1
Kdykoliv otevřel jásavě červenou, umělohmotnou krabičku, okouzlil ho předmět zapadlý v závěji temně rudého sametu. Kolikrát si v té chvíli řekl: Tohle je přece to pravé vyznamenání pro někoho, kdo dokáže překonat strach.
On sám měl pro strach uděláno, a to už od školky. Tehdy se poprvé zamiloval – do děvčátka, které nosilo drobné zlaté náušničky s modrým kamínkem (víc si z ní nepamatoval). Posmívala se jeho chůzi. Šok. Do té doby žil v přesvědčení (v němž ho utvrzovala především starší sestra), že legračně našlapují všichni ostatní.
Jeho oblíbenou hračkou ve školce byl kosmonaut, a její? Měkké zvířátko, o kterém říkávala: „Kdybych se tak mohla stát tímhle koníčkem.“
Děsil se představy, že by přišel na svět jako hračka-kosmonaut. Nemohl by se pohnout, neměl by poblíž nikoho s přilbou z poloprůhledné umělé hmoty a tělem z gumy, noci by trávil ve veliké bedně ve školce na Čapkově ulici, kde jeho maminka pracovala jako kuchařka.
Náušničky přebývaly v domě s rozlehlou zahradou. Docela vzadu u plotu rostl obrovský keř s větvemi až na zem. Když jste pod ně vklouzli, ocitli jste se v jeskyni se stěnami upředenými ze strakatých stínů a zeleného přítmí. Kouzelné prostředí. Tišilo hlas a pobízelo ke svěřování. Pověděl jí to o hračce-kosmonautovi. Náušničky se rozklinkaly smíchem. Poučení? Osobní hrůzy si nech pro sebe – lépe: neboj se – a nikdo se ti nebude smát.
S přezdívkou Motýl (podle večerníčku O Makové panence a motýlu Emanuelovi) se vkolébal chůzí kachny do puberty, menší a těžší než vrstevníci, a vystoupil z ní nepošramocen pocitem méněcennosti, protože: nikdo nikdy nespatřil jeho slzy. Dokázal, že se bude rvát, znovu a znovu se bude rvát, tak dlouho, dokud nezanechají posměchu, a tak s ním po čase ani nezačínali.
Jak šel čas, jeho křestní jméno se stalo celkem běžným, a to ještě před tím, než na obrazovkách předvedl první kouzlo Ital v kuchyni. Představoval se jen titulem a příjmením (Ing. Trnka).
Absenci přátel si vysvětloval lidskou závistí. Závidí mi prosperující firmu… a Miriam, samozřejmě.
Jak to viděl on, nejlepší na Miriam bylo, že ho milovala – jak se říká – celým srdcem. Tolikrát se o tom dočetl v pomněnkově modrých očích. Přáli si mít dítě, velice často se je pokoušeli počít.
Není louka bez pavouka.
Když začal se svojí budoucí ženou chodit, myslel si, že tvoří ideální pár: tak dlouho se bázlivá Miriam a neohrožený Emanuel hledali, až se našli.
Týden před svatbou se procházeli ulicí K. J. Maříka podél drátěných plotů. Ze zanedbané zahrady vpravo na ně nečekaně vybafl huňatý vlčák. Miriam skokem opustila bezpečí chodníku a vrhla se pod auto projíždějící kolem. Naštěstí tento řidič zareagoval včas. Emanuel mu poděkoval. Když ji objal, sevřelo se mu hrdlo dojetím. Jak je strašně bledá… a ledová… Po letech opět pocítil závrať ze strachu, když si kladl otázky: Co když příště řidič nebude tak pohotový? Co když ji nějaký pes opravdu rafne? A čeho dalšího se bojí?
Třetí měsíc po svatbě se koupala ve vaně. Od stropu se spustil pavouk. Zmítal se na hladině nad jejím klínem. Vyskočila bez sebe hrůzou a ošklivostí. Fyzika vody způsobila, že vodní mázdra přilepila černé tělo porostlé chitinovými chloupky k jejímu boku a černé nohy natáhla až k podbřišku. Tehdy se bál, že o Miriam přijde úplně: ještě na pohotovosti měla nitkovitý pulz. Důsledek: vyhlášení nikdy nekončící totální vyhlazovací války veškerému hmyzu v jejich domě.
Dva týdny nato se ve dveřích pokoje srazila s jedním z dělníků, kteří seřizovali nová plastová okna. Ta vysoká postava oděná v tmavém od bot až po čepici ji polekala. I tentokrát byl poblíž, objal ji a uklidňoval. Jenže stačil jediný pohled do stínu pod dlouhým kšiltem – a tlukot srdcí manželů Trnkových se synchronizoval. Emanuela totiž napadlo, že její bázlivost by mohla někoho (a nemusel by to být zrovna chlípný násilník převlečený za nindžu) vyprovokovat, aby jí ublížil.
Bála se příliš mnoha věcí, v děsu reagovala vždycky nepřiměřeně. A on s ní nemohl být pořád.
Co s tím?
Nápad: naučí ji srdnatosti. Jenže jak? Zprvu skleněnky myšlenek sklouzávaly do důlku, v němž se to jen hemžilo pestrobarevnými pilulkami a bílými plášti. Později jeho úporně uvažující mozek vyhloubil jiný důlek, zatím označený provizorně vágním konglomerátem pojmů: prožitek, zkušenost, otužilost.
Kdyby se otužila, čím bych se jí odměnil?
Navštívil prodejnu armádního zboží. Tahle se jmenovala Excaliburarmy. V pachu výstrojního skladu promluvil k sehnutým zádům v maskovací uniformě: „Sháním nějaké pěkné vyznamenání Za statečnost. Na ceně nezáleží.“
Prodavač se narovnal, otočil. Ukázalo se, že je nejméně o hlavu vyšší a jednou tak starý než Emanuel. Odhadl zákazníkův věk i jeho předpokládané curriculum vitae. Z premisy: „Vyloučeno, že by absolvoval vojenskou službu,“ vyplýval závěr: „Hraje si na vojáčky.“ Dlouho šmátral v hlubinách police plné starých bajonetů v kožených pouzdrech ze světlé kůže. Konečně položil na pult plochou, tmavočervenou krabičku. Vypadala by jako dřevěná, nalakovaná, nebýt odřených hran odhalujících roztřepené vrstvičky hnědého papíru. Na víku proti komusi (všem!) sekal tlapami už skoro setřený zlatý dvouocasý lev.
Prodavač krabičku otevřel. Sledoval pozorně Emanuelovy oči bloudící po začernalé trojbarevné stužce a zašlém stříbře a dospěl ještě k jednomu závěru: z tohoto obchodu sejde. Sešlo, ale Emanuel neodcházel s prázdnou.
Nakonec přece jen sehnal vhodné vyznamenání. Kdykoliv pak otevřel jásavě červenou umělohmotnou krabičku, okouzlil ho předmět zapadlý v závěji temně rudého sametu…
2
Ing. Emanuel Trnka přešel k oknu kanceláře a vyhlédl na dvůr firmy VIS. Jak to říkal ten prodavač?… Nízká silueta naznačuje, že jde o automobil stejnou měrou sportovní, luxusní i elegantní. V černém laku jeho nového vozu se odrážely pokřivené siluety dvou dělníků. Čekali na dodávku, která je odveze do nedaleké Obůrky, kde firma VIS opravuje kanalizaci.
Emanuela zničehonic napadlo: Cizokrajné hory, vyjící vlci, nebezpečné srázy, osamělé salaše, divní bačové. Proč? Nestačila by nějaká vesnice poblíž? Něco ještě menšího než Obůrka, kde domy mají temná podkroví a vrzající podlahy. K tomu nějaký ten podivínský stařík, uštěkaný vořech a pavouci v každém koutě.
Vyšel na dvůr, pod sálavé slunce. Prohodil s dělníky pár vět na téma: „Kdy už konečně skončí ta tropická vedra?“ Potom se zeptal: „Nevíte o nějaké zapadlé vesničce? Myslím takovou, ve které se zastavil čas. Rád bych tam prožil s manželkou víkend.“ Zatímco ti dva špulili rty v grimase usilovného přemýšlení, za jeho zády se ozvalo: „Možná bych o něčem věděl.“ Otočil se. Na příchozím si nejdříve povšiml tmavočervených pracovních kalhot s laclem ozdobeným bílými písmeny VIS. Ale potom jeho pozornost upoutal velký, černý knír s bílými konečky; dolíčky ve tváři vyvolávající dojem, že knír zakrývá mírný úsměv; husté, kudrnaté, prošedivělé vlasy. Emanuel, na rozdíl od císaře a vojevůdce Napoleona Bonaparta, neznal podřízené jménem, dokonce by je nepoznal, kdyby je někde potkal v jiném oblečení, než je firemní overal.
„Musím se rychle převléknout. Spěchám. Promluvme si cestou do šatny,“ ozvalo se zpod kníru. Odpoutali se od dvojice dělníků. „Nečekal jsem, že dnes skončím tak brzo.“
Šatna. Tak je to, on u mne končí. Ručičky hodinek prozradily, že muže, se kterým právě hovoří, přibližně před deseti minutami propustil (samozřejmě ne osobně, obálku s výpovědí předává Choura).
„Mimochodem, není to zvláštní, že děláte věci, které se lidem nelíbí?“
Emanuela nehoráznost právě vyřčeného připravila o dech i o myšlenky. Začal: „No to snad…“ Pomohlo zastavit se. „Přijímám na zkušební dobu tři měsíce, to umožňuje zákon,“ pronesl odměřeně k širokým zádům a ramenům.
Ta ramena se zdvihla a klesla. „Vím, za sedmdesát korun na hodinu. A tři dny před skončením zkušební doby dělníka – bez udání důvodu – propustíte.“
Emanuel se už zase kolébal po jeho boku. „To je v souladu se zákonem, paragraf šedesát šest.“ Dolíček ve tváři ho vytočil. „No, počkejte, tady se není čemu smát. Slyšíte vůbec, co říkám? ZÁKON. Když respektujete zákon, přece nemůžete dělat něco špatného.“
Teď stáli proti sobě; kdy naposledy si Emanuel uvědomil, že někdo je o hlavu vyšší a klidný, zatímco jemu se nervy chvějí jako povolené struny na basové kytaře?
Rozvážný hlas pronesl: „Lidem se to nelíbí.“
„Tak poslouchejte, vážený pane,“ každý Emanuelův prst ukazuje sem a tam, jako by se právě teď na dvoře firmy VIS promenovalo všech šestačtyřicet dělníků i s vedoucím pracovní čety Miroslavem Chourou a s externí účtařkou. „… každý si může pronajmout na leasing bagr a začít podnikat. První bagr, potom druhý, valník, bobka…“ (Bobek se říká univerzálnímu čelnímu nakladači Locust.) „Tak proč to nikdo neudělá, hm?“
„Protože…“
„Ne, ne, ne, to není o penězích.“ Prst se kývá před prošedivělým knírem ze strany na stranu, ztuhne. „To je o odvaze… Ano, o odvaze. O odvaze začít. O odvaze pokračovat… prát se… o každou korunu.“
„Jste výjimečný.“ Slova splynou z úst za oponou kníru tak zvláštně, že intonací jde o větu současně oznamovací i tázací.
„Výjimečný… A proč ne. Kolik lidí to zkoušelo, tady na okrese?“
„Já vím o Čejkovi a Smutném.“
Emanuelovo obočí se zdvihlo – čelist spadla.
