Starý Varner ronil slzy na trouchnivějící prkna jeviště. Ujel jsem tisíc mil, říkal si, takto pozdě na podzim, a dokonce i tady je z knih popel, dávno rozvátý spolu se spadaným listím. Neplakal proto, že se zatoulal příliš daleko na sever, příliš pozdě, takže ho teď určitě zastihne zima, než se stačí znovu vrátit na jih, a bude mít skutečně štěstí, jestli cestu přežije. Neplakal kvůli Sue a dítěti, které mu možná porodila a možná také ne. Starý Varner plakal kvůli hlasům, které se kdysi rozléhaly divadlem, v němž stál, kvůli stránkám knih, na nichž kdysi byla slova, jež tyto hlasy odříkávaly. Zemřu aniž bych to viděl, pomyslel si, a aniž to chtěl, promluvil.
„Vidíte, jak bezcennou věc ze mě děláte,“ řekl. „Chcete na mě hrát. Tváříte se, že víte, jak na to. Tajemství mého srdce chcete ze mě vyrvat. Přezkoušet si mě chcete od nejnižších tónů až k těm nejvyšším. A v tomhle nástroji je hodně hudby, hodně krásných hlasů…“ Odmlčel se, jenom tam stál a tiše plakal. Po chvíli se sebral natolik, aby to dokončil.
„Ale vy je neumíte rozezpívat.“
Prázdné miny Mendelssohnova divadla v tom, co kdysi býval areál Michiganské univerzity, mu neodpověděly a dál to Varner neznal.
* * *
„Každý herec sní o tom, že si zahraje Dána,“ prohlásil Varnerův otec.
„Kdo je to Dán?“ zeptal se Varner. Bylo mu jedenáct a stále hrál zpravidla ženské role. Ofélii, jednu z čarodějnic v Macbethovi nebo Rosalindu. Otec se o něm vyjádřil, že je nadějný.
„Za tři roky budeš hrát muže, chlapče,“ pravil a mladý Varner zatoužil, aby čas běžel rychleji. Jako muž směl na jeviště pouze jako Puk, jenže Svatojánská noc byla v některých částech země problematická volba. Čím byla oblast bohabojnější, tím bylo pravděpodobnější, že člověk může za hraní elfů a víl skončit na hranici.
„Hamlet,“ odpověděl otec. „Nejslavnější role, jaká kdy byla pro jeviště napsána, v nejslavnější hře všech dob. Jednou si ji zahraješ.“ Zatímco karavan s drnčením a vrzáním ujížděl po staré pětapadesátce z Chicaga směrem na St. Louis, Varner se zabral do šelestivých stránek riversideského vydání Shakespeara. Když na noc zastavili na odpočívadle a postavili stany za cedulí, na níž stálo: ZÓNA PRO DOMÁCÍ ZVÍŘATA, otec ho zarazil. „Den má jenom šestadvacet hodin, chlapče,“ řekl.
„A rok tři sta třicet sedm dní. Nemůžeš je přečíst všechny.“ Dívali se nahoru na hvězdy a najedli se sušeného hovězího a chlebových placek. Srpkový úsměv Luny doprovázel věnec měsíčků. Některé byly dost velké, aby dostaly vlastní jména – Varnerův otec říkal většině z nich podle řemeslníků ze Svatojánské noci – zatímco jiné se objevovaly a mizely příliš rychle, než aby si pojmenování zasloužily. Od Dopadu uběhlo teprve padesát let.
* * *
Varner zaslechl ve svém hlase šelest padajícího listí, tiché sípání hrobu. Snít v těchto dobách je příliš troufalé, pomyslel si unaveně. Když se probudím, pláču, aby se mi zdálo něco dalšího. Nasedl na svého koně Prubíka a rozjel se po State Street k Williamu. Po obou stranách míjel zřícená průčelí obchodů, jejichž pobořenými střechami prorostly stromy. Ve Williamu opustil ulici zarostlou plevelem a vjel do sadu, který musel mít kdysi tvar deltoidu. To slovo Varnera naučil otec, když byl ještě kluk a poslouchal starší, jak vyprávějí o životě před Dopadem a Dlouhou zimou, která následovala. Bylo to zakázané slovo, neboť čpělo snahou o poznání. Bylo známo, že Misionáři knihy zabili člověka pouze za to, že je vyřkl.
Všude kolem Varnera stály budovy z cihel a pískovce, majestátní i ve zchátralém stavu. Jedna z nich bude knihovna, a třeba bude právě tato jednou z těch, která jim unikla. Uvázal Prubíka k rezivému zábradlí na dolním konci schodiště a pomalu vešel do atria s podlahou z mramoru. Ihned poznal, že budovu knihovny rozeznal správně. Dveřmi zahlédl otlučené schránky počítačů a za nimi povalené knihovny zčernalé starým ohněm. Opět neúspěch. Za sto let se toho mohlo udát příliš mnoho. „Copak není místo, kam jste se nedostali?“ zeptal se Varner tiše lidí, kteří nebyli přítomni, anebo už byli dávno mrtví. „Musí po vás zbýt pouze ticho?“
S vědomím, co najde, se probíral hromadami od jednoho patra k druhému, vstupoval do nezamčených místností a rozlamoval zámky, když nějaké našel. A přestože tady Misionáři knihy byli a zanechali za sebou popel a trosky, občas v těchto zamčených místnostech našel rozpadající se knihy: technické návody, texty o řízení, knihy o podnikání. Avšak žádné romány, žádné básně a žádné hry. Žádného Hamleta.
„Jsi moc starý, Varnere,“ řekl si. „Stejně už jsi na tu roli moc starý. Tak proč pátráš?“ Říkal si to pokaždé; byl to jeho rituál, jeho svátost nezdaru, kterou opakoval v knihovnách od Skalnatých hor po utopené přízraky velkých měst na východě. A jako vždy, Varner zalovil v batohu a nahmatal tenký, vazbou opatřený svazek papírů, jež byly vším, co ze hry, jíž zasvětil svůj život, našel. Přečetl si to: První jednání, zachráněné z otcových osobních věcí, téměř kompletní; půlky a útržky z druhého a třetího jednání, přičemž obě třetí scény byly kompletní (králův modlící monolog Varner odříkával nahlas, když byl na cestě, aby se na Prubíkově hřbetě udržel vzhůru, a odpovídal Hamletovým: „A byl bych tedy pomstěn?“ které vykřikoval do lesů a polí toho, co bývalo Spojenými státy americkými); několik řádků ze čtvrtého a pátého jednání. Nejednou se pozastavil nad tím, jak je nepravděpodobné, aby jeho znalost hry od začátku do konce tak znatelně klesala. Neměl by očekávat, že bude mít několik kousků z každé části? Slova, slova, slova. Varner, jenž byl sám o sobě příběhem, kráčel dál.
