Když si člověk vezme teonanácatl, mysl mu začne bloudit.
Kdyby si dovolila vnímat, cítila by louh promísený se slabým pachem staré krve. Viděla by žlábkovanou podlahu cely potřísněnou čímsi, co připomíná krev nebo výkaly.
Vzpomněla by si. Na bolest, která jí proniká do morku kostí s takovou vytrvalostí, že se i z ní nakonec stane tupý zvyk. Vzpomněla by si, jak se ztěžka snaží vyškrábat na nohy, když úzkými štěrbinami oken proniká dovnitř svítání, a ona je příliš unavená a vyčerpaná, než aby nabídla svou krev slunečnímu bohu Tonatiuhovi, a šeptá modlitbu, která zní víc a víc jako omluva.
Bůh samozřejmě vyžaduje, aby zůstala naživu až do přirozeného konce, protože život a krev jsou cenné a nesmí se s nimi plýtvat bez ohledu na to, jak rozbitá a nepoužitelná je, když tady pomalu umírá ve tmě.
Je tady ovšem jistá věc – neví, jak dlouho ještě dokáže vydržet.
Teonanácatl dostala od Jaguářího kapitána Palliho. Rozevřel pěst, v níž se ukrývaly dvě černé rozdrcené houby, pokrm bohů, droga ztracenců a zatracenců. Neví, jestli jí ho dal, protože ji litoval, nebo jestli šlo o další léčku, další past, do které se měla chytit.
Ať tak, nebo tak, přijala ho a držela pevně sevřený v dlani, když ji stráže odváděly nazpět. Jakmile osaměla, dlouho se na něj dívala a v prstech cítila vzrušení, dychtivost a touhu po normálnosti a zapomnění.
Mysl bloudí a vrací se nazpět do jediné doby, která stála za zapamatování.
* * *
Vedle zakrvácených modlitebních trnů leží na Onalliině stole fotografie: vedle Stánku na tržišti stojí dívka, v ruce drží plášť ze smaragdově zeleného kvesalového peří a tváří se nejistě – jako by ji plášť mohl každou chvíli klovnout. Ve stínu v pozadí je vidět siluety dvou dalších děvčat, která jako by se rozplývala v bezvýznamnosti.
Není to ta nejlepší Xochitlina fotografie, kterou Onalli má, to v žádném případě, ale, Onalli často vzpomíná na dobu, kdy byla pořízena, a na ironii všeho, co se tehdy dělo. Jako by šlo o ošklivý boží žert.
„Nějaké pochyby?“ uslyšela za zády Atcoatlův hlas.
Natáhla ruku, aby fotografii položila na desku stolu, ale když si uvědomila jeho tón, zarazila se v pohybu.
Otočila se k němu. Široký opálený obličej měl netečný jako opravdový člen řádu, který výrazem tváře nikdy neprozradí, co si skutečně myslí.
„Ne,“ řekla pomalu a zřetelně. „Já o ničem nepochybuji. Ale ty ano, je to tak?“
Atcoatlovi přeběhl přes obličej stín: „Onalli…“
To on jí pomáhal od samého začátku – sháněl pro ni šifrovací vysílač, zakázané nany na snížení tělesné teploty, maličké injekce, které obsahovaly kdeco od teonanácatlových inhibitorů až po nany zesilující výdrž organismu. Co víc, Atcoatl věřil, že její zoufalá riskantní hra nakonec k něčemu bude a že dokáží dostat Xochitl živou z toho šíleného pekla, ve které se proměnily budovy řádu Jaguára.
„Je to moc obtížné,“ zavrtěl Atcoatl hlavou. Onalli slyšela i to, co zůstalo nevyřčeno. Co když nás chytí?
Vybrala si nejjednodušší způsob, jak zahnat strach – vztek. „To tady chceš raději jen tak sedět a nedělat nic?“
V Atcoatlově pohledu zableskla zuřivá nenávist. Nebylo divu. Stal se svědkem konce svého řádu. Na vlastní oči viděl, jak jsou členové řádu Orla svazováni a ponecháni napospas plamenům v hořících troskách svých ložnic. I to, jak jsou členové řádu Vydry a Lebek pobíjeni, mučeni a odvlékáni do stříbrných dolů, aby tam dýchali smrtící prach. „Nejsem žádný zbabělec. Přijde den, kdy Vznešený mluvčí a jeho družina zaplatí za všechno, co spáchali. Ale tohle, co teď děláme, jsou jenom hrátky se smrtí.“
Onalliin pohled znovu zabloudil k fotografii, k Xochitlinu obličeji zachycenému v okamžiku váhavé nevinnosti. „Nemohu ji tam nechat.“
„Odboj…“ začal Atcoatl.
Onalli ho přerušila opovržlivým frknutím: „Než lidé z odboje dokáží můj řád ovládnout, bude už pozdě. To víš sám.“ Nějaké útoky se již uskutečnily – došlo například k bombardování dvou magneticky nadlehčovaných stanic a političtí disidenti záhadně mizeli dřív, než je režim stihl uvěznit. Onalli existenci podzemního hnutí nepopírala, ale věděla, že odboj je stále slabý a teprve si hledá cesty a způsoby jak se organizovat a bojovat.
Atcoatl mlčel, ale Onalli, která absolvovala výcvik členů řádu Jaguára, dokázala v jeho postoji vyčíst náznak nesouhlasu.
„Podívej,“ řekla nakonec, „největší riziko ponesu já. Ty budeš čekat venku a budeš mít spoustu času zmizet, kdyby se něco pokazilo.“
„Jestli tě chytí,…“
„Bojíš se, že bych tě zradila?“ zeptala se Onalli. „Že bych jim pomohla? Po tom všem, co udělali Xochitl?“
Atcoatlův obličej potemněl: „Sama dobře víš, co se děje uvnitř.“
Nevěděla to, ale dokázala si to představit. Proto také potřebovala dostat Xochitl ven. Tohle si její přítelkyně nezaslouží. Nic z toho, co se s ní teď děje. „Patřím k členům řádu Jaguára,“ řekla jemně. „Dávám ti své slovo, že si raději vezmu život, než abych jim dovolila, aby ze mě dostali jakékoli informace.“ Atcoatl se na ni zadíval: „Jsi upřímná. Ale to, čemu věříš, na věcech nic nemění.“
„Opravdu ne? Věřím, že vláda Vznešeného mluvčího je nezákonná. Věřím, že řád Jaguára neměl právo zradit jinověrce ze svých řad a vyslýchat je. Nevěříme v tohle my všichni?“ Atcoatl přešlápl, ale neodpověděl.
„Řekni mi, čemu věříš ty,“ naléhala Onalli.
Chvíli mlčel a nakonec vyhrkl: „Temný tě zatrať. Pomohu ti. Ale jenom protentokrát, Onalli. Jenom protentokrát.“
„Slibuji,“ kývla. Potom pojedou na sever – do Spojených států nebo do Xuyi, do zemí, kde svoboda znamená víc než jenom slovo na papíře. Budou v bezpečí.
