Koráby byly živoucími, dýchajícími bytostmi. Dac Kien to věděla, ještě než se dostala do inženýrského centra, dokonce ještě dřív, než poprvé uviděla roboty, jak na oběžné dráze montují dohromady jednotlivé díly.
V dávných dobách, za dynastie Le, pracovali její předkové na staré Zemi s nefritem. Nesnažili se vnutit zelenému kameni svou představu o tvaru násilím, ale trpělivě jej opracovávali tak dlouho, dokud nenašli jeho skutečnou podobu. S koráby to bylo stejné. Jednotlivé díly nebylo možné spojit silou. Musely samy splynout do harmonického celku a ten nakonec obydlela Mysl, která pronikla do každého místa a stala se součástí všech spojů a nýtů.
Lidé z východu, jak se říkalo Mexičanům, tomu nerozuměli. Mluvili o recyklaci a konstrukční efektivitě. Viděli jenom díly z předchozích lodí a mysleli si, že hlavním důvodem jejich použití je úspora peněz a času. Nechápali, proč je funkce Velkého mistra harmonie, kterou zastávala Dac Kien, tak důležitá. Její zásluhou bude hotový koráb jednolitým celkem, nikoli nesourodou skládankou tvořenou tisícem různých součástí. Dac Kien i všem dalším Nositelům mysli, kteří přijdou po ní, se dostalo té cti, že pomáhali korábům ožít; díky nim se kov, kabely a solární baterie měnily v bytost, která bude proplouvat prázdnotou mezi hvězdami.
Když se otevřely dveře, Dac Kien sotva vzhlédla. Lehké kroky napovídaly, že přišel některý z hlavních inženýrů – buď Miahua nebo Feng. Věděla, že by ji nerušili bez příčiny. Pohybem rukou se s povzdechem odpojila od systému a počkala, až jí z vědomí zmizí návrh korábu.
„Vaše excelence,“ ozval se tichý hlas Miahuy, hrdě vzpřímené Xuyanky s bledou kůží připomínající nažloutlý vosk. „Vrátila se dopravní loď. Na palubě je někdo, s kým byste se měla setkat.“
* * *
Dac Kien by nepřekvapila zdvořilostní návštěva bývalé spolužačky ani příjezd císařského cenzora z Dongjingu, který jí přichází oznámit, že je přeřazena na místo ještě vzdálenější od hlavního města. Nedivila by se, kdyby za ní přiletěla některá z příbuzných – matka, sestra nebo strýcova manželka, aby jí připomněly, jak nevhodný způsob života si vybrala.
Rozhodně nečekala nikoho cizího, natož neznámou ženu s tenkými bělavými rty, očima kulatýma jako měsíce a kůží hnědou tak, že mohla klidně pocházet z vietnamské krve.
Bezpochyby šlo o Mexičanku. Cizinku. Dac Kien zastavila proud myšlenek dříve, než se rozběhly zbytečně daleko. Žena na sobě neměla nic bavlněného ani žádná ozdobná péra. Byla oblečená do hedvábných šatů typických pro xuyanské ženy a od pokožky se jí odráželo pět svatebních darů. Všechny – počínaje náhrdelníkem a konče náramky – byly z čistého zlata a zářily na tmavé kůži jako hvězdy.
Dac Kien sklouzla pohledem po obrovském vydutém břichu, vystupovalo a vzdouvalo se kupředu v křivce, která groteskně deformovala ženskou siluetu. „Zdravím tě, mladší sestro. Jsem Dac Kien a na této stanici pracuji na pozici Velkého mistra harmonie.“ Mluvila formálním tónem, který považovala za vhodný pro hovor s cizinkou.
„Starší sestro,“ odpověděla Mexičanka. Oči hluboko zasazené v obličeji s poněkud těžkými rysy měla podlité krví. „Jsem,“ tvář se jí zkřivila a jedna ruka se mimoděk dotkla břicha, jako by tu přečnívající věc chtěla vytrhnout, „jsem Zoquitl,“ zašeptala nakonec. Bezděky sklouzla k přízvuku, který prozrazoval příslušnost k cizímu jazyku. Oči se jí začaly obracet v sloup, když odříkávala v naučeném rytmu: „Jmenuji se Zoquitl. Jsem lůnem a místem klidu. Jsem útočištěm a místem růstu. Nosím pod srdcem Mysl.“
Dac Kien cítila, jak se jí svírá žaludek, jako by ho tiskla ledová pěst. „Přijela jsi brzy. Koráb…“
„Koráb musí být připraven,“ vskočil jí do řeči další hlas.
Překvapilo ji to. Do této chvíle soustředila veškerou pozornost na Mexičanku Zoquitl a na to, co znamená její příjezd. Přiměla se otočit pohled ke druhému pasažérovi. Byl to xuyanský muž ve věku mezi třiceti a čtyřiceti roky. Podle přízvuku nejspíš pocházel z anjiuské provincie na Páté planetě. Odznak koroptve připnutý na rouchu a zlatý knoflík napovídaly, že jde o nižšího úředníka sedmé kategorie, ale zároveň viděla přísný černobílý symbol monády zobrazující principy jin a jang.