Avšak to, v jakém stavu hm měl, posilovalo Varnerovo přesvědčení, že vykonává osudové dílo. Každá stránka, každá řádka, kterou našel zetlelou v knihovnách, školách a domech, jejichž dávno mrtví majitelé během Dlouhé zimy všechny své knihy nestopili, ho poháněla k úplnosti. Žil pouze pro den, kdy bude t celý text, rozdělit role, najít divadlo někde daleko od Misionářů a znovu si ta slova poslechnout vyřčená tak, jak se to mělo učinit.
* * *
St. Louis vypadalo hůř než Chicago nebo Cleveland. Varner viděl kresby a dokonce několik fotografií měst na Východním pobřeží nebo alespoň toho, co z nich zbylo. St. Louis vypadalo do značné míry stejně jako ty fotografie. Dopad utrhl ze řetězu každý zlom v zemské kůře a Memphis spolu se St. Louis byly podle Varnerova otce srovnány se zemí zemětřeseními dříve, než požáry a záplavy dokonaly dílo zkázy. Varner viděl přes Mississippi pahýly Oblouku, jeden vyšší než druhý. Řeka vířila kolem jejich základů a valila se přes trosky čtvrti Laclede’s Landing. Na tomto břehu řeky stáli uprostřed obrovského seřaďovacího nádraží, kde se lokomotivy a vagony povalovaly tam, kam je zemětřesení vyhodilo z kolejí. Opatrně došli k okraji vody a čekali u paty pobořeného mola, kde měně psaná cedule nabádala: PŘÍVOZ SI PŘIVOLEJETE BÍLOU VLAJKOU. „Tlustý Otisi,“ řekl Varnerův otec, „lepší bílou vlajku, než je tvá košile, nemáme.“ A tak Tlustý Otis uvázal svou košili na konec klacku a mával jí, dokud mu podobná vlajka nezamávala z druhé strany. Na sever a na jih vyčnívaly z řeky pilíře zřícených mostů. Přívoz pro ně přijel a oni si domluvili cenu za převoz. Cestou přes řeku se Varnerův otec zeptal, kde by mohli hrát. Převozník pokrčil rameny. „Přijde na to, kterým směrem máte namířeno. Na severu je mokro. Nemám tušení, kdo tam žije. Na jihu je mokro. Na západě, v Okrese, jsou banditi. Ve městě byste si mohli promluvit s Pujolsem. Je na stadionu.“
„S Pujolsem?“ podivil se Varnerův otec. „Opravdu?“
Přívozník se usmál. „On tvrdí, že to byl jeho otec. Ale mezi náma, já tomu nevěřím. Ale to mu neříkejte.“
„Kdo je Pujols?“ zeptal se Varner.
„Hráč baseballu,“ odpověděl mu otec. „Zatraceně dobrej hráč baseballu, z doby před Dopadem.“ Varner viděl kočovné týmy baseballových hráčů. Otec ho před nimi varoval, obzvlášť když se přišli podívat na představení. Chlapci, kteří hrají ženské role, přitahují jistý drah zájmu, řekl Varnerův otec. Dávej si pozor, abys s nimi nikdy nezůstal o samotě. Nedovedl si představit, že se baseball někdy hrál před tolika lidmi, kolik by jich bylo třeba, aby zaplnili stadion v St. Louis. Sedadla, řady a řady sedadel ve dvou patrech tribun, nad nimiž se ohýbaly trosky nosníků, na nichž spočívalo třetí, se zdála být dostatečně početná, aby se na ně najednou vešli všichni lidé, které kdy Varner viděl. Pujols byl přibližně stejně starý jako Varnerův otec. Tam, kde mu bylo přes bílý vodopád vousů vidět obličej, byl hnědý a vrásčitý. Na sobě měl košili se znakem kardinála sedícího na baseballové pálce a pálku držel v obou rukách po celou dobu jejich rozhovoru. Zeptal se, co může společnost uvést.
„Úplně cokoli od Shakespeara,“ odpověděl Varnerův otec, „kromě toho, co nestojí za to hrát. Nějaká hudební pásma, která se hodí na pozdější večer. A hrajeme jeden kus o Dopadu.“
„Shakespeara,“ rozhodl Pujols. „Nějakého veselého. Potom vás pohostím a pak se podíváme na ty vaše písničky.“
* * *
Při odchodu z Ann Arbour Varner zahnul na jih a pokračoval po US-23, dokud se nenapojila na Pětasedmdesátku, která se táhla až na Floridu. Sem zanedlouho přijde sníh. Brzy se bude muset vrátit do Cincinnati a odplout po řece. Jak stárl, udělal si z toho každoroční rituál, že se nechal řekou odnést zpátky k životu, který si pamatoval ze svého mládí – čluny, dny strávené spouštěním rybářských vlasců do teplé hnědé vody nedaleko Natchezu nebo v pobořených troskách Memphisu. A stále se nevzdával naděje, že najde Sue, a tak se vždy po pár letech zastavil u nástavby lodního vraku, aby si popovídal se Schulerovými a dozvěděl se vše, co se dozvědět mohl. Uběhlo čtyřicet let, aniž by měl o Sue jakékoli zprávy, ale pořád choval naději. Dokonce větší, než u pátrání s cílem uctít svého otce. Jelikož to prozatím udělat nemohl, třeba se mu ještě naskytne šance na shledání s vlastním dítětem.
Na předměstí města nazývaného Monroe, o němž otec prohlásil, že je to rodiště generála, který se proslavil svou smrtí, Varner narazil na tábor: čtyřicet až padesát lidí v boudách a několika chatrčích postavených z posbíraného stavebního dříví a seskupených kolem opevněného srabu uprostřed. Naproti mu vyjeli tři muži s pistolemi. „Co tě přivádí, Cizinče?“ promluvil jeden z nich.
