Když jsem byla malá, chodila mi do pokoje ocelová opička. Moje ájáh mě uložila do postele brzy, protože mladá slečna potřebuje spát, hodně spát. Já ale spala hrozně nerada. Svět, který se ozýval za kamennými džáli mé verandy, byl příliš plný, příliš zajímavý, než aby mi dovolil jen tak usnout. Ájáh vždy postavila před dveře strážné, ale ocelová opička byla jedním z mých vlastních hlídacích robotů a oni ji neviděli. Schoulená do klubíčka v teplém, provoněném soumraku zahlédla jsem vždy nejprve hlavičku, pak se na zábradlí balkonu vyhoupla pracka, pak druhá, a pak všechny. Zůstala jsem vždy ležet ještě celou minutu, a teprve pak jsem sklouzla z postele do nočních stínů, které se rozlévaly mou ložnicí. Jakmile mé oči přivykly šeru, spatřila jsem, jak si mě opička prohlíží, natáčí hlavičku ze strany na stranu. Byla moc hezká – leštěný kovový trup, měkký jako kůže (časem přihopkala tak blízko, že jsem mohla prostrčit ruku moskytiérou a pohladit si ji), s emblémy mé rodiny, výrobní značkou a sériovým číslem. Nebyla kdovíjak chytrá, rozhodně méně než opravdové opice, které se hašteřily a praly na střechách domů, ale dostatečně chytrá na lezení po římsách a vížkách a plastikách Džodrskéhot paláce a chytání azádských robotických zabijáků. Ráno pak její sestry posedávaly na římsách se zvednutými solárními límci a vůbec nepřipomínaly opičky, ale spíš služebníky kamenných božstev a démonů, kolem nichž se shlukovaly a vzdávaly hold slunci.
Žádný člověk si nikdy neříká, jak výjimečný život vede. Život je prostě život, svět je pro něj zkrátka svět, i když žije v rádžputském paláci, kde jej před nesmiřitelným rodinným nepřítelem chrání robotické opice. I když je sám zbraní.
Z těch slov sestává má vzpomínka na otce – jeho tvář vládnoucí mému zornému poli jako marvarský měsíc, jeho rty, plné jako granátové jablko, které ke mně z výšky promlouvají Jsi naše zbraň, Padminí, naše pomsta Azádům. Matčinu tvář ve vzpomínkách nevídám; nikdy jsem ji nepoznala. Žila odděleně v zenaně, ženské části paláce. Jediná žena, kterou jsem vídala, byla má ájáh, bláznivá Harpal, která každého rána vypila sklenici vlastní horké moči. Jinak pouze muže. A taky Hír, našeho khidmutgara, majordoma. Hír nebylo ani žena, ani muž, ale to třetí – neuto. Jak už jsem řekla, všichni si myslí, že žijí normálně.
Opičí robot mě hlídal každou noc, natáčel hlavu jednou sem, jednou tam. Pak jedné noci odhopkal na svých malých plastikových prackách odhopkal a já se ve svém hedvábném pyžamu propletla moskytiérou a vyrazila za ním. Vyskočil na balkon, a pak se dvěma přítahy vyšplhal po břečťanu, který se plazil kolem mého okna. V očích se mu třpytil úplněk. Popadla jsem oběma rukama tuhý, zkroucený stonek, tlustý jako mé stehno, a začala šplhat za ním. Proč jsem jej vůbec sledovala? Možná kvůli odrazu měsíce na jeho titanové skořápce. Možná proto, že to byl měsíc velkého dračího festivalu, který se slavil pouštěním obřího draka v podobě člověka s ptačím ocasem a rozepnutými křidly místo paží. Otec slavil všechny festivaly, dodržoval všechna posvícení a obyčeje bohů. Proto jsme byli jiní, lepší než Azádovi. Ten lidský drak s křídly místo paží, který poletoval nad dvorem se sluncem ve tváři, viděl a dohlédl dál, mnohem dál než já, jediná dcera rodu Džodrů. A tak jsem při měsíci, který shlížel do dvora, vyšplhala po ůponcích břečťanu jako hrdinka z Harpaliných příběhů o bozích a démonech. Oce lová opička mě vedla dál, přes balkony, po římsách, kolem soch legendárních válečníků a apsar s plnými ňadry. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem vysoko; byla jsem lehká a průsvitná jako otcův lidský drak. Pak mi ocelová opička pokynula a dřepla si na parapet; výš už byly jen hvězdy. Vytáhla jsem se na střechu. Okamžitě se přede mnou vztyčil šik robotických opic jako Hanumanova armáda. Zaleskl se kov, z krytů vyjely protipěchotní zbraně – vrhače šipek se smrtícími neurotoxiny. Jed byl v mé rodině odjakživa oblíbený. Zvedla jsem ruku, opice ucítily mé feromony a rozplynuly se. Všechny kromě jediné. Můj průvodce hopkal a cupital dál. Šla jsem bosa měsíční krajinou kupolí a vížek a každým krokem jsem se blížila jantarovému nebi nad městem za hradbami. Náš palác nastavoval sprostému lidu venku falešné průčelí arkýřů a oken a džharok. Vyběhla jsem po schodech za fasádou a stanula na nejvyšším balkonu. Zalapala jsem po dechu. Pode mnou se prostíral Velký Džajpur, úl pouličních lamp a pulzujících neonů, rudých a bílých a blikajících žlutých světel aut a rikš a mopedů hemžících se kolem Džoharina bazaru, stromů ověšených tisíci elektrických svíček jako hvězd spadlých z nebe, tvrdého fluorescenčního svitu otevřených obchodů, mihotavé modři tíví seriálů, světlometů podél celé hradby starého města a všechna ta zář se odrážela v černé vodě příkopu, který nechal otec vybudovat kolem paláce. Příkop, uprostřed sucha.
Z ulice se zvedal příboj hluku – doprava, stovky rozhlasových stanic, tisíce hlasů. Zavrávorala jsem na své vysoké pozorovatelně, ale nebála jsem se. O nohu se mi otřelo něco měkkého, přitulila se ke mně má ocelová opička; plastikovými prsty se opírala o teplý růžový kámen. Hledala jsem v síti světel ostré kontury Džantaru Mantaru, observatoře, kterou tu před třemi stoletími postavili mí předkové. Rozeznala jsem velký klín Samrat Jantry, sedm pater vysoký, ručičku slunečních hodin přesných na dvě sekundy, a osvětlené mísy Džajprakáš Jantry, mapy nočního nebe rozkreslené na pruzích bílého mramoru. Teplý noční vítr mi poškubával pyžamem a z kypícího bazaru mi k nosu zvedal aroma biodieselu, prachu, přepáleného tuku a koření. Ocelová opička se mi dál otírala o lýtko a zvláštně přitom kňučela a já spatřila daleko na okraji města gejzír světla jako sečnou ránu v plátnu noci, zakřivenou jako obrys plachetnice. Věž, vyšší než všechny ostatní věže nového průmyslového města na západním okraji Džajpuru. Skleněná věž Azádů, našich nepřátel, absolutní protipól našeho staromódního rádžputského paláce. Zevnitř žhnula modrým světlem. A já ji musím srovnat se zemí, pomyslela jsem si.
Vtom hlasy. Volání. Hej, ty. Ty tam. Kde? Tam. Vidíš to? Co je to? Je to člověk? Nevím. Hej, ty, ukaž se. Předklonila jsem se a opatrně shlédla dolů. Oslnilo mě světlo. Na druhém konci paprsku svítilny stáli dva palácoví strážci v bojové uniformě a mířili na mě puškami. Nestřílej, nestřílej proboha, to je ta holka. „Memsáhib,“ zavolal na mě voják, „memsáhib, zůstaňte, prosím, kde jste, a ani se nehněte. Jdeme pro vás.“
Stále jsem hleděla na zářivou šavli Azádovy věže, když se otevřely dveře a na střechu se vyhrnuli vojáci. Dalšího rána mě zavedli do otcova přijímacího diwanu. Mikroklimatická pole chránila interiér před vedrem a smogem; prostorná síň s kamennými sloupy byla chladivá a klidná. Otec seděl na svém polštá řovém trůně vklíněném mezi dvě obří stříbrné nádoby, dvakrát vyšší než já, které byly neustále po okraj plné vody z Gangy. Můj otec vypil každé ráno jednu sklenici. Byl to velmi tradicionalistický Rádžput. Všimla jsem si, že má za uchem plastikovou kudrlinku lighthoeku. Pro něj se diwan hemžil sloužícími, jeho virtuálním sintelovým personálem, jehož obraz mu hoek promítal skrz lebku do vizuálního kortexu; všichni měli plné ruce a hlavy práce s tou záležitostí ohledně vodárny.
Otec si zavolal i mé bratry. Ti už nervózně seděli na podlaze a potahovali se za nezvyklé, kousavé, staromódní kostýmy. Byla to formální audience. Hír klečelo vedle trůnu s rukama zastrčenýma v rukávech. Neviděla jsem mu do očí, skrytých za polarizovanými černými brýlemi. Hír pro mě bylo odjakživa naprosto nečitelné. Ani muž, ani žena – ono; jeho svaly se pod hladkou broskvovou kůží stahovaly do neznámých křivek. Vždy mi přišlo, že mě nemá příliš v lásce.
