Obloha zbarvená množstvím spór, semen a drobných vzdušných rostlin do tyrkysová ospale shlížela dolů na své děti s kůží podobného odstínu, pokrývala tím ohavným nákladem špičaté střechy věží táhnoucích se všemi směry až k obzoru jako obří palisáda, úzké zanedbané uličky i hlavy a ramena těch, kdo se jimi ploužili – jenže…
Jenže to, co tu od prvního nadechnutí smrdělo ve vzduchu, nebyl tenhle zelený hnus.
Ne že by Varkangar neočekával potíže. Ne že by neočekával, jak se na něj sesypou hned u Brány, hned při prvním kroku na alorskou půdu. To koneckonců patřilo k jeho práci – jen by ho nikdy nenapadlo, že budou mít takhle zvláštní povahu.
Alkanský bojový kotouč se mu v dlaních chvěl touhou po krvi – nebo po čemkoli, co mohli jeho protivníci mít místo ní. Magická výbava z dílen vládního světa byla připravena na mnohem horší hrozby, ale hrstka ubožáků, za kterými ho sem poslali, byla připravena i na zradu a faleš, s nimiž si tak často nedokázal poradit on sám. Počítal se vším, nebo se o tom snažil sám sebe přesvědčit. Se vším, co má jméno či aspoň jasnou tvář. To, co vnímal nyní, však tvář nemělo, ani skrytou, dotíralo to na jeho smysly odevšad a odnikud, vysmívalo se mu to stejně jako protivný zelený kal okolo, jemu i jeho zbraním…
No ovšem, zelený kal! Něco v něm musí být, něco, co klame smysly hůř než chlast v nepravou dobu… Melganionské čáry, ďas je sper, by měly dost dobře chránit i před takovými věcmi, ale ani mágové zřejmě nemyslí na všecko. To tedy bude zatraceně všivá cesta, doufejme, že se protentokrát nevyskytne nic opravdu vážného – a jak se vrátím zpátky na Melganion, tohle si někdo šeredně odskáče!
Ještě jednou se rozhlédl z prostranství Brány, jednoho z mála míst narušujících zástavbu věží a rozhodně široko daleko jediného, jež vyčnívalo nad střechy většiny z nich, a s lehkým mrazením v zádech vyrazil po točitém schodišti dolů…
* * *
„Pár nicotných grázlíků, prodavačů pouťových legrácek, nic víc. Prostě je najdeš, vyprášíš jim kožich, dotáhneš je sem a padla. Jestli chceš, můžeš si nějakého prohnat chřtánem, ale aspoň tři ze čtyř půjdou před soud po svých… Je to jasné?“
„Naprosto,“ houkl trochu otráveně Varkangar. Neměl dnes chuť do ničeho, tím spíš ne do zbytečných hádek a tahanic. Potíž byla v tom, že s Alkanci se chtěl hádat skoro každý, kdo se jim mohl silou a bojovými dovednostmi rovnat, což naštěstí výběr dost zásadně zužovalo. „Vyberu si daň v nějakém tom libovém soustu, přivedu to sem, aby si soudci mohli vybrat svoji, než to zase propustí, a půjdu v klidu trávit.“
„Přibližně tak.“ Am Bomaff stáhl hlavu, aby ještě víc vynikla až nestvůrně široká ramena, a probodl svého svěřence čtveřicí zářivě zelených očí. „Na nic si nebudeš hrát, rozumíš? Nejdeš zachraňovat Všehomír, jdeš si to vyříkat s bandou pašeráků. Chovej se podle toho.“
„Určitě budu, pane. Určitě.“
„Při Kreidovi, já to myslím vážně!“
„A já to myslím tisíckrát vážněji, zatraceně!“ Varkangar udeřil pěstmi do těžkého stolu. Stíny ozdobných reliéfů na stěnách jako by se stáhly spolu s vráskami na jeho čele. „Vy si snad myslíte, že mě to baví, co? Že je pro mě rozkoš narážet všude, kam se hnu, na potíže, co říše zametá pod koberec? Posílejte mě proti zlodějíčkům, sedlákům, co močí na Kreidovy svatyně, zemanům neplatícím daně, po tuctech vám je budu lovit! Najím se jejich masa, ožeru se za jejich zlato a budu ten nejšťastnější chlap v říšských pořádkových službách!“
„Podívej, jak jsem koupil, tak prodávám.“ Am Bomaff se pousmál, těžko říct, jestli omluvně nebo jen škodolibě. „Třeba to tentokrát vážně bude jenom partička namyšlených nul.“
„Tak tomu, doufám, nečekáte, že budu věřit… Co je vlastně zač ta Alora?“
„Jestli hledáš tahanici s malými rybičkami, při které se budeš moct jednou rukou pošťourávat v nose, myslím, že budeš spokojený.“ Úsměv se ještě roztáhl, oči zúžily, až Varkangarovi zatrnulo. Bornaffův lid nepatřil k rasám, jimž dokázal spolehlivě číst ve tvářích, přesto měl dojem, jako by ho ty čtyři zelené štěrbiny už teď natahovaly na skřipec. „Pokojný svět, pokojný národ, těžko bys hledal lepší místo na lízání ran. Neposlušnost k říši se prakticky nevyskytuje, vlastně pro ni schází jakýkoli důvod – no a kdyby si někdo přece jen chtěl něco zkusit, třeba jen tak, z dlouhé chvíle, žádné krvavé lázně by ani nebyly zapotřebí. Úplně by stačilo odříznout je od… no, to nakonec brzo uvidíš sám. Magie se tam spotřebuje až příliš, nevinné, neškodné, ale stejně, nemáme rádi, když jsou někde až takhle jednomyslní. Kdokoli a v čemkoli – kromě úcty k nám… Pro pašeráky každopádně ideální kraj.“
„Přesněji pro pašerácké plevy, ubožáky, co jsou pořádným pirátům leda pro smích. Budou si tam šlapat po hlavách a někdo musí oddřít i takovouhle práci, proč ne příživník jako já?“
„Nemohls to vystihnout líp.“ Poprvé dnešního dne se hlas Varkangarova představeného skutečně upokojil, oči přerušily exekuci a na chvíli získaly téměř milý výraz. „Jsi Alkanec. Požíráš nepřátele, a když zrovna nejsou po ruce, nasytíš se i na vlastních. Ošklivě mluvíš, ještě ošklivěji se tváříš a krom toho, že už pár let věrně sloužíš thermadonské říši a párkrát jsi ji celou zachránil, jsi pro nás nikdy nic kloudného neudělal.
V zásadě tě nepotřebujeme, buď rád, že se tu pro tebe vůbec něco najde.“
To už se Varkangar neudržel a rozesmál se tak, že ho muselo být slyšet přinejmenším po celé budově Pilíře Věků. „Ano, pane. Vezmu si to k srdci, pane. Jdu zametat prach pod vašima nohama, jehož nejsem hoden… pane.“
„To je ono… Teď se seber, prostuduj spisy a zítra touhle dobou tady… Hej, Alkanče.“
Varkangar stáhl dlaň z kliky a znovu se otočil. „Hm?“
„Neudělej ostudu a já ti nějaký ten odpočinek vydupu. Najdeme svět s dobře rostlými masitými domorodci, výborným kořeněným pivem a spoustou hospodských rebelů schopných boje tak akorát, aby se ti to líbilo… Platí?“
„Beru vás za slovo,“ kývl Varkangar a bez dalších řečí zmizel na chodbě…
* * *
Zdola z ulic – pokud se udupané nedlážděné pěšiny daly vůbec ulicemi nazvat – působilo věžní panoptikum ještě mnohem tísnivěji než z nadhledu thermadonského přístavu. Nebylo sešlé, zpustlé, bylo prostě nijaké – a právě tím popouzelo Varkangara nejvíc. Za dobu, co putoval z jednoho říšského světa na druhý, se naučil smát laciným malbám na zdech a praporcích, znuděně zíval před monstrózními valy pevností, kýčovitým ozdobám a řvavým barvám se jen shovívavě smál…
Tyhle stavby zbudovaly pečlivé ruce a pečlivě byly i udržovány, jejich vlastníci si spočítali, že právě věž jim nabídne nejvíc místa na nejmenší zastavěnou plochu, podle toho s nimi nakládali a víc je nezajímalo. Zaplnili svou zemi něčím, co připomínalo skaliska jen náhodou vytvarovaná do podoby válců, hranolů a kuželů a obdařená jakžtakž rovným a hladkým povrchem, bezbarvými pomníky vlastního nezájmu o univerzum za jejich hranicemi.
Jen to, co se dělo uvnitř, mělo smysl. Ostatní nebylo víc než trpěným obalem, obludnou schránou o velikosti celého jednoho thermadonského světa.
A nejspíš jim nezáleželo ani na vlastních tělech, ani na něm, míjeli ho s uniformně beztvarými výrazy, tiše a lhostejně jako uschlý pahýl u cesty. Stejně jako on neměli vlasy ani žádné jiné ochlupení. Tím vnější podobnost končila; nevysocí, zavalití, vybledle modrozelení, kdekoli jinde by mezi nimi zářil jako maják. Tady však nic neznamenala svalnatá postava s rudou kůží, špičková melganionská zbroj ani bojový kotouč v pravici – jen další nepotřebný kus matérie, na který sedá prach, stejně přehlížený jako on sám. Skutečný pahýl, zrnko písku na podlaze, přesně to, čím si vždycky zatraceně přál se nestát, ať už přišel kamkoli.