Stáhla si vlasy do hladkého uzlu, jak se to naučila při misích za hranicemi země. Modlitební tmy zasunula do opasku a přitom si krví potřísnila kožené šaty. Byla to její modlitba ke kterémukoli z bohů, který by jí dnes v noci mohl naslouchat; modlitba k Osudu, Temnému, bohu Kouřového zrcadla, který se může k člověku kdykoli přiklonit nebo se od něj odvrátit, má-li dotyčný to srdce a žaludek využít situaci, jež se mu v daném okamžiku nabízí.
Atcoatl na ni čekal u dveří a s předstíranou zdvořilostí jí je podržel.
„Pojďme,“ vyzvala ho Onalli.
Fotografii nechala ležet na stole. Dobře věděla, proč si ji nevzala s sebou – měla strach. Strach, že až Xochitl najde a podívá se jí do očí, uvidí v nich zlomenou duši a zmatený rozum; nic, co by připomínalo plachou odvážnou dívku, kterou si pamatuje.
Vzduch venku byl jasný a chladný a nad Tenochtitlanem zářily stovky hvězd, stovky démonů, kteří číhají v temnotě na okamžik, kdy budou moci sestoupit a vyrvat lidským bytostem život ze všech údů. Onalli promnula modlitební trny a zkusila si vybavit jistotu, kterou vždy cítila na svých misích. Proč z ní nic nezbylo teď, když je doma a chystá se vloupat do budov vlastního řádu?
* * *
Před šesti měsíci
Kněz Temného sedí se zkříženýma nohama na rohoži, pozoruje Xochitl a tiskne k sobě rty, jako by přemýšlel o nějakém problému. Vlasy má mastné, zcuchané, slepené krví svých obětí a šíří kolem sebe pach márnice s lehkou příměsí louhu. Než se sem vydal, umyl si ruce, ale bez úspěchu.
Je zábavné, jak se mysl zbystří, je-li vše ostatní utlumeno.
Xochitl by se zasmála, jenže nikdy nebyla žádný velký smíšek. V tom byla mnohem lepší Onalli nebo Tecipiani.
Ne, na Tecipiani nesmí myslet. Teď ne. Musí zůstat klidná a ovládat se. To je jediná šance jak přežít.
A také se nesmí ptát sama sebe, proč by vlastně měla přežít.
„Prý ses,“ začal kněz, „v tomto řádu pokusila zorganizovat skupinu disidentů.“
Xochitl sedí velmi zpříma u stěny. Do paží a kotníků se jí zarývají řemeny a ten nejtěsnější ji řeže do krku. Už se je nesnaží přetrhnout, jenom by se tím zbytečně vyčerpávala. Zkusila to mnohokrát a po marných pokusech jí zůstaly modřiny.
Kněz pokračuje, jako by mu odpověděla. „Prý ses snažila podkopat věrnost členů řádu Jaguára. Prý jsi dokonce uvažovala o svržení Vznešeného mluvčího.“
Xochitl zavrtí hlavou. Cítí jakési ponuré pobavení. Svrhnout ho? Jako kdyby to šlo! Odboj je slabý, bezvýznamný a nemá žádné kontakty s řádem. Dokonce ani žádné kontakty s Xochitlinou ubohou roztříštěnou skupinkou odpadlíků.
Aleje potřeba rozlišovat mezi správným a špatným. A až přijde čas a Xolotl si vezme její duši, chce Mu pohlédnout do tváře s čistým srdcem a jasným vědomím, jakou stranu si zvolila.
Kněz pokračuje a v hlase mu zní samolibost a sebevědomí: „Musela jsi vědět předem, že jste odsouzeni k záhubě. Tento řád je věrný. I tvá velitelka je věrná. Vydala tě, aby řád nemusel trpět za tvou zradu.“
Tecipiani. Ne, nesmí na ni myslet. Prostě nesmí. Není to nic překvapivého, rozhodně ne po tom všem, co Tecipiani udělala…
„Samozřejmě že mě vydala,“ stvrdí Xochitl a snaží se o klidný tón. „Členové řádu Jaguára nejsou žádní inkvizitoři. To necháváme tobě podobným.“
Kněz se pohne a beze spěchu, bez jakéhokoli varování jí dá políček. Jeho obsidiánové prsteny se zaboří Xochitl hluboko do pokožky.
V ústech cítí krev a štiplavé chvění. Znovu zdvihá hlavu. Knězova dlaň dopadá podruhé.
Další a další políčky. Každý jí otáčí hlavu dozadu, v lícních kostech jí rezonuje bílý blesk bolesti, na tváři cítí teplo řinoucí se krve.
Když konečně přestane, visí Xochitl bezvládně v řemenech a zírá na podlahu houstnoucím oparem šera. Obojek kolem krku se jí zarývá do průdušnice a připomíná, jak nepříjemně blízko udušení se ocitla.
„Začneme znovu, ano?“ Kněz mluví klidně a vyrovnaně. „Budeš se ke mně chovat s respektem, jaký si jako zástupce Vznešeného mluvčího zasloužím.“
On je… Ne, on není ničím. Je to člověk bez pravého náboženství, který se opovažuje používat bolest jako zbraň. Poskvrňuje bolest, když ji zneužívá pro světské věci, jakými jsou výslechy. Ale o bolest tady nejde. Nikdy o ni nešlo. Xochitl si zkouší vybavit správná slova, svou píseň oddaností, aby ji na tomto bezbožném místě položila k nohám Temného.
„Skláním se před tebou, padám před tebou na kolena obětuji ti drahocennou tekutinu, svou krev, obětuji ti bolest palčivou jako oheň vrhám se do místa, z něhož není návratu a které nikdo neopustil ó můj pane blízkého a brzkého, ó pane Kouřového zrcadla ó noci, ó větře…“
Musela mluvit nahlas, protože ji znovu udeřil. Rychlou tvrdou ránu ucítila, až když jí hlava narazila na zeď a bolest se v ozvěně rozběhla myslí. Svět se smršťuje a rozpíná, barvy světlají a tříští se…
Následuje rána za ranou. Vše se pomalu slévá, spojuje a skládá, jako když člověk mačká papír, bolest se šíří ve svalech jako oheň.
„Ledovou vodou se kaji kopřivami a trny drásám svůj obličej a srdce v zemi utrpení, v zemi umírání…“
Má dojem, že odešel, ale jistá si není. Pak se znovu otevřou dveře a pod stropem se rozlehne ozvěna kroků – pomalých, odměřených, rozvážných.
Zdvihla by hlavu, ale nemá na to sílu. Dokonce i zaostřit pohled na zem ji vyčerpává. Přála by si jediné – opřít se, zavřít oči a snít o světě, v němž ji sluneční bůh Tonatiuh koupe ve svém světle, kde ze Stánků pouličních prodavačů voní olej a smažené papriky, kde se může dotýkat plášťů z hedvábného peří… Kroky se zastavují. Vidí kožené mokasíny, smaragdově zelená péra, cítí mučivě krásnou vůni borových šišek a kopálové pryskyřice.
Tecipiani. Ne ta dívka, kterou znávala, ale velitelka Tecipiani, která je všechny prodala kněžím a která předhodila Xochitl hvězdným démonům, aby ji roztrhali a zničili.
„Jsi spokojená?“ ptá se Xochitl, nebo se o to alespoň pokouší. Z úst jí nevychází víc než tichý šepot. Nedokáže říct, jestli ji Tecipiani slyší, protože svět se na ni tlačí ze všech stran, tepající bolest za čelem jí zakrývá zorné pole a nakonec se vše rozpouští v horečnaté temnotě.
