Alfred Barsch – Prach a stín

Mohutný, jako medvěd zarostlý chlap se rozkročil a uplivl si do prachu návsi: „Tak sakra! Bando zbabělců! Já pro svoji ženskou jdu a vezmu si ji zpátky! To tu jenom já mám koule?!“

A bojovně zamával sekerou na dlouhém toporu. Dvacítka podmračených mužů ho pod nízkými, tmavými mračny s rozpačitým mrmláním sledovala. Robustnější prošedivělý chlapík si odkašlal: „Trodviku, neblázni. Mají bouchačky, a co my se sekerama? Postřílej nás jak zajíce. Jsou to vrahoun!! Poslal jsem pro pomoc, tak sakra počkej!“

Dřevorubec zanadával jako dlaždič a ukázal na mluvčího sekerou.

„Karlsene, až ta tvoje pomoc dorazí, tak budou ženský dávno v prdeli, nebo rovnou tuhý!“ Bojovně se rozhlédl: „Kdo jde sakra se mnou, no, srabi?!“

Dva muži váhavě přistoupili.

„Tak je to správný! Vy ste chlapi podle mýho gusta! A vy, slípky, zalezte do kurníků!“ zařval na zbytek mužů, až se jeho hlas rozlehl mezi přikrčenými chalupami na rozhraní polí a hustého lesa.

Karlsen bezradně rozhodil rukama: „Zatraceně, všichni tam…“

Zvuk kopyt na okraji návsi ho přerušil. Celá skupina se otočila jako na obrtlíku.

Na černém hřebci k nim pomalu přijížděl vysoký hubený muž. Klobouk se širokou krempou stínil skloněnou tvář, konce tmavého pláště se vlnily v rytmu kroků zvířete.

„To je statečný, ale ne moc chytrý nápad, dřevorubce,“ zazněl ztichlou návsí chladný a tak nějak prázdný hlas.

Trodvik nervózně přehmátl sekeru: „A ty seš kdo!?“ I jemu ale hlas zněl nejistě. O to víc jím teď cloumal vztek.

Cizinec zastavil koně a plynule z něj sklouzl k zemi.

„Jsem ta pomoc, na kterou čekáte.“

Karlsen polkl a vystoupil z mimovolně semknutého hloučku.

„Já… já jsem hospodář, to já žádal o pomoc. Vás posílá…“ Nejistě skončil, čekal trochu jinou odezvu na svůj prosebný list. Najednou si nebyl jistý, jestli tenhle znepokojivý cizinec je opravdu reakcí na jeho žádost.

„Syndikát,“ lakonicky utrousil příchozí a přejel zpod stínu klobouku ves pohledem.

Trodvik sevřel silněji sekeru a mimoděk ji pozvedl.

„A to poslali jen tebe? Jednoho chlapa? Tak to je teda výborná pomoc, hospodáři!“ Otočil se ke Karlsenovi. „Co ten asi tak sám svede?!“

Cizinec trhl rukou. Ten pohyb byl tak rychlý, že ti, kteří se na něj v té chvíli dívali, vůbec nepochopili, jak se mu pistole s dlouhou hlavní ocitla v ruce.

Zahřměl výstřel a Trodvik vykřikl.

Kulka přerazila topor kousek nad jeho palcem, jen roztřepené třísky naznačily, co by mu výstřel provedl s dlaní. Zbytek sekery dopadl s temnou ranou do prachu.

„Hodně, příteli, svedu toho opravdu hodně,“ lhostejně pronesl vyslanec Syndikátu. Jinak se ticho dalo krájet, Trodvik pořád zíral na zbytek topora v křečovitě sevřené ruce.

„Kde mohu ustájit koně? A trocha jídla by byla milá,“ otočil se muž ke Karlsenovi.

„Vy jste Pistolník,“ zašeptal hospodář, možná jako jediný ze vsi slyšel o těch osamělých poutnících ve službách Syndikátu. O mužích a ženách, kteří vydali za celý oddíl vojáků. Teď už chápal, jak se mýlil, když čekal jinou pomoc. Tohle bylo víc.

Cizinec stroze přikývl. Karlsen rychle poslal okounějícího Halmara k nim do stavení.

„Jídlo bude za chvilku, bydlet budete u mě. Ehm, já jsem Karlsen,“ trochu cukl s paží, ale pak v zárodku zadusil zvyk pozdravit podáním ruky. Nějak se na to necítil.

Pistolník se na něj otočil a hospodář poprvé zahlédl jeho oči. Musel polknout. Bylo v nich cosi chladného a mrazivého. Jako sama smrt, napadlo jej. Když předtím viděl ústí pistole, cítil zamrazení, jako by na něj sáhla smrtka. Ve srovnání se silou Pistolníkova pohledu to náhle nebylo nic.

„Tadeáš,“ představil se cizinec.

Pak s hospodářem a koněm zamířil ke stavení na konci vsi.

*

Karlsen si žmoulal ruce a vypadal, že samou nervozitou za chvíli dostane tik. Bloudil očima, co chvíli srovnával okraj ubrusu.

Já dělal, že si toho nevšímám. Pomalu jsem žvýkal domácí chléb a kus uzeného. K tomu okurčička v kyselém nálevu, naprostá lahoda ve srovnání se zásobami, které jsem pojídal cestou sem.

Pozvedl jsem obočí a pohlédl na džbán. Hospodář vypadal, že se vděkem nad vytržením z nervózního nicnedělání rozpláče. Rychle popohnal svou kyprou ženu, ta mi s bledou tváří a odvráceným pohledem dolila domácí pivo. Věru nebylo špatné.

Zdejší starousedlíci ze mě byli hodně nesví, ale na to jsem zvyklý. Cosi z mé stezky se mi asi vepsalo do tváře, uhnízdilo v očích. Už pár let jsem si všímal, že lidem při mém pohledu měkla kolena a tuhly rysy. Nevadilo mi to, sice bych ocenil, kdyby občas ženským měkla kolena trochu jiným způsobem a rysy k tomu spíše tály, ale našinec nemůže mít všechno. A blýskavý peníz spolehlivě zažene u jistých žen výhrady k mému osobitému kouzlu. A to je víc, než mají ti, jež jsem nechal ležet v brázdě své stezky. Tahle myšlenka mě vždycky vyléčí z chmur a zamyšlení nad krásou něžné lásky tam venku, za stínem mého klobouku.

Odkašlal jsem si a hospodář ztuhl jako na přehlídce. Nebýt už po letech na deštivých cestách a ve zpěvu kulek takový studený čumák, zasmál bych se. Vypadal komicky, dokonce se pokoušel zatáhnout bříško, hlasitě na něj žalující o dobré kuchyni jeho ženy.

„Tak, Karlsene, výborná kuchyně. A teď k věci, můj čas je vzácný,“ suše jsem prohlásil a začal si balit cigaretu. Už jsem se poučil, že rychle a stručně k tématu je ideální přístup.

„Ehm, jistě, víte, oni nám odvlekli ženský a taky nějaký chlapy. Pár jich taky zabili. Jsou to vrahouni! Budou v lese, ve staré krčmě,“ vysypal ze sebe na jeden nádech.

Zapálil jsem si cigáro a vyfoukl kouř…, už se mi kroužek skoro povedl. Skoro.

„Dobře, chci znát cestu k té krčmě, vyrazím za hodinu.“

Karlsen mi dokonce načmáral plánek, s trochou fantazie mi možná i pomůže. Kartograf by z něj byl tedy mizerný.

*

Pršelo a pršelo. Voda se pořád valila z nebe a nechtěla přestat. Těžké mraky se otíraly o vrcholky okolních kopců, když jsem přivázal Ebena ke stromu, pod starou stříšku, a vydal se kousek dál po pěšině k nízkému stavení, stíněnému mohutnými duby.

Z chalupy se ozýval hlomoz, smích a třískání nějakých věcí. Občas řinkot rozbíjeného skla. Zjevně se tamní společnost gentlemanů dobře bavila. Podle nepravidelného jekotu ženských hlasů to dámy už za tak povedenou taškařici nepovažovaly.

Někdy bývám i společenský člověk, obzvlášť když mi z klobouku stéká neustálý proud vody za krk. Nejsem rýna, abych to ocenil.

Chvíli jsem nenápadně nakukoval škvírami a mezírkami pod okenicemi. Pravda, nebylo to dvakrát pohodlné, dokud mi zvuk šouravých kroků nepřihrál do cesty jednoho z rabijátů na hlídce. Jeho zesnulé tělesno pak bylo příhodným stupátkem k Výše položené škvíře.

Zapamatoval jsem si pozice většiny lumpů, byl jich tam tucet. Naštěstí většina z nich seděla a popíjela. Nehrozilo, že by své polohy příliš změnili.

Pak jsem našel ještě jednu hlídku a postaral se jí o věčný spánek.

Takhle navečer vypadala krčma pohlcená lesy vyloženě přívětivě. A veselá zábava lákala jako můra plamen. Přede dveřmi jsem zkontroloval zbraně.

Já byl ten plamen a oni můry.

Rozdrtil jsem v ruce slizké srdce, tu mou bojovou konzervu. Hlídka předtím mě samozřejmě zasytila též, ale koncentrát je holt koncentrát.

A pak jsem vykopl dveře, až vlétly dovnitř jako roztrhaný list papíru ve vichřici.

„Dobrý večer, pánově!“ zahalekal jsem se slušností sobě vlastní a už jsem se řítil dovnitř, pistole v rukou, hlavně plivající oheň.

Prvních pět vrahounů zesnulo s dokořán otevřenými ústy a užaslými pohledy. Zatímco kulky vytvářely fontány krve a mozků, zbytek osazenstva začal pomalu jednat.

To už jsem prolétl přes místnost a skočil za bar.

První kulky banditů zabubnovaly na druhou stranu bytelné desky pod pultem.

Smýkl jsem se na konec pultu a na okamžik se vynořil, díky své rychlosti dalece převyšuje možnosti svých protivníků.

Dvě zahřmění.

Dva mrtví.

Dva přívaly síly díky mým zasvěceným zbraním.

Vrhl jsem se do prostoru a skončil za širokým sloupem. Třísky odletovaly jako bláznivé a sloup se otřásal. Pro dým z výstřelů skoro nebylo vidět.

Zbývá pět odsouzenců. Tak vzhůru na exekuci.

Protočil jsem se a zasypal je zpoza sloupu dalšími nemířenými výstřely. Mé kulky vesele bzučely po místnosti a dostatečně zchladily jejich nadšení. Nabil jsem a vrhl se k nejbližšímu stolu. Nohou jsem ho podkopl a zpoza jeho desky popravil další dva lumpy.

Pak jsem vyskočil, kulky prolétající mým břichem jsem si v záplavě síly nevšímal a zblízka sundal další dvojici.

Poslední hrdina, podle všeho vůdce bandy, se krčil v rohu a před sebou držel ječící ženskou.

„Stůj, hajzle!“ zaječel a pokusil se mě střelit.

„Vítej na území Syndikátu,“ zavrčel jsem a vystřelil.

Kulka škrábla ženu na rameni a proťala střelcovo rameno. Zařval a pustil jak ženu, tak zbraň.

Podíval se na mě rozšířenýma očima a cosi začal blekotat. Zkřížil zrak s mým a vzápětí místností mimo pachu krve a střelného pachu zavanul i odér čerstvé moči. Mé oči mají prostě kouzlo.

„Z vůle lidu na stezce Syndikátu tě za tvé zločiny odsuzuji k smrti,“ učinil jsem zadost liteře našeho zákona a prostřelil mu hlavu přímo mezi vyděšenýma očima. Zajímavé, jak se takoví tvrďáci na konci hroutí.

Pak jsem strávil nějaký čas uklidňováním vyděšených žen. Přestřelku nepřežily jen tři. Měl jsem dobré skóre, deset jich přežilo. Do toho samozřejmě nepočítám tu pětici, kterou předtím při svých radovánkách oddělali výtečnici, pomalu tuhnoucí kolem, Už dávno jsem se nad náhodnými oběťmi nerozplýval lítostí, v dnešním světě to byl luxus, co rád zabíjel citlivky.

A nakonec jsme vyrazili zpět k jejich domovu, dámy tedy pelášily pěkně rychle. Skoro mi až přišlo, že se už nemohly dočkat, až budou ode mě co nejdál. Nevděk světem vládne, ale jeden si musí zvyknout.

Ve vsi nastalo vášnivé a uslzené vítání, pláč nad padlými a další scény, které jsem už znal nazpaměť. Na stezce Syndikátu jsem se s tím potkával snad až příliš často.

Karlsen ke mně přišel a rozpačitě mi začal děkovat.

„Syndikát chrání své věrné a nezná slitování s nepřáteli svých přátel, nikdy na to nezapomeň,“ poučil jsem ho v rámci pěstování zahraničních vztahů na té správné, důvěryhodné úrovni.

Cosi zakoktal a pak ze sebe nakonec vymáčkl poslední větu.

„Někdo tu na vás čeká.“

To mě překvapilo. Otočil jsem se.

Od hospodářova stavení ke mně mířily dvě postavy. První, menší patnáctiletý chlapec už dobíhal. S rozzářeným výrazem a nekonečným obdivem v očích.

„Strýčku Tadeáši!“ křičel na celé kolo.

Zachytil jsem ho, překvapený a kdesi hluboko pod nánosem prachu stezky potěšený.

„Adriáne! Tys vyrostl, pistolníků,“ zabručel jsem a prohrábl mu ryšavé vlasy. Pak jsem se přes něj podíval na ženu, stojící opodál.

„Lenko, rád tě vidím,“ vymáčkl jsem ze sebe.

Překvapený a s čímsi teskným na okraji duše.

