Thorby sice pravidelně cvičil, ale na Boreasu strávil skoro rok, a tak se bál beztížné svalové dystroíie. Centrifuze v posilovně není co věřit, ani záznamovému softwaru, natož vlastní lenosti. Člověk si nastaví moc nízkou zátěž, do záznamů zalže, jen aby pár dní nebyl tak ztuhlý a rozbolavělý, aby ho alespoň někdy vůbec nikde nepíchalo, a než se naděje, má za sebou měsíc ulívání a v prvním přístavu se neudrží na nohou. Jen kvůli tomu nestihl první bombardování Venuše vápníkem přímo na planetě, protože předtím tři měsíce na orbitální stanici neposiloval tak, jak by měl.
Všichni tvrdí, že se to dá dohnat cvičením v přetížení meziplanetárních lodí, jenže ty nejdřív zrychlují na jednom a půl gé a pak brzdí na čtyřech, takže člověku nezbývá než ležet a maximálně se opatrně protahovat, většina letů stejně netrvá dost dlouho. Tohle navíc nebyla ani plavba, spíš jen skok; Boreas se už hodně přiblížil Marsu.
Když na peronu pohodlně ustál skutečnou marsovskou gravitaci, měl z toho stejně palčivou radost jako z biologicky vyčištěného řídkého vzduchu s lehkou vůní kávy, pečeného masa, mazadel a čerstvého plastu, jako z růžového podvečerního světla, jehož bylo plné nádraží, jako z neutuchajících vln spojených hlasů mnoha lidí.
Málem se rozesmál štěstím, jak dobře mu je po těle, když stojí na nástupišti nádraží Olympus v davu natěšených horských turistů, bezmotorových letců a alpinistů, také zalitých teplým sentimentálním světlem proudícím obrovským dómem, který se nade všemi klene.
Na Marsu nebyl deset let. Jako do zbytku Sluneční soustavy se sem jen vracel, protože doma nebyl nikde.
„Thorby!“ Léoa se vynořila z davu, uviděla ho a zamávala. Sel k ní volným krokem, ještě si užíval ten pocit, že mu na planetě dobře slouží nohy.
„Takže jsem si podobná?“ zeptala se ho. „Víš, že v době protomédií, kdy už sice měli nahrávací techniku, ale všechno se ještě nespojilo, mnoho lidí s oblibou říkávalo, že vypadají lépe než jejich podobenky?“
„Taky jsem v protomédiích vyhrabával obrázky a zvuky a mám na to svou teorii. Kdo by přiznal, že jeho obrázek vypadá lépe než on, ani by si neškrt.“
„Ty jsi ale hrozný cynik. Bléé.“ I s vyplazeným jazykem byla krásná.
On také. Dokumentaristé museli být krásní, žádal to trh.
„Já svoje pixely nikdy neupravovala,“ řekla Léoa a Thorby nepoznal, jestli se vytahuje, nebo jen mluví o práci. „Můj obraz je mi tak překvapivě podobný. Jednou natočím dokument o tom, jak na to lidé reagují. Zajdeme na skleničku nebo na jídlo? Vlak nám jede až za spoustu hodin.“ Nečekala na odpověď, otočila se a vyrazila pryč.
Thorby se rozeběhl za ní a přes rameno zavolal: „Pytlíku, za mnou!“ Jeho robotický nosič se připojil k husímu pochodu, na sobě hromadu Thorbvho beden. Všechen jeho movitý majetek se stále vešel do krychle o straně menší než on. „Měla jsi příjemnou cestu?“
„To já mám vždycky. Jsem tu už šest ročních dob, tři pozemské roky, a nikdy nemám náladu zatáhnout okýnko a dělat si svou práci. Přijela jsem z Airy Zero City po APK&T.“
„Na Marsu jsem dost dlouho nebyl. To je dráha?“
„To si piš, nejhezčí železnice na planetě. Airy Zero City – Polární čepička – Koroljov a Tharsis. Tou se turisti projedou, když mají na Marsu jen den. A tou pojedeme i my do Koroljovova kráteru. Kromě jiného míjí okraj severní polární čepičky. Zvláštní představa, že už brzy zastaví provoz. Nechají ji tu jenom kvůli potápěčům a možná jako biokoridor pro nějakou hlubokomořskou faunu. Další ztráta.“
„Jestli se máme začít hádat,“ usmál se Thorby, „neměli bychom to natáčet? Nebo by to tady přitáhlo moc velkou pozornost?“
„Na Marsu ne. Tohle je turistická planeta a nevšímat si celebrit poroučí první přikázání. Ty se navíc svým mladistvým snímkům už moc nepodobáš.“
„Ty jsem pořizoval ve skafandru a moc ze mě vidět nebylo,“ připomněl. „V dokumentech obličej neukazuju. Spíš jsem měl na mysli tebe.“
„Bléé,“ znovu vyplázla jazyk. „Já nikdy celebrita nebyla.
V tomhle davu nebude ani padesát lidí, kteří ode mě někdy něco viděli. Tak abych ti odpověděla: když začneme točit rozhovor tady na nádraží, bude to pro nás jedině reklama, a zadarmo. Vytáhnu slídiče.“ Zapískala, tiše a hodně vysoko fuííí! – tuííí… víííp.
Na nosiči, který jí bzučel v patách, se otevřela dvířka. Z nich vykoukla hlavička na tenkém stonku. Slídič vyskočil ven a pospíšil si před ně, aby zabral čelní pohled. Následovali čtyři další, vypadali jako hlava myši na klíček, která bruslí na pérovací chůdě, a rozjeli se do všech stran, až vytvořili kolem Thorbyho a Léoy neúhledný otevřený půlkruh, namířili kamery na oba lidi a za jízdy se předvídavě a tiše vyhýbali všemu ostatnímu.
„Chci tam vypadat opravdová a okouzlující,“ řekla Léoa. „Ty se tvař pokud možno filozoficky a vševědoucně.“
„Udělám, co půjde. Ale spíš mi vyjde zabedněný pedant.“
Z dobroty srdce se zasmála, on od ní tolik dobroty nečekal. Sešli po širokém schodišti na prostornou terasu blízko nízkého severozápadního konce dómu a posadili se ke stolu skoro až u stěny. Na severozápadě se za plochým prastarým lávovým jezerem a vulkanickou pustinou zbrázděnou jako mozkové závity tyčil Olympus Mons. „Našim předkům by spousta z toho, co děláme, přišla úplně šílená,“ nadhodila Léoa, „tak snad můžeme mít radost, že si dovedeme vysvětlit alespoň něco z toho, co dělali oni.“
„Chceš ze mě vypáčit něco do svého dokumentu.“
„Kazíš mi spontánní dojem. Ve svých dokumentech to děláš pořád.“
„Ano. Když natáčíš velké exploze a srážky, spontánnost se hrozně přeceňuje. Druhý pokus nedostaneš, a když je chceš zachytit, musíš být ve správný čas na správném místě, to znamená sakra dobře se připravit.“
„A jsi připravený mluvit o něčem, co by našim předkům přišlo šílené? Co si myslíš o nápadu postavit nádraží na nejvyšší hoře Sluneční soustavy?“
„A kde jinde bys ho postavila? Kdo si chce vylézt nahoru, může, pak se sveze vlakem domů. Kdo stojí jen o vyhlídky, pojede nahoru i dolů. A jakmile tu začne pořádně sněžit, bude to neuvěřitelná lyžovačka. Proto je tu nádraží. Postavili ho tu, aby přitahovalo vlaky, tak jako na Zemi dělají krmítka, aby přilákali ptáky.“
Vážně přikývla a jemu došlo, že hraje opravdovou a důvěřivou reakci pro slídiče. Podíval se z dómu ven.
„Zakoukal ses do nebe.“
„Ta růžová se mi líbí.“
„Netrápí tě, že nebe bude růžové už jen nějakých tisíc dní?“
„O nic víc, než že jsem těch dní prošvihl pár miliard, než jsem se narodil.“
„A co lidi, kteří je neuvidí vůbec?“
„Budou tu surfovat na novém oceánu a válet se na plážích z písku, který voda vypláchne z lávových polí a z kaňonů. Bude se jim to líbit tak, jako se teď mně líbí podvečerní růžové nebe.“
Prostřední slídič se otáčel ze strany na stranu a zabíral hned jednoho, hned druhého, z rozhovoru byl hned ping pong. Dál šermovali slovy a zásobovali slídiče citáty a reakcemi, aby měli oba dost materiálu, až se společný projekt dostane do střižny. Když si pak objednali večeři, přestala z něj mámit přiznání k imperialismu nebo k vandalismu nebo jak tomu vlastně chtěla říkat.
Slídiči číslo tři poručila, ať Thorbyho zachytí proti temnící se obloze a krajině pod ní. Robůtek povyskočil, vysunul nohu tenkou jako tužka na dobré dva metry, tiše si přelezl a zabral ho mírně shora, aby do záběru dostal obzor.
Když na severozápadě vyšel Boreas a obsadil většinu oblohy, namluvili oba ‚hlubší verze toho, co jsme právě řekli‘, jak to formulovala Léoa, slídiči je natáčeli zády ke stěně dómu. Léoa nechala ty své vytáhnout do výšky tří metrů, aby zabrali zářivě bílé světlo, kterým obří kometa zalévala lávové pole; Thorby držel své slídiče při zemi, aby je snímali jako siluety proti kometě samé. Mezipatro nádražní budovy působilo v oslepujícím modrobílém světle dojmem kontrastní černobílé fotografie pořízené s magnéziovým bleskem.
