Alexander Jablokov – Divoký měsíc (FERAL MOON)

Mrtvá těla odpadávala od měsíce jako kapky vody od rampouchu. Tým určený k repatriaci ostatků, který se vznášel ve volném vesmíru v těsné blízkosti kráteru po výbuchu, manévroval ze strany na stranu, lapal těla jedno po druhém a ukládal je do sítě sarkofágů. Hvězdy za nimi se pomalu posouvaly.

Kingsmanovi síť sarkofágů až příliš připomínala zásobník na kostky ledu. Repatriační tým ji plnil postupně, od jednoho konce ke druhému, poté všechny sarkofágy uzavřel a označil.

Jedno tělo se otřelo o pokroucený konstrukční nosník a pootočilo se. Hrozilo, že se jim vysmekne, tým proto musel změnit rozestavení. Kdyby tělo minuli, uniklo by z kráteru do otevřeného vesmíru a jeho zachycení by bylo příliš úmorné a nákladné.

Instruktor Dakila Uy si přehnaně zaláteřil: „Nemehlo. Vypadá hrozně.“

Kingsman si myslel, že šlo o směrový signál určený jen pro něj, ale možná si to některý z Uyových nadřízených poznamenal, aby z toho mohl později vyvodit důsledky. Všichni se skrývali někde mimo jeho zorné pole, takže proti kráteru vytrženému z boku Phobosu zůstali jen Kingsman s Uyem. Podle vzoru dlaždičky, která se zachytila na nedaleké stěně, šlo nejspíš o součást něčí koupelny.

Tým zachytil tělo a nasměroval je do určeného sarkofágu. Jednalo se samozřejmě o ostatky nepřátelských bojovníků. Obránců Phobosu. Na černé smršťovací fólii, která chránila těla, byly připevněny snímky jejich tváří. Byly to většinou fotky ze psích známek pocházejících z jejich složek, někdy i vyčištěné a rekonstruované snímky mrtvých pod fólií, pokud se jejich složka nenašla. Další identifikační údaje měli připevněné na prsou. Kingsman neměl přidělené odpovídající kódy, pro něj byly tyhle informace jen spletí klikyháků.

Nedostupnost kódů byl jen další kapkou v poháru hořkosti, který Kingsmanovi znepříjemňoval život. Horší bylo, že už tři dny trčel na orbitě, na dohled od Phobosu, kam ale neměl povolen přístup. Oficiálním důvodem byly „obavy o jeho bezpečnost“.

Kingsman disponoval zvláštní pravomocí. Vlastně ji mohl použít jen jednou. Pak by se změnil v prázdnou skořápku bez jakékoli možnosti ovlivnit další dění. Potřeboval by využít váhu své jediné pravomoci, aby si vynutil spolupráci v ostatních oblastech. Bude to ale delikátní hra.

„Technicky vzato máš vyšší pozici,“ řekl mu Uy.

„Myslím, že všechny pozice jsou čistě ‚technické1, instruktore.“ Kingsman čekal, že jeho setkání s Uyem začne slovní přestřelkou. Předpokládal, že by měl být rád, že to bylo kvůli něčemu tak malichernému. „Mám stejnou pozici jako ty a i já jsem na ní tři roky. Ale kvůli tomu tady nejsem…“

„To je směšné. Cože, doba ve vězení se započítává do ‚praxe‘? Na něco takového jsi ztratil veškeré právo, když tě obvinili a odsoudili.“

„Nechci se hádat o právní detaily. To není můj obor. A řekl bych, že ani tvůj. Moje praxe by se musela řešit, kdybychom se dohadovali o místa na nějakém slavnostním ceremoniálu. Jinak to je v podstatě k ničemu. Tady ničemu nevelím. Mám právo požadovat přístup odpovídající mé hodnosti a pozici. Což je v rozporu s tím, že jste mě nechali trčet v transportní lodi tři dny po zahájení mé mise.“

„Aha,“ řekl Uy. „Omlouvám se. Připravovali jsme se na velký nápor. Věnovali jsme tomu veškerý čas. Pamatuješ si, jak to chodí, ne, Tony? Bitva? Všechno ostatní musí jít stranou. Všechno ostatní nehraje vůbec žádnou roli.“

Sarkofágy byly uzavřeny a byl na nich vyznačen postup řešení. Nakonec se vrátí ke svým rodinám. Síly v hlubinách Phobosu stále dodržovaly některé diplomatické styky, i když se politické struktury rozpadly a někdy bylo obtížné vůbec zjistit, kdo je v táboře nepřítele právě u moci.

Tenhle kráter zůstal na boku Phobosu po překvapivém útoku lodi Aliance. Rozkládal se pod Uyovýma a Kingsmanovýma nohama, trčely z něj pahýly potrubí, rozbitý dopravní koridor a pásy výztužných obručí, které udržovaly spečenou vnější vrstvu měsíčního regolitu stabilní. Phobos rotoval velmi pomalu a vytvářel velice slabou gravitaci, která sloužila spíše jen k orientaci. Každých pár minut se kolem přesunul obrovský kotouč Marsu, který jim vyplnil téměř celé zorné pole.

Nikdo v rušném kráteru tomu nevěnoval pozornost, stejně jako ignorovali vyskládané mrtvoly nepřátel. Kingsman si povšiml, že je to on, kdo je střediskem zájmu všech v rušném prostoru kráteru, jenž byl přístupovým bodem dodávek silám Aliance, jež se snažily měsíc dobýt. Některé věci se neutají, například jeho identita.

„Můžeš mi prozradit výsledky vašeho úderu?“ zeptal se ho Kingsman.

„Dokonale splnil naše taktické cíle. Zmocnili jsme se dalších dvou podlaží a jednoho významného přečerpávacího uzlu. Phobosané můžou bojovat, ale už to dlouho nevydrží. Tvoje mise tady nemá žádné opodstatnění… Instruktore.“

Kingsman očekával, že jeho příletu bude předcházet zoufalé úsilí. Pokud by bylo možné dosáhnout rychlého úspěchu, Kingsmanova mise by se mohla ukázat jako zbytečná. Uy předváděl plody své práce – přehlídku mrtvých nepřátel. Mrtví Aliance budou transportování diskrétněji, se zásvětním ceremoniálem.

Tři mrtví, pět zraněných, dva natolik vážně, že je vyřadili. Tohle před ním skrýt nedokázali. Přiměřená daň, pokud šlo o opodstatněný výpad.

Pouhá naděje nebyla dobrým základem ničeho, nejméně ze všeho vojenských operací. Kingsman byl důležitější než kdykoli dříve.

Anthony Kingsman byl vysoký muž s velkými klouby, které mu napínaly pokožku, a věděl, že skafandr jeho neforemný vzhled ještě podtrhuje. Dlouhé prošedivělé vlasy si stahoval do ohonu, což ještě víc zdůrazňovalo jeho vysoké čelo. Jak začínající kouty, tak šedé vlasy měl na svědomí čas strávený na vězeňském asteroidu, kde se estetickými procedurami nikdo nezatěžoval.

Dakila Uy byl menší a zavalitější, s tmavou pletí a černými vlasy, které si vyčesával nahoru. Dokonce si ty vlasy nechal zobrazovat i na svém skafandru. Naučil se stát zcela nehybně, jako by byl středem, kolem kterého se točí všechno ostatní. Byl velitelem pětitisícové invazní armády, náročná úloha v téhle fázi pomalu se vlekoucí války, kterou navíc musel hrát bez přestávky. Snažil se ze všech sil.

Kingsman znal Uye hodně dlouho, ještě z dob před svou potupou, dokonce ještě z dob, kdy válka v Pásu nebyla takovou katastrofou jako teď. Uy byl statečný a chytrý. Ještě důležitější bylo, že mu stále více naslouchali ve vyšších politických kruzích. A proto obratně získal i velení výpravy na Phobos. Vítězstvím na tomto měsíci si mohl získat jméno.

Ale některé operace vyžadují více než jen statečnost a inteligenci. Člověk při nich musel mít pochopení přesahující racionalitu. Musel být mírně vyšinutým géniem. Potřeboval něco, co hodně připomínalo štěstí. Na Phobosu se žádné slavné vítězství nekonalo – byl to vír pohlcující vojáky, zdroje… a dobré jméno.

Uyovi muselo být jasné, že Kingsman představuje jediný způsob, který ho dokáže uchránit před potupou.

„Potřebuju přístup ke všem tvým taktickým záznamům,“ požádal ho Kingsman. „I všem zpravodajským hlášením před operací.“

Uy si odfrkl. „To se ti nepodaří zpracovat ani do smrti.“

„Projedu to letmo.“

„Stejně ti to nemůžu poskytnout,“ namítl Uy. „Přinejmenším u operace, která má stále naději na vítězství. Ale mám něco lepšího. Vyčlenil jsem jednoho velitele jednotky, který tě osobně seznámí se vším, co se děje. Můžeš se jí ptát, na co chceš, Tony. Dle libosti. Myslím, že všechno hned líp pochopíš, až se s tím seznámíš přímo. Jen ti prospěje, když se vrátíš do boje. I když ve vězeňské cele sis určitě taky užil své. Slyšel jsem, že to vězení nebylo nějaký čas vedeno zrovna šetrně.“

Kingsman toho viděl tolik, že si to radši nechával pro sebe. Uyovi by se tak jako tak nikdy nesvěřil. „Mohl bych tuhle operaci okamžitě zastavit. To je ti jasné.“

Uy se nadlouho odmlčel. „To mohl. Ale prošlo by ti to? Vím jistě, že u vojáků ne. A ani u našich nadřízených. Oni alespoň musí vzbuzovat dojem, že všechno kontrolují. Tohle rázné doporučení by způsobilo jen chaos. Nižší účinnost. Porážku. Opravdu to takhle chcete hrát?“

Jistě, že by to tak dopadlo, Uy měl pravdu. Rozkaz k ústupu, který by bylo možné zpochybnit, je horší než žádný rozkaz. Kromě toho, Uy znal Kingsmana velmi dlouho. Věděl, že Kingsman by se nejdřív snažil všechno pochopit, než by učinil nějaké rozhodnutí. Věděl, že se může spolehnout na Kingsmanovu hrdost.

Je těžké blufovat, když ještě nebyly rozdané žádné karty.

„Je jedna z mých nejlepších velitelů, Tony,“ dodal Uy. „Budeš v dobrých rukou.“

Od nějaké konstrukce nad nimi se oddělila postava a začala klesat k nim. Kingsmanovi na chvíli připadalo, že by je mohla minout. Špatně ale odhadl Coriolisovu křivku. I když dráha byla vzhledem k hvězdám přímá, vlivem rotace měsíce se z jejich pohledu zdála být zakřivená. Důstojnice přistála na římsu vedle Kingsmana. Spatřil její tmavé oči, tváře s ozdobnými kovovými implantáty.

„Instruktor Anthony Kingsman,“ představil ho Uy s nucenou srdečností. „Podporučík Leila Ferhatová. Podporučík Ferhatová ti v rámci výpravy na Phobos poslouží jako průvodkyně.“

Kolem proletělo poslední tělo vyvržené z Phobosu a bylo uloženo. Kingsman si všiml, že Ferhatová odvrátila zrak. Tuhle přehlídku mrtvol nenáviděla. To by mohl být způsob, jak s ní navázat kontakt, kdyby ovšem nebylo zjevné, že Kingsmana nenávidí ještě víc.

* * *

Ferhatová se s ním nebavila. Místo toho mu vyslala sadu instruktážních a bezpečnostních ikon: nacvakněte se na přívod vzduchu do těchto reakčních saní, zkontrolujte, jestli se parciální tlak kyslíku pohybuje mezi těmito dvěma sloupci, nejméně dva z těchto pěti bodů musí být zajištěné, abyste byl bezpečně připojen k saním, ruce držte u těla.

Kingsman udělal všechno podle pokynů. Saně sklouzly z kráteru do otevřeného vesmíru. Kingsman cítil tlak, když Ferhatová aktivovala pohon a oni se začali vzdalovat od rotující brambory Phobosu.

Okolní vesmír zaplňovala plavidla Aliance, záložních jednotek a záložní výstroje. Kosmická loď blížící se z oběžné dráhy dálkového provozu zažehla brzdnou raketu a připravovala se na přistání.

Nic z toho nebylo viditelné pouhým okem, ve vesmíru ale samozřejmě nikdo nepoužíval přímo svůj zrak, protože měli stejně všichni neprůhledná hledí. Vše, co Kingsman viděl, bylo důkladně zpracováno a informace rozšířené tak, aby mohly být optimálně předávány jeho neohrabaně vyvinutým lidským smyslům. Blížící se kosmická loď byla v jeho zorném poli jasně viditelná, palivové nádrže se leskly ve světle vzdáleného Slunce, seznam bojových ocenění se za ní táhl jako ocas. Její reaktivní pohon sykl a loď zpomalila.

Každá jamka na povrchu Phobosu byla jasně viditelná. Povrch měsíce kdysi pokrývala vrstva volného regolitu, který byl v průběhu staletí spečen do silného radiačního štítu spojeného se stabilizačními obručemi a pak provrtán zásobovacími tunely. Stickney, neúměrně velký kráter, který byl vždy nejvýraznějším viditelným prvkem, tam byl stále, jako mateřské znaménko. Kráter vytvořený útočící Aliancí byl o něco blíže k centru. Obyvatelé Phobosu očekávali, že útok bude veden na toto centrum, protože povrch byl na rychlý průnik příliš silný, a tak ho opevnili a zesílili.

Ale do měsíce vrazila z boku údajná turistická loď, která vzápětí vybuchla. Její chráněný obsah pronikl hluboko do regolitu, včetně zapouzdřených vojáků Aliance, kteří se po otevření pouzder dali do dalšího kopání, dokud nepronikli do podlaží nejmělčích obydlených chodeb a nezahájili útok.

I v umělé grafice vypadal Mars jako tác ze zrezivělého kovu, rozbitý a nahrubo záplatovaný. Phobos se pohyboval po absurdně nízké oběžné dráze a obíhal Mars rychleji, než se planeta otáčela, takže to vypadalo, jako by uháněli nad rezavým povrchem planety v pronásledování něčeho, co nemohli nikdy dohonit.

Kingsman se zaradoval z přístupu k informacím. Měl teď plné oprávnění, stejně jako Uy a jeho štáb. Musel všechno pozorně sledovat, aby měl jistotu, že nebude nenápadně odříznut od něčeho zásadního. Ale teď si připadal, jako by ho pustili z krabice.

Pochopil, kam Ferhatová míří – k otlučené lodi, kterou tvořily hlavně silné rakety namířené různými směry. Byl to podle všeho tažný remorkér. Podporučík se k lodi přiblížila zručným manévrováním a připojila se k ní.

„Opravdu by ji měli zprovoznit a zařadit do flotily,“ promluvila Ferhatová. „Když tady budeme moc dlouho, může se nám nedostatečný úklid trosek vymstít.“

Provokovala ho. Jeho úkolem bylo zajistit, aby tady flotila za žádných okolností nezůstala o moc déle, než bude nezbytné.

Jeho mise měla být tajná. Tohle tajemství se zjevně moc dlouho neudrželo.

„Kvůli tomu tady ale nejsme,“ konstatoval jen.

„Ano?“ Její skafandr zobrazoval štíhlou ženu s vypálenou jizvou na žebrech. Během volna si nechávala narůst dlouhé vlasy, ale ve službě si udržovala ježka. Vysoké lícní kosti ještě zdůrazňovaly kovové implantáty, které měla nablýskané do vysokého lesku. Nechávala promítat výrazy své tváře, aby byly zřejmé její myšlenky a nálady, jak to bylo v rámci jednotky běžné. Teď vyjadřovala podráždění. „Tak proč?“

„Potřebujete informace,“ řekl jí Kingsman. „Myslíte, že vám něco uniká. Ale proč bychom je měli hledat tady?“

Tu otázku položil spíš sobě. Viděl, jak zvažuje, nakolik byla určena jí. Jestli byla ale tak chytrá, jak si myslel, něco jí bylo jasné: Kingsmana nemusela mít v oblibě, po polním soudu a degradaci za zbytečnou smrt spolubojovníků, přesto pro ni ale mohl být užitečným zdrojem. Využije ho rozumně, dokud bude s ní?

„Podívejte,“ ukázala na Phobos, který zprůhledněl a odhalil tak labyrint tunelů a otevřených prostor. „Osada před dvěma sty lety.“ Tunely vedly do misky kolem severního pólu. Posouvala zobrazení o desetiletí vpřed. Obydlené prostory se rozšiřovaly pomalu, obkroužily rovník těsně pod regolitem, ale mnohem méně než podél osy. Pak ve třech velkých skocích došlo k vyhloubení významné části vnitřku, otevírání vnitřních moří, vysokotlakých vakuol a hustě obydlených sektorů. Kingsman si všiml, že mnoho chodeb je vyznačeno červeně, což znamenalo „nezaručené informace“. To byly vlastní značky Ferhatové. Obecná situační mapa – vyvolal ji a překryl s ní tu její – neměla kolem těchto oblastí žádné červené proužky.