*

Seděl jsem ve světnici a ve světle svící hleděl na Lenku. Za ty dlouhé roky se nezměnila, to žádný z nás, alespoň na první pohled. Smrtonoši, žijící ze síly uvolněné smrtí, jsou proti času, tomu katanovi lidstva, odolní. Jen oči nám podivně chladnou a prázdní se. Některým více, některým méně. Ty mé byly prázdné jako studna uprostřed pouště. V Lenčiných naopak bylo mnoho věcí, nejvíc smutek a bolest. Zvláštní, věděl jsem, že s touhle bolestí nemám nic společného, ale stejně mi nebylo dvakrát nejlépe. Ono asi i v mých mrtvých očích na dně něco bylo. Starý stesk a bol z nesplněného snu. Jenže já moc dobře věděl, že takový sen není nic pro mě, Pistolníka a dárce smrti pro všechny, kdo se pokusí přehradit Stezku. Má bolest byla jen stín, fantom dávno amputované končetiny. Ta Lenčina byla čerstvá a ostrá.

„Olaf?“ jen jsem tiše prohodil. Odpověď jsem znal předem. Pokývla a roztřeseně se nadechla. Adrián byl venku, pomáhal sekat dříví. Poté, co jsem mu důležitě sdělil, že Pistolník se práce nebojí a bere ji jako výzvu, vystartoval, jako by na tom záležel jeho život.

„Je mrtvý,“ hluše vydechla.

Pokývl jsem, co taky na to říct. Obligátní Je mi to líto mi znělo zbytečně a hluše.

„Víš, nikdy jsem ti nepoděkovala. Za všechno,“ začala trochu nejistě. Malinko jsem se ušklíbl. Tak, roky to trvalo, ale dočkal jsem se. A cosi cynického ve mně, co s každým z těch roků bobtnalo jako houba, zašeptalo: To asi po tobě bude chtít něco zatraceně velkého.

Utlumil jsem ten chladný, ale moudrý hlas. Přese všechno, tohle byla Lenka. Pořád kdesi ve mně byl obraz dívky, drobné černovlásky v šatech ladících s pampeliškami na sluncem zalitém břehu, nevinné a zakleté mezi životem a smrtí, jak jsem ji tehdy dávno uviděl poprvé. Kvůli ní jsem podvedl Syndikát, jí jsem daroval nový život, i když to znamenalo definitivně odevzdat smrti zbytek jejího městečka.

Prostě, byla to Lenka.

„Tehdy… ty víš, že to nefungovalo. Ty nejsi na tohle stavěný, rodina, zakotvit na místě… to přece sám víš,“ zašeptala a vyhýbala se mi pohledem.

A sakra, tak to bude něco opravdu vážného. Pokývl jsem a dál mlčel. Ať se holka vymáčkne, zase cosi zašeptalo hluboko uvnitř. Najednou jsem si s údivem uvědomil, že ten cynik se narodil v temnotě mé duše se zvukem naposledy zabouchnutých dveří Lenčina domu a novorozenecký kvil vydal za čvachtání prvních kroků bahnem, vstříc osamělé Stezce. A teď s jakousi nezdravou a kyselou radostí sledoval, jak se Lenka kroutí. A vždycky, když jsem ji navštívil, ji, Olafa a jejich rostoucí dítě, v pozadí nevraživě vykukoval. Až pak, když Olafa úkoly na jeho vlastní stezce odváděly pryč a Adrián ke mně přilnul, tehdy ten cynik usnul.

„Olaf zemřel, ale já… já si myslím, že nezemřel tak, jak mi řekli,“ konečně se na mě podívala. V očích se jí mihlo cosi tvrdého. Na chvíli mě to zmrazilo, já ten pohled znal. Mě provázel každý den, každý pohled do zrcadla mi jej předvedl v celé, ocelově chladné kráse.

„Prý padl v boji s jakýmsi renegátem, kdesi u Baltu. Jenže on tam vůbec nebyl, týden před jeho smrtí mi přišel dopis, kupec ho přivezl, překonal Alpy, aby dorazil do Romy, za mnou. Olaf mi psal, že narazil na něco divného a mám se mít na pozoru, celý dopis byl nějak zmatený. Myslím, že ani sám si ničím nebyl jistý. Ale vůbec nebyl u Baltu. Byl jinde,“ polkla a já poznal, že teď přijde to hlavní.

„Děkuji ti za všechno, i za pěkné chvíle pro Adriána. Vím, že to, jak to skončilo, tě bolelo, vím to… A já tě teď o něco musím poprosit. Pochopím, když mě odeženeš, ale já tě prosím.“

Nadechla se. „Prosím, pojď s námi. Musím zjistit, proč Olaf zemřel.“

Nastalo ticho. Pomalu jsem si ubalil cigaretu a Lenka mě tiše, trpělivě sledovala. Znala mě víc než dobře, věděla, že rád věci promýšlím.

Konečně jsem vdechl kořeněný kouř a podíval se na ni.

„Odkud dopis přišel?“

Lenka se naklonila a stín jí zakryl oči.

„Z Pragu.“

Prudce jsem se nadechl, až mě kouř ostře zaškrábal v nejhlubších koutech plic. Nedokázal jsem si pomoct. Prag! To legendami opředené místo! Zapovězené a zároveň vzývané.

„Jsi si jistá?“ vydechl jsem spolu s dýmem.

Jen přikývla.

Pomalu jsem vytáhl jednu ze svých pistolí a tiše sledoval hru světla na její hlavni.

„To místo je zakázané. Jít tam znamená porušit nejtěžší klatbu v historii Syndikátu.“

Zase jen přikývla a visela na mně očima.

Lenka. Zhluboka jsem se nadechl. Moje Lenka. Kolik jen děvek mělo její tvář, kolik kolemjdoucích žen mělo její úsměv.

Vrátil jsem zbraň do pouzdra.

„Cesta bude nebezpečná. Proč jsi s sebou vzala Adriána?“

Opřela se a přerývavě vydechla. Úleva na ní byla vidět tak jasně jako květ růže v poledním slunci.

„Nemohla jsem ho nechat v Romě, nevěřím už nikomu. Když jsem se vyptávala, začala jsem potkávat divné lidi. Někdo mi prohledal dům. Měla jsem strach ho tam nechat. Zmizeli jsme uprostřed noci.“

Típl jsem cigaretu. Tak je to tady, právě ses, chlapče, rozhodl jít proti Syndikátu, blesklo mi hlavou. A proč?

Přece kvůli ní.

Tak a bylo to vyřešené. Pro Lenku cokoliv, cynik hluboko uvnitř znechuceně zakvrtěl hlavou a vytratil se do stínů.

Možná mi to projde, koneckonců, mezi Pistolníky jsem měl jednu z největších svobod. Kam a jak jsem putoval byla z velké míry jen má vlastní vůle a rozkazy pro mě měly jen rámcový charakter. Třeba i pobyt na zapovězeném území bude tolerován, vždycky můžu tvrdit, že jsem stopoval potenciálního renegáta.

Vstal jsem.

„Vyřešíme zásoby a vydáme se na cestu. Někoho určitě napadne, že jsi mohla vyrazit za mnou.“

Překotně přikývla a také vyskočila na nohy.

Zavolal jsem na Karlsena, rozhodnutí padlo a já chtěl co nejrychleji opustit tohle místo. Když už jeden opustí Stezku, musí to udělat rychle a tvrdě.

*

Jeli jsme hustými lesy, před námi se zvedaly hory. Až jimi projedeme, ocitneme se v kotlině, která nás zavede do zapovězené oblasti.

Adrián se mi držel po boku, musel jsem uznat, že na svůj věk jezdí výborně. Už před pár dny jsem mu důkladně vysvětlil, že nás čeká nebezpečná cesta a on se musí chovat jako pravý Pistolník. Lenka byla zamlklá a pohroužená do svých myšlenek. Nerušil jsem ji, stejně mi ticho vždy vyhovovalo víc.

V horách jsme se zastavili jen na chvilku v jakési vísce, obyvatelé na nás hleděli značně nedůvěřivě a přímo jsem viděl, jak jim ve špinavých šiškách šrotují pokročilé početní úvahy na téma praktické matematiky. Otázka zněla, kolik zbude na konci degenerovaných vesničanů s vidlemi, pokud z počátečního množství začnou jednotlivce odečítat dvě pistole. Než se dobrali výsledku, raději jsme ty myslitele s vraždou v chtivých tupých očích opustili.

V nížinách nás přivítaly déšť, mlha a pošmourno. Doufal jsem v babí léto, ale zdálo se, že tato krajina má vlastní plány, které na můj vkus plný tepla a slunce zvysoka kašlou. Na druhou stranu, alespoň bylo na cestách prázdno a my s trochou štěstí postupovali vcelku nepovšimnuti.

Po třech dnech jsme dorazili k hranici klatby. Přes cestu byl položen kmen a na něm přibitá lebka. Kolem ní pak i v mlhavu zářil rudou barvou načrtnutý kruh.

Na chvilku jsem se zastavil a hleděl na zákaz. Pohladil jsem pistole a upřeně se zadíval na Lenku. Nehybně seděla na koni a opětovala můj pohled. Jen podle vrásek kolem úst jsem poznal, jak je napjatá.

Odvrátil jsem se a popohnal koně.

Jeden skok.

… a byl jsem uvnitř místa klatby.

Ocitl jsem se poprvé v životě na území Pragu.

*

Cesta se vinula mezi hustým porostem listnatých stromů a my jeli pomalým krokem. Byl jsem nervózní jako liška v psím kotci. Jet po široké cestě na území klatby, to byla přímo drzost. Nehledě k tomu, že zákaz sem, zákaz tam, cesta byla proježděná a očividně občas užívaná. Když jsme narazili na napůl zarostlou cestičku, vedoucí do lesa, zaváhal jsem. Lenka vytáhla pomačkaný papír. Podmračeně jsem se zadíval na jakousi mapu.

„Ty máš mapu Pragu?“ Nevěřícně jsem vydechl, to jsem nečekal. Taky se mohla pochlubit dřív, ženská jedna.

Jen přikývla a dál ji studovala. Koukal jsem jí přes rameno. Mapa byla stará a průběžně doplňovaná ručními poznámkami a malbami.

Oba jsme se vzápětí shodli, že pokud je ta jemná linka skutečně tahle pěšina, mohla by nás zavést taky k cíli, starému, opuštěnému městu stejného jména jako celá oblast.

A tak jsme vyjeli po pěšině, tonoucí v zeleném přítmí hustých křovin a majestátních dubů, buků a jiných listnatých obrů.

Po hodině jízdy jsme zaslechli zvuky padajícího stromu a jakýsi tlumený pokřik. Zastavil jsem a sesedli jsme.

Nechal jsem Lenku s Adriánem na okraji pěšiny a houštinami se co nejtišeji vydal ke zdroji zvuků.

Na malé mýtině tam dvojice mužů v nepříliš čistých a na mnoha místech vyspravovaných kazajkách a kalhotách sekala větve poraženého stromu. Nervně na sebe cosi pokřikovali, ale tolik u toho přitom tlumili hlasy, že jsem jim nerozuměl. Zjevně spěchali. Asi chtěli být do tmy doma.

Tak výborně, na zapovězeném místě žili lidé.

V něčem to bylo pozitivní, nebudu muset být v případě nouze živ jen z konzervovaných srdcí. I když, pokud jsem si mohl vybrat, nevinné prosťáčky se mi příčilo zabíjet jen kvůli gáblíku.

Hekticky pracovali a já čekal.

Nakonec, když se už slunce klonilo k západu a do lesa se vkrádalo husté přítmí, naložili své nůše poleny a vyrazili k pěšině. Naštěstí kus před námi.

Ještě jsem je sledoval, každou chvíli se otáčeli, sledovali každé šustnutí. Vypadali vystrašení jako malé děti.

Vrátil jsem se ke svým společníkům. Lenka mě přivítala tázavým pohledem a Adrián sevřel svou pistoli. Neříkám, že schvaluji, když odrůstající chlapci mávají zbraněmi, ale v podobných situacích toleruji výjimky. A střelec to byl šikovný.

Pověděl jsem jim, co jsem zjistil. Shodli jsme se, že nám asi nezbude, než jejich osadou projet. Pochyboval jsem, že by neležela na pěšině, a hustým lesem okolo by naši koně neprojeli. Snad průjezd uprostřed noci proběhne bez zbytečné pozornosti.

Když se setmělo, pomalu jsme vyrazili. Vedli jsme koně a nad hlavami listovím prosvítaly lhostejné zraky hvězd.

Ve tmě vidíme lépe než běžní lidé, a jak jsem tak sledoval Adriána, jeho geny zesílily. Už od narození bylo zřejmé, že dědictví po rodičích, vzácný případ zplození dítěte dvěma našinci, z něj dělá rodilého smrtonoše. A to silného, dělalo mi to radost.

Po nějakém čase jsme před sebou zahlédli temnou siluetu palisády, která přehrazovala pěšinu. Zastavil jsem a chvíli přemýšlel. Můj plán na nenápadný průjezd vzal za své. Pak jsem v hustém porostu zahlédl mezeru, kus před palisádou. Do lesa vedla úzká cesta, napůl zarostlá. Koně by ji ale mohli zvládnout. S trochou štěstí by nás mohla zavést zpátky na pěšinu. Jako muž činu jsem se rozhodl nechat ženy a děti za sebou a vstoupit na stezku objevitele. Vydal jsem se na průzkum pěšinky.

Cestička se vesele klikatila a i mé oči měly co dělat, aby temno alespoň trochu zředily. Konečně jsem narazil na jakousi mýtinku.

První, co mě praštilo do nosu, byl pach hnijícího masa. Předtím jej odnášel vítr vanoucí ode mě, teď se do mě ale opřel s veškerým entuziasmem, který jen nebohé tkáně podléhající rozkladu mohou mít.

Druhá věc, která mi padla pro změnu do oka, byla silueta postavy, přibitá na hrubý kříž. To od ní zřejmě táhl okouzlující odér.

Opatrně jsem se vydal blíž.

Před ukřižovaným jsem se zastavil. Byl kvalitně uleželý a tisíce malých pohybů na jeho těle svědčily o zdravém apetitu zdejších muších miminek, přestože podzim už pokročil.