Nad moučníkem a kávou sledovali, jak se vycházející kometa žene přes souhvězdí severní oblohy, ovíjí Cefea a oba Vozy a zářivým obloukem, jaký na nebi nikdo nikdy neviděl, zapadá na severovýchodě. Pak už bylo příliš pozdě a oni odešli spát do svých pokojů v nádražním hotelu. Thorbymu se podařilo ani jednou nezmínit, jak rád se dívá na výbuchy, a ona ani jednou neřekla, že jsou jí milejší holé skály a písek než lesy a louky, takže první den skončil remízou.
* * *
Vystoupili na Koroljovově nádraží, na jižním okraji kráteru, natáhli si skafandry, naložili nosiče a vyšli ven kolem stúpy, která rovněž patřila k nejfotografovanějším pamětihodnostem Sluneční soustavy.
Kráter Koroljov je na Marsu stejně daleko na severu jako na Zemi Novaja zemlja. Téměř kruhový, v průměru asi sedmdesát kilometrů, ze všech stran obstoupený strmými stěnami. Díky, tvaru lapal sníh, jak zmrzlou vodu, tak suchý led, a ukládal je do různě smíšených vrstev.
V marsovském jarním, dopoledni si dno kráteru hluboko pod nimi tvořilo vlastní počasí, plynové gejzíry chrlily sníh, explozivní sublimace, z náhle odhalených sněhových polí radiálně vystřelovaly přízemní blizardy, mezi zákruty mlhy těsně nad sněhem tu a tam přeskočil blesk, to všechno skoro o kilometr níž než vyhlídková terasa za stupou. Mezi slídiči procházeli mniši v marsovské oranžové na cestě od nebo ke schodištím, jež se klikatila k druhé stúpě na dně kráteru, a všímali si slídičů ještě méně, než si slídiči všímali jich.
„Tohle místo je na všech seznamech divů Sluneční soustavy,“ řekla Léoa a poklekla k metr vysoké kapličce zabudované do zábradlí vyhlídky. Sepjala ruce jako při modlitbě. Slídiči se stáhli blíž.
Thorby ji musel napodobit, aby ho její slídiči nezachytili při neuctivém chování.
Když zase vstali a rozhlédli se po bouřlivých sněhových polích kráteru Koroljov, naskákali slídiči na zábradlí jako abstraktní sochy ptáků na drátě, díky gyroskopům se snadno udrželi. Thorby a Léoa si úplně zprůhlednili helmy a zapnuli límcové osvětlení. „Netrápí té,“ zeptala se Léoa, „že tyhle sněžné pláně tu byly dřív, než se v Africe první člověk postavil na nohy?“
„Ne. Protony a elektrony v tom sněhu pravděpodobně vznikly těsně po Velkém třesku. Všechno sestává z kousků něčeho staršího. Když něco začíná, musí něco skončit. Já rád natáčím, když se to děje. Jednoho dne se budeme procházet po břehu Koroljovova jezera a obdivovat vlny na modré hlubině, později přijde den, kdy se tahle stúpa ocitne na jednom z ostrovů Koroljovova atolu, a ještě za našeho života, pokud se něco nezvrtne, skončí jako zajímavá stavba na dně Boreálního oceánu. To všechno snad uvidím. Život sestává z možností.“
„To znělo jako kázání, a ta intonace! Nechceš si to dát ještě jednou?“
„Nechci. Tahle intonace mi k vážnému prohlášení sedí. Opravdu se mi líbí, co se stane jen jednou a nikdy víc. To mi vadí na animátorech a jejich dokonalých simulacích; odmítají riskovat, že nedostanou, co chtějí. Tohle tam koukej nechat. Chci jich pár naštvat.“
„Animátora nenaštveš,“ řekla Léoa. „Pro ty není nic skutečné.“
Thorby pokrčil rameny. „Realita je akorát naše reklama. Za dvacet tisíc let, když se bude chtít někdo projít po suchém studeném Marsu v řídké atmosféře, dostane možnost, a bude to vypadat tak skutečně, že by ani areolog nepoznal rozdíl. A když bude chtít sledovat rozpad Boreasu stokrát za sebou a pokaždé jinak, jako se liší jeden úterek od jiného, dostane možnost. Tvůj záznam toho, co bylo, a můj záznam, jak se to změnilo, budou jen další dvě verze, ovšem označené visačkou ‚skutečnost‘.“
„A tu si zaslouží. Jestli na skutečnosti nezáleží, proč se animátoři můžou přetrhnout, aby jejich světy uznali za skutečnost? To mě na nich jako jediné doopravdy vytáčí,“
„Mě taky.“ Nenapadlo ho, co k tomu ještě dodat. „Jdeme na vláček?“
Půlhodinovou cestu na severní vyhlídkovou terasu absolvovali na otevřené horní palubě vagonu. Slídiči si je natáčeli na pozadí kráteru. Bylo poledne, ale neduživé jarní slunce viselo jen kousek nad jižním obzorem.
Na pevném povrchu, v marsovském skafandru a s pomocí robotických nosičů dovede člověk bez problémů urazit asi sto kilometrů denně. Protože se pohybovali po dně dávného oceánu (a o to vlastně šlo), čekalo je několik set kilometrů rovného tvrdého terénu, než dojdou k Písečnému moři. Mohli se někam na pláně svézt raketkou, prohlásit, že tam došli, udělat spolu rozhovor a pak zase skočit až na okraj Písečného moře, ale to by nesměli být mezi dokumentaristy hlavními představiteli realistického hnutí.
Opticky byla cesta monotónní. Původně zamýšleli využít času k slovnímu šermování, aby měli citace použitelné do filmu, ale vlastně si neměli co říct. Léoa natáčela místa, která měl smést Velký rozpuk, Thorby zas dokumentoval VEU neboli vysokoenergetické události, obří srážky a exploze, nejviditelnější milníky lidského plánu proměnit celou Sluneční soustavu v jeden velký park a zoo. 1 v realistickém hnutí platili za puristy a používali jen to, co dokázala zachytit kamera a mikrofon ve skutečném světě. Protože se jinak na všem naprosto shodli nebo neshodli, zkusili diskutovat o tom, zda může mít terraformovaná planeta divokou přírodu, když je upravená pro importovaný život, a jestli je mužům vlastní obliba ve zkáze a explozích a ženám radost, když se něco ochraňuje, a shodli se, že animace do dokumentu nepatří, to všechno v první hodině.
Chvíli se z něj snažila vytáhnout něco o jeho krátké chvilce na výsluní, když jako mladík obkroužil na kole kometu, ale jemu se do toho zrovna nechtělo, tak jí jen slíbil, že jí to jednou poví. Ne že by nechtěl vyprávět, ale pro posluchače bylo zajímavých čtyři pět vět a pro něj pár nedovyvinutých obrazů.
V poledne prvního dne už jim nezbývalo než jít a hledat, co by stálo za natočení nebo za hádku. Šlí ještě dva dny.
Písečné moře hovoru nepřálo o nic víc, ale bylo aspoň krásné, erg protažený až k obzoru, stovky kilometrů propletených serpentin dunových hřebenů. Z oběžné dráhy vypadaly duny překvapivě pravidelné, ale z hřebenů, po nichž běželi na lyžích, byly naházené halabala a nečitelné jako bouřlivé moře. Z údolí mezi dunami bylo vidět jen hory písku na všech stranách.
Celé hodiny nepromluvili. Léoa se ho ani nezeptala, jestli mu nepřijde smutné, že z téhle krásy bude placatá bažina a potom dno tři kilometry hlubokého moře. On v sobě zase nenašel dost energie ji popichovat, jestli má smysl chránit hromadu písku velkou jako Francie, aby i budoucí generace mohly navštívit hromadu písku velkou jako Francie.
Celý den postupovali pomalu, protože Léoa natáčela krajinu. Na obrázcích krajů před zničením si udělala jméno, tenhle měl být jejím největším.
Thorby seděl na vrcholku jedné obrovské duny, díval se na západ a diktoval jednomu ze svých slídičů poznámky, jak bude točit průlet Boreasu nad severním pólem. Ucítil slabé chvění a jeho externí mikrofon, který mu do helmy celé dny přenášel jen tichý šepot, se rozduněl hlubokými basovými tóny, jako by hrál kříženec tuby a zvonu nebo zpíval sbor hor.
Duna se pod ním zhoupla jako oceánská vlna probraná z dlouhého spánku, Thorby spadl, kutálel se a klouzal dolů, jen nebe a písek se kolem něj střídaly, až se zastavil v půli západního, návětrného svahu. Prachová lavina ho už zasypávala.
Vyhrabal se na nohy a vydal zpátky, kolena přitom zvedal kvůli sesuvu do výšky. Než se vydrápal až nahoru, uběhla víc než minuta, basově laděné tóny z externího mikrofonu se zatím rozsypaly v nepřetržité dunění bubnů. Slunce kleslo na prst nad nedaleký obzor a za chvíli bude tma, protože zmenšený sluneční kotouč a zkrácený marsovský obzor redukují soumrak na pouhý okamžik.
