Rmoutím se při vzpomínce na hvězdy naše předky a naše bohy kteří jako droboučké ranky po vpichu jehly leží rozptýleni podél řeky nebes řekni mi tedy je správné, že trávím své dny jako host zde, v těchto temných bezútěšných dvoranách?
Toto je první báseň, kterou máme od Xu Anshi, první vzpomínka, kterou s námi sdílela a kterou nám předala k uchování. Jsou to také první verše, které složila ve vznešené mhengštině, jež bývala a je druhořadým jazykem vzniklým smísením řeči cizinců na San-Tay a jazyka Mhengů, Anshina vlastního národa.
Složila ji ve vězení na Shattered Pine, když seděla v temnotě své cely, naslouchala nezřetelnému vrnění červů, kteří se plazili po stěnách, pronikali do kovů a mísili se s nimi i do křížících se drátů, viseli jí přisátí na kůži a monitorovali každičký její pohyb, hlasy jejího srdce, ozvy myšlenek v mozku a pot na těle.
Anshi bývala obstojnou básnířkou v san-tayštině, jazyce, který používala vyšší třída a pánové červů, a ovládala ji s graciézní nenuceností. Ale prostředky medicíny z ní tuto znalost vypálily a nechaly jí v mysli díru podivného tvaru, která bolela jako čerstvá rána. Když se pokusila promluvit, nevycházela jí z úst žádná slova ani v san-tayštině, ani ve vznešené mhengštině, jenom skřeky, které připomínaly nářek umírajícího ptáka. Červi, kteří dřív spěchali, aby splnili její příkazy, teď plnily jen vůli San-Tayců.
Na Shattered Pine se nedala zahlédnout ani hvězdička, všude panovala tma, nikde žádná okna, jenom kalné žluté světlo, které brzy vysálo barvu z kůže vězňům všech ras. Jednou za týden směli vězni za doprovodu těžce ozbrojených san-tayských strážců vyjít na palubu vězeňské vesmírné stanice. Na očích a obličejích měli přisáté červy, kteří je nutili upírat pohled do tmy na nezvlněný horizont černé díry, v níž ve spirále mizelo všechno světlo a kde se vše rozpadalo a mizelo v bezvýznamnosti. Kolem stanice plula těla vězňů, kteří se pokusili o útěk, byli chyceni, navlečeni do skafandrů a vyhozeni ven. Teď pomalu směřovali k místu, kde čas a prostor ztrácejí význam. Pokud měli štěstí, byli už po smrti.
Tu a tam sebou někdo trhl, když ho červi probrali k plnému vědomí, občas se ozvaly tlumené steny a výkřiky těch, jejichž mysl pukla. Shattered Pine ohnula a zlomila každého. A vězni, kteří byli propuštěni, se vraceli zpět na stanici Felicity pokoření a ponížení a noc co noc se budili s pláčem a děsivými vzpomínkami na temnou díru.
Anshi, která byla vzdělaná a zastávala pozici nižší úřednice, udělala tu chybu, že začala mluvit proti San-Taycům. Teď seděla nehnuté, pohled upřený na černou díru, zírala do jejího nitra a uvědomovala si hlubokou pravdu: že ona sama je naprosto bezvýznamná a je velmi snadněji zlomit a rozdrtit. To nakonec věděla od samého začátku. Ale čím jsou všichni lidé ve srovnání s nekonečným vesmírem?
Právě na palubě vězeňské stanice se Anshi setkala se Zhiying, malou drobnou ženou, která pokaždé sedávala vedle ní.
Nemohla se na Zhiying podívat, ale cítila její přítomnost i sílu a nenávist, která ze Zhiying vyzařovala a stávala se jí oporou tam, kde ostatní lidé selhávali.
Den za dnem si sedávaly po boku a Anshi skládala ve své mysli básně. Pomalu a ztěžka je formulovala ve vznešené mhengštině, neboť san-tayština jí byla zapovězena a ona, stejně jako mnoho příslušníků vyšší třídy Mhengů, obyčejnou mhengštinu neovládala. Den za dnem, s červy, kteří jí viseli na kůži jako přezrálé ovoce, cítila vedle sebe Zhiyinginu přítomnost, která žhnula jako oheň. Verše v Anshiině mysli sílily víc a víc, až začala – zprvu přerývaně – šeptat slova tak tiše, aby je neslyšeli strážní a aby je nedokázali rozlišit ani červi. Opakovala je znovu a znovu, jako mantru, kterou buddhista odříkává při modlení u korálků růžence. Tak to pokračovalo den za dnem. Slova pronikala hlouběji do Anshiiny mysli a ona si pomalu uvědomovala, že se červi na její kůži hýbají, že se chvějí, přestože se snaží pohyb potlačit, a také že Zhiyingini červi jsou jiní než ti její, vyrobení z pevnějších materiálů odolných vůči žáru Zhiyingina hněvu. Slyšela rychlé horečné ozvy červích myšlenkových procesů, které měly svůj vlastní rytmus jako potajmu recitované verše, a vnímala intenzivní mihotání, které červy spojovalo se san-tayskými strážemi a udržovalo zavedené pořádky.
V kalném světle na Shattered Pine rezonovala neslyšná Anshiina slova pronášená ve vznešené mhengštině s její myslí, stejně jako když byla na svobodě. Nečekala, že se něco stane, ale stalo se: červi na její pokožce se jeden po druhém přestávali hýbat, otáčeli se za zvukem jejího hlasu a čekali na příkazy.
* * *
Když se Xu Wen chystala k odletu z Felicity, byla přesvědčená, že jí ze strany ostrahy san-tayského kosmodromu na Prime čekají nepříjemné průtahy a že nejspíš bude stačit letmý pohled na její doklady, aby se kolem ní začali hemžit červi a vyrazili jí nahoru po těle zkontrolovat každou píď kůže a každou tělní dutinu. Matka jí často připomínala, že San-Tayci nikdy nezapomněli na válku, kterou proti nim Felicity rozpoutala, a navždy v nich zůstalo ponížení ze ztráty vesmírných kolonií. Předpokládala, že bude muset přinejmenším absolvovat osobní pohovor s ředitelem kosmodromu, a vůbec by se nedivila, kdyby ji na hranicích vrátili s ostudou zpátky na Felicity.