„To je obrovský objem odpadu, který potřebovali vyhodit,“ upozornila Ferhatová. „Všechny kolonie na asteroidech mají vysoký objem entropického odpadu, kterého se musí zbavit. Ale únik z tohoto měsíce komplikuje gravitace Marsu a Deimosu, s ohledem na náklady na reakční hmotu. Část se vždycky vrátila a zhoršovala možnost navigace. Tenhle remorkér koupili z nějakých loděnic. Roztáhne magnetická vlákna dlouhá stovky kilometrů. Ta vytvoří pole a shromáždí veškeré smetí do pevnějších sítí, které ho vytáhnou.“

„Ale většina trosek musí být nemagnetická,“ namítl Kingsman.

„Právě proto na to naroubovali tohle rozšíření.“ Ferhatová ukázala a na dvou mohutných válcích se objevily červené tečky. „Podle všeho to fungovalo dost dobře. Tyhle axiální válce vystřelují mikroskopické železné šipky. Železa je tady ostatně habaděj. Radar detekuje všechno smetí. Všechno, co nereaguje na magnetickou síť, dostane zásah šipkou. Když se vypaří, je po problému. A když ne – obsahuje magnetický háček, který dokáže síť zachytit a přitáhnout.“

„Neuvažujete o recyklaci těchto šipkových zbraní pro boj s lidmi?“

„Zkuste si vláčet jeden z těch sudů po chodbách. Kdyby se vám to povedlo, asi by to mnohé zatraceně překvapilo. Ne. Jen se tady trochu porozhlédnu a pak vás vezmu dolů na povrch. Připněte se sem.“

Náhle byla rázná. Kingsmana napadlo, že ji rozzlobilo, jak se mu povedlo zapříst s ní normální lidský hovor. Bylo to nevyhnutelné, ale únavné.

Remorkér pochytal dvě sítě plné smetí jako nějaká karikatura lakomce s naditými měšci. V době útoku Aliance se asi právě vracel ze sběrné výpravy. Ferhatová uvolnila jednu ze sítí a začala se probírat kusy kamení v ní, každý z nich rychle přejela několika generátory paprsků a snímači, které vytáhla ze saní. Kingsman si dovolil pár minut relaxace na pozadí posouvajících se hvězd. Hodně dlouho se nemohl dívat na nic vzdálenějšího než pět metrů od sebe. Vězeňské asteroidy výhledy do dálky právě neoplývají.

Ale teď musel přiložit ruku k dílu. Nesdílela s ním doprovodná data, která používala. Bylo to poněkud neomalené, nešlo ale o jasnou urážku. Dělala práci určenou pro půl tuctu lidí s automatizovanou výbavou. Velikost smetí se pohybovala od malých oblázků po balvany velikosti hlavy. Některé tam poletovaly stovky let, jiné se možná uvolnily den před příletem Aliance. Bylo jich několik tun.

Tu a tam se mezi hrubými chondrity a fylosilikáty zatřpytily kousky inkrustací. Jeho zrak upoutal náznak řezby jako ruka zoufalce chňapající z jezírka tekutého písku. Popadl ji. Byla na ní část lidské tváře, lícní kost a oko a jeden pramen vlasů.

„Nezdržujte se, prosím,“ vyzvala ho. „Měli bychom vyrazit. Jsem už moc dlouho od své jednotky.“

„Podívejte se na tohle. Myslíte, že je to z nějaké z těch příčných spojovacích chodeb? Možná zdola, ze čtvrti Kloen.“

„Opravdu se nemůžu zabývat takovými drobnostmi.“ Přesto si od něj ten kousek řezby vzala a prozkoumala ho skenerem, „Izotopy souhlasí. Mohl by to být Kloen. Nebo něco v okolí.“

„Museli tu oblast opravdu obrátit vzhůru nohama, když při budování obranných linií zničili tyhle reliéfy. Obětovali toho spoustu. Ty reliéfy byly krásné. Přinejmenším jsem o tom slyšel.“

Zareagovala neochotně. „Kloen máme hned pod námi. Čekají nás tam zřejmě problémy, až se tam dostaneme. Navíc je to teď v podstatě nezávislý kolektiv. Neuznává žádného z představitelů zbytku Phobosu. Všechno je tam jinak.“

Konečně mu dala plný přístup k jejím informacím. Smetí, které už zkontrolovala, zářilo spoustou informací. Každý kus měl jedinečný izotopový podpis, podle kterého šlo určit, ze kterého místa Phobosu pochází. Kdyby si vyvolal 3D obraz měsíce, viděl by všechna místa jejich původu. Zaměřila se zejména na kusy, které pocházely z oblastí, co měla na své mapě označené červeně.

„Jak dlouho se podle vás na náš útok připravovali?“ zeptal se jí.

Pokrčila rameny, díky zesilovači řeči těla na skafandru to vyznělo jako propracované gesto. „Vím jen to, že se snažíme proniknout do míst, o kterých nemáme věrohodné informace, jdeme proti politickým organizacím s vlastním programem a při tom zabíjíme. Už si ani nejsem jistá, jestli má náš úkol ještě nějaký smysl.“

Uy mu její taktický úkol prozradil: vodní uzel, který zásobuje významnou část téhle oblasti Phobosu. Jeho obsazení by zvrátilo rovnováhu sil. Ale kdyby hledala důkazy vyvracející její předpoklady, byla by opravdu výjimečným velitelem.

„Mohl bych vám při té prohlídce pomoct?“ zeptal se jí Kingsman.

Viděl, jak bojuje s bezprostředním odmítnutím. Pak řekla: „Ano. Bylo by to hotové rychleji. A řekla bych, že si instruktor myslí, že už jste nahoře s mou jednotkou. Jen jsem využila příležitosti a odskočila si sem.“

I s jeho pomocí jim to trvalo hodinu.

Objevili několik kusů smetí, které nebyly vytěženou horninou: kroužek z tlakového vzduchového potrubí, který musel odletět od nefunkční přechodové komory, a kus potrhaného bezpečnostního lana z nějaké neúspěšné záchranné akce nejméně před dvěma sty lety. Ale mezi tím vším našli i kusy nově odlomené z měsíce. Vzhledem k tomu, že tady skončila spousta nepatřičných kamenů, mohli odhadovat, že uvnitř Phobosu došlo k rozsáhlým přesunům materiálu.

„Něco vás u toho napadlo,“ vyzvídala. „Víte víc, než říkáte.“

„Nejsem zařazen do bojových jednotek,“ odpověděl. „Jen jsem…“

„Pokud máte informace nebo jste na něco přišel, musím to vědět taky. Bez ohledu na to, co to je.“

Pokud by jim hrozila katastrofa, museli by všeho nechat a nařídit ústup. Čekalo se od něj, že situaci posoudí a rozhodne, jestli sestoupit nebo odletět pryč. Neměl za úkol cokoli napravovat.

„Je možné, že vaše mise má fungovat jako poměrně rozsáhlá zastírací akce,“ prozradil jí Kingsman. „Hlavní vodní potrubí už může sloužit úplně jinému účelu.“

„Bránili ho ze všech sil,“ prozradila mu.

„No ovšem. To se ale dalo čekat, ne?“

„Ten poslední útok byl zbytečný,“ pokračovala, spíš pro sebe. „Padli Schorsky s Martinem…“

„My je zabíjíme taky,“ namítl Kingsman.

„Hm,“ odpověděla, jako by si uvědomila, že jek němu příliš přátelská, „vy to přece musíte vědět nejlíp.“

* * *

Okupované nitro Phobosu tvořila změť chodeb. Nebylo vidět dál než na pár set metrů. Tady obrovská vrata ústila do rušného provozu, jinde se vám pod nohama otvíraly jámy, ve kterých byly vestavěné obytné bloky s hrajícími si dětmi.

Ferhatová převáděla Kingsmana z jedné bezpečnostní zóny do druhé.

Minuli tým Phobosanů opravující pás stropních svítidel, zatímco jejich příbuzní posedávali na hromádkách rodinného majetku a čekali, až budou chodby opět obyvatelné. Phobosané nevykazovali žádné zvláštní společné rysy kromě plavné chůze, dlouhých vlasů a volného oblečení, které měla v oblibě obě pohlaví. Nikdo se na Ferhatovou s Kingsmanem nedíval.

Stěny byly poškozené střelbou z ručních zbraní. Památník obětí Aliance se třpytil v rozšířeném prostoru, kde stála vodní fontána. Ferhatová oněm třem padlým, jejichž jména tam byla uvedena, letmo zasalutovala. Památník byl virtuální, zakódovaný do jejich skafandrů, pro místní taktně neviditelný. Ovšem podle divokého graffiti na stěně za pomníkem bylo zřejmé, že Phobosané o jeho existenci vědí.

Za pomníkem byl další kontrolní bod Aliance, kde si voják s odměřeným pohledem prohlédl Kingsmanův záznam, jako by už neprošel třemi dalšími podobnými stanovišti. Za kontrolním bodem byl v několika velkých bytech s verandami otevřenými do chodby rozmístěn tábor okupačních vojsk. Měli vlastní napájení a své prostory měli osvětlené mnohem lépe než Phobosané. Každé obsazené podlaží Phobosu vyžadovalo oddíl vojáků, který v něm udržoval pořádek. Disciplína vypadala dobře, zatím. Ale už tady byli déle, než se předpokládalo.

Voják se díval na Kingsmanovy záznamy, ne na něj. „Na Kalatře padla moje sestřenice.“

Kingsman čekal, jestli voják nebude pokračovat, ale zjevně mu stačilo to prosté oznámení. A tak přikývl, jako by mu ten muž prozradil, že studoval na stejné střední škole, jen v jiném ročníku.

„To není podstatné, vojáku,“ zpražila ho překvapivě Ferhatová.

„Omlouvám se, madam. Není to podstatné.“

„Máme tady práci. Já i vy. 1 on.“

„Můžete jít.“ Voják ustoupil, jak se snažil uniknout z dosahu její zloby.

„Jak se jmenovala vaše sestřenice?“ zeptal se ho Kingsman.

„Určitě jste ji neznal.“

Kingsman čekal.

„Mumauová. Cassie Mumauová.“

„Sedmnáctá ženijní. Byla u elektrikářů, natahovala vedení na Velký útes, když se rozpadl.“

„Tak nám to oznámili. Pane.“

Chvíli si upřeně hleděli do očí, pak Kingsman prošel kolem něj. Ferhatová ho následovala do výtahu, který je dopravil do dalšího podlaží.

„Určitě neznáte všechny mrtvé,“ řekla mu.

„V prvních měsících svého uvěznění jsem jen pročítal osobní spisy obětí na Kalatře. Dali mi je jako doplňkový trest, netušili, že bych o ně stejně požádal. Nemohl jsem navštívit jejich rodiny, a tak to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Ano, znám všechny, kteří zemřeli nebo byli zraněni.“

Na chvíli se zamyslela. „Počkat.“

„Ano?“

„Jestli zemřela během operace na Velkém útesu… padla v boji.“

„Téměř všichni padli v boji.“

„Víte, jak to myslím! Během přepadení, před kapitulací junty. Přímý boj. Součást vítězství. Ne během… mírových jednání.“

„Řekl bych, že on v tom nevidí rozdíl. Stejně jako většina ostatních.“

„Měl jste mu to vysvětlit.“

„Většina lidí nechce, abych jim tyhle věci vysvětloval. Opravdu to za to nestojí, podporučíku.“

Prostor nad nimi nabízel opravdu velký rozhled, který zakončovala vysoká stěna. Phobosané po ní jezdili nahoru a dolů na lánech, míjeli velké kamenné průchody vedoucí do dalších chodeb. Tato oblast byla dobře uklizena. Velkou stěnu částečně pokrývaly rostliny. Lidé se shromáždili u stolů a jedli. Jedna skupina vypadala, jako by slavila výročí svatby nějakého staršího páru. Přinejmenším tam seděli muž a žena pod jakousi stříškou. Phobosané vypadali jako rodina, Kingsman tak usuzoval z jejich běžného fyzického obrazu na svém displeji, bez dalších informací, které měli všichni vojáci Aliance k dispozici. Jejich oči byly prázdné, všechny emoce se skrývaly v nitrech. Vlající šaty zakrývající těla a vlasy stáčející se jim kolem tváří byly jen zvláštní efekty.

Na dělicí stěně stáli dva vojáci Aliance, v rukou drželi pacifikátory a sledovali dění kolem sebe.

Kingsman si nemohl pomoci, aby všechno nevnímal z taktického hlediska, a proto mu tohle místo připadalo jako dokonalá past. Slepé chodby, náhlé změny podlaží, výhledy blokované prodejnami chlebových placek sbíraných z otočných táců nebo nouzové zdravotní středisko, které zároveň sloužilo jako prostor pro setkávání místních: Phobos byl v podstatě plný míst, kde jste museli zpomalit nebo se i zastavit, kde vás mohli zabít.

Všechno, co turista považuje za atraktivní, voják vnímá jako hrozbu.

Teď se ale tenhle měsíc rozdělil na frakce, zdivočel. Nejvyšší politické struktury nepřežily první výzvu ke kapitulaci. To muselo být naplánováno, stejně jako zbytek jejich chabé obrany. Uy se nyní musel vypořádat s desítkami samostatných organizací, které ovládaly generátory, dopravní centra… a vodní zdroje. Na každou museli zaútočit nebo s ní vyjednávat samostatně.

Phobos byla past. Proto také vždycky byl turistickým centrem vnitřní části Sluneční soustavy.

Další dva kontrolní body a Ferhatová s Kingsmanem konečně dorazili do Dolní haly, jedné z největších otevřených prostor na tomto měsíci.

Vysoký strop mizel v mlze a světlech. Otevřenou plochu zvlňovaly skalnaté kopce a stabilní písečné duny rozmístěné tak, aby zakrývaly zakřivení haly. V podivných zákoutích se skrývaly malé obchody a restaurace.

Většina majitelů měla dost času na zabednění budov a ukrytí většiny zařízení, než sem pronikli vojáci Aliance. Mozaikové podlahy jídelen pokrývala suť. Na skalách ležely různobarevné nerozbitné skleněné láhve, které se ve světle třpytily. Původně ozdobná jezírka popraskala a vytekla do nižších podlaží, takže po nich zbyly jen prázdné nádrže.

Dolní hala byla proslavená svou nádherou. Přilétali si ji prohlédnout lidé z celé Sluneční soustavy.

Kingsman také jednou zvažoval, že sem vyrazí na dovolenou se svou ženou. Připomněl si, jak listoval obrázky: tyrkysové bazény s oblaky páry, lidé ponoření do horkých písečných koupelí, tichá místa, kde mohl pár konečně najít klid pro sebe a všechno vyřešit.

Ukázalo se ale, že plat nižšího instruktora na tohle nestačí, i když to propočítával ze všech stran. Nikdy se jí ani nezmínil, že o tom vůbec uvažoval. Pár měsíců poté, co se té myšlenky vzdal, ho Elise požádala o rozvod, zapojila se do nějakého humanitárního programu na pomoc uprchlíkům a zmizela někde mezi asteroidy.

Hezká dovolená jinde než na chatě jejích rodičů by jejich manželství stejně neudržela. Jen by se kvůli ní zadlužil.

Přesto by mu alespoň zbyly nějaké pěkné vzpomínky, jako protiváha let hádek následovaných roky vězení, což dnes tvořilo většinu jeho vzpomínek. Vzpomínek, s nimiž se bude muset vypořádat.

I takto poškozená nabízela hala pohodlné místo pro lidi zvyklé na otevřené prostory a většina vojáků Aliance byla ze Země. Mezi kopci a dunami rozmístili své soukromé buňky, recyklační jednotky a stravovací zařízení. Když ho Ferhatová přivedla do tábora, nikdo si jich příliš nevšímal. Jasná známka disciplíny.

Ferhatová byla dobrá. Uy udělal zásadní chybu, když svého nejlepšího podřízeného převelel ke Kingsmanovi. Elise mu rozuměla, i když za něj už nechtěla být provdána. Řekla mu, že nejlepší zbraní proti němu je hloupost. Kdyby jen tohle Uy tušil, svěřil by Kingsmana do rukou nějakého neškodného tupce, který se řídí výhradně vojenskými řády. Ten by tudy Kingsmana vláčel jako nějaké zavazadlo a on by tady nic nedokázal.

Uy mu ale místo toho v osobě Ferhatové svěřil do rukou mocný nástroj. Kingsman jen musel přijít na to, jak ho použít.

* * *

… Od obyvatel Phobosu nečekejte nic romantického. Jsou to každým coulem praktičtí lidé. Jsou kdykoli ochotní prodat jakoukoli pozici, pokud jsou příjmy z transakce vyšší než náklady na ni. Pro někoho, kdo nevyrůstal v soustavě chodeb Phobosu, je obtížné zjistit, čeho si cení a co místo zábavy pokládají za transakční náklady. Přátelství pro ně má vysokou hodnotu, a tak je nepravděpodobné, že by prodali vás. Ale zdá se, že dokážou žít s nějakou budovou nebo uměleckým dílem po několik století a když se naskytne nějaká příležitost na zlepšení dopravy nebo získání vhodných skladovacích prostor, zbaví se jí bez špetky soucitu. Přišli jsme do Gravadu, abychom si odpočinuli v Angu, světoznámém parním meditačním kokonu, ale zjistili jsme, že ho vybagrovali a v celém okolním prostoru provádějí nějaké opravy. Jeden přívětivý stařec nám nabídl na prodej kousky slavných zaoblených stěn s jemnými hlubotiskovými řezbami, ale přišlo nám, jako by nám místo návštěvy nějakého slavného paláce někdo nabízel cihlu jako ukázku toho, jak kdysi vypadal. Pamatoval si mnoho šťastných návštěv tohoto místa ale fakt, že už neexistuje, v něm žádný pocit lítosti nevyvolal.

