Prohlášení o záměru
Máte před sebou příběh o matce, o dceři a o právu na život a o důstojnosti všech živých bytostí, o vybraných duších, jimž je zaručen velkolepý osud v okamžiku početí, a o jiných, jež jsou odsouzeny k tomu, aby se staly společensky užitečnými idioty.
Obsah
Připravte se na roztomilá plyšová zvířátka, na plodovou vodu a více či méně šťastné zakončení pro všechny zúčastněné, třebaže to, co rozumíme pod pojmem štěstí, se někdy bude měnit v závislosti na faktu, že jedinci s okleštěnou emoční kapacitou nejsou schopni pociťovat nic jiného. Mezi postavami v příběhu jsou některé bohaté a slavné, jiné nezletilé a jedna je z právního hlediska mrtvá, i když dost možná, že právě ji si oblíbíte ze všech nejvíce.
Uvedení na scénu
Nejprve se setkáme s Molly June, a to v den patnáctého výročí jejího úmrtí, kdy ji přístroje, jež mají příslušná rozhodnutí na starosti, prohlásí za způsobilou pro pasažéra. Dostane se jí blahopřání k završení jediné podstatné fáze jejího vývoje a pak ji v polstrovaném obalu přepraví do předváděcí místnosti pro embéčka, kde si ji okamžitě vyžádá jeden z Živoucích.
Rychlý prodej nikoho nepřekvapí, rozhodně ne servomechanismy, které Molly cepovaly, dokud se nevypracovala k současné tělesné kondici a atraktivnímu vzezření, ani obslužné UI automaty v předváděcí místnosti, a už vůbec ne Molly June, neboť té v průběhu celého kojeneckého věku a raného dětství gumovali z emoční palety schopnost pociťovat jak překvapení, tak i cokoli dalšího za hranicí tupé spokojenosti. Dokud si ještě podržela schopnost plakat, naučila se, že za pláč ji stihne trest, zatímco když se bezvýhradně podrobí všemu, čím se ji inženýři rozhodnou oblažit, obklopí ji světlo, teplo a vůně květin. V nynějším stádiu své existence už by snad na nic kromě výbuchu bomby nereagovala výrazněji než projevem mírného znepokojení. V porovnání s tím, čím procházela doposud, je pro ni prodej nepatrným posunem k lepšímu: příjemným obratem, jenž v ní posílí pocit tupého uspokojení. Není třeba ji litovat. Její celičký život, nebo mnohem přesněji smrt, má šťastné vyústění. Teď už nemusí dělat nic jiného, než že v sobě bude po zbytek času nosit pasažéra.
Specifikace mobilní buňky
Máte dojem, že byste měli vědět, jak Molly June vypadá. Ve skutečnosti na tom nesejde, protože to v jejím životě nehraje žádnou roli, ale pokud vám to pomůže, abyste si k ní vybudovali citový vztah, beze všeho vám vyhovíme.
Molly June je mladá dáma s kulatým obličejem, nosíkem jako knoflík, růžovými rty a tvářičkami věčně zbarvenými červení. Blonďaté kadeře rámují její dokonalou tvář v přepychové záplavě bujných kudrlin. Má modré oči, které se jí během let genetických manipulací a korektivních chirurgických zákroků rozšířily na trojnásobnou velikost oproti těm, jež jí nadělila chybující příroda, takže Molly teď trochu připomíná lemura – vlahá, smutná a rozkošná kukadla vévodí rysům jejího obličeje jako dva tichomořské klenoty. Nedá se říci, že by to zároveň byla okna do její duše, ale to zase není žádná velká ztráta, ježto Molly nikdy nebylo umožněno, aby se mohla duševně rozvinout.
Po tělesné stránce naopak rozvinutá je. Tu jí den co den formovali do ideální podoby tyranským cvičebním režimem, který se dal vydržet pouze za podmínky, že si její mozek neuvědomoval vyčerpání ani bolest. Trénovala s přetrhanými šlachami, s rozdrcenými klouby, zmrzačená ošklivými úrazy. Přerazila si páteř a rozbila si lebku, takže inženýři museli oboje nahradit. Učinili tak se stejnou snadností, s jakou jí čtrnáctkrát vyměnili pokožku za čerstvější verzi, nepoznamenanou kazy a jizvami. Nakonec z ní zbyla vyčerpaná směsice jednotlivých tělesných partií, jež se jí podařilo nejlépe zformovat. Povětšinou zůstaly naprosto organického původu – až na dělohu, kterou samozřejmě nahradil plyšový, kabely propojený palác, jenž pro svého budoucího obyvatele představuje nesrovnatelně bezpečnější útočiště než obyčejná schránka ze svaloviny. Vydrží i takové úrazy, při kterých by z Molly June nezbylo víc než mastný flek.
Krátce řečeno je nyní Molly přesně tím, čím se měla za patnáct let od narození stát, a podle všech měřítek moderní civilizované společnosti je tedy Mrtvá.
