Část první: Dětský hotel
Jedete do lázní? Toužíte po drahé dovolené na opačném konci Země a máte pocit, že s dětmi byste si ji moc neužili? Cítíte se vyčerpáni kolotočem domácích prací a chcete si prostě jen na pár dní odpočinout od svých ratolestí? Máte pocit, že si Vaši potomci dostatečně neváží vaší lásky a obětavosti a chtěli byste to změnit? Nechcete svěřovat své děti na hlídání příbuzným? Chystáte se na důležitou pracovní cestu nebo návštěvu a nemůžete nechat syna či dceru samotné doma?
Nejlepším řešením pro Vás je Dětsky hotel! Soukromé moderní zařízení s přepychovým vybavením a odborně vyškoleným personálem zajistí tu nejlepší péči o děti po dobu Vaší nepřítomnosti. Dopřejte svým dětem luxusní pokoje hotelového typu, kvalitní obsluhu a dostatek volnosti po celý den.
K umístění stačí souhlas jednoho rodiče. Lékařské potvrzení ani doklad o sociální potřebnosti nejsou potřeba.
11. 11. 2041 Dětský hotel Brno, dům na rohu ulic Zelené a Koutné
Kluk v nových džínách a trochu volnější značkové mikině mrzutě popotáhl a zadíval se na dveře. Připadaly mu obrovské. Zkusmo dloubl do masivního dřeva. Au. Rozhodně tvrdší než jeho nehet. Sklopil oči a upřel pohled na práh před sebou.
„Danieli!“ ozval se nesmlouvavý a energický hlas jeho matky.
„Pospěš si, víš, kdy mi letí letadlo,“ popadla ho za ruku a trhla jím ke vchodu hlavní budovy.
Bledá ruka hrábla do hromady připravených složek:
„Ostrovský Daniel, prvního dubna dva tisíce třicet dva?“ Trochu pozdě pochopil, že to mluví k němu.
„Ano, to je on. Neumíš se představit sám?“ Máma se zatvářila nespokojeně. Asi si představila tu frontu na letišti.
„Pomočování, alergie, nějaké záchvaty?“
„Ne, nic takového,“ řekla chvatně a zadívala se na mobilní telefon. Ukazoval už tři čtvrti na šest.
„Budete si přát nadstandard?“
Viola Ostrovská na okamžik zaváhala. Neměla teď zrovna čas ptát se, co to obnáší.
„Dobře.“ Vložila palec do platebního identifikátoru a odeslala příslušnou částku.
Zena v uniformě vychovatelky přejela kurzorem po dlouhém seznamu jmen na monitoru a kliknutím započítala Daniela Ostrovského mezi klienty Dětského hotelu.
* * *
Šel dlouhou chodbou plnou dveří a snažil se stačit dlouhým krokům bílého pláště před sebou. Minuli skupinku kluků a holek, kteří o něčem vzrušeně debatovali. Měli na sobě trika a sportovní kalhoty BestLife – kulaté logo firmy poznal hned, protože sám tuhle značku miloval. Stejně jako všichni jeho kamarádi. Jenže tahle ostře fialová barva v letošní nabídce jejich obchodu nebyla, tím si byl docela jistý. A tady ji má celá parta – jen trička holek se trochu lišila od klukovských přiléhavějším střihem a byla o poznání světlejší. Zalitoval, že si nevzal tu novější mikinu – ještě tady bude za blba.
„Ostrovský!“ neslo se chodbou. Vychovatelka otevřela dveře jednoho z pokojů a ukázala dovnitř. Radši se rozběhl.
„Tak tady. Tři sta sedmička pokoj, postel číslo 665. Pamatuj si to.“ Hodila na matraci objemný balík. Obsahoval povlečení, deku, ručník a…
Daniel zazíral. Z plastového obalu vykukovala fialová barva sportovní soupravy BestLife. Potěšeně se usmál.
Sedl si na postel a zadíval se z okna. Skrz ozdobnou mříž bylo slyšet ptáky a slabý hukot teplárny. Dětský hotel – nejdražší ve městě. Ale pořád je to jen místo, kam vás pošlou, když rodiče nemají čas. Jedou na služební cestu, na dovolenou, mají novou svatbu nebo tak něco. Nepředstavoval si, že tu bude tak… prázdno.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Daniel sklouzl z lůžka a šel otevřít. Na chodbě nebylo ani živáčka. Vyděsilo ho to. Tohle se mu stávalo už ve škole. Tam si myslel, že si z něj někdo dělá legraci, ale že by stejný nápad měli i tady…?
Na záchod se odvážil až po dlouhé chvíli. Cestou pro jistotu počítal dveře, které míjel, i když si číslo pokoje opsal fixkou na ruku.
Dalo mu trochu práce rozepnout nový zip a přitom držet nohavice tak, aby nevytíraly zacákanou podlahu. Souprava mu byla poněkud velká. Dočůral a rozhlédl se kolem. Zdi byly do výšky polepeny falešnými dlaždicemi. Všiml si odchlíplého rohu jedné tapety. Zatáhl za něj. Pár drobků omítky se vysypalo na podlahu. Daniel se lekl. Honem zkusil to místo uhladit, přilepit dlaždici zpátky, než někdo přijde. Pod tapetou, imitující keramiku, nahmatal malé prázdné místo. Dutinku ve zdi. Opatrně nakoukl dovnitř. Vytáhl ruličku ošoupaného zaprášeného papíru. Plánek, nakreslený propiskou a popsaný načmáraným, chvatným písmem.
„Co to děláš!“ rozkřikl se někdo ve dveřích. Proti němu vyrazili dva kluci, o dost větší než on. Srazili ho na mokrou zem a pak už se Dan radši pevně schoulil do klubíčka. Bylo to stejné – tady jako ve škole. Nechtěl to aspoň vidět, když už se neuměl bránit. Několik kopanců ho bolestivě zasáhlo do zad, stehen a pak do ruky, kterou se snažil chránit si obličej. Cítil, jak na něm jeden z kluků klečí. Chytil ho pod krkem, trochu nazdvihl a pak volně pustil. Danova hlava třeskla o zem. Místo tmy teď viděl rudou zář posetou tisícem jiskřiček. Otevřel oči.