… zůstali jsme v Gravadu, zóně, kterou neměli příliš v oblibě ani samotní občané Phobosu. Byla vyhloubena v rané době osidlování měsíce a její struktura připomínající vakuolu, kdysi módní, byla teď považována za odpornou. Tyhle rozdíly samozřejmě zůstávají návštěvníkům skryté. Po menším hledání jsme našli malou a nepohodlnou místnost, kde bylo horko a hluk. Vzhledem k našemu postavení nám ji hostitel ani nechtěl ukazovat. Koupil ten prostor od nějakého zkrachovalého konkurenta a přidal ho ke svému. Tvrdil, že ho ještě ani neupravil podle svého standardu. Ale jeho poloha nám zrovna dokonale vyhovovala a tak jsme ho přesvědčili. Strávili jsme tam bezesnou noc, zpocení, vnímali jsme v kostech vzdálené otřesy nějakých tajných výkopů, jako v silné horečce…

… když tohle slyšeli ostatní, začali zkoumat důsledky naší svatby a doporučili nám jako vhodné romantické místo Breen Gardens. Tam stromy rostou vodorovně ve velkém sále a své vrcholky noří do protější stěny, kde je nějaká perverzní manipulace tkáně zase proměňuje v kořeny. Musíte tam podplácet opice, aby vás nechaly na pokoji. Prohlásila Že to není nic pro ni. Možná příliš otřepané nebo v našem tehdejším stavu zbytečné. Místo toho jsme navštívili místa kde romantika obvykle končí. Ostatně, každý začátek v sobě nevyhnutelně obsahuje konec něčeho jiného Nejlepším místem pro ukončení vztahu je jedna z malých restaurací na vrcholu Famumovy stěny s nekonečným vodopádem – buď Left Phleb, nebo Noricum. Navštívili jsme obě; a pokud se nacházíte v posledních fázích kdysi vášnivého vztahu, který vás nyní začíná dusit, mohlo by vás v nich cosi zaujmout. Moučníky v Noricumu, lahodné, ale vyvolávající řadu záhadných alergií, ve vás povzbudí chuť svému kdysi milovanému nepříteli nějak vážně ublížit. Left Phleb se specializuje na náhodné závany vzduchu, někdy mrazivé, jindy páchnoucí po zkažených rybách. Ukázalo se, že jakési opravy kdesi hluboko ve vodovodním řadu způsobily, že z vodopádu zbyl jen tenký pramínek vody. To bylo zklamání. Slyšeli jsme dobře nacvičené argumenty párů u ostatních stolů. Na rozhádaný pár to může působit jako balzám: absurdita romantického hašteření druhých vás může přimět pochybovat o smyslu těch vašich. Nakonec to vypadalo, že jejich argumenty v první řadě považují za malicherné důvody, které je svedly k sobě; což není nejvhodnější, v případě páru, který tam přijel na svatební cestu…

… varovali nás před výletem do Demavendu. Byla to dobře míněná rada Vlastně ta nejlepší, kterou jsme na naší cestě dostali. Důvodů, proč se mu vyhýbat, byla celá řada: zasmušilí prodavači, stísněné restaurace, které připomínaly záchranné čluny převážející uprchlíky od nějaké velké katastrofy, děti, které se v chodbách schovávaly pod těžkými lavičkami a píchaly nás do zadnic nějakými špičatými dráty. A většina důvodů, proč se vydat do Demavendu, nezněla nijak přesvědčivě: hrobka bez jakékoli mrtvoly; slavný pohled rozšiřující se chodbou, který teď zakrývala síť při stavbě nějakého zbytečného příčného tunelu; koncertní sál navržený tak špatně, že bylo slyšet jen ozvěny představení, ozvěny, které se ozývaly dlouho poté, co umělci opustili jeviště. Ale Demavend se nakonec stal vyvrcholením naší cesty. V něm se smysl tajného vyjednávání, ponurého plánování, odhodlání zůstat neutrální mezi dvěma velkými silami, Z nichž jedna ovládá zdroje Sluneční soustavy a druhá se je zoufale snaží používat, zdálo být nejjasnější a nejpatrnější. Právě v Demavendu jsme si uvědomili, že jsme se vzali z nějakého důvodu, který nám oběma možná pomůže zůstat naživu…

* * *

„Kdo to sakra napsal?“ podivila se Ferhatová. „Neřekla bych, že se to objevilo v nějakém výzvědném souhrnu. Možná proto, že to nikdo nevydržel číst do konce. Odkud to máte?“

„Osobní komunikace,“ odpověděl Kingsman.

„Ve vězení? Přečetli by si to a zahrnuli by to do materiálů.“

„Ne. Z dřívějška. Vlastně těsně předtím, než jsem odletěl na Kalatru.“

To děsivé jméno ji na chvíli umlčelo. „Tak ven s tím, instruktore. Od koho to je?“

Objevila něco, o čem se zdráhal mluvit. „Od jednoho chytrého člověka. Kterého uznávám. Vzal si… vzal si mou bývalou ženu. Tyhle poznámky si napsal na jejich svatební cestě.“

„On si během líbánek sepisoval zprávy o vodovodních řadech a výkopech?“

„Nam Lo patří mezi lidi, kteří toho za den stihnou velmi mnoho.“

„Na to můžu říct jen to, že jestli vás tenhle člověk vyhodil z manželského sedla, musel jste být pěkný dáreček.“

„Asi by se na mě dalo něco zlepšit.“

Ferhatová s Kingsmanem seděli na podlaze, opření o stěnu. Kolem nich kypěl každodenní život, a Ferhatová musela občas odpovědět na nějakou otázku nebo něco schválit. Vždycky to Kingsmanovi oznámila předem, aby na ni nemluvil, když ho nemohla poslouchat. Tu zdvořilost ocenil.

Obrátila se zpět k němu, když rozhodla o nějakém doplnění zásob. „Hm. Některá z pozorování toho muže potvrzují to, co jsem tušila. Ale jeho závěry se mi nelíbí.“

„Ovšem, že ne,“ přitakal Kingsman. „Nikdo se nevzdává rád dobré pracovní hypotézy. Ale s podvody se musí počítat. A jestli mám pravdu, tenhle je obzvlášť povedený. Ale je to jen další hypotéza. Můžu se mýlit.“

„Myslíte, že to platí i pro vás?“

„Co?“

„Tvrzení, že se můžete mýlit.“

Jeho metody se nikdy nikomu nelíbily. Když zabraly, zdálo se, že jde o dílo náhody, a když ne, kladli to za vinu Kingsmanovi.

„Řeknu vám to takhle,“ odpověděl. „Můžu se mýlit. Ale patrně se nemýlím.“

Zkoumala rozložený obrázek taktického cíle svého oddílu, i když už ho rozebrala z deseti různých stran. „Co když máte pravdu? Co když míříme na nesprávný cíl? Zrušíte okamžitě tažení proti Phobosu?“

„To je dost dobře možné,“ odpověděl Kingsman po krátké úvaze. „Ovlivní to váš rozkaz k průzkumu?“

„To se mě moc ptáte.“ Ještě jednou si celý obraz prohlédla a pak ho zavřela. Každý se ponořil do svých myšlenek. „Opravdu nemám na vybranou. Nemůžu riskovat hon za iluzí a ztrátu někoho dalšího. Dám vám na průzkum dva chlapy: Landora s Tutunem. Dobří kluci, možná trochu neomalení.“

Když se před ním objevily složky, Kingsman si prohlédl jejich záznamy. Přesně tak, jak říkala: stateční muži, rychlí, kteří zneužívali nejasnosti v rozkazech ve svůj prospěch.

„Proč jste vybrala právě tyhle dva?“

„Protože si vyslechnou to hlavní, co jim musím říct, a budou se tím řídit. Řeknu jim, že pokud se vy dostanete do problémů a vaše záchrana by je mohla ohrozit, jakýmkoli způsobem, aby vám nepomáhali. Tihle dva mě poslechnou.“

„Možná ten rozkaz dokonce splní s potěšením,“ řekl Kingsman.

„Žádné strachy, Kingsmane. Budou s vámi hrát na rovinu. Pokud vás z toho budou moct dostat, udělají to. Můžu se vás na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Překvapilo vás, když za vámi přišli do vězení a nabídli vám svobodu výměnou za to, že poletíte sem jen kvůli tomu jednomu rozhodnutí?“

Kingsman se nad tím zamyslel. „Spíš bych řekl, že ne. Spočítal jsem si, že je pravděpodobnost téměř dva ku jedné, že za mnou někdo přijde do tří let od mého uvěznění. Odhadl jsem, že po delší době už by moje kvalifikace byla zastaralá a já bych měl podstatně nižší cenu. Byly to dva roky a osm měsíců. To znamenalo, že jde o nějaký průšvih.“

Ferhatová se postavila. „Překvapilo vás, když vás vaše žena požádala o rozvod?“

O tom Kingsman přemýšlet nemusel. „Ano.“

* * *

… Viděl jsem asteroidy s vlhkými vnitřními stěnami a suchou vnější vrstvou, v jejich nitru jste mohli najít potrubí, korečkové dopravníky, stoupající sloupce vlhkého vzduchu kondenzující na chladných plátech v zónách s nízkou gravitací, upravené kmeny stromů s nateklou dřevní hmotou a lýkem, kapky s vysokým povrchovým napětím stáčející se jako míče v nějaké neviditelné hře. V gravitaci rotujícího asteroidu dokáže i jednoduchá čerpací soustava vytlačit vodu do velké výšky. Po několika generacích života v takovém prostoru ve světě po kolapsu se kulturní adaptace jeví jako rozumné, možná i vznešené řešení – pomocí svalů a improvizace vybudovat integrovaný život. Nikdo by si to ale nikdy nevybral dobrovolně.

Voda přináší život a ten přináší kolaps. Existuje mezi nimi spojení. Tento postup je nevyhnutelný. Lidský život vyžaduje vodu. A voda nevyhnutelně ničí.

Voda rozpouští, eroduje, koroduje, rozkládá. Je trpělivá a ve své práci nikdy neustává. Přináší s sebou mikroby a další stvoření, která mění pH, vylučují vlastní rozpouštědla zatlačují malá vlákna do údajně odolných stěn a do vzniklých prasklin kladou své zárodky.

Voda mrzne. Když k tomu dojde, její tlak je neodolatelný. Když se teplota vakuolv naplněné vodou v hornině příliš sníží, změna skupenství dokáže roztrhnout asteroid.

Bez ohledu na to, jak jsou obyvatelé opatrní, se v průběhu času vše rozpadne, voda si najde cestu inerciální stěnou a začne proudit do vakua a zamrzat. Výsledkem je mrtvá, dutá skála s podivně vysokou odrazivostí, jejíž povrch pokrývají ledové krystaly.

Phobos má svá tajná vnitřní moře. Zatím se jim je daří držet na uzdě, jako služebníky. To vyžaduje neustálou údržbu a propracovanou sociální organizaci. Sociální selhání bude mít za následek selhání životního prostředí. Za měsíc tady nemusí žádný „přírodní stav“ existovat.

Poblíž Nového jižního koridoru je k vidění jeden z nejzajímavějších pokusů o propojení vodovodu s duchovní zábavou…

* * *

Nam Lo zřejmě nevěděl, že se jeho osobní poznámky dostaly ke Kingsmanovi. Největší Elisinou chybou mohlo být její přesvědčení, že má právo zachovat nebo porušit tajemství, podle toho, jestli je podle ní cíl dostatečně důležitý.

Elise krátce po jejich rozvodu s Kingsmanem opravdu zašla do Haly, sedla si ke stolu – a poslala zprávu svému bývalému manželovi.

Nikdy si o Elise nemyslel, že je krutá, dokud neposlala svému ex-manželovi vzkaz ze svatební cesty s novým mužem.

Kingsman tu zprávu dostal v době, kdy putoval na zdánlivě rutinní vojenskou operaci do Kalatry. Chtěl ji smazat bez otevření. Pak si ji na dlouhou dobu uložil. Potom, když jeho riskantní krok ztroskotal a mnoho lidí zemřelo, přemítal, jak špatná by ta zpráva mohla být ve srovnání s takovou katastrofou, a otevřel ji.

Poslala mu fotografii, na které seděla u stolu v Dolní hale na Phobosu. Své husté tmavé vlasy měla stažené z vysokého čela. Vystouplé oči, na kterých – když byla rozrušená – bylo vidět kolem celé duhovky bělmo, měla ještě větší, než si pamatoval. Móda byla ten měsíc větrná a ona se podle ní oblékala; šaty, které byly podle všeho celé ušité ze sametových stuh a splývaly do strany, obepínaly tak dobře známé křivky jejího těla. Na stole před ní stály dva talíře, jeden se zbytkem másla. Ale židle vedle ní byla prázdná.

Nam Lo nejspíš prováděl nějaké pozorování a nevěděl, co ona mezitím dělá. To by vysvětlovalo, že se jí podařilo do fotky zakódovat všechny Nam Loovy poznámky. I když mu nechala několik stop, Kingsmanovi chvíli trvalo, než je našel; a pak si s nimi nevěděl rady.

Teď, když byl tady v Phobosu, mu připadaly jako ten nejdůležitější dar, jaký mu kdy kdo věnoval.

* * *

„To je blbost,“ ucedil Landor. „To říkám na rovinu.“

„Vážím si upřímnosti,“ řekl mu Kingsman. „V situačních hlášeních. Osobní názory si můžete nechat pro sebe.“

„Ježíši!“ vyštěkl Tutun prudce. „Nemůžu uvěřit, že nás posílá na jistou smrt. Nic jsem neprovedl. Co ty?“

„Jak to myslíš?“ Landor překontroloval svou výstroj. Byl to velký muž s bledou, uhrovitou pokožkou. Jeho skafandr zobrazoval tetování a byl ověšen výstrojí vysoko nad rámec předpisů. „Co bych měl jako provést?“

„Nevím,“ odpověděl mu Tutun. „Možná ses nepostaral o ten blbej větrák. Přišrouboval jsi tam ten větrák zpátky?“ Tutun, navzdory zjevnému podráždění, pokračoval ve své práci, skenování prostoru před nimi, když se trojice mužů prodírala temnou chodbou, po kolena ve vířících odpadcích. Nebyl vysoký, spíš rozložitý, s tmavou pletí a podivně jemnými rysy, jako panenka.

„Ten větrák prostě nefunguje správně,“ prohlásil Landor. „Dostal zásah hned první den a od té doby skučí, jako by měl chcípnout. Za to já nemůžu, Tutune. Ani trošku.“

„Tvoje starost je, aby ten větrák fungoval. Abychom mohli dýchat. To je tady dost důležitý. Dýchání. Nemůžeme čekat, že by nám kyslík začali dodávat Phobosani.“

„To není moje chyba!“ Landorův hlas zněl nervózně. „Ježíši, myslíš, že nás sem se Smrďákem poslala kvůli rozbitému větráku?“

„Velitelka Ferhatová nesnáší, když něco nefunguje. Třeba rozbitý větrák. Nebo lidi, kteří nemůžou zvednout zadek a jít ho opravit. Ona to klidně vyrve a natáhne nové vedení, když bude potřeba. Nekompromisně. To se mi na ní líbí.“

„Smrďákem?“ podivil se Kingsman.

„Ale co ty?“ pokračoval Landor. „Proč by chtěla zabít tebe?“

„No tak, Landore, to myslíš vážně? Mě? Zabila by mě, kdyby mě poslala uklízet latríny. Jasně, že by to tolik nesmrdělo, kdyby ty větráky fungovaly…“

„Ale proč, sakra?“ Landor měl slzy na krajíčku. „Co má tak hrozného proti tobě?“

Tutun poplácal Landora po rameni. Jestli měl Landor skafandr nastavený se zpětnou vazbou, cítil to na kůži. „Protože jsem tvůj kámoš, ty pako. Nic víc, nic míň. Kvůli tomu podle ní nemůžu velet. Jsem nedůvěryhodný. Smradlavej parchant, kámo. Ale víš co? Zůstanu s tebou. Až do konce.“

„Trhni si!“ Landor odstoupil stranou, jako by se ho chystal uhodit.

„Pořád nechápu toho ‚Smrďáka‘,“ ozval se Kingsman.

„Překlep, sakra.“ Landor svůj vztek nasměroval na Kingsmana. „Jak jinak? Bylo to v první zprávě, co dorazila z Kalatry. A tak jsme to tak nechali. Jako proroctví nebo tak něco. Tak asi vzniká většina proroctví, ne? Překlepy a ‚co že jste říkal‘? a tak. Takže tak. A proto jste teď Smrďák. My vás známe.“

„I z chyb se dá něco zjistit,“ řekl Tutun. „Nejsme už v nepřátelské zóně?“

„Nebudeme bojovat,“ vysvětlil mu Kingsman. „Jsme na průzkumu. Byli jste někdy na průzkumu?“

„Ne s vámi. Nikdy. A až do svojí smrti se nehodlám nechat někým zabít.“

„To se ti povedlo, Tune!“ Landor se zařehtal na znamení usmíření.