Hlavní hrdinka
Jennifer Axioma-Singh se nikdy nenarodila, takže k tomu, aby byla Mrtvá, má pořádně daleko.
Je v každém ohledu naprosto tuctová. Skládala opery, šplhala po horách, podnikala troufalé seskoky ze svrchní atmosféry do nádrží o velikosti čajového šálku, našvindlovala si většinový podíl v sedmnácti majoritních nadnárodních společnostech, získala si bezpočet beznadějně oddaných milenců, vepsala své jméno do tekutých písků času, vybojovala tažení ve stovce konceptuálních válek, dvacetkrát přežila změnu politického režimu a třikrát se odpojila, aby mohla strávit rok nebo dva rozjímáním o smyslu existence, zatímco její krevní řečiště dodávalo jejím vhledům pikantní říz pomocí všech nejžádanějších halucinogenů na trhu.
Toho všeho Jennifer dosáhla, zatímco se nechala omývat různými plodovými vodami.
Prozatím ještě ani neotevřela oči, jež se během prvního trimestru nestačily úplně vyvinout a které popravdě řečeno za víčky, jejichž kůže je průsvitná jako slupky cibule, připomínají černé skleněnky. Tahle okolnost však není ani v nejmenším na újmu jejím zrakovým schopnostem. Tou dobou, kdy si Jennifer vyžádá Molly June jakožto své příští embéčko, už si umění svého mozkového zrakového laloku užívá dlouhých sedmdesát let. Během nich křižovala sluneční soustavou a sbírala vstupenky od všech turistických atrakcí, které se člověku začnou hromadit, jakmile se jednou rozhodne spatřit všechny zázraky moderní doby: počínaje vyřezávanou plastikou, v niž její přímí předkové proměnili Mars, a konče oslnivou tváří Nenarozeného Ježíše, která svítí z uměle přebudované architektury pestrobarevné atmosféry Saturnu. Jennifer si labužnicky vychutnávala každou jednotlivou položku ze soupisu oněch pozoruhodných krás stvořených Bohem a všemi těmi přičinlivými živými lidičkami, jejichž životy předcházely jejímu.
Po celý ten čas byla zahrnovaná mnohem úžasnějšími vizemi, než jaké kdy budou našemu zraku dopřány, jelikož rozhraní v její pupeční šňůře jí dovoluje pozorovat jevy, při nichž by se obyčejné organické oči usmažily na škvarek, a krom toho je Jennifer až příliš sofistikovaná, než aby se spokojila se spektrem banálně omezeným toliko na viditelné objekty. Za uplynulá desetiletí svého života pronikla Jennifer Axioma-Singh do podstatně větších hloubek. A s tím přišlo i něco víc: zvrácená potřeba, podivnější než všechno, co doposud zažila, a kterou nebude moci ukojit, dokud se neuhnízdí v těle mladého, zdravého embéčka.
Předchůdci
Jennifer Axioma-Singh už měla před Molly jiná embéčka, všechna hned od okamžiku úmrtí modifikovaná dle specifických požadavků. Vystřídala muže, ženy, neutra i těch několik dalších pohlaví, jež byla vyvinuta teprve v průběhu poslední dekády. Měla embéčka přizpůsobená zvláštním nárokům na atletickou zdatnost, na erotické vzrušení či pro přežití v drsných podmínkách. V době, kdy procházela odtažitým a zmateným obdobím masochismu, si dokonce pořídila jedno vybavené receptory se zvýšenou citlivostí vůči bolesti.
Poslední embéčko, které měla před Molly June, dodnes postrádá a čas od času ji kvůli němu přepadnou nepatrné výčitky. Byla to půvabná dívenka jménem Peggy Sue: její metabolismus byl šestkrát rychlejší, než je obvyklé, a její zažívací trakt dokázal ustát na sto promyšlených způsobů nepřetržitého zneužívání. Peggy Sue mohla spořádat hory exotických lahůdek, aniž by se cítila byť jen částečně zasycená, a to se ani nemusela uchylovat k dávícímu reflexu, a dopřávala si zvláštního potěšení, jež jí poskytovalo napojení chuťových receptorů přímo na centra slasti. Nepatrný doušek kokosové šťávy stačil, aby jí nervovou soustavu zaplavily přílivové vlny bláznivé endorfinové extáze. Co s ní dokázala udělat čokoláda, bylo vyloženě obscénní.
Bohužel však Peggy Sue ještě nebyla odolná vůči škodlivým účinkům nezdravé výživy, takže během prvních deseti let v péči Jennifer musela podstoupit čtyři transplantace jater a šest akutních krevních transfúzí.
Zdravotní následky mnohaletého systematického přejídání u Peggy Sue kumulativně narůstaly, ale Jennifer Axioma-Singh na to dbala pramálo – její vlastní příjem kalorií byl regulován prostředky, jež zajišťovaly, že na její straně děložní stěny nezpůsobí Peggyina nepřiměřená spotřeba žádné škody. Pupeční šňůra propouštěla k Jennifer pouze vybrané složky potravy, nezbytné k tomu, aby ji udržovaly naživu a při zdraví. To jediné, co Jennifer napojená na Peggyiny smyslové počitky cítila, byl požitek z jedení. To jediné, co zakoušela, byla nepřeberná, ochromující paleta chutí.