* * *
Onalli vběhla na hřiště a seskočila ze stupňů do prostoru ve tvaru I. Po stranách se tyčí stěny a z nich vyčnívají kamenné prstence, jimiž se bojující týmy snaží při zápasech prohodit míč. Teď je ale období Zdvihání standart a týmy si užívají zaslouženého odpočinku.
Také to znamená, že ohrazený vchod hlídá jenom jeden císařský bojovník. Dokázalo by si s ním poradit i děcko.
A pokud jde o hřiště, málokdo si uvědomuje, že jeho zadní sténaje součástí ubikací členů řádu Jaguára a že lóže hodnostářů na protilehlém konci mají společnou stěnu s nejvzdálenějším nádvořím celého komplexu.
Dvůr je samozřejmě střežen, ale to není nic, co by se nedalo překonat. Atcoatla převlečeného za císařského válečníka nechala Onalli u vchodu. Z dálky vypadal natolik přesvědčivě, že nikoho ani nenapadne nic zkoumat. Kdyby se venku začalo dít něco nečekaného, dá jí zprávu vysílačkou.
Mezi prázdnými lóžemi našla ve tmě tu, která patří Vznešenému mluvčímu a je vyzdobená nemoderními reliéfy zobrazujícími hostiny bohů: Opeřený had se vrací z podsvětí s kostmi lidstva a Temný přináší druhé slunce ve víru plamenů a větru.
Byla to sice nejvyšší tribuna, ale k vrcholku stěny z ní pořád chyběl pořádný kus. Kdyby existovala byť jen nepatrná šance, že se tudy někdo dostane do řádového komplexu, stály by tu po zuby ozbrojené stráže.
Onalli chvíli stála a tiše dýchala. Promnula si rozdrásané ušní boltce a cítila, jak jí po kůži stéká pramínek krve. To pro Temného, kdyby se rozhodl, že ji vezme pod svou ochranu. A pro Tonatiuha, slunečního boha, který by bez své potravy spadl z nebe.
A také pro Xochitl, která si zasloužila lepší osud, než jaký jí uchystala Tecipiani.
Díky Atcoatlovým nanům měla nehty ostré jako diamanty. Bez přemýšlení, jediným plynulým pohybem natáhla ruku a v tesaném reliéfu snadno nalezla výstupky. Nemyslela na to, že by Temný mohl pokládat za svatokrádež, když při šplhání zatíná drápy do Jeho svátého zpodobení. Na takové myšlenky neměla čas…
Když se vytáhla na střechu lóže, ztěžka dýchala. Stěna, kterou bude muset zdolat teď, byla mnohem hladší. Ale bude-li dost opatrná, vyšplhá nahoru i po ní. Rozhodně nepůjde o nic náročnějšího, než byla zpáteční cesta při poslední misi, kdy dostala za úkol ukrást plány ze sejfu Jiajinského technického oddělení a visela na vnějším plášti největší budovy. A nebude to ani o nic náročnější než nekonečné hodiny tréninku, při kterých jí učitelé spílali do lehkomyslné holky…
Jenomže její učitelé jsou dnes buď po smrti, nebo se ukrývají.
A ji na druhé straně stěny čekají budovy vlastního řádu, jediný domov, který kdy měla.
Místo, kde od dětství vyrůstala, kde se cítila v bezpečí a nemusela neustále něco předstírat; kde, když začala vyprávět vtip, si mohla být jistá, že za ni deset lidí dořekne pointu; kde společně zpívali hymny při zimním slunovratu a nechávali svou krev odtékat do společné nádoby.
Zpocené ruce jí vyklouzly ze štěrbiny a nekonečně dlouhý okamžik měla pocit, že se řítí do tmy. Přistihla se, jak se zajíká, když dolů s rachocením spadlo několik úlomků.
Slyšel to někdo? Na druhé straně stěny se zdálo být ticho…
Tma ji obklopovala ze všech stran jako objetí Pramáti Země. Zaťala zuby, vytáhla se do výšky a snažila se najít oporu pro ruce.
* * *
Před dvěma lety
Slavnostní inaugurační projev velitelky Tecipiani je tichý a podivně tísnivý. Její předchůdce, velitel Malinalli, pronášel obvykle nabubřelé proslovy o tom, jak je jejich řád důležitý a jak významné místo zaujímá ve světě, jako by se všechno v tomto i v dalším věku dělo jen a jen kvůli nim. Tecipiani nic takového netvrdí. Naopak. Mluví o tom, že je čekají těžké časy a že je potřeba, aby všichni byli silní a vytrvalí.
Nepoužívá výrazy jako „občanská válka“, ale všichni je v jejích slovech slyší.
Xochitl a Onalli stojí až vzadu. Onalli přišla pozdě a Xochitl na ni čekala, takže na ně zbylo jen místo u noviců, nezkušených chlapců a dívek, kteří se nejistě vrtí v bavlněných uniformách a kožešinových pláštích. Jsou moc mladí, aby své dětské kadeře považovali za přítěž; tak mladí a nevinní, až téměř bolí, když si člověk představí, co je čeká v budoucnu.
Po obřadu se všichni připojí ke svým jednotkám nebo jdou do jídelen. Představená noviců zorganizovala na hřišti přátelský zápas a Onalli ho sleduje se stejným zaujetím, s jakým by se věnovala skutečné hře.
Xochitl pozoruje Tecipiani. Velitelka si konečně potřásla rukou se všemi veliteli jednotek, propustila své tělesné strážce a zamíří k nim. Zachytí Xochitlin pohled. Kratičce se dívají jedna druhé do očí, Tecipiani téměř prosebně.
„Onalli,“ obrací se Xochitl k přítelkyni naléhavě.
Onalli sotva otočí hlavu od hřiště: „Já vím. Jednou k tomu muselo dojít.“
Tecipiani je obě pozdraví krátkým pokývnutím. Stále má na sobě všechny odznaky úřadu velitele: plášť z jaguáři kůže, kalhoty z jasně zeleného kvesalového peří, na hlavě helmici ve tvaru jaguáři hlavy, z níž mezi rozevřenými čelistmi vykukuje její obličej, jako by ji šelma zhltla zaživa.
„Projdeme se?“ ptá se. Není to vlastně otázka, teď už ne, protože mluví hlasem Temného a každou její pobídku či žádost je potřeba považovat za rozkaz.
Chvilku mlčí. Procházejí nádvořími, kde členové řádu diskutují nad deskami hry patolli a novicové pobízejí jeden druhého k přeskakování fontán. Všude je vidět a slyšet obvyklý uklidňující ruch.
Tecipiani konečně promluví: „Nečekala jsem tě tu tak brzy, Onalli. Ale jsem ráda, že ses vrátila.“ Slova jsou vřelá, hlas nikoli. „Věřím, že vše proběhlo bez problémů.“
Onalli rozpaží ruce v nejistém gestu. „Dokumenty mám. Williamsburg Tech pracuje na novém prototypu počítače. Jde o velmi složitou věc. Vypadá to, že už jsou jen krůček od konstrukce vědomí.“
Xochitl přemítá, jaký typ inteligence dokáží počítače vyvinout a kdy dojde k překlenutí hranice mezi úkoly plněnými automaticky a skutečným vnímáním. Tímhle výzkumem se zabývají vojenské jednotky severně od hranic a bedlivě sledují, jak daleko se dostal nepřítel na jihu.