Robot ležel na zádech, deaktivovaný, s končetinami stočenými k tělu jako ti vyschlí mrtví pavouci v rozích mého pokoje, které se líná Harpal nenamáhala uklízet.
„Udělalas něco velmi hloupého a nebezpečného,“ pokáral mě otec. „Co by se stalo, kdyby si tě mí džavané nevšimli?“ Vystrčila jsem bradu, nadechla se nosem a zavrtěla se na svých polštářcích.
„Chtěla jsem se jen podívat. Na to mám přece právo, ne? Ten svět venku, na ten mě přece připravuješ, a tak mám právo si jej prohlédnout.“
„Až budeš starší. Až z tebe bude… žena. Zatím pro tebe není venku bezpečno, pro nikoho z nás.“
„Nevšimla jsem si nějakého nebezpečí.“
„To ani není třeba. Stačí, aby si nebezpečí všimlo tebe.“
„Ale já jsem zbraň. To mi přece pořád opakuješ, že jsem zbraň. Tak jak by mi mohli Azádovci ublížit? Jak můžu být zbraň, když mi ani nedovolíš prohlédnout si cíl, který mám zničit?“
Jenže pravda byla taková, že jsem netušila, co to znamená, nevěděla jsem, co přesně mám udělat, aby se ta modrá věž zhroutila do růžových ulic Džajpuru.
„To stačí. Tahle jednotka je defektní.“
Můj otec ohnul prsty a ocelová opička vyskočila jako znovuzrozená. Otočila hlavu ze strany na stranu, jako to dělávala v mém pokoji, tentokrát však zmateně, nechápavě. V témže okamžiku se stěny rozzářily světlem odraženým od kovových skořápek robotů, kteří se valili po štukovém zdivu a po mramorovém nádvoří. Ocelová opička vydala zvláštní strojové kviknutí a pokusila se o útěk, ale plastikové pracky ji popadly a srazily na záda a obvod po obvodu, drát po drátku, čip po čipu ji rozebraly. Když skončily, nezbyla z mé ocelové opičky jediná součástka, kterou bych poznávala. V hrudi a v hrdle se mi něco sevřelo a bylo mi do pláče, ale já se rozhodla, že plakat nebudu, nikdy, ne před všemi těmi muži. Znovu jsem vrhla postranní pohled na Hír. Jeho sluneční brýle mlčely, jako vždy: Ale z úhlu, pod nímž se od těch černých čoček odráželo slunce, jsem poznala, že se dívá přímo na mě.
Toho dne se mi změnil život. Otec si uvědomil, že se cosi mezi námi přetrhlo, jako jeden z drátků v útrobách ocelové opičky. Protože jsem ale už nakoukla za hranice svého vězení, nebyl důvod přede mnou vnější svět nadále tajit, a tak jsem směla vycházet z paláce, třebaže jen na vodítku. S Hír a strážemi a v pancéřovaném německém autě na bazary a do nákupních středisek, tilt-jetem k příbuzným do Džajsalmeru a Dillí, na festivaly a mely a púdže do Góvindova chrámu. V paláci jsem pořád brala lekce od soukromých tutorů a strojových inteligencí, ale představili mi nové kamarádky, všechno dcerky vysoce postavených korporátních manažerů z nejvyšších kast, pečlivě upravené a důkladně prověřené. Všechny na sobě měly nejmódnější svršky a make-upy a šperky a boty a techniku. Oblékly mě a učesaly a do vlasů mi vpletly mosazné a jantarové korálky, braly mě na nákupy a na večírky s koupáním v privátních bazéncích – uprostřed sucha – a do chladivých letních sídel vysoko v horách, ale nikdy mě doopravdy nevzaly mezi sebe, nikdy se mnou nebyly uvolněné, nikdy jako kamarádky. Bály se mě. Jenže všude bylo tolik šatů a výletů a hudby a videoklipů na Star Asii a drbů o celebritách, a tak jsem brzy zapomněla na ocelovou opičku, která se kdysi vydávala za mou kamarádku a kterou pak její sestry rozebraly na kousky.
Ostatní opičky však nezapomněly.
Pamatovaly si onu noc po mých čtrnáctých narozeninách. Góvindův kněz pořádal v diwanu púdžu. Je to kouzelný věk, čtrnáct let, věk, kdy se z dívky stává žena. Kněz mi požehnal ohněm a popelem a světlem a vodou a dal mi sárí, oděv dospělé ženy. Mé kamarádky mne do něj zavinuly a ruce mi ozdobily mendí, rafinovanými obrazci vyvedenými tmavou hennou. Na mé třetí oko mi namalovaly rudé bindí kšatrijské kasty a provedly mne uličkou tleskajících manažerů na velkolepou oslavu. Dárky a polibky, na nádvoří prostřené stoly, novináři, reportéři a pravé francouzské šampaňské, kterého jsem se směla napít, protože jsem už byla žena. Hudební set namíchala hvězda MTV Anila – živá, žádná sintelová imitace – a já na něj ve svém novém ženském oděvu tančila a skákala a vřískala jako všechny mé náctileté kamarádky. Na úplném konci mejdanu, když personál sesbíral prázdné stříbrné tácy a Anilini bedňáci začali balit aparaturu, otcovi džavané vynesli ven velkého džodrského draka, okřídleného ptačího muže barvy ohně, a vypustili jej, zářícího, k nebi nad Džajpurem, k zamženým hvězdám. Pak jsem se odebrala do svého nového pokoje v zenaně a stará nechutná ájáh Harpal zamkla vyřezávané dřevěné dveře mého dětského pokoje na dva západy.
A to mi zachránilo život, když Azádovci udeřili.
Probudila jsem se nepatrnou chvilku předtím, než ke mně do pokoje vpadlo Hír, ale do toho zlomku sekundy se vtěsnala veškerá zmatenost, jaká se člověka obvykle zmocní po probuzení v neznámé posteli, v cizím domě, v těle, na které si ještě tak úplně nezvykl.
Hír. Hír v mužských šatech. S puškou v ruce. Velkou puškou se dvěma hlavněmi, jednou na lidi a jednou na stroje.
„Memsáhib; oblečte se a pojďte se mnou. Musíte honem se mnou.“
„Hír…“
„Hned, memsáhib.“
Otevřela jsem ústa k námitce, ale pak jsem se natáhla pro šaty, batoh, boty, věci. Hír mne popadlo a mrštilo mnou přes celý pokoj; bolestivě jsem narazila na rádžputskou truhlici.
„Co si to…“ vykoktala jsem, a pak jsem jako ve zpomaleném záběru viděla, jak neuto zvedá pušku.
Vzplanutí, jako blesk v pokoji. Kovové zavřísknutí, puch spáleniny a dýmící ocelová skořápka obranného robota se zmítá na mramorové podlaze jako hořící pavouk. Stroj měl zdvižený ocas, vysunuté jedové žihadlo. Nevěděla jsem, zda jsem se ocitla v nějaké šílené alternativní realitě, či zda ještě spím; s nataženou rukou jsem jako náměsíčná vykročila k mrtvému robotovi. Hír mě stáhlo zpátky.
„Chcete zemřít? Ještě nemusí být po něm.“
Neuto mě hrubě vystrčilo na chodbu, pak se otočilo a vypálilo do pokoje EM pulz na rozloučenou. Ozval se dlouhý pronikavý kvil, jako když se korek otáčí v hrdle láhve, a pak pomalu odezněl do ztracena. V nastalém tichu jsem konečně uslyšela zvuky. Střelbu, mužský křik, mužský řev, řev motorů, letouny nad hlavou, ženský pláč. Ženský nářek. A všude, nade mnou i pode mnou, cvakavé cupitání malých plastikových pracek.
„Co se to děje?“ Roztřásla jsem se zimou a strachem. „Co se stalo?“
„Dům Džodrů byl napaden,“ odpovědělo Hír.
Vytrhla jsem se jeho nepříliš pevnému sevření.
„Pak musím jít, musím bojovat, musím bránit rodinu. Jsem zbraň.“
Neuto podrážděně zavrtělo hlavou a rukou třímající zbraň mě uhodilo ze strany do hlavy, až mi zazvonilo v uších.
„Hloupá, hloupá! Nerozumíš?! Azádovci masakrují, na co přijdou! Tvého otce, tvé bratry, všechny. Zabili by i tebe, kdyby nezapomněli, že ses přestěhovala.“
„Dadadží? Árvind? Kiran?“
Hír mne surově táhlo za sebou, stále šokovanou, stále napůl omráčenou z rány pěstí, ale ještě omráčenější a ještě šokovanější z toho, co mi právě řeklo. Otec, bratři…
„Mamadží?“ Můj hlas zněl, jako by mi nebylo víc než tři roky.
„Celá genetická linie.“
Zahnuli jsme za roh. Vtom se přihodily dvě věci. Hír zvolalo „K zemi!“, a jak jsem se kácela na hladký mramor, zahlédla jsem, jak se na nás valí roj opičích strojů, po zemi, po stěnách, po stropě. Zakryla jsem si hlavu a vykřikla při každém výstřelu; Hír pálilo a pálilo a pálilo, dokud o podlahu nezazvonila prázdná plynová bombička.