„Ty jsi porodní mistr,“ řekla.
„Mám tu čest,“ uklonil se. Obličej měl hrubý, samou hranu a plochu. Světlo, které se od tváře odráželo, zdůrazňovalo některé rysy, především tenké rty a vysoko posazené lícní kosti. „Promiň mi mou strohost, vznešená, ale času není nazbyt.“
„Tomu nerozumím…“ Dac Kien se znovu otočila k ženě, která se na ni dívala skelným pohledem plným bolesti. „Přišla brzo,“ řekla bezvýrazně a v tu chvíli neměla na mysli jenom Zoquitlin předčasný příjezd.
Porodní mistr přisvědčil.
„Kolik času nám zbývá?“
„Nejdéle týden. Do té doby musí být koráb hotov,“ zamračil se.
Dac Kien ucítila v ústech hořkost žluči. Koráb měl ke konečné podobě velmi daleko. Stejně jako u nefritové sochy se ani u něj nesměla dopustit chyb a omylů. Ona a její tým připravovali koráb speciálně pro Mysl, která vzejde ze Zoquitlina lůna. Nejprve dostali od císařských alchymistů údaje o jemné rovnováze šťáv a energií, optických prvků a masa a kostí, které tvoří bytost v Zoquitlině těle. Loď bude reagovat jenom na ni. Pouze Mysl zrozená ze Zoquitl dokáže ovládnout srdeční komoru a uvést koráb do rychlosti, v níž bude moci uskutečnit rychlé cesty mezi hvězdami.
„Nemohu…,“ začala Dac Kien, ale porodní mistr zavrtěl hlavou. Nepotřebovala slyšet jeho odpověď. Věděla, co řekne.
Musí to dokázat. Tolik toužila, aby získala tenhle post, když skončila jako druhá u státních zkoušek. Tohle je přesně to, co vždycky chtěla dělat. Nestála o místo u městského nebo okresního soudu, nechtěla se stát vysoce postavenou palácovou úřednicí ani dvořankou u slovutného Dvora kaligrafického štětce, jak jí to podle práva přináleželo. Jestli teď selže, bude se zpovídat před císařským soudem.
Další šanci už nedostane.
* * *
„Týden?“ zavrtěla Hanh hlavou. „Za co tě mají? Za předáka v mexické továrně?“
„Ale Hanh,“ vzdychla si Dac Kien. Měla za sebou dlouhý den a domů se vrátila, aby si odpočinula. Uvědomovala si, že podobnou reakci mohla od Hanh čekat. Jako básnířka, která neustále hledá pravá slova a přesné formulace, Hanh dokonale chápala, jak komplikovanou záležitostí je navrhování lodí. Méně dokonale ale přijímala jakýkoli spěch a hledání rychlých řešení.
„Musím to dokázat,“ pokrčila rameny Dac Kien.
Hanh se ušklíbla: „Protože na tebe tlačí? Sama víš, jaký bude výsledek.“ Pokynula rukou k nízkému mahagonovému stolku uprostřed místnosti. Maketa korábu visela uvnitř průhledné krychle, která se pomalu otáčela. Podoba vznikající lodi se mísila s obrazem všech slavných korábů, kterými se Dac Kien nechala inspirovat – od Červeného kapra po Zlatou horu a Sněhobílý květ. Jejich trapy tlumeně zářily ve tmě a pozvolna měnily tvar, aby na sebe nakonec vzaly podobu vesmírného korábu, který se vznášel v prostoru u inženýrského centra. „Je na ní ještě spousta práce, sestřičko. Nemůžeš do ní nasázet díly jako buchty na plech a myslet si, že si zachováš svou skvělou pověst.“
„Mohla by zemřít,“ namítla Dac Kien po chvíli mlčení. „Mohla by zemřít při porodu. To by bylo zlé. Ale ještě horší by bylo, kdyby k něčemu takovému došlo zbytečně.“
„Mluvíš o tom děvčeti? Je to přece qui, cizinka.“
Hanh tím chtěla říct, že na Zoquitl nezáleží. „My jsme bývaly také takové,“ zavrtěla Dac Kien nesouhlasně hlavou. „Máš krátkou paměť.“
Hanh otevřela ústa a pak je zase zavřela. Mohla říct, že ony nebyly tak docela qui, protože Cína, rodná země Xuyů, ovládala kdysi po několik staletí Dai Viet. Jenže jako hrdá Vietnamka by rozhodně nemluvila o tak zahanbujících podrobnostech. „Takže největší starosti ti dělá ta dívka?“ zeptala se nakonec.
„Dělá, co považuje za správné,“ odpověděla Dac Kien.
„Ale za peníze!“ V Hanhině hlase zazněl nádech opovržení. Dívky, které byly ochotné porodit Mysl, byly většinou mladé, zoufalé a ochotné riskovat všechna nebezpečí, která s sebou neslo těhotenství, výměnou za sňatek s váženým úředníkem. Dělaly to, aby postoupily na společenském žebříčku, získaly rodinu, která je přijme do svého kruhu, a porodily děti s dobrým původem.