„Jmenuji se Varner a jsem herec,“ odpověděl. „Umím taky zpívat a za večeři vám odvyprávím příběh.“
Tři jezdci se po sobě podívali. „Jaký příběh?“ zeptal se ten první. Varner odhadl, že se jedná a otce se syny. Podoba byla silná a projevovala se hlavně na bradě a v umístění očí. Tvrdých očí.
„Jakýkoli. Řekněte mi, co byste chtěli.“ Prubík frkl a Varner ho poplácal po šíji. „Procestoval jsem tady se svým bláznivým koněm kus světa. Vyprávím příběhy a hledám stránky ze starých knih.“ Často bylo nebezpečné to přiznat, ale Varner by nepřežil čtyřicet let protloukání na vlastní pěst, kdyby neuměl poznat Misionáře – nebo jakýkoli jiný druh fanatika. Toto byli čestní lidé, a jestli ne čestní, tak to nebyli náboženští fanatici a zabijáci bez důvodu.
Druhý jezdec, jeden z mladíků, se zeptal: „Jakých knih?“
„Zajímají mě veškeré knihy, ale mám rád literatura. Nejvíc stojím o slavné staré příběhy.“
„Znáte Odysseu?“
Varner se odvážil zažertovat: „Řecky ne,“ odvětil. „Ale příběh jako takový? Ovšemže. Počínaje: „Zapěj mi, múzo,“ a konče povražděním nápadníků. Znám Odysseu. Chtěli byste si ji dnes večer poslechnout?“
„Když se u nás naposledy zastavil herec, slyšeli jsme část Odyssey,“ vysvětloval chlapec. „Jenomže ke konci se nedostal, protože…“
„Bude záležet na Marquezovi, co dnes večer uslyšíme,“ skočil mu do řeči první jezdec. „Bude se s vámi chtít setkat.“ Otočil se a rozjel se zpátky k táboru. Oba mladíci se zařadili za Varnera. Žádný z nich už na něho nepromluvil.
* * *
Zbytek dne strávili na parkovišti za stadionem zkoušením Snu noci svatojánské. Varnerův otec ji považoval za nejzábavnější ze Shakespearových her a Varner byl vděčný za příležitost nehrát v ženských šatech. Tlustý Otis bude hrát Klubka. Varnerův otec zastane Oberona a Thesea. Jelikož Pujols nevypadal na někoho, kdo by se oháněl biblí, Otisova žena Charlie bude hrát Titanii a Hippolytu. A tak dál. Prošli si scény a sem tam něco přidali, aby zohlednili prostředí stadionu – dráteník Hubička měl utrousit poznámku o neutěšeném stavu divadla a samotný Varner si měl upravit Pukův monolog začínající slovy „Hladový lev teď do tmy řve.“
„Řekneš to takhle,“ instruoval ho otec, „V posledním dvojverší místo: ‚S koštětem jsem přišel napřed, abych prach za dveře vymetl’ odříkáš: ‚abych Medvíďata vymet‘.“ Podal Varnerovi tričko, na kterém byl vpředu kardinál, jako měl Pujols. „Tohle byl zdejší tým. Medvíďata byli jejich rivalové. Oni to ocení.“
Varner se na tu změnu soustředil. Bylo to jen pár slov, ale měnilo mu to smysl celého monologu. Ve skutečnosti se mu to nelíbilo. Proč by hry nemohli uvádět tak, jak byly napsány? Už se na to otce ptal. „Herci potřebují mít pro koho hrát,“ byla odpověď, kterou dostal. „Nešíříme evangelium. Nemusí to být přesné. Musí to dělat radost.“
Evangelium bylo v podání Varnerova otce slovo se silným podtextem. V desetiletích po Dopadu vybujely v troskách Spojených států amerických lokální teokracie – to byl další pojem, který se Varner od svého otce naučil. Kočovná společnost se jim vyhýbala, když to bylo možné, ale pokaždé to nešlo. Některé byly přívětivé, některé nebezpečné, podle toho, jak si jejich vůdcové vykládali Bibli. Po zemi se potloukaly tlupy hlasatelů evangelia, kteří byli těžce vyzbrojení a často vyhledávali potyčky. Když Varner poprvé uviděl ukřižované tělo, pronásledovaly ho pak noční můry. Teď se snažil číst stopy, jak to dělával otec. Bylo vidět známky toho, že v okolí jsou hlasatelé evangelia, a ne zrovna vlídní.
* * *
„Víte, co chci slyšet?“ zeptal se Marquez. „Před nějakými čtyřmi pěti lety se tady zastavil vypravěč. Tvrdil, že zná Odysseu, ale neznal ji. Vyji znáte? Ezrovým chlapcům jste řekl, že ano.“
Varner přikývl. „Vám řeknu totéž. Znám Odysseu. I Iliadu. Ne slovo od slova, ale ty příběhy znám a nic nezměním ani nevynechám.“ Na rozdíl od mého předchůdce, jehož tělem se nejspíš nakrmili okouni v Erijském jezeře. Pokud jim stálo za to se s ním táhnout tak daleko.
„Chci, abyste začal stejně jako kniha, Télemachem,“ řekl Marquez. „A hádkou bohů. Nemám rád, když lidé začnou od Kalypsó jen proto, že by podle nich mělo to nejzajímavější přijít jako první.“
„Mluvíte jako někdo, kdo tu knihu četl,“ prohlásil Varner.
Marquez mu věnoval široký úsměv. Byl o deset až patnáct let mladší než Varner a měl zdravé zuby. „Misionáři už sem nechodí,“ odvětil. „Jo, několik knih jsem četl.“
Varnerovi zrychlil tep. Ještě ne, zarazil se. Dopřej mu, co chce. Potom se můžeš ptát. „Kdy bych měl začít?“ Byla skoro tma. Po rovnodennosti se takto daleko na severu stmívá rychle.
„Nejdřív vám dáme najíst,“ odpověděl Marquez. „Budete sedět u mého stolu. Ale mých žen se nedotýkejte.“
Varner se Marquezových žen nedotkl. I kdyby chtěl, neriskoval by to. Když byly nablízku knihy, tak ne. K večeři byl pstruh, pečená tykev a listová zelenina. Marquez si jedl dobře. „Jak se jmenoval ten generál, který byl odsud?“ zeptal se Varner, aby zapředl rozhovor.
