouhých deset metrů níž se napínal plachtovinový plášť vzducholodi a pod ním by ji čekal třísetmetrový pád do ledových vod severního Atlantiku. Franc k ní přiskočil, ale Spehl stál blíž. Chytil ji za ramena a přidržel ji, načež se zdvořile usmál a fraulein varoval, aby si dávala větší pozor. Pak se otočil a šel.

Byla to drobná příhoda, která skončila dřív, než začala – jenže právě o dopadu podobných příhod se v Časoprostorovém výzkumném středisku neustále diskutovalo. Podle některých vědců jsou světočáry natolik nepružné, že i sebemenší narušení může mít dalekosáhlé důsledky – vždyť jak málo chybělo, když se 22. listopadu 1963 za vysokým plotem jednoho parkoviště v dallaské čtvrti Dealy Plaza ukázal jejich člověk. Podle jiných je časoprostor nad očekávání přizpůsobivý a nepatrné nehody na výpravách se dají tolerovat, neboť dějiny už jsou v běhu. Je jedno, kolik motýlů v pleistocénu někdo zašlápne, dinosauři stejně vymřou.

I přesto však po návratu do kajuty proběhla mezi Francem a Leou tichá, ale vzrušená debata, jestli svou nehodou nezpůsobili paradox. Dějiny ovšem očividně narušeny nebyly. Nazítří dopoledne, když se Hindenburg blížil k americkému pobřeží, potom při sledování vzducholodi zastihli Spehla ve chvíli, kdy došel po kýlové lávce k žebříku u vodíkové komory číslo 4, kradmo se rozhlédl a vyšplhal nahoru. Ve viditelném spektru očka, které Franc umístil u paty žebříku, Spehla neviděli, ale na termovizi se dalo rozpoznat, že z žebříku pod komorou nastavuje fotografickou samospoušť, která měla ze dvou baterií vyslat elektrický impulz do rozbušky s fosforem.

V 19 hodin 25 minut a blíže neurčený počet vteřin místního času se vznítí 203 760 m3 vodíku. O třicet sedm vteřin později dopadne Hindenburg na zem jako ohnivá, 241 tun vážící masa.

Majestátní vzducholoď nyní brzdila. Za vyhlídkovými okny viděli hangár jako krabici od sušenek a kostnatý kotevní stožár obklopený titěrnými panáčky v bílých čapkách. Franc si znovu sáhl na brýle: 19:17:31/-08:29 (?). Za okamžik vypustí vodu ze zátěžových nádrží na zádi a z přídě spustí lana.

Následujících osm minut France netrápilo – trápilo ho těch sedmatřicet či víc vteřin po explozi. Na palubu Hindenburgu se s Leou dostali bez větších obtíží. Teď se ukáže, jestli z ní i uniknou.

 

Čtvrtek 6. května 1937, 19:21

Vasil Metz dospěl k názoru, že mezi věci, které se mu na počátku dvacátého století líbí nejvíc, určitě patří pohled na Zemi z vesmíru.

Nešlo jen o relativně skromná města, o čisté nebe nad nimi nebo o nepatrně odlišná pobřeží. Siluety newyorských mrakodrapů z dob, kdy byly ještě nové a ne napůl pod vodou, mu sice braly dech, ale i to mohl čekat. Tohle byla jeho třetí mise v kokpitu Oberonu a na podobné změny si zvykl. Jedno ho však nepřestávalo fascinovat – jak prázdno je okolo Země. Žádné solární družice, žádné kolonie ani raketoplány. Po Chronostanici, základně CVS na nízké oběžné dráze, kde chronolodi začínaly a končily své mise, nebylo památky. Ani po vesmírném odpadu. První satelit si na vypuštění počká ještě čtyřicet let a dalších třicet uběhne, než se z volně poletujícího smetí stane hrozba.

Na druhou stranu příštích dvanáct let nikdo nenahlásí, že viděl létající talíř. A on se vynasnaží, aby to tak zůstalo.

Poslední tři dny – poté, co na otočku zaletěl na Zemi a vysadil Lua s Oschnerovou za Frankfurtem a pak to s Tomem Hoffmanem vzal suborbitálně do New Jersey – udržoval stanici na geosynchronní oběžné dráze nad New Jersey. Když pominul tu chvíli, kdy sledoval Mirandu při odletu červí dírou, kterou podpůrný tým se dvěma sympatickými lidmi jménem John a Emma Pannesovi skočil zpět na Chronostanici, byl na stanici prakticky sám.

Oberon před třemi hodinami sestoupil na novou oběžnou dráhu 289 kilometrů nad New Jersey a Metz měl najednou plné ruce práce. Měl co dělat, aby inverzním pohonem chronolodi patřičně kompenzoval zemskou přitažlivost, a navíc musel udržovat spojení s Hoffmanem. Komunikační satelity nebyly k dispozici a Tom si neměl z čeho sestavit radiopřijímač, takže jim nezbývalo než využít starodávné, velmi nízké vysílací frekvence, u nichž tolik nehrozilo, že je zachytí zdejší radioamatéři.

„Oberone, tady základna Lakehurst,“ ohlásil se Hoffman Metzovi do sluchátek. „Slyšíš mě? Přepínám.“

Metz se dotkl hrdelního mikrofonu. „Slyším, Lakehurste. Jak to vypadá?“

„Dobře. Hindenburg je u věže. Vyprázdnil zátěžové nádrže a zrovna spustil lana na přídi. Drží se asi na jedenadevadesáti metrech. Zbývají tři minuty a šestnáct vteřin.“

Hoffman se snažil o profesionální odstup, ale na hlase mu bylo znát rozčilení. A žádný div, když se před jejich specialistou měla co nevidět odehrát tragédie, která vstoupí do dějin a na příštích devět dekád učiní přítrž komerčnímu využití vzducholodí.

Tom se nejspíš musel držet, aby z automobilu, který si před pár dny pronajal, nevyběhl na letiště. Jenže tahat po něm vysílačku by asi nebyl nejlepší nápad.

„Rozumím, Lakehurste.“ Na plochém monitoru pod průzorem sledoval, jak se obraz Hindenburgu, vyvedený v jednotvárných barvách radaru, vznáší nad lakehurstským letištěm. Vzducholoď vypadala jako blikající bleděmodrá oválná skvrna obklopená stovkami prťavých bílých komárů. Hodiny nad nimi ukazovaly čas mise: 06.05.37/19:22:05/P – 02:45 (7). „Držím pozici, čekám na signál k vyzvednutí.“

„Výborně, Oberone, právě…“ a ostatní zaniklo v šumu statické elektřiny.

Metz přeběhl prsty po ovládacím panelu a chronoloď srovnal, šum se vytratil a Hoffmanův hlas se znovu ozval: „…je obrovská. Neuvěřitelný kolos. Skoro jako nákladní raketa“ „Soustřeď se na úkol.“

„Já mám nastartováno, můžu vyrazit.“ Opět se odmlčel. „Věřil bys, že v tomhle tenkrát fakticky jezdili? Takový puch!“

„Já vím. Nerozptyluj se.“ Metz sklouzl pohledem k časomíře. Zbývají dvě minuty a plus minus jedenáct vteřin, dobové záznamy přece jen nebyly úplně přesné. A právě těch několik vteřin by se jim mohlo vymstít.

„Dobře, Franci,“ zabručel si pro sebe. „Hlavně to teď nezvorej.“

 

Čtvrtek 6. května 1937, 19:23

Na letišti zavládlo nezvyklé ticho. Na chvíli přestalo mrholit, šedivá mračna se tu a tam rozestoupila a do letištní plochy a Hindenburgu se opřely sluneční paprsky, až se mu stříbrný potah zelenkavě zatřpytil. Námořníci svírali kotevní lana, ryli patami do země a hráli si na přetahovanou s leviatanem zavěšeným sto metrů nad jejich hlavami. V čele davu stál rozhlasový reportér z Chicaga a se zatajeným dechem líčil přílet vzducholodi do přenosného záznamníku.

Franc se rozhlédl po promenádě a uvědomil si, že ho obklopují nebožtíci. Fritze Erdmanna, plukovníka Luftwaffe, jenž se při pátrání po případném sabotérovi zaměřil na spolucestující a zcela přehlédl Erika Spehla, brzy zavalí hořící nosník. I Hermann Dohner a jeho líbezná, téměř dospělá dcerka Irene, kteří do Ameriky letěli na rodinnou dovolenou, byli odsouzeni k záhubě. Co nevidět zahyne i laskavý Moritz Feibusch, jehož palubní personál izoloval od ostatních německých pasažérů jen pro jeho židovský původ. Edward Douglas, obchodní zástupce General Motors, jehož gestapo považovalo za amerického zvěda a kterého Erdmann po celý let nespustil z očí – i jemu zbývalo posledních pár minut života.

A Johnu a Emmě Pannesovým zrovna tak. Alespoň co se historie týče.

Šaty, které si Franc s Leou ráno oblékli, vypadaly jako z dobové vlny a bavlny, ale byly vyrobeny z ohnivzdorné, v tomto století neznámé látky. V kapesnících měli na dvě minuty molekulárního kyslíku, stačilo je rozbalit a přiložit k ústům. V zavazadlech nezůstalo nic ze čtyřiadvacátého století. Očka rozesetá po lodi se vypaří, jakmile okolní teplota dosáhne 96 °C. Když se v troskách nenajdou jejich těla, budou mít všichni za to, že v pekelném žáru shořela na popel. Což vůbec nebylo od věci, poněvadž některá těla nalezená po katastrofě se dala identifikovat jen podle snubního prstenu nebo hodinek s vyrytým nápisem.

„Čas?“ špitla Lea.

Franc se dotkl brýlí. „Plus minus šedesát pět vteřin.“ Potom si brýle sundal a zastrčil je do kapsičky u vesty. Lea přikývla a znovu se chytila zábradlí.

Najednou je ovanul studený vzduch. Kousek od nich někdo otevřel vyklápěcí okno. Jakási žena z té výšky mávala postavě s rozměrnou filmovou kamerou. Duchové. Obklopují ho duchové.

V náprsní kapse saka si Franc schovával jedinou soukromou památku na jejich let, kterou si dopřál: složený list papíru s vyraženým jménem Hindenburgu a jeho vyobrazením a seznamem cestujících natištěným pod nimi. Neměl ho pro ČVS – až se vrátí domů, pověsí si ho jako obrázek ve svém bytě v Tychu. Lea kolem toho pořád vedla nějaké řeči, dokud ji neupozornil, že by stejně shořel. Když si potom schovala čajovou lžičku za podvazek, dělal, že nic nevidí. Takové maličkosti nebudou nikomu scházet. Litoval jen, že nemůže zachránit dva psy zavřené v kleci v zavazadlovém prostoru. Tam u nich je pes vzácnost a jemu se nechtělo ani pomyslet, jak skončí.

Franc se zhluboka nadechl. Jenom se uklidni. Zvládneš to. Hlavně teď nesmíš ztratit hlavu.

Záměrně se postavili na pravobok paluby B, jen kousek od schodů k výstupnímu můstku. Mnozí přeživší vděčili za život právě tomu, že stáli tady a nikoli na levoboku, kde lidem zatarasí cestu nábytek z jídelny. Skutečný John Pannes zemřel, protože šel těsně před havárií zkontrolovat Emmu, která bůhvíproč zůstala v kajutě. Bylo jí nevolno? Nebo měla předtuchu? Přesné důvody Pannesovic smrti dějiny neznají, ale oni s Leou stejnou osudovou chybu neudělají.

Vzducholoď se zřítí zádí napřed. Hliníkový klavír na opačném konci promenády jim sice trochu dělal starosti, dohodli se však, že k můstku vyrazí, jakmile ucítí první, osudový záchvěv, který zpočátku všichni přisoudí přetrženému kotevnímu lanu. Seběhnou po schodech na podestu mezi palubami a pak po dalších schodech k východu pro cestující. Tou dobou už bude vzducholoď těsně nad zemí. Neměl by je čekat víc než čtyřmetrový skok.

Třicet sedm vteřin. Od chvíle, kdy v horní části zádi vyšlehnou první plameny, do chvíle, kdy se Hindenburg změní v planoucí kostru, uběhne pouhých třicet sedm vteřin. Dost času, aby stihli podfouknout dějiny.

Nebo přišli o všechno.

Lea se k Francovi přivinula. „Kdyby se nám“ „Nic se nám nestane.“

Ucítil na rameni, že přikývla. „Ale kdyby se přece jen –“

„Neříkej mi, že mě miluješ.“

Nervózně, suše se zasmála. „Moc si nefandi.“

Přidušeně se uchechtl, ona ho letmo stiskla na předloktí a znovu se opřela o zábradlí. Franc rychlým pohledem vlevo zkontroloval stín vzducholodi sunoucí se ke kotevnímu stožáru. „Vydrž… už to bude…“

Vzducholoď ucouvla, popojela dopředu a zase ucouvla. Pozemní mužstvo se o kolos přetahovalo s větrem a vleklo ho k železné trojnohé věži. Oba stíny na zemi se setkaly a splynuly v jeden.

Franc se pevně chytil zábradlí, až ho tlačilo do dlaní. Tak jo, už to bude?

Lodí znenadání otřásla silná rána.

Popadl Leu za ramena a nasměroval ji ke dveřím. „Je to tu, jdeme!“ vyštěkl. „Dělej!“

Lea nakročila, a zůstala stát. Franc do ní zezadu narazil. „Počkej,“ hlesla.

„Rychle!“ Strčil do ní. „Nesmíme se…“

Pak se i on zarazil a zaposlouchal.

Paluba byla klidná. Ani se jim pod nohama nehnula.

Nikdo nepanikařil. Nikdo nekřičel. Židle i stoly stály na svém místě.

Cestující si je měřili udivenými, pobavenými pohledy. Edward Douglas se uchechtl, otočil se k manželce a s rukou u tváře jí něco pošeptal. Moritz Feibusch jim věnoval soucitný pohled. Irene Dohnerová dala na okamžik průchod pubertálnímu pohrdání. Plukovník Erdmann se na France ušklíbl.

Potom promenádou prokráčel stevard a ohlásil, že Hindenburg přistál a cestující nechť se dostaví k východu. Ať si ráčejí nezapomenout zavazadla a dostaví se na americký celní úřad. Franc se podíval na Leu. Byla bledá a třásla se mu v náručí. „Co se pokazilo?“

 

Pátek 16. ledna 1998, 8:12

Murphy telefon neslyšel. Zrovna si v koupelně přikládal kamenec na pořezanou bradu a krk. Nechával teď holicí strojek pod skleněnou pyramidkou, kterou dostal od ženy pod stromeček, jenže ta žiletky neudržovala ani zdaleka tak ostré, jak přibalený leták sliboval. Anebo se v té dnešní pekelné kocovině holil dost lajdácký.

Ať tak či onak ale nezaznamenal, že někdo volá, dokud mu Donna nezaklepala na dveře. Z práce, pronesla neslyšně a podala mu bezdrátový telefon. Murphy sebou trhl. Už teď má zpoždění kvůli úděsnému bolehlavu, se kterým se probudil. Určitě zapomněl na nějakou ranní poradu a teď mu z OPV volají, kde se zdržel. Donna s bídou překousla, že domů dorazil pod parou a taxíkem, a pokud by ho teď ještě měla hodit do práce, mohl na brzké odpuštění zapomenout. Znovu ho probodla pohledem, předala mu telefon a šla dokoukat ranní televizní horoskop.

„Zack u telefonu.“ Zaklesl si telefon pod bradu a natáhl se pro deodorant.

