Hlas v telefonu dokončil svou výhružnou litanii a umlkl, ale jako vždy po sobě nechal ozvěnu strachu. Tísně. Klaustrofobie. Taková pakárna kvůli tak malému bytu… Levár si dal nohy na protější židli, osezenou, okopanou, umolousanou a rozskřípanou chudinku, nad kterou by se ošklíbli i bezdíci – vybírači kontejnerů, a jako vždy se hluboce zamyslel.
Nejdřív nad tím hlasem. Byl lidský, stopro, vymahačské agentury vědí, že lidi vyjdou levněji než technika, ale kde se propána dělají tak dokonalé hlasy? Lahodné jako střechýl, dokud si ho neolízneš. Jemné jako diamantový brousek. Sexy, když si majitelku představíte v kůži a s bičíkem. Jenže těžko si představit tak neosobní osobu…
Pustil hlas z hlavy, rozhlédl se po stísněném prostoru s nejnutnějším vybavením. Klícka, fakt, a ke všemu o ni může brzy přijít… Představil si na mikrovlnce a varné konvici, na televizi, na rozkládacím gauči i mrňavé ledničce odpudivě žluté nálepky exekutorů.
Skladatelé už složili stovky různých pochodů. Pochody vojáků, pochody… třeba komediantů, ne? Ale nikdo nesložil Pochod exekutorů. Nezadržitelných jako příliv. Jako tání.
Nepodivil se té divné myšlence; kdysi býval básník. Neprorazil hlavou zeď krize a nezájmu, ale to je vlastně fuk, protože ani ty slavné nikdo nečte – nikdo po pubertě.
Nakonec myšlenky zavinul do pevné ruličky jako drobné mince, sundal nohy ze židle a vytáhl mobil. Zuzanku měl na konci seznamu.
„Sociální úřad,“ zašveholil vlídný hlas. Za tímhle hláskem aspoň někoho viděl; baculatou blondýnku v ostře fialovém svetříku s výstřihem, s řádnou dávkou antiperspirantu v podpaží. Labužnicky začichal – mladá, jistě by mohla být jeho dcera, tedy věkem.
„Prosím pana Zuzanku,“ řekl pokorným důchodcovským tónem.
„Okamžik,“ na to blondýnka. Prakticky to dýchla do drátů; nesrovnatelně lepší než vymahačská domina.
Ústředna mu chvíli vyhrávala do ucha blíže neurčenou symfonickou hudbu. Naše životy v telefonech. Leckdo už má na displeji rovnou video, ovšem úřady ne, úřady jsou sto let za opicema. Ušklíbl se. I kdyby si nakrásně takový telefon pořídil, o pohled na pana Zuzanku by nestál. Jistě bude ježatý, chlupatý a drsný jako šmirgl.
Zuzanka pozdravil zachrchláním. „Přišla bída na kozáka?“ houkl bodře.
„Potřebuju práci,“ pravil Levár korektně. Hlasový ekvivalent narovnání kravaty.
„Měl bych, měl,“ zapěl Zuzanka basem. Až se Levár lekl, že se pustí do operní árie, ale nepustil, zase tak skvělou náladu neměl. „Už sis pořídil fax, chlape?“
„Ne, přijdu si.“ Ještě fax. Aby měli supi co zabavovat, ne? „Do recepce. Jako vždy.“
Zuzanka zvážněl. „Nebojíš se, že upoutáš pozornost, chlape?“
„Ne. Vypadám jako váš standardní klient.“ Jako důchodce na hlavu, vážený Zuzanko.
Odměnil ho chrchlavý chechtot, skoro srdečný. Skoro spiklenecký. Kolik takových zoufalců asi mívá na drátě? Cvak. Konec hovoru. Škoda, že na zpáteční cestě nezahraje ústředna symfonický útržek a blondýnka nezašveholí svoje nashledanou. Bylo by to hezčí. Bylo by to skoro jako u lidí.
Položil mobil na pestrý vikslajvant na stole – po minulém majiteli; dotyčný se neobtěžoval vyklízením a Levár se neobtěžoval výměnou nábytku ani dekorací; nechal si i zažloutlou a propálenou záclonu v jediném okně. Na sever. Jako jeho život, ksakru.
Ale zítra už bude mít cíl.
Růženka Šípková si se svým jménem fakt užila. V jednom kuse si z ní někdo utahoval, od spolužáků ve škole přes diskotéky, zaměstnání a návštěvy úřadů – až do důchodu. Na druhou stranu v něčem měla pravdu, ta její bláznivá máti: nikdy to nebyly kruté žerty.
Máš pohádkové jméno, budeš mít pohádkový život a nikdo ti neublíží. Tak to její matka říkávala, a vlastně se zas tolik nepletla. Ovšem nenašel se nikdo, kdo by ji zbavil příjmení – žádný princ na bílém koni, který by ji pojal za manželku a udělal z ní Růženku Novákovou či Dvořákovou. Žádný z jejích chlapů se nechtěl ženit. Mizerové.
Podepsala další formulář. Matka, Ája Šípková, se už nepodepíše, zapomněla psát. Asi prodělala další ze série slabých mrtviček, které ji trápily už od devadesáti let. Ano, mami, z toho se dostaneš, jsi přece mladá… Když jí to dcera řekla poprvé, ještě se spolu zasmály.
Na dementi je hloupé, že člověk většinou ztratí smysl pro humor. Nebo… spíš mu asi humor nedává smysl. To je jedno.
Pozorně pročetla další formulář, aby se máminým jménem nezavázala k nějaké hrůze. Ája měla neuvěřitelný důchod. Aby ne, vždycky měla dvě až tři zaměstnání, z toho jeden lukrativní a nenáročný úklid někde v bance nebo podobné zámožné instituci, uměla v tom zatraceně dobře chodit, a ještě přilepšení za protifašistický a následně protikomunistický odboj – čert ví, jak to stihla, Růženka chovala temné podezření, že převážně spala s vůdci a šéfy, však taky byla krasavice, stačí mrknout na staré fotky. No, a pak restituce, dědictví po pratetě, kterou ani jedna neznaly. Činžák, ze kterého plyne jakýstakýs příjem, i když si z něj správce ukrojí, a ne málo.
Každopádně teď máme na domov seniorů, ne obyčejných důchodců, předražený tak, že si střízlivý musí uvědomit, jak moc se tady krade… Ale to není naše starost. Vzdychla. Asi to není ničí starost, krást se u nás smí a doporučuje. Ne? Ale běžte.
No, a s bohatou matkou se sveze i dcera, momentálně špatně chodící po té blbé, blbé operaci plotýnek, ke které se nikdy, nikdy neměla nechat přemluvit, ale jen počkejte, brožurka s cvičením na stole, rotoped dole v tělocvičně, na jaře bude Růženka zase běhat jako čamrda.
„Růžo!“ ozvala se Ája. „Televizi!“
Jeden z divů světa: máma se vždycky vzbudí na odpolední televizní noviny. Co se jí asi honí hlavou, když kouká na ty hýbající se obrázky a poslouchá drmolení reportérů, kterému nemůže rozumět – doma nestíhala ani konverzaci s pečovatelkou, a ta mluvila hezky nahlas a pomalu… Ale trvá na tom.
