Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že v pořádku dorazil do města Tremissis a převzal kontrolu nad civilní a vojenskou administrativou.
Ty jsi teda ale naprostý parchant. Nespokojil ses s tím, že jsi mě připravil o místo na Anassusu, které jsem si tak tvrdě vydřel a které teď připadne tomu pitomci Athovi, navíc jsi mě přinutil proplýtvat tři měsíce života ve vojenské akademii (ze všech míst na světě zrovna tam!), a nakonec jsi mě odklidil na úplný konec světa, kde jsem obklopen sněhem, vojáky a divochy. Co jsem ti sakra kdy udělal?
Takže jsem tady. Cesta byla naprosto příšerná, prokodrcal jsem ji v poštovním dostavníku spolu s poštovními pytli, krabicemi se suchary a klecemi podělaných kuřat. Naproti mě seděla jakási tlustá ženština, a pokaždé, když vůz najel do výmolu nebo na kámen, vymrštilo ji to přes celý vůz přímo na můj klín. Myslím, že musela být zvyklá cestovat s poštou, protože klidně pokračovala ve čtení; dokonce i když skončila vsedě na mé hlavě s jednou nohou vystrčenou přes bočnici, nejspíš ani neztratila místo, kde skončila. Ach ano, a upadlo nám kolo, přímo na vrcholku hory, chvíli před polednem. To nebyla legrace. Díky, příteli.
Guvernér Philoctenus nebyl rád, že mě vidí. No ne, vážně, když někomu dáváš padáka, je zdvořilé mu o tom říct, a nenechávat tuhle konkrétní povinnost na jeho nástupci. Nevěřil mi (a proč by taky měl?). Usoudil, že jsem nějaký cvok a málem mě nechal strčit do vězení, nebýt toho, že jsem měl šťastnou náhodou své zmocnění u sebe v kapse a ne zabalené v pouzdru s dokumenty na dně kufru. Trvalo mi dost dlouho, než jsem ho přesvědčil, že to není podvrh. Pak mu povolily nervy.
Každopádně jsem tady a všechno je tu nejspíš v pořádku, více méně; sice to píšu, ale nemám ani tušení, jak taková řádně fungující provinční vláda vypadá. Je tady asi tak deset tisíc úředníků v ušmudlaných košilích a obnošených sandálech, kteří spěchají z jedné kanceláře do druhé a dělají, že tě neslyší, když se jich na něco ptáš, a pak jsou tu míle a míle polic s fascikly, složkami, záznamy, účetními knihami a tak dále, na co si vzpomeneš, a všichni jsou nesmírně zaneprázdnění, takže nějakou práci nejspíš odvedou. Jestli dělají něco užitečného, to opravdu nevím. Mimochodem, je tady ukrutná zima. Mají tady sice pět obrovských skladišť plných uhlí, ale je proti předpisům vydávat ho před Idami a já podle všeho nemám pravomoc toto nařízení zrušit. To nejmenší, co bys podle mého názoru mohl udělat je, že mi pošleš vlněnou šálu.
Nemáš náhodou nějakou knihu o vládnutí, kterou bys mi mohl půjčit, co? Myslím to vážně.
Pokud jde o povstalce, tak to asi nemůže být tak zlé, protože nikdo tady o nich nejspíš nic neví. S vojáky jsem se nicméně zatím nesetkal. Tohle mimořádné potěšení mě teprve čeká.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo potvrzuje přijetí Phormiova hlášení a tímto schvaluje předčasné vydání omezených zásob, jmenovitě uhlí, dle guvernérova uvážení.
Promiň. Promiň, promiň, promiň, promiň. Přiložené najdeš:
Položka: tři (3) šály, vlněné, dlouhé, tlusté
Položka: šest (6) párů palčáků, vlněné, mimořádně tlusté
Položka: šest (6) párů ponožek, vlněné, s dvojitou vrstvou
Položka: dvanáct (12) přikrývek, civilní/diplomatická třída
Položka: jedna (1) sklenice s bethusianskými ústřicemi, nejvyšší jakost, v nálevu
(Jak jsi na tom s botami? Čepice? Co takhle přenosná kamna?)
Podívej, mrzí mě to, dobře? Jak se říká, je to zatracená a mizerná práce, ale někdo ji udělat musí. Je to trochu jako být císařem, že?
Když budeš cokoliv potřebovat, napiš mi a já to co nejrychleji zařídím. Nikoli „nejrychleji“ ve smyslu státní správy, ale tak rychle, jak vůz dokáže přejet přes hory. Představa, jak umrzáš na smrt, schoulený pod přikrývkou, a ohříváš si růžové prstíky nad skomírajícím plamenem svíčky, je víc, než dokážu snést. Nemůžu kvůli tomu ani spát. Správa císařství počká, dokud od tebe nedostanu zprávu, že už ti je tepleji. Dobře?
Ale k věci, jak to tam vypadá? Už jsi našel válku? Všechno vždycky někde je, jak říkávala moje matka, když jsem nemohl najít knihu s chvalozpěvy. Možná to za něco zapadlo, nebo to bylo odloženo na nějaké bezpečné místo. Tak velká a hlučná záležitost, jako je válka, se dříve nebo později někde objeví. Dej mi prosím vědět.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že hledal nepřátele, ale zatím se mu je nepodařilo nalézt.
Stejně jsi parchant, ale díky za ponožky. Není to moje barva, ale aspoň zase začínám cítit prsty. Pořád mi nechtějí dát uhlí. Podle všeho budeš muset napsat zvlášť do proviantní kanceláře, protože uhlí je vojenská komodita (proč?) a budeš muset přesně uvést množství, které má být vydáno, a datum, kdy má být vydáno. Tohle bys měl sakra vědět. Proč tě mám já učit dělat tvoji práci?
Dávám to samozřejmě za vinu sobě. Zřetelně si to vybavuji: třetí ročník, zadní bar podniku Chudoba a spravedlnost. Politická moc, řekl jsem, by za žádných okolností neměla být svěřována do rukou těch, kteří ji chtějí, a všechny důležité státní úřady by měli zastávat lidé, kteří by mnohem raději dělali něco jiného. Tak, a mám to.
A teď k té válce. Určitě tady někde nějaká je, ale ať se propadnu, jestli ji dokážu najít. Prošel jsem všechna hlášení a nabyl jsem z nich dojmu, že tu došlo k řadě šarvátek, nečekaných nájezdů, prostě hromadě obecných ošklivostí typických pro pohraniční loupeže, ale nejspíš to spolu nějak souvisí. Většinou, než se tam dostaneme, tak jsou pryč, ať už je to kdokoliv. Je to náramná záhada. Existují samozřejmě teorie, stovky teorií, ale když se tím začneš zabývat podrobněji, nikdo nemá ani nejmenší tušení, kdo ti nepřátelé jsou, odkud přicházejí, kam se vracejí, co chtějí, kolik jich je. Podle všeho si dávají hodně práce s vyzvedáváním svých mrtvých, takže nemáme žádné mrtvoly, které by se daly prozkoumat. Těch pár kousků výstroje, které se nám podařilo získat, jsou buď nepopsatelné obyčejné věci, které si můžeš koupit od kteréhokoliv seriózního prodejce zbraní, neboje to říšské zboží. Svědkové říkají, že nepřátelé vypadají jako běžní císařští vojáci, jenom jsou zanedbanější a hůř organizovaní. Dojel jsem vyslechnout pár přeživších (já a na koni; jestli tohle není oddanost až za hrob, tak už nevím), ale ti se jenom tvářili vystrašeně a mlčeli. Myslím, že mají strach z toho, co by se jim mohlo stát, pokud by nám jakkoliv pomohli. Není to hezká práce. Nicméně, moje vyšetřování pokračuje (skvělá, nicneříkající fráze typická pro státní správu) a jakmile se něco dozvím, dám ti vědět.
Právě mě něco napadlo. Jestli jsi opravdu bratr Neporazitelného slunce, možná bys Ho mohl přesvědčit, aby nás navštívil, aspoň na tak dlouho, aby rozmrzl led na latríně.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo potvrzuje přijetí Phormiova hlášení.
Otázka, kterou jsi položil, je zajímavá a trápí ty nejlepší mysli Chrámu už celé generace. Nakolik jsem to pochopil, Neporazitelné slunce není mým skutečným bratrem jako takovým – spíš je něco jako bratranec z druhého kolena. Jak si jistě umíš představit, přijal jsem to s úlevou. To poslední, s čím si teď potřebuji dělat starosti, je nutnost pamatovat si další narozeniny. A vůbec, co můžeš dát Slunci? Ponožky? Hezkou knížku? Jsem si docela jistý, že nebude moc velkým čtenářem (když už nic jiného, stránky by mu shořely).
Napsal jsem ohledně uhlí. Přiměl jsem pobočníka generála, aby vyhledal ta pravidla (má knihu se všemi procedurálními pravidly, šťastlivec jeden. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl dostat kopii, ale tvářil se velmi vyhýbavě). Opsal mi správné znění mandátu, abych ho mohl použít. Takže držím palce, dej mi vědět, jak to dopadlo.
Pro případ, že jsem se ve svém minulém listu nevyjádřil dost jasně, chci říct, že mě tohle všechno opravdu strašlivě mrzí. Samozřejmě to nebyla moje chyba, že se všichni mí nesnesitelní příbuzní rozhodli navzájem zmasakrovat a přenechali mi tohle místo, ale stejně, mrzí mě to a jsem opravdu vděčný, že jste se kolem mě všichni tak semkli a pomáháte mi. Je naprosto zjevné, že tady nemůžu nikomu věřit. Všichni jsou buď naprosto neschopní, nebo naprosto nemilosrdně okrádají státní pokladnu, nebo plánují převrat, nebo synovec milence jejich strýčka připravuje převrat, a všechno je to tak strašné a děsivé, že mám chuť řvát. Jsem přesvědčený, že mě úmyslně nechávají trávit hodiny nesmyslnými maličkostmi, abych nepřišel na to, co se tady doopravdy děje. Je to docela chytrý nápad, ale obrátí se proti nim, věř mi. Jakmile dorazí zbytek party a převezme velení, zbavíme se těch hajzlů, a pak budeme moct začít dělat věci pořádně. A pak, můj drahý příteli, budeš moct přijít domů. Slibuji.
Omluv mě, jestli působím poněkud vyjeveněji než obvykle, ale zkoušel jsem si tě představit na koni a ten obrázek se mi uhnízdil v hlavě a vytlačil z ní prakticky všechno ostatní. Dám ti jednu užitečnou radu: Když nasedneš na koně a před sebou uvidíš koňský ocas, sedíš na něm obráceně.
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že nepřátelé vypálili Saleiu. Císařské síly nebyly schopny zasáhnout.
Ale nepovídej. Ještě mi připomeň: kterému konci se říká ocas?
Ta záležitost se Saleiou není zdaleka tak zlá, jak to zní. Jedna z užitečných věcí, které jsem udělal (promiň, zapomněl jsem se o tom zmínit v posledním dopise) bylo to, že jsem zorganizoval síť hlídek. To znamená, že každý starosta vesnice je zodpovědný za to, aby někdo nepřetržitě držel stráž a vyhlížel problémy. Tahle myšlenka tady zatím nikoho nenapadla, což považuji za pozoruhodné. Každopádně, saleiská hlídka spatřila blížící se padouchy s docela velkým předstihem, všichni se evakuovali a ještě měli času nazbyt. Nikoho nenapadlo poslat běžce k posádce v Limes Regni, takže armáda se o tom dozvěděla až ve chvíli, kdy vojáci spatřili sloup kouře, ale člověk nemůže mít všechno. Vesnice byla vypálena do základů, ale nikdo nezemřel, padouši dobytek buď nenašli, nebo se jím nechtěli zabývat a už jsem tam poslal tesaře a zedníky, aby to tam znovu vybudovali. Byla to ve všech ohledech díra severu, takže bych řekl, že z toho ve finále vyjdou docela dobře. Stejně to ale pro ně nemohla být legrace, a samozřejmě stále nejsme o nic moudřejší, pokud jde o to, co jsou ti zmetci zač. Vyslal jsem pochopitelně zvědy, ale stopa se po pár mílích vytratila (čerstvě napadaný sníh zakryl otisky. Mohl by ses o tom zmínit svému bratranci z druhého kolena. Zatím nám vůbec nepomohl). Jediné, co nám hlídači z vesnice dokázali říct, bylo to, že jich bylo hodně; což nám moc nepomůže, protože lidé v těchto končinách počítají jedna-dva-tři-čtyři-pět-mnoho. Jinými slovy, mohl jich být libovolný počet mezi stem a milionem.
Vyhledal jsem si povstalce v Umění války a tam se píše, že bych měl sestavit jednotku rychlého zásahu, umístěnou v epicentru napadených míst, složenou ze dvou divizí těžké jízdy podpořené jízdními lučištníky a zvědy. Hned bych to udělal, až na to, že:
1. jízda si ve strmých horách nevede moc dobře
2. nemám dvě divize těžké jízdy
3. útoky byly od sebe natolik vzdálené, že nemáme sebemenší šanci dostat se tam, kde nás je potřeba, dřív, než padouši zmizí v kopcích.
Používám, mimochodem, deváté vydání. Možná, že mezitím vydali nějaké novější. Pokud ne, pak musím přiznat, že jsem bezradný, ztracený a vyřízený.
Poslední věc. Mohl bys mi poslat další fialový inkoust? Ten blbec v zásobovacím mi nechce dát víc než unci; bez podepsaného příkazu osobně od Jeho Veličenstva víc dostat nemůžu. Zkoušel jsem úředníky požádat, aby smíchali červený a modrý inkoust, ale málem z toho dostali mrtvici. Nepovolená výroba fialového inkoustu se podle všeho trestá smrtí. Co je tohle za zákon, pro boha živého?
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo potvrzuje přijetí Phormiova hlášení a tleská jeho činům souvisejícím se Saleiou.
V příloze najdeš jednu (1) libru fialového inkoustu. Je z mých osobních zásob. Život je příliš krátký na to, aby člověk chodil na zásobovací oddělení.
Celá ta záležitost s fialovým inkoustem je příznačná (je to to správné slovo?) pro to, co je na téhle administrativě špatně. Začneš s víceméně neškodnou, docela zábavnou myšlenkou: fialový inkoust může používat výhradně císař a jeho úředníci. Díky tomu můžeš na první pohled poznat, jestli je povolení, předvolání nebo potvrzení, které jsi právě dostal, pravé. Dobře. Co se stane? Zaprvé, jeden z mých megalomanicky psychotických předchůdců to vezme příliš vážně a nepovolené používání fialového inkoustu je najednou hrdelním zločinem. Zadruhé, úředníci v zásobovacím oddělení přijdou na to, že mohou získat úžasnou kontrolu nad administrativou, především pak nad úředníky, které nemají rádi nebo je neschvalují, jednoduše tak, že jim omezí zásoby inkoustu. Zkus udělat něco, co se jich dotkne. Příště, až budeš potřebovat doplnit inkoust, tak ti řeknou, že poslední várka od dodavatele nebyla dostatečně kvalitní (nejspíš nebyla dost fialová), nebo že se loď, která ji převážela, potopila, nebo že nějaká nová a neznámá nemoc vyhubila všechny ústřice ve Fragii. Výsledek: žádný inkoust, žádné dokumenty, nemůžeš nic udělat. Úžasné. Znamená to, že si musím udělat zásoby, dokud můžu, pro případ, že bych se jim znelíbil. Mezitím jdu po stopě jednomu padělateli (sedí ve vězení někde na východě), který byl odsouzen za to, že vyráběl kopii tak podobnou originálu, že je k nerozeznání. Jakmile ho najdu, přitáhnu ho sem, aby pro mě pracoval. Vážně. Takhle se to tady musí dělat.
Promiň. Nějak jsem se rozjel.
Nevím, co ti poradit. Myšlenka s jednotkou rychlého zásahu zjevně není to pravé. Docílil bys jenom toho, že bys uvázal své síly na jednom místě a dal padouchům možnost beztrestně útočit někde jinde. Jediné, co mě napadá, je infiltrace a rozvědka, ale nemusíš mi říkat, že to už tě napadlo taky a že to není tak jednoduché. Udělej to nejlepší, co budeš moct, víc nežádám. Pokud ty uděláš to nejlepší, co budeš moct, bude to prakticky to nejlepší, co by se udělat dalo. Proto tam jsi.
Jiné novinky: Konečně postup. Podařilo se mi zařídit, že se Menestheus stal konzulem, Strato pánem obřadů a Aristeus správcem císařského domu, což znamená, že všechny klíčové pozice vlády jsou nyní v rukách lidí z našeho školního ročníku. Existuje samozřejmě slušná šance, že až budeš tohle číst, všichni budeme mrtví, protože nás v postelích zavraždí palácová stráž, nebo optimáti, nebo možná dokonce samotný lid. Nebyl to tah, kterým bych si získal popularitu, ale jsem odhodlaný ho prosadit. A až se vrátíš domů, chtěl bych z tebe mít nejvyššího velitele. Co myslíš?
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že se utkal s nepřáteli, ale neuspěl.
Děkuji ti za tvou ohromně štědrou a lichotivou nabídku, kterou si můžeš strčit tam, kam tvůj bratranec z druhého kolena nesvítí. Nejsem, opakuji, nejsem voják. Jsem jenom nemohoucí diletantský učenec s mírnou nadváhou, který by jednoho dne – pokud bude mít štěstí, zemřou ti správní lidé a nějaký šašek ho nepošle do pohraničí – mohl získat pozici staršího lektora na uznávané univerzitě. Vím, že jsme se na tom shodli: dej pozice s mocí lidem, kteří by raději zemřeli, než aby je zastávali. Ale existují hranice. Snažím se říct, že v tom nejsem ani trochu dobrý.
Což dokazuje i nedávný, výše zmiňovaný debakl. Docela náhodou jsem se ocitl v Choris Anthropou (neobtěžuj se to hledat, není to na mapě), kde jsem vyslýchal jednoho chlápka plýtvajícího mým časem, který měl za to, že viděl padouchy zblízka. Doslova ve chvíli, kdy jsem se chystal sbalit a odjet domů, se ulicí přiřítil jezdec a prakticky mi padl k nohám. Ten ubožák byl v hrozném stavu, byl celý posekaný a krvácel, ale podařilo se mu sdělit nám, že padouši jsou o šest mil níže v údolí, a chystají se k odchodu.
Není potřeba říkat, že jsem se nezastavil, abych se zamyslel. Měl jsem s sebou padesát dragounů jako osobní doprovod. Poslal jsem je, aby udělali, co budou moct, naškrábal jsem vzkaz veliteli posádky v Gelosu, devět mil opačným směrem, pak jsem naskočil do svého kočáru a vydal se za dragouny, s naprosto vyděšeným starostou vesnice, který mi měl sloužit jako průvodce a kočí.
Dlužím tomu muži svůj život. Díky němu jsme se ztratili; předpokládám, že úmyslně, vzhledem k tomu, že tam žije a musí ty hory znát jako hřbet své mimořádně špinavé ruky. Výsledek: dorazili jsme na scénu, když už bylo po všem. Být to o deset minut dřív, tak bychom skončili jako ti chudáci, které jsem poslal na smrt, protože jsem konal bez přemýšlení, protože jsem zoufale chtěl něco udělat, ale nevěděl jsem co, a protože jsem zpanikařil.
Když jsme se tam dostali, byli tam dva přeživší, ale než jsem přestal zvracet a dal se trochu dohromady, zbýval už jenom jeden. Ohromující bylo, že se omlouval. Promiňte, generále, ale bylo jich šest set a nás jenom padesát a vjeli jsme přímo do léčky a třicet z nás bylo probodáno šípy dřív, než jsme pochopili, co se děje, a ostatní rozsekali sekerami a meči; zklamal jsem vás. Tohle řekl. Styděl jsem se tak, že se mi chtělo umřít. Ale řekl jsem mu, že si vedl opravdu dobře a Vesani je na něj pyšná a hromadu podobných žvástů. S potěšením musím říct, že to přežil. Přišel ale o oko a levou ruku má nepoužitelnou. Poslechl můj rozkaz, patrně v mylném domnění, že vím, co dělám. Neřekl jsem mu, že jsem nikdy předtím dokonce ani neviděl mrtvolu.