Obzvláště a s gustem předváděly svůj vlnivý taneček v rozervané ráně na hrudi. Zesnulému něco rozevřelo žebra a hrudní kost, jako by to byl toužebně očekávaný narozeninový dárek. A jak jsem tak nahlédl, ve svitu mé malé, vzácné bludičky, muž očividně zemřel na akutní selhání srdce. Tedy přesněji, na selhání jeho pozice uprostřed hrudi, jak to matka příroda původně zamýšlela. Někdo nebo něco si odneslo suvenýr.

To mě trochu znervóznilo, přece jen ten zajímavý sval je pro nás, smrtonoše, poněkud ožehavou záležitostí. Smrtonošovo srdce je tajemství moci. Pohladil jsem svou jizvu. Většina z nás se narodila jako lidé, až výměna srdce z nás udělala to, co jsem nyní. Rodilí smrtonoši byli vzácnější, ale koneckonců, odněkud se první srdce vzít musela. Předpokládám, že i to mé původně patřilo někomu, kdo zdědil ty správné geny a od puberty jej přitahovala smrt a ten sladký opar zkázy z ní pocházející.

V mém přemítání u štědré muší tabule mě vyrušil tichý zvuk. Cosi zaznělo zpoza kříže. Jako správný a neohrožený hrdina jsem vykročil za zdrojem vyrušení.

Kus za křížem byl v zemi zarostlý otvor a před ním čerstvá hlína. Pořádně velká nora, přemítal jsem. I já bych se do ní vešel.

Obešel jsem ji, zvuk se ozval o kus dál. Cosi jako velmi tiché a ztlumené zasténání.

Pomalu jsem postupoval dál, přede mnou ale byly jen husté, přízemní houštiny, v pachu rozkladu skrytá vůně maliní a jahod.

Sténání zaznělo skoro pode mnou, kdesi v zemi.

Cosi zapraskalo.

A pode mnou se propadla zem. Samozřejmě jsem se při své rychlosti zachytil okrajů jámy, ale ty mi také zůstaly v rukou a následoval můj spěšný sestup do hlubiny, doprovázený proudem hlíny a drnů. Taková přízemní verze sestoupení anděla z nebe. A stejně jako posun o úroveň dolů ve formě sestupu, i cíl byl trochu níže na seznamu hezkých míst, žádný něžný luh a háj plný oddaných věřících.

Dopadl jsem do pachu rozkladu, výkalů a dalších obtížně identifikovatelných složek úchvatného koktejlu měnícího žaludek v rytmické obracedlo.

Sténání znělo odněkud zepředu.

Světélko bludičky vylouplo dvě postavy, přivázané hrubými provazy ke kůlu zaraženému uprostřed zemljanky, do které jsem se mizerným stropem propadl.

Muž a žena, páchnoucí, stěží při vědomí. Opodál byl u zdi chumel těl v různém stadiu rozkladu. I tady probíhal muší bál ostošest. Jen letmý pohled na mrtvá těla mi odhalil rozervané hrudníky. Začalo mi to dělat vrásky. Tady řádil někdo, kdo měl rád lidská srdce nadivoko, a to mě opravdu znervózňovalo. Přece jen, tady bylo území Pragu. Kdoví, proč vůbec ta klatba. Své srdce jsem měl opravdu rád, i když bylo z druhé ruky.

Zajatci, stále kompletní, byli zřetelně dehydrovaní a v podstatě v bezvědomí. Uzly byly uvázány nahrubo, brutálně se zarývaly do masa. Samozřejmě byli ti chudáci také znečištěni vlastními výkaly.

Táhlé zaklokotání za mnou mě donutilo k prudké otočce, s pistolí v ruce. Druhá držela bludičku. Můj plášť zvířil smrdutý prach a vykouzlil v jejím svitu opalizující opar.

Ve světle bludičky jsem zahlédl přihrbenou postavu. Dlouhé vyhublé paže s výraznými a ostrými nehty se vymrštily proti světlu. Za nimi se ukryl šedivý obličej, na kost vyhublý a odhalující v permanentním šklebu zčernalé a ostré zuby. Zplihlé vlasy padaly ve špinavých pramenech podél hubeného krku až na jizvami pokrytou hruď, odhalující každé žebro. Při bližším pohledu jsem postřehl, že některé jizvy nebyly ani tak jizvami jako nekrvácejícími ranami, odkrývajícími v mezeře matný odlesk kostí.

Tahle věc snad ani nemohla žít.

Pak jsem zahlédl hutná vlákna síly, protínající tu bizarní stvůru jako hrubé nitě vyšinutého krejčího.

Tohle byl oživenec! Mrtvé tělo udržované v pohyblivém stavu svázanou silou jako provázky loutkáře. Sakra, s tímhle hnusem si pohrávalo kdysi jen pár bláznů, ještě v chaosu období Pádu lidí. Od té doby to bylo zakázané pod trestem smrti. Tedy, eufemisticky řečeno, odebráním srdce pro vhodnějšího kandidáta ve službách Syndikátu.

Provazce z celého těla mizely v lebce za zapadlými, šedě zakalenými bulvami s hustou sítí černých žilek. Mozek, centrum kontroly je mozek, zadrnčelo mi v hlavě.

A než jsem myšlenku rozvedl, stvůra ostře zachrčela, až jí z tlamy vytryskly provazce hustého slizu.

A prudkým, zatraceně rychlým skokem se vrhla ke mně. Její pařáty, ty nehty byly úplné černé dýky, prolétly vzduchem jako poháněné střelným prachem. Jen se štěstím jsem se jim vyhnul. Jedna pracka se zabořila do hutné hlíny stěny až po loket. Zalapal jsem po dechu, skutečně zážitek v tomhle odéru. S takovou razancí by mi prorazil hrudník jako lepenkovou krabici.

Zblízka jsem tomu vpálil kulku do čela. Vůně střelného prachu byla přímo osvěžující.

Zrůda odlétla vzad a vyrvala hromadu hlíny. Všude kolem se rozstříkl nazelenalý sliz. Zhroutila se u protější stěny a já si oddychl. Nekrohybrid, ty elektronikou protkané oživlé mrtvoly z Poslední války to sice nebyl, ale i na tuhle obludnost platilo, že otevřít kulkou okno do duše je záruka klidu. Věčného, v případě takové nechutnosti.

A pak se oživenec vymrštil. Díra v jeho čele se zatahovala před očima, sliz tvrdl a vyplňoval otvor.

Zaklel jsem a začal pálit jako blázen. Do rozšklebené mordy letěla kulka za kulkou. Zuby se rozlétly, kusy šedavé tkáně a zeleného slizu chrstaly všude kolem. Jedno oko zmizelo, zůstal jen kráter vyplněný bublajícím šlemem. Pracky ale pořád šátraly. Zachytily připoutaného muže a rozervaly mu půlku tváře, lebka praskla a mozek vyhřezl.

Bleskurychle jsem do chudáka u kůlu vpálil kulku. Síla z jeho smrti byla rázem moje. Posílený jsem uskočil, a zatímco pracky opět prolétly kolem mé hrudi, prudkým úderem pistole jsem té zrůdě prorazil hrudník, okraje neuzavřených ran se rozchlíply a uprostřed otevřené hrudi, za rozevřenými žebry jsem zahlédl hnijící srdce, držené v objetí svazku šlach. Nerytmicky se zachvívalo.

S lehce podrážděným žaludkem jsem prudkým pohybem ten páchnoucí orgán sevřel a vytrhl. Vzápětí mě úder pracky z boku do hlavy poslal k další zdi. A tak i tady, ve smrduté díře, vyšly hvězdy. A že jich bylo. A tančily.

Svezl jsem se po hliněné zdi a s rozostřeným pohledem sledoval zrůdu.

Zavrávorala.

Natáhla ke mně pařáty.

A s klokotavým zavytím šla k zemi. Pokoušela se ještě plazit, ale každým okamžikem ztrácela síly. Temné šlahouny moci se třepily, rozpadaly, složité konce, původně ukotvené i v srdci, se rozplývaly.

Oživenec naposledy zaklapal rozdrcenou čelistí a zbývající oko lačně sledovalo shnilé srdce, vypadlé z mé dlaně.

Pak ten pohled vyhasl a rozmašírovaná lebka padla na zem, až stále tekutější sliz dostříkl na půl metru daleko.

Pomalu jsem se sbíral, co je na mě nějaká ta fraktura lebky. Po chvíli opatrného šťouchání do páchnoucí mršiny jsem seznal, že nás oživenec konečně opustil navždy.

Chvíli jsem se věnoval studiu tohoto teď už poklidně zajímavého exempláře. V hrudi měl vyloženě pouzdro na vkládání srdcí, takže evidentně proto je rval, srdéčka mu uhnívala, musel je měnit. Dál jsem rozeznal spoustu chirurgických zásahů. Takže klasika, tuhle bestii někdo vyrobil. No, nečekal jsem, že výlet do Pragu bude nuda, ale tohle slibovalo opravdu dobrodružství století, na které budu ještě v tom příštím vzpomínat. Pokud celou taškařici samozřejmě přežiju. Sjel jsem pohledem zrůdu. Přežití je ovšem skutečně aktuální otázka. Pak jsem se přestal zaobírat zdechlinou.

Byl čas stát se hrdinou. Snad to ve vsi ocení. Předpokládám, že potenciální dárkyně nového srdce pro sběratele bude odtamtud. Na chvíli mě pobavil ten příměr, já byl svým způsobem stejný sběratel jako ta obluda. Jen já sbíral srdce renegátů pro Syndikát.

No nic, to bude asi tím výživným vzduchem tady, trochu se mi zatoulaly myšlenky.

Odvázal jsem dívku a vydal se s ní ke zbytku mé slavné výpravy na území stvůr.

*

Vstup do vsi jsme museli vyřešit malým akrobatickým kouskem s překonáním hradby a osobním otevřením vrat, neboť na naše bušení se nikdo neměl k činu. Uprostřed nízkých, křivých stavení z hliněných bloků protkaných slámou a doškových střech jsme chvíli postávali jako sochy. Dobře jsem cítil, že v tichých domech je hromada zvědavých očí, ale nikdo netoužil vyjít ven a pozdravit hrdiny. Pozvedl jsem v pažích, nepříliš vonící holčinu a zahalekal: „Hej hola, dobří lidé, tahle dívka potřebuje pomoc!“

Chvíli mi odpovídal jen nezúčastněný vítr a nervózní dech Adriána. Před chvílí jsem ho musel zklidnit, na můj vkus se mu ruka nervózně chvěla až příliš blízko pažby pistole.

Nakonec zavrzaly hrubé dveře a ven vyšel menší, rozložitý a jaksi pokřivený muž. V rukou svíral sekeru a zpoza dlouhých a nepříliš čistých vlasů si nás prohlížely poněkud nesouměrné oči. Jedno bylo trochu příliš velké a vypoulené, druhé naopak zapadlé v hlubokém důlku. Celkově jeho tvář vypadala jako slepovaná z nesourodých dílů, povislý pysk s čůrkem slin tomu nijak nepomáhal.

Cosi zablábolil, moc jsem mu nerozuměl. Ukázal sekerou k dívce a zopakoval svoji řeč. Poznal jsem, že to není tím, že by špatně mluvil. On prostě cosi skuhral jiným jazykem. S něčím takovým jsem se moc často nepotkával, ať už to v širé Europee bylo jakékoliv, společná řeč, unilingva, zněla skoro všude.

Zapeklitá situace. Tak jsem klidným krokem vykročil a opatrně položil své bezvědomé břímě do prachu návsi. Pak zase krok zpátky a mírumilovný výraz. Ruce jsem nechal v klidu podél stehen, nepochyboval jsem, že v případě nutnosti tasím tak rychle, že si fešák naproti ani nestihne uvědomit, co se stalo.

Chlapík opatrně mávl a z chatrče vyběhla na náves dvě stvoření, v nastaveném žebříčku krásy si nijak nezadávající s ním, a odnesla dívku do pochybného bezpečí obydlí. Se zpožděním jsem si uvědomil, že to byly ženy. Tady by zřejmě při nájezdu hordy lupičů byla nevinnost žen v naprostém bezpečí.

Pomalu jsem zapředl rozhovor plný gest a pomalu opakovaných slov. Nebylo to příliš informačně vydatné, ale pochopil jsem, že za pár hodin nás pěšina zavede k hranici lesa a odtamtud by to mělo být už jen kousek do samotného Pragu.

Nakonec nám jakousi kombinací nedůvěřivých gest homunkulus poděkoval a dal nám najevo, že bychom měli vyrazit dál, zatímco jedno z neurčitě ženských stvoření přineslo výslužku.

Sbalil jsem vyuzenou kýtu, trochu hrubých placek a s pocitem jakéhosi nedocenění mého hrdinství jsme se vydali druhou branou z osady.

*

Po dvou hodinách strávených nesouvislou debatou nad zážitky minulé noci a žádným určitým závěrem jsme na Lenčino požádání zastavili.

Vytáhla protáhlou trubici zakončenou krabičkou. Za tichého pípání ji natáčela do různých stran. Nejsilněji to pípalo ve směru naší trasy. Pokývla hlavou.

„Jedeme dobře, tam vpředu je Prag.“

Odkašlal jsem si, zase nějaké překvapení. Lezla mi tím na nervy.

„Copak to máš za věcičku?“ poptal jsem se ležérně a uvolnil otěže, aby pochopila, že se bez odpovědi odsud nehnu. Podívala se na mě úkosem.

„Ty toho moc o Pragu nevíš, že?“

Pokrčil jsem rameny, jak bych taky ksakru mohl. Tohle bylo zapovězené území. Ona se vědoucně pousmála, což mě trochu namíchlo. Nemám rád, když mi někdo dává v čemkoliv najevo nadřazenost.

