Jména umírajících námořníků se valila po kůži Amber Tolesterové jako zářivá, duhová vlna písmen. Když se windspurské lodě za letního bezvětří líně pohupovaly v přístavu, zůstávala jména na jejím těle chladně modrá a působila vyčerpaně. Jakmile ale přišel podzimní vichr a pobřeží bičovaly vysoké zpěněné vlny, jména se v odpověď rozpálila doruda. A když námořníka z kterékoliv windspurské lodi smetla vlna nebo ho rozdrtila padající kladka nebo se utopil v bezedných hlubinách, křičela Amber bolestí, protože se námořníkovo jméno na jejím těle rozžhavilo doběla. Ostatní jmenovaní mohli v tu chvíli přemýšlet, kdo do kluzkého objetí moře upadne příště.
Nikdo z Windspurských nedokázal Ambeřin osud vysvětlit. Zbožnější obyvatelé přístavního města prohlašovali, že Amber je varováním všem hříšníkům, že život je krátký a zatracení věčné. Ti méně zbožní šuškali o tom, že Amber pyká za hříchy svých rodičů, kteří až do své předčasné smrti před deseti, lety vlastnili obchod ve městě. Záleželo na tom, kdo zrovna ten příběh vyprávěl. Podle jedné verze Ambeřina matka pohrdla upřímnou láskou námořníka a podvedla ho právě ve chvíli, kdy se topil při velkém hurikánu; podle jiné zase Ambeřin otec na poslední chvíli vyskočil z odplouvající lodi. A jeho loď ztroskotala, protože neměla kompletní posádku.
Vždy jednou za měsíc se Amber vypravila na faru a před očima paní Andercoustové, nejstarší vdovy ve městě, se svlékla. Paní Andercoustová zapsala jména na Ambeřině těle, porovnala je s předchozím seznamem a se zármutkem zaznamenala všechna, která chyběla. Kapitáni tuto informaci využívali, když sestavovali posádky. Žádný z nich nechtěl mít na lodi příliš mnoho jmenovaných námořníků. A běda každému z nich, jenž by požádal svou milou o ruku, aniž by se jí předem přiznal, že je mezi jmenovanými.
A tak Amber Tolesterová začala svůj život nenávidět. Nosila dlouhé šaty a rukavice a každý den se modlila, aby jména z její pokožky zmizela. Nejednou došla až k vlnolamu v přístavu a uvažovala o tom, že se vrhne do zpěněných vod oceánu. Pokaždé ji zastavilo trpké poznání, že svoje jméno na těle nenosí, takže jí není souzeno zemřít na moři.
***
Krátce po jejích pětadvacátých narozeninách se na Ambeřině těle objevilo nové jméno: David Sahr. Paní Andercoustová ho našla ledově modrými písmeny vepsané doprostřed Ambeřiných zad. Z ledového průvanu v refektáři naskákala Amber husí kůže, spěšně se oblékala. Paní Andercoustová nad tím objevem zavrtěla hlavou a uchechtla se.
„Za poslední měsíc se žádný David Sahr nenarodil,“ prohlásila, když prolistovala křestní matriku. „A jediný David Sahr, kterého si pamatuji, odjel z Windspuru, když byl ještě dítě.“
Amber si zapínala knoflíky šatů a mimoděk se usmála, když jí přes pravé ňadro proplulo jméno Billyho Martina. V pubertě často snila o tom, jak jí Billy laská ňadra, i když pochopitelně úplně jinak. Dívala se na Billyho jméno, dokud ji významné zakašlání paní Andercoustové nevrátilo do reality. „Třeba si tenhle David Sahr změnil jméno,“ navrhla Amber.
„Tak to nefunguje. Mohou si měnit jména, jak chtějí. Jak jsou jednou na tvé kůži, moře si je vezme.“
Amber se zamračila. Rozuměla tomu, proč se paní Andercoustová k těm jménům tolik upíná – jako mnoho vdov ve městě i ona ztratila manžela na moři –, ale nesnášela pomyšlení, že ji nepovažuje za nic než prázdné plátno, které zvěstuje úmrtí námořníků. Ale Amber chápala, že seznam paní Andercoustové pomáhá lidem, a tak držela jazyk za zuby, aby jí nevyklouzlo něco ošklivého.
Vyšla ven z refektáře a při dlouhé cestě domů si vychutnávala chladivou jarní brízu vanoucí od zátoky a paprsky ranního slunce, které se odrážely od vlhkých dlažebních kostek a břidlicových střech domů. Zastavila se před butikem a toužebně se zahleděla na kolekci populárních letních šatů, kterou právě dovezli z Londýna. Amber uviděla ve výloze svůj odraz – odporně hnědé staropanenské šaty, dlouhé rukávy a rukavice, které nosila, aby zakryla jména. Kéž by tak mohla nosit letní šaty a nepřitahovat v nich nevítanou pozornost.
S povzdechem odtrhla oči od výlohy butiku, že půjde dál. Do cesty se jí však postavila žena ve středních letech. Když se ji Amber pokusila obejít, plivla jí ta žena k nohám.
Amber v té ženě poznala matku Clydea Oldmana, jenž se utopil před rokem. „Jsi odporná, zlá stvůra,“ zaječela ta žena. „Měla ses utopit jako tvoje rodiče.“
Než se Amber zmohla na odpověď, přiběhl k nim ženin manžel a chytil svou manželku pod paží. „Omlouvám se, slečno Tolesterová,“ vyhrkl, zatímco táhl svou ženu stranou. „Ona to nemyslela vážně.“ Ale úsečný tón, kterým ze sebe tu omluvu vychrlil, Amber napověděl, že v duchu se svou manželkou souhlasí.
Když žena zmizela z dohledu, všimla si Amber chodce, který se zastavil a celou scénu zpovzdálí sledoval. „Na co civíte?“ zakřičela na něj. Potom se, téměř v slzách, rozběhla do svého obchodu. Napadlo ji přitom, jestli to byl záměr osudu, že se všechna ta jména důsledně vyhýbala jejímu obličeji, takže všichni mohli jasně vidět, jak moc nenávidí svůj život.
Tu noc se od moře přihnala na jaro nezvykle silná bouře. Amber ze svého bytu nad obchodem sledovala, jak se vlny tříští o přístavní hráz. Jména na jejím těle se sice pohupovala do rytmu vlnobití, ale žádné se nerozzářilo rudě. Amber vždy poznala několik minut nebo i hodin předem, že námořník zemře, protože jeho jméno začalo víc a víc žhnout a zářit. V tu chvíli jí jména jen mírně zahřívala kůži, což znamenalo, že smrt přijde až zadlouho. Amber si vlezla do postele a usnula, šťastná, že tu noc nebude mít na svědomí ničí smrt.
Druhý den ráno zametala před obchodem zlámané větve a rozbité kousky břidlicových tašek, když zaslechla z mola křik. Do přístavu se právě dopotácel tisícitunový trauler
***
Simply. Loď měla zlomený jeden stěžeň a silně se nakláněla na levobok. Jakmile ji uviděli, dav se před ní rozestoupil – někteří ji viděli rádi, jiní se tvářili zděšeně.
„Slečno Tolesterová, slečno Tolesterová,“ zahulákal námořník ze Simply, když se trauler dovlekl až k molu. Nečekal, až někdo přistaví můstek, vyskočil na molo a padl Amber k nohám.
„Bůh vám žehnej, slečno Tolesterová. Když na nás udeřila bouře, málem jsem ztratil všechnu víru, ale potom jsem si vzpomněl, že můj kamarád Bonder není na vaší kůži. Držel jsem se u něj, a jak vidíte, jsem tady, živý a zdravý.“
Amber nevěděla, co na to říct. U nohou jí klečel Miles O’Shaughnessy, jeden ze jmenovaných. A Jacka Bondera znala také – chodili spolu do školy a nebyl mezi jmenovanými. Hrnuli se k ní další a další námořníci ze Simply, provolávali jí slávu a zlehka se jí dotýkali jako nějakého posvátného totemu. Jako vždy uvádělo Amber jejich chování v úžas. Každý námořník, který přežil bouři nebo nehodu, jí děkoval. Buď neměla jejich jméno napsané na těle, a proto přežili. Nebo byli jmenováni, a potom přežili proto, že se jejich čas ještě nenaplnil.
Živí námořníci Amber milovali a ti mrtví si zase tolik nestěžovali.