„Ptal jsem se jich na vás. Když vynechám sprostá slova… Svým způsobem si vás váží. Něco výjimečného ve vás být musí. Všichni tady si myslí, že jste mimozemšťan.“
Choura taky, ta kurva. „Tak já vám něco řeknu. Ano, něco na mně výjimečného asi bude: umím plánovat, rozumíte? Umím…“
„Vím, informoval jsem se na vás. Hledáte nové cesty všude, kam strčíte šňupák.“
„No to snad… člověče“
„Opravdu spěchám, ještě se mi nepodařilo sehnat ty knížky, dívčí šaty, fenu, chcete… to o té vesnici?“
Emanuel jednoduše nemohl promluvit, a tak po chvíli přikývl. Za docela bílým čelem se mezitím zformulovala jediná myšlenka: Až domluví, ne-po-dě-ku-ju mu.
„V Molenburku odbočíte za hřbitovem doprava a dostanete se na neudržovanou lesní cestu.“ Švenk očima do blýskavé temnoty laku vozu Masserati Quattroporte zaparkovaného nedaleko. „Tak úzkou, že tam žádné auto neprojede. Zavede vás na louku. Táhne se až k Vlčímu zubu. Tak se říká skále, pod kterou stojí ta vesnice. Nemá víc než šedesát čísel. Teče tam potůček. Když trochu naprší – nic tak dramatického jako povodně, co jsou teď na Liberecku – potok se rozvodní, z louky je hned bažina, která vesnici odřízne… Jo, ještě něco: není tam signál. Žádný mobil, ani televize, ani rádio… žádný internet, GPS navigace, dokonce ani elektřina. Mimochodem to znamená, že louku musíte přejít – bezpodmínečně, rozumíte? – dřív, než se začne stmívat. Říkal jste: „Zastavil čas“, že? Tak si představte, že tam dodnes svítí olejovými lampami předků.“
„To je… myslím… ehm, přesně to, co chceme.“
Šedovlasý muž potřásl hlavou a vstoupil do šatny. Než za sebou stačil zavřít dveře, Emanuel vykřikl: „Zapomněl jste mi říct jméno.“
„Josef Rusnák.“
„Té vesnice?“
„Luka. Ale na mapě ji nehledejte.“
Emanuel se vrátil do kanceláře.
Jeden z dělníků lelkujících na dvoře pronesl: „Rusnák dostal bílou. Víš, co udělám já?… Předejdu ho. Než mně skončí zkušební doba, hodím JÁ bílou obálku pajdavýmu Í-Týmu do ksichtu. Zrušení pracovního poměru, a taky bez udání důvodu.“ Druhý muž zamyšleně zasunul žlutý, mokrý filtr mezi tlusté rty – konec cigarety zažhnul – vyfoukl oblak kouře, pokrčil rameny. „Na každó sviňu už se někde vaří voda.“
3
„Luka?“ zeptala se Miriam.
Emanuel přikývl a pomyslel si, jak je krásná ve světlounce modrých obtažených džínsách a sněhobílém tričku s prosvítající červenou podprsenkou {protože červená je vážně sexy). S tričkem a kalhotami ladily bílé sportovní boty – značkové a z pravé kůže. Batohy měli stejné – černočervené. Také ho napadlo: Jako kdybych měl dvě ženy. Jednu krásnější než druhou.
K Miriaminým zvláštnostem patřilo, že když jste ji viděli z profilu, nedokázali jste si představit její podobu z ánfasu, a naopak. Co vás okouzlilo na profilu? Hezký nosík, roztomile zdvižený horní ret, kartáčky řas. A to jste neměli ani tušení o pravidelné oválné tváři, o očích daleko od sebe, o jemném úsměvu schovaném v koutku úst, o dokonale vykrouženém chřípí.
Právě teď ale úsměv chyběl.
Kdybys věděla, co mám v kapse. Myslel na červenou krabičku z umělé hmoty, v níž na temně rudém sametu spočíval osmnáctikarátový kus zlata – přívěsek ve tvaru srdce posázený třiceti diamanty – zavěšený na tmavohnědé stuze (pan Foglar určil bobříku odvahy právě tuhle, ne zrovna atraktivní barvu). Stuhu i se spínacím zlatým špendlíkem si nechal vyrobit na zakázku. Celkem stál šperk víc než týdenní pobyt pro čtyřčlennou rodinu ve čtyřhvězdičkovém chorvatském hotelu. To bylo vyznamenání Za statečnost pro Miriam Trnkovou.
Kráčeli úzkou cestou hezkým lesem. Z koberce huňatého smaragdového mechu se vytahovaly k sálajícímu slunci rovné, dvaceti, možná třicetimetrové oranžové kmeny borovic, vzdálené jeden od druhého desítky kroků.
„Je půl sedmé,“ upozornila Miriam a zvedla oči od hodinek Citizen Eco-Drive Palidiro. Emanuel s údivem sledoval asi centimetrovou vrásku mezi nádherně vykrouženým obočím. Narušovala absolutně hladkou pleť – víc než to, promlouvala k němu: Jak to, že tam ještě nejsme?
„První odbočka vpravo za hřbitovem. Úzká cesta, neudržovaná. Všechno souhlasí.“ Tři věty místo „Na mé straně chyba není.“
„Kdo ti poradil tu vesnici?“
Copak si můžu pamatovat každou nulu? Emanuel zná jen jednoho zaměstnance jménem – vedoucího pracovní čety. „Choura,“ zabručel malou lež.
„Choura! Víš…“
Věděl, slyšel to už mockrát.
„… že se mi na tvých narozeninách chlubil, že dětem koupil kolečkové brusle u Vietnamců, a pak na ně nastříkal nápis, aby vypadaly jako značkové?“
A víš ty, kolik stály hodinky, na které se ustavičně díváš?
„Jak jsou ta Luka daleko od Molenburku? Na mapu ses mrkl?“
Tu vesnici na mapě hledat neměl. Přesto na mapy.cz zavítal. Pět obcí, jeden zámek, několik firem toho jména. Ale samozřejmě nic z toho nejsou TA Luka.
Záhy začala cesta prudce klesat. Teď ji lemovaly především nižší stromy s šedou hladkou kůrou a svěže zelenými listy. Padla mlha a celý svět zakryla do výšky půl metru šedomodrými chuchvalci.
Miriam zalovila v ledvince u pasu. Hrála si s kompasem. „Ta ručička je jako namalovaná nebo napevno přidělaná. Cesta, nebe, všechno je jako obrácené. Mlha při zemi vypadá jako mraky a ty černohnědé mraky nad námi jako rozježděná cesta. Nedokážeme rozlišit žádný směr, dokonce ani kde je nahoře a kde je dole.“
Emanuel věnoval dětskému kompasu shovívavý pohled. „Víš, co to znamená, když kompas neukazuje?… Že jsme na pólu, jižním pólu. A letní sídlo mé krásné královny Maud, ve kterém spolu prožijeme šťastný víkend, je někde docela blízko.“
Ale to se mýlil.
Po několika krocích mlha zhoustla. Bílý opar se rozplynul dřív, než Miriam stačila propadnout panice. Ocitli se před našedlým mořem dlouze štětinatých klásků vysokých trav.
V dálce z něho trčela bílá špičatá skála, vyhlížela jako zub a Emanuel dokonce věděl, které psovité šelmě by patřil, pokud by měřila přibližně kilometr v kohoutku. Pod nohama bublal potůček tak úzký, že ve spleti trav nebylo vodu vidět. Za sebou nechali les a červenooranžovou cestu na krajích vymletou po jarních deštích.
Kráčeli loukou, Emanuel jako první. Naštěstí si do batohu na poslední chvíli přibalil čtyřiceticentimetrový kus neskutečně ostré karbonové ocele s ergonomickou rukojetí – mačetu zakoupenou v Excaliburarmy. Ššššššššššš! Ššššššššššš! Míhající se ostří ulehčovalo pohyb v hustém porostu trav vyšších než člověk.
Snažil se ostré tenké pahýly zašlapávat, a stejně se za ním ozvalo: „Už nemůžu, počkej.“ Shodila batoh.
Zdvihl oči k nebi. Ještě mělo barvu stříbra, ale svět sivých trav už začínaly ovládat šero s tmou. „Pospěš si.“
„Takové vedro,“ posteskla si Miriam, „napiju se.“
„Představ si, že když tu zaprší, zvedne se voda, zaplaví louku a odřízne vesnici od civilizace.“
Zhruba za patnáct minut se spustí déšť, ale v té době si na Emanuelova slova nevzpomene ani jeden z nich.
Konečně se zvedla z trávy.
Ššš… ššš!
BUCH!
Miriam v úleku zaječela a hned se chytila za ústa. Emanuel měl pocit, že se pod váhou břemene, které spadlo z nebes, zatřásla půda pod nohama.
Vytáhl z batohu baterku. Rozsvítil a kužel světla zaměřil na scenerii před nimi. A ta se hned změnila, smrskla. Ocitli se v tunelu plném visících stříbrných provázků a trčících aluminiových tyček. A vtom se to přihodilo: v jedné jediné sekundě se něco velikého zřítilo z černoty nad nimi a s žuchnutím to zapadlo jen několik metrů vlevo.
„Mrknu se…“ Chtěl se usmát, ale nechal toho: neudržel by koutek úst na místě. Naklonil se doprava, zaměřil kužel světla do míst, kde se rána ozvala, a dokud ještě nic neviděl, zavolal: „Dobrý, to nic není.“ Vykročil.
Miriam natáhla krk… Na její hlavu zaútočily stovky drobných, tvrdých předmětů. Kroupy. Chvějícími se prsty se snažila co nejrychleji vyprostit z batohu pláštěnky. Zpod žluté kapuce vykřikla: „Emi, kde máš pláštěnku?“ Rozostřená barevná šmouha (jeho kostkovaná, červeno-černo-bílá košile) se po chvíli přiblížila k zemi. Baterka zhasla. Zvuky, které slyšela, svědčily o tom, že něco velkého je odtahováno stranou. Kroupy přestaly padat. Obyčejný déšť studil, nutil zatajovat dech, dusil. Světlo baterky zazářilo vedle ní. Na Emanuelovi stála voda. „Proboha, Emi… ty se nachladíš. Jak to, že v batohu není tvoje pláštěnka?“
„Vzal jsem jenom deštník. Nepršelo celé týdny.“
„Co to máš ve vlasech?“
Měl v nich plno zelených kuliček. Našel ve svém batohu deštník, s prásknutím ho otevřel. Pod černým šapitó velikého a luxusního pánského paraplete zakašlal.
„No, vidíš. Říkala jsem… To je ale zvláštní, ty kuličky… Je to hrášek.“
V příští chvíli zakašlal znovu. Upustil deštník – v trávě se z něho stala plátěná miska s rukojetí trčící nahoru, která se rychle plnila vodou. Rozmáchl se mačetou, ale nesekl, ruka klesla k boku. Skočil doleva. Baterka zhasla. Když se zase rozžala, klopýtal k ní a otíral si ústa hřbetem ruky. „Udělalo se mi špatně.“
Slyšela to a viděla – a cítila. Už měla vybalený ručník a ústní vodu.
Když konečně vyplivl ostře červenou tekutinu, zdvihl deštník z trávy, podal jí baterku i s ručníkem. „Sviť.“ Vykročili směrem k nezřetelné siluetě skalního zubu.
Emanuel se oháněl mačetou, prosekával cestu. Jenže vjem, který mu zprostředkovaly čivy, se otiskl do vědomí. A ono si ho znovu a znovu vyvolávalo. Při tom pádu zahlédl cosi tělově zbarveného, nepochybně organického, s tmavýma očima. Když přišel blíž, uviděl tvora se zvrácenou hlavou, dvěma rozhozenýma nohama (jenom dvěma). Pochopil, že tohle je s největší pravděpodobností půlka vepře. Přesněji řečeno, a to zdvihalo žaludek, přední půlka napříč rozříznutého vepře. Navíc staženého z kůže, s vydlabanýma očima a otevřenou lebkou (k tomu ale mohlo dojít až nárazem na nějaký kámen v trávě).
