Středa 5. listopadu, 19.48
Ze zamyšlení ho vytrhl bzučák od hlavního vchodu. Ztlumil hudbu, obešel clonu, která oddělovala lůžka s těly, a sklonil se nad stolem. Na jedné z obrazovek se objevila tvář seržanta v černé uniformě.
„Promiňte, doktore, ale došlo k omylu. Musíme znovu ověřit těla, která odešla z naší márnice.“
„O čem to mluvíte?“
„Včera jste pro svou společnost zakoupil tři těla pro vědecké účely,“ ukázal na dveřní kameru papír s podpisem.
„Ano, to souhlasí, ale nechápu, o co vám jde.“
„Existuje podezření, že došlo k nějaké záměně a odvezl jste jiné tělo, než jaké jste si koupil.“
„Ta těla jsem vybíral osobně, seržante. Pokud je někde chyba, jste na špatné adrese.“
„Mám své rozkazy, doktore. Prosím, nechte mne těla ověřit.“ Váhání trvalo jen zlomek okamžiku. Přikývl, otevřel hlavní dveře. Pak otevřel jednu ze zásuvek, vytáhl čistý bílý plášť a dal ho mladíkovi, který tiše seděl u stolu.
„Oblékni si to a jdi postranním vchodem připravit přístroje v letadle. Už tu nemůžeme zůstat.“
„Co chceš dělat?“
„Davide, udělej, co jsem ti řekl! Jestli tě tu uvidí, už vám nepomůžu!“
Mladík se chvatně oblékl. Když odešel, přistoupil doktor Robinson k malému zrcadlu a upravil si kravatu. V tu chvíli vešlo do laboratoře několik ozbrojených mužů.
„Je mi líto, doktore, že vás rušíme, ale musím prověřit pravost těl.“
„Vůbec nechápu, o co tady jde,“ odpověděl. „Ta těla jsem si včera zakoupil od společnosti a vybíral jsem je osobně.“ Seržant přistoupil blíž k cloně a začetl se do kopie zprávy. „Odebíral jste dvě mužská a jedno ženské tělo.“
„Ano, to souhlasí. Vidíte snad, že by tu ležela těla jiná?“
„Ne, to ne… Víte, u ženského těla ale existuje podezření, že došlo k záměně identity.“
„Poslyšte, včera jsem si koupil od společnosti těla, abych s nimi začal provádět svůj výzkum.
Jestli je nějaká nesrovnalost v evidenci společnosti, není to můj problém. Za ta těla jsem zaplatil a, jak vidíte, pracuji s nimi.“
„Potřeboval bych provést test,“ řekl seržant a vytáhl z kapsy DNA čtečku.
„Vy jste se zbláznil! Těla jsou v uzavřeném prostoru, nemůžu jen tak clonu odstranit.“
„Doktore, já mám své rozkazy,“ zamračil se seržant. Přistoupil k němu blíž a podíval se mu zpříma do očí. Byl vyšší a seržant ztratil svou jistotu.
„Kolik dělá váš žold, vojáku? Pokud zvednu clonu a zničím svůj výzkum kvůli vám, budete to vy, kdo mi škodu nahradí?“ Neodpověděl.
„Bylo by dobré, abyste si sebral svůj ozbrojený doprovod a opustil mou laboratoř do té doby, než bude možné clonu odstranit.“
„Mám své instrukce, doktore.“
„A já mám svůj výzkum.“
„Moji nadřízení…“
„Vaši nadřízení nejsou moji nadřízení. A pokud mi snad společnost dodala jiné tělo, neměl bych teď žádat náhradu?“ Bílomodrá osvětlení přístrojů a tři mrtví na lůžku za podivnou clonou seržantovi nepřidali na jistotě.
„Kdy bude možné clonu odstranit?“
„Za týden,“ odpověděl doktor Robinson.
„Mohu zde nechat ozbrojené muže?“
„Aby mi mrtví neukousli hlavu, seržante?“
„Doktore, prosím, nevtipkujte.“
„Já nevtipkuji, seržante. Má společnost není majetkem společnosti Prometheus. Stojíte na půdě, kde nemáte žádné pravomoci. A pokud mě hodláte rušit při výzkumu, propříště si dobře rozmyslím, komu své výsledky poskytnu. Chtěl byste to být vy, kdo to oznámí nadřízenému?“
Seržant zavrtěl hlavou a dal čtečku zpět do kapsy.
„Za týden tedy clonu odstraníte?“
„Za týden vás nechám, abyste osobně ukousl těm mrtvolám hlavu sám.“
Bylo vidět, že se ozbrojencům ulevilo, když seržant velel k odchodu. Tichá árie, která laboratoří zněla, dodávala místu mrazivý nádech. Sotva se zavřely hlavní dveře, sedl si Robinson za stůl a spojil se s letadlem.
„Odešli, Davide, ale musíme jednat rychle.“
„Začal jsem připravovat komoru, jak jsi řekl.“
„Dobře,“ usmál se na něj. „Když budeme mít dvě hodiny, dostaneme ji do bezpečí. Zavolám pilota.“
„A co potom?“
„To se ještě uvidí.“
Pondělí 3. listopadu, 15.25
Dva veliké stříbrné kufry odrážely červené světlo zapadajícího slunce. Rozmoklá půda je objímala, jak se pod jejich tíhou pomalu propadala.
Doktor Robinson, muž středních let, stiskl ruku ženě v dlouhém černém kabátě.
„Myslel jsem, že jste větší,“ usmál se.
„Chtěla jsem poděkovat osobně, že jste Davidovi pomohl.“
„Je to můj synovec. Jsem vám vděčný, že jste mi ho pomohla najít. Ztratil jsem po válce všechny kontakty.“
„Přinesli jsme první dodávku dluhu, který nám vznikl,“ ukázala na kufry.
„Víte, nechci, aby to vypadalo, že jsem jen prodejný člověk, ale musel jsem být opatrný… Jestli rozumíte… Po tom, co jsme si věci ujasnili, žádný dluh nevidím.“
Zvedla ruku v odmítavém gestu:
„Trvám na původní dohodě, doktore. Lékařská pomoc za čtyři dodávky plátů.“
Nebyl čas, aby protestoval. Pokynul řidiči a ten odnesl kufry k autu.
„Lidé od Promethea včera zničili další z laboratoří konkurence. Víte o tom?“ zeptala se.
„Ano, byla to laboratoř doktora Hawka. Volal mi hned vzápětí. Podá na společnost žalobu, ale víte, jak to chodí,“ pokrčil rameny.
„Bojíte se o svou laboratoř?“
Zavrtěl hlavou:
„Ne, většinu zakázek dodávám Prometheovi. Když budeme opatrní, jen nás koupí. První kontinentální už ztratila dech, takže je to jen otázka času. Dokud ale budeme nezávislí, bude tu možnost, jak vám pomoci.“
Zdálo se, že jeho nabídku neslyší.
„Děláte pro ně pokusy na lidech?“ zeptala se přímo a bez obalu.
„Můj výzkum se specializuje na vývoj optimální výstroje. A na zvyšování efektivity při těžbě nerostů.“
„Děláte pro divizi shakiro, doktore?“ zeptala se znovu. Věděl, co ta žena skrývá pod kabátem. Věděl, že bývá rychlejší než shakirově.
„Pomohl jsem vyvinout posilovače a chrániče páteře,“ přiznal.
Pousmála se:
„Střílím je do hlavy, doktore.“
„Nechci se nijak hájit, ale během provozu mojí laboratoře jsme museli Prometheovi v něčem ustoupit. Většinou si nemůžeme dovolit odmítat zakázky.“
Mlčela.
„Jedině tak obhájím nezávislý výzkum.“
„Věděl jste, že první generace byla nestabilní?“
„Ano, zaslechl jsem něco takového, ale vyřadili je před třemi lety.“
„Vraždě říkáte vyřazení?“ zeptala se klidným hlasem. Až ho z toho zamrazilo.
„Chtěl jsem jen…,“ pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, jak bych…“
„Zabili je všechny kromě jednoho. Měl číslo 2539.“
„Slyšel jsem o tom.“
Chvíle ticha. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malé kovové pouzdro. Otočil ho několikrát v dlaních a podal jí ho.
„Byl bych rád, kdybyste si vzala pro sebe a Davida tuhle drobnost. Nedávno jsem to dokončil. Bude to znít divně, ale za žádných okolností se to nesmí dostat do laboratoří Promethea.“ Otevřela pouzdro. Byly v něm dvě modré kapsle.
„Na vnitřní straně je vzorec i popis. Stačí jen použít čtečku.“
„Vzbuzujete mou zvědavost.“
„Jen bych nechtěl, aby se ta věc dostala do nepovolaných rukou.“
„Mé ruce jsou povolané?“
„Prosím, respektujte mé přání. Dokumentaci jsem už zničil a věřím, že máme na Promethea stejný názor. Pokud je pravda, co se říká, za žádných okolností se to nesmí dostat do divize shakiro.“
Lehce zvedla obočí.
„Bojím se důsledků,“ dodal.
„Je to část výstroje nové generace?“
„Část, která by mohla… řekněme… značně ztížit jejich vyřazení… Ne-li znemožnit.“
„Zabíjení.“
„Promiňte?“
Zavřela pouzdro a schovala ho do náprsní kapsy kabátu. „Zabíjení, doktore. Zabíjím je.“
Středa 5. listopadu, 20.28
Sotva se letadlo odlepilo od země a nabralo výšku, zamířili oba ke komoře.
„Je v pořádku?“ zeptal se David, když se doktor sklonil nad přístroji.
„Všechno vypadá v normě, neboj se.“
„Podaří se ji probudit?“
„Já nevím, Davide. Ampule působila na zvířata, nebyla odzkoušena na lidech.“
„Záleží přece jen na množství látky, která se před smrtí podá.“
„V tom máš pravdu,“ narovnal se.
Tvář ženy byla klidná. Dlouhé vlasy dávno omyla armáda malých robotů, kteří se rychlými pohyby přesouvali po bílém obleku, do kterého byla oblečena.