„Ty vole!“ Větší z kluků zastavil napřaženou pěst uprostřed pohybu a slezl z ležícího těla. Dloubl do menšího a namířil prst do Danielova obličeje. Konkrétně někam mezi oči. Jedno měl modré a druhé zelené. Byl zvyklý, že to lidi občas udivovalo. Ale nikdy se mu ještě nestalo, že by ho to zachránilo od rvačky.
„Zírej,“ výraz v jejich tvářích vystřídal nefalšovaný zájem. Sklonili se blíž.
„No jo, fakt… ty blaho.“ A ještě:
„Ty seš médium? Takhle malej?“ Tvářili se uraženě, jako by Dan mohl za to, že je mu teprve devět.
„Co je to médium?“ zeptal se opatrně. Nechtěl je znovu podráždit.
„Ty to nevíš? Tak to je teda v prdeli!“ zhodnotil větší znechuceně, pustil jeho triko a vyšel ze dveří. Menší ho následoval.
Daniel namáhavě vstal ze studených dlaždic a držel si naražený loket. Nic nechápal. „Médium?“ Měl husí kůži a chtělo se mu brečet. Pod nohou mu zašustila mapka, co o ni ti dva tak stáli. Nebo ne? Třeba ho chtěli zmlátit jen tak, pro legraci.
Chvatně sebral zmačkaný papír, teď už na několika místech rozpitý. Složil ho do malého čtverečku a strčil do kapsy.
Část druhá: Večer a noc
Dvojice kluků se zastavila u dveří na terasu.
„Michale…? To byl fakt on?“ zeptal se menší.
„Jo, bohužel,“ odtušil Michal a zašátral v kapse kalhot. Vytáhl prázdnou krabičku od cigaret a znechuceně ji hodil za řadu květináčů.
„Takže je to v háji. S tím mrnětem toho moc nenaděláme. Nemá o ničem ani páru.“
„To jako přijde pozdějc jiný médium?“ zadoufal mladší.
„Kdybych to kurva věděl!“ Michal sevřel bezmocně ruce v pěst. Měl hroznou chuť do něčeho praštit, jenže kolem byly jen holé stěny. Díval se skrz okenní sklo a mladšímu ten pohled připadal stejně prázdný jako oči robotů na hraní.
„Ty, Míšo…?“ Mladší se ho pokusil nesměle chytit za ruku. Tolik chtěl nějak pomoct sobě i těm ostatním.
„Hrabe ti nebo co!“ vytrhl se mu Michal a nakopl nejbližší květináč. Třeskla výplň ve dveřích terasy a hrnek s kytkou proletěl ven na dvůr. Kluci na vteřinu strnuli.
„Zdrháme!“ postrčil Michal Tomáše a v nejbližším okamžiku zela chodba zase prázdnotou.
* * *
Do večera na Daniela už nikdo nepromluvil. Jen měl divný pocit, že na něj všichni koukají a ukazují si prstem. To klepání zaslechl ještě asi dvakrát. Nenechal se už splést, aby šel otevřít. Vždycky jen řekl „Dál!“, a nikdo nevešel. Tohle ho trápilo vždycky, když byl sám. Slýchal divné zvuky a někdy měl pocit, že věci před ním uhýbají, jako by se ho bály. Nedokázal to nikomu říct, jen několikrát zkoušel naznačit mamce, že se sám bojí a že nechce do Dětského hotelu, i kdyby to tu bylo nevím jak krásné a zábavné. Jenže táta od nich před třemi roky odešel a teď navíc byl už rok v cizině, takže se nedalo nic dělat.
Pokusil se dovolat mámě, ale ta měla vypnutý mobil, ostatně jako vždycky, když byla na konferenci. Dan se pokusil vzpomenout si, kdy její pracovní program končí:
„Teď konference, pak do deseti jednání a pracovní schůzky. Potom raut. Zítra má od devíti sraz s… kruci, jak se ten chlap jmenuje! Bych si měl vzpomenout, stejně ho přivede domů a nebudu všem pořád říkat strejdo…“ Neradostně si spočítal, že s ní má šanci mluvit nejdřív zítra kolem poledne. Do té doby to musí vydržet. Přečkal večeři a pak prošel špalírem podezíravých pohledů do svého pokoje. Sprchu pro dnešek vzdal. Nikdo si toho nevšiml.
Večerka byla v půl desáté. Vychovatelka přišla a zahnala kluky do postelí. Otočila spínačem a po pokoji se rozlila tma, tlumená jen slabým odleskem lampy za oknem.
Daniel by rád alespoň věděl, jak se jeho spolubydlící jmenují. Byli oba starší než on, ale to tu byli skoro všichni. Neodvažoval se na ně sám promluvit. Opatrně si urovnal mapku ve vnitřní kapsičce pyžama. Tiskl ten složený papírek, jako kdyby měl představovat jeho jedinou záchranu v tomhle nepřátelském světě. Pokusil se usnout.
V noci ho probudil podivný šramot. Vytřeštil oči a tlumeně vykřikl. Měl dojem, že skříň, stojící proti němu, se pohnula. Nejprve se jeden její roh posunul dopředu, pak druhý, jako by se učila chodit. Zatajil dech a zaposlouchal se. Měl hrozný strach, tak velký, že přemohl i obavy, že se mu vysmějí nebo mu vynadají, že je budí.
„Kluci…?“ zašeptal opatrně. Pak znova, trochu víc nahlas. Nepomohlo to. Bylo úplné ticho, neslyšel ani jejich dech. Odhodlal se, že sleze a jednoho z nich vzbudí.
Nahmatal roh sousední postele a sáhl do přikrývek. Postel byla prázdná. A ve třetím, zbývajícím lůžku taky nikdo neležel. Že by šli kluci na záchod? To bylo poslední místo, kam by teď Daniel chtěl jít.
Přesto se tam vydal. Poslouchal chvíli za dveřmi, čekal uvnitř partičku kouřící noční cigaretu. V chodbičce před mušlemi bylo ale jako po vymření. Dan vyšel ven a váhavě stiskl kliku jednoho z cizích pokojů, přinejhorším řekne, že se spletl. Zoufale zatoužil vidět alespoň někoho, ať už je to kdokoli.
Slabý měsíční svit ozařoval šest prázdných postelí. Přece si je rodiče teď v noci neodvezli domů? Neměl ponětí, jak dlouho tu ostatní jsou, jestli jen přes noc, nebo čtrnáct dní… Pro něj si maminka přijede, jen co bude mít čas. Doufal, že to bude hodně brzy.
