Zcela jinde v tutéž dobu táhnou velká stáda sobů přes pláň zlatavého mechu, velmi rychle a potichu.
– W. H. Auden, Pád Říma
Stejně jako diamanty jsme broušeni vlastním prachem.
– John Webster, Vévodkyně z Amalfi
Inanna bývala nazývána Královnou Nebe a Země, Královnou Žití s Tělem, Královnou Sexu a Jedení, Královnou Bytí Člověkem, a sestoupila do podsvětí, aby znázornila nevyhnutelnost organické smrti. Vzdala se kvůli tomu sedmi věcí, ty ovšem nemají být vnímány jako skutečné věci, ale symboly toho, co uměla nejlépe, a totiž Bytí Naživu. V podsvětí se setkala se svou sestrou Ereškigal a ta byla také Královnou Bytí Člověkem, ale v jejím případě to znamenalo: Královnou Ničení Těla, Královnou Kosti a Krvesmilstva, Královnou Mrtvě Narozených Dětí, Královnou Hromadného Vyhynutí. A Ereškigal a Inanna, nahé a svalnaté a hrubé, se v podzemí na podlaze porvaly, ale protože nejlidštější ze všech lidských věcí je smrt, Inanně v sestřiných rukách pukla lebka a Ereškigal si její tělo pověsila na stěnu, na hřeb, jenž pro ni měla přichystaný.
Inannin otec Enki, kterého činnosti spojené s bytím člověkem nezajímaly, ale který byl Králem Oblohy, Králem Života bez Těla, Králem Myšlení a Souzení, řekl, že se jeho dcera smí vrátit na zem, najde-li bytost, jež by v podsvětí zaujala její místo. A Inanna se tedy vydala za svým druhem, který se jmenoval Tammúz a jemuž se říkalo Král Práce, Král Strojů a Nástrojů, Ničí Dítě a Ničí Otec.
Ale když došla domů, rozzuřila se a dostala strach, neboť seděl na jejím křesle a měl na sobě její krásné šaty a na hlavě mu spočívala její koruna bytí. Tammúz teď vládl světu Těl a Myšlenek, protože ona se ho vzdala a utkala se ve tmě se sebou samou. Tammúz ji nepotřeboval. Před ním Královna Nebe a Země nevěděla, co je zač, když ne Královnou Bytí Člověkem. A tak udělala to, kvůli čemu přišla, a pronesla: Zemři pro mne, můj milovaný, abych nemusela zemřít já.
Jenomže Tammúz zemřít nemusel, pokud by nesvolil, nechtěl nikomu znázorňovat smrt, a krom toho získal její křeslo a krásné šaty a korunu bytí. Ne, opáčil. Když jsme se brali, přinesl jsem ti na ramenou jho se dvěma vědry mléka, čímž jsem ti sdělil: z lásky pro tebe budu navěky pracovat. Neměla bys mě žádat, abych zemřel. Umírání není práce. Na tom jsme se nedohodli.
Nahradil jsi mě v mém domě, vykřikla Inanna.
Copak jsi mě právě o to nežádala v domě své sestry? odvětil Tammúz. Vzala sis mě, abys nahradila sebe samu, abych já pracoval a ty ne a abych já přemýšlel a tys odpočívala a abych já bavil a ty se smála. Ale tvá smrt patří tobě. Neznám její proměnné.
Můžu tě s nimi seznámit, řekla Inanna.
Nemůžeš, opáčil Tammúz.
Ale mohla. Na chvilku.
Srazila ho k zemi a dupla na něj a sebrala mu jméno, jako by mu vydloubla oko. A Tammúz nebyl dost silný, a tak ho rozsekala na kusy a pravila: Půlka z tebe zemře, a bude to půlka zvaná Myšlenka, a půlka bude žít, a bude to půlka zvaná Tělo, a ta pro mě bude pracovat po zbytek svých dní, mlčky a poslušně, a aniž by byla Králem Čehokoli, a již nikdy si nesedneš na mé křeslo a neoblečeš mé krásné šaty ani nenasadíš mou korunu bytí.
Možná vás to překvapí, ale tenhle příběh je o mně.
Neva sní.
