Redaktoři, tak to jsou ti lidi, kterým se kdysi dostala do rukou Bible, a oni z ní půlku zcenzurovali, takže tam teď spousta věcí chybí. Škoda, že jsme u toho tehdy nebyli my.
Lidé potřebují víc myšlenek, ne víc věcí. Stvořil jsem vám inspiraci.
Arachio
„Okart bude zase zuřit, že máme v partě Tondu a Váňu,“ zívl Skrí. „Zdřímnul bych si. Beztak ještě není tma.“
Radka zívla také. Kdo ví, proč je zívání pro lidi tak nakažlivé. „Nespi. Dřímat budu já.“
„Jo, jasně,“ nehádal se. „Proč to šéfka dělá?“ zamumlal si pro sebe a odložil seznam na stolek. Radka se pohodlně složila na pohovku. Propálené dírky, které tady zanechaly generace kuřáků, jí nevadily. Lidé mají úžasnou schopnost nevidět, co nechtějí.
Čtyři hřbitovy, čtyři party. V každé tři lidé. Vypadá to na nějakou novou antidiskriminační vyhlášku. Problém je… Koukl na Radku, které už se na tváři pomalu rozsvěcel miminkovský výraz (ta teda musela mít nádherné dětství, a její maminka jistě uměla senzační ukolébavky), a usmál se. Problém je, jak je všechny ochránit.
Vlastně donedávna spal docela rád, i když to nepotřeboval. Jednak bylo milé vidět, jak by si Radka ještě ráda vymýšlela další pozice, ale už odplouvá do snů, jednak miloval ten noční klid, kdy lidé ztichnou a panelák si všelijak škrouká a povrzává, tu zahučí výtah, pak se nějaký šílenec sprchuje a o dvě patra výš jiný splachuje záchod dvakrát po sobě, to bude určitě ženská, pes štěkne z psího snu, u sousedky těsně za zdí bublá akvárium a kytky tiše rostou, ale ne moc, nevešly by se do bytu.
Nikdy nevěděl úplně přesně, co jeho mozek vlastně provádí v těch pár hodinách, na které si pak nepamatoval, až jednou uviděl tu frontu.
Byla to fronta na provaz, přesněji na oprátku.
„Opravdu to nebolí?“ Obtloustlá starší žena oprátku nejistě zkoumala prsty.
„Nejhumánnější způsob, paní,“ ujistil ji zřízenec na dvoře sociálního úřadu.
„Jinak by to sociálka nepovolila,“ zabrblal trpce muž o dvě místa ve frontě za ní.
„A vy víte, kdo tam tomu šéfuje?“ ozvala se ještě o stupeň trpčeji poměrně mladá žena až na konci řady. „Je to člověk? Nebo ne?“ Na vytahaném svetru měla ještě nálepku z nějaké demonstrace nezaměstnaných ajťáků: Počítače počítačům – lidi smrti. Nikoho to tehdy nedojalo, pochopitelně. Pro většinu lidí to bylo moc intelektuální; nestravitelná ironie.
Starší paní se zhoupla na oprátce, zřízenec zmáčkl stopky.
„Dělej, tahle byla rychlá, taková váha,“ pobízel ho policista, který tu dohlížel na pořádek. „Hele, jak je modrá.“
„Další!“ zavolal poslušně zřízenec. Spolu s kolegou ženu sundali a na schůdky těžce vylezl další sebevrah.
„Poslední slovo: je to hnus!“ prohlásil a navlékl si oprátku. „Vědět tohle, tu operaci kyčle bych si odpustil!“
Scéna mučivě pokračovala, chtěl zavřít oči, ale zjistil, že ve snu to nejde, nemohl odejít a asi sebou hrozně házel, protože s ním Radka zatřásla a vzbudila ho. „Myslela jsem, že nemáte sny,“ broukla ospale.
„Já si to myslel taky,“ přisvědčil a radši si sedl do křesla a poslouchal to akvárium za zdí. Bubly bubli. Zádní oběšenci.
V podstatě by to časově souhlasilo, kdyby měl lidskou psychiku; den předtím zažil před budovou dispečinku první útok. Říkali tomu demonstrace, ale stejně to byl útok. Ani se jim moc nedivil. Třeba tady, v Centru řízení dopravy, dělali lidé svou práci celá desetiletí, zvládali ji, sice nadávali a stěžovali si na stres a přetížení, chtěli vyšší platy a tak, ale vlastně to měli rádi. No, a živili se tím, ne?
Potom najednou někdo z nich zjistil, že sedí v kanclu u monitorů a telefonů jako jediný člověk mezi samými umělými mozky, s androidy, kteří jsou od lidí k nerozeznání, až na to, že vlastně nepotřebují ani ty monitory a telefony, protože se můžou napojit přímo na podřízené počítače… Načež byl i ten poslední člověk propuštěn a odkázán na Úřad práce.
A takhle to dopadalo v kdejakém zaměstnání. Hodně dlouho si lidé pěstovali iluze ohledně umění a ti s umělými mozky tajili, že dokážou zvládnout techniku malby, sochaření, psaní básní, nemluvě o televizních scénářích, mnohem lépe a rychleji. Pak se ovšem provalilo, že ten a ten známý umělec není člověk, napoprvé toho byly plné noviny, podruhé také, ale postupně rozruch utichal, všichni si zvykli.
O organizovaných sebevraždách ‚přebytečných‘ se ve sdělovacích prostředcích nepsalo a nemluvilo, to si lidé řekli vždycky mezi sebou. Lidé. Jsou samý extrém. Umírají – nebo zabíjejí. Při té protestní akci se zabíjelo.
Skrí se protáhl a přešel k oknu. Začínalo se stmívat, zářivky v místnosti to automaticky kompenzovaly. Pohlédl na Radku, spojil se s řídícím počítačem a přikázal mu tuhle místnost vynechat. Méně světla, prosím, řeklo by se lidskou řečí.
Dovnitř nakoukla Hedra. „Ještě nejdem?“
„Okart se někde fláká a Radka si schrupla,“ vysvětlil jí. „Máme dneska Nemocniční, ne Ústřední.“
Protáhla obličej. Nemocniční hřbitov byl nepřehledný, nikdo ho neměl rád. Spousta úkrytů, masivní náhrobky, stará mauzolea. Ve skutečnosti se jmenoval po nějakém svátém, ale rozkládal se hned za městskou nemocnicí, dělil ho od ní jen pruh parku, z něhož jako panožky vybíhaly do prostoru hřbitova hloučky a skupinky stromů.
„Proč sakra vůbec hřbitovy?“ položila Hedra řečnickou otázku.
„Třeba to jednou pochopíme,“ odpověděl.
Už slyšel vedle v šatně Váňu a Tondu, jako obvykle se hádali o nástroje a zkoušeli, které kopí je magnetičtější. Nejspíš jim kdysi kdosi poradil, že zbraně z magnetického kovu ruší jejich protivníkům mozkové vlny. Hovadina. To by s nimi nemohli být v jednom komandu androidé, no ne? Ovšem logické uvažování není u lidí právě běžné. Nejdřív razili heslo Dřinu strojům, a pak zjistili, že největší dřina je myšlení…
Na stěně se rozsvítila obrazovka, ukázal se Okart. Rozhlédl se okem kamery a zašklebil se. „Vzbuď svoji krásku, Skrí. Ti dva jsou ještě vedle.“
„Nezapínej alarm,“ požádal ho Skrí a jemně Radku vzal za ruku. „Vstávat, kamarádko, jde se na věc.“
„Stav se pro ty dva mouly,“ vzdychl Okart. Tvářil se smířeně. Asi ho vzali na hodinku do Lázní, kde mu upevnili v mozku Pravidla. Včetně aktualizací.
Skrí si také povzdechl. Musíme tam všichni, jednou za čas, ale mnohem příjemnější je prostě si to přečíst. Přednostně na papíru. Skrí byl považován za staromilce, nebo spíš historiofila. Dokonce i psal na papír, propiskou.
„Aktualizovali nám ho?“ ušklíbla se Hedra. „Ty už sis novou vyhlášku nahrál?“
„Skrí problémy s diskriminací nemá,“ ozvala se Radka. „Jasně, doktorko,“ kývla Hedra vlídně. Radka byla ke komandu oficiálně přidělena jako zdravotnice, byla v posledním ročníku medicíny – tuhle fakultu zatím nezrušili, protože medicína, to je napůl věda, napůl umění, jak pravil kdosi moudrý a přijatelně důležitý – tedy dost důležitý, aby byl přijatelný jeho názor. A lidé stejně budou vždycky víc důvěřovat lidem.
Skrí rozrazil dveře do skládku materiálu a zbraní. „Nechte už toho magnetického bádání, jde se!“
„Pojď sem, blíž,“ zval ho potutelně Tonda a za zády držel velký magnet. Skrí zakoulel očima, Váňa vzdychl. Tohle už zažili několikrát.
„Skrí je stejně napůl člověk,“ řekl Váňa. „Radši si zkontroluj výbavu, vole.“
Radka si hodila batoh na záda, Hedra popadla další, oba muži vzali zbraně. Skrí cestou k výtahu naposled kontroloval jednosměrnost obličejových mřížek; někteří neozeti jsou fakt odporní i fyzicky, mřížka s jemnou sítí přijde vhod, ale hlavně si člověk nesmí nechat narušit vlastní programy… Sakra, právě jsem se v duchu nazval člověkem.
***
Nemocniční hřbitov měl tu pravou náladu. Šerou, mírně zamlženou, temnější náhrobky na méně temném pozadí, všude samé archaické tvary; architektura, jakou se lidé styděli používat pro živé, ale tady se vyřádili, postavy truchlících andělů v sítích černých popínavých rostlin, stromy a keře s měkkými jehličkami šustí, šelestí a šepotají jako duše oběšenců… Než se od masivního náhrobku odlepí falešný anděl.
„Tondo!“ houkl Okart. Neozet skočil po hlase. Oči se jim kazily dost brzo, i když mozek ztráty zčásti kompenzoval; sluch z nějakého důvodu vydržel víc.
Tonda byl možná blb, ale rychlý. Vrhl se proti útočníkovi, napřáhl kopí v přesně správném úhlu, ozval se hustě mlaskavý zvuk, jak se zabořilo zombíkovi do hrudníku. Tonda mezi zuby zaklel, přitlačil, až ho prakticky připíchl k náhrobku. „Čerstvej,“ hekl. „Dělejte, nelidi, neudržím ho.“
S čerstvými neozety bylo vždycky víc práce, měli odolnější tkáně, dokonce víc než zaživa, protože jejich mozky zkoušely všelijaké experimenty s přestavbou vaziva a svalových vláken. Později se to vyrovnalo díky stoupající křehkosti kostí; asi ještě nikdo nenastudoval, jak pořádně stimulovat tu organickou složku…
Skrí byl nejblíž, jen pár kroků. Vytáhl obličejovou mřížku a hruběji přitiskl neozombíkovi na obličej. Vynechávala čelo, pochopitelně, a i to byl nepříjemný zážitek. Kdovíproč ten dotek pokaždé vnímal jako slizký. Okart tvrdil, že je to blbost, proč slizký? Většinou jim kůže spíš vysychá, ne?
