Jan Hlávka a Eva Skálová – Mezi čtenáři

Ráno bylo kalné a mlhavé. Plynové lampy líně poblikávaly a mosazný cylindr starého zhasínače jako by byl vysvobozením jejich skomírajícím světélkům. Olověně zataženou oblohou slabě prosvítaly červánky. Lezavý vítr sice nedokázal rozehnat cáry mlhy nad dlážděnými ulicemi, přesto měl dost síly, aby zalezl skrz šaty až na kůži.

Jimmy Skaggs zimu nevnímal, vlastně spíš naopak. Záda pod tenkou kazajkou měl zpocená a před ústy se mu srážela pára.

Majordomus mu nedal peníze na drožku, takže většinu cesty na předchozí pochůzce uběhl, ale teď musel chtě nechtě zpomalit.

V této části Yorku byl možná dvakrát v životě a vůbec se tu nevyznal. Ulice byla prázdná, nepotkal nikoho, koho by se mohl zeptat, ale rozhlížel se po číslech a měděnkou pokrytých domovních znameních, až našel správný dům. Nijak se nelišil od ostatních na Blake Street, Jimmy však nervózně polkl. Tohle už totiž nebyla ani náhodou běžná pochůzka.

Uchopil mohutné klepadlo vedle několika provlhlých papírů přilepených na dveřích a mlha na ulici hladově spolkla hlasité zabušení. Nestalo se nic. Další úder splynul s rachotem parní lokomotivy na Cross Country Line. Kvůli ní Jimmy přeslechl otevírané okno, dokud neuslyšel ostrý hlas.

„Už jdu!“

Ačkoliv Jimmy rychle vzhlédl, neviděl nic. Okno se vzápětí zavřelo a štít domu vypadal v mlze stejně nezřetelný jako obrysy mohutných věží Yorské katedrály, o chvilku později se však dveře před ním pootevřely. Ze škvíry hleděla přísná tvář muže středního věku s výraznými lícními kostmi, tenkými rty a až nepříjemně pronikavýma očima.

„D-dobré ráno! Pan… jste pan Vincent Graves?“

„Ano. Přejete si, pane?“

Takhle Jimmyho nikdo neoslovil už hodně dávno, přesto se rychle vzpamatoval.

„Skaggs. Jimmy Skaggs. Já… poslal mě sir Herbert Barlow.“

Šedé oči se přimhouřily. Na vteřinu se v nich objevilo něco, z čeho Jimmyho polila větší zima než z větru olizujícího jeho záda. Dostal silnou chuť vzít nohy na ramena, jenže to už Graves otevřel dveře úplně a gestem ho pozval dovnitř.

Pokoj, do kterého ho zavedl, tonul v šeru, závěsy byly zatažené, ale jinak vypadal docela normálně. Jediné světlo obstarávala malá lampa na krbové římse vedle stolu a Jimmyho okamžitě upoutala otevřená kniha, která tam ležela.

„Posaďte se,“ ukázal Graves k židli. „Pokud chcete, dejte si sklenku, a povězte, co si sir Barlow přeje tak časně.“

Jimmy pocítil úlevu. Až teď si všiml láhve a sklenice na protějším kraji stolu, váhavě si nalil a vůbec mu nevadilo, že to je obyčejná voda. Zadíval se na knihu vedle.

„Mohu?“ natáhl opatrně ruku, ale Graves zavrtěl hlavou.

„Raději ne. Předchozí majitel s ní zacházel dost nevhodně.

Nemá ráda, když na ni sahá někdo cizí.“

Došel blíž a opatrně knihu zavřel. Jimmy rozeznal název na desce, Ptačí sněm od Chaucera. Zauvažoval, jestli ji má pán také ve sbírce, ale bylo jich tam tolik.

„Nuže?“

„A… promiňte,“ Jimmy sebou trhl. „Sir Barlow vás zdraví a vzkazuje, že v noci došlo v jeho knihovně k nepříjemnosti.

Nabízí vám sto liber, když ji urovnáte s minimálními škodami a diskrétně… s ohledem na dřívější přátelské vztahy.“

„Tohle přímo řekl?“

„Ano, pane. Tedy, myslím, že ano. Tak mi to pověděl pan Fletcher, to je majordomus sira Barlowa. Já jsem jeho pomocník a on –“

„Rozumím.“

Graves se ušklíbl, v šeru pokoje to vypadalo zlověstně. Navzdory ranní hodině byl učesaný a oblečený, tmavá košile s vázankou, kabát i vesta, které z kapsičky visel řetízek hodinek, chyběl snad jen cylindr a hůl. Chvilku se zamyslel.

„Pověděl vám pan Fletcher, jak rozsáhlá ta nepříjemnost je?“

Jimmy pokrčil rameny. „Prý… absolutně.“

„Jistě, když na to nestačil personál,“ v Gravesově hlasu se mísilo pobavení a nechuť. „Dvě stě liber. Plus dalších dvě stě pro mé společníky z klubu, takový problém nezvládnu vyřešit sám. Vyřiďte to siru Barlowovi.“

„To nemusím, pane.“

„Nerozumím.“

„Pan Fletcher mi dal instrukce souhlasit, pokud nebudete chtít víc než pět set. Také… vám mám pomáhat.“

Napětí v Jimmyho hlasu zesílilo, ale Vincent se kupodivu usmál.

„Nu, to tedy musí být vážně velká nepříjemnost, když je váš pán tak štědrý. Vy umíte číst?“

„Ano,“ přikývl Jimmy.

„Dobrá,“ Vincent se sklonil k psacímu stolu, namočil pero do kalamáře a navzdory šeru rychle napsal několik řádků na kus papíru. „Zajděte na tyto adresy, řekněte, že budeme mít práci. Všechno nezbytné s sebou, a Fiona ať vezme dostatek parfému.“

„Ano, pane!“

Jimmy popadl papír, vyskočil od stolu. „A nemusíte spěchat. Herbert Barlow nestojí za to, abyste si kvůli němu uhnal zápal plic.“

„A… ano.“

Vincentův hlas zněl poprvé příjemněji a Jimmy zpomalil. Když se cestou ke dveřím ještě ohlédl, spatřil, jak Graves jemně položil dlaň na knihu.

„Zase večer,“ slíbil a kniha jako by se na stole maličko zavrtěla.

Navzdory začátku dnešek vypadal čím dál zajímavěji.

Trvalo hodinu, než se členové Čtenářského klubu dostavili ke Gravesovu domu. Byli tři, postarší gentleman Andrew Devereux s kufříkem v ruce, ležérně ustrojený mladík s rozevlátými vlasy, a dívka. Když jí Jimmy před chvílí vyřizoval Gravesův vzkaz, sotva si uvědomil, že mluví se ženou – jen odříkal nachystané věty a vyrazil na další adresu v seznamu. Teprve teď měl čas vydechnout a všimnout si, že Fiona Gravesová je ve skutečnosti mladá dívka, křehce vypadající a s mírně bledou pletí. Oblečeny měla růžové šaty bez korzetu, zato s dekoltem o dost hlubším, než by leckdo pokládal za vhodné, nesla si malou kabelku a paraplíčko složené pod paží. Jimmy z ní najednou kdoví proč nemohl spustit oči, a i když se snažil nezírat, prostě to nějak nešlo.

„Dobré ráno, Vincente!“ zahlaholil ten mladík, o němž Jimmy věděl, že se jmenuje Steven. „Vidím, že už tě to také dostihlo,“ ukázal k letáku visícímu na Gravesových dyeřích.

Velká hra! Už tuto sobotu! Tisíc liber pro každého, kdo rozluští tajemství starobylé Knihy pokladů! Pouze třicet pencí za kus! Schopnost číst nepožadována.

Graves papír znechuceně strhl a zahodil do bláta u chodníku, zatímco Andrew přikývl.

„Těch letáků je plný York. Snad se jim ten podvod vyplatí, když si dali tolik práce. Nu, kdopak zase poztrácel knihovnu?“

„Vážený sir Herbert Barlow si žádá naši pomoc.“

V Gravesově hlasu se znovu ozval ošklivý tón a Steven hvízdl.

„Tak to zní zajímavě. Kolik nabídl?“

„Nanejvýš pět set, možná ho ale přesvědčím i na šest.“

„Vynikající!“ zasmála se Fiona. „Konečně uspořím na věno a Barlow prý má v knihovně úžasné kousky. Na co čekáme?“ Fiona i Devereux přijeli drožkami, která teď stály naproti přes ulici. On a Steven nasedli do jedné, Graves s Fionou do druhé. Jimmy zaváhal, ale když mu Vincent pokynul, přidal se k nim. Zvláštní náhodou na něj vyšlo sedadlo proti Fioně.

„Tak jak pokračuješ?“ zadíval se na ni Vincent, zatímco se drožka rozjela. „Včera jsem mluvil s klientkou, ptala se, kdy budeme hotovi.“

„Chybí mi dvacet stran. Stejně je to škoda,“ Fiona se rozzlobeně předklonila. „Víš, co jsem v té knize našla? Mastné fleky! Věřil bys tomu, strýčku? Ta ženská na ní obědvala a diví se, že jí pořád utíká. Na větrné hůrce, tak krásný příběh!“

„Já už zažil horší,“ usmál se Graves. „Jistý gentleman si vypodložil rozviklanou postel Walterem Scottem – nechtěj vědět, jak dopadl. Myslím toho gentlemana, samozřejmě.“

„Dobře mu tak! Tahle měla tu babu napřed praštit po hlavě jak Heathcliff!“

Jimmymu bleskla hlavou myšlenka, že když se Fiona zlobí, vypadá ještě krásnější.

„A co tvůj překlad? Už ti ten nakladatel zaplatil?“

„Bohužel ne. Vymluvil se a dal mi druhou knihu, francouzský román. Prý později uhradí oba zároveň.“

„Aha. Když se bude zdráhat, trochu mu domluvím.“

„To… už raději ne, strýčku,“ Fiona se zatvářila poněkud polekaně. „Snad se to tentokrát obejde bez násilí.“

„Pane Gravesi, já… nejsem si jistý, jak vám budu užitečný,“ promluvil Jimmy váhavě. „Vůbec netuším, co vaše práce obnáší, i když mi to pan Fletcher nařídil, nevím…“

„Jen klid,“ Vincent nad jeho rozpaky mávl rukou. „Neděláme nic složitého, ani mystického. Pokud umíte číst a jste trochu obratný, je to vše, co potřebujete.“

„Jakou knihu jste četl naposledy?“

Fiona se na Jimmyho zadívala a tomu slova rázem uvázla v hrdle.

„To… já… žádnou, madam. Občas si čtu v Timesech, které pán vyhodí. A jako malý jsem četl Bibli… tedy, než ji rodiče dali pryč, protože k nám jednou přišel kněz a ona ho praštila do… no… to nic.“

Jimmy Skaggs zrudl, tohle rozhodně nehodlal rozvádět, ale Fiona chápavě kývla.

„Církevní knihy se vždycky hned rozčílí. Pamatuješ ještě na ten případ u svátého Michala, strýčku?“

„Na to lze těžko zapomenout.“

„Jeden mnich si tam tajně četl Strašidlo cantervillské, a když ho polil voskem ze svíčky, tři neděle houkalo v noci na půdě. Andrew ho musel chytat do síťky a chudák majitel mu ho pak raději věnoval.“

Fiona a Vincent se rozesmáli a Jimmy se tentokrát připojil –

„Jak se člověk vlastně dostane k téhle práci?“ osmělil se. „Učili jste se to někde nebo tak?“

„Kdepak,“ zavrtěla Fiona hlavou. „To se zkrátka přihodilo. Já i strýček jsme od mala rádi četli. Rodiče měli tiskárnu a spoustu knih, občas se stalo, že nějaká zmizela a my jsme je hledali. Časem se rozneslo, že to umíme dobře, pár lidí nás požádalo o pomoc, připojili se Steven s Andym… no a bylo to. Zjistili jsme, že tím lze i trochu vydělat, ale většinu těch peněz stejně zase utratíme za knihy.“

„Aha,“ Jimmy pocítil mírné zklamání. O Čtenářském klubu slyšel vyprávět mnohem dobrodružnější historky, na druhou stranu tohle znělo věrohodně. Ne poprvé si zkusil představit, jaké by to bylo, mít dům plný knih jen pro sebe…

Sídlo sira Barlowa leželo na kraji Yorku. Vypadalo honosně, mohutná budova ve starém stylu a pečlivě udržovaná zahrada, celý pozemek ohrazený živým plotem. U brány čekal majordomus Fletcher, shrbený postarší chlapík s nosem jako skoba, oblečený v dokonale upravené livreji a s hůlkou v ruce. Přesto právě zde utrpěl vznešený dojem první šrám, neboť jeho pravé oko zdobil značně neestetický monokl. Navíc se dotyčný zaměstnanec Herberta Barlowa tvářil jako obloha před krupobitím.

„Prosím, pánové!“ procedil, když vystupovali z kočárů, a Steven se na něj vesele zazubil.

„Která to byla? Pravidla Markýze z Queensberry?“ „Nikoliv,“ odmítl majordomus škrobeně. „Ostrov pokrytců od Galsworthyho.“

„Případné,“ souhlasil Vincent suše. „Kde je sir Barlow?“

„Odjel do Brightonu, ale mám příkaz postarat se o vás. Tudy, prosím,“ ukázal Fletcher k domu. Graves okolo něho prošel mlčky, ale Fiona zavrtěla hlavou.

„Pozve nás a ani se neobtěžuje počkat. Je takový nezdvořák vždycky, Jamesi?“

Poprvé Jimmyho oslovila jménem, ale ten byl tentokrát nervózní spíš z toho, že by měl pravdivě odpovědět. Naštěstí mu současně majordomus zahradil cestu svou holí.

„Našel jsi toho flákače Collinse?“

„Ne, pane,“ sklopil Jimmy zrak, aby se při pohledu na jeho fialové oko nerozesmál, protože to mohlo bolet – Fletcher hůlku zdaleka nepoužíval jen k chůzi. „Bušil jsem mu na dveře, ale neotevřel, asi není doma.“

„Dobrá,“ majordomus se povýšeně ušklíbl. „Může si hledat jiné místo, tady skončil. To je všechno, Skaggsi.“

Ostatní už stáli u hlavních dveří domu. Jimmy nečekal na pokyn, pospíšil si otevřít – a v té chvíli ven jako blesk vylétla kniha. Těsně minula jeho hlavu, mihla se zkoprnělému Fletcherovi před nosem, ale než stihla zmizet v zahradě, Steven máchl rukou a pevně ji chytil za hřbet. Přitáhl si ji, opatrně, aby mu nemohla skřípnout prsty pod desku.

