Ve vesmíru se člověk zblázní raz dva. Zavřete se do osobního modulu tři krát osm, a než doletíte do cíle, klidně uvěříte, že celý vesmír máte v hlavě a kromě ní nic není; říká se tomu solipsyndrom a já se s ním setkal už víckrát. Zavřete se do toho modulu s pěti šesti mládenci, co spolu moc nevycházejí, a za tři měsíce budete spát s nožem přilepeným izolačkou ke stehnu. Berte si k tomu dvojité služby a kašlete na odpočinek, a skončíte s depresí. Přičtěte si k tomu mizernou menáž bez vitamínů a máte zaděláno na chronický únavový syndrom.
Na Zemi si lidi, co z ní nevytáhli paty, často spojují duševní poruchy v kosmu s titanským morem. Jsou vedle. Titanský mor nemocnému sice sežere mozek a udělá z něj vraždícího psychopata, ale je vzácný a člověku může rupnout v bedně na deset dalších způsobů, mnohem nenápadnějších. Viděl jsem chlapy, co si opatřili imaginárního kamaráda k dlouhým nesmyslným rozhovorům, s chorobnou péčí drhli skafandr, i když ho předtím neměli na sobě, nebo měli nějakou práci venku a ostatní je pak museli prosit, aby se vrátili do přechodové komory. Někdo na život tady prostě není stavěný, ale koho nakonec chytí rapi, to se předem nepozná.
Když už se to někomu stane, mám standardní postup: požádám doktora, ať mu předepíše antidepresiva, dávám pozor, aby neprovedl něco, čím by ohrozil sebe nebo ostatní, dám mu volno z práce, když to jde, a dělám, co můžu, aby se dostal co nejdřív domů. Někdy nic z toho ani dělat nemusím. Chlapík chvíli vysiluje, pak si dá dohromady, co mu vlezlo do hlavy, a když ho vidím příště, cpe se v proviantním skladu křupkami, jako by se nechumelilo. Většinou ale s duševní poruchou není žádná legrace. Počítám, že kvůli psychickým problémům jsem poslal domů každého dvacátého.
Jednou jsem ale viděl šílence, kterému se nemohlo přihodit nic lepšího. Byl to Jeff Halbert. Budu vám o něm vyprávět.
V osmačtyřicátém jsem byl ředitelem stanice Arsia, nejstarší a největší marsovské kolonie. To bylo rok před nastolením Pax Astra, nezávislost kolonie vyhlásily ještě o čtyři roky později. Takže šest osad na Marsu ještě ovládaly různé pozemské korporace, konkrétně Arsii vlastnil a provozoval ConSpace. Tou dobou u nás bydlelo nějakých sto lidí, většina měla smlouvu na krátkou dobu. Nás usedlíků, kteří dali Zemi navždy sbohem, bylo jen něco přes deset.
Jeff zůstat nechtěl. Jako skoro všichni si na Mars přijel rychle vydělat pořádný balík. Šest měsíců ze Země na Mars kyvadlovkou, dva roky na planetě, šest měsíců na cestě zpátky další lodí, která se otáčí jednou za dva roky, když je Mars nejblíž Zemi. Za tři roky si mladý frajer jako on mohl vydělat dost, aby koupil dům, rozjel firmu, investoval na burze nebo se prostě hodně dlouho flákal. Za starých časů takoví makali na ropných plošinách, dali se k obchodnímu loďstvu nebo stavěli orbitální elektrárny; před půlkou století se nebezpečná dobře placená práce našla na Marsu a o odhodlané zájemce nebyla nouze.
Jeff Halbert byl, jak jsme jim říkali „marťanský opičák“. Na Arsii jsme měli spoustu jemu podobných, aby zastali podřadné práce, s jakými si vědci, inženýři a další specialisti nechtěli špinit ruce. Jeden den mohl řídit buldozer nebo jeřáb na stavbě habitatu. Druhý vykládat zásoby z nákladního modulu, který právě přistál. Třetí čistit vzduchotechniku, spravovat solární články nebo prošťouchávat záchod. Práce to nebyla romantická ani nijak zvlášť zajímavá, ale někdo ji dělat musel, aby základna šlapala, a kluci jako Jeff tak byli nenahraditelní.
A Jeff byl opravdu ještě kluk. Něco přes dvacet, hubeňour skoro tak dlouhý, že se nevešel do skafandru. Vypadal, že se poprvé holil před týdnem. Pochybuji, že než nechal školy a upsal se ConSpace, podíval se z rodného městečka v New Hampshire dál než pár set kilometrů. Dobře jsem ho neznal, zato jsem znal ten typ: nikde nemá stání, touží po dobrodružství, chce si nahrabat svou hromádku, aby se nemusel zbytek života motat u kulečníku. O Marsu nejspíš začal přemýšlet, až když někde na webu uviděl reklamu ConSpace, měl ale dva ročníky vysoké školy a slušnou fyzičku, a to mu stačilo, aby se dostal do výcviku a nakonec i na kyvadlovou loď.
Než odletěl ze Země, vyplnil a podepsal obvyklé firemní dotazníky. Mezi nimi i formulář 36-B: Oznámení o neštěstí v rodině. ConSpace chtěl od každého vyjádření, jestli chce být informován o těžké nemoci nebo úmrtí v rodině doma na Zemi. Nad tím se před odletem na Mars málokdo zamyslel, ale nějak se to řešit muselo. Kdyby vám například řekli, že vám umírá otec, těžko byste s tím mohli něco dělat, když je to domů minimálně pětapadesát milionů kilometrů. Leda poslat telegram, který mu někdo přečte u smrtelné postele; pohřeb byste nestihli a kytky na hrob byste mu dali až za pár měsíců, možná i let.
Zaměstnanci obvykle formulář 36-D podepsali s tím, že je lepší vědět, co se děje, než si to ošklivé překvapení nechat na návrat. I Jeff ho podepsal, ale později jsem se dozvěděl, že ho ani nečetl. Pro něj to byl jen další papír, který musí podepsat, než nasedne, o nic důležitější než zbavení odpovědnosti v případě katastrofy nebo potvrzení, že netrpí pohlavně přenosnou chorobou.