Vojáci z Gelosu se tam dostali překvapivě rychle; dvě stě jezdců těžké jízdy a dva tucty jízdních lučištníků. Jejich velitel vypadal, že ví, co má dělat, a tak jsem ho to dělat nechal. To byla moje druhá chyba toho dne. Víš, zapomněl jsem se mu zmínit, že padouši byli viděni, jak se chystají k odchodu. Kdyby to byl věděl, pochopil by (protože to byl skutečný voják, na rozdíl ode mě, neznalého amatéra), že tam připravovali léčku a nic na světě by ho nepřimělo vyrazit plným tryskem po hlavní poštovní silnici. Což (protože jsem mu opomněl předat jedinou informaci, kterou jsem měl) bylo přesně to, co udělal.
Ty se v těchhle věcech vyznáš, takže předpokládám, že máš přede mnou velký náskok. Padouši se nechali spatřit. Jezdec, který mi tu novinku přinesl, byl jediným přeživším z pravidelné šestičlenné patroly (opět, mělo mě napadnout zeptat se ho, co je zač a co tam dělal). Věděli, kdy tamtudy bude hlídka projíždět, proto si naplánovali, že na ni zaútočí, pět mužů zabijí a jednoho nechají uniknout. Přeživší pak poběží přímo k nejbližší posádce a přivolá jízdu, která vjede po silnici přímo do pasti. Aby je přivítali, podkopali padouši silnici a připravili zátarasy z uvolněných klád, aby jízdu uvěznili namačkanou v zářezu silnice, kde by ji mohli rychle a účinně pobít s minimálním rizikem, že jim někdo unikne. Chytré, že?
Jedinou útěchu spatřuji v tom, že nejsou úplně neomylní. Zmrvili to, tak trochu. Z nějakého důvodu přehlédli šestičlennou patrolu v místě, kde ji plánovali zadržet, takže si spokojeně jela dál, až narazila na hlavní voj nájezdníků, který měl právě plné ruce práce s podkopáváním silnice. Kromě tohohle šlo všechno jako po másle. Pět mužů zabili a jednoho nechali uprchnout (ukázalo se, že všechno to působivé množství krve, kterou byl pokrytý, bylo důsledkem faktu, že projížděl lesem tak rychle, až se poškrábal o dolní větve a spadl do šípkového houští). Místo posádky v Gelosu však přeživší narazil na mě a mých padesát dragounů, kteří tam vůbec neměli být. Tím se to samozřejmě všechno ještě víc zamotalo. Padouši očekávali šest set mužů jízdy; místo toho dostali padesát dragounů. Viděli je přijíždět a docela je to zmátlo. Takhle to probíhat nemělo. Takže místo toho, aby trpělivě počkali na místě přepadení, vyjeli jim rychle po silnici vstříc, pozabíjeli je, a pak podle všeho zpanikařili. Co když jsou to oni, kdo byl právě vlákán do pasti? Vždyť přece (jsem přesvědčený, že takhle přemýšleli) nikdo se zdravým rozumem by v takovém terénu neposlal nicotnou jednotku čítající padesát mužů pronásledovat neznámý počet nepřátel. Tudíž tu něco smrdí, tudíž by bylo rozumnější ušetřit si ztráty a klidit se odsud.
Což právě dělali, když na ně jízda z Gelosu narazila. Že by štěstí? Nakolik jsem to pochopil, naši muži najeli rovnou na podkopané místo silnice a pořádně to s nimi zamávalo, jak bylo v plánu, ale poblíž nebyli žádní padouši, kteří by dílo dokonali a pobili je jako ovce; padouši se už mezitím vypařili a nikdo je už nikdy nespatřil. Výsledek: místo šesti set mrtvých máme jednoho mrtvého (zlomil si vaz), sedm těžce zraněných a přišli jsme asi o dvacet koní. Mohlo to být mnohem horší. Faktem zůstává, že nás dostali na celé čáře. Oprava: dostali mě. Já byl tím idiotem, který změnil naše původní štěstí – skutečnost, že první patrola zahlédla podkopávání – v katastrofu, které jsme se vyhnuli jenom velmi těsně a náhodou.
Jsem dalek tomu zpochybňovat moudrost Jeho císařské Výsosti pokud jde o navrhovaný úřad, ale opravdu upřímně věříš – poté, co sis tohle přečetl – že bych byl schopen vést byť třeba jenom stádo ovcí, natož pak spojené armády císařství?
Sepsal jsem to všechno náležitým vojenským žargonem v hlášení, které přikládám. Přiložil bych rovnou i svoji formální rezignaci na místo guvernéra, až na to, že moji původní zásobu fialového inkoustu mi někdo ukradl a ten, který jsi mi poslal, vyschl na kámen a nedokázali ho rozbít ani silní chlapi s palicemi. Prosím, můžu se už vrátit domů, než kvůli mně zbytečně zemřou další naši lidé? Prosím?
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo informuje Phormia, aby očekával příjezd posil, jmenovitě dvou (2) divizí dragounů a jedné (1) divize pomocných jízdních sborů.
Jen se kurva opovaž. Moc dobře se to tady pro mě nevyvíjí. Byrokrati a staré bohaté rodiny kolem nás tančí tanečky, protože se nevyznáme v tom jejich drahocenném systému a v senátu jsem se musel zodpovídat ohledně bezpečnosti našeho pohraničí: Jeho Veličenstvu je už v tuto chvíli bezpochyby jasné, že situace vyžaduje pevnou ruku zkušeného profesionálního vojáka. Jestli se na mě vykašleš, přinutí mě jmenovat nějakého plecháče z rodu Phocasů nebo Bringasů a víš, co ten udělá, jakmile převezme velení? Přesně tak. Potáhne na Město a já budu mrtvý. Takže raději hezky zůstaň, kde jsi, jinak to máme všichni spočítané.
Promiň. Nechtěl jsem se na tebe utrhnout. Cítím s tebou, opravdu. Ale situace je momentálně vážně zoufalá a já tady visím doslova za konečky prstů. Tvoje oblast je jediná, kde se aktivně válčí. Proto je to jediné místo, kam můžou legitimně dosadit generála s bojovými zkušenostmi. Takže: co teď potřebuji nejvíc, jsi ty, můj nejlepší příteli, protože vím, že tobě můžu bezvýhradně věřit, že vydržíš, budeš předstírat, že něco děláš a udržíš to tam pohromadě, dokud se nevypořádám s Antilochem a Prvními rodinami a jejich početnou suitou patolízalů. Dobře?
Prosím?
Podívej, vojáci, které ti posílám, jsou zatraceně dobří. Jsou to veteráni mého otce. Z nějakého důvodu, který znají jenom oni, mě mají nejspíš rádi, nebo mě mají přinejmenším raději než Eugenia Bringase. Jsou tvrdí jako hřeby, jejich důstojníci nejsou jenom něčí synovci a když se pokusíš udělat něco zatraceně hloupého, řeknou ti to, pokud jim dáš najevo, že jsi otevřený návrhům. Pomocné sbory tvoří Aram no Vei – je to tlupa vražedných divochů, ale jsou to naši vražední divoši. Stačí jim včas platit a oni zabijí všechno, co se hýbe.
Když už jsme u toho: jak jsi na tom s penězi? Rozpočet je teď trochu napjatý – státní pokladna mele nějaké kraviny o vybírání daně z majetku, abych byl nucen vyčerpat své zdroje – ale mám rezervy otce a strýčka Zena a pár dalších drobností, o kterých oni nevědí. Občas přijde vhod, že byla celá moje rodina prakticky jenom tlupa zlodějů a pirátů. Jakožto poslední přeživší jsem zdědil jejich tajné skrýše.
Omlouvám se za ten inkoust. Nemůžu to dokázat, ale jsem přesvědčený, že do něj přidali sádru, aby mi zabránili komukoliv psát. Parchanti. Nicméně, přiložená jedna (1) libra pochází z mé neoficiální domácí várky, kterou vyrobil můj kamarád padělatel. Ten chlap je poklad. Příště mě naučí, jak otevírat pečetě.
Dokud na to myslím: posílám pár vzkazů od zbytku party. Menestheus vzkazuje, abys přestal fňukat; měl by sis zkusit dělat jeho práci. Aristaeus mě požádal, abych ti připomněl, jak jsme ve druháku ukradli děkanův poštovní vůz, rozebrali ho a znovu smontovali na střeše staré knihovny. Má za to, že když jsme dokázali něco takového a prošlo nám to, tak vládnout císařství by měla být úplná hračka. Strato pro tebe hledá kopii Rozhovorů z ložnic (sedmé vydání, s celostránkovými ilustracemi), takže budeš mít aspoň co číst.
To, že je tady mám – a to, že tebe mám tam, samozřejmě – je to jediné, co mi pomáhá vytrvat. Ale opravdu mi chybí Gorgias. Ten by věděl, co dělat.
Vzpomínám si, jak jsi mi jednou řekl, když jsme nesli tu šatní skříň po zadním schodišti Židlářské ulice: Být tvým přítelem je zatracená dřina, Nico. No, v tom jsi měl pravdu. Doufám, že jsem nikdy nepředstíral, že by tomu bylo jinak. Jediné, co můžu říct, je děkuji. Za minulost, i za to, co děláš teď.
Zůstaneš, viď?
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že posily dorazily, jsou umisťovány v souladu se stávajícími rozkazy a očekávají nový vývoj.
Teda řeknu ti, ten načerno vyráběný fialový inkoust je oproti tomu oficiálnímu šmejdu náramné zlepšení. Bez ohledu na to, kolik tomu podvodníčkovi platíš, dej mu dvakrát tolik.
Vyřiď Stratovi mé velké poděkování za knihu. Řekni mu, že si toho velice cením, protože je to zjevně jeho osobní kopie. Aspoň si to myslím. Vysvětlovalo by to ty podezřelé skvrny.
Tak dobře. Zůstanu. Situace se vlastně začíná zlepšovat, od té doby, cos mi poslal ty svoje blázny. Z vojáků jsem měl vždy panickou hrůzu, ale tihle chlapi jsou naprostí cvoci. Myslím to samozřejmě v tom dobrém smyslu, a zatím se chovají slušně, více méně. Nejdůležitější je nepustit je k česneku. Dělá s nimi legrační věci.
A teď vážně. Mám v plánu vytvořit řetěz jednotek rychlého zásahu, vždy tři sta dragounů a sto Aram no Vei; umístil bych je hned za hranici a místní pravidelné jednotky by vyplnily mezery. Mezitím jsem utrácel tvoje peníze tak, že bys tomu nevěřil. Navzdory tomu, co se říká na informačních schůzkách, stařešiny z pohraničí je možné uplatit, aby dělali věci, které považují za nečestné, musíš je akorát uplácet hodně. Myslím, že ve výsledku budu schopen zjistit trochu víc o tom, co se děje. Lidé z pohraničních vesnic musí něco vědět. Padouši přece nemůžou poletovat přes hranici tam a zpátky, aniž by je někdo spatřil. Menestheovi vyřiď, že moje čtvrtletní vyúčtování bude mistrovským dílem fikce, jaké nebylo vytvořeno od dob zlatého věku vesanijské literatury. A když už jsme u toho: mohl bych dostat tři sta tisíc sestercií ze zásob tvého táty na horší časy? Když už ses nabídl…
* * *
Nicephorus s pozdravem Phormiovi.
Díky.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že se utkal s nepřáteli a vybojoval menší vítězství. Hlášení je přiloženo.
Nevím, proč lidi kolem toho vojákování tolik nadělají. Je to hračka.
Ne, vážně. Všechno je to v knize. Pokud máš náhodou po ruce svoji kopii, otevři si druhý svazek, kapitola 16, odstavce 36b až 42e, a to je více méně to, k čemu došlo.
Ano, s tím se já ale nespokojím, protože se chci pochlubit. Byl jsem totiž u toho, víš. Všechno jsem to viděl.
Dost jsem dumal nad tím, jak snadno jsem těm padouchům sedl na lep, a pak mě to trklo. Quinctillus, pomyslel jsem si (abych byl přesný: O válce, kap. 7, 98f – lOld): Na nepřítele zaútoč vždy v jeho nejsilnějším místě. Pamatuješ, jak jsme si vždycky mysleli, že je to pěkná hloupost? Ale není.
Jejich nejsilnějším místem, uvažoval jsem, je moje slabost. Jmenovitě to, že o těchto věcech nemám páru; to je jejich největší výhoda. No tak dobře, pomyslel jsem si. Využiju toho. Protože ze mě posledně tak snadno udělali osla, s radostí uvěří tomu, že jsem schopen dalších a ještě katastrofálnějších přehmatů. Až na to, že tentokrát udělám jeden schválně, a připravím se na ně.
Vyžádalo si to samozřejmě jisté přípravy. Návnadou musely být peníze, konvoj se mzdami. Začalo mi být docela zřejmé, že mají zdroj informací přímo tady v guvernérské kanceláři. Vypadalo to, že vždycky vědí, co se chystám udělat, obvykle dřív, než jsem to udělal. Proto jsem využil i toho.
Takže: řekl jsem svým starším úředníkům, že jsem tě požádal, abys mi poslal tři sta tisíc sestercií. Víc nic. Ať ta informace k špehům prosákne obvyklými cestami, je to tak přirozenější. Další krok byl ten chytrý kousek.
Vzpomínáš si na Clearcha? Vysoký, hubený, utrápený kluk v ročníku nad námi. Neustále se mu posmívali, že je jeho otec obchodník. Náhodou jsem si zapamatoval, že jeho otec, kromě jiných věcí, dodává železářské zboží armádě: hřebíky, šrouby, závěsy. Takže jsem napsal Clearchovi hezký užvaněný dopis a zeptal jsem se ho, jakou nejlepší cenu by mi mohl dát na čtyřicet barelů šestnáctkového taženého drátu, platba při dodání, město Tremissis. Odepsal mi se svým typickým povýšeným tónem: s rodinným obchodem nemá nic společného, je z něj úspěšný a velice vyhledávaný právník specializující se na církevní právo (to jsem věděl), ale můj dopis předal svému otci, který se mi ozve. Otec mi odepsal – mnohem přátelštěji – a navrhl cenu. Smlouvali jsme. Nakonec jsem dostal pekelně dobrou cenu, až mě to samotného překvapilo. Kdo by si pomyslel, že jsem dobrý v obchodování? Nicméně, dohodli jsme se na podmínkách, potvrdil jsem objednávku, poslal mu směnku a domluvili jsme se na termínu dodání.
Což byl, samozřejmě, účel celého toho cvičení. Víš, napovídal jsem Clearchovu otci celou hromadu lží o tom, že hlavní silnice mohou být touhle roční dobou zablokované sněhem a vedlejší silnice jsou pochybné kvůli banditům. V zásadě jsem mu naplánoval trasu dodávky, která měla dostat jeho vozy na dohled hranicím, velmi blízko k místu, ze kterého jsem měl opravdu slibná hlášení o nepřátelských aktivitách (práce tvých peněz na úplatky). Pak jsem řekl svým úředníkům, tak nenuceně, jak jen to šlo, že jsem naplánoval konvoj vojenských zásob, který přijede tehdy a tehdy přes průsmyk Leuca.
Protože jsem ale nikdy nedělal nic takového, že bych si špinil ruce tak otravnými záležitostmi, jako je obstarávání každodenních potřeb, špehové zpozorněli, v domnění, že mám něco za lubem. Čtyřicet barelů něčeho těžkého, naložených na osmi vozech: není to žádná katapultová věda domyslet si, co by to něco těžkého nejspíš tak mohlo být, když uvážíme, že se vědělo, že očekávám velkou sumu peněz od centrální vlády.
V tu chvíli začali být důležití šílení dragouni tvého otce. Musel jsem risknout, že k nim zatím infiltrační síť padouchů nepronikla. Abych se pojistil, počkal jsem, až budeme mít rutinní schůzku štábu, na jejímž konci jsem plukovníkovi dragounů řekl, aby se zdržel, protože s ním chci probrat nějaké disciplinární problémy (docela uvěřitelné, že?). Místo toho jsem mu řekl, co přesně jsem naplánoval. Musel být k dispozici s celou divizí a polovinou Aram no Vei. Nechal jsem na něm, aby vymyslel, jak to provede, aniž by se všechno provalilo. Jak se ukázalo, neměl s tím žádné problémy. Jednoduše jim o tom řekl až hodinu před odjezdem. Řekl jim, aby si sbalili zásoby na tři dny a osedlali koně. Neřekl jim, kam jedou, dokud nebyli prakticky na místě. Dragounům takové věci podle všeho nevadí.
Neměl jsem v plánu jet s nimi, ale nakonec jsem neodolal. Byl to čirý impuls. Viděl jsem, jak se dragouni připravují na dvoře kasáren, popadl jsem svou čepici, Umění války a pár bot a vyběhl jsem za nimi. Byli moc hodní. Půjčili mi koně (strašné stvoření; hrozně náladové a šílené jako koželuh. Když jsem kvůli tomu později dělal povyk, řekli, že mi ho vybrali, protože je bílý a vrchní velitel by měl vždycky jet na bílém hřebci. Parchanti) a už jsem jel.
Měl by to být veselý příběh, proto přeskočíme utrpení a mizérii cestou tam. Postačí říct, že jsem později zaplatil nehoráznou sumu za opravdu kvalitní polštáře z husího peří. Každopádně jsme se tam dostali, a vskutku rychle. Čtení mapy jsem nechal na plukovníkovi a jeho lidech, takže jsme se neztratili. Vlastně jsem se snažil nechat na nich všechno, ale nechtěli to připustit. Protokol. Pokud je přítomen vrchní velitel, tak má velení; nižší důstojníci mohou pouze radit. Proto první věc, kterou jsem řekl, když jsme zastavili a sesedli z koní, byla: Poraďte mi. Což oni, pochválen buď tvůj bratranec z druhého kolena, udělali.
Nejvíc jsem se nasmál, když plukovník Bessas (dobrý chlap; veď ho v patrnosti) otevřel svou sedlovou kapsu a vytáhl, hádej co, velmi starou a ošoupanou kopii Umění války. Řekl mi, že bez ní nikdy nevychází ze stanu. No teda, řekl jsem a ukázal mu svoji. Moje je lepší, on má jenom sedmé vydání. Má v ní tolik záložek, že je skoro dvakrát tlustší, než by měla být. Nicméně, našli jsme si to a bylo to tam, nákresy a jasné instrukce, takže jsme to tak udělali.
A fungovalo to. Ať se pominu, Nico, fungovalo to. Je to jako šachy, jenom trochu přímočařejší a když chceš udělat tah, musíš vysílat běžce a jezdce s depešemi. Jinak ale jenom sedíš na koni, Nico, za předpokladu, že se ti podaří to odporné stvoření přesvědčit, aby se nehýbalo, díváš se dolů z vyvýšeného místa, jako bys byl bohem nebo tak něco (určitě ten pocit znáš) a snažíš se najít to, na co se díváš v mapě. Dětské čmáranice stromečků na pergamenu jakoby splynou se skutečnými, ale droboučkými stromy, které vidíš v dálce. Kopce si v duchu zplacatíš na vrstevnice, naučíš se ignorovat jeden rozměr. Najdeš řeku a hádej co, je přesně tam, kde by měla být. Je to zhruba podobný vztah jako mezi čerstvými a sušenými fíky: jsou stejné, ale placaté, úhledné a bez šťávy. Mapa je takový sušený svět, když se to naučíš vidět tímto způsobem.