Je právě tohle důvod, proč se tu od začátku cítí tak zle?
Nevšiml si, kdy se s domorodci okolo něj stala změna, ani vlastně nepostřehl, v čem spočívá. Jako by jejich netečností probleskl zájem, jako by po něm začali otáčet zraky, a ať už jejich skrývanou pozornost upoutalo cokoli, ani za mák se mu nelíbila. Pokusil se zjistit víc, stejně nenápadně, protáčel oči do stran, až ho bolely, pokud se ale v těch jejich skrýval odpor, hráli to na něj po čertech dobře. Tu a tam zachytil zdvořilé nebo snad jen shovívavé pousmání, jinak nic – snad se mu to vážně jen zdá, tak pevně sám sebe přesvědčil, že bezvýznamnými úkoly ho už nikdo nikde nepověří, až…
Hlasité zakvílení za blízkým rohem zapůsobilo tak nemístně, že v první chvíli ztuhl úplně stejně jako všichni ostatní. Když se Alořané zděšeně otočili a ti odvážnější se kolébavě rozběhli za zvukem, nečekal a bez dlouhého otálení se k nim přidal…
… aby se vzápětí zklamaně zastavil uprostřed liduprázdné ulice, jen se skupinkou dalších opozdilých zvědavců. Bezmocně pokrčil rameny. Kreid to zatrať, i takovýhle kraj nejspíš má svoje lapky a mordýře, proč by to tu mělo být lepší než jinde? To je nakonec problém místních stráží, ne jeho…
Mlčky přejel pohledem po stavbě, u níž stál. Jeho problém je zjistit, co se tady opravdu děje, a bloumání po cestách mu s ním moc nepomůže. To tam uvnitř bije srdce Alory – a jestli má nějaký žaludek, tam smrdí i jeho vředy…
Trojhranným vchodem, tak nízkým, že musel sklonit hlavu, se dostal do podobně tvarované chodby a k dalším hrubě tesaným dveřím na jejím konci. Strážce před nimi – nebo snad spíš průvodce, neměl u sebe žádnou viditelnou zbraň – překvapeně zamrkal, tváří mu na okamžik prokmitlo zděšení… Anebo i teď bylo přání otcem myšlenky? Přání něco v těch tupých zelených koláčích vidět, cokoli, i kdyby ho to nijak nemělo přivést na stopu…
„Tak dělej, otvírej! Nebo tě mám poprosit jinak?“
„Ovšem, pane, ovšem… ehm, jste si jistý, že si opravdu přejete vstoupit?“
„Kdepak! Když se budeš chvíli vykecávat, nechám toho a půjdu radši obdivovat krásy vašeho města… Hni sebou, nezkoušej moji trpělivost.“
„Rád bych ještě upozornil, že cizinci…“
„Copak?“ Ten skřet začínal být drzejší, než je zdrávo. „Máte snad nařízení dělat cizákům potíže?“
„To ne, pane, já jen… ehm, že tyhle prožitky Nealořanům nic moc neřeknou, je k nim zapotřebí určitých zvláštních…“
„A kdo říká, že si sem jdu užívat, zatraceně? Otevřeš to konečně, nebo si mám udělat cestu sám?“
Alořan tiše vydechl, otočil se ke dveřím a ty se tiše zasunuly do stěny. „Prosím. A žádné nepřístojnosti, mohu-li…“
„To se ještě uvidí.“ Varkangar ho odstrčil stranou a pro jistotu za sebou vstup zevnitř znovu zatáhl.
Jako by se ocitl v úplně jiné budově nebo možná přímo v jiném světě. Ochoz spirálovitě stoupající podél stěny byl opatřen pouze jednolitou nahnědlou omítkou, žádné hýření, a přesto bylo zjevné, že tady pracoval skutečný stavitel. Už tu nedýchal nezájem, ale prostá ohleduplnost k těm, kdo se za křišťálovými bariérami oddávali hlavní náplni snad všech alořanských životů. Umění.
Přistoupil k nejbližším dveřím a nahlédl dovnitř. Tváří v tvář tomuhle mohli malíři přiložit svá plátna do ohnišť, sochaři rozdrtit skulptury na cestářský štěrk a spisovatelé věnovat své bichle sedlákům na podkládání stolů v jizbách.
O tak dokonalém přenosu vjemů od tvůrce k příjemci si každý z nich mohl nechat jen zdát – přinejmenším pokud tvůrce i příjemce patřili k místním. Cestovatelé odjinud, jedno odkud, bohužel spatřili jen to, co teď on: hrst poletujících barevných koulí, jedovatě zelené světlo a houf postaviček vysedávajících se zkříženýma nohama a vytočenými hlavami, nic víc. Prázdnou fasádu, nicneříkající a neproniknutelnou.
Bohužel, nebo možná bohudík. Umělci jsou potrhlá chasa, ale v Thermadonu mají svůj vliv.
Druhý sál nabídl úplně stejný výjev – místo koulí válce, místo zelené pochmurný šarlat. Co to ale znamenalo pro někoho, komu byly z celé hostiny dopřány jen vyschlé slupky? Opravdu dobrému mazalovi by to mohlo stačit, napadlo Varkangara. Namaloval by sérii strakatých patlanin, nazval je nějak jako Sešlost v zelené a Sešlost v rudé a Kreid ví v jaké ještě, vystavil je ve vybraných melganionských galeriích a hotovo. Spousta dalších pitomců by pak chodila kolem s otevřenými hubami, dělala óóóch a ááách, no a za pár let by za ně začali platit tisíce zlatých, předháněli by se, kdo jich skoupí víc, a všichni by byli tak dojemně hrdí, jak rozumějí alorskému gejzíru barev… Odplivl si, rovnou na tu průzračnou matérii, chvíli se díval, jak nachově třpytivá slina stéká dolů, bez valného zájmu minul další dvě komnaty, fialovou a světle růžovou, a pak…
Pak, u páté zastávky, jasně pocítil, že je cosi jinak.
Snad odstíny barev o něco vybledly, zrychlil se pohyb, anebo tváře sedících získaly prázdnější výrazy? Ale ne, tohle nemělo co dělat se zrakem. Tady se ozval mnohem hlubší instinkt, rádce, kterého si už od nejútlejších let navykl brát zatraceně vážně. Pašované zboží, došlo mu okamžitě. Hloupý výtvor alorských vyhnanců napojených na pirátské bandy kdovíodkud, brak, kýč, paskvil – ale nejen to. Mrazení v zádech zasahovalo až tam, kde vždycky spolehlivě vnímal nebezpečí, snad ještě skryté, ale přesto…
„No tak!“ Hlas od dveří mu vnikl do uší jako pár rezavých hřebů. „Na co čekáš, hrome! Zab je!“
Sešeřelou chodbou k němu kráčel domorodec ve zbroji navlas stejné, jakou měl on sám, se značením vládního světa, emblémy i výložkami Pilíře Věků. Další vyslanec? A z místních, no, to by nakonec dávalo smysl, takový tu zvládne mnohem víc – ale proč sem pak vůbec posílali jeho? Vyhrabali snad nějakého Alořana v pořádkových službách až dodatečně a jeho teď odvolají na jiný úkol – anebo…?
„Tak jsi slepý nebo co?“ Zelený mužík zatékal očima do •stran, jako každý, kdo tuší, že nemá času nazbyt. „Správně jsi je našel, jsou to oni. Dělej, ať rychle vypadnem!“
Jako by už předem tušil, že odpovědi se nedočká, zavrtěl hlavou, mohutným výbojem roztříštil dveře a vpadl do místnosti k houfu krajanů, kteří ani teď neprocitli z toho podivného snění. Jediné, co se probudilo k životu, byla ochranná kouzla samotné věže. Jako oči rozhněvaných bohů se otevřely škvíry ve stěnách a vychrlily záplavu blesků. Co ovšem mohly znamenat pro zkušeného melganionského válečníka? Prokličkoval mezi nimi s jistotou baletního mistra a pustil se do své vlastní práce.
Ano, to, co prováděl, bylo opravdu spíš prací než bojem nebo masakrem. Pečlivě měnil strnulé postavy v hromádky popela a ty pak smetal do kovové schrány, až příliš pečlivě na to, jak měl ještě před chvílí naspěch, a přihlížejícímu Varkangarovi nevěnoval už ani špetku pozornosti. Přinejmenším dokud sál beze zbytku nevyčistil. Teprve pak se vrátil a přátelsky ho plácl po rameni.