Později toho podpisu nejspíš sakra litoval. Ale podepsal a to ho stálo zdravý rozum.
* * *
Jeff byl na Marsu asi sedm měsíců, když mu z osobního přeposlali zprávu. Věděl jsem o tom, protože jsem sám dostal jeden průklep. Jakmile jsem dočetl, všeho jsem nechal a utíkal rovnou do prvního patra habitatu č. 2, kde byla opičárna, tedy společná ložnice pomocného personálu. Nemusel jsem se ptát, kde má Jeff pryčnu; hned na prahu jsem uviděl shluk kolem palandy, na které sklesle seděl mladý muž a nevěřícně zíral na faxový papír v rukou.
Do té doby jsem nevěděl, a nevěděl to nikdo na stanici Arsia, že má Jeff doma snoubenku, milou holku jménem Karen, se kterou se seznámil na střední a která mu kývla na žádost o ruku zhruba ve stejné době, kdy poslal přihlášku do ConSpace. Když tu práci dostal, dohodli se, že svatbu nechají na později, až bude zpátky, i když to znamenalo odložit všechny plány o tři roky. Pro práci na Marsu se Jeff mimo jiné rozhodl, aby měli nějakou finanční rezervu. A že ji potřebovali: tři týdny před odletem se Jeff od Karen dozvěděl, že je těhotná a že na něj na Zemi bude čekat potomek.
Jeff si to nechal pro sebe, protože by mu firma zrušila smlouvu, kdyby se jí doneslo, že má děcko na cestě. Rodiny obou snoubenců ale o všem věděly a rozhodly se dělat, že je Jeff na Zemi, jen odjel na dlouhou služební cestu. Do jeho návratu se hodlaly o Karen postarat.
Asi tři měsíce před termínem porodu se obě rodiny dohodly a uspořádaly pro budoucí maminku oslavu. Měla se konat v domě jednoho Jeffova strýčka – žádný jiný příbuzný neměl na takovou slávu dost velký dům – a Karen tam zrovna jela autem s Jeffovými rodiči, když se stalo neštěstí. Narval to do nich nějaký notorik, který se naučil obejít čidlo alkoholu v autě a vyrazil na silnici, když tam neměl co dělat. Sám si při nehodě akorát hnul krkem, ale jeho oběti takové štěstí neměly. Karen, její nenarozené dítě, Jeffovi rodiče – všichni zemřeli dřív, než je dovezli do nemocnice.
Člověku, který právě ztratil rodinu, těžko řeknete něco, co by mělo smysl. Je mi to líto sklouzne po povrchu. Chápu, jak tě to muselo zasáhnout je hloupé, vím, jak ti je urážlivé. A můžu ti nějak pomoct? je úplně zbytečné, pokud nemáte stroj času; kdybych ho měl, půjčil bych mu ho, aby se mohl vrátit o dvacet čtyři hodin, zavolat rodičům a poprosit je, ať Karen vyzvednou o patnáct dvacet minut později. Ale všichni to stejně říkali, protože nic jiného se říct nedá, a já ho omluvil z práce, dokud se nebude sám chtít vrátit, protože o moc víc jsem toho pro něj udělat nemohl. Příští kyvadlovka měla k Marsu přiletět za sedmnáct měsíců; než se dostane domů, jeho rodiče a Karen už budou skoro dva roky mrtví.
Jeffovi se musí nechat, že do práce nastoupil už za pár dní. Asi viděl, že jinak by neměl co dělat, nebo ho už unavovalo civět do zdi. Tak nebo onak si jednou ráno oblékl skafandr, prošel přechodovou komorou a vydal se pomáhat zbytku opičáků s kopáním díry pro nový septik. Nebyl to ale ten vtipálek, kterého jsme znali. Nehláškoval, neflákal se, dokonce ani neremcal, že se. ta pitomá díra kope moc dlouho a ať mu koukáme zaplatit přesčas. Tiše jako robot přehazoval lopatou písčitou červenou hlínu, a když byla jáma vykopaná, odložil nářadí, beze slova se vrátil do habitatu, vylezl ze skafandru a zamířil do jídelny na večeři.
Uběhlo několik týdnů a Jeff na tom byl pořád stejně. Skoro s nikým nemluvil. Jedl, pracoval, Spal a tím to haslo. Když jste se mu podívali do očí, uviděli jste jen prázdný pohled. Kdyby se sesypal, pochopil bych to, ale Jeff nebyl žádná hysterka. Jako by v sobě udusil všechny pocity, potlačil to, co mu leží v hlavě.
Na stanici byla tou dobou už slušná nemocnice, dost velká, aby obsloužila všechny kolonie, a vrchní psycholog ve Všeobecné se začal s Jeffem pravidelně scházet. Tři dny nato, co se Jeff vrátil do práce, se Karl Fleischer stavil u mě v kanceláři. Neměl dobré zprávy: Jeff Halbert trpí depresí tak těžkou, že už skoro nereaguje na léky. Ačkoliv se o sebevraždě nezmínil, doktor Fleischer nepochyboval, že už na ni pomyslel. A já věděl, že jestli se Jeff rozhodne skoncovat se životem, stačí mu počkat, až zase půjde ven, zavřít si vzduch a pootevřít hledí přílby. Stačí jeden nádech a marsovská atmosféra se postará o zbytek. Bude mrtvý, než k němu někdo doběhne.