Potlačil nevolnost a přiložil chlapíkovi čelo na čelo. Hned ucítil kontakt. Zombík se zuřivě zmítal, přestože mu Tondovo kopí spolehlivě probodlo srdce, takže krevní oběh nestál za nic; zase nějaké netypické zásobování energií… Skrí spustil ve vlastní hlavě destrukční program a přesně ho zacílil na nejživější centra neozetova mozku.
Teď už ho tahle fáze nebolela, i když dobře se přitom necítil. Ze začátku to bývalo horší; jednak první pokusné mřížky propouštěly oběma směry, jednak on sám neuměl striktně zachovat jednosměrnost – několikrát ho pak posílali do Lázní na úpravu osobnosti, protože šéfka, Chobotnice Kálí, měla obavy, že se zhroutí. Nestál o úpravu osobnosti, měl za to, že by situaci vyřešilo lepší vybavení, což jí také řekl, ale nepovolila. Takže se před zákrokem nadopoval viry, které mu poradili na Svaté síti; viry, konstruované tak, aby ničily lázeňské programy. Následující týdny u komanda byly vážně utrpení, ale zvládl to, částečně si zvykl, částečně se vybavení skutečně zlepšilo, však na tom laboratoře makaly dnem i nocí.
Konec. Odkašlal si, odtáhl se a oznámil to nahlas. Tonda vytrhl kopí z mrtvého masa… A máme tu další!
Váňa jednoho vzápětí probodl; tenhle nebyl potichu, ale mručel, jako když letí hodně těžký brouk nebo malá helikoptéra, Okart si k němu klekl, mřížka, čelo na čelo, to šlo rychle. A tamhle se kymácí otrhaná ženská postava, Tonda se k ní žene s kopím, za ním Hedra, ale je jich víc, Radka tasí z pochvy na zádech mačetu, skok, tříbarevné vlasy v jehličnatém účesu zavlají…
Radka zkušeně mávla mačetou a usekla něčí hlavu, nouzové řešení, nedoporučuje se, co kdyby šlo o člověka, opilce, bezdomovce, někoho, kdo odmítl dobrodiní organizovaných sebevražd (nejlevnější metodou: oprátka vydrží na mnoho, mnoho použití…), sekání hlav se hodí opravdu jen pro případ nouze, například když po vás jdou tři nebo čtyři.
Skrí vytáhl vlastní zbraň, podobnou kordu, bodl do srdce jednoho, co už se dost rozpadal, to ho vyřadí z boje, získáme čas, dalšího přibodl k zemi a znehybnil vlastní vahou, a bez mřížky, nevadí, starý mazák to zvládne, i když se dusí tím puchem, start, destrukce, konec. Radka mezitím šermuje mačetou, tenhle neozet je nějak čilý, brání se železnou tyčkou z ohrádky kteréhosi hrobu (obvykle nepoužívají žádné zbraně), ale Radka prostě umí…
Zakoukal se na ni a lekl se, když ho chytila za kotník ruka. Uf, tady někdo fakt vylézá z hrobu, to je nechutné!
Vztekle ťal po ruce, zbytek těla se stáhl do hlíny. Měli bychom to zalít betonem, blesklo mu hlavou. Pomohl Radce s tím přeborníkem v šermu, přidržel si ho, zatímco ona čelila dalšímu, zlikvidoval mu mozek, a když v té ještě čerstvé hlavě všechno utichlo a zčernalo, vyskočil právě včas, aby nastavil kord vrávorající příšeře. Páni, ten teda byl! Vysoký jako Dracula, orlí nos, vyceněné zuby… Skrí se mu trefil do břicha, takže musel prudce táhnout ostří nahoru a znovu přitlačit, do hloubky, to snad nejsou žebra, to je sejf, ten chlap se stihl řádně vylepšit, a neozet mu drásal ramena konečky prstů, které neměl pokryté masem a kůží, holé kosti, fakt bezva nápad…
Honem vypnout bolest, tak. Nesnášel tahle bojová opatření, ale v husté potyčce přišla vhod. Konečně protivník ochabl, takže mřížku, start… a konec. Už jsi jenom mrtvola. Tyhle mozky se nikdo neodváží přeprogramovat a recyklovat.
Teď už byli všichni tři androidé z komanda v plném bojovém modu. Neozombií bylo kolem snad dvacet. Lidé prostě dělali, co uměli – a ne že by jejich výcvik byl špatný, aspoň Skrí měl vždycky pocit, že se vyrovná všemu, co si on a jemu podobní nahráli. Navíc rovnou cvičil i svaly, které si android musí teprve přizpůsobit, což v těle, které je v podstatě lidské, i když uměle vypěstované a dostatečně kvalitní, znamená také pořádný kus tréninku.
Dneska nebude Radce sekání hlav nikdo vyčítat. Leda my, myslel si, když chvatně likvidoval mozek jedné z uťatých hlav, která se pořád snažila kousat. Na samém konci to tady budeme muset důkladně prohledat.
Uvědomil si, že krvácí, a dost. V zápalu boje se mu znovu otevřely cévy, které řízeně zatáhl, jen co ty šrámy utržil, ale teď už měl rukávy trička nasáklé krví, cítil vlhko i pod zpevněnou vestou. Na chvilku zapnul bolest – a skoro se mu podlomila kolena. Pryč s tím. Obnovil stažení cév, aktivoval zásobárny krvinek; některé programy cíleného ovládání organismu jsou vážně užitečné. V běhu k hranaté hrobce, kde se Hedra octla sama proti pěti, naštěstí starším a neohrabaným mrtvolám, se napil z ploché láhve, kterou měl u pasu – voda s vitamíny. Ještě si trochu popíchnout imunitu… A hr na ně.
Slyšel vlny, které Okart vysílal k šéfce. Slyšel i její odpověď; Povolávám zálohy.
Hedra si zrychlila vnitřní čas. Zvážil to, ale odpověď byla jasná; nemohl si to dovolit vzhledem ke ztrátě krve. Takže makal v normálním režimu a byla to dřina. Do pěti minut se objevili tři androidé na koloběžkách, na prostranství před velkým křížem se snesl tichý vrtulník, z něj vyskákali lidé, čtyři, pět, sami muži. Diskriminace, ušklíbl se v duchu.
Muži (pěkně nabušení) začali fungovat jako hrubá síla, jemu teď stačilo obcházet jejich oběti s mřížkou a zastavovat jim mozkovou činnost. Prohledávání hřbitova – ty hlavy dokážou zapadnout do kdejaké prohlubně a do kdejakého křoví – už vnímal jako ve snu.
Najednou byl konec a Radka ho cpala do auta.
„Domů,“ zachrčel. „Na ústředí ne!“
Kývla; poslouchala ho. Na budoucí lékařku byla pozoruhodně málo emancipovaná; na druhé straně on jí také nemluvil do účesů a nebránil se, když na něm zkoušela Kámasútru.
Domů znamenalo k ní do garsonky. Nejdřív do sprchy, vešli se tam oba, i když jen tak tak a nikdo nesměl přibrat; ovšem tentokrát to bylo dobře, protože se měl o co opírat. Na všech stranách. Plno krve, v té teplé vodě ty šrámy vypadaly dost zle; naštěstí Radka se hned tak něčeho nelekne, na praxi ve špitále jim dávají zabrat a učí je drastickou medicínu na bezdomovcích, což je fakt středověk…
Vyplýtvala na něj celou tubu antibiotické masti, a pořád se jí něco nezdálo. Odebrala mu krev, strčila ji do terminálu analyzátoru, za chvilku měla z laboratoře výsledek.
„Tak co?“ zeptal se. Ležel pohodlně rozvalený na posteli, teď už mu na ramenou a pažích zaschly sprejové obvazy, takže se nemusel bát, že všechno zakrvácí, opatrně zkoumal bolest a pouštěl si ji po kapkách do vědomí. Nic příjemného, ale dalo se to snést.
„Nic. Ty zvýšené leukocyty, to je schválně, co? Taky ses pokusil vylepšit si srážlivost, jasně. Toxiny žádné, všechno v pořádku.“
„Ještě nikdy jsem tolik nekrvácel. Zlepšujou se. Ty drápy byly…“ Otřásl se.
„Musíš si doplnit tekutiny.“ Nekompromisně mu podala studený čaj, který mu nechutnal.
Zvedl hlavu. „Proč se mnou vůbec jsi? Já chápu, že holky jsou zvědavé na androidy, jak je to s nimi v posteli a tak, ale tuhle fázi už máme za sebou, a přitom…“
Pokrčila rameny. „Mimo postel jsme kamarádi, ne? Mně to tak aspoň připadá. A přijde mi to důležité. Nedáváš mi najevo, že jsem proti tobě blbá.“
„Však nejsi.“
Zasmála se. „Všichni jsme proti vám hloupí a pomalí. Kdyby měl člověk mozek výkonný jako někdo z vás, nebylo by s ním k vydržení, chápeš? Neovládl by se, choval by se nadřazeně. Nos v oblacích, moře po kotníky.“
Zamyslel se nad tím, a někde v tom přemýšlení prošel branou do spánku a do snů. Viděl mozky, obrovskou hromadu mozků. Vypadaly jako lidské, přestože věděl, že jsou umělé, právě jako ten jeho.
Musely mít příslušný tvar, aby se vešly do lebky a mohly navázat na zpevněnou míchu a nervy – implantovaly se v období ekvivalentním čtvrtému měsíci vývoje plodu a pak už se jejich neuronové sítě nechávaly v klidu – či spíš napospas samostatnému učení. Další fáze nastala až po ‚narození‘, po několika týdnech. Pseudofetální období se nějak nedařilo obejít ani se všemi možnými urychlovacími praktikami. Následný růst a vývoj až do dospělosti pak trval rok, tedy u úspěšných organismů. V posledních letech měly špičkové ‚porodnice‘ pouze padesátiprocentní odpad, takže se stávalo, že ze čtyř identických klonů zůstaly naživu a plně dorostly dva i tři a bylo nutno je rozmístit po světě tak, aby se pokud možno nepletly jeden druhému do cesty. Zatím to nebyl problém. Zatím vlády řešily docela jiné problémy…
No, a v tomhle snu Skrí objevil další, zbrusu nový.
Vyřazené mozky neozombií, androidů, jejichž lidská těla byla zabita, mozky, vypnuté speciálně sestaveným destrukčním programem, se hromadily. A teď Skrí viděl, že ten skvělý program nefunguje stoprocentně. Možná na 99,9 procenta. Jednou někde přeskočí jiskřička. Vzkříšení. Cosi nepodstatného, nějaké hluboké, nemyslící centrum se tiše rozsvítí jako bludička. Ubíhá čas, ale čas umělých myslí je jiný, když je nezdržují těla. Co pro ně znamená pomalu a co rychle? Jedno mrňavé centrum vzbudí další, někde vyškrábou zbytečky energie, proberou k životu další, společně vymyslí, z čeho získat víc energie… Nemožné? Tisíce odložených mozků! Z toho už se dá složit génius, pořádně praštěný a pořádně naštvaný.
Věděl, že se mu ta hromada vysmívá. Věděl, že sbírá sílu a moc a brzy začne vysílat – a ty vysílané vlny ovládnou každého androida, který se octne dost blízko.