„Měřím radiaci. Prag byl během Pádu pohlcen jaderným ohněm. I dnes vyzařuje do širého okolí. Nedivím se, že ti vesničané vypadali, jak vypadali. Naštěstí by to smrtonošům nemělo příliš vadit, maximálně nám bude trochu slabo.“

Chvíli jsem mlčel. Tak jaderný oheň. To byl děsivý strašák z říše bájných hrůz. O radiaci jsem samozřejmě něco věděl, našinec se na Stezce občas dostal do podezřelých míst, kde zůstal jako morový dotek minulosti opar zkázy z uvolněných démonů jaderných sil, se kterými si lidé před Pádem rádi zahrávali.

Nemůžu říct, že by mě příliš nadchla nutnost vjet do města spáleného jaderným úderem. Mrkl jsem na Adriána, ten byl celkem v klidu, no jistě, v jeho věku neměl moc tušení, do jak temného místa míříme.

Popohnal jsem koně, byl čas čelit Pragu a tomu, co skrýval v radioaktivním prachu své bývalé velikosti.

*

Zádumčivě jsem shlížel ze staré a zkroucené věže dávného vysílače na pochmurný obraz moře starých zřícených budov, roztroušených jako kosti mršiny kolem velké řeky. Až k obzoru se táhly ruiny Pragu jako skličující vize zkázy. Nízké mraky dotvářely dojem bezútěšnosti. Koně jsme nechali na mýtině hlouběji v lese, chtěli jsme se do města dostat pod rouškou tmy, pokud možno nezpozorování případnými svědky. Nevěřil jsem, že by tu nikdo nežil. Tady nejspíš zmizel Olaf a ta zrůda v lese mě v mém názoru jen utvrdila. Nějaký ten nezdravý šrumot tu bude.

S příchodem tmy jsme se vydali do ruin předměstí a dál do mrtvého města. Atmosféra toho místa ve mně rozechvívala cosi, co mrazilo jako ledový dech na kůži. Adrián po mém boku tiše zašeptal:

„Strýčku Tobiáši, cítím se divně, jako by mě něco pozorovalo.“

Na vteřinku jsem zauvažoval nad jeho slovy, na tak mladého kluka překvapivě trefnými. Také jsem měl pocit, jako by se na nás ze všech stínů, zřícených trosek a temných děr upíraly stovky, tisíce chladných očí.

„To je tím místem, tady zuřil Pád v plné síle a tolik síly, co tu ve chvilce vyšlehlo, muselo okolní svět pokřivit. Je to jen zlá vzpomínka, nic víc,“ zamručel jsem, alespoň jsem tomu chtěl věřit.

„Můžeš tomu říkat aura masové smrti, stále se ta zkáza vznáší všude okolo. V prachu a záření, v ruinách. Ale my jsme smrtonošové, na nás je tenhle duch místa krátký,“ povzbudivě se na něj usmála Lenka. Ale já viděl, jak je ten úsměv napnutý, jí také nebylo dobře. Adrián dospělým gestem přikývl a sevřel pažbu pistole.

Postupovali jsme pomalu a opatrně, kryjíce se v troskách. Jen ticho, lomoz uvolňovaného zdiva a občasné zašramocení krys v okolí nás provázelo na naší cestě do hlubiny zničeného města. Krysy byly obrovské a často znetvořené. Větší zvířata jsme nezahlédli.

Občas jsem se sebezapřením vylezl v bytelnější ruině do vyšších pater ve snaze přehlédnout to bludiště.

Někdy po půlnoci jsem v dáli zahlédl na nízkých mracích a sloupu dýmu měňavý odlesk ohně.

Překonali jsme řeku přes jakousi lávku ze svázaných trámů, nemohla být starší než rok. Stopy jarních záplav a poničené trosky nedalekého kamenného mostu se smutnou siluetou jediné zbývající sochy, tiše čnící nad temnými vodami, mě vedly k myšlence, že by tohle dřevěné dílo jaro nepřežilo. Naplaveniny v okolí trosek starého mostu a omlácené zuby čnících pilířů tiše hovořily o skryté síle vodního živlu. Tak nebo onak, zjevně tu žili i lidé.

V jedné z temných uliček, napůl zasypaných zřícenými domy se stopami dávného obřího požáru nás zmrazil nedaleký výkřik. Neartikulované zaječení hrůzy, ale určitě vzešlé z lidského hrdla. Potřeba se něco dozvědět mě vrhla tím směrem, Adrián a Lenka mi byli v patách. V uzounké průrvě po padlém domu se míhal plamen, nějaká postava tam stála před další, ležící a ječící osobou.

Zády k nám se k dvojici pomalu blížily další tři postavy, zahalené v dlouhých pláštích a kapucích. Jen v rukou se jim v odlescích bláznivě se míhající pochodně objevovaly čepele krátkých a štíhlých mečů.

Muž s pochodní nesouvisle pokřikoval a v druhé ruce držel sekeru. Zahalení naopak byli potichu a s jakousi nezúčastněnou elegancí se kolem něj rozestupovali do stran jako síť před stažením. Jejich kroky oplývaly až taneční grácií. Byli jako trojice kočkovitých šelem, zakletá do dvounohé podoby.

Vytáhl jsem pistole. Pochyby jsem zadusil v zárodku. Kolem té trojice se svíraly kokony temného kouřma, koncentrované závoje moci je naplňovaly a obklopovaly jako druhá, rozevlátá kůže. Tohle nebyla aura na smrt jdoucích lidí. Před mýma očima stáli tři oživenci, složití a komplexní, umělecké dílo nějakého šílence porušujícího základní zákon Syndikátu.

Jeden z nich musel něco vycítit, v mžiku se otočil, ten pohyb byl vláčný a rychlý, jako pohyb útočícího hada.

Pod kápí byla jen tma, nejspíš stylová černá maska. V následující chvíli se vymrštil jediným stahem svalů na nohou do vzduchu a s mečem napřaženým k úderu se řítil k nám.

Mé pistole zaburácely a vysekly do trupu té Věci dva otvory. Oživenec se roztočil kolem své osy a dopadl na zeď kus před námi.

Zařval jsem na Adriána s Lenkou, ať se stáhnou, a hodil Lence jednu ze svých pistolí, ta její byla směšně slabá.

Druhý oživenec se odpoutal od obětí za pochodní a bezhlesně se sérií rychlých skoků blížil podél druhé zdi. Sestřelený skokan mezitím ledabylým pohybem vstal a ve vteřině se přehoupl přes hromadu balvanů.

Začal jsem se potit. Maně jsem zauvažoval, jestli dnes nepřišel ten den, kdy si ukousnu příliš velké sousto.

Třeskl můj další výstřel a jedna z maskovaných hlav sebou prudce trhla, jak jí kulka velké ráže rozčísla čelo.

Vrhl jsem se přímo k druhému oživenci. Skokem jsem ho překvapil, a než stihl máchnout paží s čepelí, srazil jsem se s ním a zespodu mu prohnal kulku lebkou. Odlétl vzad a hlavou dutě bouchl do balvanů. I ve slabém svitu jsem viděl sliznatou stopu za klouzající lebkou.

Zezadu do mě narazilo cosi s razancí vlaku ze starých časů a odmrštilo mě bokem.

První oživenec se vyhoupl na balvan, za který jsem dopadl. Maska mu spadla a kápě odlétla už po mém předchozím výstřelu.

Nad nehybným obličejem s matnýma očima v propadlé tváři zasloužilé mrtvoly se leskla hluboká rána, vystřelený kus lebky se zaplňoval tuhnoucím slizem.

Pozvedl jsem pistoli a vypálil sérii tří kulek, zatímco se na mě stvůra snášela, podobná obřímu netopýru.

Všechny zasáhly střed hrudi, kde, jak jsem zoufale věřil, tepalo nahnilé srdce.

Trojitý úder srazil bestii na bok, z opačné strany balvanu zároveň vyběhla druhá stvůra. Mučivě pomalu jsem stáčel pistoli stranou a zároveň horečnatě vytahoval rezervní zásobník. Ale moc dobře jsem věděl, že tohle nestihnu…

Vzduchem cosi prolétlo, prskalo to jako rozzuřená kočka, byl to neforemný válec s jiskřící šňůrkou.

Skulil jsem se na bok.

Ohlušující rána udeřila jako boží kladivo a roztančila svět i bulvy v mých očích. Mohutná palice mě nabrala a mrštila na zeď. Kolem se rozezněla země v hněvivém, temném dunění a s praskotem se pode mnou rozevřela černá propast.

V záplavě zdiva, prachu a trosek mě hlubina polkla jako malinu.

*

Rytmické drkotání starého vlaku, vůně pečených pirohů, šustění šatů. V polospánku mě rytmus jedné z posledních železnic mířící do Romy kolébal a ťukal mou hlavou o hrbolatou stěnu.

Žena naproti se ke mně otočila a její šedivá, vyzáblá tvář s pootevřenými ústy plnými červů rozverně zašveholila:

„Ty jsi ale hezký panáček,“ s hladovým pohledem zapadlých očí napřáhla svrasklou ruku s černými drápy, „ty budeš mít srdíčko na pravém místě,“ chtivě zabublala, až se spletená klubka červů rozlétla všude kolem. Jejich slizká tělíčka mi dopadla na tvář a já se křečovitě prohnul.

Vlak se rozplynul a přede mnou se vypínala záda v tmavém kabátu jako nějaká hora. Točila se mi hlava a na tvář mi nepravidelně dopadaly kapky vody.

Pak jsem si uvědomil, co je divně. Ležel jsem na zádech a oživenec mě táhl za jednu nohu, hlava mi co chvíli poskočila na kamenech a zajiskřilo mi v ní dalším ohníčkem bolesti.

Byl jsem v nějaké podzemní štole, jediné světlo se kolem matně rozlévalo od bludičky, nasazené na oživencově kápi.

Zazmítal jsem se, polámaný a bolavý. Maně jsem hmátl po zbrani, pouzdra byla prázdná. Poslední, co jsem si pamatoval, byl pád do temnoty a zatraceně tvrdý deštík kamení a prachu kolem mě.

Pokusil jsem se vytrhnout a vyskočit na nohy, ale nebyl jsem tak úplně v kondici. Jen jsem se zazmítal jako ryba na suchu.

Oživenec se zastavil a otočil. Šedá tvář s vybledlou jizvou na čele na mě upřela prázdný pohled zakalených očí nad idiotsky otevřenými ústy s ustupujícími zbytky rtů. Permanentní úsměv černých, popraskaných zubů mi na pohodě nepřidal.

Druhá pracka máchla vzduchem a špička meče se mi opřela o krk. Polkl jsem a bez hnutí opětoval bezvýrazný pohled. Pochopil jsem.

Po chvilce čiperný nebožtík stáhl meč a dál mě táhl kamsi do hloubi štoly. Prozatím jsem to vzdal a jen nadzvedával hlavu, abych do znervózňujícího cíle nedorazil s mozkem naklepaným jako řízek.

*

Po nějaké chvíli vyplněné cestováním coby přívěs umrlce jsme dorazili k vratům ve stěně. Tady se k nám připojil další pochodující nebožtík, tentokrát sympaticky skrytý pod maskou, a společně mě vytáhli na nohy. Sevřený mezi nimi jsem prošel vraty do většího prostoru. Kupodivu nepáchli rozkladem, jen jakousi zatuchlinou. Letmým dotykem jsem zachytil, že pod plášti měli nějaké, pravděpodobně ocelové, brnění. Takže nejspíš měli s tou zrůdou v lese skutečně společnou Achillovu patu. Srdce.

Ve větší hale pokryté prachem mě obklopila tichá torza jakýchsi strojů a zrezlá síť kolejnic. Na stropě nepravidelně poblikávaly žárovky, visící na humpolácky spletených drátech.

Za halou jsme prošli dlouhou chodbou, stěny z popraskaného betonu a stopy vlhkosti a plísní. Na konci chodby otevřel jeden z oživenců další vrata a vešli jsme do větší místnosti plné mrtvých počítacích strojů, jeden jsem znal z Romy a dalších neidentifikovatelných pohrobků slávy staré, technologické civilizace.

Tam už čekala živá, lidská tvář. Snědý muž oblečený ve vestě a hnědozelené košili, zastrčené do maskáčových kalhot. U pasu se mu houpalo pouzdro s pistolí a na stehně další s dlouhým nožem. Chlap si protřel nakrátko střižené vlasy a mávl mi ležérně na pozdrav.

„Pěkný ráno přeju. Doufám, že cesta byla fajn.“

Už jsem se cítil trochu silnější a většina zranění pomalu spěla do utěšeně vyléčeného stavu. Tak jsem s trochu větší sebedůvěrou, alespoň na oko, kývl.

„Šlo to, v okouzlující společnosti každá cesta utíká jako sen.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou:

„Člověče, pistolníku, ty máš teda koule, chlape, klobouk dolů. Mimochodem,“ mávl na jednoho z umrlců a ten odkudsi vylovil můj pomačkaný klobouk. „Tadyhle jsi něco asi zapomněl,“ zabručel a nasadil si klobouk na hlavu. Mrkl na mě:

„Nic ve zlym, tvrďáku, trochu mi tu táhne na temeno. A to vlhko. Něva, že jo?“

Jen jsem nonšalantně pohodil hlavou, zatímco jsem opatrně zkoušel, co mí hlídači a jejich síla. Pořád špatné. Nezbývalo než být trpělivý, sílil jsem každým okamžikem. Zloděj klobouků luskl prsty:

„A jo, málem bych…,“ a vzal od druhého umrlce, známého zjizvence, mou pistoli. To jsem už asi trochu zavrčel, protože se na mě podíval a s pobaveným šklebem na mě zamířil. Hnusné, dívat se do hlavně vlastní zbraně v cizích prackách.

Zachechtal se a dal si mou milovanou pistoli do vlastního pouzdra, původní obyvatelku toho místa zastrčil za opasek.