„Zacku, tady Roger Ordmann.“

Divže telefon neupustil do umyvadla. Roger Ordmann byl ředitel úřadu a Murphy s ním za dobu svého působení na OPV mluvil přesně třikrát. Poprvé, když nastoupil, a pak dvakrát na jakýchsi společenských akcích. Roger Ordmann byl člověk, kterému prezident zavolal, když první patro Bílého domu obcházel duch Mary Lincolnové.

„Ano, jistě, pane Ordmanne. Omlouvám za to zpoždění, ale ráno mi klekla baterie v autě. Manželka se mě ale chystá hodit do práce.“

„Nic se neděje, pane doktore. To se samozřejmě stane. Musíme spolu probrat jeden menší problém.“

Kachlíčky ho do bosých nohou najednou zábly mnohem víc. Panebože, volá kvůli tomu včerejšku. Harry se porval v baru a odvezli ho na stanici. Nebo se Kent cestou domů někde rozbil v autě. Do věci se vložila policie a někdo zmínil jeho jméno. „Jaký problém, pane řediteli?“

„Je tahle linka bezpečná?“

To Murphyho zaskočilo. Na co se Ordmann ptá? Pak si uvědomil, že je na bezdrátovém telefonu. „Vlastně ne tak docela. Mám se“

„Buďte tak laskav.“

„Hned to bude.“ Murphy nervózně zašmátral po tlačítku na podržení hovoru a prohnal se domem do pokojíku vedle pracovny. Když za ním zapadly dveře, Donna ani neodtrhla oči od televize. Dost jí řvala, takže by ho neměla slyšet. Hlasatel zrovna ujišťoval kozorohy, že dnes je ideální den pro oživení starých přátelství, především pak se štíry.

Murphy se posadil ke stolu, zvedl sluchátko pevné telefonní linky a ukončil hovor na bezdrátovém telefonu. „Jste tam, pane řediteli? Omlouvám se“

„Je tahle linka bezpečná?“

Co to má znamenat? „Ano, pane řediteli, mluvím teď z jiné linky, jestli se ptáte na tohle. Byl jsem v koupelně na bezdrátu. Zrovna jsem vstal.“ Murphymu došlo, že mluví z cesty, a zarazil se. „Ano, pane řediteli, je bezpečná.“

„Máme havárku,“ ozvalo se po chvíli mlčení.

Kristepane, tak někdo z nich fakticky řídil domů nalitej! Kent nebo Harry – nejspíš Harry, ten ji měl jak z praku – sedl za volant a…

Pak si Murphy uvědomil, s kým mluví, proč zřejmě považuje za důležité, aby jejich hovor proběhl na lince, na niž se nedá snadno napíchnout, a také, co „havárka“ znamená v jiném kontextu.

„Dobře, rozumím.“ Hlavou mu vířily myšlenky. „Kde se to stalo?“

„V Tennessee. Necelých sto kilometrů na východ od Nashville. Asi před hodinou a půl.“

„Aha.“ Murphy očima hledal autoatlas, načež si vzpomněl, kde ho viděl naposledy: u Stevena v pokoji, kam si ho odnesl kvůli domácímu úkolu. Co už. „Našlo se… auto?“

„Vozidlo jsme objevili, ale zatím se do něj nikdo nedíval. Posíláme tam sanitku. Dokážete se vypravit za deset minut?“ Murphymu přeběhl mráz po zádech. „Za deset? Když já jsem, pane řediteli, ani“

„Posíláme k vám auto. Na Dullesově letišti vás bude čekat letadlo, zbytek týmu už je na místě. Podrobnosti se dozvíte cestou. Stihnete se vypravit za deset minut?“

Murphy byl pořád v županu. Oblek ještě visel na ramínku a pár tahů kartáčem na žmolky by mu patrně neuškodilo. Ani kravatu si nestihl vybrat. Ve skříni měl ale od loňského podzimu starou sportovní tašku s čistým oblečením, které nevyužil na lovu, a notebook si sbalí raz dva. „Stihnu.“

„Výborně. Máte vynikající příležitost, pane doktore. Tak ji nezahodte.“

„Nemusíte se bát, pane řediteli,“ dokázal říct s větším sebevědomím, než jaké cítil. „Ještě se vám ozvu.“

„Tak se mi líbíte,“ opáčil Ordmann a zavěsil.

Murphy opatrně položil sluchátko do vidlice, opřel se v křesle a zhluboka vydechl. Arlington v noci pokryl sněhový poprašek. Oknem viděl, že Donně ojínil zahrádku za domem a bíle opředl Steveovu houpačku, na které si už nehrál. Vypadalo to tam studeně a opuštěně. Napadlo ho, jestli v Tennessee bude tepleji.

S povzdechem vstal a šel Donně oznámit, že jede na služební cestu.

 

Čtvrtek 6. května 1937, 20:00

Třicet pět minut poté, co Hindenburg přistál na lakehurstském letišti, zničil vzducholoď výbuch vodíkové komory.

Na palubě lodi cupované plameny nikdo nebyl. Cestující i posádka se dávno vylodili a i pozemní mužstvo stačilo prchnout do bezpečí, než hořící vzducholoď dopadla na zem a strhla kotevní stožár. Kameramanovi zpravodajského týdeníku se povedlo požár zachytit na film a někdo později podotkl, jak ohromné štěstí bylo, že Hindenburg nevybuchl ve vzduchu, protože jinak by bůhví kolik lidí nevyvázlo životem.

Franc s Leou oheň sledovali z bezpečí Tomova pronajatého fordu, jejž přistavil ke krajnici na konci letiště. Ve vzducholodi si jen mlčky posbírali zavazadla a sestoupili po schůdcích ven. Jako ve snách se došourali k celnici, kde jim orazítkovali Pannesovic pasy a přivítali je zpět v Americe, a vyšli před příletovou halu, kde na ně čekal Hoffman. Hned je zahrnul otázkami, ale oni mu naznačili, že má mlčet, dokud nebudou z doslechu ostatních cestujících.

Cestou k autu Franc zahlédl, jak Eric Spehl v lodním overalu nasedá do kostkovaného taxíku. Mechanikovi se podařilo zmizet, aniž si toho všimli jeho spoluplavčíci nebo příslušníci výzvědné služby Luftwaffe. O patnáct minut později bomba vybuchla.

K infemu se po silnici hnaly řinčící hasičské vozy. Všichni tři se na sebe podívali. „Alespoň jsme nezpůsobili paradox,“ řekl Tom. „Pořád jsme tady.“

Franc nedokázal odtrhnout oči od planoucí vzducholodi. „Že prý jsme nezpůsobili paradox!“

„Ještě nic nevíme,“ namítla Lea ze zadního sedadla. „Máme tu anomálii. Vážnou, to ano, ale pořád jen anomálii.“

„Tomu teda říkám anomálie,“ kývl Franc k lodi v plamenech. „Zlatej atentát na Kennedyho, to si jenom někdo v Dallasu všiml našich lidí za plotem. Do dějin jsme nezasáhli. Zato tady“ „Oberon je pořád tady.“ Tom ukázal bradou na otevřený kufřík s vysílačkou vedle Lei. Před chvílí s chronolodí navázala spojení. „Kdyby to byl paradox, Vasil by nebyl a my bychom zmizeli, ne?“

„Definuj paradox,“ utrhl se na něj Franc. „Řekni mi, co přesně se v časoprostorovém paradoxu děje.“

„Nevím.“

„No tak, řekni mi, jak přesně časoprostorový paradox ovlivní stávající světočáru.“

„Nechte toho.“ Lea zabouchla kufřík. „Tohle můžeme vyřešit, až se dostaneme na místo setkání.“

Vyrazili tedy z Lakehurstu do chladného newjerseyského večera a po opuštěných okreskách zamířili na jihozápad. Obklopily je borové lesy a světla domů se od sebe vzdalovala čím dál víc, až nakonec zhasla docela. Na okolní mokřady padla mlha. Bílá kola auta poskakovala na dírách, které mráz nadělal do asfaltu. Lea sundala kufřík ze zadního sedadla a lehla si. Pochvalovala si, že tehdejší auta byla neuvěřitelně prostorná, k čemuž Tom podotkl, že při té velikosti také polykala benzín po hektolitrech. Franc byl nabručený a neměl stání, zapnul rádio na palubní desce, točil kolečkem z jedné krajní polohy do druhé a ladil trentonské, philadelphské a newyorské stanice. Taneční jazz, zábavné pořady, detektivní melodramata: skákal ze stanice na stanici ve snaze najít cokoli, čím by se poslední události vysvětlily.

Ve chvíli, kdy z dálnice odbočili na uzoučkou prašnou silnici, přerušilo estrádu vysílanou z New Yorku mimořádné oznámení. Za zničením německé vzducholodi Hindenburg, která před hodinou a čtvrt, těsně po příletu do New Jersey, záhadně vybuchla, stojí sabotéři. Rozhlasová stanice před několika minutami obdržela nepodepsané prohlášení, jímž se k odpovědnosti přihlásila ilegální německá organizace. Nálož prý na palubu umístila, aby upozornila svět na zvěrstva páchaná nacistickou vládou a vyslala německému lidu jasný signál, že Adolfa Hitlera mohou stále svrhnout.

Franc rádio vypnul. Dlouho jeli mlčky. „Takhle já definuju paradox,“ prohlásil nakonec.

„Pořád jsme tady,“ hlesl Tom.

„Což ale neznamená nic víc, než že jsme přežili vlastní defekt.“

„Kdo říká, že je to naše chyba?“ Lea už zase seděla. „Kdoví proč Spehlova bomba vybuchla jindy. Možná ji měl spínač odpálit až v osm, ale porouchal se.“

„Nebo se Spehl vrátil a přenastavil ho,“ chytil se Tom. Franc přikývl. „Jasně, protože den předtím narazil na Emmu Pannesovou a usoudil, že krásnou fraulein nechce nechat napospas plamenům.“

„Takže je to moje chyba?“ zalapala Lea po dechu. „To nemyslíš vážně!“

„Dělám si srandu.“

„Moc vtipné. Nejsi ani“

„Buďte už sakra zticha.“ Tom pevně svíral volant a snažil se v mlze rozeznat primitivní silnici. „Teď s tím stejně nic nenaděláme“

Ale Lea ještě neskončila. „Tobě to přijde vtipné?“

„Ne, nepřijde. Ale dalo by se tím vysvětlit, proč“ „Buďte zticha!“ vybuchl Tom. „Držte už himlhergot oba dva hubu!“

V autě opět zavládlo ledové, děsivé mlčení.

Pak je silnice konečně vyvedla na širokou mýtinu, kde svého času stávala farma, než ji před nějakými deseti lety zničil stepní požár, který pravidelně pustošil zdejší krajinu. Zůstal po ní jen polorozpadlý cihlový komín. Jinak nebylo na mýtině nic než zahnívající oharky, staré pahýlovité cedry a vzrostlá, deštěm i léty provlhlá tráva.

Tom zastavil a vypnul světla. Otevřeli dveře a přivítal je sborový zpěv žab a cvrčků. Lea se rozklepala, přitáhla si svrchník k tělu a instinktivně se přitočila k Francovi. Narodila se a vyrostla na Měsíci a ze zvuků přírody byla nesvá. Franc ji vzal kolem ramen a zadíval se na zatažené nebe. Mračna rozháněl západní vánek a místy už prosvítala bezměsíčná obloha plná jasně zářících hvězd. „Dalas Vasilovi správné souřadnice, že?“ zeptal se jí, načež si všiml jejího výrazu. „Promiň, jen se ptám.“

Tom vytáhl kufřík s vysílačkou ze zadního sedadla a odnesl ho stranou. Vrátil se k autu, rozsvítil světlo v kabině a zběžně ji zkontroloval. Ne, nenechali tam nic nepatřičného. Francova a Leina zavazadla zůstala v kufru a veškeré dokumenty i nahrávací zařízení mají u sebe. Z náprsní kapsy vytáhl zlatou krabičku, palcem stiskl zapuštěný spínač po straně a opatrně ji položil na zadní sedadlo nad podběhem. Pět minut po jejich odletu se Hertzově společnosti záhadně ztratí jeden ford sedan, nebo alespoň do chvíle, než na jeho ohořelý vrak narazí nějaký lovec.

France s Leou zastihl s tvářemi obrácenými k obloze. Podíval se nahoru a chvíli nic neviděl. Pak se kolem Velkého vozu mihl černý obrys, okrouhlá skvrnka jen o něco tmavší než noční nebe. „Raději se někam uklidíme,“ zamumlal. „Vezměte kufřík.“

Trojice odběhla na kraj mýtiny. Když se ohlédli, bylo už z obrysu tmavé, neprůhledné a stále rostoucí kolo, přes něž neviděli hvězdy. Metz zapnul maskovací režim Oberonu – chameleona – a pouhým okem byl teď téměř neviditelný. I kdyby byl v této době radar běžným vybavením, chronoloď by se na něm neobjevila – rádiové vlny by se od polymery potaženého trupu jen odrazily. Prozradit ji mohlo jen mřížoví inverzního pohonu na břiše lodi a ten takřka nebylo slyšet. Teprve když se ozvalo hluboké dunění a zmáčená tráva se začala sklánět k mýtině, poznali, že Oberon už sestoupil nad stromy.

Dunění zesílilo a chronoloď se objevila přímo nad nimi. Vzhledem se záměrně blížila klasickému sombrérovitě tvarovanému létajícímu talíři a klidně by se mohla dostat na obálku ufologického časopisu z konce dvacátého století. Taky se na ni nejspíš dostala, protože něco jako únos mimozemšťany podle většiny současných expertů neexistuje. Z jediného otvoru v trupu zazářilo světlo a na plochém břiše se mezi vypouklými generátory červích děr rozevřel podvozek jako okvětní lístky. Oberon jako by na okamžik zaváhal, pak hučení inverzního pohonu náhle utichlo a chronoloď dosedla na zem.

Než výzkumný tým doběhl k plavidlu, rozestoupily se nad jednou přírubou dveře jako clona fotoaparátu. U žebříku se objevila Metzova silueta. „Na co čekáte?“ křikl na ně. „Musíme padat! Pohněte!“

Franc dorazil k žebříku jako první. „Ne tak rychle.“ Zvedl kufřík s vysílačkou nad hlavu. „Musíme zjistit, co se tady stalo. Možná jsme něco“

„Vám je jeden průšvih málo?“ Metz se sehnul, popadl kufřík za držadlo a vyškubl ho Francovi z rukou. „Můžeme se cestou zastavit ve Washingtonu, kdybyste chtěli sejmout Teddyho Roosevelta.“

„Franklina, ne Teddyho.“

„Není to fuk? Vy už máte hotovo.“ Metz kufřík odložil za sebe. „Jenom doufám, že se i přes ten váš průser dokážeme dostat domů.“

„Do háje, Vasile, my za nic nemůžeme!“ Lea běsnila. „Nevíme, co se stalo, ale my nic“

„Výmluvy si šetři pro inspekci, Oschnerová. Odlítáme.“ Metz zmizel v průchodu. „Buď si nastup, nebo zůstaň. Za minutu startujeme.“

„Počkej, Vasile!“ Franc se vyškrábal po žebříku a protáhl se do přetlakové komory Oberonu. Po newjerseyském nočním chladu mu bylo v klínovité kabině nepříjemně horko. V helmě skafandru pověšeného na lodní stěně se jeho obličej odrážel jako v křivém zrcadle. Franc ještě rychle pomohl Lee nahoru, načež proběhl vnitřní přepážkou a úzkou centrální chodbou se vydal za Metzem k pilotní kabině. „Uklidni se, musíme to nejdřív probrat.“

„Není co, doktore.“ Metz se v kabině svalil do sedadla a rukama přejel po ovládacím panelu, aby přeprogramoval systém chronolodi. „A neříkej mi, abych se uklidnil. Ne po tomhle. Teď se všichni koukejte připoutat. Odlétáme.“

„No dobře,“ zvedl Franc ruce. „Odvez nás na oběžnou dráhu. Ale neotvírej most, dokud celou situaci nevyhodnotíme a alespoň nezkusíme zjistit, co ji vlastně“

Metz se na sedadle otočil a píchl ukazováčkem k Francovi. „Milej pane doktore, snad vám nemusím dávat lekci z časoprostorový teorie. Kauzalita. Kauzální paradoxy. Jak se sytí Morris-Thomeův most. Říká vám to něco?“

„Chci tím jenom říct, že by bylo lepší nespěchat a prozkoumat –“

„To svý zkoumání si strč někam. Otevřu tunel, dokud to jde.“ Metz se otočil zpátky a začal datlovat do ovládacího panelu. Všude se rozblikaly oranžové, zelené, modré a červené kontrolky, na monitorech uspořádaných do půlkruhu se zobrazil stav lodi, místní topografie, orbitální mapy, navrhované časoprostorové vektory. Metz se ohlédl přes rameno a nasadil si sluchátka s mikrofonem. „Je mi líto, Franci, ale tady velím já. Jsem pilot – co řeknu, platí. Takže když říkám, že provedeme nouzový start, tak to tak bude. Teď koukej svůj tým usadit na místa, protože na Chronos to vezmeme hezky zostra.“

Nemělo cenu se s ním hádat. Směrnice CVS byly v tomto ohledu nekompromisní. Franc možná velel výzkumnému týmu, ale jakmile se ocitli na palubě chronolodi, měl poslední slovo pilot. Metz postupoval podle předpisů.