Je to taky trochu jako divadlo, viděné z velmi vysokého místa, jako když skrblíci vylezou na stromy na Vítězné třídě, aby se mohli dívat na představení bez placení. Samozřejmě, jsou příliš daleko, takže neslyší nic z toho, co herci říkají. Generál to má podobně. Taky je to skrblík (pokud to není kovaný bojový generál, který jde do vřavy se svými muži; to já nejsem). Neplatí vstupné, jinak řečeno nepodstupuje riziko, že bude ubodán, rozsekán nebo udupán na smrt, takže hřaduje na stromě a neslyší jediné slovo. Musí to celé sledovat jako němé představení. Ale skrblíci na stromech toho vidí mnohem víc. Mohou vidět do zákulisí, stejně jako vidí, co se děje před oponou. Takže: viděl jsem vozy kodrcající se daleko nalevo po silnici, naprosto bezstarostně (pochopitelně, vozkové nebyli do tajemství zasvěceni – bezpečnostní důvody). Zároveň jsem mohl vidět padouchy, jenom takové drobné hmyzí tvary pohybující se těsně za hranicí lesa. A protože jsem zcela přesně věděl kam se dívat, mohl jsem vidět i naše muže, čekající naprosto nehybně, jako šachové figurky nebo ty bizarní porcelánové armády, se kterými se tví význační předchůdci nechávali pochovávat, aby je střežily na onom světě. V jednu chvíli se pohybovali všichni najednou – vozy kodrcaly po silnici, padouši se plížili lesem, hodní hoši se plížili dolů z kopce… vzájemně se spatřit nemohli, ale já je viděl všechny. Všichni tam byli kvůli mně, protože jsem je tam všechny přivedl, aby se setkali na jednom malém místě v jednom konkrétním čase, abych dosáhl kýženého výsledku. Je to ten nejpodivnější pocit, Nico. Svým způsobem se stáváš andělem smrti. Kvůli tobě budou umírat lidé, no není to ta nejděsivější věc, jakou si dovedeš představit? Na druhou stranu, je to naprosto v pořádku, protože padouši jsou nepřátelé, je to jako zabíjení krys, není to vražda, ale deratizace, a někteří z hodných chlapců budou muset být zabiti taky, protože to je cena, kterou platíme. Teda, ne ty a já osobně. Jenom vojáci. Dostávají za to zaplaceno.
Tak daleko na kopci člověk samozřejmě nevidí detaily. Když nechceš zaplatit za vstupenku, nemáš nárok vidět krev, rozdrcené kosti, usekané ruce a umírající muže, které všichni ignorují, protože už nejsou důležití. Svým způsobem bojové generály skoro obdivuji; až na to, že mám nedobrý pocit, že oni si to užívají.
Tak jako tak, dopadlo to dobře. Padouši ani nezjistili, co se stalo. Dvojitá salva šípů Aram no Vei, následovaná útokem těžké jízdy. Nejlepší odhady říkají, že jich bylo asi tak sto padesát (což naznačuje, že přepadení konvoje se mzdami bylo jenom jednou částí jejich mise; nějaká vesnice měla štěstí), z nichž jsme zabili sto devět. Řekl jsem plukovníkovi, že nejvyšší prioritu má zajetí živých vězňů, hned potom pak zajištění mrtvých těl. To nám nevyšlo. Oni se nevzdávají. Těm, kteří byli příliš vážně ranění, než aby mohli utéct, podřízli jejich kamarádi krky. Podle našich mužů jich dost zemřelo jenom proto, že se zdrželi, aby dorazili raněné, i když mohli snadno utéct. Nedokážu pochopit, jak může někdo udělat něco takového.
Celé představení trvalo jen pár minut. Kdybych si byl odskočil do křoví na velkou těsně předtím, než se vozy poprvé objevily na dohled, skoro celé bych to propásl. Je těžké uvěřit, že se toho může tolik stát, tolik opravdu drastických věcí, v tak krátkém čase a na tak malém prostoru. Čtyři sta yardů východně odtamtud, během nejdivočejšího boje, jsem viděl dva poklidně se pasoucí jeleny. Neměli ani ponětí, že se za kopcem děje něco mimořádného.
Nicméně. Máme teď sto devět mrtvých těl. (Naše ztráty: šest mužů, z toho dva Aram no Vei. A posádka vozů, bohužel.) Nechal jsem vyložit vozy a naložit mrtvoly, přesně tak, jak byly a dovézt je zpátky sem k bližšímu prozkoumání.
Vzpomínáš si na ten příběh o filozofovi: čím víc o tom přemýšlím, tím je to těžší? Tak asi tak. Čím víc informací o těch padouších získáváme, tím míň toho o nich víme. Tak například jejich výstroj. Sedmdesát čtyři mrtvoly odpovídají stejnému základnímu vzoru – jednoduchá šupinová vesta a šišatá helma. Nejsem expert (posílám ti vzorky, aby tví lidé mohli provést pořádnou analýzu), ale jsem přesvědčený, že ty věci byly vyrobeny v Rhangabe, ve velkovýrobních továrnách, k prodeji na volném trhu. Možná, že bude možné vystopovat čísla várek ze značek na výzbroji, v kterémžto případě by se ti mohlo podařit zjistit, kdo je nakoupil. Zbytek má standardní říšskou výzbroj, přesně jako naše jednotky, jenom bez emblému, a označení jednotek a hodností bylo odstraněno – není to náhodou běžná praxe při prodeji přebytků z vyřazených zásob? Opět, tvoji experti by mohli zjistit něco užitečného. Je to nejlepší stopa, jakou máme.
Pokud jde o samotné muže: nejsou to cizinci. Rozhodně ne ze zámoří. Nebyl jsem se na ně podívat osobně, ale bylo mi řečeno, že by mohli být odkudkoliv: místní, seveřané zpoza hranic, nebo rekruti například z území říše severně od Uncie. Nechám starosty vesnic, aby se na ně podívali, pro případ, že by poznali nějaké obličeje. Tady u nás nikdo žádného z nich nezná.
No a to je všechno. Mimochodem, vozy jsem poslal zpátky pro drát. Budu ho potřebovat na zeď, kterou stavím – přímo napříč Seclerským údolím, čistě pro případ, že by přicházeli a odcházeli tamtudy. Deset stop vysoký hliněný násep, stejně tak hluboký příkop, nahoře palisáda a drátěné ploty, k zpomalení přímého útoku. Představa je taková, že předsunuté hlídky spatří padouchy přicházet a pošlou zprávu nejbližší jednotce rychlého zásahu, která se přiřítí a obsadí zeď dřív, než se k ní padouši dostanou. Nebude to samozřejmě fungovat. Ve skutečnosti jde jenom o to padouchy odradit a přinutit je hledat jiné přístupové místo; a my je při tom uvidíme a budeme připravení.
Jak jsem řekl: tohle vojákování je příslovečná dětská hračka. Rozhodně je to lepší než pracovat.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo blahopřeje Phormiovi k úspěchu. Přiloženy jsou předběžné výsledky zkoumání zbrojí a dalšího majetku získaného od mrtvých povstalců. Plán na vybudování zátarasu schválen a pochválen.
Před mnoha lety, než jsem potkal tebe a zbytek party, jsem viděl umřít člověka. Byl to jeden z dělníků pracujících na střeše našeho starého domu. Plošina lešení, na které stál, se zřítila. Díval jsem se právě z okna a živě si vybavuji, jak k tomu došlo.
V jednu chvíli tam byl takový mužíček, stál na plošině a dělal něco s hřeby a kladivem. Pak se plošina posunula a odtrhla se od zdi. A já se smál, protože to vypadalo jako jedno z těch komických čísel v cirkusu. Muž byl velice překvapený. Tvářil se náramně zaraženě, přesně jako klauni, divoce se rozmáchl a zachytil se jedné z konzolí podpírajících okap. No jistě, že se zachytil, myslel jsem si. Tak to bývá. To je na tom to legrační. Byl jsem si naprosto jistý, že se vyškrábe na konzoli, udělá legrační obličej a pak se vytáhne na střechu, přehnaně velkými gesty se opráší a přejde k další části představení. Jenže to neudělal. Snažil se a snažil dostat nohu přes konzoli, pak mu ale prostě povolily prsty a on spadl. Ve vzduchu se zmítal, jako moucha polapená v pavučině, a pak dopadl na zem a trochu sé odrazil a zůstal rozvalený ležet. Nechápal jsem to. Stál jsem tam a myslel jsem si: ne, to není v pořádku, měl by vylézt zpátky nahoru (a pak by se posunulo prkno, na kterém by stál, a shodilo ho, nebo by se zhoupla kladka s nákladem cihel a uhodila ho do hlavy, nebo by provedl něco podobně zábavného). Bylo to nesprávné, jako kdyby slunce začalo vycházet, pak si to rozmyslelo a zase zapadlo na východě. Myslím, že na to nikdy nezapomenu. Byl to okamžik, kdy jsem se rozhodl, že umírání je opravdu špatné, nesprávné, asi nejhorší ze všeho.
Nedávno jsem musel podepsat rozsudek smrti: svůj první. Položili mi ho na stůl s hromadou dalších záležitostí – méně důležité listiny, přidělení půdy, zápisy ze sněmovny ke schválení, a pak tenhle další list papíru, na kterém se psalo, že je potřeba zabít člověka. Seděl jsem tam, zíral na něj a inkoust z pera mi kapal do rukávu. Úředník se mě zeptal, jestli něco není v pořádku a já se jenom obrátil a podíval se na něj, a on vycouval a nechal mě být.
Samozřejmě, že ten muž musel být popraven. Měl na svědomí nepěkné věci – vražda, znásilnění, ozbrojená loupež – ale byl to syn šlechtice, proto jsem to musel podepsat já. Jednoduše to nešlo. Moje ruka se nechtěla pohnout. Myslel jsem na to, že když na tenhle kus papíru naškrábu své jméno, připravím tím někoho o život: no tak to teda nedělej, to je přece jasné. Ale muselo se to udělat a nakonec jsem to udělal. Věř nebo nevěř, zavřel jsem oči a podepsal se. Po zbytek dne jsem byl jako omámený. Lidé mi museli opakovat všechno, co řekli, a já z toho nedokázal pochopit ani tu nejjednodušší věc.
Takže co? Je to jako ta klasická debata o pojídání masa: kdyby si všichni lidé ve městě museli svoje vlastní jídlo zabít a stáhnout z kůže, všichni by byli vegetariáni. Ale to není pravda. Pár týdnů jenom na zelenině, a přišli by na to, že to dokážou udělat. Udělali by to, co jsem udělal já: přiměli by se silou vůle a udělali to. Cítil jsem se po tom, jako bych musel uříznout kus sebe, nebo oslepit své třetí oko. Cítil jsem se menší, hloupější, omezenější. Ale příště už kolem toho tolik nenadělám. Pravděpodobně se budu třást a bude mi špatně, ale podepíšu tu zatracenou věc a bude to za mnou. Takhle to děláme, a je úžasné, na co si člověk zvykne. Jako když poprvé ochutnáš víno nebo pivo a zvedne se ti z toho žaludek a myslíš si: Tohle lidi pijí pro zábavu?
Dal jsem si zatraceně záležet, aby se o tvém úspěchu všichni dozvěděli. Zvažoval jsem dokonce, že bych ti nechal vztyčit sochu nebo vyrazit speciální várku mincí, ale myslím, že to by bylo předčasné. Ale aspoň to zavřelo ústa Bringasům ve sněmovně a mnohem lépe teď spím. Není třeba říkat, že jsem ti velmi vděčný. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.
A taky to bylo dobře provedeno. To s tím drátem, to byl čistý Charisticus; přesně něco takového by udělal Lišák Xanthus (to od něj sis ten nápad půjčil? No tak, mně to můžeš říct). Když si pomyslím, že ses chtěl sbalit a vrátit se domů… Hlupáku.
A teď k věci. Z těch zbrojí a věcí jsme se toho hodně dozvěděli, ačkoliv nemám pocit, že by nás to někam posouvalo, alespoň zatím ne. Měl jsi pravdu s těmi koupenými věcmi. Byly vyrobeny v Rhangabe, v továrně Síla a čest, druhé největší zbrojírně ve městě. Je to naprosto legitimní podnik; po pravdě, já jsem jejich největší zákazník. Vyrábějí základní vybavení, které posíláme do nárazníkových států na východě jako vojenskou pomoc. Jakmile se tam dostane, může se samozřejmě stát cokoliv. Místní náčelníci ho můžou rozdávat svým poddaným jako dárky, nebo ho zabaví velký vezír, řekne svému šéfovi, že se loď s nákladem potopila a pak to všechno přes prostředníky prodá, nebo se použije k vystrojení našich žoldáckých jednotek, které ho zapomenou vrátit nebo si ho nechají místo nedoplatků v žoldu. To všechno před tím, než se to použije, samozřejmě. Většina prodávaných zbrojí pochází pochopitelně z kořisti posbírané na bojištích. Nevěděl jsem to, ale jedna z největších společností registrovaných na burze jsou bratři Philargyrové. Zaměstnávají patnáct tisíc svobodných lidí a osm tisíc otroků, na konci včerejšího obchodního dne měly jejich akcie cenu sedmdesát sestercií a jejich hlavní činností je obcházení bojišť a obírání mrtvých. Tam, kam nedokážou dostat svoje lidi, nakupují zboží od místních – obvykle ponurých starých žen a osiřelých dětí. Na severovýchodě a jihu je to jeden z mála způsobů, jak si může člověk vydělat, když nevlastní půdu. Společnost Philargyrus je největší, ale je tady tucet dalších velkých hráčů, a k tomu hromada malých nezávislých prodejců. Hodně z toho, co posbírají, jde do šrotu, ale cokoliv, co je použitelné nebo se dá výhodně opravit, jde zpátky na volný trh. Philargyrové vlastně nejsou tak špatní; výměnou za povolení rabovat (které si předem domluví s oběma stranami) se postarají o raněné a pochovají mrtvé, a odvádějí docela dobrou práci. Místní sběrači na volné noze mnohem spíše podříznou krk komukoliv, koho najdou živého, protože je snadnější obrat tělo, které se nezmítá.
Každopádně: spojili jsme se s lidmi ze Síly a cti a ti nám řekli, že věci, které jsi našel, nepocházejí z jedné velké objednávky. Cejchují svoje výrobky číslem várky a značkami výzbroje, a tvoje věci pocházejí přinejmenším z dvanácti různých várek, s datem výroby v rozsahu zpřed dvou až dvaceti let. Bylo tam patnáct helmic ze stejné várky, proto se podívali do záznamů. Ukázalo se, že byly součástí zásilky, která šla přes ministerstvo války do Chosroenského knížectví. Což, než se zeptáš, je hora, na které se pasou tři kozy, na druhé straně Tazratu. Na co si strýček Zeno myslel, že si hraje, když těm klaunům poskytl válečnou pomoc, si nedokážu představit. Nicméně, to vybavení je čtyřicet let staré a neexistuje způsob, jak vystopovat, jakým způsobem se mezitím dostalo z Chosroene do Tremissis. Promiň.
Trochu víc štěstí jsme měli s těmi říšskými věcmi. Všechno to bylo vyrobeno ve státní továrně na výzbroj v Chloe, kousek odsud, před sedmnácti lety, a o pět let později to bylo vydáno 276. regimentu. Jak si bezpochyby vybavíš, 276. nadržoval v těch minulých nepříjemnostech mému strýčkovi Vatatzesovi, a byl vyhlazen mým nevýslovným bratrem na Stračím poli. Pokud jde o samotné vybavení, především kroužkové košile, jsem přesvědčený, že bylo posbíráno na bojišti. Philargyrové měli na tu bitvu kontrakt, a zrovna teď procházejí svoje záznamy, aby zjistili, jak dlouho měli ty věci v inventáři a co se s nimi stalo.
Hlavní je tedy to, že tví padouši nejspíš všechno své vybavení nakoupili. To nám říká alespoň něco. Naznačuje to, že mají peníze, protože trh už desítky let ovládá nabídka a dobré vybavení je drahé. A nemůžou to být jen tak nějací banditi nebo chuligáni, když jsou schopni uzavírat tak velké obchody s respektovanými zbrojními firmami, i kdyby jenom nepřímo. Požádal jsem Menesthea, aby se jeho špiclové ve státní pokladně zkusili porozhlédnout, jestli by nedokázali vysledovat peněžní stopu, ale moc na to nesázím. Obchod se zbraněmi není jako obchod s nádobím, koberci nebo obilím. Myslím, že lidé, kteří se jím zabývají, se rádi chovají nenápadně a spiklenecky, protože se všechno děje přes agenty a nastrčené společnosti s bankovními účty v Perimadeie a osobními kredity a podobnými nesmysly. Uvidíme.
Četl jsem si včera večer ve Stesimachovi. Náhodně jsem otevřel knihu a na okraji stránky jsem spatřil Gorgiasův rukopis. Napsal tam nějaký chytrácký komentář a nakreslil jednu ze svých typických krav. Nejspíš jsem mu tu knihu někdy půjčil, nevzpomínám si. Každopádně, jenom jsem tam tak seděl a nevím jak dlouho jsem na to civěl, dokud nepřišel můj komorník a nezeptal se, proč brečím. Cítil jsem se hloupě. Neuplyne však skoro ani den, abych si na něj nevzpomněl. Požádal jsem lidi z válečného archivu, aby prošli seznamy a zkontrolovali, jestli na nich není jeho jméno. Kdybychom alespoň najisto věděli, že byl zabit, bylo by to lepší než nevědět vůbec nic.
Líbí se mi tvůj nápad s postavením zátarasu. Je to velice vojenské.
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že se mu podařilo zajmout několik povstalců a nyní je vyslýchá.
Muselo k tomu dojít. Nakonec se na mě štěstí muselo usmát.
Stejně tak měl štěstí Antimachus Voutzes. To jméno ti nic neřekne. Je mu asi tak devatenáct let, jeho otec je dodavatelem prvotřídních klobás tady v Tremissis (dělá mimořádně dobrá jelita, pokud to není protimluv). Chodil do školy, rozhodl se, že chce být učencem, pokoušel se dostat do Řádu, ale nechtěli ho přijmout, protože mu oblečení páchlo krví. Nesmírně se naštval na Řád, vládnoucí kliku, jak tomu říká a na svět obecně a odebral se do hor hledat problémy. Které taky našel, a to v podobě povstalců. Vzali ho mezi sebe – možná z lítosti, nebo zoufalství, ale mnohem pravděpodobněji proto, že umí číst, psát a počítat – a udělali z něj zásobovacího důstojníka. Až potud dobrý, jenže po čase se rozhodl, že počítání zavařovaček s nasolenými sledi a poslouchání řevu, protože v důstojnické kantýně došel ocet, nesplňuje jeho představu o svržení zkorumpované a dekadentní společnosti, a tak požádal o přeložení do aktivní služby. Někdo se nad ním nejspíš slitoval, nebo prostě chtěli, aby je přestal otravovat. Přidělili ho k předsunuté jednotce hned u hranic (ano, dostanu se k opravdickým vojenským záležitostem, za chvíli; nejdřív mě ale nech vyřídit ty lidské), kde strávil šest týdnů tím, že se klepal zimou v ošoupaném stanu na úbočí a příležitostně proklouzl dolů k Limes, aby si ukradl něco k jídlu.
Což mu přineslo štěstí, jak už jsem dříve naznačil. Potkal jednu dívku. Podle všeho jí vykrádal dům, jejich pohledy se setkaly a zbytek si dokážeš domyslet. Každopádně, řekl jí, že je zoufalý bojovník za svobodu, což jí pochopitelně připadalo nevýslovně romantické, a nějakou dobu ho krmila, dávala mu vyřazené oblečení, nemluvě o pomoci, útěše a duchovním vedení, až dokud si její rodiče nevšimli, že je špižírna prázdnější, než by měla být a otcův nejlepší svrchník se ztratil. Abych to zkrátil, přišli na to, co jejich dcera dělá, opravdu, ale opravdu je to vyděsilo a nahlásili ji hlídce. Pochopitelně jsme ho bez dalšího prodlení sebrali a najednou jsme měli pravého, stoprocentního zajatého povstalce. No není láska skvělá?