Hanh i Dac Kien se už před dlouhou dobou vydaly opačnou cestou. Stejně jako všechny Xuyanky, které se rozhodly žít v partnerském vztahu se ženou, nebude mít ani jedna z nich děti, a tedy nikoho, kdo by za ně zapálil kadidlo na oltáři předků; nikoho, kdo by po jejich smrti prozpěvoval jejich jména a vzdával jim čest. Během života budou pro ostatní druhořadými občankami, které neplní své povinnosti vůči předkům, a po smrti budou zavrženy a zapomenuty, jako by ani nežily.
„Je to těžké,“ pokrčila rameny Dac Kien. „Je to Mexičanka. Tam, odkud pochází, se na tyhle věci dívají jinak.“
„Z toho, co říkáš, se mi zdá, že to dělá z ryze xuyanských důvodů.“
Kvůli slávě a kvůli dětem, tedy kvůli všemu, čím Hanh pohrdala a o čem mluvila jako o okovech a o nepřekonatelné ženské potřebě rodit generaci za generací děti.
Dac Kien si skousla ret. Přála by si mít Hanhinu neochvějnou jistotu. „Stejně nemám na vybranou.“
Hanh chvíli mlčela. Pak se zvedla, přešla k Dac Kien a sklonila se nad ní. Vlasy jí padaly na Dac Kienina ramena, když jí jemně přejížděla rukama po zátylku. „Jsi to ty, kdo mi říká, že máme vždycky možnost výběru, sestřičko.“
Dac Kien potřásla hlavou. Opravdu to řekla, když už se cítila k smrti unavená neustálými poznámkami své rodiny, že by se měla vdát a mít děti. Ležely tehdy po milování bok po boku ve tmě a ona viděla budoucnost, která ji čeká – život bez dětí plný neustálých konfrontací se starými předsudky.
V tom jí Hanh nerozuměla, i když se snažila. Hanh chtěla být vždycky vzdělaná a učená, vždycky věděla, že až dospěje, bude milovat jinou ženu. Vždycky dostala, co chtěla, a byla přesvědčená, že stačí, aby si člověk něco hodně přál, a ono se to stane.
O děti nikdy nestála a stát nebude.
„Není to totéž,“ řekla Dac Kien konečně a opatrně se poddávala laskání. Jde o něco úplně jiného, to musí být jasné i Hanh. „Já jsem se rozhodla, že přijedu sem na stanici. Zvolila jsem si tohle povolání. Musíme nést důsledky svých rozhodnutí.“
Stisk rukou na Dac Kieniných ramenou zesílil: „Teď mluvíš o sobě. Vidím, že se trápíš výčitkami a přemýšlíš, jestli by ses ještě mohla vrátit k úctyhodnému životu. Ale vybrala sis mě, tenhle život a tyhle důsledky. Obě jsme si vybraly.“
„Hanh…“ Takhle to není, chtěla říct. Milovala Hanh opravdově a celým srdcem. Ale zároveň si připadala jako kámen vržený do tmy, jako loď bez kormidelníka, která se zmítá na vlnách. Cítila se ztracená bez rodiny, bez manžela, který by schválil její počínání, a bez uklidňujícího vědomí, že má dítě, které ji přežije.
„Už bys měla dospět, sestřičko,“ řekla Hanh drsně a otočila se k obrazům krajin, které visely na stěně. „Nejsi ničí hračka ani otrok. O tvé rodině to platí dvojnásob.“
Dac Kienina rodina měla všechno, a přesto se jí zřekla. Slova jako obvykle nedokázala Dac Kien utěšit, a když šly spát, ležel mezi nimi stín staré hádky jako ostří meče.
* * *
Nazítří se Dac Kien skláněla nad návrhem a společně s Fengem a Miahuou se snažila najít nové možnosti, jak koráb upravit a pozměnit. Jednotlivé komponenty byly hotové a jejich montáž zabere maximálně pár dnů. Ale všem třem bylo jasné, že výsledek skutečným korábem rozhodně nebude. Dac Kien věděla, že by – nepočítá-li čas, který zaberou testy – potřebovali alespoň měsíc, aby roboti drobnými a jemnými úkony vyladili celý systém tak, aby byl v souladu s Myslí, která ho bude obývat.
Sledovaná Hanhiným zamračeným pohledem si Dac Kien přenesla průhlednou krychli z domova do pracovny. Teď kolem ní všichni tři stáli a navrhovali, co by se dalo zlepšit. Práce je pohltila natolik, že šálky s připraveným čajem zůstaly nedotčené.