Musí něco vymyslet. Miriam se na tomhle výletě má bát jen obyčejných věcí: voříšků, pavouků, brouků, tmy v cizím prostředí, vrzajících schodů, neznámých lidí… Ničeho dalšího.
Horečnatě uvažoval, jak informaci o vepřové bombě navždy utajit. Překrýt ji dezinformací, to bylo jasné, ale jakou dezinformací? Neexistuje přece nic neškodného a hezkého, co padá z nebe s ohlušujícím žuchnutím.
„Emi, počkej přece, musím si zase chvíli odpočinout… Jen chvíli, ano? A přestaň se tvářit tak“
Prudce máchl paží, shora dolů. „Takhle vedle nás spadla půlka prasete. A bůh ví, co před tím.“
„Byla zmrzlá, že?“
Ta otázka ho šokovala. Za prvé byla položena věcně, bez emocí (nepočítal-li lehce pobavený tón); za druhé, protože: „Ano, jak to víš?“
„Vypadla, rozumíš? Někde ve stratosféře letí letadlo, nešťastnou náhodou se otevře nákladový prostor. Nejprve nás málem trefí, nevím co, kufr? Potom půlka prasete. I ten hrášek byl přece zmrzlý.“
V té chvíli našlo světlo baterky mezi šikmo napnutými provazci deště žlutě omítnutou zeď stavení, kamenné schody, černě natřené dveře…
Zuřivý štěkot…
Ze tmy se k nim řítil obrovský pes.
Hluboké, ohlušující, chraplavé výbuchy psího vzteku se přibližovaly. Emanuel ani nevěděl, jak se ocitli nahoře na schodech, stiskl kliku, bylo otevřeno, vtáhl Miriam do chodby. Zabouchl dveře. Byl přesvědčený, že je dělí od rozšklebené tlamy plné ostrých zubů jen tloušťka dřeva. „Neboj, nemůže na nás,“ ujišťoval především sebe.
Ticho, nepočítáme-li zvuky deště, šustění a praskání pláštěnky (to se chvěla Miriam). Hodinky ukazovaly čtvrt na jedenáct.
„Někde tam je… číhá,“ zašeptala. I hlas se jí třásl.
„Přivolám někoho,“ zašeptal. „Haló.“ Žádná reakce. Nadechl se… Položila mu dlaň na předloktí. Nad hlavou zaslechli jemné chřestění. Jako nehty ťukající do skla. Venku šuměl déšť.
Za dveřmi se ozval baryton: „Vítám vás v Lukách. Nebojte, já vím, co se patří. Můžete otevřít a vyjít. Tenhle dům je prázdný. Prázdné domy, ve kterých nesvítí lampy, mohou být nebezpečné. Dovolte nám ubytovat vás jinde.“
Emanuel na prahu otevřel deštník. Vypjaté černé plátno zakrylo výhled na Luka. Jak scházel ze schodů, pozdvihl okraj paraplete – před ním stál pes. Byl obrovský, tak vysoký, že jejich oči teď spojovala pomyslná úsečka rovnoběžná s povrchem Země. Neměřila víc než metr. Emanuel zatajil dech. Čekal útok. Připravil se odrazit ho štítem deštníku a mačetou.
Pes sklonil hlavu, zdvihl ji, rudá tlama orámovaná nažloutlými tesáky sklapla, otevřela se – ozvalo se z ní: „Nemohl jsem si pomoct.“ Jednotlivá slova od sebe oddělovala mlasknutí velikým jazykem. Pak přimhouřil oči, odvrátil hlavu, jako by ho záře baterky oslňovala, a pronesl tím zvláštním hlubokým hlasem: „Žert, chápete?“
Miriam se rozesmála.
„Paní, nemám lampu, prosím, zavřete ty dveře. Rychle.“
Miriam zabouchla a nepřestávala se smát. Emanuel s hrůzou vnímal, jak se do jejího hlasu vkrádá hysterie. Z temna noci se k nim přibližovaly mužské hlasy.
Kdožvíproč ho to neuklidnilo.
4
Chtěl jsem vesnici, v níž se čas zastavil? Tak Luka jsou etalon.
V kuchyni (s gaučem u okna a kamny u protější stěny) na desce velkého, dřevěného, nenatřeného stolu blikal v primitivní kameninové lampě s cylindrem z jemného pletiva malý plamínek překvapivé svítivosti. Kolem stolu seděli na dřevěných vyřezávaných židlích: Miriam a Emanuel převlečení do žlutých triček s krátkým rukávem; František Hypr (vysoký a štíhlý, věk kolem padesátky); Dušan Hypr (asi dvacetiletý, v některých případech otec je jistý) a Grajf. Pes, jako jediný, se neopíral zády o opěradlo židle: přední tlapy natáhl na stůl, položil na ně hlavu a šilhal velkýma hnědýma očima na Miriam, někdy také na toho, kdo právě hovořil.
Emanuel s Miriam popíjeli teplý a sladký bylinkový odvar. František Hypr se zeptal, kdo je k nim poslal.
„Choura,“ odpověděla Miriam.
„Kdo?“ ozvali se Hyprovi. Tvářili se vyděšeně.
Emanuel se pokusil o vysvětlení. „Choura s tím začal,“ zamumlal u ucha své ženy a mnohem zřetelněji dodal: „Ale přímo sem mě poslal…“ Následoval popis.
„Rusnák,“ pronesli současně, s úlevou v hlase, Hyprovi. „Mluvil s vámi Josef o tom, co od vás potřebujeme?“
„Ani slovo. Vlastně potřebujeme něco my od vás. Hm, v první řadě ubytování.“
„Váš pokoj jsme už připravili. Ale ještě moment. Josef vám určitě naznačil… Museli jste přece hovořit o vaší výjimečnosti. V čem vynikáte?“
Emanuel upadl do rozpaků. Pokusil si vzpomenout, o čem všem to s Rusnákem vlastně hovořili… „Jemu jsem řekl, že v tom, jak umím plánovat. Myslel jsem tím, jak dokážu rozvrhnout činnosti, zorganizovat práci tak, abych vytížil všechny stroje, všechny dělníky. Za všech okolností hledám nové cesty…“
„Pak je všechno v pořádku. Chcete se na něco zeptat vy nás?“ Miriam: „Jak to, že mluví?“
Dušan pokrčil rameny, otevřel ústa… Pes cvakl zuby a pronesl: „Těžké bylo naučit se těch pár prvních slov, pak už to šlo samo.“
Dušan přikývl, ukázal rukou na psa.
Emanuel vylíčil, co se jim přihodilo.
Starší Hypr pokýval hlavou. „Padají. Minimálně jednou za týden něco spadne. Ráno tam zajdeme.“
„Ale kde se berou?“
Pokrčení ramen.
„Nebojíte se, že to někoho zabije? My měli namále.“
„To se ještě nestalo. Nikdy. Padají jen se setměním. Relativně krátký čas.“
Zatímco Miriam se chlubila svým vysvětlením, Emanuelovi se vybavilo varování: „Louku musíte přejít – bezpodmínečně, rozumíte? – dřív, než se začne stmívat.“
František naslouchal Miriam, chvíli třásl hlavou, pak vypustil ze rtů: „Pfú.“ To všechno na znamení obdivu. Ve slovním vyjádření se omezil na pouhé: „No, to je mi tedy povedená historka.“
Výklad o leteckých neštěstích přerušil Emanuel otázkou: „Copak vás nezajímá, kde se berou?“
Dušan: „Na spadlících stojí hospodářství Luk…“
„Dalo by se říct, že s nimi stojí a padá,“ skočil mu do řeči Grajf.
Miriam se zasmála. Dušan přikývl. „… odjakživa. Padali za našich otců, dědů, pradědů, vždycky. Možná proto je bereme jako realitu. Jako vodu a vzduch.“
Miriam: „Aha.“ Tíhu takového argumentu její hypotéza nevydržela a bez nějakých cavyků tichounce vyklidila pole. Zeptala se: „Máte tu víc takových kuriozit?“
Dušan rozhodně zavrtěl hlavou. František si přejel rukou přes obličej, přemýšlel. Nakonec prohlásil: „Máme knihy, které nepopisují náš svět. Takže myslím, že popisují váš. Na tu otázku vám ale nemůžu poctivě odpovědět. Chápejte, bylo by velice neobvyklé kochat se při čtení knihy právě těmi věcmi, příběhy a jevy, které v ní popsány nejsou.“
Grajf se zeptal: „Copak u vás psi neimitují lidský hlas?“ Emanuel s úsměvem zavrtěl hlavou… Zarazil se. „Hm… o něčem takovém jsem slyšel.“
„Ne, já jsem to četla a pak jsem ti o tom vyprávěla. Bylo to tak legračně napsané. Ten pes patřil vrchnímu a prý mu předával objednávky hostů a účastnil se i jejich rozmluv u stolu.“
„Než jsem potkal Grajfa, myslel jsem si, že šlo o kolektivní delirium tremens,“ zavtipkoval Emanuel.
Grajf: „No tak vidíte, nic zvláštního. Takže zase jenom mnoho povyku pro nic.“
František: „To je zrovna jedna z knih o vašem světě. Grajfova oblíbená. Mnoho povyku pro nic. Zvláštní je tím, že se v ní nic nepopisuje, jenom se v ní povídá.“
Miriam začala: „On umí taky…“ Spíše pro sebe dodala: „Že se ptám. To je jako v tom vtipu: V parku hraje chlápek se psem šachy a lidi říkají: „Úžasný. Geniální pes.“ A chlápek na to: „Houby geniální, vždyť nad ním vedu dva jedna.““
Mlčení přerušil Emanuel: „Ta olejová lampa vašich předků ale krásně svítí.“
Grajf jeho výrok poopravil větou: „Stačí říct lampa předků,“ s cvaknutím zubů místo tečky. „Mimochodem, co jsou to ty… šachy?“
Tuto noc budou Emanuel a Miriam spát v nevelké místnosti, v nepříliš velké posteli, a probudí se k polednímu. Během dne se seznámí s většinou obyvatel vesnice. Převažuje tu mládež obojího pohlaví. Největším kamarádem Dušana je Arnošt. Dětí do deseti let viděli jen šest. Emanuel počítal, kolikrát si podal ruku s manželskými páry středního a staršího věku. Dospěl k číslu padesát dva.
Oblečení vesničanů je čisté, ale hodně opotřebované. U dívek je nejmarkantnější, že bylo v módě někdy v polovině minulého století. Někteří nosí na hlavách bachraté čepce zakrývající vlasy i uši.
Emanuela v průběhu oběda (vývar a opečené vepřové maso s hrachovou kaší) napadlo: Cesta loukou v noci, spadlíci, pes veliký jako kráva, co nejprve zuří a potom mluví, a k tomu lidé ve starobylém oděvu, kteří si svítí lampami. To by snad mohlo stačit. Dnes v noci Miriam splní bobříka odvahy a zítra ráno vyrazíme domů.
Ze zvyku se část jeho mozku neustále zabývala zakázkami, stroji a dělníky firmy VIS, a tak se mu vybavila rozmluva s jedním z nich, konkrétně jeho slova o mostu a dešti.
A v noci tolik pršelo.
Zatímco Miriam učila vesničanky připravovat tlačenku, Emanuel kráčel ve vlastních stopách, v bílém horku zataženého letního dne, obklopený sladkým zápachem posekané trávy. Nezpívali ptáci, zurčel potok. Když k němu došel, musel připustit, že se rozvodnil: především byl vidět a v nejširším místě byste k zakrytí koryta potřebovali obě dlaně. A pak se opona útlých, šedých stonků rozestoupila.
Chřípí se mu sevřelo představou ostré, svíravé vůně sosnové pryskyřice. Mohl vykročit vstříc oranžové cestě. Udělal to. Mohl opustit louku, utíkat po cestě nahoru, pryč odtud. Neudělal to, samozřejmě.