„Nabourali se do nich a přeprogramovali je. Nevěrné, nespolehlivé kusy železa. Dělej, vstávej.“ Natáhla se ke mně hladká, upravená dlaň a já si pamatuji jen střepy zvuků a světlo a tmu a těla, a pak jsem se ocitla na zadním sedadle rychlého německého vozu, Hír vedle mne. Pušku chovalo v náručí jako dítě. Z teplé hlavně jsem cítila horkou elektřinu. Zabouchly se dveře. Zacvakly zámky. Zaburácel motor.
„Kam?“
„Hidžra Mahal.“
Když jsme projeli branou, seskočili z nakkar chány další roboti. Slyšela jsem, jak jejich ocelové životy křupají a praskají pod našimi koly. Zazvonění o dveře, zaškrábání o okenní rám; řidič prudce stočil vůz na stranu a srazil robota o sloup pouličního osvětlení.
„Hír…“
Všechno ve mně pukalo, rozpadalo se na barvy a výjevy a zvuky a pomrkávání noci. Můj otec má hlava mí bratři má hlava má matka má rodina má hlava má hlava má hlava.
„Už je dobře,“ konejšilo mě neuto a vzalo mou hlavu do dlaní. „Jsi v bezpečí. Teď jsi s námi.“
* * *
Rod Džodrů, který přetrval tisíc let, padl a já přišla do domu neutů. Byl růžový, stejně jako všechny významné budovy v Džajpuru, a velmi diskrétní. V mém životě předtím jsem kolem něj musela projet snad stokrát, aniž bych tušila, jaké tajemství skrývá – chladivé mramorové místnosti a chodby za průčelím plastik a vížek a mistrně vyřezávaných oken, dvory a jímky a vodní zahrady otevřené toliko nebi a ptákům. Jenže Hidžra Mahal stál odjakživa stranou. V dávné éře býval domem hidžrů, eunuchů, jimž se ostatní vyhýbali, ale kteří byli přesto nedílnou součástí džajpurských Rádžputů, nemuži, kteří žili v samotném srdci města, a přesto na jeho okraji.
Bylo jich šest – Sůl, vykladač džanampatri, dvorní astrolog celebrit až z dalekých bulvárů Mumbaí, Dahín, plastický chirurg, který sochal tváře na opačné straně planety prostřednic tvím dálkově ovládaných robotů, přesných na šířku atomu, Lil, tanečník se specializací na rituály a tradice starobylého tance nóč, Džanda, spisovatel, kterého znala půlka Indie ze společenských rubrik pod pseudonymem Královna děvka, Sulejra, o jehož večírcích a akcích se mluvilo od Šrínagaru po Maduraj, a Hír, bývalý majordomus rodu Džodrů. Mých šest strážců mě ještě v autě zavinulo do těžkého čádoru jako muslimku, a pak mne zavedlo do místnosti s klenutým stropem posázeným stovkou tisíc zrcadlových střepů. Jejich teplé, suché ruce mne jemně položily na divan – lomcoval mnou šok a trauma – a Dahín mi obratně přitiskl na paži cosi studeného.
„Pššt. Spi.“
Probudila jsem se pod hvězdami. Na okamžik mě napadlo, zda nejsem mrtvá, zda mě ve spánku nebodla otrávená jehla azádského robotického zabijáka, který vyšplhal po stovce oken Džodrského paláce. Ale pak jsem si uvědomila, že to jsou zrcadlové střepy na stropě, které lámou světlo jediné svíčky na sto tisíc kousků. Hír sedělo se zkříženýma nohama vedle mé nízké postele.
„Jak dlouho…“
„Dva dny, dítě.“
„Jsou mí…“
„Mrtví? Ano. Nemohu lhát. Všichni do jednoho.“
Když se však rod Džodrů hroutil, z posledních sil vrátil úder, jako kobra, jíž lovec přerazil hřbet holí. Řízené střely, které se celá léta ukrývaly, jako netopýři visely pod okapy krámků a autobusových zastávek, roztáhly křídla, zažehly motory a zaměřily feromonové stopy azádských vozidel. Pancéřované lexusy se uprostřed nepříčetné džajpurské dopravy proměnily v ohnivé koule, zrovna když se s troubením prodíraly do bezpečí letiště. Ani to však Azády neochránilo. Sotva jejich firemní tilt-jet odstartoval, nalepily se na něj džodrské střely, zahákly se titanovými drápy za motorové gondoly a počkaly, až letoun dostoupá do nadmořské výšky, kterou nelze přežít. Výbuch vrhl chvilkový stín na sluneční hodiny Džantaru Mantaru, a zaznamenal tak přesný čas pomsty rodu Džodrů. Hořící trosky zažehly malé požáry po celých slumech.
„Jsou taky…“
„Džahangír a begum Azádová zemřeli při výbuchu tilt-jetu a ostatní střely zlikvidovaly většinu jejich správní rady. Útok na hlavní sídlo však jejich obrana ustála.“
„Kdo přežil?“
„Jejich nejmladší syn Sálim. Linie pokračuje dál.“
Posadila jsem se na svém nízkém loži a ucítila vůni santálového dřeva. Hvězdy nad hlavou zářily jako démanty.
„Tak teď je to na mně.“
„Memsáhib…“
„Híř, tys neslyšelo, co mi otec pořád opakoval? Jsi zbraň, nikdy na to nezapomeň. Teď už vím, proti komu jsem namířená.“
„Memsáhib… Padminí.“ Poprvé, co mě Hír oslovilo jménem. „Jsi pořád v šoku, nevíš, co povídáš. Odpočiň si. Musíš si odpočinout. Ráno si promluvíme.“ Dotklo se ukazováčkem svých plných rtů a odešlo. Když už jsem neslyšela měkké kročeje na chladivém mramoru, přešla jsem ke dveřím. Spravedlivý hněv a touha po pomstě ve mně zpívaly jedním hlasem. Zamčeno. Lomcovala jsem, bušila, křičela. Hidžra Mahal neposlouchal. Vyběhla jsem na balkon, který visel nad ulicí. I kdybych však dokázala rozbít kamennou džáli s rafinovaně vyřezávanými vzory, byla jsem nejméně deset metrů nad zemí, kde již pozdně noční hukot rikš a taxíků ustupoval cinkání zásobovacích dvoukoláků a nákladních bicyklů kořenářů. Po městě i po podlaze mého pokoje se pomalu rozlévalo ráno a já si v sílícím světle četla titulky novin. VODNÍ VÁLKA – DESÍTKY MRTVÝCH PŘI STŘETU RÁDŽŮ. DŽAJPUR ZDÉSEN MASAKREM DŽODRŮ. POLICIE BEZBRANNÁ VŮCl KRVAVÉ VENDETĚ.
V Rádžputáně, dnes stejně jako odjakživa, je voda život, voda je moc. Policie, soudci, státní úředníci – ti všichni pracovali pro nás. Pro nás a pro Azádovce. V tom jsme si byli podobní. Když spolu bojují božstva, kdo ze smrtelníků by si troufal zasahovat?
* * *
„Triumfální jízda, pád oknem vstříc lásce, svatba a smutek?“ řekla jsem. „A to je všechno?“
Astrolog Súl pomalu přikývlo. Seděla jsem na podlaze jeho observatoře. Všude kolem mne se z mosazných kadidelnic zvedal voňavý dým. Na první pohled byla místnost tak prostá a spartánská, že snad i sádhu by se v ní cítil nesvůj, ale když mé oči přivykly šeru, bez něhož nelze činit předpovědi, spatřila jsem, že každičký centimetr holého růžového mramoru pokrývají jemné křivky a hindské nápisy, drobné a přesné, jakoby vyvedené miniaturními bohy. Jediné světlo sem pronikalo hvězdicovitým otvorem ve střešní kupoli – Súlova hvězdná síň se nacházela v nejvyšší věži Hidžra Mahalu, nejblíže nebi. Zatímco Súl pracovalo s palmerem a ve vzduchu kreslilo gesta džanampatrických výpočtů, sledovala jsem, jak se po oblouku vyřezaném v podlaze sune hvězda oslnivého světla a vyměřuje fáze Domu Mínina. Súl mě přistihlo, jak na něj zírám, ale já byla jen zvědavá, jak vypadá zblízka jiné neuto než Hír. Myslela jsem, že šest neutů není ani v celé Indii, natož v samotném Džajpuru. Súl bylo tlusté a mělo nezdravou nažloutlou pleť a oči, neustále se třáslo zimou a tisklo si k tělu vlněný přehoz, přestože střešní observatoř sálala vedrem. Pátrala jsem po známkách jeho dřívějšího pohlaví – muž, žena? Žena, usoudila jsem. Hír jsem vždy brala jako muže, jako bývalého muže, třebaže ono samo o své minulosti nikdy nemluvilo. Věděla jsem, že je to tabu. Jakmile se neuto Distancovalo, už se nikdy neohlédlo zpátky.
„Žádná odplata, žádná spravedlnost?“
„Jestli mi nevěříš, podívej se sama.“
Prsty mi zastrčily hoek za ucho a z křivek na podlaze vyskočila mýtická stvoření posetá hvězdami. Krokodýl Makara, býk Vrišabha, dvě ryby Míniny; dvanáct rášiů. Kanja, poslušná dcera. Mezi nimi pak smyčky a oblouky sedmadvaceti nakšater, každý z nich rozdělený na čtyři pady; kola v kolech jiných kol, která se mi otáčela kolem hlavy jako čepele.