Co na tom, jestli se mezitím z Peggy Sue stávala obézní, nenávistně naladěná, cukrovkou sužovaná troska. – A také že ano, posledních pár let s Jennifer trávila Peggy Sue jako nepohyblivá hora čpícího sádla a měla sotva dost sil na to, aby otevřela ústa k dalšímu soustu. – Na tom ani v nejmenším nezáleželo. Vždyť jakmile Peggy Sue jednou překročila prenatální fázi svého vývoje, ukončila tak zároveň jediné stádium lidského života, o němž lze se vší vážností tvrdit, že je v něm člověk obdařen duší.
Filosofie
Život, totiž opravdový život, trvá pouze od okamžiku početí do okamžiku narození. Jennifer Axioma-Singh tuhle představu schvaluje a přidržuje se jí stejně jako všichni ostatní spořádaní občané, kteří si uvědomují, že základní principy, na nichž spočívá jejich společnost, jsou závislé na tom, aby v ně všichni bez výjimky a bezpodmínečně věřili. Na druhou stranu je však Jennifer schopná vytvářet si citové vazby, bez ohledu na to, jak nepochopitelné se mohou zdát, takže jakmile se rozhodla, že už se nabažila chuťových orgií a přístroje ji císařským řezem vysvobodily z hebké dělohy Peggy Sue, zahlodalo v ní pocitem viny. Konec konců, jediná odměna, které se Peggy Sue za všechny ty roky služby dostalo, byla eutanázie, a vzhledem k tomu, co všechno pro Jennifer udělala, se to opravdu nezdálo přiměřené.
Jenže jakou jinou, a snad spravedlivější kompenzaci bylo možné Peggy Sue dopřát, když se uváží, v jakém zdravotním stavu se tou dobou nacházela? Poslední krmi očividně ne. Jennifer Axioma-Singh nebyla s to vymyslet žádné alternativní řešení a dumala nad tím hlavolamem tak dlouho, dokud neskončila u stejného výsledku, k němuž nakonec neomylně dospějí všichni ti šťastlivci žijící životem privilegovaných – rozhodla se, že i přes zjevnou nespravedlnost je to tak nakonec pro všechny nejlepší a ona sama proti tomu stejně nemůže nic moc udělat. Vlnu soucitu, jež se v ní tehdy tak velkoryse vzedmula, ukonejšila upřímně míněným slibem, že pokud si ještě někdy koupí další embéčko, bude o ně pečovat zodpovědněji.
A právě o tomtéž teď Jennifer uvažuje, zatímco ji v provizorní nádrži přesunují do bíle zářícího prostoru té samé předváděcí místnosti, v níž patnáctiletá Molly čeká na pasažéra.
Instalace
Spokojenost, již pociťuje Molly June, se podobá hladině rozlehlého, klidného oceánu, nečeřené větrem a nerušené přílivem ani odlivem. Události jejího života se pod onu zrcadlivou hladinu hrouží beze stopy, nezanechávají po sobě víry ani brázdy vln. Hladina zůstává nepoznamenaná dokonce i nyní, kdy se z výklenků vynoří automatizovaný anesteziolog a porodník, aby Mollyino ke všemu svolné tělo doprovodili na cestě z pohovky v čekárně, kam ji časněji toho dopoledne odložili, na operační sál, kde se započne užitečná fáze její existence. Reproduktory ve stěnách ji cestou dál uklidňují líbeznými smyčcovými skladbami, jež byly záměrně navrženy tak, aby dokázaly potlačit případné nežádoucí výboje emocí.
Celé se to odbude poměrně humánně: jakmile si Molly June lehne, položí si hlavu a dostane svolení, aby zavřela oči, rozhostí se v ní naprostý mír. Když jí servomechanismy začnou oddělovat kůži na břiše, srdce jí poskočí jen tolik, že to zaznamenají přístroje, ale i tenhle instinktivní nával paniky pomine, jakmile se nedostaví žádná rozpoznatelná známka bolesti. Molly June na drastický zákrok nadále reaguje sotva mechanickým zájmem, stejným, jaký projevuje Jennifer, když poslouchá historky o lidech, které nezná a kteří žijí na místech, kde nikdy nebyla.
Molly June odplouvá, myslí na modré vody a jasný slunečný svit, a proceduru, během níž je do jejího těla instalována Jennifer, vůbec nezaznamená. Na zásadní proměnu svého stavu začne reagovat teprve ve chvíli, kdy už jsou operační rány uzavřeny a Jennifer se zotaví natolik, aby začala kopat. Tehdy se rty Molly June roztáhnou v hřejivém, ale prázdném úsměvu. Je šťastná. Třebaže jsou embéčka z právního hlediska mrtvá, svoje pasažéry stejně milují.