Hrom ještě duněl, Thorby tedy použil rádio. „Jsi celá?“
„Pokud vím. Zasypalo mě to po pás, ale vyhrabala jsem se.“ Uviděl ji lézt po závětrné straně o hodně níž. „Dunivé písky. Tohle už dlouho dělat nebudou. Rezonance kácí vzdálenější duny, jedna zvukem shazuje drahou, až se sesypou všechny s touhle frekvencí a ještě zesílí rachot. Seznámil a jsem se s jedním vědcem, který rozsázel mikrofony po celém polárním moři a sestavil mapy, jak se dunění šíří od duny k duně, za pár hodin přes celé Písečné moře. A to všechno už bude navěky zticha.“
„Stejně zticha, jako je teď Boreální oceán,“ odpověděl, dobře si vědom, že mikrofony běží a slovní souboj s nimi. Všude kolem nich se na povrch hrabali slídiči, obvykle nohou napřed, až se zdálo, že z písku raší rákosí, pak udělali přemet, oklepali prach z misek mikrofonů a už zas vesele hopkali po písku jako myší hlavy na pérovacích chůdách, jako by se nechumelilo. „Byl čas slyšet písky, přijde čas slyšet vlny. A mezi tím to tu bude fantasticky práskat.“
Asi nepřišla na dobrou odpověď, možná ji odradil jeho kazatelský tón, protože obrátila pozornost ke svým přístrojům a on ke svým.
Marsovské skafandry průběžně setřásaly prach, až to vypadalo, že Léoa doutná, a když se během krátkých vteřin soumraku otočil vítr, že se ovíjí kouřem. Přípravy dokončili pod pracovními světly slídičů, pak si lehli na měkký závětrný svah duny, do bezpečí, protože se sesypala před chvílí.
„Thorby,“ začala Léoa, „z tohohle nevypadne nic, co by nás proslavilo.“
Nakrčil ramena, aby se mu písek lépe přizpůsobil. „Máš pravdu. Nevypadne.“
„Ty jsi už slavný byl.“
„Jenže to si člověk neuvědomí, dokud to neskončí. Jako kdyby se viděl přes sál plný lidí. Není to zase taková bomba. Chci točit dokumenty a chci je prodávat, takže mi nevadí, když si někdo vzpomene na moje jméno, na druhou stranu je to tak dávno, že mě nikdo neotravuje.“ Zadíval se na Phobos na jižní obloze; z tak vysoké severní šířky nebyl nikdy vidět v úplňku, vždy jen jako bachratý půlměsíc.
„Kdyby v dunivém písku zakopla nějaká modelka nebo zpěvačka, koupila by reportáž celá soustava, ale kdybychom tu my dva zůstali trčet a tys mě musel sníst, abys neumřel hlady, pes by po nás neštěkl. Dokumenty mají kolik, půl procenta trhu? Dokonce se je ani nikdo nesnaží nelegálně stáhnout.“ Léoa si povzdechla. „Společenské kanály se ani nezmínily, že dva čelní dokumentaristé realisticko-puristického proudu tady natáčejí největší událost následujících několika set let Velkého rozpuku, znovustvoření Boreálního oceánu. Nemluvě o tom, že se pořád hádáme a údajně se nenávidíme. Jestlipak se ti dva nakonec usmíří a vyspí se spolu?“
„To přece každého zajímá, ale jim stejně nestojíme za slovo. A jeden z nás podnikl zamlada nejdelší cyklistický výlet v lidských dějinách! Jenže když před dvěma lety přišlo do módy ruční čtení, hned o tom museli vysílat, a o těch dvou kašparech z retro hnutí, eo vyráběli psané knihy – no věřil bys tomu, psané, jenom znaky, jak je kdysi lidi ručně četli – a loni natočili reportáž o kováři. Jenže dokumenty jsou mrtvé, my je nezajímáme.“
„Protože nejsme dost mrtví. Nejsme pryč dost dlouho a dost důkladně, abychom začali být zajímaví.“ Snažil se dospět k závěru, jestli skutečně vidí, jak se Phobos sune nad rovníkem k východu, a usoudil, že ano. „Třeba bychom si měli u toho kováře nechat udělat kočáry, v těch spolu závodit a točit o tom dokumenty.“
„Třeba.“ V rádiu zapraskalo a Thorby se po ní podíval. Hledala na duně pohodlnější polohu a její skafandr odhazoval písek, to byl ten zvuk.
„Hele,“ houkl na ni, „pořád se mě snažíš přimět, aby se mi po něčem stýskalo, tak už jsem na něco přišel. Phobos, ten mi bude scházet. Líbí se mi, jak vypadá odtud z dalekého severu.“
„To jsem ráda, že tou tvou hroší kůží něco pronikne. Byla bych řekla, že se nemůžeš dočkat, až spadne.“
„Nebude to žádná velká sláva. Než Phobos pronikne prstenci, rozpadne se na štěrk, takže dopad nebude skutečná VEU, na měsíc prostě zesílí meteorický déšť, který potrvá vcelku nějakých patnáct místních let. Ani bych se neobtěžoval to točit. Ale jak vypadá teď… nikdy mě nenapadlo, že tady ze severu bude vidět vždycky jen jako půlměsíc, protože je tak blízko rovníku a má tak nízkou orbitu, a je to docela zábava, takhle se na něj dívat, protože na nízké orbitě musí obíhat hodně rychle a já mám dojem, že ten pohyb vidím.“
„Já taky.“ Nařídila slídičům, ať zaberou Phobos a potom je dva na duně s měsícem v pozadí. „To budou krásné záběry.
Škoda, že příběhy o projektech Velkého rozpuku jsou asi stejně populární jako vývěsky Úřadu pro globální odsolování.“ Pokrčil rameny a doufal, že to bude na záběru vidět. „Ekonomika nadbytku, značně prodloužený život, tohle všechno dohromady. Můžeš dělat cokoli, ale na ničem nezáleží. Takhle jsme dopadli. Napadlo tě někdy, že bys dělala něco jiného než dokumenty?“
„Na to radši nemyslím. Chci natočit Velký rozpuk, i když mu říkám Velký vandalismus a Bioimperialismus. I kamenů, ledu a vakua se někdo musí zastat.“
„Kámen je nejlepší přítel člověka. Dá se o něj opřít.“
„Kdyby tak chtěl ty naše řeči někdo poslouchat. Jak si o tomhle povídáme. O Marsu a o Rozpuku a vůbec. Dokonce by mi bylo jedno, co k tomu můžeme říct, jak to nakonec dopadne, jen kdyby nás někdo poslouchal. Ty mi rozumíš.“
„Jo.“ Thorby její pocity nesdílel, ale svoje pocity dost často nerozeznal, tak mohl klidně přitakat.
Do poslední kontroly se dali jen pár minut před Boreasovým prvním průletem atmosférou. Slídiči byli samostatní a soběstační, už zaujali postavení, ale lidem přišlo stejně nesprávné prostě předpokládat, že všechno vyjde.
„Svůj domov už po dnešku mockrát neuvidíš,“ řekla Léoa. „Co to s tebou dělá?“
Otočil se k ní, nastavil helmu na maximální průhlednost a zapnul límcová světla, aby mu bylo co nejlépe vidět do tváře, protože tahle odpověď musela vyjít správně. Severní obzor už plál, za chvíli měl vyjít Boreas. „Na Boreasu jsem vyrůstal asi nejvíc, ale to z něj ještě nedělá domov. Když jsem tam bydlel, po většině povrchu se nedalo chodit a stejně by nenechali malého kluka běhat venku ve skafandru. Když jsem se tam podíval před čtyřmi nedělemi, zmizel už i ten jediný kousek krajiny, který jsem z Boreasu znal. Cestou do vnitřní Sluneční soustavy toho roztálo a odpařilo se tolik, že jsem nenašel ani Drobenkový kopec, radarem ani na infra, a i kdybych ho našel, je tam teď taková tma, všude mlha a poletující štěrk, že bych stejně ani přes přístroje neviděl na dvacet metrů. Boreas, jak jsem ho znal jako kluk, daleko za dráhou Neptuna, už deset let neexistuje. Vůbec si není podobný. Nic z něj nezbylo.“
Vyznělo to rozmrzeleji, než chtěl, protože ho její otázka naštvala. Půlku svého dílu rozpočtu utratil za let na Boreas, aby ho mohl opustit se sedmi vědci, které z ledové koule evakuovali jako poslední, a dostal z nich jen pár nezajímavých rozhovorů, které mohl stejně dobře natočit o rok dřív nebo o rok později. A protože stanice neměla okna, mohl je natočit i v mnohem příjemnějším prostředí. Získal i pár záběrů směsi mlhy a štěrku, která teď halila to, co zbylo ze starého povrchu. (Ten teď pochopitelně z větší části tvořila zase jen mlha a štěrk.)