Vyhledal jsem si vyslýchání v knize a tam se psalo, že mnoho vězňů se zlomí, když jim jenom ukážeš mučicí nástroje. Dobře, pomyslel jsem si. Jedinou slabinou bylo, že jsme žádné mučicí nástroje neměli. Proto jsem nechal mladého Voutzese odvést do mlýna a ukázat mu ozubená soukolí v zadní části mechanismu. Řekli jsme mu, že je to nástroj na mučení. Neměl samozřejmě ponětí, co to je, a komukoliv s alespoň špetkou představivosti musí všechna ta ozubená kolečka, převody a západky připadat k posrání děsivé. Propukl v pláč a řekl, že nám všechno prozradí.
To je asi tak vrchol tohoto příběhu, protože jinak jsme se nic moc nedozvěděli. Když to přeložím z žalostného fňukání, bylo to asi takhle: Na povstalce narazil naprostou náhodou, když se vraceli z průzkumné mise. O poloze hlavního tábora nám nedokázal říct nic užitečného. Nemá prostě orientační smysl a cestou tam i zpátky na hranice jel s páskou na očích. Říkal, že to byla dlouhá cesta v zadní části vozu – odhaduje něco mezi čtyřmi a šesti hodinami, ale nemá ani odhad času. A to je všechno. Strašil jsem ho, kolik se jen dalo. Odvlekl jsem ho dokonce do zvonice v kasárnách a ukázal mu vnitřek hodin. V tu chvíli si začal vymýšlet, v naději, že mě potěší.
Trochu víc štěstí jsme měli na předsunuté pozici, kde žil. Byl až ostudně dychtivý odvést nás tam a zradit své kamarády. Dostali jsme jich sedmnáct. Jsou z mnohem lepšího materiálu než Voutzes. Zkusil jsem na jednoho z nich stejný trik. Vzal jsem ho do mlýna, ukázal mu tu část, kde se velké rameno pohybuje tam a zpět a řekl jsem: Tak co, máš strach? A on se na mě podíval a řekl: Ani ne, ale ložiska vačkového hřídele by potřebovala namazat. Kdysi tam pracoval. Skvělé. Nicméně, je zřejmé, že toho ti ostatní nevědí o moc víc než Voutzes. Ať už jsou ti padouši kdokoliv, jsou v tomhle dobří.
Teď toho tedy víme o trochu víc. Nejsou to cizinci. Všichni muži, které Voutzes potkal, byli z této oblasti. Pravda, někteří z nich pocházejí z vesnic, které leží pár mil za hranicí, ale to nehraje valnou roli. Nikdy to nebyla příliš uzavřená hranice a lidé obvykle přicházejí a odcházejí docela volně. Ceny na naší straně jsou obecně nižší, takže jsme tu nikdy neměli problém s pašováním (něco málo se pašuje opačným směrem, samozřejmě, ale do toho nám nic není). Většina zajatců, se kterými jsem mluvil, se do toho zapletla, protože neměli nic lepšího na práci: muži, kteří přišli o půdu pro neplacení půjčky nebo v soudním sporu nebo prostě proto, že nebyli k ničemu; řemeslníci a učni vyhození kvůli lenosti nebo krádežím; zkrachovalí obchodníci a prodavači. Jistě budeš souhlasit, že to není ten nejpravděpodobnější materiál pro vybudování úspěšné partyzánské armády. Zamysli se nad tím, čeho jsou schopní. Pohybují se velmi rychle, velmi účinně, bojují mimořádně dobře a mají ten svůj kodex cti, kvůli kterému se nevzdávají a nezanechávají za sebou raněné a padlé. Tyhle jsme dostali proto, že jsme je překvapili, když spali – nemohli utéct ani se včas dostat ke zbraním.
To naznačuje, řekl bych, že byli velmi dobře vycvičeni někým, kdo je opravdu velice dobrý ve vojenském řemesle. Vezmi také v úvahu infrastrukturu a administraci, o kterých nám řekl Voutzes: dobře organizovaný systém zásobování, náležitě strukturovaný sled velení, vhodné podpůrné služby pro frontové jednotky. Všechno je to vlastně udělané pořádně a podle knihy.
A nejen tak ledajaké knihy, jestli chceš znát můj názor. Myslím si, že ať už to povstání vede kdokoliv, používá stejnou knihu jako já. Což naznačuje, že tu máme do činění s někým, kdo má za sebou kariéru v říšské armádě. Je to někdo z našich.
Asi chápeš, kam tím mířím. Nemůže existovat zase tolik říšských vojáků s nezbytnými schopnostmi a zkušenostmi, o kterých bychom nevěděli. Odhaduji, že hledáme přinejmenším plukovníka, možná brigádního generála, který má za sebou velmi slušnou kariéru, včetně zkušeností s výcvikem a bojem. Kolik lidí může odpovídat takovému popisu?
Včera jsem viděl dva starce bojovat v souboji. Měl jsem to samozřejmě zarazit, ale byl jsem fascinován. Oběma bylo hodně přes sedmdesát. Jeden byl vysoký, plešatý, vyzáblý a hrbil se, druhý byl malý, tlustý a kulhal. Nemám tušení, o co tam šlo, ale přistupovali k tomu velmi formálně – sekundanti, doktor, ohrazený ring na louce za úsvitu. Byla to pouhá náhoda, že jsem projížděl kolem (byl jsem na cestě na překvapivou inspekci posádky v Stymonu). Bojovali s meči a štíty, a řekl bych, že před třiceti lety byli oba vynikající šermíři. Věděli, co chtějí udělat, ale už jim to moc nešlo. Navzdory tomu v tom pokračovali asi tak pět minut, dokud nebyli oba popelavě bílí a nepotáceli se vyčerpáním. Pak ten vyhublý zakopl a ošklivě upadl a ten malý se ho pokusil probodnout na zemi, ale netrefil, ztratil rovnováhu a natáhl se. Ani jeden z nich se nedokázal postavit na nohy, takže se posadili, sunuli se k sobě po zadku a začali po sobě sekat vsedě. Pak se tomu vyhublému podařilo zasáhnout tlusťochovu kolenní čéšku. Myslím, že to nebylo místo, které se snažil zasáhnout, připadalo mi to jako nehoda a jenom to ukazuje, co se stane, když si člověk zahrává s ostrými předměty. Aby to bylo ještě horší, myslím, že to bylo tlusťochovo špatné koleno. Každopádně upustil meč, začal výt, objímal si nohu a kolébal se dopředu a dozadu – úplně zapomněl na souboj i na toho druhého muže, který tam jenom seděl a vypadal překvapeně. Pak jim sekundanti pomohli oběma na nohy, doktor se pustil do práce a já jel dál.
Proč se lidé pokoušejí navzájem si ubližovat, Nico? Já to nechápu.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo potvrzuje přijetí Phormiova hlášení a přikládá podrobné informace týkající se aktuálního vyšetřování.
Jsme zjevně amatéři, Phormio. Já se nikdy neměl stát císařem. Bylo mi to dáno dostatečně jasně najevo, když mi bylo deset let: Nico, nikdy nebudeš císařem, nikdy nebudeš ničím. Najdi si nějaký způsob, jak strávit život, a vyhýbej se problémům. Řeknu ti, že jsem to přijal s velkým ulehčením. I když mi bylo deset, uměl jsem číst. Přečetl jsem si, že za posledních sto let vládlo sedmdesát sedm císařů, z nichž pět zemřelo přirozenou smrtí (z toho jeden na mrtvici, když se dozvěděl, že se proti němu vzbouřil jeho bratr). Sedmdesát dva císařů zavraždili členové jejich rodin, jejich vojáci, přátelé, služebníci, nebo byli roztrháni davem, nebo svrženi ozbrojenou vzpourou a popraveni, obvykle velmi nepěkným způsobem. Kdo by se do něčeho takového chtěl zaplést, říkal jsem si.
Proto jsem šel na Anassus (z nějakého důvodu mi odpustili přijímací zkoušky) a tam jsem potkal tebe a ostatní, a četli jsme knihy a rozmlouvali (někdy i střízliví). Snažil jsem se z mysli úplně vypudit to, kým jsem. Byl jsem prostě jenom vysoký, hubený Nico s řečovou vadou a dlouhým špičatým nosem a lidé mě obvykle rádi viděli. Pomáhalo, že jsem kamarádil s Menestheem a Gorgiasem, kteří byli úplně nejskvělejší z těch skvělých. Ale akceptovali mě, protože jsem byl, vzato kolem a kolem, pro komunitu spíše přínosem než přítěží, a taky kvůli tomu, co jsem měl v hlavě a co mi vycházelo z úst (a proto, že jsem si, na rozdíl od vás ostatních, mohl i v polovině semestru stále dovolit platit za pití? No, možná. To se nikdy nedozvím).
Takže jsem amatér, a stejně tak i vy ostatní. S přihlédnutím k tomu si ale vůbec nevedeme tak špatně. Ve skutečnosti (když budeme mít na paměti, že jsme tlupa politických, ekonomických a vojenských paniců, kteří by si po tmě ani neutřeli zadek) si vedeme docela dobře.
Vezmi si takovou pozemkovou reformu. Aristeovo včerejší druhé čtení návrhu zákona o společném vlastnictví ve sněmovně: prosadili jsme ho, aniž bych musel zasahovat. Reforma zákonů: před třemi dny provedl Strato šokující časnou razii a podařilo se nám obvinit dvacet nejzkorumpovanějších a nejbigotnějších soudců v systému. Ani si neuvědomili, co se stalo, poddali se tak snadno, že jsem tomu skoro nemohl uvěřit – a co je důležité, udělali jsme to podle pravidel, místo toho, abych tam posílal vojáky ve tři ráno. Menestheovi se podařilo udělat pořádek v účetnictví státní poklady, takže poprvé po skoro čtyřiceti letech víme, kolik je v ní doopravdy peněz, kolik dlužíme a jaké máme příjmy. Menestheus zrušil šedesát šest protizákonných a represivních daní a zároveň se mu podařilo odstranit tolik úplatkářství, korupce, neefektivity a plýtvání, že dokážeme pokrýt naše náklady a možná dokonce začneme splácet některé dluhy. Na partu nezkušených akademiků vznášejících se v oblacích to není špatné.
Nic z toho by ale nebylo k ničemu, kdybychom si nedokázali udržet od těla ty zatracené plecháče. Vzpomínáš si na toho Leucova psa? Jak tam sedával, když jsme jedli, pozoroval každý náš pohyb a čekal na sebemenší příležitost vyskočit a sebrat nám chleba z talíře nebo maso ze sendviče? Přesně takhle se chovají generálové, od chvíle, co jsem získal tuhle práci. Mají ovšem tu zatracenou smůlu, že poprvé po deseti letech panuje mezi říší a jejími sousedy mír. Jediná prasklina, do které by možná mohli vrazit nůž, je Tremissis; a teda, dělají, co je v jejich silách. Jenže – díky tobě – se na ně můžu mile usmívat, děkovat jim za jejich nabídky pomoci a ujišťovat je, že můj guvernér a já máme záležitost plně pod kontrolou a brzy očekáváme uspokojivý výsledek. A oni s tím nemůžou vůbec nic dělat. Přecházejí tam a zpátky jako šakali v kleci… a já je mezitím potichu připravuji o zdroje a podpůrné mechanismy. Kdyby se nám podařilo dát to tam u tebe do pořádku, mám naději, že bych se mohl celé té smečky zbavit a pak by byla říše v bezpečí před největší hrozbou ze všech.
Netlačím na tebe, Phormio. Ale – říkám ti pravdu – to, co děláš, je ta úplně nejdůležitější věc v celém tomhle podniku. Nebýt tebe, plecháči by nabodli moji hlavu na kůl a vypukla by občanská válka, jako obvykle. Jenom mě napadlo, že se o tom zmíním.
A teď něco opravdu podivného. Žádal jsi mě, abych prověřil armádu a našel důstojníky odpovídající profilu, jejichž současné místo pobytu neznáme. Odpověď je, že takoví nejsou. Prověřili jsme každého důstojníka mladšího osmdesáti let, který by odpovídal popisu, a nikdo z nich to být nemůže. Proto jsme začali znovu a kontrolujeme jejich syny a vnuky, jejich pobočníky, učitele z Akademie, cizince s vojenskými zkušenostmi hledající azyl. Vím, že to nedává smysl. Myslíš, že někdo, kdo nemá vojenské zkušenosti ani minulost, ale je extrémně bystrý, by mohl vzít Knihu a naučit se to z ní dost dobře na to, aby to mohl všechno uvést do praxe?
O něco více štěstí máme s penězi. Je to trochu jako příběh o neviditelném muži: nemůžeš ho vidět, můžeš vidět jenom jeho stín. Menestheovi lidé se snaží vysledovat peníze podle brázdy, která za nimi zůstává, jestli ti to dává nějaký smysl (pokud ano, tak mi to prosím vysvětli). Například: Bratři Philargyrové jsou velmi svědomití, pokud jde o placení daní. Když zaplatí větší částku, je to znamení, že udělali velký obchod. Stejně tak, pokud banka sníží úroky na půjčky, může to znamenat, že právě získala neobvykle velký vklad. A podobně. Mě z toho bolí hlava, ale Menestheus vypadá, že tomu rozumí, takže já nemusím. Má za to, že zhruba tak rok před vypuknutím povstání se začaly kolem pohybovat velké sumy – počáteční fáze je poněkud mlhavá, kvůli chaosu panujícímu v posledních fázích války – a neexistují žádné indikace, odkud se v první řadě vůbec vzaly. Objevily se prostě jen tak odnikud, a to se podle všeho jednoduše nestává. Bohužel, toto záhadné jmění v různých fázích úplně mizí. Menestheus si myslí, že opustilo naši zemi: bylo na čas přesunuto do Perimadeie, aby stopa vychladla a a ztratila se takovým jako my. Jak mi ale chlapci ze státní poklady pořád opakují, stačí, aby udělali jedinou chybu, a dostaneme je. No jistě. Nadále bych si na to však nevsadil.
Přikládám kompletní hlášení. Spolu s nimi, někde u dna třetí plechovky, pokud mě paměť neklame, najdeš i kopii nového a naprosto definitivního vydání knihy Forma a substance – ano, vypadá to, že doktor Stesichorus (touhle dobou mu musí být skoro devadesát) konečně dokončil její revizi, přestal s tím dělat drahoty a předal ji opisovačům. Úžasné. Můžu se jenom domnívat, že je to tím, že už se mu tam nepleteme pod nohama a neotravujeme ho hloupými otázkami. Jestli tohle není znamení konce světa, tak už nevím.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že povstalci prolomili obrannou bariéru, vypálili Theano a zničili most v Zapontusu.
Stesichorus, Forma a substance, kniha IV, kapitola 7, odstavce 7a až 9d (nové vydání):
„Pokud tedy postulujeme abstraktní, objektivní měřítko svobody, spravedlnosti, dobré a špatné vlády, dobra a zla, co pak? Jaké prostředky jsme oprávněni použít k dosažení svých cílů, k docílení kýžených výsledků? Je přijatelné vést válku ve snaze zajistit mír; zavraždit špatného krále a nahradit ho dobrým; utlačovat ve snaze osvobodit; zatratit svou duši kvůli vykoupení? Může být objektivně špatný čin subjektivně dobrým? A pokud ano, může v morálce existovat nějaká objektivita? Pokud se však stáhneme a, v obavě z prohřešku, nebudeme konat a tudíž strpíme zlo, které přetrvá, není to rovněž přečin – pravděpodobně ještě horší, sic je zatížen hříchy váhavosti a zbabělosti?“
Jen jsem si říkal, že se o to podělím. Psal to čtyřicet šest let, a co nám dává? Odpověď? Ne, zatracenou řečnickou otázku. Díky, doktore.
Četl jsem si právě Stesichora, když mi řekli o tom nájezdu. Znáš ten mizerný pocit, když se stane ta nejhorší věc, jaká se mohla stát? Člověk si nemůže pomoct, aby to nebral osobně, i když je celkem zřejmé, že to osobní není. Tak tedy: Já si doopravdy nemyslím, že si padouši dali všechnu tu práci jenom proto, aby mi zkazili až do té chvíle opravdu příjemný den. Ale připadalo mi to tak. Naplnilo mě to nenávistí a malicherností, byl jsem protivný a chtěl jsem někoho uhodit, ale nebylo koho.
Museli se k zátarasu dostat tou delší trasou, přímo kolem vrcholku lesa, protože naši zvědové nic neviděli ani neslyšeli. Chytrým tahem bylo, že se do příkopu dostali na jeho nejzápadnějším konci, kde jsme zrovna skončili s podpíráním a vyztužováním. Domnívám se, že museli začít hned po setmění, protože jim určitě zabralo přinejmenším šest hodin, než se dostali skrz. Pomalu a opatrně nařízli nosné podpěry – ne všechny, samozřejmě, nechali jich dost, aby nedošlo k závalu. Zhruba v polovině naskládali velkou hromadu suchého chrastí, které jsme používali k zpevnění ohrazení. Pak přeřezali zbylé podpěry. Když zapálili hromadu chrastí, prohořely i hlavní podpěry dolního ochozu, takže se v tom místě zhroutil, což přeneslo zátěž na přilehlé úseky, a to stačilo, aby naříznuté podpěry praskly, což způsobilo, že se celý ten zatracený příkop ani ne za minutu sám zasypal. Je opravdu škoda, že to nikdo z našich lidí neviděl, protože to musel být úžasný pohled. Všechna ta hlína, jejíž vykopání a nahromadění na okraji příkopu nás stálo tolik času, úsilí a peněz, poklidně sklouzla zpátky tam, odkud přišla. Odehrálo se to v takové tichosti, že se žádný z dělníků v táboře vzdáleném sto yardů neprobudil. Sel jsem se na to osobně podívat a opravdu, příkop byl zaplněný tak úhledně, že jsem měl potíže poznat, kde vůbec byl.
Lidi, kteří něco takového dokážou, musíš obdivovat.
Tolik pokud jde o finesy. Když vtrhli do tábora, už jich tam tolik nebylo. V táboře spalo tři sta šedesát lidí. Našli jsme sto šedesát osm mrtvol. Par přeživších se přiloudalo z lesa, když jsme se tam objevili, ale zbytek utíkal dál a já jim to nemůžu mít za zlé. Je zatraceně jasné, že je nedokážeme ochránit, takže by museli být šílení, aby se vrátili zpátky do práce, i kdybychom se rozhodli příkop znovu vykopat.
Tou dobou zbývala asi hodina do úsvitu. Museli jít opravdu rychle, aby se do Theana dostali za prvního světla. Byl jsem informován, že je zvědové spatřili přicházet a začali bít na poplach, ale než se posádka probudila a připravila se udělat cokoliv užitečného, padouši už byli za branami a zapalovali všechno, co mělo došky. Velitel posádky, major Lonaras, se velmi rozumně rozhodl nebránit jim v tom a vyvedl své muže a tolik civilistů, kolik mohl, ven jižní branou dřív, než se k ní mohl oheň dostat a uvěznit je všechny ve městě. Bylo to správné rozhodnutí; jenom škoda, že ho padouši předvídali a čekali hned za branou. Lonarasovi a těm z jeho mužů, kteří tou dobou stále ještě poslouchali rozkazy, se podařilo přesunout se mezi padouchy a civilisty na tak dlouho, aby je dostali pryč. Bylo to od něj statečné, ale jak se ukázalo, nemusel se namáhat. Padouši zamířili přímo k mostu v Zapontusu a odřízli je tam. Ze dvou tisíc civilistů a skoro stovky vojáků jsme zatím našli všeho všudy nějakých třicet přeživších civilistů. Máme šestnáct set potvrzených mrtvých, včetně prakticky celé posádky, a pochopitelně Lonarase.
Padouši poté rozbili molo asi dvě stě yardů níže po proudu, naskládali suchá prkna doprostřed mostu a zapálili ho. Most půjde opravit, ale o to nejde. Udělali to proto, aby si posádka z Mesoury musela udělat patnáct mil dlouhou zajížďku, než mohla překročit řeku, a není nutné dodávat, že než se dostala do Theana, bylo po všem a padouši byli dávno pryč. Snažili jsme se sledovat jejich stopu, ale ztratila se nám v předhůří. Nezískali jsme jediného zajatce ani nenašli žádné tělo. Co já vím, klidně to mohli všechno zvládnout, aniž by ztratili jediného muže.