Franc se otočil a vypochodoval z pilotní kabiny. Když za ním zajely dveře, vzteky do nich praštil. „Kretén jeden!“

Potom prošel chodbou do kabiny pro cestující.

Hoffman už seděl připoutaný v jednom ze tří akceleračních křesel. „Je u monitorů,“ oznámil Francovi, než se stačil zeptat. „Počítám, že“

„Dojdu pro ni. Nikam nechoď. Vasil s námi odsud hodlá zmizet.“ Vycouval z předletové místnosti a zamířil k poslední větší kabině na opačné straně chodby. „Leo! Vasil chce“

„Vím, slyšela jsem.“ Lea se mezitím převlékla do upnuté kombinézy. Škoda, pomyslel si Franc. Dokud se Lea nezbaví i nanokůže, nebude přiléhavý trikot k její mateřské postavě zrovna milosrdný. Úplněji ale chápal, při první příležitosti se zařídí stejně. Soudobé šaty se potem hrozně lepí na tělo. Stála u terminálu vprostřed místnosti a prsty běhala po klávesnici: otevírala knihovní subsystém. „Chviličku vydrž. Schválně, jestli něco nestáhnu z nahrávacích zařízení.“

„Nemáme ani tu chviličku. Vasil chce nouzově odstartovat.“

„Mlč a podej mi svoje pouzdro na cigarety.“ Pudřenku už přes kabel propojila s terminálem. Natáhla k němu ruku, ani se neohlédla. „Dělej.“

„Na to nemáme čas,“ varoval ji podruhé, ale pouzdro z kapsy saka vytáhl. Lea mu ho vytrhla z ruky, netrpělivě z něj vysypala nevykouřené cigarety a k maličkému datovému portu ukrytému na spodní straně připojila kabel. Vyťukala něco do terminálu a zvedla oči k monitoru na stěně. Přes obrazovku se sunula tlustá červená čára, do knihovního subsystému se nahrávalo vše, co očka na palubě Hindenburgu nasbírala.

„Výborně, máme všechno,“ zabručela si pro sebe. „A teď se mrkneme, co se stalo u komory čtyři, než“

„Teď to nech být, musíme se jít připoutat.“ Franc ji popadl za zápěstí a táhl ji od terminálu. Než ji prostrčil přepážkou ke kabině pro cestující, stihla ještě sebrat obě nahrávací zařízení. Jen co ji dostal dovnitř, průlez se za nimi uzavřel.

Ještě se ani pořádně neusadili a chronoloď už nabírala výšku. Franc přelétl očima ukazatele stavu lodi – Metz vypnul chameleona i gravitační clonu a přesměroval veškerou energii do inverzního pohonu. Sevřel rty a tiše pilota proklínal. Čekala je pořádně divoká jízda.

Pak chronoloď vystřelila do noci, až je to zamáčklo do sedadel. Na monitoru na zdi viděli záběry ze vzletové kamery na břiše talíře. Světla jerseyského pobřeží a New Yorku, která se pod nimi letmo mihla, zahalila vysoká oblačnost, pak Oberon vystřelil z mraků ven a zamířil do volného vesmíru.

Moc to ženou. Franc cítil na hrudi narůstající tlak a pevně sevřel podničky. Takhle na to jít neměli. Viděl rozmazaně, ale koutkem oka postřehl Lein výraz – tvářila se tak naštvaně, jak se on cítil. Sakra práce, měla pravdu. Pořád nezjistili, co se dole stalo. Chystal se zvednout ztěžklou ruku, ale potom si uvědomil, že si nenasadil sluchátka s mikrofonem. S Metzem se nespojí.

Na monitoru se objevil zemský horizont jako předlouhý tmavý oblouk lemovaný tenkou, zářivě modrou stužkou. Ve chvíli, kdy se nad modrým pruhem ukázaly hvězdy, Franc ucítil, jak se zvedá ze sedadla. Dosáhli únikové rychlosti a Metz snížil tah inverzního motoru. Oni ale musí zastavit. Musí sestoupit na nízkou oběžnou dráhu. Potřebují čas na zjištění, co se stalo na palubě Hindenburgu, než –

A pak naskočily generátory červích děr.

Palubní počítač Oberonu našel v gravitační studni Země kvantovou abnormalitu, speciální hmota ve vypouklinách na břiše talíře subatomámí trhlinu roztáhla do přiměřeně velikého trychtýře a kolem ústí ho obehnala energetickými poli, čímž se červí díra dočasně stabilizovala. Netrvalo dlouho a malý výsek časoprostoru se zkroutil do čtyřrozměrného beraního rohu: do časové smyčky. A chronoloď, kterou právě vytvořená červí díra neúprosně přitahovala jako magnet, se do ní vrhla.

Měl to být hladký přesun, o nic dramatičtější, než když Hindenburg před pár dny opouštěl Frankfurt. A tak to i zpočátku vypadalo.

Jenže potom jako by se po lodi ohnal pánbůh a srazil ji… jinam.

Pátek 16. ledna 1998, 10:26

Slibované letadlo byl patnáct let starý Gulfstream II, památka na dobu, kdy si vláda ještě mohla dovolit civilní letouny vyrobené ve Státech. Zevnitř ovšem vypadal starý jen deset let, takže si Murphy ve srovnání s posledním letem v Boeingu 727 vlastně polepšil. I tak byla sedadla omšelá a dvířka úložného prostoru nad nimi ohmataná, a když za Dullesovým letištěm vlétli do turbulence, trup letounu se maličko rozvrzal a žena sedící přes uličku si začala tiše, nervózně odříkávat mantru.

Jakmile se letadlo v deseti tisících metrech srovnalo a pilot dal znamení, že si mohou rozepnout bezpečnostní pásy, obešel všechny armádní poručík a nabídl jim před brífinkem občerstvení. Murphy se spokojil s kávou a bagelem se sýrem. Ženu zajímalo, zda jsou bagely košer, sýr nízkotučný a káva z Guatemaly, a otrávilo ji, když jí poručík zdvořile odvětil, že bagely jsou z mrazáku a že obsah tuku v sýru mu není znám, stejně jako původ inkriminovaných kávových zrn. Nakonec si dala čaj, ale sáček do hrnku ponořila teprve poté, co pečlivě prozkoumala obal.

I s Murphym jich na palubě gulfstreamu cestovalo pět. Velevážná žena také pracovala pro OPV, jménem ji ale neznal. Potkávali se na chodbách úřadu, proto usoudil, že patří k jiné sekci. Oba armádní důstojníci byli v civilu, stejně jako chlap z FBI. Kromě Murphyho byl ale jediný, kdo se oblékl do přírody. Seděl v zadní části letadla a s telefonem u ucha pracoval na notebooku. Když se Murphy zvedl ze sedadla a šel se dozadu podívat po toaletě, otočil se před ním na druhou stranu a mluvítko si zakryl dlaní.

Divný patron. Ale ani z poloviny tak divný jako brífink, který výše postavený důstojník zahájil půl hodiny po startu.

„Pánové, dámo,“ oslovil je poté, co jim jeho pobočník pomohl natočit sedadla ke stolu, za nímž stál. „Děkuji vám za vaši pohotovost. Vaše vláda oceňuje, že jste ochotně a v tak krátkém čase nastoupili do služby, a doufám, že jsme vám nezpůsobili přílišné komplikace.“

Nato se sám představil jako plukovník Baird Ogilvy a svého kolegu jako poručíka jako Scotta Crawforda, rovněž z armádní rozvědky. Agent FBI se jmenoval Ray Sanchez a letěl s nimi především proto, aby jim usnadnil jednání s místními bezpečnostními složkami a dohlížel na ně jako oficiální pozorovatel. Ogilvy vypadal jako sympaťák, prošedivělý džentlmen kolem pětapadesáti, který by teď doma nejspíš seděl v golfovém vozíku. Jeho pobočník byl mladší a ne tak uvolněný, ale letmo se usmál, když ho Ogilvy představil. Sanchez telefon odložil jen s krajní nevolí a tvářil se, jako kdyby měl v zadku skleněný čípek. Když Ogilvy zmínil jeho jméno, zamračil se, ale mlčel. Murphy se hned rozhodl, že se mu pokud možno obloukem vyhne. Chlapi z FBI, které znal, byli většinou vcelku rozumní, ale našli se i takoví jako Sanchez, kteří až moc koukali na Stevena Seagala. –

Plukovník představil i Murphyho coby hlavního nasazeného vyšetřovatele OPV, načež došlo na poslední dva v letadle. Murphy si zakryl pusu rukou, ženu totiž Ogilvy představil jako Meredith Cynthii Lunu. Byla šlachovitá, měla liščí obličej a kaštanové vlasy sčesané do tuhé helmy a vypadala jako realitní agentka, která si zobla LSD a v ranním croissantu spatřila tvář Všemohoucího. Murphy znal Lunu jen z doslechu. Pracovala jako senzibil v Sekci distančního vnímání a prý s ní bylo těžké pořízení, poněvadž byla přesvědčená, že má šestý smysl a tím pádem horkou linku do jiné dimenze. Když Ogilvy zmínil její schopnost mimosmyslového vnímání, celá se zatetelila a Murphy si říkal, jestli jim na důkaz svého nadání nepředpoví, že poletí nad vodou.

Murphyho jako už kolikrát napadlo, proč pro Odbor paranormálních věd vlastně pracuje, a jako kolikrát si i sám odpověděl. NASA je pasé, placená místa v Národním vědeckém fondu mizela rychleji než keporkaci a pořádnou práci dnes mělo víc astrologů než astrofyziků. Murphy se tedy ze všech sil snažil vnést trochu zdravého rozumu mezi cvoky, kteří ohýbají lžíce myšlenkou a chodí po žhavém uhlí, a když někdy pocítil nutkání podat výpověď, připomínal si, že musí splácet hypotéku a syna chce poslat na vysokou, a děkoval pánubohu, že Carl Sagan už je po smrti a on tak svému univerzitnímu profesorovi nemusí vysvětlovat, čím se živí.

Plukovník Ogilvy pokračoval a Crawford rozdal modré složky s nápisem „Pouze ke čtení“ na přebalu. „Dnes ráno z letecké základny ve Smyrně u Nashvillu vzlétly dvě stíhačky F-15C ke cvičnému letu nad Cumberlandskou náhorní plošinou a v 6:42 východního času, asi sto deset kilometrů na východo-jihovýchod od základny, narazily na neidentifikovaný předmět.“ Ogilvy občas nakoukl do složky. „Letouny se tou dobou nacházely přibližně v devíti tisících metrech, a když předmět poprvé zaznamenaly, byl patnáct až pětadvacet kilometrů od nich a směřoval na východ ve výšce asi třinácti a půl tisíce metrů. Podle všeho právě vstoupil do atmosféry a rychlostí převyšující mach dva klesal pod úhlem zhruba čtyřiceti sedmi stupňů k zemi. Ačkoli jej radarem nezaznamenaly ani stíhačky ani vojenský či civilní letový dispečink, oba piloti jednoznačně potvrdili vizuální kontakt.“

Ogilvy otočil na další stránku. „Stíhačky vyčkaly na povolení základny a pustily se za ním. Když se k němu v deseti tisících metrech přiblížily, popsaly jej jako létající talíř o průměru dvaceti a výšce šesti metrů – velikostí byl srovnatelný s jejich letounem – bez jakéhokoli viditelného pohonu. Vpředu nad trupem měl jediný průzor.“

Meredith Cynthia Luna se přihlásila, Ogilvy jí kývnutím předal slovo. „Zahlédli piloti v lodi nějaké mimozemšťany?“

„Nikoli, žádnou posádku neviděli. Měli co dělat, aby s talířem udrželi krok.“

„A nenahlásili nějaký mimosmyslový přenos?“

„Piloti se s plavidlem pokusili navázat spojení vysílačkou, a to na všech frekvencích. Nikdo jim však neodpověděl, ani přes vysílačku ani jinak.“ Zdálo se to Murphymu, nebo se Ogilvy musel držet, aby zachoval vážnou tvář?

„Ale talíř právě vstoupil do atmosféry, nemám pravdu?“

„Vzhledem k tomu, že jej prvně zaznamenali ve svrchní atmosféře a k zemi klesal nadzvukovou rychlostí, přesně to piloti usoudili, pane doktore.“ Ogilvy zvedl ruku. „S vaším dovolením bych na otázky odpověděl až po skončení brífinku.“

Plukovník znovu nahlédl do poznámek. „Když se’s lodí nepodařilo navázat spojení vysílačkou, nalétli si oba piloti tak, aby si loď mohli prohlédnout zblízka. Tou dobou se již pohybovala podzvukovou rychlostí a ve výšce necelých devíti tisíc metrů se začala srovnávat. Jeden pilot, kapitán Henry G. O Donnell, zaujal pozici dvě stě metrů od pravoboku lodi a jeho kolega, kapitán Lawrence H. Binder, se k ní pokusil přiblížit a prohlédnout si ji zblízka. Ve chvíli, kdy Binder loď podlétával, mu ale v letounu přestala fungovat elektřina.“

„Elektřina?“ přihlásil se Murphy. Plukovník na něj kývl. „Chcete říct, že řízení stíhačky přestalo reagovat?“

„Chci říct, pane doktore, že v letounu kapitána Bindera přestala fungovat elektřina, a to zcela. Avionika, pohon, telemetrie, sakumprásk všechno. Prý jako když vytáhnete zástrčku. Jeho letoun spadl do vývrtky a Binder se musel ručně katapultovat.“

„Už jsem o podobných případech slyšela,“ odtušila Meredith Cynthia Luna. „Jednomu policistovi na Floridě po setkání s vesmírnou lodí také přestala fungovat elektřina v autě.“

„A katapultoval se?“ opáčil poručík Crawford.

Murphy si rychle zakryl tvář. Panebože, hlavně se nerozesmát. Pak si všiml, že si Ogilvy důrazně odkašlává s pěstí u pusy a svého pobočníka kárá pohledem. Zdá se, že není v letadle sám, kdo má všech pět pohromadě.