„Vida, Alenka v kraji divů. Ta se nějak opozdila. Většinou uteče první, recidivistka.“

Fiona se zvonivě zasmála, Fletcher se ještě víc zamračil. „Prosím, pánové.“

Vstupní hala byla větší než mnohé domy v chudinské čtvrti. Vincent Graves kráčel lhostejně dál, ale Steven i Andrew se při pohledu na výzdobu překvapeně zastavili. Bloudili očima po nádherných obrazech, sochách a starožitných zbraních, které spolu s trofejemi na zdech dokazovaly, že sir Barlow je nejen vášnivým sběratelem knih, ale i zdatným lovcem. Hala končila patou dvojitého mramorového schodiště, pod kterou nervózně přecházel starší muž s šedivými vlasy.

„To je pan Albertius,“ představil ho Jimmy. „Stará se o pánovu knihovnu.“

Vincent natáhl ruku, ale Albertius nereagoval. Očima těkal v prázdnu, ve tváři měl zmatený, hlavně však vyděšený výraz.

„Ach… pan Graves!“ vzpamatoval se konečně a stiskl nabízenou pravici. „Já… slyšel jsem o vás, je mi velkou ctí! Mohu vás pozvat na –“

„Myslím, že to počká. Dělejte svou práci,“ přerušil ho majordomus studeně a knihovník sklopil oči.

„Ovšem. Já… odpusťte,“ vyrazil po schodech vzhůru. „Zjistil jsem to ráno… vstávám brzy, hned jdu do knihovny a tam… Netuším, jak se to mohlo stát! Vždy jsem se o ně staral, měly tu nejlepší péči, je to tak hrozné, příšerné!“

Vincent ani nikdo jiný neodpověděl, ale Albertius na žádnou odpověď nečekal. Zastavil se u vysokých dveří na vrcholu schodiště a zhluboka se nadechl, jako by musel nabrat síly.

„Opatrně… jsou divoké.“

Jimmy Skaggs hned nepochopil, jak to myslí, ale členové Čtenářského klubu rozuměli dokonale. Vincent i Andrew si přitiskli na hlavu cylindry, Steven nasadil tuhou jezdeckou čapku a Fiona roztáhla malé, ale nezvykle pevné paraplíčko. Protáhli se rychle dovnitř a Jimmy je udiveně následoval. Z těch pár vět, se kterými ho Fletcher ráno vyhnal na pochůzky, sice tušil, co se v knihovně stalo, ale přece to nemohlo být tak –

Něco mu narazilo do holeně takovou silou, až vyjekl bolestí. Na hladké podlaze uklouzl, málem upadl a vzápětí ho další rána trefila do ucha.

„Jau!“ vyjekl, zatímco Steven vedle něj procítěně zaklel.

„Hrom a peklo, to je binec!“

Binec byl vlastně celkem mírný výraz. Knihovnu lorda Barlowa tvořila klenutá místnost aspoň čtyřicet stop dlouhá a uprostřed přes patnáct stop vysoká. Skříňové police s knihami stály podél jedné z dlouhých stěn, zatímco na té protější řada vysokých oken propouštěla dovnitř příjemné množství světla. Uprostřed vzhled luxusní čítárny doplňovala pohodlná křesla, stolky s glóby a velké nástěnné mapy – které však ležely většinou roztrhané na zemi mezi střepy globů a převrácenými stolky.

Knihy byly úplně všude. Létaly vzduchem u stropu i po místnosti jako hejno vydrážděných sršňů, mávaly jako motýli stránkami a každou chvíli byla slyšet rána, když některá narazila do jednoho z oken. Podlahu dole pokrývala souvislá vrstva střepů, neboť okenní tabulky byly všechny napadrť. Nápor knih zastavily až zdobené bronzové mříže za nimi, mezi kterými se kroutily desítky svazků, zaseknutých většinou hřbetem jako vězňové uvíznuvší v celách při nezdařeném pokusu o hromadný útěk.

Další tucty knih skákaly po zemi, odrážely se deskami od podlahy, kutálely se po hranách nebo jako píďalky lezly hřbetem vzhůru. Snažily se skrýt za police, vyšplhat po závěsech ke stropu nebo naopak dostat se dolů. Vyskakovaly do oken, občas jako by chtěly pomoci svým uvíznutým kolegyním protlačit se na druhou stranu, ale také chňapnout příchozí za lýtko nebo jim z výšky sletět na hlavu. Albertius zoufale zakvílel a zajel si rukama do šedivých vlasů, jako by si je chtěl všechny vyrvat, Vincent Graves se naopak bleskově rozhlédl.

„Stevene, dveře! Fiono, Andrewe, závěs! Pozor na hlavy!“

Steven se sehnul, popadl nejbližší převrácený stolek za nohu a s ostrým prasknutím ji ulomil. Odstrčil Albertia, vrazil špičku dřevěného hranolu pod dveře a zaklínil je, zatímco do nich nad jeho hlavou bušila jedna kniha za druhou. Údery byly tak prudké, že se dveře viditelně otřásaly.

Fiona s Andrewem se vrhli k nejbližšímu oknu a bez cavyků strhli temně zelený sifonový závěs z garnýže. Andrew přitom dostal do zátylku pořádnou ránu od Malleus Maleficarum a Fiona se tak tak zvládla krýt před dotírajícími knihami paraplíčkem.

„Jamesi, pomoz mi!“

Jimmy se rázem vzpamatoval a doběhl k nim, hlavu si chránil aspoň rukama. Nedbal střepů praskajících pod nohama, jen se snažil nešlápnout na nějakou knihu. S Vincentem a Andrewem na jedné straně a Fionou uprostřed roztáhli závěs co nejvíc do stran a podrželi ho proti hejnu knih nalétávajících na dveře.

„Raz! Dva! Teď!“

Všichni současně přehodili závěs přes hejno knih ve vzduchu jako kouzelník zakrývající během vystoupení klobouk. Rychle přitáhli rohy k sobě a Vincent s Andrewem je přikleli k zemi.

Měli co dělat, aby divoce se zmítající balík udrželi, zatímco jim nad hlavou vztekle kroužily další knihy, které Fiona odrážela paraplíčkem.

„Tamtu skříň, Stevene! Fiono, parfém!“

Nejbližší skříň na knihy byla otevřena dokořán, prosklená okénka všechna rozbitá. Steven rychle přivřel jednu stranu dvířek, Fiona zase vytáhla z kabelky broušenou skleněnou fiolu s hadičkou zakončenou gumovým balónkem. Paraplíčko si při tom tiskla bradou k rameni jako hráč housle.

„Hotovo, strýčku.“

„Dobrá. Berte je po jedné, pozor na prsty!“

Andrew sáhl pod závěs a nahodile vytáhl jednu knihu, trhala se mu v rukou jako zběsilá.

„Kropotkin, Mravouka anarchie! Nedivím se, že tak vyvádí!“

Fiona zmáčkla balónek a foukla knize mezi stránky trochu jemné mlhy. Jimmy ucítil zvláštní vůni, nepřipomínala parfém, ale nebyla ani nepříjemná. Reakce přišla okamžitě, svazek se v Andrewových rukách přestal zmítat, jen sebou cukal. Andrew knihu vrazil do skříně, kde zbyl jediný kus, staře vypadající Rukověť stoika. Ta se nepohnula, ani když k ní Steven přihodil ještě Alenku a Andrew dvířka zase zabouchl. Fiona okolo foukla trochu parfému, zdálo se, že působí i na knihy poletující dosud kolem. Mravouka anarchie sebou ještě dvakrát škubla, pak znehybněla a Steven se usmál.

„Podej další!“

Andrew hrábl znovu pod závěs a Jimmy Skaggs se v rychlosti zamyslel: v knihovně lorda Barlowa bylo přes sedm set velmi živých knih.

Tohle vypadalo na pořádně dlouhý den.

Další hodiny uběhly tak rychle, že je Jimmy ani nevnímal. Pracoval spolu s ostatními bez oddechu a bez přestávky. Lapání knih do závěsu po desítkách vystřídalo jejich chytání po jedné do síťky se skládací násadou, která se skrývala v Andrewově kufříku, a posléze honění zbylých na podlaze. To nejvíc ze všeho připomínalo shánění hejna rozuteklých kuřat. Jimmy brzy necítil záda, nemluvě o potlučených kolenou, prstech oteklých z několikerého pořádného skřípnutí do knihy a boulí na hlavě. Knihovník Albertius naopak po většinu času jenom lomil rukama, dokud ho Steven nevyhnal prohledat se sluhy zbytek domu.

Nakonec toho měl Jimmy už opravdu dost. Sice vše začalo jako napínavé dobrodružství, ale teď se cítil hůř, než když ho pan Fletcher před měsícem poslal za trest pracovat na zahradu a dal si tu práci, že nad ním při tom se svojí hůlkou celou dobu stál. Jimmy nenápadně pokukoval po ostatních, jestli jsou na tom podobně, a tak si jako první všiml Andrewa, když se překvapeně sklonil u zadní police.

„Podívejte se na tohle. Není to popel?“

Graves položil knihu, kterou právě držel, a pospíšil k němu. Ostatní ho napodobili a Jimmy se přidal už jen proto, že si mohl udělat přestávku.

„Je toho celkem dost,“ Andrew vkleče natáhl ruku pod polici a dlaní vyhrnul hrst šedého prášku. „Vypadá čerstvě.“

„Možná dýmka nebo doutník?“ navrhl Steven. „Sluhům se nechtělo vynášet popelníky, tak je sypali pod polici.“

„To rozhodně ne,“ odmítl Jimmy. „Pan Albertius kontroluje všechno pečlivě, něco takového by nedovolil. A navíc, ani pán v knihovně nekouří.“

Vincent Graves sebral špetku popela. Promnul ji mezi prsty, čichl k ní a nechal ji spadnout zpátky na zem. Jeho tvář náhle připomínala temnou, tvrdou masku.

„Má pravdu. Tohle je ze spáleného papíru.“

Zbylí členové Čtenářského klubu se na sebe zaraženě podívali a Jimmy pokrčil rameny.

„Co je na tom zvláštního?“

„Knihy nesnášejí hořící papír,“ vysvětlil Steven. „Když chceš pořádně zjančit knihovnu, nejlepší, co můžeš udělat, je zapálit v ní nějaký papír nebo dokonce knihu. Každý, kdo s knihami pracuje nebo se o ně stará, tohle ví. Zvláštní. Takže zmatek ve sbírce sira Barlowa možná nebyl tak úplně náhodný. Kdo sem vlastně má přístup?“

„Skoro nikdo. Kromě pána a pana Albertia jenom majordomus a sluha, když tu uklízí. Ti se občas střídají, ale ani jeden by to určitě neudělal. Že by někdo úmyslně… proč?“

„Stává se to,“ pokrčil Andrew rameny. „Pomsta, závist.

V Americe jsou i puristé, kteří to dělají cíleně. Rozhánějí soukromé sbírky, aby se knihy mohly dostat ke skutečným čtenářům, nebo tím protestují proti Edisonovi.“

„Tomu se vůbec nedivím,“ zavrčela Fiona. „Ten jeho fonograf je ohavnost. Jak může někdo dát přednost papouškujícímu stroji před skutečnou knihou?!“

„Otázka pohodlí,“ mínil Steven. „Fonografické kotoučky neutíkají ani nezlobí. Pro lidi, kteří neumějí nebo nemají dostatek času na čtení, jsou lepší než skutečné knihy.“

„Jenže to skutečné knihy ničí!“ odsekla Fiona. „Vím nejlíp, jaké následky to má, nakladatelství vyhlašují úpadek, veřejné knihovny se zavírají. Nakonec budou lidé jenom sedět s hlavami nacpanými v těch ohavných měděných rourách, dokud neohluchnou!“

„Tomu nevěřím. Jde o novou módu, co zase pomine. Pravé knihy přežily staletí. Lidé, kteří je chtějí, si najdou cestu a budou to aspoň tací, co si jich skutečně váží. Fonograf i knihy se mohou doplňovat, ne spolu bojovat.“

„Tvůj názor, Stevene,“ odsekla Fiona umanutě.

„Tohle probereme jindy,“ uzavřel stále zamračený Vincent Graves. „Napřed dokončíme práci.“

Jimmy Skaggs vyrazil za další knihou a v duchu vrtěl hlavou. Další záhada. Vincent si zřejmě myslel, že tu někdo spálil nějakou knihu. Proto vypadal tak rozzlobeně a Jimmy se mu vůbec nedivil, jen si nedokázal představit, kdo nebo proč by to dělal. V duchu probíral všechny, které znal, panem Barlowem počínaje a ostatními sluhy konče. Z těch by se toho určitě neodvážil žádný, a proč by měl pán pálit své vlastní knihy? Navíc, jak něco podobného mohlo panu Albertiovi uniknout…

Nakonec se nedobral žádné odpovědi, ale aspoň úplně zapomněl na únavu i plynoucí čas. Když Vincent vyhlásil konec, starožitné sloupkové hodiny v rohu, kterým nějaká kniha urazila půl ciferníku, ukazovaly čtyři odpoledne. Postavili jeden z převrácených stolků a usadili se kolem něj. Majordomus Fletcher nechal donést opožděný oběd, ze kterého se s přivřením oka stal spíš čaj o páté, ovšem po celodenní námaze chutnal skvěle. Ještě lepší pak bylo, že nikde po podlaze už nelezly žádné knihy.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Jimmy s plnými ústy. „Nic zvláštního,“ odvětil Vincent. „Myslím, že pár knih se ještě schovalo pod police. Zavřeme je, i ty, co chytil knihovník, a půjdeme domů. Pokračovat budeme zítra.“

„A tyhle?“ ukázal Steven vzhůru. Nad hlavou jim těsně u vysokého stropu poletovaly tři knihy, neúnavně a stále dokola. Nic víc, ani se nesnažily dostat k oknům, v jedné Jimmy poznal útlou monografii bratří Wrightů.

„Ty nikam nezmizí,“ mávl Andrew rukou. „Je jim dobře tam, kde jsou, později někde seženu žebřík.“

„Stejně musí Barlow počítat s tím, že všechny zpátky nedostane,“ pokrčil Vincent rameny.

„Nedostane?“ podivil se Jimmy.

„Ne. Zítra porovnáme seznam a zjistíme, které utekly okny, než jsme přišli. Zkusíme je najít, ale u všech se to určitě nepodaří. Některé si najdou lidi, co se jich ujmou, jiné někam zalezou, až je zničí déšť a plíseň. Tomu nelze zabránit.“

„Je to škoda,“ povzdechla si Fiona. „Sir Barlow je hlupák. Tolik krásných knih. K čemu jsou, když je nikdo nečte a jenom leží, aby je mohla občas obdivovat nějaká banda snobů? Dokonce si je cejchoval jako otroky v koloniích, úplně všechny mají ex libris! Vůbec se nedivím, že utíkají.“

Jimmy se rozhlédl. Skříně okolo byly znovu plné a nebýt zbylého nepořádku, vypadala by už knihovna skoro jako dřív. Místy se ještě ozvalo zavrzání, jak se nějaká kniha pohnula, ale víc nic, však také Fiona spotřebovala dva své flakónky.