Tak, tady to máš. Myslím, že by ses mohl zkusit zeptat svých generálů, co si myslí, že by bývali schopni udělat, aby tomu předešli, nebo chytili padouchy dřív, než zmizeli. Mohlo by je to umlčet, přinejmenším na veřejnosti, protože mě opravdu nenapadá, co bychom bývali mohli udělat. Nemůžeme postavit hlídky po celé délce hranice. Kvůli tomu tam měl být ten zátaras – a myslím, že jsme prokázali, že to byl dobrý nápad; musel jim dělat starosti, když si dali tolik námahy, aby nám zabránili v jeho vybudování. Ale udělali to.
Nico, nechci nic přidávat k strašným problémům, které ti tenhle průšvih způsobí. Ale zamysli se prosím na chvíli a buď k sobě naprosto upřímný: Opravdu jsem pro tuhle práci ten správný člověk? Pokud by tě napadal někdo jiný, možná bych měl odstoupit a vrátit se domů. Na to, aby ses vypořádal s něčím takovým, nepotřebuješ poctivého pracanta, který dělá, co je v jeho silách. Potřebuješ génia. Někoho ještě chytřejšího, než je ten chytrý parchant, který tuhle operaci naplánoval. Vážně. Zamysli se nad tím.
Já mám momentálně jenom jeden návrh a osobně si myslím, že je k ničemu: znovu vybudovat zátaras. Ne ho jenom obnovit jak byl, ale rozšířit ho, protáhnout ho až k moři na západě a Kančímu hřbetu na východě. Byl by to pochopitelně počin nesmírných proporcí. Potřebovali bychom přinejmenším deset tisíc dělníků a určitě ne méně než pět tisíc vojáků, kteří by je chránili. K tomu materiál, vybavení, jídlo, přístřeší a obecné zázemí. Ani jsem zatím neuvažoval, kolik by to stálo. Ale: já nevím. Snažím se vcítit do myšlení nepřítele, snažím se myslet jako on: Kdybych byl na jeho místě, co by tak asi ten klaun Phormio mohl udělat v reakci na tenhle nájezd, aby mě vyplašil, způsobil mi potíže nebo mě dokonce naštval? A odpověď zní: postavil by zátaras. Postavil by větší, delší a lépe navržený zátaras. Postavil by zasranou zeď.
Kromě toho mám už jenom jeden návrh, vztahující se přímo k citátu ze Stesichora. Jediná alternativa k postavení zdi, která mě napadá, je přivést sem další dvě divize, a pak provést rychlou a důkladnou čistku do vzdálenosti pěti mil od hranic: spálit všechny domy, vystěhovat všechny lidi, spálit nebo zabavit všechna hospodářská zvířata a zásoby jídla. Pak, až bychom s tím skončili, přejít hranice a vytvořit stejnou pět mil širokou mrtvou zónu na druhé straně. Umístit tam posádky, postavit pevnosti. Pokud by to nezabralo, rozšířit tuhle zónu na deset mil, přivést víc vojáků, a tak dál, dokud povstání neskončí.
Vzpomínám si, jak mi můj otec řekl něco, co mu řekl jeho otec, když od něj přebíral rodinný podnik. Když ti někdo šlápne na nohu, zlom mu ruku. Když ti plivne na botu, zabij ho. Klidně ať tě nenávidí, hlavně když se tě bojí. Takhle on přemýšlel a opravdu mě velmi mrzí, že jsem potomkem někoho takového. Strašné je na tom to, že dědečkův přístup, za určitých okolností, nejspíš opravdu velmi dobře fungoval. Tak získal své jmění v loďařství. A pokud někde na světě existuje nějaké místo, které by bylo drsnější a ošklivější než loděnice v Callirhoe, je to hranice v Tremissis.
Prosím prosím prosím, vymysli nějakou třetí možnost.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo tímto dokumentem informuje, že jmenovalo nositele tohoto dopisu, generála Lamacha, zástupcem velitele oblasti Tremissis. Lamač hus bude Phormiovi pomáhat s koordinací obrany a celkové bezpečnosti provincie.
Máš novou prioritu číslo jedna. Okamžitě najdi a zajisti člověka, který vede povstání, kup mu hodně pití a nabídni mu práci. Potřebujeme na velitelství někoho, jako je on.
Jistě neuniklo tvé pozornosti, můj brilantní a všímavý příteli, že je k tomuto dopisu, místo ústřic, teplé šály a hezké knihy, přibalený plecháč. Omlouvám se za to. Nebyl – opravdu nebyl – to můj nápad. Nešlo se tomu vyhnout, tak udělej, co budeš moct. Tvoje nepříjemnost se stala mojí nepříjemností, a situace tady zrovna teď nevypadá dobře. To, že ti na krk pověsím nechtěného čtyřhvězdičkového moulu, byla ta nejlepší domluva (pro nás pro všechny), jaké jsem mohl za tak nepřívětivých okolností docílit. Hezky si tam spolu hrajte.
(Pokud byly pečetě tohoto dopisu porušeny nebo vykazují známky, že si s nimi někdo hrál, měl bys pro něj raději přichystat nějakou nehodu. Nemyslím ale, že by to bylo pravděpodobné. Nemám jakékoliv důvody předpokládat, že by generál Lamachus uměl číst.)
Velice brzy by ti měly také dorazit:
Položka: dvě (2) divize běžné pěchoty Položka: jedna (1) divize pomocné jízdy Položka: jedna (1) divize říšského ženijního sboru, s architektem, jeho ořezávačem tužek, kartografy, specialisty a dalším rozmanitým doprovodem, užitečným a/nebo dekorativním, gramotným i pologramotným.
Myslím, že postavíme zeď. Zdí není nikdy dost. V letech, která přijdou, budou moct šťastní a spokojení císařští poddaní brát své rodiny na pikniky do malebných zřícenin. Na mapách bude označena jako Nicephorova zeď, což znamená, že moje jméno bude žít tisíc let, a to bude hezké. Navíc mám zoufalou potřebu něco udělat, a stavba zdi je tak hmatatelné něco, že by si ani ten nejzarputilejší plecháč nemohl přát víc.
Když už mluvíme o nejzarputilejších plecháčích: generál Lamachus sloužil mému otci (což už samo o sobě není doporučení) a nikdy mu nebyla jednoznačně dokázána účast na žádném vážném spiknutí proti minulému císaři. Ve vojenských kruzích to znamená, že jsme prakticky zasnoubeni a budeme se brát. Když je na něj člověk hodný a nepouští ho k česneku a k manželkám lidí, které se neodvažuje urazit, není vlastně zase tak špatný. Taky toho ví překvapivě hodně o stavbě zdí (široká část patří do země, část s cimbuřím má trčet nahoru, a další nejnovější technické záležitosti) a Lusir Soleth kterých celou divizi budeš mít brzy to potěšení hostit, ho uctívají jako nějakého nižšího boha. To nejlepší, co se dá říct o Lusir Soleth, je to, že je v jejich případě člověk ušetřen nějaké té bolesti, když čte hlášení o ztrátách. Pověsil jsem ti je na krk čistě a jednoduše proto, že pokud by se situace tady zvrtla, chci je mít od Města tak daleko, jak jen to půjde. Omlouvám se za to.
Menestheovým finančním kouzelníkům se nepodařilo najít žádnou finanční stopu, a stejně tak dopadli chronicky podprůměrní zaměstnanci pátrající v osobních záznamech.
Dívej se na to z té lepší stránky. Možná, že čelíme definitivnímu kolapsu císařství, zmaření všech našich nadějí a naší vlastní násilné a bolestivé smrti, ale aspoň už nikdo z nás nebude muset nikdy jít na zkoušku z filozofie v posledním termínu, nebo poslouchat Phylarchuse přednášejícího o zásadách nominalistické teorie, ani sníst další snídani ve společné jídelně. Vidíš? Když se na to podíváš z té správné perspektivy, není to tak zlé.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že posily dorazily, generál Lamachus převzal velení a práce na Nicephorinské zdi začaly.
(Spokojený? Tvé místo v historii.)
Vážně, Nico, někdy by sis měl zkusit s lidmi promluvit. Jenom proto, že někdo věrně sloužil tvému otci po celou svou dlouhou a vynikající vojenskou kariéru, nemusí nutně znamenat, že je to naprostý parchant – je to dobrý tip, to ano, ale nemusí vždy vyjít. Kdyby ses obtěžoval vypít jednu dvě skleničky vína s mým novým nejlepším přítelem Lamachem, zjistil bys, že pod tím otevřeným, pochmurným a divokým zevnějškem někoho, kdo nejspíš pojídá syrové maso a přináší lidské oběti, tluče srdce dost protivného člověka – ale (a tady mám nad tebou drobnou výhodu, i když jsi bratrancem z druhého kolena Neporazitelného slunce) je to protivný člověk, který ve svém volném čase sbírá staré manuskripty. Je pravdou, že staré manuskripty, které má obzvláště v oblibě, bývají zpravidla plné obrázků atletických mladých mužů a žen, kteří na sobě nemají oblečení, ale je to dobrý začátek; tenký most sdíleného lidství, který spojuje člověka a plecháče. Věc se má tak, že jsem ve své studovně nechal ležet onu kopii Rozhovorů z ložnic, kterou mi poslal Strato. Když se Lamachus přišel ohlásit, zahlédl ji koutkem oka a vrhl se na nijako sup. Nabídl mi za ni dva tisíce sestercií, v hotovosti. Podle všeho se jedná o vzácné šesté vydání s dodatečným dřevorytem v kapitole devět. Vezměte si ji, řekl jsem, jako dárek. Generál Lamachus je teď můj kamarád.
(V souvislosti s tím: nech prosím svoje literární poradce prohledat Město a skoupit veškeré starožitné porno, jaké se jim podaří vyštrachat. Cena nehraje roli. Musí být aspoň dvě stě let staré, a čím vzácnější, tím lepší. Lamachus není jenom žalostný parchant, je to taky pravý sběratel. Včera večer jsem musel dvě hodiny poslouchat jeho žvanění o vodoznacích. Ale tak dlouho, jak ho budu schopen zásobovat pravidelným přísunem lahůdek, bude můj.)
Práce na zdi postupuje. Co k tomu můžu říct; je to zeď. Všichni si tady myslí, že se můj drobný mozeček pominul, ale s radostí nám prodávají své zboží a berou od nás mzdu, když jsou teď všude, kam se podíváš, vojáci, kteří je ochrání. Myšlenka, že by vláda mohla být zdrojem příjmu, místo aby byla bezednou propastí, ve které beze stopy mizí jejich daně, je tady nová a fascinující a ve výsledku jsme tu mnohem oblíbenější, než jsme bývali. Ve skutečnosti mám podezření, že Nicephorinská zeď přinese víc užitku, pokud jde o srdce a mysli lidí, a jako zdroj snadného výdělku pro místní šejdíře a nezaměstnané, než jako součást vojenské architektury. Není třeba dodávat, že na tom není nic špatného.
Vyřiď Stratovi, že jeho neomylný instinkt, pokud jde o kvalitní čuňárny, možná právě zachránil císařství. Velmi ho to potěší.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo s potěšením přikládá vojenské materiály s nejvyšší prioritou, o které Phormio v poslední komunikaci žádal.
Ty parchante. Mám to u tebe. Získal jsem si reputaci nemravného a nevýslovně neřestného člověka, jaká se může srovnávat jenom s reputací mého otce, mých bratrů a mého strýce. Když už je o nich řeč, posílám kopii Corydonovy Voňavé ložnice z otcovy osobní cestovní truhlice. Ten starý lascivní zmetek ji s sebou vozil všude, od síní Hyperpyronu až k pískům Miliarense. Řekni svému kamarádovi Lamachovi, že ji pro tebe museli tví agenti ukrást. Bude se mu to moc líbit.
Rovněž jsi potvrdil mé dlouhodobě přetrvávající podezření, že jsem tupý jako beran. Pořád jsem si říkal, proč se vlastně Lamachus drží mého otce, když ho mohl tolikrát bodnout do zad. Lidská povaha. Muž zradí svou čest, svou zemi a svého přítele, ale pouto mezi dvěma muži, kteří sdílejí lásku k tvrdému pornu, nelze zpřetrhat.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že generál Lamachus se utkal s nepřítelem u Choris Andron a porazil ho.
Tady to máš. Pozitivní důkaz o mimořádné sociální hodnotě oplzlých knížek. Náš přítel Lamachus, pobízen k vrcholnému výkonu těmi nejlepšími starožitnými sprosťárnami, jaké si můžeš za peníze koupit, vyhledal a zničil úctyhodný počet nepřátel – a já mu za to tleskám. Je to skvělý voják a úžasná lidská bytost.
A navíc to v jeho provedení působilo tak jednoduše. Když jsem to těm bastardům natřel já, jak si vzpomeneš, šel jsem na to složitě a obšírně – vozy s drátem, opatrné uvolňování informací do jejich špionážní sítě. Lamachův přístup je přímočařejší, a celkem brilantní.
Měl bys tomu věnovat zvýšenou pozornost, protože je to mistrovský kousek praktické taktiky. Jediné, co Lamachus udělal, bylo, že se pustil do hádky s jedním představitelem cechu, něco o nevyplacení domluvených bonusů, nedosažení určené produktivity, čímž ho vyprovokoval k vyhlášení dvoudenní stávky. Chlapi odložili nástroje a dopáleně odpochodovali. Lamachus, aby nebrzdil postup, poslal jejich práci udělat vojáky. Jednotka, kterou k tomu určil, střežila tu část perimetru, která je nejblíž k horskému průsmyku, o kterém si myslíme, že ho používají k překračování hranic. Výsledek: zející díra v perimetru, snadný přístup na staveniště a kamkoliv jinam by se jim zachtělo jít.
Působilo to tak přesvědčivě jako skutečný přehmat, že naši kamarádi v horách jednoduše nemohli odolat. Lamachus se je velmi rozumně nepokusil nachytat na otevřeném prostranství. Nechal je dojít až nahoru na ochoz, jako to udělali posledně, a tam na ně čekal v příkopu. Myslí si, že jsme je dostali všechny: více než pět set mrtvých, a co je ještě lepší, něco kolem padesáti velice živých. Zrovna teď si s nimi povídá, a mám podezření, že se neomezil jenom na to, aby jim ukázal věžní hodiny. Ale to nechrne být.
Možná, že příliš dráždím prozřetelnost, ale: tohle by mohlo být ideální řešení. Pořádný bojový generál, který dělá svou práci tak, jak to dokáže jenom profesionál, ale držený na vodítku lidskou bytostí.
Stesichorovi by se to samozřejmě nelíbilo. Muži jako Lamachus jsou zcela jednoznačně špatným prostředkem k dosažení správných cílů. Píšu tenhle dopis v kanceláři hlavního úředníka, protože moje studovna je na druhé straně dvora, na kterém Lamachus vede své rozhovory. Mám takovou teorii, že když to neslyším, tak se to neděje. Hezká teorie, ale nejspíš má někde nějakou slabinu. Muži jako Lamachus zachraňují životy tím, že životy berou. Zabraňují krutosti a nelidskosti tak, že se jich dopouštějí. Muži jako my je nechávají, protože je to pro větší dobro a protože máme strach, že kdyby to za nás někdo neudělal, mohli bychom zjistit, že jsme toho schopni my sami.
A po této povzbudivé poznámce tě nechám vrátit se k hodování a nepojmenovatelným zhýralostem. Mimochodem, ta kopie Kovářovy dcery se Lamachovi moc líbila. Ne kvůli obsahu, ale proto, že je to velice vzácné třetí vydání v provedení smicrineských bratří z Ianassy, které má paginaci na levé straně místo na pravé.
* * *
[Černým inkoustem]
Nicephorus Phormiovi
Gorgias žije.
Je to pravda. Ne, neviděl jsem ho, ale vím, že je naživu. Bylo to takhle: jedna z prvních věcí, které jsem udělal, když jsem získal trůn, byla, že jsem nechal poslat pro hlavního úředníka z Válečného registru. Je to oddělení, které vede záznamy o takových věcech jako data narukování, ukončení povinné služby a úmrtí ve službě. Usoudil jsem, že pokud byl Gorgias opravdu násilím naverbován ve Smicře a zemřel u Thanatty, bude to v záznamech. Registr je podle všeho jediné oddělení státní správy, které opravdu funguje. Dost na tom, našli mi jeho zprávu o odvodu a podrobnosti o narukování, které docela dobře odpovídaly tomu, co jsme slyšeli od jeho sestry. Není třeba dodávat, že jsem jim řekl, aby mi našli záznam o jeho smrti. Nenašli ho.
Což naprosto nic neznamenalo, protože zatraceně hodně padlých u Thanatty, z obou stran, bylo jednoduše naházeno do masového hrobu. Proto jsem nařídil ženistům, aby ten masový hrob našli a vykopali.
Předpokládám, že víš, co bude dál, ale pro případ, že bys nevěděl: Gorgiasovi, jak víš, chyběl přední horní zub. Byl vysoký šest stop a dva palce, a když mu bylo dvanáct, zlomil si levou nohu. Nechal jsem ženisty vytahat z té jámy všechna těla a otevřít jim čelisti, aby se podívali, jestli jim nechybí zub. V případě, že by jich našli víc (samozřejmě, že našli), měli změřit celkovou délku kostry a zkontrolovat levý femur, jestli nenese stopy po zlomenině z dětství.
Nebyl tam. Šedesáti dvěma mrtvolám chyběl přední zub, ale čtyřiceti devíti z nich chyběly další zuby, o kterých jsem věděl, že je Gorgias stále měl. Jedenáct ze zbývajících třinácti nemělo šest stop a poslední dvě nenesly žádné památky po zlomenině nohy.
Což pořád naprosto nic neznamenalo. Tak jsem je nechal prohledat každý palec bojiště a vykopat všechna přehlédnutá těla. Pak hledali v rozšiřujícím se kruhu až do vzdálenosti dvou mil, a navíc vyslechli místní rolníky a každého, kdo mohl najít nezaznamenanou mrtvolu. Trvalo jim to tři měsíce, ale našli jich hromady. Žádné z lebek nechyběl přední horní zub.
Gorgiasova jednotka byla 725. pěchotní, a my víme naprosto přesně, kde se během celé bitvy nacházela. Otec je držel v záloze až do poslední hodiny boje, kdy se mu podařilo prorazit levým křídlem pěchotní linie mého bratra Phila. V tom okamžiku vyslal vpřed 725., aby trhlinu rozšířila. Jenže to provedl strašlivě špatně a (jak víš) Philovi jízdní lučištníci je odřízli a přímo na místě je rozstříleli na kusy. Hrstka přeživších se vzdala a z bojiště je odvedly pomocné jednotky Aram no Vei, zatímco Philo prováděl protiútok.
Dobrá, pojďme to logicky vyhodnotit. 725. byla ve chvíli, kdy vyrazila k mezeře, netknutá. Víme naprosto přesně, kde je jízdní lučištníci zmáčkli a kde jich velká většina zahynula. Víme, díky označení jednotek nalezených na mrtvolách, že všichni padlí z tohoto střetu skončili v jámě číslo šest, a Gorgias mezi nimi nebyl. Očití svědkové potvrzují, že z obklíčení se určitě nikdo dostat a utéct nemohl. Proto je jediná logická možnost ta, že Gorgias nebyl zastřelen. Byl jedním z přeživších, kteří se vzdali a byli odvedeni divochy. Můžeme to potvrdit mimo rozumnou pochybnost na základě faktu, že nebyl mezi opomenutými těly, která nikdo nesebral a nepohřbil. Na konci bitvy musel být stále naživu.