Ambiciózní plán
Jennifer oznámí, co má v plánu, teprve o dva dny později, když už je pohodlně zabydlená ve svém novém živném prostředí. Molly June je právě natažená na balkónové lenošce a z výšky přehlíží město, jež bylo kdysi známé jako Paříž, avšak od té doby vystřídalo možná tucet dalších proměnlivě populárních jmen. Momentálně nese název, který by se dal přeložit jako Věčná Noc – jeho projektanti totiž zohlednili okolnost, že nejlepší výhled na město se naskýtá, když se jeho věže odrážejí na pozadí nočního nebe, pročež je cílenou přestavbou zbavili slunečního světla, jež mu předtím ubíralo na kráse dobrou polovinu z každého dne.
Balkon, mezi návštěvníky široce oblíbený, není součástí žádné konkrétní budovy. Spočívá prostě ve velké výšce jako neukotvená polička, a jeho poloha je přesně vypočítaná, aby se světla velkoměsta předvedla ve své nejskvostnější dekadentní nádheře. Ve městě se už samozřejmě dávno nebydlí, trvale v něm zůstávají pouze mechanismy nutné pro udržování počasí podle lokálních modelů – jinak existuje jen proto, aby konfrontovalo noční oblohu se souhvězdími světel, která ji zrcadlí. Jennifer zakouší krásu vyhlídky prostřednictvím očí Molly June a svěžest větru, vanoucího v těch výšinách, pociťuje skrz její pokožku a začíná si uvědomovat, že ji s tímhle místem spojuje víc než pouhý estetický prožitek. Připadá jí osudové, romantické a souznivě naladěné a ona má za to, že se dokonale hodí k tomu, aby se právě v něm započalo největší dobrodružství jejího života, který jich pro ni už tak přichystal víc než dost.
Jeniffer natáhne krk Molly June a zkoumavě si prohlíží stovky dalších embéček, která jsou na balkoně spolu s ní: všechna jsou mladá a krásná a všechna předstírají, že jsou šťastná, zatímco jejich přetažení pasažéři namáhavě plánují, jak si obstarat nové zážitky, stále ještě neomrzelí jejich přemírou. Jennifer pozoruje embéčka, jak popíjejí, jak se snaží přemýšlet, jak deklamují nezáživnou poezii, jak se druží do skupinek po třech, po čtyřech. Prohlíží si embéčka zbarvená do rozmanitých odstínů, zformovaná do všelijakých velikostí a tvarů. Vidí samodruhé ženy a oplodněné muže a všichni jsou pro cvičené oko Jennifer dostatečně průhlední, aby jimi prozařovaly osobnosti jejich pasažérů. Všichni přízračné září ve svitu měsíce, nikoli však původního měsíce, ježto originál byl už před časem odstraněn, ale toho úchvatného scénografického počinu, jenž byl navržen, aby město pod sebou vykresloval s co možná nejdramatičtějším účinkem.
Kdoví, jestli někdo z přítomných někdy uvažoval o tak veskrze výstředním a nápaditém kousku, jaký se vylíhl v hlavě Jennifer? Ona sama si myslí, že ne. Vlastně to považuje zajisté. Je na sebe pyšná a její embéčko Molly June se zalyká radostným smíchem, který hrozí, že na město umělých světel znovu vrhne nežádoucí sluneční svit. A tehdy se Jennifer poprvé nahlas vysloví o svých záměrech, a ani přitom nezvedne hlas, protože dobře ví, že všechna slova, jež splynou z úst Molly June, jsou přebytečná – jediný skutečně důležitý signál proudí jinou komunikační sítí, jíž budou potřeby Jennifer věrně přetlumočeny příslušným zprostředkujícím agentům. Žádné z embéček na balkoně ani neslyší Molly June promluvit. Avšak pasažéři skrytí v jejich útrobách vnímají, jak Jennifer formuluje osudná slova, po nichž se strhne hotový uragán názorových polemik:
Přeju si porodit.
Objasnění
Její požadavek nelze chápat jinak než jako skrznaskrz zvrácený.
Nikdo nerodí.
Porod je špinavá, nepříjemná a odporná procedura, při níž jsou živé bytosti vyrvány ze svého útulného, chráněného prostředí a vrženy do nevlídného, tvrdého světa, v němž nikdo nechce přebývat jinak než v bezpečí dělohy, ať už přirozené či umělé.
Porod je cesta, jež vede od života a jeho nekonečných zázraků na místo obydlené jen těmi, kdož byli zanecháni napospas. Porod představuje hrozivý konec, ale moderní civilizace jej dokáže odsouvat naneurčito tím, že umožňuje lidským bytostem žít uvnitř dělohy, aniž by se kdy musely vzdát nepřeberných příležitostí k novým prožitkům a osobnímu rozvoji. Je samozřejmě politováníhodné, že pokud má být Život vůbec možný, širokému procentu potenciálních Občanů musí být dovoleno pokračovat za tuto děsivou oponu do takového stavu existence, v němž už se nehodí k ničemu lepšímu, než aby posloužili jako náhradní díly, dělníci nebo embéčka. Jenže nakonec každá, i ta nejosvícenější civilizace má své otroky, kteří odvádějí špinavou práci, aby se k ní nemuseli ponižovat lidé, na kterých záleží. Za dané situace není v silách nikoho z nás udělat něco víc, než že si budeme vážit toho, co pro nás dělají, a na oplátku se postaráme, aby si připadali co nejspokojenější.