Ale nic z toho se nestalo.
Bezpečnostní procedury proběhly hladce, červi u ní provedli jenom běžnou osobní prohlídku a strážní jí pokynuli, aby pokračovala dál. I taxík sehnala snadno. Situace na San-Tay Prime se musela hodně změnit, protože san-tayský taxikář jí zastavil, aniž věnoval sebemenší pozornost její barvě kůže.
„Na dovolené?“ zeptal se v galaxštině, když vklouzla do vznášedla a zabořila se do sedadla, které se hned přizpůsobilo tvaru jejího tělu. Po rukou jí okamžitě začali lézt červi s reklamami na okolní hotely a restaurace. Pro člověka z Felicity, kde žádní červi nejsou, to byl zvláštní a zneklidňující zážitek.
„Dá se to tak říct,“ odpověděla Wen s pokrčením ramen, které mělo naznačit bezstarostnost. „Kdysi jsem tady žila.“
To bylo ale velmi dávno, když byla maličká, ještě před tím, než došlo k té hrozné roztržce mezi matkou a babičkou a než se s matkou odstěhovala ze San-Tay na Felicity.
„Opravdu?“ podivil se řidič. Zkušeně kličkoval v hustém provozu a míjel jednu širokou ulici lemovanou stromořadím za druhou. „Podle řeči bych to do vás neřekl.“
Wen zavrtěla hlavou: „Narodila jsem se tady, ale nežila jsem tu dlouho.“
Řidič se usmál; „Vrátila jste se do staré vlasti, že? Ne že bych vám to měl za zlé.“
„Jistě,“ odpověděla Wen. Nebyla si jistá, co by mu měla říct. Že vlastně neví, jak se věci mají? Že tady nikdy pořádně nežila, když nepočítá těch pár prvních pár let života? Že má pár zmatených vzpomínek na jasně osvětlenou kuchyni a na červy, kteří jí pro zábavu tančí na koberci babiččina bytu? Nepřijela přece, aby se svěřovala cizím lidem. Přijela… popravdě řečeno, není si jistá, proč vlastně přijela. Matka tvrdila, že nikam jezdit nemusí. Jenomže matka babičce nikdy neodpustila, že odešla do exilu na San-Tay Prime.
Všechno probíhalo hladce až do chvíle, kdy dojeli do okrajové čtvrti, kde do vznášedla nalezla skupina velkých červů. Řidičovy oči se obrátily v sloup, když se vlákna jejich myšlenek prolnula s jeho. Chvíli to trvalo, než se červi zase rozptýlili, a taxikář se otočil k Wen. „Je mi líto, madam, musím vás tady vysadit.“
„Cože?“ vyhrkla Wen a snažila se zakrýt strach.
„Všechna vznášedla mají v tuto chvíli zakázaný vstup do čtvrtí Mhengů. Koná se pohřeb nějaké jejich kmenové náčelnice a policie se bojí, že by mohlo dojít k nepokojům.“ Znovu pokrčil rameny. „Ale vy jste vlastně místní, ne? Najdete někoho, kdo vám pomůže.“
Nikdy tady nebyla a dávno tady nikoho nezná. Ale nutí se k úsměvu – matka přece říká, že je třeba chovat se vždycky mile – a položí ruku na jednoho z červů. Cítí teplo, když jeho prostřednictvím převádí peníze ze svého účtu na Felicity. Dotek červů na kůži cítí i potom, co ji taxikář vysadí na dlážděný chodník ulice, kterou nezná. Na Felicity jsou červi považováni za hanebnou degradaci, za nástroj, který umožňuje san-tayské vládě sledovat každé hnutí všech občanů. Proto se na letišti nedokázala přimět, aby si vzala pár těch, kteří jsou určeni k navigaci.
Vzhlédne k nápisům na ukazatelích – jsou v obou jazycích, v san-tayštině a v řeči, o níž předpokládá, že je to vznešená mhengština, jazyk exulantů. San-tayština je na Felicity zakázána, dá se najít jenom na několika málo oprýskaných značkách Vnějšího okruhu, které Národní obrozenecký výbor ještě nestihl vyměnit. Totéž platí i pro vznešenou mhengštinu: nevyučuje se a nemá ani žádnou jinou podporu. V paměti jí utkvělo jenom to, že vznešená mhengština je záhadná – slova sice vypadají, jako by pocházela z jazyka mheng, ale když se je pokusí poskládat dohromady, uniká jí jejich skutečný význam mezi prsty.
Cítí se ztracená už teď, když se noří hlouběji do ulic. Míjí pár obchodů; jsou zavřené a dveře mají zakryté bílou látkou; bílou na znamení smutku, bílou na znamení pohřbu.
Všechno se zdá tak… tak rozlehlé, tak otevřené a nechráněné. Ulice na Felicity nelemují stromořadí ani tam nejsou tak čisté chodníky. Na Felicity je prostor synonymem luxusu a každá ulička je přecpaná Stánky a obchody. Lidé jedí u stolků na ulicích, uzavírají obchody v průjezdech domů nebo v místnůstkách, jejichž plocha se stěží rovná poloviční šíři chodníku. Připadá si jako v jiném světě, ale přesto tu a tam zahlédne na směrovkách slovo, které poznává, a vydává se za ním v marné naději, že ji dovede k pohřební síni.
Prochází ulici za ulicí pod neznámými stromy, které se kolébají ve větru, naslouchá vzdálené hudbě, které se line z každých dveří a z každé lampy. Vzduch je teplý a lepkavě vlhký, úplně jiný než řízené klima na Felicity. Všude nad hlavou se jí převalují temné mraky a ona téměř doufá, že začne pršet, aby zažila skutečný déšť, ne jenom jeho simulaci, která spíš připomíná delší a vlhčí verzi sprchování ve veřejných lázních.
Po nějaké době se dostane na malou křižovatku, z níž se do čtyř stran rozbíhají ulice s neznámými jmény. Je v nějaké obytné čtvrti, ale jediné, co dokáže přečíst, jsou čísla na domech. Zastaví se a zadívá se na oblohu. Měla by si připustit, že je to celé k ničemu. Je ztracená, naprosto a úplně ztracená uprostřed neznáma a pohřeb nemůže nikdy stihnout.