Další věc, kterou jsem proto udělal, byla ta, že jsem si zavolal styčného důstojníka Aram no Vei a nabídl jsem za jakékoliv významné informace odměnu sto tisíc sestercií. Je úžasné, jak nápomocní a vstřícní dokážou být, když je ve hře velká částka. Našli mi jednoho seržanta (jejich obdobu seržanta), který si vzpomínal na kulhajícího muže s chybějícím zubem. Přirozeně jsem mu nevěřil ani slovo, takže jsem ho nechal zatknout a odvést do cel, aby si promluvil s velmi zlými lidmi, kteří tam pracují. Naštěstí pro mé svědomí, byl jak ochoten tak schopen předložit důkaz pro své tvrzení. Docela náhodou, ale je to dobrý důkaz. Na toho muže s chybějícím zubem si vzpomínal proto, že mu chtěl z prstu stáhnout zlatý pečetní prsten, a ten muž, místo toho, aby byl celý pokorný a vystrašený, ho praštil přímo do úst. Natolik ho to zaskočilo, že ho nechal žít, ale prsten mu sebral a…
Phormio, je to jeho prsten. Právě teď leží přede mnou na stole. Moc dobře si na něj vzpomínám. Pamatuji se, jak jsme mu dávali co proto, když ho začal nosit, a jak se rozčílil, protože ho jeho umírající otec přiměl, aby slíbil, že ho bude nosit, protože na něm byl znak jejich rodiny; a jak jsme mu řekli, že to je velice dojemné, ale jeho otec je stále velice naživu; a jak pak kápnul božskou a přiznal, že mu ho dala jedna dívka a – vzpomínáš si na to, že? Samozřejmě, že ano. Poznal bych ho kdekoliv, Phormio, a teď ho držím v ruce. Ten divoch si ho nasadil na prst, ale byl mu příliš těsný a už ho nedokázal stáhnout, a tak ho stále měl. Moji lidé mu ho sundali bez jakýchkoliv problémů. Pro divocha to nejspíš nebyla zrovna legrace, ale dostal jako odškodné slíbených sto tisíc, a tak si myslím, že kvůli tomu zas tak nešťastný nebude.
Od tohoto bodu to bylo relativně přímočaré. Zajatci ze 725. byli umístěni na jedné ze zajateckých lodí v zálivu Thymnos. Někteří z nich pochopitelně zemřeli. Kapitán lodě nechával těla házet přes palubu, a protože se loď za celou dobu, co sloužila jako vězení, nepohnula z místa, pro můj tým lovců perel bylo celkem snadné potopit se a všechna je vylovit. Gorgias mezi nimi nebyl. Takže byl naživu, když byli zajatci po skončení války propuštěni. Mluvil jsem s velícím důstojníkem, a ten mi řekl, že každý z nich dostal náhradní oblečení, pár bot, jídlo na tři dny, deset sestercií a byli posláni na cestu. Ověřil jsem si to, a skutečně tomu tak bylo, což je pozoruhodné. Podařilo se mi vystopovat tucet veteránů ze 725., kteří byli na lodi, a ti důstojníkův příběh potvrdili.
A je to ještě lepší: mnohem lepší. Postupně jsem se jich všech zeptal, jestli jim něco připomíná jméno Gorgias Bardanes. Jeden řekl, že ano. Mluvil jsem s ním dnes odpoledne a on mi Gorgiase přesně popsal. Řekl mi, že byli ve stejné části podpalubí. Pamatoval se na Gorgiase velmi dobře, kvůli jeho nóbl hlasu, a taky proto, že si mumlal ze spaní (když mi řekl tohle, musel jsem se usmát). A aby to všechno vyšperkoval, řekl mi jméno, které si Gorgias obvykle mumlal, pořád dokola: Eudocia.
Tohle by nemohl vědět, pokud by tam Gorgias nebyl a nebyl by naživu. Prostě nemohl.
Ten muž říkal, že když je propustili, Gorgias byl rozhodně naživu. Vzal si své oblečení a peníze a odešel, a to bylo naposledy, kdy ho spatřil, jak míří do města, stejně jako většina ostatních, ale kráčí sám a s nikým nemluví.
Phormio, pokud přežil bitvu, pochod a zajateckou loď, naprosto odmítám věřit tomu, že by následně zemřel na něco jiného – na zápal plic, nebo pod koly vozu, nebo že by uklouzl na zabláceném mostě a spadl do řeky; v žádném případě. Gorgias byl propuštěn živý ze zajatecké lodi, v kapse měl peníze, věděl, že jediné, co musí udělat, je přijít sem, nebo mi napsat dopis, nebo se spojit s kterýmkoliv z nás, nebo se svými sestrami, nebo… existuje celá řada lidí, za kterými mohl jít, ale neudělal to. A to bylo před dvěma lety. Jeho rodina se nepřestěhovala, a neexistuje sebemenší šance, že by nevěděl, kde hledat mě nebo vás ostatní.
Nedokážu to prostě pochopit a rve mě to na kusy. Je naživu, potuluje se někde kolem a nekontaktoval nás. Proč? Co se to sakra děje?
Přirozeně jsem na to nasadil malou armádu lidí. Snaží se zachytit stopu v Thymnosu. Zatím bezúspěšně.
I ostatní jsou ohromeni. Až do dnešního dne jsem jim nic neřekl, pro případ, že bych dostal špatné zprávy, nebo z toho nakonec nic nebylo. Nikdo z nás z toho není moudrý. Prostě to nedává smysl.
Každopádně, teď už to víš. Jakmile se dozvím něco nového, napíšu ti. Nejdůležitější je, že stále žije. Jenže proč – ale, k čertu s tím. Je naživu.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že generál Lamachus se úspěšně utkal s nepřítelem.
Není to pravda, Nico, Promiň. Nedokázal jsem se přimět, abych ti to řekl, nebo Menestheovi, nebo komukoliv z ostatních. Gorgias je mrtvý. Zemřel krátce poté, co jsem se sem dostal, v chrámu v Parcysu. Stojí tam bezplatná nemocnice, kterou provozuje Řád. Doktor, který se o něj staral, říkal, že to byl zápal plic. Vím to už nějakou dobu.
Věděl, že přicházím – nejspíš slyšel veřejné oznámení, nevím. Napsal mi, ale než jsem se sem dostal a přečetl si jeho dopis, byl už mrtvý. Šel jsem ihned do Parcysu, ale pochovali ho na hřbitově pro chudé a nikdo si nemohl vzpomenout kam. Takže ne, tělo jsem ve skutečnosti neviděl, ale vím určitě, že to byl on. Celkem náhodou se nedostali k tomu, aby se zbavili toho mála, co vlastnil. Funguje to tak, že když někdo zemře v bezplatné nemocnici, jeho věci jsou uloženy do skladiště spolu s věcmi dalších žebráků, dokud se toho nenasbírá dost na aukci. Šel jsem tam a prohrabal se těmi věcmi – je to srdcervoucí, Nico, všechny ty krámy, poslední zbytky tolika proplýtvaných životů – a v jednom starém sudu na šípy jsem našel Gorgiasovy věci: jeho oblečení, boty, kapesní nůž, starou brašnu a jeho deník.
Proto vím, že to byl on, Nico. Jasný důkaz.
Posadil jsem se v tom bezútěšném přístřešku na krabici od sušenek a přečetl si ten deník. Bylo to, jako by seděl vedle mě, mluvil, sténal, stěžoval si, hledal argumenty, vznášel se v šílených extrapolacích a spekulacích. Rozzuřilo ho, že je nemocný; ze všech těch zatraceně hloupých věcí právě tohle, napsal. Byl rozhodnutý neumřít. Pak si začal klást otázky: Co když zemřu? Pak byl na smrt vyděšený, pak znovu rozzuřený. Snažil se uklidnit – nesejde na tom, psal, na ničem nesejde, z objektivního hlediska je jeden život naprostou trivialitou. Ale nedokázal se s tím smířit. Všechny vzpomínky, vědomosti, vjemy, zkušenosti uložené v hlavě jednoho člověka – to vše promarněné za okamžik, který srdce potřebuje k tomu, aby přestalo tlouct. Bylo to to plýtvání, které ho šokovalo. Jak legračně je to zařízené, psal: člověk stráví celý život tím, že se učí, získává informace, jak sám, tak jako součást kolektivu. A právě když se začne někam dostávat, kbelík se převrhne a všechno dobré se vyleje na zem. Měl toho na toto téma na srdci hodně. Napsal, že ze všech zlých věcí na světě, kterých bylo na jeho vkus až příliš mnoho, je tím největším zlem láska. Je to naprostá zlomyslnost, dovolit smrtelníkům milovat, protože všichni zemřou, ale láska, kterou vyvolali v ostatních, nezemře s nimi. Proto je láska důvodem největšího smutku, proto je láska největším zlem.
Myslím, že vím, co tím myslel.
Vím, proč se po válce s nikým z nás nespojil. Byl strašně naštvaný, že ho naverbovali. To poslední, co chtěl, bylo stát se vojákem. Nechtěl celé dny pochodovat v mokrém oblečení, spát na udusané zemi, jíst odpadky, dostat úplavici, dělat ponižující fyzickou práci a nechat si rozkazovat od lidí, kteří nebyli hodni ani toho, aby mu vyčistili boty. Nechtěl nikoho zabít a zcela jistě nechtěl zemřít. Jenže – protože to byl Gorgias – když začalo být zjevné, že z toho není cesty ven, rozhodl se, že udělá naprosté maximum, i kdyby jenom proto, aby té nevzdělané chátře kolem sebe ukázal, o kolik je lepší než oni. Snažil se opravdu hodně. Byl rozhodnutý nechat se povýšit, stát se přinejmenším seržantem. Ale nestal se jím, a to ho opravdu zranilo, protože nebyl dost dobrý a nakonec si to uvědomil. To ho opravdu deprimovalo. Bitvu přežil naprostou náhodou. Vytočilo ho, když mu ten divoch ukradl Eudociin prsten. Zkusil o něj bojovat, ale divoch ho udeřil do úst a (tady je typická Gorgiasova fráze) jemu nezbyla jiná možnost než upadnout. Na zajatecké lodi se více méně vzdal. Ležel tam ve tmě a snažil se vybavit si co největší část první knihy Bessaidy, ale dokázal si vzpomenout jenom na úvodních třicet řádků, proto si je opakoval neustále dokola, dokud neztratily jakýkoliv smysl. Když ho nakonec propustili, vědomě se rozhodl skoncovat se vším ze svého předchozího života. Zradil sebe i nás a my zradili jeho; celý svět, všechno, čeho si cenil a čemu věřil, ho zklamalo. Pokud šlo o něj, bylo to, jako by u Thanatty zemřel. Rozhodl se dojít do kláštera v Eschate – převážně proto, řekl bych, že je to opravdu daleko. Pokud a až by se tam dostal, dal by se dohromady a rozhodl se, co dělat dál. Dostal se do čtyř pětin cesty, pak onemocněl.
Takhle Gorgias zemřel, Nico. A proto jsem se nedokázal přimět, abych ti to řekl nebo ti poslal jeho deník. Že ze všech lidí na světě musel právě Gorgias zemřít naštvaný, vystrašený a zoufalý… Já si tu knihu přečíst musel, Nico. Neviděl jsem důvod, proč byste museli vy ostatní.
No, tady to máš. Pověřil jsem skupinku úředníků, aby deník okopírovali (nebudu riskovat posílání originálu poštou, ani kdyby šlo o tvé neomylné císařské kurýry). Myslím, že jsem se mýlil, když jsem se to před vámi všemi snažil zatajit. Omlouvám se.
Lamachus vyhrál bitvu s povstalci. Přikládám kopii jeho hlášení. Odvedl skvělou práci a situace se vyvíjí opravdu dobře.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo chválí odvahu a svědomitost generála Lamacha.
Chápu. Děkuji, že jsi mi to řekl. Děkuji i za to, že jsi mi to neřekl. Řekl bych, že to můžu vyčítat jenom sám sobě.
Problém s touhle pozicí, se vší tou mocí, zdroji a schopností něčeho skutečně dosáhnout je v tom, že člověk začne věřit, že může věci napravovat. Spatříš zjevnou nespravedlnost; v pořádku, natáhneš svou císařskou ruku a je to, napravil jsi to. Ekonomika je v hrozném stavu; dobře, tak si zavoláš lidi, kteří ji doopravdy kontrolují, a postaráš se, aby cestou k tvé kanceláři prošli kolem strážnice, žaláře a toho místa, o kterém jsem ti psal, kde pracují velmi zlí lidé, a pak jim řekneš, aby to dali do pořádku, a ono se to dá do pořádku. Znechucuje tě chudoba v naranitské čtvrti; pošleš tam jídlo, zahájíš veřejné práce, abys lidem poskytl zaměstnání, problém vyřešen. Myslíš si, že nové křídlo, které přistavěli k Zlatnickému sálu, je ohavné a něco takového by nemělo být dovoleno; o deset dní později ho odvážejí ve velkých kontejnerech. Hotovo.
Ale ve skutečnosti nikdy nic nenapravíš. V případě zjevné nespravedlnosti se ukáže, že je to mnohem složitější, než sis prvně myslel. Když je necháš snížit inflaci, docílíš útoku na banky. Tvoje veřejné práce způsobí, že musíš zvednout daně a drobné podnikání jde do kytek. A nové křídlo Zlatnického sálu se líbilo všem kromě tebe, a tys ho nechal strhnout. Čím víc se snažíš a čím víc věci zlepšuješ, tím víc nakonec vypadáš, zníš a chováš se jako vláda.
Myslel jsem, že můžu napravit problém s Gorgiasem. Buď bych ho nalezl živého, nebo bych alespoň s jistotou věděl, co se mu stalo. Výsledek: více mizérie a více nespokojenosti, kterých jsi nás chtěl ušetřit.
Mí význační předkové a předchůdci na této směšné pozici se nechávali zbožštit. Někteří z nich tomu skutečně věřili a já jsem se vždycky divil, jak je to možné.
Jak můžeš věřit, že jsi nesmrtelný, všemocný, roven Neporazitelnému slunci, když tě bolí zuby, nebo když si utíráš zadek? Ale teď už to chápu líp. Koneckonců, pokusil jsem se vzkřísit mrtvého a podívej, kam mě to dostalo.
No nic. Zdá se, že nás bude i dál jenom pět.
* * *
[Černým inkoustem]
Generál Theophano Lamachus, velící pomocným sborům v Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Generál Lamachus poníženě žádá Jeho Veličenstvo o prominutí za hrubé porušení protokolu, které tento dopis představuje. Na svou obranu uvádí možnou závažnost níže uvedených tvrzení.
Generál Lamachus vyrozuměl, že Jeho Veličenstvo provádí pátrání týkající se místa pobytu Dr. Gorgiase Bardanese, dříve Z Anassuské univerzity, bývalého spolužáka Jeho Veličenstva na řečené univerzitě. Generál Lamachus dále vyrozuměl, že guvernér Phormio ujistil Jeho Veličenstvo, že řečený Gorgias Bardanes zemřel v Parcysu, sedmého dne před trionalskými Idami.
Generál Lamachus poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že tomu tak není.
Generál Lamachus má pádné důkazy, získané v průběhu jím prováděných operací rozvědky v souvislosti s aktuálním povstáním, které dokládají, že řečený Gorgias Bardanes je úzce spjat s řečeným povstáním, pravděpodobně na nejvyšší úrovni. Generál Lamachus tímto přikládá náležitě ověřené kopie výpovědí svědků získané od jím vyslýchaných podezřelých, ve kterých řečení svědkové prohlašují, bez pobízení či nátlaku, že řečený Gorgias Bardanes je zapojený do řečeného povstání. Řečení svědkové jsou ve vazbě a mohou být kdykoliv předáni Jeho Veličenstvu.
Generál Lamachus nevznáší proti guvernérovi Phormiovi žádná obvinění, ale poníženě navrhuje Jeho Veličenstvu, aby byl řečený guvernér Phormio vyslechnut Jeho Veličenstvem nebo agenty Jeho Veličenstva v souvislosti s jeho vědomostmi a jednáními s řečeným Gorgiasem Bardanesem.
Generál Lamachus poníženě připomíná Jeho Veličenstvu, že dvacet let věrně sloužil zesnulému otci Jeho Veličenstva, jenž je nyní opět spojen s Božským prvkem, a že je jeho nejvroucnějším přáním nadále sloužit Jeho Veličenstvu se stejnou věrností, upřímností a naprostou oddaností tak dlouho, jak jej bude Jeho Veličenstvo ráčit jakýmkoliv způsobem zaměstnávat. Generál Lamachus si je vědom toho, že vznesením obvinění, jež mohou být potenciálně interpretována jako neblahá pro čest guvernéra Phormia, riskuje velkou nelibost Jeho Veličenstva. Pokud se tato obvinění ukážou být nepodložená, generál Lamachus se dobrovolně a kajícně vydá na milost Jeho Veličenstvu, pakliže se mu ji Jeho Veličenstvo rozhodne projevit.
* * *
Phormio, guvernér Horní Tremissis, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Nicephorovi V., bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio s velkým zármutkem poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že generál Lamachus zahynul v boji. Generál zemřel statečně a se ctí, když vedl své vojáky do bitvy, a samotný střet byl úspěšný.
Byl to plecháč a kromě zabíjení lidí byly jeho jediným zájmem oplzlé knížky. Nicméně, k čertu s tím.
Provedli překvapivý útok na zeď. Nebo přinejmenším si mysleli, že to dělají. Čekal tam na ně, opět, a dali jsme jim pořádně zabrat. Byli už zlomení a chystali se utéct. Lamachus spatřil příležitost, jak je odříznout, a osobně vedl výpad. Ale něco se pokazilo. On a jeho stráž tam dorazili o chviličku dřív než hlavní síly. Obklíčili ho a zabili. Jakmile si naši muži uvědomili, že je generál mrtvý, ztratili více méně zájem a padouši uprchli. Stejně jsme jich ale šedesát dva zabili a další tucet jsme zajali. Nevím, jestli si uvědomili, že dostali Lamacha; myslím, že asi ano, a pokud ne, brzy se to dozví. Jak velká komplikace se z toho vyklube, to nevím. Sakra, měl skutečně výsledky. Dvakrát z nich udělal hlupáky. Ještě párkrát a myslím, že by jim možná povolily nervy. No, teď je to na mně.
Jen si mě poslechni. Začínám se bát vyjít do deště, abych nezrezivěl.
Nevím, koho vybereš jako jeho náhradu. Jsem přesvědčený, že tady potřebujeme bojového generála. Ale musí to být někdo, koho budeme moct ovládat.
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, s pozdravem Phormiovi, guvernérovi Horní Tremissis.
Jeho Veličenstvo potvrzuje přijetí Phormiova hlášení ohledně smrti generála Lamacha.
V příloze najdeš dopis. Dostal jsem ho dva dny před tvým posledním hlášením. Můžeš si ho nechat, nechci ho zpátky.
Phormio, na co si to tam sakra hraješ?
* * *
[Černým inkoustem]
Phormio Nicephorovi
Musím se ti k něčemu přiznat.
Ano, byl naživu, když jsem sem přišel. Opravdu jsem si myslel, že je mrtvý. Ale ne, seděl tam na posteli a nadával sestrám. Nudil se, bolela ho hlava, povlečení bylo skandální, místo jídla odpadky. Ahoj Gorgiasi, řekl jsem.
Řekl mi, co se stalo: u Thanassy i potom. Všechno více méně tak, jak ti to bylo řečeno, až na jednu věc. Byl na cestě sem, aby se přidal k povstání, a měl v úmyslu postavit se do jeho čela.
Proč to chceš sakra udělat, Gorgiasi? Víš, řekl, měl jsem hodně času na přemýšlení a dospěl jsem k závěru, že je potřeba se ho zbavit. Čeho je potřeba se zbavit, Gorgiasi? Císařství, ty idiote. Musíme se ho celého zbavit. Strhnout ho a začít znovu.
Neplácej hlouposti, řekl jsem, mluvíme tady o Nicovi. Já vím, odpověděl, a pak se zašklebil – víš, jak se šklebí, když ho něco opravdu rozruší. Kdyby to byl kdokoliv jiný, řekl, nejspíš bych to dokázal nechat tak, na všechno bych rezignoval, někam bych odešel, našel si práci, zemřel. Ale Nico nás zradil. Otočil se zády ke všemu, na čem jsme se dohodli.