„No nic, díky, kamaráde, žes mi aspoň pohlídal chodbu. Ty budeš asi nováček, co? To bude dobrý, neboj. To víš, taky to dvakrát nemiluju, ale tyhle zkrátka musíme… panebože…“ Náhle se mu oči rozšířily děsem a bedýnka s ostatky se odporoučela k podlaze. „Ty nepatříš k nám, ty jsi… ty jsi opravdový…“
Teprve teď to došlo i Alkanci. Domorodcův oblek i zbroj byly jen napodobeniny, dost dobré, aby i jeho na pár chvil oklamaly, už ale zpozoroval přinejmenším několik důležitých rozdílů. „A ty jsi kdo, ty svátý bijce? Co to tu provádíte, zatraceně, a ještě v tomhle ohozu?“
„Já… myslel jsem, že jsi s námi.“ Alořan rozpačitě zamrkal, pak mu tvář znovu zjasněla. „Ale vlastně bys měl být, ne? Měl bys být jako Olunga, měl bys…“
„Možná…,“ Varkangar se ušklíbl. „Nejdřív mě hezky zavedeš někam, kde té vaší tlupě šéfují, a pak se teprv rozhodnu, jestli budu váš kamarád, nebo si pořídím vlastní krabičku.“
„Ovšem, samozřejmě.“ Muž kývl snad až příliš horlivě. „Co by jeden neudělal pro nové spojenectví, že?“
* * *
„Podívejme, Alkanec? To mě podržte, myslel jsem, že vás k pořádkovým vůbec neberou. Každý se zapřísahá, že bude radši krotit smečku horských draků než jediného chlapa od vás…“
„Taky za ni každý z nás vydá v boji. A občas si toho na Melganionu někdo všimne.“
„No, možná je to nejlepší, co mohli udělat, že tě poslali právě sem. Tady aspoň nebudeš… no, však víš, co…“
„Jasně. Vím, co jsou tihle zelenáči zač. A to, co myslíš, tady opravdu chtít nebudu.“
Dvojice Alořanů, kteří přivedli nového hosta, nasadila nechápavé výrazy, jež se vzápětí změnily v úlevné, když je pán tichým gestem propustil. Otvorem dveří Varkangar zahlédl výřez kruhové místnosti se šikmým podkrovním stropem, několik kamenných sedátek a asi tucet zavalitých těl navlečených do imitací říšského odění, než se kovová deska konečně zabouchla a ponechala oba vyslance o samotě.
Olunga byl vcelku dobře rostlý, i když trochu sádelnatý tvor s tmavě modrou kůží, krátkými vlasy a ústy beze rtů.
Nedbale si otřel prach z melganionského ramenního chrániče – tentokrát stejně pravého jako slunce na nebi – a složil komicky znuděný obličej do dlaní. Čekal.
„Na co si to tady hraješ, ty šašku?“ Alkanec se naklonil přes desku stolu, aby stíny nepohltily ani slabiku z jeho slov. „Cpal ses jako mládě knížkami o mstitelích nebo co? Jestli chceš dostat pryč pašeráky, to je takový problém poslat si na Melganion pro pár schopných chlapů? Nebo pro jednoho se silou dračí smečky?“
„Přesně to bych taky nejradši udělal,“ zívl modrý obr a zavrtěl se ve skřípějícím křesle. „Podívej, jsem v téhle díře pozorovatelem už pátý rok a mám tu pakáž přečtenou do morku kostí. Něco se s nimi děje, něco šíleného. Ta nová pašerácká banda a ty nové sny, pořád nevím, kam je zařadit. A než zasáhnu, chci sakra dobře vědět, proti čemu vlastně stojím…“ Něco. Něco, co nemá tvář, je všude a nikde, něco, co smrdí hůř než zelený kal ve vzduchu… A co vůbec nemusí být důsledkem otravy. „Tak proto si hraješ na pitomce? No dobře… Získáš čas – a co s ním dál?“
„Když neznáš protivníka, příteli, nech ho, ať tě podcení. Tím nic nezkazíš. Asi to není zrovna podle alkanského gusta, ale občas to pomáhá, věř mi.“ Olunga si udělal pohodlí natolik okázale, až kovový výplet opěradla na několika místech praskl. „Teď se předně musíme modlit ke Kreidovi, aby naše setkání ještě chvíli považovali za náhodu. Nakonec nebudou daleko od pravdy. No a zadruhé se převlékneš do toho, co nosí všichni mí ohaři – jen klid, ta hrůza tě ochrání skoro stejně dobře jako tvůj prvotřídní obleček.“
„Ale dalšího zametače stop ze mě, doufám, neuděláš.“
„Kvůli tomu bych nemusel burcovat až v Pilíři, člověče!“ Vyslanec se zatvářil navýsost dotčeně. „Mimochodem, zametáme jen v sálech snů, jak jsi to viděl, nikde jinde. Koneckonců, to pašované svinstvo místním nikdo nenutí, ne? No nic, o to nejde. S Kreidovou pomocí teď můžeme konečně zvládnout průlom v pátrání a přejít do protiútoku, pokud to bude možné…“
„Samozřejmě, jak jinak,“ zaškaredil se Varkangar. „Ale ještě jedna věc-jak myslíš, že…?“
Další slova přerušilo ostré zabušení na dveře. Alořana na druhé straně ani nenapadlo čekat na vyzvání a ihned vrazil dovnitř jako velká voda. „Pane, omlouvám se za vyrušení, ale tohle nesnese odkladu… No tak, opatrně s ním, dělejte… Opatrně, pro Kreidovu milost…“
Čtveřice domorodců protáhla úzkým průchodem cizince, z každé strany ho podpírali dva a i v takovém počtu s ním měli co dělat. Šupiny pokrývající kůži někdo otrhal na polovině těla, šestice dlouhých paží se ze všech sil snažila zastavit proudící krev – krev stejně fialovou jako celá postava, krev měnící atrapu říšské zbroje v mokvající hadry, flekatý šrot a zanechávající nepřerušenou stezku až ke dveřím v protější stěně.
„Nemyslel sis, doufám, že mám ve svém šiku jen místní.“ Olunga natáhl dlaně ke zraněnému a zasyčel několik krátkých zaklínadel. „Tohle je Damel, seznamte se, i když bych to radši viděl jinde a jinak… Co se stalo, chlapi? Kdo mu to udělal?“
Šupinatý muž se třásl po celém těle, když ho ukládali na hromadu starých matrací, jež se Olungovým lidem podařilo během pár chvil natahat Kreid ví odkud – těžko říct, zda jím víc cloumala bolest nebo šok. Jak se zdálo, Varkangar nebyl jediný, komu podobná otázka nedávala pokoj.
„Damel je zkušený válečník, nedal by se takhle zřídit od kdekoho.“ Modrý vyslanec zacelil kouzly aspoň několik nejhorších ran na bocích a hrudi, podle všeho spíš kvůli své pečlivě udržované podlaze, a po celou dobu nepřestal udiveně vrtět hlavou. „Musela jich být hodně velká přesila…“
„Možná by se měl taky naučit včas prásknout do bot…“ Olunga si povzdechl, jako by mluvil se zaostalým mládětem. „Nevím, jak u vás na Alkanu, ale u mě vojáci znají svoje síly. Dost řečí, ať nám to poví sám… No tak, kamaráde, můžeš mluvit? Cos to tam dole prováděl, ty mizero?“
Zraněný kývl, ke zjevné mistrově nelibosti okolo sebe naplival louži krvavých slin, a když se nadechl k odpovědi, z úst mu začal vytékat další vazký pramínek. „Já… vůbec nic… šel jsem… no, prostě jen tak… vrhli se na mě, ze všech stran, najednou, s noži a dýkami, dal jsem jim co proto, ale běželi další a další, pořád… Bylo to jako mor, jako by se to sneslo z nebes úplně na všechny, jako by je někdo…“
„Někdo? No ovšem, a kdopak asi?“ Olunga udeřil pěstí do zdi. „Ty šelmy pašerácké a jejich hnůj! Kreid ví, kdo jim ho vlastně vyrábí a jak a…“
„Zklidni se, valibuku, jediná šelma jsi tu zatím ty,“ sykl otráveně Varkangar. „A to mi chceš tvrdit, že to tady znáš? Kdybych já si už musel vybrat jediný svět, kam bych se odvážil beze zbraní, bylo by to právě sem. Copak jsi nečetl všechny ty zprávy od učenců a mágů? Tihle zelenáči nevědí, co je zášť, neznají nenávist, půlka říše už se do nich snažila nacpat kecy o vlastenectví, o svátých válkách, udělat z nich vojáky, piráty, vrahy – a nic. Oni mají jenom ty svoje barevné nesmysly, nic jiného je nezajímá, říká se, že snad jejich mozkům úplně chybí.“
„Učenci jsou banda hňupů! Někdo na to musel přijít první… Ehm, Damele, chlapče, nezačal sis, že ne? Nestalo se ti to třeba při likvidaci nějakého…“
„Pane, jsem tu pár dní, u žádné… likvidace jsem ještě ani nebyl.“ Slabě zasípěl a zrak se mu zakalil hanbou. „A pomstu, tu poznáte, pane, poznáte ji na očích, na ústech, jenže tihle se dívali pořád stejně, i když mě bodali a řezali, ti zmetci se mi nepřestali culit do tváře, ani když… když… Pane, zapřísahám vás, vymlaťte ty stvůry, než… já…“
Když se znovu zhroutil na lůžko, dlaně přitisknuté na bok, jeho pán už zavíral dveře na závoru, až příliš hbitě, až příliš pečlivě. Alorští pomocníci se tiše vytratili a Varkangara mimoděk zamrazilo v zádech.
„Nezapomeneme na tebe, hochu.“ Olunga poklekl a s téměř otcovskou vlídností ho pohladil po zkrvavené hrudi. „Tví vrazi zaplatí stonásobně, to slibuju.“
„Jistě, pane, jen mě dejte dohromady a já jim… Kreidova dobroto!“ Teprve teď to válečníkovi došlo. Nadechl se k zoufalému výkřiku, jakmile mu však ústa překryla modrá ruka, kupodivu se bez protestů zase uklidnil.
