Mňam, správná míra slanosti a čerstvého vzduchu. Platón, lodní vznášedlo, nás zdánlivě pohupuje na hladině. Pouhá iluze, oceán je klidný a dělí nás od něj třicet centimetrů zahuštěného vzduchu.
„Grk,“ ulevil si Slop a zahnal mé příjemné rozpoložení. Prázdná láhev mu vyklouzla zpod přikrývky, cinkla a kutálí se po palubě.
V rytmu vznášedlových přískoků se přibližuje a zase vzdaluje Slopově tváři, oba na sebe nepřátelsky pokukují. Jako by si ji včera Slop v přístavu zamilovaně nekoupil a během cesty s láskou nevypil. Jo, tyhle vztahy na jednu noc.
„Jsme na místě,“ okázale přehlížím kamarádovo kalné ráno.
„Vím,“ zahrčel, popadl flašku za štíhlý krk a obloukem ji odhodil do vody.
Má živnost je sledování znečištění našich vod. Píšu si čárku.
Ne, Slopovi vděčím za několik záchran svého trvale neobnovitelného života, takže on si může házet do vody co chce.
„Ať to nepřejedeš, Atole, jsme na místě,“ vyhrabal se z kajuty puntičkář Mušlet, přísným pohledem zkontroloval, jestli se věnuji řízení, a zakopl o Slopovy volně ložené nohy. „Seš blb,“ ulevil si a do lhostejných končetin náznakem kopl. „Hokusi, vstávat,“ houkl do podpalubí na posledního člena posádky.
Atlantický oceán, nevinné místečko bez jakýchkoliv pověr či zkazek. Okolí stokrát promrskané vodními rentgeny a kamerami. Oblast je brána jako historicky vytěžená.
„Beru to tu jako cvičení, jenom,“ upozornil mě důrazně Mušlet.
Opíráme se o zábradlí a hledíme na moře.
Čirá voda, dokud propouští světlo. V určité hloubce se mu postaví, zatvrdí se, striktně je odmítá a nechává si temná tajemství výhradně pro sebe. A o ta nám jde především. O ta nejtemnější.
„Povídám, Atole,“ Mušlet nesnáší klid, „že tady tu svou Nesmyslotidu stejně nenajdeš.
Pod náma je leda nějakej útes. Kdyby, a zdůrazňuju kdyby, opravdu kdysi existovala, tak leda v extrémně nepřístupných a odlehlých koutech.“
„Proč by v koutech někdo obydloval ostrov?“ podivil se Slop a složil nohy, aby se Hokus nepřerazil jako prve Mušlet.
„A jak by se pak o něm v antice vědělo?“ dokazuje Hokus, že nás někdy vnímá. Poštěrchává si s lahvičkou jantarově zabarvené tekutiny, nejúžasnějším vynálezem, který se kdy snažil vylít do výlevky naší lodi.
Můj brácha Hokus je těžce postižený vysokou mírou inteligence. Zasáhla praktická i sociální centra mozku, kluk bez pomoci nepřežije. Zůstal mi na krku, odmítly ho hájit všechny oficiální instituce, přestože skoro vystudoval tři vysoké školy během dvou let.
Na vznášedle ho mám pod kontrolou, nezatoulá se, nikoho kromě nás neohrožuje a nic nadmíru neohrožuje jeho. Tedy když se mu věnujeme. V kajutě se mazlí s chemikáliemi a chlapi mu je probírají a vyřazují potenciálně nebezpečné.
Přesto nás několikrát přivedl na pokraj katastrofy, avšak jedna z nich se ukázala jako neobyčejně přínosná.
To jsme ještě neměli Slopa, ale vlastnili jsme plavidlo starého typu, docela slušně vybavenou loď, když se na mě z kohoutku vyplázl jakýsi gel. Totéž vězelo v trubkách, zásobnících a dokonce, jak zjistil konsternovaný Mušlet, v záchodové míse.
Hokus přesně nevěděl, jak se to stalo. Prostě vylil nějakou složitější chemikálii a ona sama…
Mušlet strašně vyváděl, donutil Hokuse, aby mu ukázal, co smíchal dohromady, a já jsem jen přihlížel, nebránil ho.
Bratr nakonec podlehl, s obrovským úsilím se otočil na dálnici k budoucnosti a s nechutí se vrátil o něco zpět. Během tří sekund načmáral vzorec a strčil ho Mušletovi pod nos.
Náš odborník na mořskou faunu si udržel rozsáhlejší znalosti o chemii než já, ale na Hokusův vzorec taky nestačil. „Blbost,“ zmačkal papírek a sbalil všechny bráchovy přípravky z polic.
Přes následný Hokusův jekot jsme skoro přeslechli zajímavý zvuk. Z kohoutku opět ukápla normální voda. Gelová fáze trvala pouhé čtyři minuty, možná míň. Přesto jsme se rozhodli laboratoř v přístavišti řádně zlikvidovat.
Brácha odmítl zůstat na palubě, děsně vyváděl, museli jsme ho s Mušletem vést mezi sebou a občas s ním zatřást, aby aspoň plete nohama.
Mířili jsme do lékárny, tehdy jsem jako čerstvý absolvent bral ochranu životního prostředí nadmíru vážně, a ty Hokusovy sračky se ukázaly jako příliš mocné zbraně, nehodilo se je jen tak pohodit do kontejneru.
Přístavy jsou divná místa. Člověk jako já se tam těší, pokud potřebuje zásoby nebo jiná pozemská zabezpečení, vzývá je za zvlášť nechutných bouří, ale jinak…
Mušlet u sebe nosil revolver, který mu první z útočníků okamžitě vytáhl ze zadní kapsy. Pak jsme obdrželi nakládačku.
Nejsem chudinka, moře své milé vychovává fackami a kopanci, ale tohle mě hodilo do pytlů s odpadky a zakřivilo svět. Otřes mozku jako z učebnice, tomu zmetkoví jsem poblil boty a očekával, že mě za to dorazí dřív‘, než se zmůžu k obraně.
Pak se spustila siréna, tedy Hokusovo ječení. Brácha si uvědomil, že se něco děje, a kvílivě se rozeřval. Obvykle volání o pomoc přiláká silnější predátory, nebo varuje lovné kolemjdoucí. Tehdy k nám přispěchal Slop.
Měl jsem zakřiveno, ale v mysli mi utkvěly střelhbité pohyby svalnatých paží nevysokého chlapa, který rozfázované uhýbal útočníkům. Jednomu vykopl zbraň a zuby a hlasitě rozlámal ruce druhému, který hrozil strhnout vaz Hokusovi. Třetí utekl.
Když se kontury světa opět narovnaly, seděl Slop s námi na lodi, pil rum a v kýblu máchal svetr, který mu někdo zaneřádil.
„Neděkujte,“ varoval nás, „potřebuju zmizet z pevniny, přijal jsem se k vám do posádky.“
Tak jsme získali jedinečného přítele, námořníka a potápěče.
„Už?“ zakvedlá Hokusovi ruka s Reliéfem, jak pracovně nazýváme jeho jantarový přípravek.
„Zalez, troubo,“ zatáhl ho Mušlet za triko a vsadil jej zadkem do hnízda svinutého z tlustých lan. „Napřed se ujistíme, že nás nikdo nemá v merku.“
Hokus nespokojeně zafuněl a přešel do ilegality. Dokáže v momentě přepnout do soukromé dimenze, vymaže nás z paluby i ze života. Prý zvláštní forma autismu, mimo jiné.
Naklonil jsem hlavu k rameni a mimikou vyslal k Mušletovi ostrou prosbu o shovívavost. Přijal ji a neohrabaně poplácal mého nesnesitelného bráchu po zádech.
Mušlet myslí a koná v přímé návaznosti, neuznává kličky a propletence citů a okolků. Být to na něm, rovnal by mi bráchu jednoduchými prostředky cvičitelů psů. Jenže oni můžou zkažené jedince navždy uvěznit nebo utratit.
Podobný princip uznával náš otec. Jasný příkaz a pak zesílení nevykonaného rozkazu fyzickou cestou. Hokus skončil v ústavu, odkud jsem ho vyzvedl až po otcově smrti.