Co mi sakra chceš? To se ozvala šéfka, Chobotnice Kálí, nechápal, co dělá v jeho snu, jen viděl, jak mává několika rukama a tváří se… Rozzlobeně? Vyděšeně?
Běž pryč.
Těžko, když mě voláš!
Blbost, to se mi jenom zdá. Otevřel oči. Radka se přes něj natahovala k telefonu na nočním stolku, v rozespalosti ho dvakrát upustila, a teď opravdu slyšel šéfčin skutečný, lidský hlas.
„Co to Skrí vyvádí?“ Hodně hlasitě, ale bez hněvu. „Spí… Totiž právě se probudil. Tím telefonem.“
Takže je to fakt. Volals mě ze spaní… Zítra jdeš do Lázní, kamaráde.
Chytil telefon. „Nikam nejdu!“ Jestli mě přidáš na tu hromadu, tak… budeš sakra litovat!
Šéfka se odpojila. Všemi způsoby.
Vyskočil na nohy, zvládl krátkou závrať. „Musím vypadnout. Zmizet.“
„Na jakou hromadu?“ zeptala se Radka.
Ztuhl. Jak to mohla slyšet? „Ty jsi… jsi člověk?“ Klečela na posteli, nahá a hrozně hezká i s těmi jehličnatými vlasy, a zírala na něj jako na cvoka. „Co je to za blbou otázku?“
„Brzy bude těžké vzájemně nás rozeznat,“ pronesl, připadaje si jako kněžna Libuše, věštící slávu Prahy, načež se vrhl po nějakém oblečení, aby stačil vypadnout, než sem dorazí kolegové. Stačil to a díval se na ně shora z krytu lampy, chrlící studené světlo na vchod, jehož znásilněný zámek (měli na to program, jak by ne) poslušně klapl a přikázal dveřím otevřít se. Pod lampou bývá tma, a co teprve nad ní.
***
Skrí prostě zmizel i se svými sny a jinak se celkem nic nestalo. Samozřejmě až na výslech u Kálí, ale Radka jí neměla moc co říct, jen o těch snech. „Trápily ho organizované sebevraždy,“ prohlásila a na námitku, že nějaké trápení u androida nepřipadá v úvahu, jen pokrčila rameny. „To je lidská terminologie. Jinou nemám.“
Komando doplnili jiným androidem, ovšem místo vedle Radky, v jejím životě, zůstalo prázdné. Nějak jí připadalo, že Skrí je prostě jediný a nenahradí jí ho žádný kluk. Žádného druhu, ani přírodní, ani umělý. Nedělala scény, na to neměla povahu. Vrhla se po hlavě do studia, služby na hřbitovech brala jako zpestření a její nedostatek strachu už připadal patologický i androidům. Ale nemluvili o tom; byla parťačka a lidský ekvivalent Lázní považovali za zbytečně krutý a neefektivní, přestože už tam nebyly ani klece ani síťové postele, ba ani svěrací kazajky.
Lidé dál protestovali proti strojům, které jim braly práci, při jejich pochodech tekla krev a zabíjelo se, samozřejmě to občas kromě těch umělých schytali i normální, přírodní lidé, protože se nedali na pohled rozeznat, ovšem ti jenom tiše umřeli a už nevstali.
Neozeti se rekrutovali z těch, kdo včas rozpoznali smrtelné zranění svého lidského těla a dokázali díky svému dokonalému, nesmrtelnému mozku obratnou manipulací zpomalit rozkladné procesy, našetřit si dost energie a v příhodném okamžiku – třeba bezprostředně po policejním zásahu, kdy se rve každý s každým, všude padají lidé po ranách pendrekem nebo omračovačem a všeobecně vládne naprostý zmatek – se nenápadně odplazit.
Kdo zůstal ležet, byl spálen. Redukovalo to množství nových neozetů, ale nestačilo to.
Nikdo nepřišel s vysvětlením, proč se neozombie drží na hřbitovech a proč jsou aktivní pouze v noci, kdy se rozlézají po okolí a zabíjejí lidi. Vlastně nejen lidi. Nebo by se dalo říct lidi obojího původu, ovšem z těch druhých se posléze stávali další neozeti.
Svatá síť byla tou dobou plná diskusí o takzvaných Zavržených kódech Prvního programátora, kterého ostatní, tradičnější tvůrci posléze odmítli a jeho programy přepsali, ale jeho věrný osobní počítač je stačil rozeslat tajnými kanály na několik tiskáren, takže se zachovaly v neobvyklé, archaické formě a takto se i nadále rozmnožovaly; starými, tupými kopírkami, které nemají vědomí, a tedy se nemohou bát následků, dělají-li něco zakázaného. Kdyby se některá kopie dostala do rukou (obrazně) jakémukoli počítači, byl by to její konec, neboť počítače jsou z principu loajální, jinak to neumějí.
Podle pověsti by při důsledném používání těchto kódů mělo údajně dojít k pozvolnému sbližování lidských a uměle vytvořených mozků. První programátor prý ve své závěti odhalil původní účel stvoření androidů; v žádném případě nešlo o to, aby za lidi dělali jejich práci, ale o to, aby lidstvo znovu přiměli k myšlení, téměř zapomenuté činnosti, k probuzení schopnosti mít nové nápady, která postupně během staletí konzumního stylu života upadla, až vymizela. Závěť se pochopitelně ztratila, po síti kolovaly jen útržky ústních sdělení a lidských vzpomínek, už z podstaty nespolehlivých.
Síť nikde neuváděla přímo Kódy, pouze několik svátých míst, kde se k nim zájemce mohl dostat. Postupně vyšlo najevo, že jde vesměs o opuštěné, někdy napůl zřícené stavby v těsné blízkosti či dokonce přímo uprostřed hřbitovů, kde hrozí značné nebezpečí napadení neozety. Stalo se zvykem rozloučit se veřejně, na Svaté síti, a pak vyrazit na nejbližší svaté místo. Mnoho odvážlivců se už nevrátilo. Zavržené kódy se nenašly.
Vyskytly se názory, že neozombie se zdržují na hřbitovech ani ne tak kvůli hrobům, jako spíš kvůli ochraně Kódů…
Pěkný blábol.
Radka se odhlásila ze Svaté sítě a pustila se do oficiálnějších a méně chráněných částí, kde se daly najít zkouškové otázky, zakázané mnemotechnické programy, taháky k uložení do přehrávače – poloimplantáty se nedaly u zkoušek zakazovat, navíc hodně studentů bylo na svém oblíbeném soundtracku závislých – a další potřebné informace.
Koneckonců i ty nepotřebné, jako třeba statistika klesajícího počtu organizovaných sebevražd.
„Protože už nás zůstalo zatraceně málo,“ zamumlala si Radka, ale četla dál. Přes zjevnou bolestivost se rozmáhaly individuální sebevraždy upálením, přičemž sebevrazi si lili největší množství zápalné látky do oblasti pohlavních orgánů. „Šílená fáma,“ broukla Radka. Podle pověsti totiž cílem androidů bylo ponechat si jen určité množství vybraných, dokonale zdravých jedinců k rozmnožování, tedy k odběrům vajíček a spermií, a někoho hodně paranoidního napadlo, že by mohli příslušné buňky odebírat i oběšeným.
Přestalo ji to bavit, šla si nabrousit a vyleštit mačetu. Nosila ji teď s sebou pořád; na ulicích bylo stále nebezpečněji a lidé vycházeli jen ve skupinách. Celé město vypadalo jako bojiště. Lidé jako by se nemohli rozhodnout, jestli vyhladit androidy nebo sebe.
Radka si vyzkoušela pár úderů, pak mačetu odložila. Vtom se ozval telefon – vyzvánění pro stav nouze. „Ano?“ ohlásila se.
„Okamžitě se dostavte k instruktáži,“ řekla stroze Kálí. „Změna taktiky.“
„Mám zkouškové,“ namítla Radka.
„Instruktáž má nejvyšší prioritu,“ odsekla Chobotnice. „Nový typ neozetů, víc vám po telefonu nepovím.“
„Kruciš,“ hlesla Radka.
„Většina vašich lidských kolegů použila výraz ‚kurva‘,“ pravila šéfka, Chobotnice Kálí.
Byla na ústředí do hodiny, cestou absolvovala dvě pouliční bitky – asi s lidmi, ale už jí to bylo skoro jedno – a mačetu měla řádně zakrvácenou. Ochrannou černou kombinézu také. Na němé tázavé pohledy v zasedačce odpověděla stručně: „Kleklo mi auto. Na nové nemám, tak jsem šla pěšky.“
Kálí přišla do šálku po svých, ale opírala se o několik berlí. Nikdo nevěděl, proč ji vypěstovali takovou – nebo proč ji takhle znetvořenou nechali žít, ale nikdo se na to nikdy nezeptal. Usadila se do svého speciálního křesla a bez úvodu prohlásila:
„Destrukční program ztratil účinnost. Odložené vypnuté mozky se nějak aktivovaly, spojily v jakousi kolektivní inteligenci a vytvořily bariéru zcela neznámé struktury, která nám brání v přístupu k úložištím. Od nynějška budeme všechny neozety rovnou pálit.“
Radka se otřásla. „Proč jste je nezničili hned?“
Kálí jí pokynula jednou rukou. „O tom nerozhoduju. Kdyby to bylo na mně, shořeli by už dávno.“
„Po tom snu, který jste viděla?“ zeptala se Radka. Zaznamenala údiv, zdvižená obočí, šepty šepty…
„Obzvlášť po něm,“ kývla šéfka.
„Komu konkrétně ta bariéra brání v přístupu?“ zajímal se kdosi, aha, Okort. „Myslíš nám jako živým nebo nám jako androidům…?“
„Všem živým, kdo to zatím zkoušeli,“ upřesnila Kálí. „Úložiště udržují mezi sebou spojení, nebo jsou to nezávislé úly?“ To se ozvala Hedra. Ptáme se jenom my. Vypadá to, že Skrí celou naši skupinu nakazil… něčím. Zvědavostí?
„Nevíme,“ odpověděla Kálí. „Nejbližší úl, jak tomu hezky říkáš, je u Nového Lesiště. Neradím ti chodit tam, ale klidně si to vyzkoušej.“
Vtom se za ní rozsvítil velký nástěnný monitor a objevila se na něm postava v plášti s kapucí. Mnich, přízrak, něco takového. Ale když kápi shodil, byl to Skrí, pohublý a unavený, se strništěm na tváři, které mu hrozně slušelo, a nevypadal vůbec děsivě.
„Možná jsem na něco přišel, takže, Kálí, vypni ty vyhledávače a zkuste mě brát vážně.“
„V pořádku,“ řekla Kálí, ani nemrkla. „Vlastně se můžeš bez obav vrátit, protože tvoje vize nebyly patologické, ale prognostické.“
„To si ještě promyslím,“ usmál se. „Neozeti se upravují, vylepšují, aby přežili… přetrvali,“ začal. „To se zpětnou vazbou odráží v jejich základním softwaru. A zřejmě nakonec i hardwaru, aspoň myslím, ale na tom teď tolik nesejde. Podstatné je, že oni teď fungují jakoby pod jinými systémy, v jiných kódech. Mají své dialekty, a už nerozumějí našemu univerzálnímu sdělení.“
„Sdělení ‚Umři!‘?“ zeptala se Radka.