„Co je vlastně v tom parfému? Nikdy jsem nic podobného neviděl… tedy, necítil.“

Postřehl pohled, který si vyměnili Steven s Andrewem, ale Fiona odpověděla bez zaváhání.

„To je dávno. Všimli jsme si, že knihy v tiskárnách nebo knihařských dílnách neutíkají, i když je nikdo nečte. Hledali jsme, čím to je, až nás napadla vůně. Klih, papír, inkoust a tiskařská čerň, je toho víc. Když se vše správně smíchá, uspává je to jako ukolébavka, náš tajný recept.“

„Aha. Já to nikomu neřeknu, slibuji,“ uvědomil si Jimmy význam toho pohledu prve a Fiona přikývla.

„Věřím ti, Jamesi. Stejně to je krátkodobé řešení. Někdo je musí číst a být na ně hodný, jinak zase utečou.“

„Ten knihovník je taky ničema,“ zabručel Steven. „Kdoví, co tu prováděl.“

„Takhle o něm nemluvte!“ ohradil se Jimmy. „Albertius bývá občas popletený, ale je hodný. S tím zmatkem určitě neměl nic společného, nikdy by žádnou knihu nespálil.“

„Ne, myslím, že sám Barlow ví nejlíp, kdo to byl, knihovníka bych z něčeho podobného nepodezíral. Nemusíš ho stále bránit jen proto, že tě potají nechává číst v jeho knihovně.“ Vincent Graves to řekl jako naprostou samozřejmost, ale v Jimmym hrklo. Tvář mu zrudla.

„Jak… jak jste…“

„Viděl jsem, jak ty knihy držíš, opatrně, abys jim neublížil. Na první pohled bylo jasné, že jsi musel číst mnohem víc než vyhozené Timesy.“

Jimmy sklopil oči. „Pane Gravesi, prosím. Bylo to jenom párkrát, když jsem měl uklízet knihovnu. Jestli to ale zjistí pán nebo pan Fletcher…“

„Zjistí co?“ Vincent zvedl obočí, výraz tváře zcela nehybný a Fiona se zasmála.

„My přece nic neslyšeli, Jamesi. Je to mezi čtenáři,“ mrkla a Jimmy zrudl ještě víc. Steven viditelně přemáhal smích.

„No dobře,“ ukončil debatu opět Graves. „Dojíme a ukončíme to tu. Moc toho už nezbývá a bude večer, chtěl bych se vyspat doma. Rozhodně nehodlám přijímat Barlowovo pohostinství.“

Opět to znělo mrzutě, ale Jimmy se raději na víc neptal. Najeden den začínalo být těch překvapení až moc.

Další ráno Jimmy Skaggs málem zaspal. Probudil se celý rozlámaný, a když se vypotácel z nevytápěného domku pro služebnictvo na kraji Barlowova pozemku do sychravého rána, klepal se jako osika. Jaro bylo letos nezvykle chladné, kdesi v koutku mysli ho přesto hřály útržky snů, mlhavých… ačkoliv ne zas tak mlhavých, aby si neuvědomil, že dívka v nich se podezřele podobala Fioně. Myšlenka, že ji opět uvidí, ho popohnala, takže k hlavní bráně nakonec přece jen dorazil současně s ostatními.

Ihned si všiml změny v jejich oblečení. Společenské obleky nahradily kabáty a pevné boty, Fiona měla na sobě zelený kostým. Jimmy ji chtěl pozdravit jako gentleman, jenže v nejlepším si vybavil ty sny, a skončilo to trapným koktáním. Fioně se blýskalo v očích, jako by se měla rozesmát, ale nějakým způsobem se jí podařilo zachovat výraz pozorného posluchače, Steven jen obrátil oči v sloup a Vincent vypadal pořád zamračeně.

„Čím dnes začneme?“ zeptal se ho Jimmy, když stoupali po bílých schodech ke knihovně.

„Porovnáme seznam knih a zkusíme najít ty, které chybí.“

„Najít… myslíte venku?“ zatvářil se Jimmy překvapeně a Graves přikývl.

„Jak jsem říkal, všechny neobjevíme, ale aspoň u těch, co mají stálé zvyky, by se to podařit mohlo. Ať si sir Barlow nestěžuje, že za svůj honorář nic nedostal.“

„Co vám na pánovi vlastně vadí, pane Gravesi? Všiml jsem si, že ho nemáte moc rád.“

„Skutečně? Nevěřil bych, jak jste vnímavý.“

Ve Vincentově hlasu nebylo pobavení, jen chlad. Jimmy zalitoval, že se ptal, ale to už stáli v knihovně a Andrew otevřel svazek katalogu na stole.

„Tady to máme. Celkem sedm set osmnáct knih, pěkná sbírka! Vezmeme si každý polici, pak to porovnáme,“ vytáhl z kufříku čisté listy papíru a tužky.

„Proč vlastně tyhle knihy neutíkají?“ Jimmy začal opisovat názvy ze hřbetů knih. „Myslím účetní knihy, soupisy, jízdní řády. Slyšel jsem, že nemají duši, ale to je přece nesmysl, ne? Kniha nemůže mít duši.“

„Záleží na tom, co je duše,“ odvětil Devereux. „Metafyzika není mým oborem, ale když napíšeš knihu, dáš do ní část sebe. Své myšlenky, pocity, svoji osobnost. Co ale vkládáš do takové účetní knihy obchodu s kořením? Pouhé položky a čísla.“

„To asi dává smysl,“ připustil Jimmy zamyšleně. „Prý to začalo ve středověku, když nějaký biskup spálil všechny indiánské knihy v Novém světě.“

„Otřesné barbarství,“ zamumlala Fiona a Steven přikývl. „Diego de Landa, také jsem to slyšel. Že potom všechny knihy ožily, aby se mohly bránit, ale nevěřím tomu. Podle mě byly takové odjakživa, jenom se neprojevovaly tak výrazně, protože si jich lidé víc vážili. Kdo ví, možná totéž umějí i ty účetní knihy, jenom zatím neměly důvod. Lidé čtou své účty s mnohem větším zájmem než beletrii.“

Jimmy se usmál – to byla určitě pravda.

„Neuvažoval jste někdy, že sám nějakou knihu napíšete?“

„Já?“ Steven vyprskl. „Zajímavý nápad. Byla by asi pěkně divoká, co myslíš, Vincente?“

„Myslím, že by ses měl věnovat práci,“ zahučel Graves na opačné straně knihovny a Fiona udělala obličej.

„Strýček dnes vstal špatnou nohou. Toho si nevšímej, Jamesi. Když o tom mluvíš, já bych ráda někdy nějakou napsala. Napřed si jich ale chci ještě pár přečíst.“

„Pár?“ zasmál se Andrew. „Přečetla bys celou tuhle knihovnu za tři týdny. Možná bys měla požádat sira Barlowa, aby to přidal k honoráři.“

„To ale není vůbec špatný nápad! Mohl by mi –“

Prásk!

Jimmy Skaggs sebou trhl leknutím, když Vincent přirazil dvířka své police takovou silou, až knihy uvnitř nadskočily.

„V žádném případě, Fiono! Nezůstaneš v tomhle domě ani o minutu déle, než bude nutné!“

Poprvé svoji neteř oslovil jménem, ale tónem, při kterém se Steven s Andrewem rázem přestali usmívat. Fioně zrudly tváře.

„Proč jsi mě tedy nezamkl doma ve sklepě, strýčku? Co to do tebe vjelo?! Přece si chci přečíst pár knih, ne dělat –“

„Nebudeš si chodit číst k muži, co krade knihy a na noc si zve nezletilé dívky!“

Zavládlo hrobové ticho. Fionin pohled klouzal z jedné tváře na druhou, rozzlobený a zmatený zároveň… aby se zastavil na Jimmyho obličeji.

„Ty v tomhle domě pracuješ, Jamesi. Vážně se tu dějí podobné věci?“

Jimmy Skaggs cítil, jak se mu páteř mění v rampouch. Papír, kam zapisoval knihy, mu vyklouzl z prstů.

„Já… nevím,“ vypravil ze sebe. „Občas sem v noci jezdí uzavřený kočár a pan Albertius se někdy chová divně, ale nic takového jsem nikdy neviděl. Přísahám!“

Se zoufalstvím si uvědomoval, jak prolhaně to zní – ačkoliv to byla čistá pravda. Nic neviděl, možná proto, že se bál opravdu dívat, a teď bylo pozdě litovat. Připadal si jako spoluviník a měl pocit, že se před Fionou propadne hanbou, ale v té chvíli znovu promluvil Vincent Graves, tentokrát překvapivě tiše.

„Odpusť mi. Neměl jsem křičet, ani s tebou mluvit takhle. Samozřejmě smíš dělat, co uznáš za vhodné, jen tě prosím, nezůstávej ve společnosti Herberta Barlowa sama.“

„Přece jsem nikdy neřekla, že ho opravdu chci o něco žádat, natož se od něj nechat hostit,“ Fionin hlas zněl spíš udiveně než rozzlobeně. „Nechceš vysvětlit o co jde, strýčku? Na drby si nepotrpíš, takže ty sira Barlowa znáš?“

„Ano. Pracoval jsem pro něj před lety, než tvůj otec zemřel. Sháněl jsem mu na zakázku knihy, ale pak jsem zjistil, že řadu z nich už vlastní. Ty, které jsem mu dodal, pálil, protože čím méně kopií existovalo, tím více rostla cena jeho sbírky. A zjistil jsem o něm i jiné věci, po kterých jsme se nerozešli v dobrém. Doufal jsem, že na mě zapomněl, ale zmýlil jsem se.“

„Tak proto ti nabídl práci,“ promluvil Andrew, který stejně jako Steven zaujatě poslouchal. „Ze staré známosti.“

„Ne tak úplně. Musím přiznat, že některé z těch knih jsem mu nezískal zcela počestným způsobem. Kdyby Barlow chtěl, mohl by mi ještě dnes způsobit potíže. Věděl, že když si mě najme, neodmítnu a hlavně nikomu neřeknu, co případně uvidím. Rozhodl jsem se vyhovět, konečně nešlo o víc, než děláme běžně, ale možná to byla chyba. Měl jsem vám říct pravdu… pochopím, pokud se rozhodnete odejít.“

„No tak, Vincente!“ Andrew Devereux se rozesmál. „Přece tě nenecháme v bryndě. Jak jsi řekl, neděláme nic, co bychom nedělali jindy. Dokončíme práci, vyzvedneme mzdu a dáme siru Barlowovi sbohem.“

„Správně,“ souhlasil Steven. „Ovšem potom nám musíš všechno povědět – ty a zloděj knih! Ať se propadnu, myslel jsem, že největší darebák v téhle společnosti jsem já!“

„Nejsem na to pyšný,“ zabručel Graves, ale přesto se usmál, stejně jako Fiona, když mu krátce stiskla paži.

Tísnivý opar ve vzduchu se rozplynul stejně rychle, jako přišel. I Jimmy se nadechl volněji, třebaže ho v hrdle stále pálila myšlenka, že ho Fiona považuje za lháře nebo hůř, za zbabělce. Raději napodobil ostatní a vrátil se k práci.

Trvalo další hodinu, než dokončili soupis knih v policích. Rozložili papíry po největším stole a usazení okolo je začali porovnávat se seznamem knihovny. Fiona tužkou hbitě odškrtávala položky a Jimmy nedokázal spustit zrak z jejích jemných prstů. Nevěděl, kolik času uběhlo, než skončili, ale rozhodně to bylo příliš rychle.

„Chybí třiadvacet kousků,“ shrnul Vincent výsledek. „To je dobré, čekal jsem nejméně čtyřicet.“

„Já také,“ kývl Andrew, studující seznam, který Steven napsal na nový list papíru. „Vesměs staří známí.“

„Ano,“ souhlasila Fiona. „Shakespearovské sonety, ty budou poblíž. Nejspíš v zahradě, služebnictvo hledání odbylo.“

„Bílá velryba,“ ukázal Steven na další řádek. „Ta poletuje někde v přístavu. Snad nevlezla na nějakou loď.“

„Tulák po ostrovech – marná snaha, toho nechytíme. Určitě už je někde na půli cesty do Londýna.“

„Hrome, a co tohle? Spisy markýze de Sade,“ Andrew se zašklebil. „Kampak asi šly? Že by do Barlowova sklepa?“

„Dole na Beedhanťs Court je jeden podnik, Zlomený bičík. Oficiálně jde o hotel, ale poskytuje i jiné… služby. Třeba by stálo za pokus tam zajít.“

„Žasnu, jak zajímavá znáš v Yorku místa, Stevene,“ podotkla Fiona poťouchle.

„Zkus to,“ schválil návrh Vincent. „Vezmeme si každý pár míst a prohlédneme je. Pokud z těch třiadvaceti knih najdeme alespoň deset, budeme to pokládat za úspěch a skončíme. Zbytek ať si sir Barlow pochytá sám.“

„Souhlasím,“ odvětila Fiona a Jimmy ji rychle napodobil, ale Andrew stále hleděl na seznam.

„Zdá se, že pan Barlow má všestranný vkus. Daemonolatreiae libri tres. Compendium Maleficarum. Spousta okultních svazků, ale co je tohle? Zpěv pouště od Simona Sanderse.

O téhle knize jsem nikdy neslyšel. Pochybuji, že tenhle pán má ve sbírce nějaký laciný brak, znáte ji někdo? Víte, kam mohla jít?“

„Také mi to nic neříká,“ odvětil Vincent. „Promluvím pak s knihovníkem, zatím se můžeme věnovat těm zbylým.“

„Já s Jamesem si vezmeme zahradu.“

Fiona to řekla naprosto samozřejmě, ale Jimmy Skaggs znova ztuhl. Postřehl Andrewovo letmé pousmání.

„Dobrá. Sejdeme se v pět hodin zase zde. Hodně štěstí.“ Vincent Graves vykročil ke dveřím a ostatní ho následovali, Jimmy se však pohnul až ve chvíli, kdy na něho Fiona kývla.

„Jdeme?“

Zahrada na jižní straně rezidence sira Barlowa byla stejně honosná jako zbytek sídla. Připomínala zámecký park ve stylu Lancelota Browna, nádherně barevnou mozaiku květin a keřů, zdánlivě nahodile promíchaných, přesto vytvářejících dokonálou harmonii. Na vnější zdi sídla se vypínala masivní treláž prorostlá do výšky padesáti stop vistárií v plném květu. Vodopád modrých zvonků vydával lahodnou vůni soupeřící s vůní galských a damascenských růží, jejichž keře v hojném počtu lemovaly cestičku vysypanou kulatými oblázky.

„Už hrozně dlouho jsem se neprocházela v takové zahradě. Je to krása, že, Jamesi?“ Fiona se okouzleně rozhlížela.

„Ano,“ přikývl Jimmy, který měl však namísto pro růže a hvozdíky oči jen pro její tvář. Rozpačitě sklopil zrak.