„Takže to bude fungovat?“
„Davide,“ povzdechl si. „Ta zranění jsou strašlivá. Bál jsem se, že ji v márnici nepoznám. Uvědomuješ si také, že ani nevíme, jestli si ampuli vzala?“
Tomu chlapci nebylo ani osmnáct a zapletl se do konfliktu o moc tak dokonale, že na jeho hlavu stačili vypsat tři odměny. Když zemřeli po jednom z útoků jeho rodiče i bratři, bylo mu patnáct. Naučil se přežívat v ruinách předměstských čtvrtí, živil se rabováním. Naučil se také nenávidět Promethea za způsob, jakým uměl zasáhnout lidem do životů. Když ho poprvé chytili, zlomili mu obě nohy, aby neutekl. Odvezli by ho do některého z důlních zařízení, kdyby mu nepomohla na svobodu právě ona. Zlomené nohy, tři polospálené rodinné fotografie, hlad.
Muži, kteří přišli s ní, nepromluvili jediné slovo. Jedni pokrývali vše okolo střelami, druzí, kteří ozbrojeni nebyli, zvedali zajatce a poutali si je k tělu. Nesli jeho i další do úkrytu, někteří padali pod střelami. Ti, kteří jí naslouchali, zabíjeli žoldnéře Promethea. A když Davida přešla strašlivá bolest nohou, poznal, že našel nový domov.
„Běž si odpočinout, Davide. Teď musíme čekat,“ ozval se Robinson.
„Co když nás najdou?“
Doktor zavrtěl hlavou:
„Tady na nás nemůžou. Běž si odpočinout a najez se. Já tu zůstanu.“
Když mladík odešel, sedl si doktor k přístrojům a znovu pustil hudbu. Tiché a rychlé pohyby robotů. Na jednom z monitorů měl přilepenou ohořelou fotografii. Seděli na zahradě, on a David s matkou. Rozesmátý malý chlapec s blond kšticí na jeho klíně, společně drželi sklenici šampaňského, kterým oslavovali jeho doktorát. Vzpomínka stará čtrnáct let.
Zvedl oči ke komoře. Byl první, kdo spolupracoval s Prométheem a přežil setkání s touto podivnou ženou. Zahalena v bílé vypadala křehce. Přistihl se, že hledá očima na její tváři sebemenší známku života a napíná sluch, jako kdyby čekal, že uslyší její dech.
V tu chvíli se ozval poplašný bzučák z pilotní kabiny.
Pondělí 3. listopadu, 15.35
Podzimní vítr studil do dlaní. Natáhla si rukavice a kývnutím hlavy naznačila svým, aby odešli. Robinson bezděky ustoupil blíž ke stromům. Jako kdyby ho měly chránit. S obavou se díval, jak se její lidé i David vzdalují. Ohlédla se.
„Už jste se někdy setkal s shakirem, doktore?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou: „Upřímně pochybuji, že vůbec existují.“
„Pochybujete a přesto mi dáváte ten malý vynález?“
„Nikdy bych se s tím nesmířil, pokud by byl můj výzkum použit takovým způsobem.“
„Shakirové jsou skuteční,“ usmála se. „Stejně jako číslo 2539, stejně jako vaše laboratoř.“
Přistihl se, že přemýšlí, jestli přežije.
„Hořké je jen to, že jsou to stále lidé.“
„Co jsem slyšel od kolegů, už nemohou být lidmi, když jim…“ Už už se chtěl pustit do oblíbeného předmětu hovoru, ale její oči ho přinutily mlčet.
„Musím je zabíjet rychle,“ řekla tiše. „Neničím stroje ani kyborgy, zabíjím skutečné lidi, doktore. A takto modifikovaní se nezastaví před ničím.“
„Proč mi to říkáte?“
„Budu potřebovat nejen lékařskou pomoc.“
Kývnutím hlavy naznačil, ať pokračuje.
„Druhá generace je stabilní a výbavu mají nejen díky vám kvalitní, ale už několik měsíců se snaží vyvinout generaci třetí.“
„Stěží mohou posunout hranice dál. Věda není tak daleko,“ namítl, ale zavrtěla hlavou.
„První generace byla nebezpečná i jim. 2539 hodně z nich zabil. Druhá generace je sice bezpečná, ale rychle degeneruje. Třetí generaci se podařilo částečně vyřešit oba problémy, ale stále vyvíjejí spojení s centrem.“
„Nerozumím přesně…“
„Chtějí je ovládat na dálku.“
„Ovládat?“
„Od povelů k útoku, pohybu až k sebezabití.“
„Tohle právo má přece jen armáda.“
Mávla rukou:
„Armáda je už teď slabá. A zákony přizpůsobí v příštím měsíci. Ten o armádě projde nenápadnou úpravou návrhem, který čeká na schválení už asi půl roku.“
„Odkud to víte?“
„Divil byste se, kolik lidí k nám patří.“
„Jakou pomoc tedy od mé laboratoře budete potřebovat?“ Nadechla se a chvíli hledala slova. Zlomek vteřiny se zdálo, že se zaposlouchala do podzimního větru, očima pomalu prohlédla obzor.
„Dodám vám shakira živého. Chci, abyste našel bezpečný způsob, jak je rychle zabít.“
Byl tak překvapen, že si toho musela všimnout.
„Nejsou přeci nesmrtelní,“ namítl. „Nechápu důvod takového výzkumu.“
„Čemu nerozumíte?“
„Pokud jsou shakirové skuteční, pak nevím, jak bych dokázal utajit, že jeden z nich je v mé laboratoři. A pokud jsou jen trochu nebezpeční, jak mi tvrdíte, není ani v mých silách ho v té laboratoři udržet. Zdá se mi trochu zbrklé riskovat životy mých lidí pro to, abych potvrdil jejich smrtelnost.“
Zamračila se. Mlčela.
„Prosím, nevykládejte si má slova špatně,“ pokračoval. „Jen bych Davidovi i vám rád pomohl nějak smysluplně.“
Podívala se mu do očí.
„Tohle by byla sebevražda,“ dodal.
„Věci potřebné k udržení modifikovaného bychom vám poskytli, stejně tak bychom se postarali o bezpečnost. Nemáme ale odborníky na modifikovaná lidská těla a potřebné přístroje.“ Mluvila pomalu. Z jejího hlasu slyšel jistotu i klid. „Proč?“ zeptal se.
Neodpovídala.
Středa 5. listopadu, 20.34
Jakmile uviděl hlášení, zabezpečil komoru a chvatně zamířil do pilotní kabiny.
„Připoutejte se, pane,“ přivítal ho pilot. „Objevili se před několika minutami, kontakt očekávám za patnáct minut.“
„Víme, kdo to je?“ Kožené pásy se zařezávaly do ramen.
I když viděl na obrazovce blížící se stíhací stroje, nedokázal se soustředit. Myšlenky na bezpečnost komory i výzkumného prostoru mu vířily myslí.
„Zatím se neidentifikovali, pane. Nejspíš piráti.“
„Kolik času potřebujeme k dosažení ochranného pásma?“ Motory hučely. David seděl na místě navigátora a snažil se spojit se s majákem.
„Stačí nám deset minut. Ale jen pokud nevystřelí,“ odpověděl pilot. „Zkuste nás odtud dostat co nejrychleji.“
Pilot byl válečný veterán. Poté, co přišel o levou nohu, nemohl už létat pro armádu. Došel žold, prodal dům a začal se živit jako letecký mechanik. Ale doba přestala přát opravitelným letounům. Pak potkal na vrakovišti Robinsona, který chtěl koupit veliký dopravní stroj. Považoval ho za šílence. Dva roky poté pilotoval jednu z prvních létajících laboratoří moderního typu.
„Jaký je účel letu, doktore?“ zeptal se.
„Letíme na východní pobřeží za doktorem Bernardem. Kvůli zásobám a konzultacím.“
Pilot přikývl.
„Škoda, že tu s námi není,“ ozval se David.
„Ta dáma, kterou vezeme, pane?“
„Zničila by je, ani by nevěděli jak.“
Pilot se pousmál. Slyšel v té hrozbě strach.
„Nevěříte mi?“ zeptal se David.
„Za osm minut dorazíme do ochranného pásma, doktore.“
„Stačilo by jí pár minut a…“
„Davide, prosím, přestaň!“ zvýšil hlas Robinson.
Jeden za druhým se ozývaly přístroje s hlášením nebezpečí. Letka bojových stíhačů se přibližovala.
„Pět minut, vyrovnávají formaci, pane,“ hlásil pilot. „Poznáte typ strojů?“
„Je to běžný stíhací stroj.“
„Co mají ve výzbroji?“
„Běžná výzbroj. Od jednoduchých střel po rakety.“
„Hlásí se!“ vykřikl David.
Pilot i Robinson sebou škubli.
„Žádají, abychom změnili kurz a letěli s nimi.“
Jako kdyby ho neslyšeli, sledovali oblohu před sebou i přibližující se značku ochranného pásma. Pilot nespustil oči z monitoru, na kterém se letka ukázala. Sledoval, jak mění formaci. „Jo… Tihle budou střílet,“ řekl.
Pondělí 3. listopadu, 15.40
Slunce se odráželo od spadaného listí. Samuel Robinson se díval, jak se odstíny podzimu na tmavých vlasech mění. Zůstali pod stromy sami.
„Myslel jsem, že jen chcete překazit Prometheovi postup v ovládnutí trhu,“ řekl.
„Myslel jste, že nás platí První kontinentální?“ zeptala se. Přikývl.
„Nepatříme ani k jedné ze společností. Dokonce ani k těm, které vládnou na jiných kontinentech,“ odpověděla.
„Pak ale už vůbec nechápu, co vám přinese tahle diagnostika.“
„Skutečně musíme k někomu patřit, doktore, abychom konali?“
Otázka ho překvapila.
„Už dlouho nemáme informace o vývoji divize Shakiro,“ pokračovala. „Potřebuji vědět, jak je změnili.“
„Nezlobte se, ale nechtěl bych svou laboratoř zaplést do nějaké hry na špiony, ať už jste kdokoliv.
Pokud si nejste jistí, jak zabít člověka, rád vám připravím teoretický seminář. Jsem ale přesvědčen, že praktických zkušeností máte hodně.“
Usmála se. Nemohl se ubránit dojmu, že ho vůbec neposlouchala.