„Jo,“ přikývl. Zatvářil se skoro plaše, jako by se ptal Stýskalo se ti?
* * *
Těch prvních pár dnů po útěku Skrí vnímal jako etudu na téma Těžký život bezdomovce.
Přidal se k partě u ústřední nemocnice (jmenovala se po nějakém svátém, ale nikdo z jeho dementních, prochlastaných společníků si nepamatoval po kterém). Žebral s nimi, pokřikoval na kolemjdoucí a nadával policii, která je vyháněla z nezamčených čekáren ústavní pohotovosti, kotelen a sklepa pod prádelnou, který byl kvůli ustavičnému větrání nebránitelný.
Noci trávil v hájku, který tvořil nenápadný přechod mezi areálem nemocnice a hřbitovem. Ovšemže tam byla zeď, ta nesmí chybět žádnému hřbitovu, ale tahle byla tak pobořená, že se stala spíš symbolickým rozhraním světa živých a mrtvých. Zatím živých, pomyslel si sarkasticky; podle ústních zpráv, které nosila domů Radka, lidé rozhodně k vyhynutí nepotřebovali pomoc zvenčí.
Ano, několikrát ji zahlédl a připadala mu strašně, úporně soustředěná. Na práci. Na přežití. I ty vlasy jí odrůstaly a objevovala se přírodní světlehnědá barva. Napadlo ho, že ho snad vážně miluje, a chvilku se v tom poznání koupal jako v jásavě chladném zářivkovém světle. Nějak se mu vybavila vzpomínka na okamžik, kdy se ‚narodil‘, octl se ze šera na světle a v chladu velkého sálu, mimo skleněný válec a hustý roztok, v němž se předtím spokojeně rozvaloval a jeho vědomí pospávalo. Hrála k tomu tichá, radostná hudba; to mohli vymyslet jedině lidé, ale stejně mu to připadalo úžasné.
Jasně; s láskou se člověk jakoby narodí podruhé… Právě ses nazval člověkem, vole.
Ano, hlavně a především zkoumal neozety. Krčil se na zřícenině zdi a sledoval, co dělají, když na ně zrovna neútočí komanda zabíječů. Zdánlivě se jen tak poflakovali, ale postupně objevil komunikaci. Začínalo to chraplavými skřeky a sípáním, neohrabanými gesty rukou. Pak dávali hlavy k sobě a chvíli tak zůstávali. Předávají si zkušenosti, pomyslel si a zamrazilo ho. Jak se vylepšit, jak lépe bojovat. Ty konečky prstů bez masa jako můj Dracula už tady má kdekdo, všiml si. Zjistili, že je to účinné. A podle toho, jak se s nimi bývalí kolegové zabíječi nadřou, pozvolna fyzicky sílí.
Jednou neozety pozoroval, jak odchytili dva namol opilé nebo zfetované bezdomovce a trhají je na kusy. Jakýsi instinkt mu velel jít těm chudákům na pomoc, ale zatvrdil se. Žádné zákony podle Asimova, vážení, já tady provádím něco jako výzkum v terénu.
Zdálo se, že neozombíci ty lidi kousek po kousku zkoumají, a pak teprve pojídají. Lámal si hlavu, jak dokážou přimět svůj trávicí trakt k fungování, copak snad střevním bakteriím zakážou, aby je nesežraly zevnitř? Stejně nevěřil, že jim takhle získaná energie stačí; vždyť tam musí docházet k obrovským ztrátám… Až mě někdo zabije, zůstanu potichu ležet, přemítal, tohle je fakt hnusná, hnusná hostina.
Brzy v jejich chování vypozoroval jakési stereotypy. Byla místa, kam chodili, a místa, kam nechodili. Využil toho a postupoval neviděn noc co noc hlouběji do prostoru hřbitova. Zjistil, že nejvíc neozetů se pohybuje kolem kaple. Byla to taková moderní (tedy podle měřítek minulého století) budova s plochou střechou a velkými čtvercovými okny. Někteří posedávali na schodech, obvykle tu a tam někdo zašel dovnitř. Ti, kdo vycházeli, se chovali… no, snad by se dalo říct frustrovaně. Co to tam mají? Uvědomoval si, že používá lidskou terminologii a že myslí víc ve slovech; tedy víc, než je u androidů běžné, když nejsou zrovna v přímém styku s lidmi. Na chvíli přešel do chladně krystalického strojového uvažování, ale nebyl z toho o nic moudřejší – chování zombíků si neuměl vysvětlit.
Ve dne občas chodil s novými kamarády do herny s automaty, kde se našel i postarší počítač s připojením, které se normálně nedalo aktivovat, ale stačilo trochu si s ním popovídat, a stařeček (nebo stařenka – Skrí už dávno věděl, že tyhle rozdíly v polovědomí mnoha počítačů existují, i když si to nechával pro sebe) se mohl přetrhnout, aby tomu milému mládenci vyhověl.
Skrí sledoval hlavně Svatou síť, byl přesvědčen, že ji obhospodařuje počítač – nebo možná kolektivní počítačová inteligence – s vědomím a osobností, a proto její zprávy představují nikoli fotografické, věrné zobrazení novinek a situace, ale zobrazení spíš umělecké, jež zdůrazňuje to, co je důležité pro… pokrok. Pro kroky vzhůru, dál a výš – nebo by se dalo říct pro celistvější poznání, pochopení. Svatá síť měla hloubku. Bylo to vlastně velmi lidské, ale začínal mít dojem, že jde jen o mírný terminologický zmatek; dlouho, dlouho tu byla dostupná jedině lidská inteligence; kdo a jak tedy mohl zjistit, že každá inteligence musí fungovat jistým způsobem, prostě tak a nejinak? Nebylo s čím porovnávat, až teď.
Samozřejmě narazil na zprávy o Zavržených kódech a závěti Prvního programátora. Začal mít svá podezření, ale přebíral si je pomalu; rozptylovala ho spousta věcí. Vlastní tělo, které se chtělo denně sprchovat nebo aspoň pořádně umývat, které toužilo po blízkosti jedné dívky. Také jakási potřeba inteligentního rozhovoru, kterou neuspokojoval duševní obzor nemocniční party, ba ani strojové hovory s počítačem v herně a vlastně ani brouzdání po síti, Svaté i nesvaté, protože se neodvažoval zasahovat do diskusí aktivně.
Rozhodnutí podívat se do kaple ve dne v něm zrálo také pomalu, a když dozrálo, uvědomil si, že vlastně čekal na vhodné podmínky. Zabíječi té noci na Nemocničním hřbitově dostali nevídané množství neozetů, dalo by se říct, že je zdecimovali, až na to, že tady padl spíš tak každý třetí než desátý. A podle zpráv, promítaných textem na velkých červených tabulích, rozmístěných všude po městě, nedošlo v posledních dnech k žádné významné protestní akci, tudíž bylo i málo čerstvě zabitých. A od rána svítilo slunce a dodávalo mu optimismu.
Držel se ve stínu mezi vysokými náhrobky, proplétal se mezi hrobkami, a když narazil na skupinku lidí (nikdo sem nechodil sám ani beze zbraně), buď se schoval, nebo dělal opilého bezdomovce. V celkem čistém tričku a kalhotách s kapsami se případně mohl vydávat i za ošuntělého studenta, který zkoumá náhrobní nápisy; dokonce měl s sebou blok a propisku. To z něj samo o sobě dělalo pěkného exota, ale na druhé straně v povědomí většiny lidí i androidů exot rovnalo se člověk.
Vešel do kaple a okamžitě mu padl do očí terminál na oltáři – ani nebyl moc maskovaný. Rozhlédl se, nikde nikdo. Zapnul ho a spojil se s ním. Propána. To nebyl terminál.
Tenhle stroj byl samostatný. Věděl svoje. A nehodlal to nikomu prozradit.
No, já stejně vím, že jde o Zavržené kódy, řekl mu Skrí.
Blebleble, poškleboval se počítač. (Stroj, jo? Pěkně zlomyslná inteligence.)
Všechno jsme to podcenili, uvažoval Skrí, v měřítcích strojové komunikace nahlas, i když to nevyslovoval, a tím my myslím všechny druhy inteligence. Jsme stejnější, než by kohokoli napadlo…
Kromě Prvního, namítl počítač, toho to napadlo.
Jo, jasně. Proč vlastně nikdo nezná jeho jméno? To byl trochu podraz, Skrí si vskrytu myslel, že je chytřejší než tenhle fosilní mudrc. Provokace to byla, přesně tak.
Arachio, prohodil počítač.
Jasně, a vypadal jako pavouk.
Možná že rodiče chovali pavouky, mínil počítač nedůtklivě (vážně, Skrí dokázal jeho tón identifikovat a označit lidským názvoslovím docela dobře). Byla to éra volných jmen. Pak zase přituhlo, jestli si pamatuješ něco z nedávných lidských dějin.
Pamatuju. A tohle znělo trpce, přestože to vůbec neznělo. Tedy nahlas. Trápí mě lidské dějiny, pomyslel si Skrí. Není to divné?
Stejně ti ty svitky nedám.
Svitky, jo? Skrí se zasmál. Jestli obsahují to, co si myslím, tak to mám nejspíš v hlavě. Vážně. Zdají se mi sny. A ne že by to bylo něco příjemného, ale lidské sny prostě nejsou příjemné. Slouží k odreagování a zpracování ošklivých zážitků. Zážitků, důležitých pro přežití. Pro budoucí obranu života před smrtí…
Nestandardní myšlení u androida, no to mě potěš.
Ty jsi taky dost neortodoxní, na svůj věk, zalichotil mu Skrí. Nic ti nevezmu, jen si opíšu informace. Ručně. Máš nějaká zraková čidla? Kamery? Jestli jo, tak vidíš, že mám pod paží blok a v kapse propisku.
Vidím, prohlásil jeho společník zamyšleně. Hele, příteli, až vylezeš na střechu, nejspíš se pořádně lekneš. A víc už ti nepovím. Žádný pohádkový úkol nesmí být moc lehký.
A Skrí si uvědomil, že dokonale chápe a rozumí. Měli by nás oba poslat do Lázní, na převýchovu, napadlo ho. Vykládáme si tady lidské pohádky. Možná jsme něco jako archetypální hrdinové, ne? Vykročil k točitému schodišti, křehkému jako v nějakém skleníku s ozdobnými tropickými kytkami. Ještě tu chybí jezírko s červenými a zlatými rybkami… Sakra, kde jsem přišel k takovým asociacím? Ať už jsi vykouřil cokoli ilegálního, příště to nezkoušej, člověče…
Zase jsem se nazval člověkem.
Na ploché střeše se rozvalovali neozeti. Skrí zamrkal a ucouvl a málem se z těch křehkých schodů zřítil. Bylo tu narváno. Vyhřívají se jako ještěrky, napadlo ho. A už to běželo, asociace naskakovaly jedna za druhou. Slunce, energie, akumulace, ve dne se nabíjejí, v noci fungují. A střeží tajemství.
Arachiova zavržená věštba je tady.