Nejraději by se rozplakala, ale pláč je rozmar a ona nemá rozmarnost v povaze. Otočí se tedy čelem vzad a pokusí se jít původní cestou zpět, aby se dostala na některou z větších ulic. Tam by přece mohla zaklepat na nějaké dveře nebo najít někoho, kdo by jí pomohl.
Nedaří se jí najít ulice, kterými už prošla, ale nakonec narazí na skupinku starších mužů, kteří hrají hru Obklíčení a zaujatě sledují mihotavou holografickou desku, jako by na ní závisely jejich životy.
„Promiňte,“ osloví je v mhengštině.
Naráz, jako jeden muž, se k ní otočí s udivenými obličeji.
„Hledám síň Bílého koně. Pohřební síň.“
Muži na ni zírají a v netečných obličejích mají výrazy, z nichž Wen nedokáže nic vyčíst. Jsou ověšeni drobnými červíky, kteří jim visí jako černé obscénní ovoce na očích, na rukou, na zápěstích. Vypadají jako postavy ze san-tayských obrozeneckých filmů, jenom pokožku mají tmavší a oči štěrbinko vitější.
Nakonec k ní pokročí nejstarší z nich a promluví. Mluví směrem k červům, od kterých zaznívá lámaná mhengština. „Ty nejsi odsud.“
„Ne,“ odpovídá Wen také v mhengštině. „Jsem z Felicity.“
Po obličejích jim přeletí zvláštní výraz – směsice touhy, nenávisti a ještě něčeho dalšího, co Wen neumí pojmenovat. Jeden z nich na ni namíří prst a brebentí něco ve vznešené mhengštině. Wen rozumí jedinému slovu.
Xu Anshi.
„Ty jsi Anshiina dcera,“ říká muž. Červi jeho hlas reprodukují s kovovou ozvěnou a v pomalém rytmu, který se v ničem nepodobá svižné vznešené mhengštině.
Wen zavrtí hlavou. Jiný muž se zasměje a řekne něco dalšího ve vznešené mhengštině.
Bezpochyby něco v tom smyslu, že na dceru je příliš mladá a že Anshiina dcera už dnes musí být ve středním věku, nikoli ve Wenině. „Dcera dcery,“ říká nejstarší muž s pobaveným úsměvem. „Neboj se, dovedeme tě do pohřební síně, aby ses mohla rozloučit s babičkou.“
Jde vedle ní spolu s dalším mužem, s tím, který se smál. Ani jeden nemluví. Wen si říká, že mlčí nejspíš proto, že je pro ně příliš obtížné vést nezávaznou konverzaci v neznámém jazyce. Procházejí uličkami, které se postupně zužují, jdou pod vlajkami s vyobrazením phuonga, starého symbolu Felicity z doby, než Vznešená vůdkyně vytvořila novou standartu, na níž Felicity září mezi hvězdami, jak to považovala za vhodné pro nový status, jež Felicity získala.
Všechno jí připadá zvláštní, jakoby pokřivené a mimo obvyklé kontury: slova nejsou přesně taková, jaká by měla být, symboly jsou jenom vzdáleně povědomé a z řeči se stala strašidelná směsice slov, kterou stěží poznává.
Všechno je špatně, říká si Wen se zachvěním. Ale na druhou stranu, co by mohlo být špatného na tom, že kráčí vedle babiččiných lidí?
* * *
Červy, kteří mě volali k poslušnosti, jsem smyla
Deset tisíc let zlého jedu
Tisíc žhnoucích květů jsem probudila,
tisíc fénixů, již pohupují se v moři krve jak pěnivé vrcholky
vln
Pláč milionů zabitých stoupá z temnoty.
Tuto báseň a vzpomínky na ni jsme dostali k uchování večer před svátkem Hladových duchů, tedy v době, kdy Xu Anshi ještě žila na Felicity. Seděla v místnosti osvětlené chvějivými světly, myslela na svého manžela Lao, který zemřel v průběhu povstání, a přemítala, co z povstaleckých aktivit vlastně mělo nějakou cenu.
Báseň pochází z doby, kdy byla Anshi starší a moudřejší. Společně se Zhiying uprchly ze Shattered Pine, tři roky se skrývaly na různých místech a sestavovaly promluvy, které se přenášely do všech domácností a ohlašovaly konec san-tayské nadvlády nad Felicity.
Té noci, která vstoupila do historie jako Druhé prstencové povstání, stála Anshi v jednom z vnitřních prstenců stanice Felicity, kolem sebe své červy, kteří se nabourali do sítě. Polovina jí visela na nohou a přiváděla jí do krve modifikátory, druhá polovina se napojila na ostatní mhengské pány červů a přenášela krvavé scény z elegantních san-tayských čtvrtí ve vnitřních prstencích, kde zdivočelý mhengský dav zaútočil laserem na Nejvyšší soud a Vesmírný úřad a drancoval, co se drancovat dalo.
„Tenhle dům,“ ukázala Zhiying na vysoké dveře s ozdobným nápisem, který na první pohled připomínal tradiční mhengské požehnání. Když se ale člověk zahleděl na písmena pozorněji, zjistil, že plní jenom estetickou funkci a neznamenají vůbec nic.
Anshi dala svým červům podprahový příkaz, aby vnikli do domu. Jakmile zacílili pozornost na dveře a dům, okamžitě se přerušilo spojení se čtvrtěmi, v nichž řádili vzbouřenci. Anshiini červi zanalyzovali svými senzory domácí červy na stěnách, větrací systém, kabeláž pode dveřmi a vytvořili několik hypotéz o možné struktuře bezpečnostního systému. Nakonec jejich roj dospěl k určitému závěru a rozhodnutí.
Nahrnuli se ke dveřím, kde se je domácí červi pokusili zastavit, ale Anshiin roj se rozdělil do dvou proudů, které domácí obešly a prohnaly se kolem nich k nejdůležitějšímu místu v domě, k centrálnímu řídícímu panelu, v němž se ukrýval červí komunikační systém. Anshi na okamžik zahlédla načerveno natřené stěny a blikající hologramy. Když byl úkol splněn, vyhrnuli se zpět a vrhli se na zmatené domácí červy u dveří.
Všechno zčernalo a mhengská písmena na dveřích pomalu bledla.