Amber byla šťastná, že námořníci přežili, a chtěla odejít, ale Miles ji zastavil. „Má paní, máme pro tebe dárek,“ oznámil jí. Odvedl ji k lodi, z níž právě vynášeli na nosítkách neznámého vysokého námořníka. Amber se nejprve domnívala, že se slibovaný dárek skrývá za námořníkem v bezvědomí, ale vzápětí jí došlo, že Miles mluvil o samotném námořníkovi.
„Nějak to nechápu,“ vykoktala.
Miles O’Shaughnessy se zamračil. „On není váš přítel? Blouzní od té doby, co jsme ho našli na potápějícím se záchranném člunu. Pořád dokola mumlá vaše jméno.“
Amber se zahleděla do klidné tváře námořníka v bezvědomí. V životě toho muže neviděla. Ale než to stihla říct nahlas, Miles jí podal maličkou skleněnou tabulku ve stříbrném rámečku. „Tohle měl v kapse,“ dodal.
Amber se podívala na maličký obrázek, který se jí snadno vešel do dlaně. Daguerrotypie ji zachycovala, jak stojí na přídi lodi. Pokusila si namluvit, že je to jenom snímek nějaké ženy, která se jí podobá, ale potom ho obrátila. Do stříbra tam někdo vyryl slova: „Amber Tolesterová, s nehynoucí láskou. David Sahr.“
Jak tak sledovala, jak bezvládného námořníka odnášejí do malé přístavní nemocnice, začala se najednou jména na její pokožce chvět. David Sahr. To bylo ono nové jméno.
Tu noc nemohla Amber usnout. Znovu a znovu se dívala na daguerrotypii a zkoumala ji do nejmenších podrobností. Amber na obrázku měla na sobě kalhoty a košili s krátkými rukávy a stála na palubě malého kutru. Za ní visel na laně přehozeném přes ráhno v oprátce nějaký muž, tvář měl nateklou a rozostřenou. Amber slyšela o tom, že kapitáni takovým způsobem nakládají se vzbouřenci a piráty, ale za posledních několik desítek let nikdo nic takového neudělal.
Byla to podivná daguerrotypie. I když necháme stranou toho oběšence a fakt, že se tak Amber nikdy nenechala fotografovat, neměla na tom snímku na holých pažích jediné svítící jméno. Ještě víc šokující bylo vyryté věnování, v němž jí David Sahr vyznával nehynoucí lásku. Amber chtěla běžet do nemocnice a donutit toho cizince, aby jí vysvětlil, jak se opovažuje vyznávat lásku někomu, koho v životě neviděl. Sahrova slova se jí dotýkala, ale zároveň ji vzrušovala.
Druhý den se vypravila do nemocnice Davida Sahra konfrontovat. S překvapením zjistila, že před dveřmi jeho pokoje stojí dva strážníci.
„Můžu vám nějak pomoct, slečno Tolesterová?“ zeptal se starší strážník, obr jménem Samuels. Strážník Samuels neměl Amber vůbec v lásce, protože jeho jméno kolovalo po jejím těle, a to ani nebyl námořník.
„Chci vidět Davida Sahra.“
Samuels letmo pohlédl na druhého strážníka, jímž byl Billy Martin, kluk, do něhož byla Amber ve škole zamilovaná. Při jednom společném rodinném výletu k moři se dokonce i políbili. Ale potom Ambeřini rodiče zahynuli a Billy – stejně jako zbytek Windspuru – zjistil, co jména na jejím těle znamenají. Od té doby jí Billy nevěnoval víc než letmý pohled.
„Proč byste chtěla vidět našeho drahého pana Sahra?“ zeptal se strážník Samuels.
„Jeden námořník ze Simply mi říkal, že Sahr drmolil moje jméno, když ho našli.“
Strážník Samuels šokované otevřel pusu. „Počkat. Sahrovo jméno je na vaší kůži?“
„Ano.“
Billy chytil Samuelse za ruku. „Znamená to, že uteče?“ zeptal se Billy. „Jak by mohl zemřít na moři, když bude viset?“
Strážník Samuels zavrtěl hlavou, sám tomu nerozuměl.
„Co udělal?“ vyptávala se Amber.
„Naváděl lodi na útesy,“ opáčil Samuels. „Úřady na něj vydaly zatykač za to, že podél pobřeží zapaloval falešné majáky a hnal lodi ke zkáze. Proslýchá se také, že je to pirát, ale o tom nemáme žádné důkazy. Ale na to, aby visel, stačí, že naváděl lodi na útesy. Ale jestli má umřít na moři, tak opravdu nevím, co to znamená, měl by namísto toho viset.“
„Třeba to znamená, že je nevinný,“ navrhla Amber.
Samuels se zachechtal. Očividně Amber nevěřil a řekl jí, že, pana Sahra vidět nemůže. Amber se pokusila zachytit Billyho pohled, ale odmítl se na ni podívat. Nakonec odstrčila Billyho a nakvašeně a trochu sklíčeně odkráčela.
* * *
Z nemocnice vyrazila Amber za Richardem Beardem, dlouholetým přítelem jejích rodičů, jenž vlastnil fotografické studio pár bloků od Ambeřina obchodu. Zvláštní daguerrotypie ho okamžitě uhranula.
„Nádherný exemplář,“ vydechl, zatímco otáčel stříbrným rámečkem v rukách. „Strašidelný, ale nádherný exemplář.“
„Vážně? Obličej toho oběšence je rozmazaný.“
Richard Beard zavrtěl hlavou a zavedl Amber do zadní části studia. Na zdi tam visely stovky fotografií – nejrůznější daguerrotypie, ferotypie a albuminové tisky, které se poslední dobou dostaly do módy, protože z nich vyrobené malé fotografické vizitky vyšly velice levně. Téměř na všech fotografiích byli námořníci, jejich manželky a přítelkyně. Mnoho námořnických portrétů mělo černý rám.
„Největší problém daguerrotypie je, že expozice trvá skoro minutu,“ vysvětloval Beard. „Pořídit takovou fotografii venku je dost ošidné, a dvojnásob na lodi. To, že je rozostřený jenom obličej toho muže, svědčí o mimořádném štěstí nebo umění fotografa. Osobně používám daguerrotypický proces jen při focení krajin a na studiové portréty – a při portrétech musí mít fotografovaný objekt zádovou výztuhu, aby se nepohnul.“
„Tak proč se takhle vůbec fotí?“
„Správně uzavřená daguerrotypie vydrží navěky, což se rozhodně nedá říct o těch malých albuminových tiscích, které poslední dobou všichni chtějí.“
Amber chtěla ještě vědět, jestli se dá daguerrotypie zfalšovat. Richard Beard se na daguerrotypii znovu zadíval a zjevně si všiml, že na Ambeřině kůži na snímku nejsou žádná jména. Zavrtěl hlavou.
„Daguerrotypie jsou nesmírné křehké. Proto je zasklíváme – sebemenší dotyk snímek zničí.“
Amber mu poděkovala a vrátila se do obchodu. Podivná daguerrotypie a David Sahr jí však stále vrtali hlavou.
***
Několik následujících dní se Amber opakovaně snažila navštívit Davida Sahra, ale Samuels a Billy jí v tom pokaždé zabránili. Od nemocničních sester se dověděla, že Sahr blouzní v horečkách, ale že by se měl uzdravit. Pak ho samozřejmě, jako zločince, oběsí. Ale, jak říkaly sestry, to je čistě mezi Sahrem a Bohem, jim do toho nic není.
Amber také mezitím zjistila víc o samotném Davidu Sahrovi. Jeho předkové žili ve Windspuru po stovky let a vždy se živili jako námořníci. Když bylo Sahrovi deset, jeho otec zemřel na moři. Krátce poté se Sahr s matkou z města odstěhovali. Dalších čtyřicet let nikdo ve Windspuru o Sahrovi neslyšel, dokud se ke strážníkům nedonesly zprávy o tom, že navádí lodě na útesy.
Pátý den po připlutí Simply se zvedl vítr, ručička barometru prudce poklesla a střechy domů začal skrápět mírný déšť. Navečer už ulicemi města kvílel vichr a na okna bubnovaly veliké kapky.
Amber se právě svlékala, že půjde spát, když se jí na prsou rudě rozhořela dvě jména – strážníka Samuelse a Billyho. Doběhla k oknu na balkon a zadívala se k přístavu. Sílící bouře zahnala už dřív většinu lodí do zátoky. Proč by se Samuels a Billy o takové noci pokoušeli vyplout na moře? Nevěděla, co si o tom má myslet, ale chtěla je varovat, a tak popadla pršiplášť a rozběhla se do přístavu.