„Fiono, to předtím… mě mrzí. Chápu, jak to vypadalo, pracuji tady a přitom nevím.“

„Zapomeň na to,“ mávla Fiona rukou. „Tušila jsem, že je sir Barlow darebák, ještě než to strýček Vincent řekl. Kdo se neumí chovat hezky ke knihám, nechová se hezky ani k lidem, za to přece nemůžeš. Nemáš na vybranou, také vím, jaké je bát se, zda budu mít za týden co jíst. Jednu dobu nás drželo nad vodou jen mé čtení.“

„To musí být zvláštní práce,“ Jimmy se konečně usmál. „Číst knihy, aby své majitele nezlobily nebo neutíkaly a ještě za to brát mzdu. Já… líbilo by se mi to.“

„Jenže to není tak snadné. Kniha chce tvůj zájem, tvoji pozornost. Když jen bloudíš očima po stránkách nebo se nutíš číst dál, pozná to a některé se pak ještě víc rozčílí.“

„Ale já bych se nenutil. Zajímaly by mě všechny.“

„Možná zpočátku. Když ale musíš číst třeba deset hodin denně a někdo z tvých blízkých onemocní… je těžké myslet na knihy.“

„To je mi vážně líto.“

Jimmyho nenapadlo, co jiného říct. Chvíli oba mlčeli, až se na konci cesty před nimi objevil altánek se stěnami porostlými zastřiženým zimolezem a loubincem.

„Fiono, musím ti něco povědět,“ Jimmy se zhluboka nadechl. „Už když jsem tě prvně uviděl, tak jsem cítil něco…“ Jenže dívka místo aby poslouchala, zatřásla prudce hlavou a gestem ruky ho umlčela. Přikrčila se, zrak upřený do místa vedle altánu.

„Koukej, Jamesi! Tam dole!“

Trvalo vteřinu, než se Jimmy soustředil natolik, aby zahlédl kývající se trávu vedle vzrostlého keře cesmíny. Něco se tam pohybovalo, postřehl tmavý obdélník…

Kniha.

„Půjdu zleva. Nadeženu ti ji a ty ji chytíš!“

Fioně svítily oči a její vzrušení lovce bylo nakažlivé, Jimmy se zazubil.

„Dobře!“

Vrátil se po cestičce kousek zpět a opatrně našlapoval ve vysoké trávě, zatímco Fiona obešla altánek a blížila se z opačné strany. Náhle vyrazila a jako rytíř mečem před sebou mávala složeným paraplíčkem.

„Kšá! Kšá!“

V keři to prudce zašustilo, jak se kniha snažila prodrat na druhou stranu, a Jimmy se vrhl po břiše k zemi. Vrazil do hustých větví obě ruce, pevně popadl desky a vyškubl je ven.

„Mám ji!“ zvolal vítězoslavně a nic nedbal, že se mu kniha ze všech sil snaží vytrhnout, ani že si o dlouhé trny cesmíny poškrábal kotníky do krve.

„Výborně!“ Fiona mu radostně zatleskala. „Skvělý zásah!“

„Díky!“ hrabal se Jimmy na nohy, snažil se oprášit si šaty a přitom nepustit zmítající se knihu. Brodil se trávou zpátky k cestě a konečně se zadíval na hřbet své kořisti.

„Měla jsi pravdu! Vážně to jsou Sonety!“

„Chudinky. Nedivím se, že chtěly utéct, v tomhle domě je sotva někdo ocení,“ do Fionina hlasu se vloudil smutek.

„To ne. Já… mně se moc líbí, vážně!“

Ve skutečnosti do Shakespeara nakoukl snad dvakrát, ale v té chvíli na to Jimmy ani nepomyslel. Kniha se v jeho dlaních pomalu uklidňovala, přesto raději pevně uchopil hřbet, než ji druhou rukou otevřel. Jednotlivé listy se dychtivě vlnily a klouzaly mu pod prsty. Dával pozor, aby žádný nenatrhl, až se nahodile zastavil očima na jednom verši. Jakmile začal číst, stránky se přestaly hýbat úplně, skoro jako by naslouchaly.

„Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:

„Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech, ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech, sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!

Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně, majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas; a růže na trní se chvěly ulekaně, ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas.“

(* Sonet číslo 99. V překladu Jana Vladislava, vydání z roku 1970.)

Ani si nevšiml, ve kterém okamžiku se Fiona přesunula těch pár kroků k němu. Náhle mu stála těsně za zády a přes jeho rameno nahlížela do rozevřené knihy. Zřetelně cítil její dech, překvapením ztuhl, další slova mu zaskočila v krku.

„Čti dál,“ pobídla ho. Oči měla přivřené, ve tváři výraz očekávání, jako by si ani neříkala o verše, ale –

„Pomoc!“

To volání k Jimmymu dolehlo z příliš velké dálky, než aby je vzal na vědomí. Jenže než se vzpamatoval, ozvalo se podruhé a Fiona se prudce odtáhla, oči rozšířené úlekem.

„To je strýček!“

Rozběhla se směrem od altánku a Jimmy ji následoval napůl nepřítomně, takže po pár krocích zakopl a málem skončil hlavou v další cesmíně.

„Pomozte mi někdo!“

Hlas zněl z větší blízkosti, podbarvený strachem a jakousi mučivou námahou. Fiona uhnula z cesty, rychle prorazila hradbu keřů a Jimmy běžel s ní, za pruhem neudržovaného trávníku stál malý domek.

„Tady bydlí pan Albertius!“ zasípal udýchaně. „Co se…“

Jenomže v té chvíli oběhl roh k dokořán otevřeným dveřím a zůstal stát jak solný sloup.

Přímo za dveřmi stál Vincent Graves bez cylindru, s vlasy trčícími do všech stran a obličejem zkřiveným úsilím. Oběma rukama objímal pod koleny nohy knihovníka Albertia a držel ho nahoře, protože starý muž měl okolo krku pevně utaženou smyčku provazu s koncem upevněným někde ke stropu.

„Dělejte… něco!“ zasténal Vincent. Držel Albertia ze všech sil, přesto zvolna povoloval, takže se smyčka na starcově krku utahovala pořád víc. Obličej už měl celý fialový.

„Proboha, vydržte!“

Jimmy zděšeně odhodil Sonety a protáhl se do domku. Vládl tu hrozný nepořádek, oblečení, nádobí i zbytky jídla se válely po podlaze i stole, v neustlané posteli se rozvalovala umolousaná kočka. Jediné, co nikde neviděl, byl nějaký nůž. Jenom špinavé talíře, hrnky, prázdná láhev od brandy… láhev.

Jimmy ji popadl za hrdlo a praštil s ní o hranu stolu. Sklo se s třeskem rozlétlo, v ruce mu zbyl ostrý, ježatý střep. Doběhl ke dveřím, natáhl se a řízl do provazu nad Albertiovou hlavou. Trvalo pět hrozných vteřin, než povolil, starý knihovník spasí a Jimmy ho taktak stihl přidržet, aby hlavou nenarazil na zem.

Vincent Graves se vyčerpaně sesunul k zemi a zády opřený o zárubeň zůstal sedět. Ztěžka popadal dech a Fiona se k němu polekaně sklonila.

„Jsi v pořádku, strýčku?“

„Ano, žádný strach. To… byl dobrý nápad s tou láhví. Našel jsem ho tu… udělal to právě, než jsem přišel… a já neměl nůž.“

„Och, to je hrozné!“

V té chvíli se mezi dveřmi objevil Andrew Devereux, také udýchaný. Zjevně na volání o pomoc přiběhl z mnohem větší dálky.

„Co se tady děje?!“ vypravil ze sebe a Vincent jen pohodil hlavou dozadu, kde se Jimmy snažil stáhnout z Albertiova krku smyčku. Chvíli se zdálo, že je příliš pozdě, ale pak knihovník zasténal. Fiona našla u zdi pohozenou láhev vody. Pokropila mu tvář, zatímco Jimmy podpíral jeho hlavu a Andrew se rozhlížel.

„Takový pelech,“ konstatoval znechuceně. „Ví sir Barlow, jak žije jeho knihovník?“

„Tomu na tom nesejde,“ zavrčel Graves. „Sluhové mohou žít třeba v kanále. Barlow vždycky najde dost jiných –“

„Sir Barlow… ne!“

Albertius máchl paží, až Fioně vyrazil láhev z ruky. Začal se zmítat, těžko říct, zda spíš bolestí, či panikou.

„Pane Albertie!“ Jimmy s ním zatřásl. „Počkejte, to jsem já! Vidíte! Přestaňte, proboha!“

Albertius na něj zíral, jako by ho vůbec nepoznával, ale pak se zarazil.

„Jimmy… Skaggs?“

„Ano! Proč jste… ne, počkejte. Pomůžu vám vstát.“ Jimmy zvedl poraženou židli a s Andrewovou pomocí na ni knihovníka posadil. Albertius stále popadal dech a choulil se jako hromádka neštěstí.

Vincent se s námahou vyškrábal na nohy, vypadal, že by mu nejraději vlepil pár pohlavků.

„Chlape bídná, cos to chtěl provést?!“ zahromoval Devereux a Albertius se přikrčil ještě víc.

„Já… já musel. Promiňte… prosím. Nemohu…“

„Co nemůžeš?!“

„Být… být sám. Sir Barlow vyžene… po tomhle… až se všechno dozví. Už nikdy je neuvidím… bez knih nemůžu“

„To nemyslíte vážně,“ promluvil Graves ostře, „věšet se, protože vás propustí. Přece jsou i jiné knihovny! Navíc Barlow už ví, co se stalo. Kdyby vás chtěl vyhodit, udělal by to hned.“

„To… o to nejde! To já… zavinil“

„Zavinil co?“ zavrčel Andrew. „Hlouposti! Hrome, potřebuji doušek.“

Zapátral v náprsní kapse kabátu, napil se a gestem nabídl plochou lahvičku Vincentovi. Ten však zavrtěl odmítavě hlavou, takže ji Devereux s jistým přemáháním podal Albertiovi, který dopil zbytek na jeden hlt. Do tváře se mu konečně začala vracet normální barva.

„To já,“ zopakoval. „Tam v knihovně… měl jsem hrozný strach. Večer… zapálil jsem starou kroniku a utekl.“

„Cože?“ zhrozil se Jimmy. „Vy, pane Albertie? Ale proč, přece máte knihy rád!“

„Ano,“ v knihovníkových očích se objevily slzy. „Hrozně jsem se bál… že mě sir Barlow vyžene. Kdyby zjistil, co se stalo… a on to teď zjistí…“

„Hlouposti!“ zavrčel znovu Andrew, ale Vincent náhle naslouchal pozorně.

„Vyvolal jste zmatek v knihovně kvůli něčemu, co se tam událo dřív. Něčemu, za co by vás Barlow vyhnal, kdyby se to dozvěděl, správně?“

Albertius ztěžka přikývl. „Ta… kniha.“

„Jaká?“

„Zpěv pouště… tam v seznamu.“

„Ano?“ Devereux s Gravesem si vyměnili překvapený pohled. „Co je s ní?“

„To… nebyl správný název. Pán ji přinesl a nařídil mi zapsat ji pod jiným jménem, tvrdil, že je cenná. Opatroval jsem ji… ale pak zmizela, netuším jak. Doufal jsem, že ji najdu, že je někde v domě. Hledal jsem všude! Přísahám, že ano, ale mamě, a pak sir Barlow řekl, že bude večírek. Pozve přátele, bude jim ukazovat přírůstky do sbírky a…“

„Pozná, že chybí,“ dopověděl Graves. „Proto jste vzbouřil knihovnu v naději, že se to přehlédne, jedna uprchlá kniha mezi všemi ostatními.“

„Ano. On ale zavolal vás… a vy jste je pochytali. Najdete i další… kromě téhle. Sir Barlow se bude vyptávat, pozná, že zmizela už dřív, a potom mě“

„Nesmysl,“ přerušila ho Fiona rozčileně. „Absolutní nesmysl! Nikdy nenajdeme všechny, a co to vůbec bylo za knihu, aby stála za něčí život?“

„To… nevím.“

„Přece jste se o ni staral!“

„Ano,“ Albertius vzhlédl poprvé se zaujetím. „Byla výjimečná. Stará, podle vazby nejméně patnácté století. Písmo vypadalo jako řečtina, ale textu jsem nerozuměl. Ona… chovala se míle. Nezlobila, chtěla, abych si ji četl, každé ráno jsem ji našel otevřenou na stole.

Prohlížel jsem si jen obrázky, byly tam diagramy, různé nákresy, velmi zvláštní. Pan Barlow nakupuje pořád další knihy. Starat se o všechny je čím dál těžší, ale tuhle jsem zkoumal řadu dní, dokonce jsem kvůli ní zanedbával ostatní, i když jsem potom měl ty sny.“

„Sny?“ Vincent Graves se zarazil. „Jaké?“

„Hrozné. Noční můry, celé noci… a pokračovaly i za dne. Pořád jsem měl dojem, že mě někdo sleduje… někdo nebo něco. Volalo to na mě, šeptalo, kdykoliv jsem se té knihy dotýkal,“ Albertius se otřásl. „Nakonec jsem ji dal až dozadu za ostatní, chtěl jsem na ni zapomenout –“

„Jak se jmenovala?!“ Vincent ho přerušil tak ostře, až sebou Jimmy škubl. „Kdo ji napsal? I když jste nerozuměl obsahu, znáte alespoň název? Je to důležité!“

„Bohužel nevím, pane,“ Albertius se opět zatvářil vyděšeně. „Obálka byla poškozena, zřejmě ohněm. Název nebylo možné rozeznat celý. Vypadal spíš arabsky než latinsky, Abdul… a pak Kitar, Kitan nebo…“

„Kital al-Azíf,“ zašeptal Graves. „Od Abdula Alhazreda.“

„Ano!“ Albertius vyskočil ze židle tak čile, jako by rázem zapomněl, že chtěl před pár minutami skoncovat se životem. „Vy tu knihu znáte? O čem pojednává?“

Jenže Graves neodpověděl, jenom nehybně stál s rukou opřenou o zárubeň.

Jimmy si uvědomil, že vypadá vyděšeně, což bohatě stačilo, aby se vyděsil sám.

„Vincente, co je?“ Andrew se k němu překvapeně otočil. „Já o téhle knize nikdy neslyšel.“

„Ale slyšel,“ hlesl Vincent. „Ten jazyk byla nejspíše stará řečtina. A název budeš znát novější. Necronomicon.“

Albertiova kočka seskočila z postele a zasyčela. Andrew Devereux hlasitě zaklel a Fiona si přitiskla dlaň k ústům. „Myslela jsem, že všechny kopie dávno spálili!“

„Já také. Barlow musel nějakou sehnat… a ten hlupák si ji zlý, který do ní vloží kus sebe, svůj pokřivený obraz světa.