„No tak,“ ozval se Kingsman. „Musíme prověřit jednu věc a pak se vrátíme.“

Přelézali přes hromadu suti do zničené kuchyňské kóje. Nepříliš vysoko nad nimi začínala oblast obsazená Phobosany, kde by měly být další, funkční kuchyně, které poskytovaly potravu lidem. Tutun přejel prsty po kousku stěny, na které ještě byly zbytky starého jídla.

Podle místních informátorů působilo v téhle oblasti několik různých politických organizací: organizace společného zásobování, území gangu ovládajícího zdroj energie a bezpečnostní skupina rodin, která začala určovat pravidla oblékání a svědomí. Kromě matoucí topologie se navíc vládnoucí klika Phobosu účelově rozpustila do desítek protichůdných a nespolupracujících politických jednotek. Ani jedna z těch skupin neměla autoritu a moc, aby před invazními jednotkami jménem celého měsíce kapitulovala. Frakce se vzájemně blokovaly ve své rozsáhlé, vyšinuté míře.

„Tudy.“ Tutun ve stěně vypálil otvor.

Kingsman šel jako první. Věděl, že ho oba pustí před sebe a pak ho tam nechají. Kdyby si ale stále lámal hlavu podobnými věcmi, ztratil by úplně akceschopnost. Prolezl stěnou do úzkého přístupového prostoru, který vedl kamsi za roh. Po chvíli zaslechl, jak ho dvojice jeho průvodců následuje. Všude kolem se ozývalo šumění obývaných bytů.

Podle všech důkazů, které měla Ferhatová k dispozici, tudy procházelo hlavní vodovodní potrubí. Zásobuje nedobyté části Phobosu. Kdybychom se jich zmocnili, museli by se vzdát.

Alespoň tak o tom uvažovala Ferhatová. Hledala ale důkazy, které by to vyvracely. Kingsman chápal, že je to její zvláštní dar, vzácný. To, že si jeho názory ověří a přijme, i když ho nemá ráda a nedůvěřuje mu, bylo ještě vzácnější.

Kingsman už tušil, že staré vodní kanály jsou mimo provoz, že se změnily v návnadu a past. Nechtěl ale obětovat sebe ani své podřízené jen kvůli prověření informací. Znal jednodušší způsob.

Trojice dorazila na křižovatku. Tutun zamířil do postranního průchodu a Kingsman s Landorem se stočili na podlaze do klubíčka jako housenky a naslouchali zvukům dětských hlasů, nádobí a hukotu nějaké součásti čisticího zařízení těsně pod nimi.

Čekali ve tmě a tichu, jejich metabolismus zpomalil, aby omezili zurčení krve v cévách. Vydrželi by nehybně čekat déle než kdokoli, kdo by je snad zaslechl a zůstal by potichu v naději na jejich odhalení.

Po několika hodinách se Landor zachvěl, poklepal Kingsmanovi na nohu a nastavil mikronálože.

Pomalu vklouzli do něčího obývacího pokoje.

* * *

„Lehněte si, na zem!“ křičel Landor ještě předtím, než se nohama dotkl podlahy. „Ruce nad hlavu. Na zem, dolů!“

Byt měl složitou prostorovou dispozici, lůžkové a soukromé prostory byly umístěny pod těmi zábavními a jídelními, do kterých pronikli. Nevybrali ho proto, že šlo o snadno řešitelný taktický problém. Vybrali ho proto, že byl nejpravděpodobnějším místem pro Kingsmanovo prověření nové hypotézy.

A také protože měl informace, které naznačovaly, že se v téhle oblasti nacházela Elise několik dní před útokem Aliance na Phobos. O tohle se s Ferhatovou nepodělil.

Byla to vysoká místnost se světly namířenými vzhůru ke klenutému stropu, ve kterém teď zel otvor. Několik úlomků se sneslo dolů za Kingsmanem s Landorem.

Přední část místnosti ústila do hlavní chodby téhle obytné oblasti. Kingsman, jak si to nacvičil, tam přiskočil a aktivoval clony a potom ještě východ zajistil nastřelením předběžné obranné sítě. Z chodby se sem nesl šum konverzace lidí procházejících kolem. Pokud všechno půjde podle plánu, trojice mužů bude pryč dříve, než někdo pojme jakékoli podezření.

U jídelního stolu seděla žena se dvěma dětmi. Když jim stropem do bytu vskočili dva ozbrojenci a jídlo se rozletělo všude kolem, dlouhou chvíli všichni jen vzpřímeně seděli.

Pak si na vyzvání lehli na podlahu.

Landor jim svázal zápěstí a kotníky. „Je to jen dočasné obsazení.“ Zarecitoval standardní oznámení. „Budeme vám říkat, co máte dělat. Nic se vám nestane. Nejste naším cílem. Omlouváme se za případné nepříjemnosti.“

Kingsmanovi řekl: „Někdo utekl. Měl na to dost času. Běžel vlevo dolů.“

Kingsman už vybíhal z jídelny do chodby vedoucí do dolní lůžkové části.

Narazil tam na chlapce, něco málo přes deset let, který křičel. Proč odpalovat rušivý granát, když za vás tu práci zastane člen domácnosti? Určitě nikomu nic neřekl, byl ochromený hrůzou. Kingsman ho nechal na pokoji.

Byt byl plný věcí. Police plnilo oblečení uspořádané podle barev a materiálu. Na háčcích byly zavěšeny složité klobouky. Od stropu visela kulová akvária plná ryb a jiných tvorů. Pod nohama mu křupali pobíhající domácí mazlíčci. Ohrožoval by životy, i kdyby se pohyboval po phoboském bytě v době míru.

Zde bylo nutné nosit oblečení, které zachytává šupinky pokožky, protože jinak by měsíc rychle zaplnily hromady prachu; ale i tak zbylo dost prostoru pro zábavu.

Když Kingsman zahnul za roh, narazil na ženu s rozcuchanými černými vlasy v bledě modré noční kombinéze.

„Stůjte, prosím,“ vyzval ji Kingsman. „Stůjte, nebo použiju násilí.“

Místo toho skopla krabici s ozdobnými talíři, které pomalu rotovaly ke Kingsmanovi.

Objevila se další dvě děcka, jedno brečelo, druhé si rozespale mnulo oči. Neměla tu být – buď tu jen nocovala, nebo šlo o jinou společenskou aktivitu.

Dole byl druhý východ, který vedl do technické a recyklační místnosti. Kdyby utekla tam, mohla by vyvolat poplach a na byt by zaútočila místní milice. Napůl běžela a napůl plavala a udržovala si před Kingsmanem náskok.

Jakmile dorazila do technické místnosti, Tutun vrazil do místnosti stěnou a zasypal ji úlomky suti.

„Lehněte si, prosím,“ vyzval ji.

Po dlouhé chvíli ho poslechla.

* * *

„Proč je jedna strana takhle otevřená?“ Tutun vystrčil tvář k prudkému proudu vody, která protékala malou místností z jedné strany na druhou.

Kingsman se zarazil, když chtěl Tutuna upozornit, že voda proudící takovou rychlostí mu může hravě utrhnout nos. Buď to Tutun věděl, nebo by Kingsmanovo varování stejně ignoroval. „Jestli máme pravdu, celý cyklus si velmi rychle upravili podle svého. Tenhle vodopád nadělá tolik hluku, že to vypadá, že tudy protéká mnohem víc vody než ve skutečnosti. Navíc to vypadá skvěle.“

Lidská fyziologie vyžadovala vodu, hodně vody. Potřebovala ji každá buňka. Přinášela do těla živiny a odplavovala odpad. A bez ohledu na technický pokrok byla stále stejně silná a objemná jako v dobách, kdy Sumerové začali kopat první kanály. Každá společnost ve Sluneční soustavě strávila spoustu času a energie vodním hospodářstvím. Výpadky dodávky vody působily rychlou a nepříjemnou smrt.

Na stěnách místnosti viselo další oblečení. Phobosané to zjevně všechno brali dost s rezervou. S tím ale plán počítal. Zvenčí nebylo vůbec možné poznat, že tady něco je.

„Viděl jsem něco dole.“ Tutun přesunul nos do bezpečné vzdálenosti od vody. „Tam dole je nějaký obří měch. Těžký vak, větší než tahle místnost. Rodinu by mohl zásobovat několik měsíců.“

Kingsman si uvědomil, že na takové vaky se specializuje Elise. Už s jejich pomocí zachránila mnoho životů v programech pomoci asteroidům.

Nebo možná šlo jen o vodní vaky, jaké má po ruce každá pohotovostní služba. Musel si dávat pozor, s kolika hypotézami si stále pohrává. Mohl by se v duchu příliš vzdálit od reality a už se nevrátit.

Kingsman vytáhl injekční stříkačku a stočil jehlu téměř rovnoběžně s vodou. „Jestli to je jen nějaká oběhová smyčka, jak si myslíme, tahle radioaktivní stopa se sem za pár minut vrátí. Radši bych ji už neviděl.“

„Ále,“ řekl Tutun. „Pochybuju, že byste se někdy chtěl mýlit, ať říkáte, co chcete.“

Landor ve druhé místnosti sledoval rodinu. Obě matky, s rukama zkříženýma na hrudi, zamračené, seděly v kuchyni, odmítaly odpovědět na jakoukoli otázku nebo se bavit o rodině, i když se Landor poněkud těžkopádně snažil celou situaci uklidnit. Děti v tom ale viděly příležitost pokračovat v nocování se svými kamarády. V rohu hlavního obývacího pokoje si nakupily ozdobné polštáře a hrály si s nimi obdobu hry na schovávanou.

Provizorní pevnost se znovu zhroutila. Děti se s chichotáním drápaly ven z trosek.

V té chvíli se černovlasá žena, kterou Tutun zajal v dolní chodbě, konečně zklidnila. „Odkud že jste?“

Landor, potěšený jejím zájmem, se k ní otočil. „Z malého města na Velkých pláních jménem…“

„Spočítej děti!“ zařval Tutun. „Kolik je tam dětí?“

Landor se začal těkavě rozhlížet. Děti si tuhle chvíli vybraly k divokému pobíhání po místnosti a předstírání hry na schovávanou. „Jedno… hej, jedno tady chybí. To hubený. Kde…?“

„Topí se!“ ozvala se druhá žena. „Pomozte mu!“

Neznělo to vůbec přesvědčivě.

„Měj je všechny na očích. Hej, přestaňte tady běhat. Hned.“ Tutun nohou rozhrnoval polštáře, zbraň připravenou, zatímco děti se postavily do řady a s vykulenýma očima ho pozorovaly. „Kam tohle vede?“ Objevil malý otvor u paty zdi, sotva dost velký na to, aby se jím protáhlo ono chybějící dítě.

„On tam umře!“ Žena to nevzdávala. „Není tam vzduch. Dostaňte ho ven! Prosím, pane…“

Před bytem zavládlo ticho. Tutun si klekl a podíval se do otvoru, který vypadal jako průchod pro nějaké domácí zvíře. „Vede do chodby. Určitě už stihl vyvolat poplach.“

„Musíme odtud vypadnout!“ Landor vzhlédl k otvoru ve stropě, ze kterého visela nějaká vlákna pokrytá prachem.

„Tam by nás lehce chytili, ty pako,“ okřikl Tutun. „Jsou zatraceně rychlí.“

„To si pište,“ ozvala se černovlasá žena. „Radši se hned vzdejte. Přimluvím se za vás.“

„Díky,“ odpověděl jí Landor. „Moc si toho všichni vážíme.“

„To bych vám radila. Buď tohle, nebo smrt.“

Tutun se podíval na Kingsmana. „Kolik času potřebujete, než zjistíte, že jste se spletl?“

„Páni,“ Landor nemohl uvěřit vlastním uším. „Musíme vypadnout.“

„Už jen pár vteřin,“ odpověděl Kingsman, očima sledoval vodu i snímač radiace, který do ní umístil. Jak dlouhá by mohla být nejdelší uzavřená smyčka? Nebo co když se mýlil a stopu nikdy nezachytí?

„Nechte nás jít!“ Černovlasá žena začínala ztrácet nervy. „Jinak budeme mít smůlu všichni.“

„O smůlu se vždycky rád s někým podělím, kotě,“ Tutun rychle přelétl zrakem strop. „Jo. Zmlkni, lasičko. Ale už tam jsou.“ Začal zvedat svou zbraň.

Kingsman ji stlačil dolů. „Ničeho nedosáhnete, jen naděláte spoustu hluku a dáte jim najevo, že o nich víme.“

„Co nevidět na nás zaútočí a bude po všem.“

Mohli by si tyhle lidi vzít jako rukojmí a vyjednat únikovou cestu. Ale vleklé únosy se ve válečných operacích většinou neosvědčily. Protivníci nepřikládali rukojmím takovou cenu, jakou byste čekali. Často padala brutálně přímočará rozhodnutí. Oběti mohli oplakávat později.

Ale jaké další možnosti měli? Cesta, kterou sem pronikli, teď byla zablokovaná. Zbýval jen hlavní východ z bytu do hlavní chodby nebo menší dolní východ, v technické chodbě. Přední východ blokoval dav rozzlobených Phobosanů. Nejspíš zajistili i dolní východ, ale Kingsman si pamatoval, že tam bylo hodně málo místa na nějaké důkladné pozorování.

„Tutune,“ ozval se Kingsman. „Na konci chodby z technické místnosti…“

„Je odtok. Dívali jsme se na něj, jestli si vzpomínáte…“

„Vzpomínám si, vojáku. Tehdy jsme ho zamítli jako příliš riskantní, ale v tuhle chvíli vypadá hodně nadějně. Jak bychom se do něj mohli dostat? Myslím tím živí.“

„Díky za ten dodatek, pane.“

Všichni tři tam seděli a upřeně pozorovali jeden drahého. Detektor zapípal.

Landor vypadal překvapeně. „Takže to je…“

„Jste překvapený?“ zeptal se ho Kingsman. „Myslel jste si, že se pletu?“

„No jasně. Pane.“

Tak už mu řekl „pane“. To buď znamenalo, že ho začínají respektovat, nebo že jim dochází, že to nepřežijí.

„Hm,“ řekl Landor. „Vodní vak. Ten měch.“

Kingsmanovi to hned došlo. „Geniální, Landore. Máte skryté rezervy. Tutune.“

Tutun nespouštěl oči ze zajatců. „Co je?“

„Pusťte je.“

Tutun zaváhal.

„Opravdu nemáme na vybranou. Není důvod zvyšovat počet civilních obětí.“

„To je všechno? Oni vyjdou ven a my umřeme, jako všichni ostatní, kterým jste velel?“ Tutun naštvaně přiložil zbraň k obličeji plačícího dítěte. „Co udělali, že jste na ně tak hodný?“ Všichni věděli, co vedlo k jeho katastrofálnímu rozhodnutí na Kalatře. Nebo si to alespoň mysleli.

„Spali tady jejich kamarádi.“ Kingsman zůstával klidný, když z hlavního vchodu sundával síť. „Seděli tady v pyžamech a chystali se snídat. Postavili si pevnost z polštářů. Možná chtěli vynechat jeden den ve škole, aby si mohli ještě chvíli hrát s kamarády. Nikdo z nás si svůj život nezasloužil, Tutune. Prostě jsme ho dostali jako dar. Máte právo rozhodovat o tom, kdo si ten svůj nezaslouží?“

„Jo, pako.“ Landorovi se třásl hlas. „Padáme pryč. Víš… on má plán. Copak to nechápeš? Má něco, co nás může dostat ven.“

„Těm venku bude chvíli trvat, než jim dojde, že to jsou jejich,“ vysvětlil mu Kingsman. „Toho využijeme.“

„Utíkejte!“ zakřičel Tutun na rodinu. Byl to skutečně děsivý zvuk. „Než vás pozabíjím!“

Děti vyrazily jako první, matky za nimi, prsty na nohou se zlehka odrážely od malých výčnělků na dolní části stěn a podlaze chodby naučenými pohyby lidí, kteří žijí celý život v nízké gravitaci rotujícího tělesa.

Jejich zachránci se skrývali za rohem. Pár jich teď vyrazilo do chodby, aby shromáždili a ochránili děti. Kingsman s Tutunem téhle chvíle nepozornosti využili – vyklonili se z východu a stříleli po Phobosanech, kteří se špatně kryli. Kingsmanovi se povedl jeden čistý zásah, Tutunovi, který byl mladší a rychlejší, dva. Nejméně jeden z jejich protivníků se skácel a byl odtažen mimo jejich zorné pole.

Kingsman doufal, že uvěří, že to byl jediný důvod jejich akce. Kingsman s Tutunem se rozběhli chodbou k ložnicím dole. Jakmile byli dole, aktivoval Landor mikronálože, které rozmístil během těch několika vteřin, co mu poskytli. Ozvalo se tiché zapraskání a stěna vodního skladu se rozpadla do postranní chodby.