V přístavu nebyla ani noha, dokonce i noční hlídač se před bouří uchýlil do bezpečí. Lodě poskakovaly na vlnách a narážely do kluzkých mol. O kus dál se obrovské vlny tříštily o vlnolam.
Potom zaslechla výstřel.
Opatrně se vydala do míst, odkud vyšel. Uviděla, jak na hlavním molu poblíž středně velké šalupy zápasí strážník Samuels s Davidem Sahrem. Samuels byl mohutnější, podařilo se mu Sahra přimáčknout koleny k zemi a obrovskými pěstmi mu bušil do obličeje. Amber nevěděla, co má dělat. O krok couvla od bojujících mužů a zavadila o tělo, rozvalené na stole používaném na kuchání ryb. Billy. Natáhl k ní ruku a ona si hned všimla, že se mu řine krev ze střelné rány na hlavě. Amber přitlačila dlaň na ránu. Billy jí na okamžik stiskl ruku, načež omdlel.
Amber zvedla oči od Billyho a uviděla, jak strážník Samuels svazuje Sahrovi ruce. Mírumilovné rysy, které měla Sahrova tvář, když byl v bezvědomí, nahradily nyní vrásky vzteku a nenávisti.
„Jak je Billymu?“ překřičel Samuels vítr.
„Dýchá,“ odpověděla. „Myslím, že ho ta kulka jenom škrábla na hlavě.“
Samuels utáhl provaz kolem Sahrových zápěstí, nádavkem zajatce pořádně nakopl a zvedl ze země osmihlavňovou pepřenku. Namířil pistoli na Sahra a šel se podívat, jak se daří zraněnému kolegovi. Najednou udeřila do mola obrovská vlna, srazila Amber a Samuelse k zemi a stáhla Billyho do vody. Amber se vrhla ke kraji mola a chytila Billyho za košili, dřív než definitivně zmizel pod hladinou. Jeho jméno se v tu chvíli rozžhavilo doběla – moře doslova ječelo a snažilo se ho vyrvat z její moci.
Amber křikla na Samuelse, aby jí šel pomoct, ale když se ohlédla, zjistila, že Sahr využil nárazu vlny, aby se osvobodil. Obkročmo seděl na strážníkovi, oběma rukama ho držel za hlavu a mlátil mu s ní o kameny. Potom Sahr sténajícího Samuelse strčil do vzdouvajících se vln, načež Samuelsovo jméno vybuchlo plamenem a propálilo Amber košili i pršiplášť. Nevšímala si bolesti, zoufale se snažila udržet Billyho nad vodou.
„Pomozte mi!“ zakřičela na Sahra. „Sama ho ven nevytáhnu.“
Sahr se podíval na moře a zavrtěl hlavou. Se stále ještě svázanýma rukama zvedl Samuelsovu pistoli. Nakázal Amber, ať Billyho pustí a jde s ním.
„Cože?“
„Je nám souzeno být spolu. Pusť ho.“
Amber šlehla po Sahrovi pohledem. „Ne.“
Sahr zaklel a namířil pistoli na Amber. Podívala se na Billyho, jehož příval studené vody probral. Vyděšeně šátral rukama po molu, ale byl tak zesláblý, že by na něj sám nevyšplhal. Nemusela na těle cítit žár jeho jména, aby jí došlo, že ji prosí, ať ho nenechá zemřít.
„Poslední šance,“ zavrčel Sahr.
„Ne.“
K Ambeřinu překvapení Sahr nestiskl spoušť. Místo toho se usmál, než ji pažbou pistole praštil do hlavy.
***
Amber střídavě přicházela k vědomí a ztrácela ho, nevěděla, jestli sní, nebo bdí. Matně si vzpomínala, jak Sahr naskočil do malé šalupy uvázané u mola, rozvinul plachty a vyplul do bouře. Pamatovala si, jak se jí hluboko do těla vypalovalo jméno tonoucího Samuelse. Očekávala, že stejně palčivě pocítí na vlastní kůži i smrt Billyho, ale místo žáru ucítila jen letmý polibek, jako tenkrát před lety při tom nešťastném rodinném výletu na pláž.
Ta vzpomínka Amber rozplakala. Toužebně si přála, aby na ten zpropadený výlet vůbec nejela. Týden předtím jí bylo šestnáct a zároveň zjistila, že se jí po těle rojí jména – včetně jmen rodičů. Ale nikomu o tom neřekla. Raději začala nosit dlouhé rukávy, nevycházela z pokoje a předstírala, že je nemocná.
Rodiče si o ni dělali starost, ale Amber se tak styděla, že jim nedokázala říct pravdu. Bála se, že by si mohli myslet, že ji posedl ďábel. Jednou ráno zaklepala matka na dveře jejího pokoje.
„Zlato,“ spustila matka a spiklenecky na ni mrkla. „Billy je dole. Pozvali nás s matkou na výlet na pláž.“
Amber věděla, že ten výlet je matčina práce, ale nechtěla Billyho odmítnout. Také žasla nad tím, že je její máma ochotná jít na pláž. Vždyť se moře vždy k smrti bála.
A tak se Amber a její rodiče vydali spolu s Martinovými na pláž. Amber si oblékla nejdelší plavky, jaké měla, s rukávy až po zápěstí, rukavičky a napudrovala se tak, že měla co dělat, aby v jednom kuse nekýchala. Snědli oběd, hledali vyplavené mušle a celkově se výborně bavili. Amber dokonce zaslechla, jak ji paní Martinové chválí, že je vskutku decentně oblečená.
Když se slunce nachýlilo k obzoru, vydal se Ambeřin otec daleko od břehu, až mu příboj sahal do pasu. Pobaveně volal na svou ženu, která stála po boku paní Martinové, ať jde za ním, ale ona jen nervózně zavrtěla hlavou. Billy v tu chvíli využil nepozornosti rodičů, dotkl se Ambeřiny ruky a políbil ji na tvář. Amber zrudla a nastavila ústa Billyho polibku, ale než k němu došlo, Ambeřina matka vykřikla.
Amber se s trhnutím otočila a uviděla, jak otec zápasí se silným spodním proudem, který tam ještě před pár okamžiky nebyl. Během chvíle ho odnesl o několik desítek metrů dál na moře. Amber se k němu rozeběhla, ale vtom se zkroutila strašlivou bolestí. Zvedla hlavu a uviděla, že matka – přes veškerou hrůzu z moře – běží otci na pomoc. Když se k němu prodrala, Ambeřina bolest na okamžik polevila. Potom ale oba zmizeli pod hladinou a jejich jména jí sežehla tělo i duši.
Když bolest konečně ustoupila a Amber otevřela oči, stáli nad ní Billy a jeho matka a s hrůzou hleděli na písmena, která se propálila látkou plavek. Billy jí chtěl podat ruku, ale matka ho zastavila. Když se jí potom zeptala, jestli má na těle i Billyho jméno, mohla Amber jen přikývnout.
Drahý den našel rybář těla rodičů. Stále ještě měli ruce propletené ve strnulém objetí. Amber proplakala celé měsíce a ze srdce si přála, aby pozvání Billyho rodičů ignorovala a pověděla rodičům o jménech na svém těle. Aby nejdříve zjistila, co ta jména znamenají.
Aby byla stejně statečná jako matka.
* * *
Amber prospala celou bouři a probudila se až druhý den ráno v nemocnici. Pokoj se koupal v teplé sluneční záři a záclony se vlnily v mírném mořském vánku. Kolem Ambeřiny postele stáli dva doktoři a sestra a dlouze zkoumali bouli na její hlavě, jako by to bylo nejdůležitější zranění, jaké kdy ošetřovali.
Amber brzy zjistila, proč s tím tak nadělají – stala se hrdinkou. Několik lidí z města zaslechlo výstřely. Když doběhli na molo, našli tam vedle Billyho ležet Amber v bezvědomí. Také viděli Sahra, jak v maličké šalupě křižuje proti větru.
Doktoři nařídili Amber, že má zůstat v posteli, ale když se dověděla, že je Billy naživu, nevydržela v klidu. Vystrkala všechny ze svého pokoje, zavřela dveře a pustila se do hledání Billyho jména. Bylo pryč! Změnila jeho osud!
Ještě to odpoledne navštívila Billyho v jeho pokoji. Hlavu měl ovázanou, ale kulka ho jenom škrábla na lebce a doktoři ujišťovali, že se uzdraví. Billy se na ni slabě usmál a poděkoval jí. Amber netušila, jak se jí podařilo vytáhnout Billyho z vody, když ji předtím Sahr praštil do hlavy, ale byla ráda, že přežil.