„No jo, sedí, mrška, jako ulitá,“ zabručel, pak se otočil a s ledabylým mávnutím ruky nás vedl do dalších dveří. Přes rameno prohodil:

„Jdeš teď na společenskou návštěvu, tak buď slušný, pistolníků.“

Já byl potichu a nechal se vést oživenci. Jen jsem upřeně zíral na pohupující se pažbu, kterou má dlaň tak dobře znala. V hlavě se mi rojily představy, jak hezké by bylo teď cítit zpětné rázy té krásky.

Pak jsme prošli do upravené místnosti s většími lampami, kobercem, knihovnou a vůbec takovým komfortem, jaký jen může podzemní doupě poskytnout.

Za stolem seděl menší muž, pečlivě oholený, s postupující pleší a krátkým věncem šedých vlasů. Ve tváři trochu při těle, takový ten dobrácký, měsíčkový typ. Prostě bodrý soused odvedle.

Dokud jsem se mu nepodíval do očí.

Byly studené jako vzdálené ledovce. Ostré jako břitvy a já se najednou cítil jako hmyz pod očima sběratele.

„Vítejte, příteli. Doufám, že společnost pana Schwarze vás neroztrpčila. Velmi schopný muž, jen někdy poněkud neohrabaný ve společenském styku,“ prohodil s chladným úsměvem.

Schwarz se krátce zasmál a pokýval hlavou.

„Kluk byl jak v bavlnce, pane. Že jo, tvrďáku?“

Jen jsem neurčitě zakašlal.

„Ach, vidíte, kážu o etiketě a sám jsem jak ten neotesanec. Dovolte, abych se představil, jmenuji se Renaud. Nuže, a vy, příteli z Pistolníků?“

„Tadeáš,“ stroze jsem prohodil.

Opět chladný úsměv a mírný pokyn ruky s dlouhými prsty.

Oživenci mě pustili, až jsem, zasažen nečekanou svobodou, zavrávoral. Protáhl jsem se, cítil jsem se už výrazně lépe. Také smysly se mi projasnily a už mi bylo nad temné slunce smrti jasné, že v této místnosti jsou mimo dvou oživenců i tři smrtonošové. Došlo mi, že jsem narazil na doupě netypicky spolupracujících renegátů. Ne, že bych si nevěřil, síly mi rostly s každým nádechem, ovšem přítomnost dvou oživenců a pana Schwarze mě zatím zbrzdila.

Renaud vstal a nabídl mi doutník.

„Víte, příteli Tadeáši, došlo tady k jistému nedorozumění. Ale mezi rozumnými muži se mnohé přehmaty dají snadno urovnat, není-liž pravda, pane Schwarzi?“

Jmenovaný si zapálil doutník a pokýval hlavou:

„Jasná věc, pane. Stačí jen hodit řeč a domluvíme, se, co, drsňáku?“

Sám jsem si zapálil, dobrý doutník se neodmítána vrhl na dobře živeného šéfa bandy zkoumavý pohled.

„Milý příteli Renaude. Určitě vám došlo, že jsem na Stezce Syndikátu,“ ukázal jsem žhnoucím doutníkem na oživence, „a tohle se bude těžko vysvětlovat. Ale povídejte, možná bude Syndikát shovívavý, zatoulané ovečky se mohou vrátit do stáda,“ usmál jsem se a jako vždy zkazil pokus o kroužek dýmu.

Renaud se podíval se zdviženým obočím na Schwarze a ten se rozchechtal. Pan ledový měsíček vytáhl roli pergamenu.

Ukázal mi ji a rozbalil.

„Víte, příteli, a to je právě to hloupé nedorozumění. My všichni tady sloužíme stejné věci. Jsme zde z pověření Syndikátu. Ovšem u vás si tím nejsem tak jist.“

A zamával mi pověřovací listinou Velkého stolce Syndikátu, včetně pečeti a rozmáchlých podpisů vůdců, před obličejem. To vše stvrzovalo jeho pověření jakožto správce Pragu pod patronátem Syndikátu.

Tentokrát mi došla slova, zíral jsem na tu listinu a marně sbíral myšlenky. Celé se to pořádně zamotalo.

Zkřížil jsem Stezku jiných služebníků Syndikátu. A já sám byl mimo Stezku svou.

Prekérní situace.

*

Renaud si nalil sklenku jantarové tekutiny z broušené láhve, místností zavoněl příjemný odér kvalitní lihoviny. Otočil se zpátky ke mně:

„Nu, příteli Tadeáši, tak teď víte, jak to je. Tohle vše je součástí velké Stezky samotného stolce.“

Zamračil jsem se a uhnul pohledem před Schwarzovým rozšklebeným ksichtem.

„Myslel jsem, že oživenci jsou zakázaní. Neporušitelným imperativem prvního stolce.“

Renaud si povzdechl a pomalu upil. Když se na mě podíval znovu, v očích už neměl ledový klid, ale mrazivý plamen a jakési hluboko utopené pohrdání.

„Vy pistolníci a ta vaše slonovinová věž osamělé stezky. Možná byste se měl rozhlédnout, příteli, a sundat si klapky z očí. Kolem je divoký svět, všude se povalují smrtící relikty staré civilizace, stačí jen, aby nepřátelé natáhli ruku.“

Zašermoval dalším zapáleným doutníkem.

„Kupříkladu renegáti, jak dlouho bude trvat, než se spojí a vytvoří konkurenční organizaci? I lidé dovedou být pořád nebezpeční, na severu jsou divoké tlupy a kmeny a kolem nich ztracené základny plné kdovíčeho. Opravdu si myslíte, příteli, že až přijde jedna z těchto vln do středu Europey a dál k jihu, zastaví ji pár solitérů s pistolkami? Syndikát potřebuje vlastní armádu, silnou a neporazitelnou.“

To už zvýšil hlas a z očí mu šlehaly nezdravé plameny.

„K čertu s lidmi a opatrným splétáním křehké pavučiny naší hegemonie! Je to zdlouhavé a ve výsledku nejisté, lidé jsou nestálá pakáž! Tohle,“ prudce mávl k oživencům, „to je budoucnost. Dokážeme stvořit vojáky, co se nebudou ptát a smrt pro ně nebude nic znamenat. Služebníky bez zvědavosti, zrady či sobeckých tužeb. Neúnavné a silné dělníky,“ naklonil se blíž ke mně a ztišil hlas do šepotu. Jeho pronikavé oči mě propalovaly: „a materiál se potuluje všude kolem, zbytečný a nevyužitý. Jaké plýtvání! A jaké možnosti se nám tím otevřou! Žádný vratký hybrid starého světa lidí a nás. Skutečně nový druh civilizace, vládnoucí nad smrtí! Pravá a věčná říše smrtonošů! Roztáhneme křídla a vzlétneme i do nebes! Postmortálům nebude mráz, vakuum ani záření vadit. Oživíme kosmodromy a do další dekády budeme těžit suroviny na Měsíci, na Marsu! Smrtonoš se projde v jeho prachu, shlédne do mračen Jupiteru, sevře v dlani led na Plutu. Překonáme padlý svět lidí o celé světelné roky! A ze Země bude kvetoucí zahrada, kde budou lidé chováni v přirozené poslušnosti logicky nadřazené rase Vládců smrti. A po smrti nám budou sloužit ještě lépe a neomezeně dlouho. Tak, příteli, povězte, copak to nedává smysl?!“

Chvilku jsem na něj hleděl. Jako mávnutím kouzelného proutku se uklidnil a s původním ledovým klidem popíjel drink a prohlížel si mě.

Nejhorší bylo, že i přes zrůdnost té představy to dávalo smysl, cosi hluboko uvnitř, ukryté v nelidském tepotu mého srdce, zpívalo temný chorál ve shodě s jeho sólem. Jenže já měl lidské hemžení celkem rád. Zachoval jsem klid, i když jsem byl šokovaný takovou vizí. Pokud ji podporuje sám stolec, pak jsem žil v jednom velkém omylu. V obrovské, naivní ulitě.

Ale nevěřil jsem, že bych si takové politické linie nepovšiml. Sám jsem s některými vůdci svého času hovořil a nevěřím, že by jim byla tahle vize vlastní. Popíralo to celý proces Stezek pistolníků, pomalé rozšiřování vlivu Syndikátu a přičleňování ostrůvku lidské civilizace do volně provázaného společenství. Najednou mě něco napadlo – stolec je pořád souhrn individualit. To, že má na lejstru podpis všech sedmi vůdců, neznamená, že všichni také vědí, co tady vytváří. A Olafova mise a jeho zmizení dostaly nový rozměr. Na pozadí se mi vyrýsovala velká hra. Smrtelná a nebezpečná. Náhle jsem uviděl stolec jako skryté bojiště, tajný boj o moc tam možná zuřil jako nikde jinde a Renaud je jednou z klíčových figur. To ovšem znamená, že jsem stále ve smrtelném nebezpečí. Olaf už byl vyřazený z herního pole a já ho nechtěl následovat.

A někde v tomhle smrtícím kotli byli i Lenka a Adrián. Matně jsem zadoufal, že vyvázli z té uličky. Ale hned jsem si tyhle myšlenky zakázal, musel jsem teď být ve střehu a nerozptylovat se. Pokud se nepletu, jsem tak trochu v hnízdě jedovatých hadů. S holou zadnicí.

Odkašlal jsem si.

„Poutavá představa. Jsem jen pistolník, takové vize jsou za mým obzorem. Ale smysl to dává. Netušil jsem, co stolec zamýšlí. Překvapil jste mě.“

Renaud pokýval hlavou a spokojeně se usmál.

„To je v pořádku, příteli, berte to jako výraz mé úcty vaší práci. Samozřejmě jde o informace na vyšší úrovni zabezpečení, věřím, že se podle toho zachováte. Nyní mi odpusťte, ale náš projekt vstupuje do závěrečné fáze a ta bývá zhusta kritická. Prozatím vás budu muset pro vaše vlastní dobro požádat, abyste setrval pod naší ochranou. Doufám, že budete souhlasit a později vás více zasvětím, schopní smrtonošové jsou v mém týmu vřele vítáni. Pan Schwarz vás zavede do vašeho apartmá, musíte samozřejmě pochopit, že tento komplex nese stigma dřívějších dob a ubytování je charakteru spíše vězeňského, ale není to nic osobního.“

Pomalu jsem kývl, sleduje oživence i Schwarze. Jeho obličej se protáhl, marně maskoval výraz nechuti a jakéhosi zklamání. Ne, maskáč mě opravdu neměl rád. V duchu jsem se pousmál a ještě jednou si ho pořádně prohlédl, něco mi došlo a já toho hodlal využít, až budeme s drsňákem o samotě.

Renaud s falešnou bodrostí pokývl a dál mi už nevěnoval pozornost. Sklonil se nad jakousi mapou. Jen koutkem oka jsem nahlédl. Nejspíš to byla mapa Pragu, byly tam jakési značky a linie, ale nedokázal jsem si všimnout detailů.

A tak jsem se nechal pokojně eskortovat, nevtíravě sevřený mezi dvěma známými umrlci. Schwarz si to vztekle rázoval před námi.

*

V dlouhé chodbě před mým novým apartmánem, jinak regulérní celou s mohutnými mřížemi a dveřmi s vnější závorou, jsem se nadechl a s předstíraným znuděním utrousil:

„Schwarzi, vy se asi ven moc nedostanete, co?“

Otočil se a chvíli mě sledoval s podmračeným šklebem.

„Jak jsi na tohle přišel, chlapáků, co?“

Taky jsem se ušklíbl:

„Ani nevím, všiml jsem si, že vám pistole do ruky moc nesedí. Vy budete takový ten typ na vzdálené velení, spíš za stolem s modýlky než v první linii, co?“

Kvitoval jsem s uspokojením, že jeho obličej prošel v rekordním čase přes takové malé barevné spektrum až do hezky brunátného odstínu. Se sevřenými čelistmi přikročil blíž a pak zavrčel:

„Ale, ty jsi nějaký chytrý, pistolníčku, myslíš, že vy jste jediní hrdinové, že jo? Hovno, kamaráde, jste prd, trapné maškary. Vůbec netušíte, co se kolem děje,“ nehezky se ušklíbl.

Pokrčil jsem rameny:

„Dobrá, příteli, neberu to osobně, chápu. Máte bolístku. Vy jste chtěl být pistolník, ale neměl jste na to. Jste teď naštvaný na svět a svou neschopnost a pocit zbytečnosti si vybíjíte na mně. V pořádku, chápu to,“ usmál jsem se smířlivě. Teď se uvidí, jestli jsem se v tomhle nemýlil.

Schwarz na chvíli ztuhl a pro změnu zbledl. Jen skřípot zubů a trhané pohyby ruky u pažby ukradené pistole prozrazovaly, že žije. Pak najednou přikročil blíž a zasyčel, až mi jeho sliny dopadly na obličej.

„Víš, blbečku, seru na Renaudovy kecy, ty seš k hovnu, kamaráde. A taky tak dopadneš! Myslíš, že nevíme, kdo se nám tu ještě potuluje? Máš nás za kretény? Je tady ta Olafova coura a ten jeho parchant. A ty seš tu zaručeně s nima. Vlezli jste do zatraceně vysoký hry, hraje se tu vabank o život! Jenže na to seš moc blbej, pistolníku, aby ti to došlo. Hele, tak já ti něco povím,“ poklepal mi ukazováčkem na hruď, zároveň mě na jeho pokyn oživenci chytili.

„Ještě dneska večer si pěkně podáme to doupě degenů, tady naši studení hoši budou sbírat srdíčka jak maliny. Ale buď v klidu, tu flundru smrtonošskou, co tam zdrhla, si vychutnám osobně i s tím jejím smradem. Jestli teda bude ještě ten malej hajzlík dejchat, jeden z mých chlapců ho dost pocuchal, když jsi zmizel jak krtek v díře. A žádnej strach, o jejich srdce se dobře postaráme, máme pro ně lepší využití. Jo, a zbytek se taky bude hodit, kamaráde, to se neboj.“

Mávl rukou a strhl druhému oživenci masku:

„I Olaf se nám sakra hodí, co, hrdino zvědavá?!“ plácl oživence do ramene. Sevřel jsem rty, tvář to byla šedivá a vyzáblá, kůže na kostech, ale poznal jsem toho postmortála, jak je Renaud nazval. Tak takhle skončil chudák Olaf! Jeho tupý a prázdný obličej mě zasáhl, tohle jsem nečekal. To bylo zatraceně zlé.