Bodrý hlas hlasatele, denní jobovky; upálení nebo ubodaní houmlesáci, ztracené dětičky… Růženka si vzpomněla na ty svoje milované spratky; ztráceli se v jednom kuse, jenže kdyby po nich vystartoval nějaký úchyl, to by si dal, chudák, odmalička byli od rány, neohrožení tuláci po tátovi.
Do dopravních nehod se ozvalo zaťukání na dveře. Jak to, že vrátný zdola nezavolal? Nemá to snad v popisu práce, neplatíme snad za to? Kukátko na dveřích je kdovíproč zamžené, nic nefunguje, jak by mělo. Povzdechla si a otevřela.
Za dveřmi stál buran neurčitého věku, samý nos a čelist a strniště; takoví se jí vždycky líbívali, dokud na to měla hormony. Nejistě se usmála, on jí oplatil úplně stejně:
„Vy ale nejste paní Ája Šípková, devadesát sedm let…?“
Z nejasných důvodů se jí podařilo zachichotat, líp než v sedmnácti. „Ne, to je máti. Co jí chcete?“
Svraštil obočí. Nemračil se, spíš usilovně přemýšlel. „Stejně jste na to mladá.“
Kéž by, pomyslela si Růženka Šípková. „Hm. Tak co jí chcete?“
Nakoukl jí přes rameno dovnitř, ale Áju v ušáku nemohl vidět. Možná její nohy v bačkůrkách na zip, jestli měl orlí zrak. „Taková… anketa pro super-seniory.“
„Super, jo?“ Nemohla si pomoct, pusa se jí sama smála. Že by přece jen vyškrábla nějaký ten hormonek? „Nebude to k ničemu, ale pojďte dál.“
Zul se bez vyzvání; panelákový typ, ochočený, pokývala v duchu Růženka. Pozdravil hodně nahlas; možná je zvyklý na staré lidi. Máti se sotva ohlédla od krváků TV Nova, jen mu vznešeně pokynula levačkou.
„Musíte počkat,“ vysvětlila Růženka. „Je na těch zprávách závislá.“
Přikývl. Rozložil si na jejich kulatém, vysokém, jakoby cukrárenském stolku (tak to dopadá, když si člověk celý život odříká návštěvu cukrárny) nějaké papíry s předtištěnými otázkami. Letmo do nich nahlédla, samý blbosti… Asi to řekla nahlas, protože se zasmál a představil se: „Miloslav Novák.“
„Vždycky jsem chtěla být Nováková,“ vypleskla a okamžitě se zastyděla. Káčo blbá!
„Proč?“ zeptal se bezelestně. V tlustých ponožkách a svetru začínal vypadat domácky, zvykla by si. Fakt že jo.
„Jsem Růženka. Tak to mám v rodném listu i v občance. Růženka.“
„Šípková,“ zamumlal. „To jsou věci.“
„Spíš nadělení.“ Najednou mu vyprávěla, jak jediný, kdo by si ji chtěl vzít, byl jistý Olda Šípek, takže to nestálo za námahu se svatbou, zato všichni Novákové nebo Dvořákové, dokonce i Procházkové či Pospíšilové, zkrátka chlapi s normálním obyčejným příjmením, jí unikali.
Nejradši by tam zůstal. Napořád. Ta ženská uměla hezky povídat, i když vykládala blbosti. Usmívala se a oči měla nejisté, osamělé. Skvělá kombinace, ale spíš pro sňatkového podvodníka. Ne pro Levára. Ne. Promiň, zlato, nejdřív ti musím odbouchnout maminku… To ten debil Zuzanka nevěděl, že stoletá Ájá bydlí s dcerou?
Dcera je taky v důchodu, ale předčasném, a dostává tak málo, že je hluboko pod Zuzankovým radarem. Odstřelit obě? Za Růženku by nebyl žádný bonus. A uvařila mu kafe, parádní kafe z džezvy, nejsladší kafe na světě, a litovala, že ho musí dělat na vařiči, ne ve žhavém písku, jak to má správně být.
Ještěže si připravil tu anketu. Ája nerozuměla ani jediné otázce, zato se úporně pokoušela o konverzaci, bylo to trapné a dojemné, a Růženka se za ni nestyděla, hladila ji po řídkých bílých vláscích a zdálo se, že ji má doopravdy ráda.
Už viděl, že za tuhle prastarou, roztomilou holku zaplaceno nedostane. Už viděl žluté nálepky exekutorů. A vlastní život na ulici.
Vstal z vysoké, jakoby barové židličky (na kterou Růženka musela doslova vyšplhat a Ája na ně pak mžourala zdola z vozíku). „Tohle nepůjde,“ konstatoval a vlastně mluvil pravdu.
Ještě před televizními novinami byla skoro spokojená ženská. A teď ji mrzelo, že ten cizí chlap odchází. Cos čekala, huso? Nechceš ho nakonec pozvat, aby přišel zas? Miloslav. Jak mu asi říkají, Milouš? Ne, spíš Míla. Na zdrobněliny je moc velký. Velký a drsný; jako oba její synové, ale ne tak hubatý. Nebo se přetvařuje, všichni se přetvařují, ne?
Normálně by ho nesledovala tak zaujatě, jenomže se jí líbil. Takže si všimla, jak se mu vyhrnul volný svetr, když sklouzl z té rádoby barové – nebo cukrárenské – židličky, a zahlédla dlouhou černou pistoli. Měl ji vzadu šikovně zastrčenou za opaskem a dlouhá byla kvůli tlumiči na hlavni.
Odpovědi do ankety se nevynucují pistolí. Pistolí nemával ani agresivní obchodník na té hnusné prodejní akci, na kterou ji máti vytáhla před pár lety, v počínajícím stadiu demence.
Netušila, kde se to v ní vzalo, tolik odvahy, taková hbitost, ale natáhla se, chytila tu zbraň a vytáhla mu ji zpod svetru. Nenamířila ji na něj, jenom ji držela hlavní dolů. Ustoupila o krok, ještě o další, narazila do ledničky.
„Dejte mi to,“ řekl bezvýrazně. „Vypadnu a už se neukážu.“
„To…“ zachraptěla, odkašlala si a zkusila to znovu. „To není dobře. To není v pořádku.“
Vzdychl, ale nepohnul se z místa. „Já vím.“
„Chtěl jste nás zabít,“ vypravila ze sebe.
„Jenom Áju.“
„Proč?“ To už znělo pevněji. Dost pevně na postarší ženskou, která právě potkala vraha.
Pokrčil rameny. „Zakázka.“
Takže nájemný vrah. Bytost z krimipříběhů. Úžasné. Nevěřila by, že na sklonku života někoho takového uvidí zblízka a naživo. Znovu si odkašlala. „Rozum mi říká, že nemám co ztratit. Mozková kůra to ví. Ale ty hlubší části, mozkový kmen a tak, budou bojovat.“
„Vyznáte se v mozku,“ konstatoval.
„Nastudovala jsem, co se dalo, když máti…“ Kývla bradou (a bezděčně i pistolí) k matčinu vozíku. „Abych věděla, o čem doktoři mluví. Jenomže se s námi stejně nebavili.“ Už zase žvaním jako idiot, pomyslela si, ale vrah se nepatrně usmál. „Položte tu zbraň za práh. Vyjdu, seberu ji a zmizím.“
„Co když si ji nechám?“ Nasadila agresivní tón, ale moc jí nesedl.