„V tomhle se vůbec nevyznám, abys vědělo,“ řekla jsem Súl, když mě vířivé číslice konečně udolaly. Neuto se ke mně naklonilo a jemně se dotklo mé ruky.
„Triumfální jízda, pád oknem vstříc lásce, svatba a smutek. Okno k oknu. Věř mi.“
* * *
„Mladé dívky jsou uvnitř opravdu krásné.“ Hlas Dahín, šamana snů, vycházel zpoza panelu oslnivých chirurgických světel. Postel, na níž jsem ležela, se sklopila vzad. „Žádné nečistoty, žádné ohavné špinavé hormony. Vše čisté a čerstvé a půvabné. Většině žen, které za mnou přijdou, nevidím hlouběji než na pokožku. Je to vzácná výsada nahlédnout někomu do nitra.“
V chromovaném a umělohmotném sále ve sklepení Hidžra Mahalu panovala půlnoc. Dahín si uloupilo půlhodinu mezi poslední konzultací (dáma z lepší společnosti, ovinutá závoji a čádory, aby zakryla svou totožnost) a okamžikem, kdy se obvykle napojí na globální web, propojí hoek s vizuálním centrem ve svém mozku a nasadí si manipulační rukavice spojené s chirurgickými roboty na sále kdesi na opačné polokouli. Prsty tak jemné, tak obratné; příliš agilní na mužské. Dahín a jeho tančící ruce.
„Už jsi to našlo?“ zeptala jsem se. Oči mi z prudkého světla slzely. Něco v těch zářivkách, něco za nimi, mi nahlíželo do těla a promítalo jej neutu část po části, orgán po orgánu do vnitřního zraku. Podle tradice pouze hidžrové prohlíželi těla žen v zenaně, a svá zjištění poté hlásili lékařům venku.
„Našlo co? Laserové prsty? Zatažitelné ocelové drápy? Jadernou pumu zašitou v břiše?“
„Můj otec mi to opakoval pořád dokola. Jsem zbraň, jsem výjimečná… to já sprovodím ze světa rod Azádů.“
„Ptáče, kdyby uvnitř něco bylo, tak bych to už našlo.“
Oči mi slzely. Předstírala jsem, že z prudkého světla. „Možná je tam něco… menšího, co nevidíš, jako… bakterie. Jako nemoc.“
Uslyšela jsem, jak si Dahín povzdechlo, a představila jsem si, jak přitom zavrtělo hlavou.
„Zabere to den nebo dva, ale udělám ti diagnostiku.“ Tuk ťuk, tichounké ťukání u mé hlavy. Otočila jsem hlavu a ztuhla; robotický pavouk ne větší než můj palec lezl po stole k mému hrdlu. Od té noci uplynul již měsíc, ale já k robotům pořád chovala nedůvěru. A nejspíš budu chovat nadosmrti. Ucítila jsem letmé píchnutí na krku, načež mi robot přelezl na břicho. Z měkkých bodavých kročejů jeho ostrých, přesných nohou mi naskakovala husí kůže. „Dahín,“ prohodila jsem, „můžu se tě na něco zeptat? Muselos tohle přetrpět taky?“
Krátké bodnutí na břiše.
„No ovšem, slunko. Tohle všechno a mnohem víc. Mnohem, mnohem víc. Teď pracujeme jen na zevnějšku. Na povrchu. Chceš-li být jako já – stát se jednou z nás – musíš říznout hluboko, až do buněk.“
Teď mi pavouk lezl po tváři. Potlačila jsem nutkání smést jej na zem a rozdrtit podpatkem. Byla jsem zbraň, byla jsem výjimečná. A tenhle stroj mi ukáže, jak přesně.
„Žena, muž, změna pohlaví, to není jen tak. Úplně tě rozeberou, kvítko. Ležíš v nádrži s gelem a oni tě rozkrájejí. A pak tě znovu dají dohromady. Jsi jiná. Ani muž, ani žena. Lepší.“ Proč, chtěla jsem vědět. Proč se nechat krájet? Ale pak jsem ucítila drobounké škrábnutí v koutku oka, když mi robot odebral vzorek optického nervu.
„Výsledky testu za tři dny, kvítečku.“
Za tři dny mi Dahín přineslo výsledky do Pavího pavilonu nad bazarem. Vítr, který vanul skrz džáli a obracel listy papíru popsané pečlivým rukopisem, byl teplý a voněl po růžích a popelu. Žádné implantáty. Žádné zvláštní schopnosti. Žádné abnormální nervové struktury, žádné na míru šité bojové viry. Byla jsem úplně normální čtrnáctiletá kšatrijská holka.
* * *
Azád proti mně švihl holí. Přeskočila jsem ji, vlastní holí opsala nízký oblouk a trefila Azádovu zbraň přímo uprostřed. Vypadla mu z ruky a zarachotila o podlahu síně. Vykopl proti mně nohou a překulil se, aby znovu sebral svou hůl, ale špička mého bidla jej trefda do spánku. Azád se sesul na zem jako hadrová panenka. Vyskočila jsem, zvedla hůl do výšky a zabodla mu mosazný hrot do nervového uzlu za uchem. Okamžitá smrt.
„A konec.“
Zastavila jsem hůl pár milimetrů od mozkovny nepřítele. Pak jsem si stáhla hoek z ucha a Azád zmizel jako džin. Na protější straně tréninkového parketu položilo Lil svou hůl na zem a také si sňalo hoek. Můj avatár v jeho vnitřním zraku – nepřítel, sparing partner, žák – se rovněž rozplynul. Stejně jako po každém tréninku mě napadlo, jakou podobu mi Lil přisoudilo. Nikdy mi to neprozradilo. Třeba mne vidělo takovou, jaká jsem.
„Veškerý boj je tanec, veškerý tanec je boj.“ To byla jeho první poučka od okamžiku, kdy souhlasilo, že mě bude cvičit v umění silambam. Celé týdny jsem jej pozorovala z vysokého balkonu, jak cvičí úkroky a úklony a delikátní pohyby rituálních tanců. A pak, jednoho večera, když Lil propustilo svůj poslední kurz, mi něco pošeptalo Zůstaň, a tak jsem zůstala a viděla, jak se neuto svléklo do prosté dhóti a vzalo si z komory bambusovou hůl a dusalo a vířilo po celé místnosti a provádělo výpady a kryty starobylého tamilského bojového umění.
„Jelikož to vypadá, že jsem se nenarodila jako zbraň, musím se zbraní stát.“
Lil mělo tmavou jižanskou pleť a mně vždy připadalo, že je mnohem starší, než vypadá. Také jsem je podezřívala – opět bez jakéhokoli důkazu – že je nejstarším obyvatelem Hidžra Mahalu, že tady bylo dávno předtím, než se sem přistěhovali ostatní. Možná bylo kdysi hidžra a možná ty taneční styly, které cvičilo a učilo, pocházely z dob, kdy se bez výstředních, společensky vyloučených eunuchů neobešla žádná svatba či festival.
„Tak zbraň, říkáš. Podřízneš každého, kdo se k tobě přiblíží, a nakonec podřežeš sama sebe. Máš na práci lepší věci než být zbraň.“
Stejnou otázku jsem Lil pokládala každý den, až ke mně jednoho večera, prosyceného smogem a kadidlem z velkého Góvindova festivalu, přišlo a posadilo se vedle mne na okenní rám, na kterém jsem v hoeku sledovala četi stanice.
„Tak boj s holí.“
Toho prvního dne, kdy jsem stála bosá na tréninkovém parketu ve svých volných teplácích Adidas a pružném sportovním tílku a potěžkávala bojovou hůl v ruce, mě překvapilo, když si Lil zastrčilo za ucho hoek. Myslela jsem, že budu trénovat se samotným guru.
„Domýšlivé dítě. S tím, co bych tě naučilo, bys mohla zabíjet. Jednou ranou. Mnohem bezpečnější je trénovat s tvým avatárem, tady.“ Poklepalo si na čelo. „A ty s mým. Jakkoli si mě představíš.“
Celou sezónu jsem se učila pohyby a rituály silambamu. Skoky a načasování a švihy a bodnutí. Prudké údery a výkřiky. Kroužila jsem po parketu s tamilskými bojovými zpěvy na rtech a má hůl se měnila ve šmouhu výpadů a krytů a smrtících úderů.
„Těžké dítě, těžké. Gravitace na tebe nepůsobí, musíš létat. Krása je vše. Vidíš?“ A Lil vyskočilo na své holi do výšky a čas jako by se kolem něj zastavil; zůstalo viset ve vzduchu, jako zatajený dech. A já mu začínala rozumět, začínala jsem rozumět všem neutům v domě hidžrů. Krása byla opravdu vším, nikoli však krása mužská či ženská – jiná. Třetí krása.
Tvrdá, suchá zima skončila a s ní i můj výcvik. Jednou jsem přišla na trénink v teplákách, ale Lil na sobě mělo svůj taneční kostým a na kotnících zvonečky. Hole byly zamčené v komoře.