Zazmítal jsem se, můj pokus se něco dozvědět z vytočeného Schwarze vzal za své. Teď jsem potřeboval uniknout. Ale oživenci mě drželi pevně a já začal mírně panikařit. Tohle se mi vymklo z rukou.

Lenka a Adrián!

Ten hajzl půjde rovnou po nich. Vidět ty dva jako postmortály…!

„Marný, zmrde pistolnická, máš to marný!“ zachechtal se a plivl na mě.

„Jestli tě to uklidní, je tam i spousta dalších děcek a ženskejch, prej ste na to vysazený, ta vaše bandička přiteplenejch bambitkám, co?“

Zařval jsem a vzepjal se. Oživenci se jen zapotáceli, ale drželi pevně, ty jejich mrtvé prsty byly jako svěráky z kalené oceli.

Lenka!

Adrián!

A spousta bezejmenných chudáků.

Točilo se to jako temný vír v mé hlavě. A jako by se kolem smrákalo a všechno chladlo. Došlo mi, jak jsem bezmocný.

Olafova mrtvá tvář, zapadlé, zakalené oči.

Lenka!

Adrián!

Řval jsem a zmítal se, poprvé jsem naprosto ztratil klid. Kolem se ve vlnách valil jakýsi mráz a pálil až tam hluboko, kde jsem nosil svou duši.

Najednou stisk na mých rukou polevil. Postmortálové stočili hlavy a cosi je zaujalo natolik, že ode mě napůl odstoupili.

Schwarz se také zmateně otočil.

Ten chlad tu pořád byl, zaléval mě ve vlnách. A cosi jako divný vítr, šepot.

… děcka a ženský…

Trhl jsem hlavou, bylo to v mé hlavě, ale nějak to vůbec neznělo jako já.

Pak jsem to uviděl.

V ohybu chodby se vířil prach. Světlo žárovek se rozblikalo víc než jindy.

Ve stínu se na mžik oka cosi objevilo.

Prach se rozvířil ještě víc a na kratinkou chvíli jakoby tam kdosi stál. Nezřetelný, pouhý prach a stín. Jen na chvilinku jsem zahlédl obrys dlouhého pláště a širokého klobouku. Ochladilo se tak, že mi od úst začala jít pára.

Oživenci vykročili jako tažení na neviditelném provazeu.

Schwarz zaklel a otočil se.

„Zpátky, vy zmrdi!“ zařval.

Vystartoval jsem, ať už tam vpředu bylo cokoli, tohle byla má příležitost, která se nebude opakovat.

Schwarz se natočil a jeho ruka napůl vytrhla mou pistoli.

Švihl jsem nohou.

A přesně zasáhl cíl.

Schwarz zaječel jako ženská a zhroutil se na zem, kde se stočil do klubíčka.

Jistě, nebyl to moc fér úder, ale já tu taky nejsem na olympiádě.

Postmortálové se otočili jako na obrtlíku.

Vytrhl jsem Schwarzovi pistoli z ruky a srazil jeho nekoordinované ruce. Dalším kopem do rozkroku jsem z něj udělal skučící hadrovou panenku. Zvedl jsem ho, zatímco se na mě proměněný Olaf řítil s mečem a napřaženým pařátem. Druhý postmortál se blížil z boku.

Skučícího Schwarze jsem mrštil, přímo na Olafa a mohutným kopancem srazil druhého oživence do cely za sebou. Nepřemýšlel jsem, jen se mi v hlavě neustále opakovala dvě jména. Najednou jsem měl sil jako nikdy.

Postmortál vlétl do cely a já dalším kopancem zabouchl bytelné, kovové dveře.

Schwarz přede mnou podivně zabublal.

Drápy zašátraly na mém kabátě. Ale neměly tu pravou sílu. Brzdila je překážka, ve které oživencova pracka uvízla. Tuhý smrtonošův hrudník.

Pistolí jsem srazil meč v druhé pazouře stranou a výstřelem roztříštil zápěstí umrlce.

Podíval jsem se na Schwarze. Poulil vyděšené oči na pařát trčící z jeho hrudi, ve kterém ještě pomalu tlouklo vyrvané srdce. Vzápětí se ten mocný sval rozstříkl v křečovitě sevřené pracce umrlce.

Schwarz vychrlil v jediné dávivé křeči záplavu krve a ochabl.

Prostřelil jsem mu hlavu a kopancem srazil spojené dvojtěleso na zem.

Dalším krokem jsem se ocitl nad Olafem pod mrtvým tělem smrtonoše. Už se zvedal a odhazoval mrtvou přítěž.

Dupl jsem.

A znovu.

Lebka praskla, obličej se rozbil k nepoznání.

Doskočil jsem oběma nohama, balancoval jsem s rukou opřenou o zeď.

Lebka se rozstříkla v záplavě zeleného slizu a kousků kostí.

Ale postmortál se pořád zmítal a nekoordinovaně mrskal pařáty kolem sebe.

Strhl jsem Schwarzovu mrtvolu na stranu a zahákl prsty za okraj ocelového plátu, přinýtovaného přímo k šedivému masu a kostem. S řevem jsem ho odtrhl, přitom jsem se rozloučil s pár nehty.

Pod ním byl otvor a uvnitř tepalo šedivé srdce.

Bez váhání jsem ho prostřelil. Do hrudního koše se rozstříkl šedozelený sliz a oživenec konečně zvadl.

Narovnal jsem se, zvedl ze země svůj klobouk, co Schwarzovi odlétl, a vrávoravě vyrazil chodbou dál. Někde tu musí být východ na povrch. To, co vyrušilo mé věznitele, už bylo pryč. Pokud tu vůbec kdy něco bylo.

Musím k tomu ohni, co jsem viděl, tam bude určitě osada. A Lenka s Adriánem. Nevěřil jsem, že Schwarzova smrt zastaví Renaudův projekt a dnešní sklizeň srdcí. A jestli je skutečně Adrián zraněný… Raději jsem nedomýšlel a pádil chodbou, občas se odrážeje od stěn, s každým dlouhým skokem jsem ale na tom byl lépe a lépe.

Za mnou s narůstající vzdáleností sláblo monotónní bušení na kovové dveře. Druhý postmortál po mně stále toužil.

Zrychlil jsem, osudový večer se blížil každým okamžikem.

*

Potácel jsem se, mrazilo mě a svíralo cosi nepostižitelného. Ani nevím jak, ale najednou jsem se vydrápal z díry a nad mou hlavou se skrz rychle pádící mraky nesměle vysmíval Měsíc. Temné chodby podzemí s tušenými, kradmými kroky postmortálů zůstaly za mnou jako zlý sen. Opřel jsem se o nahnutou zeď, kvílení větru a padající suť vytvářely ozvěny tisíců malých šramotilů. Sevřel jsem pistoli a nejistými kroky zamířil mrazivým větrem kamsi kupředu, kde mi tichý nádech kouře, ozvěna hlasů a jemné bubnování živých srdcí směr k osídlení. Tam kdesi bylo něco moc důležitého. Nebyl jsem si jistý, co to je, ale táhlo mě to jako neviditelné lano. Cosi bylo v nepořádku, nemohl jsem se pořádně soustředit, kvílení meluzíny a tanec prachu kolem mě nutil k divokému rozhlížení, hlavní zbraně jsem mával na všechny strany.

Míjel jsem tiché siluety ruin, čnící zdi s ozvěnou starých smutků, pláče i radosti. Kolem se chvěl svět a kdesi na hraně viditelného se míhaly stíny mrtvých. Tam, v rozbitém domě, jako bych zahlédl rodinu u stolu, jen okamžik, hra stínů, než tvář luny skryl další chvátající mrak.

Mezi dvěma domy se ve víru prachu mihly obrysy dětí, míč se odrazil o rozbitou zeď a zmizel v dalším poryvu ostrého vánku. V šelestu zazněl tichý smích na hranici slyšitelnosti a vzdálený dívčí hlas zašeptal cosi něžného.

Prudce jsem dýchal, zahlcený tancem přízraků, zmatený a nejistý, kam vlastně mířím. Kdo vlastně jsem!

Něco bylo moc špatně a mrazivý vzduch mě nutil se choulit do sebe. I mé myšlenky se zimomřivě třásly, sevřené v temném tanci. Čím víc divných stínů tančilo pod stříbřitými záblesky vykukujícího souputníka našeho nešťastného světa, tím silnější byl chlad, tím hůře jsem udržoval přímý směr. Úder ramenem do zdi, zakopnutí o kameny, na kterých bylo kdysi vyryté srdce, láska a touha vetkaná do vrypů neumělou rukou. Jak jsem to věděl? Nebyl jsem schopný to zjistit.

Prudce jsem se napřímil a zařval do okolního vytí větru, do vzdálených šepotů a stenů. Do nezřetelných slov. Řval jsem, až mě bodalo v hlasivkách.

… děcka a ženský… děcka a ženskýýý! Tak dělej, ty zbabělče!

Byl to vůbec můj hlas? Těžko říct, bylo v něm cosi divného, možná to byl jen další cizí hlas v mé hlavě. Ale sebral jsem sílu a vyběhl. Mé nohy najednou získaly oporu, mrazivý vichr se otočil a dal mému běhu křídla. V rytmu mých skoků se míhala a leskla hlaveň mé zbraně, pulzující, nepravidelný svit luny stačil, abych letěl přes překážky, s neomylným zrakem sovy. Sám podoben stínu, poháněn šepoty přízraků. Únava zmizela, dech se zpomalil.

Konečně jsem zahlédl odlesk ohně, za ruinami čněla nepravidelná, nahrubo postavená hradba a za ní se k nebi tyčila temná silueta obklopená dýmem. Ostré štíty a jehly věží, znaky christianitů. Chrám, starý a temný. A kolem něj malá osada, k smrti odsouzená.

Vzdálený, hluboký zpěv se zařezával do uší čímsi známým. Prolétl jsem mohutným skokem nad nepravidelně roztroušenými zídkami. V půli skoku jsem ucítil pižmo strachu, divoký nádech a tepot živého srdce. Mihl se stín a dlouhé kopí se mi pokusilo udělat do břicha nový, přírodou neplánovaný otvor.

Mávl jsem paží, sevřel ratiště a odhodil ho i s chlapem na jeho konci. Dopadl do prachu a vyděšeně zalapal po dechu. Cosi vykřikl.

Doskočil jsem před něj, můj kabát zavířil a v oblaku prachu jsem se k němu naklonil. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale široce jsem se zazubil.

„Žádný strach, příteli, já jsem ten hodný!“

Zíral na mě, ale já už neměl čas na další sociální interakci. Rozběhl jsem se kupředu, mihl se kolem mě šíp, ale až přezíravě jsem se mu vyhnul, v chrámu za hradbou byl můj cíl, konec toho mocného lana táhnoucího se až do hloubi mé duše. Tam bylo něco, co hřálo a lákalo. Něco, co potřebovalo ochránit. Potřásl jsem hlavou, stále jsem byl zmatený a neschopný uspořádat si myšlenky.

Ten mnohohlasý zpěv, ten mě mátl a míchal mé myšlenky jako neohrabaný karbaník svůj promaštěný paklík karet. Padaly a krčily se, ty mé rozuteklé myšlenky.

Přelétl jsem hradbu, kdo by se zdržoval hledáním brány. Byla jen ku pěti metrům na výšku a ten mrazivý vítr byl jako pomocná ruka, starostlivě mě vynášející výš a výš. Cosi ve mně, to chladné a přemýšlející jádro v moři zmatku, jen poznamenalo, že pokud mně ta hradba nedělala problémy, postmortálové si s ní také lehce poradí.

Dopadl jsem před vrata, světlo mnoha svící kreslilo mihotavý světelný obrys, nade mnou mocné zdi ze starých dob, kdy Prag žil. Mnohohlasý chór se nesl a vibroval kolem pobořených chrličů, štítů a skulptur.

Vykročil jsem a rozrazil pootevřená vrata.

Bylo to, jako bych tam hodil bombu, nálož, co místo ohně a střepin šířila bezdeché ticho. Desítky, stovky lidí namačkaných v rozsáhlé a postupem času rozšiřované chrámové lodi. Stovky svící, tetelivých světélek v temnotě. Ony i lidé tam byli na malou chvilinku v mých očích jedním a tímtéž, jedny zhášel průvan z trhlin ve zdech, druhé Renaudův vichr nového řádu.

Stovky žen a dětí. Tahle osada byla velká. A sklizeň měla být ve znamení obrovské řeky krve.

Všichni umlkali, jejich neumělý, disharmonický zpěv zanikal v šířících se kolech ticha počínajících tam, kde jsem stál. Pak, v tom tichu, jsem zahlédl černé vlasy a zaslechl tichý pláč.

Prodral jsem se tam, desítky očí mě sledovaly. Cosi v nich bylo, ale já to teď neviděl.

Tam vpředu, na studené dlažbě, vprostřed těch lidí klečela Lenka. Držela na klíně Adriánovu hlavu, jeho měděné vlasy čeřil průvan.

Pomalu jsem došel blíž a ona zvedla oči, kterými proteklo moře slz. Mráz konečně ustal a já s cukáním v hrudi zachrčel:

„Přišel jsem… já…,“ nevěděl jsem, jak pokračovat. Zíral jsem na velkou krvavou ránu v Adriánově hrudi. Dýchal trhaně a barvou tváře se podobal postmortálům.