Nechali by bráchu zešílet docela, zabili by v něm poslední kousíček schopný komunikovat s obyčejnými lidmi a mít je trochu rád.
„Pojď se projít,“ vytáhl si Slop rozčarovaného Hokuse z lanoví a odvedl ho z Mušletova dosahu.
Samorost Slop. Ožrala, který vždy bráchu zklidní. Mušlet tvrdí, že Hokus bere Slopa za inteligentního psa nebo opici, jejich spolupráce funguje na principu canisterapie.
No, hlavní je, že od námořníkova příchodu nám šílený génius nic nezapálil, nevyhodil do luftu ani nezdemoloval.
Pokud ho posedne touha dráždit vědu, Slop se mu zpravidla roztáhne v kajutě a hlídá. Ve skutečnosti chrápe, ale díky instinktu ponechanému přírodním primitivům se budí ve chvílích, kdy se v Hokusových rukách nebezpečně sbíhají časové a dějové linky k další katastrofě.
V den, kdy brácha zdokonalil Reliéf, jsme uvízli v Bermudském pentagonu, jak se podle staré anomálie nazývá magnetická porucha, která činí pohyb na vznášedlech riskantní. Trčeli jsme kvůli tomu uprostřed Středozemního moře kus od zbytků přírodních ostrovů italské oblasti a s Mušletem nadávali na magneticko-pneumatický princip vznášedel. Klasická loď by si nějakých úchylek mezi Sluncem a Zemí ani nevšimla, prostě by se archimédovským principem nechala vytlačovat na hladinu.
Vznášedlo taky sedělo na vodě a v nouzovém režimu bylo schopno pohybu, ale agregáty by vodní plavbou brzy vypily většinu drahého paliva a plachty jsme s sebou už nevozili.
Na Slopa s Hokusem jsme tehdy pořádně neviděli, kryla je kapitánská kabina nad kajutami. Podle tlumeného hovoru se nahýbali přes palubu a o něčem diskutovali. Postupně jsme s Mušletem přestávali držkovat na přírodní podmínky a překombinované dopravní prostředky a z nedostatku smysluplnějších podnětů se snažili odposlouchávat slopala a pološtudovanýho blba, jak se je odvážil Mušlet nazvat.
„…bezvětří… klidná hladina… risk…“
V tom horku jsem zareagoval pozdě. Nohy dostaly impuls vyskočit a donést mě k nim, jenže to se už vznášedlo nebezpečně naklonilo a sjelo do moře.
Řvali jsme a sklouzli na příď, kde jsem z chumlu těl vyhrábl Slopa a křečovitě mu sevřel hrdlo.
„Neblázni, Atole,“ chechtal se ten poděs, „vždyť se nic neděje!“
Vážně jsem ho zamýšlel zadusit dřív, než to s námi hromadně provede slaná voda. Jenže ono nic. Trčeli jsme opření o nějakou vlnu, jako by vznášedlo sjelo ze silnice do závěje.
Vyhrabal jsem se na nohy, přidržel se paluby a ohromeně zíral. To nebyla vlna, o co se loď opírala, ale mořské masy zakleté pod tenkou, avšak neobyčejně pevnou povrchovou blankou.
Jako bychom se ocitli v horách tvořených vodou. Jednotlivými vrcholy proplouvaly ryby, vážně zkoumaly novou situaci a vyhýbaly se údolím, která se téměř dotýkala skutečného dna. Tisíc pět set metrů, prosím. Jedenapůlkilometrová hloubka.
Pak Hokus cosi pošeptal Slopovi, a ten mě požádal, abych vznášedlo zvedl do vzduchu.
Bez řečí jsem to provedl na maximální výšku, risk nerisk. Ještě několik sekund jsme mohli sledovat plastický obraz dna oceánu pokrytý tenkou glazurou vody a pak se pnutí na povrchu členité hladiny zřejmě rozpustilo jako ten Hokusův gel a uvolněné masy se pomalu rozlily do původního tvaru.
Tehdy jsem po letech na moři zvracel jako suchozemská panička při cestě kolem světa. Šokované nervy, poznamenal spokojený Slop.
Mušlet kupodivu mlčel, neřval. Pak se zeptal, jestli by se to nedalo využít ke snadnější lokalizaci vzácných a nedostupných mlžů, jeho milovaných mušliček.
Musím přiznat, že mi to taky začalo myslet pragmaticky. Okamžitě mně sepnulo, že pokud mám někdy najít zbytky Atlantidy, tak se mi právě naskytla jedinečná příležitost.
Stálo to ještě spoustu práce, poprvé jsme se všichni vědomě účastnili bráchových hokuspokusů.
Slop tehdy prospal a promžoural celé dny mezi jeho zkumavkami a my s Mušletem jsme hlídali vliv konečného produktu na životní prostředí. Hlavně nesměl návrat spoutaných mořských mas způsobit katastrofu.
Hlavní břemeno leželo samozřejmě na Hokusovi. Nevěřil jsem, že se dokáže věnovat jednomu cíli několik dní za sebou, ale zvládl to. Výsledná sloučenina se ukázala jako moři neškodná a nám nadmíru užitečná.
Neexistuje k ní vzorec, ten si drží vynálezce v hlavě. Ze vcelku běžných chemikálií a přísad umíchá kapalinu, kterou pak dráždí a hýčká elektřinou, magnetickými výboji a vlastními slovy. Podle Slopa je můj bratr, hahaha, přímo kouzelník.
„Už by mohly být hotový výsledky,“ hodí Mušlet podezřívavý pohled k zádi, kde Slop stále drží Hokuse, a pak z moře vyloví na lanku upevněnou krabičku. Tajné stopovací zařízení nám potvrdí, že žádný satelit či ponorka se nenachází v nebezpečné blízkosti, a náš zoolog je zase ukryje do vody.
Zakázaná věcička. Být já pobřežní policie, taky podle ní hledám lupiče hlubinných skvostů.
Zato meteorologická stanička smí oficiálně sídlit na můstku, jde o povinnou výbavu. Někdy soutěžíme se Slopem, který díky zkušenostem mořského vlkodlaka a loupání v kostech určuje blížící se tlakové změny s minimálním odstupem za sofistikovanou elektronikou.
„Hm?“ zaťuká mi Mušlet na okýnko můstku.
„Jo, můžeme, počasí v pohodě.“
Mušlet pookřál. Slyším, jak s nasazením pořvává na Slopa s Hokusem, popohání je a komanduje. Že ho to baví.
Letos máme naspořeno. Poblíž Antarktidy se nám pod ledem podařilo najít tři zajímavé lokality.
Houfec nepříjemně zakonzervovaných min a pak majstrštyk, zbytky těžařské plošiny s barely skutečné nafty.
Do třetice jsme v ledu zakopli o zamrzlého medvěda s napůl sežraným mrožem, nebo co to bylo za obřího slimáka. Zoolog Mušlet nad tím řval nadšením.
Odměna všechny uspokojila, nehledě na pár drobností z té plošiny, které jsme si zařadili do kolonky „soukromé nálezné“. Mezi sběrateli se maličkosti ze žlutého kovu cení, tak proč jim neposkytnout trochu vzrušení při ilegálních obchodech.
Mohli jsme si dovolit dovolenou. Samozřejmě ne na pevnině. Ta je dobrá k vyřízení nejnutnějších záležitostí a chlapských potřeb. Patříme na moře.
Vznášedlo je moje a Hokusovo a já jsem jeho poručník. Ostatní členové jsou v pozici nájemné posádky. Takže jsem jednomyslně rozhodl, že si po ledových vichrech a klaustrofobnich pobytech pod ledem užijeme plně funkční slunce a pojede se zase jednou hledat Atlantida.
Slop se tehdy tiše zasmál a přihnul si, Hokus unuděně pozoroval oblaka a Mušlet se zkusmo pohádal.
No co. Každý by měl mít sen, maličkou posedlost. Mě se drží od Hokusova narození. Tehdy se mu ještě říkalo Honzík, v porodníci nám mamku vyměnili za něj a nějak se mi přeorganizoval svět. Udělal to rázně, úplně mě to vymrštilo a nechalo dopadnout do docela jiných, tvrdých reálií. Bolelo to.