Přemohl strach a rozhodl se, že nahlédne po řadě do všech pokojů na tomto podlaží. Nikde nikdo. Danielovi se třásla brada, když mačkal zvonek na dveřích místnosti vychovatelek. Vždyť co mohlo být horšího než být tu úplně sám? Dveře vedle něj se ale neotevřely, nevykoukla z nich nevlídná žena v bílé uniformě, bylo prostě jen ticho. Snad spala příliš tvrdě s vědomím, že děti se ohlídají samy, snad zašla na jiné oddělení poklábosit si s kolegyní, snad se jí jenom nechtělo vyjít ven do nevlídného šera.
Něco ho napadlo. V mlhavém světle na okenním parapetu uhladil zmačkaný papír. Nemýlil se. Chvilku mu trvalo, než mapku zorientoval. Ano, tady byl jeho pokoj, a tady hlavní chodba. Cestička, vyznačená šipkami, vedla od původního úkrytu plánku někam pryč. Někam za konec chodby s výklenkem, do místa, které už se na mapku skoro ani nevešlo.
Po několika chybných pokusech Daniel ten konec chodby našel. Bylo to hned vedle rozbité skleněné tabule, provizorně zalepené fólií. „Tak tady mapa končí,“ povzdechl si. Výklenek metr krát metr a nic v něm. Ale přece. Malá páčka vedle. Dlouho váhal, jestli ji stisknout.
Kdesi nad ním to suše zaklapalo. Lekl se a uskočil. Právě včas, aby uhnul padající mase kovu. To ve stropě se otevřela padací dvířka a k nohám se mu s rachotem vysunul skládací žebřík. Daniel konečně zaslechl lidské hlasy. Tichý šepot se ozýval shora, z půdy.
Kotouče prachu, v nichž by astmatici sotva dýchali, se převalovaly podstřeším jako zlověstné mraky. Jimi viděl záda kluků a holek. Bál se, hrozně se bál. Ale samota dole byla horší. Konečně si ho všimli.
„Michale? Tomáši! Tak on přišel!“ rozšuměly se hlasy.
Ruka, už známá z dnešního podvečera, mu sevřela límec bundy a vytáhla ho na špičky.
„Jak ses sem dostal?“ sykl výhrůžně menší z kluků, s kterými měl už dneska na záchodě tu neblahou čest se seznámit. Snažil se odsunout jeho prsty aspoň tak, aby mohl mluvit.
„No… normálka, ne…? Dole přece nikdo není, tak jsem hledal…,“ pokusil se zatajit mapku v kapse pyžama.
„Hledal jsi co? Co si hledal?“ Michal zachytil Tomášovu ruku a odtáhl ji.
„No… vás přece, dole nikdo není,“ zopakoval Dan, jako by to snad mohli nevědět. Michalova tvář se přiblížila k jeho obličeji:
„A neměls žádnej zvláštní pocit? Něco tě sem táhlo, ne? Jinak bys nás nenašel ani za zlatý tele!“ Hlas nepsaného vůdce party získával na naléhavosti.
„Jo, to jo, měl,“ byl by souhlasil se vším, jen kdyby ti dva dali pěsti trošku dál od jeho tváře. Michal chvilku horečně uvažoval.
„Tak pojď, zkusíme to,“ řekl a hlouček před nimi se bez hlesu rozestoupil. Ať to bylo co chtělo, Daniel neměl chuť nic zkoušet. Kdyby mu nestáli každý po jedné straně, byl by snad nejradši přece jen utekl do toho ticha tam dole. Nezbylo mu než vykročit roztřesenýma nohama a jít, kam chtěli.
Na zemi byla rozprostřená prastará špinavá deka, poházená pestrou směsicí nejrůznějších předmětů.
„Tam si stoupni,“ popostrčili Daniela do kruhu.
Zaváhal, jestli si nemá zout boty, ale tady s tím nikdo asi nepočítal. Váhavě vykročil. Málem šlápl na maličkou panenku, pohozenou pod jeho nohama spolu se dvěma mobily, miniaturním autíčkem, zlatým řetízkem a lahvičkou laku na nehty. Uprostřed děravé přikrývky zůstal bezradně stát.
„Čekali jsme, že přijde médium,“ Tomášův nenávistný hlas se ostře rozlehl prostorem. Nikdo se neodvážil pohnout.
„Všechno máme dobře připravený. Tak jak je to možný, že je tady akorát tenhle zmetek?“
„Počkej, Tomy,“ zadržel ho Michal. Pak se obrátil k Danielovi trochu laskavěji než předtím.
„Podívej, Danku, nedá se už nic dělat. Všechno to souhlasí, sedí na tebe popis, ty oči a… všechno. Ty seš médium, nejspíš to tak bude,“ nepatrně se na Daniela usmál.
„Teď dávej bacha, ať to pochopíš. Tvoji rodiče nepřijdou, nikdo pro tebe nepřijde. Prostě tady zkejsneš napořád, tak jako my. Normálně tě sem odložili. Jasný?“
Dan vypálil pěstí po jeho obličeji tak rychle, že Michal nestačil zareagovat. Ještě než zkroutil jeho malou ruku za zády, ucítil, jak mu teplý pramínek krve stéká z nosu kolem rtů. Přesto pokynul kolem sebe, aby je nechali být.
„To není pravda, ty kecáš, ty si tady třeba zhebni, ale já jdu za týden domů, i kdybyste mě chtěli umlátit!“ Malý pominuté vřískal a pokoušel se kolem sebe alespoň kopat. Ale jeho odpor pozvolna slábl.
„Dane, on ti nelže, všichni z našeho patra tu měli být tejden nebo dva,“ domlouval mu Tomáš a bylo mu toho kluka zatraceně líto, „já jsem tady skoro půl roku,“ dodal vyhaslým a unaveným hlasem.