Zavrtěl hlavou. „Nemám na novou a musím… platit dluhy.“ Bylo to tak přízemní. Ubohé. České. Vrah z malých poměrů. Mizerně placená práce. Najednou se bezmocně rozchechtala, až se matka probrala z ustrnutí – nebo možná ze spaní, klidně mohla dění kolem sebe považovat za sen – a zamumlala: „Růženko. Ticho. Pšt.“
Udělal krok k ní, vzal jí pistoli, strčil si ji za pásek, a byl u dveří. Otočil se. „Nashle v jiném životě, jo? Růženko Šípková.“
Až pozdě večer, když se choulila v posteli pod dekou, ji napadlo, že přijde jiný vrah. Komu vadí Ája Šípková? Komu sakra vadí?
Leonard měřil pokoj dlouhými kroky. Doopravdy měřil. Odhadoval. „Je to malý, za ty prachy,“ vyjádřil se.
„Ale koukni na tu koupelnu. Tam by se dalo tancovat,“ namítla Růženka.
„Ty jsi optimistka, máti,“ zasmál se. „To zvedací zařízení k vaně je z minulého století. Museli pod ním zpevnit podlahu. Zaručeně.“
Zálibně se na syna zadívala. Povedl se. Velký a vlasatý po otci, a uměl se hezky zubit. Dvakrát rozvedený; která by mu taky tolerovala ty věčné pletky se ženskými. Milovala ho. Všechny ženské ho milovaly, i babička, která ho nepoznávala a při každé návštěvě pro ni představoval příjemné překvapení.
Usadil se do babiččina vozíku a zkusmo, opatrně s ním popojížděl – Ája už seděla v ušáku před televizorem; blížila se pátá.
„Tak povídej, maminečko,“ vybídl Růženku. „Co tě rozrušilo?“
„Nájemný vrah,“ vyhrkla. „Prý na Áju. Měl pistoli.“ Ukázala její rozměry typickým rybářským gestem. „Takovou. S tlumičem.“
Zíral na ni. Celý život matce věřil každé slovo (vždycky poznal, když si z něj – nebo z brášky – utahovala, takže, dejme tomu, každé vážně míněné slovo). Ani v pubertě si nemyslel, že je blbá; to spíš fotřík, že se jí nedržel.
„Fakt? A co jsi udělala?“
Nadechla se. „Sebrala jsem mu ji. Ale pak jsem mu ji zas vrátila, protože povídal, že nemá na novou a že by přišel o živobytí.“
„Hustý,“ hlesl. Slovo od dcery – Markéta byla v šestce a mluvila málem cizí řečí; musel tyhle výrazy zvládnout, aby rozuměl. Sám by kdysi řekl ‚Tý vole!’ „Kdo by ale chtěl zabít babičku? Kromě tebe, pro dědictví?“
Ani se po něm neohnala; opravdu to s ní otřáslo.
„Zakázka, tak to řekl. A vzdal to.“ Měla pocit, že kvůli ní, ale bála se, že si moc fandí.
„Třeba neměl v popisu práce dvě vraždy, ale jenom jednu,“ uvažoval nahlas Leonard. „Třeba má zásady…“
„Hlavně má dluhy,“ vzpomněla si. „Co když ho věřitel nutí… zabíjet?“
„Sakra, to nemůžou počkat, až umře?“ sykl Leonard a ohlédl se po babičce.
„Někdo z toho baráku po pratetě?“ přemýšlela Růženka. „Ale proč? Zdědím ho já, další bába, co by z toho kdo měl?“
„Vrátí se,“ řekl Leonard. „On nebo někdo jinej. Běž na policii, mami.“
Zachmuřila se. „Vysmějou se mi.“
A na to neměl po ruce žádnou rozumnou odpověď. Jo, vysmějou.
Levár vzal na černo práci u stěhováků; kámoš Ruda měl heksnšůs, letos už podruhé, a nechtěl oficiálně marodit. Zuzankovi nic nehlásil, dělal mrtvého brouka. A lámal si hlavu, jak ty dvě holky v domově seniorů zachránit. Protože jestli někdo (Zuzanka za něj jistě sežene náhradníka) odstřelí Áju, padne podezření na Růženku, která bude dědit.
Promýšlel si to, když tahal skříně a bedny a křesla a všechny ty krámy, kterými člověk za život obroste. Jasně že si teď dá bacha, není blbá, ale obejít v tom baráku vrátnici je trapně snadné, požární schodiště nikdo nehlídá, o kamerách se zřejmě ještě nedoslechli, nojo, žhavá novinka, sotva tak dvacet třicet let i v našem skanzenu, pečovatelky chodí pravidelně, vyhnout se jim je hračka. A důchodci nevystrčí nos, ať se vedle třeba vraždí ostošest.
Brnkačka, když odhlédneme od morálních aspektů. V duchu sám nad sebou zakoulel očima. Levár a morálka, do hajzlu.
Ke konci třetího dne to měl. Musí Růženku aspoň varovat. Nejlepší by bylo… nastěhovat se k ní. Spát na rohožce jako oddaný pes. Tak něco.
Převlékl se z pracovního – ne že by v tom byl valný rozdíl. Vyrazil k domovu seniorů, vyběhl po vnějším schodišti, poradil si s obyčejným zámkem a došel na konec chodby ve třetím patře. Zazvonil. Celou tu dobu se snažil nemyslet, aby ho odhodlání nepřešlo.
Otevřela, ale tvářila se divně. Proč, to pochopil, když dostal něčím tvrdým po hlavě. Ne že by ztratil vědomí, to ne, jen rovnováhu, a na krátkou chvilku zapomněl, kde je a proč. Vrhli se na něj dva chlapi, srazili ho a spoutali mu ruce lepicí páskou (to je ta televizní osvěta, fuj). Pak ho nechali na podlaze.
Zamžoural na ně. Mladí chlapi, třicátníci. Jeden velký, druhý menší, ale zato pořádná váha ve svalech, málo špeku. Boxer nebo co? S námahou se posadil, opřel si záda o zeď vedle Růženčiny mrňavé lednice.
„Hajzle,“ prskl menší z mužů. Boxer slušňák, pf.
„Nech toho, Michale,“ pronesla Růženka jednoznačně mateřským tónem. Její syn. Synové. Znovu zamrkal. Kdovíproč si myslel, že je bezdětná, a ona má na obranu takové valibuky.
Křaplavě se zasmál. „A já vás přišel varovat.“
„Tak nějak mi došlo, že jsme v nebezpečí,“ pravila suše a oba hoši se uchechtli.
„Já jen, že jste mohli ušetřit pásku,“ podotkl, a teď se zase uchichtla Růženka. Pak se sehnula a sáhla po pistoli. Dýchala na něj a tak trochu ho ošmatávala, než zbraň našla a vytáhla. Nebylo to nepříjemné. Určitě lepší než od policajta.
„Tak povídej,“ vybídl ho větší muž, asi starší z bratrů, sympaťák, lehce opotřebovaný žitím, ale zaručeně se líbí holkám.
„Není co,“ zabručel Levár. „Najali si mě, abych zabil Áju Šípkovou. Neřekli mi, že bydlí s dcerou. Dceru jsem zabít neměl a nechtěl.“
„Budeš se divit, ale tohle nám došlo,“ řekl muž věcně. „Kdo tě najal?“
„Nejde nám do hlavy, komu naše babča může vadit,“ dodal druhý.