V návalu smělosti se dotkla Billyho ruky.
Měla na sobě jen nemocničního andělíčka, takže se jí jména námořníků plazila po holých pažích a několik jich sklouzlo i mezi jejich propletené prsty. Billy se tvářil, že to nevidí, a jen se usmíval.
* * *
Amber se rychle zotavila, takže mohla odejít z nemocnice. S překvapením zjistila, že ji před její krámek s textilem přišel přivítat dav lidí. Několik žen, které přišly na moři o manžely a syny, ji objalo – včetně té paní, která po ní jen několik týdnů předtím plivla. Amber vykoktala díky a snažila se, aby na sobě nedala příliš znát naprostý úžas.
Lidé se k ní chovali ne-li vyloženě laskavě, pak alespoň zdvořile i v následujících týdnech. Zákazníci sice pořád zírali na kousky kůže, které se jí nepodařilo zcela zakrýt, ale nikdo se nechoval nepřátelsky. Všichni věděli, že Amber zachránila Billymu život. A ještě lepší bylo, když paní Andercoustová potvrdila, že Billyho jméno zmizelo z Ambeřiny kůže. Rodiny jmenovaných námořníků tak dostaly naději, že i jejich synové by mohli osudu uniknout.
Když doktoři pustili Billyho z nemocnice. Amber ho doprovázela domů. Bavili se o banalitách – jak příjemný je vánek od moře, jak mraky tiše letí napříč oblohou. Před domem ji Billy zlehka políbil na tvář.
Celou cestu zpátky do obchodu si Amber připadala jako v nádherném snu.
* * *
Zanedlouho začala Amber Billyho Martina vídat pravidelně. Jeho matku stále neměla v lásce – nedokázala zapomenout na nenávist v její tváři, když zjistila, že Amber nosí na těle Billyho jméno. Teď se však Billyho matka chovala, jako by Amber byla nejdokonalejší dáma na světě, a zvala ji každou neděli na večeři. Potom se vždy Amber s Billym dlouho procházeli po přístavu a námořníci jim mávali.
Při jedné takové procházce se zastavili u krámku zmrzlináře. Sedli si na lavičku v parku, chroupali kousky ledové třešňové tříště a Billy se Amber zeptal, co chce od života.
„Chci až do smrti prodávat v textilu,“ prohlásila sarkasticky.
Billy se zasmál. „Ale vážně.“
Amber se usmála. „Nejsem si jistá. Vždycky jsem si ze všeho nejvíc přála zbavit se těch jmen.“ Zvedla ruku do výšky, aby viděl, jak jí jména krouží mezi prsty. Na chvíli přepadl Amber strach, že byla až příliš upřímná. „A co ty?“ zeptala se chvatně.
„Chci něco dokázat. Udělat něco důležitého. Vyřešit velký zločin. Chytit nějakého nechvalně proslulého vraha. Zachránit, někomu život.“
Amber měla na jazyku otázku, proč se tedy před lety nepokusil zachránit život jejímu otci, ale potom si vzpomněla, že ho tenkrát matka chytila. Nechtěla riskovat, že se utopí v moři. Jako kdyby Billy tušil, na co myslí, protože zakašlal a změnil téma. „Po ničem jiném jsi nikdy netoužila?“ zeptal se.
„Dřív bych řekla, že jsem se chtěla zamilovat, ale tohle přání se mi už splnilo.“
Billy šťastně přikývl a stiskl jí ruku.
* * *.
To jaro bylo nejlepším obdobím Ambeřina života. Veškerý volný čas trávila s Billym. A ještě lepší bylo, že za celou dobu nezemřel jediný námořník z Windspuru, takže Ambeřina pokožka zůstávala klidná a chladná.
Potom začalo zabíjení.
První vraždu vycítila Amber jedno slunečné nedělní ráno, když z ničeho nic zmizelo jedno jméno. Před zmizením se ale nerozžhavilo jako obvykle doběla, vytratilo se se smyslným polibkem.
Amber se ještě snažila pochopit zmizení prvního jména, když se stejným polibkem zmizelo drahé a po něm i třetí a čtvrté. Tehdy si Amber vzpomněla, jak stejným způsobem zmizelo z jejího těla Billyho jméno, a doufala, že i těm ostatním už tedy není souzeno zemřít na moři. Rychle zavřela krám a pospíchala za paní Andercoustovou.
„Všichni se plaví na Pendercastu,“ oznámila jí vdova, když nahlédla do záznamů. „Včera vypluli na týdenní rybářskou výpravu.“
„Znamená to, že jsou v bezpečí jako Billy?“
Paní Andercoustová zavrtěla hlavou. „To nevím. Asi bychom to měly říct kapitánům, kteří zůstali v přístavu. Vyplouvající lodě se mohou po Pendercastu podívat a zjistit, co se s ním stalo.“
Amber přikývla. Předpokládala, že se nic bližšího nedozvědí dřív než příští týden. K jejímu překvapení však hned drahý den připlul Pendercast do přístavu. Rychle se rozneslo, že na loď zaútočili piráti a zabili čtyři členy posádky.
Ten večer přišli Billy a kapitán Pendercastu za Amber. Kapitán Zeller smekl klobouk a uklonil se Amber, než usedli ke stolu v jejím obývacím pokoji.
„Mysleli jsme, že ta loď potřebuje pomoc,“ vyprávěl kapitán Zeller. „Houpala se na nad útesy bez jediné plachty, kromě potrhané stěhovky. Posádka na nás mávala, tak jsme k nim přirazili. Tehdy na nás zaútočili. Bylo jich sedm, včetně Davida Sahra, všichni vyzbrojení mušketami Brown Bess a šavlemi. Neměli jsme proti nim šanci.“
Amber se udělalo zle.
„Svázali nás, postavili do řady a Sahr šel od jednoho k drahému a ptal se každého z mých mužů na jméno. Čtyři z nich potom střelil zezadu do hlavy.“
Kapitán Zeller si tiskl klobouk k hrudi a vrtěl hlavou, z očí mu tekly slzy. Billy mu poděkoval, že přišel, a vyprovodil ho ze dveří. Když se vrátil, řekl Amber, že kapitán Zeller poznal muže ze Sahrovy posádky. „Všichni jsou to jmenovaní námořníci,“ oznámil jí. „Všichni do jednoho.“
„Jak se Sahr dostal k seznamu paní Andercoustové?“
„To nevím. Ale tohle dal kapitánu Zellerovi.“ Billy vytáhl z kapsy kabátu maličkou daguerrotypii. Snímek se hodně podobal tomu prvnímu, ale na tomhle visela v oprátce Amber a na kůži se jí rojila jména námořníků. A obličej muže, který plul na maličké šalupě s ní, nebyl rozmazaný. Byl ostrý a jasný – a byl to David Sahr.
Vzadu na stříbrném rámečku našla vyrytý vzkaz: „Zemřeli jsme kvůli Amber Tolesterové.“
Amber se otřásla. „Jeden takový už mám,“ prozradila Billymu. Ukázala mu první daguerrotypii a Billy nechápavě potřásl hlavou.
„Tohle nechápu,“ zamumlal s pohledem upřeným na první snímek. „Jak to, že ti na tomhle zmizela z kůže všechna jména?“
„To nevím. Ptala jsem se Richarda Bearda, jestli se dá daguerrotypie upravit. Říkal, že ne.“
Billy si podrobně prohlížel obě daguerrotypie. „Takže tys tyhle snímky nepořídila.“
„Ne.“
„A Sahra neznáš?“
„Ne. Poprvé jsem ho viděla, když ho vynesli ze Simply.“ Odmlčela se. Mrzelo ji, že daguerrotypii neukázala Billymu už před několika měsíci, protože teď to vypadalo, jako kdyby před ním něco tajila. „Ale něco ti musím říct. Tu noc, kdy jsem tě vytáhla z moře, Sahr říkal, že je mně a jemu souzeno být spolu. Když jsem odmítla nechat tě utonout, omráčil mě.“
„Tys mě nezachránila.“
„Cože?“
„Tedy zachránila – tím, že jsi mě chytila, když mě spláchla ta vlna. Ale když tě Sahr omráčil, spadl jsem do moře. Sahr mě z něj vytáhl. Od té doby si lámu hlavu proč. Možná měl pocit, že ti tím pomáhá…“
Billy pokrčil rameny, jako by těm úvahám ani on sám pořádně nerozuměl.