„Vždycky budu rychlejší než oni, doktore. Střílím je do hlavy.“
Zamračil se a zastrčil ruce do kapes.
„Pak tedy nemáme o čem mluvit. Znáte nejrychlejší způsob.“
„Umírají někdy přes pět minut,“ řekla.
„To je nemožné,“ zavrtěl hlavou.
„Nepomáhá ani druhý zásah.“
Bezděky ho napadlo zeptat se, kolik jich zabila, ale zarazil se.
„Takřka hned po zásahu si uvědomí všechno, co se s nimi dělo. Zpětně prožívají bolesti modifikace, poznávají rozdíl mezi starým a novým bytím, vzpomenou si a prožijí znovu všechno, co po modifikaci dělali… Nekřičí bolestí. Křičí hrůzou, doktore, oči vyděšené. Prosí o milost za vše, co ve jménu společnosti udělali…“
Odmlčela se. Odtrhla oči od obzoru.
„Čím déle jsou modifikovaní, tím těžší to pro ně je, tím víc hrůz prožívají… Přísahala jsem si, že udělám všechno pro to, aby odcházeli v míru… Byla bych moc ráda, kdybyste mi pomohl.“
Teď už rozuměl, proč zůstali sami.
„Jsou to pořád lidé, doktore,“ dodala, když neodpovídal. „Víte, ta ampule, co jsem vám dal“
„… pročtu si popis na cestě zpět,“ přerušila ho. „Pomůžete mi?“
Přikývl.
„Pošlete mi instrukce, jak by měla být laboratoř vybavena. Připravím jedno z letadel. Výzkum za letu je vzhledem k ochranným zónám mnohem bezpečnější. A vaši odborníci budou…“
V tom okamžiku vytrhla ruce z kapes kabátu. Otočila se k němu a strhla ho za kmen nejbližšího stromu. Náraz mu na chvíli vyrazil dech. Během vteřiny se ale vzpamatoval. Držela ho přitisknutého ke kmeni, dlaň na jeho ústech. Měla zavřené oči. Naslouchala.
Byl by přísahal, že v tu chvíli slyšel i tikot vlastních hodinek. Pak pomalu oči otevřela a povolila sevření. Rukou, kterou ho mohla umlčet, ho pohladila po tváři.
„Utíkejte, doktore,“ zašeptala. „Utíkejte o život…!“
Spadané listí zasáhl poryv vzduchu zvednutý rotorem průzkumné helikoptéry. Letěla rychle, s jistotou cíle, tichá jako vítr. Než se rozběhl k silnici, zahlédl v ruce té ženy zbraň.
Středa 5. listopadu, 20.39
„Zásah!“ vykřikl David.
Těsně před tím, než se ozvalo plesknutí do zadní části letounu, strhl pilot stroj a prudkým manévrem se dostal do ochranné zóny. Stíhací stroje změnily kurz a pomalu začaly mizet z obrazovek.
„Škody?“ zeptal se Robinson, když pilot stroj vyrovnal. „Zásah na zádi,“ odpověděl David.
„Nějaké poškození i jinde?“
Pilot pokrčil rameny:
„Nevím, co to měli za munici, ale asi nic kvalitního.
V každém případě byste si měl zkontrolovat vaše budíky, doktore. Já projdu stroj a podívám se na ty svoje.“
„Dobře,“ odpoutal se. „David vám pomůže. Kdyby bylo potřeba, budu v laboratoři.“
Když procházel ke komoře, zdál se mu zvuk motorů těžší, ale ať se rozhlížel jakkoliv, žádné poškození nezahlédl. Dveře laboratoře byly v pořádku, v místnosti s komorou se jen několik citlivějších přístrojů při pilotově obranném manévru vypnulo. Zavřel za sebou a začal přístroje obcházet. U stolu obnovil činnost robotů a ze zvyku pustil tichou hudbu. Přistoupil k cloně komory a obnovil diagnostiku. Byl by pokračoval dál, kdyby nezahlédl drobnou odchylku v údajích.
„Kapitáne, slyšíme se?“ zeptal se, když obnovil spojení s posádkou.
„Slyším vás zřetelně, doktore.“
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli ten prudký manévr nemohl přístroje nějak ovlivnit.“
„Přiznám se, že se v tom moc nevyznám, doktore, ale až skončím tady, zajdu za vámi a probereme to.“
„Budete laskav, díky.“ Ukončil spojení a sedl si zpět ke stolu.
Chvíli sledoval na monitorech čísla i křivky hodnot, a pak zavřel oči a zaposlouchal se do hudby. K nejbližší stanici chyběly tři hodiny letu.
Pondělí 3. listopadu, 15.50
Několik minut ostrého běhu k budovám. Věděla, že hrozí prozrazení, a tak zvolila místo, kde by se všichni mohli dobře ukrýt. Cítila poryvy větru, který zvedala helikoptéra, ale dokud neslyšela střely, neohlížela se. Do tmy zbývaly dvě hodiny.
V běhu odjistila obě zbraně. Zahlédla, jak jí nad hlavou přeletěl pátrač. Prudce změnila směr. Pohyb znamenal život. Zbývalo několik desítek metrů k prvnímu domu. Postřehla záblesk mezi stromy. Čekali na ni.
Znovu prudce změnila směr. Běžela podél stromů. Kleště těch, kteří byli okolo, se začaly zavírat. Zbývalo jen proběhnout k budovám a oklamat pátrače. Vyrazila bez rozmýšlení. Poryv větru ji udeřil do zad. Na asfalt kolem začaly pleskat střely. Zásahem roztržený cíp kabátu, bolest.
Přitiskla se ke stěně domu, helikoptéra jí přelétla nad hlavou. Ramenem otevřela první dveře, které uviděla. Budovy byly opuštěné. Dříve bohatá oblast plná života a práce, dnes pomalu zarůstající shluk domů a skladů. Lidé odtud odešli rychle. Na dveřích znaky nového majitele, společnosti Prometheus. Jakmile byla v místnosti, sedla si na zem. Prostřelené lýtko krvácelo. Páskem nohu stáhla, nabila zbraně a nasadila tlumiče. Necelé dvě hodiny do tmy.
Opatrně vstala. Pohyb byl život. Prošla do zadní části domu. Pátrači sledovali její stopu. Zaslechla příkazy mužům z výsadku. Nastavila si mířidla u obou zbraní a pomalu otevřela dveře. Zahlédla jednoho z nich. Střela do zátylku, zavřít dveře. Klidně projít zpět do přední části, vystoupit o patro výš. Budovy byly spojené můstkem.
Zahlédla odlesk mířidel ze střechy přes ulici. Noha pálila. Prošla až do druhého křídla. Místnosti plné prachu byly prázdné, v několika obcházela propadlý strop. Z okna v patře zahlédla tři běžící muže. Tři střely. Nečekala na pátrače a tiše zamířila o patro výš. Zdálo se, že ztratili její stopu. Opřela se o stěnu a znovu si sedla.
Hodina čtyřicet pět minut do tmy. Chvíli odpočívala. Kabát ji tížil. Položila jednu ze zbraní. Sáhla do kapsy pro kovové pouzdro. Otevřela ho a aktivovala čtečku.
Hodina do tmy. Noha jí dřevěněla. Když odložila čtečku, ani si neuvědomila, kolik času uběhlo. Promnula si obličej. Zaslechla výsadek na druhé straně budovy. Vstala a zvedla svoje zbraně. Zapřela se o stěnu. Hlava se jí točila, ale šla dál. Na konci patra zaváhala. Místo obvyklých schodů tu byl nouzový dřevěný žebřík. Opatrně sestupovala. Dřevo tiše vrzalo.
Vtom jeden ze stupínků praskl. Těsně předtím, než vstoupila na nižší podlaží, ji zaměřil pátrač. Bolest jí podlomila kolena. Zlomek okamžiku zdržení. Vykopli protější dveře rychleji, než zvedla zbraň… –
Středa 5. listopadu, 20.53
Hudba ho uklidňovala. Pomáhala mu soustředit se. Zdálo se mu, že i motory se umoudřily a letadlo letí svým obvyklým způsobem. Ale přesto slyšel ještě nějaký falešný zvuk. Byl nepravidelný a přinutil ho otevřít oči. Okamžitě poznal, odkud vychází. „Tak co máte s budíky, doktore?“
Pilot i David vešli do laboratoře.
Robinson si jich nevšímal. Sledoval ukazatele u clony komory i tělo uvnitř. Znovu se ozvalo slabé upozornění na překročení hodnot.
„Co to je?“ zeptal se David.
„Roboti dokončili většinu tkáně,“ odpověděl Robinson. „A přístroje vykazují mozkovou aktivitu.“
Pilot se zašklebil.
„Ta mrtvá dáma myslí?“ Otřásl se. „Nic ve zlém, doktore, ale tohle na palubě ještě nebylo.“
Neposlouchal ho. Sledoval hodnoty a porovnával je s ostatními.
„Něco je jinak, než má být,“ zavrtěl hlavou.
„Taky se mi zdá,“ poznamenal pilot.
David i Robinson si ho odměřeně změřili.
„Dobrá, půjdu po své práci. Nic jsem neřekl.“
Když se za ním zavřely dveře, otočili se zpět ke komoře. „Může to být přece důkaz, že si vzala ampuli,“ zašeptal David.
„Nikdy se mi nic takového při pokusech nestalo,“ odpověděl doktor.
„Co budeš dělat?“
Robinson neodpověděl. Dal robotům příkaz opustit komoru a odpojil některé přístroje.
„Ty otevřeš komoru?!“ vyjekl mladík, ale než stačil říct víc, clona se začala zvedat.
David bezděky polkl. Doktor přistoupil k lůžku a otočil si monitor ukazatele tak, aby na něj viděl. Opatrněji vzal za ruku. Zaváhal. Při všem, co se stalo, si náhle nebyl jist, jak ji má oslovit. Všechna ta označení a neurčitá jména, která dostávala a pod kterými ji znali, se mu zdála směšně banální.
„Davide, běž, prosím, k hlavnímu monitoru a sleduj ukazatel tam,“ požádal.