Fengův vrásčitý obličej se usilovným přemýšlením poskládal do hlubokých varhánků. Prstem poklepával na stěnu krychle: „Tvar téhle chodby bychom mohli upravit. Dřevo by pak procházelo celým korábem a…“
Miahua zavrtěla hlavou. Zastávala pozici Mistra větru a vody. Nejlépe ze všech dokázala posoudit působení jednotlivých elementů a Dac Kien se na ni obracela, když měla pochybnosti o správnosti svých návrhů. Feng pracoval jako Zásobovací komisař a měl na starosti údržbu a bezpečnost systémů. V mnoha ohledech představoval Miahuin protipól: ona se soustředila na zdánlivě drobné změny, kdežto on na velké; a tam, kde Feng přistupoval k věcem pragmaticky, se Miahua pohybovala na hranici mystiky.
„Energie vody a dřeva by pak stagnovala tady, v řídicí místnosti.“ Miahua stiskla rty a namířila prst na štíhlou záď korábu. „Tvar téhle části bychom měli změnit,“ Feng se hlasitě nadechl: „To není jen tak. Můj tým by musel předělat veškeré elektroinstalace…“
Dac Kien, napůl ponořená do vlastních myšlenek, poslouchala, jak se dohadují, a občas se na něco zeptala, aby konverzace neutichla. V mysli měla tvar lodi a cítila, jak její dech prochází stěnami skleněné krychle i vrstvami vláken a kovu, které ji oddělovaly od vnějšího světa. Vnímala i tvar nenarozené Mysli, pocity a vjemy, které ji tvoří, rozvržení zásuvek a kabelů, svalů a celého těla a pomalu, nenásilně nechávala vše splynout, až se zdálo, že se Mysl i koráb spojily do jednoho celku.
Když vzhlédla, zjistila, že Feng i Miahua mlčí a čekají, až promluví.
„Uděláme to takhle. Tuhle sekci odstraníme úplně a zbytek korábu posuneme.“ Během řeči sáhla do skleněné matrice, opatrně vyjmula rušivou část, změnila směr a tvar chodeb, délku kabelů a na zakřivené stěny vypálila nové kaligrafické znaky.
„Myslím, že to ne…,“ začal Feng, ale pak se zarazil. „Jaký na to máš názor ty, Miahuo?“
Miahua si pozorně prohlížela nový návrh. „Musím si to promyslet. Vaše Excelence, dovolte mi, abych si o tom promluvila se svými podřízenými.“
Dac Kien pokynula rukou na souhlas. „Ale nezapomeň, že nemáme moc času.“
Feng i Miahua si vzali po kopii nového návrhu a zasunuli je do dlouhých rukávů. Dac Kien osaměla a znovu se zadívala na koráb. Byl nesouměrný, tak nějak přikrčený a vůbec neodpovídal její původní představě ani duchu její práce. Působil dojmem nedokonalé napodobeniny; připomínal květ s otrhanými okvětními lístky; báseň, jejíž verše ještě nevykrystalizovaly, jsou plné slibných náznaků, ale nedokážou postihnout básníkovu myšlenku.
„Není to tak, že bychom měli vždycky na vybranou,“ zašeptala. Pomodlila by se k předkům, kdyby si myslela, že jí stále naslouchají. Možná naslouchají. Možná překonali pocit hanby, že žena z jejich krve neporodí děti. Možná takovou potupu přebila hrdost, že se dostala na tak vysokou pozici. Možná to tak ale není. Matka a babička jí nikdy neodpustily, tak proč by jejímu rozhodnutí měli porozumět ti, kdo žili a zemřeli dávno před nimi?
„Starší sestro?“
Zoquitl stála u dveří a nejistě se kolébala. Z Dac Kienina obličeje musela vyčíst mnohem víc, než by si Dac Kien přála. Dac Kien se zhluboka nadechla, uvolnila všechny svaly v obličeji a přinutila je, aby se složily do neproniknutelné masky, jak to vyžadoval protokol. „Mladší sestro,“ odpověděla, „je pro mne čest, že jsi mě poctila svou návštěvou.“
Zoquitl zavrtěla hlavou a pomalu, opatrně, aby neztratila rovnováhu, posouvala nohu před nohu a vešla do místnosti. „Chtěla jsem vidět koráb.“
Porodní mistr nebyl nikde v dohledu a Dac Kien doufala, že si je jistý svými odhady a že k porodu nedojde teď a tady, v její pracovně, kde není po ruce žádná pomoc. Posunula svou židli a pokynula Zoquitl, aby se posadila: „Podívej, tady je.“
Zoquitl si sedala opatrně a nejistě, jako by se při neopatrném pohybu mohla roztříštit na kusy. Za ní viselo jedno z Dac Kieniných oblíbených pláten – něžná krajina s vodopády a okrovými útesy ze Třetí planety. Všechno dýchalo mírem a ve vodě se odráželo vzdálené světlo hvězd.
Když jí Dac Kien ukazovala návrh, Zoquitl se ani nepohnula a jediné, co v jejím obličeji jevilo známky života, byly oči.
Když Dac Kien domluvila, zavrtala jí Zoquitl spalující pohled přímo do očí. Byl to jasný přestupek proti protokolu. „Jsi stejná jako ostatní. Nesouhlasíš,“ pronesla.