Jdete-li tam i nazpět stejnou cestou, ta zpáteční se zdá obvykle kratší.
Zahlédl střechy nejbližších stavení, když se mu vybavilo přistání prvního spadlíka.
Co to vlastně bylo?
Za chvíli se už zase prosekával porostem vyšším než vzrostlá kukuřice. Pečlivě zkoumal půdu pod nohama, rozhlížel se kolem sebe. Vpravo, za oponou ze stébel trav, zahlédl světlý ovál.
Bedla.
Shýbl se a poznal, že to není krémově bílý klobouk houby se ztlustlým, vystouplým, tmavohnědým středem. Co tedy?
Čepice. Vlastně tropická přilba potažená vybledlou látkou světlé, šedohnědé barvy. Zdvihl ji. Něco přikrývala, něco jako hodně světlý, hladký kámen. Dřepl, aby si ho důkladně prohlédl a viděl: bílou kůži – zdálo se, že jemně šupinatou – pokrytou jen na skráních řídkými tmavými vlasy. Z půdy trčel vršek temene lidské hlavy, nic víc. Zatajil dech. Couvl. Zakřupaly trhající se kořeny rostlin; hlava se povysunula a přitom nadzdvihla matraci černé mastné půdy. V příští chvíli to zapraskalo hlasitěji. Nevěděl, že celou dobu tají dech, teď si zase neuvědomoval, že křičí. Zpod velkého dmu na něho zíralo černé oko. Ozvala se série zapraskání. Emanuel ucítil pronikavou, nasládlou vůni rozdrcené trávy; hořký pach hlíny; žaludek obracející puch hniloby. Teď viděl oba oční důlky – jeden plný mastné prsti – a část obličeje, v němž svítily stoličky, protože kus tváře chyběl. Krtek se znovu pohnul.
Panika zvítězila: zahodil čepici, běžel, skučel hrůzou a za ním praskaly kořeny trav, drny se trhaly a hýbala se hlína.
V šustící stříbrné síti, kterou se pohyboval, zahlédl překážku na poslední chvíli. Nestačil se jí vyhnout. Narazil do ní. Přeletěl přes ni. Když se zdvihl na ruce a ohlédl… Vystřelil jako Usain Bolt s jistotou, že na obraz, který sledoval jen zlomek sekundy, nikdy nezapomene: z hlíny trčela busta muže v uniformě. Obličej souvisle pokrytý černou mastnou půdou oživovaly jasně modré oči a tučná, svíjející se žížala. Hliněná škraboška začínala právě odpadávat.
„Vyrůstlíci,“ poznamenal Dušan (zatímco Miriam drmolila: „Emi, jsi tak strašně, strašně bledý… a studený…“). Tím vyvrátil Emanuelův předpoklad o spadlíkovi, který se zarazil hluboko do měkké půdy louky. „Na rozdíl od spadlíků se klubají z půdy v libovolný čas dne. A jenom nám přidávají práci,“ pokračoval mladý Hypr. „Nemáme z nich víc než oblečení…“ Ukázal na uniformy visící na věšáku u dveří do chodby. „V poslední době jsou to téměř výhradně vojáci. Zahrabávání je pracné, ale jinak by zasmrádli a otrávili vzduch.“
Grajf: „Já je musím zahrabávat.“
Emanuel vstal a šel si prohlédnout uniformy zblízka. Zkoumal části stejnokroje. Barva souhlasila. „Čepici měl jinou. Takovou… jako tropickou přilbu.“
„Ty jsou do deště nejlepší,“ poznamenal Dušan. „Zítra se tam půjdeme s Grajfem podívat.“
„Ty se budeš dívat, já budu makat.“ Grajf mlaskl a zívl.
Emanuel podrobně zkoumal plechový odznak na čepici. Symbol na něm připomínal mořskou pannu s trojzubcem opírající se o štít s britskou vlajkou pod vavřínovými ratolestmi. Nápis na stuze dole hlásal: „THE NORFOLK REG.“. V duchu si řekl: Zítra? Zítra vyrazíme domů. Nahlas pronesl: „Odkud se berou?“
„Vyrůstlíci? Od vás, nejspíš. Když se někde něco ztratí, musí se to objevit jinde. Nepostrádáte něco takového jako, řádově, sto nebo dvě stě vojáků?“
Tentokrát nevěděla ani Miriam. K večeru si hrála s Grajfem. Honili se spolu kolem chalup a on se přitom mohl uštěkat. Hladila ho po tlustém krku, poplácávala po zádech. „Není to zvláštní? Největšího psa na světě se nebojím. Máš srst měkčí než přehoz z ovčí vlny. Vzala bych si tě domů, kdybych už neměla Emanuela.“
„Naučíš mě hrát ty šachy?“
Kývla.
Emanuel mezitím zašel za Hyprovými. „Když tu není Grajf, chtěl bych se na něco zeptat… On je jediný pes, kterého máte?“ František: „Se setměním nepadají jen spadlíci. Někdy, vzácně, se přihodí, že na louku klesne neprůhledný mrak tvaru veliké čočky. Co v něm uvízne, už neuvidíme. Jeden nešťastný večer ten mrak zakryl a pohltil celou Grajfovu rodinu.“
„Upřímnou soustrast. Je pro vás tolik důležitý, co budete dělat, až…“
„I proto je Rusnák u vás. Aby tam našel, snad to tak mohu říci, nevěstu pro Grajfa.“
„Víte, že ta vaše vesnice je přesně to, co jsem potřeboval?“ Muži si vyměnili pohledy.
„Jsme tu vlastně proto, aby se Miriam přestala bát obyčejných věcí. Máte tady nějaký opuštěný pokoj? Myslím takový, ve kterém je plno pavouků. Nechám ji tam přes noc samotnou. Prospí se. Ráno jí ukážu, jak byla statečná. Dostane…“ Zašmátral v kapse. Ukázal jim otevřenou červenou krabičku. „… řád.“
„Cože dostane?“ zeptali se oba.
„Vyznamenání Za statečnost.“
„Vy jste blázen,“ prohlásil František kategoricky.
„Chtěl jsem… Jen… aby se nebála. Máte takový pokoj?“
„Každý dům má pokoj s pavouky,“ prohlásil Dušan odměřeně. „Taková úlitba, aby nás, obyvatele domu, nechali na pokoji. Opuštěný, dá-li se to tak říct, když jsou tam oni. Nevylezou, pokud nezhasnete lampu předků. Jinak si myslím to samé co otec.“
Pavoučí pokoj se nacházel v podkroví. Po otevření dveří na ně dýchla vlhká zatuchlina. Místnost s velice nízkým stropem vypadala upraveněji než ložnice pro hosty, ve které strávili předcházející noc. Stará dřevěná manželská postel z černě nalakovaného dřeva zabírala podstatnou část podlahy. Na parketách, zašlých a pokrytých světlými šmouhami, neležel koberec.
František nesl dvě lampy předků, jednu rozžatou. Přede dveřmi tu druhou zapálil a podal ji Emanuelovi. „Nezhasínat.“ Práh nepřekročil.
Emanuel kývl. „Máme sirky i zapalovač, kdyby něco.“
„Důležitá je jen ta lampa.“ Na odchodu zabručel: „Sama nezhasne.“
„Co mu bylo?“ zeptala se Miriam.
„Vím já? Podivín. Všichni tady jsou podivíni.“
„Nedíval se na tebe vůbec pěkně. Měla jsem z něho strach.“ To je dobře. Ještě trochu toho strachu a můžeme domů. Ulehli. Emanuel usnul, tak ho zmohly zážitky dne. Když se probudil, fosforeskující rafičky náramkových hodinek ukazovaly čtyři minuty po půlnoci. Pomalu a potichu se posadil. Miriam ležela zády k němu v dlouhém bavlněném růžovém tričku, které používala jako noční košili. Zatoužil přitisknout se k měkkému, teplému tělu. Není čas, musím dokončit plán, abychom mohli konečně odsud, z Luk, vypadnout. Vstal, uchopil lampu do ruky a opatrně, po špičkách, přešel k dřevěným dveřím, z nichž oprýskával lak. Vzal za kliku, otevřel. Vstoupil na první stupeň úzkých schodů. Opatrně za sebou zavřel. Jeden schod, druhý…
V té chvíli Miriam vykřikla poprvé.
Otočil se tak prudce, až rukou, ve které svíral lampu, narazil do dřevěného zábradlí. Kameninová nádobka mu vyklouzla z prstů a sletěla ze schodů. Rozbila se. Dole vzplál namodralý plamen. Miriam vykřikla podruhé. Jediným skokem se ocitl u dveří, otevřel je a zíral do absolutní tmy. Ticho. Za další setinu vteřiny zaplnil celý svět nelidský nářek – takový, jaký může provázet jen nelidské utrpení.
Emanuel ztuhl ohlušený, otupený neustávajícím úpěním. Jeho čas – bez jediné myšlenky, bez jediného pohybu – zběsile odbíjelo tepání krve ve spáncích, provázené vysokým, táhlým, pronikavým ječením, prokládaným řevem samohlásek, samé é a í a k tomu bolestné ú a hluboké á, když už se muka nedala vydržet.
Á převládlo.
A pak jím někdo smýkl stranou. Slyšel kašlavý dech. František, Dušan, Grajf a svítící lampa. Miriam stále křičela. Viděl její doširoka otevřená ústa, i když ji už třímal František v náručí a řítil se s ní ke dveřím. V jakémsi nikdy nezažitém transu pozoroval právě hřbet Františkovy ruky porostlý černými chlupy, když se v něm otevřel oblouček rány a z něho vytryskl tmavý proud krve. Vzápětí se podobná krvavá erupce odehrála na nahém lýtku jeho ženy.
František vrazil na chodbu, následovaný Dušanem a Grajfem. Grajf zabouchl dveře; srst na jeho zádech se leskla krví, krev na ní stála v odporných loužičkách.
„Idiote!“ zařval František Emanuelovi do tváře. Dušan hlasem plným odporu dodal: „Krev je rozběsnila, teď už nepomáhá ani lampa, ty… ty… výjimečný!“ Grajf nepromluvil, rychle natáhl vzduch, krátce vzlykl, jako malé dítě, když se snaží za každou cenu zadržet pláč.
Zničehonic Emanuel dospěl k poznání: celou dobu volala moje jméno.
A pod schody vesele praskal oheň.
Nade dveřmi boskovického antikvariátu zaklinkal cínový zvonek. Vstoupil muž v šedohnědé košili od vojenské uniformy a v krátkých khaki kalhotách (patrně zakoupeno u Vietnamce nebo v prodejně s armádním zbožím). Teď, v létě, běžný oděv. Co tedy překvapilo prodavače a majitele v jedné osobě? Pohled, jakým klouzal po vyrovnaných hřbetech knih.
Jako kdyby vstoupil do synagogy.
Návštěvník bral do rukou knihu za knihou. Jedna ho zaujala. Odložil ji otevřenou na stolek s vykládanou deskou. I to byl artefakt na prodej, ale prodavač by nedokázal muže vyrušit z jeho soustředěného počínání.
Čas na oběd už je dávno pryč. Dnes si ho rád nechám ujít. Copak je to za knihu?
Byla stará, a poškozená. Muž stál u regálu zády k němu, a tak se naklonil přes pult, přimhouřil oči… „Staré pověsti české,“ četl v záhlaví strany. A povídka? Faustův dům.