„Byl to George Armstrong Custer. Zabitý u Little Big Hornu, někde na západě. Ale byl odsud, jo. Ve městě má sochu.“
„Proč nežijete ve městě?“
„Protože ve městě je plno lidí, kteří nemají rádi ty, co mají příjmení Marquez. Čert je vem,“ prohlásil Marquez. „Já v jejich městě stejně žít nechci. Když přijedou sem, pošlu zpátky jejich koně. Teď mě nechávají na pokoji. Navíc jsou tam Misionáři. Vypadáte jako někdo, kdo nemá Misionáře zrovna v lásce.“
„Oni nemají v lásce mě,“ odvětil Varner. „Protože hledám knihy.“ Marquez dochroupal svůj salát. „Jestli se mi bude líbit, jak to vyprávíte, ukážu vám své knihy. Platí?“
Nevyřčeno zůstalo, co se stane, pokud se Marquezovi jeho vyprávění líbit nebude. „Platí,“ souhlasil Varner.
Jedna z žen u stolu, která mohla být Marquezova manželka nebo dcera – kterákoli mohla být jeho manželka nebo dcera – promluvila: „Hledáte jakékoli knihy, nebo jaké knihy vlastně chcete?“
„Jakékoli,“ odpověděl Varner. V tom kontextu to byla pravda, a pokud Marquez měl, co hledal, nebylo by dobré dát mu předem vědět, jak vysoce si toho Varner cení.
„Jak je hledáte?“
„Občas něco zaslechnu,“ odvětil Varner. „Nejsem jediný, kdo hledá knihy. Mluvíme spolu, pokud přežijeme dostatečně dlouho.“ Vzpomněl si na muže, kterého znal jen jako Dereka, jehož upálili před třemi lety a jeho knihy použili na hranici. Varner našel tělo jen několik dní poté. Ani se nezastavil, aby je pohřbil, z obavy, že by Misionáři ještě mohli být nablízku.
„Každý, kdo sedí u mého stolu, umí číst,“ prohlásil Marquez. „Dokonce i ženy. Ve městě to nesnášejí.“
„Jaké knihy máte?“ zeptal se Varner. Bylo těžké zabránit tomu, aby z jeho hlasu nebylo slyšet, jak po nich touží.
„Lidé z celého okolí vědí, že mi mají nosit knihy. Přinesou mi všechno, co najdou, každou maličkost.“ Marquez si dolil do sklenice a pak nechal láhev kolovat. „Mou nejlepší knihou jsou Pohádky bratří Grimmů. Všechny stránky se dají číst.“
* * *
Když dorazili na stadion, Pujolsovi lidé už měli jeviště postavené či snad smontované z dílů, které měli uložené někde poblíž. Mělo hliníkové schody a dílce, které do sebe zapadaly. Varner si připadal jako opravdový profesionál, jen co na ně vstoupil. Po obou stranách a vzadu visely opony s logem kardinála, aby zakryly vstupy. Stan za oponou v zadní části jeviště byl dost velký i na převlékárnu. Jeden z Pujolsových zástupců jim ukázal chodbu vedoucí ze střídačky do něčeho, co Varner považoval za společenskou místnost, dokud jeho otec neřekl: „To mě podrž. Tak takhle vypadala klubovna týmu z Major League.“
Varner usoudil, že kdysi, když ještě byla elektřina, televize a podobné vymoženosti, to muselo být docela hezké místo. Nebyl si jistý, jak to hráčům baseballu pomáhalo v přípravě na zápas, ale ve světě před Dopadem byla spousta věcí, kterým nerozuměl. Výraz otcovy tváře ve světle pochodně ho rozesmutnil. On byl dost starý, aby věděl, co bylo ztraceno. Varner se občas zlobil, že nikdy neviděl tu báječnou Ameriku z doby před Dopadem, na kterou staří lidé tak rádi vzpomínali, ale občas si naopak říkal, jestli pro něho není lepší, že ji nikdy nepoznal. Jeho svět byl tenhle svět. Vcelku se mu líbil. Rád cestoval s otcem, rád hrál divadlo, a i když mu chyběla matka, kterou nikdy nepoznal, ženy z herecké společnosti se kolem něho houfovaly jako celá četa matek, a tak nikdy neměl pocit, že by ho ženy neměly rády. Říkal si, že třeba až zestárne, ale nedokázal tu myšlenku dotáhnout do konce. Měl spoustu útržkovitých představ o tom, jaké by to mělo být, až zestárne.
Když společnost vyšla z lavičky, burácení davu bylo tím nejsilnějším hlukem, jaký kdy Varner slyšel. Diváků musely být tisíce, shromážděných v různých částech stadionu, roztroušených mezi stromy ve vzdálenější části hřiště a polehávajících na dekách poblíž jeviště. Pujols se postavil na stupínek a zakřičel do megafonu. „Do St. Louis zavítali kočovní herci, aby sehráli představení jenom pro nás, lidi! Přivážejí Shakespeara a později – až se drobotina odebere do postele – pár historek pro dospělé.“ Pujolsův hlas zanikl v pískotu a jásotu davu. Všechny utišil a pokračoval: „Nesnáším dlouhé úvody, takže žádný další nebude. Ať se hraje!“
Varnerem pulsoval adrenalin, když čekal v kulisách, zatímco se představoval propletenec nesourodých milenců a na scéně se poprvé objevili řemeslníci, aby naplánovali vlastní hru. Vyskočil na špičky, když Tlustý Otis opustil jeviště, a pak se vrhl na scénu, aby se setkal s elfem, kterého hrál jeho bratranec z druhého kolena Ruby. Hra měla velký úspěch. Nikdo nezapomněl text, všichni byli komičtí, všechny dodatečné úpravy, s nimiž Varner přišel, sklidily (jak by řekl sám Varner) obrovský sukces. Ať to znamenalo cokoli. Varner nikdy nehrál před tolika lidmi a nikdy neměl tak bouřlivé reakce na Pukovy veselé potměšilosti. Když si rozerval přední díl kostýmu, ukázal, že pod ním má kardinála a prohlásil, že vymete Medvíďata, stadion vybuchl. V poslední scéně hry se skoro neslyšeli a svůj závěrečný monolog, „Jestli jsme se nelíbili,“ prakticky zakřičel, což trochu narušilo rozverný, škádlivý přístup, kterému dával přednost. Když si pak v klubovně otírali líčení a rozvěšovali kostýmy, všichni se smáli a žertovali. Některá představení bylo lepší hned po skončení zapomenout, ale tohle k nim určitě nepatřilo. Tohle si budou pamatovat.