Dac Kien chvíli trvalo, než si uvědomila význam slov, ale obsah nechápala. „Nevím, o čem mluvíš.“
Zoquitl stiskla rty. „Tam, odkud přicházím, se považuje za čest nosit pod srdcem Mysl pro slávu Mexického dominia.“
„Ale teď jsi tady,“ namítla Dac Kien. V Xuye, mezi Xuyany, kde se porod Mysli považuje za oběť – nezbytnou a dobře zaplacenou, ale zároveň pošetilou a hloupou. Protože kdo by chtěl podstoupit těhotenství, aniž by přivedl na svět lidské dítě? Jenom zoufalá nebo hamižná žena.
„Ty jsi tady také.“ V Zoquitlině hlase znělo něco jako obvinění.
Proběhl mučivý okamžik, kdy se Dac Kien zdálo, že Zoquitl mluví o její životní volbě. Ale jak by mohla vědět o Hanh a postojích její vlastní rodiny? Teprve za chvilku pochopila, že Zoquitl má na mysli její přítomnost ve vesmírné stanici. „Líbí se mi být ve vesmíru,“ řekla nakonec a nelhala. „Líbí se mi být tady téměř o samotě, daleko od všech ostatních.“
Ano, líbilo se jí tady. Nemusela se potýkat s papírováním, s ustavičným pomalým přílivem nenapravitelných delikventů, ani s udržováním Nebeského pořádku na nějaké odlehlé planetě. Její práce pro ni byla synonymem pro učenost a vzdělání: přijímala vše, co přinesla minulost, a dávala tomu nový tvar a vznešenost. Každá část zdůrazňovala význam ostatních částí a stávala se ustavičnou připomínkou toho, že historie je dovedla až sem a povede je dál a dál.
Zoquitl promluvila až po chvíli s pohledem odvráceným od korábu: „Pro cizince je Xuya drsné místo. Nejde o jazyk, ten není tak těžký, ale když nemáš peníze ani žádného mecenáše…“ Rychle, sykavě se nadechla. „Dělám, co je potřeba.“ Bezděčně zdvihla ruku k břichu a pohladila ho. „Dám mu život. Jak to, že si toho nevážíte?“
Dám mu život… Pro Mysl bezděčně použila životné zájmeno.
Dac Kien se zachvěla. „On…,“ zarazila se a hledala slova. „On nemá otce. Matku snad ano, ale z tebe samotné toho v něm moc není. Nebude se počítat mezi tvé potomky. Nebude pálit kadidlo na tvém oltáři, nebude zpívat tvé jméno mezi hvězdami.“
„Ale nezemře.“ Zoquitlin hlas byl tichý, ale pevný. „Nezemře celá staletí.“
Koráby vyrobené Mexickým dominiem žily dlouho, ale jejich Mysli opakovanými cestami vesmírem postupně zešílely.
V jednom měla ale Zoquitl pravdu. Správně ukotvená Mysl se správně navrženým korábem tady bude ještě dlouho po tom, co Dac Kien a Zoquitl zemřou.
On… Ne, není to on. Je to jenom stroj, složitá myslící bytost z masa, kovu a nebesa vědí, z čeho dalšího. Narodí se sice jako dítě, ale přesto…
„Myslím, že jestli tady někdo něčemu nerozumí, jsem to já.“ Zoquitl se pomalu zdvihla. Dac Kien slyšela její těžký dech, cítila kyselý pot a viděla kapky, které stékají po pokožce.
„Děkuji ti, starší sestro.“
Pak odešla, ale její slova v místnosti zůstala.
* * *
Dac Kien se vrhla do práce se stejným úsilím, s jakým se připravovala na státní zkoušky. Hanh ji po příchodu domů ostentativně ignorovala a chovala se k ní s chladnou zdvořilostí. Opět pracovala na své kaligrafii – střídala znaky xuyanského písma s písmeny vietnamské abecedy, aby tak vytvořila dílo, které bude zároveň básní i obrazem. Často pracovala takhle o samotě. Společnost přijímala Dac Kien pro její talent, ale to u Hanh neplatilo. Nebyla vítána na večírcích, kde se scházely rodiny ostatních inženýrů, a tak raději zůstávala doma, než aby snášela špatně skrývané úšklebky a útrpné pohledy ostatních.
Její mlčení teď naplňovalo ovzduší olověnou tíhou. Dac Kien se ho zprvu pokoušela prolomit bezstarostným štěbetáním, ale Hanh jenom zdvihla uslzené oči od svitku a řekla: „Víš, co děláš, sestřičko, tak se s tím pro jednou smiř.“
A tak mlčely. Dac Kien to nakonec vyhovovalo víc, než si myslela. Mohla se plně soustředit na práci, nikdo ji nevyrušoval a nerozptyloval.
Miahuin tým a Fengovi lidé znovu pokládali sítě a přeskupovali jednotlivé části korábu. Trap za oknem se měnil a tvaroval do podoby makety ve skleněné krychli na Dac Kienině stole. Hodinu za hodinou ukládali roboti díly na správná místa a spojovali je dohromady.