„Můžu vám poradit?“ nabídl se Karl. Seděl na kraji mého psacího stolu se stopkou samohonky v ruce. „Najděte mu něco, aby přišel na jiné myšlenky.“
„Myslíte, že mě to nenapadlo? Věřte mi, že jsem…“
„Vím. Říkal mi to. Ale směny navíc mu nepomůžou, ani video a hry.“ Na chvíli se odmlčel. „Kdybych si myslel, že mu pomůže sex, řekl bych jedné známé, ať ho zatáhne do postele, ale tím bychom to jen zhoršili. Nikdy nemiloval žádnou jinou než svou snoubenku a asi potrvá hodně dlouho, než se zase s někým vyspí.“
„Tak co mám dělat?“ Bezmocně jsem pokrčil rameny. „Něco mi poraďte. Chci tomu klukovi nějak pomoct, ale už mě nic nenapadá.“
„No… mrkl jsem se do rozpisu služeb a všiml jsem si, že jste na příští týden vypsal průzkumnou výpravu. Někam na sever, mám dojem.“
„Hm, Posílám tam partu hledat nový vodní zdroj. A jeden inženýr si chce trochu zajet a omrknout starou sondu NAS A.“
„Tak do té party dejte Jeffa,“ usmál se Kari. „Stejně budou potřebovat pár opičáků. Cestování mu možná zvedne náladu.“
Lepší nápad jsem neměl, a tak jsem vzal soupis účastníků, škrtl jednoho opičáka a místo něj napsal Jeffa. Říkal jsem si, že to mu neublíží, a nemýlil jsem se. A zároveň jsem se mýlil.
* * *
Jeffa tak čekala dvoutýdenní výprava za šedesátou rovnoběžku na Vastitas borealis, subarktické pláně, které obtáčejí marsovský severní pól. Výprava měla najít místo pro novou studnu.
Ačkoli stanice Arsia získávala většinu vody ze srážečů vzdušné vlhkosti a ze skleníků, potřebovali jsme jí víc, a proto jsme vrtali artéské studny v permafrostu pod severní tundrou a z nich plnili nádrže na povrchu, které jsme pak co měsíc odváželi. Každých pár let některá studna vyschla a my poslali na sever partu vyvrtat novou.
Tentokrát letěly dva zepelíny, Sagan a Collins. Jeff Halbert letěl na Collinsovi a podle jeho kapitána a současně velitele mise pracoval dobře. Obě vzducholodi deset dní létaly nad tundrou a každých patnáct dvacet kilometrů zastavovaly, aby mohly posádky vyhloubit průzkumné vrty a vytáhnout vzorky podloží, které leží pod kamenitou červenou půdou. Práce to nebyla těžká a Jeff se aspoň podíval do severních oblastí. Přesto byl povětšinou zamlklý, málokdy s někým promluvil, až se zdálo, že se na výpravě nudí. Ostatní členové expedice pochopitelně věděli, co ho nedávno potkalo, a pokoušeli se ho vytáhnout z ulity, ale zanedlouho jim bylo jasné; že mu do řeči prostě nebude, tak to vzdali a nechali ho na pokoji.
Jedenáctého dne výpravy, dva dny před plánovaným návratem ňa Arsii, Collins našel modul Phoenix.
Byla to sonda NASA, která přistála v osmém roce a jako první potvrdila přítomnost podpovrchového ledu na Marsu. Na rozdíl od jiných amerických i evropských automatů, které prozkoumávaly Mars před prvními pilotovanými lety, Phoenix neměl vozítko, nýbrž robotickou paži, která se hrabala v regolitu a předávala vzorky chemické laboratoři v útrobách stroje. Sonda pracovala jen pár měsíců, než jí za dlouhé marsovské zimy došly baterky, ale přesto představovala jeden Z milníků na cestě k lidské kolonizaci.
Výprava našla Phoenix podle očekávání napůl zavátý pískem a prachem, ven koukala jen horní plošina a solární panely. Modul se ale dochoval vcelku, a protože na převoz vzducholodí byl moc neskladný a těžký, posádka mu odmontovala paži, aby ji na základně přidala do muzea. A našla ještě něco: Marťanskou knihovnu.
V devadesátých letech, když se různé mise na Mars teprve chystaly, přišla do NASA Planetární společnost s návrhem: jedna sonda by s sebou měla vzít DVD s výběrem literatury, obrázků a zvukových nahrávek se vztahem k Marsu. Proklamovaný záměr byl vybavit budoucí kolonisty knihovnou pro potěšení a pro pobavení, ale také šlo o to uctít generace spisovatelů, malířů a filmařů, jejichž dílo inspirovalo skutečný výzkum Marsu.
NASA na návrh přistoupila, takže se na cestu k Marsu připravilo speciální DVD vyrobené z křemičitého skla, aby hodně dlouho vydrželo. Komise vybrala osmdesát čtyři románů, povídek, článků a projevů z nejrůznějších zdrojů počínaje fantasty osmnáctého století jako Swift a Voltaire a konče spisovateli science fiction z dvacátého století jako Niven a Benford. Sestavila také digitální galerii šedesáti obrázků, od Bonestella, Emshwillera a Whelana po plakátek k předfilmu s Flashem Gordonem a obálku komiksu Weird Science. Jako třešničku na dort přihodila komise čtyři zvukové nahrávky, především neslavně proslulou rozhlasovou Válku světů z roku 1938 a diskusi, kterou o ní vedli H. G. Wells a Orson Welles.
Disk nazvaný ‚Mars v představách‘ letěl už s misí Mars Polar Lander, ale ta skončila krátce po startu selháním pomocného motoru a pádem do Atlantiku. Přesnou kopii DVD tedy dostal i Phoenix a dopravil ji až na Mars. Dalších čtyřicet let disk čekal na Vastitas borealis, až ho z Pheonixova trupu vyzvedne lidská ruka.
Ta ruka patřila zrovna Jeffu Halbertovi.
Zvláštní je, že o tom disku nikdo z výpravy nevěděl. Už se na něj zapomnělo, zmínka o jeho existenci se ztratila někde v hromadě dokumentace z NASA, kterou mi poslali ze Země, tak jsem nikoho nepověřil, ať disk přinese. Posádku Collinse stejně nějaké DVD nezajímalo, chtěli se podívat na starodávný modul. Takže když Jeff vytáhl disk z Phoenixu, nikdo v tom neviděl velký nález. Všichni si spíš říkali něco jako: No jo, to je zajímavý… doma si ho pusť, ať vidíš, co tam je.
Což se snadno řekne, ale hůř provede. DVD mechaniky se nepoužívaly už přes dvacet let a nejbližší blešák, kde by Člověk sehnal dost starý počítač, byl… no na Marsu prostě ne. Jeff se ale porozhlídl a nakonec našel ve skladu dva nefunkční počítače, co nám zbyly po prvních expedicích. Ani jeden nešel, ale podle servisní příručky Jeff dokázal prohodit dost dílů, aby jeden rozběhl. Pak hned vylovil disk z krabičky a strčil ho do škvíry. Podíval se, jak jsou na tom data, a všechno si stáhnul do osobního padu. Potom si úplně náhodně v menu vybral ‚Marťanský styl‘ Isaaka Asimova a dal se do čtení.