Lenčin hlas se zlomil v dalším dlouhém vzlyku:

„Prosím, zachraň ho, já nevím jak!“

Ztěžka jsem poklekl a opatrně prohlédl ránu. Postmortálova pracka pronikla do hrudníku a těžce poničila srdce, v těch pařátech byla také moc, temný Opar zkázy. I když byl Adrián přirozený smrtonoš, s takovým poškozením a zbytkovou silou zmaru ve tkáni kolem jeho srdce prohrávalo.

V duchu se mi mihla vzpomínka na Schwarzovo srdce, co se bez užitku rozprsklo před mýma očima.

Zavrčel jsem bezmocí a zoufalstvím. Adrián mi slábl před očima. I kdybych se vydal za Renaudovým srdcem, nestihl bych to.

Podíval jsem se na Lenku; musela si v mých očích všechno přečíst. Ostře vzlykla a propukla v další pláč.

Malé kradmé dotyky mě vyrušily. Nejbližší ženy, starci i děti se opatrně dotýkati mého kabátu. Všechny oči se na mě upíraly. Cosi v nich bylo, cosi, co mě roztřáslo. Jako fyzická vlna mě naplnila naděje planoucí v těch zracích. Víra v zázrak, v záchranu. Ve mně.

Rozhlédl jsem se, všude, kam jsem dohlédl, tam byla stejná záře víry, až mně začala mravenčit kůže a část mého já křičela, že tohle nechce, tohle nemohou. Nemohou věřit, že je spasím.

„Já je, naučila naši přísahu a oni si ji upravili. Udělali z ní modlitbu. Modlí se k Velkému pistolníkovi. Aby jim seslal záchranu a spasil nevinné,“ zašeptala mezi vzlyky Lenka a podívala se mi do očí. Na chvíli jsem se utopil v té hlubině, byla v ní prosba o odpuštění, stín dávné lásky i nekonečná důvěra v mé schopnosti.

„A přišels ty… prosím, přísahej, že je zachráníš… oni jsou jako kdysi moje město, nedovol, aby se tolik smrti opakovalo.“

Zachrčel jsem, spoutaný mocí těch pomněnkových očí.

„Udělám, co budu moct. Udělám maximum, to ti slibuju,“ zašeptal jsem. A věděl jsem, že mluvím pravdu. Kvůli ní, kvůli těm… děckám a ženským.

Rozhlédl jsem se a sevřel pistoli. Tolik jich bylo, tolik bezbranných, a mezi nimi a smrtí jen já, jediný pistolník.

„Tadeáši, prosím, promiň mi, co bylo… a udělej, co musíš,“ zazněl zase Lenčin hlas.

Otočil jsem se k ní.

Má pistole je tak strašně obrovská.

Když její hlaveň mizí v něžných ústech…

Ta rána byla to nejhlasitější, co jsem kdy slyšel. Byl to rachot, který ničí svět, roztíná jeho kořeny a obrací vše v suť a zmar.

Dopad jejího těla rozechvěl každou buňku v mém těle.

Někdo řval.

Asi já.

Matka, na prvním místě vždy matka. A život syna.

Nevím, jak dlouho jsem bušil do kamenné podlahy, obklopený tichými sochami žen a dětí.

Krev byla všude, její, moje. Svět plný prolité krve. Ruce se mi léčily před očima, ale hluboko uvnitř bolest pořád zůstávala.

Podíval jsem se na své dlaně.

Pak je kdosi použil, nevěřím, že jsem to mohl být já.

Otevřel jeden hrudník, vyňal jedno srdce, co už těma rukama jednou, před celými věky, prošlo, a vložil ho do jiné, menší hrudi.

Snadná věc, pouhá smrtonošská rutina, když u toho nejste. A já vlastně nebyl. Byl jsem kdesi daleko, kde pod květy jabloní ve vánku vlály černé vlasy a zněl sladký smích. Kde se úžasné pomněnkové oči dívaly na krásy světa.

Pomalu jsem vstal od sílícího Adriána, vyhýbal se pohledu na Lenčino tělo a přelétl pohledem po mlčících obyvatelích Pragu, zasvěcených smrti. Sám jsem se cítil, jako by cosi ve mně umřelo s tou ranou, co otřásla celým světem.

„Jsem jen pistolník,“ zašeptal jsem zoufale.

Žena nejblíže začala cosi prozpěvovat, jejich jazyk mi byl vzdálený. Přidávali se další a další. Hlasy začínaly splývat do chorálu, šířil se, jako vlna zvuku, rozechvíval zdi chrámu. Byla v něm naděje, odevzdání, víra.

Otočil jsem se k vratům a poslepu uchopil druhou pistoli, kousek od bledé ruky, jejíž nehybnosti jsem se děsil.

Vykročil jsem, jediný pistolník. Ale přísahal jsem. Přísahal jsem Lence. I kdybych měl zemřít, tak splním, co jsem slíbil.

Mocný chorál, mrazící až do morku kostí, mě zaléval jako řeka.

Tam dál jsem cítil čeření nehybné řeky smrti, temné stíny, jako štiky v hlubokých vodách. Postmortálové se blížili. A mezi nimi a chrámem byla hrstka zbývajících mužů, slabých, ale odhodlaných. I oni si zasloužili žít.

To na mém životě nezáleželo. Já neměl pro co žít, sám jen dárce smrti. Bylo jen správné zemřít za tyhle lidi. Bylo v tom cosi spravedlivého a čestného. Pravé srdce pistolníka, čest a povinnost.

Chorál zachvíval chrámem a mrazivý vítr se vrátil.

Už mi nevadil, bylo mi to jedno. Byl jsem prázdný a připravený zemřít. Cokoli, abych splnil slib. Udělám cokoliv.

Zapotácel jsem se a celým chrámem prolétl stín, zakryl světlo svící a přikryl můj zrak.

Padal jsem a ten pád byl hluboký a beze strachu.

*

Gugan svírající kulovnici, vzácnou zbraň po zemřelém otci, vzhlédl k cizinci. Zapotácel se kus od něj, zatímco velká modlitba hřměla domem milosti.

Chlapci se na tom seslaném spasiteli zdálo cosi jiného. Jeho kabát i klobouk byly temné, černé jako sama noc. Přísahal by, že když vstoupil, byl to jen otrhaný plášť a poničený klobouk neurčité barvy. Pod kloboukem hluboký stín a z něj zažhnul konec doutníku. Ke stropu vylétl dokonalý kroužek dýmu a zamířil k nebesům.

Gugan se otřásl, prudce se ochladilo a kolem Pistolníka se po kamenech šířila jinovatka.

„Děcka a ženský, znovu už ne,“ zazněl dutý hlas, jenž si nezadal si s mrazivou meluzínou kolem chrámu.

Zpod stínu se na něj upřely znepokojivě zářící oči, jako odlesk vzdálených hvězd v mrazivé temnotě.

„Pohlídej mi to, chlapče, a zalez, tvůj čas ještě nepřišel,“ podal mu spasitel doutník a cosi jako sporý úsměv se mihlo ve stínu.

„Prosím, spasiteli, zachraň mámu,“ zadrkotal zuby Gugan, schoulený se ve vlnách mrazu sálajícího z cizincova pláště. Doutník se při dotyku jeho drobných prstů rozpadl v jemný prach.

Ten temný muž, od nějž se šířil fyzický chlad, se na chvíli zarazil, jako by o něčem přemýšlel. Pak znovu zazněl hlas, zrozený kdesi v nekonečných ledových pláních pod věčným svitem hvězd v noci bez konce.

„Ne, já nejsem spasitel, chlapče. Ale zachráním tvou mámu, to ti slibuju,“ ledová ruka mu prohrábla vlasy. Pak se narovnal a vytáhl obří revolvery, a jako by se samo světlo štítilo doteku těch zbraní. Hutný stín skrýval podrobnosti a hrozba z nich čišela jako z pohledu na syčícího hada. Klobouk se natočil a v mrazivém hlase zazněl jakýsi důvěrný tón.

„Říkej mi Heinrichu.“

*

Zuby drkotaly v mrazivém větru a ruce křečovitě přehmatávaly zbraně. Za rozházenými ruinami v měňavém svitu luny válčící s letícími mraky se krčilo pár desítek mužů. Ti v první linii strnule hleděli do změti zřícených domů a bludiště zpola zasypaných cest. V temnotě nejhlubších stínů se něco pohnulo a na rozhraní světlejšího prostředí se vynořila tichá silueta.

„Už jdou!“ ostře zašeptal jeden z obránců chrámu a roztřesenou rukou pozvedl luk. Maně zauvažoval, jestli ho střeva zradí rovnou, nebo až za chvíli. Bál se jako nikdy v životě a věděl, že není sám. Nikdo z mužů nebyl připraven čelit stvůrám, které se až doteď pouze plížily v troskách ve vzdálenějším okolí jejich osady a občas někomu vzaly život spolu se srdcem. Jediné, co ho drželo tady, v chladu a mezi povaleným zdivem, bylo vědomí žen a dětí v chrámu za nimi. Nemohli ustoupit, nebylo už kam. Na malou chvíli si vzpomněl, jak si ještě před chvílí kdesi v koutku duše hýčkal představu, že třeba stvůry nepřijdou, spokojí se s těmi několika ubožáky, co zastihly v ruinách, a ten divný pocit intenzivního ohrožení, který všechny dnes navečer zasáhl, je jen hra nervů. Teď ta naděje rázem zahynula.

Do stříbřitého svitu vyšla postava v plášti a kápi. Strnule stála, možná si prohlížela pole trosek s obránci, možná jen na něco čekala.

Pár mužů se přerývavě nadechlo. Z nehybné siluety čišela hrozba. Pak se zpod dlouhého pláště vynořila ruka s mečem a čepel mávla k chrámu.

Z temných ruin vyrazily rychlé stíny, dlouhými skoky, a v přízračném tichu se řítily k obráncům. Mohutné balvany překonávaly jediným skokem. Tucet, dva tucty predátora naplnily svými plavnými skoky prostor před obránci.

„Na něěě!“ zařval Skauld, neoficiální vůdce odhodlaných mužů. Šípy vylétly vstříc tichým stvůrám. Zaduněly dva výstřely z pečlivě opatrovaných zbraní předků. Jeden ze stínů se roztočil a po srážce s nalomeným sloupem zmizel z dohledu. Zbytek pokračoval, netečný k šípům, tu a tam trčícím z jejich těl. Skauld polkl a přechytl sekeru. Snažil se nemyslet, myšlenky byly plné hrůzy ze smrti.

Na zlomený oblouk před ním se vyhoupl nepřítel. Beze zvuku, žádný opar z dechu v mrazivém vzduchu. Skauld zachrčel, vrazil hlavu mezi ramena a jen ucítil na temeni závan vzduchu, jak nad ním prolétla čepel. Rozmáchl se sekerou a zaťal ji hluboko do stehna stvůry. Úder ji smetl z vratké pozice na vrcholu hromady starých cihel. Nevydala ani hlásek.

Po Skauldově pravici zařval jeden z mužů. Byl vytažen do vzduchu prackou sevřenou kolem krku, vzápětí mu druhá zmizela za hlasitého praskotu v hrudi, aby se vynořila s čímsi v dlani. Muž zmlkl, jako když sfouknutím svíčky zmizí světlo. Mrtvé tělo dopadlo na zem a srdce putovalo do brašny pod pláštěm zrůdy, Skauld zoufale zaryčel a jen shodou okolností zarazil čepel sekery do lebky stvůry, kterou před chvílí smetl. Vstávala a natahovala se k němu, dlouhé pařáty s ostrými drápy byly tak velké a tak blízko…

Okolní vzduch naplňoval zoufalý i agonický řev jeho mužů. Bestie s čepelí hluboko v lebce dopadla na záda, Skauld s hrůzou sledoval, jak se svíjí a pokouší nekoordinovanými pohyby vytáhnout zbraň z rány.

Muži kolem umírali a on měl chuť ječet zoufalstvím a děsem. Vzduch naplňoval pach krve, praskot drcených kostí. Pochopil, že nemají nejmenší šanci a tohle peklo se bude za chvíli v ještě větším měřítku odehrávat i uvnitř chrámu.

Dvojí zadunění přehlušilo i řev umírajících obránců. Skauld právě hleděl na řítící se bestii, byla blíž a blíž, s každým mrknutím. Pak kolem něj cosi prolétlo, zamrazilo to a sevřelo jeho útroby intenzivním strachem. Na chvilinku ucítil, jak jej opouští život. Vzápětí to bylo pryč, jen na pozadí mysli se vynořil nezřetelný obraz čehosi temného, jako malá černá kometa, svištící prostorem rychlostí kulky.

Bestie před ním se otřásla, jako by narazila na zeď, vzápětí se její hruď propadla do sebe a rychleji, než vůbec Skauld dokázal přemýšlet, dopadlo k jeho nohám zhroucené tělo, vyschlé a zpřelámané.

O kus dál se zhroutila další stvůra.

Skauld zavrávoral a otočil se. Ve vratech chrámu stál ten cizinec, co před krátkým časem prošel jejich linií. Byli v té chvíli omráčení snadností jeho průchodu obranou, pak pochopili, že patří k té nešťastné ženě, co je přišla varovat. Dál se už o něj pak nestarali. Teď tomu byl rád. Při představě, že by se mu tehdy opravdu postavili do cesty, mu přeběhl mráz po zádech.

Světlo rámovalo tmavou postavu a když pozvedl hlavu, zpod klobouku se zablýskly oči. I na tu dálku cítil Skauld jejich mrazivou sílu. Cítil se tak strašně smrtelný a křehký, stačil jen kratičký zášleh toho pohledu.

Najednou pochopil, že ten muž se usmál, studeným a neveselým úsměvem. Srdce se mu v hrudi zachvělo a na chvíli zatetelilo, než zase chytlo správný rytmus.

Pak už promluvily mohutně revolvery v cizincových rukou. A vychrlily další temné komety plné smrti. Zároveň vykročil, klidným, takřka vycházkovým tempem, a zbraně duněly jako stádo hromových koní.