Uvnitř stál velký vodní měch, temně červený s hrubým povrchem. Byl označen nějakými logy, která ale byla překryta samolepkami Třpytivého družstva: „Voda života, laskavý dar vašich spojenců, TD“. Trochu dětinská reklama, ale nové subjekty musely o prosazení své legitimity usilovat všemi možnými prostředky.

Všichni tři se rameny zapřeli do pohupujícího se vodního měchu.

Převalil se do chodby. Z druhé strany se začalo ozývat práskání výstřelů, ale takové množství vody dokázalo vstřebat neuvěřitelné množství energie.

Včetně té kinetické, kterou mu udělily jejich svaly. Trvalo jim pár vteřin maximálního úsilí, než ho překulili poprvé; zpočátku se valil hodně pomalu. Kingsman lapal po dechu. Měch se ale pohyboval čím dál rychleji a nenarážel do stěn.

Byl dobře zkonstruovaný – a opravdu pocházel od Elise.

Kingsman si byl jistý, že to byla její konstrukce i originální logo, Nam Loovy humanitární organizace Soft Landing. Nejspíš z něj na druhé straně unikala voda. Ale nepraskl.

„Už se valí,“ oznámil Landor klidně. „Necháme ho kutálet… Ještě kousek… teď!“

Valící se měch vyklidil postranní chodbu. V těch několika sekundách, které jim poskytl, do ní Landor vběhl, následován Tutunem a Kingsmanem. Přeskočili klečícího Landora, který rozmisťoval další sadu náloží. Následovalo lupnutí a chodba za nimi se sesypala.

* * *

„Jak jste věděla, co máte hledat?“ Uy si prohlížel schéma čtvrti Demavend, nad kterým se skláněl, a usrkl svého nápoje.

„Co?“ zeptala se Ferhatová. „Myslíte tohle křížení?“ Prstem v obrazu namalovala čáru a vyznačila tak, které nezmapované chodby zvažovala.

„Ano. Jeho umístění se v našem zpravodajském proudu objevilo… kdy, Servane?“

Mladý pobočník mávnutím světlými řasami vyvolal příslušné údaje. „Před osmi hodinami, pane. Předtím ze zpráv od našich informátorů. Označených jako nespolehlivé. Ale detonace v tom místě nám poskytla pěkné zvučné echo.“

„Vy jste svůj plán útoku stavěla na nespolehlivých zdrojích informací?“ Uyův hlas zněl pobaveně. Velitel se ale nebavil.

„Ne, pane. Měla jsem podpůrné svědectví. Před útokem. Zprávu turistů.“

„Zprávu turistů. Musím se přiznat, že na dovolené jsem nikdy moc spolehlivý nebyl.“

Uyův podřízený se patolízalsky zasmál. Seděli v srpku obepínajícím vnější okraj terasy restaurace s překrásným výhledem na zvlněnou krajinu Haly. Vojáci Ferhatové, kteří se museli porady zúčastnit osobně, obsadili bývalý prostor kuchyně a skladiště a dokonce zpevnili potlučenou zeď sutinami, jako by očekávali útok od analytiků a administrativy ze štábu.

„Tyhle konkrétní zprávy turistů byly extrémně důvěryhodné,“ vysvětlovala Ferhatová. „Ostatně, díky nim jsme dokázali odhalit rozsah podvodné činnosti Phobosanů v souvislosti s vodovodním řadem.“

„Hm, skvěle.“ Uy postavil svou sklenici tak prudce, že z ní vyšplouchla část obsahu. Gesto, kterým jednomu z podřízených zabránil v utření rozlitého drinku, připomínalo spíš úder pěstí.

„Můžu pokračovat?“ zeptala se Ferhatová.

„Nevím. Může, Tony?“

Kingsman se snažil sedět tak, aby nikomu nepřekážel. Nezapadal ale ani do jedné ze skupin, takže tam seděl sám mezi oběma tábory, dlouhé nohy nacpané pod stolem, který hrozil převrácením pokaždé, když se pokusil snížit tlak na kolena.

Byla hloupost tvářit se nenápadně. Tyčil se nad nimi nejen jako nezvaný host na hostině. Současně svíral v rukou jejich osud.

Všichni věděli, kdo je Kingsman. I když tahle informace měla zůstat jen mezi členy nejvyššího velení, všichni věděli, proč tam je. Každý znal jeho pravomoc. Všichni se divili, proč ji nevyužije.

„Je to mimořádně účinné umístění dostupných zdrojů,“ vypravil ze sebe Kingsman. „Zaměřené na potenciálně vysoce významný cíl.“

Uy na něj nevěřícně zíral. „Vzhledem k tvému věku je trochu pozdě snažit se rozvíjet umění pronášet nicneříkající fráze, Tony. Nech to na těch z nás, kdo k tomu mají přirozené nadání.“

Když se Kingsman vrátil s Landorem a Tutunem z průzkumu, věděl, že celá strategie Aliance na Phobosu má značné mezery. To byl více než dostatečný důvod pro stažení a minimalizaci dalších ztrát. Cokoliv jiného by bylo mrháním životů a prostředků na nedosažitelný cíl.

Ferhatová si s nimi třemi promluvila a bylo jí jasné, jaké rozhodnutí je pro Kingsmana jediné možné. Přesto okamžitě odešla na své velitelské stanoviště a začala plánovat další operaci, která by využila nově získané informace. A pracovala s plným nasazením, zvala si ty členy své jednotky, kteří jí mohli pomoci, až do doby těsně před poradou, kde čekala oznámení o tom, že všechny její snahy byly úplně zbytečné.

Instruktor Uy sem do Haly přišel se svým štábem psychicky připraven na povel k přípravě logistické operace ústupu před stále aktivním protivníkem, místo toho ale dostal operační plán sestavený podřízenou, který zahrnoval složité přeskupení a změnu struktury a vysoce riskantní průnik do dříve vynechaných oblastí. Byl zmatený a čím dál zběsilejší.

A je to slušný operační plán, říkal si Kingsman v duchu. Zasáhli by aktivitu Phobosanů v jejich slabém místě a vyžili by jejich narušenou organizační strukturu, která doposud pomáhala pouze protivníkům. Pokud budou mít k dispozici dostatek zdrojů, mohli by ovládnout významný počet protivníků hluboko ve Phobosu… a pak bude nevyhnutelně následovat zabřednutí a nedosáhnou žádného významného rozdílu v celkové strategické situaci. Ferhatová byla chytrá, ale ještě nebyla připravena na velení na nejvyšší úrovni. To představovalo vyšší míru komplexnosti.

Pokud se ale přesunou do Demavendu a získají kontrolu nad tamními vakuolami plnými vody, její navrhovaná operace narazí ještě na něco jiného; něco, co by opravdu mohlo přinést změnu, pokud se podaří provést to správně. Ferhatová o ní ani nemohla vědět. Ani Kingsman si nemohl být jistý… říkal si ale, že tuhle šanci by bylo škoda nevyužít.

„Instruktore Uyi,“ oslovil ho Kingsman. „Můžeme si promluvit v soukromí?“

* * *

„Zatraceně!“ Uy vstal. „Na co si to sakra hraješ, Kingsmane?“

Přesunuli se do malé uzavřené kóje se stolem pro dva, kdysi používané pro romantické večeře. Uy nebyl tak vysoký jako Kingsman, ale byl to také kus chlapa, takže kóji vyplnili tak, že vzájemně zřetelně vnímali teplo pokožky toho druhého.

„Potřebuješ šanci, Dakilu,“ řekl mu Kingsman. „Tady ji můžeš získat.“

„Já žádnou šanci nepotřebuju. Musíme se stáhnout. Každý den vyčkávání mě stojí nejméně dva vojáky. Mrtví nebo velmi těžce zranění.

S ohledem na to, čím sis prošel, jsem si myslel, že se budeš chtít vyhnout byť jediné zbytečné smrti.“

„Pokud chceš tak zoufale ustupovat, proč k tomu prostě nevydáš rozkaz sám?“

Tahle místnůstka by se skvěle hodila k boji v kleci. Mohli by si navzájem hodně ublížit.

Uyův horký dech narážel do Kingsmanova ucha. „Co chceš? Věděl jsem, že nakonec budeš chtít něco ode mě. Protestoval jsem proti tvému příletu, máš ale nějaké silné ochránce.“

„Nechci od tebe nic jiného než to, o co tě tady otevřeně žádám,“ odpověděl Kingsman. „Mise velitelky Ferhatové nabízí možnost lepšího řešení. Lepšího výsledku. Když se stáhneš v tuhle chvíli, necháš za sebou chaos. A vyvoláš hromadné přesuny lidí po našem stažení. Zavládne chaos, který bude trvat možná i několik let. Pokud jde o tebe, ty stejně Phobos brzy opustíš. Ferhatová tě pustí a ani tě nestáhne z kůže.“

„Té vrtá v hlavě, proč po ní vlastně chceš, aby nám přednesla plán akce, kterou nikdo nechce,“ namítl Uy. „Nedala do toho srdce.“

„Srdce možná ne,“ připustil Kingsman. „Ale hlavu určitě. Není to dokonalý plán… ale můžeme z toho udělat tu nejnadějnější možnou akci. Může nás dostat dolů do Demavendu. Po ní… tak či tak, ty tady končíš. Poskytneš jí veškerou potřebnou podporu?“

Kingsman si ani nebyl jistý, jestli má pravdu. Mohl by Uy zavelet k ústupu v rámci své pravomoci? Kolik vyjednávání by si to vyžádalo a jak rychle by to prosáklo na veřejnost?

Uy stále potřeboval jeho krytí.

„Hlavně netoužím po hromadě mrtvol,“ odpověděl mu Uy.

* * *

Elisina rodina vlastnila rekreační chatu v Adirondacks, starobylé horské rekreační oblasti. Schovávala se mezi dvěma horskými hřebeny. V průběhu staletí na stejných zbytcích základů vyrostlo a padlo několik staveb.

Od první návštěvy v něm něco na tom místě vyvolávalo negativní pocity. Nebyla to jen ta dokonalá patina, která dávala tušit staré rodinné bohatství. A nebyl to ani pocit, že je testován nějakým způsobem, který ani nedokázal odhalit.

Byl to nedostatek výhledů. Ano, byla tam jedna vyhlídka, velmi pěkná, z verandy na třpytící se jezero kus pod nimi. Jinak ale nebylo vidět vůbec nikam. A v bezprostředním okolí se dal najít libovolný počet míst, která byla udržitelnější a s lepšími únikovými cestami v případě katastrofy.

Ale tím to určitě také nebylo. Ani v nejmenším. A tak se snažil uvolnit. Pádloval v kánoi po jezeře, až si při tom udělal puchýř na prstu. Chodil na túry, překvapen, jak náročné je držet krok s Elise, která si pamatovala každý zákrut stoupání, každý obrovský ledovcový balvan a od dětství truchlila za každý strom, který strhla vichřice nebo skolila nemoc. Předchozí zimu padl jeden z patriarchů. Ve spleti kořenů, která se tyčila do výšky nad nimi, měl zarostlé ohlazené kameny. Chodila sem a tam podél kmene a pak se spolu posadili do chladného stínu vrhaného kořeny.

Koupil do domu dárek, mírně vypouklé zrcadlo na konec horní chodby, hned u dveří do jejich ložnice. Jeho okraj lemovala mozaika ze starých kousků jídelního porcelánu.

„Nikdy jsem netušila, že máš takové oko,“ pochválila ho Elise. Krása toho zrcadla ji nutila vnímat ho v jiném světle. Naléhala, aby se před něj postavili, položila mu hlavu na rameno a dívali se navzájem do očí svých obrazů odražených v zrcadle.

Za jejich hlavami viděl okno, jehož záclony ve větru vlály směrem k nim, a za oknem cestu a horu tyčící se na druhé straně jezera.

Z chaty odjížděli jako skutečný pár. Několikrát se do ní vrátili, i když ne často. Jeho povolání ho vysílalo do všech koutů Sluneční soustavy.

A proběhla tam i jejich poslední, nejhorší hádka, po které už nic nebylo jako dříve. Dva týdny po té poslední návštěvě chaty mu oznámila, že jejich manželství musí skončit.

* * *

„Mashee, měla bys být úplně zapnutá.“ Ferhatová zněla unaveně. Od chvíle, kdy vyrazili, to byl třetí voják, kterého musela zpérovat za nedostatečnou výstroj.

Mashee, aniž by se podívala na někoho dalšího z jednotky, si aktivovala krunýř a sklopila si hledí, na kterém se ostře zračil její podrážděný výraz. Vyměnila si pohledy s ostatními členy jednotky. Pak si klekla, poplácala stěnu, počkala na výbuch a nechala Landora, aby přes ni skočil do bytu za stěnou. Vzápětí vyrazila za ním.

Kingsman se na velení nijak nepodílel. Ale byl tam. A Kingsman jim ukázal, že celá jejich práce i všechny jejich oběti byly marné, obrovská chyba. Předtím ho možná nenáviděli. Teď to bylo osobní. A jejich velitelka, Ferhatová, s ním byla ochotná spolupracovat. Tím si to u nich rozlila. Jakousi známkou vzdoru se stalo nedostatečné zapínání obleku, jako by náležitá ostražitost během útoku byla nějakým šíleným vyjádřením sympatií k jeho šíleným a nesmyslným cílům.

Na své nepředvídatelné cestě se pohybovali mimo všechny dopravní koridory i otevřené prostory, probíjeli se stěnami a proskakovali bytovými jednotkami. Bylo to drsná, úmorná práce, s rizikem odporu za stěnou každého bytu.

Ferhatová s Kingsmanem se také začali přesouvat, protože za chvíli se začne všechno měnit. Jakmile prohlásili byt za bezpečný, Kingsman vklouzl dovnitř a postavil se stranou, za skleník plný ozdobných talířů, které vydávaly vlastní mihotavé světlo. Ferhatová si sedla za kuchyňský stůl a máváním rukou skenovala prostor. Dva další vojáci, Tutun a Gupta, čekali vedle ní, zbraně připravené.

Mashee sáhla do otvoru vedoucího do ložnice a vytáhla holčičku ve zdobných šatech – jako by si je oblékla k příležitosti útoku na její domov. Ruce měla zkřížené před tělem a bezvýrazně se podívala na opancéřované vojáky. Mashee sáhla dovnitř, aby pomohla další osobě, ale žena její ruku odstrčila a prolezla k nim sama, pod paží velký balík s oblečením a dalšími zásobami. Následoval ji muž, který také nevěnoval Mashee ani pohled.

Ferhatová se svými vojáky ničili obytné prostory jen proto, aby se dostali z jednoho místa na drahé. To jim zaručovalo maximální bezpečnost a krytí, ale byl to brutální způsob přesunu. Mashee na byt připlácla identifikační nálepky a klikla potvrzení pro pár, který bude upozorněn, jakmile se bude moct do svého domova vrátit a nějak se vypořádat s tím, co z něj zbylo.

„Drahá strana stěny,“ poručila Ferhatová. „Široký průchod.“

Tutun skočil dovnitř a srazil nějakou skříňku, rozházel po podlaze nějaké figurky a odpálil protější stěnu ložnice.

Na druhé straně nebylo nic. Dovnitř se vedralo jasné světlo. Všichni se pohybovali opatrněji, jako by je mohl vysát skučící vítr, který sem zazníval zvenčí. Tutun vystrčil ven hlavu.

„Páni. Podívejte se na to.“

Za stěnou se otvírala obrovská průrva, která se táhla nahoru i dolů. Její protější stěna od nich byla vzdálena sto metrů. Byl to první otevřený prostor, na který narazili od odchodu z Dolní haly před několika dny. Stejně jako mnoho věcí na Phobosu byla bezútěšná a znepokojující, těžko uchopitelná. I to, co nejspíš byly příjemné balkony daleko na protější stěně, vypadalo spíš jako ostří Božího struhadla na sýr.

„Dobré místo pro vybudování obranného stanoviště,“ zhodnotil situaci Landor. „Měli by na nás čekat tamhle.“

„Skvělé místo.“ Tutun už proměřoval šířku propasti a pátral po vhodných kotevních bodech pro uchycení přepravních lan. „Tady bych nás dokázal odrážet s…“ Odmlčel se, jak se mu nedařilo najít přiléhavé přirovnání.

„Hromadou kamení?“ navrhl Landor.

„Jo. Možná.“ Tutun se zdráhal ten návrh přijmout. „Možná bych to s ní zvládl.“

„Malé kamínky. Oblázky. Jako… písek.“

Oba zmlkli, jak si představovali obranu trhliny střelbou pískem a čekali na nějaké rozumnější přirovnání.

„Prdící zbraní?“ Gupta už si kontrolovala zbraň; byla tím většinou úplně posedlá, přemítal Kingsman, který se snažil filtrovat brebentění jejích kolegů.

Oba muži se rozesmáli. „Cože? Co to je?“

Gupta se celá podrážděná podívala přes propast do míst, kde někdo na zakřiveném zábradlí balkonu zanechal bílý šálek. Jakmile jste se také podívali do toho místa, nedokázali jste od něj odtrhnout pohled.