Proč si s tím dal takovou práci? Snad chtěl ve volném čase dělat i něco jiného než oplakávat mrtvé. Nebo chtěl ostatním členům výpravy ukázat, že neměli nad diskem jen tak mávnout rukou. Sám to nevím, tak vám to nepovím. Ale vím, že ho ten disk napřed zaujal, pak zaháčkoval a nakonec pohltil.
* * *
Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, jaká se s ním stala změna. Sice jsem o něj měl starost, ale to jsem měl i o spoustu důležitějších věcí. Jako ředitel stanice jsem musel denně osobně řešit minimálně deset různých záležitostí, ať šlo o to zařídit opravu ventilace dřív, než se všichni udusíme, nebo vyplnit další stoh hlášení, co poslali z Huntsvillu. Proto jsem na Jeffa nemyslel pořád; když se nějakou dobu neozýval doktor Fleischer, napadlo mě, že spolu Jeffovy problémy nějak vyřešili, a pustil jsem ho z hlavy.
Varovné náznaky jsem měl, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Jako když jsem jednou poslouchal na frekvenci opičáků, jak do základů habitatu 3 pokládají kanalizační potrubí, a zrovna jsem zachytil, jak se Jeff hlásí jménem poručík Gullivar Jones. Opičáci takhle v rádiu občas blbli a předák Halbertovi nakázal, ať toho nechá a hlásí se svým volacím znakem, ale Jeff mu odpověděl dost divně: „Rozkaz, pane. Jen jsem přemítal nad oním prazvláštním krajem, v němž jsme se byli ocitli.“ Viktoriánskou dikci doplnil i britským přízvukem. Ostatní opičáci se zasmáli, ale já už musel dumat, kdo je Gullivar Jones a proč si na něj Jeff hraje.
Jednou Jeff buldozerem uklízel písek, který před pár dny navála na přistávací plochu bouře. Takové rutinní práci jsem prakticky nevěnoval pozornost, dokud mi dozorčí směny z velína neposlal: Šéfe, s Halbertem něco je. Poslechněte si ho.
Pustil jsem si společnou frekvenci a Jeff zrovna říkal: „Potvrzuji, veliteli. Právě jsem zahlédl pohyb, asi půl kilometru na sever od hranice základny.“
„Rozumím, Tygře nula čtyři,“ odpověděl dozorčí. „Můžete to ještě jednou popsat?“
Odmlka a po ní: „Bylo to velké zvíře, dobře tři metry na výšku, mělo osm nohou. A jela na něm žena… celá červená a,“ náhle smích, „úplně nahá, skoro úplně.“
Něco mi to říkalo, ale nedokázal jsem si vybavit co. Dozorčí mu odpověděl shovívavě: „No jo… dobře, Tygře nula čtyři. Ale zrovna jsme se mrkli a strážní vozítko má na kameře akorát vás.“
„Protože už tu nejsou. Zajeli za skalku a zmizeli.“ Zase smích, skoro škodolibý. „Ale já je viděl, přísahám!“
„Rozumím, nula čtyři.“ Krátká pauza. „Až zas uvidíte thoata, dejte vědět.“
Rozsvítilo se mi. Jeff popsal zvíře z marťanských románů Edgara Rice Burroughse. A ta žena na něm? To mohla být jedině Dejah Thoris. Skoro všichni, kdo přiletěli na Mars, Burroughse někdy četli, ale v životě jsem neslyšel nikoho tvrdit, že princeznu z Hélia viděl na vlastní oči.
Jeff se tedy vrhl na kanadské žertíky. Umínil jsem si, že si s ním o tom promluvím, ale zapomněl jsem. Jak už jsem říkal, každý den se toho navalilo tolik, a že si někdo utahuje z dozorčího směny, nebylo až tak důležité.
Tím to ovšem neskončilo. Vlastně to byl teprve začátek. Za pár týdnů jsem dostal hlášení od správce: někdo si zažádal o soukromou kajutu, i když na ni rozhodně neměl platovou třídu. Tou dobou, než se dostavěly všechny habitaty, byly na Arsii soukromé ložnice vyhrazeny členům vedení, významným vědcům, manželským párům, panákům z firmy a tak. Za tohohle žadatele se ale peticí postavili jeho sousedi z noclehárny a sám správce připsal, že s ohledem na morálku mužstva doporučuje přidělit mu samostatnou kajutu.
Nepřekvapilo mě, že žadatelem je Jeff Halbert. Už jsem si stačil všimnout, jak se změnil. Nechal si narůst dlouhé vlasy, i když každý, kdo nosí skafandr s přílbou, chodí nakrátko. V jídelně si sedal k prázdnému stolu, jedl sám a celou dobu brejlil na datapad. A na společné frekvenci si mluvil pro sebe. Už nehlásil pozorování marťanské princezny na osminohém oři, ale míchal útržky jako „Marťané si přistání propočetli nadobyčej důvtipně“ nebo „Marťané na ně zpod zčeřené hladiny hleděli dlouho, dlouho a tiše,“ v nichž by jen málokdo poznal citáty z Wellse a z Bradburyho. Nebylo tedy divu, že se ho ostatní obyvatelé opičárny chtěli zbavit. Než jsem ale žádost podepsal, zašel jsem za doktorem Fleischerem. Psycholog se nemusel ptát na důvod; požádal mě, ať zavřu, a vyklopil, co si myslí o Jeffovi.