Tehdy jsem se rozhodl, že jednou objevím bájnou Atlantidu. Hned se bylo o co hádat, měl jsem komu dát do nosu za posměch. Vystudoval jsem mořskou ekologii a teď hledám a probírám zbytky všeho, co lidstvo kdy vyvezlo na moře.
Začínáme. Pipeta Reliéfu odměřeně ukápne doprostřed území, na které máme zálusk.
„Doufám, že na dně najdu aspoň pár zajímavostí, na mušlích jsme nebyli ani nepamatuju,“ dává mi Mušlet sežrat atlantidickou posedlost a sleduje, jak se moře hrbí, stahuje a mění.
Nereaguju, musím vznášedlo vytáhnout co nejvýš. Hokus dovedl Reliéf téměř k dokonalosti, ale musíme být ve střehu. Mořské dno je nevyzpytatelné, jeho skály a strže dokážou s přitažlivostí vody neuvěřitelné věci. Stále se nepřestáváme divit, co způsobí nový nerost nebo podvodní gejzír. Pokaždé znovu žasneme, když se spouštíme do propasti mezi spoutané vody. Reliéf zatím všechno udržel v bezpečných mezích, avšak zbytečně riskovat nebudeme. Navíc nám snímek paprskové kamery ukázal prapodivnost, na dně očekáváme unikát.
„Tý brdo,“ odložil Mušlet dalekohled a stiskl mi paži. „Atole, co jsme tam vyplašili?“
Voda se prohnula a vytvarovala podle dna. Čekali jsme fádní rovinu ozvláštněnou pravidelnými skalnatými útvary, ale…
„Co je?“ přivrávoral Slop. „Zíráte jako já do prázdný flašky.“ Nahnul se přes palubu a několikrát mocně zamžoural. Pak pokrčil rameny. „Nějaká bestie se nejspíš pářila a zvířila to, no.“ Mušlet se probral a zabral. „Blbneš? Co by zvládlo takhle přeorat hektary dna a odsvištět na jih?“
„Vy jste něco viděli?“ podivil se Slop a zakřenil se. „Já ne. Jen bordel, písek a vykulený vědátory. Hu! Spouštíme se dolů?“ Jedno z mnoha údajných míst, kde se měl rozkládat ztracený ostrov. Nečekám nález civilizace, která tu měla bujet před více než dvanácti tisíci lety. Stačil by mi mrňavý, nenápadný důkaz, že se zde nacházelo cokoliv poznamenané lidskou činností. Kus sloupu, sochy nebo opracované kameny.
Monitor paprskové kamery nám při prvním ohledání ukázal obrovský stínový útvar tvaru kruhu spojený se středem několika mohutnými žebry. Nepravděpodobný atol, který přírodní tvořivost propojila můstky. Ale ostrov náhle odcestoval.
Válečná atomová exploze kdysi Gibraltar důkladně rozšířila, zasukovala mořské proudy a pohrála si s profily dna. Přesto je mi jasné, že se zde atoly nenacházejí, kvůli lodní dopravě se tahle oblast znovu mapovala jako jedna z prvních.
Nejspíš naše kreativní kamera podlehla elektronické fantazii a snímek si dotvořila. Už jsem na fotkách viděl hotové zázraky, ze kterých se v reálu vyklubalo pár skalisek, vykotlaných děr a nánosů písku překřížených videomrakem, takže jsem nad kruhovým snímkem netančil objevitelské tanečky. Jenže ať to tentokrát bylo cokoliv, podivuhodně to stačilo zmizet.
Reliéf většinou živočichy nevyplaší. Zvýší povrchové pnutí mořské vody a zřejmě ji přinutí mimořádně reagovat na přitažlivost pevných objektů v ní obsažených. Žádné běžné zakřivení, ale dost přesné vymodelování, jako by někdo na podmořský podklad natáhl průhlednou fólii. V nehlubokých vodách se spouštíme až dolů a můžeme si s rybami hledět z očí do očí, téměř se dotknout dna nebo užasle pozorovat svět za průhlednými stěnami jako v mořském akváriu.
„Nic,“ vecpal se mezi nás Hokus a s dětsky protaženým obličejem obhlížel propadlou hladinu. „Jen se to spláclo.“
„Kdo by to byl řekl,“ zaironizoval si Mušlet, „ta blbá Atlantida nám zase upláchla.“
Hokus se stále tvářil jako zklamané dítě a prohlížel si nezřetelný snímek kolového útvaru. „Chtěl jsem to konečně vidět,“ natahoval a prstem bloudil po náznacích oblouků.
„Kdo ví, co ta zastaralá kraksna vyfotila,“ plácl ho Mušlet do zad, až poskočil.
„Atlantidu,“ zahleděl se mu Hokus vzdorovitě na krk. Nikdy se nepodívá výš, tam mívají lidé oči.
„Vznášedlo přejmenujeme z Platóna na Psychiatrickou ambulanci,“ konstatoval Mušlet, a jelikož jsem se nenechal vyprovokovat, zaměřil se na Slopa. „Na co budeme věřit my, rumový mužíku? Vodní baby by se mi líbily. Fanklub?“
„Ne,“ řekl klidně Slop. „Mořský baby nikdy nežily a ani po atomu na ně nic nezmutovalo.“
„Dobrý, fakt výborný,“ hecuje se Mušlet, „sirény né, ale Atlantida klidně. Takže budeme do konce života hledat rozpuštěný drobky imaginárního ostrova a ze zblblýho kolečka na rentgenu se pro některý z nás postupně vyvine důkaz jeho existence, ne?“
Přešel jsem na pravobok. Zklamání. Už nevím kolikáté. A pocit, že se vážně ztrapňuju. Léty vypěstovaná posedlost z touhy po snu, který si nezadá s touhou po skutečnosti.
„Jsme na dovolené, Atole,“ zjevil se mi Slop, „užívej šiji.“
„Však jo,“ nedávám najevo rozčarování. „Jsem dost starý, abych se nenechal rozhodit neúspěchem, kamaráde.“
„Ale ne dost, aby ses neuměl nadchnout a těšit se na příště,“ mrkne na mě modrý záblesk z námořnicky opálené tváře.
Slop působí, že nemá zvláštní potřeby. Vegetuje si o flašce a slaném vzduchu, sleduje Hokuse, opečovává lod. Možná je vážně mořský vlkodlak a prožitky a pocity nasává z nás. Z Mušleta cholerický vzlet, z Hokuse tvůrčí blouznivost a ze mne… Co já vím. Z mých snů o Atlantidě by už dávno praskl.
Slop mi vzal dalekohled a zapátral. „Hlídka, Atole. Do deseti minut jsou tady. Hladina se rovná, ale stejně musíme pod vodu, nebo se budou vyptávat, proč tu trčíme, když jsme nahlásili průzkum.“
Nechal jsem si podavačem natáhnout skafandr, Slop už čekal.
„Nezůstávejte tam dlouho, chlapi,“ říká naježený Mušlet, musí zůstat na palubě s Hokusem, „nebo skočím za váma.“ Mávl jsem rukou a sjel do vody.
„Tam jsou,“ zahuhlalo mi do ucha. Zvuk převáděný z němého pohybu Slopových hlasivek zní směšně.
Stín hlídkového člunu nespěchá. Naši registrační značku mají dávno přečtenou, chtějí si nás vychutnat.
Organizovaní strážci pořádku nesnášejí nomádské existence našeho typu. Podezřívají je z úskoků a snahy žít si po svém, z pohrdání řádem a přehlednou čitelností. A my pohrdáme.
„Krouží,“ baví se Slop a vyvaluje se v částečné beztíži jako požitkářský tuleň.
Člun dosedá k hladině, vznášedla se magneticky pohupují, oťukávají se. Dokážu si představit tanečky tam nahoře. Hokuse urputně hledícího do paluby a nervního Mušleta, který musí hlídce bez přílišných vulgarit objasnit, že postižený kluk je prostě takový.