O čem to mluvíš? zeptal jsem se. Zamračil se, jako bych byl hloupý. O všem, Phormio, odpověděl. O všem, o čem jsme si povídali, o všem, pro co jsme se rozhodli, o všem, na čem jsme se shodli, tenkrát na Anassusu, když jsme pořád ještě mysleli jasně. A pak ukázal na svůj kabát a řekl mi, abych se podíval do kapsy, a tam byla kniha.
Na knihu si určitě vzpomínáš, Nico. Je psaná tvým rukopisem: zápisy z vyšetřování stavu, ve kterém se nachází svět. Musel jsem mu ji podat, a pak v ní zalistoval a našel jedno místo. Pak mě přiměl, abych to přečetl nahlas.
Vzpomínáš si na tu pasáž, Nico? Píše se v ní:
Nicephorus Tzimisces prohlašuje, že veškerá moc (politická, vojenská, ekonomická) je odporná; že lidstvo je závislé na otroctví proto, že ho už tak dlouho využívá, ale je schopné přežít i bez něj; že přežít ovšem může pouze, pokud se zbaví závislosti;
Že boj proti moci omlouvá využití jakýchkoliv prostředků. Nicephorus dále prohlašuje, že v nepravděpodobném případě, kdy by usedl na císařský trůn, by císařství okamžitě zrušil a vrátil moc zpátky senátu, po splnění prvořadých úkolů, kterými by bylo rozpuštění stávající armády, udělení samosprávy provinciím, zrušení velkých obchodních korporací a využití všech nezbytných a vhodných prostředků k zredukování moci a vlády na absolutně nezbytné minimum, do doby, než se bez nich lidstvo obejde úplně. Předloženo k hlasování a jednomyslně schváleno.
No tak, Gorgiasi, řekl jsem, byli jsme jenom děti.
Podíval se na mě. To nemyslíš vážně, řekl. A já se nad tím zamyslel a zjistil jsem, že má pravdu. Pak si vzal knihu zpátky a našel další pasáž. Vzpomínáš si na tohle?
Navrženo Phormiem: Člověk se rodí svobodný. Jakmile se narodí, je podroben autoritě; svých rodičů, učitelů, vlády. Každé podrobení se autoritě mu ubírá na velikosti, takže zatímco tělo roste, duše se scvrkává. Odnaučí se své svobodě, své božské esenci, až nakonec přijde den, kdy – plně vzdělán v dovednostech otroka – odmítne veškerý svůj potenciál, zavrhne vše, co mohl udělat nebo čím mohl být. Tímto je tedy navrženo, aby členové této vyšetřovací skupiny složili slavnostní slib, že nezapomenou na tento okamžik, kdy věci pořád ještě viděli jasně, a aby stvrdili, že tohoto dne, v této chvíli, v sedmnácté hodině šestnáctého dne po triptolemonských Kalendách v pátém roce vlády císaře Actise IV. Tzimiscese, jeden tisíc dvě stě a patnáct let po založení města Vesy, souhlasí a prohlašují, že následující zásady jsou nezměnitelně a jednoznačně pravdivé: že moc je tím největším zlem; že zlu je potřeba vzdorovat; že kompromis se rovná zradě; že boj nesmí nikdy ustat. Předloženo k hlasování a jednomyslně schváleno.
Podíval jsem se na něj. Tohle jsem řekl, že ano?
Přikývl. A Nico to zapsal do knihy, dodal. Podívej, tady to je, načmárané jeho vskutku strašlivým rukopisem.
Zavrtěl jsem hlavou. Dobře, řekl jsem, ale podívej se na to. Jsou to dětské řeči, Gorgiasi. Povšimni si jedinečné směsi domýšlivosti, nabubřelosti a nevědomosti, která identifikuje hlas mládí. No tak jsem chtěl svrhnout císařství, když mi bylo devatenáct. To je toho.
Když mi bylo jedenáct, skutečně jsem si přál stát se kapitánem jízdy. Slíbil jsem sám sobě, že se jím stanu. Ale vyrostl jsem, řekl jsem mu, a nejsem vázán tím dávným slibem, a nejsem vázán ani tímhle. Idealismus je stejný jako beďary a masturbace; je to fáze, kterou si projdeš, a pak z toho vyrosteš. Ale on se na mě jenom podíval a zavrtěl hlavou. Mluvíš tady se mnou, řekl. Na to tě znám moc dobře.
A víš co, Nico? Měl pravdu.
Bože, že jsme ale v těch dobách byli nabubřelí! A domýšliví, a velmi, velmi nevědomí. Přečetli jsme si pár knížek, mysleli jsme si, že jim rozumíme, mysleli jsme si, že vidíme o tolik jasněji než naši hloupí rodiče a prarodiče a miliony generací před nimi. Stejně jako kluk, který se rozhodl, že se stane objevitelem, proto vyrazil z domu a za půl hodiny došel na místo, kde nikdy předtím nebyl, a tak si řekl, že objevil novou zemi. Jenže…
Cvičili mě v logice, rétorice, analytickém myšlení a vedení sporů. Někde mám kus papíru, opatřený v dolní části pečetí, na kterém se píše, že jsem plně kvalifikovaný ve výše zmiňovaném. Je proto sotva překvapivé, že dokážu vyhrávat hádky, dokonce i sám se sebou. Takovou hádku dokážu vyhrát kdykoliv. Ale to vůbec nic neznamená. Když zavřu oči a zeptám se sám sebe, jestli jsme měli pravdu nebo ne, a dám si na odpověď jenom jeden úder srdce, odpověď bude ano, měli jsme pravdu.
Byli jsme hloupé děti, ale měli jsme pravdu.
Měl jsi vidět ten samolibý výraz na Gorgiasově tváři, Nico. Ach, ten výraz.
Nebylo to snadné. Nejdůležitější bylo hrát o čas. Gorgias sháněl pro naši věc peníze (promiň, ale nemůžu ti říct odkud) a budoval armádu. Ty drobné nájezdy a kousky, kterých se dosud dopustil, jsou ve skutečnosti jenom takovým tréninkovým cvičením, ačkoliv posloužily důležitějšímu účelu: přiměly tě poslat mi moji vlastní armádu. Byla to trochu rána, když jsem zjistil, že s ní přišel i Lamachus. Gorgias (všechno se to naučil z Knihy, věřil bys tomu? Ty a já jsme ji taky četli, ale on ji pochopil. Vždycky jsem věděl, že on je ten chytrý) to provedl docela dobře, řekl bych. Nechal Lamacha získat pár vítězství, aby se mu rozproudila krev a začal se cítit dobře. Pak jsme společně nastražili past; nebo spíš, nechali jsme Lamacha, aby nastražil past, a trochu jsme ji upravili. Jediné, co jsem musel udělat, bylo přesunout jednoho poručíka (jednoho z našich lidí) na místo velitele skupiny, která měla přijít Lamachovi na pomoc, ale nepřišla. Lituji toho. Lituji všech těch mrtvých, na obou stranách. Můj trik s barely s drátem byl dokonce skutečný – ani Gorgiasovi jsem neřekl, co dělám, až dodatečně, protože to muselo být perfektní, jinak by to nebylo přesvědčivé. A tebe jsem přesvědčil, Nico, a na ničem jiném nezáleželo.
Je to komické, že? Ve snaze zbavit se zla v podobě zneužívání moci jsem zneužíval moc jako málokdo v historii světa. Bylo to ode mě podlé, ale muselo to tak být. Bez tvé pomoci bych to ovšem nedokázal. Dal jsi mi všechno, co jsem potřeboval. Mám teď dost velkou armádu, abych mohl vytáhnout na Město. Mám zásoby a vybavení, navíc to nejlepší možné; moji vojáci nosí jako jediní v celé císařské armádě boty, které jsou mladší než oni sami. Díky tvým štědrým dotacím projektu výstavby zdi mám peníze, kterými jim můžu zaplatit, a navíc můžu přihodit pět set sestercií jako stimulační příspěvek (myslím, že tak nějak tomu říkal tvůj otec) – jinými slovy, zcela tradičním způsobem jsem si je koupil. Pět set teď, další tisíc až získáme císařství. Byl jsi natolik laskavý, že jsi mi poslal nejlepší vojáky v celé armádě. I kdyby se některý z plecháčů obtěžoval za tebe bojovat, o čemž mám sklony pochybovat, po tvých poněkud divokých útocích na jejich příjmy a privilegia, s mojí armádou a Gorgiasovými silami je můžeme zničit jednoho po druhém nebo všechny najednou. Přijmi tudíž tímto mé formální vyhlášení války. Promiň, Nico.
Nemusí to ale samozřejmě proběhnout tímto způsobem. Rozhodně ne. Jediné, co bys musel udělat, by bylo dojít do senátu, předložit dekret o zrušení císařství a udělat všechny ty ostatní věci – rozpustit armádu, dát provinciím samosprávu, odstranit monolitické korporace – a nemuselo by dojít k prolití jediné kapky krve. Dostal bys dopis od Gorgiase a ode mne, ve kterém bychom se zaručili, že jakmile budou reformy dokončeny, zaplatíme naší armádě a rozpustíme ji. Přemýšlej o tom, Nico.
Proč jsi císařem? Ne proto, že bys jím chtěl být. Vím, že to tak není. Protože jsi byl třetím synem Actise IV.; protože se tvůj otec, oba tví bratři, tví strýčkové a jejich synové vzájemně vyvraždili během orgií násilí, které byly pozoruhodné dokonce i na vesanijské poměry; protože poté, co byli všichni ostatní Tzimizcesové mrtví, armáda chtěla nezpochybnitelně legitimního vládce, narozeného v purpuru, a na trůn tě museli prakticky dovléct za vlasy. Chápu, že na začátku nebylo možné, abys císařství zrušil, protože by tě byli plecháči zabili. Ale to už je minulost. Menestheus, Strato a Aristaeus se o to postarali. A ty samozřejmě taky. Snažil ses dodržet své slovo, Nico. Právě to mě přesvědčilo, abych se přidal ke Gorgiasovi. Hluboko uvnitř víš, že jsme měli pravdu. Snažíš se to udělat, ale máš strach – ne z toho, že budeš zabit, samozřejmě. Bojíš se selhání. Bojíš se, že když nebudeš opatrný, nahraješ těm parchantům do karet a skončí to další občanskou válkou, horší než předtím, a po ní přijde ještě horší císařství.
Kdybych si býval myslel, že o tu roli stojíš, že ti není odporná každá minuta tvé vlády, poslal bych Gorgiase k čertu. Stejně tak Menestheus a ostatní. Taky se snaží, ale jsou stejně vystrašení jako ty. Teď už je to ale v pořádku. Gorgias a já jsme se o to postarali. Přicházíme s armádou, kterou plecháči nemůžou porazit. Pochopí to a nedojde k vojenskému převratu ani třicetileté občanské válce, a my budeme moct udělat, na čem jsme se shodli.
Není to snad to, co doopravdy chceš?
Jistě, že máš na nás na oba vztek. Nebyl bys člověk, kdybys ho neměl. Dva z tvých nejlepších přátel se proti tobě spikli. Horší už to být nemůže. Ale polož si otázku: Proč by Gorgias a Phormio něco takového dělali? Kdybychom si nemysleli, že je to to nejlepší, pro tebe i pro všechny ostatní, nedělali bychom to.
Promysli to, Nico. Opravdu to promysli. Jestli budeš pokračovat tak jako doteď, jak vysoké jsou podle tebe šance, že se dožiješ třicítky? Když pořád provokuješ plecháče, byrokraty, kupecké prince a rodovou šlechtu. Dříve nebo později zajdeš příliš daleko a bude to. Tak tomu v minulosti bylo vždy. Vzpomeň si na historii, pro všechno na světě! Theonidovy reformy. Sinon a přerozdělení veřejné půdy. Basiliscus a volební zákon. Jakmile se zavedené zájmové skupiny rozhodnou, že toho mají dost, co se stane? Krev na podlaze a zpátky k tomu, jak to bývalo.
Je jasné, že existují věci, které císař, bratr Neporazitelného slunce a otec svého lidu, jednoduše nemůže udělat. My si to uvědomujeme. Víme, že je to na nás. Jestli chceš, můžeme počkat, dokud naše armáda nebude utábořená před hradbami Města. Můžeš jim pak říct, že je to jediný způsob, jak se vyhnout hroznému obléhání následovanému vražedným pleněním. Zapíšeš se do historie jako císař, který se dobrovolně vzdal trůnu, aby zachránil svůj lid. Co může být vznešenějšího a lepšího? A nebyl by to jenom mýtus a přibarvená skutečnost, byla by to naprostá pravda.
Přemýšlej o tom, Nico. Zjisti, co na to říkají ostatní. Pak, jestli opravdu budeš muset, můžeš nás nenávidět. Nebo se na to třeba za rok podíváme jasně, jako jsme to dokázali, když jsme byli arogantní nevzdělané děti, a uvidíme, že jsme všichni udělali správnou věc, když to bylo potřeba.
* * *
Jeho božské Veličenstvo Nicephorus V., bratr Neporazitelného slunce, otec lidu, obránce víry, císař Vesani, se vzdorem zločineckým zrádcům Phormiovi a Gorgiasovi.
Jeho Veličenstvo nařizuje výše zmíněným zločincům a zrádcům, aby neprodleně složili zbraně, vzdali se veliteli posádky v Sybasu a vyčkali tam na převoz do Vesy, kde budou souzeni.
Budu muset něco napsat. Posel čeká venku na chodbě už dvě hodiny, zatímco já tady sedím, civím na tenhle hloupý kus pergamenu a snažím se vymyslet, co napsat. Tak jsem si řekl, že když prostě začnu psát, možná…
Teď už jsou to tři hodiny. Chudák posel. A nejenom on. Určitě pro něj mají na dvoře připraveného a přivázaného koně, kterého hlídá podkoní. Předpokládám, že se všichni diví, co se děje. Já taky.
Tak dobře, začněme od začátku.
Gorgias je naživu. Nedokážeš si představit, jak skvělé to je. Obzvláště po tom, co jsi mi řekl, že je mrtvý. Phormio, ty parchante, ty jsi mi lhal. Proč jsi to udělal? Gorgias je naživu; věděl jsi to celou dobu a neřekl jsi mi to. Nám.
Ostatní tady se mnou byli celou noc. Upadli jsme do jakési opakující se rutiny. Nejdříve vždy zavládlo dlouhé ticho, táhnoucí se celé minuty. Pak jsme začali mluvit všichni najednou. Pak jsme začali křičet, nadávat si – v jednu chvíli vtrhli dovnitř stráže, protože si myslely, že mě vraždí – a pak zase nastalo dlouhé mlčení.
Měli byste s Gorgiasem vědět, že jsme to my čtyři prodiskutovali, takže mluvím i za Menesthea a Aristaea. Strato to někdy v pět ráno vzdal. Zvedl se, řekl: Myslím, že si půjdu lehnout, a odešel. Od té doby se nevrátil. Řekl bych, že toho na něj bylo moc. Myslím, že když jsme si všichni mysleli, že je Gorgias mrtvý, nesl to nejhůř. A teď tohle.
Čtyři hodiny. Před hodinou jsem dostal zprávu od Strata. Píše se v ní: na čemkoliv se vy ostatní usnesete, nemám s tím problém. Pak mi řekli, že je pryč. Opustil Město. Tipl bych si, že se vrátil na Anassus. Takže teď už jsme jenom tři. Ale už jsme dospěli k jakési shodě, ačkoliv jsme si to zatím neřekli.
Phormio, já nemůžu. Když jsem tvůj dopis četl pošesté, napadlo mě: K čertu, proč ne? Udělej, co říkají a bude to v pořádku. Bude to fungovat. Jakmile jejich armády minou dvacátý milník, jdi do senátu a abdikuj, jak Phormio navrhuje. Bude to fungovat, říkal jsem si. A pak bude po všem, po téhle hloupé roli, po přetvářce. Gorgias převezme velení a já ho budu zproštěn.
Zproštěn; na tom to selhalo.
Když jsem chodil do školy v Histamenonu – vlastně, když tak o tom přemýšlím, Histamenon byl pro mě dobrou zkušeností. Protože všechno, co se mi v životě přihodilo později (klášter, tažení, dokonce i vězení), bylo lepší než Histamenon. Když je člověku tak mizerně, jako bylo mně tam, dá mu to úžasný pocit svobody. A já v té škole přežil, takže přežiju cokoliv.
Když jsem chodil na Histamenon, nutili nás jednou týdně hrát kopanou, dokonce i když byla venku taková zima, že i rolníci zůstávali uvnitř. Nesmírně jsem to nenáviděl. Proto jsem strávil velkou část života vymýšlením způsobů, jak zařídit, abych byl účasti na hře zproštěn. Nemoci: přiměl jsem svého bratra, aby mi tam propašoval Semonidův Lékařský přehled a celé hodiny jsem si v něm četl, ve snaze najít nové nemoci, které bych mohl předstírat. Vstoupil jsem do všech možných klubů a spolků, začal jsem hrát na všechny možné nástroje. Býval bych udělal cokoliv, jen abych byl zproštěn. A když jsem uspěl, díval jsem se, jak ti ostatní chudáci pochodují v smrtící zimě na hřiště, a cítil jsem se hrozně.
Takže: se zprošťováním jsem už skončil. Není to dost dobrý důvod.
Pak jsem šel do sklepa, kde mi laskavě dovolili uložit si pár osobních věcí (nemůžu je mít v paláci, nesluší se to) a prohraboval jsem se svým starým kufrem z koleje, dokud jsem nenašel svůj deník. Nikdy jste se nedozvěděli, že si píšu deník. Byli byste si kvůli tomu ze mě utahovali a nakonec byste se k němu nějak dostali. Tak jsem se tam posadil, četl si v něm a snažil se vzpomínat. A našel jsem záznam ze dne 16. ptk. 1215. Cituji:
Setkání spolku, zadní bar, Chudoba a spravedlnost. Velmi opilí. Gorgias v dobré formě, Aristaeus měl správný postřeh, ale špatně ho zformuloval. Phormio jakž takž. Nemůžu si vzpomenout, co říkal. Nevzpomínám si, co jsem říkal já. Nemůžu přečíst vlastní rukopis, takže kašlat na to. Zase jsem musel zatáhnout účet. No tak jo, mám víc peněz než oni, ale bylo by hezké, kdyby aspoň jednou někdo jiný za něco zaplatil. Musím do postele, bolí mě hlava
Tolik pokud jde o dobu, kdy jsme všechno viděli jasně.
Phormio, není to takhle jednoduché. Skutečná politika, ve skutečném světě dospělých… Gorgias to prostě nechápe. Já ano. Nemám na vybranou. Nenáviděl jsem Histamenon, každý jeden okamžik, který jsem tam strávil. Jenže – a tohle mi začalo být jasné až teď, díky tobě – myslíš si, že kdybych svému otci býval řekl: Nelíbí se mi tam, neposílej mě zpátky, že by mě odtamtud nebyl sebral tak rychle, až by vzduchová brázda posrážela lidi k zemi? Vydržel jsem tam proto, že to tam bylo mnohem lepší než doma. Doma, kde žil můj otec a mí bratři a mí strýčkové. Dokud se vzájemně nepovraždili.
Tak se mi kurva neopovažuj vyprávět něco o politice. Nebo o moci, o zlých autoritách, o hrozbě frakcí a vydržování armády. Já tomu všemu rozumím. V době, kdy pro tebe byly jedinými důležitými věcmi holka o dva pokoje vedle, výsledek zkoušky a sbírka hlavic šípů, já tajně poslouchal za dveřmi, jak se můj otec domlouvá se svými plecháči na tom, jak pozabíjet jeho bratry a jeho další dva syny. Ano. Ano, oba máte naprostou pravdu. Měli jsme tenkrát v Chudobě pravdu. Každá moc je zlá. Každá vládaje zlá. Všechny ozbrojené síly jsou zlé. A nikdo na světě to neví líp než já.