„Abych pravdu řekl,“ začal, „nepoznám, jestli je to s ním lepší, nebo horší.“
„Já to poznám. Nejsem cvokař, ale podle mě to s ním jde od desíti k pěti.“
Karl zavrtěl hlavou. „To není tak jisté. Chová se divně, pravda, ale už nemusíme mít strach, že se zabije. Šťastnějšího člověka byste tu těžko hledal. O své rodině už skoro nemluví, a když mu připomenu, že mu umřela žena a rodiče, mávne nad tím rukou, jako by se to stalo strašně dávno. Svým způsobem je docela spokojený.“
„A vám to přijde normální?“
„Nepřijde… zvláště když mi přiznal, že přestal brát antidepresiva, co jsem mu předepsal. A to je zlé. Možná už netrpí depresemi, přinejmenším z klinického hlediska… ale teď věří bludům a dokonce z nich halucinuje.“
Vytřeštil jsem oči. „Takže když hlásil, že vidí Dejah Thoris… to ji podle vás opravdu viděl?“
„Řekl bych, že ano. A díky tomu začínám tušit, co mu běží v hlavě.“ Karl si začal nepřítomně pohrávat se zavíracím nožíkem. „Od chvíle, co našel ten disk, je jím úplně posedlý. Tak jsem ho poprosil, jestli mi ho dá zkopírovat z pádu, což dal, a pak jsem se ho zeptal, co čte, a taky jsem si to přečetl. A zjistil jsem, že ze všech románů a povídek na tom disku se mu nejvíc líbí ty, co jsou nejvíc odtržené od reality. Prostě příběhy z Marsu tak, jak ho neznáme.“
„Prosím?“ zavrtěl jsem hlavou. „Nechápu.“
„Kolik jste přečetl vědecké fantastiky?“
„Moc ne.“
„Já naštěstí dost.“ Zakřenil se. „Dalo by se říct, že proto jsem tady. Jako kluk jsem sci-fi hltal a na vysoké jsem si umínil, že chci vidět Mars.“ Zase zvážněl. „Tak já vám to vysvětlím.
I když se o Marsu psalo už od osmnáctého století, teprve v šedesátých letech dvacátého století sem doletěly první ruské i americké sondy a ukázaly, jak to tu doopravdy vypadá. Dokud se nic nevědělo, mohli si spisovatelé a malíři vymýšlet po libosti, jenže to přestalo. Zatím jasné?“
„Jasné.“ Pokrčil jsem rameny. „Před rokem šedesát mohli být Marťani. Potom už ne.“
„No… to tak úplně neplatí.“ Karl zamával rukou, aby naznačil nejistotu. „Jedna z nejlepších povídek na disku je ‚Růže pro Kazatele‘ od Rogera Zelaznyho. Napsal ji v třiašedesátém a má v ní Marťany. A některé starší povídky se zase dost blíží skutečnosti. Ale obecně platí… literární obraz Marsu se v druhé polovině dvacátého století dramaticky proměnil, sice získal na realismu, ale zase ztratil na romantice.“
Karl zavřel rybičku a položil ji na stůl. „Těmhle povídkám se Jeff vyhýbá. ‚Marťanské ricorso‘ Grega Beara, ‚Přechod Země‘ A. C. Clarkea, ‚V síni marťanských králů‘ Johna Varleyho… Nezajímá ho nic, co by připomínalo Mars, jak ho známe. Proč? Protože by mu to připomnělo, kde je, a on tady být nechce.“
„Takže…“ Musel jsem si to chvíli přežvýkat. „Místo toho čte starší povídky?“
„Přesně tak,“ přikývl Karl. „‚Marťanskou Odysseu‘ Stanleyho Weinbauma, ,Šermíře z Marsu“ Otise Alberta Klinea, ‚Začarovanou vesnici‘; A. E. van Vogta… Čím větší pohádka, tím víc se mu to líbí. Protože ty příběhy nejsou o šedivé mrtvé planetě, kde ztvrdnul, ale o planetě plné Marťanů, ztracených měst, propletených kanálů…“
„Už je mi to jasné.“
„Nevěřím. Protože ani mně to není úplně jasné; vím jen tolik, že nás Jeff opouští. Každý den dělá další krůček do toho cizího světa… a podle mě se už nevrátí.“
Nevěřil jsem vlastním uším. „Proboha Karle… co s tím mám dělat?“
„Co s tím můžete dělat?“ Opřel se. „Asi nic. Řeknu vám to na rovinu, na tohle nemám. Potřebuje léčbu, jakou mu tady neposkytnu. Bude muset počkat, až se vrátí na Zemi.“
„Loď přiletí až za nějakých čtrnáct měsíců.“
„Vím… taky se na ní vracím. Teď můžeme mít radost, že je šťastný a docela spokojený, že nikoho neohrožuje. Možná by mohl zavinit nějakou nehodu, takže byste mu neměl psát služby mimo habitat.“
„Samozřejmě.“ Nikdo nechce mít venku na planetě člověka, který trpí bludy. Lidské chyby Mars neodpouští a za selhání můžete zaplatit životem nejen vy, ale i parťáci. „Asi mi taky doporučíte, abych schválil tu jeho žádost.“
„To mu rozhodně neublíží.“ Jízlivě se usmál. „Dokud zůstane ve svém světě, bude šťastný. Dejte mu, co bude chtít, ať je spokojený – když nebude žádat nesmysly – a nechte ho na pokoji. Já si ho ohlídám a dám vám vědět, když se jeho stav změní, ať k lepšímu nebo k horšímu.“
„Doufejme k lepšímu.“
„Samozřejmě, ale nesázel bych na to.“ Karl se mi podíval do očí. „Přiznejte si to, šéfe. Jeden z vašich lidí se mění v Marťana.“
* * *
Stáhl jsem Jeffa z venkovních prací, dal jsem rozhlásit, že nesmí na povrch bez povolenky nebo bez doprovodu, a přesunul jsem ho dovnitř; pracoval ve skleníku, dodělával vnitřek habitatu 2 a tak podobně. Chtěl jsem to zdůvodnit tím, že překročil limit vystavení radiaci, ale on moje rozhodnutí přijal bez řečí, jen s úsměvem, ze kterého už všem běhal mráz po zádech. Také jsem ho nechal přestěhovat do vlastního, do malé kajuty v patře habitatu 2, kde ještě nikdo nebydlel. Přesně jak jsem čekal, někteří z noclehárny trochu remcali, ale většina lidí chápala, že je na tom Jeff špatně a že potřebuje soukromí. Jenže když se nastěhoval, docela mě překvapil: změnil si heslo na dveřích, aby ho znal jen on. To bylo proti staničním předpisům – bezpečáci a ředitel měli znát kódy od všech dveří –, ale Karl mě ujistil, že toho Jeff nezneužije. Jen nechce, aby k němu lezli cizí lidi, a tenhle drobný ústupek mu dopomůže k duševnímu klidu. Vyhověl jsem mu, i když nerad.