Dovnitř vpadl Pujols, aby je poplácal po zádech a ženám políbil ruce. „Báječné! Skvělé!“ vykřikoval. Před Varnerem se zastavil a přimhouřil oči. „To s těmi Medvíďaty. Byla to paráda! Táta by se smál, jak ten by se smál!“
„Děkuji, pane,“ řekl Varner. Sám se musel usmívat, i když se mu ta změna pořád nezamlouvala. Jak by se člověk mohl zlobit, když publikum mělo takovou radost?
* * *
Varnera si přišel poslechnout celý tábor. Děti se posadily dopředu, rodiče a starší dospělí se shromáždili v jejich blízkosti a mládež se držela vpovzdálí, aby se mohla nenápadně vytrácet a dělat věci, které mládež dělá vždycky, když se ti starší dívají jinam. Varner odvyprávěl Odysseu tak, jak ji slyšel od svého otce, který se ji naučil zpaměti během Dlouhé zimy. Ponechal výrazy, které rád poslouchal v podání otcova hlasu: vínově temné moře, růžovoprsté svítání, mazaný Odysseus, šedooká Athéna. Ale nikdy neměl tak dobrou paměť jako otec, a tak se nesnažil citovat dlouhé verše z básně. Vyprávěl příběh. Ať už byl jeho otec cokoli, Varner byl vypravěč. Mluvil dlouho do noci, když začal Athéniným předsevzetím a pokračoval Télemachovou oddaností matčině cti a otcově památce. Nevyprávěl Odysseu roky, a tentokrát v jeho mysli ožila jinak. Byl Télemachos a Odysseus, ale v obou rolích byl odsouzený k nezdaru, když věčně hledal otce, který nebude nikdy nalezen, a domov, který nikdy nebyl.
Když skončil, chraptěl, byl trochu opilý a měl slzy na krajíčku. Varnere, řekl si, ty jsi ztratil otce i dítě. Tak se štveš za knihou o muži, který nemůže uctít a pomstít svého otce. Nechal ses tím dohnat k šílenství.
Z davu se vynořil Marquez. Poplácal ho po rameni a podal mu láhev. „Přesně tak, jak by se to mělo podávat. Jste opravdový vypravěč,“ pochválil ho. „Projděte se, nechte všechny, ať vám poděkují. Pak se můžete jít podívat na moje knihy.“ V oparu vyčerpaného odhalení přijal od obecenstva poděkování a dary. Stala se z toho rutina: ano, to je od vás moc hezké, díky, jsem moc rád, že jste přišli. Když to skončilo, následoval Marqueze do opevněného srubu a počkal, až vytáhne z kouta síně vojenský kufr. Marquez ho otevřel a odstoupil. „Vidíte?“ ukázal. „Třicet knih. V okruhu sta mil není nikdo, kdo by jich měl tolik.“
Varner se cestou ke kufru připravoval na zklamání. Nejspíš najde Bibli. Budou tam počítačové manuály, životopisy celebrit, jejichž sláva vyhasla s Dopadem, návody, jak zdokonalit svou osobnost a vztah s Bohem a s rodinou. Jako by nic jiného ani nenacházel, když už se mu podařilo něco najít.
Ale na vršku úhledných hromádek v kufru, jako zahřmění, které se přivalilo přes propast čtyřiceti let, ležely flekaté, plísní potažené, v hřbetě rozlámané, ale dokonale čitelné Sebrané hry Williama Shakespeara, svazek 4, které obsahovaly – kromě Jak se vám líbí, Večera tříkrálového, Veselých paniček windsorských, Troila a Kressidy, Dobrý konec všechno spraví a Něco za něco – kompletní text Hamleta, prince dánského.
* * *
O dvě hodiny později byly jeho poslední výhrady tytam. Pujols mu dal pohár něčeho teplého a kořeněného a Varner se poprvé v životě opil. Otec stál na piknikovém stolku a přednášel svou verzi historie Dopadu v blankversu. Varner došel k závěru, že je zamilovaný dojedná z žen, které roznášejí talíře s uzeným masem. Oblohou se rozlehl dunivý třesk. Varner zvedl hlavu a uviděl slábnoucí záři ohnivé koule. Velká, pomyslel si. Tu bychom pocítili, kdyby dopadla. Zkusil si vzpomenout, kolik velkých pádů viděl nebo slyšel. Možná tucet? Žádný z nich se nedal srovnat s původním Dopadem nebo s pěti nebo šesti pozdějšími, které si zasloužily velké písmeno. Nejblíž byl dopadu jednou kdesi v Michiganu, když mu bylo šest nebo sedm. Náhodou se rozhlížel ze břehu po obrovském jezeře, když ohnivá šmouha z nebe vyvrhla vzhůru vysoký oblak páry. O několik sekund později uslyšel zvuk dopadu a nějakou minutu později se na břeh začaly valit velké vlny. Varner se rozesmál a rozběhl se do příboje, ale Tlustý Otis ho chytil a řekl mu, že takové vlny dokážou člověka stáhnout s sebou. Další třesknutí, možná z větší dálky, nebo možná jen od menšího meteoru, vrátilo Varnera do přítomnosti. Tlustý Otis se díval přes rameno, jestli jeho manželka vidí, jak se snaží přesvědčit jednu z obsluhujících žen, aby si mu sedla do klína. A teď celý seznam zaplavených velkoměst: New York, Washington, Miami, Boston, Tokio, Dakar, Lagos, Kapské Město, Dublin, Hongkong…
S pozdější hodinou se večírek přesunul na jedno z uzavřených parkovišť za stadionem. Drátěným pletivem se proplétaly stromy a popínavé rostliny, což dodávalo prostoru atmosféru… vždyť právě odehráli Svatojánskou noc. Loubí pro elfy a víly nebo tak něco. Varner pociťoval lehkou nevolnost. Oblohu křižovaly meteory. Podle Varnerova otce to občas znamenalo, že se schyluje k dopadu. Poznat se to ale nedalo.