Jenže – Phormio, pro všechno na světě, tohle není řešení. Jestli to uděláte, a já vám to dovolím, skončíme znovu tam, kde jsme byli, než se na trůn dostal můj dědeček. Sedmdesát sedm císařů za sto let: všichni plecháči, každý s armádou. Moje rodina byla plná vražedných parchantů, ale dědeček přinejmenším po dvacet let udržel mír. Mimochodem, prozradím ti jednu zajímavost z rodinné historie, kterou jsem zjistil teprve nedávno, když jsem procházel staré dokumenty, jako to děláváš ty. Když se dědeček stal císařem, první věc, kterou udělal bylo, že vystavil rozsudky smrti pro všechny své syny kromě strýčka Vetatzese. Věděl, že se po jeho smrti můj otec, strýček Zeno a strýček Phrontis pokusí císařství rozkouskovat. Proto se rozhodl nechat tři ze svých čtyř synů zabít, aby tomu předešel. Mé babičce se podařilo rozmluvit mu to, ale bylo to o fous. Pak, když jsme se otci narodili Arcady, Philo a já a dědeček onemocněl, nařídil, aby mě a Phila zabili. Otec musel nakonec předstírat, že to opravdu udělal. Odvezli nás s Philem pryč a měsíc nás schovávali, dokud se dědeček neuzdravil a nezačalo být zřejmé, že přece jenom nezemře.
Až to budeš vyprávět Gorgiasovi, řekne ti, že je to jenom další důkaz ve prospěch jeho pohledu na věc: moc lidi kazí. Nesouhlasím s tím. Tak trochu se na dědečka pamatuji. Byl to milý starý pán; trochu přísný, ale opravdu docela milý. Dával mi jahody, které vypěstoval ve svém skleníku, a povídali jsme si o tom, co jsem se naučil ve škole. Opravdu poslouchal, co říkám, což bylo poprvé, kdy jsem se s něčím takovým u dospělého setkal. Ale byl připravený zabít vlastní syny a vnuky, aby předešel zlu; a pro všechno na světě, Phormio, měl pravdu. A babička se mýlila, a je odpovědná za smrt desítek tisíců lidí.
To byl jeho způsob. Byl to plecháč a stejně tak jimi byli můj otec, jeho bratři a moji bratři. A víš co, Phormio? Jestli to uděláš, budeš plecháč taky.
Už jste měli korunovaci? Takovou tu, jak si stoupneš na štít, který zvednou čtyři kapitáni a všichni vojáci provolávají slávu? Moje osobní teorie je taková, že to je chvíle, kdy k tomu dojde.
V tom okamžiku zemře tvůj mozek a tvoje srdce. Když zvednou ten štít, přestane být důležité, kým jsi byl předtím. Jakmile tě zvednou ze země, staneš se někým jiným. Je to trochu jako když se mí šílení předchůdci nechávali prohlašovat za bohy, řekl bych.
Dal jsem si hodinovou přestávku a už jsem klidnější. Myslím, že posel už to vzdal a odešel. Je tady kolem nepřirozené ticho. Vědí, že něco není v pořádku. Před chvílí jsem šel po chodbě a nikoho jsem nepotkal. Obvykle jsou všude úředníci, sloužící a stráže. Možná, že vědí něco, co já nevím. Poslyš, Phormio, nezařídil jsi náhodou moji vraždu, že ne?
Jsem klidnější a ještě víc jsem si to promyslel. Hodně jsem myslel na dědečka. Když on byl připraven pozabíjet vlastní rodinu, myslím, že já musím vyhlásit válku svým přátelům. Plecháče dělají plecháčem jeho činy. Pokud by se ukázalo, že jste ze mě taky jednoho udělali, bylo by to něco, co bych vám odpouštěl opravdu těžko.
Kdyby to bylo možné, rozmyslete si to ještě, prosím. Není třeba říkat, že kdybyste si to rozmysleli, udělil bych vám plnou milost – vám i vaším mužům, komu byste sakra jenom chtěli. Jestli máte strach, že vás vaši vojáci zabijí, pokud to teď vzdáte, tak vymyslíme nějaký způsob, jak vás odtamtud dostat.
Gorgiasi: až budeš tohle číst, chci, abys něco věděl. Jsem moc rád, že jsi přece jenom naživu. To je hlavní.
* * *
[Černým inkoustem]
Gorgias Bardanes s pozdravy Phormiovi.
Válka se vyvíjí dobře.
Tak to myslím vojáci říkají. Jak se vyvíjí válka, příteli? Dobře. Utkali jsme se dnes s loajalistickou armádou a porazili jsme ji.
To je ale, musím přiznat, náramné zjednodušení. Dostal jsem zprávu od Nicova nejnovějšího generála, muže jménem Euphorbus. Přiznávám, že jsem o něm nikdy neslyšel. Můžu jenom předpokládat, že byl další ve sledu velení, po nedávné vlně dezercí. Generál Euphorbus mě chtěl informovat, že své síly rozmístí v (nějaký odkaz na mapu). Pochopil jsem, že to má být něco jako pozvání: buďte tam, jinak se můžete stydět. Tak jsem mu odepsal, že mi bude potěšením. Zeptal jsem se předchozích pěti generálů, kdo to ten Euphorbus je, a taky o něm nikdy neslyšeli.
Tak jsme šli na to místo na mapě. Nic víc to opravdu nebylo, jenom místo na mapě: žádná vesnice, žádná řeka nebo hora, nic. Myslím, že jsme tam dorazili nezdvořile brzy, protože trvalo dost dlouho, než se ukázal nepřítel. Přišourali se na bojiště; připomínali mi Strata po ránu, než se nají. Skoro dvě třetiny z nich byly pomocné jednotky, a dokonce i já jsem na tu dálku dokázal poznat, že tam opravdu nechtějí být. A můžeš jim to vyčítat? Víš, jak probíhá rekrutování v provinciích: vstupte do armády, uvidíte civilizovaný svět, budete bojovat proti nepřátelům Vesy a slušně vyděláte. Nevstoupili do armády proto, aby bojovali s vesanijskými pravidelnými jednotkami. Bitva skončila dřív, než začala.
Setkal jsem se s kořistnickými společnostmi a uzavřel s nimi výhodný obchod, pak jsme měli poslední poradu štábu a pak už jsem to nemohl dál odkládat, takže jsme vyrazili. Udělal jsem, jak jsi mi poradil, a dopředu jsem postavil hodně pomocných lučištnických jednotek. Fungovalo to. Asi tak pět minut ostřelovaly na maximální vzdálenost Nicovu pomocnou pěchotu a vyprovokovaly divoký spontánní útok. Pak se stáhly a naše vesanijská jízda nepřátele odřízla a pobila je jako krysy ve stodole. To stačilo. Zbytek Nicových pomocných jednotek začal pomalu ustupovat, a bylo zjevné, že k tomu nedostaly rozkaz. Nařídil jsem našemu těžkému středu, aby vyrazil pomalu vpřed. Okamžitě jsem dostal zprávu od generála Euphorbuse: zvážil svou pozici a přeje si připojit se k alianci.
Nazval bys to vítězstvím? Já myslím, že je to akorát depresivní.
Mám teď šest Nicových generálů a pět jeho armád. Do kompletní sestavy nám chybí už jenom dvě. Měli jsme té noci uvítací večírek. Byl jsem zhrozen, v jakém stavu byli jeho Vesanijci. Většina z nich dva dny nejedla, a když jsme jednomu regimentu poručili, aby složil zbraně, jenom se smáli, protože žádné neměli; měli jenom štíty, žádné meče ani kopí. Pochopil jsem, že od začátku války nedostali zaplaceno. Nicovi došly peníze, stejně jako všechno ostatní.
Náš ubohý přítel. Je mi ho zoufale líto. Ale musíme čelit faktům. Teď už je příliš pozdě. Dokážu si představit, že je v paláci prakticky zajatcem a jeho věznitelé se nejspíš mezi sebou dohadují, jak se ho co nejlépe zbavit dřív, než se dostaneme k patnáctému milníku. Zeptal jsem se lidí ze speciálních jednotek, jestli neexistuje nějaký způsob, jak bychom mohli do Města dostat jednotku a vytáhnout ho odtamtud, ale radili mi, abych to nedělal: šance na úspěch by byly malé a předpokládané ztráty nepřijatelné. Představuje Nico přijatelnou ztrátu? Na to jsem se jich neptal. Nerad kladu otázky, na které neznám odpověď.
Než se k tobě dostane můj příští dopis, nejspíš bude po všem. Doufám. Je to nesmírně pochmurná a skličující záležitost. Nikdy bych si nepomyslel, že provádění něčeho tak správného může být tak únavné.
Rychlý dodatek: podařilo se mi posla dostihnout, než vyrazil. Mám úžasné zprávy, ty nejlepší – skoro nejlepší – možné. Hádej, kdo mi kouká přes rameno, když tohle píšu. Menestheus. A Aristaeus stojí vedle něj a popíjí čaj se skořicí. Strato je v bezpečí na Anassusu; připojí se k nám ve Městě, až bude po všem. Nechtěli Nica opustit, ale trval na tom. Říkají, že to snášel mimořádně dobře, až do toho posledního zběhnutí – teda vlastně předposledního zběhnutí, abychom byli přesní. Pak si je zavolal k sobě a řekl, že jediné, na čem teď záleží je, aby se dostali pryč a do bezpečí, a že to nejbezpečnější místo bude tady. S potěšením můžu říct, že mu nedávají za vinu, co se stalo.
Už to nebude trvat dlouho, Phormio, a celá naše pětka bude zase pohromadě. A pak: jen počkej a uvidíš, co uděláme. Bude to úžasné.
* * *
Phormio, vrchní velitel císařských sil, s pozdravem Jeho božskému Veličenstvu Gorgiasovi, bratrovi Neporazitelného slunce, otci lidu, obránci víry, císaři Vesani.
Phormio poníženě informuje Jeho Veličenstvo, že jeho síly zajaly zločineckého zrádce Nicephora Tzimiscese a odeslaly ho do Vesy, aby vyčkal na milostivé rozhodnutí Jeho Veličenstva.
Žádná zpráva.
* * *
[Černým inkoustem]
Nicephorus, bratr Řádu neporazitelného Slunce v Tyene, s pozdravem generálovi Phormiovi, vrchnímu veliteli císařské armády.
Dnes se na mě přišel podívat Gorgias.
Veškeré dívání obstaral pochopitelně on. Já ho ze zjevných důvodů neviděl.
Když jsem byl dítě, učili mě, že zvyk oslepit význačné vězně a raději je vykázat do kláštera, než je rovnou zabít, je známkou civilizovanosti naší společnosti. Myslel jsem si tenkrát, že je to špatné, barbarské. Jak se může někdo přimět něco takového udělat? Řekl bych, že otec a zbytek mé rodiny se na to dívali stejně, anebo jenom nechtěli nic riskovat. Koneckonců, je to jenom zvyk, že slepec nemůže být císařem.
Teď, když jsem se stal obětí této zvyklosti, změnil jsem trochu pohled na věc (vtip). Není to tak zlé. Je to mnohem lepší než být mrtvý. Má to svoje výhody. Od slepce se neočekává, že bude dělat těžkou manuální práci, se kterou se novicové obvykle musejí potýkat: plení zeleninové zahrádky, nošení věder s vodou, zametání, čištění latrín. Myslím, že by se mi bývalo docela líbilo opisování manuskriptů, ale copak by mě to nechali dělat? Ty víš, jaký mám rukopis. Takže většinou jenom sedím v téhle místnosti, kterou ti nemůžu popsat, protože jsem ji nikdy neviděl, a někteří ze starších bratrů mi střídavě čtou. Za to můžu poděkovat Stratovi. Věnoval klášteru tisíc sestercií, aby mi mnichové četli, dokud budu naživu, a aby se modlili za mou duši, až budu mrtvý. S modlitbami si zas tolik starostí nedělám – nemůžu sice vidět výraz na tváři bratra Anthemia, který za mě tenhle dopis píše, ale vsadím se, že je naprosto šokovaný. Nejsi? Ne, to tam nepiš, hlupáku.
Vlastně tady na mě byli všichni moc hodní už od chvíle, kdy jsem sem přišel. Myslím, že částečně je to způsobené vágním respektem k mému předchozímu úřadu. Koneckonců, nějakou dobu jsem byl bratrancem z druhého kolena Neporazitelného slunce. Zeptal jsem se na to mimochodem převora, a ten mi velmi jasně vysvětlil, jak je možné, abych byl v jednu chvíli pokrevním příbuzným Nejvyšší esence a v další chvíli s ní v žádném příbuzenském vztahu nebyl. Škoda, že jsem si to zdůvodnění nedokázal zapamatovat. Bylo velmi dobré. Otec převor byl ke mně vůbec mimořádně laskavý. Dovoluje dokonce mnichům, aby mi četli z pořádných knih, ne jenom náboženské texty, což je velké požehnání. Představ si, docela jsem si v poslední době oblíbil Zákoníky. Poprvé v mém životě (nikdy bych si nepomyslel, že to jednou řeknu) mi začínají dávat jakýsi smysl. Možná, že jsme se nakonec přece jenom mýlili, Phormio, když jsme si mysleli, že vidíme věci jasně. Možná, že si člověk musí projít tímhle, aby to bylo možné.
(Kdybys měl náhodou dojem, že jsem si opravdu rychle zvykl, tak nezvykl. Každé ráno, když se probudím, se pokouším otevřít oči. Pak přijde okamžik paniky a pak si pomyslím: Aha.)
Zatoulal jsem se, já vím. Potmě se ti to stane snadno. Důvodem k napsání tohoto dopisu bylo, že mě přišel navštívit Gorgias. Samotný císař. Musím se přiznat, že tato opravdu speciální pocta se v mém případě poněkud minula účinkem. Jenže mně se císaři vždycky hnusili a opovrhoval jsem jimi, teda až doteď, samozřejmě. Všichni císaři, které jsem znal, než jsem se dostal sem, byli k ničemu.
Zaslechl jsem jeho kroky v křížové chodbě a věděl jsem, že je to on. Nevěříš mi, ale je to pravda. Požádal jsem bratra, aby přestal číst, a zavolal jsem na něj jménem. Slyšel jsem, jak se otevírají dveře. Ahoj Nico, řekl. Ahoj Gorgiasi, odpověděl jsem, jak se máš? Dobře, a ty? Jsem trochu slepý, opáčil jsem, ale jinak to není tak zlé. Slyšel jsem, jak se mnich, který mi četl, prudce nadechl, proto jsem se ho zeptal, jestli by mu nevadilo nechat nás o samotě a slyšel jsem, jak odchází.
Mrzí mě to, řekl. To je ale náhoda, řekl jsem, mě taky. Nebyl si úplně jistý, jak to myslím, proto jsem řekl: Nemluvme o špatných věcech. Posaď se a řekni mi něco veselého. Takže se posadil vedle mě na postel a začal mluvit – vlastně spíš přednášet, jako by pronášel řeč – o politických záležitostech, kterými se zabýváte. Sklapni, Gorgiasi, řekl jsem.
Nějakou dobu mlčel. Pak se zasmál, jako když praskne větvička. Promiň, řekl. Tohle nejspíš poslouchat nechceš. Nevadí mi to, odpověděl jsem, ale nudí mě to. Tak dobře, řekl, a pak bylo zase ticho. No, zeptal se, co tě nenudí?
Musel jsem se usmát. Je to pravda, zeptal jsem se, že se motáš kolem Eudociiny nedospělé sestry?
Zalapal po dechu. Pak se zeptal: Kdo ti to řekl?
Byl tady Strato, odpověděl jsem. Takže je to pravda.
Císaři se nemotají kolem, řekl vážně. Císaři vyjednávají svatební smlouvy s dynasticky a politicky vhodnými kandidátkami. Což ona není, opáčil jsem, a on mlaskl jazykem. Bohužel ne, přiznal. Nejspíš si nakonec vezmu nějakou divošku s kostí prostrčenou nosem, abych zajistil bezpečnost severní hranice. Mezitím, dodal, se motám kolem Pulcherie. Milé dítě, pokračoval, ale připomíná mi svou sestru.
Poté jsme si chvíli povídali o starých časech, a pak mi sdělil novinky o zbytku party (nic, co by mi už neřekl Strato). Pak jsme se, ze všech šíleností na světě, začali hádat o textové podstatě Bessaidy. Myslel jsem si, že určitě vyhraju, protože mi mniši zrovna dočetli Glyceriovy Komentáře; ale ne, Gorgiasovi se nějak podařilo vylovit z paměti všechny důležité věci zpřed desíti let. Řeknu ti, Phormio, byla to pekelně dobrá debata. A Gorgias samozřejmě vyhrál.
Pak najednou řekl: Opravdu mě to mrzí. A já odpověděl: Zapomeň na to. Nemyslíš to tak, řekl. To máš pravdu, souhlasil jsem. Nemůžu na něco zapomenout jenom proto, že chci, stejně jako nemůžu létat. Ale můžu odpustit. Kromě toho, řekl jsem, zase tak moc na tom nesejde.
Myslím, že to ho trochu rozčílilo, ale nedělal jsem si z jeho přecitlivělosti hlavu. Všechny ty věci, řekl jsem, politika, morálka, dobro a zlo, byly jenom hlouposti, o kterých jsme se bavili v Chudobě, když jsme byli děti. Ale jestli trváš na tom, že chceš být smrtelně vážný, chci, abys mi odpověděl na pár otázek. Pravdivě, řekl jsem. Přísahej na Knihu.
Knihu?
Ušklíbl jsem se. Ne na Zákoník, ty trdlo, řekl jsem. Na naši knihu. Nepředpokládám, že bys ji měl sebou?
Shodou okolností, odpověděl, mám. (Nevím, jestli říkal pravdu. Mohla to být jakákoliv kniha. Je snadné lhát slepci.) Tak dobře, řekl, na Knihu. Takže?
Otázka jedna, řekl jsem. Je pravdou, že jsi celou tu dobu chtěl být císařem?
Ne, odpověděl.
Na Knihu.
Ano, řekl. A pak chvatně dodal: Protože jak jinak bych mohl něco dokázat? Dobré věci, jaké děláme teď. Například návrhy na pozemkovou reformu, nebo…
Otázka dvě, řekl jsem. Když jsme byli mladí, bylo jediným důvodem, proč jsem mohl trávit čas s vámi to, že jsem měl peníze, takže jsem mohl platit za pití?
Zasmál se. Ne, samozřejmě, že ne, řekl. Neříkám, že nám to nepomohlo oblíbit si tě, ale ne, nebylo to tím. Je pravda, pokračoval, že jsme si s tebou nikdy nebyli tak blízcí, jako jsme byli blízcí mezi sebou. Ze začátku jsem tě považoval spíš za Phormiova přítele než za svého. Ale to se změnilo, než jsme nastoupili do druhého ročníku.
Přikývl jsem. Otázka tři, řekl jsem. Kdyby byl místo mě císařem Phormio, nebo Strato, udělal bys to stejně?
Na to neumím odpovědět, řekl. Taková situace nemohla nikdy nastat.
Nechal jsem to při tom. Jedna lež ze tří, to nebylo tak špatné.
Zdržel se dvě hodiny. Vyrozuměl jsem, že se mě chystáte navštěvovat na střídačku, což je trochu blahosklonné, ale stejně velmi vítané. Příští měsíc se na mě přijede podívat Aristaeus a ten další pak Menestheus. A Gorgias mi svatosvatě slíbil, že mě všichni společně přijdete navštívit na moje narozeniny. Nebudu na to sázet, ale bylo by to hezké. Vlastně by to bylo úplně nejlepší.
Moji přátelé mniši mi každý týden čtou Věstník, Phormio, a já vím, jak interpretovat všechna ta oficiální prohlášení. Vím, že se Gorgias více méně přestal snažit cokoliv změnit. Odteď bude císařem. Myslím, že bude dobrým císařem, takže je to v pořádku. Určitě lepším, než jsem byl já. Koneckonců, co je mi po tom? Já toho byl zproštěn.
Tohle je pravděpodobně nejlepší místo, na kterém jsem kdy byl, a šťastnější jsem byl jenom jednou v životě. Prosím, napiš mi, až si najdeš chvilku.
Poprvé vydáno samostatně nakladatelstvím Subterranean Press v roce 2009
Přeložil Ludovít Plata