„Na tom není nic vtipného!“ Luna zbrunátněla spravedlivým rozhořčením. „Ten nebohý policista zakusil hotová muka! Byl uvězněný celých dvanáct hodin!“ A otočila se k plukovníkovi. „Povězte, nezachytil v tu chvíli pilot nějaký mimosmyslový vjem?“

Murphy si na okraj složky udělal poznámku: F-15 zcela bez el. – EMP?

Ogilvy ji nebral na vědomí. „Když kapitán O’Donnell uviděl, že v blízkosti lodi jeho kolega ztratil vládu nad letadlem, usoudil, že šlo z její strany o napadení. Podle pravidel letectva pro útok se stáhl o tři sta metrů a zaměřil na loď střelu AIM-9 Sidewinder.“

„To snad ne!“ zhrozila se Luna.

„Ale ano. A poté co se naposled pokusil navázat s lodí rádiové spojení, kapitán O’Donnell raketu vypálil.“

Čas neznámý

„Držte se!“ křikl Metz.

Franc se jen tak tak stačil chytit opěrek pilotova sedadla, než sebou chronoloď prudce trhla do strany. I tak to s ním smýklo přes celou kabinu, levým ramenem vrazil do stěny a svezl se na palubu.

„Zasáhla nás ta raketa?“ zařval.

„Vybuchla v inverzním poli.“ Metz stále seděl připásaný v sedadle a vší silou se opíral do kniplu ve snaze dostat řízení pod kontrolu. Očima přelétl monitor se stavem lodi. „Trap je neporušený. Měli jsme kliku. Ale pořád padáme.“

I s naraženým ramenem se Franc zvedl na všechny čtyři a doplazil se po nakloněné palubě k Metzově sedadlu. Pilotovi se těsně před tím, než se Oberon zřítil do zemské atmosféry, podařilo nahodit gravitační clonu. Nebýt jí, rozplácl by se Franc na protilehlé přepážce.

Byl to malý zázrak. Oberon se řítil nízkou atmosférou ani ne devět tisíc metra nad zemí. Nevěděli, jaký je rok, kde jsou, ani jak se tam dostali, jen tolik, že je červí díra vyplivla na Zemi takovou rychlostí, že inverzní pohon kvůli bezpečnému sestupu odčerpal z chronolodi většinu energie. Palubní počítač loď stabilizoval, takže se posádka neupekla zaživa, ale téměř přitom vybil fúzní články.

A jako by toho nebylo málo, všimla si jich při návratu do atmosféry dvě současná letadla. Jedna stíhačka ke své smůle vlétla do elektromagnetického pole, které vyzařoval pohon Oberonu, a přestala jí fungovat elektřina. Přestože se její pilot stačil katapultovat, jeho kolega si nehodu očividně vysvětlil jako útok.

„Dostaneš nás odsud?“ Metzovi se podařilo loď mírně srovnat a paluba už se tolik nenakláněla. Franc se přidržel opěrky a s obtížemi se vyškrábal na kolena. „Nemůžeme mu uletět?“

„Kdykoli jindy v pohodě.“ Metz jednou rukou pevně svíral knipl a drahou ťukal do ovládacího panelu. „Jenže už teď jedeme na sedmačtyřicet procent výkonu, energie ubývá a pole slábne. Jestli po nás ta stíhačka vystřelí podruhý…“

„Chápu.“ Inverzní pole uchránilo loď před raketou, ale kdyby stíhačka vypálila další, stejné štěstí by nejspíš neměli. „A generátory děr?“

„Já ti ten tunel klidně otevřu.“ Metz zamračeně bušil do plochých monitorů, aby přesměroval víc energie do pohonu. „Pokud ti teda nebude vadit, že to pod náma udělá osmdesátikilometrovej kráter. To už by ta světočára šla do kopra úplně, ne?“

„Jako bych nic neřekl.“ Hloupá otázka – přesně proto chronolodě startovaly jen z oběžné dráhy. Franc mrkl na monitor. Druhá stíhačka se o kousek stáhla, ale pořád sledovala každý jejich pohyb. Ťukl do mikrofonu, který ukořistil cestou z kabiny pro cestující. „Leo, už jsi o tom letadle něco zjistila?“

Ze sluchátek se ozval její hlas. „Podle záznamů jde o F-15C Eagle amerického letectva někdy z konce dvacátého století.“ Začala číst údaje z knihovního terminálu. „Jednomístný stroj, maximální rychlost Mach 2,5, dostup 18 288 m, dolet asi 5600 km, výzbroj zahrnuje 20mm kanón, rakety vzduch-vzduch i vzduch-země –“

„Na to se vykašli. Jak ji setřeseme?“

„Jak to mám sakra vědět?“

„Tome,“ štěkl Metz, „co se tam vzadu děje?“

„Pracuju na tom!“ Když Franc viděl Hoffmana naposled, klečel jejich specialista na všech čtyřech a ruce měl po lokty ponořené v kabeláži pod podlážkou kabiny pro cestující. „Přesměroval jsem gravitační subsystém do invertu, ale k hlavní sběrnici se nedostanu bez… do hajzlu!“

Paluba divoce poskočila, protože loď právě vlétla do silné turbulence. Hodilo to s nimi ještě jednou a Franc ve sluchátkách uslyšel Hoffmanovo hartusení: nelhal, gravitační clona byla doopravdy odpojená. Franc opřený o podničku vyhlédl průzorem ven. Poslední šmouhovaté mraky se rozplynuly jako dým a pod nimi vykoukla zvlněná krajina plná stínů od ranního slunce. Viděli jen kopce a mezi nimi tu a tam bílý flíček nebo titěrný nepravidelný útvar: domy, městečka, pole. Podle Lei byli někde nad Tennessee.

Franc zahlédl dvě souběžné černé stuhy vinoucí se mezi kopci – zřejmě dálnici – a pak mu pohled padl na stříbřitě modrou, nepravidelnou plochu. Obrovské jezero, jehož přítoky se klikatily ještě kilometry za ostrými hřebeny.

„Tohle už moc dlouho nevydržíme,“ procedil Metz mezi zuby. „Snažím se ho setřást, jenže“ „Přistaň,“ hlesl Franc.

„Cože?“ Metz se na něj otočil a pak také očima sklouzl k průzoru. „To jako támhle?“

„Jo, támhle. Funguje ještě chameleon?“

Metz zkontroloval ukazatele. „Pokud do něj přesměruju deset procent energie, tak jo, ale stejně nám nebude k ničemu, dokud si nesedneme na zem.“

„Ne na zem. Na vodu.“ Franc se natáhl a několika dotyky vyvolal zvětšený záběr jezera. Klepl do panelu ještě dvakrát a vyskočil termografický záběr v nepravých barvách. „Tady je nejhlubší,“ ukázal na tmavě modrou skvrnu v nejširším místě jezera. „Když se tam dostaneš a povede se ti přistát na hladině, mohli bychom se ponořit a setřást toho zmetka nadobro.“

Pilot na něj vytřeštil oči. „Tobě snad přeskočilo!“

„Dost možná, ale máš snad lepší nápad? Třeba najdeš nějaké šikovné malé letiště. Místním můžeme vždycky nakukat, že jsme Marťani.“ Kývl k monitoru – stíhačka se jich držela jako rozzuřený teriér. „Nebo tady kamaráda necháme, ať po nás vypálí další raketu. Možná mu tentokrát bude přát štěstí.“

Metz přelétl očima z průzoru k monitoru a na ukazatele: jezero, stíhačka, nejistý stav jeho lodi. Ať si do rovnice dosadil cokoli, vždycky dostal mizerný výsledek.

„Jak chceš, přistaneme.“ Metz strhl knipl na stranu a paluba se znovu naklonila. Tentokrát se Franc držel jako o život. „A ty se padej připoutat. V každým případě nás čeká pěkný rodeo.“

„Hodně štěstí.“ Franc poplácal pilota po rameni, pustil se opěrky a vystartoval k průchodu.

V chodbě se skoro srazil s Leou. Nadechla se, ale než ze sebe stačila cokoli vypravit, dostrkal ji do kabiny pro cestující. Hoffman se škrábal na kolena. Nářadí se mu z bedny rozsypalo do všech koutů paluby a jen tak tak, že stihl zaklopit přístupový terminál.

„Co se děje?“ křikl. „Co to děláme?“

„Přistáváme na jezeře! Drž se, bude to drsný!“

Další náhlý úhybný manévr a Franc se po hlavě zřítil na sedadlo. Ve chvíli, kdy si zapnul pás, se loď opět zazmítala.

„Snažím se ho setřást!“ zařval Metz ze sluchátek.

Lea chytila France za stehno a přitiskla se k němu a on ji objal kolem ramen, ale Toma manévr odhodil pozadu na stěnu. Svezl se po ní a zůstal bezvládně ležet na zemi.

„Tome!“ Lea po čtyřech vyrazila k muži v bezvědomí.

„Připoutej se!“ křikl na ni Franc a strhl ji na vedlejší sedadlo. Moc nechybělo a Lea místo na něm přistála na zemi. Omráčeně zápasila s bezpečnostními pásy.

Franc sjel pohledem k Tomovi. Nemohl pro něj nic udělat. Chronoloď jela při nejlepší vůli na padesát procent a Metz chtěl z článků Oberonu vytáhnout poslední zbytky energie na nouzové přistání. Bezpečně připoutaná Lea na Hoffmana znovu zavolala, ale mamě. Jejich specialista o sobě nevěděl.

Franc měl strachy sevřené hrdlo, prsty zarýval do područek a hypnotizoval monitor na stěně. Jen pár set metrů pod nimi se míhala zčeřená modrozelená hladina, zřetelně ohraničená vápencovými útesy. Jen pár metrů pod nimi se na zlomek vteřiny mihl bárkový most, hned zase zmizel a oni padali a padali.

„Tome, vstávej!“ křičela Lea ze všech sil. „Tome, probuď se, probuď se… panebože!“

Pak narazili na hladinu.

 

11:57

Z armádního vrtulníku vypadalo Centerhillské jezero studeně a nevábně. V místech, kde se řeka Caney Fork vlévá do hlubokých zaplavených údolí, která po léta slouží jako protipovodňová přehrada, se na hladině klikatých kanálů a přítoků matně zrcadlily mraky. Uprostřed zimy se hladina ocitala na svém minimu; UH-60 Blackhawk klesl na šedesát metrů a rachocení rotorů se odráželo od hustě zalesněných hřebenů a kopců.

Murphy si ze sedadla za piloty jezero se zaujetím prohlížel. Přestože byly kopce plné letních chat – v některých případech spíš letních sídel –, u samotného břehu nestála žádná. Zdálo se, že v nich přes zimu nikdo nebydlí.

Od plukovníka Ogilvyho, z něhož se vyklubal rodák z Tennessee, se po odletu ze základny ve Smyrně dozvěděl, že ženisté, kteří na počátku padesátých let přehradu postavili a dodnes ji spravují, nikomu nepovolí stavět blíž než sto padesát metrů od břehu. Jedinou výjimku mělo pár starých přístřešků pro čluny, protože tam stály ještě před přehradou. Většina místních v létě nechávala lodě v placených kotvištích rozesetých kolem celého jezera. Zámožným nashvillským lékařům, právníkům a country zpěvákům, kteří se tady v létě schovávali před světem, nejspíš zdejší omezení přišlo drakonické, ale odměnou jim bylo jedno z nejpanenštějších jezer, jaké kdy Murphy viděl. Při pohledu na bezlisté lesy se neubránil myšlence, kolik vysoké by se tady v sezóně dalo složit.

Potom se vrtulník přehnal nad zátočinou a před nimi se objevil hlavní kanál: nesmírná vodní masa rozpínající se na kilometry daleko, přes niž se na východním, nejužším konci vysoko klene silniční most. Pilot naklonil stroj doleva a mírně klesl a Murphy na opačné straně kanálu spatřil písčitou pláž svažující se k mělké laguně. Pláž byla součástí prostranství vyhrazeného pro táboření, a když se vrtulník přiblížil, ukázalo se, že si ji zabrala armáda. Opodál už stál rozměrný stan, kolem něj se hem žilo plno postav převážně ve vojenských mundúrech a nedaleko parkovaly olivově zelené náklaďáky.

Vrtulník však k pláži zatím nezamířil. Místo toho se stočil do středu kanálu. Plukovník Ogilvy si na sousedním sedadle odepnul pás a nahnul se přes Murphyho k oknu, aby mu něco ukázal.

„Támhle!“ zakřičel. „Vidíte to?“

Murphy si z pravého ucha odsunul protihlukové sluchátko a podíval se, kam plukovník ukazuje. Zpočátku nic neviděl, teprve po chvíli si všiml ostrůvku jako dlaň, jen o málo většího než zdejší chaty. Nebyl to ostrůvek, spíš jen velká písčina. Pravidelnému dmutí jezerní hladiny na ní vzdorovala jen hrstka houževnatých dubů, a Murphy by se divil, kdyby se mezi nimi zabydlelo něco víc než pár kachen.

Nepřišlo mu na něm však nic neobvyklého, snad jen těch několik umělohmotných bójek, které ho v půlkruhu ohraničovaly z jedné strany. „Co mám vidět?“ snažil se překřičet rámusící vrtuli. „Nic tam není!“

Na druhé straně stísněné kabiny seděla Meredith Cynthia Luna se zavřenýma očima, zhluboka dýchala a v nikou mnula zvířecí energetické kameny: pásovce kvůli ochraně a bezpečí, motýla kvůli rovnováze a eleganci. Už se jí jednou udělalo špatně, chvíli poté, co vrtulník odstartoval z letiště. Na nevolnost její pomalované oblázky očividně nezabíraly. Vedle ní seděl poručík Crawford a pro jistotu pro ni měl připravený pytlík. Účes jí ovšem stále držel dokonale.

„Ani já nic nevidím!“ I agent Sanchez usazený u druhého okna hleděl dolů. „Kam se díváte?“

„Musíte se podívat pozorně!“ Ogilvy ukázal na písčinu. „Vidíte tu deformaci? Vypadá trochu jako prohnuté zrcadlo.“

Murphy se zadíval z okna – a teď, když to plukovník zmínil, si skutečně všiml, že se v mělčině obklopené bójkami mihotá zvláštní půlkruhovitá věc. Zběžným pohledem se nedala zaznamenat, protože takřka dokonale splývala s ostrůvkem i jezerem. Pak nad ní přelétla helikoptéra a k Murphyho zděšení se její stín nepatrně vyboulil, jako by se odrážel na neviditelném vydutém povrchu.

„To je ono!“ hulákal plukovník. „To je to ufo!“

„Jak to dělá?“

„Vím já? Proto jsme si zavolali vás!“ Ogilvy se natáhl a poklepal pilotovi na rameno. „Dobře, kapitáne, vysaďte nás, musíme se pustit do práce!“

Helikoptéra se usadila na betonové nájezdové rampě pro čluny a zvířila bílý písek. Pilot počkal, až budou v bezpečné vzdálenosti od stroje, a hned se vznesl. Zblízka si Murphy všiml, že Vojáci nad náramenními nášivkami mají černý štítek: Rangers 101. výsadkové divize z Fort Campbellu v Kentucky. Všichni měli přilbu a pistoli, někteří si přes rameno nesli i M-16. Hrstka vojáků plnila polními lopatkami jutové pytle pískem a další je vláčeli k mělkým zákopům rozmístěným po celé pláži.

V jednom stál kulomet přikrytý plachtou. Armáda rozhodně neponechávala nic náhodě.