„Znělo to tak,“ vysvětlovala jim. „Jako prdění. Když jste z ní vystřelili. Malé broky, takové měkké. S bráchou jsme je měli oba. Byly na stlačený vzduch nebo tak něco. Vy jste žádnou takovou hračku neměli?“

Ti dva ji vlastně neposlouchali, jen se smáli všemu, co řekla, a tak raději zmlkla.

„K čemu zbraň,“ trumfoval kolegu Landor. „Já bych tu stěnu ubránil jen silou samotných prdů.“

„Do toho!“ předstíral Tutun nadšení a oba muži si poklepali na zbraně.

Nikdo z civilistů, které z oblasti vysidlovali, neměl žádné užitečné vojenské informace. Tedy, vykládali toho spousty: velký oddíl se skrýval za stíněním místního rozvodného uzlu, vojáci utíkali v panice a v podpůrných kapslích přelétali na povrch Marsu, číhali na ně vojáci schopní zimního spánku, zabalení do něčeho, co vypadalo jako hrozny hnědých vláken nastříkaných do temných koutů. Výslech civilistů za tu námahu nestál, ale museli ho provádět.

Boj uvnitř asteroidu byl především bitvou snímačů. Průzkum, jaký Kingsman provedl u zdroje vody, byl příliš nebezpečný a nákladný na to, aby ho mohli provádět často. A tak rozkmitávali horniny, vysílali elektromagnetické záření na různých frekvencích, pátrali po proměnách hustoty a snažili se odhadnout, co je sakra ještě čeká. Nepřítel je mezitím klamal falešnými echy, zavádějícími profily hustoty, nahrávkami klábosících vojáků na dovolence. V důsledku toho vojáci postupovali slepěji než jakékoli vojsko v dějinách lidstva, slepěji než nezkušení koloniální vojáci prosekávající se hustou džunglí. Nic neviděli.

Možná by byli ještě naštvanější, kdyby věděli, že některé z informací, které řídily jejich postup, pocházejí od současného manžela bývalé Kingsmanovy manželky. Ferhatová neměla odvahu se s nimi o tuhle informaci podělit.

Ale měli své předpisy a věděli, jak se pohybovat a navzájem se chránit. Na signál se mezi protějšími balkony zvedly obláčky po nárazech. Lana přeletěla propast a vyhledala si ve skalní stěně úchytné body. Vojáci přejeli na druhou stranu pomocí tryskových batohů, někdy se trefili na balkon, ale častěji si prorazili otvor ve stěně a proskočili do prostora za ní.

Bylo to opravdu dobré místo pro stanoviště. Dokonce i slabý oddíl by dokázal způsobit vojákům Aliance, kteří se při překonávání propasti nemohli nijak krýt, těžké ztráty. Ale nikdo na jejich přesun nereagoval. A byty na druhé straně zely prázdnotou.

* * *

„Je vám jasné, že dosud se pravděpodobnost nějaké pasti pohybovala pod padesát procent,“ oznámil jim Kingsman. „Ale od téhle chvíle riziko narůstá.“

Ferhatová vzhlédla od svých plánovacích snímků. „Tohle jsem s vámi neprobírala. Odkud máte ten údaj?“

Kingsman pokrčil rameny. „Vím, jak přemýšlí dobrý velitel jednotky. A vy jste dobrá.“

„Ale ne tak dobrá jako vy.“

„Mám jen víc zkušeností.“ Kingsman to nechtěl popírat. „Hlavně s tím, když se něco pokazí.“

Ferhatová ho zatáhla do vnitřní místnosti za balkonem, zatímco zbytek jednotky se střídal v odpočinku. Pár minut věnovala poměrně běžným taktickým záležitostem. Tím ale ani jednoho z nich neoklamala.

„Neříkejte mi o tom, jak se může všechno pokazit,“ požádala ho. „Poštval jste mě proti mému veliteli, když jste mě nechal navrhnout tuhle pitomou výpravu. On to přece nechce. Nechce to vůbec nikdo. Ale vy jste mě to nechal navrhnout.“

„Nejlépe to vystihuje většinu našich příležitostí,“ odvětil Kingsman. „Naplno využíváme prostory i zdroje. Můžeme na to být pyšní.“

Jeho chvála ji nezajímala. „Víte, že plán není nikdy dokonalý. Vždycky se v něm najdou nějaké chyby, něco, co jsem přiměřeně nezvážila, nebo nějaký předpoklad, který je nutné přehodnotit.“

„A myslíte si, že nemáme žádnou šanci,“ řekl.

„Vy to víte. Věděl jste to od chvíle, kdy jsem to navrhla. Ale nechal jste ho realizovat. Místo toho, abyste provedl jediný úkol, který jste měl, a stáhl jednotky Aliance z Phobosu, jste nás zavlekl přímo do jeho středu. Zase jste se zamiloval do myšlenky na vítězství.“

„Já…“ Byl připraven bránit příležitost, jakou výprava do Demavendu poskytovala. Ale tohle byl zásah z nečekaného směru. „Nikoli vítězství. Žádného vítězství nedosáhneme. Pouze záchrany. Můžeme z téhle krvavé události zachránit alespoň něco.“

„Pokud mi okamžitě neřeknete, o jakých faktorech, jež používáte, jste mi neřekl, okamžitě tuhle výpravu odvolám. Tady a teď. Vy byste se to možná bál udělat. Já ne. Já se stáhnu zpátky a pak můžeme všichni počkat, dokud nerozhodnete tak, jak jste už dávno měl.“

Věřil jí. A bez ohledu na to, jestli to byla pravda, jeho respekt k ní vzrostl. Právě na místě, kde měl ztratit veškerý její respekt, jenž k němu snad pociťovala.

„Dole v Demavendu, u vody, je internován humanitární tým,“ prozradil jí. „Alespoň podle mého předpokladu vycházejícího z přiměřených důkazů. A ten tým vede někdo, s jehož spoluprací můžu počítat.“

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Hlas Ferhatové naplnilo zklamání. „Vítězství nebylo nic moc. Ale opravdu vám jde jen o tohle? Nalezení bývalé ženy?“

„Ne!“ To obvinění bylo tak nespravedlivé, že nebyl schopen říct vůbec nic smysluplného. „Tak to vůbec není…“

Dál už se Kingsman nedostal, protože najednou zmizel vzduch.

* * *

Na chvilku, když jim vzduch utíkal z obleků, pocítil Kingsman vinou rozdílu tlaků bolest v uších. Pak se mu spustila maska, nouzové připojení se aktivovalo a oblek se znovu natlakoval. Když se zase mohl soustředit na něco jiného, Ferhatová nejen, že byla zapnutá, ale už vydávala rozkazy.

Rotoval pod nimi kaleidoskop měnících se segmentů podlahy. Ve velké dálce se v mezerách objevily hvězdy. Černá se zvětšovala. Všechno mezi nimi a vesmírem zmizelo. Phobosané obětovali segment vlastního světa, aby je zabili.

A Kingsman se pohyboval ve stavu beztíže. Měl ochranu životních funkcí a malý reaktivní motor, ale nic, co potřebujete pro složité manévry v beztížném stavu.

Ferhatová, která stále mluvila na několika kanálech a sledovala obrazy přelévající se v jejím zorném poli, sáhla pod sebe a bez větší námahy zachytila jeho postroj. Vyhodila ho nahoru, kde na něj čekal Landor s pavoučím lanem. Landor mu zacvakl lano a zmizel.

Několik vojáků vyletělo mimo dosah a teď se usazovali na oběžné dráze. A pár jich nemělo obleky dost blízko na to, aby je mohli použít. Kingsman sledoval člověka zápasícího s jankovitým těsněním, s generátory vzduchu běžícími naplno, aby měl kolem sebe alespoň trochu vzduchu. Chytřejší by bylo snížit výrobu vzduchu na minimum, utěsnit oblek a potom ho natlakovat, jen s malým rizikem hypoxie. Muž ale zpanikařil. Kombinéza mu netěsnila. Když to generátor vzduchu nakonec vzdal, muž se přestal zmítat. Oblek mu pokryla hlášení o zdravotním stavu. Bojový skafandr uměl pro zachování fyziologických funkcí udělat v případě nouze hodně, ale naprostý nedostatek tlaku vzduchu zvládnout nedokázal. Proletěl mezi nimi kus sutin a Kingsman ztratil neznámého z očí.

Potlačil nutkání zeptat se Ferhatové, jestli vyslala signál, na kterém se dohodli ve svých pohotovostních plánech. Buď ho vyslala, nebo ne. Přesto zjistil, že cítí obavy, jaké obvykle nevnímal. Podíval se pod své nohy trčící do prostoru. Většina z uvolněných bloků mezitím vyletěla z oné velké trhliny v měsíci, a on tak měl dobrý výhled na Mars, který se sunul kolem.

Výbuch u levého lokte mu vyslal rázovou vlnu proti hrudníku a srazil Kingsmana z jeho opory. Pavouci lano ho ale udrželo na místě. Stejný výbuch zasáhl dva další vojáky dříve, než stihli jakkoli zareagovat.

Jeden přišel o ruku, z rány mu prýštily černé krystaly krve, než ji oblek stáhl. Druhý utrpěl poranění hlavy, tvář mu pokryly krystaly ukazatelů poškození. Landor. Nemohl nic dělat. Na starosti je měla velitelka jejich jednotky, která už k nim určitě vyslala lékařskou jednotku.

Vojáci Ferhatové se rychle přizpůsobili změněným pravidlům boje. Ti, kteří neměli jiné povinnosti, pálili – buď přímo na cíle, nebo krycí palbou zajišťovali zdravotníky a taktické přesuny.

To nestačilo. Teď, když si zobrazil záplavu pestrobarevných taktických údajů, šeptaných odhadů sil a ledových trnů na prstech a rtech, získal Kingsman představu o situaci.

Kdyby měl velení, možná by rozmístil jednotku trochu jinak – pár zón pokrytí bylo trochu řídkých –, ale celkově vzato, odvedla Ferhatová skvělou práci, když zareagovala na tuhle neskutečnou situaci.

Jejich síla prostě nebyla dost velká, aby to zvládli.

Jednotky Phobosanů se právě na takovou situaci pečlivě připravovaly. Znali polohu každého objektu na milimetr přesně. Nemuseli reagovat na prudkou změnu prostředí. Nepotřebovali si vyměňovat žádné taktické signály, protože už věděli, co se děje.

Jejich palba byla zuřivá a přesná. Jediné, co jim bránilo ve vyvraždění celé jednotky Ferhatové během patnácti minut, byla kvalita výstroje a výzbroje vojáků Aliance. Phobos se specializoval na cestovní ruch, ne na válku. Měli zbraně nejméně o generaci starší a chybějící výzbroj museli vyplnit provizorními řešeními.

Tři Phobosané v palebném hnízdě na protější stěně zjistili, že běžné krytí nestačí. Nacházeli se ve skvělém palebném postavení. Ale byli příliš zaujatí zaměřováním svých cílů, že si neuvědomovali vlastní zranitelnost.

Dva vojáci Aliance se jim záměrně vystavili, jako by se nemohli hnout z místa a nevěděli si rady. Třetí si počkal v krytu za kusem suti z výbuchu, přehoupl se nahoru a získal dostatečný úhel k vyslání střel do opevněného stanoviště. První se odrazila a odštípla skálu o kus dále. Druhá zasáhla nepřátelského vojáka do ramene. A třetí explodovala a zlikvidovala celé hnízdo.

Kromě toho, co se už odehrávalo Kingsman hledal něco dalšího. Nikdo jiný nemohl myslet na nic jiného než na bezprostřední taktickou situaci. Kingsman, jemuž nebyl přidělen žádný úkol, měl prostor pro zvažování eventualit. Jako vždycky to znamenalo, že strávil většinu svého času přemýšlením o věcech, které se nikdy nestaly a nikdy nestanou. Pro všechny ostatní bylo vše, co se stalo, nevyhnutelné. On to vnímal jen jako drobné úlomky skutečnosti prosvítající ohromnou spoustou nerealizovaných možností; v takovém rozsahu, že si někdy ani nebyl jistý, ve které z těch možných budoucností nakonec opravdu skončil.

Phobosané si dali opravdu hodně záležet, aby jejich past nebylo možné odhalit. Ale dávalo by to smysl, kdyby už neměli v záloze nic dalšího? Možná ještě neodpálili všechny budovy, které zaminovali.

Taktické uspořádání Ferhatové bylo optimální. Využívala svou jednotku naplno, vzhledem k situaci.

Ale která z dosud nevybuchlých stěn, by situaci změnila, kdyby se rozpadla? Kingsman řešil z hlavy složitou rovnici. Všechna rozhodnutí o odpálení stěn byla připravena v minulosti – oni je nemohli změnit a on nemohl zjistit, kde jsou. Ale viděl ty, které by si přáli mít, kdyby chtěli způsobit maximální škody na libovolném místě v proměnlivě probíhající bojové situaci. A tak sledoval místa, která se v každém okamžiku pohybovala na úrovni od tří do dvanácti bodů. A čekal.

Věděl, že vojáci, pokud si na něj vůbec vzpomenou, vytuší, že se jim klidil z cesty a snaží se sám přežít. I když mu bylo výslovně nařízeno neúčastnit se taktických operací, protože zapojení nových vojáků do sehraných jednotek mohlo jen snížit jejich účinnost, přesto se jim nelíbilo, že se do boje nezapojuje.

Dal se do pohybu, než si to stihl uvědomit. Tutun se svým oddílem se při protiútoku na zoufale bojující hnízdo Phobosanů v dobře chráněném rohu sami vystavili jakési vnitřní stěně, na které stále zůstávaly stopy materiálu do koupelen, odolného proti plísním, a kterou pokrývala propracovaná profilovaná tapeta. Vyměnili krytí za rychlost. S ohledem na známou situaci to bylo rozumné riziko.

Když se stěna zhroutila a zpoza ní se vyřítili střílející vojáci z Phobosu, byla z toho katastrofa.

Kingsman rychle zamířil přímo k nově odkrytým Phobosanům, v ostrém úhlu ke stěně. Stejně jako se Tutunova jednotka soustředila na likvidaci svého cíle, Phobosané se zase zaměřili na svůj cíl, Tutunovu bojovou skupinu. Klečeli v místnosti, která dříve sloužila jako obývací pokoj, dívali se a čekali na svou chvíli. Věděli, že musí využít každého okamžiku překvapení, než se srážka změní v klasickou přestřelku, v níž by byli v nevýhodě.

Kingsman do nich vrazil jako kuželkářská koule a nepřestával střílet.

Několik dalších sekund vyplnily jen krátké záblesky bolesti a světla, tváře bojovníků ho sledovaly ze zářících průzorů, zcela dezorientované, jak jim ruce a nohy trčely do všech stran.

Podařilo se mu narušit útok Phobosanů, byli ale v přesile. Srazili ho, lámali… a na boku ucítil mrazivý chlad, jak mu nějaký řezný nástroj pronikl oblekem. Kolem hrdla se mu ovinulo něčí předloktí, poškozený oblek povolil…

Pak nárazy a uvolnění. Tutun a jeho vojáci zareagovali a protivníky zlikvidovali. Objevila se u něj Gupta. Beze slova ho popadla, točila s ním dokola a stříkala na něj přitom těsnicí tmel.

„Zranění?“ vypravil ze sebe.

„Kůže vydržela. Budete mít vakuové modřiny. Kdyby se mu povedlo proniknout dovnitř, tou změnou tlaku by vám vybuchla střeva. Nebojte, potom vás pořádně prohlédnu.“

O necelých pět vteřin později ho znovu otočila a kopnutím ho vyslala zpět na jeho původní pozorovatelskou pozici.

Celá ta akce netrvala ani čtyřicet sekund. Za ním vypadlo pět mrtvých Phobosanů.

Kingsman se konečně odvážil spojit s Ferhatovou. „Přivolejte plavidlo,“ řekl jí jen.

„Ale to nás dostane…“

„Vím, kam nás to dostane. Musíme ale využít téhle situace. Překvapení nebude trvat dlouho. Nejsme jediní vojáci, kteří dokážou reagovat na neočekávaný taktický zvrat.“

To byla jedna z mnoha variant, které probírali. Vyžadovalo to, aby záměrně vystavila své vojáky střelbě, aby se dostali do polohy, ve které mohli využít příletu zbraně, nad níž neměla žádnou moc. Pro ni to bylo, jako kdyby se uvízlý horolezec odhodlal k pádu ze skály, protože měl v plánu, že kolem poletí kondor a zachytí ho dříve, než dopadne na zem.

Kratičce zaváhala, než odeslala nové pokyny.

Všichni rozeznali riskantní situaci a nikdo neznal její důvod. Ale byli vycvičeni, a tak se přesunuli podle pokynů.

Vypadalo to, že se pokoušejí o ústup, o návrat k té straně bývalé propasti, která se teď změnila ve stěnu za nimi. To od nich nejspíš Phobosané původně očekávali, a tak to mohli přijmout jako smysluplné.

Phobosané se přesunuli, aby využili mezer v obraně, které se přirozeně otevřely, když jednotka změnila taktické rozestavení.

Kingsman viděl kolem svých nohou do vesmíru. Jeho displej zesiloval všechny vojenské prostředky.