To nejhorší, co se kdy dalo říct o existenci Molly June, bylo vysloveno v Jeslích – když změřili její genetický potenciál, prohlásili ho za nedostatečný a rozhodli, že by měla bez prodlevy pokračovat do fáze Porodu. Zároveň jí byla z humánních důvodů odepřena neurologická vylepšení, jež plodům v prvním trimestru umožňují získat všechna práva a povinnosti Občanů. Molly June se nikdy nestačila vyvinout natolik, aby ji děsila představa průchodu tunelem, který ji čekal, a nikdy se nedozvěděla, jak tragicky okleštěnou existenci má před sebou. Celý svůj příliš krátký Život v děloze strávila v nevědomosti o všech požehnaných darech, jež jí byly navždy odepřeny, a od Porodu v ní už napořád pěstovali pocit bezpečí, štěstí a spokojenosti a drželi ji pod prášky a v otupění. Ostatně, jak jednou řekl kdosi moudrý: k vytvoření dokonalé vázy je zapotřebí dokonalého vazala. A nikdo nemůže říct, že by to nebyla svatá pravda. Nicméně fakt, že lidé jako Molly June jsou obětováni, aby lidé jako Jennifer Axioma-Singh mohli žít, dál zůstává nepříjemnou záležitostí, o níž se nehodí mluvit ve slušné společnosti.
Dychtivá touha Jennifer zažít porod z pozice matky, která se potí a skřípe zuby, jen aby z jediného světa, na němž skutečně záleží, vypudila dalšího nešťastníka, jako je Molly June, do světa mrazivého otroctví, proto na drtivou většinu Občanů udeří jakožto zcela nepřístojný, skandální, bezcitný, krutý a sobecký požadavek. Protože však nikoho v životě nenapadlo, že by se mezi Občany vyskytl šílenec s tak absurdním přáním, neexistují zároveň žádné zákony, které by to zakazovaly. A tak zatímco úřady vycházejí Jennifer v její zvrácené touze blahosklonně vstříc, hbitě už formulují právní normy, které zajistí, že podobné povolení už do budoucna nikdo neobdrží. A celá mašinérie moderního lékařství se mezitím věnuje rozřešení problému, jak zařídit, oč Jennifer požádala. A nakonec, dřív než se naděje, ocitne se Jennifer prostřednictvím Molly June v jiném stavu.
Implantace
Není žádný důvod podstupovat nechutné páření. Sex v podobě, jak jej provozují embéčka, vládne světu i nadále, zapříčiňuje obvyklý počet sladkobolných románků, vášnivých rozchodů a bouřlivých milostných trojúhelníků a dává vzniknout hloupým zamilovaným písničkám.
V dobách svého mládí Jennifer šoustala jako králík, a než pro ni sex následkem nesčetného opakování ztratil kouzlo, opotřebovala hezkou řádku embéček. Nikdy ovšem nehrozilo, že by nechtěně otěhotněla. Jediným zdrojem živých spermií jsou už dnes Jesle, a tam je vyrábějí podle potřeby, aniž by se museli spoléhat na nevkusná a staromódní varlata. V dnešní době už zygoty a embrya spadají pod pásovou výrobu. Aby vůbec bylo možné nechat jedno vyrůstat uvnitř embéčka, nadto takového, které už v sobě jednoho lidského pasažéra má, je nejprve třeba překonat všechny myslitelné byrokratické překážky. Mezi ně spadá i nutnost zavést zbrusu nové oficiální postupy a přeuspořádat všeobecně přijatá paradigmata, zatímco u toho nekonečný zástup úředníků obrací oči v sloup. Ale jakmile je to všechno řečeno a uděláno, ukáže se, že samotný zákrok je poměrně jednoduchý – chirurgové vybaví Molly June bez větších potíží druhou dělohou, v níž bude moci vyrůstat dcera Jennifer, zatímco samotná Jennifer Axioma-Singh se bude vznášet jen o několik plodových membrán dál, aniž by se pro ni něco výrazně změnilo.
Na rozdíl od dělohy, ve které přebývá Jennifer, nebude tahle druhá disponovat žádným rozhraním. Její obyvatelka nebude mít možnost ovlivňovat Mollyino chování a nebude si moci užívat napojení na Mollyiny smyslové orgány. Nikdy v plné v míře nepochopí, leda snad na té nejprimitivnější, nerozvinuté úrovni, co je zač, kde se to ocitla, ani jak dobře se o ni pečuje. V porovnání s Jennifer Axioma-Singh bude její dcera podle všech představitelných měřítek doslova bezduchý idiot. Ale bude žít a vyrůstat tak dlouho, dokud se Jennifer nerozhodne, že už se jí její zvrácený rozmar vrchovatě omrzel.