„Příteli můj, řekl jsi to sám. Je to jako mor. Netuším, odkud se bere, netuším, kdo nám ho sem zavlekl, ale hlavně netuším, jak těžké bude toho syčáka dopadnout. Nejsme tak mocní, abychom mohli plýtvat. Určitě bys nechtěl, abysme byli poraženi jen proto, že budu mrhat cennými magickými zdroji na léčení kdekoho, viď že ne?“
„Pane, jen maličko mi pomozte, já taky budu…“
„Nebudeš, Damele. Bez pořádné dávky kouzel nepřežiješ, to víš stejně dobře jako já.“
„Třeba ano, pane, třeba…“ Proud krve z úst zesílil, jen o vteřinu později se přidal další z rány na boku, narychlo ušitá tišící zaklínadla pomalu přestávala působit. Jako dva konce katovského provazu protaženého skrz naskrz vnitřnostmi.
„Na tohle se dívat nebudu… Hej, Alkanče! Nebo ne, nic, vyřídím to radši sám.“ Prsty s dýkou se mihly přesně tam, kde by měly přetnout popravčí lano vedví, namísto toho je však jen zesílily a připojily k němu další, pět, deset, tucet nových lan svázaných do uzlu dva palce pod bradou. Hotovo, konec exekuce.
„Posluž si, jestli chceš, má se to tu zbytečně zkazit… Pak se vrátím a odklidíme, co zbyde.“
„Jistě, samozřejmě. Moc děkuju, modráku,“ ucedil Varkangar koutkem úst. „Už teď je mi z tebe na blití. Říše by potřebovala víc takových…“
„Jo, myslím že jo,“ zaslechl odpověď, už jen na půl ucha. Anebo řeč sama vyšla jen na půl úst, kdopak ví?
Poklekl, odřízl veliký kus čerstvého masa z Damelova pravého ramene a s labužnickým zamručením ukousl první sousto…
* * *
Dalšího dne hned ráno si Olunga svolal své věrné do sálu vedle pracovny. Ze tří čtvrtin místní, zbytek tvořila pestrá směsice barev a tvarů, jak už bývalo na většině thermadonských světů zvykem. Mlčeli a jen mu viseli očima na ústech, když vystoupil na nízký podstavec a spustil o hrdinství jejich padlého druha, o velkolepé poslední bitce, jejíž následky se bohužel nepodařilo zvrátit… Neptali se, nepochybovali, všechny zraky vyzařovaly stejnou důvěru, ať modré, žluté či zelené, ať už mžouraly z obličejů po jednom nebo po dvou párech… Možná tohle byli ti hodní, ale buď jak buď, tahle válka smrděla ze všech stran.
Jakmile proslov skončil, vzal si vyslanec Varkangara znovu na chvíli stranou. „Chci, abys do večera zůstal tady, ve věži. Ber to jako rozkaz nadřízeného nebo dobrou radu od přítele, jak libo. Ale potřebuju tě, tak se odtud nehni.“
Alkanec porušil nařízení jen napůl. Odpoledne seběhl dolů do přízemí, stačilo však vystrčit jen špičku nosu na ulici a pochopil, že dobrá rada je někdy opravdu nad zlato.
Ne, nikdo se na něj nevrhl, Alořané dál přecházeli kolem jako ti nejmírnější tvorové v celé říši, jenže… Jenže tím zrůdněji a děsivěji celá scéna působila. Tady už bouře visela ve vzduchu, skrytá v pohybech, drobných náznacích, které oko vnímalo zcela jasně, jen mysl na ně stále nebyla schopna ukázat. Když se skupinka zelených postav opodál zničehonic otočila a zamířila k němu, s úsměvy ve tvářích a nataženými pažemi, na nic nečekal, přirazil dveře a uháněl do své komnaty v podkroví, k smrti vděčný za její bezpečné stěny.
Do večera už z ní nevytáhl paty.
Sám nemohl uvěřit, co vlastně udělal. Nepoznaná hrozba je vždycky horší, ovšem, ale i tak, nestál by proti ní poprvé… Má opravdu tak velký význam to pokojné prostředí, zatuchlý klid, v němž nevypadá nebezpečně vůbec nic, až na to, že instinkty hlásí jako ohrožení úplně všechno?
Dobrá. Dnes tedy nikam. A co přijde zítra, se ještě uvidí.
Ráno přišel Olunga a suše oznámil, že základní průzkum je u konce a nastal čas vyrazit ven. Jen se dvěma alorskými spolubijci, alkanským kotoučem a melganionskými čarami proti čemukoli, co čeká v ulicích…
* * *
„To je ono?“ Varkangar si trochu nedůvěřivě přeměřil budovu z neomítnutého kamene, nebo aspoň tu její část, kterou dokázal přehlédnout. „Stejná jako všecky ostatní. Trochu míň olezlá, řekl bych, ale i to se mi možná jenom zdá.“
„Zjevně nečekají nikoho než slepce, jako jsi ty.“ Zelená Klotanova tvář ztuhla v žulovou masku. Nebýt respektu k Olungovi, zjevně by Alořanovi nic nezabránilo se na něj vrhnout. „Každému z našich by to tu muselo páchnout na sto honů, kdyby je tamti neměli pod palcem.“
„Tohle místo nežije,“ přidal se Tobloga, drahý z jeho průvodců. „Nemá duši, je to prázdné tělo. Ba ne, ještě hůř. Mrtvola naplněná hnilobou, měli bysme hned utéct, dokud…“
„Tak na to ani nepomysli, zelenej, nebo ji schytáš do toho svýho zbabělýho zadku dřív, než oběhneš roh.“ Bojový kotouč u pasu pálil jako jícen sopky a nebyl sám, na dně torny už čekaly na svou chvíli další zajímavé zbraně. Mezi amulety všech tvarů a velikostí se hřála i malá nádobka s modravou kapalinou, nevinná, nezajímavá věcička, v níž se ukrýval ten nejlepší rezervoár magie, jaký si jen mohl přát… Vcelku nová vymoženost, mimo Pilíř Věků přísně tajná a ani v jeho zdech jí zrovna nehýřili. Varkangar zaťal zuby. Další náznak, že tenhle úkol nebude jen tak, že na Melganionu vědí mnohem víc, než prozrazují svým vyslancům…
„Když jste tak chytří, budete hlásit, co se v tom brlohu děje,“ uťal další námitky. „Co tam zkoušejí za čáry a tak, od toho vás mám. Boj přenechte laskavě zase mně.“
„Nejsme tak chytří. Jsme.“
Nadechl se, aby ten hloupý, neplodný rozhovor ukončil, někdo jiný ho však předstihl.
Jen pár kroků od jejich úkrytu se rozezněl vodopád slov, thermadonština se zjevně nealorským přízvukem, dostatečně hlasitá, ovšem chrlená takovým tempem, že jednotlivým slovům takřka nebylo rozumět. Varkangar znovu opatrně vyhlédl ven a jeho tušení se potvrdilo.
Zavalité postavičky domorodců se jako na pokyn sbíhaly do místa kdesi za ohybem cesty vlevo, osaměle, v párech i větších skupinkách, milé úsměvy nutily jakýmsi tajemným způsobem do smíchu i jeho. Do křečovitého, šíleného veselí, toho jediného, čím dokázal čelit šílenství jiných.
„Jdeme,“ sykl na své druhy.
Pohled, jenž se jim naskytl, jakmile oběhli věž, nemohl už nikoho z nich zaskočit. Vysoký cizák s růžovou pletí a natekle vyhlížející hlavou se oháněl, zády přitisknutý ke zdi, dvouručním mečem a párem dýk už proti dobrým dvěma desítkám protivníků. Prozatím se mu dařilo držet si boje neznalé a převážně neozbrojené Alořany od těla, bylo však jen otázkou času, než se jich seběhne dost, aby udolali i nejlepšího bojovníka.
Varkangar odříkal krátké zaklínadlo a bojový kotouč se roztočil takovou rychlostí, až ho rukojeť brněla v dlaních. Možná zbytečné plýtvání na takovouhle verbež, ale jeden nikdy neví… Klotan a Tobloga vytáhli krátké široké mečíky, nejspíš dar od mistra, a postavili se kousek za něj.
„Takže jak, pánové? Necháte toho po dobrém a vypadnete, nebo si chcete za každou cenu poklábosit čepelemi?“
Skupinka se zatvářila zmateně. „Boj? Nechceme boj,“ pípl kdosi a znělo to natolik upřímně, že to zkrátka nemohla být lež. Pohled na dva příslušníky vlastní rasy s pozdviženými zbraněmi jim zjevně způsobil větší šok než co jiného.
„Ne? Tak ať už vás vidím půl míle daleko od tohohle chlapa, šmejdi!“
Nečekal, že bez odporu poslechnou, přesto ho zarazilo, když se odvrátili, a jako by tu nikdy ani nebyl, znovu se s noži i holými pěstmi vrhli na pašeráka. Jen na okamžik zaváhal, než rozpaky v jediném okamžiku vystřídala zuřivost a napůl slepý hněv. Jak chcete, máte to mít!
Hrana kotouče dopadla na první zelené rameno, ruka se tiše oddělila a odlétla i se zarezlým kinžálem, až příliš snadno – no ovšem, zapomněl jsi snad už, co jsou zač? To tedy bude bitka, fuj! Domorodec po něm vrhl udivený pohled – hrome, to je to ani trochu nebolí? – a s jedinou nataženou paží pokračoval za svým cílem. Další rána uťala hlavu i s úsměvem, těžké torzo dopadlo na zem, na jeho místo se však už tlačil tucet dalších, dlaně se natahovaly po cizinci, ztuhlé prsty se zatínaly do kůže ve snaze odervat ji od masa, některé se nepouštěly ani po oddělení od těla… Houf oživlých mrtvol, přesně tak vypadali, jak se tlačili přes rozsekaná těla svých druhů, stále stejně posedlí tím nepozemským nadšením… Když to konečně vzdali a vyrazili na nepříliš přesvědčivý ústup, mohli se už Varkangar a jeho spolubojovníci pohodlně opevnit za tři čtvrtě sáhu vysokým válem z té živé matérie.