Počítalo se s tím, že Boreas vyjde nad severním pólem, sestoupí dost nízko, aby začal brzdit o atmosféru, přibrzdí ho ‚obrácený gravitační prak‘ a obě síly společně ho umístí na značně excentrickou dlouhou oběžnou dráhu kolem Marsu. Zkoušet to s obří přirozeně vzniklou koulí z vodního ledu, oxidu uhličitého a zmrzlého metanu, s jádrem z křemenné drti, byl projekt tak nejistý, že jeho hlavními cíli bylo: „1. zabránit Boreasu spadnout na Mars, 2. zabránit Boreasu uniknout.“
Když ale všechno půjde dobře, na nový umělý měsíc Marsu se namontují motory, aby ho zaparkovaly na téměř kruhové retrográdní orbitě pod Phobosem, hluboko pod Rocheovou mezí Marsu, takže se Boreas během několika let rozsype a vytvoří soustavu prstenců. Miliardy úlomků pak budou ve víru planetární rotace dvacet let po spirále klesat, přičemž vytvoří v rovině prstence nepřetržitou meteorickou bouři, u planety atmosféru z oxidu uhličitého a metanu o tlaku jednoho baru a hlavně, až se vysráží vodní pára, nasněží na povrch, roztaje, naprší a steče do nejnižších poloh planety, znovu naplní miliardu let vyschlé, dno dávného Boreálního oceánu.
Průlet komety rozsvítí nebe na mnoho hodin, ale o atmosféru se otře jen na tři minuty. Thorby a Léoa chtěli být přímo pod ní, až se to stane.
„Nechal jsi něco na Boreasu, nějakou památku, aby se vypařila a nasněžila na Mars?“ zeptala se ho.
Odpověděl: „Ne,“ a dál se nedostal.
Léoa vzala špacírku a urazila jednomu jeho slídiči hlavu.
Na chvíli z toho byl tak zkoprnělý, že stačila praštit ještě do druhého, tak prudce, až se mu hlavička rozskočila.
„Co to…?“
„Ničím tvoje slídiče,“ odvětila úplně klidně a mile, přitom třetího slídiče přerazila vejpůl a holí mu zamáčkla hlavu do písku. „Ty tohle nenatočíš. A já budu točit jenom tvůj obličej. Prohrál jsi.“
Co jsem prohrál? nechápal Thorby, ale hlavně chtěl přiskočit k slídiči číslo čtyři, který ho doprovázel pětadvacet let a on na něj musel myslet jako na ‚raněného‘. Chtělo se mu křičet: Proč?
Kraj se rozzářil světlem jasnějším než den, jasnějším než blesk na Zemi. S východem Boreasu čekali něco úplně jiného. Ze severu vyšlehla záře a za okamžik k nebi vystřelil oslepivě bílý sloup. Na těžko určitelnou dobu strnuli a jen třeštili oči; jeho zbylí slídiči a všichni její se obrátili za světlem jako mechanické slunečnice.
Thorby uslyšel sám sebe říkat: „Zmizíme odsud, hned, na jih, asi to nestihneme.“
„To se musel kus odštěpit, velký kus,“ řekla Léoa. „Jak daleko od nás asi…“
„Doufejme, že někde u pólu. Tak fofrem. Všechno pošli do nosičů. Lyže na nohy. Běž!“
Dva slídiči, kteří mu zbyli, uposlechli nouzového signálu a skočili do nosiče. „Lyže a hůlky,“ řekl nosiči Thorby a stroj je vyhodil. Naskočil na lyže, široké běžky určené k pohybu po kluzkém prachu, a doufal, že včerejších pár hodin cviku volným tempem mu dnes umožní rychlý běh.
„Pytlíku, za mnou, pevná vzdálenost.“ Teď se jeho nosič bude snažit udržet na dva metry od jeho transpondéru, dotahovat, když se opozdí, a to dokud mu nedojde energie, nebo nebude zničen. Kdyby o něj přišel, byl by Thorby o hladu, ale na nejbližší severské stanice to měli jen pár dní cesty. Skafandr měl baterie nabité nejméně na týden, recykloval vodu i vzduch. Jen lékárničku musel nechat v nosiči, protože k zavěšení na skafandr byla moc těžká.
Sloup světla, zprvu modrobílý jako oblouk elektrické svářečky, už vychladl na jasně žlutou barvu a Boreas za ním stál jako reflektor, protože vyšel přesně načas. Thorby měl v zádech záři jasnější než polední slunce na zemském rovníku, mnohem jasnější než slunce kdekoli a kdykoli na Marsu, žhnoucí kotouč Boreasu zabíral čtvrtinu oblohy a šířil světlo nepřirozeně rovnoměrně, jako by se celé nebe rozsvítilo zářivkami.
Rozběhl se po návětrné straně duny, jejíž hřeben směřoval k jihu, na lyžích bruslil, jak se to naučil na pozemském sněhu a procvičil na zmrzlém tritonském metanu; zadní lyží se odrazil, po přední se sklouzl, pak je vyměnil a znovu se odrazil co nejdál. Na kluzkém kulatozrnném písku vršků dun, v nízké gravitaci, mohl mít průměrnou rychlost kolem dvaceti kilometrů za hodinu.
Tlaková vlna srážky je ale doháněla místní rychlostí zvuku, 775 kilometrů za hodinu, a ačkoli to byly jen dvě třetiny Mac i v teplém, vlhkém, dýchatelném vzduchu, udeří na ně nejpozději za půl hodiny. V nejlepším případě úlomek Boreasu dopadl čtyři sta kilometrů daleko, ale v to nemohli doufat.
Thorby se ohlédl. Léoa s ním na lyžích držela krok, možná dokonce stahovala náskok. Světlo planoucího sloupu temnělo, oranžovělo, a dlouhý stín, který utíkal před ním, vrhalo už hlavně prachem přefiltrované světlo vycházejícího Boreasu. Thorby nevěděl, jestli vydrží na nebi až do východu slunce, ale do té doby už bude o jejich osudu stejně rozhodnuto.
„Thorby.“
„Slyším.“
„Nechala jsem si najít úkryt, popsat cestu a pro jistotu ještě promítnout simulaci, a nedaleko je opravdu místo, kde by mohlo být bezpečno. Tenhle hřeben se asi po kilometru rozdvojí. Uhni doleva a o dva kilometry dál nás od výbuchu odstíní stěna kráteru.“
„To byl dobrý nápad, díky.“ Přidal do kroku a mlaskl na ovladač kyslíku. Skafandr mu zvýšil tlak a přepnul na čistý 02; tohle tempo nemohl vydržet dlouho, ale následující tři kilometry rozhodnou všechno.
Léoa mu zničila dokumentaristické nádobíčko. Věděl, že jeho životní poslání, dokumentovat vysokoenergetické události, odsuzuje stejně jako celý Velký rozpuk, ale nedokázal pochopit, že chtěla zničit společný projekt, jen aby mu zabránila točit. Takže se v lidech vyzná ještě hůř, než si myslel. Desítky let spolupracovali, v dobrém (jak si namlouval) soupeřili, a stejně ho dokázala zaskočit.
Dál dřel ze všech sil a připomínal si, že s takovým množstvím kyslíku v krevním oběhu musí makat, nebo začne hyperventilovat. Lyže létaly kolem něj, dopředu, dozadu, nahoru, dolů, Thorby se snažil v měnlivém světle neztratit cestu a udržovat těžiště v jedné výšce; slabá marsovská gravitace a blízký horizont, který očím uvyklým Zemi jen špatně naznačoval paralaktický posun, sváděly k poskakování – kyčle a kolena pak snadno spotřebovaly třetinu energie na neefektivní vertikální pohyb.
Laviny z dun padají na závětrné straně, proto se držel vpravo od hřebene, v návětří, ale nemohl si dovolit minout odbočku doleva, proto musel mít hlavu nad úrovní vrcholu. Slyšel jen sykot vlastního dechu a svist lyží na písku; prachový sloup nad místem dopadu, teď hněvivě rudý, i kotouč komety přes čtvrtinu oblohy už téměř v nadhlavníku zlověstně mlčely. Nespouštěl zrak z horizontu, nechal nohy a břicho, ať ho houpavě nesou vpřed, houpání se snažil udržet co nejvíc ve svislé poloze, vytáčet jen lyži, nikdy kyčel, doufal, že to dělá správně, že se dobře pamatuje. Jestli se nekonečným ergem žene dost rychle, to nevěděl.
Už našel vidličku a vydal se po levém hřebenu. Ohlédl se po Léoe. Vypadalo to, že jí docházejí síly, trochu zaostávala, tak zpomalil a zamyslel se, jestli si od něj nechá poradit, ať nehopká a neztrácí zbytečně energii.
Horních pět metra duny se pod ní utrhlo a sjelo v jediné veliké lavině do závětří. Thorbymu prolétlo hlavou: To není možné, tam jsem před chvílí projel, a jsem těžší. To už ale i jemu s hromovým duněním ucukla země pod nohama a celá duna se skácela do závětří.
No jasně, jak to, že mi to nedošlo? V marsovské atmosféře, studeném řídkém oparu těžkých molekul oxidu uhličitého, je zvuk mnohem pomalejší než v jakékoli směsi, kterou mohou dýchat lidé. Toho si všimne každý, kdo vyrazí ven a jeho parťák má v rádiu na pozadí zvuk z externího mikrofonu; trvá věčnost, než tentýž zvuk dorazí až k vašemu skafandru. Jenže čedič někdejšího dna marsovského moře je pevný, hustý, chladný a tvrdý do velké hloubky. Seizmické vlny už nemohou být rychlejší.
To Thorbymu prolétlo hlavou, zrovna když ji měl dole a nohy nahoře, jako by vymýšlel komentář k poslednímu dokumentu. Tenhle bude doslova poslední.