Dan se marně zkusil vymanit z Michalova sevření. Zbytečná námaha. Soustředil do toho pohybu všechnu svou nenávist, vztek a beznaděj. Michal jen lehce zesílil stisk. Zabolelo to. Nad nimi se ozval nepříjemný skřípavý zvuk. Michal vzhlédl. Lustr se divoce kýval, tak, jako by na něj právě skočila neviditelná opice nebo jako by začínalo zemětřesení. Přidaly se dunivé tupé údery z místa, kde stála řada skříní. Ty teď ze sebe střásaly letitý prach a ten padal na zem ve velkých chuchvalcích. Zvuky zesílily a masa dřevěných kvádrů se dala do pohybu. Nejprve všechny skříně ztěžka vysunuly svůj pravý roh vpřed. Pak levá strana předběhla tu pravou, asi tak jako dítě, když se učí chodit, a potom stále jistěji a hrozivěji vpřed. Všichni zírali s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy, neschopni jakéhokoli pohybu. Jen Michal mimovolně pustil Danielovy ruce.
Ochrnulou atmosféru prořízl první zděšený výkřik. Další následovaly hned za ním. Odkudsi přilétla veliká stará kniha a narazila do zdi. Další už mířila lip, zasáhla Tomáše do zad a povalila ho na zem. To kluky vzpamatovalo. Probrali se z ustrnutí a rázem se natlačili k protější zdi. Knihy samovolně vylétaly z knihovny a s neomylnou přesností zasahovaly jednoho po druhém. Přikrývka před nimi se ladně vznášela půl metru nad zemí. První zareagoval Tomáš.
„Zastav to! Prosím tě, zastav to!“ svezl se na kolena k Danovi a postrkoval ho před sebe.
„Promiň nám to, Dane, zastav je nějak!“ přidal se zděšeně Michal a potom i ostatní. Východ z půdy byl dávno zatarasený hradbou postupujících skříní. Volný prostor se zmenšoval. Tomáš objal nejblíž stojícího člověka. Bylo mu jedno, kdo to je –
Daniel nechápavě hleděl kolem sebe. Co po něm chtějí? Sotva si stačil uvědomit, že je těžké skříně zavalí a rozmačkají na kaši. „Zastavil bych je, kdybych věděl jak,“ zatoužil. Sotva v duchu vyslovil tuhle myšlenku, skříně zůstaly stát a těžké svazky s koženými deskami se volně snesly k zemi.
„Co to bylo?“ ozval se Dan jako první.
„To snad víš nejlíp ty, ne?“ odtušil Michal ohromeně.
„Jak to děláš?“ zajímal se Tomáš.
„To já?“ Daniel si tím pořád nebyl moc jistý. Všiml si sice už dřív, že se kolem něj dějí tyhle trochu zvláštní věci, ale dosud nikdy jej nenapadlo, že je prostě vyvolává a způsobuje on sám.
„Dokážeš… to dát zpátky?“ Otázka, vyslovená opatrným hlasem, byla na místě. Prostor asi dva na dva metry kolem nich byl ohraničen starožitným nábytkem tak, že nikde nebyla skulinka tak velká, aby se mohli protáhnout ven. Michal přejel dlaní hladká čela skříní.
„Jak dostaneme přes tohle ven holky, to teda fakt netuším,“ pomyslel si chmurně. Náhle se lekl a odskočil. Ozvalo se další zaječení, a pak už jen udivené ticho.
Skříň před Michalovou rukou ucukla a řada se dala na ukázněný pochod zpět. Ohlédl se po Danovi. Stál tam s rozzářenýma očima, fascinovaným a soustředěným výrazem. Michal stočil pohled po místnosti. Všechny staré krámy, které tu byly rozházené po zemi, rázem ožily. Kusy nábytku se stavěly do pozoru, knihy se vyrovnaly do vzorných řad.
* * *
„Víš co, sedneme si k tomu,“ navrhl nejistě, když skříně opět stály u stěny a prach pomalu klesal na zem. Uvelebili se na dece a ostatní posedali opodál.
„Pracujeme na tom dlouho, už přes tři měsíce,“ začal Michal, „tehdy pro Toma zase nepřijeli a on pochopil, že sám se odtud nedostane. Už předtím tady pár starších kvůli tomu dělalo bugr, ale nic jsme si nevymohli, leda tak nakládačku od vychovatelů a zákaz televize. Jenže tehdy, tehdy nám to došlo. Ty nejlepší věci tě vždycky napadnou, když je ti nejhůř, to sis možná už všiml.“
„Vyhlásili jsme válku. Rodičům, vychovatelům a všem, který s tím mají co dělat. Vykašlali se na nás, a na to nemaj právo.“ Michal se zahleděl z okna a odmlčel se. Teprve teď se vzpamatovával z toho, co před chvílí zažil.
„A proč vás tu nechali? Tebe nemaj rádi?“ podivil se malý. Michal se na něj podíval, jako by ho chtěl zabít.
„Vždycky jsem myslel, že jsme normální rodina…,“ poznamenal potom.
„Řekni mu, jak to bylo s médiem!“
„S tím přišel kluk, který tu byl dávno před tebou. Byl divnej, a když ho tenkrát odvezli na psychiatrii, strašně brečel. Říkal nám, jak to všecko bude. Normálně věděl, co se stane v budoucnosti. Jenže nikdo mu nevěřil. Teda nikdo dospělej. My jo, protože ty věci se vždycky fakt staly. A pak, když už byl v tý cvokárně, nám napsal dopis. Tam bylo to o tobě.“ Podal Danovi složený papír. Podivně tvarované písmo šlo číst jen těžko.
… a potom vás povede někdo, od koho byste to nikdy nečekali. Bude mezi vámi stát slabý, bez moci, bez zášti sám, a vy mu nebudete věřit, ale překvapí vás a potom vás povede dál. Jedno jeho oko bude modré a druhé zelené. Nosí v sobě sílu, kterou zatím jen tuší.
On neví co má dělat, ale bude to tušit. Jděte za ním a poslechněte ho, protože to všechno už je určeno a já si nejsem jist, jestli to jde změnit…
„Jo, takhle on mluvil. Pořád dokola…,“ Michal nestihl dokončit větu. Poklop v podlaze zaskřípal a do tváře mu padlo ostré světlo halogenové svítilny.
„Co tady sakra děláte?“ rozkřikl se něčí ostrý hlas. Byli celkem tři, a i přes jasné světlo, které oslňovalo, rozeznali kluci policejní uniformy. Dvě vychovatelky zůstaly stát na žebříku a dovnitř jen nakukovaly.