Když si byl jist, že ho mladík neslyší, zašeptal:
„Rút… Nevím, jestli to je vaše jméno, ale rád bych vám tak říkal. Nevím ani, jestli mne slyšíte, ale pokud ano, chci, abyste věděla, že jsme našli pouzdro od ampulí i dokumentaci včas. Jste na palubě jednoho z mých letadel a jste v bezpečí.“
„Něco to ukazuje!“ ozval se David.
Robinson se otočil ke svému monitoru. Prohlédl hodnoty. Pak položil její ruku zpět. Chvíli, která se zdála Davidovi nekonečná, pročítal grafy a porovnával údaje. Znovu se sklonil nad tělem.
„Rút,“ pokračoval tiše. „David mne vyhledal hned potom, co se nám podařilo utéct. Je v pořádku. Společnost vás odvezla do svého zařízení, ale nebyla jste tam dlouho. Udělám všechno pro to, abych vás dal do pořádku.“
Otočil se zpět k monitoru a zamračil se. Prohlédl čísla, pak vstal a spustil clonu. Vypustil roboty.
„Víš, co to je?“ zeptal se netrpělivě mladík.
Robinson neodpovídal. Četl si v grafech i křivkách.
„Co se s ní děje?!“ ozval se opět David.
„Roboti dokončí práci za dvě hodiny. Zítra už budeme vědět výsledek.“
„Co když se to nepodaří? Co když se neprobudí?“
„Potom ji necháme odejít, Davide.“
Už už se nadechoval, ale doktor zvedl ruku: „O tom nebudu diskutovat.“
Roboti se tiše rozeběhli po bílém obleku, obrazovky se zaplnily obvyklými údaji.
„Moc bych si přál, aby se to podařilo. Společně bychom dokázali Prometheovi zatopit jako nikdo,“ řekl mladík.
„Nebýt peněz Promethea, neměli bychom ani tohle letadlo, Davide,“ pousmál se Robinson.
„Ty víš, jak to myslím.“
Zapletený do sítí vztahů i smluv a majetku, do kolotoče povinností, výzkumu i formalit, přistihl se doktor Robinson, že Davidovi závidí jeho svobodu.
„V každém případě mi dlužíte nejedno vysvětlení,“ otočil se k mladíkovi.
„Nerozumím…“ Davida ten tón zaskočil.
Doktor naklonil jednu z obrazovek k němu.
„Tyhle hodnoty jsem ve své laboratoři nikdy neviděl,“ ukázal Robinson na monitor. „Přístroje je nepřiřazují lidskému organismu.“
„Myslíš, že ta ampule…“
„To nemá s ampulí co dělat,“ zavrtěl hlavou doktor. „Buď došlo k poškození při tom manévru, nebo…“ Zarazil se.
Znovu vstal a, stejně jako předtím, zvedl clonu. Opatrně otočil lůžko a když se stáhl poslední z robotů, položil ruce na její hlavu. Prohmatal každou lebeční kost, každý šev.
„Hlava přeci poškozená nebyla,“ namítl tiše David.
„Stejně to nedává smysl,“ zavrtěl hlavou Robinson a vrátil se ke stolu.
Když mu zavolali, že našli jeho synovce, nevěřil jim. Trvalo dlouho, než si získali jeho důvěru. Dokonce v nestřeženém okamžiku použil i čtečku, aby si ověřil, že je mladík skutečně David. Styděl se za to. Teď seděl v jednom ze svých letadel a díval se do jeho očí. Stejně jako předtím nezahlédl ani kousek lži, ani zlomek nejistoty. A přesto se v něm ozvala stará pochybnost.
„Co se děje?!“ zeptal se znovu jeho synovec.
„Davide,“ začal pomalu. „Nerozumím tomu.“
„Má něco s hlavou? Zasáhli ji?“
„Žádné známky poškození nebo dřívější…,“ odmlčel se. „Dřívějšího zranění?“
„Dřívější modifikace.“
David zbledl.
„Tyhle hodnoty odpovídají tomu, co říkám, Davide,“ otočil k němu další z monitorů doktor. „Ale její lebka je bez poškození.“
„Ty myslíš, že…,“ mladík bezděky polkl.
„Musela projít modifikací. O tom není pochyb. Vrtalo mi hlavou už dřív, jak je možné, že žije žena, na kterou je vypsaná odměna a která dokáže zabít shakira společnosti, tak dlouho, ale…“
„… ale?“
„Ale nemohla být modifikována Prometheem. Vlastně… vlastně nemohla být modifikovaná vůbec… Nedává to smysl…“
„Co když to udělali, když byla u nich?“ zeptal se tiše mladík.
Doktor zavrtěl hlavou.
„Taková věc se nezvládne za dva dny.“
„Ty myslíš, že celou tu dobu patří k nim?“
„Skutečně musíme k někomu patřit, abychom konali, Davide?“ usmál se Robinson. Pohladil synovce po rameni.
„Všichni k nim patříme. Asi by bylo dobré, kdyby tohle všechno zůstalo jen mezi námi, ano? Myslím, že by to tak chtěla.“ Mladík přikývl.
„Dáš jí…,“ chtěl se zeptat, ale zaváhal.
„Co?“
„Dáš jí druhou ampuli?“
Zvážněl.
„Ne,“ odpověděl. „Ampuli už podávat nebudeme.“
„Ona zemře?“ zeptal se mladík tak tichým hlasem, až se doktorovi zdálo, že se přeslechl.
„Jedna věc jsou tahle čísla, Davide, a druhou věcí je křivka,“ ukázal synovci. „Hodnoty říkají, že ta dáma se od nás velice liší. Ale křivka ukazuje ještě další zajímavou věc.“
Prstem přejel po grafu a poklepal na místo, kde se bílá barva změnila ve žlutou.
„A to je co?“
Doktor Robinson se na svého synovce usmál:
„Pokud jsou mé předpoklady správné, myslím, že se dokáže probudit sama.“
Úterý 4. listopadu, 10.07
Robinson mlčel. Stál u krbu, který přetékal bílým vychladlým popelem, bez skleničky, rozespalý. Z vedlejší místnosti se domem rozléhalo vrčení odsavače prachu. V kožené sedačce seděl David s mužem, který ho do domu doprovázel poprvé.
„Já vím, že jsem tě neměl budit, ale tu pomoc opravdu potřebujeme…“
Do dveří vrazila hospodyně. Otočila se, a když je zahlédla, polohlasně se omluvila a zmizela ve vedlejší místnosti.
„Hledáme už dvanáct hodin,“ ozval se muž s jizvou přes tvář. „Ta krev byla poslední stopa, kterou jsme objevili.“
„Jestli dovolíte, promluvím si o tom se svým synovcem sám,“ řekl Robinson. Počkal, až budou sami, pak se otočil k Davidovi:
„Máš rozum? Včera po nás stříleli a dneska přijdeš za denního světla i s chlapem od vás! Chceš, aby tě chytili!“
„Potřebuju…,“ chtěl namítnout David, ale doktor ho nenechal mluvit.
„Doufám, že to je naposledy, co jsi takhle neopatrný!“ Rozčileně začal přecházet sem a tam kolem broušených karaf. Ruce křečovitě sevřené v pěsti, zaražené do kapes županu. Občas mu zrak zavadil o čistou skleničku, ale neuchopil ji.
„Chtěl jsem“ ozval se opět mladík, ale umlčelo ho rázné doktorovo gesto.
„Věci jsou mnohem složitější a nebezpečnější, než si myslíš, chlapče. A já nesu zodpovědnost za hodně lidí!“
Zastavil se. Chvíli mlčel, a pak si sedl do křesla naproti synovci. Neoholený, nevyspaný. Zdálo se, že je starší o několik desítek let. Samuel Aaron Robinson v té chvíli nepřipomínal respektovanou vědeckou kapacitu a majitele laboratoří.
„Davide… včera po mně někdo střílel, pokusil jsem se zapřít výsledky výzkumu, První kontinentální mi vypověděla smlouvu a jedno z mých letadel spadlo. Spal jsem opravdu špatně a sotva usnu, probudíš mě ty s prosbou, která je víc než šílená…“
„Můžeš mě rovnou vyhodit,“ řekl tiše mladík.
„Ne, to nemůžu,“ odpověděl Robinson. Zvedl se a znovu začal přecházet kolem krbu. Za chvíli se zastavil, opřel se o římsu a promnul si obličej. Zaváhal, ale pak otevřel jednu z karaf a nalil dvě skleničky. Postavil jednu před mladíka a znovu se posadil.
„Rút měla u sebe dokumenty zásadního významu.“
„Stopař našel jen to pouzdro, cos jí dal. Jestli bylo něco uvnitř…“
Robinson sebou škubl. Chvíli se díval Davidovi do očí. Jako kdyby čekal, že vyskočí a označí všechno za vtip. Nic takového se ale nestalo.
„Bylo uvnitř něco?“ zeptal se mladík.
Doktor vstal a zamířil ke dveřím.
„Najezte se a dejte si něco k pití,“ řekl. „Za půl hodiny pojedete se mnou do laboratoře. Zbytek vám řeknu cestou.“
„A ještě jednu věc, Davide,“ otočil se s rukou na klice. „Odteď budete dělat, co řeknu. Bez otázek.“
Středa 5. listopadu, 23.41
Letištní plochu před hangárem vyleštily tisíce drobných kapek deště, odrazy násobily ve tmě světla ranvejí. Mechanik zatáhl dveře a pokynul jim. Pilot i Robinson zamířili ke kancelářím.
„Natankovat můžete hned, účty jsou v pořádku,“ řekl, když ověřil jejich doklady.
„Musim se eště podívat na záď,“ řekl pilot. „Cestou nás honili piráti a bojim se, že udělali díru u nádrže.“
„Jestli chcete servisního technika, najdete ho v kancelářích na druhé straně. Náhradních dílů ale máme málo.“
Pilot mávl rukou:
„Poradim si. Díky.“
Když odešel, posadil se Robinson naproti mechanikovi a čekal, až mu vrátí doklady. Stůl, za kterým úřadoval, pamatoval zaručeně předválečná léta. Překližka zohýbaná, lak popraskaný. Úchyty na zásuvce z plastu. Monitor pokrývala mastná špína a prach.