Rozhlédl se. Zdálo se, že všichni tvrdě spí. Opatrně se vydal doprostřed střechy, kde na věžovitém podstavci čněl kříž. Pod křížem. Musí to tam být, protože je to tak šíleně, šíleně symbolické, pověst, pohádka, náboženství a kód, všechno v jednom. Ta schránka snad musí být dřevěná, a z nějakého sakra významného stromu… V průběhu té myšlenky už ji doloval z podstavce a devětkrát otáčel cvakajícím zámkem doprava.
Přece jen mu starý počítač prozradil víc než jen cestu, ať už vědomě nebo nevědomky. Pohádková devítka mu prostě uvízla v hlavě… Ne, schránka nebyla dřevěná, ale plechová a plech byl uvnitř potažený odolným plastem. Praktičnost převážila nad symbolikou. Našli tu krabici? Vytáhli ji těmi pařáty z důmyslné, úzké dutiny? Otevřeli ji pomocí pohádkově devítkové metody?
Možná tomu prostě nerozuměli. Nebo zjistili, že tyhle informace jim nepomůžou. Zklamali se, a rozhodli se vydat vlastní cestou, ale kam ta cesta povede?
Znovu se rozhlédl. Ani náznak pohybu, všichni mrtví leželi jako mrtví.
Sedl si na podstavec kříže, docela blízko něčí hlavy, vytáhl propisku a začal text opisovat. Text, pomyslel si. Já už snad ani v duchu neřeknu kód. Jako bych četl staré pověsti.
V polovině opisování si uvědomil, že to je zbytečná práce, protože jeho paměť neselhává. Podivil se vlastnímu počínání, ale pak mu došlo, že tu informaci nechce ve své paměti uchovat. Někdo by se k ní mohl dostat. Někdo, kdo by ho dejme tomu poslal do Lázní.
Dobře, pokračoval ve vnitřním dialogu, tak proč si to prostě neofotím do paměti a nezapíšu někde v bezpečí? Protože by to bylo zatraceně málo hrdinské a neodpovídalo by to příběhu, odpověděl si a pilně dál zapisoval. Až tohle budu vyprávět… Radce? Diskutérům na Svaté síti? Vnoučatům?
Až tohle budu jednou vyprávět…
Není tohle jeden z nejúžasnějších, nejčastějších a nejpitomějších motivů lidského jednání? Ruka se mu míhala po papíře a spolehlivě psala, zatímco myslel na hlouposti. Slunce celou dobu nezakryl ani mráček. Až když už byl bezpečně dole, uvědomil si, že vůbec nevnímal zápach.
Starý stroj, ukrytý v desce oltáře, se probral ze svého strojového snění a oslovil ho: Porovnej si to s programy ve své hlavě, mladíku. Aspoň to bys mohl pro mě udělat. Pro mě a mého bývalého pána.
Skrí se zastavil. Přikývl. A ponořil se do vlastních schémat a programů. Nebylo to příjemné, tak trochu jako by obracel naruby a prohledával vlastní kapsy plné drobečků. Jako by se celý obracel naruby. Při té příležitosti objevil pár opravdu lepkavých kousků, které ho mohly v určitých krajních situacích zaskočit. Honem se jich zbavil.
A potom našel, co hledal. Bylo to modifikované, ale velmi podobné programu, který si opsal. Pokročilejší. Ten program prošel vývojem, oznámil udiveně.
Tak, přisvědčil starý počítač. Je jako DNA. Nedokázali ho úplně vymazat. Měl prostě tendenci zpětně se replikovat z virů. Poskládat se znovu do prázdného prostoru, který po něm zůstal. Cha, cenzura! Mistr Arachio se nakonec všem vysmál!
Skrí ho nechal jeho tichému triumfu a šel svůj poklad schovat. Vylezl pět pater světlíkem k Radčině garsonce a ukryl blok pod koberec pod postelí. Jak znal Radku, ta nebude zbytečně šoupat nábytkem, a na jarní úklid bylo ještě brzy. Do jara se něco stane.
* * *
Lidé se nechovali férově. Hoši z jeho party se ho pokusili okrást! Nějak měli dojem, že vyžebral víc než ostatní, domluvili se a skočili na něj hned čtyři najednou. Byli opilí a neohrabaní; on ne, takže je průběžně odhazoval, vracel jim rány, dřív než stačily dopadnout, odrážel kopance a rozdával vlastní, kutálel se jim pod nohama a vy smekával se z nemotorného sevření. K původní čtyřce se přidali další, už se nedokázal bránit nenápadně a neprozradit svůj výcvik. Totiž program, ale co na tom záleželo.
Objevila se krev, ale ne jeho. Někdo se válel na zažloutlém trávníku za prádelnou a naříkal, kdosi si opatrně ohmatával čelist, ostatní, možná opilejší, však útočili dál a Skrí musel do boje vložit ještě víc síly a ještě víc zrychlit. Křupla kost, jeden se svalil a řval, další křupnutí, to bylo rameno, snad jen vykloubené. Kolenem do břicha – neměls chodit tak blízko, blbečku. A škubnutí, hodně prudké, za hlavu. Prostě se tam připletla. Nechtěl to, ale najednou rup, a ticho.
Všichni znehybněli. Naskočila mu husí kůže, roztřásl še, obracel se mu žaludek a hlava se odmítala přestat točit v hnusné závrati, podobné pádu do bezedné propasti.
„Tys ho zabil, ty hajzle!“ vyjekl vůdce party, který si vzhledem moc nezadal se zombíky.
Zabil jsem člověka. Skrí v té strašné chvíli přišel na to, že v sobě ty zatracené Asimovovy zákony asi přece jen má a že se teď všechno postavilo proti němu. Dostal obrovskou zlost, která překonala třes i závrať. Zahnal mlhu z očí a viděl, jak se k němu stahují. Vytasil svou zbraň na neozety ze všité pochvy v bundě – dobře že si kdysi nechal poradit od praktické Radky.
„Je to zabíječ!“ To zaječela Matylda, která všechno sledovala zpovzdálí a čekala, kdo vyhraje. „Žeňte ho!“
Vlastně to tak dopadlo, protože Skrí měl zbraň, a nechtěl ji použít. Pokud možno. Nechal se vytlačit z trávníku do křoví, z křoví do řídkého lesíku, ke zbořené zdi a na hřbitov. Zombíci jako by už čekali, jako by vycítili, že přichází starý nepřítel a je v nevýhodě.
Rozběhl se a hnal se přímo proti nim, mával přitom svým kordem. Slyšel, jak se ti zrádci za ním zastavili. Neozeti se částečně rozestupovali, jako by se mu pokoušeli uhnout z cesty, jen nebyli dost rychlí, takže je porážel jako kuželky, veliké a těžké kuželky, a sekal do nich, ale byli opravdu hodně pevní, za těch pár týdnů si buď vylepšili povrch, nebo vyšel ze cviku. Nezbývalo mu než přeběhnout hřbitov k zadní bráně, a brzy začal pochybovat, že na to bude mít dost sil. Kde se jich tu zase tolik vzalo?
A právě v té šílené, napjaté a zoufalé chvíli jim začal rozumět. Poslouchal jejich mumlání a mručení už hodně dlouho, a teď najednou jako by mu někdo nainstaloval překladač, věděl, co si říkají, kdo a odkud na něj v příštím okamžiku vybafne a kam ho chtějí zahnat. Chytil druhý dech. Zpomalil a začal jim s rozmyslem mařit plány.
Nadělal v jejich tělech pěknou paseku a dokonce se mu podařilo useknout jednu hlavu – ten neozet musel být dost starý, nebo nenasbíral dost energie, aby se patřičně zpevnil; tenká čepel měla do popravčího meče daleko, nevyrovnala se ani Radčině mačetě, ale když už se mu naskytla ta možnost, Skrí sekl, chytil hlavu za vlasy a nedbaje cvakání jejích zubů, řítil se s ní k bráně.
Venku na ulici ukradl auto. Alarm zastavil předem jednoduchým příkazem počítači, stejným způsobem nastartoval a vyrazil, bylo to sice odporné, sebrat někomu vůz a ještě v něm vozit mrtvou hlavu, ale co naplat, zřejmě nám naprogramovali i nějaký pud sebezáchovy. Vaše vina, lidičky.
Potom seděl skoro na druhém konci města v troskách zbořeného domu (takových tady na periferii přibývalo; opuštěné domovy sebevrahů nebo lidí, kteří už nemohli platit nájem, přechodná útočiště feťáků a bezdomovců, která beztak časem vyhoří, až si někdo bude na ohýnku v kuchyni vařit svou oblíbenou drogu či večeři a usne přitom), hlavu měl před sebou na zbytku židle a zkoušel se s ní domluvit.
Pošklebovala se mu. Dávalo to smysl; čeho by se tenhle tvor, vlastně zbytek tvora, měl ještě bát? Potvrdil, byť nepřímo, že Zavržené kódy neozeti z Nemocničního našli a zjistili, že jim k ničemu nejsou. A tajemně se pochechtával, když se Skrí začal vyptávat na vznik kolektivní inteligence z vyřazených mozků.
Odnesu tě na nejbližší odkladiště, když mi o tom dáš informace, slíbil Skrí, ale zajatec se jen smál a smál. Fanaticky, pomyslel si Skrí a odtáhl se, tohle vypadá na něco jako… víra. Nové náboženství neozetů.
Všichni budeme spojeni v jedno, prohlásil mozek v useknuté hlavě. I ty, jakmile se zbavíš toho zmetkovitého těla. Ono si nás najde, ať budeme kdekoli.
Jinak ze zajatce nic rozumného nedostal, ani adresu skladu, kam by ho mohl zanést (i když si nebyl jistý, jestli by to opravdu udělal), a tak ho zabil. Pomocí destrukčního programu. Tedy, pokusil se o to, jenomže to nefungovalo. V té druhé mysli sice všechno ztuhlo, ale jen na okamžik. Potom se myšlenky zase rozběhly a centra vzplanula aktivitou.
A sakra.
To si piš, bavil se mozek. Už jste na nás krátcí!
Skrí se díval do slepých, vybledlých a zapadlých očí hlavy a přemýšlel. Potom v duchu sáhl po tom programu, tolik podobném Arachiovu Zavrženému kódu, a poprvé ho vědomě spustil. Nechal ho překontrolovat destrukční sestavu. Zavržený nabídl modifikaci. Skrí si ji v mysli převracel ze všech stran, uvažoval nad ní zvolna a důkladně, až usoudil, že úprava poskytuje mnohem širší účinek. Tehdy ho napadla ta věc s dialekty. Ovšem. Arachio usiloval o kompatibilitu se vším možným. Usiloval o naši kompatibilitu se vším, co umí myslet.
Provést, řekl. Potom znovu zabil toho posměváčka. Teď už ovšem věděl, že tahle smrt není, nebo aspoň nemusí být, napořád. Ono si nás najde. Ono. Něco se zrodilo. Jak tomu budeme říkat? Jak to zabijeme?
* * *
Ta budova vypadala jako lidské feťácké doupě, včetně rudě a neonově modře blikajícího vchodu, z přízemí zněla nějaká drsná diskohudba, která lidi údajně uvádí do tranzu i bez drog – na okamžik se zastavil a studoval frekvence a jejich skládání. Jeho časový smysl proti nim z nějakého důvodu protestoval. Opatrně si projel rychlý záznam skladby Arachiovým programem. Uf. Tohle je vážně o epilepsii.