„Je to celé tvoje,“ pokynula Anshi k Zhiying. Ztěžka se pokoušela zůstat stát – červi jí zasypávali mysl bezpočtem návrhů, jak postupovat dál. Dolehla na ni únava a vyčerpání a jenom stěží je dokázala ignorovat. Za svého života už viděla dost pánů červů, kteří skončili s mozky nenávratně poškozenými nadměrným množstvím podnětů. Tomu by se měla vyhnout. Ale oni ji potřebují; je nejschopnějším pánem červů, kterého mají, jejich stratég. Potřebují ji především teď, když je San-Tay pořád ještě slabý a vzpamatovává se z poslední meziplanetární války. Oddechne si později, až budou San-Tayci poraženi a Mhengové osvobozeni. Pak bude mít čas na odpočinek. Spoustu času.
Bao a Nhu bušily do dveří tavícími noži. Kov povoloval pod každým úderem, až se dveře se zaúpěním vzdaly. Dav za Anshi zaburácel, vrhl se dovnitř a tlačil Anshi před sebou. Svět se scvrkl a začal rotovat ve zmatené skrumáži detailů – vytrhané ovládací panely, dekorace strhávané z polic, bledí lidé srážení k zemi a tlučení pádícím davem, vířící chaos, jako by démoni vyrazili z podsvětí.
Cestou do nitra domu se dav rozptýlil a Anshi se ocitla uprostřed rozšiřujícího se kruhu postav v někdejším pokoji pro hosty. Bao vedle ní bušila do pohovky, zatímco ostatní strhli velký panel s obrazem zapadajícího slunce a zvláštními pokroucenými stromy. Nejspíš šlo o nějakou san-tayskou planetu, kterou Anshi nedokázala zařadit; možná to byl dokonce samotný Prime. Anshi těžce dýchala a snažila se uprostřed všeho toho pustošení zklidnit. Kolem ní vířil prach a peří. Na druhé straně místnosti viděla červa, který se zoufale snažil čelit devastaci a pokoušel se opravit díry v panelu. Nhu, obličej pokřivený nehezkým širokým úšklebkem, ho jediným kopancem srazila k zemi.
„Podívej se na to!“ vykřikla Bao a zdvihla ruku. Držela v ní náhrdelník se zrcadélky, který házel mihotavá prasátka a pro potěchu své majitelky odrážel myriády obrazů.
Nhu se drsně zasmála: „Už ho nebudou potřebovat.“ Natáhla k náhrdelníku ruku, ale Bao hodila šperk na zem a rozdrtila ho nožem.
Anshi se ani nepohnula. Vnímala vše jako v polospánku: obrazovku, postel, polštáře, které se snažily vytvarovat do pohodlných a příjemných tvarů, přestože je cizí ruce trhaly na kusy; šperky rozházené po zemi; vyhledávající obraz lesa, který nahradil pohled na obyčejnou zeď se zející dírou. Každý symbol san-tayských výsad byl stržen, zahozen a zničen, aby se nikdy nemohl vrátit zpět. Její červi přenášeli obdobné obrazy ze všech koutů stanice. I kdyby se San-Tayci v budoucnu chtěli pomstít, měli navždy vědět, na jak křehkých základech stojí jejich moc, jak snadno se utiskovaní Mhengové mohou stát příčinou jejich pádu a jak vysokou cenu by museli zaplatit, kdyby si chtěli udržet Felicity.
Dobrá.
Anshi procházela domem a hledala san-tayské červy. Ty, které dokázala přeprogramovat, přidala ke svému vlastnímu roji. Ostatní zničila se stejnou nemilosrdností, s jakou stráže na Shattered Pine likvidovaly vězně.
Anshi, Anshi.
Něco jí tvrdošíjně blikalo v koutku očí – její roj se ji snažil na něco upozornit. Byla to kuchyně, kde Zhiying dohlížela na popravy. Obraz zdeformovaný červím přenosem se skládal kousek po kousku: san-tayský guvernér žebrající o život; jeho manželka umírající tiše a s nenávistí v očích. Děti neměli a Anshi tomu byla ráda. Měla jinou povahu než Zhiying a nebyla si jistá, jestli by tu vinu unesla.
Vinu? Děti umíraly na celé stanici. Muži i ženy byli zabíjeni, ne sice její vlastní rukou, ale rukama jejích stoupenců. Potlačila hořké zasmání. Nebylo na výběr – děti mohly buď zemřít, nebo vyrůst a ošklivit si podřadnou rasu Mhengů. Mohly dospět, aby si z řad Mhengů vybíraly otroky a služebníky a aby do Shattered Pine posílaly rebely, k nimž patřila i Anshi, kde by je zlomili pouhým hnutím ruky. Nebylo na vybranou.
Pojď, šeptali jí červi v mysli. Netušila, oč jim jde.
Když vkročila do kuchyně, byla Zhiying plně soustředěná na velitele bezpečnostních složek. Sotva pokývla Anshi na po zdrav a otočila se zpátky k muži, který stál před namířenými zbraněmi.
Nepožádala ho o poslední slova, ale prokázala mu tu čest, že ho zbavila života biotlumičem, nikoli puškami, kterými předtím její lidé zastřelili rodinu. Tělo implodovalo, zhroutilo se do sebe a muž padl na zem neporušený, nedotčený. Mohl vstoupit do světa předků s celým tělem.
„Bojoval dobře,“ prohlásila Zhiying krátce. „Jak to vypadá v domě?“
„Nezůstala tady jediná živá duše,“ řekla Anshi a projížděla přitom červí kanály. „A nezůstalo ani moc ostatního.“
„Dobrá,“ odpověděla Zhiying krátce a pokývla, aby její lidé přitáhli další oběť – mhengskou dívku oblečenou do šatů sezónní služky.
Tak o tohle červům šlo! Tohle chtěli, aby viděla na vlastní oči. Anshi se zadívala na vězně schoulené u stěny. Zbýval jeden San-Tayec, starší muž, který na ni upíral neuhýbavý pohled bez jediné známky strachu. Všichni ostatní byli Mhengové oblečení do san-tayských šatů. Kůži měli v blikajícím světle bledou a sinalou, posetou množstvím skvrn, které vypadaly jako od rýžové mouky z jednoho z roztržených pytlů na podlaze. Mhengové. Jejich vlastní lidé.