K Ogilvymu přiběhl poručík, zasalutoval a něco mu tlumeně hlásil. Sanchez zamířil rovnou k betonovému piknikovému stolu, na němž si další dva civilisté roztáhli topografické mapy. FBI už nechala státní policii uzavřít všechny silnice a dálnice k jezeru – předstírala, že se do něj zřítila přísně tajná experimentální stíhačka. Meredith Cynthia Luna se zdřevěněle dopotácela k betonovému stolku, usadila se u něj a schovala hlavu mezi kolena.

Murphy tak alespoň prozatím osaměl. Vyrazil naslepo tábo řištěm, pod podrážkami pohorek mu vrzal zmrzlý písek, a bez povšimnutí se potloukal mezi vojáky, krytými palebnými stanovišti, náklaďáky a agenty FBI, až po chvíli došel k vodě. Mezi ním a ostrůvkem už nic nebylo, zvedal se z vody asi tři čtvrtě kilometru od něj, jasně označený osiřelými duby. Přece však havarované ufo zůstávalo neviditelné a jeho polohu prozrazovaly jen pohupující se bójky.

Čím se takhle maskuje? Pomocí nějakého energetické pole? Bylo by to logické, když uváží, co se stalo stíhačce, která se k němu dostala příliš blízko. Pilot druhé F-15 sice vypověděl, že raketa vybuchla, ještě než se dostala k cíli, ale zároveň, že talíř téměř zmizel, když se dostal těsně nad jezero. Dokázal ho sledovat jen díky jeho stínu a znovu ho zřetelně uviděl až ve chvíli, kdy se odrazil od hladiny jako placatý oblázek a narazil do písčiny. Takže pokud ho opravdu chránilo nějaké pole, zřejmě nebylo zcela neproniknutelné. Mohlo by loď chránit před zdroji kinetické energie, jako je raketa, ale nefungovalo by proti inertním látkám jako –

„Objevil jste něco zajímavého, pane doktore?“

Murphyho Ogilvy překvapil. Otočil se tak rychlé, že div neupadl. „Do psí… tohle mi nedělejte!“

„Pardon.“ Plukovníka to mírně pobavilo. „Nečekal bych, žé vás to tak vyvede z míry.“

„Taky že ne.“ Alespoň ne moc. Murphy zhluboka vydechl a kývl k písčině. „Jenom jsem přemýšlel, jak dokáže takhle splynout?“

„Zatím se zdá, že nikdo neví.“ Ogilvy ukázal dál na pláž. Na břehu ležela dvojice nafukovacích gumových člunů. „Asi před půl hodinou k němu dopádlovalo šest mužů. Přiblížili se k ostrůvku na deset metrů, ale nezahlédli nic víc než to chvění, které jsme viděli ze vzduchu.“

„A zkusili“

„Ne. Měli rozkaz jen obhlédnout oblast a položit bójky. Jeden prý pod vodou na něco narazil pádlem, na jakýsi hladký povrch, ale nic neviděl. Dost je to vyděsilo a raději se zdekovali.“ Hladký neviditelný povrch těsně pod hladinou. „Jaká je tam hloubka, pane plukovníku?“

„Maximálně patnáct metrů. Kolem písčiny tak tři až pět metrů v místech, kde člun zastavil. U břehu ne víc než metr.“ Kruci, byli přímo nad tím krámem, a stejně nic neviděli! „Než tady postavili přehradu, bylo to tu samé pole,“ pokračoval Ogilvy, „takže je to nejspíš nějaké návrší. Kdyby do něj to ufo nenarazilo, mohlo se potopit celé.“

„Možná právě o to mu šlo.“

„Možná. Ale proč?“

„Přece jenom ho naháněla stíhačka.“ Murphy pokrčil rameny. „Netuším. Na tohle se pořád snažím přijít. Až zjistím víc, dám vám vědět.“

Ogilvy přikývl a na chvíli se odmlčel. „Zdá se, pane doktore, že máte hlavu na správném místě. Alespoň na ópéváka.“

„Proč myslíte, pane plukovníku?“ zbystřil Murphy. „Můžeme si tykat. Já jsem Baird.“

„Zack.“

„Zacku.“ Potřásli si rukama. „Ty jsi normální vědec, že?“ Normální vědec. Jako by existovali i jiní… „Astrofyzik, jestli se ptáš na tohle.“

„Dá se to poznat. Ptáš se, nepředpokládáš. Neděláš ukvapené závěry a nesnažíš se zpětně upravovat fakta tak, aby ti seděla k odpovědím, které sis vymyslel. Zato taková slečna Luna…“ Nedokončil myšlenku, ale o krok ustoupil, aby se Murphy přesvědčil sám. Meredith Cynthia Luna mezitím našla ztracenou rovnováhu a usadila se u piknikového stolu v lotosovém sedu, dlaně na kolenou otočené k nebi, hlava vytažená z ramenou, oči pevně zavřené. Chvíli u ní okouněla skupinka vojáků, než je přišel jejich nadřízený nahnat zpátky do práce.

„Zeptal jsem se jí, co dělá,“ ucedil Ogilvy. „A ona na to, že se snaží navázat souznění. Ne spojení, souznění.“

Takže ona je k tomu všemu ještě strieberovec. Dobrý bože. „Z naší sekce není. Dejte jí, co bude chtít. Je mi to jedno, hlavně ať se mi neplete pod nohy.“

„Podle tebe nám tady nebude“

„Vůbec platná? Asi ne. Ale zbavit se jí taky nemůžu.“

„To jsem si myslel.“ Ogilvy se odmlčel, pak ztišil hlas: „Na rovinu, my si vašich lidí moc nevážíme. U nás se říká, že OPV znamená Odepsaní pošuci a vemena. Ale ty máš dobrou pověst. Prý jsi dost možná nejspolehlivější ópévák. A jestli si myslíš, že od vás stačíš jenom ty“

„To mi lichotí, ale nemyslím.“

„Pro nás všechny je tohle nová věc, ale lepšího odborníka teď v podstatě nemáme.“ Ogilvy se zhluboka nadechl. „Koukni, Zacku, všechno dáváme dohromady za pochodu. Pan Sanchez má na starosti místní a snaží se všechno udržet pod pokličkou co nejdéle. Zatím jsme měli kliku – skoro nikdo ufo neviděl přistát a oblast se nám podařilo uzavřít. Jenže ta klika nám nevydrží věčně.“

„Jak dlouho?“

„Šest, možná dvanáct hodin. Přinejlepším čtyřiadvacet. Moji lidé jsou připravení dovézt sem posily a další vybavení, ale nejdřív musíme zjistit, s čím máme tu čest. Dokážete to, pane doktore?“

I když to tak možná vypadalo, nebyla to otázka. Oba nad sebou měli vyšší šarže, jimž se museli zodpovídat, a žádná z nich by nevzala ne jako odpověď.

„Ale jo, dokážu,“ odvětil Murphy.

Čas neznámý „Mrzí mě to, Tome.“

Franc ohleduplně složil Hoffmanovi ruce na prsou a zakryl tělo přikrývkou. Ještě chvíli u specialisty pobyl, pak se opatrně postavil a zamířil po nebezpečně nakloněné palubě k průchodu.

Zrovna když vycházel z kabiny pro cestující, o trup Oberonu něco zazvonilo. Přikrčil se ke stěně a nastražil uši – nic už se však neozvalo a vzápětí z pilotní kabiny zahalekal Metz.

„Lu, pojď sem! Máme problém!“

Jako kdyby jich neměli dost. Franc se černou chodbou vyškrábal k pootevřeným dveřím do pilotní kabiny, padl na všechny čtyři a doplazil se dovnitř. Metz seděl na svém místě, stín na pozadí blikajícího pásu nouzových kontrolek. Z většiny monitorů zářily ukazatele stavu lodi, ale na jednom byly vidět záběry z venkovní kamery.

„Ale ne,“ zděsil se Franc. „Kde ti se tady vzali?“

Tři vojáci v gumovém člunu, přímo nad Oberonem. Jeden v rukou svíral muzeální pušku, drahý na ně mířil staromódní kamerou a třetí opatrně kormidloval dlouhým umělohmotným pádlem. První dva se ohlíželi na kormidelníka, který nechápavě hleděl do vody pod sebou.

„Vůbec jsem je neviděl,“ zašeptal Metz, jako by se bál, že ho vetřelci uslyší. „Byl jsem skloněnej pod panelem, nevěděl jsem, že tam jsou, dokud“

„Já vím, taky jsem to slyšel.“ Pluli přímo nad ponořenou částí lodi a ten vzadu musel narazit pádlem do trupu. „Funguje chameleon?“

Metz se podíval na monitor. „Zatím jo. Nevidí nás. Ale jestli se ještě přiblíží…“

Nedořekl. Už na tom stejně nesešlo. Vojáci o nich věděli. První vozidla zastavila na nedalekém břehu asi hodinu po jejich nouzovém přistání, a ačkoli byla chronoloď díky chameleonovi na první pohled neviditelná, dal se v poledním slunci z určitého úhlu vytušit matný obrys trupu. Písčinu už několikrát obkroužily helikoptéry, ale takhle blízko se nikdo z místních zatím neodvážil.

Alespoň že přetlaková komora je schovaná pod vodou. Vlastně je teď přímo pod raftem. Místní by ho mohli najít jen s pomocí potápěčů. Podle hemžení na břehu by ovšem soudil, že je to brzy napadne také.

Muži ve člunu ještě pořídili nějaké záběry – takhle zblízka na nich nejspíš byly jejich zdeformované odrazy – a kvapem odpádlovali. Metz vydechl. „To bylo o chlup. Větší průšvih než v Dallasu.“

„Mnohem větší,“ opáčil Franc, ale ne vyčítavě. Nemělo smysl hledat viníka. V sedmatřicátém sice něco pokazili, ale alespoň byli v pořádku. Kdežto teď byl jeden člen výpravy po smrti, zlomil si vaz při prvním nárazu do jezera, chronoloď byla mimo provoz a těžko říct, jestli vůbec půjde opravit. Objevili je současníci, a bohužel ne nějací primitivní domorodci, kteří by o jejich krátké návštěvě zanechali jen legendy a pár záhadných maleb v jeskyni.

A co hůř, ztroskotali na konci dvacátého století. V nejnebezpečnější epoše lidských dějin.

„Teď si dávají pozor, ale ještě se vrátí.“ Franc se vydrápal blíž k monitorům. „Jak ti to zatím jde?“

„Chceš slyšet nejdřív dobrou zprávu, nebo –“ Metz zachytil Francův nesmlouvavý pohled. „No dobře. Snažím se prohrabat systémem k primárnímu pohonu. Zatím nefunguje, ale palubní počítač objevil největší problém. Hlavní sběrnice je poškozená, pár desek je na maděru. Přeřadil jsem k nim část nanobotů, měli by to mít hotový asi za hodinu. Zálohy jsou ale v cajku, takže chci –“

Franc netrpělivě zatočil ukazovákem a Metz přešel k věci. „Tunelovacím generátorům se nic nestalo. Pohon se dá spravit, jen mřížoví invertuje zaplavené a maximálního tahu dosáhneme nejdřív po minutě letu.“

„Takže se odsud dostaneme, že?“

Metz neodpověděl.

„No tak, Vasile. Buď jo, nebo ne. Jedno si vyber.“

„Máme dva problémy. O tom prvním už víš. S energií jsme asi na patnácti procentech, tak akorát pro chameleona a palubní počítač. Články dobíjím, jak nejrychleji to jde. Naštěstí všechen potřebnej vodík získáme elektrolýzou vody okolo. Aspoň pro něco je dobrý havarovat na jezeře. Podle palubního počítače bychom mohli odstartovat tak za šest hodin, možná i dřív, pokud tady vevnitř budeme šetřit energií, co to půjde.“

„A zvládneme i únik z nízké oběžné a skok do červí díry?“ ujišťoval se Franc. Metz přikývl, ale bez úsměvu. Vypadal ještě napjatěji než obvykle. „A co ten druhý problém?“

Pilot vydechl. „Nevíme, v jakým jsme čase. Místo je jasný, palubní počítač určil naši polohu, než jsme se zřítili. Tennessee, Cumberlandská plošina, Centerhillský jezero, čísla jsou bezpečně uložený. A podle toho, co jsme zatím viděli, je tohle konec dvacátého století. Nejspíš devadesátý léta.“

„Který rok?“

„Nemám tušení,“ zavrtěl Metz hlavou. „To je právě ten problém. Primární telemetrická síť nefunguje, takže nestáhneme žádný data. A na místní síť se už v žádným případě nenapojím. Před havárií by se mi to možná povedlo, ale zatím jsem nestihl“

„Chápu.“ Za daných okolností Vasil udělal, co bylo v jeho silách, aby je alespoň dostal bezpečně na zem. Bez časových souřadnic ale palubní počítač Oberonu nedokáže správně propočítat trajektorii návratu časovou smyčkou. Tohle se nedá střelit od boku, počítač musí přesně vědět, na jakém místě a v jakém čase se loď právě nachází. Prostorové souřadnice už určili, ty časové zatímně – nejpodstatnější činitel čtyřdimenzionální rovnice jim chyběl.

„Je mi líto, Franci.“ Metz pro jednou spolkl svou hrdost. „Rád bych ti řekl něco pozitivnějšího.“

„Nenapadá tě, co za tím paradoxem, nebo spíš anomálií, může být?“

„Lea na tom ještě pracuje. Bude lepší, když se zeptáš jí.“ Otočil se k ovládacímu panelu a nevzhlédl od něj, dokud Franc neodešel.

Leu našel v knihovně, probírala se záznamy, které očka pořídila na palubě Hindenburgu. I ona ze sebe mezitím opláchla nanokůži a teď se opírala o terminál a dlouhé černé vlasy stažené do culíku jí splývaly na široká ramena. Když Franc vešel, ani se neohlédla.

„Zjistilas něco?“

„Ano, zjistila. Myslím, že se mi podařilo najít separační bod.“ Franc se opřel o terminál a Lea na klávesnici zadala příkaz. „Nasbírali jsme spoustu balastu, takže jsem se rovnou zaměřila na poslední tři hodiny před přistáním. Nad Lakehurstem jsme přeletěli ve čtyři, ale kvůli větrným poryvům a vysoké oblačnosti nad letištěm jsme se museli odchýlit z kurzu.“

„Jo, na to si vzpomínám.“

„Vzali jsme to raději na jih podél jerseyského pobřeží. Podle historických záznamů dostal kapitán Pruss o hodinu a půl později telegram z letiště, že povětrnostní podmínky jsou stále nepříznivé a že mu doporučují s přistáním ještě počkat. Kapitán odpověděl, že se na Lakehurst nevrátí, dokud nedostane povolení. Odpověď odeslal v 17:35 místního času. A teď sleduj.“ Zmáčkla na terminálu tlačítko pro přehrávání. Na monitoru se objevily rozlehlé útroby lodního pláště. Franc okamžitě poznal, odkud byly záběry pořízeny – z lávky pod komorou číslo 4, kam umístil očko při prohlídce vzducholodi. Ve chvíli, kdy digitální časomíra na spodním okraji monitoru ukázala 06.05.37/17:41:29, prošla kolem očka postava. Zastavila se u paty žebříku a rychle se rozhlédla na obě strany – a na okamžik se jim ukázala tváří. Eric Spehl, lodní mechanik, který bombu nastražil.