V jistých kruzích se vedly dlouhé spory, zda může taková kniha obrátit ke zlu i toho, kdo ji čte – a když ano, zda to způsobí jen její obsah nebo kniha samotná, esence jejího autora.“

„To… ale to nejde, ne?“ snažil si to Jimmy srovnat. „Když si přečtu román o hraběti Vladovi, nepůjdu přece lidem pít krev, to bych musel být úplný blázen!“

„Pravda. Přesto existuje hrstka knih, které právě tohle umějí. Dokážou ovlivnit zcela příčetného člověka proti jeho vůli a Necronomicon je jednou z nejhorších. Napsal ho nějaký Arab v prvním století a obsahem je to snůška nesmyslů – bludy o černé magii a bájných netvorech, smyšlená temná proroctví.

Naneštěstí má v sobě něco, co na čtenáře působí jako nakažlivá choroba. Způsobuje halucinace, zmatení mysli a šílenství, zpravidla velmi agresivního charakteru. Jsem přesvědčen, že i za pokusem pana Albertia stojí tahle kniha.“

„Ale proč to nikdo neví?! A proč by ji někdo tiskl, kdyby věděl, co dělá?“

„Proč lidé chodí na hřbitovy nebo vyhledávají strašidelné domy? Proč někdo ublíží druhému jen tak bez příčiny? Některé osoby vábí temnota jako můry plamen, nebo cítí takovou zlobu, že chtějí provést to nejhorší všem okolo sebe.“

„Navíc, kdyby se prozradilo, že nějaká kniha udělá z člověka vražedného šílence, tušíš, co by to vyvolalo?“ dodala Fiona. „Stačí, aby se toho chytili zlí lidé, nějaký nový Diego de Landa, a může začít křížové tažení. Další hořící hranice knih na náměstích, vynikající záminka pro všechny, kterým vadí ne knihy samotné, ale svoboda, kterou lidem dávají. Bez ní z nich dal jenom tak do knihovny, aby se s ní mohl chlubit známým,“ Graves vypadal otřeseně.

„To není možné!“ vyhrkl Albertius. „Necronomicon neexistujeme to mýtus!“

„Obávám se, že se mýlíte,“ opáčil Vincent. „Jeden exemplář jsem kdysi sám držel v rukou, než ho Královská literární komise zabavila a zničila, ale měl jsem dost rozumu ho nikdy neotevřít. Máte štěstí, že jste vyvázl.“

„Ale co teď budu dělat, co –“

„Nic! Zůstaňte tu a vzchopte se! Dávám vám své slovo, že se sir Barlow nic nedozví. Ani my bychom nedokázali najít všechny knihy, které zmizely. Ta hloupost, co jste málem provedl, byla zbytečná a knihovna vás ještě bude potřebovat. Co se této věci týče, postaráme se o ni sami.“

Albertius vypadal stále zmateně. Chtěl protestovat, jenže Vincent už vyšel z domku. Mířil nazpět k bráně sídla, kráčel rychle a Andrew s Fionou ho následovali. Jimmy je dohonil až po chvíli.

„Co… co je? Pane Gravesi? Fiono? O co tady jde?“ Vincent se otočil a z tváře mu bylo jasně znát, co hodlá udělat, ale jeho neteř mu položila dlaň na paži.

„Strýčku, neposílej ho pryč. Prosím.“

Graves probodl Jimmyho pohledem. Nevypadal nadšeně, přesto přikývl.

„No dobrá, Jimmy. Třeba nám pomůžeš – pamatuješ si tu rozmluvu o knihách? O tom, zda mají duše svých autorů?“

„Jistě,“ Jimmy si jasně uvědomil fakt, že ho Graves poprvé za celou dobu oslovil jménem.

„Tak si představ knihu, kterou napíše zlý člověk. Skutečně mohou snáze udělat poslušné otroky – co kdyby sis nikdy nemohl nic přečíst a vše o světě by ti sděloval jenom sir Barlow?“ Při té představě se Jimmy otřásl. „Chápu, ale kde budeme tu knihu hledat? Kam mohla jít?“

„Ta nikam nešla,“ procedil Andrew a Vincent přikývl. „Správně. Necronomicon chce být blízko jiných knih, blízko lidí. Nehnul by se z knihovny, někdo ho musel vzít.“

„Myslíte ukrást! Pozemek je ale hlídaný, pan Fletcher na noc vypouští psy…“

„To nic neznamená,“ Vincent se chmurně usmál. „Věř mi, že vzácné knihy se kradou stejně často a zručně jako vzácné obrazy, jen se o tom tolik nemluví.“

„Možná věc vidíš moc černě, strýčku,“ namítla Fiona. „Třeba ten, kdo tu knihu odnesl, jednal v dobré víře. Dozvěděl se, že ji sir Barlow vlastní, a vzal ji, aby nikomu neublížila.“

„To je možné. Ovšem mohl to být někdo, kdo ji sebral, aniž cokoliv tušil, a v tom případě… Jimmy, neonemocněl teď někdo z personálu? Nezačal náhle pít, trpět nespavostí, mluvit sám k sobě nebo se chovat jinak podivně, přemýšlej!“ Stáli už u brány Barlowova sídla a Jimmy se zarazil.

„To nev –“ začal, jenže v té chvíli mu bleskla hlavou jiná odpověď. „Alastair Collins! Už týden nepřišel do služby. Bez vysvětlení, pan Fletcher mě za ním poslal to ráno, co jsem přišel za vámi, právě včera.“

„Co ten člověk dělal? Měl přístup do knihovny?“

„Ne, přímo ne. Staral se o květiny, o porcelán a podobné věci. Knihovnu neuklízel, ale kdyby chtěl, třeba když si pan Albertius odskočil…“

„Rozumím. Víš, kde bydlí?“

„Ano. Tloukl jsem mu na dveře, ale neotevřel.“

Vincent rázně změnil směr k opodál stojící drožce. „Myslíš, že tu knihu sebral on, strýčku? Co by s ní dělal?“

„On sám nic, ale ten, kdo ho najal, ano. Když chceš ukrást knihu někomu jako Barlow, nejsnazší způsob je podplatit sluhu. Většině sběratelů na konkrétních titulech nesejde, zajímá je sbírka jako celek. Když jim z plné knihovny jedna kniha zmizí, všimnou si toho často až za dlouhou dobu, zvlášť pokud se vše provede nenápadně nebo se kniha nahradí vhodnou imitací.“ Vincent nastoupil do drožky a Jimmy ho následoval. „Cross Alley deset,“ nařídil kočímu.

„Nepůjdeme hledat Stevena?“ otázala se Fiona.

„Ne, nechci čekat, tohle je příliš vážné. Sejdeme se s ním později.“

Vůz se rozjel a Jimmy Skaggs zavrtěl hlavou.

„Proč vlastně nejdeme na polici? Scotland Yard by přece zasáhl, udělal něco…“

„Jistě, běž,“ pobídl ho Andrew škodolibě. „Vyprávěj tam o knize, co přivádí lidi k šílenství. Když budeš mít štěstí, jenom se ti vysmějí, když ne, odešlou tě ve svěrací kazajce rovnou do Arkhamu. Ani Královská literární komise ti neuvěří, rozhodně ne bez důkazů.“

„Navíc tohle je mezi čtenáři. Naše záležitost,“ doplnil Vincent Graves pevně.

Dál jeli mlčky a Jimmy Skaggs si snažil uspořádat myšlenky. Všechno, co se kolem dělo, vypadalo téměř neskutečně. Poslali ho na pochůzku, a teď se najednou účastní dobrodružství jako vystřiženého z nějaké knihy. Jako by se ocitl v nějakém příběhu Conana Doylea nebo sira Haggarda, podstatný rozdíl však byl, že zatímco při jejich čtení se bavil, prožívat je na vlastní kůži už mu tolik zábavné nepřišlo. A aby zvratů nebylo málo, stihl ještě poznat dívku, která – co vlastně? Jimmy netušil, co si myslet. Tam v zahradě, než zaslechli Vincentovo volání, si byl jistý, že jeho pozornost vítá, ale od té chvíle zase jako by neexistoval. Během cesty upřeně vyhlížela z okna, jako by jí každý pohled ven byl příjemnější než jeho obličej.

Nebo si to celé jenom namlouval?

Ani si nevšiml, že vůz projel podél řeky ke Cross Alley, dokud nezastavili. Andrew zaplatil kočímu s příkazem vrátit se za třicet minut a Vincent se rozhlédl.

Ulice, či spíš ulička kolem byla úzká a špinavá. Na chodníku páchly odpadky vylévané nájemníky z oken vedlejších domů a od Ouse vítr přinášel cáry kouře. U rozbitého plotu o deset kroků dál posedával otrhaný žebrák. Obloha se po pěkném dopoledni opět zatáhla, mezi domy vládlo skoro večerní šero.

„Pan Collins má nízké nároky na bydlení,“ nakrčil Andrew nos.

„Ze mzdy od Barlowa nikdo nezbohatne,“ došel Graves k odřeným dveřím s cedulkou deset. I na nich povlávaly papíry lákající na velkou hru o tisíc liber, roznašeči letáků se činili i zde. Vincent zabušil, ale odpovědí mu bylo ticho.

„Co teď?“ pohlédla Fiona vzhůru, všechny okenice byly zavřené. „Budeme shánět domácího?“

Místo odpovědi se Vincent rozhlédl na obě strany, ustoupil a vší silou vrazil ramenem do dveří. S praskotem povolily, ale nezdálo se, že by to vzbudilo pozornost, jen někde poblíž zaštěkal pes. Žebrák na chodníku ani nezvedl hlavu.

„Zůstaň tady, prosím,“ promluvil Vincent na Fionu. „Upozorni nás, kdyby někdo šel.“

Z jejího výrazu Jimmy poznal, že není nadšená a tuší, že žádost má ve skutečnosti jiný důvod, ale přikývla.

„Buďte opatrní, strýčku.“

Graves vkročil do temného vchodu a Jimmy s Andrewem ho následovali. I tady panoval dusivý zápach odpadků, přitom obě místnosti dole byly prázdné. Nic než holé zdi, chyběly dokonce i dveře, zato na podlaze pod strmými schody ležela hromada krámů: otlučený stůl, židle, dvě bedny s oděvy, kde se podle zvuků už zabydlely myši.

„Zvláštní,“ podivil se Jimmy. „Alastairovy věci. Že by se chtěl stěhovat?“

„Možná. Jak vlastně vypadá?“ otázal se Graves tlumeně. „Je to silný muž? Násilnický?“

„To ne! Neublížil by mouše.“

Vincent to vzal na vědomí kývnutím a vykročil po rozvrzaných schodech. Světlo z otevřených dveří sem už nedosáhlo, ale škvírami mezi okenicemi pronikaly paprsky rýsující na plísní poznamenaných stěnách ostré čáry.

„Alastaire? Jsi tady?“ odvážil se Jimmy zavolat, ale bez odpovědi.

První dveře nad schody byly pootevřené. Vincent Graves do nich strčil, jedna z okenic v místnosti nedoléhala, takže světla tu bylo více. Andrew procítěně zaklel.

V pokoji vládl úděsný nepořádek. Vzdáleně připomínal to, co spatřili u Albertia, jenže zde to bylo mnohem horší, stůl i židle převržené, podlaha pokrytá cáry všeho možného, hlavně však kousky skla, protože z oken, jež vedla na druhou stranu ulice i ze zrcadla na dveřích zbyly jen zubaté střepy v rámu. Také čelní stěna mohutného příborníku byla rozbitá, z horní hrany trčela zaseknutá sekera s nalomeným topůrkem. Na cáru servané tapety vedle druhých dveří byly černě namalovány nesrozumitelné nápisy, dveře samotné byly dokořán.

„Collinsi?“ pod Jimmyho podrážkami praskaly střepy. „Co… co se tady stalo?“ Otřeseně se zadíval do ložnice s peřinami roztrhanými a rozmetanými na všechny strany. Obraz naprosté zkázy doplňoval hrozný puch výkalů, tma –

V šeru se zalesklo ostří.

„Pozor!“

Vincent Graves strčil do Jimmyho a odhodil ho stranou. Velký kuchyňský nůž se zabodl do okraje dveří a muž, který ho držel, nepříčetně zařval. Špinavé vlasy mu padaly přes tvář, kde jako dvě díry zely vytřeštěné oči. Trhnutím vyprostil čepel, přitom vrčel jako divoké zvíře.

Jimmy s výkřikem uskočil a muž se po něm okamžitě vrhl, jenže Vincent Graves ho popadl za ruku. Šílenec se s divokým zařváním vytrhl a máchl nožem. Andrew Devereux mu uštědřil tvrdou ránu do hlavy, ovšem naprosto bez účinku. Jako by ten úder ani nevnímal.

„Přestaň, proboha!“ zaječel Jimmy, ale Alastair nereagoval. Vyhublé tělo měl nahé, pokryté zaschlou krví i špínou, přesto se pohyboval s úžasnou hbitostí. Skočil po Gravesovi, který jen se štěstím uhnul, nůž mu prořízl rukáv. V chabém světle byly zřetelně vidět rány na Collinsových prsou, jako by si chtěl něco vyrýt do vlastního těla. Jimmy ho objal zezadu, zatímco Andrew se vrhl po ruce s nožem. Svíral jeho zápěstí oběma rukama.

Jimmy na něm visel plnou vahou – marně. Collins s uši rvoucím řevem kroužil po místnosti jako vlček a oba je táhl za sebou.

Graves mu zkusil potrhnout nohy, ale Collins smýkl Andrewem a narazil ho na zbytek příborníku, až zavyl bolestí. Všichni tři upadli, Alastair ječel, kopal kolem sebe a Jimmy Skaggs si s hrůzou uvědomil, že ho neudrží, prsty mu klouzaly po mastné pokožce.

Collins hrábl volnou rukou Andrewovi do tváře. Devereux ho s výkřikem pustil a čepel nože okamžitě vylétla vzhůru, hrotem přímo na Andréwovo hrdlo…

Něco švihlo vzduchem a zasáhlo Collinse do předloktí. Kosti ošklivě praskly, nůž odlétl. Šílenec zaječel a Vincent Graves ho přetáhl po zátylku, v rukou svíral ulomené topůrko sekery. Srazil ho z Andrewa, zatímco Jimmy definitivně vzdal snahu ho udržet a po čtyřech se snažil uniknout.

Andrew ho s vypětím všech sil napodobil.

Collins lezl pozpátku ke zdi, až na ni narazil zády. Přitáhl nohy k tělu, choulil se a skučel. Zlomená paže mu bezvládně visela, ve tváři svítily nepříčetné oči. Zdravou rukou hmatal po zemi, až našel dlouhý skleněný střep. Divoce jím zašermoval a Graves i Devereux couvli.

„To… jsem já… nech toho!“ zasténal Jimmy. „Alastaire! Slyšíš, to jsem já, Jimmy!“

Tentokrát se na něj Collins zadíval. Pomrkával, ruka se střepem se mu třásla. Zdálo se, že usilovně přemýšlí.