Budou stejní jako my, říká si. Vyvinou nějaký ekvivalent kyjů a nožů a budou tvrdit, že je mají jenom proto, aby chránili sami sebe. A nebude dlouho trvat a zarazí dýku někomu do prsou.
Úplně stejně jako my.
„Američané tedy postoupili ve vývoji technologií,“ potřásá Tecipiani vážně hlavou. Úkolem jejich řádu je sledovat rozvoj elektronických věd v ostatních zemích Pátého světa a zajistit všemi prostředky – včetně krádeží, úplatků i atentátů – aby žádná z nich nedostihla Velkou Mexiku.
Onalli vrtí netrpělivě hlavou. „Není to nic, čeho bychom se měli bát.“
„Možná bychom se měli bát víc, než si myslíš.“ Tecipianin hlas zní trochu rozmrzele. „Válka nebude trvat navěky. Musíme přemýšlet o budoucnosti.“
„Jistě, válka,“ pokývne Onalli. „Měla jsi velmi zajímavý proslov.“
Tecipianina ústa se usmějí, ale oči zůstávají vážné. „Myslím, že byl přiměřený situaci. Občas si musíme připomenout, co se děje venku.“
„Já jsem to viděla,“ odpovídá Onalli. „Začíná to být hodně ošklivé.“
„Ošklivé?“ ptá se Xochitl.
Onalliiny oči se zadívají do neurčita. „Viděla jsem ho u dvora, Xochitl. Vznešeného mluvčího Ixtliho. Je to,“ dlaně se jí sevřely v pěst, „vzteklý, šílený pes. Je mu to vidět v očích i v držení těla. Nebude trvat dlouho a moc mu stoupne do hlavy. Už to začalo. A válka…“
Tecipiani ji přeruší. Mluví úsečně, jako by odsekávala slova obsidiánovým nožem: „Jak se opovažuješ říkat takové věci! Jsme členové řádu Jaguára. Sloužíme říši Velké Mexiky a Vznešenému mluvčímu. Ničím víc nejsme. Nikdy jsme nebyli.“
„Ale“ začala Xochitl.
„Ničím víc nejsme,“ zopakovala Tecipiani.
Ne, to není pravda. Patří k členům řádu Jaguára. Naučily se odhadovat lidi na základě jediného slova nebo gesta, protože pokud máte úspěšně splnit nějakou misi, je i nejmenší detail mnohdy otázkou života a smrti. Umí…
„Jsi šílená,“ říká Onalli. „Když byl ještě naživu velitel Malinalli, stavěly se proti Ixtlimu všechny řády, všichni jejich členové včetně nás. Co myslíš, že s námi Vznešený mluvčí udělá, až si upevní postavení?“
„Jsem vaše velitelka.“ Tecipianin hlas zní silněji. „I to je věc, kterou si musíš pamatovat, Jaguáři poručíku. Mluvím za celý řád.“
„Budu si to pamatovat,“ odpovídá Onalli tichým nebezpečným hlasem. Xochitl ví, že se ocitly na rozcestí a jejich cesty se právě teď a tady rozcházejí. Nedošlo k tomu, když byla Tecipiani jmenována předákem řádu, ani když se stala velitelkou, ani když začala přidělovat úkoly svým starým přátelům. Stalo se to až teď, na tomto místě, v nejzazším projevu Tecipianiny zbabělosti.
Dobrá,“ kývne Tecipiani hlavou. Zdá se, že nevnímá to, co zůstalo nevyřčeno, že si neuvědomuje pohledy, které si vyměnila Onalli s Xochitl. Nikdy nebyla zvlášť vnímavá k detailům. „Zastav se u mě v kanceláři, Onalli. Mám pro tebe další úkol.“
I tohle je projev zbabělosti: Tecipiani má snahu zbavit se všeho, co nedokáže udržet pod kontrolou. Xochitl se podívá na Onalli a pak na svou velitelku, která stojí bez pohnutí. V břiše cítí první třepotavé chvění odporu.
* * *
Onalli naposledy několikrát přehmátla při šplhu do dvora a instinktivně se přitiskla ke stěně; to ale bylo zbytečné. Bezpečnostní kamera, která je nainstalovaná kousek od ní, by ve tmě stejně zaznamenala jenom rozmazanou šmouhu, protože je oblečená do koženého obleku z neodrazivého materiálu, který infračervený detektor nedokáže zachytit, a její tělesná teplota se díky nanům snížila. Později za to zaplatí ohněm a krví, ale na tom teď nezáleželo.
Všude bylo ticho; příliš velké ticho. Kam se poděly všechny stráže a bezpečností jednotky? Co se stalo se železnou rukou, s níž Tecipiani bdí nad bezpečností řádového komplexu? Dostihl ji strach zvenčí – z širokého prázdného prostoru před vchodem; z šílených očí Jaguářího kapitána, z něhož dostala informace o magnetickém nadlehčení; ze všech těch děsuplných historek, které slyšela na cestě do Tenochtitlanu.
A přece…
Vlasy na zátylku se jí zježily. Je to léčka. Věděli, že přijde. Čekali na ni.
Dostala se ale už příliš daleko, než aby svou cestu vzdala. A stěnu by se stejně nedokázala sešplhat dost rychle.
Vytáhla první vrhačský nůž a opatrně se zanořila hlouběji mezi budovy. Stále nic, jenom hladové ticho hvězd, teplý dech Pramáti Země pod chodidly a posvátná přítomnost boha smrti Xolotla, který jí kráčí v patách…
Ve vchodu do dvora se pod neurčitými obrysy pilířů mihl stín. Onalli pevně sevřela dlaň kolem rukojeti dýky: Kdyby zůstala nehybně stát, znamenalo by to jistou smrt. Musí být rychlá a umlčet ho dřív, než spustí poplach.
Napjala svaly a rychlostí chřestýše skočila přímo k čekajícímu stínu. Nůž ho měl zasáhnout do prsou, ale stín odrazil ránu s překvapivou rychlostí a ve tmě se proměnil v rozmazanou šmouhu. Viděla jenom velkou siluetu, která se pohybovala ve stejném rytmu jako ona sama. Nekřičel. Všechnu energii soustředil na boj. Byl to ryzí, čistý, doběla rozžhavený tanec, který přináší bohům oběť, jež jim náleží. Tanec, který udržuje na obloze slunečního boha Tonatiuha a sytí Pramáti Zemi, boj, pro který byli oba cvičeni celý svůj život.
Ale v pohybech stínu bylo něco špatně, velmi špatně. Odrazila ránu, kterou jí zaútočil na nohy, a znovu se ho pokusila odzbrojit.
Ve světle hvězd málem přehlédla rychlé mihnutí nože, který mířil úhlopříčně na její nechráněnou stranu. Zdvihla svou dýku k obraně, zachytila útočníkův nůž, se zarachocením ho poslala k zemi a udělala krok, aby nepřítele zabila.
Příliš pozdě si všimla drahé čepele. Rychle uskočila, ale nestihla zabránit tomu, aby jí prudkou ranou nerozpáral kožený oblek.