„Tak, a teď ty, pacholku! Jestli nechceš skončit stejně, půjdeš s námi a cestou nám povíš, proč se v téhle Kreidem zapomenuté díře motáš!“
„Heleďte, počkejte, klid, já vám všecko řeknu, vážně. Já… my… ehm, vlastně vás potřebujeme!“ Růžový zasunul meč i dýky do pouzder, musel už pochopit, že proti vycvičenému Alkanci nemá ani se čtyřmi pažemi mnoho vyhlídek. „Jo, jsem pašerák, přiznávám, a jsem tu, abych vás obhlédl, to taky přiznávám, ale… Počkejte, nic ve zlém, přísahám, pravý důvod je ten, že…“
„Radím ti, aby byl hodně dobrý. Tak povídej!“
„Tohle ti není dost dobré?“ Muž kopl do nejbližší z hlav, až se skutálela z hromady a zůstala ležet s dychtivým výrazem upřeným do nebes, jako by se jim všem vysmívala. „Nenapadlo tě, doufám, že je to naše dílo.“
Klotan se zamračil a s napřaženou zbraní povystoupil z Varkangarova stínu. Tobloga jej po chvilce váhání následoval.
„Klid, jen klid, ohlídej si ještě chviličku ty dva šašky… Podívej, jim bych snad odpustil, v životě odtud nevystrčili nos, cizinci jsou pro ně zrůdičky, jeden jako druhý, znáš to… Ale ty jsi přece z Melganionu, žádný vidlák, ty víš, jak to mezi námi chodí, no ne? Pašerák chce hlavně přežít, držet si od těla všecky, kdo se v říši starají o pořádek. Nejsme žádní vyzobanci, co si stavějí tajné armády a chtějí ovládat Všehomír, zatraceně, chceme jenom nepadnout na hubu někde na knížecích polnostech, a aby nám Thermadon dal svátý pokoj!“ Varkangar zaťal zuby; ten šupák měl pravdu, ať se mu to líbilo nebo ne. Horda upachtěných nul, nic víc nejsou, nejenže by nikdy nedokázali provést takovouhle změnu s jakoukoli rasou, ale především jim schází důvod, proč by o to měli vůbec stát. „Možná vám pokoj dá. Když si ho zasloužíte… Tak o co tu jde?“
„Netušíme, člověče, opravdu ne, ale přísahám ti, až dostaneme do rukou toho zmetka, co nám zkazil zboží, pověsil na paty vás a čertvíkoho ještě, předhodíme vám ho jako mršinu červům – tedy, bez urážky, to jen tak… Ehm, pojďte s námi dovnitř a domluvíme se, co by se dalo podniknout, určitě…“
„Podívejme, pán je šprýmař.“ Varkangar se rozesmál, až mu kotouč málem vyklouzl z dlaní. „A abych vám pucoval meče, bys náhodou nechtěl? Dohadovat se budeme, ale u nás. Tak hybaj!“
Pašerák odevzdaně pokrčil rameny – právě v tom okamžiku však k Alkanci přistoupil Tobloga a naklonil se, aby mu cosi pošeptal. Jen několik krátkých slov, přesto celé okolí jako by ztichlo a sklonilo se před vahou jejich významu.
„Máš šťastný den, lumpe. Modli se, ať ti to vydrží.“ Alkanec si lehkým pohybem nadhodil tornu na zádech a sklonil bojový nástroj. „Tak nás zaveď do té vaší díry. Vypadá to, že je tu přece jen důvod si s vámi popovídat…“
* * *
„Pro Kreidovu svátou milost, musíš nám věřit, pane! Musíš nám věřit!“ Tucet otrhanců před ním kajícně přešlapoval jako družstvo narychlo ozbrojených sedláků před desátníkem, všichni stejné rasy, zhruba stejné velikosti a ve stejných smradlavých hadrech z pytloviny. Polovině z nich se podlamovala kolena, ti kurážnější tiše klopili zrak nebo tupě civěli před sebe… Byli ještě mnohem odpornější než ti, kterým svoje svinstva nabízeli. Alořané udržovali věrnost své kultuře, jakkoli slabošská a podivínská se mohla zdát – tady vládla jen společná zbabělost před životem, tihle lidé vypadali jednotní prostě proto, že byli všichni prázdní jako staré vyhozené džbány, dnes i po všechny předchozí dny.
„Já vám věřím,“ kývl hlavou na toho, jenž právě hovořil – nepoznal už, jestli je to AbKauHelan, jejich průvodce, nebo někdo úplně jiný. Co na tom nakonec záleželo? „Věřit vám tohle jé to poslední, s čím bych měl problémy…“
Viditelně se jim ulevilo, skryté urážky si snad ani nevšimli. „Tak nám pomoz najít toho vetřelce, zničíme ho a…“
„Přesněji ho zničím a zachráním vaše křivý palice a ještě křivější kšefty, co?“ Několik nesmělých protestů umlčel Varkangar jediným pohybem ruky. „V pořádku. Sám bych to vyřídil rychle už jenom proto, abych měl od vás pokoj. Jenže to není tak jednoduché. To, co se tu děje, vyšlo z vás,“
„Jak, z nás? Říkám, že…?“
„Tady můj zelený kamarád mi to řekl. A místní jsou na tyhle záležitosti zatraceně citliví…“
„Jak bysme to asi udělali? Víš, že tahle rasa nezná zlo.“ „Jo, to vím. A přiznávám, taky z toho nejsem moudrý. Ale jde to z vás, něco, nějak…“
„A co když ti lže?“ Pašerák přešel do teatrálního útoku, boulovitá hlava jako by se mu ještě víc vzdula. „Jak dlouho se s ním znáš, že mu tak věříš? My nejsme vrazi, přísahám při Kreidovi, chceme jen obyčejné živobytí a myslíš, že ho seženeme doma? Nic nemáme, moc toho neumíme, mohli bysme nejvýš tak někde tahat dlanánové hlízy z písku a znáš to, statkář tě pro pár zlatek sedře z kůže a co teprve panští, ti snad ani…“
„Dobře, dobře, dojal jsi mě, až to půjde, postavím ti pomník. Ale teď laskavě sklapni.“ Varkangar sáhl do batožiny projeden z menších amuletů. „Říkám jenom, že vaše mozky, nebo co místo nich vlastně máte, to šílenství živí. Netvrdím, že jste ho vymysleli a vytvořili. Takže pěkně zůstaňte, jak jste, trochu si vás projedu a zkusím zjistit víc.“
Poslechli ho, díkybohu, možná mu uvěřili, možná je prostě jen unavilo se dál hádat. Tak dobrá, podíváme se na vás. Zavřel oči, odříkal zaklínadlo, raději jen šeptem, aby snad některému z těch trhovců s kdečím neuvízlo v paměti, a ponořil svou mysl do jejich, bez otálení, ale taky bez valné chuti.
Vyskočilo to na něj ihned, vlastně se to vůbec nesnažilo tajit svou přítomnost, radoval se však mamě. Ta věc byla jako válečník, co nechává meče v pochvě, co pochopil, že smrt by pro soupeře nebyla tím nejkrutějším způsobem prohry. Tady jsem, křičela na něj, přímo u tebe, jenže ty mě nenajdeš, odejdeš stejně hloupý, jak jsi přišel!
Jen počkej, vracel jí to, však ti tu masku strhnu. Tihle mizerní lichváři můžou být srabi až na půdu, ale i ten největší zbabělec v sobě někde nosí hněv, přinejmenším zuřivost zvířete zahnaného do kouta. A Alořani, ti taky, co na tom, že jsme zatím nechytli stopu? Napravíme to, než se naděješ!
Jen napravuj, napravuj, šklebilo se zjevení dál, uvidíme, kam se dostaneš. A tak se do toho pustil. Natahoval se po něm hned z jedné, hned z druhé strany, pátral po agresi ve všech jejích podobách, probíral zášť na tisíc způsobů, ve všech barvách, co jich Všehomír zná, pestřejší výběr než sama alorská kouzla snů, s vítězným smíchem útočil a jeho snaha byla se stejně zlomyslným jásotem obracena vniveč. Bojoval dál a dál, zpříma a neohroženě, jak byl odjakživa zvyklý, až do úplného vyčerpání, až do posledního zbytečku sil, až…
Když přišel k sobě, sám netušil, jak dlouho už sedí na podlaze, ztěžka oddechuje a bojí se pohlédnout vzhůru – do všech těch dychtivých očí, jimž může nabídnout ze všech možných odpovědí jen jedinou, tu nejkratší.
Nic.
On, který už léta čelí hrůzám a zlu kolem sebe i v sobě, on, který měl až do dnešního dne pocit, že ho temnota nemůže už ničím překvapit, nikde se před ním nadlouho skrýt, on, který ji považoval za rodnou sestru a vlastně se od ní ani na den neodloučil, tu dřepí, má o ní promluvit – a neví, co říct.
Vůbec nic.