„Ano! To jsem já, vidíš? Nechceme ti ublížit, prosím!“

Jimmy vkládal do hlasu veškerou přesvědčivost, jaké byl navzdory strachu schopen. Ucítil záchvěv naděje, protože v Collinsově tváři se objevil sice děsivý, ale přesto úsměv. Rozesmál se příliš vysokým, příšerně znějícím hlasem a mezi ním se ozvala stěží srozumitelná slova.

„Cthulhu Fhtagn!“

Vzápětí si přitiskl střep k hrdlu a trhl. Andrew vykřikl hrůzou, ale bylo pozdě, proud krve kropil podlahu i stěnu…

Jimmy se rozkašlal. Rychle se sehnul, obsah žaludku neměl v krku, ale doslova až v nose. Vincent i Andrew stáli bledí jako stěna.

„Ta kniha!“ vypravil ze sebe Graves. „Jestli tuje… musíme ji najít!“

„Dej… dej mi chvíli!“

Andrew vypadal, že nemá daleko ke stejné reakci jako Jimmy, který se však už narovnal a dokonce udržel na nohou.

„Vzduch!“ zasípal a rozběhl se ke dveřím ložnice. Klopýtal přes trosky na zemi, až se dostal k oknu a rozrazil okenice dokořán. Do místnosti se vřinul příval světla, musel si zakrýt oči, ale to nevadilo, hlavně, že znovu dýchal.

„Podívejte!“

Jimmy se pomalu otočil. Slunce ještě zvýraznilo spoušť, která v místnosti vládla. Andrew se skláněl u zbytků něčeho, co snad býval noční stolek, a dvěma prsty držel špinavý kus roztrhané knihy.

„Slovník starořečtiny. Collins si asi chtěl přečíst, co ukradl. Možná byl zvědavý, proč je to tak cenné.“

„Naneštěstí pro něj,“ souhlasil Graves přiškrceně.

Jimmy se rozhlédl. Všechny zdi pokrývaly stejné symboly a čmáranice jako vedle, po zemi se válely papíry. Botou odstrčil krví umazanou přikrývku v rohu, kde se ukrýval Collins – a pod ní se něco pohnulo, kniha v černých, ohořelých deskách, která se pomalu sunula k němu.

„Něco mám!“

Vincent rychle došel blíž, ale to už Jimmy knihu zvedl – uvědomil si, že je to snad jediná čistá věc v místnosti.

„Je to ona?“

Vincent Graves krátce pohlédl na desky.

„Ano.“

„Tak pojďme odsud!“

V Andrewově hlasu byla zoufalá prosba a Vincent neodporoval. Když procházeli přední místností, úzkostlivě se vyhýbali pohledu na Alastairovo tělo.

„Co… co s ním uděláme?“ hlesl Jimmy cestou ze schodů. „Přece ho tak nemůžeme nechat.“

„Pošlu sem pak policii,“ odvětil Graves. „Anonymně… nakonec to byla sebevražda.“

Fiona venku neřekla nic. Zírala na ně s vytřeštěnýma očima – potrhané oblečení, hrůzou pobledlé tváře, krvácející škrábance v Andrewově obličeji – a její pohled tentokrát nevynechal ani Jimmyho.

„Strýčku! Proboha, jak… jste v pořádku?!“

Jimmy ze sebe nějak vydoloval úsměv.

„Snad ano. Bylo… bylo to trochu ošklivé.“

Andrew vydal přidušený zvuk, žalostnou imitaci smíchu, a Vincent zavrtěl hlavou.

„Přišli jsme pozdě. Collins je mrtvý, zešílel a zabil se. Nedokázali jsme ho zastavit, málem zabil i nás, ale máme tu knihu.“

„Zabil?“ Fiona vypadala otřeseně. „Ale co… teď?“

„Pojedeme ke mně domů. Musíme se převléknout, nějak uvědomit policii a promyslet, co s Barlowem,“ do Gravesova hlasu se vedral vztek. „Věděl, že z jeho knihovny uteklo tohle, ale neřekl nám nic. Zmizel, aby vypadal, že o ničem neví, ten…“

Namísto pokračování se dlouze nadechl. Ponurá ulička vypadala po Alastairově domě jako rajská zahrada. Také Jimmy s úlevou nabíral do plic vzduch a po chvilce se na Gravese rozpačitě zadíval.

„Napadlo mě… no, myslíte, že bych se mohl podívat do“ „Do Necronomiconul Po tom všem?“ Andrew vypadal užasle, ale Vincent se zasmál, už téměř normálně.

„Myslím, že se můžeš odvážit. Musel bys ho číst déle, jedno prolistování ti neublíží a chápu, že takovou věc nevidí člověk každý den.“

Jimmy se opřel zády o zeď a opatrně knihu otevřel. Nebránila se, přesto měl co dělat, aby ji udržel a ještě mohl listovat. Necronomicon byl těžký, silné desky s okovanými rohy, hrubý, ošoupaný hřbet. Zažloutlé pergamenové listy pokrýval stářím vybledlý inkoust. Řádky pečlivě obtahovaných písmen a znaků tvořily slova, kterým však Jimmy ani za mák nerozuměl. Pocítil lehké zklamání, vypadalo to jako každá jiná stará kniha, jenže pak postřehl nezvyklý pach, který se z ní linul, něco víc než starý papír a plíseň. Přičichl ke stránkám blíž a otřásl se. Přesně tohle cítil v Alastairově domě, a zřejmě stačily jen obrázky… blesklo mu hlavou, že jak nějaký uvidí, radši rychle obrátí list.

„K čertu, kde je ta drožka?!“ zahromoval Andrew. „Dal jsem tomu lotrovi půl libry, jestli nás nechá stát v téhle díře…“

„Pak budu muset další sehnat já, protože vás si teď určitě spletou s vandráky,“ podotkla Fiona prakticky.

„Nevím,“ promluvil Jimmy váhavě. „Asi máme špatnou knihu.“

Stále listoval zažloutlými stránkami, ale všichni tři se na něj okamžitě otočili.

„Jak to myslíš?“ otázal se Vincent.

„No,“ Jimmy pokrčil rameny. „Pamatujete, co říkal pan Albertius? Že v ní byly obrázky, diagramy…“

„Ano?“

„A podívejte se,“ Jimmy otočil otevřený Necronomicon. „Tady není ani jeden.“

„Tohle je šílené!“

Steven zamračeně otáčel pergamenové listy a vrtěl hlavou. Vincent s Fionou a Jimmym ho zastihli, právě když se vracel do Barlowova sídla, dobře naladěný s chycenými Spisy marky ze de Sade a Rimbaudovým Opilým korábem k tomu. Všichni čtyři teď seděli v čajovně na Museum Street a dobrá nálada se rozplývala stejně jako pára nad šálky před nimi.

„Šílené?“ zavrčel Andrew. „Dej pozor, co říkáš. Máš štěstí, že jsi neviděl, co my!“

„Dobrá. Kdo by ale kradl Necronomicon kvůli ilustracím? Ta kniha má cenu jedině vcelku. Poškozením její hodnota prudce klesne, a obrázky samotné jsou bezcenné úplně. Třeba se ten váš knihovník zmýlil.“

„Nezmýlil,“ zavrtěl Andrew hlavou. „Prohlédl jsem hřbet pod lupou. Někdo vyřízl dvacet stránek, pečlivě, aby to neby lo na první pohled znát, ty ilustrace tam byly.“

„Pak tomu člověku přeskočilo!“

„Jaký to může mít vliv na… účinek?“ Jimmy do toho promluvil poprvé. „Knihu přece máme, takže ať obrázky vzal, kdo chtěl, nemusí nás to trápit.“

„Jenže zapomínáš na Albertia,“ opáčil Graves. „Ten viděl jenom ilustrace. Ničemu z textu nerozuměl, a kam ho to málem přivedlo? Nepochybuji, že kdyby se tím zabýval déle, skončil by stejně jako Collins. A obávám se ještě něčeho. Bojím se, že ty obrázky někdo chce pro vlastní vydání.“

„Cože?“

„Původní Kitab al Azif dávno zmizel. Jako první ho přeložil Theodorus Philetas do řečtiny v prvním století a jeho verze má být nejobsáhlejší, včetně obrázků. Jediná ona zřejmě vycházela přímo z originálu a skoro jistě je to tahle. Ostatní, počínaje Wormiovým překladem do latiny, už byly jenom opisy Philetova díla bez ilustrací. Většina překladatelů tu práci nepřežila, další se museli skrývat, třeba tvůrce madridské verze upálila inkvizice i se všemi výtisky – ale na tom nezáleží. Podstatné je, že kdyby chtěl někdo opět vydat úplný Necronomicon, nejtěžší, co by musel získat, by byly právě ilustrace – přesně ty, co zde chybí.“

„Ovšem kolik lidí dnes umí latinsky, strýčku? Kolik jich vůbec umí anglicky, za chvilku budou všichni jenom poslouchat Edisonovy kotoučky. Aby začala zajímat i běžné čtenáře, musel by tu knihu někdo přeložit, a říkal jsi, jak takoví skon čili. Navíc by stejně dopadl sazeč, rytec, korektor… každý, kdo by na tom úkolu pracoval.“

„Třeba ne,“ namítl Jimmy zamyšleně, pohled upřený na chmurnou budovu nemocnice svátého Leonarda o kus dál přes ulici. „Trávili jste někdy krysy?“

„Krysy?“ Fiona se zaškaredila.

„Ano. Když je jich ve sklepě hodně a každá sežere jen kousek návnady, tak žádná nepojde. Kdyby se práce na překladu i tisku rozdělila mezi víc lidí, kteří by neznali zbytek…“

„Zajímavé,“ zvedl Andrew obočí. „Dobrá úvaha, i tak si ale realizaci neumím představit. Přeložit knihu trvá měsíce a co Královská komise? Nikdy by nevydala souhlas k tisku.“

„Knihy lze tisknout i tajně,“ Vincent Graves stále nevypadal přesvědčeně. „A překlad – co když už existuje dávno?“

„K čertu!“ Steven uhodil dlaní do stolu. „John Dee?“

„Správně. Říká se, že se svými žáky na příkaz císaře Rudolfa tajně přeložil Necronomicon do angličtiny. Měl být darem pro královnu Alžbětu, první pokus o atentát pomocí knihy, ale Dee prý nakonec odmítl. Zbyla po něm spousta písemností, poznámky a alchymistické spisy v knihovnách v Londýně, Praze, po celé Evropě. Pokud by v nich našli i ten překlad, stačí přidat Philetovy ilustrace a mohou začít. Sto kusů tady, sto tam, nechat zvědavost udělat své“

Z té myšlenky se Jimmymu poprvé od odchodu z Alastairova domu znovu zvedl žaludek.

„Proč ale? Kdo by…“

„Bezohlední lidé jsou všude. Důležité je, co uděláme my? Samozřejmě můžeme všechno ohlásit Královské literární komisi. Zatopit siru Barlowovi, stačilo by předložit tenhle výtisk – ale komise je úřad. Šetření se potáhne a od zmizení té knihy už uběhly týdny. Měli bychom se vrátit ke Collinsovi. Hledat stopy, zjistit pro koho pracoval –“

„Ne!“ Andrew vyskočil tak prudce, až málem převrhl šálky. „Víš, že nejsem baba, Vincente, ale do toho domu už nejdu, a určitě ne v noci!“ Zadíval se oknem čajovny na prodlužující se stíny venku.

„Promiňte, ale ani já ne,“ připojil se Jimmy.

„Tak co to vzít z druhé strany?“ navrhl Steven.

„Z druhé strany?“

„Kdo věděl, že má Barlow Necronomicon? V první řadě ten, kdo mu ho prodal, a někdo takový se klidně může zabývat i Deeovými spisy. Podobných lidí určitě mnoho nebude. Tvrdils, že jsi pro sira Barlowa sháněl knihy, Vincente – neznáš někoho dalšího?“

O dvacet minut později znovu seděli v drožce. Kočí se proplétal ulicemi Yorku, na kterých se soumrak měnil v noc rušenou jen světly rozsvěcovaných plynovým lamp a okny domů. Lidí na chodnících ubývalo. Pouze kolem barů byl patrný ruch, stejně jako u nového kinematografu, na který Fiona pohlížela se stejnou nelibostí jako na Edisonův přístroj. Naopak budova městské knihovny byla stejně temná jako věže yorské katedrály.

„Takže tenhle tvůj… přítel v podstatě dělá totéž, co dřív ty?“ promluvil Steven.

„Ne,“ odvětil Vincent. „Spíše já dělal totéž co on. Ernesto Scilari je sám sběratel a navíc shání knihy druhým. Na etické otázky přitom nehledí. Mě pokládá za naivního snílka, ale vycházíme spolu, možná proto, že se nevídáme často. Je odborníkem na staroanglické texty a vím, že pracoval pro Barlowa, něco by mohl vědět.“

„Bude ovšem mluvit?“ namítl Andrew. „Pokud tu knihu sehnal Barlowovi on…“

„Jestli někdo vypustí na veřejnost Necronomicon a způsobí tak spoušť, policie začne vyšetřovat právě lidi jako Eraesto. Je v jeho zájmu, aby k tomu nedošlo, věřím, že mi poví pravdu. Napadá mě ještě pár jiných, kterých bychom se mohli zeptat, ale on je na prvním místě. Pokud nám nepomůže, budeme pokračovat zítra, musíme se vyspat.“

„Vlastně nejsem unavený,“ zamumlal Jimmy. Byla to pustá lež, oči už se mu zavíraly málem samy, jenže i pak stále viděl Alastaira, slyšel ten smích…

Na rozdíl od Collinsova stál dům Ernesta Scilariho v lepší čtvrti v Gillygate, dál od řeky i hlučné železnice. Od pohledu vypadal udržovaně, tráva podél zápraží posekaná, za okny truhlíky s květinami. Vincent tentokrát nechal kočího čekat, vystoupil a došel ke dveřím. Uchopil vyleštěné mosazné klepadlo ve tvaru lví hlavy a energicky zabušil.

„Ernesto! Tady Vincent Graves, musíme si promluvit!“

Nikdo však neodpověděl, ani když zabušil podruhé.

„Možná není doma?“ pokrčila Fiona rameny.

„Je doma. Ernesto rád pracuje po nocích a svítí se tam. Spíše se rozhodl neotevřít. Možná už slyšel, co se stalo u Barlowa, a domyslel si, proč přicházíme. K čertu!“

Jimmy znovu viděl většinou chladného Gravese ve zlosti, i tentokrát mu zatrnulo. Místo klepadla Vincent udeřil do dveří pěstí, prudce se nadechl, ale než mohl zakřičet, stalo se něco nečekaného: dveře se pod jeho ranou otevřely.

Graves překvapeně ztuhl, hněv v jeho tváři vystřídal údiv.