„Proč nevoláte poldy?“ zeptal se.
Bratři se na sebe podívali, pak oba koukli na matku. Růženka pokrčila rameny. „Nějak zvlášť jim nevěříme.“
Kývl. Pokoj se s ním vláčně pohnul, ale vzápětí se zase usadil. Ta rána do hlavy nebyla tak hrozná… „No. Oni by vám taky nevěřili. Nebo jo, já nevím.“
Růženka najednou otevřela šuplík v lince a vytáhla nůž, dřepla si k němu a přeřízla lepicí pásku na jeho zápěstích. „Tohle je můj syn Leonard,“ ukázala na vyššího muže, „a tohle je mladší Michal. Tak se představte taky.“
Zůstal sedět; oba hoši byli ve střehu. Nechtěl je plašit. „Miloslav Levár. Říkám si příjmením, protože nesnáším Milouše, jasný?“
„Odkdy jsme kámoši?“ zamračil se Leonard.
„Máma to tak vidí,“ odpověděl Michal.
Ája se v ušáku zamlela, probrala se, natočila hlavu a se zájmem sledovala dění. Možná jí připadalo, že kouká na televizi.
„Vždycky volám na sociálku,“ řekl Levár. „Pana Zuzanku. Pak si vyzvednu na recepci obálku s cílem. Fotky, adresa.“
„Na sociálku,“ opakovala Růženka pomalu, jako by jí ztuhl jazyk.
„Jsou to staří lidi,“ pokračoval. „Důchodci.“
„To je snad fór,“ vzdychl Leonard.
„Jak ses k tomu kšeftu dostal?“ zajímal se Michal.
„Přes známý. Přes chlapa, kterýmu jsem dlužil.“
Ája se znovu zavrtěla a podotkla: „Máma mi vždycky říkala, že nás Šípkový budou muset ve stovce bacit, jinak neumřem.“ A všichni se na ni překvapeně podívali, protože to bylo zatraceně k věci.
Pili spolu kafe; potenciální oběti, ochránci a vrah. Ája spokojeně drobila bábovku na koberec a nejspíš si připadala jako v raném dětství, až na to, že teď ji nikdo neokřikoval. Růženka jí co chvíli otírala bradu. Jako u mimina.
„Zkusím to,“ rozhodl se Leonard. „Najdu ho.“
Levár potřásl hlavou. „Je to fantom, kamaráde.“
„Ale holky z ústředny ti ho spojí,“ namítl Michal. „Musejí ho znát.“ Otočil se k matce. „Když to na ně Leon rozbalí…“ Růženka se uchichtla. Teď už jí ten dívčí smích šel docela dobře.
„Zeptám se ho na kšefty,“ plánoval Leonard. „Třeba získám důkaz. Když mi něco zadá.“
„Prověří si tě,“ řekl Levár. „I kdyby se ti zadařilo, kam s tím chceš jít? Nebude napojenej na policii?“
„Co ombudsman?“ navrhl Michal. „Nebo nějaká organizace pro lidská práva.“
„Noviny a televize,“ doplnila Růženka. „Všechno, co jsme tady vyjmenovali.“
„Když budu svědčit…“ Levár ztichl. (A všichni přítomní se zamyšleně zachmuřili.) Vzdychl. „Nojo, jsem v háji. Po všech stránkách. Jasně že budu svědčit.“
Růžence se to nelíbilo a její kluci jí to přečetli na čele; nezapomněli, milánci, pořád do mámy viděli – zrovna jako ona do nich. Leonard zavrtěl hlavou, Michal se k němu vzápětí přidal.
„Tak jo, hezky krok za krokem,“ pravila Růženka nahlas. „Potřebuju bodygárda. Kolik bereš na den, Leváre?“
Málem mu zaskočilo sousto bábovky (kupované, ale to mu bylo fuk; bejvalka taky nevařila, a jak se milovali – než po ní vyjel ten mizernej nakladatel…). „Z téhle strany to neznám,“ přiznal upřímně.
„Kolik ti platili… na osobu?“ zeptal se Michal věcně. Nesuďte a nebudete souzeni, no ne?
„Padesát tisíc.“
„To je směšný!“ vyhrkl Michal.
„Jo. Já vím,“ zahučel Levár zahanbeně.
„V televizi povídali, že zakázali tuhle… eunázii,“ ozvala se Ája. „Abych jela až do Vídně.“ A polila se kafem.
Růženka se k ní honem vrhla s papírovou utěrkou; potřebovala se rychle pohnout, rozehnat mrazík, který jí přeběhl po zádech a usadil se v týle. „Žádná eutanázie, mami,“ zašeptala. „Beztak je to myslím ve Švýcarsku, ne?“ Ohlédla se na syny, ale oba krčili rameny. O tyhle věci se opravdu nezajímali. „Paní Ája je zatraceně bystrá holka,“ poznamenal Levár.
Blondýnka na ústředně měla tentokrát broskvový svetřík a výstřih prozrazoval push-up technologii nebo silikony (snad ne ty škodlivé!) a Leonard se krátce zamyslel, jak ji mohl ten desperát Levár tak skvěle popsat, když ji jakživ neviděl, ale jen velmi krátce, pak musel nahodit šarm a obratně vyzvídat. Pozvání na kafe nebo dvojku přijato bez váhání; dneska jsou holky vlastně osamělé, přátele mají na facebooku, mejdany jsou neosobní, vyspíš se s kdekým, ale žádné důvěrnosti – popovídání naživo je vzácnost a státní svátek.
Pan Zuzanka přišel na řadu hned na to, a považte, existoval. Ukázala mu ho, když se pro ni ke konci pracovní doby zastavil. Leonard se za ním rozběhl, aby si ho omrkl i z anfasu, a ve výtahu se mu to povedlo. Uložil si ho do paměti. Výrazný ksicht, nerudný, naježený, s fanatickýma očima v hloubi důlků. Na úředníka hubený, málem vyzáblý, a nahrbený jako sup, jako inkvizitor. Uf. Vrátit se druhým výtahem nahoru a kouknout na Renku byla úžasná úleva, přímo slast. U vína jí později řekl, že je amatérský malíř a že by ji strašně rád namaloval, ne nutně jako akt – to třeba až později.
Uculila se napůl okouzleně, napůl ironicky a napůl cynicky, načež se zeptala, kolik platí na alimentech. Páni, a tohle že je blondýnka? Odpověděl pravdivě („jenom na dvě děti“) a pak se spolu hezky nasmáli. Hezká a chytrá. Usoudil, že tady by se mohl chytit na delší dobu.
A protože s tím malováním nijak nepřeháněl, donesl druhý den mámě Růžence portrét pana Zuzanky. Bodygárd Levár už byl u ní a servíroval kakaový piškot (,taky jsem chvíli makal v KFC a ještě předtím v mléčném baru, ty už vyhynuly‘ – ten chlap snad dělal opravdu všechno) a při pohledu na obrázek zamrkal a řekl jen: „Seš Leonardo.“ Bylo jasné, že má na mysli renezančního umělce, a jeho současný skorojmenovec se na okamžik tiše nafoukl pýchou.
Už věděli, jak šéf vrahů vypadá.
V noci někdo zastřelil starého pana Kroupu, když si na požárním schodišti dopřával pravidelnou půlnoční cigaretu. Výstřel nikdo neslyšel. Ája pronesla jeden ze svých nepochopitelně přiléhavých komentářů: „Mohl klidně kouřit dvacet denně, aspoň by si chudák užil.“ Pak se zase spokojeně vytratila do vlastního světa, kam za ní nikdo nemohl.