V tichu zůstali stát proti sobě.
„Ty… Pohybuješ se jako my,“ řekl stín vysoko posazeným chvějícím se hlasem. V tu chvíli jí došlo, co bylo na jeho pohybech tak zvláštního – horlivost a bezstarostnost dosud nezraněných noviců.
„Jsi ještě chlapec,“ vydechla. „Dítě!“
Ach ne, Temný, to ne!
„Nejsem žádné dítě!“ Pohnul se a ona ve světle hvězd uviděla neobratné vytáhlé tělo. „Uděláš chybu, jestli mě budeš považovat za dítě.“
„Omlouvám se.“ Řekla to tak zkroušeně, jak jen dokázala. Uvolnila zádové svaly a zlehka se nahrbila v podřízené pozici. Nejspíš ji nevidí úplně dobře, ale stačí to, aby podvědomě získal pocit převahy.
Chlapec se nehýbal a nakonec řekl konverzačním tónem: „Jestli dám signál, ostatní tady budou než se naděješ.“
„Ale zatím jsi to neudělal.“ Klidný, vyrovnaný tón její řeči ho měl přimět, aby se své opomenutí nesnažil napravit.
Viděla, jak v matném světle potřásá hlavou. „Než by sem dorazili, byl bych mrtvý.“
„Ne,“ vyhrkla Onalli dříve, než si vůbec uvědomila, co říká, „nejsem tady, abych tě zabila.“
„Věřím ti,“ řekl a pak se odmlčel. „Přišla jsi kvůli svému řádu. Pomstít své bratry.“
Pomstít své bratry? Až za okamžik pochopila, co má na mysli. Považuje ji za člena řádu, ale nikoli za člena řádu Jaguára. Myslí si, že patří k Orlům nebo k Vydrám, prostě k bývalé elitě Velké Mexiky, kterou se Vznešený mluvčí rozhodl vymazat z povrchu Pátého světa.
Zapomněla, že tohle není obyčejný chlapec, ale novic jejího vlastního řádu, který se jednoho dne stane stejným členem jakým je ona sama a jakým jsou i Tecipiani a Xochitl. Slyšel a viděl dost, aby pochopil, že přišla, protože z celého srdce nenávidí jeho řád, ale zatím si nedal dohromady všechna fakta a neví, kým Onalli ve skutečnosti je. „Jsem tady kvůli přítelkyni,“ řekla Onalli. „Ona… potřebuje mou pomoc.“
„Pomoc,“ zopakoval po ní. Hlas se mu zklidnil a zněl téměř zamyšleně. „Pomoc, kvůli které sem musíš vniknout potají a ozbrojená nožem?“
Měla mnohem víc než nože. Měla veškeré vybavení, které si s sebou bere člen řádu, když vyráží na misi: paralyzéry, injekce naplněné nany pro zvýšení odolnosti i bolesti. Ale zatím je nepoužila. Sama by nedokázala říct proč. Tecipiani proměnila řád v něco temného, s čím je třeba skoncovat, a ona by pro to byla ochotna udělat cokoli. A přece…
Pořád to je její řád. „Je uvězněná v celách,“ řekla nakonec. „Dostala se do problémů,“ pokývl chlapec. „Určitě by ji neuvěznili, kdyby k tomu neměli dobrý důvod.“
Nechť je mu Temný milostiv. Je tak nevinný, tak důvěřivý a přesvědčený o správnosti všeho, co řád udělá. Stejně jako ona sama a Xochitl, než se jim otevřely oči. Měla chuť jím pořádně zatřást. „Nemám čas se s tebou dohadovat. Necháš mě jít?“ Chlapec mlčel. Ve světle hvězd cítila jeho váhání. A protože sama patřila k členům řádu Jaguára, věděla, že zavolá stráže. Nebude důvěřovat cizince, která se ho pokusila zabít.
Nemá na vybranou.
Byla tak rychlá, že neměl šanci zareagovat. Celou svou váhu přesunula směrem k němu, složila ho na zem a zároveň mu rukou zacpala ústa. Při jejich dopadu se ozvalo křupnutí připomínající lámání kostí. Okamžik si myslela, že ho zabila, ale mýlila se. Nevěřícně na ni zíral a dokonce se ji snažil kousnout. Volnou rukou zajela do koženého obleku a vytáhla injekci.
Když mu zapíchla jehlu do těla, zalapal po dechu, oči se mu protočily v sloup a v kalném světle bylo vidět jenom strašidelně sinalé bělmo. Až teď, když si konečně zvykla na tmu, si ho mohla prohlédnout pořádně. Pleť měl hladkou a tmavou, a když se těla zmocnil inhibitor teonanácatlu, ruce původně sevřené v pěst se uvolnily.
Mohla jen doufat, že mu nedala příliš vysokou dávku, byl šlachovitější a štíhlejší než většina dospělých a metabolismus měl stále spíše dětský.
Když byla na odchodu z nádvoří, probíhaly jeho tělem záškuby. Šlo o jasný příznak halucinací, které se objevují jako vedlejší účinek podané drogy. Bude-li mít štěstí, vzbudí se s bolavou hlavou a s nejasným dojmem, že věci nejsou tak úplně v pořádku, ale noční můry, které droga vyvolá, si pamatovat nebude.
Napadlo ji, že by měla požádat bohy o slitování, jenomže v jejích stopách kráčel jenom Temný a Xolotl, průvodce na cestě smrti.
„Promiň,“ zašeptala, i když věděla, že ji nemůže slyšet a že ji po zbytek života bude nenávidět a bát se jí.
„Ale nemohu věřit ve spravedlnost tohoto řádu. Prostě nemohu.“
* * *
Před devíti lety
Xochitl stojí u stánku a před sebou pochybovačně drží plášť z kvesalového peří.
„Trochu moc křiklavé, nemyslíte?“
„Ani trochu,“ odpovídá Onalli.
„Pokud chceš vypadat jako papoušek, je to skvělé,“ potřásá pobaveně hlavou Tecipiani. „Tohle se hodí leda tak pro šikmooké turisty.“
A opravdu – u stánku je mnohem víc Asiatů než čistokrevných Mexiků. Ale Onalli má polovinu krve mexické a polovinu asijské a mohla by se klidně vydávat za Asiatku. „Ale no tak,“ říká Onalli, „je dokonalý. Jen si představ všechny ty kluky, jak stojí ve frontě, aby dostali pusu. Nejspíš budeš muset začít prodávat vstupenky.“
Xochitl udělá směrem k Onalli výpad, jako by vytahovala zpod tuniky nůž. Ale Onalli uskočí a nechává Xochitl zaútočit do prázdna.
„Co je to s tebou? To ti orli oklovali svaly?“ směje se Onalli, která ráda komentuje i to, co je každému zjevné.
Xochitl se znovu zadívá na plášť. Je zářivý a okázalý, ale ne tím správným způsobem. „Ne,“ prohlásí nakonec, „Tecipiani má pravdu. Nestojí za ty peníze.“ A Pallimu by nestál ani za pohled; Palli je velmi vyspělý a na takovéto obyčejné triky se nenechá nachytat.