„Kolik je osob na palubě?“
„Já a můj pilot. Máme s sebou i nějaká těla, ale to jsou vědecké vzorky.“
„Vědecké vzorky?“ zvedl oči mechanik. Ve tváři se mu mihl stín znechucení. „To jako mrtvoly?“
„Dá se to tak říci,“ pokýval hlavou doktor. Přijal s díky zpět doklady. „Mám na ně platné výdejky. Budete si je chtít ověřit?“ Mechanik si ho prohlédl s neskrývaným údivem:
„Ověřit… To myslíte ty mrtvý?“
Robinson pokrčil rameny.
„Ne, to snad ani ne. Už jste tu tankoval s opicema, potkanama i továrnou na roboty. Mrtvoly bych si docela rád odpustil…“ Doktor se usmál, vstal a podal mu ruku.
„Kdybyste přece jen změnil názor, než pilot doplní palivo, budu pracovat v letadle.“
Mechanik jen zamručel na pozdrav. Dveře kanceláře byly pokryty oprýskanou zelenou barvou, staré a rozeschlé dřevo nedoléhalo k zámku. Poryv větru se opřel do velikých vrat hangáru a rozezvučel škvíry pod nimi. Robinson si zvedl límec u kabátu. Měl pocit, jako by se deštěm ještě víc ochladilo. Vůně mokrého asfaltu, na kterém kapky smývaly směsici skvrn barev, olejů i paliva. Přešel k letadlu a vystoupal dovnitř.
Pracovna s laboratoří byla příjemně vytopena. Přehodil kabát přes okraj křesla, přejel rukou přes čidla obrazovek a sledoval, jak se jedna po druhé rozsvěcují. V tiché hudbě, kterou pustil, se začala odsouvat i tmavá clona komory. Přistoupil co nejblíže a prohlédl si obě těla. Davida uspal těsně před přistáním. Nechtěl riskovat, že by ho někdo z letištní kontroly poznal. Roboti kroužili kolem něho a hledali známky poškození nebo únavy. Občas se zastavili a chvíli pracovali, pak se zase rozeběhli jinam. Na Rútino tělo promítaly paprsky snímačů zvláštní pavučinu. Bílý oblek připomínal plátno, každý z paprsků pak vlákno. Přistihl se, jak přemýšlí, co jí řekne, pokud se probudí. Bezděky se otočil k obrazovkám. Pochopil, že se toho okamžiku bojí. Hodnoty čísel se blížily k bodu zlomu, světla přístrojů se odrážela od clony.
Úterý 4. listopadu, 10.49
Město z pohledu člověka jedoucího v limuzíně neviděl David hodně dlouho. Snažil se rozpomenout, kam jedou, ale ulice za denního světla mu nic neříkaly. Polozbořené nebo vyhořelé domy se střídaly s naleštěnými pracovišti Prométhea, ošuntělé a upoceně udržované historické budovy státních úřadů s podhoubím kresleného a barvami přesyceného prostředí obchodů.
„Byla v pouzdře fólie s dokumentací?“ zeptal se Robinson a David sebou škubl.
„Cože?“
„V tom pouzdře, na vnitřní straně, byla vložena informační fólie s dokumentací. Byla tam?“
Teprve teď si uvědomil, o čem strýc mluví. Odtrhl oči od okýnka.
„Já nevím, ale asi ne.“
Doktor si promnul tvář v dlaních.
„Jestli to našli, bude to konec“
David bezděky polkl.
„Co… cos to tam měl?“
„Když spadl váš dům, Davide, dlouho jsem se nemohl smířit s tím, že tu už nejste. Hledal jsem vás, pracoval a přemýšlel, jak dosáhnout toho, aby se takové věci nestávaly…“
„Vždyť už se to stalo,“ namítl tiše David. „Máma je mrtvá.“ Robinson se smutně usmál.
„Vedle zakázek jsem rozvinul i vlastní výzkumy… Nemohl jsem se srovnat s tím, co se stalo. Chtěl jsem… Chtěl jsem přeprat smrt.“
„Proto jsi dělal pro divizi Shakiro?“
Doktor zavrtěl hlavou.
„To byl výzkum placený jako každý jiný. Ve skutečnosti jsme nikdo z nezávislých laboratoří netušili, jaký je konečný produkt téhle divize. A ani do dneška to vlastně netušíme. Já jsem chtěl něco jiného. V přesném popisu toho, co se děje při umírání, rozpoznat cestu, jak vědecky popřít smrt.“
Limuzína zpomalila. Řidič nechal projet kolonu ozbrojených vozů s logem Prométhea. Doktor se bezděky odmlčel.
„Pět let jsem vyvíjel látku pomáhající přečkat organismu stav, který by se dal nazvat smrtí, než dorazí pomoc nebo rekonstrukční roboti,“ pokračoval, když kolona přejela.
„Tomu moc nerozumím,“ řekl David.
Robinson se přestal dívat ven a otočil se k němu.
„Právě v případě závalu nebo nehody. Představ si, že se ti podaří se před smrtí jakoby zakonzervovat. Ve skutečnosti nezemřeš, jen tvoje tělo je poškozené. A po pomoci rekonstrukčních robotů by ses probudil zpět k životu. Problémem je zabezpečit okysličení mozkové tkáně a zamezit traumatům takového zážitku. Kdyby člověk například tu látku užil při náletu, ztratil by na čas vědomí, ale mohl by přežít i hodně těžká závalová zranění.“
„Jak moc těžká?“
„Stačila by mi hlava, Davide, a po práci robotů by ožili jako dřív.“
„Lidi?!“ zvýšil zděšeně hlas mladík.
Robinson měl v tu chvíli pocit, že je mu odporný.
„Kapsle jsem nezkoušel na lidech! Vlastně jsem je nevyzkoušel na větších organismech ani jednou. Jakmile mi došlo, co mám v ruce, přestal jsem experimentovat. A potom, co ses objevil a vykládal příběhy o shakirech, napadlo mě, že by Alef mohla znát místo, kde to ukrýt. Proto jsem dal dokumentaci a prototypy Rút.“
„Jak to fungovalo?“
„Kapsle s látkou určitý časový úsek před nebezpečím, potom startovací kapsle pro uzdravení a rekonstrukci. Působení bylo ale stále jen na určitou dobu a bez záruky.“
„Do prdele…,“ vydechl bezděčně David.
Robinson se hořce pousmál: „Přesně tak…“
„Ale co když tu kapsli použila. Co když se jí něco stalo…,“ namítl tiše David.
„Ano, myslel jsem na to,“ odpověděl doktor. „Pak ale stejně musíme najít tu dokumentaci.“
Vůz zabočil a zajel do podzemní garáže. Řetízková vrata se spouštěla zpět. Řidič pomalu obkroužil prostor, do širokých šedých sloupů se opřel kužel světel. Vůz zastavil, podle poklesnutí poznali, že vypnul motor.
„Zůstaň tu a počkej. Zkusím něco zjistit,“ řekl Robinson a vystoupil.
David si přisedl k okénku a díval se za ním, dokud doktorův kabát nezmizel ve dveřích se znakem jeho laboratoří.
Středa 5. listopadu, 23.57
Hluk motorů ho vytrhl z pročítání záznamů. Ucítil, jak se letadlo pomalu pohnulo. Uložil desky, vstal, naučenými pohyby zhasl monitory a upevnil křeslo.
„Už sem myslel, že se neobjevíte,“ uvítal ho pilot v kabině.
„Všechny závady už máme opravené?“ zeptal se, když zaklapl zámek jeho bezpečnostního pásu.
„Všechny ne. Na zádi byla malá díra, ale naštěstí nestříleli ničím velkým. Trochu sem to přelepil, aby nás to nebrzdilo, ale budeme potřebovat pořádnou prohlídku a generálku, doktore. Tahle krasavice už další podobně divokej manévr nevydrží.“
„Na příštím letišti bychom mohli stroj opravit,“ řekl doktor. „Už jsem psal doktoru Bernardovi.“
Když pomalu vyjeli z hangáru, pohltila je tma zkreslená kapkami deště. Světla ranvejí se tříštila, občas zasáhl okénko poryv větru.
„No, fouká to nepěkně, ale řekli, že letět můžeme,“ rozhlédl se pilot.
*
„Musíme odtud.“
„Já vim, doktore, ale dokud není zle, nechci, aby si nás někdo všiml. Pojedu klidně podél budov až k nájezdu, budu se vesele bavit s věží a tvářit se ustaraně na tohle počasí. A počkám si na povolení ke startu.“
„Co je to?“ ukázal Robinson do tmy, kde se světla slévala dohromady.
„Nic nevidim,“ odpověděl pilot.
„Něco tam je, kapitáne, podívejte se…“
„Doktore, řídim opravdu veliký letadlo. A protože mi záleží na tom, abych vypadal jako vzornej zákazník a účastník provozu, nebudu teď zvedat hlavu a dívat se jinam než na ranvej.“ Robinson se odpoutal a vstal, aby viděl lépe.
„To ale platí i pro vás,“ ozval se pilot. „Sedněte si zpátky a ničeho si nevšímejte.“
„Ale…“
„Pokud tam něco je, tak to brzo potkáme. Do tý doby se ale budeme tvářit, že se nic neděje, a slušně a tiše opustíme tohle letiště. Takže sednout!“ Ukázal na křeslo.
Poslechl ho okamžitě. Světla na konci ranveje se oddělila od krajových, poznal, že se směrem k nim pohybují vozy. Záviděl pilotovi klid, s jakým se hlásil věži a naváděl stroj na dráhu. Letadlo zpomalilo, přední část se stáčela k tmavému obzoru.
„Jedou sem,“ řekl Robinson. Skupina aut měla na bocích známé osvětlení Prométhea.
„Nevíme o nich nic, ptát se nebudeme,“ odpověděl kapitán, „ještě povolení ke startu a letíme. Já občas blbě vidím a nemusel sem si jich všimnout.“
„Jedou přímo proti nám…,“ řekl tiše doktor, ale pilot si ho nevšímal.
Kdyby mohl, zavřel by Robinson oči. Další klidné hlášení věži, zatím beze změn. Pilot si ověřil přezku pásu a protáhl si záda. Stroj se vyrovnal se světly a zastavil.