„My?“ opáčil Michal a posměšně odfrkl. „Nic, jen jsme si tu povídali,“ dodal lakonicky. To, co jej před chvílí tak vyděsilo, mu teď pomaličku dodávalo odvahu.
„Tak do postelí, a honem! A ráno si to ještě vyřídíme.“ Vychovatelkám pro změnu dodávali odvahy muži v uniformách.
„Tak moment,“ zarazil je strážník, „ti kluci nám vysvětlí, co tu pohledávali a kde se vzal ten rachot všude kolem. A vůbec, jak to, že je nikdo z personálu neviděl, jak sem lezou?“
Obě ženy se po sobě podívaly.
„To už nechte, strážníku… nic se přece nestalo a my si to s nima už dořešíme samy. Volala jsem vás zbytečně, omlouvám se, příště už kvůli těm grázlům nebudeme tak panikařit,“ pokusila se jedna z nich o úsměv. Muž v uniformě pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Druhý strážník se však ještě nechtěl dát:
„A co teda ten randál? Vždyť to bylo slyšet až na ulici!“ Zabodl oči do skupinky kluků.
„My pořád říkáme, že tady straší,“ poznamenal nevinně Michal. Ostatní propukli v dušený smích.
„Nezahrávejte si,“ řekl strážník chmurně a prorocky, „takoví smradi jako vy mají spát a ne tu vyvolávat duchy! Tohle jim zabavte, pro jistotu!“ Štítivě ukázal špičkou boty na hromádku věcí uprostřed deky. Jedna z vychovatelek bryskně vytáhla z kapsy sáček na nebezpečný odpad.
„Ne! Tohle ne!! To je talisman, mám ho od taťky!“ Tomáš se natáhl po malém přívěsku. Ruka v kožené rukavici mu sevřela krk a odhodila jej k protější zdi.
„Já to radši hned zatavím do kontejneru,“ prohlásila vychovatelka přičinlivě. Amulety, malé památky na rodiče a další drobnosti, o kterých byli jejich majitelé dosud přesvědčeni, že jim nosí štěstí, skončily v neprůhledném plastikovém obalu.
Ráno se Daniel probudil ještě za šera. Zmateně mžoural kolem sebe a nemohl se vzpamatovat. Vždyť šel spát před malou chvílí. A nebo ne? Copak se mu to jen zdálo? Tomáš s Michalem seděli na sousední posteli.
„Dělej! Máme moc práce,“ řekli věcně, když rozespalý šátral kolem sebe.
„Kde… kde mám mobil? Tady jsem ho měl!“
„Zabavenej. Nikdo tu nemá mobil. Malá změna domácího řádu, říkaly vychovatelky,“ zašklebil se Michal smutně a vztekle.
„Nikdo tu nemá mobil. Ode dneška,“ dodal ten druhý.
„Ale já…, měl jsem volat mámě, bude jí to divný, bude se bát… Přece mě musí nechat zavolat, ne?“
„Jo? Seš si tím tak jistej? Pamatuješ, co ti včera říkal Tomáš?“
„Jo, pamatuju,“ malý konečně přestal šátrat v zásuvkách. „Co budem teda dělat?“
„Co asi.“
„Hele, můžeš nás to naučit? To, cos dělal včera?“
„Já ale nevím, jak se to dělá…, neumím hýbat věcma, ony to… dělají samy, když jsem blízko.“
„A všim sis někdy, že ostatním lidem se to… ehm, nestává?“
„No to jo, tak blbej zas nejsem.“
„Víš co, budeme ty tvý schopnosti trénovat. Včera to šlo, tak to musí jít zas, ne? Zkus to posunout,“ kývl ke stolku v rohu pokoje.
Dan se pokusil soustředit. Upřel oči na dřevěnou desku a vší silou si přál, aby se zvedla. Nic. Zkoušeli to víc než hodinu. Se stolkem, s lustrem, dveřmi… všechny kusy nábytku stály vytrvale na svém místě.
Kluci si připadali skoro jako blázni. Není přece možný, aby se jim zdál všem najednou stejný sen?
„Tak, pánové, snídaně. Budete jíst na pokojích, když se pohromadě neumíte chovat,“ vychovatelka přivážela vozík s jídlem. Hodila na stůl tři tácy a doplnila:
„Že má celý hotel zvláštní režim, to víte, že? Budete zticha a jen ve svých pokojích, nezdržovat se na chodbách… sakra! Co vy dva tady děláte?“
Teprve teď si všimla Tomáše a Michala, kteří tu byli jaksi navíc. Ti se pokusili schovat, ale neuspěli.
„Do svých pokojů! Okamžitě!“ Zachrastila svazkem karet od bezpečnostních dveří. Kluci se začali sbírat k odchodu. Danielem projela vlna vzteku, ale něco namítat se neodvážil. Prásk! Skleněná tabule třeskla a střepy se vysypaly na podlahu.
„Zavři to okno, krucinál!“ zaječela vychovatelka. Dan se váhavě pohnul. Ještě než udělal krok, vedlejší sklo paprskovitě popraskalo. I po dalších oknech se rozšiřovaly klikaté trhliny. Byla to podobná podívaná, jako když mráz kreslí květy. Jen mnohem rychlejší.
Znovu se ozval stejný zvuk a skleněná tříšť vystřelila do pokoje tak prudce, že se sprška střepů snesla až na halenu vychovatelky. Tajen bez dechu sledovala tu spoušť.
Ostré úlomky začaly klouzat po podlaze. Honily se kolem jejích nohou a lehce ji bodaly do lýtek. Zvedaly se výš a výš, jako by je poháněl neviditelný vítr. Tomáš s Michalem si rukama kryli hlavy a ostatní kluci naskákali pod deky, ale nebylo to potřeba. Protože vzdušný vír, který se vytvořil uprostřed pokoje a do kterého se střepy poznenáhlu začaly shlukovat, si neomylně vybral jen jeden cíl – jedinou ženu, která v místnosti byla.
Vychovatelka si přitiskla dlaně k obličeji a začala ječet. Střepy jí létaly obrovskou rychlostí kolem těla a zasekávaly se jí do pokožky. Tomáš si dodal odvahy. Slezl z postele a opatrně vztáhl ruku do skleněného víru. Hranice, tvořená střepy a prachem, uhnula před jeho prsty, takže se ho nedotkl ani ten nejmenší střípek. Paráda. Za chvíli se už všichni odvážili blíž.