Konečně zákazník přistoupil k pultu s jedinou tenčí vázanou knihou v ruce. „Kolik stojí tahle?“
„Vždycky to píšu na první potištěnou stránku… Dovolíte?… Padesát.“
„Padesát. To není moc, viďte? To mi z výplaty zůstane ještě hodně peněz.“
„Tohle je antikvariát. Nová by stála… Dovolíte ještě?… Doporučená cena – dvě stě sedmnáct. A je jako nová, že?“
„Já myslím, že je úplně nová. A je v ní všechno: lidé, věci, zvířata, co kdoví kam mizí a co se kdoví odkud zase objevují; zvířata, co padají z nebe rozpůlená napříč a zmrzlá; déšť plodů; mluvící psi; neviditelní útočníci; užiteční mrtví, co se nerozkládají; myšlenky, které přenášejí lidi. Vlastně z toho všeho, co je tu podle obsahu popsáno,“ zamával zavřenou knihou před obličejem, „neznáme jen předčasný pohřeb.“
Prodavač ukázal na Jiráskovu knihu na stolku.
„Ne, tu si nevezmu. Popisuje sice také, co se opravdu přihodilo… jenže… Víte, mám takový pocit, že ty doby, kdy staří byli ještě pohybliví jako rtuť, se nás… jaksi… netýkají.“
Prodavač přitakal. Svatá pravda. Upustil kovovou padesátikorunu do pokladny, vzhlédl. Oči se mu zastavily na velkém černém kníru s bílými konečky. Zakrýval ústa. Dolíčky ve tváři vyvolávaly dojem, že se tenhle zákazník pobaveně usmívá. Právě hovořil: „Knih popisujících tenhle svět máme plno, jsou pěkné, velice pěkné. Myslíte, že knihy, jako je tato, jsou také pěkné?“
„Někdo je čte rád. Záhady. Tajemné fenomény.“
„To je ale zvláštní… symetrie. Viďte?“
„No, ono je pořád něco nevysvětlitelného. Ať si věda pokročí, jak chce daleko a kterým chce směrem. Dneska hlásili ve zprávách, že dva lidé zmizeli. Přitom se ví, kudy šli. Tohle je něco tak naprosto… Při pátrání po nich nasadili služební psy, ale… nic… Jako u Čapka, znáte ty dvě povídky o šlépějích… Jako kdyby…“ Větu dokončilo zdvižení ruky a pohyb prstů, které se mimicky pokoušely znázornit stoupající stuhu páry z šálku čaje stojícího na stole. Prodavač sledoval vlastní prstovou produkci, ale v okamžiku, když se dostal na úroveň tmavých očí, pohyb prstů ustal. Kdepak, to bylo jen zdání, že se usmívá.
Muž s hustými, prošedivělými vlasy pokýval hlavou, pozvedl knihu a prohlásil: „Všechno je tady.“ Teď hlavou pro změnu zavrtěl. „Takový kousek od poznání. Celou dobu jste tu knížku měl na očích.“
„Já jen chtěl, aby ses přestala bát. Abych, když nejsem doma, nemusel myslet na to, co by se ti mohlo stát, když se toho nebo onoho lekneš.“ Emanuel hovořil do dlaní, ve kterých svíral obličej. Nebylo mu příliš rozumět, ale seděl na gauči v kuchyni, kousek od manželky, tak ho snad slyšela.
Neodpovídala, především proto, že jí z úst koukal konec trubičky – ozývaly se z ní syčivé nádechy a výdechy –, která ji držela při životě: krk a obličej stále více tmavl a otékal.
Vstoupili staří vesničané, muž a žena. Ona opatrně nesla kameninovou misku s olejem. Podala ji Dušanovi, ten do ní namočil šátek a přiložil ho na kousance podél čelisti a na krku. Ukázal nádobu Miriam, až kývla, naklonil ji nad trubičku a trochu olejovité, táhnoucí se, čiré kapaliny vteklo dovnitř.
Emanuel se zadíval jinam – na čepec vesničanky. Na okamžik měl dojem, že se pod tmavou látkou něco pohnulo. Žena rychle zdvihla ruku, upravovala si čepec. Zjevně upadla do rozpaků. A tak obrátil pozornost zase k Miriam… Vzlykl. „Já přece nevěděl… Takhle mi to neřekli. Miriam, věř mi. Nevěděl jsem, že jsou neviditelní, obrovští, jedovatí, zuřiví, že útočí, když nesvítí lampa.“
Dál zírala do stropu.
„Chtěl jsem tě k ránu probudit, ukázat ti, že jsi tam byla celou noc sama s obyčejnými pavouky, kteří neubližují. Aby ses jich už nebála. Takový první krok. Říkal jsem si, že tě naučím srdnatosti. Počkej.“ Zašmátral v kapse, vytáhl červenou krabičku z umělé hmoty, otevřel ji. „Tohle je pro tebe.“ Chvějícími se prsty zdvihl nad její oči šperk na tmavohnědé stužce. „To je tvůj bob-… teda… metál, medaile Za statečnost. Jak se uzdravíš, vypadneme odsud.“ Přišpendlil ho na žluté tričko, nad prosvítající košíček červené podprsenky. A čehosi (všeho/) mu bylo strašně líto.
Později vstoupí Arnošt, aby pošeptal Dušanovi, že olej už není.
Dušan se zachmuří. „To je zlé, bez oleje se rány nezahojí.“
„Nakoupím ho, kolik potřebujete. Pro celou vesnici.“
Arnošt: „Nedá se koupit. Škoda, že už nemůžeme olejem jen tak plýtvat. Kdybych měl hořící lampu předků, ukázal bych ti, jak obtížně a pomalu se získává.“
V Lukách jsou chalupy z vepřovic jedna jako druhá. Vystoupáte-li po schodech, ocitnete se v chodbě. První dveře vlevo vás zavedou do kuchyně. Budete-li pokračovat chodbou dál, dojdete ke dveřím haly. V ní nepřehlédnete schody stoupající do podkroví, k pavoučímu pokoji. Prvními dveřmi vlevo vejdete do kůlny, ty druhé patří k suchému záchodu a třetí? Za třetími uvidíte opět schody, jenže tyhle směřují dolů, do temnoty.
Tma nevadí, když máte lampu nebo baterku. A Emanuel měl to druhé. S Arnoštem sestoupili po schodech potřísněných sluníčky bílého vápna. Stanuli v klenuté, bíle vylíčené místnosti. Baterka ji osvětlovala nerovnoměrně: na stěnách se míhala různě jasná soustředná mezikruží. Sotva jedno z nich zavadilo o cosi dlouhého ve výklenku vlevo, soustředil se tam hned i nejjasnější středový kruh. Emanuel vykročil blíž a už viděl, o co se jedná – lidské tělo. Spočívalo na zádech, na kamenném podstavci, zahalené do jemné namodralé látky. Křivky těla prozrazovaly, že kokon ukrývá ženu. Arnošt s triumfálním výrazem v obličeji oběma rukama uchopil splývající okraj průsvitného roucha a pomalu je nazdvihl.
Dívka, spí, pomyslel si Emanuel. Je krásná.
„Je krásná, že?“ zašeptal Arnošt. „Sáhni si, je teplá.“
Emanuel se nepohnul.
„Dokonalá. Nedotčená zubem času. Někteří z nás jsou dál užiteční ostatním i po smrti. Je to veliký dar. Vlastně každý tak trochu doufá, že i na něho nebude platit pozemská pomíjivost. Proto se o nerozkládající se mrtvé tak staráme, proto k tomu rodiče vedou děti. Žádný náznak hnití.“ Arnošt se naklonil k bílé tváři. „Pojď, přivoň.“
Emanuel nepatrně couvl. „To je každá ta mrtvola tak… mladá?“ zeptal se.
„Ne. Hyprovi mají štěstí.“ Arnošt nepřestával šeptat. „My všichni s nimi. Voní jako mýdlo. Říká se, že… no… měla ráda tělesnou lásku. Ještě dnes je prospěšná těm, co momentálně nemají… dívku. Nebo starým, aby jim připomněla… Nemyslíš, že by byla šťastná, kdyby věděla, že si to rozdává s kluky, jakéhokoliv věku, o řádově tři sta let mladšími?“
Emanuel nevydal žádný zvuk. Sledoval křivku ňadra pod látkou připomínající jemnou síťovinu. Nějak se mu na těch místech vybavila červená podprsenka. Představil si, že by něco takového tady postihlo Miriam. Přesvědčoval se, že je to nesmysl. Marně – cítil fyzickou bolest, nevolnost. Arnoštův tichý hlas k němu teď přicházel z dálky: „Prýští z ní bezbarvý olej. Vidíš… tady výron zachytáváme. Svítíme s ním v lampě předků, vyrábíme z něj mýdlo. Olej má uzdravující účinky – léčí každou nemoc. Jenže teď máme tři zraněné. Na to naši zachovalí nestačí. Olej se tvoří pomalu. Tak beznadějně pomalu. Na kousnutí pavouků žádný jiný lék není.“
Šéf VIS Trnka s. r. o., výjimečný podnikatel v oboru vodních prací a inženýrských sítí se zmohl jen na jediné: „Dostane se z toho?“
„Miriam? Určitě.“
Emanuel nemohl usnout, a když se mu to přece jen podařilo, okamžitě se s trhnutím probouzel.
Ráno nebyla Miriam k poznání, ale šperk na tmavohnědé stužce se hýbal – dýchala.
„Chce to čas. I když to tak právě teď nevypadá, z nejhoršího je venku,“ uklidňoval ho Dušan. Zůstal u Miriam, zatímco Emanuel á Arnošt s lopatou a krumpáčem odešli pohřbívat. Sledovali stezku, kterou v travinách vysekala Emanuelova mačeta. „Jak to, že se tu obejdete bez cest?“
„Jak bychom mohli vědět dopředu, kudy mají vést? Cesty, které aktuálně potřebujeme, k vyrůstlíkům a spadlíkům, proráží tělem Grajf.“
První zčernalá mrtvola vojáka ležela v trávě vedle roztržené země. Díra, která po ní zůstala, vypadala jako rána. Stačilo ji jen více vyhloubit, mrtvolu do ní za nohy stáhnout (Arnoštovi přitom zůstala bota i s obsahem v ruce) a zaházet.
„On se teď vrátí, odkud přišel?“
„Ne, shnije tady.“
Přesunuli se k dalšímu mrtvému. Tenhle vyrazil do louky jako zátka z láhve sektu – díra, která po něm zůstala, byla příliš malá. Museli ji rozšířit krumpáčem.
„Ještě štěstí, že uniforem už máme dost. Kdybychom je museli svlékat…“ Arnošt si odplivl.
„Jak to asi funguje? Odkud se berou?“
„Musí být od vás. Přijdou ve stavu, jako kdyby umřeli před několika dny, ale hrozně rychle se zkazí. Rozpadají se a příšerně páchnou. Proto se snažíme je co nejrychleji pohřbít. Někteří zpráchniví tak rychle, že se v hrobě dočista ztratí, takže půda nad nimi se propadne. Tahle louka je plná takových děr. Něco jiného je, když se země začne otevírat sama – vznikne cesta k vám. Sopouch. Kdo se do něj odváží spustit… Je to jediný způsob cestování k vám. Ti, co to zažili, říkají, že propadání trvá dlouho, a pak najednou frnk! a člověk je v jiném světě. Teď je u vás Josef Rusnák. Narazil na sopouch za humny svého statku.“
„Jak se vrátí zpět? Tím samým sopouchem?“
„Ne… Sopouch se ztratí, uzavře, jakmile jím někdo projde. Vlastně se k nám dopraví stejně jako vy.“
„První odbočka vpravo za hřbitovem v Molenburku?“
„Co?… Ne-e. Takhle to nemyslím. Vrátí se tak, že použije sílu myšlenky. Díky té síle přenese sám sebe do Luk. Jde to, protože cíl je známý, umí si ho představit do všech podrobností.“
„Takže za tím hřbitovem jsme se dostavili na schůzku se silou Rusnákova myšlení a ta nás přenesla.“
„Musel tam být taky. Sledoval vás. Nebo na vás někde čekal. Zase: přenést mohu jen něco, co si dokážu dobře představit, nebo co je poměrně blízko mne, na co vidím.“
„A z téhle louky pryč to jde jen sopouchem, který se sám otevře v půdě?“
Arnošt kývl. Všechnu pozornost věnoval lopatě, kterou uplácával mastnou hlínu navršenou nad zakopaným vyrůstlíkem.