„Doufám, že jste dobře zabezpečil pasažéry, doktore. Budu při startu spěchat.“
Hlášení věže. Každá z kapek deště padající na sklo ho bolela, měl pocit, že se zastavil čas. Pilot se díval soustředěně před sebe. Pokaždé, když se vracely, stěrače nepříjemně zavrzaly. Skupina vozů na jejich ranveji odbočila k budovám kromě jednoho. Držel se u kraje a zpomalil. Ale blížil se.
„Raději bych už letěl,“ ozval se Robinson. Jeho poznámka se ztratila v hluku motorů.
Světla na boku toho auta odkrývala znak Prométhea, který byl i přes déšť jasně zřetelný. Pilot znovu požádal o povolení ke startu. Doktor se naklonil, aby viděl, co se bude u budov dít. Chování technika i lidí uvnitř mu nepřidalo na klidu. Pobíhali a rozčíleně gestikulovali. Osamocený vůz na kraji ranveje zastavil pár desítek metrů od nich. V kabině řidiče byla tma, nedokázal odhadnout ani počet lidí uvnitř. Letištní světla se od vozu odrážela.
V tu chvíli se ozvala věž.
„Rozumím a díky,“ řekl pilot.
Motory zabraly. Jejich síla vtlačila Robinsona do křesla. Neměl ani čas se podívat na osamělé auto, které brzy zmizelo za nimi. Letadlo zvyšovalo rychlost.
„Neslyším vás,“ uslyšel kapitána. Plynové páky zataženy k desce, ukázal mu na druhá sluchátka a vzal knipl do obou rukou. Mezi hučením motoru uslyšel doktor přerušované hlášení z věže. Stroj se třásl, jako kdyby se měl každou chvíli rozpadnout.
„Opakuji, nerozumím,“ odpověděl znovu pilot. „Signál je rušen. Signál je zřejmě rušen.“
Hlas dispečera vypadával, místo celých slov byly jen hlásky. Šum. Kapitán přitáhl řízení k sobě, stroj se začal zvedat.
„… zpět“ zaslechl ze sluchátek. Pilot se naklonil k desce. Přepnul páku ovládání podvozku. Kontrolní světla zhasla. Podvozek se zatáhl. Ještě několikrát se ozval šum. Pak se spojení přerušilo úplně.
Robinson si oddechl.
„Někdo nahoře vás má rád, doktore,“ řekl kapitán. „Mám pocit, že nás chtěli stáhnout dolů, ale nevyšlo jim to.“
„Co to bylo za rušení?“ zeptal se, ale pilot jen pokrčil rameny.
„Nevím. U nás je všechno v pořádku. Možná to počasí…“
„Všiml jste si toho pobíhání okolo aut?“
„Je mi líto, doktore, ale stihl sem jen sledovat start. Ať to bylo cokoliv, pomohlo to.“
„Díky, kapitáne,“ řekl Robinson, odpoutal se a zvedl se ze svého místa. „Půjdu raději k sobě a vzbudím Davida.“
Byl rád, že slyší známý zvuk motorů a letadlo je ve vzduchu. Příští přistání je čekalo v prostoru základen výzkumného komplexu. Na půdě, kterou vlastnil jeden z posledních nezávislých vědců, v bezpečí. Došel do laboratoře. Bezmyšlenkovitě vzal záznamy, přejel rukou přes čidla, přitáhl k sobě panel s ovládáním robotů u druhého lůžka. Světla za clonou se postupně rozsvěcovala. Prostor se rozezvučel tichou prací přístrojů. Pročetl si poslední údaje a zadal příkazy k Davidovu probuzení. Když ale zvedl hlavu, aby si ověřil správnost, záznamy mu vypadly z ruky. Úder pouzdra o kraj schůdku rozezvučel kovový rám.
První lůžko bylo prázdné.
Úterý 4. listopadu, 15.21
Dodávka se pomalu proplétala rozbitou vozovkou. Řidič obezřetně míjel kaluže, které ukrývaly vymleté prohlubně. David seděl vedle Robinsona a upravoval si bílý plášť. Čistota a nažehlenost s logem laboratoří. Cítil se nesvůj. V nákladním prostoru chladili tělo mrtvého muže středních let, které koupili v první z márnic Prométhea. Tak, aby bylo zřejmé, že těla potřebují, jak potom poznamenal doktor. I tak si ale mladík připadal spíš jako klaun.
„Ať se bude dít cokoliv, budeš dávat pozor jen na mě,“ řekl Robinson. David kýval. Poslouchal takové věci už přes dvacet minut.
„Je to první uzavřená márnice Prométhea, Davide. To předtím byla jen legrace ve veřejných prostorách. Takže pozor na čtečky a drž se jako poslední. Pokud ji poznáš, dáš…“
„… smluvený znamení a pokusím se vytáhnout fólii s údaji u jiný mrtvoly,“ dořekl mladík.
Doktor se odmlčel. Od chvíle, kdy pomohl Davidovi postavit se znovu na nohy, měl pocit, že se mu rychlost vlastního života zdvojnásobila. Vyjednávání ohledně předávky, nová smlouva, spojení se světem lidí bez adres.
Osvětlení ulic se pomalu probouzelo. První z obchodních center začínala k sobě lákat směsí barev a vůní. Některá byla ve své iluzi tak dokonalá, že nabízela i holografické vylepšení světa okolo. Jako kdyby nasazovali růžové brýle, stahovali se k centrům lidé všech vrstev, aby sledovali svět přes provoněné skleněné stěny. Většinou měli ale jedno společné. Korporaci, pro kterou pracovali. Kdyby mohl, vyskočil by David z auta a všechny ty stěny rozbil.
„Poslouchej,“ ozval se doktor. Jistota v jeho hlase ale slábla. „Jak se rozpozná shakiro?“
„Od normálního člověka myslíš?“ zeptal se David. Robinson kývl.
„Nijak.“
„Nějak to přece jít musí,“ namítl doktor.
„Když je svlíkneš z bojový uniformy, pro kterou jsi tak ochotně vyvinul posilovače páteře, a oblíkneš je do civilního oblečení, sou jako ostatní. Nerozeznáš je.“
„Nemají třeba jiné oči nebo nějaký pohyb, který je prozradí?“
„Ne, to teda nemaj,“ pousmál se David. „Proč se ptáš?“
„Ptám se, protože beru vážně to, co říkáš,“ odpověděl Robinson. „Ptám se, protože se chci připravit na možnost, že bychom v té márnici na něco takového narazili.“
„Pokud tam bude, budem mrtví už ve chvíli, kdy se za náma zavřou vrata. Víš proč?“
Doktor mlčel.
„Protože ty svině tohle prostě vědi. Rút říkala, že některý čtou myšlenky na dálku. Některý sou tak rychlý, že seš mrtvej, než vystoupíš z auta. A některý sou schopný z tebe udělat živou mrtvolu. Vymažou ti z hlavy paměť…“
Robinson se zasmál.
„Teď trochu přeháníš.“
David pokrčil rameny.
„Hele, polovinu věcí řikaj vyděšený lidi, kterým vlítli až do ložnice a který zažili masakr. Ale vždycky sem slyšel, že zůstali naživu jen díky ní.“
„Takže chceš říct, že proti nim není obrany.“
Mladík neodpovídal.
„Dobře. Dělejme, že jsme o tom nemluvili, a věřme, že nic takového nepotkáme,“ dodal doktor.
Dodávka najela do výmolu. Voda z louže se rozstříkla do okolí, vybavením v zadní části to zadunělo. Řidič zavrčel pár nadávek. Zpomalil vůz, stočil ho opatrně ke kraji a vyhoupl na příjezdovou cestu komplexu Prométheus. Silnice hladká jako sklo. Blížili se k bráně.
Středa 5. listopadu, 23.59
Stál s jednou rukou na ovládacím panelu, záznamy na zemi. Bál se toho, co je za ním. Tiše doufal, že se otočí až ve chvíli, kdy se probudí David. Cítil, že mu chlapcova odvaha chybí. Myšlenky se ztrácely v chaosu. Hrozba shakiro, osamocený vůz na ranveji, zastavení stroje před startem. Při myšlence, že by korporace přece jen Rútino tělo, byl najednou rád, že se o panel s ovládáním může opřít. Dostal chuť se napít.
Postup probouzení Davida vstoupil do druhé poloviny. „Nevadí vám, že jsem si půjčila váš kabát, doktore?“ ozvalo se za ním.
Připadalo mu, že se tím směrem otáčí celou věčnost. Seděla na křesle u pracovního stolu. Nedokázal odpovědět. Zavrtěl hlavou.
„Ta vaše kapsle má zvláštní chuť,“ vstala. Hnědý kabát sahal až k zemi. „Zpomaluje ale také reakce.“
„Člověk by při takové dávce měl ztratit vědomí,“ odpověděl. V tentýž okamžik se ale lekl, co vlastně řekl. Pousmála se. „Oba víme, jak to je.“
„Jak… jak se cítíte?“
„Dobře.“
Robinson křečovitě stiskl ovládací panel. Přistoupila blíž. Jako kdyby chtěla lépe vidět na probouzejícího se Davida. „Kdo… co jste zač?“ vykoktal otázku seškrceným hlasem. „Doktore,“ podívala se mu zpříma do očí. „Proč se bojíte?“
„Já… viděl jsem… hodnoty…“
„Dala jsem vám důvod k takovému strachu?“
„Ne.“
„A kdybych dala, odvezl byste mne z márnice?“ Neodpověděl. Jen zavrtěl hlavou.
„Tak proč se bojíte?“
„Nejsem si jistý… jestli jednám z vlastní vůle…“
Nezdálo se, že by ji to překvapilo. Přístroje ohlásily poslední část probouzení, clona u Davida se začala zvedat.
„Když vám slíbím, že odpovím na všechny vaše otázky,“ usmála se. „Pomůžete mi najít něco na sebe?“
Roztržitě se začal omlouvat. Pustil se panelu a sebral záznamy ze země. Položil je na své místo a otevřel jí dveře. Zavedl ji do jedné z kabin vedle laboratoře. Letadlo mělo tři. Používal je k odpočinku při dlouhých cestách, ve městech, kde neměl vlastní pobočky, v nich bydlel. Malý prostor se stolkem a postelí. Okénko dodávalo místnosti kouzlo starých lodních kajut. Otevřel jednu ze skříní a podal jí tašku s věcmi.