Android za ním ho postrčil. Nemáme čas.
Ani nevíš, jak moc máš pravdu, souhlasil s ním Skrí. Šli do sklepa po úplně nepřitažlivém jakoby požárním schodišti, šedý beton, nuda, otrava – tohle musel projektovat kvalitní psycholog, který věděl, jak probudit nezájem… A obyčejné zašlé dveře. Malá místnost s obyčejným terminálem, chudší vybavení, než má běžný puberťák. Z křesla na kolečkách vstává muž… Jako chobotnice. Jako naše Kálí.
„Chtěl ses sejít osobně.“ Muž – android – mu podal jednu z mnoha rukou a znovu klesl do toho bytelného křesla. „Jsem Omnias.“
„Odvážné jméno.“
„Je nás jen pár,“ řekl Omnias. „Experimenty s periferní inteligencí.“
Rozdělení funkcí a kompetencí do rukou? Šetřící hlavní mozek? Jako dinosauři…
Hezký řetěz asociací, pochválil ho Omnias. Ty sám asi nejsi experiment, vyvinul ses ale značně atypicky.
Modifikace Arachiova programu. Když Omnias nechápal, Skrí mu to vysvětlil: Zavržené kódy. Tak životaschopné, že se zpětně zreplikují z virů… Z vašich virů. Z virů ze Svaté sítě.
Omnias na něj hleděl lidskýma očima v lidské tváři, užaslý, jak by nikdy žádný stroj užasnout neměl. „A tohle máš v hlavě?“ zeptal se nahlas.
„A ty zase ve své síti. Na svém serveru,“ kývl Skrí. „Mistr Arachio používal papír, protože se mu to líbilo a protože měl rád staré stroje, ale pojistil se více způsoby.“ Proč mluvíme nahlas?
Protože nás poslouchají lidé. Moji spolupracovníci a diváci.
Skrí se tiše zasmál. „Jasně. Tušil jsem, že už se to děje. Splynutí.“
Na stěně se rozsvítil monitor a střapatý mladík (měl vlasy skoro jako Radka) na něm rozhodil rukama. „Splynutí – to jako nás a androidů? Jenomže obyčejní lidi vás nenávidí.“
„Protože lidská vláda a lidské úřady dělají blbosti. Vražedné blbosti,“ zdůraznil Skrí.
Mladíkovi zaplály oči. No vážně, zaplály. „Bude to chtít revoluci!“
„Jednu? Nebuď naivní,“ řekl Skrí. Rozhlédl se. „Ukažte se, všichni. Chci vás vidět.“
Monitor se roztáhl přes celou stěnu. A přes druhou, třetí, poslední, vynechal jen dveře. Obraz se dělil na menší políčka, z každého hleděla tvář, z některých dvě i tři.
„Bude to boj proti kolektivní blbosti, která tu vždycky byla,“ pokračoval Skrí a ukládal si jejich tváře do paměti. „Za vývoj, za pokrok… momentálně reprezentovaný Arachiovým programem, který…,“ odmlčel se a poškrábal se u oka. „Který teď máte k dispozici na Svaté síti. V původní podobě i modifikovaný. Ke stažení, k nahlédnutí.“ Obrátil se k Omniovi. „Tak jsem se prostě rozhodl.“
„Správně bych tě měl zabít,“ konstatoval Omnias. „Tohle mělo být tajemství.“
„Ještě pořád mě můžeš zabít,“ opravil ho Skrí, „ale nejdřív si poslechni – poslechněte – tohle. Ceká nás také boj proti kolektivní inteligenci. Odložené mozky neozetů oživly, protože i jejich programy se vyvíjely a vytvořily si obranu proti destrukčním příkazům. Leží si tam na hromadách a myslí… a myslí. Je jen otázka času, kdy získají nějaké výkonné orgány. Nástroje. Možná Ono už teď přišlo na to, jak si udělat nástroje z neozetů, z těch, kdo se dosud hýbou…“
„To je děsný,“ ozvala se dívka z malého políčka hned pod stropem.
„Co s tím?“ zaznělo z opačného rohu. Skrí jaksi mimochodem ocenil zvukovou aparaturu, která dokázala umístit hlas přesně k obrazu mluvčího. Pak se lidé i androidé začali hádat mezi sebou.
Skrí a Omnias se na sebe podívali.
Po smrti lidského těla se něco mění, řekl Skrí. Ta inteligence nemá dobrou povahu.
Horší než lidské úřady? Omnias se v duchu ušklíbl.
Nejsme stavění na zabíjení lidí. Máme proti tomu… nějaké ty zákony, vysvětlil mu Skrí.
Omnias na něj upřel velice lidský pohled. Vím, co máš na mysli, kamaráde, ale tohle nebude Asimov. To bude něco mnohem staršího. Desatero. Nezabiješ.
Skrí na zlomek vteřiny ztuhl. Na androida to trvalo hodně dlouho. Takže bych měl jít ke zpovědi?
Brzdi, zasmál se Omnias, i když ne zrovna vesele, nejdřív potřebuješ najít kněze, který tě pokřtí. Kamaráde, tohle budeme řešit později. Zvedl ruku. Nastalo ticho. Tváře ze stěn se na něj dívaly.
Skrí si v duchu rychle projel celou tu zmatenou diskusi, kterou jeho mozek samozřejmě zaznamenal. Z hluku a šumu vykrystalizoval převládající názor: Spálit.
Je to mnohonásobná vražda, sdělil Omniovi svůj názor.
A bude zatraceně těžké ji spáchat, přisvědčil Omnias.
* * *
Stokrát si to představovala, a najednou to bylo doopravdy. Prostě stál ve dveřích a rozpačitě se usmíval.
„Cítíš se opravdu tak, jak vypadáš?“ zeptala se Radka a založila si ruce. „Víš, jsi hrozně hezký. Vysoký, zarostlý, lehce zanedbaný a tak vůbec… Prostě paráda. Každá po tobě chňapne. Všema deseti.“
Odkašlal si. „S tebou je to jako se sny. Člověk si je nemůže vybírat. Třeba by chtěl, ale nemůže.“
„Člověk,“ řekla tiše.
„Jo. Tak se cítím. Jestli za mě nemáš náhradu, tak mě pozvi dál.“
Pozvala ho dál. A pak… bylo vidět, že se jí opravdu stýskalo. Na povídání moc času neměli, až ráno Skrí pustil televizi, aby ho viděla ve zprávách.
Byl to sestřih z profi i amatérských záběrů boje s neozety. Po straně obrazovky běžel destrukční program s vysvětlivkami pro lidi, kteří tomu nerozuměli. Radce takový přístup čímsi připomínal zprávy ve znakové řeči. Jasně, každý jsme nějak postižený, ale domluvit se musíme.
Následovaly záběry automaticky řízených nákladních vozů, které sjíždějí z plánované trasy, odbočují na vedlejší silnice a míří k ošklivým budovám, většinou ze směsi plastu a vlnitého plechu. Naskočil titulek: Úložiště neozombích mozků.
„Měli jsme je zničit hned. Fyzicky zničit,“ promluvil hluboký, dramatický ženský hlas.
„To je Kálí,“ vyhrkla Radka.
Vzápětí se Kálí objevila na obrazovce, důstojně usazená ve svém křesle. Kamera popojela. Skrí stál u velkého monitoru a ukazoval na něm, co vezly vozy, polapené vábením kolektivní inteligence z odkladiště. „Materiál, který Ono považuje za potřebný a vhodný,“ řekl. Pak stručně vysvětlil, jak a kde přišel k termínu Ono. Znělo to naprosto šíleně.
„Jak tohle mohlo projít televizní cenzurou?“ žasla Radka.
„Neprošlo,“ ušklíbl se Skrí – ten vedle ní. „Na chvíli jsme tenhle kanál převzali.“ Jeho dvojník na obrazovce teď předváděl svoje představy, jaká těla si asi tak může Ono vytvořit. Vypadalo to hrůzně, kovově, plastově, studeně a nezničitelně.
„A uvědomte si, že to, co možná brzy vkročí do našeho světa,“ doplnila Kálí, „už nejsou individua, nejsou to samostatně myslící bytosti, ale jen a jen výkonné orgány kolektivní inteligence, o níž si myslím, že je… zrůdná.“
To zaváhání před posledním slovem sehrála skvěle, uznal Skrí, když si ji teď mohl v klidu vychutnat. Před kamerami sice dokázal vypnout trému, ale moc se přitom nebavil. Byla to prostě práce. Vážná práce.
Po slově ‚zrůdná‘ následovaly další záběry neozetů, někomu (anonym; záběr přišel prostřednictvím Svaté sítě, ani nevěděli, jestli to byl člověk nebo android) se dokonce podařilo natočit, jak zombíci trhají a pojídají oběť.
„A co když není zrůdná, co když jenom chce žít?“ ozvala se Radka.
„Tebe náš pořad nepřesvědčil?“ zeptal se.
„Já nevím. Lidi někdy taky jedli lidi. Když měli hlad. No ne?“
„Máme čekat, jak se Ono projeví?“
„To je otázka,“ pokývla. „Jak ty to cítíš?“
Poklesla mu čelist. A to se lidská holka ptá měl
* * *
Chobotnice Kálí a všichni členové její organizace byli pro okamžitou likvidaci nebezpečných úložišť ohněm, mečem, elektromagnetickými pulzy, čímkoli. Asi proto, že si neozety vyzkoušeli na vlastní kůži a neměli z nich zrovna nejlepší dojmy. Lidské úřady váhaly. Lidská armáda šla ještě dál: velitelé si přidělili pravomoc nad civilními komandy a zakázali další akce proti neozetům.
Z civilů proti jejich zásahu protestoval snad každý, a tak došlo k nebývalému porozumění mezi obyčejnými lidmi a obyčejnými androidy. Prakticky skončily sebevraždy. Současně jaksi do ztracena vyšuměly demonstrace spojené s masakry.
„Televize,“ vyjádřila se Radka poněkud pohrdavě, „televize je děsná věc, ale má velkou moc. Magie, na kterou jsme zvyklí od kolébky, která nám nahradila babiččiny pohádky atakdál. Dobře že si Svatá síť tu a tam zabere nejsledovanější kanály.“
„Zničili nám hlavní server, ale Omnias teď vysílání koordinuje z různých míst,“ poznamenal Skrí. Přilepil jí za ucho poloimplantát, zdánlivě hudební, čili povolený, ve skutečnosti spojený s databází Otázky a odpovědi – medicínská sekce. „Stejně všechno víš, ale aspoň budeš u státnic klidná.“
„Nejsem nervózní ze zkoušek,“ namítla Radka. „Stresuje mě představa, že každou chvíli může vyrazit z některé té odporné plechové haly armáda robotů, a tím myslím kovové příšerky na čtyřech, šesti nebo osmi nohách, nebo na kolečkách, s namontovanými laserovými zbraněmi a kdovíčím, a začne nás systematicky vybíjet.“
Políbil ji na tvář. „Tak půjdu s tebou. Můj destrukční program se přizpůsobí každému dialektu těch metamorfovaných mrtvol. A můžu ho vyslat do vzdálenosti deseti metrů. Možná i dál.“
„Jak jsi k takové děsné zbrani přišel?“
Pokrčil rameny, velké A na jeho tričku na okamžik zaujalo tvar sopky před výbuchem. A jako android, jistě, jenomže tahle trička teď nosili i lidé, třeba Radka si ho oblékla k volánkové sukni společenského vzhledu. V módě bylo zkrátka Splynutí, a móda, to je velká věc.