A slunce vlídně hřeje a vánek věje a Mušletovi začínají sliny odlétávat od úst, protože zákonostrážci vyhodili můstek a vydávají se provádět osobní kontrolu na Platónovu palubu.
„Vylezte, zmetci zbabělí!“ zařve nám Mušlet do uší, ale pak se musí věnovat oficiální návštěvě a nechápat, proč se ho ptají na zvýšenou vlnovou aktivitu v oblasti.
Nechce se mi vylézat a Slop se dávno ponořil ke dnu. Přece ho nenechám samotného, to se nedělá.
Podmořský svět se zásadně změnil po jaderném výbuchu před pěti stoletími. Námořní mapy nadlouho ztratily smysl, musely se znovu sestavovat a stále nejsou dokonalé.
Vlna radioaktivního bordelu tehdy projela Atlantikem a pronikla prakticky kamkoliv, jako by zlomyslný netvor propláchl pozemská vodstva zahradnickou hadicí. Život se změnil, přestala platit zažitá pravidla, podle prognóz mělo dojít k zániku světa nebo alespoň cesty, kterou se dosud ubíral.
Síla přírody je fascinující. Stačilo pouhé století, planeta se probrala z komatu a začala se přizpůsobovat. Přestože jsme jí nadělali jizvy a do žil stříkli jed, letí dál a nese si nás s sebou.
Slop si svítí celým oblekem a promenáduje se po dně jako po kolonádě. Od něho se řádné vědecké práce nedočkám. Miluje moře, kořalku a rvačky, zbytek jde mimo něj.
Postavil jsem se a jen nepatrně se zabořil. Viditelnost díky obleku slušná, zvířené dno se už uklidnilo.
Zkusmo se odrazím a infantilně poskočím jako žabák. Oceán je hravý, ale vrtkavý.
Miluje všechny své děti stejně, přestože člověk vržený v bouři do rozčechraných vod má sklony podezřívat ho ze zaujaté nenávisti.
Plavu jako rejnok těsně nad dnem, pečlivě je pozoruju. Když už tady jsem, neodpustím si zapátrat.
„Atole?“ Slop mě hledá. Plave jako masivní žralok, úsporně mává končetinami.
Pak mi něco nastaví před průzor. Nezaostřím. Ztěžka dýchám a prožívám stavy jako potápěči v dobách přetlakových nemocí. Mozek ví, že mám pár centimetrů od sebe důležité cosi, ale oči mě zrazují, protahují očekávání, mučí mě.
Slyším Slopův pobavený smích, zní jako škytání. Konečně se ovládnu a beru věc do ruky. Předmět s patrným rýhováním. Čistý, neopotřebovaný. Jestli si ze mě Slop dělá srandu…
Ne, to není jeho styl. Ale pak tedy držím v ruce záhadu.
Námořník mě vede k místu nálezu. Nic s několika kameny, které si oťukává parta pruhovaných rybiček.
Slop se sehne a přivolá mě blíž. „Přesně tady,“ huhlá, „kousek čouhal ven.“
Nesystematicky prohlížím pár metrů čtverečních. Bezvýsledné. Písek se zase zvedá, rybky naštvaně odplouvají.
Vytáhnu geologického slídiče a nastavím na kov. Jen ruční přístroj, ale v okruhu desítek metrů je spolehlivý.
Hlásí nulu a mně zase v hlavě zabliká podezření. Slop si ale poklidně proplouvá a sbírá hlouposti pro Mušleta a Hokuse.
„O-kam-ži-tě… ne-bo…“ vzkaz běsnícího Mušleta z paluby.
No jo, tak lezeme vzhůru.
Temná hlubina nás pustila do rozmarně prosluněných vrstev. Slop zde elektricky odradil nehezky krabatého kladivouna s dotěrnými sklony. Nejspíš jeden z kříženců, poslední generace získaly jisté atomové schopnosti, například se můžou mezidruhově křížit a vyskytovat se prakticky kdekoliv.
Strážný člun je pryč, zato Mušlet vykukuje přes bort a řve víc než Hokus. „Smradi zatracení, to jste mi udělali schválně! Já tady šaškuju s těma idiotama a hlídám toho našeho a vy si užíváte a zespodu se mně smějete!“
„Málem nás sežral žralok,“ přeháním a snažím se o kousek soucitu, ale zoolog má v podstatě stejný záchvat, jaký mu vadívá u Hokuse. Vnímá jen osobní a velice úzké téma.
„Díky, Slope,“ přestanu se tedy snažit u Mušleta a raději poděkuju námořníkovi za další záchranu života.
„Blbost,“ mávne rukou.
Nespočítal bych taková mávnutí. Mává často, kryje nám záda, když s Mušletem prolézáme jeskyně nebo nebezpečné vraky. Vycítí katastrofu jako nejcitlivější přístroje planetární armády, takové ty extra, co je vojáci před prostým lidem tají. A v přístavech i ožralý ví, jak nás vysekat z maléru.
Mušlet se vytáčí na nejvyšší otáčky, nezdá se mu, že se dostatečně kajeme, cítí z nás nezájem.
Svalím se na bednu s proviantem, chudák Mušlet ji musel hlídce ukazovat, a vytáhnu z pouzdra nález. Ať to je či není bomba, snad aspoň na chvíli zavře cholerikovi hubu.
Povedlo se. Střílí sice spoustu otázek, ale jiným tónem, z něj mě hlava nebolí.
Nalezený disk má průměr osm centimetrů. Kov, docela těžký.
„Antickej vzor,“ hlesne Mušlet a s bázní předmět prohlíží. „Nemysli si, Atole,“ šlehne po mně, „že připouštím Nesmyslotidu, ale svou cenu to rozhodně má. Tudy vedly obchodní cesty, rozumíš. Může to být pozůstatek z dávnýho vraku.“
Hokus sebou škube, něco ho trápí. Dívá se bokem, při kontrole musel být v těžkém stresu, ale snaží se vystoupit z útlumu. „Upadlá klika,“ vyhrkne a šmejkne mi po tváři. Marně se snažím jeho zrak zachytit, jedinkrát v životě mu pohlédnout do duše, zase hledí k zemi a podupává. „Klika od dveří, krásná,“ trhne hlavou a Slop ho odvádí stranou.
Ano, samotného mě udivuje podezřelá zachovalost. Věcička vypadá, jako by ji před chvilkou hodili do vody přímo z továrny na výrobu pseudouměleckých předmětů. Skutečně kryt kliky z kajuty zbohatlíka?
„Nejspíš se odkryla tím mohutným zvířením písku,“ dumá Mušlet a opatrně disk potěžkává. „Hádám na antickou ozdobu, která se potopila s celým nákladem. Nejspíš všechno ostatní dávno sesbírala zatracená konkurence, Poseidon ji skrz naskrz probodej trojzubcem.“
Slop se opřel o stolek a zhluboka se zasmál.
„Pokud to není trapná napodobenina mladší než naše snídaně,“ zareagoval jsem podrážděně na jeho veselí.
„Na co máme chytrou mašinku?“ popíchl mě Slop.
Analytická souprava na nás bliká docela dlouho. Je zvyklá na všelicos, neboť v mořích plave v podstatě všechno, co se vyskytuje na planetě, v nejrůznějších modifikacích a stavech rozkladu. Zkoumání čehokoliv je naší oficiální náplní práce.
Ale tentokrát se mašince skoro zavařil displej.
„Kecáš,“ obvinil citlivý přístroj Mušlet a zabušil mu do víka.
Vyňal jsem disk a nevěřícně na něj zazíral. Pokud se analyzátor nepominul, držím slitinu starou třicet tisíc let.
Takže rozbila se nám mašina drahá jako půlka vznášedla turistického typu. Do prdele! Co s tím zas kdo dělal?
„A ukazuje, že ve slitině je cosi, co ten vehikl vůbec nemá v databázi,“ nevnímá Mušlet, že jsem v šoku z chcíplého prostředku naší obživy, a dál se mi rýpe v otevřené ráně.
„Zvláštní,“ doráží mě Slop, „nikdy jsem si nevšiml, že má analyzátor na displeji tolik místa.“ Se zájmem přepočítává výsměšně poblikávající nuly a usmívá se, jak jinak.