Pak jsem nějakou dobu neměl s Jeffem žádnou potíž. Nových povinností se ujal bez řečí a jeho vedoucí mi hlásili, že pracuje dobře. Karl mi referoval každý týden: pacient se nenavrací do reality, ale jeho stav se ani nezhoršuje. S ostatními zaměstnanci se stýkal, jen když to práce vyžadovala, ale už jim ani nevykládal o marťanské princezně, ani do rádia necitoval těžko identifikovatelné útržky vědecko-fantastických povídek.
Přesto se občas něco přihodilo. Například když za mnou přišel zásobovač, že Jeff chce fasovat několik balíků konopného papíru a tolik sojového inkoustu, kolik můžeme postrádat! Protože obojí byly vedlejší produkty při zpracování úrody z našich skleníků, ať na Arsii nebo v jiné kolonii, a nemusely se dovážet ze Země, nebyla o ně nouze. Ale co může Jeff dělat s takovým kvantem psacích potřeb? Zeptal jsem se Karla, jestli se mu Jeff nesvěřil, že si chce vést deník. Karl odpověděl, že ne, ale pokud máme dost papíru i inkoustu, není důvod mu nevyhovět. Tak jsem mu podepsal i tenhle rozmar, ale uložil jsem zásobovací, ať cenu strhne Jeffovi z platu.
Nedlouho nato se mi ozvala jedna spojařka. Jeff ji požádal, ať rozešle oznámení do všech kolonií: kdokoli na nich má nějaký román nebo povídku o Marsu, ať je laskavě poskytne Jeffovi ke zkopírování. Zvláště stál o díla Bradburybo, Burroughse a Brackettové, ale prý ocení i Mooreocka, Williamsona a Sturgeona. Na oplátku Jeff rozesílal povídky a romány, které stáhl z disku na Phoenixu.
Ani na tom jsem neviděl nic špatného. Mezi Marsem a Zemí bylo právě Slunce, takže Jeff nemohl poslat stejnou žádost do Huntsvillu. Jestli mu docházelo čtivo, bylo pochopitelné, že musí škemrat v ostatních koloniích. Spojařka mi řekla, že už pro Jeffa stáhla skoro deset souborů; marťanskou beletrii mělo v počítači docela dost místních. Spíš mě překvapilo, že s tím za mnou přišla. Požádal jsem ji tedy, ať mě dál informuje, a pustil jsem to z hlavy jako další z Jeffových výstřelků.
O několik týdnů později ale Jeff konečně provedl něco, nad čím jsem nemohl mávnout rukou. Jako obvykle mi to sdělil doktor Fleischer.
„Jeff má další žádost,“ hlásil, když jsem se za ním stavil v ordinaci. „Propříště se nechává oslovovat ‚Vaše Veličenstvo‘ nebo ,Vaše Výsosti‘, jak přísluší úřadu marťanského císaře.“ Chvíli jsem na něj beze slova zíral, než j sem ze sebe vypravil: „To si děláte srandu.“
„To tedy nedělám. Je z něj císař Jeffrey První, svrchovaný vládce Marsovského mocnářství, nejvyšší velitel a ochránce planety.“ Odmlčel se a já čekal, že na mě mrkne nebo se zazubí. Nedočkal jsem se. „Nevyžaduje hned, aby se mu lidé klaněli, ale žádá pro trůn náležitou úctu.“
„Hm.“ Stiskl jsem víčka, promnul si kořen nosu a napočítal do deseti. „Co jsem v tom případě já?“
„Přece ministerský předseda, to dá rozum.“ Velice suchý úsměv. „Jeho Veličenstvo má dědičný titul a nezajímá se o každodenní chod své říše. Ten nechává na starost vám a slibuje, že nebude zasahovat do vašeho rozhodování.“
„To je tedy výhra.“
„Ano. Ale vše, co se týká trůnu, musím řešit já coby císařský lékař a nejvyšší dvorní rada.“
„Aha.“ Vstal jsem. „Omluvte mě. Ministerský předseda teď musí Jeho Veličenstvu vrazit pár facek.“
„Sedněte si.“ Karl mě přibil pohledem. „Myslím to vážně, sedněte si.“
Sedat jsem si už nechtěl, ale z ordinace jsem taky neodešel. „Heleďte, já vím, že je nemocný, ale tohle už zachází příliš daleko. Dal jsem mu vlastní pokoj, osvobodil jsem ho od těžké práce, dal jsem mu papír a inkoust… ani nevím na co, ale chce pořád další… a povolil jsem mu spojení s ostatními koloniemi. Že se mu dostává královského zacházení, ještě neznamená, že je král.“
„To je jistě pravda. Proto jsem mu připomněl, že je jeho titul nejen dědičný, ale také čestný, což jeho královské výsady omezuje. On to chápe. Říše koneckonců upadá, na vrcholu byla před nějakými tisíci lety a od té doby musí císař pro blaho lidu občas přinášet oběti. Takže nebude chodit s korunou a žezlem a nepožaduje, abychom mu dali vyrobit trůn. Chce vládnout dobrotivě.“
To mě uklidnilo natolik, že jsem si sedl. „Tak já si to zrekapituluju. Teď věn, že je král…“
„Císař. V tom je rozdíl.“
„Král, císař, to je jedno… nebude nikomu poroučet a nechá všefchno běžet v zajetých kolejích. Správně?“
„Až na to, že vyžaduje formální oslovení, vlastně nic nechce.“ Karl vzdychl a zavrtěl hlavou. „Zkusím vám to vysvětlit. Na Jeffa dopadlo něco, co nedokáže unést. Rodiče, snoubenka, dítě, co měli na cestě, všichni mu umřeli a on byl moc daleko, takže jim nemohl pomoci, nemohl jim ani přijít na pohřeb. Skutečnost je k němu hodně tvrdá a on ši ji potřebuje udržet od těla, tak si kolem sebe vystavěl hradbu… hradbu z bludů, když chcete. Napřed se projevovala jako posedlost fantastikou, ale když už to nestačilo, rozhodl se do fantazie vstoupit a stát se její součástí. Na scénu přichází Jeho císařské Veličenstvo Jeffrey První z Marsu.“