A po šíleném jednání s nasupeně neústupnými úředníky z Regenerace odpadů byl mezi ně zařazen i tažný remorkér.

Viděl, jak mu remorkér vplouvá do záběru, klidně prolétá kolem ve snaze polapit bludné kosmické smetí. Pokud si ho Phobosané všimli, ignorovali ho jako rutinní součást běžné údržby, i když byl remorkér po vpádu Aliance odstaven mimo provoz.

Při ústupu byli zraněni dva vojáci Aliance a neexistoval způsob, jak by se k nim za současných podmínek mohla dostat zdravotnická jednotka. Jeden ztratil spoustu krve a signalizoval zpomalení srdeční činnosti a šok. Druhá byla stabilizovaná, léky proti bolesti jí umožňovaly pokračovat v palbě, kterou odrážela útočníky.

„Jestli to nevyjde, tak vás zabiju,“ ozvala se mu Ferhatová v uchu.

To nebyla standardizovaná taktická zpráva.

Na jednom boku remorkéru se zažehly manévrovací rakety. Program, který mu zabraňoval přibližovat se těsně k velkým objektům, byl upraven. Zamířil do nové mezery, která se otevřela v povrchu Phobosu po odpálení pasti.

Pár phoboských vojáků si ho konečně všimlo, ale zjevně nevěděli, co dělat, nebo si neuvědomovali, co to má znamenat.

Remorkér vyslal shluk kovových šipek, tentokrát do nepřátelských vojáků místo do nemagnetického smetí.

Směr šipek nebyl dokonalý. Radar nebyl navržen tak, aby zaměřoval cíle na pevném pozadí. Bylo jich ale hrozně moc. A lidská těla, dokonce i opancéřovaná, jsou mnohem měkčí než meziplanetární smetí.

Jejich účinek byl dokonale ničivý.

Z Phobosanů vytryskla krystalická krev a zmizela. Co zbylo z jejich těl, prolétalo kolem remorkéru, některé ostatky se cestou do kosmu odrážely od jeho hladkých křivek. Phobosané po počátečním šoku pochopili změnu situace. Stáhli se z nekrytých pozic. A někteří z nich zmizeli v přechodových komorách skrytých ve stěnách, které dříve bývaly vnitřní.

Ferhatová čekala. Remorkér byl provizorní zbraň. Nedokázal rozlišovat mezi nepřítelem a přítelem. Rozpoznával pohybující se objekty v jistém segmentu vesmíru. Když to všechno byli Phobosané, nic se nedělo. Jinak by její jednotka utrpěla ztráty způsobené spojeneckou palbou.

Phobosané nebyli hloupí a rychle si našli obranné pozice, které šipky remorkéru nemohly zasáhnout, nebo se začali pohybovat proti skále na pozadí tak, aby mělo plavidlo potíže s jejich odhalením.

Ferhatová vyslala signál. Kingsman dal remorkéru příkaz k zastavení palby a vojáci Aliance přešli z obranné činnosti na útočnou – pronásledovali ustupující Phobosany a obsazovali přechodové komory dříve, než je nepřátelé mohli použít a zavařit v zavřené poloze. Phobosané, kteří se přestali hýbat, aby je nezasáhly šipky z remorkéru, se teď stali snadnými cíli.

Palba ustala po několika minutách. Vojáci Ferhatové se vyhnuli dalším ztrátám.

* * *

„Tohle je nevýhoda rozpadu do frakcí,“ shrnul to Kingsman. „Phobos jako celek by se mohl rozhodnout pro odpálení větší díry, při kterém by nás všechny zabili bez boje. Tahle skupina měla vliv jen v omezeném prostoru. Cena, kterou byli ochotní zaplatit, byla mnohem nižší. Příliš nízká na to, aby byla účinná.“

„Centrální vláda by byla ochotná zaplatit vyšší cenu,“ souhlasila Ferhatová. „Protože by si to nemuseli vytrhávat z vlastního těla. Cena, kterou zaplatí někdo jiný, se vždycky zdá být nižší. Teď ale máme volnou cestu. Jsem si docela jistá, že se v dosahu nenajde žádná další síla, která by nás mohla ohrozit.“

Vojáci pilně kontrolovali své zbraně a zásoby, shlukovali se do skupinek, ve kterých si vyměňovali postřehy z poslední bitvy přímo svými vlastními hlasy, nikoli pomocí datových kanálů a obrazů.

Opravili i Kingsmanův oblek a Gupta ho skutečně prohlédla, aby potvrdila svou původní diagnózu. Modřiny a odřeniny, ale žádné vážné rány. Odolná pokožka mu ochránila vnitřnosti před vakuem. Ale bok ho stále pálil.

„Něco jste si tady u mě získal,“ řekla mu Ferhatová. „Nepromarněte to.“

„Ano,“ odpověděl. „To je práce mojí bývalé ženy. Nevím, jak se jí to podařilo, ale spolu s manželem dokázala dostat sebe a spoustu nouzového vybavení na Phobos před útokem Aliance. Byli připraveni na blížící se lidské neštěstí. To, co sem dopravili, je teď naší největší nadějí, abychom předešli rozsáhlé katastrofě.“

Viděl, že se Ferhatová musí hodně držet, aby se s ním vůbec bavila. Cítila se zrazená, její vojáci riskovali na popud člověka, kterému nikdy neměla důvěřovat.

„Tuhle akci jste podpořil jen proto, že jste měl šanci ji najít,“ konstatovala. „To je skutečný důvod, proč jste můj plán podpořil.“

„Ano.“

Chtěl toho říct víc, vysvětlit jí, jak moc si jí váží, kolik se jí toho podařilo dosáhnout… byl sám sebou překvapen. K čemu další slova? Proč mu na Ferhatové tolik záleželo?

„A vy mi budete tvrdit, že to není osobní,“ vyčetla mu Ferhatová.

„Tohle si vždycky nalháváme sami sobě. Ale jestli je to osobní, je to pořád ta nejlepší šance, kterou máme. Chci dovnitř.“

„Hm. Protože jste jediný na světě, s kým by byla ochotná se bavit?“

„Jako bývalý manžel ne. Ona toho člověka už nechce nikdy vidět. Ale jako někdo, kdo může zabránit rozpadu Phobosu, na to dám krk, nikoho jiného by neviděla raději.“

Každé vítězství s sebou přináší ztrátu. A tohle přišlo s vědomím, že až to všechno skončí, Ferhatová s ním nepromluví ani slovo.

„Šest hodin,“ řekla mu. „V tomhle směru nenarazíme na žádný odpor. Ale jen dokud budeme v pohybu.“

„Dobře.“

„Nežádala jsem vás o souhlas,“ zpražila ho Ferhatová. „Neprosila jsem se vás o jediné další slovo.“

* * *

Když byly její vojenské síly rozdrceny, vládnoucí junta na Kalatře souhlasila s kapitulací před Kingsmanovými jednotkami. Jeho operace se nyní studovaly ve škole taktiky, veliteli však přidělili krycí jméno. Protože po tom, co následovalo, si Kingsman nezasloužil mít své jméno spojené s předchozími úspěchy, dali mu jméno Inspektor Nula.

Asteroid byl přeplněn, ne jenom vlastními obyvateli, ale i uprchlíky z dalších planetek, které již byly poraženy. Jeho vlastní jednotky se nacházely na pokraji svých možností a zdravého rozumu. Přesto se Kingsmanovi podařilo najít způsob, jak zorganizovat přesun nadbytečného obyvatelstva do bezpečnějších oblastí. Možná za tím stálo zneužití vojenských zdrojů, přesto se nenašlo nic, co by vedlo ke kárnému řízení.

Ale jeho porážka junty byla příliš důkladná. Padlo příliš mnoho velitelů a ti, kteří zůstali, byli zdiskreditovaní a neměli tak pevnou moc nad svými lidmi, jak si mysleli. Ba co víc, neměli ani takovou moc, o které Kingsmana přesvědčovali. Vnitřní opozice jim hrozila ještě před jeho útokem. Nyní, když byly distribuovány potraviny a útisk povolil, došlo ke vzpouře. Vzplála mezi vysídlenci a vedla k zoufalému pokusu o odpor. Byla to šílená akce. Proto s ní ani Kingsman nepočítal.

Předpokládat u protivníka racionalitu může být ten nejméně racionální přístup ze všech možných.

Kingsman zareagoval příliš pozdě. Příliš pozdě si připustil, že se jeho geniální řešení zhroutilo. Poté vydal taktický rozkaz minimalizovat ztráty mezi kalatranskými civilisty, a to i když zabíjeli jeho vojáky. Jeho vojáci, dobře vycvičení a loajální, jeho příkazu uposlechli a někteří z nich za jeho vizi spravedlivého řešení zemřeli.

Nakonec se mu to podařilo. Asteroid byl zcela pacifikován a veškerý odpor byl potlačen. Věřil, že zdánlivě pragmatičtější řešení, při kterém by pozabíjeli tisíce Kalatranů, by bylo méně účinné a způsobilo by katastrofu. Ale zabil by ty tisíce, kdyby si opravdu myslel, že to je „efektivnější“ řešení? Někdy si myslel, že by ho donutili to udělat, jindy, že vítězství za cenu takových obětí by bylo nepřijatelné. Zjistil, že Anthony Kingsman z té doby pro něj je jednou provždy nedostupný. Ten muž byl nepoznatelný, i když si Kingsman pamatoval, že jím kdysi byl.

Stovky nebo tisíce, cítil se odpovědný za to, že se nerozhodl opustit svůj vlastní předchozí, důsledně zpracovaný plán a že si neuvědomil, že se situace změnila natolik, až byl tento plán dále nepoužitelný. Ale i když byl obzvlášť upřímný sám k sobě, nebyl si jistý, o kolik dříve mu to mohlo dojít, nebo co by byl v takovém případě schopen udělat jinak.

Všichni ostatní dospěli k závěru, že katastrofa byla důsledkem paličatosti jeho ega. Kingsman viděl sám sebe jako spasitele Kalatry a byl ochoten obětovat vlastní lidi, aby tuto představu sebe sama zachoval. Nikdo z přeživších Kalatranů ho samozřejmě za spasitele nepovažoval. Ti lidé ho nenáviděli mnohem víc než ostatní občané Aliance. Konec konců, s vojenskou rázností pozabíjel stovky civilistů. Z těch několika pokusů o atentát na něj během soudního procesu provedly nejméně dva kalatranské eskadry smrti.

Vzhledem k hlasům volajícím po jeho krvi bylo až s podivem, jak striktně se soudci drželi vojenských předpisů. On porušil řády tím, že bez úředního povolení přijal kapitulaci civilních sil. Samozřejmě, že podobné věci musí dělat každý velitel v pásu asteroidů. Jejich jednání bylo schváleno dodatečně. Tentokrát ne.

Obvinění, které ho poslalo na vězeňský asteroid, nebylo tím, co všichni považovali za jeho skutečné zločiny. Ale dokonce ani politicky motivovaný soud Aliance ve žhavé atmosféře měsíců následujících po Kalatře ho oficiálně neshledal vinným z minimalizace obětí mezi civilisty protivníka.

Měl podezření, že Elise chtěla uvěřit tomu, že byl zkrátka mužem, který odmítl pozabíjet velký počet lidí. Možná, že jím opravdu byl. Nebo ten lepší muž existoval, když tam byla Elise, aby ho viděla. Měl podezření, že pokud by si s ním chtěla promluvit, tak jenom kvůli tomu, o co se snažil na Kalatře.

A co, jak se obával, bude chtít, aby znovu udělal tady na Phobosu.

* * *

Na Phobosu najdete pláže poskytující místo, kde si můžete v teple a světle lehnout a nechat si u nohou pleskat vlny.

Na takové místo jsme se ale nevydali. Stáli jsme na místě omývaném studenými vodami a bičovaném neustávajícím větrem, který musí mít nějaký účel, třeba odklízení prachu. Zřejmě neexistuje žádný skutečný důvod, proč by měly být vodní vakuoly tak nepříjemné. Ale možná je v tom obsažena nějaká zpráva.

Brouzdá se v ledové vodě, a vyzývá mě, abych se k ní přidal.

Znal jsem ji už dávno, dříve než… téměř cokoli jiného. Pak učinila řadu rozhodnutí, která stále nechápu. Ale její volby nemám právo zpochybňovat. Nadlouho zmizela z mého života.

Teď je zpátky. Ve svém životě všechno ostatní ovládám. Tohle ne.

Vnímala to stejně, když bývali spolu? Nebo se on domníval, že má všechno pod kontrolou, až do toho posledního zoufalého okamžiku? Když ho opustila, snažil se plnit své povinnosti a současně se nezpronevěřit svému svědomí, ale události se postavily proti němu.

Svléknu se a vstoupím do vody. Mrazí mě, pálí, pak vše poleví na tupou bolest. Proč mi vybrala právě tuhle životní zkoušku? Tu, které dával přednost? Nebo prostě jen chce, abych si myslel, že jí dávám přednost já? V jeho vzpomínkách je ona v mírné defenzivě, já ho ale nikdy nevyvolávám. Cítím se její volbou poctěn.

Pak mi to pomalu začíná docházet. Neměli bychom podceňovat lidi, kteří tady žijí, kteří vytvářejí jemné umění, které obdivujeme, kteří utírají, když něco nemotorně rozlijeme, kteří jako by zmizeli, když se nedíváme přímo na ně. To je jejich tvrdé srdce. Udělají to, co musí, až přijde čas.

Jako já, když jsem ji požádal, aby se zapojila do mé mise. Chtěl bych jí říct, že myslím jen na ty životy, jež bychom mohli ušetřit bolesti a předčasné smrti. To bych chtěl. Ale byla i v mém vědomí. Jsem rád, že je se mnou, i když, pokud naše plány vyjdou, se už možná nikdy neuvidíme.

* * *

Ferhatová a její jednotka se teď pohybovali rychle, protože využili otevřený prostor evakuované trhliny. Údržbářské oddíly Aliance pod nimi všechny trhliny utěsňovaly ve snaze zabránit rozlomení Phobosu na dvě části. Tohle by mělo uspokojit všechny, kteří se stále ještě zaobírali myšlenkami na vítězství na Phobosu. Tak zoufalý čin mohlo provést jen obklíčené vojsko na pokraji porážky.

Kingsman přemítal o tom, že pokud uspějí, podaří se jim dosáhnout onoho většího cíle. Zničení jednotky Ferhatové by vedlo k vyjednávání o stažení vojsk Aliance, po kterém by zůstaly poničené trosky Phobosu. Nepotřebovali by žádného Kingsmana s jeho zoufalými a neobvyklými schopnostmi.

Nepřítel ale neuspěl.

Bytové jednotky po obou stranách trhliny byly uzavřené a prázdné. A jedinou akceschopnou bojovou silou v téhle oblasti byla ta, kterou jednotka Ferhatové právě porazila. Takže když se prohnali poslední stěnou do prostoru obklopujícího vodní vakuoly, je nikdo nečekal, aby je zastavil.

Jednotka doprovodila Kingsmana do temné ulice, která byla zakončena ledovou stěnou zahalenou věčným závojem mlhy. Někde v dálce se ozývalo šplouchání vody. Až na řadu nouzových vzduchových kokonů to vypadalo, že tady nikdo nebyl řadu let.

* * *

Postava v kápi seděla u vařiče a cosi míchala v kastrolu, nad zemí vířila mrznoucí mlha.

Když se k ní Kingsman přiblížil, obrátila k němu Elise tvář.

„Ahoj, Tony.“

„Elise.“ Sklonil se a posadil se naproti ní.

Usmála se. „Ráda tě vidím.“

„Hm. Já tebe taky.“

Lidé mohou vyvinout neskutečné úsilí ve snaze o komunikaci a přitom si nesdělit vůbec nic.

Možná jí kolem očí přibylo pár vrásek. Nebyl si jistý. Změnu v taktickém uspořádání rozpoznal okamžitě, často ale přehlížel významné změny ve vzhledu a způsobu oblékání ostatních. Nikdy se nepřinutil se o takové věci zajímat. Pak, během dlouhých hodin strávených ve vězení, během nichž se ohlížel za svým životem, mu konečně došlo, že kvůli ignorování takových věcí nakonec přehlédl tu největší změnu v taktickém uspořádání.

Ale opravdu se nezměnila. Vlasy měla tak husté, až se zdálo, že ji musí přetěžovat hlavu. Stále si pod nimi schovávala své velké uši. A když se na něj upřeně zadívala, pořád bylo vidět to bělmo ze všech stran kolem duhovky a její zuby v čelistech mírně prohnutých dolů. Věděl, že on vypadá jinak, po porážce, po vězení a po propuštění. Smrt a zmrtvýchvstání se tvrdě podepsaly na jeho tváři.

„Nechceš se najíst?“ zeptala se ho. „Polévka je hotová. Uvařila jsem ji sama.“ Odmlčela se. „Nedívej se tak podezřívavě.“

„Jasně,“ odpověděl. „Přesně to potřebuju.“

Ten otlučený kufr si vzala, když od něj odcházela. Teď do něj sáhla a vytáhla dvě misky. Nabrala naběračkou polévku z hrnce a podala mu kouřící misku. Byla to horká a kyselá polévka s hmyzem místo ryb, na orbitální způsob. Na jazyk se mu lepil horký olej.