„Starší sestro,“ vydechla Anshi zděšeně.
Zhiyingin obličej ztmavl hněvem. „Nenech se ošálit. Už to nejsou Mhengové.“
„Proč? Protože se nechávali najímat na práci? Tohle je tvá představa o spravedlnosti? Neměli jinou možnost,“ odpověděla Anshi. Dívka u stěny neřekla nic, přejela očima od Zhiying ke zbrani a pak upřela pohled na tělo své mrtvé paní.
„Měli jinou možnost. My jsme ji také měly,“ odsekla Zhiying. Její pohled, temný a vášnivý, spočinul na okamžik na dívce. „Jestli je ušetříme, okamžitě přeběhnou k domobraně a zradí nás jenom proto, aby si našli lepší domácnost, ve které by mohli sloužit. Nebo snad ne?“ zeptala se.
Anshi si překvapeně uvědomila, že Zhiying mluví k dívce, která se jim ještě ani nepodívala do očí, jako by byli cizinci.
Dívka konečně zdvihla hlavu a promluvila ve vznešené mhengštině: „Byli na mne vždycky hodní a vy jste je pobili jako prasata.“ Zachvěla se. „Čeho tím dosáhnete? Na Felicity se schovat nemůžete. San-Tayci sem přijdou, pobijí vás a až to udělají, uvrhnou nás všechny navždy do temnoty. Už nebudeme dostávat lehké a příjemné práce, jako byla tahle. Budeme muset pracovat na skládkách, čistit kanály, odklízet červí výkaly a už nikdy neuvidíme světlo hvězd.“
„Vidíš tu ubohost?“ kývla Zhiying k dívce. Pak pohnula rukou a děvče se zhroutilo stejně jako muž před ní. Vojáci tělo odtáhli a přivedli starého san-tayského muže. Zhiying se otočila k Anshi. „Ty se zlobíš.“
„Ano,“ odpověděla Anshi. „Nestala jsem se součástí povstání, abychom zabíjeli vlastní lidi.“
Zhiying zkřivila rty v hořkém úsměvu. „Jsou to kolaboranti. Proč myslíš, že dokážou existovat režimy, jako je ten san-tayský? Jenom proto, že některé ze svých služebníků povýší nad jiné. Jenom proto, že zajistí naši spoluúčast na našem vlastním útlaku. To je to nejhorší, co nám dělají, malá sestřičko – to, že nás podněcují proti sobě.“
Ne. Ta myšlenka vyvstala v Anshiině mysli s jasností čepele zdvižené ke hvězdám. To není to nejhorší. Nejhorší je, že s nimi bojujeme. Musíme nad nimi zvítězit jejich vlastními metodami v jejich vlastní hře.
Dívala se, jak stařec umírá, a v jeho očích neviděla nic než odraz téhož hořkého poznání.
* * *
Hala Bílého koně je obrovská. Tak obrovská, že se Wen diví, že už zdaleka neviděla jejích více než sto pater. A když ji vznášedlo vynáší nahoru, pryč od davu směstnaného v přízemí, objevují se další a další poschodí. Nad oblačným příkrovem se pohybují další bílá vznášedla, proplétají se mezi sebou vpřed a vzad v rytmu tanečního kroku, který znají jenom ona sama.
Osaměla. Její průvodci ji opustili na stanici vznášedel, starší muž s širokým úsměvem a zamáváním, druhý muž se zachmuřeným obličejem a odvráceným pohledem. Jak stoupá výš a výš, vzduch řídne a teplota se přibližuje poměrům na Felicity. Wen se pokouší uvolnit, ale nedaří se jí to. Zpozdila se a ví, že ji pravděpodobně vůbec nevpustí dovnitř. Je tady cizinkou a matka má pravdu – bylo by jí lépe se Zhengyao na Felicity, kde by si užívala klidu a zábavy s létacími draky nebo by se vypravila na projížďku po Řece šťastného osudu.
U přistávací plošiny na ni čeká nějaká žena. Je malá, baculatá a vlasy jí v nefiltrovaném slunečním svitu září stříbrem. Obličej má strnulý a na něm výraz opatrné netečnosti. Na bílých šatech, které má na znamení smutku, není jediné označení příslušnosti k rodině zemřelé.
„Vítej,“ řekne a krátce pokývne na znamení, že vzala Weninu přítomnost na vědomí. „Jsem Ho Van Nhu.“
„Babiččina přítelkyně,“ odvětí Wen.
Na Nhuině obličeji se objeví zvláštní výraz. „Ty znáš mé jméno?“ Mluví výbornou galaxštinou a nepatrná stopa přízvuku je zjevná, jenom když vyslovuje své vlastní jméno.
Wen by mohla lhát. Mohla by říct, že matka o Nhu často mluvila, ale zjišťuje, že tady, v tom chladném řídkém vzduchu lhát nemůže, stejně jako člověk nelže v přítomnosti Vznešené vůdkyně. „Učili jsme se o tobě ve škole,“ odpoví s uzarděním.
Nhu si odfrkne: „Předpokládám, že nikoli v dobrém. Tak pojď, musíme tě připravit.“
Všude je spousta lidí, všichni v oblecích, které Wen zná z hodin historie. Jsou to podivné starodávné společenské úbory, které zdobí pestré límce podle san-tayské módy, pětidílné řízy, které používal mhengský nejvyšší soud ještě před příchodem San-Tayců.
Nhu si sebejistě razí cestu davem, až se dostanou do prázdné místnosti. Se zavřenýma očima stojí chvíli v jejím středu a pak začnou ze skulin vylézat červi, kteří za sebou vlečou zeleninu a těstové koule. Jsou černí a beztvaří, těla jim září jako čepele nožů, nohy se pohybují ve stejném rytmu jako u stonožek nebo pavouků. Wen napůl fascinovaně, napůl zděšeně sleduje, jak krájejí na malé kousky zeleninu, válejí těsto, plní ho zeleninou a dělají jakési knedlíky, které vhazují do malých pařáků, které přivlekli zase jiní červi. Další uklízejí kuchyňskou linku a prostorem se line vůně čaje připravovaného v rohu místnosti. „Já nechci…,“ začne Wen. Jak by mohla sníst jediné sousto, když ví, jak se jídlo připravovalo? Polkne a přinutí se ke zdvořilejší větě. „Měla bych být u ní.“
Nhu zavrtí hlavou. Na obličeji se jí třpytí kapky potu, ale jak se červi jeden po druhém vytrácejí, do tváře se jí vrací barva. Jenže Wen je pořád vidí, jak se ukrývají pod kuchyňskými skříňkami a dřezem stočení do klubíček jako švábi. „Teď se drží hlídka u mrtvé a na tu jsi přišla pozdě. Už je jedno, jestli se zdržíš o další čtvrthodinu. Byla bych špatná hostitelka, kdybych ti nenabídla něco k zakousnutí.“
Na stole uprostřed místnosti stojí dva šálky. Nhu do nich nalije čaj z konvice a jeden šálek posune k Wen. Ta chvíli váhá, ale nakonec si ho vezme a snaží se potlačit vlnu nevolnosti.