Tlustý Otis, usazený na zadku jednoho vozu, přednášel svou verzi Mlynářovy povídky. Všichni byli opilí. Varner našel svůj vůz a vlezl dovnitř, aby si lehl. Žaludek se mu bouřil. Venku zaburácel smích, jak Alison lstí přiměla Jenkina, aby ji políbil mezi nohama. Varner se obrátil na bok, aby se pokusil ulevit tlaku od žaludku. Ale nefungovalo to. Vstal a odvrávoral do zarostlého kouta parkoviště, kde se vyzvracel z podoby. Potom se od toho svinčíku odkutálel, lehl si na bok a počkal, až se zmírní křeče. Už nikdy, pomyslel si. Jestli má tohle být pití, tak o nic z toho nestojím.
Nedaleko brány, která byla otevřená do ulice, se strhl nějaký povyk. Varner zaslechl přes změť hlasů klapot koňských kopyt. Na Varnera z toho rozruchu začala vyskakovat slova: špína, bezbožný, hřích… ach, ne, pomyslel si.
Pujols začal křičet a zanedlouho už křičeli všichni. Pak, když se Varner začal zvedat a ploužit se zpátky k vozu, se u brány strhla střelba. Varner znehybněl a pak raději odcouval do křoví. Koně ržáli, lidé křičeli, pušky pořád střílely a poté se ozvalo praskání ohně. Déle už to nevydržel. Vylezl ze křoví a uviděl příliš mnoho věcí najednou.
Hořící vozy. Pujolse, mrtvého mezi kopyty koně sedlaného mužem s chladnýma očima, který se přes mířidla své pušky díval na Varnera.
Jeho otce, jak leží na asfaltu obličejem dolů, s jednou rukou nehybně nataženou k hořícímu vozu.
Varner ztratil nervy a rozběhl se. Za sebou uslyšel třesknutí výstřelu a svist, se kterým mu kulka proletěla kolem hlavy. Vylezl na plot a přehoupl se přes jeho vršek, přičemž si pořezal prsty o ostnatý drát. Zapraskal oheň. Zvuk jako by sílil, až Varner ve stejném okamžiku, kdy bosýma nohama doskočil na zem za parkovištěm, pochopil, že se ten praskot ozývá shora. A ve chvíli, kdy tato myšlenka doputovala do jeho mozku, mu nejhlasitější zvuk, jaký kdy slyšel, podtrhl nohy a hned nato ho sfoukl jako svíčku.
* * *
Varner neměl na výměnu nic než svou pušku a Prubíka, ale ani bez jednoho z toho nemohl žít, a žebrat nehodlal. Proto Marqueze požádal o povolení opsat si hm z knihy. Použil zadní strany útržků a svazků papim, které za předchozí čtyři desítky let nashromáždil, a za tři dny hm opsal. Každý večer vyprávěl – Mlynářovu povídku, otcovu starou historii Dopadu a nakonec Iliadu – a každý den psal, až měl pocit, jako by měl oči ve varu a ztratil veškerou sílu v prstech. Čtvrtého dne ráno odjel. Místo aby se vydal do Cincinnati, obrátil se na západ a hnal Prubíka po staré mýtné dálnici, až na okraji Chicaga zahnul na jih a v Peorii si našel loď, která ho sveze po řece Illinois. Než tam dorazil, dvakrát ho zastihlo sněžení.
Mám to, pomyslel si, když byl bezpečně na lodi. Ale jsem na tu roli moc starý a nemám žádnou hereckou společnost. Je to všechno k ničemu, ona snaha o uznání od lidí obrácených v prach. Přesto v tom pořád pokračuju. Jediný důvod, proč se dal touto cestou, byl ten, aby mohl proplout kolem nástavby ztroskotané lodi a zeptat se, jak to dělal každý rok, nebo jednou za dva až tři, jestli se neobjevila nějaká nová zpráva o Sue.
Zatímco loď pomalu plula k soutoku s Mississippi v Graftonu, Varner si hm znovu a znovu četl. Každé čtení jako by byla litanie jeho hříchů. Já jsem Dána hrál, uvědomil si. Od svých devatenácti let jsem nedělal nic jiného. Jednou se postavil na palubu lodě a natáhl ruku se stránkami nad vodu. Ať už je to pryč, řekl si – ale nedokázal se k tomu přimět. Lodivod, třiadvacetiletý mladík, se zeptal: „Co je to?“
„Příběh,“ odpověděl Varner. Podíval se na stránky, jak se třepetají ve studeném ranním větru, a na víření vody pod nimi.
„Proč ho chcete zahodit?“ zeptal se lodivod. „Raději mi ho odvyprávějte. Jak se jmenuje?“
„Hamlet,“ odpověděl Varner.
„O čem to je?“
„O muži, kterému zabili otce a on nedokáže přijít na to, jak ho pomstít.“ Varner dál držel stránky nad vodou. Jaké by to bylo zbavit se jich?
„Pomsta je jednoduchá,“ prohlásil lodivod. „Najít ty parchanty a zabít je, ne?“
* * *
Později se tomu začalo říkat Sedmý dopad, i když všichni věděli, že jich v jiných částech světa muselo být víc. Varner si pamatoval, že ukradl boty mrtvému muži, kterého částečně zasypaly cihly. Vzpomínal si, že běžel, než ho následné otřesy srazily na zem. Zář na severní obloze ho nasměrovala na jih a nad ránem dorazil k bažinaté říční nivě, kde bouřila a pěnila zlostná Mississippi. Byl hladový a ztracený. Jeho otec byl mrtvý. Všechno bylo pryč. Neměl žádné jídlo a věděl, že tady se vody napít nemůže. Vyšplhal do větví vrby, tak vysoko, kam by na něho voda neměla dosáhnout. „Můžu umřít,“ pomyslel si. Do té chvíle nikdy nedokázal uvěřit, že by mohl doopravdy zemřít. Cítil, jak země mručí a vrba se kolébá. Sevřel větev mezi stehny a přitiskl se zády ke kmeni. Jeho otec byl mrtvý. Tlustý Otis byl mrtvý. Bratranec Ruby byl mrtvý. Všechno, co měl, shořelo. Pujols byl mrtvý. Kdo by žil na stadionu? Řeka pěnila a burácela. Mrtvá zvířata plula v pěně, převalovala se a mizela. Varner se naklonil na stranu, až se ramenem opřel o další větev. Přijdou ho Misionáři hledat? Zvuk, jak kolem něho prolétla kulka, mu stále bzučel v uších, až se proměnil v pískot komárů. Nech toho, Varnere, pomyslel si. Všeho. Přestaň.