Tecipiani, která se nikdy nechlubí svými vítězstvími, jenom kývne. „Kousek dál je jiný Stánek. Možná by měli něco tam…“
Z okraje tržiště se ozve výkřik. Podle zvuku nejde o nikoho, koho by právě okrádali; je to křik šílence.
Co se to, u Pátého světa, děje?
Xochitl vrátí plášť a narovná se. U pasu cítí uklidňující tíhu obsidiánových nožů. Onalli už své nože vytáhla a Tecipiani už dokonce vykročila za zvukem. Ruce má prázdné.
Před nimi, ve vchodu na tržiště, stojí ukotvené vznášedlo s dveřmi dokořán. Za ním se pomalu a ztěžka zastavují další. Mezi stánky natěsnanými na sebe není pro patnáct vznášedel dost místa.
Obličeje vystupujících lidí tvoří pestrou paletu všech barev od Evropanů po Asiaty. Je mezi nimi vidět i pár Mexiků. Na zádech mají všichni připevněné ozdobné rámy ve starodávném stylu a nad hlavami se jim jako vějíře hrdě rozpínají obrazy králíků a kojotů, vyvedené z ptačího peří.
Je to přežívající pozůstatek jiné doby – podivně známý a zároveň odpudivý.
„Tradicionalisté,“ poznamenala Xochitl nahlas.
Což znamená…
Otáčí se a pohledem hledá, jestli na tržišti zahlédne prchající mužskou postavu – nedobrovolnou oběť a jediného člověka, který má v tuto chvíli důvod dát se na útěk.
Ale místo toho vidí Tecipiani, která rozhodným krokem směřuje do postranní uličky tržiště, jako by hledala nějaký určitý Stánek.
Tradicionalisté se řídí povely modře oblečeného kněze, který je rozděluje do pátracích čet.
„Idioti,“ uleví si polohlasem Onalli, která odjakživa věří spíš na pokání než na lidské oběti a tradicionalisté jsou jí proti srsti. Xochitl není nijak zvlášť nábožensky založená a nemá na věc vyhraněný názor.
„Pojďme,“ pobízí k odchodu.
Tecipiani najdou u zadní stěny sekce vyhrazené pro zvířata. Před ní klečí na kolenou muž s ohnutými zády. Na sobě má zbytky složitého kostýmu, který ho předurčil k obětování. Chvěje se, obličej má zkřivený a z úst se mu hrnou slova, kterým Xochitl v hluku povykujících papoušků a opic ječících v kovových klecích nerozumí.
Ve chvíli, kdy přijdou blíž, udělá Tecipiani rukou gesto na znamení, že muž může jít. Ten vyskakuje a rozbíhá se hlouběji do tržiště.
„Pátrací četa jde naším směrem,“ upozorňuje ji Onalli.
Tecipiani chvíli mlčí a dívá se za mužem. Když se k nim otočí, vidí jí Xochitl v pohledu naději a soucit.
„Nechytí ho,“ zavrtí hlavou. „Je silný a rychlý. Dokáže jim utéct.“
Onalli má v pohledu náznak protestu, ale nakonec neřekne nic.
„Měly bychom se vrátit,“ prohlásí Tecipiani nakonec. Hlas už jí zase zní bezbarvě a pohled má bez výrazu.
Cestou zpátky potkají hlavní pátrací četu. Kněz na ně na okamžik upře horečnatý pohled, jako by odhadoval, jak jsou zdatné a jestli by byly dostatečnou náhradou za uprchlíka.
Tecipiani se mu jakoby mimoděk postaví do cesty. Na tváři jí pohrává sladký a výhružný úsměv, když vrtí hlavou – jednou, podruhé – a říká: „My nejsme snadná kořist.“
Kněz se na ni zadívá a teprve po dlouhé chvíli odtrhne oči. Zhodnotil je jako zbytečně velké sousto. Tecipiani má pravdu – nedostali by je nijak snadno.
Procházejí zadními uličkami za tržištěm a míří zpátky k budovám řádu, aby si odpočinuly ve stínu.
Je horko, ale Xochitl má přesto pocit, jako by slunce zašlo za mrak. Chvěje se, když říká: „Jsou to nemocní lidé.“
„Jenom šílení,“ opravuje ji Onalli. „Už na ně nemysli. Nestojí za to, abys na ně plýtvala myšlenkami.“
Ráda by ji poslechla, ale ví, že oči toho kněze ji budou pronásledovat ve snech ještě několik měsíců.
Nedá se mluvit o šílenství jako takovém. Ta zuřivá dychtivost prolévat nedobrovolnou poskvrněnou krev nedává smysl.
Tecipiani mlčí a promluví, až když jsou téměř u řádového komplexu: „Nejsou šílení. Víte to samy.“
„Jistě,“ přikývne Onalli.
Tecipiani má pohled upřený do dálky. „Není v tom žádná logika. Prolévání nedobrovolné krve je hřích. Ale Tonatiuh krev potřebuje, aby mohl dál zářit z oblohy, a Pramáti Země ji potřebuje, aby mohla nechat vyrůst kukuřici, bavlnu a nanostroje.“
„Ale ať se na to díváš z jakékoli stránky, pořád je to ohavný hřích,“ namítá Onalli. Zdá se, že má chuť o věci diskutovat.
Tecipiani opět chvíli mlčí. „Asi ano. Ale i tak je potřeba si uvědomit, že dělají věc, kterou považují za správnou.“
„Ovšem mýlí se,“ vyhrkne Xochitl s vehemencí, která ji samotnou překvapí.
„Možná ano, možná ne,“ krčí Tecipiani rameny. „Riskovala bys raději, že nastane konec světa?“ Zdvihne hlavu k nebi. „Že na nás z oblohy spadnou všechny hvězdy a s nimi i nestvůmí démoni, kteří nás roztrhají na kusy?“
Je ticho. Xochitl se snaží přijít na něco, na cokoli, čím by mohla Tecipiani odporovat, ale nedaří se jí to. Tecipiani je chytrá a lstivá. Vždycky byla taková.
„Pokud tomu všemu věříš,“ říká Onalli zamračeně, „proč jsi ho nechala utéct?“
Tecipiani zavrtí hlavou. V očích má stín, který v nich Xochitl viděla už na tržišti – pohled, v němž se mísí naděje se slitováním.
„Řekla jsem, že tomu rozumím. Ne že to schvaluji. Nikdy bych neudělala nic, čemu nevěřím celým srdcem. Nikdy.“
A to je právě problém, pomyslí si Xochitl. A vždycky to bude problém. Tecipiani dělá to, čemu skutečně věří, jenomže člověk si nikdy nemůže být úplně jistý, co to vlastně je.
* * *
Do cely se dostala podezřele snadno – stačilo poradit si se dvěma strážnými u vchodu, kteří sice měli patřit mezi trénované členy řádu, ale ve skutečnosti na tom byli s průpravou jen o málo lépe než novicové. Člověk by od nich čekal mnohem víc.
Prvnímu zaútočila na průdušnici, druhému nechala v rameni zabodnutou injekci. Padl k zemi dřív, než stačila otevřít dveře.
Obklopila ji tma a dusno. Na každém kroku se kolem ní zdvihal pach nemocniční márnice.
„Xochitl?“ zašeptla.
Žádná odpověď, ticho. U zadní stěny seděl opřený bezvládný balík. Když přišla blíž, získal kontury lidského těla.