Spehl vylezl po žebříku a zmizel ze záběru. „Ztratí se asi na šest minut.“ Lea klepla do terminálu a záznam posunula. „A pak…“

V 06.05.1937/17:47:52 Spehl sešplhal po žebříku u komory číslo 4. Znovu se zběžně rozhlédl a po lávce zamířil k přídi. „Prošla jsem i zbytek záznamu. Před přistáním i po něm. Už se sem nevrátil.“

„Přišel přenastavit bombu. Sakra práce.“

„I tak se to dá říct. A přenastavil ji těsně poté, co kapitán Pruss podruhé odložil přistání.“

„Proč to ale neudělal dřív?“ Franc si zamyšleně promnul bradu. Byl rád, že se opět dotýká vlastní kůže. „Proč zničehonic otočil?“

Lea vydechla. „Třeba jsi měl pravdu. Třeba si vzpomněl na ženu, kterou právě tam včera potkal,“ ukázala na zkamenělý záběr liduprázdné lávky, „a došlo mu, že si ji nechce vzít na svědomí. Vrátil se a načasoval spínač tak, aby bomba vybuchla až v osm, protože usoudil, že tou dobou bude loď bezpečně ukotvená a všichni cestující na zemi.“

Franc ji chtěl utěšit, že nemá pravdu, že si nemusí nic klást za vinu. Její důkaz nebyl nezvratný, jeho nepřesvědčil. Nechtělo se mu věřit, že by se historie změnila jen proto, že byli na palubě Hindenburgu.

„Vytvořili jsme alternativní světočáru,“ řekl místo toho. „Správně. I v ní byla vzducholoď zničena, ale tentokrát se ke Spehlovu činu mohl přihlásit německý odboj.“

„Což jsme slyšeli z rádia v autě. Mohlo se tím ale něco změnit?“

„To je právě otázka.“ Zádumčivé zabubnovala prstem do terminálu. „Předpokládejme, čistě teoreticky, že Spehlovi jeho plán vyšel. Hindenburg byl skutečný symbol nacistické síly. Co kdyby jeho zničení byl první otevřený projev odporu, který ve svém důsledku připravil Hitlera o moc? Co kdyby některý z následných atentátů skončil úspěchem?“

„Neblázni, to je trochu moc dohadů najednou.“

„Možná ano, ale co kdyby?“ Zaváhala. „Ještě je tu jedna věc. Jenom maličkost, ale“ „Ukaž.“

Otočila se k terminálu a zadala do něj další příkazy. „Víš, jak si nás všimly ty stíhačky, když Oberon vstoupil do atmosféry? Jak se pokusily navázat rádiové spojení?“ Franc pozdvihl obočí, ale mlčel. „Prošla jsem letový záznam, zvukovou i obrazovou stopu, a nechala ho v knihovně srovnat s historickými prameny. A našla jsem tohle.“

Stíhačky se na monitoru objevily jako dva hranaté body ženoucí se na špici kondenzačních čar. Na spodní straně nebyla žádná časomíra. Když se body přiblížily ke kameře, ozval se z vysílačky hlas rušený statickou elektřinou:

„Věži Sewart, tady Ocelot jedna, hlásíme narušitele na…“ Lea zastavila přehrávání, jemně přejela prstem po touchpadu a bližší stíhačku ohraničil maličký čtverec. Pak obraz přiblížila na sedmisetnásobek původní velikosti a na monitoru se otevřelo okno s detailem letounu. Pár dalších úhozů a vedle snímku vyskočil drátěný model stíhačky.

„Podle knihovny je to stoprocentně F-15C Eagle,“ pokračovala. „Jednomístný stíhací letoun používaný letectvem Spojených států amerických od konce sedmdesátých do počátku devadesátých let dvacátého století, kdy ho nahradila jeho vylepšená verze, dvoumístná F-15E. Víme určitě, že to byly F-15C, protože z letadla, co nám vletělo do inverzního pole, se vystřelil jenom jeden pilot.“

„A dál?“

„V rádiovém záznamu se stíhačka jasně ohlásí sewartské věži. Prohnala jsem ji knihovním systémem a ukázalo se, že sewartskou leteckou základnu zavřeli na konci šedesátých let. Vůbec by tady neměla být, natož aby z ní startovaly stíhačky, které do služby nasadili až za deset let.“

Franc si oba snímky na monitoru dlouze prohlížel. „Dobře, přesvědčilas mě. Jsme v alternativní světočáře.“

„V alternativní světočáře, kterou jsme nedopatřením vytvořili. A při pokusů o návrat do naší budoucnosti jsme narazili na trhlinu v časoprostoru – na divergentní časovou smyčku. Měli jsme štěstí, že nás to úplně nesešrotovalo a skončili jsme tady.“

„V paralelním vesmíru,“ přitakal Metz.

Franc s Leou se ohlédli a uviděli, že se pilot opírá o dveře. Těžko říct, jak dlouho už tam stál, nejspíš slyšel většinu jejich rozhovoru. Taky dobře, pomyslel si Franc. Alespoň mu nebude muset opakovat všechno, co Lea zjistila.

„Šetři dechem.“ Metz zvedl ruku. „Chápu, podělal jsem to. Kdybysme zůstali v sedmatřicátým a trochu víc se na to podívali, mohli jsme se připravit. Omlouvám se, je to moje chyba.“

„Ne, Vasile, je to chyba nás všech.“ Lea se přidržela terminálu a otočila se k němu. „O podobných paradoxech se mluví už dlouho. Předchozí výpravy jen měly štěstí. Byli jsme hloupí, když jsme si mysleli, že nám vydrží napořád.“

„Nech to plavat,“ přidal se Franc. „Hlavně se teď odsud musíme dostat.“

Zavládlo mlčení. Po chvíli si Metz odkašlal.

„Nejdřív musíme zjistit, v jakým jsme čase,“ hlesl.

 

15:00

Napodruhé se rangeři k talíři přiblížili z opačné strany písčitého ostrůvku, ve dvou nafukovacích člunech, v každém po čtyřech mužích. Pádlovali pomalu, aby záběry nečeřili vodu, po celou dobu dodržovali naprosté mlčení a dorozumívali se jen gesty. Byli ozbrojení a dva si nesli i fotoaparát a kameru.

Plukovník Ogilvy pověřil velením nad operací poručíka – Crawforda, Murphy se k výsadku přidal jakožto civilní poradce. Jak se dalo čekat, nesla Meredith Cynthia Luna nelibě, že ji nechtějí vzít s sebou. Po dvou hodinách senzibilní meditace prohlásila, že ufo skrývá mimozemšťany z planety v Krabí mlhovině, kteří na prahu třetího milénia přijeli Zemi nabídnout členství v Galaktické federaci. Ogilvy ji nechal vypovídat, načež jí podal M-16 s otázkou, jestli nepotřebuje připomenout, jak se s ní zachází. Vyšlo mu to na jedničku: zahodila nenabitou pušku, jako by to byl polopropečený steak, a i když dál kafrala, že na posly míru z jiné soustavy nemůžou vyrukovat se zbraněmi, bylo po debatě.

Pár metrů od ostrůvku Murphy ucítil, jak dno jejich člunu zadrhlo o písečnou mělčinu. Crawford ukázal k písčině, sevřel ruku v pěst a dvakrát s ní mávl k zemi. Rangeři usazení na obou koncích raftu vyskočili ven. Jejich bagančata šplouchla do ledové vody a oni už za kotevní lana táhli člun ke břehu. Pár metrů od nich se čtyři vojáci z druhého raftu zařídili stejně. Všichni se přikrčili, zbraně připravené ke střelbě, ale rangeři si počínali tak tiše, že jim ani kachny hovící si ve vzrostlém plevelu téměř nevěnovaly pozornost.

Teprve když vojáci zaujali pozice za dvěma duby, dal Crawford Murphymu znamení, že může vylézt z člunu. Písčina byla zaneřáděná plechovkami od piva, vyplavenými obaly od svačin a ztracenými rybářskými návnadami. Mezi stromy ležely v nevelikém kruhu začouzené kameny, provizorní ohniště ledabylých vodáků. Na kmenech byly vyryté iniciály, a když Murphy u dubu zaklekl, něco ho zatlačilo do kolene. Podíval se a uviděl drobounkou ručku trčící z hlíny. Sehnul se k ní a vytáhl pískem obalenou figurku Darth Vadera. Hračka, kterou tam loni zapomnělo nějaké dítě. Ta ironie mu nemohla uniknout. Usmál se a schoval si hračku do náprsní kapsy v bundě. Třeba Stevenovi udělá radost.

Od stromů nebylo na druhé straně ostrůvku nic vidět. Přinejmenším nic, co by připomínalo mimozemský koráb z Krabí či jiné mlhoviny. Když se však podíval pozorněji, přece jen se mu zdálo, že se tam hladina zvláštně deformuje, že odpolední slunce vrhá na pláž podivné, měňavé stíny. Kdyby tak mohl o kousek blíž.

Murphy se rozhlédl na jednu stranu, pak na druhou. Vlevo i vpravo od něj leželi rangeři a nervózně hleděli přes pušky, jako by čekali, že se z vody co nevidět vyřítí rozběsněná obluda jako ze starých béčkových vědeckofantastických filmů. Na rameno mu poklepal Crawford, máchl rukou naplocho k zemi a ukázal na protější stranu písčiny. To se má podle něj přes celý ten pitomý ostrov přeplazit?

„Do háje s tím,“ ulevil si Murphy nahlas. „Taková šaškárna.“ A než ho Crawford stačil zadržet, vstal a vykročil k deformacím.

Poručík na něj volal, rangeři na něj nechápavě třeštili oči, ale Murphy šel dál. Krůček po krůčku, ruce zvednuté k ramenům, dlaněmi vpřed. Srdce mu v prsou nepravidelně bušilo a v bundě mu začalo být horko. Najednou už mu to nepřipadalo jako moc dobrý nápad. Teď už se ale vrátit nemohl, Crawford by ho nejspíš nechal svázat do kozelce a odvézt zpátky do tábořiště. Stromy krom toho nechal za sebou a od vody ho dělí jen pár metrů.

Deformace měla okrouhlý tvar. Když se dostal až k ní, zjevil se před ním znenadání jeho zploštělý dvojník, jako by se díval do průhledného zakřiveného zrcadla. Zvedl pravačku, aby si na něj sáhl.

Prsty narazil na chladný neviditelný povrch a samým překvapením bezděčně ucukl. „Něco jsem našel!“

„Doktore Murphy, okamžitě se vraťte!“ zavolal na něj Crawford.

Murphy mu nevěnoval pozornost. Sáhl na povrch oběma rukama a opatrně po něm přejel sem a tam. Popravdě tak trochu čekal, že ho ruce budou brnět, a trochu ho zamrzelo, že nic necítí. Ať neviditelnost způsobovalo cokoli, energetické pole to nebylo. Podíval se na hodinky, vteřinová ručička se stále hýbala. Pokud za vyřazení jedné stíhačky a zneškodnění rakety té druhé mohl zdroj elektromagnetického záření, byl teď vypnutý.

Slyšel, jak za ním dusají vojáci. Crawford se hlásil do vysílačky: „Rejpal Maceše, Rejpal Maceše. Sněhurka je u narušitele, přítomnost potvrzena. Trpaslíci jsou na svých místech. Žádám o další pokyny. Přepínám.“

Klouzal rukou po šikmém povrchu a důkladně ho zkoumal, aby si v hlavě mohl poskládat jeho podobu. Nahmatal ho až ke kotníkům, pak se mu náhle ztratil, jako by dosáhl okraje. Murphyho odraz se zaostřil, když stál blíž, a prohnul, když poodstoupil. Fascinovaně zvedl pravou nohu a opřel se kolenem o povrch. Ano, určitě jde o nějaký kovový trup. Položil se na něj celou vahou a pomaličku se po něm sunul na všech čtyřech.

Uvědomil si, jak nejspíš vypadá, a skoro se rozesmál nahlas: plazí se po ničem dobrý metr a půl nad pískem a vodou. Za sebou uslyšel tlumené cvakání a vrčení automatické závěrky. Jeden z vojáků ho fotil. A protože měl Murphy odjakživa vyvinutý cit pro dramatično, nemohl si tuhle šanci nechat ujít. Opatrně, tak aby neztratil rovnováhu, přesunul těžiště na zadek, zapřel se podrážkami o neviditelnou plochu a pomalu se postavil. Dobrý bože, to je –

V tom okamžiku se ufo zhmotnilo.

V jednu chvíli tam nebylo a vzápětí ano: ohromná stříbrná mísa obrácená dnem vzhůru, zabořená v písčině a téměř z poloviny pod vodou.

Murphy se vyděsil a otočil se příliš rychle – nohy mu podjely a plácl sebou na bok talíře. Moc nechybělo a vyrazil si dech. Doklouzal do poloviny trupu, než se mu povedlo roztáhnout ruce a zastavit se jen třením. Při pádu zvrátil hlavu nahoru a…

Na horní straně plavidla seděla masivní okrouhlá věž, úplně jako dýnko klobouku. A ta věž měla uprostřed malý hranatý průzor. Když Murphy klouzal po talíři, bleskově se ze strany zatáhl vnější kryt – mihl se mu před očima a splynul s trupem tak dokonale, že by ho tam ani nehledal.

I přesto ale Murphy v tom kratičkém zlomku vteřiny zahlédl, že ho zevnitř něco sleduje. Vlastně ne něco, ale někdo.

Lidská bytost.

 

Čas neznámý

Zimní slunce v jantarovém oparu nakrátko zažehlo jezero a zašlo za horami, do úplné tmy však ještě něco chybělo. Chronoloď oslnivě zářila v gloriole přenosných reflektorů rozestavěných na písčině. Po maličkatém ostrůvku se pohybovaly maličkaté postavy, některé rozmisťovaly vybavení, jiné držely stráž se zbraněmi v rukou. Přes kanál pendlovaly gumové čluny, nad nimi téměř nepřetržitě kroužily helikoptéry a pátracími světlomety klouzaly po temných vodách.

Franc počkal, až padne úplná tma, a teprve poté se vynořil z úkrytu. Poslední půlhodinu se krčil v mělčině na nejvzdálenějším konci laguny a nad hladinu vykoukl teprve ve chvíli, kdy usoudil, že se vyboulená helma skafandru ztratí v temnotě. Tábořiště od něj nemohlo ležet dál než padesát metrů, přesto se tady za celou dobu nikdo neukázal. Pokud bude úplně zticha, nikdo se o něm nedozví.

Byl to bezesporu nebezpečný plán, ale zatím mu vycházel. Ve chvíli, kdy opouštěl Oberon, vypnul Metz chameleona. Nenadálé odhalení vojáky, kteří ostrůvek právě obsadili, parádně vyděsilo, a zrádné bublinky uvolněné otvíranou přetlakovou komorou tak zůstaly nepovšimnuty. V třímetrové hloubce se Franc botami zabořil do vrstvy bahna a chvíli hlídal hladinu, jestli ho nezahlédli, načež se vydal na dlouhou túru po dně jezera.

Dojít na konec laguny mu trvalo bezmála dvě hodiny. Jen jednou se zastavil, aby vyrovnal tlak ve skafandru, a světla na helmě nezapnul, dokud nad sebou neměl šest metrů vody. Lea mu do čelního displeje nahrála mapu jezera, ale ta ukazovala jen terén nad hladinou, nikoli pod ní. Dno jezera bylo zaneřáděné smetím všech tvarů a velikostí: zrezivělé plechovky od limonád, chladicí boxy plné svinstva, beztvará nalakovaná prkna, sklolaminát i železo, zlomené rybářské pruty a dokonce prastarý automobil, který z toho kalného předpeklí vystupoval jako dinosauři mršina. Artefakty doby lhostejnosti.