Emanuel se usmál, narovnal, pohlédl před sebe, zamhouřil oči. Nad šedými vrcholky trav se tyčily chundelaté větve borovic. Kolik – sto, dvě stě metrů daleko?
Potůček bublal někde poblíž. Odložil krumpáč a vykročil. Arnošt za ním volal: „Není to o nic podivnější než vyrůstlíci nebo spadlíci nebo zachovali nebo… já nevím co… tam sopouch, zpět síla myšlenky, ale nijak jinak.“
Emanuel překročil rozvodněný potok. Srdce se mu rozeběhlo. Už věděl, že se tentokrát nezastaví, že poběží jako kolébavá kachna, že poletí jako motýl, nahoru, hlinitou cestou domů, do VIS Trnka s. r. o., do světa s DVD přehrávačem, LCD televizí, do světa, kde největší dobrodružství představuje daňový podvod, o němž ví jen on a externí účtařka. A vtom narazil. Tvrdě – nosem, čelem, rty, kolenem.
„Staří tomu říkají silný vzduch. Podle táty jsou Luka jako kuře ve vajíčku,“ ozvalo se soucitně za jeho zády.
Emanuel se opřel dlaněmi o „nic“ před sebou. Kdepak déšť a rozvodněný potok.
Nikomu nikdy neukázal slzy. Zkusil to i tentokrát.
„Tohle nepamatuji. Tolik oleje. Je to zázrak.“ V Dušanově tichém hlase se odrážel úsměv.
Miriam seděla na gauči, opírala se zády o horu polštářů, z úst orámovaných odulými, zčernalými rty jí netrčela žádná trubička. Pila hustou čirou tekutinu přímo z kameninové misky.
Emanuel místnost urychleně opustil. Také proto, že na jejích prsou se netřpytila medaile.
Dívala se na zavřené dveře do chodby, když pronesla: „Poštval ty zrůdy na mne… a pak tam jen stál, ani nepřekročil práh.“
Dušan: „To se někdy přihodí, že hrůza spoutá nohy i ruce.“
„Nestalo by se nic, kdyby si nemyslel, že jsem jeho… pokažená věc, kterou si poopraví podle přání. Kdybych nebyla… srdnatá… Nikdy bych ho nevytrhla ze spárů… ze svěrací kazajky jeho matky.“ Emi, co ty můžeš vědět o mém strachu. Jo, bála jsem se. Bála, protože jsem byla pořád a na všechno sama. Víš, kolikrát jsem se vyděsila představou, že tvůj pracovní vztah s úětařkou dosáhl fáze „ona už dala, tak teď musí dáti on“? Chtěla jsem dítě, aby můj život měl smysl… Já se nemusím nic učit. Se mnou je VŠECHNO v pořádku. „Znáš toho dělníka, Dušane?… Proč chtěl, abychom šli zrovna sem?“
„Rusnák? Jeho je ten opuštěný dům, kam jste se schovali před Grajfem. Staří už dávno radili, abychom, až se zase otevře sopouch, přivedli od vás někoho, kdo by nám pomohl s vedením hospodářství.“
„Ale vždyť vám padají pečení… Co potřebujete, k vám buďto padá, nebo u vás vyrůstá.“
„Ne-e. Co nepadá a nevyrůstá – třeba nástroje nebo oblečení, pěkné oblečení pro mladé dívky – dědíme po generace. Všechno je to už opotřebované a obnošené. Potřebujeme někoho, kdo nám pomůže s obnovou a rozmnožením těch předmětů.“
„Neumím si představit, jak by vám mohl být Emanuel užitečný. Kdyby tady měl dělníky a bobka a všechno ostatní, možná by vám tady udělal železným krtkem pod silnící protlak… Jenže vy nemáte silnice.“
„Věříme Rusnákovi. Byl si jistý, že Emanuel je tím pravým odborníkem z jiného města. Až si ho staří poslechnou, jistě jeho mínění potvrdí. Proto vás Josef přenesl k nám.“
„Přenesl… to opravdu dokážete?“
„Hm.“
„Předveď.“
„Nerozumíš. V Lukách to nefunguje, my to dokážeme jen tam u vás.“
„Jaký to má smysl?“
Na chodbě se ozvaly hlasy, jeden patřil Arnoštovi, druhý Emanuelovi. Znamenalo to snad, že Emanuel neopustil chodbu, že zůstal za dveřmi, že poslouchal?
Ano. A myslel si, že už slyšel všechno podstatné, protože o přenášení silou myšlenky mu vyprávěl Arnošt.
Dušan a Miriam za okamžik uviděli oknem, jak Emanuel s Arnoštem kráčí s nářadím na ramenou pohřbívat vyrůstlíky.
„Proč u nás dokážete přenášet silou myšlenky a tady ne?“ zeptala se.
„Bez téhle schopnosti by vstup do vašeho světa byl příliš riskantní. Nemůžeme si přece vybrat, kde konkrétně se v něm objevíme. Pochopitelně že ne, když používáme hotový sopouch. Takže se může stát, že se najednou octneme na úplně špatném místě… Plno nebezpečí… Nevím, nemám dost fantazie, abych si uměl představit, co by tam u vás na mne mohlo čekat… Jediná možnost, jak se z toho dostat, je přenést se rychle – a jak známo, nic není rychlejšího než myšlenka – někam jinam. A pak případně ještě jinam. A tak dál.“
„Ale když se dostanete do uzavřeného prostoru…“
„Na tenhle přenos stěny neplatí. Vůbec žádné překážky na něj neplatí. Přijdeš třeba ke zdi, přeneseš se silou myšlenky na druhou stranu, ale nezdržuješ se jejím přelézáním nebo přelétáváním. Rozumíš? Můžeš být v bedně omotané řetězy se spoustou zámků, co já vím, na dně rybníka a dostaneš se z ní na břeh, aniž bys něco odemykala, otevírala, aniž bys plavala. S tímhle se u vás několik našinců značně proslavilo. Když se máme vrátit domů, je to jednodušší. Zvolíme si jako cíl přenosu louku a je to. Proto se na ní taky nic nestaví, když je někdo venku. Z naší rodiny byl u vás naposledy strýc. Sel zrovna podél potoka, když najednou uviděl, jak se nazdvihl dm. Myslel si, že je to vyrůstlík. Poklekl… Tunel a na jeho konci světlo. Promluvil o tom se starými. Byl to sopouch a on se do něj odvážil spustit.“
Emanuel chtěl být sám. Daleko od domů, od jejich pachu. Něco… s dlouho nošenými ponožkami? Nebo spíš s houbami? Oháněl se mačetou a mířil přímo k Vlčímu zubu. Někde poblíž monotónně vrzal hmyz. Třásně trav ho šimraly na obličeji. Došlápl, mlasklo to a noha mu zajela do hlíny. Koleno narazilo na zdvižený dm. Vypadal jako jednonohý sprinter v blocích. Přinejmenším srdce mu teď bušilo stejně rychle.
Je tohle – start?
Zkusil zatlačit špičkou boty – propadl se, možná jen o pár centimetrů, ale cítil, jak ho vlhká půda přes ponožku, později přes látku kalhot, studí. Říkal, že to trvá dlouho. Pomalé propadání, centimetry za celé hodiny. A potom frnk!
Blížil se čas bombardování spadlíky. Teď se musel ukrýt do domu, ale noc přijde brzo.
Něco ovládal Emanuel, alespoň podle svého mínění, dokonale: umění plánovat a umění přizpůsobit plán měnícím se okolnostem. Vracel se jinou cestou. Spěchal, ale prosekával ji poctivě. U večeře chybět nesměl. Když se ho Dušan zeptal: „Uděláš si zítra čas a promluvíš se starými? Přejí si to.“
Přikývl. Znamenalo to, že nesmí chybět ani u snídaně.
Stmívání nahradila temná noc. Oknem do kuchyně viděl Dušana i napuchlou Miriam ve svitu lampy předků. Uvědomil si něco neuvěřitelného: byl Dušanovi (oběma!) vděčný, protože mu ulehčovali odchod z Luk. Rozsvítil baterku. S nářadím na rameni a mačetou v ruce počítal kroky. Tři sta šedesát. Hledal znamení – dva trsy vysokých trav svázané k sobě. Našel je. Deset kroků šikmo doprava. Další znamení. Ještě deset šikmo doprava. Třetí znamení.
Zdá se mu to, nebo se země otevřela víc?
Určitě se otevřela víc.
Půda byla vlhká, mastná. Vršil ji jen kousek od okraje úzké jámy. Ulehl do ní. Zase vstal a pokračoval v hloubení. Když se položil do jámy příště, baterka osvětlila dostatečně vysoké stěny plné bílých vláken kořínků. Některé byly tak tlusté, že připomínaly… Co vlastně? Vstal. Sledoval svoje kroky. Minul všechna tři znamení. Musí to vyjít. Už proto, že Grajfům nepomůže.
Když později zamířil do kůlny a narazil na Arnošta, nepocítil ani záchvěv strachu. Naopak. Pravou rukou se nenuceně škrábal na levém boku, palcem přitom uvolnil pojistný řemínek pochvy a prsty se dotkl rukojeti mačety. Čekal, co se bude dít, odhodlaný doslova ke všemu.
„Ahoj,“ řekl Arnošt.
Emanuel si ten pozdrav přeložil jako otázku: „Cos dělal na louce s lopatou a krumpáčem?“ Odpověděl na ni: „Nějak nemůžu usnout. Byl jsem se projít. Vzal jsem si nářadí, kdybych náhodou narazil na vyrůstlíka.“ Kuželem světla baterky se dotkl lopaty se stopami čerstvé hlíny.
„Měl jsem štěstí. Voják.“ Ukázal baterce odznak Norfolského pluku z čepice (památka na poslední pohřbívání).
„Díky. Nerad bych sháněl vyrůstlíka po čichu, když Grajf teď zrovna… Jo, František i Grajf se z toho taky dostanou. To ti zachovali – nikdy nám tolik nepomohli jako tentokrát. Je dobře, když celá rodina, živí i mrtví, drží při sobě, že?“ Emanuel kývl.
Popřáli si dobrou noc.
Ráno se zdvihl jemný větřík. Houpal popelavými klasy trav. Luka široko daleko připomínala rozčeřenou hladinu rybníka. Přišel za ním Arnošt, aby ho doprovodil za starými. Emanuel předpokládal, že navštíví některou z chalup, ale kráčeli přímo k Vlčímu zubu. „Vy máte v Lukách domov důchodců?“
„Cože?“ Arnošt se zasmál. Byl to takový ten smích, který by neměl nikdo slyšet – do dlaně.
Váží si starých, protože se mohou brzo stát Zachovalými, to je jasné. Ale takhle se dostaneme ke třem znamením, k sopouchu. Počítal. Tři sta, tři sta jedna, dva, tři… Srdce mu tlouklo silněji a silněji. U číslovky třicet ho na čele zalechtal stékající pot. Zabav ho, ať si ničeho nevšimne. „Ti staří… Kde bydlí? Nevidím žádný dům.“
„Přebývají v jeskyni, ve Vlčím zubu.“
„Zapomněli jsme vzít baterku.“
„Není třeba, tam je světla až až.“
Někde tady musí být první znamení. „Slyším jenom luční koníky a brouky. Arnošte, u vás nežijí žádná zvířata?“
„Ale ano. Spousta. Žížaly třeba. Krtci, pav-…“
„Ptáci?“ vyrazil ze sebe rychle Emanuel.