Při loučení políbil Billy Amber vřele na tvář a oznámil jí, že se o všechno postará. Ale Amber přesto z jeho očí vyčetla stín pochybností a hned si vzpomněla na to, jak se políbili poprvé – a jak potom nadlouho úplně zmizel z jejího života.
Když se za Billym zaklaply dveře, zahrnula Davida Sahra všemi kletbami, které znala.
***
V příštích několika měsících udeřili David Sahr a jeho piráti ještě třikrát. Poprvé zaútočili stejně jako poprvé, počkali si, až k nim loď přirazí, a potom popravili všechny jmenované námořníky na palubě. Od té doby se žádná windspurská loď nepřibližovala k neznámým plavidlům, a tak Sahr začal bez varování útočit v noci. Se svými piráty přepadl dvě lodě a pobil každého, kdo se jim postavil na odpor. Potom Sahr vždy vyhledal všechny jmenované námořníky a zabil je.
Pokaždé za sebou zanechal jednu ze dvou daguerrotypii s Amber. Na první stála Amber u kormidla lodi, Sahr byl mrtvý a visel na stěžni. Na druhé kormidloval loď Sahr a ona byla mrtvá.
Námořnictvo vyslalo proti Sahrovi hlídkovou fregatu, ale nenašla po něm ani stopy. Také Billy se plavil na několika windspurských lodích a doufal, že Sahr udeří. Ale opět bez úspěchu.
Nakonec kapitáni windspurských lodí přestali najímat jmenované námořníky.
Tu noc, kdy opatření vyhlásili, hodil někdo do výlohy Ambeřina obchodu hořící cejch. Uhasila plameny dřív, než se rozšířily. Druhý den ráno před zlostnými zraky sousedů zabednila výlohu prkny. Billy se zastavil, ještě když uklízela po nočním žhářském útoku.
„Půjdeme zítra zase na večeři k tvojí matce?“ zeptala se. Už minulou neděli byla večeře dost nepříjemná záležitost. Všechna laskavost, kterou ji předtím Billyho matka zahrnovala, se rozplynula a Amber věděla, že útok na její obchod atmosféře u stolu nepřidá.
„Asi bude lepší, když tentokrát večeři vynecháme,“ prohlásil Billy. „Raději bych si užil tvoji společnost, než se celou dobu hádal s matkou. Co takhle piknik v parku?“
Amber Billyho objala a celý večer připravovala jídlo na piknik. Ale druhý den ráno Billy nepřišel. Po několika hodinách čekání zabušila Amber na dveře Billyho domu, protože předpokládala, že ho matka poštvala proti ní. Našla však pouze Billyho plačící matku.
„Je pryč,“ vyhrkla a ukázala jí teď důvěrně známou zasklenou daguerrotypii. „Unesli ho a všechno je to tvoje vina.“
Amber jí vyškubla snímek z ruky. Ukazoval oběšenou Amber s planoucími jmény námořníků na rukou a krku. Vzadu stálo: „Čekám na tebe, David Sahr.“
* * *
Odpoledne si Amber zašla promluvit s paní Andercoustovou. Večer vyrazila do oblíbeného námořnického baru v přístavu, kam by žádnou slušnou dámu nedostali ani po smrti. Ale Amber už bylo úplně jedno, co si o ní ostatní myslí.
Když vešla dovnitř, všichni námořníci ztichli a provrtávali ji nepřátelskými pohledy. Celá rybářská flotila byla na moři, takže tohle všechno byli jmenovaní muži, které nikdo nechtěl najmout. Mezi nimi seděl i Miles O’Shaughnessy.
„Půjdu hledat Sahra,“ oznámila jim Amber. „Kdo se přidá?“
Námořníci ji dál provrtávali pohledy. Měla na sobě pracovní kalhoty a košili s krátkým rukávem a jejich jména jí bledě modře žhnula na rukou a krku.
„O čem to mluvíte, slečno Tolesterová?“ zeptal se Miles. „Žádná loď nás nevezme na palubu, a to ani nemluvím o ženě, na kterou má Sahr vztek.“
„Já mám loď. Paní Andercoustová mi věnovala trauler svého zesnulého manžela. A nehledám dobrovolníky. Platím schopné námořníky.“
Při zmínce o placení na sebe začali námořníci vzrušeně pokřikovat. Většina z nich znala a uznávala kapitána Andercousta a udělalo na ně dojem, že vdova po něm svěřila Amber jeho loď. Ale Miles O’Shaughnessy jim všem promluvil z duše, když se Amber zeptal, co hodlá udělat, až Sahra najde.
„Zabiju ho.“
***
Amber moc dobře věděla, že námořníci jsou pověrčivá cháska. Vidina plavby s tolika prokletými – a navíc ještě se ženskou – většinu z nich odradila. Dvakrát nepomáhalo ani to, že Amber neměla žádné námořnické zkušenosti. Přesto se jí podařilo najít osm mužů a doufala, že to bude stačit.
Milese O’Shaughnessyho jmenovala prvním důstojníkem, což ho dost překvapilo. Společně pak šli obhlédnout loď paní Andercoustové. Od smrti jejího manžela ležel dvoustěžňový trauler na pláži u domu. Loď pokrývala silná vrstva racčího trusu, nutně potřebovala nový nátěr a v podstatě veškeré lanoví shnilo. Miles sepsal seznam potřebných zásob a nutných oprav.
„Je to dlouhý seznam,“ konstatoval. „Půjčí vám v bance tolik?“
„Na tom nesejde. Prodávám svůj obchod.“
Jestli měl Miles něco proti, nechal si to pro sebe.
Další dva týdny strávila Amber a její námořníci opravami Andercoustu a sháněním zásob. Zdržení sice Amber rozčilovalo, ale uvědomovala si, že kdyby vyplula na moře s neopravenou lodí, riskovala by životy svých mužů. A tak se aspoň modlila, aby Sahr Billymu nějak neublížil, než jej najde.
Noc před vyplutím rázovala Amber po prázdné palubě své lodi. Srdce jí prudce bušilo při pomyšlení, že se má vydat na moře. Napadlo ji, jestli se matka cítila stejně, když se vydala zachraňovat otce.
Miles navrhl, aby Amber pronesla řeč k mužstvu, něco, čím by je povzbudila a zmírnila jejich strach. Když teď ale Amber přemýšlela, co jim má říct, usoudila, že se Miles mýlí. Jediná důležitá slova byla jména na jejím těle – a jejich význam spočíval v tom, jak s nimi naloží.
* * *
Ráno je přivítal ohnivě rudý východ slunce, který věštil blížící se velkou bouři. Amber na okamžik napadlo, jestli se ji moře snaží zastavit. Ale když Miles navrhl, aby výpravu o několik dní odložili, Amber rozhodla, že vyrazí okamžitě. Zvedla ruku do výšky a ukázala Milesovi jeho jméno. „Kdyby měl kdokoliv z vás zemřít, budu to vědět,“ oznámila všem. „Věřte mi. Nedopustím to.“
Ani Miles, ani nikdo z ostatních neprotestoval a Andercoust rozvinul plachty.
Miles se chopil kormidla trauleru, Amber se postavila vpravo od kormidelního kola a pevně se chytila zábradlí. První dešťové kapky dopadly na příď kolem poledne, v půli odpoledne už vítr dosahoval síly vichřice. Minuli několik windspurských lodí, které pospíchaly do bezpečí přístavu. Miles se Amber zeptal, jestli by se také neměli vrátit, ale Amber mu poručila, aby držel kurz na Širé moře. Bylo jí jasné, že kdyby ten rozkaz vydal jakýkoliv jiný kapitán, Miles by ho nejspíš ignoroval a otočil loď domů. Takhle ale Miles vrhl jediný pohled na ohnivě rudá jména na Ambeřině krku a přikývl.
Za soumraku už se rvali s regulérní vichřicí a Miles všem nařídil, aby se přivázali ke stěžňům. Navrhl, aby Amber odešla do kajuty, ale odmítla a zůstala stát vedle kormidla.
Bouře zuřila dva dny. Všichni námořníci dělali nepřetržitě všechno pro to, aby udrželi loď nad hladinou. Nejdřív stála Amber tam, kde na začátku plavby, a rukama svírala zábradlí tak pevně, až jí zbělely klouby. Ale když bouře zesílila a jména jejích námořníků zářila stále silněji a silněji, její obavy se zmírnily. Kolem půlnoci se před lodí zvedla obrovská temná vodní stěna a současně s tím se jména dvou námořníků rozžhavila doběla a propálila jí pršiplášť. Rozběhla se k nim a odstrčila je na druhou stranu lodi. Když se vlna převalila přes palubu, dopadl přesně na místo, kde předtím námořníci stáli, velký kus dřeva. Kdyby je zasáhl, bylo by po nich. Takhle však bíle žhnoucí jména přešla zpět do jasně rudé.