Někde za jeho zády bouchly dveře a do místnosti se vřítil zadýchaný pašerák, čtveřice paží mávající na poplach. Dobrá, všechno bude v tuhle chvíli lepší než to ticho a ty tváře…
„Co se děje, HolHyTarune?“ Pozornost přítomných se pomalu přesunula k novému cíli. „Už to zase začíná?“
„Přesně tak. Ženou se sem ze všech pater a je jich.“
„Ať jich je, kolik chce. Zamkni, spusť kouzlo a zalez…“
„Jistě, jako vždycky, že jo… Jenže dneska vypadají vážně moc zle, AbKauHelane, dneska to vůbec není jako vždycky, a víš, co ti povím? To tenhle červený ďábel z Alkanu je sem přilákal, on a jeho kumpáni! Co se tu objevil, tak…!“
„Nech si toho žvanění, byli tu před ním a budou i po něm, když nám nepomůže. Zamkni, nasaď zaklínadlo a…“
Rána do dveří uťala další slova, přesněji ani ne tak úder samotný jako spíš zasténání namáhané závory a křupnutí jednoho z prken uprostřed desky. A výraz příchozího, připomínající hříšníka před božím soudem.
„Kreidova dobroto, tys nepřipravil ochranu!“
„Pane, chystal jsem ji, ale tady proti němu – copak neznáte Alkan? On nás zabije daleko dřív než tamti a máme ho rovnou v hnízdě, pane, eo jste ho přivedli, nemyslím na nic jiného než na…“
„Kuš, pitomce!“ Varkangar se naklonil k HolHyTarunovi a ten se s nenávistným pohledem odplazil do zadního kouta. Ticho se vrátilo, ani zpoza dveří nepřicházel jiný zvuk než tlumený dupot. „A vy ostatní taky! Rozdám vám pár hraček, co tuhle svoloč na chvilku udrží stranou. Ale užívat s rozumem, jasný? Dokud nevíme, s čím bojujeme, nevyplýtvá se ani hlt magie!“
Předával právě jeden z posledních amuletů, když se od vchodu ozval druhý úder a tentokrát nezůstalo jen při něm. Další a další výpady otřásaly dřevěnými dílci a ty se jeden po druhém poroučely, měnily se v haldu třísek, pomalu odhalily otvor a v něm obrys zeleného těla s dlouhou násadou v dlaních…
… které se vzápětí rozlétlo na kusy i se zbytkem dveří, zlomená násada odlétla dozadu a rozbila hlavy dalším dvěma Alořanům. Ostatní – stály jich tu už nejmíň čtyři tucty – znejistěli a pokusili se ustoupit, těsná chodba jim však nedovolila rychlý pohyb. Mohli se jen tlačit ke zdem a ke svým druhům, šlapat po sobě v marné snaze uniknout ohnivým kouzlům přilétajícím znovu a znovu a…
„Nech toho!“ Alkanec zasáhl zběsile pálícího AbKauHelana do břicha a poslal ho k zemi. „Jsou pryč, nevidíš?!“
„Jo, na chvilku! Viděli jste to venku, ne? Vrátí se, než napočítáš do deseti, a bude jich tolik, že to nespočítáš už vůbec!“
„Drž zobák, Abe,“ ozval se kdosi ve skupince. „A šetři síly. Právě proto, že nevíš, kolikrát to budeš muset vyhánět… Zajímavé, nikde žádná krev.“
„Tak krev bys chtěl, jo?“ Varkangar si trochu lítostivě přeměřil hromadu nahnědlé kaše, jež zůstala z útočníků. „To sis měl vybrat trochu jiný svět, brachu. A vy, holoto,“ houkl do chodby za pomalu couvajícím davem, „zůstaňte, kde jste, než si dáme další kolo! A mluvte, co po nás chcete? Honem!“
„My… my jsme nikomu neublížili…“ Domorodci na něj hleděli s výrazem nejhlubšího šoku, tomu, jenž hovořil, bylo skrze vzlyky stěží rozumět. „Proč? Proč nás trestáte, bohové…?“
„Tak ještě jednou.“ Skryl obličej za dlaněmi jiskřícími zárodkem nového kouzla. „A už to nebudu opakovat. Co se tady děje?“
„Pojďme.“ Nejbližší Alořan s ožehlou a olepenou tváří tiše pokynul svým druhům a ti se souhlasně otočili, bez dalších slov odkráčeli po schodišti někam vzhůru, ukáznění, spořádaní, a Alkance v tu chvíli nějak přešla chuť je pronásledovat. Podruhé od příchodu do téhle věže ze sebe udělal hlupáka a cosi ho důrazně varovalo, že přípustný limit debaklů právě vyčerpal.
„Tak to by stačilo.“ Jako by se s ním točil celý svět, realita se mu vrhala po krku, za který se odmítal nechat dál táhnout. „Teď si pěkně sedneme, a než se to stádo znova přivalí, probereme si, čím jste je tak vydráždili.“
„Už jsi nás zkoumal, ne? Jsme…“
„Tak vás prozkoumám znova. Všecko. Kdy jste měli chuť zaškrtit spratka, co vám bral hračky, kdy jste v noci zaplácli mouchu, každou vteřinu, kdy jste měli chuť chovat se jako tady tihle… Odpověď tam je, a taky naše životy, pitomci!“
„No, dokud si nezačali, nic jsme proti nim neměli. Někteří z nás,“ AbKauHelan zašilhal dozadu na HolHyTaruna, který se celou dobu nehnul z místa, „někteří nemusíme vás, Alkance, ale to už jsi asi taky prověřil, ne? A jinak… Jsme nejmírnější národ Thermadonu, nikomu neškodíme, ani maso nejíme, já vážně…“
„Počkat!“ Někde to problesklo, sotva zřetelné, zlé tušení, ale Varkangar neměl v úmyslu nechat je jen tak uniknout. „Kdo z vás tady chtěl tu krev? To neměl být žert, že ne?“
„Žert? Divíme se tomu, co jsme sem přišli. Proč ti zabití vůbec nekrvácejí? Jo, něco z nich teče, ale ne dost, aby…“
„Kreidova dobroto, vy jste ale mamlasové! Klotane!“
Ten nejspíš už cítil, co se po něm bude chtít, a nešťastně vyvalil oči. „Já vím, že tyhle věci jsou pro vás… dost osobní, ale pro jednou to snad skousneš a předvedeš se jim, viď?“
„Nemůžeme aspoň jít na dvorek?“ Klotan sklonil zrak, celý jako by zbledl a zmenšil se. „Dělat to jen tak na ulici, do smrti se nevyhrabu z hanby…“
* * *
Dvůr představoval úzký pruh volného místa vecpaný mezi jejich věž a nejbližší sousední stavbu a z obou volných stran obehnaný dva sáhy vysokou, lišejníky obrostlou hradbou. Slunce sem za celý den téměř nepřišlo a stíny jen podtrhly temnotu Alořanovy tváře, když se vyčítavě rozhlédl po houfu diváků – a začal dávit.
Pašeráci vykřikli zděšením, ani ne tak nad samotným činem jako spíš nad tím, co prýštilo z Klotanových úst; hlína a zase hlína, suchá, beze slin či žaludečních šťáv, vyprahlá jako úhor v prvních záběrech radlice. Během chvilky tu ležela hromádka sahající Varkangarovi až nad kolena a domorodcův kulatý trup viditelně splaskl. Ne nadlouho – jakmile opustilo útroby poslední zrnko, začal se cpát novou, čerstvou zeminou, dokud se mu nevrátil starý známý tvar a v podlaze dvorku nezůstala prohlubeň zhruba odpovídající rozměrům vyvrženého kopečku.
„Kreidova noho!“ AbKauHelanovi muži zůstali stát s otevřenými hubami, ovšem, to se dalo čekat. „Je to zrůda! Utekl odněkud z cirkusu nebo…“
„Ale kdepak… To spíš vy jste měli na chvíli utéct z rodné díry. A trochu si obhlídnout svět, burani…,“ Varkangar otráveně zívl. „Tady o něj se bát nemusíte. Má plné břicho úrodné půdy, teď si tam pěkně zapustí kořeny, občas se trochu napije a…“
„On… on je…“
„Jasně, je to rostlina, vy hňupi, všichni jsou rostliny, jako ten váš salát, co se s ním cpete… To jste nevěděli?“
„Takže… Oni nás nenávidí, protože jíme salát?“
„To by mě nejspíš taky napadlo jako první. Jenže jsem viděl, jak zřídili chlapa z úplně jiného světa, než je váš, potom se chtěli vrhnout i na mě – a těžko byste hledali masožravější národ, než jsme my Alkanci. Ne, byli jsme úplně vedle, všichni. Oni vážně neznají zášť ani nenávist…“
Nikdo se neozval. Jako by se všichni báli, co přijde dál… „Podívejte, vy jste živočichové a jste hrdí až na půdu, že nejíte jiné živočichy a krmíte se trávou nebo cojávím čím. Nějak se to dostalo do vašeho zboží. Které teď dáváte někomu, kdo má sám blíž k té trávě – jakpak si to asi může přeložit?“
„Ale copak tohle není o rozumu, hrome? My bysme nevzali do úst nic, co má rozum, ani zeleninu ne…“
„Jo, ale jaký rozum? Náš. Takový, co dokážete poznat, co se vám podobá. Jinak si zeleninu klidně nakrájíte do vařící polévky a bude vám šumafuk, co si o tom myslí.“ Varkangar mávl rukou ke dveřím. „Dost řečí, jdeme zpátky. Netuším, kdo tuhle vaši zvrácenost přeoral magií, ani co si od toho slibuje, ale když už vím, po čem jít, za pár minut jsem mu na stopě.“
Cestou do pašeráckého hnízda už v chodbách potkali první zevlující skupinky. S tyčemi a noži – teprve nyní si uvědomil, že nic z toho nevypadá jako opravdová zbraň, spíš jako pracovní a zálesácké nástroje – vrhaly lačné pohledy na jeho vlnící se svaly, jejich vlastní pohybová ústrojí, ať už je tvořilo cokoli, se chvěla, napínala k prasknutí… Prozatím ještě pár výkřiků a mávnutí bojovým kotoučem stačilo, nedělal si však iluze, že je dvě prohrané potyčky zastaví nadlouho. Očarované mysli se brzy začnou dožadovat nové porce své drogy, znovu zatouží prožít opojení nad tím, koho – nebo co – jedí a koho – nebo co – přitom nechávají bez povšimnutí… I po třetím masakru se otřepou, Kreid to zatrať, ten už ale bude poslední. Poslední a konec.