„Tohle mám od Laily. Zbraně někam schoval David. Pokud byste něco potřebovala, tak budu…“
Když poděkovala, rychle z kabiny odešel. Chvatně kráčel zpět. Byl tak zabrán do myšlenek, že přede dveřmi laboratoře málem vrazil do pilota. Zamumlal omluvu.
„Ste hodně bledej, doktore,“ poznamenal kapitán. „Není vám nic? Vypadáte, jako kdyby vás navštívila smrt.“
Teprve tahle poznámka ho přinutila se zastavit. Celou dobu mu bušilo srdce, košile se mu lepila na tělo pokryté studeným potem. Chvíli se rozmýšlel, pak ale otevřel dveře a ukázal dovnitř. Pilot vešel. Jakmile uviděl prázdné lůžko, zaklel. „Chcete říct, že mi to pobíhá po palubě?“ zeptal se. Robinson neodpověděl. Nalil dvě skleničky, zavřel karafu, otočil se a jednu mu podal. Pak bez řečí tu svoji naráz vypil. Ruce se mu třásly.
„Předně, kapitáne,“ řekl po chvilce. „Ta dáma není TO. A ve skutečnosti nebyla mrtvá.“
„To ste mi na klidu moc nepřidal, doktore,“ opáčil pilot a usrkl.
„Asi potřebuji ještě jednu…,“ zamumlal Robinson a otočil se.
„No nechci vám do toho mluvit,“ ozval se pilot. „Ale asi byste se měl spíš převlíknout a uklidnit. Opravdu nevypadáte dobře.“
Mlčel, o stěnu skleničky zazvonila jemná whisky. „Doktore,“ ozval se kapitán. Položil svou skleničku vedle ostatních a opatrně mu vzal z roztřesené ruky karafu. Zavřel ji a odložil. Robinson neodporoval. Pravou rukou se křečovitě držel okraje pultu.
„Jestli tu budete chodit takhle, zle si to odskáčete na zdraví. Běžte se převlíct a uklidnit k sobě.“
„To nemůžu,“ zavrtěl Robinson hlavou. „David se každou chvíli probudí a musím tu být, kdyby nastaly nějaké komplikace.“
„Když tu chvíli budu s váma, bude vám líp?“
Doktor zakýval hlavou.
„Budu rád.“
„No, upřímně, už sem si zvykl na ledacos, ale musim vám říct, že mě pokaždý překvapíte,“ usmál se pilot.
„O jednu věc bych vás ale rád poprosil,“ řekl Robinson tišším hlasem. „Pokud byste měl jakékoliv podezření, že nejednám z vlastní vůle… rád bych, abyste…“
Kapitán se překvapeně otočil. Nezdálo se ale, že by to byl žert.
„Doktore, nechtějte vyděsit i mě,“ řekl. „Řekl bych, že se vám to totiž už podařilo celkem pěkně.“
„Víte, příteli, některá poznání, která jsem učinil, bych upřímně rád vymazal z paměti vědy… Nebo se s nimi raději nikdy nesetkal…“
„Sám víte, jak to chodí. Polovinu z věcí, co ste vymyslel, stejně používaj jinak, než si přejete. Ale člověk se nějak živit musí. Neberte si to tak.“
„Svoboda vyplacená svědomím…,“ pousmál se hořce. Kapitán ho chytil za rameno.
„Přestaňte s tím. Nejste zodpovědnej za ostatní.“
Robinson přikývl.
„Přesto… kdybyste měl skutečně pocit…“
„… můžete mi věřit,“ skočil mu do řeči pilot.
Přístroje oznámily Davidovo probuzení. Nutnost ověřit údaje a postarat se o chlapce přinutila doktora myslet na jiné věci. Přestože cítil v hloubi duše strach, snažil se soustředit všechnu pozornost k práci.
Mladík si právě promnul oči, lůžko se začalo zvedat.
Úterý 4. listopadu, 18.01
Členové ochranky Prométhea pomalu přecházeli nad vstupní halou, jemný ženský hlas hlásil a vyvolával zaměstnance. Chladný prostor prosvětlovala holografická okna. Robinson se jimi nedokázal podívat. Šeď a chlad zmizely. I když venku nesvítilo slunce, poznal, že je jim nabízen pohled na rozkvetlé stromořadí. Podle vůně byl v hale vzduch prosycen jarem. Chvíli pátral v paměti, kdy přesně tohle zlepšení od doktora Bernarda odkoupili. Zaměstnanec korporace ho ale vytrhl ze vzpomínek:
„Doktor Robinson?“
Cítil, jak se mu zvýšil tep. Raději jen kývl na souhlas. „Jmenuji se Fischer. Poslali mě, abych vás provedl márnicí. Jaké tělo potřebujete?“
„Rád bych…,“ odkašlal si. Cítil, že mu hlas vynechává a nechtěl poutat pozornost. „Promiňte. Rád bych ženské tělo, kolem třiceti, nejvýše třicet šest hodin staré. Nemáte něco takového?“
Mladý muž měl na plášti visačku se jménem. Kývl a zadíval se do záznamů. Prsty hbitě přejížděly po tenkém displeji. Čím víc bodů svítilo, tím zamračenější byla mladíkova tvář.
„V záznamech máme jen dvě těla, doktore,“ řekl. „Jedna žena čtyřicet pět, úmrtí včera a jedna bez identifikace. Nechcete raději mužské tělo? Těch by bylo víc…“
„Mužská těla už mám. Už jsem byl i v obecní márnici i v korporátní márnici ve východním bloku města. Poslali mě k vám.“ Záznamy zhasly, Fischer zvedl oči.
„Jak už jsem řekl, máme jen tahle dvě. Chcete se na ně podívat?“
„No… není to přesně to, co potřebuji,“ odpověděl. Ucítil, jak sebou David škubl. „Ale projel jsem už tolik márnic, že bych se přece jen podíval.“
Muž v plášti se usmál, zasunul displej pod paži a pokynul jim.
„S ostatními těly jste při výběru potíže neměl?“ udržoval zaměstnanec zdvořile rozhovor a vedl je halou k výtahu.
„Víte, nikdy mne nenapadlo, že s tím bude takový problém,“ odpověděl Robinson. „Vlastně mne to docela překvapilo. Ženská těla prostě nejsou. Napadlo mě, že bych se tím chvíli zabýval, ale asi bychom nic zvláštního neobjevili.“
Výtah se otevřel, melodický hlas pozval všechny dál.
„Ženy jsou prostě opatrné, doktore,“ pousmál se Fischer. Výtah zastavil, dveře se otevřely. Dlouhá chodba, vozík s tělem u stěny. Vzduch obohacený jarní vůní zmizel.
„Máte pravdu. Je to určitě jejich přednost, ale v tuto chvíli mi to brání ve výzkumu.“
V půli chodby otevřel jedny z dveří. Davida až překvapilo, jak veliká místnost se za nimi skrývá. Stěna s chladicími boxy vysoká přes dva metry. Podle světelných údajů byly všechny boxy obsazené. Zaměstnanec položil displej na pitevní stůl a přešel k počítači.
„Vyjedu obě těla, abyste se mohl podívat. Cena je stejná jako u těl mužských.“
Těsně u stropu se otevřely dva poklopy. Zatímco těla sjížděla k nim, David se postavil k pitevnímu stolu, aby viděl na odložené záznamy. Jména a čísla na displeji mu ale nic neřekla. Snažil se tvářit lhostejně, ale srdce mu bušilo, až měl pocit, že ho musí být slyšet. Schrány s těly se zastavily ve výšce pitevního stolu. Fischer se postavil mezi ně, pootevřel pouzdra a poprosil Davida, aby mu podal záznamy. Bylo štěstí, že je hned aktivoval a nezvedl oči. David byl bledý jako stěna.
Robinson poznal, co se děje, a kývnutím hlavy mu naznačil, co dělat.
„Tahle žena zemřela kdy?“ zeptal se zaměstnance a ukázal na první.
„Obě podle záznamů včera, ale nemusí to být pravda. Tahle byla nalezena mezi rozvalinami, takže je možné, že se čas smrti liší od toho, co máme v záznamech.“
„Máte k dispozici zprávu patologa?“
„Samozřejmě. Můžu vám ji ocitovat. Podle všeho se jedná…“ David přestal vnímat slova. Ustoupil a opatrně se o jednu ze schrán opřel. Kov byl tak chladný, že málem ucukl. Zavřel na chvíli oči, aby se uklidnil. Pootočil se tak, aby kamera nade dveřmi nemohla snímat štítek s údaji, a opatrně ho uchopil. Málem se řízl o jeho okraj. Pomalu ho vytáhl a schoval do rukávu.
„Ten druhý případ jsou střelné zbraně,“ otočil se náhle Fischer a odkryl tvář druhé ženy. „Asi nějaká domácí hádka, přivezli ji včera, takže prokazatelně zemřela v tu dobu, co uvádějí záznamy.“
V té místnosti studila i světla.
„Střelná zranění nejsou zrovna to, co potřebuji,“ poznamenal zamračeně Robinson a obešel druhou schránu. „Dovolíte, abych se na ta zranění podíval?“
„Ale jistě.“
Doktor se záměrně sklonil nad druhým tělem, aby se David mohl zbavit štítků. Věděl, co uvidí. Předstíral, že si prohlíží zranění. Jedna ze střel zasáhla i krk, tvář byla roztržená a od krve. Ale její vlasy poznal. Otočil se k Davidovi:
„Ta zranění jsou zajímavá. Viděl jste?“
„Ano, viděl, pane doktore. Ale nevím, jestli jsou vhodná pro váš výzkum.“
Robinson zamručel na souhlas a narovnal se.
„U těch střelných zranění tu je jen poznámka, že prodej nebo převoz musí schválit hlavní patolog,“ ozval se Fischer.
„Což znamená administrativní zdržení,“ dodal Robinson a opatrně oba dva vaky zavřel.