Amber se vrátila ke kormidlu a zanedlouho se rozžhavila další jména. Nařídila Milesovi, aby změnil kurz, což udělal, a potom vytáhnout a naopak skasat některé plachty. Nejdřív se ptal, proč to mají dělat, ale po první odpovědi – že když to neudělají, jejich muži zemřou – plnil Miles její příkazy bez otázek.
Druhý den bouře se už námořníci dívali na Amber, jako kdyby kapitánem jejich lodi byl sám Neptun. Uctívali ji a báli se jí. Kdykoliv jim nařídila, ať upevní určitou kladku nebo změní kurz, okamžitě poslechli. Viděli, jak jí na pokožce jasně září jejich jména. A cítili kouř, kdykoliv se jména propálila Ambeřinými šaty.
Třetí den bouře ustala. Amber se vyčerpaně opřela o stěžeň na zádi a námořníci se nahrnuli kolem ní. Všichni před ní padli na kolena.
„Slečno Tolesterová,“ prohlásil Miles. „Kdyby mi někdo ještě před týdnem řekl, že by tahle loď mohla přestát takovou bouři, zmlátil bych ho do bezvědomí, protože by lhal. Půjdu s vámi kamkoliv, madam.“ Ostatní námořníci souhlasně přikyvovali, přinesli Amber jídlo a vodu a nepropálené šaty, a potom ji odnesli do kajuty, aby si odpočala.
V tu chvíli Amber pochopila, že jsou připraveni najít Davida Sahra.
***
Dva dny se plavili křížem krážem širým mořem. Amber cítila, jak ji studeným plamenem hořící jméno Davida Sahra táhne vpřed, jako kdyby se písmena na její kůži chtěla co nejdříve spojit se svým právoplatným majitelem.
Na začátku druhého týdne stráveného na moři svítil Andercoustu na cestu úplněk. Amber spala ve své kajutě, když ji náhle probudilo doruda rozpálené Sahrovo jméno. Vyběhla na palubu a rozhlížela se po temném moři. Na obzoru se v měsíčním světle na okamžik zatřpytily bílé plachty. „Loď na pravoboku,“ vykřikla. „Je to Sahr.“
Miles zaklel. Sahrova loď se k nim s rozvinutými plachtami rychle blížila. „Utečeme, nebo jim poplujeme naproti, slečno Tolesterová?“ zeptal se. „S větrem v zádech mají výhodu.“
Amber se nemohla rozhodnout. Ještě nikdy se jí nestalo, aby se naráz rudě rozzářilo tolik jmen – nejen Sahrovo, ale i jména členů jeho posádky a Ambeřiných mužů. Skoro jako kdyby moře chtělo potopit obě jejich lodě a všechny je stáhnout do hlubiny. Na Sahrovi ani životech jeho mužů jí nezáleželo, ale nechtěla riskovat životy své posádky.
„Tentokrát utečeme,“ rozhodla. „Je ve výhodě.“
Dalších šest hodin prchali, pustili se po větru a rozvinuli tolik plachet, kolik loď zvládla. Andercoust byl ale jen rybářský trauler a nikdy nevynikal rychlostí, zatímco Sahr měl stále tu malou šalupu, kterou před několika měsíci ukradl ve Windspuru. Než obzor na východě vzplál prvními paprsky vycházejícího slunce, bylo Amber jasné, že Sahrovi neutečou. Pozorovala jeho loď dalekohledem. Měl o jednoho muže méně než Amber, ale všichni byli ozbrojení. Zahlédla i Billyho, byl přivázaný ke stěžni a vypadal polomrtvý. Celé tělo ji pálilo předzvěstí mnoha smrtí, přesto vylomila víko bedny s nakoupenými puškami a pistolemi a rozdala je posádce. Nikomu nemusela připomínat, co mají dělat. Kdyby došlo na nejhorší, měl Miles čelně narazit do Sahrovy lodi a všechny je odsoudit k jisté smrti.
Ale když Sahr připlul na doslech, zamával bílou vlajkou.
„Obchod,“ zahulákal. „Billy za slečnu Tolesterovou.“
Miles protestoval, ale Amber ho syknutím umlčela. Až do té chvíle ji pálení po celém těle upozorňovalo, že všichni zemřou. Teď najednou žhnula jenom jména Sahra a jeho mužů. Když se vymění s Billym, Miles a ostatní její námořníci se bezpečně vrátí domů.
Bez dalšího slova Sahrova loď přirazila k Andercoustu. Chvíli poté bezvědomý a jako vykuchaná ryba svázaný Billy se žuchnutím přistál na palubě rybářského trauleru. Amber se k němu sklonila – dýchal! Políbila ho, ujistila Milese, že se jí nic nestane, a vstoupila na Sahrovu loď.
Když nechal Sahr přeseknout lana a odrazil od Andercoustu, Amber se na něj usmála.
„Zabiju tě,“ oznámila mu.
„Nic jiného si ani nepřeju,“ opáčil a zachechtal se.
***
Amber a David Sahr se plavili na západ. Zpočátku je Andercoust sledoval, ale když začalo být jasné, že jim jednoduše nestačí, stočil Miles rybářský trauler do Windspura.
Sahr se při pohledu na odplouvající Andercoust znovu hlasitě rozesmál. „Měl jsem to jejich trápení ukončit. Ale ještě není všem dnům konec. Vždyť jste jim nedala jinou možnost než tady na moři zemřít.“
„Nevybrala jsem si je proto, aby zemřeli,“ odpověděla Amber, když si všimla, že je Sahrovi námořníci pozorně poslouchají. Byla v pokušení Sahrovi říct, že jestli o něčem rozhodla, tak o tom, že zemře on a jeho muži. Ale protože jejich jména beztak nosila na těle – a všichni to byli vrahové –, usoudila, že bude lepší nechat si to pro sebe. „Ta jména se objevují sama od sebe.“
„Myslíte?“ zeptal se Sahr. Chytil Amber za ruku a odvlekl ji přes palubu k vysokému námořníkovi ve středních letech. Amber si ho matně vybavovala z dětství – byl jedním těch námořníků, kteří každé ráno prošli kolem otcova obchodu. „Tohle je Angus McPhee. Od té doby, co jste ho jmenovala, nezavadil o poctivou námořnickou práci. Tedy dokud jsem ho nenaučil, aby zapomněl na tu ‚poctivou‘ část.“
Námořníci se zasmáli. Sahr ale zpražil Amber pohledem. „Kde je jeho jméno?“ vyjel na ni. Když Amber hned neodpověděla, natáhl Sahr její pravou ruku a hledal mezi modře planoucími písmeny Angusovo jméno. Když ho neobjevil, začal jí vykasávat košili. Odstrčila ho, načež se námořníci rozchechtali ještě hlasitěji. Amber najednou věděla, že má jen jednu šanci ovládnout situaci, a ukázala si na pravé ňadro. „Tvoje jméno je tady,“ oznámila Angusovi a doběla rozžhavená písmena se jako na povel propálila košilí. „Tvoje jméno je vepsané do kulky, která tě trefí do prsou a srazí do moře, kde se utopíš.“
Smích rázem ustal. Amber se otočila k dalšímu námořníkovi. „Ty jsi Robert Allen,“ řekla a ukázala na jméno, které se náhle rozpálilo na její noze a sežehlo jí kalhoty. „Zemřeš, zatímco budeš marně lapat po dechu v rozbouřeném moři.“ Potom se obrátila k dalšímu. „Ty jsi William Douglas-Home. Vypiješ příliš mnoho rumu, spadneš přes palubu a utopíš se.“
Amber šla od jednoho k druhému a oznamovala jim, jaký je čeká osud. Nikdy v životě ještě nestála tak blízko mužů, jejichž smrt by tak silně plála. Věděla o nich všechno. Věděla, jak zoufale touží uniknout svému osudu. A věděla, že přes veškeré jejich modlitby a prosby je na moři nečeká nic než chlad, hloubka a věčnost.
Nakonec se vrátila zpět k Davidu Sahrovi. „Pokud jde o tebe,“ začala a ihned se jí na těle nejjasnějším bílým plamenem rozzářila písmena s jeho jménem. „Moře na tebe čeká už velice dlouho. Až se tě zmocní, bude vedle té tvé smrt všech ostatních vypadat jako docela příjemný zážitek.“
Sahr jí dal takovou facku, až upadla na palubu. „Nejsme otroky kůže téhle mrchy,“ zaječel.