Skafandr bude jen nejnovější přírůstek do jezerní sbírky. Franc vylezl do bezpečí příbřežního lesa a vleže na zádech se vysvobodil z keramického krunýře. Vlněný oblek, který nosil na Hindenburgu, ho před nočním chladem chránil jen chabě, ale nic lepšího po ruce neměl. Jiné oblečení do dvacátého století si z roku 1937 nepřivezl. Obětoval pár minut, aby odtáhl kosmické brnění ke břehu a na mělčinu. S tichým lokáním se naplnil vodou a zmizel mu z očí. Při troše štěstí na něj nenarazí dřív než za deset let, pokud vůbec.

Franc si vyhrnul klopy a ruce si schoval do podpaží. V kapse košile ho tlačil komunikátor a on chvíli zvažoval, jestli se nespojit s Oberonem. Pak ten nápad zavrhl: místní by mohli hlídat nosné frekvence, včetně těch mikrovlnných. Raději nebude odkrývat karty, dokud nesplní úkol. Lee s Vasilem holt nezbývá než se ještě chvíli potit. Alespoň je jim dost teplo na to, aby se potit mohli.

Snažil se nemyslet na zimu a obezřetně se prodíral hustým podrostem, aby náhodou nešlápl na zmrzlou větev. Z nedaleké pláže k němu tlumeně doléhaly hlasy vojáků, ale když se zastavil a ohlédl, rozeznal jen reflektory obklopený Oberon. Při pohledu na vzdálenou chronolod si na okamžik připadal jako naprostý blázen. Pak se otočil a dal se do dalšího boje se zalesněným svahem.

Na okolních stráních nad jezerem stály desítky domů, v žádném se ale nesvítilo. Napadlo ho, že by se mohl do některého vloupat, ale nakonec se k tomu rozhodl uchýlit jen v krajním případě. I když jsou domy momentálně prázdné, mohlo by v nich být poplašné zařízení a on s sebou nemá náčiní, kterým by ho dokázal vyřadit.

A kromě toho už ho teď nečekalo nic složitého. Musí jen najít telefonní automat. Stačilo by mu najít silnici, pak by na nějaký určitě brzy narazil. Vždyť byl přece v Severní Americe na sklonku dvacátého století. Současníci telefony milovali.

Silnice. Telefon. Informace. Co může být jednodušší?

Říkal si, že to vlastně mohla zařídit i Lea, a prodíral se temnou, mrazivou nocí.

 

18:11

K večeři nafasoval hnědou vinylovou nádobu s hápéčkem: hotovým proviantem nebo také hnusem pro psy, podle toho, k jaké definici se člověk přiklonil. Uvnitř čekaly balíčky zeleného staniolu se studeným krůtím na kostky v mazlavé hnědé omáčce a neslanou nemastnou bramborovou placičkou, nějaké krekry, porce instantní kávy a kus modrého průklepáku, který Murphy zprvu považoval za ubrousek, dokud ho někdo neinformoval, že je to toaletní papír. Jedl při svítilně u piknikového • stolu a zvládl se prokousat jen polovinou hápěčka, zbytek musel vyhodit. Měl by mít hlad jako vlk, ale poslední události ho z valné části připravily o chuť k jídlu.

Jen co se s Crawfordem vrátili z písčiny, svolal plukovník Ogilvy civilisty do hlavního stanu na poradu. Fakta byla jasná: ačkoli se talíř v 15:05 z nevysvětlitelných důvodů objevil, od té chvíle se nijak neprojevil. Odposlouchávací zařízení umístěná u plavidla neodhalila nic nového, nenašly se ani poklopy, a pokud pominou to, co v onom jediném průzoru nakrátko zahlédl pouze Murphy, osazenstvo lodi se prozatím neukázalo.

Cynthia Meredith Luna byla nadále skálopevně přesvědčena, že mají co do činění s vesmírným korábem ze vzdálené hvězdné soustavy a že se v něm skrývají vyslanci mezihvězdné federace. Možnost, že by se mohlo jednat o lidské či alespoň lidem podobné bytosti, jí jen poskytla záminku k další fabulaci: lidská rasa se neomezuje jen na planetu Zemi, ale běžně se vyskytuje v celém vesmíru a tito „paralidé“ záměrně vyhledávají další příslušníky svého druhu. Neměli by je vítat zbraněmi, hřímala, ale najít nějaký mírumilovnější způsob komunikace. Z písčiny by se okamžitě měli stáhnout všichni rangeři, aby se tam ona s dalšími senzibily z OPV mohla pokusit o navázání telepatického spojení.

Nato Ogilvy vyložil karty na stůl. Poněvadž v Pentagonu dospěli k závěru, že by loď mohla ohrozit národní bezpečnost, dostal rozkaz, aby se pokusil o násilné vniknutí. Z Grotonu v Connecticutu právě letadlem posílají autogeny, které námořnictvo používá při záchranných pracích na ponorkách, a zaškolené techniky. Ve 24:00 je vysadí na písčinu, kde se pokusí prořezat trupem lodi.

Luna protestovala a pro jednou byl Murphy na její straně, byť z jiných důvodů. Nic o lodi nevěděli, ale její posádka ji záměrně odmaskovala, což by naznačovalo, že nemají nepřátelské úmysly. Potřeboval na prozkoumání lodi víc času – z Krabí mlhoviny nejspíš nepocházela, z Tennessee ale také ne.

Jenže Ogilvy byl neoblomný a odmítl jakékoli diskuse. Na jejich misi dohlíží ministerstvo obrany a rozkazy přišly z nejvyšších míst. Na rozloučenou jim plukovník oznámil, že v mobilní kantýně za chvíli nafasují gábl, sklapl notes a odešel.

Sanchez odchytil Murphyho, ještě než vyrazil za teplým, delikátním hápéčkem: armáda sice vede vyšetřování incidentu, spolupracující civilisté však spadají pod FBI. Což znamená, že pro úřad pracuje i OPV. A protože Murphy ještě nedostal prověrku na přísně tajné, musí se písemně zavázat, že nikomu neoprávněnému nesdělí, co tady viděl a slyšel. Co se veřejnosti týče, incident u Centerhillského jezera se nikdy nestal.

Sanchez to prohlášení brzy dostane faxem a potom ho donese Murphymu k podpisu. Murphymu stačil jediný pohled na Sanchezův výraz a věděl, že nějaké vykračování nepřipadá v úvahu. Alespoň pokud nechce dostat padáka, o pár letech natvrdo ani nemluvě.

Večeře tedy nestála za psí štěk, společnost byla ještě horší a Murphy se opět ocitl o samotě. Noc byla studená a vítr po západu slunce nabíral na síle. Přehodil si kapuci přes hlavu a hledal, kam se uklidit. Hlavní stan si zabrali Ogilvy se Sanchezem a po nich teď zrovna netoužil. Mohl se na chvíli natáhnout v náklaďáku, jenže ještě nebyl unavený. Očima zabloudil ke vzdálené písčině a stříbrnému talíři v obklíčení reflektorů. Když to vzal kolem a kolem, už se na ten krám nemohl ani podívat a na okamžik si přál odtamtud úplně zmizet.

Nakonec se rozhodl projít.

Z tábořiště se dostal překvapivě snadno. Koneckonců na něj nikoho nenasadili a on nikomu neřekl, že se chystá ven. Od východu z areálu se zvedala úzká dlážděná cesta. U brány sice stál osamocený strážný, ale ten nijak neprotestoval, když mu Murphy oznámil, že vyráží na krátkou procházku a za chvíli se vrátí. Hlídkuje tam proto, aby se nikdo neproplížil dovnitř, tak proč by si Murphy nemohl jen protáhnout nohy? Seržant mu prozradil, že pod vrcholem kopce asi tři čtvrtě kilometru odsud najde místní obchod. Už má samozřejmě zavřeno, ale stojí u něj automat na kolu. Mohl by mu Murphy jednu donést? Jistěže mohl: jeden vychlazený dr. Pepper, hned to bude.

Dál od vody se vítr trochu utišil, holými větvemi okolo něj však kýval i tam. Obestřela ho noc a v nose ucítil vůni zimních borovic. Když nechal všechna světla za zády, zvedl hlavu, aby si prohlédl hvězdy. Byla to pro něj vzácná chvíle, protože v hlavním městě se kvůli světelnému smogu hvězdy pořádně pozorovat nedaly. Obloha však byla stále zatažená. Temná noc, dokonce i když už oči přivykly tmě, měl potíž V ní rozeznat vlastní nataženou ruku. Škoda.

Než se nadál, vyšel po cestě až nahoru a ve sporém měkkém světle jediné čtyřicetiwattové žárovky uviděl rozcestí, vklíněné do sedla mezi dvěma vršky. U křižovatky stál malý koloniál, takový, kde člověk v sezóně bezpochyby sežene mušky, sušenky i limonádu. Okenice byly zavřené, dveře zamčené, ale na verandě svítilo světlo na otlučený automat na kolu mezi prázdnou nádrží na živé návnady a telefonním automatem.

Někdo z něj právě telefonoval.

Nejdřív ho napadlo, jestli se někdo z vojáků nevyplížil zavolat ženě nebo přítelkyni, ale po pár krocích zjistil, že není ve vojenském mundúru. A podle všeho značně podcenil počasí: neměl na sobě nic než tmavý vlněný oblek, dokonce ani svrchník ne. Stál k Murphymu zády, ale i na dálku šlo poznat, že se klepe zimou.

Zvláštní. Možná to je stopař, který se ztratil. Jenže všechny silnice v okolí uzavřela státní policie a nejbližší dálnice byla na kilometry daleko. Murphy mířil k verandě a přitom z muže u telefonu nespouštěl oči. Možná bydlel v některém domě nad jezerem. Ogilvy sice tvrdil, že do nich lidé jezdí jen na léto, ale třeba v jednom někdo bydlí po celý rok. Jenže proč by si zase místní chodil zatelefonovat z automatu?

„Děkuji vám. Ano, to budete moc hodná.“

V poklidné noci neznámého slyšel zcela zřetelně. Mluvil se zvláštním přízvukem, který nedokázal úplně zařadit: britskoamerický, ale s jistou asijskou dikcí.

„Byla byste tak laskavá a řekla mi, kolikátého je? Přesně tak, dnes. A ještě rok prosím.“

Kolikátého je? A který rok? To nemá kalendář?

Schody na verandu pod Murphyho vahou zavrzaly. Neznámého jeho nečekaný příchod vyděsil a prudce se otočil, div že nepustil sluchátko.

„Omlouvám se,“ vyjelo z Murphyho automaticky. „Nechtěl jsem vás vyrušit.“

Muž u telefonu měl evropské i asijské rysy. Prohlížel si Murphyho zpoza brýlí s tenkými obroučkami, načež si vzpomněl, co před chvíli dělal. Zvedl sluchátko k uchu. „Nezlobte se, mohla byste mi to prosím zopakovat?“

Murphy se zastavil u automatu na kolu a sáhl do kapsy u kalhot pro drobné. Když z ní lovil čtvrťáky a házel je do otvoru na mince, cítil na sobě jeho pohled. Bezpochyby je to tulák, takhle staromódní oblečení mohl dostat jedině od Armády spásy. Jenže co si pamatoval, i ti nejnuznější bezdomovci schoulení na kouřících kanálech v centru Washingtonu měli odložený kabát nebo starou kšiltovku. Šaty podobného střihu Murphy viděl naposledy na fotografiích z dědečkova mládí.

„Děkuji vám, moc jste mi pomohla.“ Neznámý muž se dotkl obrouček, jako by si chtěl brýle posunout, a vykročil ke schodům. „Je zima,“ prohodil Murphy.

Neznámý zaváhal. „Co prosím?“

„Zeje zima.“ Murphy stiskl tlačítko s dr. Pepperem. V nitru automatu to ztěžka bouchlo a k výdejnímu okénku dochřestila plechovka. „Dobrých mínus pět.“

„Jakých pět?“

„Pět stupňů pod nulou.“

„Aha, ano.“ Muž si přitáhl klopy blíž k tělu a kývl k silnici za sebou. „To mně nevadí. Bydlím nedaleko, mám to po silnici kousek. Nemám doma silnici – chci říct telefon.“

Šálil ho sluch, nebo teď zněl trochu jinak? Murphy se ohnul pro plechovku a neznámý se kolem něj prosmýkl. „Netušil jsem, že tady někdo žije celý rok,“ dodal Murphy. „Myslel jsem, že sem všichni jezdí jen na léto.“

„Pár nás tu zůstává i přes zimu.“ Muž si sundal brýle, opatrně je složil a schoval si je do kapsy u saka. „Nezlobte se, ale“ „Už půjdete. Jasně.“ Murphy si zastrčil plechovku do kapsy v bundě. „Buďte v klidu.“

„Aha, dobře.“ Muž seběhl po schodech z verandy. „Budu. A vy buďte taky v klidu.“

Murphy sledoval, jak se neznámý muž choulí do saka, kvapně vychází z příšeří na verandě a rázuje po silnici na nejbližší kopec. Chudák chlap, nejspíš žije v přívěsu, litoval ho v duchu. Nemá na vlastní telefon, tak musí pokaždé seběhnout sem. Snad má alespoň slušná kamínka nebo něco jiného, čím se zahřeje.

Proč by ale někdo volal spojovatelce kvůli datu?

Magor. Magoři žijí ve Washingtonu zrovna jako v Tennessee.

I u OPV se nějací najdou, ačkoli by se zmohli na lepší. Murphy pokrčil rameny a sešel po schodech. Raději se vrátí do tábora, než se po něm Ogilvy, Sanchez nebo někdo jiný začne shánět. A seržant u kontrolního stanoviště už se asi těší na své pití.

Neušel ani pár kroků, když si uvědomil, že by si taky něco dal. Nemělo smysl vracet se s jedinou limonádou, dneska se to protáhne. Tak proč si nevzít další na cestu. Udělal čelem vzad a doklusal k osamělému automatu.

Když však zašátral v kapsách, zjistil, že má poslední čtvrťák. Holt smůla. Pak mu očima zabloudil k telefonnímu automatu stojícímu opodál a uvědomil si, že ten chlapík mluvil se spojovatelkou.

Proč by se někdo trmácel až sem, jen kvůli…?

Co na tom vlastně sejde. Hlavní bylo, že si nevzal vrácené mince. Nejspíš pro samou zimu zapomněl, že mu automat vrátí. A poněvadž si telefon bral pětadvacet centů, mohlo by tam zbýt dost najeden sprite.

Murphy se přitočil k telefonu a zkusmo do maličkého okýnka strčil prst. A štěstí mu přálo – dva deseticenty a niklák. Vyšťáral je ven, s cinknutím si je nechal spadnout do dlaně a přesunul se k automatu na colu. Vhodil do něj svůj čtvrťák a už by k němu přidal i deseticent, když ho něco zarazilo.

Ten deseticent byl měděný.

Měděný deseťák neviděl od základní školy.

Pak otevřel pěst a uviděl další měděný deseticent a k tomu niklák s bizonem.

Jaká je pravděpodobnost, že to byla obyčejná náhoda? Tak neskutečně malá, že ji Murphy z okruhu možných vysvětlení šmahem vyloučil. A mince zářily novotou.

Dobře, tak ten neznámý sbíral vzácné mince. To zrovna. Sběratel vzácných mincí, který nemá ani na pořádné zimní oblečení, ale klidně naháže netknuté měděné deseticenty a niklák s bizonem do telefonního automatu. Ještě to mohl být roztržitý sběratel, který za vzácné mince volá z telefonních automatů a zjišťuje od spojovatelek dnešní datum.

A v ten okamžik se mu vybavilo něco, co předešlého večera nadhodil Harry Cuminsky u Hýla.