„To nejspíš ano.“
„Pak tedy vezmeme ta zranění závalová, pane kolego,“ pousmál se doktor. „Toho běhání a shánění vzorků už mám dost a nechci další zdržování. Pojďme přejít k platbě.“
Schrány zamířily zpět. David je sledoval se smíšenými pocity. Než vyšel ze dveří, ohlédl se. Zámek za oběma těly klapl, snímače načetly štítky.
Čtvrtek 6. listopadu, 00.10
Sotva David uviděl, že je sousední lůžko prázdné, nemohli ho udržet. Byl tak rozrušený, že odmítal i vyšetření po probuzení a nevšiml si Robinsonovy bledosti.
„A je v pořádku?“ ptal se už poněkolikáté.
„Davide, nech mě to dodělat. Nemůžu tě odtud bez prohlídky pustit,“ odpověděl rozmrzele doktor. I když ho musel okřikovat, v duchu byl rád, že je vzhůru.
„Kde je?“
„Je v kabině. Zůstaň chvíli v klidu.“
„Vypadá zdravě, doktore,“ usmál se pilot; „Já se mu nedivím, že je neklidnej, taky sem a vy už vůbec nevypadáte, že by vám to bylo jedno.“
Robinson zvedl oči od přístrojů a položil čidlo.
„Dobře,“ řekl. „Běž se obléknout a pak se vrať. Dodělám to, až se všechno uklidní.“
David seskočil a z místnosti takřka vyběhl. Sotva se za ním zavřely dveře, zavadil doktor pohledem o svou skleničku, ale pilot si toho dobře všiml.
„Co uděláme teď, doktore?“ zeptal se. Robinson ale pokrčil rameny:
„Já nevím.“
„Skočim zjistit, jestli je všechno v kabině v pořádku a pak se vrátim.“
„Dobře.“
„A doktore,“ otočil se ještě ve dveřích. „Už radši žádný pití.“ Jen kývl na souhlas. Sotva se zavřely za pilotem dveře, začal bezmyšlenkovitě uklízet lůžka a čidla. Ověřoval, jestli se něco nepoškodilo, poklízel záznamy. Nechtěl se na skleničku ani podívat. Když uslyšel zaklepání, ani nezvedl oči.
„Všechno v pořádku, kapi…,“ podíval se ke dveřím.
Ale pilot ani David se ještě nevrátili.
„Můžu dál?“ zeptala se.
Chtěl odpovědět, ale hlas ho neposlechl, a tak jen kývl. „Myslím, že v tuhle chvíli bych vám měla především poděkovat,“ řekla, když za sebou zavřela. „Riskoval jste a stále hodně riskujete.“
„To… nestálo za řeč.“
„Vaše ampule je pozoruhodná,“ pokračovala. „Nemusíte mít obavu o dokumentaci, zničila jsem ji.“
Přistihl se, že před ní bezděky ustupuje, a tak se chytil opěradla pracovního křesla, jako kdyby se za ně chtěl schovat.
Všimla si toho.
„Doktore, kdybych vám chtěla ublížit, udělala bych to už tam, kde jsme se viděli naposledy.“
„A co když jen něco potřebujete,“ řekl tiše.
Neodpověděla.
„Nezlobte se. Vaše… hodnoty leccos naznačují.“
Zamračila se.
„Bojujeme proti stejnému nepříteli.“
„Myslíte?“
Sotva uslyšel to slovo, strach z něj spadl tak náhle, až mu to na chvíli vyrazilo dech. Nerozmýšlel se. Nalil skleničku sobě i jí a nabídl jí své pracovní křeslo.
„Nepřítel? Nemám rád tohle slovo. Dejme tomu, že i tohle letadlo je placené z peněz vašeho nepřítele. Snažím se jen udržet si svobodu.“ Připil a posadil se naproti.
„Každý máme jiný způsob. Proč jste tu ampuli neprodal?“
„Myslíte korporaci?“
Přikývla.
„Nechci, aby to dostali. Mám celkem jasnou představu, co by s tím dělali.“
„Zaplatili by vám,“ namítla. „Zaplatili by vám a vaše svoboda by byla větší.“
„Nesnažte se mne zaplést do takové debaty. Víte moc dobře, jak jsem to myslel. Podpořit je znamená jen utáhnout vlastní smyčku kolem krku. Jen blázen tohle nevidí. Dáte jim z vlastní vůle produkt, co znamená pokrok, a nestačíte se divit, jak ho využijí. Kdybych ale přestal s výzkumy na zakázku, nepřežil bych vůbec. Kdybych se odstěhoval na jiný kontinent, vyměním jen korporaci za korporaci. Kdybych…“ Zavrtěl hlavou a mávl rukou:
„Je to marnost. Nevěřím, že by se to někdy změnilo.“
„Je obdivuhodné, jak dlouho se držíte mimo, doktore,“ řekla. Překvapila ho.
„Rád bych se tak i udržel, ale…“
„Ale?“
Vypil skleničku naráz a položil ji vedle sebe. Chuť whisky mu přišla slabá.
„Ale poslední dobou se věci vymkly kontrole,“ dokončil větu.
„Tím nemyslím vás a Davida,“ opravil se okamžitě. „Tedy… Máte na tom svůj podíl, ale ne ten největší. Konflikty mezi korporacemi se vyostřují, stávají se hrozné věci. Ještě nedávno se zdálo, že žijeme klidně, ale najednou mi kolegové mizí a zakázky jsou čím dál podivnější.“
„Někdo může říkat pokrok právě tomuhle, doktore,“ pousmála se.
„Pokrok?!“ Měl co dělat, aby rozčilením nevykřikl. „Pokrok není! Je to iluze, kterou si budujeme hromadou hraček! Hledáme jistotu, abychom se jí dobrovolně nechali svázat. A pak pláčeme steskem po křídlech!“
Neodpověděla. Ticho mezi nimi otevíralo staré rány. Jako kdyby měla v očích klíč, cítil, jak se derou na povrch věci, na které chtěl zapomenout. Dveře dávno zamčených tajemství, která udržoval pečlivě ztracená v nejhlubších místech duše. Nebyl to pocit. Věděl, že před ní nic nezatají. Věděl, že už zná všechny jeho bolesti.
„Co jste zač?“ zeptal se.
Úterý 4. listopadu, 18.24
Robinson podepsal převzetí, poděkoval a nastoupil do auta. Za tmavými skly naštěstí nebylo vidět, jak je David neklidný. Vlasy slepené potem, dlaně co chvíli otírané o nohavice. Doktor mu beze slov podal pití a kývl řidiči.
Cesta z prostoru korporace se zdála nekonečná. Čekání u závor podzemních garáží, výjezd.
„Podařilo se?“ zeptal se Robinson, když čekali u hlavní brány.
„Snad jo,“ zašeptal David.
„Snad?!“
Strážný obešel dodávku a zaklepal na okénko. Škubli sebou. Robinson stáhl okno a podepsal se. Brána se otevřela.
„Jak to myslíš, snad?“ zeptal se, když vyjeli ven. „Vyměnil jsi to?“
„Byl sem rozčilenej! Bál sem se!“ zvýšil hlas David. „Štítky sem měnil, ale nevím, jestli dobře!“
„Uklidni se. Hlavně se teď uklidni,“ chytil ho za ruku doktor. „Teď už s tím nic nenaděláme. Do laboratoře je to kousek a pak se uvidí. Vzorek DNA máš?“
David kývl.
„Než to otevřeme, porovnáme DNA, abychom neporušili pečeti. Pokud by to nesedělo, něco už vymyslíme.“
Nezdálo se, že by mladíka uklidnil.
„I kdyby to nevyšlo, Davide, alespoň už víme, kde ji hledat,“ dodal. Odpovědí mu bylo ticho.
Celou cestu zpět už nepromluvili. Oba sžírala nejistota. David se bál jen pomyslet na to, že štítky, které držel, nevyměnil správně. Představa, že by chybou ztratil Rútino tělo, ho nenechala myslet na cokoliv jiného. Ruce se mu třásly. Zaťal je v pěsti a zavřel oči. Ať se snažil sebevíc, před očima neměl nic jiného, než světla márnice.
Robinson sledoval cestu. Upíral pozornost k drobnostem, které vídal každý den, a hledal na nich něco nového. V hloubi duše věděl, že překročil tenkou hranici loajality, kterou korporace toleruje. Celý život se snažil tomuto kroku vyhnout a ve chvíli, kdy ho udělal, přemýšlel, jak ho vzít zpět alespoň na oko. Bál se.
Když zastavili u nákladového výtahu Robinsonových laboratoří, ani jeden z nich se neměl k tomu otevřít dveře. Chvíli seděli. David sklonil hlavu a povolil sevřené pěsti. Otřel si znovu dlaně do nohavic a vytáhl z kapsy pouzdro se vzorkem DNA. Podívali se jeden na druhého. Nebylo potřeba nic říkat. Robinson pouzdro vzal, stiskl mladíkovi ruku a vystoupil. Váhání jen zhoršovalo to, co ho zneklidňovalo nejvíc. Krok neznámým směrem.
„Tak co?“ ozvalo se za ním. David skoro šeptal.
„Máme ji,“ usmál se na něj. Vrátil mu vzorek a pokynul zaměstnancům, aby schrány odvezli. „Ovládl jsi to. Postarám se teď o zbytek věcí a ty si jeď domů odpočinout. Budu pracovat přes noc.“
Když se za dělící clonou začaly otevírat tři schrány s těly a roboti je vyzvedávali na opravná lůžka, napadlo ho, že to bylo poprvé, co ho David poslechl bez odporu a odjel hned. Doktor ještě sám cítil slabost, kterou ho svázal strach, ale zatímco jednou rukou řídil postup ukládání těl, v druhé držel sklenici koňaku, která mu vracela jistotu. Byl rád, že je sám.
Položil skleničku na stůl a sedl si do pracovního křesla. Točna, na které měl stůl s monitory, se rozpohybovala. Zastavila se, když dosáhla nejlepšího úhlu. Robinson si pustil tichou operní árii a zadal příkazy k obnově tkání. Ze stěny za lůžky se vyrojilo množství malých robotů. Podvečer přikrýval věci okolo šerem.
„Samueli Aarone Robinsone,“ zašeptal si pro sebe. „Právě jsi vykročil do neznáma.“