„To je pravda,“ souhlasila Amber. Z rozbitého rtu jí crčela krev. „Billymu bylo také souzeno zemřít na moři. Ale zachránila jsem ho a už není mezi jmenovanými. Můžu vás zachránit všechny. Ale jestli mi ublížíte, zemřete.“
Sahr se usmál a Amber si v tu chvíli vzpomněla, jak vypadal, když ho spatřila poprvé – pohledný námořník v bezvědomí, ale smířený se světem. Potom jeho tvář znovu znetvořil vztek, když začal řvát na námořníky, aby ji zavřeli do nákladního prostoru šalupy.
***
Sahr nechal Amber dva dny zavřenou v temném nákladním prostoru, který osvětlovalo jen jediné okénko a jména zářící na její pokožce. Střídavě se ji úplatky a vyhrožováním snažil přesvědčit, aby z kůže odstranila jejich jména. Amber si ale nemohla nevšimnout, že Sahr svoje hrozby nikdy nesplní. To jí v kombinaci s tím, jak se k ní chovali jeho námořníci, kteří jí nosili jídlo, vodu a nepropálené šaty, prozradilo, že má nad svými muži jen omezenou moc. Dokud se jí budou bát, bude v bezpečí.
Třetí noc se šalupa plavila pod jasnou oblohou, měsíční svit pokryl moře, jako by ho dítě polilo nejjemnějším mlékem. Námořníci mlčeli, protože šalupa pronásledovala nocí rybářský trauler. Amber dopředu věděla, co bude následovat – jméno Anguse McPheeho hořelo bílým plamenem už dobrou hodinu – ale neřekla ani slovo, dokud jejich loď nepřirazila k boku trauleru.
Bez varování dopadla do řad Sahrových mužů salva výstřelů. Okénkem Amber uviděla, že po nich z rybářské lodi pálí několik strážníků. Pár kulek se provrtalo trupem i do nákladního prostoru. Odrážely se všude kolem ní, ale Amber zůstala úplně klidná a jen se dívala, jak novými dírami dovnitř proniká měsíční záře.
Po několika dalších výstřelech zařval Sahr na své muže, ať se od traulera odpoutají. Šalupa nabrala vítr do plachet a za pokračující palby strážníků se trauleru vzdalovala. Po půlhodinové honičce nakonec střelba ustala.
Jeden z námořníků urazil zámek na dveřích do nákladního prostoru a vytáhl Amber ven. Několik mužů si z přestřelky odneslo zranění a Angus mezi nimi nebyl, takže ho určitě zasáhla kulka, spadl do moře a utopil se, jak předpověděla.
Došla do míst, kde dva námořníci pevně drželi Williama Douglase-Homea, který řval a plakal bolestí. Kulka ho zasáhla do nohy.
„Zemře?“ zeptal se jeden z námořníků.
Amber přikývla. „Ano, ale ne kvůli téhle střelné ráně. A když uděláte, co vám řeknu, žádný z vás nemusí zemřít ještě hodně dlouho. Jedině já vás mohu zachránit.“
Nato se k ní s řevem a pistolí v ruce vrhl David Sahr. Než však mohl vystřelit, ostatní námořníci ho povalili. „Pusťte mě,“ řval. „Tohle nám udělala ona. Ona. Jenom ona.“ Ale námořníci si jeho křiku nevšímali a svázali ho do kozelce vedle hlavního stěžně.
***
Amber vysadila námořníky padesát mil západně od Windspuru. Všichni na její pokožku přísahali, že už se nikdy nevrátí na moře. Jeden po druhém se brodili na břeh a Amber cítila, jak s letmými polibky většina jmen mizí. Zbylo jméno jediného námořníka, i když ani to nehořelo nijak intenzivně. Amber věděla, že ten muž jednoho dne poruší přísahu a vrátí se k životu na moři, ale s tím nemohla nic dělat.
Obrátila loď a s větrem v zádech vyrazila do Windspuru. Nikdy předtím šalupu nekormidlovala, ale od Milese a ostatních námořníků se hodně naučila. Pokud vydrží dobré počasí, neměla by mít žádný větší problém. David Sahr – stále ještě svázaný vedle hlavního stěžně – kritizoval každý její krok. Když Amber loď málem potopila a vzala velkou vlnu bokem, zasmál se.
„Takhle to vypadá, když pustíte ženskou ke kormidlu,“ prohlásil.
„Měl by ses chovat slušně,“ ušklíbla se Amber. „Třeba ti to soudce připočte k dobru, než tě pověsí.“
Sahr jí plivl k nohám. „Měla bys to udělat sama. Aspoň jednou někoho sama zabij, místo abys ho odsoudila k smrti.“
Amber potlačila nutkání Sahra praštit, nebo vytáhnout pepřenku a zastřelit ho.
Jakmile se Amber podařilo navést loď správným směrem, upevnila kormidelní kolo a chodila po lodi, skasávala nebo naopak vytahovala plachty a upevňovala lana. Dost jí při tom vyhládlo. Zeptala se Sahra, kde skladují jídlo.
„V kajutě mám suchary,“ řekl jí. „V dřevěné truhle pod mojí pryčnou.“
Amber truhlu našla a přinesla ji na palubu. Uvnitř ale nebyly žádné suchary. Zato tam našla několik daguerrotypií. Na některých byla ve stejné košili a kalhotách, které měla zrovna na sobě, jak stojí na přídi stejné šalupy a Sahr se houpe v oprátce na ráhně. Na jiných daguerrotypiích zase visela na ráhně ona sama. Amber nemohla spustit oči ze svého nateklého, zlomeného krku a provazu, který ukončil její život.
„Kde jsi tohle vzal?“ strčila daguerrotypii Sahrovi před oči.
„Ten snímek pořídí, až vpluješ do Windspuru a já se budu houpat na ráhně. Tedy když na to budeš mít kuráž.“
Amber se zadívala na daguerrotypii – na kůži neměla jediné jméno a Sahr byl mrtvý. Mrštila obrázek proti stěžni. Vmžiku se změnil v prach a střepy. Vzala další daguerrotypii, na níž se houpala ve větru s provazem kolem krku ona, a hodila ji po Sahrovi.
„Kdo k čertu jsi?“ zařvala.
Sahr pokrčil rameny. „Windspurské dítě. A moře nás oba proklelo.“
Při těch slovech vyšlehlo ze Sahrovy kůže bíle planoucí jméno – Amber Tolesterová. Její jméno se mu obtáčelo kolem krku a unisono křičelo s písmeny Sahrova jména na jejím těle. Bolest jí však nezpůsobila předzvěst Sahrovy smrti. Zalapala po dechu, protože uviděla, jak se do ní – sálající a planoucí – přelévá Sahrův život.
***
Můj otec byl námořník. Když mi bylo deset, probudil jsem se jednou v noci a pálilo mě na prsou otcovo jméno a v mysli vědomí, že zemře. Utíkal jsem za matkou a řekl jí to. Prosil jsem ji, aby ho zachránila. Místo toho mi dala facku za to, že lžu.
Ráno se vsak dozvěděla, že jsem mluvil pravdu. Strhala ze mě šaty a uviděla jména. Ječela „Čáry, čáry“ a do krve mě zmlátila.
Odjeli jsme z Windspuru – opustili přátele a rodinu – a usadili se v Londýně. V zamlženém, páchnoucím a nenávistném Londýně. Do té doby jsem znal jen Windspur. Teď jsem se dozvídal jen to, že některý z windspurských námořníků vzplanul a zemřel.
Ve dvanácti jsem utekl z domova a nechal se najmout na loď. Stal jsem se plavčíkem, potom pomocníkem kuchaře a postupně se vypracoval na řádného námořníka. Všichni námořníci viděli ta jména, ale považovali je za dobré znamení, protože nebyli z Windspuru a nespojili si je se skutečnými lidmi.
Jednoho dne na naši loď nastoupil námořník z Windspuru. Snažil jsem se před ním schovat, ale poznal mě a říkal, že se dřív plavíval s mým otcem. Celé dny jsem intenzivně cítil jeho blížící se smrt, skoro jsem viděl, jak při nenadálé bouři spadne z hlavního stěžně do moře. Bál jsem se, co by se mnou ostatní námořníci mohli udělat, kdyby zjistili, co jména na mém těle znamenají.
A tak jsem otcova přítele v jedné postranní londýnské uličce praštil po hlavě jistícím kolíkem. V tu ránu zmizelo jeho jméno s lehoučkým polibkem z mojí kůže. Upřel jsem moři smrt, kterou si nárokovalo.