Vytáhl z batohu malou kovovou lahvičku, polkl první doušek modrého nápoje… Tfuj, hořké je to jako utrejch, copak by to pár lžiček medu zničilo? No nic. V jednom má Olunga pravdu – protivníka se nevyplácí podceňovat, radši ať vždycky podceňuje jen on…
„Vysychá ti v krku, co?“ štěkl do ticha AbKauHelan. „Přesně tak. Chceš snad dělat, že tobě ne?“
„Nejsem šílenec, Alkanče. A trocha pití by mi taky…“
„Jo takhle… Tak na to zapomeň, tohle by tě položilo a já vás ještě chvíli potřebuju na nohou. Dám ti vodu, ta je pro vidláky dobrá až až…“
Prázdná nádobka putovala zpátky do torny, její místo v dlani zaujal veliký čtverhranný amulet. Ukončíme tuhle frašku. Má tady všechno, co je třeba, zdroj kouzla v podobě těchhle šašků, hromadu zelených mrtvol, co ještě ani nezačaly hnít, a další hromadu jejich živých brášků – musí to vyjít.
„Až vás proberu, připravte se – pomažeme ven.“
„Na ulici? Copak ses úplně…?“
„Sakra, jediná cesta odtud je Brána na melganionském vyslanectví. Já si půjdu popovídat s naším škůdcem a vy, no, buď se mnou, nebo – víte kam…“
„Vyděrači,“ zasyklo v houfu několik hlasů, všichni se ale bez protestů seřadili, všichni věděli, co musejí udělat, díky Kreidovi. Napětí v místnosti zhoustlo, že by se dalo krájet… A pak – pak je kdosi ukrojil.
* * *
„Nejdřív jsem si říkal, že tě zkrátka docela obyčejně zabiju, Alkanče. Rychle, čistě, bez řečí, k čertu s tebou.“
Zurmza Znar zakýval válcovým trupem, zahleděl se na rudou postavu v zářící nehmotné kleci a přimhouřil své jediné oko uprostřed hrudi, aby nic na okraji vidění ten pohled nerušilo. „Jenže uznej sám, to by sis nezasloužil. Váš národ je sice žalostně prostorný siný, ale v boji se vám málokdo vyrovná – a já si cením každého, kdo je v něčem mistr. Zasvětil jsi život válečnictví a jako pravý válečník ho taky ztratíš.“
Nelhal, tentokrát ne. Škoda, že nemohl tohohle rudého dravce ulovit poctivě, škoda, že se musel snížit ke lsti a ještě ji svěřit do rukou hlínožrouta. Stále nemohl zapomenout na své zhnusení, když se k němu zrádce Tobloga připlížil, schoulil se mu na rohoži přede dveřmi a začal škemrat. Splníte svůj slib, pane? Uděláte z Alořanů silnou rasu, pane, tedy pokud to uznáte za vhodné, pane? Nikdy nebudete silní, odbyl ho, nikdy, dokud se nenaučíte dívat za zdi svých opilých věží, přemýšlet o silném světě – dokud se vůbec nenaučíte přemýšlet.
Silný svět bohužel ani jemu nedává pokaždé na vybranou, jaké prostředky použít. Alespoň dopřál Alkanci tolik radosti, že tu odpornou veš odpravil přímo před jeho očima.
„Z těch čtyř bran v rozích k tobě budou přicházet sokové. Po jednom, po dvou nebo i po větších skupinách, budeš s nimi zápasit.“ Posadil se na zadní nohy, aby si ty přední mohl spokojeně zamnout. „Žádný strach, jsou to jen fantomy a kouzlo, které je vytváří, se hned tak nevyčerpá – rozhodně ne dřív než ty. Budeš se bít s dalšími a dalšími, bez jídla a pití, bez odpočinku, až do konce. Nepochybuji, že to chvíli potrvá, než podlehneš, ale já tu s tebou milerád zůstanu. Mám čas. A mám chuť se dívat.“
„Tak se dívej.“ První soupeř vyplul na kolbiště, průsvitné bílé cosi s šesti chapadly, a Alkanec to bez meškání proklál.
Mečem, samozřejmě. Kotouč mu nezůstal, nic, z čeho by mohl získat jen špetku magie. Jistota je jistota.
„Uvidíme, jestli vydržíš, než sem dorazí naši a upečou mi tě k večeři.“
Nemohl být tak hloupý, musel chápat sám, jak plané jsou jeho hrozby. Alora i její slunce jsou tak daleko od téhle pevnosti plující prázdnotou, že by je odtud jen stěží okem spatřil, a i kdyby se do pátrání po něm zapojili všichni čarodějní mistři, co jich Melganion má, mohlo by trvat celé měsíce, než by ho v pustinách mezi světy našli. Ale drž se, hochu. Vzdoruj beznaději, nejhoršímu ze všech nepřátel. Právě toho si na tobě vážím, právě proto jsi teď tady a ne rozsekaný někde v bahně hlínožroutské země.
„Pobiju je hned, jak vstoupí na Aloru, zajímají mě stejně málo jako hlínožrouti. Nejsou hodni privilegia, které jsem dopřál tobě, příteli.“
„Ó, děkuji. Na to, že tě zelenáči nezajímají, jsi jim ovšem docela slušně zatopil – nebo je to taky jen hra pro potěchu tvých… tvého oka?“
„Kdepak. Mého ne.“ Skrytý výsměch svému zevnějšku se prozatím rozhodl ignorovat. „Tohle bude představení pro oči říšských drábů. Pro záchranu jednoho chlíva jsou schopni nechat si za zády zbořit město a ani si toho nevšimnou – jenže tentokrát na to doplatí, pokrytci. Až se hlínožrouti vyrojí na pár tuctech světů a začnou se krmit jejich obyvateli, bude Melganion vzhůru nohama – dost dlouho, aby jim tam hrstka podstatnějších věcí proklouzla mezi prsty. Ale nečekáš, že ti budu vyprávět i o nich, že ne? Každý máme špetku soukromí, uznej…“
Alkanec se v elegantním válečném tanci zbavil dalšího půltuctu soupeřů, pozoroval, jak dopadají na zem a rozplývají se v nicotu, podivně zamlklý, lhostejný. Neshazoval se pokusy o vyzvídání, stejně by se nedozvěděl vůbec nic. Jeho kumpáni z pořádkových služeb se jednoho dne dostanou na pravou stopu, ovšem, nakonec vyčmuchají Znara, krále pašeráků, malého králická bezvýznamných kšeftů, a podle všeho se s tím spokojí. A až se králíček skutečně pustí do díla, až začne tahat za nitky z dobře připravených útočišť a podrobovat si Držitele jednoho říšského světa za druhým, bude příliš pozdě na krvavý řez. I kdyby ho snad dokázali zvládnout.
Na předloktí levé přední nohy Zhara cosi zasvědilo, svrbění rychle přešlo ve výbuch palčivé bolesti. Natáhl pravou přední, aby se poškrábal, mnul mezi prsty zasaženou pokožku, namísto úlevy však muka přeskočila i do druhé končetiny. Žlutá kůže se pokryla sítí skvrn a obě nohy se nezvladatelně roztřásly, jak pro ně váha těla přestávala být únosná. V poslední chvíli se posadil na zadní, rozhněvané oko naběhlo krvavými žilkami a zabodlo se do rudocha.
„Kde jsi vzal sílu k čárům, všiváku?! Nenechal jsem ti vůbec nic!“
„Každý máme nějaké to soukromí, ne?“ uculil se zajatec a rozsekl vejpůl modrou kouli s věncem chapadel, dotírající mu na pravé rameno.
„Ty…!“ Zurmza se silou vší vůle přinutil ke klidu a rozhlédl se. Musí tu přece mít něco, čím by se mohl bránit! Ale ano, amuletů, krystalů a jiných zásobníků tu má víc než dost, jenže než připraví potřebná zaklínadla… Až příliš se nechal ukolébat bezpečím svého mezihvězdného domova, až příliš uvěřil, že každý příchozí je mu bezpodmínečně vydán na milost. Kreid to zatrať natřikrát!