V okamžiku, kdy byl upevňován poslední díl, se objevila Miahua a porodní mistr. Oba vypadali velmi ustaraně.
Dac Kien se sevřelo srdce: „Neříkej, že už přišel její čas.“
„Odtekla jí voda,“ pravil porodní mistr bez jakýchkoli oficialit. Plivl na podlahu, aby zahnal zlé duchy, kteří se stahují kolem nastávající matky v hodině porodu. „Máte maximálně několik hodin.“
„Miahuo?“ oslovila Dac Kien Mistryni větru a vody, aniž se k ní otočila. Pohled měla upřený na koráb v prostoru za oknem, na obrovskou masu, v jejímž stínu vypadali jako trpaslíci.
Miahua mlčela. To signalizovalo, že se snaží seřadit problémy podle závažnosti, a nevěstilo to nic dobrého. „Trup bude dokončen do hodiny.“
„Ale?“ zeptala se Dac Kien.
„Ale uvnitř pořád vládne chaos. Energetické dráhy dřeva křižují dráhy kovu, jednotlivé prvky si navzájem stojí v cestě, energie vázne a stagnuje. Gchi neproudí.“
Čchi je dechem vesmíru, dechem draka, který leží v srdci každé planety a každé hvězdy. Jako Mistryně větru a vody měla Miahua za úkol upozorňovat Dac Kien na problematická místa a Dac Kieninou povinností, jako Velké mistryně harmonie, bylo uvádět věci do pořádku. Miahua posuzovala okamžitý stav a jenom Dac Kien směla poslat roboty, aby provedli potřebné změny. „Jistě,“ kývla Dac Kien. „Připravte pro ni dopravní loď. Ať čeká venku u odletové rampy.“
„Vaše Excelence,“ začal porodní mistr, ale Dac Kien ho přerušila.
„Už jsem ti to slíbila dřív: koráb bude připravený.“
Miahua odcházela plná obav. Dac Kien si vzpomněla na Hanh, která se o samotě tvrdohlavě sklání nad svou básní, v obličeji má výraz stejně tvrdý jako porodní mistr a tvář, která je obvykle oblá a mírná, má staženou do masky vzteku a odmítání. Znovu by Dac Kien zopakovala, že věci se nedají uspěchat a že se vždycky dá najít nějaké jiné řešení. Přesně takhle by to řekla. Nepochopila, že za všechno je nutné zaplatit. A pokud nezaplatí člověk sám, zaplatí za něj jiní.
Koráb bude připravený a Dac Kien zaplatí plnou cenu.
* * *
Dac Kien osaměla a připojila se k systému. Plán korábu překryl všechno kolem ní. Vyladila kontrast tak, aby viděla jenom koráb, a dala se do práce.
Miahua měla pravdu – uvnitř skutečně vládl chaos. Doufali, že budou mít ještě pár dnů, aby dali vše do pořádku, zaoblili a zjemnili úhly chodeb, rozmístili lampy na stěnách tak, aby nikde nezůstaly tmavé kouty ani místa plná oslepujícího světla. Do centrální místnosti ve tvaru pentagramu uprostřed lodi, kde bude přebývat Mysl, vstupovaly všechny čtyři energie. Tam ale náhle končily a ostré linie těsně před vchodem naznačovaly, kde roboti spěšně upevnili jeden díl lodi k druhému.
Říkalo se tomu smrtící dech a bylo to všude.
Předkové moji, pomozte mi.
Živoucí, dýchající bytost, skutečná podstata objevená v nefritu. Dac Kien se ponořila do transu, její vědomí se rozpínalo, pohlcovalo roboty pohybující se okolo korábu, posílalo jednoho po druhém do točitých chodeb a průchodů uvnitř kovového trupu, kde pozvolna splývali se stěnami a pomalu, trpělivě se snažili přesvědčit kov, aby zaujal správný tvar; rozplétali chomáče kabelů, natahovali je a směrovali proud z menších do větších. Koráb v její představě se chvěl, ohýbal a kroutil, ona se vznášela vně, sledovala roboty, kteří se hemžili jako mravenci, a směrovala příkazy do jednotlivých sekcí, aby upravila jejich vnitřní strukturu i rovnovážný tok energií.
Přepnula se do přepravní lodi, kde ležela Zoquitl na zádech s obličejem zkřiveným bolestí. Porodní mistr otočil zamračený obličej vzhůru, jako by cítil Dac Kieninu přítomnost a chtěl říct: Pospěš si. Už není čas. Pospěš si!