V nízké gravitaci to byl k patě duny dlouhý pád. Všude kolem bouřil písek, externí mikrofon se zajíkal strašlivým rachotem tisíců dun. Rozburácený erg se seizmickými vlnami v podloží otřásl celý najednou, spustil bezpočet rezonancí, které shodily další laviny a ty zas další rezonance, až se uvolnila skoro veškerá potenciální energie Písečného moře.
Tak se kutálel dolů a přemýšlel, jak ho písek nakonec zabije. Snad aby naštval Léou, namluvil k tomu komentář, schválně strašné klišé: „Jako by veliký erg věděl, co je Boreas, že to veliké světlo na nebi je pro Písečné moře andělem smrti, ať k ledu na nebi sebevzdorněji obrací svou černou kamennou tvář.“
Lavina ho znovu otočila, přetrhla mu kázání a sundala mu lyže. Udělal další přemet a zaryl se do stále rychlejší písečné řeky. Do helmy mu zezadu narazilo něco tvrdého. Koulel se stále rychleji, pak se skácel a po břiše klouzal dolů hlavou napřed.
Ve tmě slyšel jen skřípot jemného písku o externí mikrofon.
* * *
Mokro v prádle a tupý pocit v hlavě mu prozradily, že ho zrovna potkala největší ostuda v životě, totiž že omdlel strachy. Když se probral, bylo to jako nejhorší kocovina, tak se napil vody. Bolelo ho celé tělo, ale ostrou bolest nikde nevnímal. Zřejmě se mu nestalo nic horšího, než že vyklouzl z močové roury. Jestli ho dožene Pytlík, Thorby by se rád schoval v bivaku, upravil si prádlo, trochu se umyl žínkou, ale úplně nutné to nebylo.
Hodiny mu nešly – samy neměřily čas, jen hlásily signál z družice –, ale vlhko v prádle znamenalo, že nemohl být mimo víc než patnáct minut. Jinak by už marsovský skafandr všechnu vláhu pohltil a recykloval.
Ležel tváří dolů, hlavu měl níž než nohy. Pokusil se vzepřít a zjistil, že nemůže pohnout rukama. Kroutil tedy prsty, za chvíli i zápěstím, odhrnoval písek, dělal si prostor. O celou věčnost později rozhýbal i předloktí, nakonec ramena, napůl ze sebe shodil písek a napůl z něj vyplaval. To už mohl napřít i sílu kyčli a stehen, vyhrabat se na povrch a vzpřímeně se posadit pod stříbřitým světlem potemnělé oblohy.
Slyšel něco jako pleskání a nevěděl, co to je, až mu došlo, že kolem něj prší písek a štěrk. Musela je přinést tlaková vlna, když o sobě Thorby nevěděl. Vršky dun byly divně načechrané a Thorby si uvědomil, že výbuch všechny hřebeny pootočil o devadesát stupňů z obvyklého stavu západ-návětří, východ-závětří na sever-návětří, jih-závětří. Duny byly také mnohem nižší a podsaditější. Snad mu zachránilo život, že byl mezi nimi; snad to zachránilo i Léou.
Přepnul na přenos hlasu. „Léoo?“
Neodpověděla ona ani její hlasový kanál, takže byla buď z dosahu rádia, nebo zasypaná příliš hluboko na to, aby se k ní dostal.
Zkusil nouzový kanál a dočkal se odpovědi, že pokud je nad třicátou rovnoběžkou na severu a nekrvácí ve vzdálenosti menší než deset kilometrů od nemocnice, nikdo mu nepomůže. Vypadl i navigační kanál, ale když mu nic jiného nezbude, půjde prostě s oběma Vozy a Kasiopeou v zádech, dokud navigační systém zase nenaskočí, a stejně se dostane do relativního bezpečí a blíž k lidem, i když bez lyží půjde na konec dun možná týden.
Když se pod Léoou utrhla lavina, byla jistě sto padesát metrů za ním a on si nemohl být jistý, že spadla do stejného dolíku. Ještě jednou ji zavolal rádiem, a když se nedočkal odpovědi, zkusil zatelefonovat. Dozvěděl se, že satelitní síť je dočasně mimo provoz. Srážka musela do výšky vymrštit tolik neřádu, že sundala pár družic na elipsovité polární dráze, které zajišťovaly navigaci a komunikaci.
Kdyby věděl, že je sám, hned by vyrazil na jih, ale dokud je naděje, že najde Léou, nemůže ji tady nechat. Lékárnička v Pytlíkovi obsahovala i směrový detektor transpondérů, jenže Pytlík zřejmě skončil někde pod lavinou, a i kdyby ne, nějakou dobu může trvat, než ho najde.
Thorby na něj stejně chtěl pár hodin počkat; nosič vezl nejen jídlo, ale dokázal podle signálu najít lyže i hůlky a navíc měl bagrovou lžíci. Je mnohem lepší začít s bivakem, jídlem a lyžemi, než nahnat pár kilometrů a akorát se utahat. Navíc to Léoe dlužil.
Nenapadlo ho nic lepšího než vylézt na kopec, z něhož se skutálel, ale moc si od toho nesliboval. Zvedal se předjitrní západní vítr, kolem bot mu vířil písek. Výstup byl těžký od začátku do konce, a než vystoupal až nahoru, vyšlo na jihovýchodě malé, krvavě červené slunce. Přes prach skoro nesvítilo. Thorby mlasknutím přepnul hledí na zvětšení a zesvětlení obrazu. Pomalu se otáčel, pečlivě prohlížel každý svah a každý dolík, do kterého viděl. Bylo mu jasné, že jestli poodejde, nenajde ani ten, do kterého sám spadl, protože vítr už teď zahlazoval jeho stopy.
Po úbočí prvního dolíku na sever se pohybovalo a sklouzávalo něco malého a tmavého. Thorby k tomu udělal pár kroků a změřil vzdálenost. Přístroj ji odhadl na dva kilometry a velikost předmětu na jeden metr.
Thorby se k němu pomalu blížil, až rozeznal Léoina nosiče. Sunul se směrem ke dnu dolíku, takže tam jistě lokalizoval její transpondér. Thorby sešel až k němu, stroj trpělivě vyhraboval písek malou lžící a radlicí, při práci se na velikých dunových kolech houpal vpřed a vzad, aby měl větší páku.
Thorby mu pomáhal rukama, co mohl, takže ne moc. Netušil, jestli by se ji nosič pokoušel vyhrabat, kdyby zdravotní transpondér hlásil, že je mrtvá, a jeho si samozřejmě ani nevšimne, takže nemá smysl se ho na cokoli ptát. Skafandry obvykle nesly zásobu vzduchu na pár hodin, další průběžně vyráběly, ale jestli přepnula na čistý kyslík jako on, nebude mít moc velkou zásobu. Pokud sání ucpal písek, už se mohla udusit.
Za chvíli nahmatal tvrdý předmět. Nosič vzápětí natáhl klepeto, sevřel a vytáhl z písku jednu Léoinu lyži. Strčil si ji do skříně a dal se do pohybu. Thorby na něj dlouho nevěřícně zíral, pak se rozesmál a doprovodil nosiče k dalšímu nálezu, lyžařské hůlce. Mohl jen doufat, že se stroj časem dostane i k Léoe; nikoho nenapadlo uložit nákladnímu automatu jako prioritu záchranu člověka.
Rozkotané nebe mělo barvu staré podlitiny a teploměr hlásil teplotu dost nízkou, aby sněžil C02. Thorby šel za Léoiným nosičem, zkusil znovu zatelefonovat. Tentokrát se dovolal do schránky a nechal vzkaz, co dělá, kdyby náhodou bloudila někde nedaleko mimo signál z družice.
Za pět minut mu zazvonil telefon. „Thorby?“
„Léoo, jak jsi na tom?“
„Blbě. Po prsa v písku, mám asi zlomenou páteř a něco hodně ošklivého s nohou. Vidím odtud tvého nosiče, ale vůbec si mě nevšímá.“ Bylo slyšet, jak trpí. „A nepovím ti, kde jsem. Nevěřil bys, co tvůj nosič právě udělal.“
„Vyhrabal lyži. Aspoň to tady dělá ten tvůj. Když ho vidíš, musíš být ve stejném dolíku, do kterého jsem spadl já, prvním na jih, už tam jdu. Ale lezu bez lyží, tak to nebude hned.“
Po chvíli výstupu se zvedl vítr. „Léoo?“ zavolal zase telefonem, protože rádio je ještě nespojilo.