Bestie se hroutily jedna za druhou. Kulky je doslova vysávaly. Kde zasáhly, tam se tkáň hroutila do sebe, vysušená a drcená silou mimo Skauldovo chápání.

První silueta, stále v pozadí, mávla mečem a zbytek stvůr se vrhl v jednom šiku k cizinci. Na malou chvíli jejich letící siluety naplnily vzduch.

A revolvery dál zpívaly svůj apokalyptický hymnus.

S každou vteřinou dopadala na zem další zdevastovaná těla, kus po kuse, blíž a blíž střelci.

Pak už byl zbytek nepřátel u něj a zakryli ho Skauldovým vytřeštěným zrakům.

První stvůra vylétla kolmo vzhůru po úderu cizincovy pěsti s revolverem. Další prohmátla do prostoru a pistolník si ji přehodil přes záda. Než dopadla, kulka jí roztrhla hruď. Nejbližší stvůře srazil pistolí útočící meč stranou a výstřelem zblízka jí doslova rozmetal hlavu. Pak skoro tanečním krokem ustoupil a vyhnul se dotírající čepeli. Zadunění dvou výstřelů srazilo k zemi jak útočníka, tak zvedající se bestii, která po prvním úderu absolvovala krátký letecký kurs.

Poslední zrůda zůstala stát a ke Skauldově nevěřícímu údivu sklonila meč. Skoro se zdálo, že následnou ránu s pokorou přijala.

Pistolník se rozhlédl, obklopen definitivně mrtvými bestiemi. Poslední nepřítel, ten první na hranici temných stínů, se vzápětí otočil a rychlými skoky zmizel mezi ruinami. Cizinec jej sledoval pohledem a pak vykročil k hloučku šokovaných obránců. Skauld strnule zíral do stínu pod kloboukem a snažil se ovládnout třas, s každým krokem toho děsivého muže kolem klesala teplota a jemu se pod kůži se mu vkrádala ochromující hrůza.

Pistolník se před hloučkem zastavil a v mrazivém větru zaduněl temný a hluboký hlas. Bylo v něm něco, co zmrazilo muže na místě a vzalo jim sílu k pohybu.

„Jděte ke svým ženským a děckám. Zbytek už vyřídím sám.“

Skauld polkl a zachroptěl: „Díky… pane…“

„Heinrich,“ zaznělo jméno a ozvěna je roznesla v okolním vichru. Klobouk se pozvedl a ze stínu blýskly zářivé oči.

„V Pragu jste v bezpečí, nedovolím, aby tu zase umírali nevinní. Jděte a naplňte ty ulice životem, Prag to potřebuje.“

A vykročil do ruin. Skauld se už na nic dalšího nezmohl, jen sledoval, jak temný muž zmizel ve stínech.

*

Renaud pozvedl oči od změti map. Mezi dveřmi stál postmortál, upravený a vylepšený, velitel ostatních oživenců. Smrtonoš se zamračil, něco nebylo v pořádku.

„Hlášení? Postup sklizně?“

„Kooonec… prýýýč,“ zachroptěl postmortál zastřeným hlasem. Renaud se naklonil a bezmyšlenkovitě smetl pár map na zem.

„Cože! Co je pryč?“

Postmortál se zapotácel, pokus o řeč ho vyčerpával.

„Paaadlííí… ostaaatnlíí. Mocnýýý… nepřííítel.“

Renaud se krákoravě zasmál: „Co to blábolíš! Jaký nepřítel?“

„Velkýý… pistoleee.“

Renaud k němu přikročil a vyštěkl: „Ten pistolník? Co utekl? Je to jen jeden smrtonoš! Co je to za nesmysl!“

Postmortál naklonil hlavu a tiše zachroptěl: „On velkýýý… on bůůůůh… my malířů.“

Renaud bezmyšlenkovitě svíral dlaně, stále nemohl pochopit, co se ksakru mohlo stát. Tohle měla být závěrečná fáze první etapy, hladký konec a pak nový projekt. Kosmodrom už čekal na nový provoz a na Měsíci tiše spala základna, připravená znovu ožít a stát se předmostím pro jeho nové impérium. Zdroj surovin a technologií, brána zlatého věku. A teď tady stál ten pečlivě vylepšený postmortál, obdarovaný schopností abstraktního myšlení, řeči a tyto úžasné schopnosti využíval k blábolení nesmyslů. Tohle prostě nemohlo být skutečné!‘

Postmortál otočil hlavu ke dveřím.

„Přichááázíííí.“

Renaud zatěkal očima, proti své vůli vyděšený tím chraplavým, mrtvým hlasem. Zašátral ve stole a vytáhl nádobu plnou husté, rudé kapaliny. Prudce ji roztříštil a ze změti střepů a rudé huspeniny vytáhl lidské srdce. Vzápětí ho křečovitě rozdrtil v ruce a zapotácel se pod přívalem síly. Umazanýma rukama vytrhl zpod stolu rozměrnou zbraň, nožky zapřel do prohlubně ve stole a zaklesl pažbu do ramene. Jako blyštivý had se na stole rozvinul pás nábojů. Zaměřil dveře a něco zamumlal. Pak se podíval na postmortála:

„Až vstoupí, smetu ho a ty ho doraz!“

Postmortál neodpověděl, ale to Renaud ani nečekal. Místo toho se, aniž to chtěl, nervózně zachichotal. Možná za to mohl sílící pocit chladu.

„Přijde čas, kdy i muž vědy je nucen–“, nedokončil a přetřel si tvář, nevšímavý k rudé stopě svých zmazaných rukou. Skousl rty, byl nervózní jako už roky ne. Cosi se blížilo, už to cítil. Chlad, nervozita a pocit, že vše kolem pokrývá temnota, padající stín zmaru.

Na dveřích vykvetla námraza. Jako cizokrajné květy se rozlétla po kovovém povrchu. Renaud široce rozevřenýma očima sledoval krajkoví z mrazivé dílny. Na malou chvíli si vzpomněl na dětství, nádheru slunovratu a okouzlení malbou mistra zimy na oknech jejich domu. Vůně pečených dobrot, úsměv matky. Zaťal zuby a soustředil se.

Dveře se rozlétly, narazily do zdi a vylétly z pantů.

Prudké sevření ukazováčku a dlaní na rukojetích. Rachot rozduněl podzemní místnost. Řev zbraně, šlehající plamen, kvílení střel, bušících do zdi kolem dveří, prolétajících otvorem, v němž stála temná silueta. Renaud prostě držel spoušť a nepouštěl, dokud tančící had nábojnicového pásu krmil hladového draka v jeho rukou. V koutku duše se mu míhaly představy kosmických lodí, nádhery vesmíru a nevyužitých pokladů tam nahoře, vzpomněl si i na tu knihu. Tu napůl dětskou, krásně ilustrovanou, co tehdy dávno hltal jako kluk. Nesnilo se mu, že dostane šanci ji změnit ve skutečnost. A teď, na pokraji snu, přišla noční můra zhatit vše, o co usiloval. Velkolepou budoucnost jeho rasy.

Kulomet konečně umlkl.

A mezi rozstřílenými veřejemi pořád stál ten pistolník v klobouku, stín místo obličeje, a jen rozevlátý plášť se vlnil v pomalém tanci, jako by proud kulek nebyl důležitější než vánek. Ani stopa po průchodu střel.

Renaud, ztuhlý chladem, který cítil až kdesi hluboko uvnitř, uvolnil ztuhlé ruce a pomalu vstal od zbraně; zapotácel se a padl zády na zeď. Několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa, nedokázal se vyrovnat s tím, co viděl. Konečně našel ztracený hlas.

„Co jsi zač! Nemůžeš mě zastavit! Já jsem budoucnost naší rasy!“

Stočil pohled na postmortála.

„Zab ho!“

Postmortál pozvedl meč, pohlédl na temného muže.

A pustil meč na podlahu. Pak sklonil hlavu a ztuhle poklekl.

Pistolník udělal pár kroků a zlehka se dotkl dlaní skloněné hlavy oživence. Pomalu se otočil k Renaudovi, který se sunul podél zdi k menším dveřím napravo. Hlaveň pistolníkovy zbraně byla obrovská, temná a čišela smrtí.

„Jsi pouze jedna z budoucností. A já jsem Prag a svědomí milionů mrtvých. Tvá budoucnost se mi nelíbí.“

Renaud vykřikl.

„Jsi smrtonoš! Musíš být! Zrazuješ svou rasu!“

Temný muž se zasmál, znělo to jako skřípění ledových ker.

„Já jsem Heinrich. Nemám svou rasu, jen obrovský hřích. A ty jsi mé vykoupení, věrozvěste mrtvého vesmíru.“

Renaud zašeptal:

„Vesmír mohl být náš…, všechna ta nádhera, bohatství…, měl být náš…, jak to, že to nechápeš!?“

Heinrich si povzdechl, studený vzdech meluzíny.

„Byl by to vesmír naplněný mrtvými. Čím víc prostoru bys zabral, tím víc mrtvých bys potřeboval. A tím méně lidí by zůstalo. Stejně jako bůh smrti pozře sám sebe, tak tvá říše by zamrzla ve stagnaci, jednou by živí lidé došli. Takoví jako ty ztrácejí trpělivost. Je to nejpravděpodobnější vývoj situace, věř mi, já to vidím, skoro všechny jemné linky možného končí studeným vyhasnutím. A to nemůžu dopustit. Tady a teď tvá vize končí.“

Renaud se vrhl ke dveřím.

Revolver zahřměl.

V půli kroku se Renaudovo tělo protočilo, rozmetaná hlava obarvila stěnu široce rozevřeným květem smrti.

Pistolník sklonil zbraň a otočil se k postmortálovi, který jej sledoval oddaným pohledem.

„Je tvůj,“ zašeptal.

A zhroutil se k zemi. Chlad rychle odezníval a jinovatka mizela…

*

Díval jsem se Adriánovi do očí, byly tak studené a vzdálené. Ten kluk v něm byl pryč, pohřbený pod dvěma metry hlíny u našich nohou. Hleděl na náhrobek a svíral dlaně.

Zahlédl jsem pohyb mezi rozbitými domy na okraji starého hřbitova, dávným termonukleárním peklem změněného v psychedelický propletenec otavených trosek a navršených skulptur z dílny šílence. Přesto místo, kde jsme spolu s obyvateli Pragu uložili Lenku, bylo z nejhezčích, i nesmělý, pokřivený strom vytvářel dotek života.

Mezi troskami stála nehybná postava. Ten postmortál. Nevěděl jsem, co si o něm myslet. Nepamatoval jsem si, co se dělo od hrůzy v chrámu. Říkali mi, že jsem je zachránil, ale nic z toho mi v paměti nezůstalo. První vzpomínka je až pohled na postmortála, rvoucího z bezhlavého těla, nejspíš Renaudova, soudě podle oblečení a okolní pracovny, srdce.

Já sám byl slabý a vyčerpaný. Když se ke mně blížil, nezmohl jsem se na nic, čekal jsem smrt. A vlastně mi to bylo jedno.

A pak mě ten oživenec zvedl do náruče jako dítě a nesl mě chodbami až na okraj osady. Položil mě a pracně pronesl:

„Oniii… v beeezpečíííí.“

Pak zmizel mezi ruinami a mě brzy našli domorodci, odnesli, starali se o mě. Po čase jsem hovořil s Adriánem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že za smrt jeho matky nemůže Syndikát, že většina Syndikátu taková není. Nemyslím, že jsem uspěl. V jeho věku jsou věci černé nebo bílé, nic mezi tím. Alespoň že mě nevnímal jako nepřítele.

Postmortál zmizel ve změti sutin.

Adrián si hrál s havranem. Před chvílí byl mrtvý, ležel tu na zemi. Teď se protahoval a zapadlá očka se matně upírala na okolní svět s urputností čerstvého oživence.

Adrián zesílil, nevím, jestli za to mohla kombinace jeho původu a dar matčina srdce, ale jeho moc byla o hodně větší, než by se slušelo na jeho věk. Po pravdě, ani já bych tohle nedokázal. Trochu mi to dělalo starosti.

Podíval se na mě.

„Tadeáši, musím odejít. Nerozmlouvej mi to. Nevěřím nikomu kromě tebe, musím na sever, tam budu v bezpečí.“

Toho jsem se bál, pomalu jsem mu položil ruku na rameno.

„Jsi ještě mladý, sever je drsný, divoké kmeny, renegáti.“

Pousmál se a jemně mou ruku z ramene setřásl.

„Renegátů se nebojím, s těmi si budu rozumět. Víš, že jsem tady i na jihu v nebezpečí. A já umřít nechci.“

Zaváhal jsem, vlastně jsem nemohl tvrdit, že tomu tak není. Přece jen, Renaud se někomu zodpovídal, někdo stál za ním. A syn Olafa bude cíl. O mně snad nikdo vědět nebude, nemyslím, že Renaud stihl podat zprávu. A pochybuju, že by se vůbec chtěl chlubit nějakou komplikací, na to byl příliš sebejistý a arogantní.

Pomalu jsem přelétl pohledem k mračnům na nebi.

„Buď opatrný. Mám tě rád.“

Adrián hlasitě polkl, bylo to dobře slyšet.

„Já vím, strýčku, já tebe taky. Možná se ještě jednou setkáme.“

Podíval jsem se na něj a cosi mě zamrazilo. Najednou jsem z té věty měl jakýsi nepříjemný pocit.

„Možná ano, přeju ti hodně štěstí.“

Otočil jsem se a rychle odcházel. Cosi mě pálilo v očích. Asi ten prach všude kolem.

Proud osadníků přicházel k náhrobku, kráčeli se poklonit své nové svaté. Lence, zachránkyni.

Zatracený prach, teď už pálil až k nesnesení.

Vyšvihl jsem se na koně a vyrazil pryč z Pragu, na jih, kde osamělá pouť na stezce Syndikátu tak dobře osuší každou slzu.