Těhotenství (I)
V měsících, které následují, se Jennifer Axioma-Singh rozplývá blahem v postavení novopečené celebrity. Ne že by to pro ni snad bylo něco tak nového, celebritou už se předtím stala mnohokrát, a pokud prožije celou předpokládanou délku svého života, ještě se jí to mnohokrát přihodí. Ale v tomhle jinak naprosto neotřesitelném světě doposud nikdy nepotkala ten speciální, málem už vyhynulý druh celebrity, který se zrodí, když se někomu podaří šokovat společnost, a jenž kdysi býval známý pod staromódním výrazem nechvalně proslulá osobnost. A Jennifer teď dokonce na vlastní kůži zakouší, jaké to je takovou osobností být.
Libuje si v té situaci, vychutnává si ji do poslední kapičky, rejduje v ní jako zkušený korzár. Absolvuje bezpočet interview, pronese bezpočet bonmotů, nevynechá jedinou příležitost vyvolat u veřejnosti další vlnu nevole.
„Nevidím jediný důvod k takovému povyku,“ prohlašuje.
„Lidé se dřív o dělohy odjakživa dělili,“ tvrdí.
„Stávalo se to úplně běžně, při vícečetných porodech: dva, tři, čtyři nebo dokonce sedm nás bylo uvnitř namačkaných jako kuličky hroznů, a občas jsme si navzájem pohlcovali části těl jako roztomilí malí kanibalové,“ vykládá.
„Nejsem si jistá, jestli bych tomu, co dělám, měla říkat těhotenství, nebo spíš akt performativního umění,“ rozumuje.
„Nepřipadá vám Molly June výjimečná? Nezdá se vám, že přímo září?“ doráží.
„Až se holčička narodí, mohla bych jí říkat Gloriola,“ fantazíruje.
„Ne, nevidím problém v tom, že ji odsoudím k Porodu. Jestliže je to dost dobré pro Molly June, tak to bude dost dobré i pro moje dítě,“ filozofuje.
A ještě dodává: „Je mi úplně jedno, co si kdo myslí. Konec konců je to přece moje embéčko.“
A rozdmýchává plameny hněvu výš a výš, až se sympatie veřejnosti obrátí k tomu nebohému tvorečku, který dřímá v zárodečném vaku s plodovou vodou a o jehož životě a budoucnosti bylo tak nemilosrdně rozhodnuto dopředu. Cožpak je ta malá doopravdy natolik omezená, aby musela být odsouzena k Porodu? Neměli by ji stabilizovat a poskytnout jí šanci na život, dřív než bude celá lepkavá a zkrabacená vyhoštěna do studeného, pochmurného světa osídleného jen stroji a embéčky? Anebo je snad Jennifer v právu, když tvrdí, že tohle rozhodnutí je třeba kompletně přenechat vrtošivým mateřským instinktům?
„Já vím jen tolik, že tohle je ten nejsilnější a nejvíc duchovně povznášející zážitek celého mého života,“ ujišťuje veřejnost Jennifer, a s tím čelí davům, virtuálním i reálným, zaštítěná úsměvem a nevinností Molly June, a vyzývá komentátory společenského dění, aby se pokusili dopočítat všech rovin ironie.
Téhotenství (II)
Molly June prožívá těch několik měsíců jako v mlze, v oparu šťastného omámení. Uvědomuje si, že se ocitla v centru pozornosti, ale není s to pochopit, z jakého důvodu. Všímá si, že ji pobolívá v kříži, že jí natekla prsa a že její břicho, dříve měkké a ploché, se několikanásobně nafouklo; občas ucítí, že se v ní něco pohnulo, tu a tam jí bývá špatně od žaludku a oči se jí zalévají slzami mnohem snadněji než kdy dřív. Molly June to všechno zaznamenává, ale nic z toho nedokáže narušit rozlehlou, klidnou hladinu jejího bytí. Všechno je to dobré, všechno to přispívá k jejímu pokojnému, nevzrušenému rozpoložení.
Skutečně zlé chvíle na ni přicházejí, jenom když spí. Ve snech se někdy ocitá uprostřed šedivého, bezbarvého pole, kde stojí naproti jiné, o polovinu zmenšené verzi sebe samotné. Miniaturní Molly June na ni zírá strnulým pohledem ze vzdálenosti, kterou Molly June nedokáže překročit, s neúprosným výrazem ve tváři. Obě poloviny obličeje se jí lesknou slzami. Ukáže prstem na Molly June a vysloví jediné slovo: „Matko.“ To slovo není srozumitelné v žádném jazyce, který Molly June ovládá, a nelze je vztáhnout k žádné životní situaci, v níž jí kdy bylo umožněno se ocitnout.
To neznámé slovo způsobí, že Molly June pocítí příval tepla a zimy, obojí najednou. Ve snu zvlhne a roztřese se z náhlého tepla, jež se jí rozlévá po stehnech. Chvěje se a prohýbá pod náporem nepochopitelné potřeby se omluvit. Když se probudí, zjistí, že má tváře zmáčené opravdovými slzami a matrace mezi jejíma nohama je nasáklá skutečnou močí. V takových chvílích se Molly June zmocňuje strach.