Zavolal na něho nějaký hlas a on si uvědomil, že usnul. Kůže ho pálila od komářích štípanců. „Hej, mladej. Tam nahoře. Slezeš někdy?“
Varner se podíval dolů a všiml si, že řeka přes den stoupla. Stmívalo se a on v houstnoucím šeru uviděl pramici. Na zádi stál muž s dlouhou tyčí, která splývala do vody. Muž zapálil petrolejku. „Slez odtamtud dolů. Je možný, že řeka bude dál stoupat, a jestli bude, vylezou nahoru hadi.“
„Hadi?“ zeptal se Varner. Představa hadů se mu nezamlouvala.
„To si piš, sakra, že hadi,“ odpověděl muž. „Co tam nahoře vlastně děláš?“
„Utíkal jsem,“ přiznal Varner.
„Před kým?“
„Myslím, že před Misionáři. Přišli a…“ Ale než to dokázal říct, v hrdle se mu vzedmula vlna žalu a slova udusila.
„Tak jo, chlapče. Tak jo,“ pokýval muž ze člunu. „Misionáře moc dobře znám. Pojď se mnou. Slez odtamtud, než si pro tebe vylezou hadi.“
* * *
Zastavil se u starého vraku na okraji města, které bylo kdysi známé jako Herculaneum. Carl Schuler byl mrtvý, ale ve stejné části lodě žil jeho syn John. Varner ho míval z bratrů nejradši a po čtyřiceti letech snadno znovu zapředli rozhovor, i když se vídali jen jednou za dva nebo tři roky. Další dva Schulerovi chlapci byli mrtví a jedna ze sester také. Druhá sestra Piper byla v jiné části lodě se svými dětmi a vnuky. „Asi tak před rokem jsem o Sue slyšel,“ hlásil John dřív, než se Varner zeptal. „Prý ji někde na severu zabili říční banditi, a děti taky.“
„Děti?“ zajímal se Varner. Víc ze sebe nedostal. Bylo toho příliš mnoho, všeho najednou, než aby to dokázal převést na slova.
„Dcera a jejího manžela,“ odpověděl John. „Jejich syn přežil.
Někdo odtamtud zjistil, odkud přišla, a přivezl ho sem na jih. Teď bydlí už několik týdnů u Suiných příbuzných ve městě.“
Varner tam nechal vůz a hnal Prubíka do města. Herculaneum nevypadalo na to, že by někdy bylo pořádné město, a sto let po Dopadu to byla sotva ruina. Suini příbuzní žili odjakživa v budově soudu a byli tam pořád. Varner zaklepal na dveře a vzápětí zjistil, že se dívá do očí Suiny sestry Winony. „Jsem Varner,“ řekl. „Nějakou dobu jsme se Sue byli spolu.“
„Vím,“ kývla. „Byli. Přišel jste kvůli tomu klukovi?“
„Ano,“ odpověděl Varner.
„Ve svém domě vás nechci,“ prohlásila Winona. „Ale přivedu ho, aby si s vámi promluvil.“
Chlapci bylo devět. Když bylo devět mně, hrál jsem Rosalindu, Héro a Hermionu, pomyslel si Varner. „Tvoje babička se jmenovala Sue?“ zeptal se. Seděli na kamenných schodech soudu, rozpraskaných a nadzvednutých zemětřeseními.
„Ano, pane,“ odpověděl tiše chlapec.
„A byla odsud?“
„Vždycky říkala, že její rodina je odsud z jihu. My jsme byli celou dobu v Moline.“
Celou dobu v Moline. Kolikrát jsem byl blízko? pomyslel si Varner. Než jsem se vydal na stotisícimílovou štvanici po Severní Americe za knihou, která už ani nemusela existovat. „Myslím, že jsem ji znal,“ řekl chlapci. „Před mnoha lety.“
„Ano, pane,“ odvětil chlapec.
Nebylo moc co říct. „Před mnoha lety, když jsme nebyli o mnoho starší než ty. Bydlela tady.“ Varner se nedokázal dostat k tomu, co chtěl. „Já jsem sem přišel, když mi bylo jedenáct. Protože mi někdo zabil otce.“
Chlapec se na něho poprvé podíval. „V St. Louis,“ dodal Varner.
„Proplouvali jsme kolem Hannibalu,“ řekl chlapec. „Oni měli kánoe. Odplaval jsem.“
Varner pokýval hlavou. „Musíš být zatraceně dobrý plavec. Jak se jmenuješ?“
„Will,“ odvětil chlapec. „Jsem dobrý plavec. Plaval jsem až na ostrov. Byla mlha.“
Rozdíl padesáti let, pomyslel si Varner. Mezi mým příběhem a jeho. „Zachránil ses, jako já,“ řekl.
„Jak jste se zachránil vy?“
„Přelezl jsem plot a utekl. To je jednodušší než plavat v noci v řece. Ale byla to noc Sedmého dopadu.“ Tenkrát se pro něho všechno změnilo.
„To je už dávno,“ podotkl chlapec.
Varner se zadíval na řeku. „To jo. Máš nějakou další rodinu?“
„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou chlapec.
Celou dobu byla v Moline, pomyslel si Varner. Nechtělo se tomu věřit. „Jmenuju se Varner, Wille,“ řekl. „Kdysi jsem měl dítě, ale v té době jsem se o tom nedozvěděl, protože matku odsud odvezli do Čtyřměstí. To bylo před čtyřiceti lety, nebo o maličko víc. Myslím, že to moje dítě, které jsem hledal, mohla být tvoje máma.“
„Takže jste můj dědeček?“ zeptal se bez zaváhání chlapec. Varnera to slovo rozcupovalo. Z očí mu vyhrkly slzy.