„Ano, několik druhů. Ani nevím, jak se jmenují. Jsou to ti tiší, co nezpívají.“
Emanuel postupoval stále rychleji, energicky se oháněl zbraní… A najednou se před nimi tyčila mohyla z namodralého kamení, korunovaná Vlčím zubem. Tenhle Špičák potřeboval obřího dentistu: zela v něm trojúhelníková díra, vyšší než brána do křtinského kostela. Výstup k ní provázelo kašlavé hekání, které občas přehlušily kastaněty oblázkových lavin.
Vstoupil do jeskyně. Ponořil se do černočerné tmy. Na sítnici vybuchl ohňostroj zářivě pestrých kol a hvězd; jediný záblesk malinové záře v dálce před ním – a bylo po ohňostroji. Ohlédl se. Na černém pozadí trojúhelník čistého, modrého nebe a Arnoštova silueta. Ten nach… Co tam hoří? Chodba v dálce zatáčela doleva. Aby nahlédl do míst, odkud přicházelo světlo, ukročil doprava s rukou vzpaženou na ochranu před ostrou skálou. Pod prsty ucítil něco tvrdého, vrásčitého, oblého… suchého… kožovitého a teplého. Ucukl, odskočil od stěny.
Nehýbal se, ale proces, který možná souvisel s jeho vstupem (nebo s dotykem?), pokračoval: načervenalá zář pulzovala a postupně víc a víc prosvětlovala jeskynní dóm. Napadlo ho, že se světlo nesílí, ale přibližuje se. Pomyslel na ústup. Otočení stačil jen naznačit. Sotva se letmo dotkl zrakem stěny, ztuhl. Nach se odrážel na stovkách členitých koulí. Pokrývaly kamenné zdi přírodní katedrály od země až do temnoty stropu. Ve výšce cosi zaševelilo. Ten zvuk se k němu snášel s narůstající intenzitou. Co je to za koule? Přistoupil blíž. Vztáhl ruce, uchopil jednu z nich do dlaní. Pohnula se, pootočila. V povrchu připomínajícím kůru borovice rozpoznal obličej. Zatajil dech. Pod rukama ucítil pohyb. Hadi? Hýkl, jak prudce nasál vzduch. Ucukl. V povrchu připomínajícím kůru zkamenělé borovice se otevřela škvíra. Upřelo se na něj zářící rubínové oko. Ustoupil o krok. Cosi se rychle odvinulo z obou stran koule-hlavy. Jako tlusté kabely se světlou, článkovanou bužírkou ukončené trsem… Ne, tohle nejsou dráty. Tohle je černé, lesklé a živé – hýbe se to. Jako když, staří lidé při řeči bezděky mnou prsty. Chapadla! Zamrazilo ho odporem. Oslněný přimhouřil oči. Ze stěn i stropu na něj zíralo tisíce párů červených, zářících očí. Některé útvary připomínaly spíše hlavu psa než člověka. Chapadla vystřelovala směrem k němu a zase se stahovala. Navinutá po obou stranách šedých hlav vypadala jako požární hadice za plechovými dvířky hydrantu v hale u nich doma.
Co mi to ještě připomíná?
Odpovědi se nedočkal. Celý proud cizích myšlenek mu vtrhl do mozku. Ucítil strašný tlak v hlavě, oslepující bolest…
„Dobrý? He, chlape! Dobrý?“
Otevřel jedno oko a viděl: Arnošta s nejistým úsměvem na tváři; oslňující slunce. „Co…“ Polkl. Zkusil to znovu: „Co… to mělo být?“
„Staří, chtěli tě slyšet.“
„Neptali se… Nikdo se mě na nic neptal. S nikým jsem nemluvil.“
Arnošt si zaťukal na spánek. „Tvoje myšlenky promlouvaly k nim.“
„Co zjistili?“
Pokrčení rameny. „Vyvolí si někoho z Luk a tomu to řeknou.“
„Oni jsou v té stěně… zazdění?“
„Hm, vlastně… ano. No, řekl bych spíš přirostlí. Jsou přirostlí k vápencovým stěnám. Živí se jimi.“
Emanuel a Arnošt se vraceli. Ještě se nad vrcholky stříbřitých trav nezaleskla jediná střecha, a už zaslechli zpěv.
Luka slavila, zpívala, tančila.
Staří promluvili k Václavce, odhadem desetileté dívce, jejíž drobný obličejík se téměř ztrácel pod obrovským čepcem. Když před ni přivedli Emanuela, pronesla šeptavým hlasem, v němž každé „s“ ostře zasyčelo: „Ssstříbmým tolarem bílým jako mléko na černé misssce budiž ti prosssperující firma VISSS Trnka esss er ó.“
Bylo to směšné… a děsivé, protože v tom hlase rozpoznal ševelení z jeskyně.
Třetí znamení. Položil kostkovaný, červeno-černo-bílý raneček vedle jámy. Posadil se do ní. Na nohy navršil všechnu nakopanou hlínu. Čekal. Země ho chladila do nohou i zadku. Oběma rukama přesouval kopec hlíny na hruď. Najednou pod ním půda povolila. S ostrým prasknutím zapadl o několik centimetrů hloub. Tohle ho vyděsilo. Rozvázal uzel na malém ranci. Byla to košile, a v ní? Trubička. Právě ta, která zachránila Miriam před udušením v důsledku alergické reakce na kousnutí neviditelným pavoukem. Zasunul ji do úst, stiskl zuby. O něco klidnější našel na zádech košile otvor, kterým protáhl trubičku. Košili si pak omotal kolem hlavy. Ulehl. Pod jeho váhou něco hlasitě křuplo; propadl se hloub – ševelící hrudky studené hlíny se převalily přes obličej. Cítil pach hlíny – zápach hnití, hub, smrti.
RUP!
Srdce poskakovalo v hrudi, až to bolelo. Bál se nadechnout. Jednou to udělat musíš. Nadechni se co nejvíc, abys hrudníkem a břichem vytvořil v hlíně jeskyni, bez pohybů hrudníku a břich nemůžeš dýchat.
RUP!
Foukl do trubičky. Zalapal po dechu… Ještě dokázal vpravit vzduch do plic. Zkusil pohnout rukama. Tak tohle nešlo. Nohama – vůbec ne. Hlavou. Ne, nic z toho nedokázal. Bylo to trochu znervózňující, vlastně to bylo docela příšerné: uvězněný, zatavený do černočerné hlíny čekal, bez pohybu, na frnk!
12
„Přesto nám dělá starosti, že nikde není.“ Na Dušanově obličeji byly ty starosti znát. „Jediná cesta ven z Luk vede skrz sopouch.“
Dušanův hlas přehlušil baryton z chodby: „Já musím vědět nejlíp, jak mně je.“
Miriam sebou trhla, zdvihla hlavu na polštáři, ale to už někdo stiskl kliku, otevřel dveře. Do kuchyně vstoupil – Grajf. Pohubl. Aby mohli jeho poranění ošetřovat olejem, museli mu oholit srst na hřbetě. Každá z ran tak byla vidět. Jako by mu někdo zatlačoval hluboko do těla poloviny kovových vršků – korunek – od piva.
Kdyby ho nebylo, tohle všechno bych měla na sobě. Nepřežila bych. Věděl, do čeho jde… a udělal to. Miriam ho beze slova objala kolem krku. Sáhla na okno pro přívěsek na hnědé stuze. „Nemá obojek,“ pronesla v rozpacích.
Grajf: „Pardon.“ Odběhl. Za okamžik se vrátil, tentokrát kráčel po zadních (předníma si zapínal obojek kolem krku).
„To je za statečnost, Grajfe,“ řekla Miriam.
„Máme pro tebe práci,“ ozval se Dušan. V ruce držel Emanuelův batoh.
Grajf, jako každý pes, se pohyboval v pětirozměrném světě (prostor, čas, pachy a vůně). Jenže tu byl problém: není zvláštností, že rozvoj určitých schopností doprovází útlum jiných. Grajf mluvil a četl, stopy ho ale nevedly jako turistu turistické značky. Když pátral po spadlících nebo vyrůstlících, stačilo se postavit na zadní a nejintenzivnější pach těch či oněch určil směr, kudy se dát.
Dušanova slova: „Věřím ti,“ pronesená, když mu dával očichat batoh, zavazovala, ale ať stál na zadních sebedéle, Emanuelův pach z okolních luk nepřicházel.
Na rozdíl od čichu jeho hbité, vytrvalé nohy schopnosti řeči a čtení nijak neoslabily. Rychle a systematicky pročesával louku.
V důsledku bodavé bolesti v boku Emanuel konečně našel přirovnání pro tlusté kořeny – střeva. Rozloží mne, postupně, bolestivě. Kolikrát si řekl: Nemysli na to? Ale cožpak to bylo možné, když ho celé tělo pálilo, svědilo, bolelo?
Něco příjemného, rozptylujícího. Cokoliv.
Proč odbočka za hřbitovem?
Protože to tam znal. Ústil tam jeho sopouch.
A můj?
Zdálo se mu to, nebo opravdu cítil těžkou vůni? Mohl pohnout palci, zdvihnout paži… na něco narazil, na něco nad sebou, nepříliš vysoko. Ohmatával měkký, na dotek velice příjemný, hladký povrch. Použil obě ruce. Něčeho se dotkl. Něčeho, co se nalézalo těsně vedle něho, co se s ním tísnilo v téhle nevelké prostoře. Kde to jsem? Potrvá dlouho, než o to slovo zavadí. A okamžitě je zatlačí do podvědomí, ale je tu ta měkká věc hned vedle něho.
Hrozná poznání se nešourají v bobku Locust – přihrnou se v Maserati. Moje momentální poloha v časoprostoru má souřadnice: molenburský hřbitov, hrob, rakev, rakev jeden metr osmdesát centimetrů pod zemí.
Probudil se.
Nemohl pohnout ani jediným prstem. Jaká úleva. Cítil vlhkou, ostře páchnoucí prsť. TOHLE je hrob. Ne, tohle je tunel, pomyslel si a v příští chvíli ho zavalil celý příval myšlenek:
A co když mě dovede: do rakve, která právě zajíždí do plamenů v krematoriu; do lví klece; do kotle.
Co když se najednou octnu: na kolejích, na silnici zrovna před koly řítícího se ocelového monstra; na sedadle spolujezdce, vedle lekavé ženské, která to kalí stočtyřicítkou; na okenní římse výškové budovy; uprostřed písečné nebo ledové pouště; uprostřed oceánu… stačilo by uprostřed hlubší louže, vždyť neumím plavat; ve skříni za řevu: „Já vím, že tady máš toho kurevníka. Zabiju ho.“
Těch míst, ve kterých bych přišel o život, ať už okamžitě, nebo zdlouhavě a v bolestech, je nespočet. A možná bych zemřel hrůzou i v prostředích a situacích, které se jen podobají těm vyjmenovaným. Třeba v kulisách nachystaných pro nějaký hrůzostrašný film. Nic není hroznějšího, než to, co prožíváš právě teď, Emanueli.
Vzpomněl si na prastarý strach, mnohem a mnohem starší než strach o Miriam. Čeho ses bál, se splnilo. Tohle je pomalá smrt, bez pohybu, s košilí-přilbou, sám v krabici, ve zhasnuté a opuštěné školce na Čapkově ulici…
Zdálo se mu to, nebo se opravdu někde poblíž rozklinkaly smíchem zlaté náušničky s modrým kamínkem?
Grajf narazil na obdélník černě, čerstvě vykopané a potom navršené hlíny. Trčela z něho trubička. Stoupá z ní Emanuelův pach? Občas si tím byl jist, občas ne. Přemýšlel. Má začít hrabat? Má trubičku uchopit do zubů a vytáhnout?