„To není fér.“
„Umíš bojovat s holí, umíš zabít jedinou ranou, co víc ještě potřebuješ, aby ses stala tou zbraní, o které pořád mluvíš?“
„Ale na mistra se přece cvičí mnoho let.“
„Ty se nepotřebuješ stát mistrem. A proto jsem také ukončilo tvůj trénink dnes, protože ses naučila přesně tolik, abys pochopila, jak dokonale zbytečné je to, oč usiluješ. Jestli se dostaneš blízko, jestli se naučíš létat, pak možná zabiješ Sálima Azáda, ale jeho vojáci tě rozsekají na kousky. Uvědom si to, Padminí Džodrová. Je po všem. Tví nepřátelé zvítězili.“
* * *
Ráno, když slunce vrhalo na podlahu malého balkónku světelné obrazce ve tvaru ptáků, pilo Džanda kávu s paanem, prstem líně otáčelo stránky ve svém vnitřním zraku a pročítalo noviny z celé Indie našíř i nadél, od Kačského Rannu po bengálské sundarbany.
„To víš, zlatko, nemůžeš být děvka, když nečteš.“
Odpoledne po tiffinu pak sepisovalo své sloupky plné skandálních drbů. Kdo dělal co s kým, kde a proč, jak často a jak moc a co by si o tom měli všichni lidé dobré vůle myslet. Rozhovory zásadně nedělalo. Realita překážela kreativitě.
„Oni to milujou, slunko. Je to pro ně záminka, aby se rozrušili a rozběhli za právníky. Pro spoustu z nich první ryzí emoce za dlouhá léta.“
Nejprve jsem se drobného, jakoby opičího neuta bála; neustále vše pozorovalo, analyzovalo, sledovalo zpod svých hutně namalovaných očních víček, pátralo po slabůstkách, po obětech pro svůj sžíravý jazyk. Pak jsem pochopila, jakou sílu mají jeho výstřižky a výpisky a záznamy, fáma tady, zvěst támhle, podezření onde; Džanda všechny ty střípky skládalo v ucelený obrázek světa. Informace znamenají moc. A tak suchá zima ustoupila žíznivému jaru a titulky na ulicích volaly MONZUN UŽ BRZY? a RÁDZPUTÁNA ŽÍZNÍ a Džanda mi pomohlo udělat si představu o Sálimu Azádovi a jeho korporaci. Ve finanční sekci za křiklavými předními stránkami jsem se naučila poznávat jeho tvář pod titulky: AZÁD RABUJE MRTVOLU RIVALA. SÁLIM AZÁD: OBNOVITEL DYNASTIE. AZÁDOVA VODÁRNA V PĚTI ŘÍČNÍCH PROJEKTECH. Ve společenské rubrice jsem jej vídala na svatbách a večírcích a premiérách. Vídala jsem jej, jak lyžuje v Nepálu a nakupuje v New Yorku a jak navštěvuje dostihy v Paříži. Ve zprávách z burzy jsem sledovala, jak hodnota Azádovy vodárny roste s každou získanou zakázkou, s každou novou investicí, s každým ohlášeným převzetím a akvizicí. Zjistila jsem Sálimovu oblíbenou hudbu, oblíbené restaurace, krejčí, designéry, filmové hvězdy, rychlá auta. Znala jsem zpaměti jména lidí, kteří mu šili boty, kteří mu masírovali hlavu a zapalovali kornoutky kadidla podél jeho páteře, kteří s ním létali v soukromých tilt-jetech a programovali jeho hlídací roboty.
Jednoho smogového, dusného večera, když Džanda sklidilo všechna tháli s cukrovinkami, které mi předtím přineslo k práci („jez, slunko, jez a čiň se“), všimla jsem si v mdlém světle dvou řad drobných hrbolků na vnitřní straně jeho předloktí. U Hír jsem je vídala celý život a vždy jsem věděla, že jsou stejně nedílnou součástí každého neuta jako absence pohlavních orgánů, útlé kosti, dlouhé ruce nebo holá hlava. V houstnoucím šeru mě překvapily, protože jsem se nikdy nezeptala K čemu vůbec jsou?
„K čemu? Holka zlatá.“ Džanda sprásklo své měkké ruce. „K lásce přece. K milování. Proč jinak bychom ty ohavné, hloupé nežity trpěli? Každý vyvolává v mozku jinou chemickou reakci. Dotýkáme se. Hrajeme na sebe jako na sitár. Cítíme… co vy nikdy nepoznáte. Emoce, pro něž nemáme jméno, které lze pojmenovat jen skrze prožitek. Distancujeme se, vstupujeme do míst, kam nemohou ženy ani muži, pouze neuta.“
Džanda natočil předloktí vnitřní stranou vzhůru; široký rukáv mu sklouzl k lokti. V nažloutlém světle svíček se zřetelně vylouply dva šiky komářích štípanců. Vybavilo se mi harmonium, na které hráli hudebníci v Džodrském paláci, prsty jedné ruky kmitající po tlačítkách nahoru a dolů, druhá ruka tisknoucí měch. Uměli zahrát každou melodii. Zachvěla jsem se. Džanda si všimlo mého výrazu a stáhlo předloktí zpátky do rukávu. A vtom, prostřená v novinách přímo přede mnou, se mě zmocnila emoce, pro niž jsem neměla jméno, kterou jsem znala jen skrze prožitek. Myslela jsem si, že nikdo nezná Sálima Azáda tak jako já, ale tady byla dvoustránka a fotografie, na níž Sálim otevíral bránu Džodra Mahalu, mého starého domova, kde jeho rodina vyhladila tu mou, a nad ní křičel titulek: AZÁD POHŘBÍVÁ MINULOST. KUPUJE PALÁC RIVALŮ. A dole další snímek, Sálim Azád stojí mezi sloupy diwanu, dlaní si stíní oči a jeho personál pouští našeho hořícího lidského slunečního ptačího draka nad věže a cimbuří k horkému žlutému nebi.
* * *
Oděná a nalíčená jako Rádha, božská manželka pána Krišny, projížděla jsem na malovaném slonu růžovými ulicemi Džajpuru. Přede mnou se pohupovala a kolébala kapela, zvuk klarinetů a trubek se odrážel od průčelí domů. Kolem a mezi hudebníky tančilo Lil s mužským partnerem v rudém, meče se blýskaly a zvonily, sukně vířily, zvonky cinkaly. Za mnou kráčelo dalších dvacet slonů s čely pomalovanými barvami Holi, z nosítek vlály praporce a nad nimi zlaté deštníky. Nade mnou letěl robot a táhl za sebou obří, pavučinově lehké transparenty s portréty Svaté dvojice a žehnajícími nápisy. Mládež a děti, všichni celí v rudém, kreslili tenkými dýmovnicemi do vzduchu karmínové čáry a smyčky a dav posypávali hrstmi pestrobarevného prášku. Holi hail Holi hai! Za mnou se o zlatá nosítka opíralo Sulejra a mávalo lidem svou píšťalou. Džajpur byl nekonečným tunelem zvuku, jásotem lidí, svátečním voláním a troubením rikš.
„Neříkalo jsem ti, že odtamtud potřebuješ na chvíli vypadnout, ptáče?“
V nezřetelné šmouze dní strávených v Hidžra Mahalu jsem si ani nevšimla, že už uplynul rok, aniž bych z něj jedinkrát vytáhla paty. A pak mi do pokoje vskočilo Sulejra, prostředník, šprýmař, pořadatel večírků, namířilo na mě svou píšťalu a zvolalo: „Slunko, ty si mne prostě musíš vzít!“ a já si uvědomila, že je Holi, Sloní festival. Nejbláznivější, nejzářivější svátek, který jsem odjakživa milovala.
„Ale co když mě někdo uvidí…“
„Vždyť budeš celá v modrém. A Krišnovy nevěsty se o svatebním dnu stejně nikdo neodváží ani dotknout.“
A tak jsem, modrá od hlavy až k patě, polehávala na zlacených polštářcích vedle Sulejra, které tenhle veřejný festival plánovalo šest měsíců, stejně modrého a ani zdaleka podobného čemukoli lidskému – muži, ženě či neutu. Město překypovalo lidmi, ulice sálaly vedrem, vzduch byl tak ztěžklý uhlovodíkovými výpary, že slonům museli nasadit protismogové brýle a já si to všechno nádherně užívala. Zase jsem byla svobodná.
Krišnova/Sulejrova ruka mávnutím aktivovala čipy v lebce slona a nasměrovala zvíře doleva klenutým průchodem do Starého města, za křepčící kapelou a poskakujícími tanečníky s meči. Dav se valil z podloubí na ulici, deset či snad dvacet metrů širokou. Na všech balkonech postávali lidi, ženy a děti házely dolů hrsti barvy. Před sebou jsem viděla zastřešené pódium. Kapela už se rozestavovala, zatímco Lil si s partnerem vyměňovalo kašírované výpady.
„Kdo je to tam?“ zeptala jsem se, najednou nervózní.
„Velmi významná osobnost,“ odvětilo Sulejra a kynulo davům. „Velmi bohatý a vlivný muž.“
„Kdo, Sulejra, kdo?“ dožadovala jsem se odpovědi. Najednou mi v páchnoucím horku Džajpuru bylo chladno. „Kdo je to?“
Ale tanečníci a kapela už se rozmístili a náš slon zůstal stát před pódiem. Poklepání Krišnovy flétny – slon se otočil čelem ke stupínku a udělal pukrle. Vysoký mladý muž v rádžputském kroji a s ohnivě rudým turbanem na hlavě se postavil a s rozzářeným výrazem si vychutnával aplaus.