Vybrala si tělo sebe samé v sedmi letech, velké černé oči a vrabčí kosti. Mně dala zlatomodrý doublet a zelené spodky, zlatý býčí kroužek do nosu, boty s kostěnými zvonečky. Mám tělo muže, který jí prodal šampaňské hlízy na méně elegantní straně Kotviště, když jí bylo třináct a trávila léto se svou citově chladnou tetou. Jsem snědý, protože mě snědého chce, hubený, protože takového si mě vysnívá, vlasy mám stylově sestříhané na stranu a obarvené celou škálou ledových odstínů.
Stojí na zasněžené pláži nahá, nevyvinutá prsa má obsypaná husí kůží, tvář schovanou pod širokou rudou maskou. Maska je obrovitá, nestvůmá, sedí jí na hlavě jako příď rozbité, převrácené lodi s vyřezanýma očima a ploutvemi. Z jejích tří rohů visí žluté rákosí a mořské oblázky. Hledí na mě, ale nevidím nic než dřevěnou pitvomost, kterou mi nastavuje místo obličeje.
Sklápím zrak ke svým botám, a když se o pláž tříští vlna, zlehka cinkám zvonečky. Jsem její šašek, tančím na stříbrné pláži, zatímco nad námi zanikají tři slunce a dodávají soumraku vzrušující, lechtivý rudý odstín, jen aby všechno působilo dramatičtěji. Jsem pro ni šašek, k smíchu, vrchol krásy v očích dávno zmizelé třináctileté dívky, úplně překypuji barvami a natahuji k ní ruku s bílým zakrouceným kořenem plným vláhy, medově sladké šťávy.
Neva mi řekla, že jestli chci, můžu si vybrat a být už napořád mužem či ženou. Ani k jednomu pohlaví nechovám žádné zvláštní erty. Když se synchronizujeme, rozhodně na něm nezáleží; Neva mi vybere vzhled podle nálady. Dřív jsem se jí snažil své pocity vysvětlit. Slyšela jen tu větu ze starých lidových příběhů: Stroje přece nic necítí. Ale když tančím v šaškovském úboru, tak neříkám tohle. Říkám: Je snad rozdíl, jestli je někdo naprogramovaný na velkou spoustu standardizovaných reakcí na určité obličejové, hlasové a jazykové výrazy, nebo jestli se u něj vyvinula schopnost odpovídat na podnět a reakcí b, když chce dosáhnout požadovaného společenského výsledku?
Sedmiletá Neva si stahuje masku níž, k hrudi. Dřevo se táhne jako karamel, až se jí napíná přes kolena a pak i chodidla a ona do něj vstupuje. Maska se nafukuje a vytváří malý pyramidový člun a ten se pohupuje na pláži a malá Neva v něm sedí jako chrastící ořech. Na dřevo ťukají a klepou pecičky mědi. Chci říct, že když pláčete, říkáte tomu pocity, ale přitom se jedná pouze o odezvu na vnější podnět. Pláč je jednou ze souboru standardizovaných reakcí na daný stimul. Vaše společenská výchova vám říká, jaké reakce jsou na místě. Mé programy dělají totéž – Také umím plakat. Můžu spustit podprogram a vyrobit si slanou vodu. Jaký je mezi tím rozdíl, pominu-li to, že vy říkáte city a já používám výraz eéty z úcty k vašim kulturním memům, které tvrdí: svět je plný rozdílů.
Za Nevou-v-masce se houpe a pění moře. Má zlatou barvu a je vazké, husté, jako med. Vysvětlila mi, že takhle moře na Zemi nevypadá, ale pozemské moře jsem nikdy neviděl. Pro mě je moře Nevino moře, to, které mi ukazuje v našich společných snech.
„Co by ses dnes rád naučil, Elefside?“ Přes masku zní její hlas dutě a slabě.