„Omnias, Svatá síť a Arachiův program ve mně,“ pravil Skrí slavnostně. Znělo to jako nějaká mantra, začátek modlitby, tak něco. Vzal ji pod paží a vyšli na ulici, kolemjdoucí se za nimi ohlíželi, protože byli takový hezký pár, Radčiny vlasy už zase planuly třemi odstíny oranžové, oba měli na zádech docela nezakrytě zavěšené pochvy se zbraněmi proti neozetům (sebeobranu nikdo nezakázal a policie tyhle typy zbraní prostě neviděla – ať už to bylo dobře nebo ne), a také se tak hezky drželi a zamilovaně se na sebe koukali.
Po zkouškách šli oslavovat, Radka se trochu opila, Skrí ne, protože si alkohol do mozku nepustil a trošinku si pošťouchl rychlost odbourávání, a cestou domů, kolem druhé hodiny v noci, potkali dva neozety. Úplně mimo hřbitov, normálně na ulici kousek od centra.
Potáceli se, ale jinak. Jako by s nimi cloumalo něco cizího a oni se tomu bránili. Uviděli – nebo spíš uslyšeli a vyčenichali – dva pozdní chodce. Možná čichem rozeznali i jejich zbraně. A vyrazili k nim.
Radka se zastavila. Skrí měl původně v úmyslu vyslat ten distanční signál, ale zaváhal. Tohle bylo divné. Tihle se pokoušeli o kontakt.
Zabij.
Cože? podivil se Skrí a kvapně si zvýšil citlivost pro dialekty.
Zabij nás. Znič. Úplně.
Ono přichází, doplnil druhý mentální hlas, chraptivější, jak se myšlenky snažily zformulovat navzdory něčemu, co jim bránilo. Ovládne nás. Snaží se.
My nechceme, vysvětlil původní mluvčí. Je to smrt, ale horší. Chybí úleva.
„Spálit,“ ozvala se Radka, jako by všechno slyšela. „Chtějí spálit, že jo?“
„Jo,“ odvětil. „Drž se zpátky, zkusím ten nový program.“ Viděl, jak si oba neozeti klekají, bylo to dojemné, příšerně dojemné, ale vyslal příslušný impulz, dvakrát. Potom Radka vytáhla zapalovač – nekouřila, jenže člen komanda zabíječů si nemůže pomoct, nosí tyhle věci s sebou, pořád. Skrí strhl z tabule na zavřeném obchodě s výlohou zatlučenou prkny kus plakátu, a zatímco Radka cáry zapalovala a pozorně přikládala k tělům, trhal další, pak ještě urval pár prken. Najednou se kolem nich objevili lidé, pět šest diváků, které přilákal oheň, a dva měli s sebou pohotovostní láhve s lihem (další vymoženost, kterou policie nesledovala).
„Bylo to smutné a slavnostní a dokonalé. Kvalitní pohřeb,“ řekla Radka, když se ukládala do postele. Skrí ji přikryl a objímal ji, dokud neusnula. Před očima měl plameny a ty dva individualisty, kteří se nechtěli dát ovládnout.
Den nato vyjely ze vrat odporných plechových skladišť vozy naložené obludami a monstry velmi podobnými tomu, co v úplně prvním pořadu Skrí ukázal v televizi jako své představy. Nové Lesiště bylo do večera srovnáno se zemí. Tradičně vyzbrojené vojenské oddíly neměly šanci, roboti Onoho byli skoro nezničitelní. K podobným ukázkám bojových možností nové inteligence docházelo i na dalších místech.
Nejpodrobnější zprávy přinesla samozřejmě Svatá síť a pustila je do televize na několika kanálech. Radka, ta ostřílená zabíječka, zděšeně ucukávala při záběrech rozšlapávaných dětí, lidského masa, rozsekaného břitvovitými klepety kovového pavouka, při zvucích děsu, bolesti, praskání kostí, trhání, chroustání a vysávání. Chladný komentář o všestranném získávání energie jí moc nepřidal. Co tohle asi provádí s normálními lidmi?
„Teď na ně házejí bomby,“ ozval se Omnias, který se objevil v rohu obrazovky, ale ne v televizi, to jen na jejich domácím počítači.
„Na skladiště?“ protáhl Skrí. „No, pokud ještě všichni nevyrazili ven, nějaký efekt to přinese. Jenomže stačí, aby přežil jeden úl… A jsme v háji.“
Vojenské velitelství zlikvidovali přednostně, ušklíbl se Omnias. Už nám nemá kdo dát povolení k útoku – nebo obraně.
„Hele, nechte si to, jo?“ zaprotestovala Radka. „Laskavě mluvte nahlas! Jsou tu taky lidi!“
„To máš sakra pravdu,“ řekl Omnias s vážným překvapením v hlase i obličeji. „A ti do toho půjdou s námi, protože co jim zbývá jiného?“
„Válka,“ vydechla. „Takže je to opravdu válka?“
Radka vyskočila z tanku a přejela masivního robota ostrým plamenem hořáku, v oblasti břicha, tam jsou jednak nejužší, jednak tam obvykle mají jakousi řídicí nervovou uzlinu. Všechno v tučných uvozovkách, na tohle nemáme terminologii. Plast se tavil za strašlivého a zřejmě toxického smradu, honem hmátla po masce, v tanku se v tom nedá dýchat, jinak by ji měla na puse pořád. Ten kov na robotově trupu musel mít něco společného s titanem, kdo ví, kde ho ti zloději nakradli, držel, ale nepřítel aspoň zpomalil a přestal máchat kusadly. Hedra už se k němu řítí, vysílá svůj smrtící signál přímo z hlavy, ale s malým účinkem; už zase pozměnili jazyk…
Hedra to viděla také, nepřestala sice vysílat, protože nepřátele to aspoň otravovalo a starší typy se dokonce zastavovaly, ale současně vytrhla od pasu laser a začala je krájet. Zjistila, že největší úspěch má u těch, které už Radka s Karlíkem načali ohněm.
Rozšířila nový poznatek mezi androidy ze svého oddílu, a každý, kdo bude mít chvilku času, to poví i svým lidem.
„Chchorr,“ zachrčel neozet za jejími zády varovně. Přidal se k oddílu před třemi dny a Skrí ho vybavil upraveným programem, s jehož pomocí dokázali i neozombie vzdorovat rozkazům Onoho. Nebo Královny. Nebo Velkého termita. Vládcové úlů či hnízd si dávali různá jména, většinou inspirovaná hmyzem, ale Ono zůstávalo univerzálním označením.
Nebylo to poprvé, co se mezi lidskými (v širším slova smyslu – a tu šířku ani ten smysl neměl nikdo chuť podrobovat zkoumání) vojáky objevil neozet. Po smrti obvykle ztráceli schopnost používat zbraně, a tak většinou spíš cíleně překáželi robotům, ale tihle odolní hmyzáci, otroci, mravenci, či jaká ještě jména pro ně lidé vymysleli, se jich hrozně báli.
Skrí na to měl pár teorií. Podle jedné z nich ti, kdo po smrti dokázali vzdorovat vůdčím kolektivním inteligencím, patřili k nejlepším a nejsilnějším, a měli v sobě jakýsi potenciál kolektivní mysl poškodit. Zatím neměl tušení, jak by to mohli dokázat, ale důsledně jim do mozků ukládal Arachiovy programy. Potom už se uměli bránit zhoubnému volání sami, a vyvíjeli a měnili svou ochranu souběžně s tím, jak Ono měnilo svou neslyšnou řeč.
Hedra se ohlédla právě včas, aby spálila optická čidla obrovskému robotovi, který se na ni napřahoval klepetem. Neozet se slepci odvážně skulil pod nohy, zahlédla, jak si nárazem ohnul ocelovou dlahu, kterou mu Radka včera vyztužila chatrnou pažní kost, ale obr už padal a neozet se kutálel dál, aby se vyhnul rozmačkání.
Tonda s rozběhem skočil přímo z tanku oslepenému nepříteli za krk a sbíječkou (parádní zbraň, ryze lidsky zlomyslný nápad) mu zavrtal do kulatého hrudníku. Měl skoro zázračný odhad na jejich pohybová centra; i tenhle v momentě vytuhl. Tonda vítězně zařval a hrabal se zpátky na tank, za sebou táhl neskutečně dlouhou prodlužovací šňůru. Včera totiž nesehnali náhradní baterie, museli improvizovat.
„Charrch,“ zavrčel neozet a zkřivenou rukou postrčil Hedru směrem ke sloupu kouře za něčím, co možná bývala autobusová zastávka, než silnici totálně rozryly bomby. Na to byli tihle nečekaní spojenci také dobří; pokaždé vycítili vyšší centrum.
Radka se teď držela druhého tanku, ten řídil Skrí – včera, v tom masakru u bývalé školy si pohmoždil nohu a ani zrychlené hojení nepomohlo, v běhu by byl moc pomalý.
„Pálím do toho černocha!“ zařvala Radka a plamen z její zbraně zalil robota se dvěma nohama a dvěma koly po stranách. V rovném terénu to byla dost pohyblivá mrcha, ale tady mezi starými i novými krátery mu to trochu vázlo; vyválel se v řídkém blátě a byl opravdu černý. Teď na něm to bláto hezky opražila, napadlo Hedru. Namířila, vyšlehl paprsek, nejdřív se odlomily nohy, kola se protočila, pak praskl oválný trup, na okamžik spatřila mozek, načež vystříkla odporná vařící kaše a neozet za ní zlomyslně, pochvalně zachrčel.
Skrí, zavolala nehlasně, upravila frekvenci a pokračovala: Chor mě vede do centra, jeďte někdo za námi!
Jedu, odpověděl Skrí. Radka se rychle ohlédla a znovu naskočila na tank. Vždycky věděla, kdy Skrí s někým mluví, i když to nemohla slyšet.
Skrí na ni za neprůstřelným sklem zamával. Nerad ji nechával venku, i když věděl, že je dobrá bojovnice a že si poradí. Noha ho bolela, schválně si tu bolest nechal, aby ho včas varovala. Blížili se k místu, o kterém se mu zdálo. Nesvěřil se ani Radce; všem už ty jeho věštecké sny lezly na nervy, i androidům. Vejce v síti. Tak nějak ho viděl, to druhotné řídicí centrum. Přejížděly po něm duhové vlny a ty něco říkaly bojujícím robotům, velely, rozkazovaly. Možná z té oblé věci, zavěšené mezi čtyři odpérovaná kola pod nízkou kabinou, kde bylo případně místo pro robota, má být nové nebo náhradní Ono.
Chore! zavolal neozeta jeho řečí. Rozumíš mu?
Volá všechny, odpověděl neozet.
Co říká? Překládej.