„Tak on se brání?“
„Ano. Přijal roli, která mu dává iluzi vlády nad vlastním životem.“ Karl potřásl hlavou. „On tady nechce velet, šéfe. Chce si na to jenom hrát. Když mu to dovolíte, bude v pořádku. Dejte na mě.“
„Jak myslíte.“ Ne že bych měl na vybranou. Když už mám mít v kolonii blázna, musím aspoň zajistit, aby nikomu neublížil. A pokud to znamená podporovat ho v bludu, dokud neodletí na Zemi, tak ho budu podporovat v bludu. „Vydám pokyn, že Jeho Veličenstvu musejí všichni prokazovat náležitou úctu.“
„Přesně to je potřeba, díky.“ Karl se usmál. „Všichni mu zatím pomáhají. Nedoneslo se mi, že by si z něj někdo utahoval.“
„Však to znáte. Lidi se tu starají jeden o druhého… jinak to nejde.“ Vstal jsem a zamířil ke dveřím, když mě napadlo ještě něco. „Mám otázku. Nezmínil se vám někdy, co dělá v té své kajutě? Má slušnou spotřebu papíru a inkoustu.“
„Všiml jsem si, že má prsty od inkoustu, ale nezmínil.“ Karl pokrčil rameny. „Zeptal jsem se ho. Prý připravuje dar pro svůj lid a odhalí nám ho v pravý čas.“
„Dar?“ podivil jsem se. „Nemáte tušení, co by to mohlo být?“
„Ani to nejmenší. Ale jednou se to dozvíme.“
* * *
Slib daný doktoru Fleischerovi jsem dodržel a pustil ven, že Jeff Halbert bude od nynějška znám coby Jeho císařské Veličenstvo. Jak jsem už řekl Karlovi, zaměstnanci to vzali. Občas se mi doneslo, že to Jeffovi někdo dává sežrat – třeba se mu na chodbě klaní až k zemi nebo se ho hodně nevhod vyptává, kdo bude jeho císařovna ale takového vtipálka si vždycky vzal někdo stranou a rázně mu domluvil. Na Arsii všichni věděli, že má Jeff duševní poruchu a že mu nejvíc prospěje, když ho všichni nechají v jeho vysněném světě, dokud neodletí.
Tou dobou se už Země neschovávala za Sluncem. Jak se naše domovská planeta a Mars blížily konjunkci, mohla se na cestu vydat kyvadlová loď. Jeffovi zbývalo jen pár měsíců, než nasedne do člunu na orbitu. Protože se vracel i Karl, věřil jsem, že Jeff bude v dobrých rukou, než vlezou do rakví pro živoucí mrtvoly a v hibernaci stráví dlouhou cestu domů. Do té doby jsme se o Jeho Veličenstvo museli starat my.
Nebylo to těžké. S Karlem jsme našli spoustu pomocníků. Jakmile si lidi zvykli, že mezi nimi žije rádoby císař, začalo je to docela bavit. Když procházel habitat, všichni ho od práce zdravili: „Vaše Veličenstvo“ a „Vaše Výsosti“. V jídelně ho pouštěli na začátek fronty a vždycky mu někdo podržel židli. Jak jsem si všiml, dokonce si opatřil dvě dvorní dámy, nezadané mladé ženy, které mu mimo jiné přistřihovaly vlasy (už hodně dlouhé, navíc nosil majestátní plnovous), pomáhaly mu v Královských zahradách (rozuměj ve skleníku) a doprovázely ho na sobotní biograf.
Jak mi jedna z nich řekla, císař pán je dokonalý partner: vždy se chová jako gentleman, ženám projevuje jedině úctu a nikdy nezneužije situace. Což se nedalo říct o všech svobodných mužích na stanici.
Po nějaké době jsem zrušil příkaz nepouštět ho ven a nechal jsem ho vycházet, jen musel mít doprovod. Jeff se rozpomněl, jak se navléká skafandr – takže kontakt s realitou ještě úplně neztratil –, a ani jednou se nezdálo, že by si chtěl mimo habitat sundat helmu. Když ale ušel pár desítek kroků od přechodové komory, často se zastavil a dlouho beze slova hleděl do dálky, ke stanici otočený zády.
Hádal jsem, co asi vidí. Červenou poušť, studenou a mrtvou, vyprahlou pláň posetou balvany a skalkami pod růžovou oblohou? Nebo něco, co nikdo jiný nevidí: pralesy obřích lišejníků, prastaré kanály, po nichž poklidně splývají plachetnice, města z dávných dob, z nichž John Carter a Tars Tarkas vyráželi za novým dobrodružstvím nebo kde tyrani žádali hlavu psance Erika Johna Starka? Nebo myslel na něco úplně jiného? Na otce a matku, kteří ho vychovali, na ženu, kterou miloval, na dítě, které nikdy neuvidí?
Nevím, protože se mnou císař skoro nemluvil, ani jako s předsedou své vlády. Myslím, že se mi vyhýbal jako důležitému člověku, který má moc zničit jeho sny. Vlastně mám dojem, že jsme spolu za celou dobu prohodili jen pár slov. Pořádně jsme si promluvili až v den jeho odletu na Zemi.
Ráno jsem jeho a doktora Fleischera vezl na přistávací plochu, odkud je měl člun vzít na kyvadlovou loď. Jeff byl nezvykle zaražený; přes helmu jsem mu pořádně neviděl do tváře, ale stejně jsem si všiml, že šťastný není. Jeho Veličenstvo vědělo, že opouští svou říši. Karl mu nepomohl milosrdnou lží, naopak mu řekl pravdu: vracejí se na Zemi a Jeff se už na Mars pravděpodobně nikdy nepodívá.