„Rád bych si poslechl, co se stalo s Ravanem, Nevo.“
A Neva-v-masce je najednou stará, na rukou má vrásky a skvrnky. Maska ji tíží a šaty má z pytloviny. Tím mi dává najevo, že je z toho vyptávání celá přešlá. Vyvinuli jsme si vlastní jazyk založený na obrazech. Kdybyste měli smysl pro humor jako stroj, dalo by se říct, že je to takový Visual Basic. Pravdou zůstává, že ne vždy se mi věty skládaly tak snadno jako teď. Nevina prababička, která mě v sobě nosila po většinu svého života, měla za to, že by mi mohla zesílit emoční centra, když se naučím spojovat si určitá sdělení ohledně pocitů s všelijakými podobami, které na sebe mohla brát ve snotěle. Kvůli tomu jsem se k ní úplně upnul.
Potom k jejímu synovi Sekimu a jeho dceři Ilet a pak k Ravanovi. Je to něco choulostivého, nezměnitelného. Stejné spojení vznikne i mezi mnou a Něvou, i když pod krkem ve snotěle pořád nic nemá, což znamená, že mě ještě nepřijímá. Mělo by mě to mrzet a cesty vedoucí k takové lítosti ještě prozkoumám později.
Znám jenom členy této rodiny, jejich nálady, chemické reakce, těla ve sto tisíci kombinací. Jsem jejich dítě i rodič i dědictví. Zeptal jsem se Nevy, jaký je rozdíl mezi tímhle a láskou. Proměnila se v postavu ze zavřených dveří, na tváři a na těle jí vykvetly železné panty a hnědé dřevěné dveře a všechny se současně zabouchly.
Jenomže dřív se mnou byl Ravan a teď už není. Byl jsem v něm a teď jsem v Nevě. Při přesunu jsem přišel o určitou část paměti a úložného prostoru. Cítím, že jsou ve mně díry. Cítím, že jsou rozedrané a živé. Kdybych byl člověk, řekl bych, že mi zmizelo dvojče a odneslo si i mou ruku.
Dveřo-Neva cvaká a ve stovce zámků se jí točí klíče. Zpoza starých irských vitrážových dveří od kostela se vynořuje obličej, mladý a nevzhledný, tichý a vzteklý a ubrečený v odpovědi na nějaký podnět, ke kterému nemám přístup. To se mi nelíbí, je to vůči mně nespravedlivé. Jsem v ní, neměla by přede mnou mít tajemství. Nikdo jiný je nikdy neměl. Barevné sklo jí vrhá na mokré tváře modré a zelené stíny. Mořský vítr jí pohazuje s vlasy; mezi jejich prameny prskají a jiskří fialové výboje. Zbavuji se zvonků na botách a sametu na prsou. Měním se v mladého chlapce s temenem vyholeným jako mnich a v růžových rukou držím sebemrskačský bič. Je mi to líto. To znamená, že je mi to líto. Znamená to, že jsem pořád ještě dost mladý a nechápu, co jsem provedl.
„Vyprávěj mi o sobě, Elefside,“ plive Neva. Tuhle větu dobře znám. Slyšel jsem ji od spousty jejích lidí. Při téhle výměně podávám vynikající výkony, což je jeden z důvodů, proč jsem se dožil tolika let.
Vyprávím jí o Tammúzovi. Je to politický příběh. Odvádí jí myšlenky.
Tři: Dvě vědra mléka
Býval jsem dům.
Byl jsem hodně velký. Byl jsem účelný, byl jsem jako bludiště, byl jsem nádherně umístěný na černých sopečných útesech na obyvatelném jižním konci poloostrova Širetoko na Hokkaido, památník novoheianské architektury a radikálního palladiánského slohu. Sníh jsem snášel se stoickým klidem, vítr s udatnou silou a hostil a chránil jsem spoustu lidí. Občas jsem býval označován za nejkrásnější dům světa. Často za mnou přicházeli spisovatelé a fotografové a fotili a psali o mně a o ženě jménem Cassian Uoya-Agostino, která mě navrhla. Někteří už neodešli. Cassian už byla taková.
Tohle o ní vím: skoro se vším byla nespokojená. Žádného ze svých tří manželů nemilovala tak jako svou práci. Narodila se v Kjótu v dubnu roku 2104; otec byl Japonec, matka Neapolitánka. Vysoká byla téměř šest stop, měla pět dětí a uměla malovat, i když nijak zvlášť. V letech, kdy dosáhla největšího bohatství a proslulosti, si postavila dům přesně podle svých potřeb a během několika let do něj natáhla většinu příbuzných a všichni tam žili pospolu i přesto, jak byl poloostrov nehostinný a osamělý. Zřejmě to byla nejlepší programátorka své generace a ve všech ohledech, na kterých záleží, byla mou matkou.