Znala jsem jeho velikost bot i znamení. Věděla jsem, který krejčí mu stříhal oblek a který sluha namotal turban. Věděla jsem o něm úplně všechno, kromě toho, že dnes bude zde, že se přijde podívat na průvod Holi. Přichystala jsem se ke skoku. Jedna rána; jako zbraň mi postačí Krišnova píšťala. Zůstala jsem však sedět, protože vzápětí jsem spatřila něco ještě neuvěřitelnějšího. Za Sálimem Azádem, předkloněné, šeptající mu něco do ucha, oči za polarizovanými čočkami černé jako obsidián, stálo Hír.
Sálim Azád potěšeně tleskl.
„Ano, ano, to je ona! Přiveďte mi ji. Přiveďte ji do mého paláce.“
* * *
A tak jsem se z Paláce hidžrů vrátila zpět do Paláce Džodrů, nyní tedy Paláce Azádů. Prošla jsem mosaznou branou pod vysokou věží, z níž jsem se o noci ocelové opičky poprvé podívala na Džajpur, a přes velké nádvoří. Stříbrné nádoby s vodou posvátné Gangy pořád stály po obou stranách diwanu, z něhož můj otec kdysi řídil své vodní impérium. Pod pohledy bohů a opic na zdech mne Azádovic džavané vyvlekli z auta a za hlasitého vřeštění a kopání vynesli po schodech do zenany. „Leží tu můj bratr, zemřela tu má matka, zemřel tu můj otec,“ ječela jsem na ně, když mě vlekli touže chodbou, kterou jsem před rokem uprchla. Mramorová podlaha byla dokonale čistá, vyleštěná. Už jsem si nepamatovala, kde byla krev. U vstupu do zenany na mě čekaly rodinné služebné, neboť muži do ženské části paláce nesměli, ale já se vytrhla a kopala a mlátila jsem je a vrhla proti nim vše, co mě Lil naučilo. Služky s křikem utekly, já však dosáhla jen toho, že vojáci na mě namířili pušky a počkali, až dorazí domácí roboti. Ty jsem mohla kopat a mlátit ze všech sil, aniž bych na jejich diamantových skořápkách nechala sebemenší škrábnutí.
Večer mě odvedli do Síně hovorů, staré a půvabné místnosti, kde ženy mohly s muži rozprávět a klevetit přes jemně vyřezávanou džáli, která rozdělovala celou síň vedví. Na chodidly vyleštěnou podlahu vkročil Sálim Azád. Byl oblečený jako Rádžput, v tradičním kostýmu. Mně však připadal jako klaun. Za ním stálo Hír. Sálim Azád pět minut jen přecházel sem a tam a měřil si mě. Přitiskla jsem se k džáli a probodávala jej pohledem. Konečně řekl:
„Máš vše, co potřebuješ? Přeješ si něco?“
„Tvé srdce na tháli,“ prskla jsem. Sálim Azád udělal krok vzad.
„Omlouvám se za tato nezbytná opatření… Ale pochop, prosím, že nejsi můj vězeň. My oba jsme poslední. Mrtvých už bylo dost. Nevidím jinou možnost, jak s touhle vendetou skoncovat, než sjednotit naše dva rody. Ale nechci tě nutit, to by bylo… nezdvořilé. Zbytečné. Musím se zeptat a ty mi musíš odpovědět.“ Přistoupil tak blízko ke kamenné přepážce, jak si jen troufl. Ještě kousek a předvedla bych mu, co je to silambam. „Padminí Džodrová, vezmeš si mne?“
Bylo to tak absurdní, tak uhozené a samolibé a neuvěřitelné, že jsem v samém šoku ucítila, jak se mi do hrdla dere slovo ano. Polkla jsem, zvrátila hlavu a ze všech sil na něj plivla. Slina zasáhla ozdobnou lištu a stekla po vyřezávaném kameni na zem.
„A ty pochop, že pro tebe nemám nic než smrt, vrahu.“
„Přesto se tě budu ptát každý den tak dlouho, dokud neřekneš ano,“ odpověděl Sálim Azád. Zavířil hávem, otočil se a odešel. Hír, ruce v rukávech, oči jako černé oblázky, jej následovalo.
„A ty, hidžro zrádcovská,“ zavřeštěla jsem a prostrčila džáli ruku s prsty jako pařáty, jako bych jej chtěla chňapnout a roztrhat. „Ty jsi další na řadě.“
Té noci jsem uvažovala, že se vyhladovím k smrti, jako hladověl velký Gándhídží, když bojoval proti Britům za nezávislou Indii, dokud ohromná říše neustoupila jedinému vetchému, vyhublému, hladovému starci. Strčila jsem si prsty do krku a vyzvrátila tu trochu jídla, kterou jsem do sebe toho večera dostala. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že hladová nebo mrtvá zbraň není k ničemu. Rod Azádů by po mé smrti nevzrušeně plul dál vstříc zářné budoucnosti. To jediné, co mě drželo při životě a duševním zdraví ty první dny v zenaně, byla slova mého otce: Jsi zbraň. Musela jsem jen zjistit, jaká.
V noci přišla mladá uklízečka a vytřela mé zvratky.
Co Sálim slíbil, to dodržel. Každý večer, sotva se slunce dotklo cimbuří Nahargarské pevnosti na kopci za Džajpurem, přišel do Síně hovorů. Vyprávěl mi historii svého rodu, která začala před dvaceti generacemi ve střední Asii, odkud se Azádovci stáhli na velké říční pláně Hindustánu, aby zde vybudovali říši nedostižného bohatství, elegance a krásy. Nebyli to válečníci ani vládci, nýbrž řemeslníci a spisovatelé, výrobci prvotřídních miniatur a skvostných veršů v urdštině, jazyku básníků. Zatímco velcí Mughalové stavěli své pevnosti a paláce a vedli své krvavé občanské války, Azádové postupovali od dvorních malířů a poetů přes dvorní rádce až po khidmutgary a vizíry, nejen Mughalů, ale i Rádžputů, Marátů a později Východoindické společnosti a britského Rádže. Vyprávěl mi o svých slovutných předcích a jejich velkolepých činech; o Aslámovi, který vjel mezi armády znepřáteleného otce císaře a syna nástupce, a zachránil tak Paňdžáb, o Farhanovi, který nosil milostná psaníčka mezi jistým anglickým gentlemanem z Hajdarábádu a nizamovou dcerou, a málem tak rozvrátil tři království, a o Šáhu Husajnovi, který bojoval po boku Gándhího proti Britům a kterého požádal Džinnáh o podporu odtržení Pákistánu od Indie. Husajn však odmítl, třebaže během holocaustu, který následoval po vyhlášení nezávislosti, byla vyvražděna téměř celá jeho rodina. Vyprávěl mi o Starém Sálimovi, svém pradědečkovi, zakladateli dynastie, který přišel do Džajpuru roku 2008, kdy poprvé nepřišel monzun, a zavedl plán dobývání a recyklace obecní vody, semínko, z nějž během následujících desetiletí vyrostlo velké vodní impérium rodu Azádů. Silní mužové, těžké časy, vzrušující historky. A každého večera, když slunce zašlo za Nahargarskou pevnost, se zeptal: „Vezmeš si mne?“ A já se od něj pokaždé beze slova odvrátila. Ale večer po večeru, příběh po příběhu, předek po předku, Sálim pomalu nahlodával mé mlčení. Byli to lidé stejně skuteční, stejně životní jako mí vlastní příbuzní. A pak všechny jejich příhody skončily. Zbyli jsme jen my dva.
Volala jsem Džanda do Hidžra Mahalu, hledala jsem radu a útěchu u svých sester/bratří, chtěla jsem se zeptat, proč mě Hír zradilo, ale hlavně jsem chtěla slyšet hlas někoho jiného než televize nebo Sálima Azáda. Mamě. Bílý šum; Sálim nechal rušit můj signál. Mrštila jsem neužitečným palmerem o malovanou zeď a rozdrtila jej podpatkem svého drahokamy posázeného střevíčku. Má budoucnost se přede mnou prostírala jako nekonečná řada večerů. Sálim chodil noc co noc a čekal na svou odpověď. Času měl spoustu. Chtěl si snad na mně vynutit souhlas tak, že mě přivede k šílenství?
Vezmi si ho. Tentokrát jsem tu myšlenku nezavrhla. Obracela jsem ji sem a tam, prohlížela si ji, ochutnávala její implikace. Vezmi si ho. Byla to cesta z mé mramorové klece.
* * *
V pravé poledne vběhla z chladivé chodby do zenany postava v objemném hábitu. Hír. Nechala jsem pro něj poslat. Protože nebylo muž, mělo do zenany přístup, stejně jako eunuchové v éře Rádžputů. Nebálo se umění, které mne naučilo Lil. Vědělo. Udělalo namaste.