Nikoho v tu chvíli nenapadlo podívat se ke dveřím. Byly pootevřené. Už hodnou chvíli. Mačkali se v nich policisté a dva muži v civilních oblecích. Všichni čtyři drželi v rukou stejné zbraně. Černé pistole nového typu, na kterých nebylo poznat, jestli slouží k uspávání lidí nebo k jejich zabíjení. Mířili na chlapce a vír začal zpomalovat. Střepy volně klesaly k zemi. Vychovatelka se hystericky rozeštkala a utekla někam do bezpečí. Muži sklonili zbraně. Jeden z nich postoupil blíž.
„Tohle teda,“ řekl skoro obdivné, „tohle teda jsem viděl jenom v učebnici…“ Jeho kolega si beze slova podal židli a začal zkoumat okolí zářivek. Z kapsy šedého saka mu vykukovala visačka Parapsychologického výzkumného centra. Ti dva v uniformách zatím jen očima ohledávali terén. Michal s Tomášem si mimoděk stoupli tak, jako by chtěli Daniela chránit.
Simon, ohledávající stropní panel, se otřásl. Jako by mu studená ruka přejela vzadu za krkem. Udiveně si tam sáhl a vytáhl malou, stříbřitě lesklou rybku. Kde ta se tady vzala… Na údiv nebyl čas. Musel slézt, protože ze stropu spadlo pár dalších k jeho nohám. Tomáš se usmál a poklepal Daniela po zádech.
„Dobrý…,“ bylo jediné, na co se tiše zmohl Michal. Ryby pršely odnikud, jen tak z ničeho nic se objevovaly na čistě bílém stropě a s pleskotem dopadaly na plastikový mramor podlahy. Ostatní kluci se už přestali bát a netajili, že z toho mají legraci.
„To dělá ten kluk!“ namířila na Daniela ukazovák vychovatelka, která se mezitím už trochu vzpamatovala a teď se vracela jako bůh pomsty. Dan se mírně usmíval a vypadal, jako by se právě nad něčím hluboce zamyslel. Jeden z policistů ho chytil za paži a zatřásl jím. Déšť ryb na minutku zesílil v oblasti nad jeho hlavou…
„Tak dělals to ty? Jak to děláš! Proč? Co to má znamenat!“ Na Dana pršely otázky ze všech stran. Automaticky vztáhl ruce, jako by si chtěl zacpat uši, ale mohl se jen dotknout velké kovové helmy, kterou měl na hlavě.
Muži z Parapsychologického centra si v Dětském hotelu zařídili přenosné pracoviště už během dopoledne. Na zámky dveří a rohy místností nalepili čidla, kterých se děti měly přísně zakázáno dotknout, pobíhali po chodbách s pípajícími měřicími přístroji a Dana izolovali stranou od ostatních jako nakaženou krysu, jako vězně, kterého zavřeli ještě před tím, než se namáhali dokázat mu vinu. Umístili ho v zastrčeném pokoji, kam napojili na dva počítače několik přístrojů.
Všechny zářivky v chlapeckých pokojích vybuchly přesně v půl dvanácté. O deset minut později je následovala osvětlovací tělesa u dívek. Voda tekla plným proudem ze zavřených kohoutků a většina menších předmětů volně poletovala po místnostech. Vychovatelky i přes hrozbu výpovědí utekly domů kolem čtvrt na dvě a náhradní odmítly nastoupit, kuchařky a uklízecí četa to zabalily snad ještě dřív.
V Hotelu tak s dětmi zůstali jenom specialisté z Parapsychologického a dva policisté, kteří, jak se zdálo, měli pro strach uděláno. Ti teď měli na starosti hlavně udržet ostatní kluky v klidu, aby se příliš nebouřili. Tomášovi a Michalovi bylo několikrát vysvětleno, že bez ohledu na to, kolik jejich rodiče platí za jejich pobyt tady, je můžou přestěhovat někam, kde jim bude daleko hůř. A udělají to okamžitě, jakmile se kluci začnou jen trochu ozývat.
Snímání nanoelektrického potenciálu budovy nepřineslo žádný výsledek. Stejně tak biotronická analýza, snímání seismických otřesů půdy i bioenergetické výzkumy nebyly k ničemu. Hotel měl sice naprosto nenormální záznamy, ale všechny hodnoty byly natolik neobvyklé a tak neuvěřitelně kolísaly, že jejich sledování stejně k ničemu nevedlo. Muži z výzkumu pomalu začínali věřit, že jsou obětí jen neškodné hromadné halucinace. Do té doby, než jeden z výzkumníků zapauzoval záznam Danova EEG a řekl:
„Necháme toho, stejně se tady nic nevyřeší. Ten kluk je buď debil, nebo podělanej strachy. Vezmeme ho na pár tejdnů do Centra, a tam se uvidí…“ Rozkašlal se. Obličej měl náhle plný jakési tmavé hmoty, která připomínala srážející se krev.
„Nech toho! Slyšíš, nech toho, ty hajzle!“ stačil že sebe ještě vypravit. Poslední, co stihl zaregistrovat, byly Danovy upřímné, vylekané oči.
„Norberte!“ vrhl se k němu Simon a zkoušel mu otřít tvář. Norbert začal zvracet. Divoce se zmítal v rukách, které se ho snažily zadržet, aby! si neublížil nárazem do nábytku, a dávil se něčím vodově vazkým. Nemohl dýchat, měl pocit, že ho cosi svírá, že projíždí tunelem, který se zúžil tak, že v něm uvízl a nemá tu žádný vzduch.
„Analýzu! Rychle – udělejte mi rozbor tady toho slizu nebo co to je!“ křikl Simon na kolegu, klekl si na zem a snažil se udržet Norbertovu hlavu. Začínalo mu svítat.
„Dělej s tím!“ Ohlédl se po muži u přenosné chemické aparatury. Nicméně už tušil, nebo spíš věděl, jaký bude výsledek chemického rozboru.
„Je to… plodová voda, že jo?“ uhodl po chvíli. Vzpomněl si na několik případů z Jižní Afriky – děti, údajně posedlé ďáblem. Tamní vesničané se tolik báli cholery, že umístili svoje děti do jakýchsi uzavřených klecí, aby k nim nemohla nákaza. Cholera zmizela, ale brzy se tam začaly dít podivné věci, stejné jako teď tady. Horečně se snažil vzpomenout si, co udělali, že to tam tehdy přestalo.