Konvici přinesli červi a čajové lístky také. Dotkli se tekutiny, jejíž aromatické páry teď vdechuje.
„Jsi podobná své matce zamlada,“ říká Nhu a upíjí čaj. „Jsi podobná i babičce.“ Je to věcné konstatování, ale Wen za ním cítí smutek, který se Nhu snaží nedávat najevo. „Ve škole jsi to musela mít těžké.“
Wen o její větě chvíli přemýšlí. „Myslím, že ne,“ říká nakonec. Zažila obvyklou šikanu, posmívali se jí kvůli neohrabanosti a venkovskému přízvuku. Ale nesetkala se s ničím, co by vysloveně souviselo s jejími předky. „Ve škole nikoho nezajímalo, kdo byla má babička.“ Stala se součástí historie, o které se dnes už téměř nic neví. Jenom generace Vznešené vůdkyně si pamatuje, jak se žilo pod nadvládou San-Tayců.
„Aha,“ řekne krátce Nhu.
Rozhostí se rozpačité ticho a Nhu se ho nijak nesnaží přerušit.
Kolem nich proplují malí červíci nesoucí tác s kouřícími knedlíky. Ta scéna připomíná stará videa, na nichž San-Tayci hostí doma své přátele. Tehdy to ale samozřejmě byli Mhengové, kdo v kuchyních obstarával vaření.
„Jsi z nich nesvá,“ řekne nakonec Nhu.
Wen se zamračí: „Já… my na Felicity červy nemáme.“
„Vím. Považujete je za pozůstatky po San-Taycích, za nevolnické technologie, které by měly být zapomenuty a zavrženy.“ Mluví zlehka a v hlase jí zní určitá ironie. Wen si uvědomuje, že doslova cituje část proslovu Vznešené vůdkyně. „Stejně jako vznešená mhengština. Řekni mi, Wen, co jste se v historii učili o Xu Anshi?“
Wen má chuť odpovědět, že nic, ale stejně jako před chvílí se nemůže přimět ke lži. „Že dokázala použít technologie San-Tayců proti nim, ale že se nakonec nechala zlákat jejich mocí a podlehla jí.“ Tohle jí říkají celý život. Je to jediná informace, která vyplnila matčino důsledné mlčení o babičce. Když se ale dívá na tuhle droboučkou stařenku, téměř se stydí. „Ze si ona a její následovníci mohli vybrat mezi exilem a smrtí.“
„A ty tomu věříš?“
„Nevím,“ odpovídá Wen popravdě a pak se opatrně zeptá: „Záleží na tom?“
Nhu pokrčí rameny a zavrtí hlavou. „Mingxi, tvá matka, se jednou Anshi zeptala, jestli věří v možnost usmíření s Felicity. Anshi jí odpověděla, že usmíření je jenom jiné slovo pro zapomnění. Byla to tvrdá žena. Ale ve válce ztratila mnoho. Stejně jako my všichni.“
„Nejsem má matka,“ říká Wen a Nhu potřese s prchavým úsměvem hlavou.
„Ne. Ty jsi tady.“
Jsem tady z povinnosti, myslí si Wen. Protože někdo přijet musel a matka by to neudělala. Protože někdo by měl na babičku vzpomínat, i když to bude Wen, která ji neznala a nezažila válku. Jak se asi vyjádří k babiččině smrti Vznešená vůdkyně na Felicity? Bude truchlit nad skonem osvoboditelky nebo bude nabádat své občany, aby zůstali pevní a odvrhli zlo San-Tayců, i když už uplynulo víc než šedesát let od chvíle, kdy cizinci z Felicity odešli?
Přemítá, co z minulosti stojí za to, aby se toho člověk držel.
* * *
Pohleď zlatavá nebesa jsou pokryta palčivými a hořkými slzami našich blízkých, kteří odešli Trosečníci vržení do temnoty se neprotiví žádným pravdám Oněmělí a nepřítomní nepranýřují žádné lži.
Tuto báseň nám Anshi svěřila té noci, kdy od ní odešla její dcera. Plakala, i když se to snažila skrývat, a mumlala si o nevděčných dětech a o jejich neschopnosti pochopit cokoli z toho, čím prošli jejich předkové. Ruce se jí třásly, když hleděla do svého šálku s čajem tak upřeně, jako kdysi zírala do černé díry a do proudů, které unášejí všechno do jejího černočerného nitra. Ale pak, stejně jako na Shattered Pine, se jí zjevila jediná věc – pochopení stejně křišťálové a nelítostné jako záblesk čepele či drápu.
Je to stará, velmi stará báseň, jejíž počáteční verše jsou shodné s posledními, které Anshi napsala na Felicity. A stejně jako ta první báseň charakterizovala její mládí uprchlé vězeňkyně a nejvýznamnější revolucionářské paní červů, tato v mnoha směrech definovala poslední desetiletí jejího života.
Vesmírné doky byly opuštěné. Nikoli proto, že na stanici začínal roční cyklus; nikoli proto, že v důsledku války drasticky klesl počet cest mezi hvězdami, ale proto, že cestu odřízli mhengští loajalisté. Upírali na Anshi neuhýbavé pohledy, zatímco dav za nimi mával transparenty a křikem se dožadoval Anshiiny krve.