Levár napsal báseň, první po letech. Byla o smrti a tajných popravách. Leonard si ji s dovolením autora pečlivě opsal. „Mladej by ji mohl dát na svůj blog. Pod tvým jménem, jestli nechceš zůstat anonymní,“ navrhl.
‚Mladej‘ byl jeho syn z prvního manželství Tomáš, šestnáctiletý gymnazista. (Na rozdíl od fotra z něj něco bude, mínil Leonard a Růženka coby oddaná babička souhlasně přikyvovala, no není to zatraceně bezva, mít rodinu?)
„Vždycky jsem byla na tyhle rozervané umělecké typy,“. vyjádřila se večer Růženka, zrůžovělá po víně. „Měli jsme se potkat dřív.“ Těžce vzdychla.
„Nikdy není pozdě. Dokud dýcháš,“ na to Levár. Skoro jako by zase našel poezii i v reálném životě, a to si kdysi přísahal, že už nikdy, nikdy…
Ze už nikdy nechce mít nic, o co by pak přišel a litoval toho.
Prakticky ve stejnou chvíli řekla Renka v Leonardově ušmudlané garsonce, která jako ateliér nestála za nic: „Vždycky jsem byla na tyhle umělecké typy. I když z nich nic nekouká.“
„Co takhle sranda? A vášeň?“ Koukl na ni zpod obočí a neodolatelně se zazubil. „Pokaždý mi to pár let vydrželo, a co dneska člověk může chtít? Věčnost není v naší moci.“
Leonard pronikl k panu Zuzankovi, po telefonu, za Renčiny pomoci. Neřekl jí všechno, ale jedině proto, že ho zarazila a zacpala si uši. Takže kráska něco tuší a má strach… Ale nenaléhal.
Jako kontakt udal jednoho chlapa, co už to nechce dělat, a jako důvod těžké alimenty, prostě ani moc nelhal.
„Hmm,“ udělal drsný hlas v telefonu. „Zavolejte za týden.“ Klap. Konec. Potom se ozvala Renka a domluvili si rande.
Na to rande ale nedorazil. V drogerii – máma chtěla trochu lepší mýdlo, které v Penny naproti domova nevedli; jo, ten Levár mu kapku připomínal fotra, prostě její typ, tak si holt vzpomněla, že bude vonět – si všiml, že ho sleduje nenápadný chlapík. Džíny, černá bunda, botasky a kšiltovka, pod ní bezvýrazná žvýkající držka, však já si tě namaluju, mizero.
Zamířil do metra a tam ho setřásl za pomoci přeskakování na eskalátorech a hustého davu. Naučil se to v době, kdy se za ním všude táhli Hančini bráchové – podezírala ho tehdy… no, právem.
Za máti dorazil se zpožděním a se zprávami.
„Prověřuje si tě,“ broukl Levár, který už u mámy dočista zdomácněl. Právě krmil babičku pribináčkem – totiž krmila se sama, on číhal s ubrouskem a trénoval si rychlé reakce, když jí ukáplo.
Leonard vzal skicák a nakreslil toho nenápadného sledovače. Dal obrázek kolovat a absurdně ho potěšila další Levárova poznámka o úžasném talentu. Pak začal kreslit jen tak, a vyšla mu z toho Renka. Levár vyrazil ke kontejneru se smetím (Růženku by samotnou nepustil) a cestou potkal hlídkujícího policistu.
„Vysvětlil jsem mu, že jsem domácí pomocník. Koukal trochu divně.“
„Zajatec genderového stereotypu,“ zamumlala Růženka – a prozradila své vzdělání. Levár zase to svoje, když souhlasně pokývl.
„Bodygárd by měl být masivní maník s nízkým čelem,“ mínil Leonard. „A otevřenou hubou, když padne cizí slovo.“
„Kdysi jsem vydal knížku básní,“ pravil Levár zasněně. „Trošku jsem se zadlužil, ne moc, jenomže u špatnejch lidí. A už to jelo, úroky a úroky z úroků. Nejde to splatit.“ Pokrčil rameny a koukl do Leonardova skicáku. „To je ta slečna z ústředny.“
„Ta, cos ji jakživ neviděl,“ přisvědčil Leonard.
„Někdy lidi vidím přes telefon.“
„Kolik?“ zeptala se Růženka věcně. Ztvrdly jí rysy, najednou vypadala jako někdo, kdo fakt umí počítat.
„Dvěstě,“ zahučel Levár. Pečlivě vkládal do koše na odpadky plastový pytel a na nikoho se nedíval.
„Stačilo by zabít čtyři důchodce,“ poznamenal Leonard.
„Někdo by za to byl vděčný,“ zaševelila Ája z ušáku. Upírala na Levára soucitný pohled, oči úplně jasné.
Pozdě odpoledne se zastavil Michal, jen na skok, na večer měl klienta. Najal si ho reportér, který potřeboval osobního trenéra. Na vylepšení kondice; asi kdyby mu někdo chtěl dát po hubě, aby si to dvakrát rozmyslel. Levár podotkl, že reportérovi by se spíš hodila imunita jako mají poslanci (tady se přeřekl a místo ,1’ vyslovil ‚r‘ a znělo to dost navykle, načež se jen ušklíbl –,pardon‘).
Obojí, rozhodli se kolektivně a Michal dodal, že toho chlapa zkusí, jestli by měl zájem o skandálek. Potom na bratrovu žádost zavolal ze svého mobilu Rence a vysvětlil jí, že se rande ruší, protože ‚ta věc‘ se vyvrbila hodně vážně. Ne, žádné ohrožení. Jen opatrnost.
„Byla vyplašená,“ řekl, když domluvili.
„Něco tuší,“ přisvědčil Leonard.
Levár se zvedl a přistoupil ke kávovaru. Mračil se na ten stroj jako na neznámého vetřelce, jako by najednou nevěděl, co s ním. „Jede v tom,“ vyjádřil se. „Snaží se nic nevědět, ale už dávno jí to došlo. Má strach a neví, co s tím. Asi za to dostává odměny, ne moc, Zuzanka je škrt, ale přece jen, ženská občas potřebuje boty a mejkap a tak vůbec…“
Michal na něj okamžik zíral, pak jako by se probral: „Musím letět, reportér dorazí co nevidět.“
Leonard se obrátil k Levárovi. „Kdo zůstane? Střihneme si?“ A kývl bradou ke spacáku, opřenému o ledničku. Levár mu pochopitelně ztupil nůžky kamenem (v téhle losovačce vyhrával pokaždé; prostě věděl, co ten druhý udělá) a vyprovodil ho.
Růženka pustila televizi, strašlivý tisícidílný seriál, na který Ája koukala s batolecí radostí z barev, a obrátila se ke svému osobnímu strážci.
„Má ten tvůj věřitel účet v bance?“
„Beztak. Já mu ale dával hotovost.“
„Zjisti číslo účtu, pošlu mu ty peníze. Řekni, že máš sponzora a ten to chce legálně.“
Vlastně to čekal, a stejně teď nevěděl, kam s rukama. Tak je natáhl před sebe, nejistě jako slepec ji nahmatal a objal ji.