Když jsme přijeli, kufry už měli naložené do člunu a u schůdků čekala hrstka pasažérů. Zaparkoval jsem na kraji plochy a doprovodil Jeffa s Karlem k letounu. Stiskl jsem Karlovi ruku, popřál mu hodně štěstí, a obrátil jsem se na Jeffa.
„Vaše Veličenstvo…“
„Tak mi přece říkat nemusíte,“ odvětil Jeff.
„Prosím?“
Přistoupil ke mně blíž. „Chápu, že nejsem žádný císař. To už jsem překonal… jenom jsem to nikomu neřekl.“
Podíval jsem se po Karlovi. Vytřeštil v helmě oči a zavrtěl, hlavou. I pro něj to byla novinka. „Takže… víte, kdo opravdu jste?“
Jeff se kratičce pousmál. „Jsem Jeff Halbert. Něco se mnou je a já přesně nevím co, ale vím, že jsem Jeff Halbert a že letím domů.“ Po chvilce váhání pokračoval: „Vím, že jsme toho spolu moc nenamluvili, ale… pan doktor Fleischer mi říkal, co jste pro mě všechno udělal, tak jsem vám chtěl poděkovat. Že jste mi to tak dlouho toleroval, že jste mě nechal být císařem Marsu. Snad jsem vám nebyl moc na obtíž.“
Pomalu jsem vydechl. Jako první mě napadlo, že si z nás všech tropil blázny, ale pak mi došlo, že tu megalomanii nehrál, alespoň ne ze začátku. Teď už to bylo jedno, Jeff mířil domů, udělal první krok na dlouhé cestě k vyléčení.
A opravdu, o dost měsíců později mi přišel dopis od Karla. Jeffa brzy po návratu na Zemi přijali na soukromou kliniku v jižním Vermontu, kde nastoupil psychiatrickou léčbu.
Nebylo to snadné; jak uhodl už Karl, Jeffovo podvědomí vytěsnilo smrt příbuzných a vzpomínku přelepilo fantaziemi, které bral z povídek a románů.
Psycholog na klinice s doktorem Fleischerem souhlasil: Jeffovi útěk do fantazie zřejmě zachránil život, protože se měl kam schovat, když už nedokázal unést tíhu tragédie. A když iluzi nepotřeboval, přestal bláznit. Marťanskou princeznu už nikdy nespatří, už nikdy se nebude považovat za panovníka rudé planety.
Ale to předbíhám. Zaťal jsem zuby a odpověděl: „Vůbec ne, Jeffe. Doufám, že to všechno zvládneš.“
„Díky.“ Jeff mi stiskl ruku a vykročil za Karlem na schůdky. Pak se zastavil a otočil se na mě. „Ještě něco…“
„Ano?“
„V pokojíku mám něco, co byste asi chtěl vidět. Zablokoval jsem zámek, takže nebudete potřebovat heslo.“ Odmlka. „Kdyby něco, heslo bylo ‚Thuvia‘.“
„Děkuji.“ Upřeně jsem ho sledoval. „Tak co tam najdu?“
„Řekněme dárek od císaře.“
Vrátil jsem se k vozítku a počkal, až člun odletí, pak jsem jel do habitatu 2. U Jeffova pokoje jsem ale zjistil, že tu nejsem první. Několik jeho přátel – opičáci, dvorní dámy, pár dalších – už otevřelo dveře a podívalo se dovnitř. Jejich udivený hovor byl slyšet už z chodby, ale teprve když jsem se protlačil dovnitř, uviděl jsem, co je tak ohromilo.
Jeff měl maličkou kajutu, ale za ten rok a půl s ní dokázal divy. Stěnu nad postelí pokrývaly listy papíru slepené izolepou a pokreslené komplikovanou freskou. Zachycovala Mars takový, jakému vládl: nad velkoměsty pod skleněným poklopem poletovaly stroje podobné veslicím, po červených pouštích se ploužily příšery, hrdinové s odhalenou hrudí bránili s rapírem nebo radiační pistolí v ruce krásné ženy, to všechno pod dvěma měsíci, které vůbec nepřipomínaly Phoba a Deima, jak je známe.
Freska byla provedená neuměle, zato nesmírně pečlivě. Nic podobného jsme v životě neviděli.
A tím to nekončilo. Na stole vedle počítače ležel disk z modulu Phoenix, ale Jeffovi nestačilo nechat nám jen disk. Vedle stolu spletl z drátů, knihovničku a do ní úhledně naskládal svazky papírů, některé tlusté a jiné tenké, všechny pečlivě sešité konopným motouzem. Knihy, ručně psané a ručně vázané.
Namátkou jsem si jednu vybral, opatrně ji vytáhl a podíval se na titulní stránku: ‚Dobytí Marsu Edisonenť od Garretta P. Servisse.
Vrátil jsem ji a vzal z poličky další: „Rébus“ od H. Beam Pipera. Vyměnil jsem ji za třetí: „Marťanské korunní klenoty“ Poula Andersona. Nechal jich tu desítky.
Tak tohle Jeff celou dobu dělal: přepisoval obsah disku z Phoenixu, slovo od slova. Protože i jako blázen věděl, že na Marsu nemůže zůstat, a chtěl tu po sobě něco zanechat. Knihovnu, aby si další mohli přečíst příběhy, které mu pomohly v těžkých časech.
Knihovnu máme dodnes. Dokonce jsme ji vylepšili. Místo skříně a postele jsem nechal do kajuty nastěhovat křesla a lampičky.
Fresku jsme zapaspartovali a svazky opatřili plastovými deskami. Disk z Phoenixu skončil v místním muzeu, ale jeho obsah jsme zkopírovali do několika počítačů. A na poličkách přibylo pěkných pár knížek. Při každém letu kyvadlovka přiváží ze Země dalších pár položek. Zaměstnanci Arsie tady rádi odpočívají, skoro pořád tu někdo sedí s knížkou nebo povídkou na klíně.
Na dveřích je nápis Císařská knihovna Mars, ale tenhle vtip nováčci a turisté nechápou. A ano, i já jsem tam strávil hodně času. Nikdy není pozdě přečíst si nějakou klasiku.
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v červnu roku 2010.
Přeložil Robert Tschorn
Ilustroval Adam Pižuniý