Tak jsem se naučil měnit osud mužů jmenovaných na mém těle. Naučil jsem se poznávat, co mi ta jména říkají, vyhledávat je. Jediný rozdíl spočíval v tom, že kdykoliv jsem potkal jiného námořníka z Windspuru, zabil jsem ho, jakmile se mi naskytla příležitost. Jen abych moři ukázal, že nemůže nad nikým vynést ortel, který bych nedokázal změnit. Jedno po druhém mizela jména z mého těla. Nakonec zbylo jen jediné: Amber Tolesterová.
Hned jsem věděl, že s tím jménem není něco v pořádku, jako kdyby se mě moře pokoušelo ošálit. Malá holka z Windspuru, která před nedávnem ztratila rodiče a která teď nesla stejné břímě jmen jako kdysi já. Cítil jsem, jak jména na jejím těle rozeznívají ozvěnu v místech, kde jsem dříve míval jména vyznačená já.
Potom se začaly objevovat ty obrázky. Pokaždé, když zemřel nějaký námořník jmenovaný na Ambeřině těle, objevila se na mojí pryčně nová daguerrotypie. Na některých byla Amber jako mladá, na jiných jsem byl já. Některé ukazovaly moji smrt. Jiné její. Věděl jsem, že mě moře provokuje, protože jsem se vzepřel jeho vůli, ale by lo mi to jedno. Odmítal jsem si nechat od kohokoliv diktovat osud.
Hýčkal jsem si své jedinečné spříznění s Amber a modlil se, aby pochopila – jako já –, že nemusíme ten strašný osud odevzdaně snášet. A že když to pochopí, nebude už sama.
Ale Amber jenom přihlížela, jak námořníci vyplouvají na smrt, a netušila, jaké potěšení by jí přineslo, kdyby jejich osud změnila.
Tak jsem se rozhodl dát jí lekci.
* * *
Když ten příběh dospěl do konce, vytáhla Amber pistoli a přiložila ji Sahrovi k tváři. Pamatovala si svůj strach, když jí předtím on tiskl stejnou pistoli k hlavě. Jeho jméno jí rudě plálo na krku, zatímco se na ni valil příval Sahrových otřesných vzpomínek na vraždění.
Ale místo aby stiskla spoušť, si jenom sedla na palubu vedle Sahra. „Tak ty myslíš, že nás moře proklelo? A ty daguerrotypie že jsou varování?“
„Máš lepší vysvětlení?“
Amber se podívala na nejbližší střep daguerrotypie. Stříbrná vrstva, která poutala Ambeřino tělo k fotografické destičce, se jí rozpadala před očima. Chvíli sledovala, jak se snímek rozpadá, než střepy hodila přes palubu.
„Na tom nezáleží,“ prohlásila a sáhla do krabice s daguerrotypiemi. „Nezáleží na tom, jestli nám moře ta jména vypálilo do kůže. Záleží jen na tom, jak s nimi naložíme.“
Amber vstala a rozhlédla se do všech stran. Sahrovo jméno planulo oslnivě bílým plamenem. Moře si žádalo Sahra – prosilo Amber, ať toho odporného muže hodí přes palubu, aby s ním mohlo zatočit. Amber dovlekla svázaného Sahra k zábradlí a naklonila ho nad vodu. Vlny je oba ihned pořádně zkropily. Moře se snažilo na Sahra dosáhnout.
Poprvé se zdálo, že dostal strach. „Nedávej mě jemu,“ zaprosil. „Chtěl jsem jen, abys pochopila. Aby ses osvobodila, jako jsem se osvobodil já.“
Amber přikývla. Zvedla na palubě ležící kladkostroj, přehodila lano přes ráhno, uvázala na něm oprátku a přehodila ji Sahrovi přes hlavu. Házel sebou a kopal, ale stále byl svázaný do kozelce, takže jí v tom nemohl zabránit.
Když měla všechno připravené, zeptala se Sahra, jestli chce ještě něco říct. Proklel ji, ale potom se usmál, když mu utáhla smyčku kolem krku, jako kdyby ho těšilo, že Amber konečně pochopila, co se ji snažil naučit. Usmíval se, i když ho na kladce zvedala do výšky a provaz skřípěl v kolech kladky. Úsměv mu ze rtů nezmizel, ani když zůstal zvadle viset na ráhně, otáčel se doprava a doleva a vítr kvílel a lomcoval s ním ve vzteku, že moře nedostalo Sahrovu smrt.
Teprve když naposledy zakopal nohama, zmizelo se zvráceným polibkem Sahrovo jméno z Ambeřina těla.
* * *
Před windspurským přístavem vykasala Amber plachty a nechala loď volně klouzat na vlnách, dokud se k ní nepřiblížilo několik lodí, mimo jiné i Andercoust. Miles skočil na palubu a pomohl jí loď dovést do přístavu. Několikrát se jí ptal, jestli je v pořádku, a pohledem při tom těkal ze Sahrova těla visícího na ráhně na jména stále jasně viditelná na Ambeřině kůži. Ujistila ho, že jí nic není.
Amber zůstala stát na přídi lodi, dokud nezakotvili, potom prošla davem ohromených lidí na molu. Kousek od přístavu zahlédla Richarda Beara s daguerrotypickým aparátem. Zjevně pořizoval snímky města. Měla na jazyku otázku, jestli vyfotografoval i ji na lodi, ale zase ji spolkla, protože odpověď vlastně znala. Konec konců se jí do života vypálily dvě různé verze toho snímku.
***
Následující neděli se Amber a Billy vzali. Billy se ještě zcela nezotavil ze všech zranění a sotva mluvil, ale podařilo se mu vychraptět „ano“, načež Amber dlouze políbil a pevně sevřel v náručí. Všichni námořníci a lidé z města tleskali a taktně si nevšímali jmen, která tmavě modře pulzovala pod jejími bílými svatebními šaty.
Amber zůstala kapitánkou Andercoustu. Miles a ostatní námořníci ji naučili všechno, co znali, a brzy dokázala loď řídit lépe než kterýkoliv z nich. Plavila se s Andercoustem bouřemi, které zahnaly méně schopné kapitány do přístavu, ale nikdo z jejích námořníků při nich nebyl nikdy ani zraněn, natož aby zahynul. Námořníci si vyprávěli příběhy o tom, že dokáže zabránit nehodám dřív, než se vůbec stanou, a že vždy dorazí včas, aby zachránila tonoucí námořníky z jiných lodí. Brzy ji provázela pověst kapitána s největším štěstím v celé flotile a všichni námořníci prosili, aby mohli sloužit na její lodi.
Občas na palubu Andercoustu zavítal někdo, kdo nebyl z Windspuru, a zeptal se Amber, co je pravdy na těch povídačkách. Jak je to se jmény, která jí krouží po těle. Jestli jsou ti jmenovaní námořníci stále odsouzeni zemřít na moři.
Amber vždy zavrtěla hlavou a řekla, že snad ne. Když návštěvníci dál naléhali, ukázala jim Amber daguerrotypii ve stříbrném rámečku, která visela na zdi v její kajutě. Zeptala se jich, jestli si na ní všimli něčeho zvláštního. Návštěvníci se upřeně zadívali na snímek Amber na palubě lodi. Na jejím těle nebyla žádná jména, Sahr visel na ráhně. Návštěvníci se vždy pozastavovali nad těmi chybějícími jmény, ale i když to bylo jediné, čeho si všimli, Amber jen přikývla a prohlásila, že mají pravdu.
Ale tu a tam nějaký vnímavý návštěvník viděl místo toho snímek, na němž visela Amber na stěžni, tělo stále pokryté jmény, krk ohnutý do nepřirozeného úhlu, a Sahr byl živý, smál se a svíral kormidlo šalupy.
Poté se překvapený návštěvník vyptával, jak je to možné. Šlo o nějaký zvrácený trik moře – které se zlobilo, že mu odepřela Sahrovu smrt?
Amber se takovým otázkám vždy smála, ale když návštěvník naléhal a chtěl slyšet odpověď, ukázala na moře a prohlásila, že tam leží odpověď. A že stačí, když návštěvník přidá svoje jméno k těm, která už jí kolují na těle.
„Třeba bychom mohli odpovědi hledat společně,“ zašeptala, zatímco návštěvník s hrůzou sledoval přelévající se jména.
Dosud nikdo její nabídku nepřijal.
Poprvé vydáno v časopise Interzone, leden/únor 2010
Přeložil Tomáš Jeník