Muž na zemi se zklidnil, začal pravidelně dýchat a vypadalo to, že usnul.
„Je, Simone, máš pravdu. Jak říkám, nic podobnýho jsem v životě neviděl. Jako by znova prožíval svůj vlastní porod. Ale ten kluk přece, jestli teda sám působí tohle všechno, nemůže mít o těchhle věcech ani páru…“
„Ale možná to dává smysl. Musíme jenom najít to poselství. To, co nám chtějí tyhle úkazy říct. Opatrně…,“ Simon šeptal velmi tiše, ale nebylo mu to nic platné. Chemická aparatura vybuchla těsně za jeho zády. Na stropě se objevil začernalý kruh, místnost byla okamžitě plná dýmu, a když si Simon přejel rukou po tváři, ucítil teplý pramínek krve, který se mu řinul z roztrženého obočí.
„Neboj, Dane, my to spolu nějak zvládnem,“ usmál se na vyděšeného kluka, jehož drobná tvář se ztrácela mezi tolika přístroji. „A odpojte ho,“ dodal, „tohle nemá význam.“
Simon musel na své podřízené pořádně zařvat, jinak by ho neposlechli. Odpojili Dana od přístrojů a Simon se s ním vydal k ostatním dětem.
„Máme ho v tom nechat samotnýho?“ šeptal v tu chvíli ve vedlejším křídle Tomáš Michalovi.
„Co vybojuje sám? Je tak malej… Co když mu něco udělají!“ Sevřel v hrsti chomáč izolační vaty, který poletoval přímo před ním.
„A co můžem asi tak dělat my? Nechat se poslat někam… kdovíkam?“ odpověděl Michal, sundal nohu z postele a špičkou boty čvachtal ve vodě, které bylo v celém patře po kotníky.
„Tak ho podraz, jestli chceš, já ale jdu,“ rozhodl se Tomáš.
První kroky zaplavenou chodbou ho vyděsily. Zdi byly rozpukané, ve vodě pluly zbytky kytek mezi odlepenými kusy linolea, z jedné stěny trčely obnažené kabely a v nich slabě jiskřilo. Voda byla ledová a navíc rozbitými okny vál studený vzduch, takže Tomáš brzy drkotal zuby. Kvapem se šeřilo a jediná místnost, kde byly příruční svítilny, patřila vychovatelkám a byla zajištěna bezpečnostním zámkem. Tomáš se přebrodil až ke dveřím. Jejich dřevěný rám, promáčený a zkroucený, nevydržel a po pár kopancích se oddělil od plastové výplně.
* * *
„Tak kde máš ty kamarády?“ ozvalo se za dveřmi pokoje.
„Tady, ale je tu jen jeden,“ popotáhl Daniel a otřel si oči.
„Kde je Tomáš?“ zeptal se.
„Někde venku,“ Michal byl očividně rád, že Dana vidí, ale nebylo mu jasné, co má jeho návštěva znamenat.
„Prý se mu už někdy dřív podařilo ty… věci zastavit,“ nadhodil Simon.
„Jo, to je pravda.“
„Jak to bylo včera na té půdě? To tys mu přikázal, aby s tím přestal? Řekni mu to znova.“
„Když… já si nejsem jistej, že chci, aby s tím přestal…“ Simon pustil Danovu ruku a třískl do stolu:
„A co teda sakra chceš? Chcípnout tady, až ten barák spadne?“
„Měli jsme… požadavky,“ začal Michal nejistě. Konečně měl situaci tam, kde ji chtěl mít.
„Jaký požadavky?“ opáčil Simon naštvaně. Zdvihl promrzlého Dana ze země, hodil ho na protější postel a zakryl dekou až po bradu.
„Tomáš je tu skoro šest měsíců…, já pomalu čtyry…, nevíme ani, co je s našima, proč si pro nás nepřijeli… nikdo nám nic neřekl, nevíme, jak dlouho tu budem a co se stalo, pokaždý, když zavolám domů, ozve se jen babička a řekne, že mají moc práce a jen co budou mít čas…“
„A co s tím má společnýho tenhle?“ Simon rozlícené napřáhl ukazovák k Danovi, který je vyděšeně pozoroval zpod pokrývky a ani nedutal. Michal pokrčil rameny:
„No… věděli jsme, že má ty schopnosti…,“ zašeptal tiše, protože ze Simona začínal jít strach.
„Takže jste ho vlastně jen využili!“ snažil se Simon zorientovat.
„Ty mlč!“ obořil se na Dana, který se hrabal z postele, aby protestoval.
Michal stočil pohled na podlahu. Voda do jeho blízkosti přihrnula kovovou tyč, patrně nohu od stolu. Bleskurychle skočil na zem a zvedl ji před sebe.
„A co jsme asi tak kurva měli dělat! Cekat tady na důchod a modlit se, aby na nás nepřestali platit?“
„Polož to! Říkám ti polož tu tyč a uklidni se!“ Simon udělal krok k němu. Tenká kovová trubka zasvištěla vzduchem a praštila ho do ruky, kterou si kryl hlavu. Uvědomil si, že jeho uspávači pistole v tom vlhku nejspíš nebude fungovat.
„Zatraceně! Hoď to na zem nebo uvidíš!“ zařval a ohmatával si loket. Ustoupil ke dveřím a snažil se mluvit klidněji:
„Podívej, Michale, já ti slibuju, že až bude po všem, sám ty vaše rodiče najdu. Tohle se opravdu nejspíš nemělo stát, aby vás tu nechali a nikdo to neřešil. Věř mi, postaráme se o to, jen co…“
„Postaráte se o to hned, jinak Dan tohle město srovná se zemí,“ řekl Michal s nepřirozeným, milým úsměvem. Ze stropu spadl další kus omítky a z boční zdi se uvolnila zásuvka a pomalu spadla do vody.
„Dane, neposlouchej ho!“ Simon se rychle posadil a třel si lýtka, popálená elektrickým proudem. „Kde ten se tady sakra vzal, když hlavní jistič je dávno vypnutý!“ Hučení vody trochu polevilo a shora přestaly padat kapky špinavé vody. Simon se opatrně dotkl země a s úlevou zjistil, že voda už přestala probíjet. ‚
„Musíme najít Tomáše,“ prohlásil Daniel určitě. Vyšli na chodbu. Simon naštěstí baterku měl. I vysílačku.