Nocí běží pes. Na obojku se mu houpe na hnědé stužce zlaté srdce vykládané diamanty. Uznává možná jinou morálku, ale stejně jako my je okouzlen fenoménem „Co kdyby“. Z mysli mu nejde jedna věta (a podvědomě v ní zdůrazňuje jedno slovo), kterou Miriam pronesla, když si spolu hráli: „Vzala bych si tě domů, kdybych už neměla Emanuela.“ Vůbec mu nevadí, že se Rusnák vrátí s fenou, aby rod Grajfů v Lukách nevymřel.
Příjemného jen houšť.
Po schodech vstoupí do Hyprova domu, z chodby vejde do kuchyně. Ke všem párům očí, které se na něho zvědavě a s očekáváním upřou, pronese hlubokým hlasem: „Slehla se po něm zem.“
Proč jsem se chtěl zbavit strachu o Miriam? Díky němu jsem na ni myslel ustavičně. Kdybych tak mohl všechno vrátit. Být zase ve své posteli – vpravo tmavomodrý obdélník balkónového okna zakrytého žaluzií, vlevo pomalu a hluboce oddychující Miriam…
Něco zaslechl. Zdvihl ruku. Mohl jí pohnout! Pomalu se posadil. Najednou si uvědomil, že má něco v ústech, vyplivl to.
Kde to jsem? Proč je tu… ta tma?
Co mi zakrývá oči?
Košile! Stáhl ji. Zaslechl automobilový klakson. Slabě, protože od ruchu města Blanska ho oddělovala ta nová seřízená plastová okna se třemi těsnícími rovinami.
Blázním.
To všechno byl… sen?
„Emi…“ Zašmátrání rukou. Po klapnutí vypínače se rozsvítila stolní lampa. Manželé Trnkovi seděli na dvojlůžku v ložnici. Miriam přeskakovala pohledem od mačety v pochvě u Emanuelova pasu k povlečení plnému hrudek černé hlíny a její oči byly větší a větší.
Když v předmětu ležícím na cípu deky rozpoznala dýchací trubičku, zdvihla v děsivé předtuše ruku a opatrně a jemně si přejela prsty po čelisti.
Za okamžik nato se od zrcadla kosmetického stolku ozval zděšený, plačtivý jekot (samé é a í). Následoval jednosměrný proud výčitek plynoucí od Miriam k Emanuelovi.
Odpoledne černé maserati zamířilo na polikliniku, později na kosmetickou kliniku do Brna. Navštívili ještě jedno zdravotnické zařízení. Miriam tu už jednou na vyšetření byla. Dnes se objednal Emanuel.
Miriam, s loktem vystrčeným z okénka, pronesla: „Nepůjdu na tu operaci. Nerada bych, aby mi svátý Petr u brány nebeské řekl, že mě do mých třiadvaceti nikdy neviděl.“
Emanuel pozoroval známý profil. Ukázala ánfas; začetl se do pomněnkové modři – o milování celým srdcem tentokrát ani slovo. Vnitřní hlas začal prozpěvovat úryvek písně Drobná paralela od Chinaski: „Nic není jako dřív…“
Později usedli v pokoji za konferenční stolek nad šálky horké kávy (tu v Lukách neznají).
Panovalo ticho. Potom se na něco zeptala, na něco obyčejného. Odpověděl. Kolik slov padlo jenom proto, aby se mohli bez emocí pustit do společné práce – objevit světlo poznání na konci tunelu upředeného z tajemných fenoménů, jichž se stali svědky?
Emanuel nejprve Miriam popsal, co všechno zažil, potom zapnul stolní počítač. Spustil prezentační program. Na prázdném snímku – elektronické obdobě nástěnky – namaloval vajíčko a označil ho textem LUKA. Každý si vzal svůj notebook. Připojili se na internet. Pátrání začalo.
První barevná kartička (obdélník s textem), která se na nástěnce objeví, popisuje pád kusu ledu na střechu domu na Třebíčsku.
Později ji z nástěnky odstraní. Kartičky, co zůstanou, se týkají nikdy nevysvětlených zmizení: lidí (jednotlivců; skupin; dokonce celého praporu Norfolského pluku, k němuž došlo v Gallipoli při útoku dvanáctého srpna devatenáct set patnáct); domácích zvířat (konkrétně sobů, koz a vepřů); úrod z polí, ze sadů a zahrad.
Po nástěnce lze kartičky snadno přesouvat kurzorem. Vzniknou dvě skupiny. Do první náleží záznamy, jež popisují mizení „směrem nahoru“. Vypráví o nanebevstoupení, o únosech „čočkovitými“ mraky, o rozplynutí ve vzduchu. Emanuel jim přiřadí blankytnou barvu. Do druhé skupiny – hnědé – se řadí případy mizení „směrem dolů“: pohlcení horou či jeskyní; propadnutí se do zemských hlubin, do podsvětí, do pekel.
Emanuel: „Počkej, peklo… Ta zakroucená, článkovaná chapadla namísto uší… Už vím, koho mi ti staří připomínali – čerty!“
Zajímavá věc: některé případy, ale pouze z hnědé skupiny, končí šťastně. Lidé se po nějaké době znovu objeví, hovoří o „službě v pekle“, o „službě v království vil“, o putování „neznámou krajinou“. A co je nejlepší: stávají se – bohatými.
Emanuelovi stoupla krev do hlavy, cítil, jak mu „hoří uši“. Nakreslil první modrou šipku a kopíroval ji, takže do vajíčka pronikaly modré hroty ze všech stran. „Vyrůstlíci a spadlíci,“ přemýšlel nahlas. Ukázal nehtem na jednu z modrých kartiček. „Tady píší o tom případu v Gallipoli: ‚Únos mraky čočkovitého tvaru, který spolykal vojáky. Grajfově rodině se stalo cosi podobného. Funguje to na obou stranách, vně i uvnitř vajíčka.“ Na nástěnce přibyly další modré šipky, tentokrát směřující ven z Luk. „Proniknout skořápkou znamená smrt. V mrazu, v plamenech… Devatenáct set patnáct!? Takže ještě ke všemu se do toho plete nějaká časová smyčka.“
„Dovolíš,“ řekla Miriam. Sedla si za stolní počítač, na internetu našla obrázek hadice od vysavače. Upravila ho. Hadici „napojila“ na spodní část vajíčka a opatřila ji hnědou šipkou směřující ven. „Sopouch,“ pronesla pyšně.
Emanuel kývl.
Miriam pro změnu našla stylizovaný obrázek dělníka v overalu. Umístila ho mimo vajíčko. Od něj do Luk nakreslila zelenou čárkovanou šipku. Opatřila ji textem PŘENOS SÍLOU MYŠLENKY.
Emanuel se vrhl ňa myš, vyhledávač Google přepnul do režimu „Obrázky“. Za okamžik přenesl kurzorem dovnitř vajíčka obrázek mileneckého páru. Připojil k němu kopii zelené čárkované šipky. Její hrot však ukazoval ven z Luk.
S otevřenou pusou zírali na náčrt plný šipek. Pomáhal pochopit neuvěřitelné. Emanuel: „Do Luk nás dostal silou své myšlenky Rusnák a díky ní se vrátí do Luk později i on sám. Já, díky své síle myšlenky, jsem nás přenesl z Luk sem. A mohl bych s námi vzít i někoho z obyvatel Luk. Nazpět do Luk se ale dostanu jenom sopouchem nebo pomocí síly myšlenky někoho z Luk.“ Špička nehtu ukázala na hadici od vysavače. „Vidíš?… Tohle je slabý článek. Sopouch. Musíš mít štěstí, abys ho našla na louce, natožpak…“ Rozmáchlé gesto zahrnulo byt, a tak nějak potažmo i celý širý svět. „Ale když spojíme, my a obyvatelé Luk, svoje síly, můžeme cestovat pohodlně, bezpečně – tohle jsme ověřili –, a kdy se nám zachce, sem a zase tam.“
„Symetrie,“ poznamenala Miriam. Pak se usmála, poprvé od probuzení…
(Poprvé od chvíle, kdy jsme odbočili za molenburským hřbitovem!)
… a vydechla: „Kouzelné slovo.“
Oba si tolik slibovali od oleje Zachovalých, který jim umožní vyhnout se nepříjemným lékařským zákrokům i testům s možná ještě méně příjemnými výsledky.
Emanuel myslel navíc na dvě věci:
Zaprvé na odznaky „THE NORFOLK REG.“ a výstroj a výzbroj z první světové války. Kolik by za takovou vzácnost dali sběratelé?
Zadruhé na mladé z Luk. V České republice budou potřebovat peníze. Ve VIS Trnka s. r. o. si vydělají dost. Kolik? Pětašedesát korun na hodinu. Bez odvodu zdravotního a sociálního. Státu tím rozhodně žádná újma nevznikne. Proč by měli platit zdravotní pojištění, když mají olej Zachovalých? Nikdy nevyužijí naši lékařskou péči. A proč by měli platit sociální pojištění? Nehrozí jim propuštění (po třech měsících se dobrovolně vrátí do Luk), nebudou mít zájem pobírat tady na stará kolena důchod. Žádná šedá ekonomika: všechno v souladu se zákonem. Na mysl mu přišla barva trávy v Lukách. Samozřejmě že ne šedá ekonomika, ale „luční“. A pak si vzpomněl na ten vzkaz, který mu předala Václavka. Staří to věděli. Skoro vyjekl: Oni to chtěli právě takhle! Na tuhle myšlenku navázaly další: „Miriam, ti staří… Kdysi nebyli přirostlí… Jak by se jinak do Luk dostala čeština? Silou myšlenky do nich unášeli lidi. Čert a Káča, Šembera a čert, rozumíš?“ Vybavily se mu psí hlavy na stěnách jeskyně. „Ti, co se podobají psům, nejspíš unášeli psy. Lidem…“
„a psům,“ skočila mu do řeči.
„…a psům se v Lukách, zřejmě, líbilo – zůstávali. Jejich potomci už náš svět neznali, a tak se z Luk vytratila schopnost rychlého návratu k nám.“
„Čert a Káča, kterou nikdo nechce… čert a třeba zlý rytíř ze Starých zámků, kterého každý nenávidí a kterému usilují o život. Málokdy odnesli někoho oblíbeného. Řekla bych, že ti lidé, lidé z okraje společnosti, se odmítali vrátit. A svoje děti to, z nějakého důvodu – možná pro pocit křivdy – neučili.“
„Počkat!“ vyhrkl Emanuel. „Oni měli důvod! Ty čepce! Něco se pod nimi hýbalo. Jasně, staří a lidé se spolu křížili. Ti, co nosí čepce, mají…“ jeho ukazováček opisuje spirálu kolem uší, „…chapadla, jiní po smrti vzdorují zubu času a roní vzácný olej.“
Miriam vytáhla ze spodního šuflete věkem poničenou knížku. Zašustily rychle obracené listy. „Tady…“ Prst zaťukal na celostránkovou ilustraci jeskyně pokladů i se strážcem. „Grajf je potomek tvora, kterému se v pověstech našeho okresu říká pekelný pes. Ten také mluvil.“
Nocí se řítí velký, černý vůz. Zastavuje u restaurací, barů, motelů, hotelů, benzínových pump, nocleháren, psích útulků, chovných stanic, provizorních úkrytů bezdomovců, maringotek stavebních dělníků. Mladý muž a mladá žena se vyptávají na hodně vysokého, urostlého muže s velkým knírem, s dolíčky ve tvářích a s prošedivělými vlasy a doufají, že ještě nestačil sehnat fenu na krytí pro někoho tak výjimečného, jako je Grajf, nositel vyznamenání „Za statečnost“ a budoucí šachista.