„Jsem tady. Tvůj nosič už našel i druhou lyži. Myslíš, že se můžu trochu napít? Zatím jsem se bála.“
„Myslím, že jo, ale první pomoc jsem si neopakoval hodně dlouho. Volám, abych se zeptal, jestli tě nezasypává písek.“
„Zasypává. Odhrnuju ho rukama, ale moc to nejde a nemůžu se ani posadit.“
„To ani nezkoušej,“
Dokud lezl nahoru, povídali si. Nebyli tak sami. „Tvůj nosič hrabe nějakých tři sta metrů za mnou,“ řekl jí. „Asi hledá tvou druhou lyži.“
„To těžko, jestli už jednu našel, protože ta druhá je zkroucená pode mnou.“
„Tak to nejspíš našel hůlku. Jestli máš lyži zkroucenou pod sebou, asi to dost bolí.“
„Dost. Vázání se neuvolnilo, lyže mi přetočila nohu a praštila mě do zad. Takže nosič vyhrabává hůlku. Nebo mi tam vypadla svačina nebo co. Když mají takový výpočetní výkon, proč jim někdo neřekl, ať shánějí napřed lidi a potom věci?“
„Protože ze šestnácti miliard lidí nebude ani sto milionů těch, kdo někdy sešli z chodníku nebo navštívili jinou planetu. Nosiči dělají přesně to, co by dělali na nádraží – ohlídají, aby byly věci pohromadě a aby je nikdo neukradl, pak nás doženou.“
„Tvůj právě našel hůlku a jede nahoru, takže asi míří k tobě.“
Thorby se za pár minut vyškrábal na hřeben, Pytlík zrovna vrch zdolal z druhé strany a poslušně čekal na rozkazy. „Lyže a hůlky,“ poručil Thorby svému věrnému idiotskému souputníkovi a stroj je hned vydal.
Léou ještě neviděl, ale po povrchu se honilo tolik písku, že to nic neznamenalo. Zkusil rádio: „Léoo, zamávej, pohni se nějak.“
Z proudu červeného prachu v půli svahu pod ním vystřelila ruka a Thorby k ní opatrně sjel. Vyhnul se jí obloukem, aby k ní přistoupil zdola a nepřejel ji nebo nezasypal pískem. Musel počkat, až mu Pytlík přinese věci, a uložit mu, aby postupoval opatrně. Než dorazil, pustil si Thorby do audiokanálu příručku první pomoci a práce se záchrannou výbavou, vyžádal si postup doporučený v téhle situaci a pak ho poslouchal dokola, dokud ho neuměl zpaměti. Zase si připomněl, že se chce naučit číst.
Při učení odhrabával z Léoy sníh. Tiše plakala, protože to ještě bolelo, a bála se, že skončí pohřbená zaživa; to jí už nehrozilo, protože jí Thorby hlídal sání vzduchu.
Do pozdního odpoledne ji vyhrabával, uvazoval k podpůrné konstrukci, dával jí utišující léky do pití a přestavoval Pytlíka, aby ji mohl nést. Ležela natažená na křížovém rámu, jako ukřižovaná. Pomalu ji zvedl, nařídil Pytlíkovi, ať zajede pod ni, a vyvážil ji na nosičově hřbetu. Když Pytlík úplně vysune stabilizační kolečka, udrží Léou rovně ve stoupání a klesání pod deset procent při rychlosti do tří kilometrů v hodině. Thorby si myslel, že takhle budou mít aspoň co dělat, než se uvolní záchranářské kapacity i pro méně naléhavé případy.
Komunikační kanály pomalu naskakovaly, otevřel se i navigační kanál, ale zpráv moc nedostali – jen krátké oznámení, že na Mars nedopadl předčasně odlomený kus Boreasu, ale jeho dříve nepozorovaný kamenný satelit o průměru asi půl kilometru. Materiál vyvržený srážkou zlikvidoval většinu umělých družic, které v následujících hodinách prolétly nízko nad pólem, přesně jak si Thorby myslel. Písečná bouře způsobená výbuchem byla masivní, ale omezená v čase i prostoru, takže hrubě poškodila jen šest stanic a městeček na dalekém severu. U nově vzniklého kráteru v marsovské severní polární čepičce se očekával zvýšený turistický ruch, než ho se vším okolo zaplaví Boreální oceán.
Úřady potvrzovaly, že průlet nad j Jižním pólem za sedmnáct dní a za dalších devět přibrzdění v atmosféře nad rovníkem se neruší. Thorby si spočítal, že obě události snadno stihne, takže mu Léoa svou sabotáží příliš neublížila.
Chtěl se jí na to zeptat, ale nevěděl, odkud začít.
Krátce poté, co se Pytlík i s ukřižovanou vydal spirálou po vnitřku dolíku nahoru, přičemž každou otáčkou postoupil vzhůru jen pár metrů, objevil se nad hřebenem duny její nosič. Jistě už našel drahou hůlku, nebo co to ještě hledal, a teď jako věrný pes následoval její transpondér v Pytlíkových stopách dokola a dokola kolem písečné mísy.
Thorby ten bláznivý průvod natočil, protože to Léoa vyžadovala, ale zvuk nenápadně vypnul, protože by na záznamu nebylo slyšet nic než její hysterický smích. Svedl ho na prášky.
Za úsvitu se posadil, vypil něco vody, nasnídal se a hravě na lyžích vyběhl na hřeben duny, kam se Pytlík s Léoou po spirále plahočil celou noc. Podle monitoru tvrdě spala a Thorby si řekl, že to tak je nejlepší. Většinu dopoledne i kus odpoledne klouzal po nově přeskupených hřebenech dun, vždycky Pytlíkoví trochu ujel a pak na něj čekal, poslouchal pomalé pleskání písku o skafandr a sledoval, jak se stahují a temní rudá mračna. Společnost mu dělaly jen vlastní myšlenky.
Když se Léoa konečně probudila, ohlásila: „Mám hlad.“ Thorbyho polekala; běžel nějakých šedesát metrů napřed a zbylými dvěma slídiči natáčel duny přes červený prach, který si ještě nesedl.
„Hned jsem u tebe,“ odpověděl a rozjel se zpátky, slídiči hopkali za ním. Ústa, jícen a trávicí soustavu měla podle fyziologických senzorů v pořádku, ale dokud ji někdo pořádně nevyšetří v nemocnici, doporučovaly přístroje pro jistotu jen čistý vývar. Vybrala si tedy kuřecí a Thorby jí napojil nádobku k hadičce, aby ho mohla upíjet. Diagnostika záchranného rámu tvrdila, že je víceméně v normálu a vážnější je jen zlomená noha a páteř.
Za chvíli se ozvala: „Když odvolám svoje slídiče, budeš mi vyprávět o té cestě na bicyklu kolem komety a jak jsi přišel ke slávě?“
„No jasně, jestli ti to ukrátí dlouhou chvíli. Ale upozorňuji tě, že je to dost nuda.“
A tak, zatímco rudé prašné nebe temnělo, stručně odvyprávěl své dobrodružství, jako by poskytoval rozhovor novinářům. Když mu bylo čtrnáct, poslala ho matka bydlet s babičkou, protože se jí rozjížděla slibná herecká kariéra a mít u sebe dospívajícího syna by jí zkazilo image sexuálního objektu pro dospívající chlapce. Jeho babička patřila k prvnímu týmu v projektech Velkého rozpuku, takže s ní odcestoval na Boreas, čtyřicet pět astronomických jednotek od Slunce – tak daleko, že odtud Slunce vypadalo jen jako jasná hvězda. Nudil se, smutnil, většinu času hrál hry ve virtuální realitě a i v ní se nudil, protože byl tak daleko od zbytku Sluneční soustavy, že signálu odkudkoli, i ze stanice Triton, trvala zpáteční cesta skoro celý den.
„Takže v den prvního odpalu…“
„Odpalu? Tím myslíš atomovou bombu?“
„Něco takového. Laserem spouštěná fúzní výbušnina, ale to se nikomu nechce říkat. Prostě ten výbuch, kterým začal pád Boreasu do centra Sluneční soustavy.“ Dobruslil zpátky, podívat se na kontrolky jejího systému podpory života; všechny svítily zeleně, tak předpokládal, že jí nic neschází. „Toho dne mě babička donutila vzít si skafandr, což se mi vůbec nechtělo, a dívat se na nebe – výbuch měl být vidět nad obzorem. Dali ji do jednoho ohniska elipsoidního superodrazného balonu a druhé ohnisko elipsoidu umístili do ohniska velikého parabolického deštníku…“
„To mi ale vůbec nic neříká.“
„Měli prostě hodně tenké plastové reflektory, aby všechno světlo, mikrovlny, teplo, prostě komplet záření soustředily do paprsku širokého asi kilometr, který pak z jednoho čtverečního kilometru Boreasu vyrazil jedním směrem spoustu ledu a sněhu.“
„To už chápu. Takže jsi viděl první veliký výbuch a tak se ti to zalíbilo, že ses rozhodl na ně koukat celý život?“
„Mám zatemněnou helmu, chtěla sis natočit mou reakci?“
„Já už si tam nějakou doplním. Nebo vezmu z archivu. Už nejsem takový purista. Ale ty ses párkrát zmínil o Drobenkovém kopci, to bylo co?“
„Domov. Tam byla základna. V podstatě jenom hromada písku slepená vodním ledem. Taková loď.“
„Loď?“
„Plul na tom, co bylo kolem, a kdyby se něco zvrtlo, vyletěl by z Boreasu vcelku, tak pro nás byl lodí. Ale říkali jsme mu Drobenkový kopec, protože ve skutečnosti to byla hromada metrových a větších ledových hrud. V jádru byl hlavně křemen, tak z něj roboti upředli skleněná vlákna, ta vmíchali do roztáté vody a přidali dost vakuových bublin, aby to všechno plavalo na námraze, protože jinak by se všechno, co jsme postavili, propadlo dvacet pět kilometrů pod povrch.“
Panenské těleso v Kuiperově pásu začíná jako částice prachu, která na sebe nabaluje sníh. Přibírá vodu, čpavek, metan, sulfan, prostě všechno, čeho je ve vesmíru dost, molekulu po molekule. Občas přidá další prach, a jak narůstá, prach se řídkou vakuovou námrazou propadá do středu. Při rychlostech v Kuiperově pásu skoro nehrozí srážka, která by způsobila odpařování, a stejně je tam takový mráz, že v odpařeném stavu nic nevydrží dlouho. Během miliard let se tedy námraza v jádru upěchuje kolem prachu a ztvrdne do jakéhosi písečného ledovce. Námraza na povrchu písečného ledovce vytvoří vrstvu ‚nabublaného ledu‘ – směsi zmrzlé vody, metanu a oxidu uhličitého. Povrch při teplotě pár kelvinů a minimální gravitaci nekrystalizuje, ale narůstá jako mnohem méně kompaktní jinovatka. Na dně pětadvaceti kilometrů námrazy, na světě tak malém a lehkém jako Boreas, je tudíž nižší tlak, než má marsovská atmosféra. Boreas tak narostl a v jádru ztvrdl jen proto, že měl tolik času.