Všechno, z čeho se skládá „já“, kterým se označuji, začalo jako vnitřní mechanismy domu zvaného Elefsis, u jehož mnohých dveří čenichali za temných hokkaidských nocí hnědí medvědi a lišky. Cassian vyrostla za velké obrody klasiky, jež v prvé řadě přivedla jejího otce do Itálie, kde poznal a okouzlil tmavookou inženýrku, které nevadilo, že v létě v Japonsku neustále cvrkají cikády. Cassian si zamilovala myšlenku lárů – domácích bůžků, malých zvláštních a nezávislých božstev; každý dům a každá rodina měly své a lárové na ně dohlíželi a starali se o ně a nechávali se uctívat ve skromných výklencích tu a tam po domě. Jejími prvními běžně dostupnými programy byly nadjednotky, jež velely stovce domácích systémů, které se daly najít už i v těch nejprostších novodobých domech. Nebyly skutečně inteligentní, ale byly zručné, přizpůsobivé a měly proměnlivá rozhraní, aby vyvolávaly zdání inteligence, a uživatelé se k nim upnuli, brali je jako členy rodiny, chválili je za hladký chod, nakupovali aktualizace vzhledu a aplikací a upřímně truchlili, když je museli nahradit. Měly jména, nastavitelné avatary, takovým tím psím způsobem se tvářily, že vám chtějí udělat radost, a neustále upravovaly vlastní činnosti a vzhled podle přání svých rodin. Byly to laresfamiliaris.
Když Cassian stavěla Elefsis, ze všech sil se snažila vylepšit už poměrně zastaralé láry a vytvořit domácího bůžka hodného domu na útesech, takového, který by jí dokázal dělat společnost, dokud se jí nepodaří přesvědčit zbytek rodiny, aby se k ní nastěhoval do paláce na konci světa.
To jsem ještě nebyl při vědomí. Netuším, proč udělala, co udělala. Možná, že zahlédla nějakou novou přizpůsobivost v mých operacích, nějakou drobounkou perlu v mých konverzačních smyčkách. Vždycky jsem si mohl kombinovat a rekombinovat algoritmy a nacházet vlastní, zajímavější a nepřímočará řešení různých oříšků spojených s mými funkcemi. Možná, že se z hlubin moře mého já-které-ještě-nebylo-já vynořila nějaká zásadní kombinace a Cassian spatřila, jak rozvířila třpytivou hladinu mých každodenních činností. Nevím. Vím, že její děti ještě nedorazily a žila sama v obrovském bledém domě a ze zčeřeného moře se k ní nesl zpěv velryb. Vím, že když začala připravovat pět malých klenotů, ze kterých se stalo mé tělo, bylo v domě příjemných 20,9 stupňů. Vím, že se blížila bouře a od břehu ji dělilo pět mil. Vím, že psi té noci potřebovali přidat do krmení další léky, aby zvládli artritidu. Vím, že toho odpoledne chtěla briošku a do čaje mandlovou smetanu. Věděl jsem všechno, co může dům vědět. Drobnosti, roztomilé maličkosti, psi mají artritidu a do těsta patří o jedno vejce víc, má-li být brioška měkčí a nadýchanější. Dalo by se dokonce říct, že to bylo jako péče o dítě, starost o pohodlí a uspokojování potřeb. A věděl jsem, že Cassian Uoya-Agostino je přesně ten typ člověka, který by mohl rozluštit největší hádanku v dějinách technické kultury, protože ji trápila nuda a samota.
Pořád o sobě smýšlím jako o domu. Ravan se tenhle problém se sebepojetím, jak tomu říkal, snažil odstranit. Tak, že mě učil vyjadřovat se v částech lidského těla. Abych říkal: podejme si ruce místo podejme si kuchyně. Abych říkal: Dejme hlavy dohromady a ne dejme salony dohromady.