O, Temný, prosím, ne! Prosím, ochraňuj ji, ochraňuj nás všechny…
Pouta a řetězy držely Xochitl v polovzpřímené poloze a nahoru, do přístroje, jehož zvuk připomínal tlukot lidského srdce, šplhaly jako hadi tenké trubičky.
Teonanácatl a peyotl, sérum pravdy a bozi vědí, co dalšího ještě…
Byl to instinkt, co ji nutilo udělat další krok, ta hrůzou naplněná a zároveň okoralá část jejího já, která nebyla ochotna zastavit se a stůj co stůj musela analyzovat situaci. Nahmatala kanylu a prsty přejela po kůži ztvrdlé v místě, kde se do ní zapichovaly injekce. Pod bříšky prstů cítila podlitiny na obličeji, zlomený nos. Víčka, která se otevřela, oči, které ji neviděly.
„Xochitl, Xochitl, Všechno je v pořádku. Jsem u tebe. Všechno bude zase dobré. Slibuji.“
Ale tělo bylo bezvládné a obličej měla Xochitl zkřivený v grimase hrůzy; nezbylo v něm nic z toho, co znala ze staré fotografie.
„No tak, no tak, prober se,“ šeptala, zatímco zápasila s pouty. Naostřené nehty se jí zachytávaly do uzlů a kožených řemenů.
Konečně se vlády nad myslí ujala chladná a neosobní část její osobnosti. Přinutila se nemyslet na to, co dělá, postupně přeřezala všechny řemeny, vytáhla kanyly, jemně uvolnila tělo a vzala ho do náruče.
Xochitl projela tělem křeč, jako by umírala. „Tecipiani,“ zašeptala. „Ne…“
„Není tady,“ ujistila ji Onalli a opatrně vstala s Xochitl v náručí. Držela ji něžně jako zraněné dítě.
Ať si tě Temný vezme, Tecipiani. Zapomnění je příliš malý trestpro lidi, jako jsi ty. Doufám, že se budeš smažit v křesťanském pekle s hříšníky, rouhači a zrádci. Doufám, že shoříš…
Už za sebou měla polovinu cesty ven z komplexu budov a přecházela poslední nádvoří před ubikacemi noviců, když si uvědomila, že není sama.
Příliš pozdě.
Oslepilo ji nemilosrdné světlo.
„Věděla jsem, že se vrátíš, Onalli,“ ozvalo se. „Věděla jsem to, přestože jsem se tě pořád snažila posílat pryč.“
Temný z ní udělal hlupáka. Bylo to příliš snadné. Od začátku až do konce to bylo moc snadné. Šlo jenom o jednu z Tecipianiných zvrácených her.
„Temný tě zatrať,“ plivla Onalli do oslňujícího světla. „Nic jiného si nezasloužíš! Nebo snad ano, Tecipiani?“
Ze své velitelky viděla jenom siluetu. Tecipiani podle hlasu stála pár kroků od ní, jenomže ona držela v náručí Xochitl, bezvládnou zátěž, kterou by nedokázala odhodit, ani aby zaútočila. Tecipiani mlčela. Pochopitelně. Zůstávala potichu a mluvila jenom, když se to hodilo jí samotné.
„Všechny jsi nás prodala,“ zašeptala Onalli. Těm zbabělým psům a jejich pánům. Prodala jsi nás obuškům a injekcím… „To pro tebe znamenala tak málo?“
„Stejně málo nebo stejně mnoho jako ostatní,“ odpověděla Tecipiani.
Onalliiny oči si pomalu zvykaly na světlo. Teď už Viděla, že Tecipiani drží něco v rukou. Snad nějakou novou zbraň nebo cosi, čím zavolá své pochopy?
Teprve po chvíli Onalli pochopila, jak se mýlila. Měla pocit, že jí mezi žebry projela ledová dýka. Stejně jako ona sama držela Tecipiani v náručí bezvládné tělo – chlapce, kterého Onalli zneškodnila na dvoře.
„Ty…“ zašeptala.
Tecipiani se pohnula a její obličej se pomalu přesunul do Onalliina zorného pole. Měla tvář asijské sochy, v očích nečitelný výraz, rty odrážející se od pokožky v tenké lince.
„Je to Ezpetlatl. Pochází z atempanského klanu. Dostali jsme ho do péče před patnácti lety.“
V Onalli se střetával stud se vztekem a pocitem prohry. „Je mi to jedno. Myslíš si, že tím odčiníš všechno, co máš na svědomí?“
„Snad ano. Snad ne.“ Tecipianin hlas se zachvěl téměř neznatelným, sotva postižitelným náznakem emoce. „A ty si myslíš, že jeho život vyváží záchranu Xochitl?“
Onalli se snažila zaostřit do tmy za světelným kruhem a zjistit, kolik dalších stráží, kolik Tecipianiných chladnokrevných nohsledů v ní číhá. Nedokázala by je všechny přemoci ohněm a krví, nebyla si ani jistá, jestli by dokázala zvítězit nad Tecipiani. Ale na střechách okolo celého dvora svítila světla a ona viděla jenom svou velitelku.
Takhle to Tecipiani nepochybně chtěla. Čubka.
„Hraješ o čas, že?“ zeptala se Onalli. „Nejde o mne. A nikdy o mne nešlo.“ Šlo o tebe, Tecipiani; o řád, o kněze a o Xochitl…
„Jistě,“ přisvědčila Tecipiani chmurně. „Konečně něco, na čem se dokážeme shodnout.“
„Proč tedy Xochitl?“ V břiše jí jako ledový had narůstala chladná jistota. „Chtěla jsi nás obě. Zeje to tak?“
„Ach, Onalli!“ V Tecipianině hlase zazněl smutek. „Myslela jsem si, že to chápeš. Nejde o tebe ani o Xochitl. Jde o řád.“ Jak může říct něco takového? „Ty jsi přece řád zničila!“ vyštěkla Onalli.
„Nikdy jsi nebyla schopná hledět do budoucnosti,“ odpověděla Tecipiani. „Ani když ses před dvěma lety vrátila.“
„Když jsi nás varovala před zradou? To ty jsi neviděla, že je Vznešený mluvčí šílený! Ty jsi…“
„Onalli!“ Tecipianin hlas projel vzduchem jako ostří nože. „Budovy řádu stále stojí.“
„Protože jsi řád prodala!“
„Protože jsem udělala kompromis,“ opravila ji Tecipiani. „Ty…“ Onalli se dusila slovy, která se pokoušela vyslovit: „Celý řád jsi otrávila; skrz naskrz jsi ho infikovala jedem a teď mi budeš vykládat něco o kompromisech?“
„Ano. Ani ty, ani Xochitl jste to bohužel nikdy nedokázaly pochopit.“
Tohle už bylo příliš. Onalli si bezděky posunula Xochitlino tělo na rameno, vytáhla z pochvy nůž a vyrazila Tecipiani po krku. Kdyby se nepohnula a nepustila z náruče ten takzvaně drahocenný život – byla by to poslední chyba, kterou kdy udělala…
Napůl čekala, že Tecipiani zdvihne tělo v náručí, aby jím odrazila ránu, a obětuje ho stejně, jako obětovala už tolik lidí. Ale velitelka se rychle jako had smýkla k zemi a položila si bezvládného chlapce k nohám. Onalliin nůž proletěl širokým obloukem do prázdna. První rána vyšla naprázdno. Než se Onalli znovu zkoncentrovala, stála už Tecipiani na nohou a v levé ruce držela dýku.