Té noci se pokusili zabít Áju. Druhý pokus byl rafinovanější, dobrodružnější, a najatý vrah také patřičně mladší. Slanil ze střechy na balkon, vyřízl ve skle dveří kulatou díru, prostrčil jí ruku, otevřel si… A narazil na Levára, který spal na půl očka jako šelma (ve skutečnosti se mu pořád honila hlavou Růženčina nabídka, ale to s šelmou zní líp), po špičkách se připlížil a drapl ho za krk.
Růženka už byla také vzhůru, vynořila se z výklenku za závěsem, kde s matkou spaly, a sehnala lepicí pásku na improvizovaná pouta a policii. V tomto pořadí.
Levár by měl dost času zmizet, ale Růženka se zachmuřila, vysunula bradu a prohlásila, že ona se tedy za svého přítele nestydí a žádné prohlášení o celibátu nepodepisovala. Později totéž, ale ráznějším tónem řekla policistům. Levár jim zase přesně popsal, co se stalo. Dodal, že Růženka měla obavy, po té střelbě na schodišti. To musí každý pochopit.
Pořádně si mladého vraha prohlédl, třeba s Leonardem spáchají nějaký ten identikit. Budou ho beztak vyšetřovat na svobodě, vždycky je pouštějí na svobodu, ne?
„Stejně je to divný,“ rozumovala Růženka, když policie odešla a noc pokračovala jakoby nic. „Pokusit se o druhou vraždu ve stejném baráku.“
„Třeba je takových Zuzanků víc,“ napadlo Levára. „Spiknutí.“ Podepřela si bradu. „Vyvraždění důchodců. Aby nesosali ze systému další peníze.“
„Začínají těmi s vyššími důchody,“ pokračoval Levár. „To sedí, všechny moje cíle vypadaly… zaopatřeně.“
„Máti makala do pětasedmdesáti a byla do práce jako drak. Do každé práce.“ Růženka se uchichtla. „A na chlapy jakbysmet.“
Domyslel si, že to s výší důchodu nějak souvisí; nejspíš Ája dokázala pokaždé sbalit šéfa – možná až do těch pětasedmdesáti, ušklíbl se. „Ale co z toho mají? Jako ti spiklenci? Hele, jsou to amatéři, na tom se shodném. Platí vrahům, aby ušetřili? Nerozumím té finanční stránce.“
„Jsou vlastenci,“ pronesla zasněně. „Podívali se na statistiky. Demografické. Stárnutí obyvatel a výdaje na důchody.“
„A strašlivě se vyděsili? Investují ze svého do zářné budoucnosti této země?“ Levár se tvářil skepticky.
„Čekala bych, že prachy prozatím berou z toho samého systému, který se snaží zachránit. Když se člověk jednou rozhodne hodit za hlavu desatero přikázání i zákony, najde spoustu příležitostí, jak si přivydělat.“
„Ty jsi vážně chytrá ženská,“ vyhrkl. „Chytrá, hodná a hezká, to se hned tak nevidí.“
„Vážně?“ Zase tak zrůžověla, rozpačitě si pročísla prsty vlasy a pokrčila rameny. „A stará.“
„Hm. Taky nejsem zrovna mladík.“
„Jo. Asi už špatně vidíš na blízko,“ zasmála se. „Stařecká vetchozrakost, tak tomu říkají.“
„A jestli budeš po mamince…“ pokračoval.
„… tak mě budou muset ve stovce bacit.“
Se smíchem se objali, a tentokrát si dali pořádnou pusu, která chutnala po půlnočním kafi.
Leonard získal důkaz v podobě obálky s údaji o cíli: byl to jistý pan Kovář, žijící sám v pěkné vilce v Kobylisích. Všechno si pečlivě okopíroval na dispečinku u Levárových kamarádů stěhováků a jednu kopii předal bratrovi, pro redaktora.
Policie naopak nezískala od zadrženého nájemného střelce nic, protože pan Zuzanka neexistoval. Na sociálním úřadu nepracoval a nikdo ho neznal, slečny na ústředně krčily rameny: podívejte, nikdo takový tady v seznamu není.
Michalův reportér, jistý magistr Kukla, byl víc než ochoten pustit se do případu a zahájil vlastní pátrání – rozhodil sítě, jak se vyjádřil. A vzápětí prostřednictvím tajného kontaktu zjistil, že policie nic nemá. Údajně nic nemá, vysvětlil Michalovi, s nímž ho po několika tréninkových hodinách a pěkných pár pivech pojilo takové to chlapské přátelství. Ve skutečnosti to možná jde do hloubky a do šířky, dodal a dychtivě si mnul ruce. Na Michalův mírně nechápavý výraz objasnil, že policie bude asi zapojena a někdo to řídí shora.
„Vlastenci,“ poznamenal Michal. S máminými výroky obvykle míval úspěch, když sám nevěděl, co říct.
„Jo, ale dobře placení vlastenci,“ kývl vážně Kukla. „Vysoce postavení.“
„Odměna za úspory? Jako u ministerských tajemníků?“ odvážil se Michal s vlastním dohadem a nový kamarád ho rozjařené plácl do zad na znamení souhlasu.
Toho dne lilo, takže to Levár bral do Penny přes ulici sprintem, ale zbytky sněhu klouzaly. Jak po nich tekla voda, proměnily se v miniklouzačky; ujela mu noha a zapotácel se, a srazil se s Leonardem, který po noční směně ve skladu chvátal zkontrolovat matku a babičku. Upadli, Leonard vespod, a přesně v té chvíli nad nimi něco prosvištělo.
Levár okamžitě vyskočil a rychlostí, hodnou příslušníka speciální jednotky, vyrazil za nenápadným chlapíkem v mikině s kapucí pod černou bundou a s dlouhou pistolí. Leonard ho s tlumeným klením kulhavě následoval.
Levár muže dohonil, jednou rukou ho drapl za rameno, druhou mu strhl kapucu mikiny. Leonard už s funěním dobíhal. Vtom se chlap ohnal pistolí a praštil Levára do břicha, vyškubl se mu a vrhl se do silnice, kde rozstřikovala dešťovou vodu a břečku z tajícího sněhu auta – a řidiči ani omylem nedbali na povolenou rychlost. Ozvalo se zlostné zatroubení, někdo dostal smyk, ale vyrovnal ho, a střelec už byl na druhé straně a mizel v živém plotu.
„Na tohle jsem starej,“ prskl vztekle Levár.
„Já taky,“ zasípal Leonard. „Koho chtěl zabít? Mě nebo tebe?“
„Tebe,“ řekl Levár bez váhání. „Renka tě asi práskla.“
„Renka?“
„Povídal jsem, že je v tom namočená. Spal jsi s ní?“ Leonard si shrábl z čela mokré vlasy. „A ty s mojí mámou?“
„Ještě ne.“
„Nejsi mladší?“
„O šest,“ odpověděl Levár věcně. „Vadí?“
„Jste oba plnoletý a donošený,“ odsekl Leonard. „A já taky. Nebo možná ne. Já té holce věřil.“
„Pojďme na ten nákup,“ řekl Levár. „Hlavu vzhůru, život jde dál. Třeba na ni Zuzanka něco má, ještě ji neodepisuj.“
Za celou dobu téhle akce se po nich ohlédli snad dva tři chodci, ale každý zase schoval hlavu jako želva, pod deštník nebo kapuci, a šel si po svém. Pokusy o vraždu jsou dneska neviditelné, no ne?