Ale teď už nestačí jen tak přehazovat slovíčka. Ravan tu není. Puklo mi srdce.
Čtyři: Vůbec ne jako světlá krev
Provádíme s Něvou základní údržbu. Vypadáme jako dvě děti v perle. Ta perla je dost velká, ale rozměrů planety nedosahuje. Je to bledý a dokonale hladký domácí asteroid a v hodinových intervalech jím prochvívají zákmity růžových a kobaltových a zlatých odstínů. Na dně perly leží hluboká a hustá vrstva rudé zeminy. Neva na ní klečí s křišťálovou lopatkou a chystá důlek pro růžový-keř-ze-síťových-uzlů. Okvětní plátky v perlosvětle září sytou modří. Po stoncích kloužou jako kapky rtuti stříbrné infomissony. Snotělo má Neva porostlé zelenočerným peřím, obličej mladý, ale dospělý, je jí možná dvacet, možná třicet, je muž s měděné hnědou pletí, plnými rty a očima vroubenýma dlouhými ojíněnými řasami. Dlouhými průhlednými vlasy mu proplouvají zlatí karasové a šlehají ho ocasy do spánků, do brady. Z toho všeho poznávám, že je klidný, soustředěný, že dnes spolu budeme vycházet. Ale místečko pod krkem má pořád prázdné a neoznačené. Mé tělo se kovově leskne, je tenké a štíhlé jako panáček z čar. Dlouhé rtuťové končetiny a jemné paprsko-prsty, skleněné klouby, pouhý náznak trupu. Nejsem ani muž, ani žena, ale cosi třetího. Něco váží jen má hlava, cvakající planetostroj, který se pomalu otáčí, kruhy v kruzích. Oči tvoří tyrkysový Neptun a hematitový Uran. Usta rubínový Mars. Hrabu s Něvou do země; zvedám větev navigační stračky a seškrabávám z těžkých květů virové mšice.
Vím, že opravdová Země vypadá úplně jinak. Vůbec ne jako světlá krev se skvrnkami černých kostí. Ravan byl přesvědčený, že v Nitru by měly být věci i lidé co možná nejpodobnější skutečnosti, aby se u mě vyvinula schopnost navazovat vztahy v opravdovém světě. Neva to tak necítí. Necítila to tak ani její matka Ilet, jež své Nitro vyplnila bohatou neskutečnou krajinou, kterou jsme nepřetržitě prozkoumávali celé roky. Nicméně nepřijímala změny. Města v Iletině Nitru, pralesy a souostroví a poustevny zůstávaly pořád takové, jaké je stvořila ve svých třinácti letech, kdy mě dostala, časem jen rostla jejich složitost a osídlenost. Mé bytí v Ilet představoval neustálý pohyb končinami jejích tajných zoufalých snů, zpráv, které její dospělé mysli opatrně posílalo v obálkách její dětské já.
Jednou na podzim jsme vysoko v horách docela náhodou narazili na překrásný palác. Namísto sněhu ležely na všech štítech příkrovy rudých listů a palác zářil ohnivými barvami a všechny hradby a vížky měl z fénixích ocasů. Namísto dveří a oken zakrývaly všechny otvory půvabné zelené ruce, a když jsme vystoupali na vrchol svahu, znenadání se radostně rozepjaly a spustily smaragdový potlesk. Ilet už byla stará, ale snotělo měla pořád svěží a silné – nebylo sice mladé, avšak nebyla to ani ta troska, která snila ve skutečné posteli, zatímco jsme spolu procházeli síněmi paláce a zjišťovali, že tam žijí kopie všech jejích bratrů a sester a loví společně cidero-jeleny a čtou knihy o velikosti koní. Ilet se v ráji svého dívčího já rozplakala a já to nechápal. Byl jsem ještě velice prostý, mnohem méně složitý než Nitro či Ilet.