„Zvláštní. Scilari si vždycky zamyká, má v domě moc cenností.“

Vkročil dovnitř. Předsíň tvořila úzkou chodbu k dalším dveřím – a první co spatřili, byla převrácená lampa, skříň dokořán a oblečení rozházené po zemi.

„To ne!“ zasténal Andrew Devereux. „Znovu!“

„Ne,“ polkl Jimmy. „Koukejte, jak to vypadá, a ty stopy.“

Vincent Graves kývl. Zatímco u Collinse bylo všechno nejen zpřeházené, ale hlavně rozbité, tady se zdála většina věcí v pořádku. Někdo jen zotevíral každý šuplík, vyházel vše uvnitř a šel dál, jako by něco naléhavě hledal. Na podlaze se navíc jasně rýsovaly šlápoty zablácených bot.

Procházeli jeden pokoj za druhým, ale nalézali pořád totéž. Nikde živá duše, zato rozházené šatstvo a nádobí, v kuchyni vysypaný příborník. Blátivé stopy byly všude, patřily aspoň dvěma mužům, a zřejmě měli naspěch, protože nepořádek byl s každou místností horší.

„Mohl to udělat někdo, koho poslal sir Barlow?“ promluvil Steven zamračeně. „Pokud mu Scilari prodával knihy, třeba došel k závěru, že taky ví něco o tom zmatku v knihovně.“

„Pochybuji, že by k tomu Barlow sebral odvahu, a Ernesto byl ke klientům loajální. Jeho pracovna,“ Vincent se zastavil před mohutnými dveřmi. Jako jediné v domě byly zavřené, ale Graves se po tom, co viděli, ani nesnažil klepat, prostě popadl kliku a otevřel.

Vzápětí musel uskočit, když proti němu vylétla kniha, tak prudce, až narazila do protější zdi a zmizela v domě. Dvě další ji následovaly, prosvištěly Jimmymu u hlavy, takže se místo dovnitř instinktivně podíval po nich – dokud Fiona tlumeně nevykřikla.

Pracovna vypadala stejně jako zbylé pokoje. Psací stůl byl odstrčený na bok, obě křesla převrácená. Podlahu pokrývala vrstva papírů a hlavně knih z brutálně vypáčené vitríny ve zdi. Dvě nebo tři poletovaly u stropu, většina však byla na zemi vedle stolu, u těla zavalitého muže ležícího naznak v tratolišti krve. Některé se k němu tiskly, šťouchaly do něj snad v naději, že se vzbudí, další se zase snažily ho zakrýt. Jeden velký svazek mu spočíval rozevřený na prsou, jako by ho zrovna četl a usnul, ten pohled byl dojemný i hrozný zároveň.

Když Vincent vykročil blíž, knihy začaly ustupovat, zalézat za poražené židle, ale několik se jich okamžitě obrátilo proti němu, chňapaly mu po nohách, pokoušely se ho zastavit. Vincent je odstrkoval, nejdotěrnější nakonec vzal do ruky, a sehnul se nad mrtvolou.

„Je to“ hlesl Jimmy.

„Ano. Ernesto Scilari.“

Vincentův hlas byl klidný a prázdný. Dotkl se krku mrtvého, pak zvedl svazek ležící na jeho prsou a letmo na něj pohlédl – Egyptská kniha mrtvých.

„Musí tu ležet aspoň den. Má bodné rány v prsou, byla to vražda.“

Poslední konstatování bylo vlastně zbytečné, ale Jimmy přesto cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz.

„Myslíte, že vyrušil lupiče a…“

„Tohle nebyla loupež,“ Andrew ztěžka polkl. „Ten, kdo to udělal, ho znal.“

„Správně,“ souhlasil Vincent. „Pod tělem nejsou papíry a tady Ernesto přijímal klienty. Zavraždili ho a teprve pak prohledali dům. Zřejmě chtěli něco, co jim Scilari odmítl dát.“

„Překlad Necronomiconu!“

„Kdoví. Rozhodně to nebude náhoda.“

„Podívejte!“ Andrew skloněný za dveřmi dvěma prsty něco zvedl, zkrvavený nůž s krátkou, nezvykle tvarovanou čepelí. „Vídeňský nůž na tenčení kůže. Knihařský.“

„Musíme to tady prohledat. Collins a Scilari byli jediní, kteří věděli, kdo si tohle všechno objednal. U Collinse sotva najdeme něco použitelného, ale Ernesto si vedl účty, záznamy. Někde tu bude stopa. Fiono, prosím tě, nezůstávej…“

„Podívej, strýčku,“ přerušila ho neteř slabě. „On… nedrží nějaký papír?“

Všichni tři překvapeně sklopili zrak. Scilariho pravé zápěstí dosud zakrývala otevřená kniha, která však odlezla pod stůl a odhalila zmuchlaný list. Vincentovi chvíli trvalo, než vypáčil ztuhlé prsty, aby mohl papír mrtvému z ruky vytáhnout. Byl pocákaný už zaschlou krví, Graves ho opatrně rozložil na stole a ostatní sklonili hlavy.

Trvalo chvíli, než jim došlo, co vidí, i když to spatřili v minulých dnech mnohokrát povlávat na nárožích, sloupech i dveřích domů.

Velká hra! Už tuto sobotu! Tisíc liber pro každého, kdo rozluští tajemství starobylé Knihy pokladů! Pouze třicet pencí za kus! Schopnost číst nepožadována.

Jimmy Skaggs nepromluvil. Ticho kolem bylo absolutní, poznání se mu rozlévalo v mysli jako záplava. Téměř bezděčně se sklonil a nahlas přečetl drobná písmena ručně poznamenaná na spodek letáku.

„Po desáté doručit zbytek. Timber Yard 28, boční vchod.“ Vincent Graves sebou trhl. Andrew Devereux zesinal a Steven zaklel. Jimmy se nadechl, ale než mohl něco říct, Fiona promluvila tichým, chvějícím se hlasem.

„To není možné. Ta adresa… tam je… byl náš podnik.“

Plynové lampy pomrkávaly do noci. Kopyta koní i rachot kol drožek se rozléhaly ulicemi a mezi nimi se proháněl svěží vítr. Po mlze minulých dnů nezůstala ani stopa, ale uvnitř kočáru přesto jako by se nedostávalo vzduchu. Fiona byla stále bledá. Hleděla do prázdna a mluvila nepřítomně, spíš sama pro sebe.

„Když tatínek dostal olověnou nemoc, musel přestat pracovat. Declan byl jeho společník, přítel… ale nemohl podnik udržet. Zakázek bylo pořád méně, nakonec musel zavřít. Stěží zaplatil dluhy, aby se vyhnul prodeji strojů, pořád doufal, že někdy znovu otevře… ne!“

Fiona sebou škubla, jako by procitla ze zlého snu, a zadívala se na Gravese.

„Strýčku, já tomu nevěřím! Declan je hodný člověk. Není možné, aby chystal něco takového, musí jít o omyl. Možná naši dílnu někomu pronajal, nebo ji užívají bez jeho vědomí. Odmítám věřit, že by měl s tímhle něco společného!“

„Určitě máš pravdu,“ odvětil Vincent. „Nemluvil jsem s ním dlouho, musíme tam zajet.“

„Jak dlouho vůbec trvá vytisknout knihu?“ otázal se Jimmy. „Na tom letáku psali v sobotu, to je už zítra. Pokud je Necronomicon ta Kniha pokladů a pana Scilariho zabili včera, mohli by to stihnout?“

„Mohli,“ odvětil Steven. „Závisí to na více věcech, počet výtisků, způsob provedení, také nevíme, co přesně u Scilariho chtěli… ale v zásadě ano. Tisknout mohli po částech z toho, co měli už dřív. Pak doplnili zbytek, ilustrace z Philetova vydání získali od Collinse už před kolika týdny – ano. Podle mě to mohou stihnout.“

„Nepotřebují ani distribuci. Stačí najmout pár poslíčků, co knihy roznesou po hospodách, po té reklamní kampani se o ně lidé poperou. Schopnost číst nepožadována. Jistě, když to všichni dostanou i s obrázky,“ Andrew Devereux se otřásl.

„Asi to bude fungovat, i když jde jen o kopii a překlad, co?“ hlesl Jimmy bojácně.

„Philetovo vydání je také kopie a překlad. Účinnost jsi viděl u Collinse. Tohle nezáleží na formě. Esence knihy nezávisí na tom, jak nebo na čem je zaznamenána, a i kdyby ji překlad třeba oslabil, pořád to bude stačit. Až začne policie po městě sbírat zohavené mrtvoly…“

Graves po něm hodil ostrý pohled a Andrew zmlkl, jen s obavami pohlédl na Fionu. Ta však stále hleděla do prázdna a nezdálo se, že by konverzaci věnovala pozornost.

Světel za okny kočáru začalo ubývat. Vjížděli do průmyslové čtvrti Yorku plné malých dílen, krámků a hlučné vagónky, přes noc pusté a uzavřené. Nakonec zastavil u starého plotu, za kterým se černala nezřetelná hmota budovy. Fiona okamžitě sáhla po klice, ale Vincent ji zarazil.

„Počkáš tady – tentokrát tě neprosím. Může to být opravdu nebezpečné a potřebujeme, aby tu někdo zůstal. Když se něco stane, když se nevrátíme nebo cokoliv uslyšíš, musíš sehnat pomoc. Zajeď na polici. Řekni, že se tu stala vražda, řekni cokoliv, jen ať sem přijedou ještě do rána. Pokud tady ty knihy jsou, nesmějí odsud pryč, rozumíš?“

Gravesův hlas byl důrazný a klidný. Hleděl neteři přímo do očí a Fiona váhavě přikývla.

„Rozumím, strýčku.“

„Neboj se. Tohle zvládneme.“

Jimmy Skaggs jeho přesvědčení zdaleka nesdílel. Vyskočil z kočáru a nutil se odvrátit zrak i myšlenky od Fioniny tváře uvnitř, zatímco Vincent zabouchl dvířka. Nadechl se nočního vzduchu a vyrazil k drátěnému plotu kolem budovy před nimi.

„Kolik… kolik jich tam může být?“ otázal se Steven šeptem.

„Těžko říct,“ odvětil Vincent. „Graves a Samuelson měli patnáct zaměstnanců, když ještě fungovali.“

„Vy nevěříte, že je to někdo jiný, že?“ dovtípil se Jimmy. „Řekl jste to jen kvůli Fioně.“

„Ano,“ Vincentův hlas byl opět vyrovnaný. „Můj bratr měl radikální názory a plně je s Declanem sdílel. Jeho smrt i úpadek firmy ho ranily a dával je za vinu všem okolo, ať oprávněně či nikoliv. Doufám, že se mýlím, ale ano. Věřím, že Declan by toho byl schopen.“

„Co vlastně chceš podniknout?“ otázal se Andrew. „Pokud jsou ty knihy uvnitř, musíme je spálit nebo aspoň zabránit jejich rozšíření. Čekáš, že se ti lidé nechají přesvědčit?“

„Těžko, pokud si svoje dílo už přečetli,“ zahučel Steven. „Hrome, měl jsem si zajet domů pro browning. Předpokládám, že nikdo nemáte zbraň?“

„Jsem učenec, ne voják,“ ohradil se Devereux, když se zastavili u plotu. „Tak jdeme.“

Začal co nejtišeji šplhat a Jimmy s Vincentem ho následovali. Přikrčení se kradli neudržovanou trávou, až se zastavili u oprýskané zdi. Na zataženém nebi nebyla vidět jediná hvězda, všude vládlo ticho. Jimmy měl pocit, že slyší i divoký tlukot vlastního srdce.

„Kde je vchod?“ zašeptal.

„Jeden je z druhé strany ulice, ale ten bude zamčený. Tady je boční, o kterém psal Scilari.“

„Podívej,“ ukázal Andrew vzhůru a Jimmymu došlo, co má na mysli: když se pozorně zadíval do jednoho z oken, navenek temných a zatlučených, při spodní straně se táhla žlutá linka.

Uvnitř budovy se svítilo.

Vincent to vzal na vědomí kývnutím. Vykoukl zpoza rohu a mávl na ostatní. Přikrčili se vedle rzí poznamenaných dveří, zatímco Andrew opatrně vzal za kliku. Zamčeno.

„Pusť mě,“ odstrčil ho Steven. Vytáhl cosi z kapsy a sehnul se k zámku, tiché skřípání kovu zakončilo cvaknutí.

„Tak. Říkal jsem, že největší bídák jsem tady já.“

Nikdo nebyl v náladě se zasmát. Vincent pomalu otevřel, dveře se pohybovaly naprosto tiše. Místnost za nimi byla spoře osvětlená několika lampami zavěšenými u stropu nebo postavenými u stěn. V bledém světle se rýsovaly obrysy mohutných lisů a Jimmyho do tváře udeřila pronikavá směs vůní – tiskařská čerň, klih a surová kůže, petrolej na čištění liter. Připomínalo to Fionin parfém, jenže mnohem silnější, až ho to téměř dusilo. Když se plížil po kolenou za ostatními, měl co dělat, aby zadržel záchvat kašle.

Jak si jeho oči zvykaly na šero, rozeznával kolem stále víc detailů. Dva stoly pokryté deskami, nádobami a odřezky papíru. Hranaté rámy vyplněné literami, poslední stránky, které se už nikdo nenamáhal rozmetat. Listy i celé archy papíru, některé sešité či svázané, nářadí občas složené, většinou však rozházené, jako by někdo dokončil poslední práci ve spěchu a neměl už čas po sobě uklidit.

Převázané balíky knih naskládané vedle stěn.

Vincent si jich všiml ve stejné chvíli jako on. Muselo jich být několik stovek a Jimmy viděl, jak se zarazil. Rychle se ohlédl, ale zároveň strnul, protože někde na druhém konci dílny bouchly dveře, světlo lamp se zamihotalo.

„Snědl něco?“ promluvil mužský hlas z místa kus před nimi. Nikdo se neozval, ale odpovědí bylo patrně zavrtění hlavou, protože muž zaklel.

„Takže se to nelepší. Zatracený hlupák!“

„Musel jsem mu dát roubík,“ promluvil druhý hlas vyčerpaně. „Začal si kousat rty do krve, bojím se, aby si nepřekousl jazyk. A ten křik…“

„Quinceyho chyba! Declan mu dal jenom dvacet stran. Kdyby ho poslechl a nehrnul se do dalších, nestalo by se to.“

„Myslíš, Bene? Já ho poslechl. Obkreslil jsem ty obrázky tak rychle, jak to šlo. Vůbec jsem je neprohlížel, nepřemýšlel o nich – a už to na mě taky jde.“

„Co?!“

„Snad slyšíš,“ mužův hlas se ztlumil do chraplavého šepotu. „Bojím se spát, bojím se, že skončím jako Quincey! Ty věci… nemůžu je dostat z hlavy. Myslím, že vážně existují. Jsou tam někde venku, čekají –“

„Ne!“ podle zvuků Ben vyskočil a prudce kamarádem zatřásl. „Nic nikde nečeká! Mysli na něco jiného. Třeba kam budeš zdrhat před poldama. Já už mám lístek na vlak do Doveru, a ty?“

Druhý muž zřejmě nereagoval, protože zoufalství v Benově hlasu zesílilo.