Leonard poskytl – Michalovým prostřednitcvím – reportéru Kuklovi portréty pana Zuzanky a obou neúspěšných vrahů. Kukla poznamenal, že by si ho rád vybral jako ilustrátora knihy, kterou o tomhle napíše. Michal na to, že brášku nevzali na akademii, protože nemá talent, a Kukla mávl rukou s tím, že ti vědí houby a všichni velikáni měli potíže s uznáním, koukněte na Vincenta, jo?
A rovnou ze zaplivané hospody kdovíkolikáté cenové kategorie (jestli se to vůbec ještě sleduje) se reportér vydal za slečnou Renkou, tou zrádkyní, a hlavně potenciální cennou svědkyní.
Našel ji s opuchlýma očima a nosem, popotahující mezi horami mokrých papírových kapesníčků.
„Co jste zač? Poslali vás na mě?“ vzlykla odevzdaně hned mezi dveřmi.
„Vyhrožují vám?“ zavětřil Kukla. „Pan Zuzanka?“
Vykulila oči a přikývla.
„Leonarda se pokusili zabít,“ oznámil jí a vyvolal další pláč. Že se nerozpustí, pomyslel si. Ženy jednoho vždycky dokážou překvapit. „Ale unikl,“ dodal. Teoreticky by měla přestat, ale kdepak. „Tak dost,“ pronesl tiše a důrazně. „Zveřejníme to.“
„Já nic nevím,“ hlesla.
„Ale Zuzanku znáte. Ukázala jste ho Leonardovi.“
„Já myslela…“ Zarazila se.
„Že potřebuje práci,“ dokončil laskavě a zavrtěl hlavou. „Ne. Nepotřebuje.“
Nasadil úsměv neohroženého reportéra, ale dlouho mu nevydržel, protože se ozvalo mocné zapraskání, papundeklové panelákové dveře se bezmocně rozlétly a dovnitř vrazil chlap. Vyzbrojil se americkou národní zbraní – baseballovou pálkou. A už se rozmachoval. Nezuřil, jen plnil povinnost, tolik si Kukla stačil přečíst z jeho soustředěného výrazu, než uhnul. Renka zaječela a na ten syrový hororový jekot se objevil Leonard, který se schovával za výtahovou šachtou a hlídal.
Spojenými silami útočníka přemohli, spoutali (lepicí páskou) a zavolali policii. Kukla se vytratil, zůstal Leonard jako přítel.
„Teď mě vyrazí docela jistě,“ vzdychla Renka. Ale hřálo ji pomyšlení, že ji někdo tak vytrvale, oddaně střežil. Jak dlouho tam asi postával? A vydržel!
„Takový místo seženeš vždycky,“ mínil Leonard. „Vždyť je to pakárna.“
„Já tě neprozradila,“ pokračovala ve vzdychání.
Neřekl nic, jen jí pevně stiskl ruce. Obě. A přitáhl si ji.
„Asi nás zahlídla Hela,“ špitla. „Asi jí platil víc. Podle těch bot, co si kupovala… A hadrů…“ Hluboce se zamyslela, možná si představovala, jak by jí slušely značkové džíny a halenky a botičky za měsíční plat. „Možná mě ten hajzl chtěl zabít.“ Kopla muže na podlaze do žeber, jen tak jemně.
„Krávo,“ zavrčel chlap. „Máš to u mě.“
„Copak tě poldové jen tak pustí?“ zeptal se Leonard ležérně.
„To si piš, vole,“ předvedl muž znalost domácího dobytka – a náramné sebevědomí.
Je to všechno domluvené, zaplacené a zorganizované a my bychom měli zdrhnout do Kanady. Ne, tam už Čechy neberou, dneska se musí až do Austrálie. Hm, jinak nás dostanou. Leonard zavrtěl hlavou, jako by v ní chtěl protřepáním vynést na hladinu kapku optimismu, ale zdálo se, že mu právě došel.
Šéfredaktor Kuklovi ten článek zarazil. Mnul si bradu s řídkým porostem mladých vousů – vypadal jako puberťák, ale asi musel být plnoletý, ne? „A rovnou vám říkám, nechoďte s tím ke konkurenci, protože budou mít ty samé příkazy a zákazy, rozumíme si?“
„Tak holt budu muset napsat tu knihu,“ zabručel Kukla. Vedle toho protekčního hošíka si vždycky připadal jako veterán.
„No, když najdete nakladatele…“ Hošík zvysoka pokrčil rameny.
Kukla pokývl, otočil se a až u dveří mu jen tak přes rameno hodil: „Myslíte, že jsou všichni tak posraný?“
Potíž byla v tom, že tomu docela věřil. Že fakt jsou.
Růženka zjistila, že k ombudsmanovi se obyčejný člověk prostě neprobojuje, leda by si na to vzal pancrfaust a bedýnku handgranátů, pravila temperamentně, když odložila telefon. Levár jí za to dal pusu. Měl hlavu těsně u její (ať se Ája potměšile šklíbí, nevadí) a poslouchal, tak věděl, že má pravdu. „A žádost bude půl roku ležet někde v kanclu, a pak se nejspíš ztratí. Do šanonu za skříní a sežerou ji myši.“ To už se smála, protože to vlastně bylo legrační, absurdně srandovní, groteskní a pitoreskní… Když to řekla nahlas, Levár se krátce zamyslel a prohlásil, že Sherlock Holmes by ji podle slovní zásoby určitě typoval na bývalou novinářku.
„To by byl vedle jak ta jedle. Knihovnice, panáčku, obyčejná knihovnice.“
„Tu žádost – nebo spíš žalobu – sepíšeme,“ řekl rázně. „Ať se myši nažerou. Třeba jim nebude chutnat, co myslíš?“
„Jo.“ Otevřela notebook. „Tak, diktuj, bývalý básníku.“
Byla to taková tenká, ubohoučká útěcha. Policie zjevně nedělala nic. Celá parta kolem Ájina případu si pečlivě prohlédla a zapamatovala všechny obličeje škůdců (nebo vlastenců, jak se to vezme), čistě pro vlastní obranu: uvidíš tohohle chlapa, tak zdrhej!
Probojovat se do televize se zdálo stejně nemožné jako k vysokým úředníkům. Jak to ksakru ti lidi dělají? Leonard, který to dostal na starost, prskal a vztekal se, protože slečny na recepcích mu s klidem odolávaly a ani neprozradily, na koho by se ksakru měl obrátit.
„Jsou zvyklé na televizní krasavce,“ mínil Levár. „Někdy se zkus kouknout s babičkou na zprávy. Normální lidi v bedně vypadají… nepatřičně.“
„Chtěls říct blbě,“ ušklíbl se Leonard, natáhl se po skicáku a začal kreslit slečnu z recepce, která na něj shlížela obzvlášť pohrdavě. Na jeho portrétu měla ztrhané rysy a ošklivý krk anorektičky.
„Máš noční?“ zeptala se Růženka.
„Jo. Michal se zastaví po tréninku. Kukla to nevzdává, jenže…“
„Mamě,“ kývl Levár.
„Neštěstí rodinu pokaždé sblíží,“ ozvala se Ája. Samostatně si dojela ke kuchyňské lince, sama si zabrzdila vozík a začala se stavět na nohy.