„Není to fér,“ řekla Nhu, která nesla Anshiiny osobní věci. Anshiini červi a všichni její následovníci už seděli v bezpečí lodi. Anshi držela za ruku svou dcerku Mingxii, která vše sledovala doširoka otevřenýma očima, ale mlčela. Anshi věděla, že se později bude ptát, ale teď záleželo jenom na tom, jestli dokáží přežít.
„Jsi hrdinkou povstání. Je nespravedlivé, že musíš odjíždět jako nějaká kriminálnice.“
Anshi neodpověděla. Přehlížela dav, přemítala, jestli je mezi lidmi i Zhiynig, a pokud ano, jestli se usmívá a přeje jí vše dobré, nebo jestli jí chce zasadit poslední ránu. „Svým způsobem má pravdu,“ řekla nakonec unaveně. Z davu se linula hmatatelná nenávist, kterou cítila i tam, kde právě stála. „Červi jsou pozůstatkem San-Tayců a vznešená mhengština také. Pro všechny by bylo nejlepší, kdybychom na obojí zapomněli.“ Pro všechny kromě nich.
„Tomu sama nevěříš,“ potřásla Nhu hlavou.
„Ne.“ Ničemu z toho nevěřila, ale zároveň věděla, co leží v Zhiyingině srdci – nenávist k San-Taycům, kterou ona vzala na sebe. A věděla také, že pro svou starší sestru už nebude nikým jiným než kolaborantkou, která se poskvrnila využíváním nepřátelské technologie.
„Jsi její soupeřka. Proto chce, abys odešla.“
„Takhle ona nepřemýšlí,“ opáčila Anshi ostřeji, než měla v úmyslu. Dobře věděla, že tomu sama nevěří. Zhiying by nedovolila, aby se její vizi o silných a mocných Mhenzích postavil do cesty kdokoli nebo cokoli.
Už prošly kordonem a kráčely vstříc zejícímu chřtánu lodi, která pro ně znamenala příslib života na jiném místě, jiné planetě. Do určité míry to byla ironie – šlo o loď san-tayské nejvyšší vlády, která hledala způsoby, jak by napravila své chování na kolonizovaných stanicích. Kdyby jí dříve někdo řekl, že v takové lodi poletí jako host, nevěřila by.
Nhu zamířila bez zaváhání k temnému tunelu. „Nemusíš s námi letět,“ řekla jí Anshi.
Nhu jenom otočila oči v sloup a neřekla ani slovo. Podobně jako Anshi patřila i ona ke staré gardě. Bývala učitelkou v mhengských školách, mluvila plynně vznešenou mhegštinou a disponovala jistou omezenou schopností ovládat červy. Stejně jako Anshi tedy představovala určité nebezpečí.
Za nimi se ozval hluk; cítily určitý rozruch. Anshi se otočila. Zhiying oproti všem jejím předpokladům přišla.
Šerpa Vznešené vůdkyně jí slušela a po šatě měla rozeseté hvězdy nové vlajky Felicity. Šlo o kratší a méně zdobnou modifikaci pětidílného historického obřadního roucha. Vlasy měla stažené do elegantního uzlu, v něm zlatou sponu ve tvaru fénixe – první šperk, který vyrobily nové dílny na stanici. Nikdo by v ní nepoznal vyzáblou vězeňkyni, jak si ji Anshi pamatovala, ani tmavou vášnivou vůdkyni z povstaleckých let.
„Mladší sestro,“ uklonila se Zhiying směrem k Anshi, ale blíž nešla a zůstala stát vedle skupiny vojáků v černých uniformách. „Přejeme ti zdar a šťastnou budoucnost mezi hvězdami.“
„Vyjadřujeme svůj ponížený dík, Vaše důstojnosti,“ odpověděla Anshi a v hlase jí nezazněla jediná stopa ironie nebo bolesti. Zhiyinginy oči byly temné a Anshi v nich viděla tentýž hněv, který si pamatovala z noci Druhého prstencového povstání, z noci, kdy zemřela ta dívka. Stály proti sobě, dívaly se jedna druhé do očí, až Zhiying nakonec gestem vyzvala Anshi k odchodu.
Anshi pomalu couvala a táhla dcerku za ruku. Nebyla si jistá, proč se cítí tak… tak vyčerpaná. Jako by jí stovky červů pumpovaly do krve spoustu modifikátorů a pak naráz přestaly. Nebyla si jistá, co vlastně čekala. Omluvu? Zhiying nikdy nebyla ten typ, co by se omlouval. Ani co by pochyboval. Ale přesto…
Společně zažily vězení na Shattered Pine, společně uprchly, společně mluvily k lidu a psaly revoluční poezii, společně se nabouraly do sítě na Felicity a pronikly do každé domácnosti a na každou pouliční obrazovku.
Měly by se rozloučit jinak než takhle formálně, nemělo by zůstat jenom u Zhiyingina pohledu, temného a vášnivého bez jakékoli známky lítosti nebo slzí, zabořeného do jejího.
Pro nepřátele nepláčeme, pomyslela si Anshi, otočila se a prošla pod širokým kovovým obloukem, který ji vedl do lodi.
V ruce svírala těžkou ruku své malé dcerky.
* * *
V malém předsálí dostane Wen tmavomodré roucho vyhrazené pro nejbližší rodinné příslušníky zesnulé. Z dálky slyší jednotvárné hlasy modlících se kněží i pohyb červů, kteří na stěnách přenášejí tichou hudbu, až zní celá hala ozvěnou. Wen pomalu a opatrně vstane a zadívá se na svůj bledý bezbarvý odraz v zrcadle, v jehož rozích čekají do klubíček stočení červi na příkaz, aby jí přinesli cokoli, co si bude přát. Odporné, pomyslí si stísněně. Je pro ni těžké vidět v nich něco jiného než jenom cizorodý a nepochopitelný element.
Nhu na ni čeká u velkých dveří, dav se rozestupuje v téměř nábožném tichu a nechává ji projít. Wen pokleká a sklání hlavu na znamení úcty k mrtvé i jako omluvu, že přišla pozdě a musí odčinit to, že nechala babiččina ducha o samotě.