Tyhle okamžiky však pokaždé pominou. Během několika vteřin jí už krevním řečištěm proudí utišující prostředky a tlumí všechny bouře, jež se rozpoutaly v jejím nitru, odstraňují veškeré možné příčiny neklidu a znovu ji uvádějí do stavu poslušného embéčka, jakým by měla být. Molly June se zase usmívá a něžně žvatlá, zatímco o její zduřelé tělo pečují servomechanismy, vymývají jí tkáně a nešetří přitom zklidňujícími látkami. Život je tak dobrý, myslí si Molly June. A i kdyby nebyl, no tak co. Ona sama s tím nic nesvede, takže proč by si dělala zbytečné starosti.
Porod (I)
V den, který odpovídá našemu čtvrtku, přepadnou Molly June porodní bolesti. Pocit setrvalé tíhy, který ji tak dlouho nechtěl opustit, náhle ustoupí sérii stahů tak prudkých, že k ní proniknou i závoji uměle navozené letargie. Molly June křičí, hořekuje a vyráží zběsilé, neartikulované skřeky, místo nichž by nejspíš vykřikovala nadávky, kdyby se někdy s nějakými setkala, a úpěnlivě prosí ty lesklé stroje okolo sebe, aby ji té bolesti zbavily stejně spolehlivě, jako jí pokaždé pomohly od všeho ostatního. Prosí dokonce i svého pasažéra – totiž toho jednoho, o kterém ví, kterého cítí, když se dívá jejíma očima, naslouchá jejíma ušima a hovoří jejími ústy s druhými – prosí svého pasažéra o slitování. Ještě nikdy tu tajemnou, božskou bytost o nic nežádala, nikdy jí ani nepřišlo na mysl, že by ji vůbec mohla oslovit, ale nyní se jí musí dostat úlevy, a Molly June se jí dožaduje, s křikem o ni žebroní, a nemůže pochopit, proč pořád nepřichází.
I kdyby se jí to však pokusili vysvětlit, Molly June by nebyla schopná takové odpovědi rozumět – že totiž právě tahle sprostá, ulepená tělesnost jejího prožitku je cílem veškerého dosavadního snažení.
Porod (II)
Jennifer Axioma-Singh je plně ponořená do každé křeče, každičkého škubnutí, každé vycezené kapičky potu. Zakouší krásu, hrůzu a vyčerpání spojené s jistotou, že to nikdy neskončí. Zjišťuje, že rození pro ni v sobě má cosi vzdáleně známého a poučného, že v ní něco probouzí, a vnímá porod v souvislostech, jež jsou mimo chápání takových bezduchých hroud masa, jako je Molly June. Odhaluje se jí nekonečná řada základních pravd o povaze života a smrti, o biologickém původu druhů a o té podivné a nevysvětlitelné slabosti, již cítí všechny samice k těm ječícím uzlíčkům masa a kostí, které se jim s takovou námahou podařilo vystrnadit z vlastního těla.
Závěry
Nakonec je to stejné jako s každým jiným projektem, uvažuje Jennifer. Nikdo nestaví celé měsíce dům, jen aby ho zbořil do základů v momentě, kdy zatluče poslední hřebík. Jestliže jste něčemu věnovali tolik úsilí, pak už to k vám patří jednou pro vždycky, i kdyby výsledkem nebylo nic než mrňavé stvoření, které jenom jí, kadí a dělá si nároky na váš čas.
To však pořád ještě nevysvětluje, proč by kdokoli chtěl takovou bolest dobrovolně podstoupit podruhé, nebo dokonce potřetí, počtvrté či posedmé, jak k tomu běžně docházelo předtím, než se vlády ujali Nenarození. Jenže tyhle úvahy jsou zajímavé leda tak ze začátku, a Jennifer si udělá zevrubnou představu dávno předtím, než začne odtikávat třináctá hodina porodu a tržní hodnota informačního toku v jejím subjektivním čase se smrskne na jednomístné číslo. Dávno předtím, než se tak stane, je prožívaná bolest přehlušena pocitem znudění. Když už porod trvá patnáctou hodinu, Jennifer to nadobro vzdá, odpojí vstupy a začne dohánět dluhy v osobní korespondenci, takže dokonale propásne okamžik, kdy se dcera Molly June, její sestra a děložní družka, vytlačí hlavičkou napřed rovnou na blyštivý stříbrný podnos. Je celá růžová a zakrvácená a křičí z plných plic, jež poprvé v životě naplnila kyslíkem, ale podle všech právních definic je Mrtvá.
Následky (pro Jennifer)
V souladu s přáním, jež prve vyjádřila, je Jennifer Axioma-Singh téhož dne vyjmuta z Molly June a instalována do nového embéčka. Tentokrát si pořídila vysoké, pružné, oslnivě krásné stvoření s žádostivýma očima a plnými, svěžími rty. Dívka se jmenuje Bernadette Ann, je uzpůsobená pro přežití v extrémních podmínkách a už brzy s sebou vezme Jennifer na dlouhou sólovou výpravu po pláních zrestaurované Antarktidy.