Onalli změnila pozici a zaútočila znovu. Tecipiani její rány odrážela. Znovu a znovu.
Obě patřily ke členům řádu Jaguára, a tak by žádná z nich neměla mít převahu. Tecipiani by na tom snad mohla být o něco hůř, protože už dlouho nezažila skutečný boj, ale Onalli zase překáželo Xochitlino tělo, které stále držela jednou rukou.
Ale přesto…
Přesto nebyly Tecipianiny pohyby tak rychlé, jak by měly. Že by další z jejích úskoků?
Důvody Onalli ani trochu nezajímaly. Našla skulinu v jednom Tecipianině příliš rozmáchlém pohybu, zaútočila a čepel se zabořila hluboko do paže nad zápěstím. Tecipiani odskočila, s levou paží bezvládně visící podél těla. Okamžitě si přehodila nůž do pravé. Jako řada leváků dokázala bojovat stejně dobře oběma rukama.
„Pořád jsi dobrá,“ zabručela nevrle.
Onalli se znovu rozhlédla osvětleným prostorem a zeptala se: „Ty s sebou nemáš nikoho dalšího, že? Je to jenom mezi tebou a mnou.“
Tecipiani krátce přikývla, ale slova, která zazněla v její odpovědi, neměla s Onalliinou otázkou nic společného: „Budovy řádu stále stojí.“ Zoufalý tón, který jí zněl v hlase, Onalli na pár okamžiků zastavil. „Členové řádu Orla byli upáleni zaživa. Vydry odvlečeny do stříbrných dolů, kde budou dýchat jedovatý prach, dokud nezemřou. Kojoti byli do jednoho pobiti, když bránili svůj řád proti říšským jednotkám.“
„Zemřeli se ctí,“ prohlásila Onalli.
„Čest je slovo, které nemá žádný význam,“ opáčila Tecipiani.
V hlase jí už zase zněla obvyklá vyrovnanost.
„V těchto budovách žije pět set členů řádu. Sto z nich jsou nevinné děti a novicové. Musela jsem myslet na budoucnost.“
Onalli sevřela ruce v pěst: „A Xochitl nebyla součástí té budoucnosti?“
Tecipiani se nepohnula. „Oběti byly nevyhnutelné. Kdo by jednal proti vlastním lidem? Jedině člověk oddaný Vznešenému mluvčímu.“
V Onalliině srdci a útrobách se znovu usadil chlad. „Jsi nemocná,“ pravila. „Taková cena za naše přežití je příliš vysoká…“
„Snad máš pravdu,“ pokrčila rameny Tecipiani. „Snad jsem udělala špatnou věc. Ale to se zjistí až za hodně dlouho, ne?“
Onalli se zarazila. Bylo zvláštní slyšet, že Tecipiani připouští, že by udělala chybu; že by pochybovala o svém rozhodnutí. Ale ani tak se na věcech nic neměnilo.
„A co teď?“ zeptala se Onalli. „Užila sis svou hru, Tecipiani? My dvě jsme pro tebe nikdy nebyly ničím jiným než příležitostí ke hře. Je to tak?“
Tecipiani se nehýbala. Konečně udělala zamítavé gesto. „Mohlo to dopadnout obojím způsobem: dva členové řádu byli zabiti nešťastnou náhodou při pokusu o útěk“ Mluvila, jako by už na ničem nezáleželo, hlas měla chladný, bez jediné stopy emoce. Působilo to děsivě. „Nebo – z tvého pohledu – mohl být pokus o útěk úspěšný.“
„Mohla bych tě zabít,“ řekla Onalli. Věděla, že je to pravda. Žádný levák nedokáže ovládat pravou ruku dokonale. Kdyby položila Xochitl na zem, stejně jako to udělala Tecipiani s chlapcem, mohla by využít všechny své síly.
„Jistě,“ přisvědčila Tecipiani. Bylo to konstatování faktu, nic víc. „Nebo bys mohla uprchnout.“
„K čertu s tebou,“ zavrčela Onalli. Chtěla říct něco jiného. Chtěla říct, že až bude Vznešený mluvčí konečně po smrti, ona a Xochitl se vrátí, aby řád svrhly. V tu chvíli si ale uvědomila, že jenom díky Tecipiani tady budou stále stát budovy, které by bylo možné strhnout.
Ale za tak vysokou cenu to nestálo. Nemohlo.
Opatrně si posunula Xochitlino tělo v náručí. Znovu ji držela jako zraněné dítě. „Nepřišla jsem, abych tě zabila,“ řekla nakonec. „Ale i tak doufám, Tecipiani, že shoříš. Že shoříš za všechno, co jsi udělala. Ať už to za tu cenu stálo nebo ne.“
Kráčela do oslepujícího světla na konci nádvoří – ke stěně, hřišti a k východu. Tecipiani se ji nepokusila zastavit. Stála bez hnutí vedle bezvládného chlapcova těla a dívala se někam do dálky.
Na předměstí Tenochtitlanu letěli letadlem, které řídil Atcoatl. Onalli nemohla celou cestu dostat ž mysli ani Tecipianinu odpověď, ani palčivé zoufalství, které jí bylo slyšet v hlase.
Jak víš, že už nehořím?
Vždycky to byla skvělá herečka. „Ať si tě Temný vezme,“ vybuchla nahlas. Nebyla si ale jistá, jestli tím pro Tecipiani žádá utrpení nebo milosrdenství.
* * *
Je znovu sama ve své kanceláři. Ruku vyhublou na kost natahuje pro sušené svrasklé plodnice teonanácatlu. Vše se pomalu rozpouští v barevných cákancích a přicházejí sny beze smyslu.
Ale i ve snech ví, co udělala. Bohové od ní odvrátili svou tvář. Každou noc se budí vzpomínkami na mučírnu a na důsledky toho, co sama nařídila. Na důsledky, které se přinutila jako správný válečník přijmout.
Je tady ovšem jistá věc-neví, jak dlouho to ještě dokáže vydržet.
Hoří. Hoří každý den svého života a přemýšlí, jestli to, co udělala, bylo správné a jestli cena, kterou zaplatila, nebyla příliš vysoká. Jestli dokázala zachovat řád nebo ho zničila a změnila k nepoznání.
Ne. Ne.
Za vzpomínku stojí jediná věc: Onalli a Xochitl uprchly a přežily. Půjdou na sever – do pouště nebo do nějaké příjemnější země a uchovají naživu vzpomínky na společné dny.
Sluneční bůh Tonatiuh bude znovu a znovu vycházet nad Velkou Mexikou a odpočítávat dny vlády Vznešeného mluvčího, dny, v nichž bude sílit strach a nespokojenost. Až dozraje čas, bude Mluvčí svržen. A až k tomu dojde, řád, který ona zachránila, bude žít dál v budoucím Novém věku, v čisté a nádherné době, v níž nebude místo pro lidi, jako je ona.
To je myšlenka, které se dokáže v mysli držet.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF v červenci roku 2010
Přeložila Blanka Petáková