Slyší zvuk otevíraných dveří, zahlédne zástup postav v modrých róbách a pak se pomalu, s pohledem upřeným k zemi, sune po kolenou k rakvi. Koutkem oka vidí okraje říz a bot – znepokojující směs san-tayské a mhengské kultury. Z prostoru před ní se z kazatelny line zvuk jednotvárných mnišských hlasů, které pohlcuje dav. Naslouchá modlitbě pronášené ve vznešené mhengštině, nesrozumitelným slovům, jež přecházejí do melodického zpěvu, cítí vůni kadidla promíšenou ještě s něčím, patrně vůní nějaké květiny, kterou nedokáže pojmenovat. Podlaha pod jejím tělem je teplá a měkká, úplně jiná než strohý kov nebo koberce na Felicity, a zdobí ji okázalé malované vzory, které nezná.
Jak se sune k rakvi, zjišťuje, že trochu nepatřičně myslí na matku.
Jednou se matky zeptala, proč odešla ze San-Tay Prime. Čekala, že zase spustí tirády o chybách, kterých se babička dopustila, ale matka si jenom přitáhla nízkou stoličku a s povzdechem se na ni posadila: „Neměla jsem na vybranou, dítě. Buď jsme mohli zůstat na Prime a každým okamžikem se vzdalovat dál a dál od Felicity, nebo jsme se mohli vrátit zpátky domů.“
„Ale tohle není babiččin domov,“ řekla Wen pomalu, se zmateným pocitem, že narazila na něco, s čím si ve svém věku ještě nemůže vědět rady.
„Ne,“ kývla matka. „A kdybychom čekaly příliš dlouho, nebyl by to ani tvůj domov.“
„Tomu nerozumím.“ Wen položila ruku na jednu z kuchyňských skříněk, ta se otevřela, Wen vytáhla plechovku krevet v prášku a nasypala hrst do polévky, která se vařila na sporáku.
„Byly jsme jako dva lidé, které unáší říční proud dvěma různými směry a kteří skončí na úplně odlišných místech.“ Mávla odmítavě rukou. „Pochopíš to, až budeš starší.“
„To je ten důvod, proč s babičkou nemluvíš?“
Matka se zamračila a zadívala se do hlubin hrnku z šedozeleného porcelánu. „Babička a já… Měly jsme rozdílné názory na řadu věcí,“ řekla nakonec. „Někdy si myslím…,“ zavrtěla hlavou, „že je to stará tvrdohlavá bába. Že si nikdy nedokázala připustit, že prohrála a že budoucnost Felicity nemá nic společného ani s červy, ani se vznešenou mhengštinou. S ničím, co nám zbylo po San-Taycích.“
Červi. Vznešená mhengština. Nic z toho už na nové Felicity neexistuje. Vznešená vůdkyně tohle všechno pro bezpečí a blaho lidu zakázala. „Mami…“ začala Wen, ale najednou se s obavou zarazila.
Matka se usmála a Wen v jejích očích poprvé zahlédla hořkost. „To je v pořádku, holčičko. Tohle není břemeno, které bys měla nést ty.“
Wen jí tehdy nerozuměla. Ale když se teď sune po kolenou uličkou a vdechuje neznámé vůně, zdá se jí, že chápe. Smíření znamená zapomnění. Je snad něco špatného na tom, že zapomínají, že už nejsou připoutáni k nenávisti z minulosti?
Když se dostane k rakvi, zdvihne se a otočí. Pohledem přelétne zástup lidí – obličeje potřísněné červy visícími v koutcích očí, postavy zahalené neznámými vůněmi a cizími róbami. Už se o nich nedá říct, že pocházejí z Felicity. Jsou odjinud. Odkudsi na půl cesty mezi San-Tayem a kulturou, z níž se zrodili. A jak půjde čas, ti, kteří se nevrátí, se budou vzdalovat Felicity víc a víc. A až se po letech potkají na ulici, budou mít jenom matný pocit spřízněnosti, jaký zažívají rodinní příslušníci, kteří se časem odcizili.
Ne, už nejsou z Felicity. Ale záleží na tom vůbec?
Wen nezná odpověď, rozhodně ne žádnou, která by se shodovala s některou z matčiných deprimujících životních jistot. Otočí se k přihlížejícím zády a zadívá se do rakve na obličej cizí ženy. Dívá se přes propast, která připomíná temný říční proud, který zůstane navždy nepřeklenut.
* * *
Rozpolcená sním o vzdáleném domově
Na mém polštáři zalitém slunečním svitem nezbývá jediné
suché místo
Za otevřeným oknem leží hvězdy a planety
tam, kde žijí tisíce bratrů a sester roztroušených
podél Řeky nebes, již nekřižuje jediný most vedoucí k domovu
Roky toužení
se zadírají do mého srdce.
Toto je poslední báseň, kterou nám Xu Anshi svěřila do úschovy. Poslední, kterou složila, než nemoc poničila její schopnost tvořit ve vznešené mhengštině a my jsme už nedokázali porozumět jejím podprahovým příkazům. Řekla nám tehdy: „Je dokonáno,“ odvrátila se od nás a čekala na smrt.
Jsme teď zde, když se Wen dívá na bledý obličej své báby. Nejsme mezi svými bratřími v zástupu, nevisíme na obličejích Mhengů, nečekáme stočeni ve stěnách ani v rozích zrcadel na příkaz, abychom se rozvinuli a splnili úkol.
Je nám určeno jiné místo.
Spočíváme na rakvi společně s ostatními osobními věcmi, které patřily Xu Ashi. Čekáme mezi papírovými obětinami – klenbou vedoucí k nebesům, bankovkami s obličejem Krále pekla. Nečinně vyčkáváme, až nás Xu Wen povolá, abychom se k ní mohli rozběhnout jako černý příliv a přinesli jí její dědictví a vzpomínky na Xu Anshin život od jeho začátku až do konce.
Ale Wen po nás jenom sklouzne pohledem. Nevidí v nás nic než nevyhnutelné zlo spojené s obřadem. Nezná jazyk, jímž by nás mohla povolat, a nijak se o něj nezajímá.
V tichosti odchází od rakve, aby zaujala své místo mezi truchlícími. I my zůstáváme tiší a do zívající temnoty odnášíme to, jak chápeme Xu Anshin život.
Omlouvám se Qiu Jin, Bei Dao a klasickým tangským básníkům, jejichž nejlepší verše jsem si vypůjčila a parafrázovala.
Poprvé vydáno v online časopise Clarkesworld v lednu 2012
Přeložila Blanka Petáková