Přešla mě zbožná úcta k vzácnému artefaktu a mrskl jsem s ním na stůl.
„Jestli nám, panstvo, tenhle prezent nezaplatí nový analyzátor, jsme v pytli a musíme si na něj znovu vydělat. Jenže to půjde zatraceně těžko bez analyzátoru, že?“
„To jo,“ vrčel Mušlet a konečně se taky zakabonil.
No proto. Připadal jsem si jako jediný soudný člověk na téhle bárce a bezstarostnost posádky mě iritovala.
„Možná to má slušnou cenu,“ pohladí Slop reliéf na disku. Dva muži v tunikách si na něm podávají ruce na pozadí nějakých abstraktních koulí.
„Sluneční soustava,“ zkazil mi radost můj vlastní bratr. Stačil krátký pohled, aby ji poznal.
Tím se nám poněkud zpřesňuje časové rozmezí výroby ozdobného disku. Kouknu pak na informační kanál, kdy pozemské dalekohledy vyslídily všechny sluneční planety. Ale třicet tisíc let to jaksi nebude, že.
Z kapitánské kabiny zase pípne analyzátor. Stojí u něj Hokus a něco vytahuje. „Funguje,“ podává mi odlomek umělohmotného barelu, který jsme nedávno zkoumali coby vzorek z bordelu uvízlého v rybářské síti. „Výpis,“ ťukne brácha na displej s údaji odpovídajícími první analýze.
Objal jsem ho, přestože odporem ztuhl.
Provedli jsme s Mušletem několik dalších rozborů, ale mašinka se tvářila jako by nic, šlapala dokonale.
A znovu disk. Spolkla ho, zpracovala a umanutě zobrazila ty megalomanské údaje. Třicet tisíc a neznámé prvky.
„No co, Atole;“ žhaví se Mušlet, „jestli disk blbne analyzátory, může to zajímat spoustu teoretiků. Znáš tyhle pseudovědce. Ujistíme se v oficiální mašině přístavní sběrny, a jestli bude z našeho nálezu taky mimo, prodáme disk za solidní prachy. Ať si ho pak pitvají do aleluja.“
„Nebo ne,“ řekl jsem a roztřásly se mi ruce.
„Atole, nebuď idiot,“ požádal mě přátelsky Mušlet. „Má to nějakou odchylku, toť vše. Nejspíš zapůsobil atomvýbuch, mutace přece nepostihují jen živý organismy. Atole, borce, vzpamatuj se a nevěř pohádkám.“
„Mušlete, hochu,“ opřel jsem se mu přátelsky o ramena, „něco jako Atlantida existovalo. A pohádky mají reálný podklad.“
„To jo,“ vzhlédl Slop a vlídně se na Mušleta usmál.
Praktický zoolog znechuceně sykl.
Stiskl jsem disk v ruce a uklidil se s ním do kajuty. Ostře argumentujícího Mušleta držel na palubě dobrák Slop, zaplať mu to vládce všech moří.
Nálada není dobrá. Mušlet ji kazí. Držkuje, na všechny se utrhuje, nevěří mým slibům, že do týdne vyrazíme na lov pestrých domorodců z podmořských korálových útesů. Prý mlžím a on se korýšů a rybiček nedočká.
Jako malé děcko.
Sedím na infosíti a zkoumám. Disk si leží a mlčí. Nic podobného nehlásí žádná galerie, muzeum ani depozitář, podobný kus se nenachází ani ve formě kresby či náčrtu.
Honím se za chimérou? Co se týká disku, dejme tomu. Časem připustím, že jsme našli jen novověkou věcičku poznamenanou výbuchem. Ale Atlantidu přes palubu nehodím. Nikdy.
„Závidím ti, Atole,“ usedne Slop na lavici a opojnou láhev si přidržuje mezi koleny. „Musí být krásný pronásledovat tak výjimečnou záhadu.“
„Jo, je,“ odpovím úsečně, začínám být předrážděný a chytlavý, i když zrovna Slop mě nikdy neshazoval.
„Sám nevím, Atole, jestli bych to dokázal bez přesvědčivých důkazů. Věříš ve mě, kamaráde, a proto tě mám rád.“ Cinklo to, žbluňklo, jak se napil, a odešel.
Zpomaleně jsem si v paměti jeho proslov přehrál, ale nedával mi smysl. Nejspíš mu už rozum zauzlil rum.
Míříme ve stopách živočicha, který zvířil dno pod Reliéfem. Přeji si nalézt souvislost s diskem, ale hlavně mě jiná náplň mé dovolené nenapadá.
Mušlet už nepořvává, zarputile spolupracuje dle hesla, že čím dřív se vyblbnu ze své mánie, tím dřív mu splním korálový slib.
Jeho oceánografické znalosti a Slopovy zkušenosti nás vedou na jih s teplým proudem, který kdysi tekl kolem Britských ostrovů a umožňoval je obývat bez umělého zastřešení nebo ohřívaných větrů.
Plujeme nad mořem druhý den, na monitoru občas slabě probleskne nástin neznámého objektu.
Vzrušuje mě, že nejspíš nepronásledujeme obyčejného obřího živočicha. To totiž letmé charakteristiky odmítají, počítač vyhazuje spoustu otazníků.
Před osmdesáti lety objevil akademik Klimeš prvního neživočicha. Šlo o prapodivné spojení paryby s lodním vrakem.
Ocelový plášť tvořil tělesnou součást tvora, který jinak vykazoval charakteristiky obratlovce. Jen se nedokázal množit a ani genoví inženýři si s tím neporadili.
Postupně se objevilo dalších sedmnáct případů, z nichž jen u tří panují domněnky, že jde o laboratorně vytvořený podvrh.
Každý z nich je jiný, ale vždy vznikly pomocí živočicha a kovového materiálu z našich radioaktivních moří.
Jak se začnou atomy kovu smysluplně přizpůsobovat živému tvoru, nikdo neví. Avšak nedivil bych se, kdyby se náš záhadný kruhový útvar ukázal být právě takovým křížencem obřího hlavonožce třeba se zárodky vyřazené ponorky nebo – kousku Atlantidy, však snít si můžu cokoliv.
Mé třeskuté teorii by přes deset oslích můstků mohl odpovídat i tajemný disk, symbióza s desetitisíce let starým kovem. Ale nahlas o tom mluvit nebudu, to až potom.
„Nenudíš se, Hokusi?“ navštívil jsem po obědě bratra.
Přerušil sledování racků, hodil mi pohled k nohám, vyjel k hrudi, mžikl a otočil se k moři. „Chci zase Reliéf,“ požádal vítr.
„To víš, že jo,“ chlácholím, ale Hokus pozná vytáčky.
„Kdy?“ uhodil stále obrácený zády a vítr mi jeho ultimativní otázku potměšile doručil.
„Brzy, bráško. Jen co dohoníme to zvíře, které“
„Atlantidu,“ kývl Hokus a vztekle vrazil ruce do kapes. „Už mě nebaví. Pořád lezeme za ní, celou věčnost. Měl sis ji dávno prohlídnout. Řeknu Slopovi, ať už ti ji…“
„Hokusi?“ Slop se s neomaleným zíváním sápe z podpalubí.
Vyspával. Étericky smrdí, na levé tváři má otištěný vzorek deky a na světle mžourá.
„Je krásně na tomto světě,“ zasnil se, ani úplně nevylezl, jen hlavu složil na palubu jako velký pes.
Je nádherně. Na obloze letmo máznuto bílým obláčkem, jinak námořnická modř v okruhu tři sta šedesáti stupňů. Nad hlavou i pod nohama. Hotová idylka.
Hokus přestal vzdorovat a sedl si vedle zhrouceného Slopa.
„Nechceš mi něco vynalézt?“ zamumlal na bráchu námořník, aniž otevřel oči.
Hokus se zvedl a poslušně kolem něj slezl ke kajutám.
Výborně. Zabaví se a Slop se dospí.