Jennifer se nemůže dočkat, aby se už vydaly na cestu, takže nikdy ani nespočine pohledem na děcku, jehož porod právě prožila. Necítí žádnou potřebu to udělat. Jennifer konec konců svýma vlastníma očima tak jako tak nikdy na ničem nespočinula. A fotografie budou dostupné na síti, kdyby je snad někdy zatoužila uvidět. Ne že by si doopravdy myslela, že k tomu dojde. Dítě samotné v celém jejím podniku nehrálo žádnou roli. Jennifer nikdy neplánovala, že by se stala matkou. Všechno, co chtěla, bylo prožít si porod dítěte. Co se jí týče, z dlouhodobého hlediska si prostě zařídila několik měsíců unikátního zprostředkovaného prožitku, který je v dnešní době nesmírně vzácný, a vzácný taky zůstane, dokud budou servomechanismy dál strojově vyrábět dělohy a formovat požadovaná embéčka. Jennifer se však nyní musí pohnout dál, protože čas na nikoho nečeká a dobrodružných zážitků, jimiž se dá naplnit, není nikdy dost.
Následky (pro Molly June)
Molly June skončila zneužitá a pošpiněná a není příliš pravděpodobné, že by po ní zatoužil nějaký další pasažér. Takže je odsouzena k milosrdné likvidaci.
Následky (pro novorozené)
Novorozená holčička je ale, beze vší ironie, jiný případ. Její biologická matka Jennifer Axioma-Singh o ni neprojevila žádný zájem a její rodná matka Molly June je na cestě do spalovny. Holčička má četné, byť nikterak vážné zdravotní nedostatky, jež by jinak sotva stály za zmínku, ale zbavují ji šance na užitečnou budoucnost embéčka. Jednou se narodila, a je tedy přesně vzato Mrtvá, takže by beze všeho mohla následovat Molly June dolů šachtou.
Čeká ji však šťastnější budoucnost. Zdá se, že neobvyklé okolnosti jejího prenatálního života i následného zrození z ní činí cosi jako cennou sběratelskou položku, a celá řada muzeí se nyní hlásí o to, aby ji mohla začlenit do svých stálých expozic.
Nějakou dobu trvá, než se zváží nabídky a vyjednají podmínky, ale ve finále je s konečnou platností podepsána smlouva a miminko putuje do čerstvě zbudovaného příbytku v přírodní rezervaci v oblasti, kde se dříve rozkládalo Ohio.
Následky (pro holčičku)
Děvčátko stráví většinu svého raného života v automatizovaných jeslích ve společnosti hraček a mentorů, kteří se pečlivě postarají o všechny jeho fyzické potřeby. Když holčička dosáhne věku pěti let, přestěhují ji do luxusní klece v podobě dvoupatrového domu postaveného na čtyřech akrech pěkně zeleného trávníku, nad kterým se klene cosi, co vypadá jako modrá obloha posetá nadýchanými bílými obláčky. K domu náleží dokonce i dětské hřiště. Holčička odsud samozřejmě nikdy nebude smět odejít, však také ani nemá, kam by šla, přesto ale netrpí nedostatkem lidského kontaktu, nebo alespoň v určitém smyslu slova ne. Den co den si u ní podávají dveře různá embéčka, jejichž pasažéři si je právě kvůli tomu koupili – střídá se u ní dlouhý zástup Živoucích, kteří si usmysleli, že by mohlo být zábavné si na chvíli vyzkoušet, jaké to je být rodičem. Každý z příchozích má jinou tvář a oslovuje ji jiným jménem. Chovají se k ní všelijak, zakusila už všechno od projevů soucitu až po agresivní násilí.
Teď je jí osm, a je to už dávno, co přestala na těch hodnějších žadonit, aby u ní zůstali, protože dobře ví, že se to nikdy nestane. Už také přestala snít o tom, co bude jednou dělat, až vyroste. Nechala toho, jakmile pochopila, že nikdy nepozná nic jiného než život uvnitř téhle kanárci klece. Jedinou útěchu jí přináší, když si představuje svou skutečnou maminku: kde asi právě je, jak vypadá, jestli někdy vzpomíná na dítě, které opustila, zdali by jí věnovala svou lásku, kdyby si ji ona dovedla zasloužit, a jestli na to přece jen nemá nějakou naději.
Otázky zůstávají stejné den co den. Ale je jenom na ní, jak si na ně odpoví, a tak se odpovědi z minuty na minutu střídají, stejně proměnlivé jako její nálady, její sny a úvahy, jimiž se pokouší sama před sebou ospravedlnit, proč právě ji museli odsoudit k tomu nejkrutějšímu ze všech možných osudů.
Poprvé vydáno v online časopise Lightspeed v srpnu roku 2010 Přeložila Jitka Cardová