Pokračovala v práci. Měnila stěny v zrcadla, zdobila průchody květinovými ornamenty, zjemňovala ostré úhly a linie, které nedokázala zakrýt. Vytvořila fontánu (samozřejmě šlo o světelnou projekci, protože skutečná voda by na palubě být nesměla) a nechala prostor naplnit zurčením vody. Rozpletla zacuchaný smotek čtyř energií uvnitř hlavní řídicí místnosti, takzvané srdeční komory, a sloučila je nejprve do tří linií a pak do jedné. Potom dovnitř přivedla další energie a pomalu je splétala, až vznikl komplikovaný uzel, z něhož proudilo do místnosti všech pět energií – energie vody, dřeva, ohně, země a kovu. Tady, v srdci korábu, bude jejich úkolem stabilizovat svou cirkulací Mysl, až sem vstoupí.
Znovu se přepnula do přepravní lodě a sledovala Zoquitlin ztrápený obličej a napětí na tváři jejího společníka.
Pospěš si!
Koráb sice ještě nebyl hotový, ale život nečeká. Dac Kien vypnula obrazovku, ale nikoli spojení s roboty. Dala jim čas, aby dokončili poslední úkony.
„Teď,“ zašeptala do komunikátoru.
Přepravní loď zamířila ke kotvišti. Dac Kien ztlumila obraz a nechala místnost, aby na sebe vzala svou obvyklou podobu. Ve skleněné krychli se vznášel koráb, který měl být dokonalý a měl připomínat Červeného kapra, Želvu plující vlnami. Drakův sen o dvojčatech. Měl být připomínkou historie Xuyi od Exodu až po Perlové války; pádu dynastie Shan i událostí ještě starších – Le Loiova meče, k němuž se váže založení vietnamské dynastie; draka letícího s roztaženými křídly nad Hanojí, někdejším hlavním pozemským městem, i obličej vietnamské princezny Huyen Tran, kterou prodali do ciziny výměnou za dvě provincie.
Roboti se jeden po druhém vypínali, korábem povíval mírný vánek a přinášel vůni mořské vody a kadidla.
Mohlo to být mistrovské dílo. Dokonalé, kdyby měla dost času. Hanh měla pravdu. Mohla to dokázat. Mohla stvořit koráb, na který by se vzpomínalo ještě po staletích a který by sloužil jako inspirace pro stovky dalších Velkých mistrů.
Kdyby…
Netušila, jak dlouho sedí bez pohnutí a dívá se na maketu. Ze zamyšlení ji vytrhl zmučený výkřik. Polekaně vyladila obrazovku do obvyklého jasu a přepnula se do porodní místnosti.
Světla byla ztlumená, místnost se ztrácela ve stínech. Všechno jako by pokrýval opar truchlivé předzvěsti. Miska s čajem, kterou Zoquitl dostala na začátku porodu, se zakutálela do rohu a na podlaze zůstalo pár kapek.
Zoquid ležela na křesle s vysokým opěradlem, po jehož stranách stály hologramy bohyň, které mají za úkol dohlížet na porod: Princezny nebeské modři á purpurových červánků a Bódhisattvy milosrdenství. Zoquitl měla obličej znetvořený bolestí tak, že v šeru připomínal spíše tvář démona.
„Zatlač,“ nařizoval porodní mistr s rukama na chvějícím se vzdutém břichu.
Krev stékající po stehnech rodičky třísnila kovové plochy a odrážela se na nich, takže se celý prostor topil v odstínech červené. Ale v očích jí svítila hrdost starého válečného národa, který se nikdy před nikým nesklonil. Jednou se jí stejným způsobem narodí dítě z masa a kostí.
Dac Kien si vzpomněla na Hanh, na bezesné noci a stín, který se táhne jejich životy a všechno křiví.
„Zatlač!“ opakoval porodní mistr a proud krve zesílil. Zatlač! Zatlač! Dokořán otevřené Zoquitliny oči se upírají přímo na Dac Kien. Ta dobře ví, že rytmus bolesti, která přichází ve vlnách, je neměnným zákonem, poutem, které je svazuje pevněji než předivo mezi milenci. Jejich srdce a mysl spojuje to, co leží v Zoquitlině břiše co se ukrývá pod kůží – ženská pokrevní příbuznost, která se nikdy nezmění a nezmizí. Rukou sjela k vlastnímu plochému břichu, a co nejvíc zatlačila. Uměla procítit Zoquitlinu bolest – ve své mysli dokázala spolu s návrhem korábu zachytit každou její nitku, každý záchvěv. A věděla, že Zoquitl – stejně jako ona sama – je stvořená, aby takovou bolest unesla.
Zatlač!
Konečně se ozval srdceryvný výkřik a Zoquitl vytlačila Mysl ven z těla. Ta sklouzla na podlahu – rudá, třpytící se hmota tvořená masem a elektronikou, svaly a kovovými implantáty, cévami, svorkami a kabely.
Ležela na zemi nehybná a bezvládná a Dac Kien chvíli trvalo, než pochopila, že se nikdy nepohne.
* * *
Dac Kien se nemohla vzpamatovat ze šoku, který jí způsobil porod, a návštěvu Zoquitl odkládala řadu dní. Kdykoli zavřela oči, viděla krev a beztvarou hmotu, která vyklouzla ze Zoquitlina těla a pleskla o podlahu jako mrtvá ryba. Vracela se jí vzpomínka na šedou hmotu a na světla v porodní místnosti pableskující na kovových spojích. Vše bylo mrtvé a nehnuté.