Navenek se tvářím poklidně, ale znervózněl jsem. Ta věc, to zvíře, si s námi pohrává. Dokonale dodržuje vzdálenost, na kterou je nedokážeme přesněji zaměřit. Počítač skládá stále stejný nástin, nic konkrétního. Objekt nás škádlí, vede si Platóna za sebou jako papírového draka. Ví o nás.
„Slope?“ oslovím námořníka a podávám mu deku. Noc je chladná.
„Tvůj bratr spí,“ odpoví na nevyřčenou otázku.
„Odpoledne byl hodně rozrušený. Nudí se a začala mu vadit má Atlantida. Ze by do jeho světa pronikl mušletismus?“
„Ha, ha!“ ztlumil Slop smích, aby se ten, podle kterého jsem pojmenoval filozofický směr, dole neprobudil. „Pochybuju, Atole, Hokus je vůči Mušletovi imunní.“
„Nebo kluka vezmeme na pevninu, ať si užije nové podněty. Vůbec nevím, co potřebuje,“ přiznávám a děsně mě to štve.
„Právě tohle, Atole,“ pronese klidně Slop. „Tvůj zájem. Cítí ho. Nemusíš kolem něj pořád skákat, má svůj rozum, i když jinej než ty. Mnohokrát zažil, že se mu se vším nemohlo vyhovět. Srovná se s tím, potřebuje se setkávat i s nepřízní osudu.“
„On ti řekl o našem rozhovoru o Atlantidě?“ podivím se. Hokus nepřenáší informace od člověka k člověku.
„O jakým?“ podívá se na mě Slop s lehkým údivem.
Noc je temná, námořník má tmavě modrou tvář a já vím, že mi teď lže.
„Lžeš mi, Slope.“
Objal mě a zatřásl mi rameny. „Mám z tebe radost, hochu.“
„Počkej, Slope,“ pronásleduju ho kolem vznášedla. „Neuhýbej. Ty mluvíš s Hokusem o mé Atlantidě?“
„Samozřejmě. Je to hlavní téma našich rozhovorů, Atolku,“ pochechtává se, zasalutuje a zmizí v podpalubí.
Ať si trhne. Nechávám odpovědnost na přístrojích a jdu taky spát.
Pořád stejná situace. Uháníme k jihozápadu, objekt zrychluje nebo zpomaluje v závislosti na nás. Proháním údaje infosítí, magořím.
„Nedá se to chytit,“ rozumuje Mušlet. „Máme dost informací, abysme zalamovali další oceánology. Obklíčit, chytit, prozkoumat.“
Zarytě mlčím.
„Nebuď nenažranec, Atole,“ Mušleta slovní nekomunikace vždycky dostane, „sami ji nechytíme. Ta bestie nás vodí za nos. Jak ji přestaneme bavit, zmizne.“
„Tebe nezajímá, Mušletku, proč si s náma pohrává?“ usmívá se Slop na pozadí skvělého dne.
„Ne. Já ji chci chytit a zdokumentovat, kořalo. Nebo aspoň natočit, může mít zajímavý projevy, a jo, když to chceš slyšet, klidně budu díky ní slavnej. Vy byste nechtěli?“
Jsem si jistý, že Slop po slávě netouží, jeho úšklebku věřím. Hokus problematiku citů a pocitů nechápe, sláva je pro něj prázdný pojem.
A já… Tvářím se povzneseně, ale cosi se ve mně tetelí. Je to malé, neovládá mě to, ale příjemně to polechtává ego.
„Vidíš, Atole,“ obrací se Mušlet přímo na mě, zřejmě jsem čitelný. „Ty. mě chápeš. Já biolog, ty ekolog, tohle je jeden z mála možných vrcholů našich oborů. Novej mutant obřích rozměrů. Latinsky by se mohl jmenovat po nás.“
Slop prskl a záda se mu otřásla špatně zadržovaným smíchem.
„Docela velký skok od mušlí a korálových rybiček,“ převedl jsem Mušletovu pozornost raději na sebe.
„A od plastových skvrn a rezavých plechů,“ vrací mi to. „Kamaráde, přece nechceš celej život prohrabávat bordel a hledat neexistující civilizaci.“
„Kdyby si odpadu v mořích všichni nevšímali, nebo si nad ním jen ucpávali nos, tak…“
„Prosím, pane, nedopusť další přednášku!“ zašudlil Mušlet sepjatými dlaněmi k nebi.
Urazil jsem se.
Vznášedlo hučí, nese nás nad vodou a špatná nálada kazí vzduch.
Slop stojí na přídi a větří. Nemám jeho schopnosti, ale znám ho, a automaticky se proto obracím k můstku. Do tří vteřin kabina bleskne rudým odleskem a zapne varovný signál. Změna počasí. K horšímu.
Hokus se zvedl z paluby, shrábl sbírku hlubinných minerálů a začal se zmateně motat kolem nás.
Mušlet vříská rozkazy, ignoruje, že na Hokuse se zprudka nesmí, a zvyšuje zmatek.
Bráchu jsem předal Slopovi a proběhl loď. Infonet se přepnul na hlasito a komanduje nás. Všechny volné předměty uklidit do podpalubí, vznést se na sedmdesát procent a uhánět k Motoostrovu dvacet pět mil severoseverozápadně.
Běžná opatření před hrozící bouří. Pobřežní policie hlásí nebezpečné oblasti. Přikáže přesun do zón klidu nebo přírodních či umělých přístavů budovaných pro tyto případy.
Motoostrov by nás pekelně zdržel. Konstrukce z kovu a plastů sice zabezpečí posádku před přírodními katastrofami, ale nás by stála ztrátu mé náhražky za Atlantidu.
„Doufám, Atole, že nehodláš pustit naši šanci k čertu a zalézt do kouta,“ pronásleduje mě Mušlet s pološíleným výrazem. Odbudu ho.
„Hokus je v pohodě,“ vrací se z podpalubí Slop.
Stále je krásně a smířlivě. Půvabně modro, klidno, ale už i já začínám cosi cítit v zádech. Slop si procvičuje bolavé koleno a Mušlet nám svůj nervový záchvat stačil předvést před chvílí. Tohle bude velké.
Stále váhám. Toužím pokračovat za obludou. Slop s Mušletem to berou za jasnou věc, ale jde o Hokuse.
Není svéprávný, mě určili za opatrovníka. Stál jsem o to, protože bratr nerozezná míru nebezpečí. Já ji mám hlídat za něj. A infosíť vyřvává o síle devět až deset.
„Pánové, kašleme na mutanta. Směr – Motoostrov.“
„Ses zbláznil!“ zareaguje Mušlet podle očekávání.
„Copak?“ podiví se lehce Slop.
„Hokus,“ utrousím, jako bych mohl doufat, že to ujde našemu cholerikovi.
„Zase!“ zařve Mušlet a doprovází zoufalství rozmáchlými gesty a tanečními otočkami. „Zas ten šutr na krku! Co se mu asi tak stane? Co se mu vůbec kdy s náma stalo? Nic! Leda on nás věčně ohrožuje. Atole, prober se,“ hučí zoufale, „vždyť zahazuješ životní šanci. Třeba se do týdne takovíhle mutanti objeví úplně všude, ale my můžeme zůstat navždycky ve vědeckých zápisech jako první objevitelé! Slyšíš? Slope, nestůj jako ťulpas, řekni mu něco!“
„Kapitán rozhoduje o posádce,“ pokrčil námořník širokými plecemi.
„Ale my nejsme ovce, Slope. Jestli ty, tak já teda ne. Můžu ještě vůbec něco říct?“ Mušlet se ptá jízlivě, přehnaně se na mě obrací a prsty se mu svírají.
Běsnil už na vysoké, rušil a hádal se na přednáškách, věčný kverulant. Zpočátku mi jeho snaha o přátelství nevyhovovala, držel jsem si odstup, a jednoho dne jsem zjistil, že ten vznětlivec je můj kamarád, že mi lichotí jeho důvěra. Z nějakého důvodu mě vyňal z lajdáckého a nespolehlivého lidstva a ustanovil mě svým přítelem.
Osobitě přijal i Hokuse. V podstatě se k němu nechoval hůř než většina běžné populace a vzhledem ke své nulové empatii možná mnohem lépe.