„Seženu jeden i pro tebe. Odjedeme pryč, někam do Francie, všechno to zůstane za námi.“

„Jak myslíš,“ souhlasil muž lhostejně. „Snad to má smysl. Chci jenom, aby bylo po všem, je mi hrozná zima. Ty jsi nechal otevřené dveře?“

„Nevím, podívám se.“

Nejbližší lampu zakryl stín. Kroky mířily k nim a nebylo kam uhnout ani kde se schovat, kolem jen bedny a balíky knih.

Jimmy zkameněl. Mozek jako by se mu zasekl, prostě se nemohl pohnout, jenže v té chvíli se Vincent Graves vymrštil a vrhl se přicházejícímu muži po krku. Steven ho vzápětí napodobil. Jimmy také vyskočil, došlo mu, že pokud tu hlídají jenom ti dva, mohli by je zvládnout…

Vincent s Benem se svalili do uličky a s rachotem porazili jeden stůl. Lampa nad ním se divoce rozkývala a naplnila dílnu bláznivě kmitajícími stíny. Andrew vyrazil Vincentovi na pomoc a Steven se rozběhl ke druhému muži. Jimmy už ho viděl, stál a s vyvalenýma očima zíral na rvačku. Vypadal vyhublý, unavený, toho určitě přeperou –

Někdo třetí do Jimmyho prudce vrazil z boku. Upadl zády na knihařský lis a o utahovací páku si narazil rameno, vzápětí mu na bradě přistála pěst. Napůl instinktivně zastavil předloktím další úder a máchl rukou.

Podařilo se mu trefit protivníka do břicha, jenže dal do rány takovou sílu, až na něj sám upadl. Porazili další stůl, po cihlové podlaze se s cinkáním rozletěla hrst liter a něco těžkého, co křaplavě zazvonilo. Muž na Jimmym zavřískl hrůzou. Pustil ho a vrhl se přes něj po lampě, která se kutálela na zemi, jen šťastnou náhodou se nerozbila. Ty dvě vteřiny stačily, aby se Jimmy rozhlédl.

Vincent s Benem se stále váleli na podlaze. Napravo Andrew tiskl k hromadě beden dalšího chlapíka a bušil do něj jako do rohovnického pytle. Stevena neviděl, ale někde blízko byly slyšet zvuky další rvačky.

Hlavně však postřehl nové postavy přibíhající z přední části dílny.

Nestačil se ani polekat, protože se na něj muž znovu vrhl. Jimmy uhnul a vrazil mu loket do zubů, až to zapraštělo. Chlap se zaklonil, Jimmy ho odstrčil, aby mohl pořádně napřáhnout, a tvrdým direktem mu zlomil nos. Shodil ho ze sebe, z Vincentova místa pořád slyšel supění, musí mu pomoci, musí…

„To stačí!“

Silný hlas přehlušil hluk boje, ale mnohem důraznější byl zvuk, který ho zakončil, jasně rozpoznatelný každému, kdo ho už někdy slyšel: kovové cvaknutí natažené zbraně.

„Neslyšeli jste?! Přestaňte, nebo ho zabiju!“

Jimmy se zvedl na kolena, muž pod ním se ani nepohnul. Zprvu viděl rozmazaně, ale pak se mu podařilo zaostřit – a nebyl to hezký pohled.

Vincent Graves těžce vstával z podlahy nalevo. Oblečení měl potrhané, z rozseknutého rtu mu tekla krev, ale Ben na zemi se sotva plazil po čtyřech pryč. Steven stál opřený zády o zeď s rozevlátými vlasy a sveřepým výrazem, až připomínal portrét plukovníka Henryho Pulleina vzdorujícího přesile zulských divochů, který visel v jídelně sira Barlowa. Zde ovšem jeden „divoch“ s kvílením klečel a držel si zlomenou ruku, zatímco druhého Steven držel za krk – a pomalu pustil.

On i Vincent upírali zrak na protější stranu dílny, kde stál Andrew Devereux s bolestí zkřiveným obličejem a krátkým revolverem přitisknutým ke spánku. Muž, který ho držel, byl ramenatý, s kučeravými vlasy a oválnou tváří. Oblečený v prosté košili s vyhrnutými rukávy nevypadal vyděšeně ani vztekle. Z očí mu čišela jakási chladná, nelítostná síla, která nepolevila, ani když spatřil Gravese.

„To jsi ty, Vincente?“ promluvil téměř pobaveně. „Jaké překvapení. Rozhodl ses zajít na návštěvu?“

„Tak nějak, Declane,“ Vincent se snažil zkrotit svůj dech, hřbetem ruky si otíral krev z brady. „Ruším tě?“

„Dá se to tak říct. Do věcí tady ti nic není.“

„Skutečně? Co si myslíš, že děláš?“

„Vyřizuji si účty!“ Samuelson vycenil zuby. „Však víš dobře, o co jde!“

„To tedy nevím.“

Declan chytil Andrewa za krk a postrčil ho k Vincentovi, namířený revolver však nesklonil. Rozhoupané lampy u stropu mu každým pohybem vystřídaly na tváři světlo i stín. Jimmy viděl jeho oči a se staženým žaludkem si vzpomněl na Collinse, protože něco z něj tam bylo, a bylo to i v Samuelsonově hlasu, když vyprskl slova Gravesovi do tváře jako jedovaté sliny.

„Patnáct let! Patnáct let jsme s tvým bratrem dělali knihy, dobré knihy. Pak onemocněl, a všem bylo úplně jedno, co se s námi stane, jestli zemře ve špíně jako žebrák, jestli jeho dcera skončí v chudobinci! Prosil jsem o další zakázky, o úvěry, a ti panáci se mi vysmívali! Přece dělám jenom knihy! Nejsem lord s titulem nebo vypasený právník, ale jenom tisknu knihy! Tak teď poznají, co ty jenom knihy dokážou!“

„Kdo to pozná? Chudáci, kteří chtějí vyhrát tisíc liber?“

„Ano! Ať ochutnají bez rozdílu, pastýři i tupé ovce… a žádný strach, Vincente,“ Declanův úsměv byl portrétem krutého, zlého šklebu. „Vyrobil jsem i několik zvláštních vydání, která rozešlu pár dobře vybraným lidem.“

„Šílenost!“ zasípal Andrew Devereux. „Nestačí, co se už stalo? Alastair Collins se zabil a našli jsme Scilariho!“

„Collins byl hlupák! Varoval jsem ho, ať mi přinese jen ilustrace a zbytek nechá u Barlowa. Tvrdil, že to udělal, ale sebral celou knihu. Nevěřil, že funguje, tak se přesvědčil. A Scilari? Musel tušit, o co jde, už když jsem ho najal, ale pak se lekl a odmítl mi dát zbytek Deeova překladu. Nesnesu zbabělce, kteří neumějí dovést věci do konce!“

„Zatímco ty jsi velký hrdina! Pustíš ten jed do ulic a utečeš z Anglie jako králík!“

„Ne! Mí pomocníci odejdou, ale já zůstanu,“ Declanův úsměv se rozšířil. „Už se těším na svůj proces, budu jim ještě mít hodně co říct. Na mě nezapomenou!“

„V tom se pleteš, Declane.“

Vincent, Andrew i Samuelson se prudce otočili. Jimmyho srdce div nevyletělo z hrudi, když spatřil Fionu stojící tři kroky za otevřenými hlavními dveřmi. Komíhavé světlo lamp se jí odráželo na tváři, bledé, ale současně s výrazem odhodlání, až hrozivě podobného tomu v Samuelsonových očích. Ten sebou trhl.

„Co… co ty tady děláš?!“

„Přijela jsem se strýčkem. Nechal mě venku, ale vzpomněla jsem si, kam tatínek schovával rezervní klíč – a pleteš se. Až tě pověsí, brzy na to všichni zapomenou. Aby si tě pamatovali, musel by o tobě totiž někdo napsat. Lidé by si o tom museli číst, jenže nebudou, protože díky tobě zakážou další knihy. Zavřou další dílny, víc lidí skončí jako můj otec – a až budou vycházet jen ty knihy, co oni chtějí, buď si jist, že tvoje jméno nebude ani v jediné.“

Declan polkl nasucho. Výraz jistoty v jeho tváři zakolísal a Jimmy Skaggs postřehl Stevenův pohled, gesto, kterým ukázal stranou.

K místu, kde na podlaze stála zapálená petrolejová lampa.

„Fiono, běž pryč!“ zasípal Samuelson. „Prosím!“

„Půjdu,“ přikývla. „Napřed si ale vezmu něco na čtení. Přece víš, jak mám ráda dobré knihy, a ty s tatínkem jste vždycky dělali jenom dobré.“

Během rvačky Vincent s Benem porazili srovnaný balík, ze kterého se několik knih uvolnilo. Lezly teď ke dveřím, pomalu a nenápadně jako jedovatí hadi, Fiona se sehnula a zvedla jednu u svých nohou.

„Polož to!“ vyjekl Samuelson. Ruka se zbraní se mu třásla, tvář měl popelavou a Fiona mu odpověděla pohledem, který mrazil až v samém morku kostí.

„Pastýři stejně jako ovce, tak proč ne já?“

Otevřela knihu, i ve slabém světle nějak dokázala přečíst slova na úvodní stránce, vyslovovala je pomalu a pečlivě.

„Není mrtvé, co navždy může žít a sama smrt smí po aeonech mřít –“

„NE!“

Declan Samuelson nepříčetně zařval. Vrhl se k Fioně, vyrval jí Knihu pokladů z rukou a v tu chvíli Jimmy bleskově odkopl lampu na podlaze přímo do hromady knih. Rozletěla se na kusy, petrolej vystříkl a vzplanul. Declan se otočil, ale než mohl vystřelit, Vincent po něm skočil a strhl mu ruku s revolverem. Fiona pronikavě vykřikla. Jimmy se k ní rozběhl, také Andrew rozrážel všechno, co mu stálo v cestě, Samuelsonovi lidé se s křikem hnali k zadním dveřím…

Vybuchla další lampa.

Během pěti vteřin požár zachvátil půl dílny. Hořící knihy se snažily vyprostit ze svázaných ranců, jako ohniví ptáci létaly po místnosti a šířily zkázu dál, navzdory plamenům náhle nebylo vidět na dva kroky. Fiona podruhé vykřikla, Jimmy cítil, jak se mu pálí vlasy i šaty, přesto zachytil její ruku. Z druhé strany ji popadl Andrew, kterého zase podpíral Steven.

„Pryč!“ chraptěl a současně se ohlížel dozadu, kde spolu stále zápasili Vincent s Declanem, na obou stranách obklopeni plameny. Samuelsonova košile už na zádech hořela, přesto se snažil vyprostit ruku s revolverem. Graves mu uštědřil prudkou ránu a zoufalým skokem se vrhl přes oheň ke dveřím. Declan za ním napřáhl paži, Jimmy v pekelné záři viděl obličej zkřivený bolestí, záblesk v ústí hlavně…

Kulka zavadila o Gravesovo rameno a zaryla se do zdi. Strop uprostřed dílny se s hrozným rachotem zřítil a pohřbil Declana Samuelsona v ohnivém moři, Fiona v Jimmyho rukou ochabla. Někdo příšerně křičel, cáry hořícího papíru vířily vzduchem jako listí uprostřed tornáda.

Jimmy nevnímal, kam běží, neviděl, neslyšel. Potácel se krok za krokem s jedinou myšlenkou, nepustit dívku, kterou držel. Potom se mu konečně podařilo nabrat dech.

Leželi v trávě u plotu ozářeného mihotavým světlem požáru, Fiona vedle něj v bezvědomí stejně jako Vincent Graves, opodál kašlající Steven, Andrew Devereux…

Byli všichni, a s tou myšlenkou Jimmy Skaggs konečně omdlel.

„Tady. Napij se ještě!“

Jimmy poslechl a okamžitě se zakuckal. Zdálo se mu, že z Andrewovy lahvičky spolkl doušek ohně, ze kterého jen před okamžikem uprchli. Okamžikem? Až po chvíli si uvědomil, že sedí v drožce, která odjíždí, zatímco vzadu znělo hlasité řinčení požárního zvonu.

Rychle otočil hlavu na Fionu. Už neměla ten děsivý výraz, zato v očích slzy, třásla se jako v zimnici. Jimmy uchopil její dlaň. K jeho překvapení neucukla, naopak se k němu přitiskla.

„To… to bylo strašné,“ zašeptala a Vincent Graves, který ji držel za druhou ruku, přikývl.

„Je po všem.“

„Declan, on… pamatuji si ho jako malá…“ Fiona začala vzlykat.

„Nemohla jsi nic dělat,“ Vincent se důrazně předklonil. „To už nebyl člověk, kterého jsi znala. Nenechal by odejít nikoho z nás.“

„Správně,“ Steven si kapesníkem mamě snažil setřít z tváře saze. „Přeskočilo mu, a podle mě nepotřeboval ani žádnou knihu. Snad tam shoří všechny.“

„Myslíš?“ polkl Andrew; navzdory ohořelým šatům vypadající jakýmsi zvláštním způsobem elegantně.

„Doufejme,“ odvětil Vincent Graves tiše.

„Pak zbývá vyřídit tuhle,“ Steven s úšklebkem zvedl Necronomicon v černých deskách, který zůstal celou dobu v kočáru. „Můžeš doufám rozdělat oheň v krbu.“

„Ne,“ Fiona rychle zvedla hlavu. „Nedělejte to.“

„Ale, přece jsi viděla, co se málem stalo,“ namítl Steven váhavě. „Viděla jsi, co ta kniha udělala…“

„Ona? To my knihy píšeme, my jim dáváme život. Pálíme je, když se nám pak nelíbí, co o sobě čteme, jenže kdo na tom má vinu? Strýčku, prosím. Už přece nemá ilustrace a můžeme ji schovat. Třeba uložit někde v bance, kde se k ní nikdo nedostane, ale ohně už bylo dost.“

Steven vypadal nespokojeně a Andrew se k němu evidentně hodlal přidat, ale Vincent Graves přikývl.

„Tak dobře. Už žádné spálené knihy.“

Fiona se konečně usmála a Jimmy Skaggs ji napodobil. Vlastně mu to bylo jedno, nejhezčí knihu měl právě před sebou. Kočár s drkotáním kol ujížděl nocí zpět ke Gravesovu domu, plameny zůstaly daleko za nimi, a když Steven promluvil, jako by Jimmyho myšlenky slyšel.

„Přemýšlel jsem o tom psaní knih. Řekl bych, že tohle může být začátek docela zajímavého příběhu.“