„Co chceš, mami? Podám ti to!“ Růženka vyskočila, zapomněla na svoje plotýnky a vrhla se matku zachraňovat. Ale Ája záchranu nepotřebovala, sundala si z poličky krabici se sušenkami a spokojeně klesla zpátky na vozík. „Je čím dál šikovnější,“ vzdychla Růženka.
„Ty taky chodíš den ze dne líp,“ poznamenal Levár. „Už bychom mohli pořídit tu kameru.“
„Kameru?“ přeptal se Leonard.
„Natočíme si svatbu,“ vysvětlila mu matka.
Synovi spadla čelist.
Pršelo hnusně, prakticky chlejstalo, což byl příhodný nářeční název, který máti někde sebrala, oprášila a naučila ho svoje kluky, aby nemuseli říkat, že chčije. Leonard doběhl domů mokrý a utahaný ze skladu a Renka, která na něj čekala, ho rychle začala zahřívat. Už skoro usínal a v polospánku si vzpomněl na tu svatbu.
„Chtějí to mít zdokumentované,“ zamumlal. A probudil se. „Máma se chce konečně jednou vdát,“ pokračoval už zřetelněji –
„To je přece fajn.“ Renka ho dál hladila po vlasech, její teplé dlaně sušily mnohem něžněji než ten nejjemnější fén.
„Levár je liška podšitá.“ Posadil se. „Ceká, že tam dojde k atentátu na Áju. Nebo na něj nebo mámu…“
„Nebo na tebe.“ Strnula s rukama ve vzduchu. „A bude to natočené. Ten má kuráž. Kaskadér.“
Jiné slovo na K, pomyslel si Leonard. Kamikadze, to je ono. „Nesmysl,“ zamumlal. „Vrah se nepostaví před kameru.“ Spustila ruce do klína a zkřížila nohy pod sebou. „Napadlo mě, proč vlastně oběti střílejí. Mohli by staroušky udusit ve spánku polštářem a vydávat to za mrtvici nebo infarkt, prostě něco přirozeného, v tom věku…“
„Hm,“ udělal Leonard.
„Zuzanka… a ostatní…“ Skousla si ret. „Oni čekají, že za to jednou sklidí slávu a vděčnost a…“
„Sakra,“ řekl. „Víš, že máš možná pravdu?“
A zmocnil se ho strašlivý vztek.
Pan Zuzanka, který se pochopitelně ve skutečnosti jmenoval jinak, kráčel z práce domů s dobrým pocitem. Zadal dva další cíle. Jen pomalu, nemusí pršet, stačí, když kape. Zvedl zamračený pohled k nebi. To se bohužel netýká dnešního počasí. Slunce už nevykouklo nejméně týden, zářivá budoucnost této země se zdá v nedohlednu, všude se roztahují mraky a pod nimi důchodci, nenasytní hltači našich skrovných prostředků.
Musel si připomenout slavnostní slib svého bratrstva, aby neupadl do deprese:
Tak jako jsem odhodlán ukončit neužitečné životy jiných, ukončím i svůj vlastní, v den, kdy bych se měl stát příživníkem a zátěží pro svůj národ. Kolem hořely pochodně, na stěně šeré síně planul obrovský ankh, hluboké hlasy pěly dunivý chorál… Bezmyšlenkovitě odbočil do úzké uličky, zkratky na zastávku tramvaje, kudy chodil vždycky, když pršelo. V létě bývala pročůraná až běda a páchla, teď všechny pachy smyl déšť. Kromě očistné funkce plnil i estetickou, přímo hudební; v děravých okapech vytvářel bublavou, pleskavou a zurčivou symfonii.
V tom libozvučném kraválu Zuzanka přeslechl kroky a nechal se překvapit. Zezadu se na něj vrhl někdo velký a těžký, přirazil ho k mokré, oprýskané zdi, vyrval mu z ruky deštník a odhodil ho.
Pan Zuzanka se nebránil. Ten člověk byl mladý, ale měl oči zoufalce.
„Já vás znám,“ zamumlal Zuzanka.
„Jo.“ Mladý muž si setřásl z vlasů kapky. „Povězte mi, proč to děláte?“
Zuzanka v jediné vteřině zvážil, zda má smysl předstírat nechápavost (nemá), vymlouvat se (nepomůže) nebo šokovat (to bude ono). „Pro budoucnost, jak jinak?“ Rád by přitom rozhodil rukama, ale muž mu neposkytl prostor na velká gesta.
„Takže… vlastenec,“ řekl jakoby pro sebe.
„Vlastenci,“ poopravil ho Zuzanka. Už si vzpomněl, odkud ho zná. Z fotky, špionážní momentky. Ucházel se o práci a dostal cil, jenže… „Je nás mnoho. Legie. Jsme všude.“
Leonard zachmuřeně přikývl. „Jo. Všude. To už nám došlo.“
„Jde nám o ozdravění národa,“ zkusil to Zuzanka. „Proč to nechcete pochopit? Oficiálně to nejde, nějaké snížení důchodů a sociálních dávek… To je jako plivnout do Stromovky! Nic se tím neřeší a vy, mladý člověk, byste mohl…“
Nedokončil větu, protože ten mladý člověk ho praštil. Au.
V nose i ústech měl plno krve a musel ji rychle polknout. Zabije mě, napadlo ho a jala ho náhlá úzkost. Vždyť jsem ještě užitečný, ještě mohu společnosti tolik dát!
Leonard měl strašnou chuť toho odporného hmyza zašlápnout. Kdyby si býval půjčil Levárovu nelegální pistoli, mohl to skoncovat na místě. Vždyť té bandě hrabe! Šplouchá jim na maják, straší ve věži a kape na karbid, vždyť to je spiknutí abonentů cvokhauzu!
Aspoň ho ještě jednou praštit, rovnou do toho orlího nosu dalekozrakého ptáka, který nevidí, co se děje přímo před ním, jelikož se zakoukal do světlých zítřků… Sevřel pěst, a zase ji povolil. „Debile,“ sykl. Strčil do něj, pořádně: padej, než tě uškrtím holýma rukama! „Táhni, geronte!“ zařval do šplíchotu a bubnování deště.
Geront? Zuzanka klopýtal a zoufale se snažil najít rovnováhu, celý mokrý, bez deštníku, s krvácejícím nosem a oslepený lijákem, který najednou zesílil.
Já, geront? Nic horšího mu nikdo nemohl říct! Uvnitř se vařil a vřel, divže se na něm ta voda z nebe rovnou nevypařovala. Vypadl z uličky na chodník, ale nedokázal se včas zastavit, koutkem oka zahlédl stíny lidí na zastávce, slyšel nějaký pokřik, ale nerozuměl, v dešti se všechno zdálo vzdálené a rozmazané, zakopl o obrubník a padal. A padal. Možná slyšel křupání vlastních kostí pod koly tramvaje, ale možná i to bylo příliš vzdálené.
Lidé na zastávce – mezi nimi i důchodci – sledovali jeho konec s morbidním zaujetím. Stejně jako promoklý mladý muž v ústí úzké uličky. Ten se však brzy otočil a odnesl si do stínu s provazy deště i své smíšené pocity:
O jednoho hajzla míň.
Fakt jsem ho zabil?
Beztak se nic nezmění. Je jich mnoho. Legie.
A úplně nakonec, pro útěchu: Aspoň bude mít máma hezkou, klidnou svatbu.