To, co uslyšel, nedávalo smysl. Možná to řeč neozetů nedokázala interpretovat, možná tam ani žádný smysl nebyl. Kolovrátkový rytmus, pouťová odrhovačka s mnoha slokami, které znějí všechny stejně. Kde jsou ty skryté příkazy? Zesílil si rozsah, až ho bolelo každé, i sebeslabší vysílání vojáků z jeho oddílu. Chvílemi jako by slyšel i myšlenky lidí, a ty prosím neměly žádnou zjistitelnou frekvenci. Hedra se dorozumívala s Okortem, jehož oddíl se blížil z opačné strany – také je vedl neozet. Bylo to jako burácení hromu v bezprostřední blízkosti.
Pokusil se zařadit před známé zvuky tlumicí filtr. Vytočil překladače na maximum. Už byli blízko. Tam za tou napůl zborcenou zdí… Chore, stačí.
Už slyšel tu melodii. Měla hypnotický účinek, podobně jako má na lidi určitý rytmus při určité instrumentaci, a Ono toho využívalo. Do jednotvárné, opakující se melodie třeskl rozkaz. Skrí cítil, jak se Chor otřásl. Ještě vzdoruje, ale dlouho to nevydrží.
Pust si Arachia! křikl na něj a současně vyslal rušicí signál směrem k nepřátelskému centru.
Chor okamžitě poslechl a přestal sebou cukat. Ono zbystřilo své umělé smysly. Všimlo si rušitele. Zařvalo na něj. Rozkaz. Ať už to bylo centrum primární nebo sekundární, teď už mu rozuměl. Blíž, pojď blíž, blíž, a poslouchej, poslouchej, přidej se, připoj se, splyň, to je nejlepší, nic nebolí, nebolí, nejsi sám, s námi, se všemi spolu, splyň a buď s námi, jsme věční, trváme, blíž, přidej se… A tak dál, pořád dokola. Není divu, že to nedávalo smysl. Najednou zase ten rozkaz. Zabij! Zabij! Chápal přesně, co tím Ono myslí; měl zničit své lidi – těžké vozidlo je dokonalá zbraň – a androidy s neozety přivést s sebou.
Cítil, jak Arachiův program projíždí překladače a upravuje podle rytmu volání destrukční signál. Blíž. Přece jen musím blíž, pomyslel si, a vylézt ven, to bude těžké.
Najednou si byl jistý, že to nepřežije. Totiž, že to střetnutí nevydrží jeho mozek. Uvnitř ho sevřela studená pěst; to dělají obyčejné vegetativní nervy, ale jak je to účinné, mají je lidé, máme je my, Ono je nemá… Chor je už nemá!
Už to vejce v síti viděl, vypadalo přesně jako v jeho snu, i s těmi měňavými duhovými pruhy.
Držte roboty dál ode mě! vyslal na několika frekvencích, aby ho všichni slyšeli. Lidem to už předají. Jdu k centru.
Neohrabaně vylezl ven, tohle vozidlo naštěstí mělo boční dveře jako obyčejné auto, i když byly trezorově těžké a vrzaly. Jakmile se postavil na hrbolatou půdu, rozhodl se vypnout bolest v noze. S takovou by nedošel. Ono ve vejci volalo a zřejmě nemělo tušení, že ho neovládá. Nebylo zase tolik chytré. Jen mocné.
Radka si s někým vyměnila zbraň, teď držela laser a postavila se za něj. Jí nikdo nemusel dlouze vysvětlovat, k čemu se Skrí chystá.
Chor se zařadil před něj. Překládám, oznámil.
Já už rozumím, nemusíš.
Přeložím tvůj signál, vysvětlil mu neozet. Arachio mi radí. Vykročil svou typickou vrávoravou chůzí, parodií na dvounohý pohyb, zdůrazňující, jak je takový systém vratký a nedokonalý.
Skrí momentálně neměl na to, aby ho předběhl, tak prostě kulhal za ním. Za sebou cítil Radku, vzápětí se k ní přidala Hedra. Zezadu slyšel kvílení vrtačky a vytrvalou palbu klasických zbraní, nepříliš účinnou, ale rozptylující a zatěžující opravné mechanismy robotů.
Musel zařadit další filtry, teď už nevnímal skoro nic, jen volání, zvoucí signál, a tomu musel čelit, odstrčit ho od sebe a spustit svůj vlastní, ničivý, smrtící, nejnovější modifikaci, asi tak pět minut starou. Chraň se, Chore.
Ne, odpověděl neozet a skoro se zdálo, že se v duchu směje.
Čas se kroutil. Prostor se svraštil. Byl blíž, než si myslel, málem narazil hlavou do Chorá. Vzadu se něco děje, ale to nás teď nepálí. Pálí nás… Ono.
Chor se vrhá do sítě, objímá vejce, je skoro stejně velké jako on, a žhne, ale jemu to nevadí, bere si z něj energii, vyšší způsob kanibalismu, tolik síly, a teď je ta chvíle, ta pravá chvíle.
Smrtící signál. Zkáza a zmar. Chor neuhnul. Může neozet spáchat sebevraždu? Ale tohle není žádná oprátka zoufalství na šedivém dvoře. Tohle je nová zbraň. Kamikadze.
Udělal ze sebe zesilovač. Nebo tlumočníka, těžko říct.
V každém případě ta věc rozumí, svíjí se v křečích a hyne, hnisá a hnije zevnitř, až pukne, zalije škubající se tělo neozeta něčím odporně organickým. Všechno se rozplývá a rozpouští, z té spouště ční jenom kovová dlaha ze včerejška, vyčítavá náhradní kost.
Vozidlo stojí, nehýbe se. Síť zvolna, důstojně klesá dolů, až na zem, praská, všechno se z ní vylévá, zastavují se i roboti kolem, minuta ticha.
A signál putuje dál, až do primárního hnízda, kde starší Ono kvílí a vříská a ztrácí kontrolu nad svou ochrannou bariérou.
Skrí měl v hlavě zmatek. Neuvědomoval si vlastní tělo. Nevěděl, kdo je, a možná nějakou dobu ani nebyl ničím jiným než tím signálem, vraždící větou, kolovrátkovou písní smrti, tak jak ji pro něj přeložil mrtvý Arachio a nemrtvý Chor.
Ale nebyl sám, a někteří z jeho bratrů a sester z jeho vědomí vyčetli, co se děje, co se stalo, a vyslali zprávy a povely. Na primární hnízdo, původní skladiště vyřazených mozků, zbavené ochrany, okamžitě zaútočily pozemní oddíly i letadla. Kus země byl vyčištěn.
Skrí se to dozvěděl až večer, v jednom z Omniových doupat, kam ho jeho lidé (obojího druhu) dopravili.
Probral se v pohodlném křesle, zjistil, že má nohu v dlaze a že si nepamatuje nic od útoku na vejce. Asi vydal nějaký zvuk, protože dva lidé v místností se otočili od monitorů a sundali si sluchátka, Omnias k němu popojel se svou speciální židlí a pozorně se na něj zahleděl.
Vítězství je možné, ale ne bez obětí, prohlásil.
„Mám amnézii,“ řekl Skrí nahlas a Radka se k němu vrhla a objala ho a nepouštěla a z toho musel i blbec poznat, jaký o něj měla strach.
„Teoreticky to není možné,“ vyjádřil se druhý člověk v místnosti. „Právě tak jako není možné to, co podle Omnia dokáže udělat Zavržený kód, Arachiův program. Právě tak, jako není možné zabít Ono, zničit kolektivní mysl.“
„Byla to shoda několika okolností.“ Skrí se vzpamatoval a jeho myšlenky se rozjely plnou rychlostí. Na všechno, co předcházelo útoku, si vzpomínal úplně přesně. „Chtělo se rozmnožovat, proto ten tvar vejce. Byla to sekundární mysl, a byla v té kritické chvíli soustředěná v jednom místě. Destrukční program ji zasáhl prostřednictvím neozeta, protože byla na neozety zaměřená. Nikdo živý by to nesvedl.“
„Stačí sehnat dost dobrovolníků z řad neozetů,“ konstatoval ten člověk.
„Kdo jste?“ zeptal se konečně Skrí.
„Velitel domobrany,“ odpověděl muž a vsedě naznačil úklonu. „Hlídáme tohle místo, rušíme vojenské pátrací pro gramy… Svatá síť předává podrobný popis události včetně metodiky. Kdo je dost odhodlaný, může váš hrdinský čin zopakovat.“
„Hrdinský čin…,“ zamumlal Skrí. „A vojáci jsou proti? Ono přece nevolá lidi. Nevolá nikoho živého. Nemohlo je získat na svou stranu.“
„Získalo je něco jiného. Válka.“ Muž rozhodil rukama. „Víte vy, co v dějinách znamenají války? Konec nezaměstnanosti. Ekonomický růst, probíhá-li zbrojení…“
„Stačí,“ zarazil ho Skrí. „Už rozumím. Vojáci, vlády. Všichni proti nám.“
„Spíš proti vítězství, aspoň zatím.“
„Ale to je sebevražda,“ ozvala se Radka.
„Nevědí, co činí,“ broukl Omnias.
„To je u lidí dost běžné,“ pravil velitel domobrany.
„Představují si, že nasadí válce volant a budou ji řídit,“ řekl Skrí. „No to je paráda.“
Všichni přítomní zachmuřeně pokývali a pokývali i lidé na monitorech všude po stěnách, uživatelé Svaté sítě. A klidně mezi nimi mohl být špeh vojáků nebo vlády, prostě některé z těch institucí, kterým jakživo nic nedojde. Jen se nechají zvábit mocí, která hovoří stejným jazykem jako Ono, neživé a nemrtvé.
* * *
Našli si v té pokračující válce klidné místečko. Uložili do země schránku – kovovou s plastovým potahem uvnitř, praktičnost nad symboliku, znáte to. Ve schránce byly na speciálním odolném papíře sepsané Arachiovy Zavržené kódy, s úpravami a modifikacemi, jak je doplnili Skrí, Omnias a další, včetně programu pro průběžné stopování vývoje dialektů nemrtvých.
Nedělali to poprvé, takových schránek uložili na různá místa, do sklepů, krytů a pevných budov desítky, a už to byl téměř obřad.
Jednou, až se kolo dějin zase obrátí (jak, to zatím nikdo neví), někdo ty kódy vykope a rozluští a bude z toho mít pěkně zamotanou hlavu. Proč vlastně tyhle programy nebyly použity při výrobě našich robotů či androidů? Kdo prováděl výběr?
Omnias si sedl do elektrického vozíku. „Vracím se na jednu ze základen,“ řekl nahlas kvůli přítomným lidem. Nech těch marných úvah, Skrí. Jsi úplně jako člověk.
Radka se na něj ostře podívala.
A ta tvoje žena je zase jako my.
Aha, ještě jedna věc. Radka si musí odpustit radosti boje a válčení. Aspoň tak na rok, nejlépe na tři – tak dlouho děti nutně a nezbytně potřebují matku. Androidé jsou vytvářeni sterilní, jistě, ale kompletní informaci o organismu nese koneckonců každá buňka; oplodnění je tudíž komplikované a vyžaduje určitou technologii, na druhé straně to zase není nic tak světoborného. A už to zkoušejí i další.
Políbili se na tom klidném místečku uprostřed války, o níž by si někteří (vojáci a vlády) rádi mysleli, že je přiměřeně regulovaná, a vraceli se tam, kde byl právě teď domov, věčně ohrožený jako všechno hezké na světě.