Část šestá: Armády bez velitele
„Norbe, zavolejte zásahovku. Tenhle dům je zralej tak akorát na evakuaci. Jo, teď hned! Přijď se sem podívat a uvidíš. A kolem postav nějaký maníky, ať uklidní lidi. Nikdo sem nesmí a ty kluky opatrně dostaneme dolů. Vy zkuste vyvést alespoň holky z nižších pater. Jo, a slibte těm dětem, co budou chtít. Viděls, co dokážou…, tak se podle toho zařiď. A hlavně se podle toho chovej.“ Domluvil a trochu v obavách pohlédl na Dana.
„Je to tak, jak jsi chtěl, Danieli? Najdeme toho Tomáše a všechny kluky a holky vyvedeme ven. Já se opravdu postarám, aby se s tím, co říkal Michal, nějak hnulo. Tohle je snad i protiprávní, nechat dítě v hotelu tak dlouho… Jenže Dětský hotely jsou novinka, a tak pro ně zatím nevymysleli potřebný zákony… No, hlavně mi věř a poslouchej sám sebe, nikoho jinýho.“
„Musíme najít Tomáše,“ řekl Dan znovu, „ale nevíme, kam šel.“
„Šel tě zachraňovat, tady před nima…,“ ozvalo se za nimi. Stál tam Michal a nejistě se opíral o zeď.
„Promiňte,“ řekl, „já už prostě nemohl dál.“
„To nic,“ nabídl Simon ruku i jemu, „hlavně musíme vypadnout, tahle budova tu za chvíli možná nebude.“
„Já ale nechci, aby to spadlo,“ ozval se nesmělý Danův hlas. Chlapec byl už naprosto vyčerpaný z toho, jak se mamě snažil ovládnout svůj mozek a přinutit jej, aby nedělal tyhle věci.
„To teď neřeš.“
* * *
Venku zahoukaly první zásahové vozy a kužely světel osvětlily popraskané zdivo. Za plotem se tvořily hloučky zvědavých i vylekaných lidí a z druhé strany ocelového pletiva se shromažďovaly děti s batůžky nebo jen náručemi plnými věcí, které se jim podařilo zachránit.
Ředitel hotelu se dostavil hned, jakmile se to dozvěděl. Na to, že svůj hotel nenavštívil už půl roku, to byl docela výkon. Všichni očekávali, že začne hořekovat nad tím, co se stalo s jeho budovami. A bylo pravda, že se mu na malou chviličku nějak zamžily oči. Pak přehodil sako přes sloupek u branky a vešel dovnitř. Vrátil se za okamžik se dvěma malými děvčátky v náručí.
Simon s Danem a Michalem zůstali v té spoušti jako poslední. Nemohli najít Tomáše. Až ve chvíli, kdy už klukům voda dosahovala nad kolena a proud jim podrážel nohy, ho objevili na vychovatelně. Napůl seděl a napůl ležel opřený o stolek s počítačem. Byl v bezvědomí a na spánku mu promodrávala veliká podlitina, jak jej asi uhodila padající lampa. Simon ho zvedl a přiložil ucho k jeho rtům. Dýchal.
„Jsou všichni,“ oznámili jim na dvoře. Dav lidí se tlačil k plotu, někteří ve snaze pomoci, jiní jen tak ze zvědavosti. Simon předal Tomáše a natáhl se po Danielovi. Chtěl mu být radši co nejblíž pro případ, že by tu snad někteří nevěřili, že za paranormální schopnosti, které se objevily v jeho mozku, nenese žádnou vinu. Daniel se ale náhle vytrhl.
„Mami!“ rozběhl se k bráně. Viola Ostrovská stála vedle hromady svých narychlo sbalených zavazadel a vytřeštěnýma očima zírala na tu spoušť. Když jí dnes ráno volali, odmítla připustit, že by se něco takového vůbec mohlo stát. A už vůbec ne jejímu synovi. Teď, když se dívala, co zbylo z výstavného prominentního zařízení, věřila úplně všemu.
„Dany…,“ vydechla šťastně. Poslední hodiny už skoro přestávala doufat, že ho ještě někdy uvidí. Sedla si na nízkou zídku a přitáhla ho k sobě.
„Simone?“
„Co?“
„To ticho…, neslyšíš?“ vytrhl ho Norbert z jakési podivné letargie. Kolem skutečně bylo ticho. Hukot vody, hluk padajících a neustále se posunujících věcí, ustal.
„Nechceš se tam jít podívat?“
Nebylo ani třeba. Voda přestala stékat po omítce a prázdné okenice o sebe přestaly mlátit.
„Tomáši? Tak bude to!“
„No jo,“ chlapec s ovázanou hlavou mrzutě zvedl pytel s odpadky a pomalu se šoural chodbou. Chod Dětského hotelu se pomalu vrátil do starých kolejí. Dan zmizel tak rychle, že se s ním nestihli ani rozloučit. Dokonce ani se Simonem se Michalovi nepodařilo promluvit, takže mohli jen tiše doufat, že nezapomene na svůj slib. Chování personálu ale nenasvědčovalo tomu, že by se v dohledné době mělo něco změnit.
„No dělej! Jak dlouho budu čekat, než si uklidíte!“ ozvalo se z místnosti vychovatelek, když se na chviličku zastavil. „Kdyby tady byl Daniel!“ zatoužil Tomáš a zadíval se na ozdobný skleněný lustr. Vzpomněl si, jak to všechno začalo. Tehdy na půdě…
Náhle sebou trhl tak, že se mu odpadky volně rozsypaly k nohám. Zazdálo se mu, že titěrné ozdoby se kývají a jemně zvoní. „To bude jen průvan,“ pomyslel si smutně. Ale… ba ne, celý těžký lustr byl rozhoupaný. Někde za ním třeskly dveře.
„Tak tys neslyšel, co jsem řekla?“
„Teď!“ pomyslel si v duchu Tomáš a na okamžik zavřel oči. Chodbou se rozlehla rána a masa benátského skla se roztříštila na dlaždicích chodby. Tomáš se pomalu otočil a zadíval se vychovatelce pevně do očí:
„Máte nějakej problém?“
Bitva skončila, válka může pokračovat…