Sžil se i se Slopem, docela mu vyhovovalo, že se ten pohodář zdánlivě nechává řídit a lehce šikanovat.
„Co kdyby se hlasovalo?“ zkouší dál Mušlet.
Možná jsme pár okamžiků před vzpourou. Jak se na Platónovi bude vyjímat černá vlajka se zkříženými hnáty?
„Atole,“ zoufale přechází k rádoby vlídnému tónu, „copak opustils věčnej sen o Atlantidě?“
„Hele, Mušlete,“ navzdory vážnému stavu musím zkrotit náhlou veselost, „jestli jsem si něčím jistý, tak faktem, že žádný ostrov neprchá. Honíme, honili jsme přece příšeru.“
Slop stojí kousek od nás, zaujatě pozoruje, naslouchá, zapomněl dovřít ústa. Oči mu lítají z jednoho na druhého, sleduje slova jako míčky na hřišti.
Pokud i on touží pokračovat, budu se cítit obzvlášť zle. Dokážeme po Motoostrovu spolupracovat jako dřív?
Obzor získává sytou barvu. Jako by vycházelo sivé slunce. Němě a s nebývalou hustotou se v něm křižují zlaté blesky. Stupeň devět až deset, opakují přístroje. Opravdová hrozba.
„Omlouvám se, kluci,“ zavrtěl jsem hlavou, „měníme kurz. Můžete mě za to nenávidět, klidně si mě podezřívejte ze zbabělosti, ale tohle neriskuju jen kvůli Hokusovi. Dávám v šanc naše přátelství a velím směr Motoostrov.“
Hučelo mi v uších, vzbouřená krev sytá adrenalinem zužovala vidění a těžko jsem zvládal vztek sám na sebe, když jsem vešel do kabiny a zasedl k navigaci. Nikdy dřív jsem tolik netoužil být sám, zodpovídat jen za sebe. Volnost na moři je pouhá iluze.
Nedokážu ohrozit další lidi, třebaže o tajemný objekt stojím možná víc než oni.
„Atole?“ Na můstek vklouzl Slop.
Naježil jsem se. Nestojím o přemlouvání.
„Koleno mi přestává vrzat. Myslím, že nás to lízne jen krajem. Podívej se.“
Praštím do tlačítka družicového snímku, ať si poslouží.
„Ano,“ zachovává si Slop stálý klid. „Bouře se stáčí k africkýmu pobřeží.“
Hormony vzteku se usazují, tělo je horečnatě rozkládá. Nastupuje lehký stud a snaha všechno odčinit.
„Chlapi,“ hulákám na palubu zprávu pro jediného člověka, „bouře se odklání, pokračujeme směr příšera!“
Slopa plácnu po rameni, teď to musí stačit.
Vítr způsobuje nerovnoměrný hukot motorů, stroj samočinně vyrovnává jeho nárazy. Bruslíme po palubě v nepromokavých bundách, ocelová obloha spouští ledové spršky v jednotlivých clonách.
Cách, cách, přesviští dešťový bič po palubě a našich hlavách. Chvilka klidu s vodorovně padajícími kapkami a znovu.
Jestli je tohle okraj sloty, pak díky Poseidonovi, že nás nechytla středem.
Pod vznášedlem se vzpíná oceán, masa se zmítá v křeči, rozumu zbavené vlny se kroutí a propadají jako opilí tanečníci. Jednotlivá chapadla po nás občas vystřelí a vztekle se zhroutí v bělavé pěně, když nedosáhnou.
Na chvíli přestanu obcházet palubu a zajdu do kabiny. Sledovačka stále ukazuje náznak objektu před námi. Zpomalilo to, když bojujeme s větrem.
Zastavil jsem. Věc taky.
„Něco se děje?“ nacpe se mi dovnitř Mušlet a za ním Slop.
„Stojíme a musletarius atlantidikus taky,“ ušklíbnu se.
„Co blbneš?“ naježí se Mušlet. „Novej druh bude nést samozřejmě mý občanský jméno a se všemi náležitostmi. Přehodnotil jsem priority a možná postačí, když to aspoň jednou objektivně vyfotíme, chytit se ta mrcha nedá. Hodíme rentgenovou a termovizní fotku a taky.“
Slop vytáhl placatku a nabídl mu. Mušlet nic, odmítl. Slop vytrval, dokud si oběť nezavdala.
„Do minuty Mušlet usne, Atole,“ promluvil námořník úplně klidně.
On mu snad namíchal nějaký Hokusův dryák! Nebezpečné léky jen na předpis. Ne, že bych často o cholerikově uspání nesnil, ale proč právě teď?
„Nebude si nic pamatovat.“
Strnu. Nechápu.
„Je to dobrý a zábavný člověk, Atole, jenže s jeho pohledem na svět s ním nemůžu dokonale komunikovat.“
„Slope?“ Snažím se mu najít ve tváři stopu nemístného humoru. Ať se zasměje, uzná blbý vtip a jedeme dál. Chci na to zapomenout, tohle mi k němu absolutně nesedne.
Mušlet zívl, usmál se a se zavřenýma očima Se složil na lavici.
„Pojď ven,“ protlačil mě Slop dveřmi.
Najednou neprší. Oblaka drží svá nutkání a sunou se stranou, dofoukává vítr.
„Musím se rozloučit, Atole,“ pokračuje starý přítel v podivné hře. „Je mi líto, ale nedá se nic dělat.“
„Cos provedl Mušletovi?“ otáčím si ho k sobě. „A Hokus?“
„Opravdu nic, Atole,“ Slop se pořád maličko směje, „nikdy bych jim neublížil. Tvého bratra jsem přijal za vlastního a běs Mušlet je pro mě neustálý zdroj zábavy. Jde o něco jiného. Končím,“ úsměv pohasne.
„Počkej, Slope, máš zdravotní potíže?“ variabilní příšera radioaktivní nemoci vycenila zuby. Dohnala i mořského vlka? Jen mávl rukou. „Končí mi tu práce.“
„Neblbni,“ zas mě vytáčí, „přece se neurazíš kvůli nějaké prkotině. Nebo tě to už s námi nebaví?“
Cítím se jako odvržená milenka. Náš přátelsko-pracovní svazek mi připadal pevnější než právními smlouvami ošetřený poměr.
„Osm let se spolu plavíme, Atole. Osm let nad mořem i pod ním, tahy přístavy, povalování po ostrovech, zkoumám oceánu.
Kamaráde, Platón mi přirostl k srdci. Neodcházím rád, žádné přátele jsem neopouštěl tak těžce. Ale rozloučím se se ctí, abys na mě vzpomínal v dobrém. Myslím, že ti to dlužím. Obleč si skafandr.“
Chtěl jsem něco říct, jenže z můstku zapištěla infosíť.
„Jen směle,“ hodil Slop bradou ke kabině.
Displej infosítě zobrazuje můj sen. Stojíme přímo nad kruhovým útvarem. Silná obruba, spojovací můstky. A ten věčně opilý chlap, který se mnou závodil v plivání z paluby po delfínech a sázel proti Mušletovi v dostizích létajících rybek, o tom ví, aniž se potřebuje na obrazovku podívat.
„Jak to, že…,“ ukazuju si pod nohy, ale Slop už stojí v potápěčském a rozhlíží se po obloze, jako by ji nasával do vzpomínek.
„Měli bychom provést sérii testů a použít Reliéf pro detailnější prozkoumání,“ snažím se o úlohu seriózního kapitána a vědce. „Jdu probrat Hokuse.“
„Hokus stejně nesmí pod vodu, víš, co mu to dělá s psychikou,“ zatvářil se Slop shovívavě. „A Atlantidu zná. Vyprávím mu o ní celá léta. No tak, příteli, nemáme příliš času.“
Podle regulí bych ho měl oddělit od posádky a předat uniformované spravedlnosti za omámení Mušleta. Jenže já nejsem regulovatelný.
K výstroji si připínám osobní zbraň. Hnusný kompromis mezi chutí spatřit neznámé a nechutí svěřit se člověku, který tajemný* objekt zřejmě ovládá. Ale zvládá sebe?
Hloubka tisíc metrů, mořská noc a tlak, který mi osahává skafandr.