 

Pátek 16. ledna 1998, 18:48

Franc zaklapl komunikátor a opatrně ho zastrčil do kapsy, aby ho nevypnul, načež se zavrtal hlouběji do saka. Divoký vichr na kopci mu pronikal až do morku kostí, nohy se mu samy od sebe třásly a musel skousnout, aby mu nejektaly zuby. Podusával na asfaltu v marné snaze zahřát si promrzlé prsty u nohou.

„No tak, honem,“ drkotal s pohledem upřeným k zastřené obloze. „Honem, honem, honem.“

Neztrácel trpělivost kvůli zimě. To náhodné setkání s místním ho natolik vyvedlo z míry, že málem zapomněl, kvůli čemu sem přišel. Musel se maximálně soustředit, aby do falešných brýlí uložil přesné datum a čas. Muž, který přišel k automatu, o jeho telefonování jevil víc než jen běžný zájem a nebyla za tím pouhá všetečnost obyvatel dvacátého století. Možná bydlel někde v okolí, ale Franc o tom pochyboval.

Teď už s tím stejně moc nenadělá. Metz nejspíš právě startuje a ze vzduchu ho zaměří díky signálu, který vysílá jeho zapnutý komunikátor. Podruhé vzhlédl k obloze, i když si uvědomoval, že Metz pravděpodobně zapnul chameleona a on ho uvidí až –

„No dobře… tak co… jste vlastně zač?“

Hlas, který se ozval ze tmy, zněl vyčerpaně a zadýchaně, a přesto povědomě. Franc se otočil a zapátral pohledem po cestě za sebou.

„Ptám se… co jste zač?“

Muž z obchodu.

Chvíli trvalo, než ho Franc rozeznal. Vlekl se do kopce a už byl jen pár metrů od něj.

„Nikdo vám známý,“ opáčil. „Prostě tady bydlím.“

„O tom… dost pochybuju.“ Cizinec se zastavil, předklonil se a opřel se rukama o kolena, aby popadl dech. Určitě celou cestu běžel. „Tady… v zimě… nikdo… nebydlí. A kdyby bydlel… měl by… vlastní telefon.“

„Já ho ale nemám.“ Franc horečně přemýšlel. Oberon tu bude každou chvíli a on nemůže dopustit, aby jeho odlet viděl místní. „Šetřím peníze, tak volám z automatu.“

„To rozhodně.“ Ozvalo se zacinkání drobných. „Takovéhle peníze?“

Ve Francovi by se krve nedořezal. Hlavně že výzkumníkům při výcviku vtloukají do hlavy, aby si přesně na tyhlety anachronické přešlapy dávali pozor. A on nechá peníze z roku 1937 v telefonním automatu z roku 1998.

„Vidíte, já je tam zapomněl,“ odvětil opatrně. „Díky, že jste mi je donesl.“ Nastavil ruku. „Vraťte mi je prosím a“

„Půjdete, jak jinak. To už jste říkal.“ Muž se nepohnul. „A jsme zase… u mojí otázky. Co jste zač?“

„Jmenuji se John Pannes.“ Vysypal to ze sebe automaticky, jako kdyby ho znovu vyslýchal agent gestapa ve frankfurtském hotelu.

„Dobře… a odkud jste, pane Pannesi?“

„Nezlobte se, ale do toho vám nic není.“ Tušil, že muž vidí ve tmě stejně dobře jako on, a ubránil se proto nutkání vzhlédnout k obloze. „A teď mě prosím omluvte.“

„Mám takový pocit… že mi neříkáte pravdu.“ Druhý muž se narovnal a zhluboka se nadechl. „Nejste odsud a podle mě nejste ani“

Dusivě si odkašlal a odchrchlal. „Z téhle doby,“ dořekl. „Nebo snad ano, pane Pannesi?“

Franc ucítil, jak mu z tváří mizí krev. Ať to byl kdokoli – třebaže skoro určitě patřil k vojákům, kteří se utábořili opodál –, domyslel si toho víc, než měl. Za žádných okolností nesmí být svědkem přistání Oberonu. Po tom výšlapu však stěží popadal dech a Franc měl na své straně tmu. Kdyby byl dost rychlý…

„Možná máte pravdu,“ připustil Franc. „Samozřejmě nemám moc chuť odpovídat, když nevím komu.“

„Jmenuju se Murphy, doktor Zack Murphy.“ Muž se trochu uvolnil. „Pracuju jako astrofyzik. Pro Odbor paranormálních věd vlády Spojených států.“

Tak vědec. Franc ovšem o Odboru paranormálních věd nikdy neslyšel, a to měl dvacáté století nastudováno poměrně dopodrobna. Že by projev nové světočáry? Tím se teď ale zabývat nemůže.

„Rád vás poznávám, pane doktore,“ obezřetně k němu nakročil s napřaženou rukou. „Nejspíš jste mě chvíli hledal.“

„Vlastně ani ne.“ Murphy také natáhl ruku a vyšel mu vstříc. „Pořád jste mi neodpověděl –“

Na okamžik zaváhal a Francovi problesklo hlavou, jestli Murphy jeho úmysl nevytušil. Potom hlasitě zalapal po dechu a Franc i ve tmě poznal, že vzhlíží k obloze.

„Co to sakra –“

Přesně takovou příležitost potřeboval. Sklonil hlavu, rozpřáhl se a celou vahou se vrhl na Murphyho.

Stačilo mu pár rychlých kroků. Astrofyzik se soustředil na nebe a nic podobného nečekal. Dva rychlé tvrdé údery na žaludek a zlomil se v pase. S vyraženým dechem mu z úst uniklo i bolestivé vyheknutí, složil se na France a chytil se ho za šaty buď to byl chabý pokus o obranu, nebo se jen chtěl udržet na nohou.

Franc nehodlal připustit ani jedno a udeřil ho pěstí přímo do brady. Muž se skácel naznak, ozval se ošklivý zvuk trhané látky a Franc na hrudi ucítil chladný vzduch. Vědec padl na asfalt a zůstal ležet.

Větvoví okolo nich se teď divoce zmítalo, jako by ho bičovala nadpřirozená vichřice. France obklopilo hlasité dunění a uvěznil ho kužel oslnivého světla. Na vteřinu zahlédl Murphyho obličej – nehádal by mu víc než sobě pak se otočil k širokému černému oválu, který se vznášel pár metrů nad zemí.

Metz spěchal, ani nevysunul přistávací příruby a nevypnul chameleona. Světlo proudilo z otevřené přetlakové komory. U průlezu klečela Lea a natahovala se k němu.

„Dělej, musíme zmizet!“

Cáry saka mu vlály ve větru, Murphy mu ho při pádu natrhl. Zděšeně si sáhl na kapsu – brýle v ní zůstaly. Ještě ale musí něco udělat.

„Vydrž!“ zakřičel na ni a rychle přiklekl k Murphymu. Vědec nebyl úplně mimo a zasténal, když ho Franc otáčel, na žádný odpor se ale nezmohl. Franc mu šacoval bundu, dokud nenahmatal mince a drobné tiše nezacinkaly. Sáhl mu do kapsy a vytáhl dva deseticenty a niklák, které z roztržitosti zapomněl v telefonním automatu. Teď už vědec nemá žádný hmatatelný důkaz o setkání s chrononautem.

Už se zvedal, když Murphy hlesl: „Bude… to… lepší?“

Franc pochopil, co tím myslí.

„Záleží na tom, co uděláte, příteli,“ opáčil. Pak vyskočil na nohy a pádil k čekající chronolodi.

 

19:02

Když Metz s Oberonem zamířil k obloze, do stráně se už hnala světla automobilů. Během okamžiku chronoloď prorazila hutný oblačný příkrov nad Tennessee. Tentokrát je nahoře nečekaly nepřátelské letouny, jen poslední vrstvy stratosféry a vysoko nad nimi mrkající hvězdy.

Lea mezitím zanesla Francovy brýle ke knihovnímu terminálu a do lodního počítače z nich nahrála chronologické údaje nasbírané zabudovaným nanočipem. Pak s Francem odběhli do pilotní kabiny a málem ani nedýchali, dokud jim Metz neoznámil, že počítač určil parametry pro úspěšný časový skok. Oberon byl zraněný, ale uzdravoval se rychle a po pár obězích bude schopen otevřít tunel.

„Jenže domů nemůžeme.“ Metz nervózně ťukal do klávesnice pod monitorem, na němž se ukázaly dvě paralelní časové smyčky. „Do našeho roku se dostaneme, to zase jo, ale pořád budeme v jiným kontinuu.“

„Takže tam nebude Chronostanice.“ Lein hlas zněl dutě, téměř jako by ztratila naději.

„Možná jo, možná ne.“ Pilot pokrčil rameny. „To zjistíme až na místě. Tady ale zůstat nemůžeme a ať vás ani nenapadne, že bychom se vrátili do sedmatřicátýho.“

„Já vím,“ přitakal Franc, „co jsme udělali, už nespravíme. Teda pokud nechceme vytvořit další paradox.“

„Je mi líto, ale je to tak,“ přikývl Metz. „Co se stalo, stalo se. Musíme se vypořádat s následky, ať jsou jakýkoli.“ Ohlédl se přes rameno. „Pořád bychom se ale mohli vrátit do doby před sedmatřicátým.

Usadit se někde v minulosti. Co byste řekli na malou farmu v Kansasu kolem roku osmnáct set devadesát? Nebo na zámek v jižní Francii tak v roce sedmnáct set? Případně na skromnej vinohrad ve starověkým Řecku?“

„To si klidně nech,“ pousmál se Franc. „Jsme sice v novém vesmíru, ale řekl bych, že se od toho našeho nebude zase tolik lišit.“ Pousmání přerostlo v úsměv od ucha k uchu. „Nakonec nás dost možná překvapí, jak jsou si podobné.“

Metz se tvářil vysloveně skepticky, ale Leu to zaujalo: „Proč myslíš?“

Franc si zamyšleně pohrával s roztrženou podšívkou saka. „Mám takové tušení.“

 

Pátek 16. ledna 1998, 19:08

„A tys toho útočníka vůbec neviděl?“

„Pořádně ne, bohužel.“ Murphy seděl na předním nárazníku hummeru a opíral se o masku chladiče. „Vždyť je tma jako pytli.“

„Jistě, jen pořád nechápu, proč tě zničehonic napadl.“ Ogilvy dřepěl před ním na silnici osvětlované reflektory. „A zrovna tak nechápu, proč ses trmácel až sem. Seržantovi u kontrolní stanice jsi řekl, že si jenom zajdeš do obchodu pro něco k pití. To je odsud skoro půl kilometru.“

Murphy se zlehka dotkl odřeniny od asfaltu na čele. Skoro ho nebolela, ale mohl si tak schovat obličej. „Jenom jsem si chtěl pořádně protáhnout nohy, než se vrátím do tábora, nic víc. Doufám, že jsem seržovi nezavařil.“

„On to přežije.“ Ogilvy se ohlédl přes rameno na dva vojáky, kteří s baterkami pročesávali okolí silnice. „Takže si to zopakujeme: doplahočíš se až sem, jen aby sis protáhl nohy, a my tě tady pak najdeme na silnici zmláceného, protože – jak ty tvrdíš – z lesa vyšel naprosto neznámý chlap, požádal tě o pár drobných, a když jsi mu odpověděl, že žádné nemáš, skočil po tobě. A pak beze stopy zmizel. Nezapomněl jsem na něco?“

„Mě taky žádné vysvětlení nenapadá.“ Murphy se plukovníkovi podíval zpříma do očí. „Možná to byl, co já vím… nějaký bláznivý stopař. To se může stát.“

„Dejme tomu.“ Plukovník pomalu přikývl. „Proč mám ale pocit, že mi neříkáš pravdu?“

„Toť vše, namouduši.“

Ogilvy s povzdechem vstal. „Ať se tady stalo cokoli, propásl jsi kvůli tomu to nejlepší. Ufo nám zmizelo. Myslíme si, že odletělo.“

„Kracinálfagot, to snad ne!“ Lépe Murphy překvapení zahrát nesvedl. „Jako že je pryč?“

„Stalo se to tak před čtvrt hodinou. Nejdřív se zase zneviditelnilo, přímo před očima chlapů, které jsme na ostrově nechali. Pak to hlasitě zadunělo a vypadla všechna světla i elektronika.

V místech, kde talíř ležel, vytryskl gejzír vody a… ufo bylo v trapu.“

„Do háje! A nic jste neviděli?“

„Jenom nejasný černý stín, který odlétl dřív, než jsme ho stačili zaměřit.“ Ogilvy si strčil ruce do kapes v bundě. „V tu chvíli jsme zjistili, že nikdo neví, kde je ti konec. Už se těším, až tě dovezeme zpátky. Slečna Luna totiž po tvém zmizení údajně dostala senzibilní vzkaz, že tě ti její emzáci vzali s sebou.“ Murphyho to upřímně rozesmálo, jen z jiných důvodů, než by si plukovník mohl myslet. Tentokrát Meredith Cynthia Luna se svým odhadem nebyla daleko od pravdy. „Vsadím se, že se nesekla poprvé.“

„To asi ne.“ Ogilvy se znovu rozhlédl. „Vlez si do auta. Je tam tepleji. Nechám chlapy ještě chvíli hledat toho tvého záhadného kamarádíčka a pak se vrátíme a začneme rozebírat tábor. Pochybuju ale, že bychom ještě něco našli, ty ne?“

„Já taky.“ Murphy se posbíral z nárazníku a zašklebil se, když ho zabolelo potlučené břicho. „Pro jistotu to můžeme na ostrově znovu prohledat, ale nejspíš máš pravdu.“

Nechal si od Ogilvyho přidržet dveře hummeru a na sedadle vedle řidiče počkal, dokud plukovník neodešel zkontrolovat, jestli jeho muži něco nenašli. Když byl konečně o samotě, vytáhl z kapsy zmuchlaný list papíru.

Murphy k němu přišel v tom kratičkém okamžiku, kdy neznámému v zápalu boje roztrhl vnitřní náprsní kapsu saka. Velice matně si vybavoval, že mu muž vkleče něco pošeptal. Když přišel k sobě, byly deseticenty i niklák pryč, ale tenhle papír stále držel v ruce a s ním i kus tmavé látky.

Murphy papír opatrně uhladil a v matném světle palubní desky si ho prohlédl. V záhlaví byla stylizovaná vzducholoď ověnčená olivovými ratolestmi a na stuze pod ní její jméno – LZ-129 Hindenburg.

Pod vyobrazenou vzducholodí byl natištěný sloupec jmen: seznam cestujících. Murphyho zaujala dvě jména asi v polovině seznamu – pan a paní John a Emma Pannesovi, Manhasset, Long Island.

Murphy zvedl oči od papíru a uviděl, že se k autu vrací plukovník s oběma vojáky. Sotva si nacpal papír do vnitřní kapsy, otevřel plukovník pravé zadní dveře.

„Nic tady nenajdeme,“ ucedil Ogilvy a usadil se na sedadle. „Nemusíme se ale nikam honit. Stačí, když odsud vypadneme až ráno.“

„Správně, proč spěchat.“ Murphy se zahleděl z okna. Mraky se začaly trhat a dnes poprvé se ukázaly hvězdy. „Jen blázni spěchají…“

Ranger, který otevřel dveře u řidiče a chystal se sednout za volant, se na něj otočil: „Promiňte, pane, říkal jste něco?“

„Cože? Ale to nic.“ Murphy se usmál na svůj poloprůhledný odraz v okénku. „Jen přemýšlím nahlas.“

Poprvé vydáno v časopisu Asimov s SF říjen/listopad 1997

Přeložil Aleš Heinz