„Proč jsi mne zradilo?“
„Memsáhib, já vždy bylo a vždy budu věrným služebníkem rodu Džodrů.“
„Vydalo jsi mne do rukou nepřátel.“
„Naopak, Padminí, já tě před jejich rukama zachránilo. Svatba nejenže skoncuje s touhle hloupou, nesmyslnou krvavou vendetou, ale Sálim tě navíc jmenuje partnerem společnosti. Poslouchej, co říkám, Padminí – budeš víc než jen jeho ženou. Azádová-Džodrová. Jméno, které brzy bude znát celá Indie.“
„Džodrová-Azádová.“
Hír sešpulilo růžové rty.
„Padminí, Padminí, ta tvá pýcha.“
A bez dovolení odešlo.
Té noci, v modrém přísvitu magické hodiny, vešel znovu do zenany Sálim Azád, vzorkovaný stín za kamennou džáli. Viděla jsem, že se chystá promluvit. Přitiskla jsem si prst na rty.
„Ššt. Nic neříkej. Teď ti na oplátku povím něco já, o sobě, o rodu Džodrů.“
A tak jsem mu vyprávěla náš příběh, sto a jednu noc, jako starou muslimskou pohádku. Usazená na polštářcích, opřená o kamennou džáli, šeptala jsem Sálimu Azádovi v rádžputském kostýmu kouzelné historky o útocích skvostné kšatrijské kavalerie, o majestátních pevnostech obležených tisíci kanóny, o pohledných princích se smělými kníry a odvážných princeznách, které v převlečení prchaly se svými milými v koších na prádlo spouštěných z hradních cimbuří, o knížectvích, která padla kvůli ztrátě šachové figurky, o sowarských důstojnících školených v Sandhurstu, britštějších než Britové, a jejich smělých nájezdech na kašmírské separatisty a jiné teroristy, o slavných zápasech v póle a honosných durbarech se stovkami slonů a o lidském slunečním ptačím draku rodu Džodrů poletujícím vysoko nad Džajpurem, naším městem po dlouhých tisíc let. Sto nocí jsem jej ovíjela kouzly, která mne naučila neuta z Hidžra Mahalu, a té sto první jsem řekla: „Na něco jsi zapomněl.“
„Na co?“
„Nezeptal ses, jestli si tě vezmu.“
Sálim se malinko zarazil, pak nevěřícně pokýval hlavou a usmál se. Měl velmi kvalitní chrup.
„Tak vezmeš si mě?“
„Ano,“ přikývla jsem. „Ano, vezmu.“
* * *
Svatba se měla konat za tři týdny. Súl vybralo den nejpříznivější pro spojení dvou dynastií. Organizaci obřadu a rozsazení dostalo na starost Sulejra – nejprve muslimové, pak hinduisté. Džanda mělo zalovit ve svém adresáři a sezvat celebrity z celé Indie na oslavu sňatku Azádů a Džodrů.
Bude to svatba desetiletí, provolávalo ve svých společenských sloupcích, přijďte, nebo vás pomluvím. Velcí a báječní si přizpůsobili harmonogram, sintelové hvězdy mýdlových seriálů si připravily náležité avatáry, jakož i jejich lidské protějšky, které se nemohly zúčastnit osobně. Zpoza mřížovaných okenic zenanských džharok jsem se dívala, jak Sálim na velkém nádvoří komanduje svůj personál a své roboty, posílá architekty támhle, švadleny semhle, pyrotechniky onde. Vztyčovaly se markýzy a pavilony, rozvrhovala místa k sezení, řada za řadou, rozvíjely se koberce, do písku se kreslily obrazce, které o svatebním dnu rozšlape slavnostní průvod slonů. Nad palácem se mezi mrchožravými černými draky vznášeli obranní roboti, bezpečnostní hovercamy poletovaly kolem nádvoří jako netopýři a hledaly ideální úhel. Sálim na sobě ucítil můj pohled; vzhlédl a zvedl ruku v minimalistickém pozdravu. Odvrátila jsem se, zardělá, náctiletá nevěsta. Měla to být tradiční rádžputánská svatba. Z pardy vyjdu až o svatebním dnu, kdy se oficiálně uvidím se svým manželem. Po ty tři zbývající týdny mi nebyla zenana mramorovou klecí, ale skořápkou, z níž se vyklubu. Do čeho? Moci, nepředstavitelného bohatství, do svazku s mužem, který byl mým nepřítelem. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli ho miluji, nebo ne. Pořád jsem viděla přízračné stíny na mramoru, kde jeho rodina vyvraždila tu mou. Sálim za mnou pořád chodil večer co večer a předčítal mi urdskou poezii, které jsem nerozuměla. Usmívala jsem se a smála, ale nevěděla jsem, zda to, co cítím, je láska, nebo jen touha po svobodě. Přišlo ráno svatebního dne, a já pořád pochybovala.
Na úsvitu mne služky vykoupaly a oděly do svatební žluti a učesaly a nalíčily a pomazaly mě kurkumovou pastou. Ověsily mě klenoty a náhrdelníky, prsteny, náramky a nákotníky. Ovoněly mě drahým francouzským parfémem a daly mi talismany pro štěstí a náruč dobrých rad. Pak otevřely mosazí pobité dveře zenany dokořán a spolu s robotickou palácovou stráží mě provedly chodbami a po schodech na velké nádvoří. Před námi tančilo a metalo salta Lil; žádná šťastná svatba se neobešla bez hidžry, bez neuta.
Pozvání dostala celá Indie a celá Indie se také dostavila, osobně i prostřednictvím avatárů. Lidé vstali, tleskali. Hovercamy zaostřily na větrací šachty. Má neuta, má rodina z Hidžra Mahalu, seděla v první řadě na krajích.
„Jak bych mohlo vylepšit, co je dokonalé?“ povzdechlo si Dahín, plastický chirurg, když jsem kolem něj procházela bosa, v závěji růžových lístků, k pódiu.
„Okno, svatba!“ řeklo Súl. „A, dají-li bohové, mnoho mnoho desítek let ode dneška, velmi stará a moudrá vdova.“
„Bez ústředního klenotu je scéna ničím,“ zvolalo Sulejra, hlavní pořadatel, a vyhodilo do vzduchu okvětní lístky.
Čekala jsem se svým doprovodem pod stříškou. Z mužské části domu vyšli Sálimovi sluhové a za nimi jel ženich na svém sněhobílém koni, který vířil kopyty růžové lístky. Ozvalo se tlumené, široké áách, a pak znovu aplaus. Maulví přivítal Sálima na pódiu. Kamery zběsile hledaly nejlepší záběr. Všimla jsem si, že na všech parapetech a plastikách posedávají opice – robotické i živé – a pozorují. Maulví se mne slavnostním, vážným tónem zeptal, zda si přeji stát se Sálimovou ženou.
„Ano,“ odpověděla jsem, stejně jako oné noci, kdy jsem Sálimovu nabídku poprvé přijala. „Ano, chci.“
Oddávající pak položil tutéž otázku Sálimovi, a pak chvíli předčítal ze svátého Koránu. Vyměnili jsme si manželské smlouvy, za svědecké účasti svých asistentů. Maulví nám nabídl cukrovinky na stříbrném tácu. Sálim vzal jeden kousek, nadzvedl můj průsvitný závoj a položil mi cukrovinku na jazyk. Pak nám maulví nasadil prsten a prohlásil nás mužem a ženou. A tak se naše dva znepřátelené rody sjednotily. Hosté s jásotem vstali ze sedadel, nad Džajpurem se rozezněl ohňostroj a město odpovědělo ohlušujícím troubením klaksonů.
Konečně mír v ulicích. Když jsme mířili dlouhými, chladivými pavilony na svatební hostinu, ohlédla jsem se na Hír kráčející za Salimem. Neuto mělo ruce tradičně zastrčené v rukávech, bradu zdviženou, rty sešpulené. Připomnělo mi supa usazeného na uschlé větvi.
Seděli jsme bok po boku na zlacených polštářích v čele dlouhého, nízkého stolu. Slavní a zámožní hosté se rozešli na svá místa, vyklouzli ze svých italských bot, posadili se se zkříženýma nohama na podušku a kolem sebe si rozložili své drahé dillíské šaty. Číšníci přinesli obří tháli se slavnostním jídlem. Hudebníci na svém tradičním balkonu nad diwanem začali hrát rádžputskou melodii, starší než sám Džajpur. Já s ní vyrostla. Sálim se pohodlně opřel.
„Podívej.“
Ukázal na muže, kteří vypustili velkého slunečního lidského ptačího draka rodu Džodrů. Dívala jsem se, jak nade dvorem poskakuje nahoru a dolů na nevyzpytatelných vzdušných proudech, a pak jej uchvátil silnější vítr a vynesl vysoko k modrému nebi. Hosté znovu okouzleně vydechli.
„Učinila jsi mne tím nejšťastnějším mužem na světě,“ prohlásil Sálim.
Nadzvedla jsem si závoj, naklonila jsem se k němu a políbila jej na rty. Upřely se na mne všechny pohledy u dlouhého stolu. Všichni se usmáli. Někteří zatleskali.
Sálim vykulil oči, které se mu vzápětí zalily slzami. Otřel si je, a než si stačil znovu složit ruce do klína, natekla mu víčka ošklivými, bobtnajícími puchýři. Chtěl něco říct, ale jeho rty byly opuchlé, rozpraskané, ronily krev a hnis. Zkusil se postavit a odstrčit mě od sebe. Přes zavřená víčka nic neviděl, nemohl mluvit, nemohl dýchat. Roztřesenými prsty uchopil límec svého zlatém vyšívaného šervání.