Zrovna se chci Slopa na něco zeptat, když mě zabolí v očích.
V černé hlubině nastal den podobný vánoční procházce vyzdobeným městem. Tma, ale ostře osvětlené výklady a girlandy žárovek vzbuzující sváteční náladu. To pod námi svítí obří kotouč, průsvitný disk z materiálu podobného klasickému sklu. Obvod připomíná kamenné ostění stejně jako můstky sbíhající se na jeho vrcholu.
Slop mě popadne za ruku a táhne mne blíž. Únosu se nebráním, jsem zcela unesený.
Obeplouváme objekt, dotýkáme se stěn. Stanice nepřipomíná žádný styl lidské kultury. Jen všudypřítomné světlo, které při soustředěném pohledu hraje všemi barvami.
Zase Slop. Vadí mi, chci se opájet ohromujícím nálezem a jeho snaha upoutat pozornost ruší.
Má sílu, odtáhne mě k patě objektu. Ukazuje na malý útvar ve stěně. Kovový disk téměř stejný, jako jsme našli ve zvířeném písku. A prázdná prohlubeň, odtud vypadl náš artefakt. Nebo ho někdo vyloupl.
Jestli dobře chápu, vidím, ba ohmatávám skutečnou Atlantidu. Tohle je tedy předobraz bájného ostrova. Umělý útvar, plavidlo, které sloužilo… Nevím komu á k čemu. To všechno přijde. Teď si užívám přítomnosti svého snu.
Jen musím setřást tu přísavku, neodbytného Slopa. Cože? Kruci, chlape, okamžitě mě pusť!
Probral jsem se zase na palubě a ihned se sápal zpět do vody. „Klid, Atole,“ Slop si požitkářsky vkládá do úst kousky smaženého tuňáka, „už tam není.“
„Tak za ní!“
„Je úplně pryč. Skončila její éra. Poslední z řady dlouhé série.“
Opírám se o zábradlí, chce se mi řvát.
„Před třinácti tisíci lety lidstvo zaznamenalo model, který se nápadně podobal přírodnímu ostrovu,“ pokračuje nevzrušeně Slop. „Tehdy jsme už zkoumali, nebo spíš sledovali, lidskou populaci, přírodní podmínky se přestávaly dramaticky měnit.
Nádherné období,“ zasnil se a ulomil si chléb. „A zároveň jedna z posledních možností, jak se s lidmi stýkat. Potom jsme přijali zásadu, že nebudeme zasahovat.“
„Ani dobrou radou,“ ušklíbl jsem se, Slopův nadhled mě dráždí.
„Jak kdy.“
„A ten výbuch před půltisíciletím jste taky jen pozorovali?“
„Taky. Váš problém, Atole, když se chcete zlikvidovat. Ale jsem rád, že jste to ustáli. Máme za sebou mnohem delší pouť a taky jsme kdysi dělali chyby. Povznesenost není na místě.“
„Tys v Atlantidě bydlel, Slope? A proč jsi vlastně přišel k nám? Kdo přesně jsi?“
„Je to jen automatická stanice, Atole. Shromažďuje data.“
„Proč ses k nám přidal, Slope?“ zopakuji bez známky přátelství, cítím se jako primitivní oběť chladnokrevného špiona, mimozemské příšery.
„Protože máš geniálního bratra. Kdyby pokračoval s původním Reliéfem, nepřežili byste. Definitivně.“
„Pravidlo o nevměšování se změnilo, když hrozilo odhalení Atlantidy z družic?“ neodpustil jsem si úsměšek.
„Houby, Atole,“ shrnul si Slop z kolen drobky. „Po rozpuštění Reliéfu by došlo k masivnímu přesunu vod, četným gigantickým vlnám a tak dále. Atomovka hadr, kamaráde.“
„Takže spasitel,“ přeženu uznání.
„Chápu, že se na mě zlobíš, Atole. Když mi Atlantida nahlásila podezřelou látku, měl jsem v plánu Hokusovi prototyp sebrat a zmizet, jenže pak jsem s vámi zůstal celých osm let.“
„Zachutnal ti náš rum, ó, vyšší bytosti,“ podotkl jsem jízlivě. „Zase vedle,“ zasmál se starým způsobem, „cucám to jen pro formu, pro obraz slopajícího Slopa. Ve skutečnosti se nedokážu pořádně ožrat.“
„Takže zjistils, že Hokus vyrábí chemokouzla na běžícím pásu a brzy by vynalezl další utrejch. Hlídals ho.“
„Reliéf je jen jeden,“ zvážněl Slop. „Tvůj bratr je génius, ale většinu jeho vynálezů příroda zvládne, věř našim výpočtům. Jen ten Reliéf… Proto jsem na Hokuse dohlížel. Rád, Atole.“ Nad Platónem přelétávají racci, skřípou a snaží se nás vyprovokovat k akci. Tělo mi zrosolovatělo, nemám dost sil ani na myšlení, a na spoustu otázek odpověď znát nechci.
Slop jim hodil pár kousků chleba. Jako když nám pohazoval drobky přátelství.
„Stejně jsi podrazák převlečený za kamaráda, Slope.“
„Jo. Lhal jsem a svým způsobem jsem vás využíval k svýmu štěstí a pohodě. Nedokázal jsem zřejmě vracet srovnatelnou hodnotu. Už nebudu otravovat vzduch, mizím.“
„Kam jdeš,“ zeptal jsem se rozkazovacím způsobem.
Mávl rukou, známé gesto.
„Aha, najdeš si jiné trouby, co tě vezmou do rodiny.“ Sykavě se zasmál. „Nemusíš mi věřit, ale nikdy jsem neměl skutečné přátele. Až vás, Atole. Nesourodou skupinu podivínů, kteří mají spoustu záporů, ale přesto drží pospolu. Jako mimozemšťan jsem mezi vás v pohodě zapadl. Rozumíš? Co vy jste všechno ustáli a přišlo vám to naprosto přirozený!
Hokuse by společnost dbalá pravidel a tezí zavřela do ústavu, Mušleta by ignorovali nebo rovnali podle sebe. Já jsem hrál lůzu a ty, Atole, promiň, pro většinu lidí jsi nepoužitelný snílek.“
„Blbec, Slope, blbec. Věřím na Platónovy fantasmagorie, vědomě se podvádím. A pak zjistím, že Atlantida existuje a vlastně pozoruje nás. Bavil ses dobře?“
„Jo, bavil,“ přijal mé ironizování, ale pak zvážněl. „Proto jsem ti ji ukázal, než zmizí navždy. A uloupl jsem ti aspoň malou ozdobu, znak, co zdobil všechny její typy.“
Otvírají se mi ústa k další jízlivosti, ale nahradí ji prosba. „Zůstaň, Slope. Přestaneme hledat falešný ostrov, najdeme si jinou šílenost. S tím, co víš…“
„Nemůžu si vybírat, Atole. Skončila éra Atlantid. Evoluce funguje i u nás. Pozemské pozorování v této formě je zastaralé, vracím se domů.“
„Tam?“ ukážu k nebi.
„Zhruba.“
Víc jsme nestihli, spěchal. Objali jsme se na rozloučenou, osaměl jsem na noční palubě.
Mušlet se ráno probudil, zívl a ujistil mě, že námořník prokázal morální sílu, když nás v přístavu opustil a vrátil se k rodině.
Pak objevil spálenou varnou jednotku, kterou jsem zapomněl přenastavit, a už v něm chřestil temperament. Vyřvával, třepal rukama, všude třaskala mušletovská energie. Požádám Hokuse, ať ho napojí na dynamo. Na koncentrovaný vztek uletí Platón desítky mil zadarmo.
Hokus mi dělal větší starosti, býval na Slopovi závislý. Ale překvapil mě.
„Budeš si se mnou povídat o Slopovi a o Atlantidě, Atole?“ zeptal se po jeho odchodu.
„Rád, brácho.“
Neobratně a poslepu mě poplácal po rameni, jak to dělával Slop.
Mušlet řval, že jsme věční blázni a moře se vlnilo a Platón nad ním letěl a já jsem si s kamarády dál užíval svět.