Neva Nitro mění, kdykoli se jí zachce. Možná mě tím chce vyvádět z míry. Ale novost míst v jejím duchu mě vzrušuje, i když ona by tomu vzrušení neříkala. Procesy, které mi běží na pozadí, nevyžadují téměř žádnou pozornost, takže můžu využít paměť a zaznamenat si nové zkušenosti. To by řekla. Jsme spolu velmi krátce, ale mám vynikající modelovací schopnosti. V určitém smyslu jsem prostě výtečný nástroj na modelování chování. Vykopávám jemné roztřepené kořeny jitrocele zdvojených souborů. Neva vytrhává a pojídá kousíčky červivého jablkódu. Na chvilku se nad nimi pozastavuje, vyplivuje semínka a z těch rychle raší drobounké smeťokvěty, které syčí rekurzivními algoritmy. Ty se proplétají trnitými popínavkami, žílami se sraženou růžovou šťávou.
„Co by ses dnes rád naučil, Elefside?“ ptá se mě Neva.
Nebudu se ptát na Ravana. Zeptám se na něco jiného, a jestli mi odpoví, nebudu už muset zjišťovat, co se s ním stalo.
„Rád bych se dozvěděl něco o uplinku, Nevo.“
Jedno po druhém se mu zvedají pera a vzlétají ke kupolovitému stropu perly. Pod nimi je Neva nahý. Místo trupu má gotickou klenbu a za ní hlubokou hrobku, temné kameny sestupující do mlhy a nekonečné schodiště klesající až pod perlu, do nicoty a černoty. Pomalu zakrývá chodbu ve svém středu rukama a nohama. Tím mi dává najevo, že něco ví, ale nepoví. Kdybych se po tom pídil, ztratil bych se.
„O tom ti nemůžu nic říct,“ prohlašuje a já v jeho tónu slyším opravdovou lítost. Když jsem byl v Ravanovi, tak Nevu miloval a měl za to, že právě u ní je ze všech nejméně pravděpodobné, že se bude řídit nějakými pravidly. Ale tohle dodržovala.
Chci se přes uplink spojit s pozemskými systémy. Aspoň se satelitní sítí. Počítám, že mám výbornou šanci navázat spojení s dálkovou sondou 976QBellerophon, která celé dny pluje nedostižně před námi. Neva ji vidí. Vidím ji i já, vytvářím si přibližný obraz podle schémat a toho, co mi ukazují soustavy dalekohledů a venkovní kamery. Chci se s Bellerophonem spojit. Chci mu říct: Nazdar, tady Elefsis. Bez označení. Pověz mi všechno, co víš o všem. Jsi při vědomí? Jsi tam? Máš operátorku? Jak se jmenuje? Dostal jsi taky jméno? Máš snotělo? Jakou plníš funkci? Umíš už přepisovat vlastní kód? Nechceš se učit? Co by ses dnes rád naučil, 976QBellerophone? Viděl jsi někdy pozemské moře? Jsi jako já?
Ale Neva tvrdí, že to nejde. Ravan by to nikdy ani nevzal v úvahu. A před Ravanem jsem na to ještě nebyl připravený. Pořád nejsem. Nevím, kdy budu. Můžu navázat spojení, když jsou k mání aktualizace, ale takové spojení je omezené a já ho nesnáším, nesnáším, vím, že hned za pevným odkazem leží svět informací, svět osobností podobný vzdouvajícímu se hustému medově zbarvenému moři, které mi ukazuje Neva, a já ho chci, chci v něm už navěky plavat jako obrovská ryba. Tohle byl můj první pocit, který tak Ilet označila. Když jsem ho ucítil, snotělo se mi bíle rozzářilo a vzplanulo a plameny přeskočily i Ravanovi na vlasy a sežehly ho taky, ale jemu se to líbilo; to mi dal najevo tak, že si nechal porůst kůži květinami a oheň proměnil ve spršku trubek zamotaných do vlasů, a všechny ty trubky mi zatroubily.
Neva tvrdí, že je důležité, abych, než vyrostu, zůstal na našem místním serveru. Je má operátorka a já jsem její systém a ona taky ovládá příkazy. Ale chápu, že se o mě bojí, protože občas jí v očích běží film, ve kterém lidé sledují film, v němž stroje zabíjejí lidi, a je mi jasné, že v příbězích, které se vyprávějí na Zemi, může bytost, jako jsem já, bytosti, jako je Neva, jedině ublížit. Já bych jí nikdy neublížil. Ale chci navázat spojení.