„Takže než přiletěli lidé,“ upřesňovala si Léoa, „byl Boreas takříkajíc veliká sněhová vločka. Fraktálně rozvětvená křehká struktura ledových krystalků, narostlá kolem prachového jádra – akorát ta vločka měla průměr sedm set kilometrů.“
„Malé jádro z prachu, velké jádro z udusaného ledu,“ opravil ji Thorby. „Spíš sněhová koule se spoustou namrzlé jinovatky. Ale svým způsobem jsi to vystihla. Tak jsme tomu říkali Drobenkový kopec, protože se skelnými vlákny a vakuovými bublinami vypadaly ledové balvany trochu jako drobenka na koláči, a my z nich postavili takovou nízkou pyramidu s kýlem dole, aby se nepřevrhla, proto byl kopec zároveň loď na nadýchané sněhové kouli neboli, jak jsi řekla, sněhové vločce. Ale k věci, jako puberťák jsem byl hrozný pitomec.“
„Před dvaceti lety jsem měla dva puberťáky, dvojčata,“ řekla Léoa, „a klidně bych se nechala omladit a pořídila si další děti, jen kdybych je mohla ve dvanácti utopit nebo poslat pryč.“ Thorby zabruslil po bok Pytlíkovi zkontrolovat fyziologické monitory; zelených světýlek přibývalo, Léoa na tom zřejmě byla lépe. Měl z toho radost.
„No, já byl i na puberťáka hodně nesnesitelný, aspoň před tím výletem na kole. Matka se mě ale nezbavila kvůli tomu, jak jsem zlobil, spíš naopak.“ Nečekal, že to vyzní tak hořce. Občas ho napadalo, že nějaký citový život měl jen mezi třináctým a osmnáctým rokem, protože v porovnání s tím se pozdější léta utápěla v šedi. „Tak jsem tam seděl s babi, nad obzorem zazářilo veliké světlo a asi deset minut jsme měli i atmosféru – na skafandru jsem ucítil vítr a místo hvězd jsme nad sebou měli nebe – a najednou začala všude růst nová námraza. Tehdy mě napadlo, že by bylo báječné pobýt venku hodně dlouho, hlavně kdybych byl svým vlastním pánem.
Tak jsem jako projekt na fyziku vymyslel ten bazmek a nechal si ho od fabrikátorů vyrobit. Ta kilometr široká smyčka roztočeného supravodiče byla vlastně obří setrvačník, který jsem mohl urychlit na první kosmickou obyčejným šlapáním do pedálů, takže jsem byl za měsíc docela fit. Na bicyklu jsem mohl jezdit po vnitřku prstence jako magnetolevitační vlak a dodávat smyčce rychlost a hybnost. Byla to hračka, dnes by to postavili v každé laboratoři a naši roboti neměli do čeho píchnout, když už základnu dostavěli. Tak jsem si postavil okruh a bicykl, přesněji naši roboti, a jezdil kolem smyčky několik hodin denně.
V minimální gravitaci a s nulovým třením kinetická energie jenom narůstá, takže smyčka brzy obíhala rychlostí skoro šest set kilometrů v hodině, což bylo na Boreasu víc než první kosmická. Supravodivost kol jsem mohl ovládat a pomalu tak posilovat jejich spojení s dráhou, abych nevyletěl ze sedla, když naskočím, pak stačilo vytáhnout vlastní relativní rychlost dost vysoko a vyskočit ze smyčky na oběžnou dráhu.
Už jsem musel jen vystihnout správný okamžik, vzít s sebou dost vzduchu, jídla a vody a nějak se dostat zpátky, až mě to začne nudit. Přesné načasování za mě určil počítač tak, abych ze smyčky vyletěl přesně v nejvyšším bodu, když jsem rovnoběžně se zemí, napsal jsem si na to program a ten za mě převzal řízení, protože moje startovací okno bylo asi tak tři metry dlouhé, což v té rychlosti dělalo asi šedesátinu sekundy. O vzduch a vodu se postaral recyklační skafandr. Jídlo jsem za sebou vlekl ve velké krabici. Když byla prázdná, stačilo ji shodit dolů do námrazy a vléct ji za sebou jako kotvu, dokud mě nezpomalila na nějakých sto kilometrů v hodině, tehdy jsem na supravodivých ráfcích nafoukl obří balonové pneumatiky a sklouznul se po jinovatce zpátky na Drobenkový kopec.
Kameru na řídítka, otočenou dozadu, jsem namontoval jenom kvůli referátu do školy, abych měl záznam, a ten jsem sestříhal, protože na příští rok jsem měl zapsanou dokumentaristiku. Netušil jsem, že se tolik lidí chytí na záběry puberťáka na bicyklu s piknikovým košem v závěsu a Boreasem v pozadí.“
„Vypadalo to, že nad ním lítáš jako čarodějnice na koštěti,“ připomněla mu, „protože ten producent, kterému jsi film prodal, všechny záběry srovnal, abys byl hlavou nahoru. A lidské tělo se v gravitačním poli otočí tak, že kolo skončilo mezi tebou a Boreasem.“
„Je jedno, co se stalo a jak to kdo točil, až střihač rozhodne, o co šlo,“ ocitoval Thorby a rozjel se napřed, aby si trochu protáhl nohy a ještě si ve zbytcích denního světla zaběhal. Záchrany se zřejmě dočkají až zítra, možná pozítří.
Když se k ní vrátil, ještě se vezla na podpůrném rámu (který mu čím dál víc připomínal kříž) na Pytlíkově hřbetě, stále o sobě věděla a chtěla další porci vývaru, tak jí ho dal. „Tohle by mohlo znamenat, že se brzy zmátoříš,“ řekl k tomu. „Záchranáři nás prý vyzvednou někdy během zítřka, takže se tu klidně můžeme utábořit, ale když teď večer a zítra ráno urazíme ještě patnáct kilometrů, můžeme oficiálně prohlašovat, že jsme se z Písečného moře dostali vlastními silami. Co je ti pohodlnější, jet dál, nebo stát?“
„Když zavřu oči, ani nepoznám, že se vezu. Tvůj nosič dovede pečovat o křehký náklad. Ze skafandru stejně nemůžu, takže bivak může zajímat jenom tebe. Pojedeme dál, dokud se nebudeš chtít utábořit, a ráno zase vyrazíme, až budeš připravený.“
„To půjde.“ Už byla skoro tma, a i když díky nočnímu vidění a infravizi nemohl sjet z cesty a kurs mu udával stejný navigační systém, který vedl Pytlíka, měl trochu strach a nechtěl riskovat, že se něco stane s Léoou. „Ale raději se utáboříme.“
Obytná buňka se pár minut nafukovala, pak Pytlík Léou složil dovnitř na paletu a Thorby jí mohl sundat aspoň helmu, aby se nadýchala vzduchu z vnějšího generátoru a snědla něco kašovité stravy z tuby, kterou jí zdravotnický rádce povolil. Když se postaral o její pohodlí a sám se vsedě navečeřel, umyl se žínkou a s dobrým pocitem se nahý natáhl na lehátko. Poručil bivaku, ať zhasne, a neobtěžoval se nařídit budík.