Elise nikdy neuměla moc vařit. Ale když musela, dokázala se řídit jednoduchým postupem. Tedy, pokud ten postup nepocházel od Kingsmana. Snažila se mu dokázat, že je trochu jiná, že se vyvíjí.

Aby Kingsman neměl žádný důvod si myslet, že ji vůbec zná. „Pozvali tě, abys za ně vyřešil jejich problém,“ řekla Elise. „Je to tak?“

„To tak trochu závisí na tobě.“

„Toho jsem se bála.“

„Ne,“ namítl. „Doufala jsi v to.“

Zavrtěla hlavou, ale pomalu, takže si nebyl jistý, jestli to popírala, nebo jen dávala najevo, jak hloupé to všechno je. „Ale proč jsi souhlasil? Co tě k tomu přimělo?“

„Nabídli mi návrat do funkce, plný důchod, vrácení hodnosti. Ale hlavně mi nabídli svobodu. Pustili mě z vězení.“

„Tak proto?“ vyzvídala.

„Myslíš, že bych těmhle nabídkám dokázal odolat? Nejsem žádný svatý. Možná si mě nemůžou koupit za jednu nebo dvě horké sprchy… ale po pár letech na vězeňském asteroidu už moje cena není o moc vyšší.“

„A ty si jako první, co uděláš na svobodě, vybojuješ cestu až sem, do nitra Phobosu?“

„Potřebuju tvou pomoc.“ Kingsman nastavil svou misku a ona mu dolila. „A ty potřebuješ moji. Pohybujeme se tady na hraně katastrofy.“

„Kvůli ne vyprovokovanému útoku Aliance.“

„To mi nemusíš připomínat. Ale cesta, která nás sem zavedla, teď není důležitá. Nyní záleží jen na tom, jakou cestu si vybereme pro odchod.“

„Aha. Tak jednoduché to je. Dostala jsem se do vleku téhle situace. Měla bych ti pomoct, protože Aliance je teď jedinou silou, která dokáže víceméně zvládnout problémy, které sama způsobila.“

Kingsman se proti své vůli usmál.

„Nejsem žádná tvoje studentka, Tony!“ Byla naštvaná. „Opovaž se bavit tím, jak dobře teď dokážu analyzovat situaci. Nedělám žádný tvůj test a nebudu mít radost, když mi udělíš zlatou hvězdu.“

„Nevzal jsem si tě, abych tě něco učil.“

„Vážně? Neříkej mi, že jsem nestrávila několik let v Kingsmanově škole kognitivního umění. Sakra, Tony. Sakra, jak to tady napravíme?“

Teď, když už s ním nemusela žít, mohla nezakrytě používat všechno, co se od něj naučila. Navzdory sobě samému, navzdory svému smutku a pocitu, že nic v jeho životě už nikdy nebude správné, měl radost. Rozhodl se lépe to skrývat.

„Můžeme se dohodnout,“ navrhl. „Budeš nám muset pomoct. Plně a dobrovolně. Nemusí to být ‚radostně‘. Nemusíš předstírat, že se ti to líbí. S tvými kontakty a zdroji a našimi vojáky můžeme předejít dalším mrtvým. Žádné úplné obsazení Phobosu Aliancí, nic takového. Ale stav, který nepovede k masovým vraždám.“

„Militaristé přeceňují výhody války,“ řekla mu. „Pacifisté podceňují náklady na mír.“

„Po tomhle,“ navázal Kingsman, „už není co dodat.“

„Věděl jsi, že jsem tady, Tony?“

„Jistě. Proto jsem se sem taky vypravil, abych si s tebou promluvil.“

„Ne. Nemyslím teď. Předtím. Dávno předtím. Myslím, když jsi svými soukromými kanály vyslal zprávu, že už chceš vypadnout z vězení a strčit hlavu do toho jejich katastrofálního mlýnku, abys ho zastavil.“

Tohle věděla jen hrstka lidí v nejvyšším velení Aliance. Nevěděl to nikdo ve vězení. Nevěděl to Uy. Kdyby se to dozvěděla Ferhatová, nejspíš by ho na místě zastřelila.

Kingsmana ani nenapadlo to zapírat.

„Já… ano. Myslel jsem, že je velká pravděpodobnost, že tady budeš. Jakmile Aliance zaútočila na Phobos, někdo mi poslal záběry. Abych měl přehled, co se děje. Přes to, co se stalo, jsem měl v armádě kontakty. Lidi ochotné mi pomoct.“

„Protože věděli, že bys jim mohl být prospěšnější zahanbený, než jak jsi kdy byl jako snaživý důstojník s nablýskanými výložkami.“

Tím ho ranila. „Takhle jsi mě opravdu vnímala?“

„Ne, Tony.“ Natáhla k němu ruku a dotkla se té jeho. „Já jsem to nesnášela. Je to to jediné, čemu jsi opravdu obětoval svůj život. A bez ohledu na to, co ti provedli, jsou to lidi, na jejichž názoru ti záleží. Politici zastávající mírová řešení riskovali svou pověst, aby tě dostali z vězení – a ty jimi pořád pohrdáš. Zmanipuloval jsi je, jako všechny ostatní. Aby ses sem dostal. Co jsi viděl? Co tě k tomu přivedlo?“

Doufal, že to se ona nikdy nedozví. „Tohle. Mezi všemi těmi záběry z útoku a všemi zprávami tajných služeb probleskl malý fragment, který upoutal mou pozornost. Jen to.“

Ponechat si ho bylo riskantní. Kdyby si jeho záznamy prohlédla rozvědka, někdo by si to nakonec mohl zpětně spojit s tím, co zahlédl v temnotě své cely.

Elise měla vždy osobitý styl a způsob pohybu. Okamžitě si jí na tom videu všiml. Byla to vysoká žena s rameny plavkyně. Měla v oblibě šaty s odkrytými zády, aby mohla vystavovat na odiv své trapézové svaly, ale ten den na sobě měla střídmý tmavě švestkový kostým, s kontrastními máslově žlutými manžetami a širokým kloboukem posazeným šikmo. Tři dny před útokem proplouvala mezi oslavujícím davem jako úhoř, pohled upřený kamsi mimo záběr.

Dívali se na sebe. „Tehdy to byla jen náhoda. Jedna z možností, jedno z několika míst, kde mohl brzy vypuknout konflikt. Doufala jsem, že se tam nic nestane. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli tomu místu. Tohle místo… tys‘ nikdy neviděl Phobos v dobách jeho největší slávy, co, Tony?“

Nikdy jí neřekl, že se snažil ušetřit na phoboskou dovolenou pro ně dva. „Ne.“

„Nic se mu nemohlo rovnat.“

„Nezapomeň, poslalas mi Nam Loova pozorování. Mohl jsem to vidět sám, ale sledoval jsem to očima tvého manžela.“

„Prosím,“ řekla Elise. „Musíš ji nechat jít. Ať byla jakákoli. Minulost. Pořád jen mluvíš o ztracených investicích, o hře s tím, co máš na šachovnici, ale… nikam nepostupuješ. Opravdu chceš, aby ti to napsali na pomník, až ti nějaký postaví? ‚Nikdy nepostoupil dál‘. Tony, prosím. Bez ohledu na to, jak to dopadne. Slib mi, že to uděláš. Není to tak, že nemáš na vybranou, kudy se dát.“

Elise zjevně dál postoupila, od manžela, který ji chtěl chránit, i když neohrabaně, k manželovi, který ji úmyslně posílal do neuvěřitelně nebezpečných situací v naději, že může účinně bojovat za další plnění společných cílů.

Musel se smířit s faktem, že ho jeho manželka opustila kvůli muži, který byl víc Kingsmanem než on sám.

„Dobře, Elise,“ ustoupil. „Když mi řekneš jedno.“

„Jen jedno?“

To byla její stará hra. „Zeptám se jen na jedno. Třeba usoudíš, že bys mi toho mohla říct víc.“

„O tom pochybuju. Sem s tím.“

„Rozhodla ses náš vztah ukončit. Poslední den naší poslední dovolené v Adirondacks. Byl jsem v ložnici, ty na chodbě. O něčem jsme se bavili. Nepamatuju si o čem. Normální konverzace, jaké vedou manželé. A pak, během ní, bylo po všem. Poznal jsem to podle hlasu. Tedy, chápu to teď, jak si to pamatuju. Tehdy jsem to netušil.“

Mlčela.

„Pamatuješ?“ zeptal se jí.

„Ano.“

„Tak proč mi to nechceš říct?“

„Protože… to bude znít hloupě. Svévolně. Malicherně.“ Kingsman musel použít veškeré své sebeovládání, aby jí neřekl, že na tohle všechno si u ní už dávno zvykl. Tohle nebyla manželská hádka. Teď už ne. Chystal se jí slíbit, že to nechá plavat. Že se posune dál. Bez ohledu na to, co mu řekla. Už se rozhodl.

Proč se jí tedy ptal na tohle? Jak by to mohlo něco změnit? „Zkus to,“ pobídl ji.

„Taky si nepamatuju, o čem jsme se bavili. Asi o tom, že se musíme připravit na odjezd. Ale pak jsi mi řekl, že se někdo blíží po cestě.“

„Hm.“

„Byl jsi v ložnici. Nemohl jsi to vidět oknem. Proto… jsem se tě zeptala, jak to víš. Řekl jsi, že to vidíš v zrcadle. V tom, které mělo rám zdobený rozbitým svatebním porcelánem.“ Jestli ty rozbité ozdobné talíře označovala za rozbitý svatební porcelán, řekl si, že jí nebude odporovat. „Ano, jistě. Vybral jsem to místo…“

„Abys měl přehled, co se kde děje. Abys viděl na cestu, abys viděl, co se k tobě blíží. A mně došlo… řekla jsem, že je to blbost. Hodně jsem tehdy o všem přemýšlela. Nebyla jsem si jistá, co je špatně a co bych s tím měla dělat. Pak mi to došlo: nechápala jsem tvé myšlenkové pochody. Netušila jsem, jakým způsobem vnímáš svět. Věděla jsem jen, že jinak než já. Divím se ale, žes‘ to v mém hlase zaslechl. Opravdu jsem si to neuvědomovala.“

„Ano, bylo to ten den. Pak už jsem to nedokázal nijak změnit. Trvalo ti to několik měsíců. Čekal jsem na to.“

„Ale určitě tě to překvapilo, když jsem ti to řekla.“

„To ano. Dospěl jsem k závěru – a pak jsem ho ignoroval. Protože jsem musel. Chtěl bych říct, že jsem ten den pocítil úlevu, ale lhal bych.“

„Odpověděla jsem ti na tvou otázku?“

„Ano,“ přitakal. „A máš můj slib. Půjdu dál.“

„Díky, Tony.“

Oba se na chvíli odmlčeli.

„A teď ta drahá věc, kterou jsme probírali…“ pokračoval. „Osud Phobosu? Doufám, že něco jiného. To, že jsme se shodli na tom, co se stalo na konci našeho manželství, neznamená, že…“

„Nehraj si se mnou, Elise. Víš, že my dva jsme v téhle situaci jeho nejlepší nadějí.“

„Řekněme ‚nejméně špatnou‘. ‚Nejlepší‘ mi přijde dost nadnesené. Tak jo. Aliance se dočká něčeho, co lze nazvat vítězstvím. A obyvatelé Phobosu se dočkají čehosi, co vypadá jako život. Budete držet ztráty na životech co nejníže. A jakmile skončíte, bude tu sakra co uklízet. Mrtvé děti, plačící matky, bezruké mladé ženy, staří lidé, kteří ztratili tři generace svých příbuzných. Hladovění a nesnesitelná bolest. Nic nového, všechno jsem to viděla už mockrát. Budu mít hodně práce.“

„Děkuju, Elise.“

„Nedělám to kvůli tobě, dokonce ani proto, že bych chtěla.“

Dělala to proto, že mu věřila. Bylo to kvůli rozhodnutí, které učinil na Kalatře? I tehdy přemítal, jestli takhle nasazoval vlastní krk jen proto, že si myslel, že si ho Elise bude za to rozhodnutí vážit. Na to se jí nikdy nezeptá.

Protože půjde dál.

* * *

Vojska Aliance se opravdu dočkala něčeho, co se dalo považovat za vítězství. Natolik, že se instruktor Dakila Uy mohl na Zemi vrátit se ctí a vysloužil si povýšení, které znamenalo, že už s Kingsmanem nikdy nebude muset řešit subordinaci. Kingsmanovi se doneslo, že uvažuje o politické dráze.

I když na Uyově vítězství měla lví podíl Leila Ferhatová, nikdo jí nijak nepoděkoval. Pro Uye vždycky bude tím, kdo věděl, že chtěl ustoupit, ale že mu v tom zabránily Kingsmanovy šílené ambice a její chytrý taktický plán.

Obdržela menší pochvalu a do služební složky pár poznámek, které naznačovaly, že může mít problémy s vojenskou subordinací.

I tak bylo úspěšné tažení proti Phobosu hojně oslavováno a ona té slávy využila, než se na ní objevily nějaké skvrny následných vyšetřování a zpravodajství o následcích celé operace. Nechala se přeložit k jednotce v blízkosti Jupiteru a teď velela při vojenském útoku na Titan. Kingsman znal jejího velitele a doufal, že pochopí její hodnotu. Ale odolal nutkání, aby se u něj za ni přimluvil. To by určitě v žádném případě nechtěla.

Nam Lo byl někde na Titanu. Nepodařilo se mu připojit se ke své ženě při obnově Phobosu, protože hrozila další humanitární katastrofa způsobená vojenským zásahem Aliance.

Phobos už nikdy nebyl takový jako dříve. Staletí kultury ležela pohřbena v troskách. Elise sytila hladové, ovazovala raněné, utěšovala přeživší. Po ukončení vojenských operací už k žádné další katastrofě nedošlo.

Nikdo se nedozvěděl, že Kingsman znovu riskoval životy vojáků, aby zabránil větším ztrátám na životech. Tentokrát se jeho riziko vyplatilo, a vypadalo to, jako by to ani nemohlo dopadnout jinak.

Byl znovu důstojníkem v aktivní službě, pokud šlo ale o pravomoci, ty byly o několik úrovní nižší než možnost odvolat celou vojenskou výpravu Aliance. Vlastně velel jen hrstce vojáků.

Oficiálně byla tahle skála v zadním Lagrangeově bodu Marsu neobydlená. Chvíli sloužila jako základna a pak byla opuštěna při invazi na Phobos. Po tom tam nezbyly žádné zdroje, které by bylo možno znovu aktivovat.

Ale mohl ji aktivovat někdo, kdo k tomu měl důvod. Kdyby chtěl někdo z vnějších oběžnic využít zmatků po zahájení útoku Phobosu na síly Aliance kolem Marsu, byl by to vynikající opěrný bod.

Kingsman předpověděl pravděpodobnost téhle možnosti jedna ku třem během příštích šesti měsíců. To bylo dost na to, aby bez problémů přesvědčil velení, které mu na operaci poskytlo peníze i personál.

„Žádná velká voda.“ Tutun se zastavil uprostřed jednoho z nekonečně fádních tunelů. Bylo to místo stejně dobré jako kterékoli jiné. „Žádné vodopády.“

„Ne,“ potvrdil Kingsman. „Voda bude procházet našimi těly zhruba v týdenním cyklu.“

„Myslím, že projednou bych se obešel bez statistiky.“ Tutun byl jedním z několika vojáků Ferhatové, kteří se po skončení výpravy proti Phobosu rozhodli připojit ke Kingsmanovi.

„Vyberte si místo,“ vyzval ho Kingsman. „Vybírejte pečlivě. Budete na něm hodně dlouho.“

Šest měsíců byla dlouhá doba, pokud jste ji měli strávit zapnutí v podpůrných kapslích. Elise měla pravdu v tom, co potřebuje. Představa, že někteří z vojáků, kteří s ním sloužili na Phobosu, jsou ochotní podniknout pod jeho velením obtížný úkol, s pravděpodobností jedna ku třem, že by mohli čelit podstatně větší jednotce daleko od případných posil a podpory, v něm vyvolávala zcela jedinečné pocity. Nejtěžší část téhle operace bude udržet naprostou disciplínu při maskování. Jak plynuly týdny a žádný útok nepřicházel, začalo se objevovat pokušení opomíjet některé drobnosti, tu a tam si rozsvítit nebo se zahřát v nějaké malé místnosti kdesi hluboko ve skále. Nejtěžší částí Kingsmanovy práce bude udržet morálku, až ten okamžik nastane.

Kingsman si sedl a zády se opřel o stěnu kapsle. Tutun chrápal po jeho pravici. Po levici Gupta něco sledovala na malé obrazovce a tu a tam si odfrkla. Chtěl jí říct, aby to vypnula. Myslel si, že z nepředvídatelného rytmu jejích odfrknutí nakonec zešílí.

Na to ale bude mít ještě dost času. Byl si jistý, že za pár týdnů se budou všichni chtít navzájem pozabíjet. Mezitím měl čas si zdřímnout.

 

Poprvé vydáno v online magazínu Asimov’s Science Fiction v březnu roku 2013.

Přeložil Tadeáš Pelech.