„Sálime!“ vykřikla jsem. Lil už bylo na nohou, dřív než všichni přítomní lékaři a chirurgové. Sálim ze sebe vyrazil tenký, vysoký kvil, jediný zvuk, který prošel jeho zduřelým hrdlem. A pak se zhroutil na slavnostní tabuli.
Pavilon byl plný ječících hostů a lékařů hulákajících cosi do svých palmerů a bezpečáků, kteří celou oblast kvapně uzavírali. Stála jsem tam neužitečná jako motýl ve svém nalíčení a svatebních klenotech a skvostných šatech; doktoři se shlukli kolem Sálima. Jeho tvář byla jako puklý meloun, ztuhlá koule rudého masa. Odmávla jsem dotěrný hovercam. Na víc jsem se nezmohla. Pak už si jen pamatuji, jak mě Lil a ostatní neuta vedou na dvůr, na který již dosedal tilt-jet. Tryskové motory rozfoukávaly růžové lístky v parfémovanou vichřici. Záchranáři vynesli Sálima na nosítkách. Na obličeji měl kyslíkovou masku. Z paží mu vybíhaly hadičky. Ostraha v lehkém brnění odstrkovala hvězdné a slavné z cesty. Když zdravotníci nakládali Sálima do tilt-jetu, pokusila jsem se Lil vytrhnout, ale neuto mě drželo podivnou, strnulou silou.
„Pusť mě, pusť, je to můj manžel…“
„Padminí, Padminí, tady už nic nezmůžeš.“
„Co to říkáš?“
„Padminí, Sálim je mrtvý. Tvůj manžel je mrtvý.“
Jako by prohlásilo, že měsíc je jen velká myš zavěšená na nebi.
„Anafylaktický šok. Víš, co to je?“
„Mrtvý?“ hlesla jsem tiše. A pak už jsem letěla přes nádvoří ke startujícímu tilt-jetu. Chtěla jsem se vrhnout pod jeho motory. Chtěla jsem, aby mě stroj rozfoukal jako okvětní lístky. Bezpečáci se rozběhli, aby mě odřízli, ale Lil mě chytilo a srazilo na zem. Na paži jsem ucítila píchnutí jehly se sedativem, a pak všechno změklo a uvadlo.
* * *
Po třech týdnech jsem si k sobě zavolala Hír. První týden mě bezpečnostní roboti drželi pod zámkem v zenaně, zatímco se právníci dohadovali. Většinu toho času jsem bloudila jako duše bez těla, napůl zdrcená žalem, napůl šílená z toho, co se přihodilo. Jediný polibek. Vdovou při svatební hostině. Lil o mě pečovalo, než právníci a soudci dospěli k rozhodnutí. Byla jsem jediným zákonným dědicem Azádovy-Džodrovy korporace. Druhý týden jsem se smířila se svým údělem – největší vodní společností v Rádžputáně, třetí největší v celé Indii. Smlouvy čekaly na podpis, manažeři a ředitelé na schůzku, obchody na uzavření. Všechno jsem to odmávla pryč, neboť třetí týden byl jen mým, týdnem, kdy jsem pochopila, oč jsem přišla. A co ajak jsem provedla a jakou zbraní jsem vlastně byla. Teprve pak jsem byla připravená na rozhovor s Hír.
Sešli jsme se v diwanu, mezi velkými stříbrnými nádobami, které Sálim, věren tradici, nechával po okraj dolévat vodou posvátné Gangy. Strážné opice držely hlídku na střechách. Mé opice. Můj diwan. Můj palác. Teď už i moje společnost. Hír mělo ruce zastrčené v rukávech. Jeho oči byly černé oblázky. Já na sobě měla bílý vdovský šat – vdova, v patnácti.
„Kdy jsi to naplánovalo?“
„Dřív, než ses narodila. Dokonce dřív, než tě počali.“
„Já si měla vzít Sálima.“
„Ano.“
„A pak ho zabít.“
„Neměla jsi na vybranou. Už tě tak sestrojili.“
Nikdy nezapomeň, říkal mi otec, tady, mezi těmi chladivými, stinnými sloupy, jsi zbraň. Zbraň utajenější, rafinovanější, než jsem si vůbec dokázala představit, ukrytá v hloubce, kam ani Dahínovy lékařské přístroje nedohlédly. Až v samém srdci DNA. Zbraň od počátku navržená tak, aby způsobila smrtelnou alergickou reakci každému členovi Azádova rodu. Asasín v každé buňce, v každém póru a vlasu, v každé šupince prachu odloupnuté z mé vražedné pokožky.
Zabila jsem svého milovaného polibkem.
Ucítila jsem v sobě ohromný, rozechvělý povzdech, jemuž jsem nemohla dát průchod, který jsem navždy musela uvěznit v plicích.
„Nazvala jsem tě zrádcem a tys odvětilo, že jsi vždy bylo věrným služebníkem rodu Džodrů.“
„Bylo, jsem a vždy zůstanu, dá-li Bůh.“ Hír sklonilo bezvlasou hlavu v mírném úklonu. Pak řeklo: „Když se člověk stane jedním z nás, když se distancuje, vzdá se mnohého – rodiny, naděje na děti… Vy jste má rodina, mé děti. Vy všichni, ale nejvíc ze všech ty, Padminí. Udělalo jsem pro svou rodinu, co jsem muselo, a tys teď naživu a máš vše, co ti po právu patří. My nežijeme dlouho, kvítko. Naše životy jsou příliš intenzivní, příliš zářivé, příliš ostré. Změny, které jsme podstoupila, jsou příliš velké. Brzy vyhoříme. Muselo jsem se postarat o bezpečí své rodiny, o vítězství své dcery.“
„Hír…“
Neuto zvedlo ruku a odvrátilo pohled; zdálo se mi, že v koutcích těch černých očí se zalesklo stříbro.
„Vezmi si svou společnost, svůj palác. Všechno je tvé.“
Toho večera jsem vyklouzla svým služebným a strážím. Vyběhla jsem po mramorovém schodišti do dlouhé chodby, kde jsem měla pokoj předtím, než se ze mě stala žena a manželka a vdova a majitelka obří korporace. Otiskem palce jsem odemkla a otevřela dveře dokořán, do zlatého prašného slunečního světla. Postel byla pořád ustlaná, moskytiéra úhledně zauzlená. Přešla jsem na balkon. Čekala jsem, že břečťan se mezitím rozrostl do učiněné džungle, ale pak jsem si zaraženě uvědomila, že je to teprve rok, co jsem tady naposledy spala. Pořád jsem poznávala úchyty a stupy, po kterých jsem lezla za opičkou na střechu. Na tu tentokrát vedla snazší cesta. Dveřmi na konci chodby, které pro mne kdysi byly zamčené, jsem nyní prošla na schodiště. Jak mile jsem vstoupila na střechu, strážní roboti okamžitě vyskočili, se zdviženými chocholkami a odjištěnými vrhači šipek. Známá mudra je poslala zpátky do pohotovostního režimu.
Znovu jsem kráčela krajinou kupolí a vížek k balkonu na samotném vrcholku palácového průčelí. A Džajpur, který se pode mnou rozprostřel, mi znovu vyrazil dech. Růžové město plálo a hořelo tlumeným podvečerním světlem. V ulicích stále burácela doprava, z bazaru se nesla vůně horkého oleje a koření. Teď už jsem věděla, jak v labyrintu uliček a věžáků najít kupole Hidžra Mahalu. Číselníky a polokoule a opěrné pilíře Džantaru Mantaru vrhaly dlouhé, navzájem se překrývající stíny, časové zmatení. A pak jsem vzhlédla ke skleněné šavli hlavního sídla Azádů, které bylo nyní mým hlavním sídlem, stejně jako tahle hromada mrtvého rádžputského kamení. Srovnala jsem tu pyšnou věž se zemí, ale jinak, než jsem si představovala. Chtěla jsem se omluvit Sálimovi, jako se on omlouval mně, každého večera, kdy za mnou chodil do zenany, za to, co nám jeho rodina provedla. Udělali ze mě zbraň, a já o ničem nevěděla.
Jak snadné by bylo vykročit nad dopravu, vzdát se všeho. Ať to všechno skončí, Azádové i Džodrové. Okrást Hír o jeho vítězství. Když jsem se ale podívala na své prsty na nohou, ozdobené prstýnky, které se vrtěly a kývaly nad propastí, pochopila jsem, že nemohu, že nesmím. Znovu jsem vzhlédla a tam, v dálce, podél rudého obžoru, se táhla temná linka. Monzun, konečně přišel. Má rodina ze mě udělala zbraň, ale má druhá rodina, vlídná, šílená, smutná, nadaná rodina neutů mne naučila, jak být jinou zbraní. Ulice byly vyprahlé, ale deště už byly za dveřmi. A já měla pod palcem nádrže a kanály a pumpy a potrubí. Byla jsem Dešťová mahárání. Lidé mne brzy budou potřebovat. Zhluboka jsem se nadechla a představila si vůni monzunu. A pak jsem se otočila a prošla čekajícími roboty zpět do svého království.
Poprvé vydáno v antologii The Starry Rift sestavené Jonathanem Strahanem v roce 2008
Přeložil Aleš Drobek