„Vypadá to tak, malý Wille.“ Načechral chlapci vlasy. „Vypadá to tak.“
* * *
Muž z pramice se jmenoval Carl Schuler. Přibral Varnera do své rodiny a Varner tak měl poprvé v životě matku. Byla hubená a zrzavá a měla ostrý jazyk, který pětici dětí – pátým byl Varner – často vyháněl do bažin. Žili v trupu kontejnerově lodi, která najela na břeh, spolu s několika dalšími rodinami – Varner si nikdy nebyl jistý, kolik jich je a jaké jsou mezi nimi vztahy. Po Sedmém dopadu bylo třeba některé části obytného prostoru Schulerových znovu přepažit a opravit. Varner rád přiložil ruku k dílu. Nebyl si jistý, jaké to bude, žít pořád na jednom místě, ale otec mu vštípil tezi, že nesnáze existují proto, aby se člověk naučil, jak udělat limonádu. Teď, když byli otec a zbytek herecké společnosti mrtví, se Varner snažil zapadnout tam, kde byl. Vyprávěl Schulerovým příběhy, které se naučil, a nedlouho nato už je vyprávěl obecenstvu tvořenému všemi, co žili v lodi, nebo se cestou proti proudu či po řece zastavili na noc. Na stovkách mil břehů Mississippi od St. Louis až po zaplavené trosky New Orleans obchodovala a snažila se udržet mír volná konfederace obyvatel řeky. Živili se rybami, vysokou zvěří a úrodnou nivní půdou, v níž rostla všechna zelenina, o které kdy Varner slyšel, a mnoho dalších věcí. Naučil se zacházet se člunem, rybářským prutem a puškou. Lásky s dívkami od řeky přicházely a odcházely a jednou ho Carl seřezal jak koně, když jedno z děvčat otěhotnělo a bylo posláno k příbuzným proti proudu řeky. Varner se vyptával, ale nedozvěděl se, jestli se dítě narodilo nebo ne. Situace mu připomínala Zimní pohádku. Narodila se jeho Perdita a vyrůstala někde u řeky? Věděla, kdo je její otec? Tu dívku už nikdy neviděl, ale myšlenka, že má možná někde dítě, ho trápila, až konečně v devatenácti letech řekl Carlu Schulerovi, že je na čase, aby šel.
„Šel? Kam?“ zeptal se Carl.
„Odpověz mi na otázku,“ zajímal se Varner. „Narodilo se Sue to dítě?“
„Nevím,“ odpověděl Carl. „To je čistá pravda. Její příbuzní žijí na severu nedaleko Čtyřměstí. Jestli tě to trápí, tak běž. Vždycky jsem věděl, že nezůstaneš. Kluk, který stráví prvních jedenáct let života na cestách, se určitě neusadí, když se teprve učí být mužem.“
A tak Varner šel. Když o měsíc později dorazil do Čtyřměstí, nikdo mu nedokázal říct, co potřeboval vědět. Nějakou dobu tam zůstal, dokud nepřišla zima, a doufal, že ji třeba zahlédne, jak jde kolem. Každou noc vyprávěl a příběhy pokaždé trochu měnil, aby to posluchačům vyhovovalo. Ve dne vykládal lodě, nebo pomáhal stloukat domy s využitím kusů starých budov. Občas nacházel ve starých domech knihy. Po šedesáti letech drancování a nevšímavosti byly skoro všechny zničené. Začal obcházet knihovny a zjistil, že většinu z nich vypálili náboženští potřeštěnci. Lidé mu říkali, že existuje skupina nazývaná Misionáři knihy, která objíždí zemi a vypaluje všechny knihovny a obchody s knihami, které najde. Říkalo se, že klidně přijdou i k člověku do domu. A když má knihy, udělá dobře, když je vydá, pokud chce žít. Je to tak už po celá léta. V okolí už není skoro ani kniha.
Ne, řekl si Varner. Dítě jsem možná ztratil, ale příběhy neztratím. Začal se snažit sepisovat, co si pamatoval z her, ve kterých v otcově společnosti hrál. Spoustu toho zapomněl. Vybavovaly se mu útržky, dvojverší a slovní spojení, někdy i oblíbené pasáže, které měly deset nebo tucet řádek. Není možné, aby to všechno bylo pryč. Někde se mi to podaří najít.
Jeho otec řekl, že každý herec sní o roli Hamleta. Proto Varner toužil najít Hamleta, dát dohromady hereckou společnost a na otcovu počest hrát Dána bez ohledu na to, jestli se na to někdo přijde podívat nebo ne. Za měsíční výdělek si koupil koně, vůz a věci, které bude na cestách potřebovat. Pak vyrazil, a než se nadál, uběhlo čtyřicet let.
* * *
Letos mi bude šedesát, pomyslel si Varner. A teď jsem si k sobě vzal chlapce, protože by mohl být můj vnuk. Musel za Willa vyměnit Prubíka. Suini příbuzní nebyli sentimentální a nechtěli další krk, který by museli krmit, ale byli dost chytří, aby poznali, jak moc Varner chlapce chce, a tak vyjednávali tvrdě. To bylo v pořádku. Na světě byli jiní koně. Prubík byl dobrý, ale nikdy neměl být poslední. Varner a Will se vraceli k nástavbě lodního vraku pěšky. „Vydělávám si na živobytí vyprávěním příběhů, Wille,“ řekl. „Naučil mě je otec, když jsem byl kluk, starý asi jako ty. Chceš, abych je já naučil tebe?“
„Jasně,“ odpověděl Will. „Jaké příběhy?“
„Různé. Však se je naučíš. Ale můj nejoblíbenější je Hamlet. To je divadelní hra. Otec si vždycky chtěl Hamleta zahrát, a když zemřel, rozhodl jsem se, že si Hamleta zahraju já, protože jemu se to nikdy nepodařilo. Ale je tu problém. Slyšel jsi někdy o Misionářích knihy?“ zeptal se Varner.
„Cože?“
„Chceš do toho jít?“
„Jo.“
„Hamlet je to nejhorší, co bychom jim mohli provést, Wille,“ řekl Varner. „Zatím se jim ho nepodařilo zničit.“
Když se pak vraceli pěšinou k bažině, Varner uvažoval o cestě, která ho sem přivedla. A přiměla ho trochu bláznit? Možná, řekl si. No ovšem. Ale když fouká vítr od západu, pomyslel si starý Varner, pořád rozeznám vola od kola.
Poprvé vydáno v Online magazínů Subterranean editora Williama Schafera v létě roku 2009
Přeložil Petr Kotrle