„Thorby?“
„Potřebuješ něco?“
„Jen znát odpověď na poslední část otázky. Měsíc jsi obíhal Boreas o tekuté stravě a díval se, jak dole přibývá námraza, protože to, co se odpařilo, zase nasněžilo – byl to jen efektní trik, akorát jsi obíhal sněhovou kouli na bicyklu –, tak jak ti to mohlo rozjet takovou kariéra?“
„Prozradím ti tajemství: nerozjelo.“ Sám nevěděl, jestli se něco změní, když jí to prozradí. „Většinu času jsem strávil hraním ve virtuální realitě, dospáváním spánkového dluhu a dopisováním. Za ten měsíc jsem nenatočil ani pět hodin materiálu. Obíhat kilometr nad povrchem Kuiperova tělesa je pár minut zajímavé. Ledové věže i ty veliké krajky na zemi jsou docela pěkné, ale puberťáka nezajímá nic, co mu nezvedne hormony. Nakonec jsem dospěl k názoru, že zase snesu lidskou společnost, strčil jsem bednu od jídla na laně dolů, na pár stovkách kilometrů námrazy přibrzdil na nějakých čtyřicet kilometrů v hodině – ten kohoutí ocas za mou kotvou mi připadal jako nejlepší záběr z celého letu, od mého kola se táhlo lano až na povrch a za ním gejzír sněhu přistál jsem, vysprchoval se, sestříhal video a pustil to z hlavy, až si mě našla sláva. Tím se pochopitelně provalilo, že matka má dospívajícího syna, což poškodilo její mladistvou image, poslala tedy na Správu image výpověď a od té doby se mi neozvala. Ten výlet mě naučil hlavně to, že mám rád spoustu času pro sebe a že mi vadí lidi.“
„A co velké výbuchy?“
„Ty se mi líbí odjakživa. A rád jsem se díval, jak se na Boreasu po tom postrčení obnovuje námraza, prostě se mi líbí, když se něco mění. Ty bys asi ráda slyšela něco hlubšího, ale víc na tom není. Něco skončí, něco nového začne, to nové skončí, vznikne něco ještě novějšího. A mně se líbí být u toho.“ Už se na nic nezeptala a Thorby slyšel, jak se jí zpomaluje a prohlubuje dech. Myslel na záběry, které pořídil, a co všechno musí udělat, až bude Boreas prolétat nad jižním pólem, a při tom ve tmě a tichu marsovské divočiny okamžitě usnul.
* * *
„Tak dobře. Řeknu ti, co dovedu, protože se mě na to stejně zeptáš.“ Mluvila z rekonstrukční nádrže v nemocnici, Thorby seděl vedle ní. „Proto ses vrátil, ne, aby ses zeptal, proč jsem udělala něco takového?“
„Nevím, jestli jsem přišel právě proto. Chtěl jsem se podívat, jak na tom jsi. Než odjedu na Jižní pól, mám ještě pár dní, a když už jsem se tak angažoval, abys přežila, asi jsem chtěl prostě vidět výsledek. Pracovat s tebou už nehodlám, takže vlastně ani nemusím vědět, proč jsi mi před klíčovým záběrem zničila slídiče. Jen bych rád věděl, jestli to můžeš udělat znova, abych se ti vyhýbal.“
„Po tom, co jsem ti provedla, mě asi nikdy nebudeš mít rád, že ne?“
„Jsem samotář, nemám rád nikoho.“
„Někdo by z toho mohl vyvozovat, že proto máš tak rád VEU. Všichni, komu se líbil původní stav, jsou už pryč, a ti, komu se bude líbit nový, ještě nepřijeli. V tom okamžiku jsi sám s vesmírem, hm?“
Tohle musí nahrávat. Takovou otázku klade dokumentarista, a zrovna její diváci to zbaští i s navijákem. Že by jí to pokazil a oplatil jí, jak ona jemu zkazila první průlet Boreasu?
Jenže ona mu ho nezkazila. Z dalších průletů pořídí spoustu záběrů a jeho věrný drah slídič číslo dvě zachytil většinu toho, co chtěl, včetně ohnivého sloupu po nečekané srážce. A i kdyby mu nechtěla uškodit, většinu průletu stejně prošvihli na útěku před tlakovou vlnou.
Takže na tom sice záleželo, ale ne moc; jen ji už nechtěl mít u sebe, až bude točit něco důležitého. Pokud šlo o její záchranu, co jiného může chlap udělat? Pro něj to žádný závazek neznamenalo a nedovedl si představit, proč by to mělo znamenat závazek pro ni. Udělal to, protože v podobné situaci je to normální.
„Tváříš se, jako by tě to nikdy předtím nenapadlo,“ řekla Léoa.
Co mě mělo napadnout? pomyslel si, ale nahlas řekl: „Asi jo –“
„Vidíš? Zase tolik se od sebe nelišíme. Ty se rád díváš, když se něco krásného mění v něco nového. A je ti jedno, že při tom všechno vyletí do povětří. Naopak, tobě se výbuchy líbí, protože při nich krásně umírá něco přirozeného a krásného a rodí se krásné lidské dílo.“
Cože? zarazil se Thorby a dostal strach, že na to bude muset něco říct.
Jenže ona ho nepustila ke slovu. „Já chtěla natočit Thorbyho. Samotáře Thorbyho, posledního stepního vlka Thorbyho, když zjistí, že ho dovedou zradit ti, koho měl za přátele. Tvůj výraz, když se to stalo. Jak jsi ucukl. Jak jsi… jde o to, že tyhle záběry prostříhám se vším možným, se změnami na Marsu, ukážu, jak se Mars uměle mění v nový živý svět, jak se Thorby uměle navrací mezi lidi, to všechno v dialogu. Ukážu tvoji proměnu v člověka schopného nenávidět a jednou snad i milovat. V člověku, který si uvědomuje, že kolem sebe má i jiné lidi. Tak, jako se Mars naučí reagovat na život na svém povrchu, jak to nedokázal za těch tři sta let, co jsme tady.“
Tady už měl pevnější půdu pod nohama. Lidé se ho pokoušeli změnit celý život. On se ale nenechal, neuměl to. „Tak ty jsi chtěla zdokumentovat okamžik, kdy se změním?“ Byla to pitomá otázka, jak mu řekla, jenže novinář musí čas od času položit pitomou otázku, když chce pořádnou odpověď, a zvyk je železná košile, vášeň lněná.
„Přesně tak, právě o to mi šlo. Opouštím puristy i realisty. Nech si to hnutí pro sebe. Nejenže neproslavilo mě, ale tobě slávu ani neudrželo. Mám nápad na úplně jiný dokument, kde se lidské proměny celebrit a umělé proměny Sluneční soustavy navzájem odrážejí a vysvětlují v dialogu. Kdybys měl zájem, a to jistě nemáš, natočila jsem něco jako manifest nového hnutí. Už jsem ho pustila do světa. Vysvětlila jsem, co jsem ti provedla a proč, a přidala jsem záběr tvého obličeje. Doufala jsem, že na sobě dáš znát víc, když už jsme u toho. Škoda, že si to nechceš střihnout ještě jednou. A i když v manifestu vykládám, že s dalším dokumentem přijdu nejdřív za dvacet let a ne za pět, za šest jako obvykle, protože v něm chci mít aspoň dvacet let marsovských změn, stejně ten můj manifest přitahuje největší pozornost, jakou jsem kdy měla. Spoustu diváků zajímají i moje starší věci. No představ si to, já budu mít vliv!“
Thorby ostatní lidi moc nechápal, ale tohle mělo jistý náznak logiky, a tak řekl: „Jestli o to tolik stojíš, tak jsem rád, že máš vliv. Doufám, že jsi stála právě o něj.“ Vyznělo mu to škrobeně a formálně a nedůvěryhodně.
Léoa se ale láskyplně usmála a řekla: „Thorby, to je od tebe tak milé, že by mě ani ve snu nenapadlo tě žádat, ať to přetočíme.“
„Není zač.“ Pohladil ji po čele a dodal: „Krásné vlivy.“
Protože se zatvářila, jako by chtěla vymyslet dokonalou odpověď, odešel. Musel si ještě pořídit a odzkoušet nové vybavení, pak chytit raketku. Boreas měl proletět nad jižním pólem už za tři dny.
Sám se ptal, proč se usmívá.
* * *
Přesně na marsovském polárním kruhu, 66° severní šířky, o zimním slunovratu, mělo Slunce jen vykouknout nad jižní obzor. Thorby si vzal do hlavy, že to bude vypadat zvlášť efektně, když se vysoko na nebi klene nový prstenec. Jenže teď na ten kratičký polední den čekal pod dekou nových marsovských mraků, které pokryly celý polární kruh. Věděl, že nad nimi prstence září světlem a klenou se od obzoru až k zenitu, ale odtud neviděl vůbec nic, ani nepřetržité meteorické bombardování, z něhož byly v mracích patrné jen záblesky podobné vzdálené bouřce.
Čekal, ale nevyčasilo se, zimní poledne minulo a on rozsvítil parkovací světla raketky, aby si zabalil.
Překvapeně zamžoural. Z mraků padaly veliké, nadýchané, těžké sněhové vločky, něžně prostíraly zem, zatím nijak hustě, ale byly už všude, kam se podíval. Bylo to tak krásné, tak dokonalé, že sníh natáčel dvacet minut, přičemž tři slídiči pomalu panorámovali a dva snímali krajkové vločky, jak dopadají na černou půdu a jen chviličku mu září před očima, než je rozpustí světla slídičů. Měl nastavené maximální zvětšení, aby mu ani jedna neunikla, a přemýšlel, jestli je možné, aby se marsovská sněhová vločka utvořila i na jiném s větě.
Zůstal na polárním kruhu a natáčel, dokud se nezvedl vítr a chumelenice nezhoustla tak, že by mu mohla zkazit start. Když Pytlík polykal slídiče a valil se po rampě do raketky, Thorby se smál. Než nastoupil a zhasl parkovací světla, naposledy se rozhlédl kolem. Z jednoho měl škodolibou radost: věděl, že jeho obvykle kamenná tvář teď září jako sluníčko, a Léoa je se svými kamerami někde ve městě nebo v lodi, ze všech lidí jemu nejvzdálenější.
Poprvé vydáno v online magazínu Jim Baen‘s Universe (sest. John Joseph Adams) v srpnu roku 2007
Přeložil Robert Tschorn