Jméno samozřejmě nedostala ani Mysl, ani koráb – obě zemřely příliš brzy, než aby si nějaké zasloužily.
Zatlač! Zatlač a všechno bude v pořádku. Zatlač!
Hanh se snažila, co jí síly stačily: předváděla Dac Kien své básně s dokonale vyvedenými kaligrafickými znaky, mluvila o budoucnosti a dalším Dac Kienině postu, vášnivě se s Dac Kien milovala, jako by se nic nestalo a jako by Dac Kien mohla jen tak zapomenout na velikost té ztráty. Nestačilo to.
Stejně jako nestačila loď.
Nakonec ji výčitky svědomí trápily natolik, že nasedla do přepravní lodi a vydala se ke korábu.
Zoquitl našla, jak sedí v porodní místnosti opřená o zeď a v rukou protkaných žilami drží misku s ostře vonícím čajem. Její postavu rámovaly hologramy obou bohyň s bíle nalíčenými přísnými obličeji, které neodpouští. Porodní mistr tam byl také, ale dal se přemluvit, aby je nechal o samotě. Před svým odchodem řekl Dac Kien naprosto jasně, že je zodpovědná za všechno, co se Zoquitl přihodilo.
„Starší sestro,“ usmála se Zoquitl hořce, „byl to dobrý boj.“
„Ano.“ Byl to boj, který Zoquitl mohla vyhrát, kdyby dostala lepší zbraně.
„Netvař se tak smutně,“ pravila Zoquitl.
„Selhala jsem,“ odpověděla Dac Kien prostě. Věděla, že Zoquitl má budoucnost zajištěnou i teď – dobře se provdá a bude mít děti, které ji budou uctívat. Teď už ale také věděla, že tohle nebyl jediný důvod, proč se rozhodla nosit v těle Mysl.
Zoquitliny rty se zkřivily v pokusu o úsměv: „Pomoz mi.“
„Cože?“ vyhrkla Dac Kien, ale to už se Zoquitl pokoušela vstát. Třásla se, chvěla a pohybovala stejně opatrně, jako když byla těhotná. „Ale porodní mistr.“
„Obskakuje mě jako stará bába,“ ušklíbla se Zoquitl. V tu chvíli měl její hlas ostrost a břitkost břitvy. „Pojď, projdeme se.“
Byla menší, než si Dac Kien původně myslela – rameny sotva dosahovala k jejímu podpaží. Zavěsila se do Dac Kien a těžce se o ni opřela. Jak procházely lodí, zdálo se, že její váha narůstá.
V osvětlených prostorech zněl zvuk zurčící vody a na chodbách bylo cítit povědomé proudění čchi, které vířilo v líných kruzích a vdechovalo všemu život. Byly tady stíny, které se sotva daly zahlédnout v zrcadlech, i prvky, které připomínaly, že se Dac Kien nechala inspirovat jinými koráby: viděly něžné křivky Zlaté hory, kaligrafické znaky vyřezané do dveří pocházející z Tygra skákajícího přes potok; jemné zakřivení postupně se zvětšujících dveří Baoyuina červeného vějíře. Šlo zkrátka o nápady a odštěpky posbírané z jiných návrhů a složené do… do téhle věci, která kolem Dac Kien rozvinula všechny své krásy počínaje rozvržením elektroniky a konče dekoracemi. Až se jí z toho zatočila hlava a obraz před očima, které se snažily všechno zachytit, se rozostřil.
V srdeční komoře se Dac Kien zastavila a zůstala stát bez pohnutí. Kolem nich proudilo pět energií v nekonečném koloběhu zániku a obrody. Střed místnosti byl panensky netknutý a všude se vznášel zvláštní smutek jako nad prázdnou kolébkou. A přesto.
„Je to nádherné,“ zašeptala Zoquitl se sevřeným hrdlem.
Nádherné jako báseň recitovaná při opileckých hrách; nádherné jako poupě pokryté zmrzlou jinovatkou – krásné a křehké jako právě narozené dítě, které zápasí o první nádech.
Jak tak spolu stály v samotném srdci korábu a Zoquitlino slabé tělo se opíralo o její, vzpomněla si Dac Kien znovu na Hanh, na stíny a temnotu a na životní volby.
Je to nádherné.
Za pár dní z korábu nezbude nic. Bude zničen, rozebrán, recyklován a zapomenut. Nikomu nebude stát za vzpomínku. Dac Kien se nedokázala přimět, aby to řekla nahlas.
Místo toho zašeptala do ticha: „Stálo to za to.“ Dobře věděla, že tím zdaleka nemluví jenom o korábu.
Všechno to stálo za to – to, co prožívá teď i co se stane v budoucnosti. A ona se nebude ohlížet a nebude litovat.
Poprvé vydáno v časopise Interzone v září roku 2010
Přeložila Blanka Petáková