„Neřekl jsem ti všechno, Alkanče,“ pokusil se o mírnější tón, zatímco mu všechny čtyři nohy nadobro vypověděly službu a plamen začal zachvacovat spodní část trupu. „Možná nemusíš zemřít. Tahle klec, to není poprava, to je něco jako vstupní zkouška, víš? Měl jsem v úmyslu pustit tě ven, když si povedeš dobře, no a pak můžeš být víc než jen hostem, mnohem víc. No tak, rozmysli si to ještě! Mohl jsem s tebou skoncovat už na Aloře, myslíš, že jsem tě ušetřil jen pro zábavu?“
„Ne, ne, tolik si od tebe nezasloužím.“ Alkanec rozpůlil bestii ježící se ostrými nachovými šupinami a usmál se, rudý škleb na rudé mršině. „Podívej, ty chodící almaro, víš co? Nejdřív jsem si taky říkal, že s tebou skoncuju v rychlosti, raz a dva, uškvařit či tak něco, a tradá domů. Ale v jednom máš recht – stylová smrt je vždycky lepší než sprostá řezničina. Aspoň u toho, kdo si ji zaslouží.“
Končetiny odpadly od těla, Zurmzova hnědá krev začala tvořit na podlaze odpornou kaluž. „Ty parchante říšskej, cos to vlastně provedl!“
„Jen to, co ty sám… Víš, nejsem žádný učenec, ale taky už jsem slyšel o všech těch milionech mikrobů, co v sobě všichni nosíme, vražedných, ale i přátelských… Stačilo je jen maličko pošťouchnout, poradit jim, aby tě samou láskou snědly. Hrdí na to ti drobci možná nebudou, ale chutnat jim budeš docela určitě…“
„Stejně se nedostaneš z klece!“ Vyprskl ta slova se vší nenávistí, na jakou se dokázal zmoct – a spolu s nimi i další vědro tělesných tekutin. „Zničil jsem všechny tvé zásoby magie a moje amulety nestihneš najít! Zajdeš tu přesně, jak jsem řekl, a ještě bez publika, pitomce!“
Cítil, jak mu praskají žilky v oku, a podle všeho mu tam odumřelo i něco dalšího, protože vzápětí oslepl, bez varování, jako by neviditelný bůh zhasil všechna světla pevnosti. Ano, zemřeme tu úplně sami, nikdo nás nebude pozorovat – a přitom tvá i moje vlastní smrt jsou do takové míry uměleckým dílem, jak jen odchod ze života může být.
Tak se měj, Alkanče. Setkáme se v nějakém jiném vtělení. A tentokrát z nás třeba opravdu budou bratři…
* * *
„Tak asi takhle to teda bylo, bando zvědavá.“ Varkangar se rozhlédl po hloučku pašeráků; viseli na něm očima, pitomci, jako kdyby už měli vyhráno, jako by je ani nečekala štvanice po celém Thermadonu, hned jak jim přestane krýt záda. „A teď se hněte! Pořád máme v patách armádu zelenáčů poblázněných jeho kouzly a času jsme tu promrhali až dost!“
„Nemohl bys vyčarovat ještě jednu Bránu?“ pípl kdosi až úplně vzadu. „Když ses dokázal vrátit z té díry až sem…“
„Z té díry až sem to byl pořádný kus cesty. Ten jeho fantomový nesmysl měl v sobě magie dost, ale všecko má svoje meze. Chraňte si, co máte, víc už vám nedám. Hybaj!“
„Ani na vyslanectví bys nemohl…?“
„Sakra, nechal jsem tam úplně všechno, abych si odlehčil. Nemám ani na pohon kotouče, sám se budu probíjet jen tímhle omláceným mečem… A nějak si teď nevzpomínám, nezůstal tam náhodou i můj slib, že vás nechám jít? Co myslíte?“
To zabralo, aspoň na chvíli. Když vycházeli ven, hlouček okolo něj podivně ztichl a Alkance napadlo, jestli by si neměl hračky, co jim rozdal, vzít radši zase zpátky, dokud je čas. Kdo vlastně ví, kolik dalších zrádců tu ještě zbylo? A vůbec, bude mu tahle banda věřit, že je nevydá melganionským katům? Nerozhodnou se nakonec chytit šanci za pačesy a vyrazit do boje na vlastní pěst? Jakmile se objevili první Alořané, všechny pochybnosti z něj rázem spadly.
Pašeráci zareagovali jako noční hmyz vyplašený uprostřed poledne z temného kouta. Roj blýskavých světel vyrazil do boje snad ještě dřív, než on sám stačil odříkat potřebné zaklínadlo, a o pár vteřin později už ulice mezi věžemi znovu zela prázdnotou. Vlastně ani nebylo jisté, jestli ti, kteří měli pech a připletli se jim do cesty, vůbec patřili mezi ovlivněné. No nic, tady je nikdo počítat nebude. A ti další už jim půjdou po krku docela určitě.
Úzké průchody naštěstí nedovolovaly srocení příliš velkých skupin, a i kdyby ano, ve spleti uliček nebylo těžké je setřást. Přesto ještě několikrát došlo na zbraně, alorská půda se znovu pokryla hromádkami hnědavě zelené hmoty. Noví a noví domorodci se vrhali do prohraného boje o vysněnou pochoutku – koho by zajímalo, že původce toho všeho hnije někde na opačném konci říše, mrtvý stejně jako jeho mezihvězdný hrad? Nikdy ho nepoznali, a kdyby jim snad někdo pověděl o Zurmzovi Znarovi se čtyřma nohama a jediným okem, jen by tím rychleji milého vypravěče sežrali. Z vlastní touhy, z vlastní vůle, smáli by se mu, všechno jsme přece vždycky dělali jen z vlastní svobodné vůle, no ne?
Když konečně dorazili, olepení a zadýchaní, k budově vyslanectví, necítil Varkangar nic než únavu; tohle nebyl druh bitev, jenž by v něm dokázal vzbudit cokoli jiného.
„Stojíme, panstvo, stojíme.“ Z dvojice strážných u dveří kapaly potíže víc než močka ze shnilého vědra. „Kampak?“
„Jsem vyslanec říšských bezpečnostních složek, tumáte.“ Zamával melganionskou pečetí, a už ve chvíli, kdy ji vytahoval, ho svrběla dlaň na zbrani. „A tohle jsou mí zajatci. Padejte a pusťte nás k Bráně.“
„Máme tu bohužel hlášení o kolaboraci s pašeráky. Než se to prošetří a než přijdou další rozkazy, nikdo z vás dovnitř nesmí, je mi líto. Přijďte se optat zítra touhle dobou.“
No ovšem, tohle se dalo čekat. Nástroj na tahání kaštanů z ohně odvedl svou práci, proč se ho nezbavit a neshrábnout zásluhy sám, co, pane pozorovateli? Ty víš, že šanci vydržet v tomhle pekle do zítřka máme asi jako suchý list v kovářské výhni – a že Alkance nebude nikdo ani oplakávat, ani zpochybňovat báchorky o jeho zradě…
Tak tohle ti neprojde!
Popadl oba strážce za límec, každou rukou jednoho, a marně protestující je odtáhl k houfu domorodců. „Teď, pánové, pomažete za tím smradlavým červem Olungou, vyřídíte mu přesně to, co jste vyřídit měli: že tady někde venku čekám na smrt. A jestli vám náhodou hned nezakroutí krky a jestli chcete mít naději, že se vrátíte vcelku až sem, odpustíte si všecky hlouposti, co vás právě napadají. Jasný?“ Zmizeli příliš rychle, aby mohli mít čisté svědomí. Tak rychle, že se přihlížející Alořané ani nepouštěli do pronásledování. Kolik podobných asi cestou k Bráně ještě čeká? Moc by jich být nemělo, Olunga není zase tak velký pán, aby mohl nechávat ve svých stopách haldy říšských mrtvol a doufat, že je uspokojivě vysvětlí. Podle všeho vsadil spíš na lidi ze své bláznivé sekty a ty mezitím buď sežrala ta zelená lůza, nebo je spolu s ní usmažili pašeráci. Pokud tedy nejsou tak hloupí, aby na něj sami čekali venku. Času ovšem není nazbyt, tak jako tak.
Cestou vzhůru po schodech ještě dvakrát potkali vartující hlídku, o nepříjemnosti spojené se zabíjením soukmenovců naštěstí nestála ani jedna strana, takže došlo jen na krátké varovné zamávání meči a všichni si se zjevnou úlevou šli po svých.
„Granbados,“ poručil Varkangar, když konečně dorazili k věnci zdobených sloupů na střeše budovy a prokázal se obsluze melganionskou pečetí. Pak se otočil ke svým společníkům a kývl, víc nebylo třeba; i tihle holobrádci věděli své. Divoký svět, kde Thermadon teprv nesměle upevňuje svůj vliv, spousta Bran, kde se nikdo neptá, kam a proč chcete jít, pokud máte plný měšec… Ideální místo pro únik kamkoli – a on sám si už taky vymyslí důvod, proč se před návratem do Pilíře rozhodl zastavit právě tam.
Mezi sloupy zazářily první jiskry přenosového kouzla, bílé skvrny zbarvené do tyrkysová množstvím poletujících spor, semen a drobných vzdušných rostlin. A tam hluboko dole, v průchodu mezi opilými věžemi, se houfovaly jiné rostliny, mávaly noži a kameny, vřely hladem a pýchou, že nikdy neublížily jedinému stéblu trávy… Najednou se to celé zdálo natolik absurdní, že z toho ani nemrazilo v zádech.
„Víte, co vám povím?“ AbKauHelan spiklenecky přimhouřil oči. „Až odtud vypadneme, první co udělám bude, že si v nejbližší krčmě objednám pořádně propečenou krkovici.“
„Dobrý nápad, ale někdo vám musí poradit při výběru, vy hňupové,“ zazubil se Varkangar. „A mně se už taky docela stýská po mastné hubě…“
Pár okamžiků nato se svět kolem rozplynul a zeleň se stala pouhým reliéfem pevně vtisknutým do kamenné desky vzpomínek…