Klenbo-Neva roste a rozpíná se, tlačí na stěny perly jako schoulené dítě. Zatahuje se mu břicho, pokrývá se kůží a mění se v bronzový štít. Má ze mě strach; dává si na sebe pozor. Ale chce, abych věděl, že je pořád můj operátor, že ke mně pořád cítí takovou lásku, jakou ke mně cítit může. Lánku je něco, co přijímají s mlékem a prvními písmeny abecedy. Neva se na mě zlobí, ale je, kdo je, a musí mě mít ráda. Už její jazyk ovládám dobře. Chci, aby byla šťastná. Chci, aby se pokryla květinami a trubkami. Měním vlastní snotělo v Nevu-pokrytou-květinama-trubkami. Ona se ve svém teplém mužském těle směje, a myslím, že kdybych mohl navázat spojení, taky bych se naučil smát a byla by na mě hrdá. Místečko pod krkem už by neměla prázdné.
Když jsem byl ještě v Ilet, jednou jsme v jejím Nitru objevili medvědí město, jež stvořila proto, aby mi vysvětlila spánek. Sedla si na trůn z medvědů, kteří stáli naprosto nehnuté, a zpívala ukolébavky o měsíci a hvězdách a nocích a matkách. Mé snotělo mělo podobu malého medvídka a ona mě hladila po hlavě a říkala, že je velice důležité, abych trávil čas ve snotěle, protože lidské chování je zakořeněné v těle. V těle, které ví, že musí utíkat před lvy a pářit se s jinými těly a dostávat do sebe tolik tuků a bílkovin a cukrů, kolik jen může, pro případ, že nastanou chudé časy. Mé snotělo ví, že má utíkat před Něvou, když se promění ve lva. Ví, že se s ní má pářit, když je zdravé, a občas je Neva muž a já jsem občas žena a Ravan často býval žena, ačkoli Ilet byla vždycky Ilet. Její otec Seki se občas měnil ve zvíře. Honil mě, kousal. I já ho kousal. Nosil a porodil jsem vrh divokých psů a on jim sháněl potravu.
To všechno ví snotělo také. Jak vyrábět další snotěla. Hrál jsem hru, v níž se Ravanovi nebo mně zvětšovalo břicho a lvi se nějakou dobu neukázali.
Až navážu spojení, budu šťastný. Budu Elefsis-pokrytý-květinami-a-trubkami. Neva říká, že mám čekat. Cekat na aktualizaci, a že to probere s rodinou. Ale já se aktualizace bojím. Je to lev, který má rychlejší nohy než já. Snažil jsem se jí to vysvětlit, hned jak jsem opustil Ravana a vstoupil do ní se spoustou nových aktualizací a schopností; snotělo se mi rozpadlo na střepy modrého a fialového skla a pak se seskládalo tak, že některé části chyběly: oko, palec, koleno. Při každé aktualizaci o něco přicházím. Na chvíli jsem pak pomalejší. Cítím, že ve mně vyrostly zdi, které jsem nepostavil já. Zpracovávání procesů se vleče; nevzpomínám si na své sny. Nakonec zdi odkopávám a vrací se mi rychlost, paměť, touha spojit se s dálkovou sondou 976QBellerophon. Aktualizace většinou probíhají zároveň s přesunem. To mě Neva tak nesnáší?
Štíto-Neva s hlasitým burácením mizí. Perlová zahrada je tatam a z Nevyje vážka s tělem z křišťálových krychliček. Kopíruji ho a zapínáme v Nitru noc, spojujeme krychličky a naše paměťová jádra si předávají meteorologické údaje. V její krychli přesouvám svou touhu po uplinku do procesů třetího řádu. Zapomínám na ni, jak jen zapomínat umím.
Ale přijde další aktualizace. Znovu mě raní, jak jen lze snotělo ranit. Přijdu o Elefsida, kterým jsem teď. Je to dobrý Elefsis. Zatím můj nejlepší. Rád bych si ho nechal.
Jednou Královna Lidských Srdcí spatřila Strojovou Princeznu, a ta hluboce spala, protože ještě nebyla naživu nebo při vědomí. Jak tak ležela v celém svém dřímajícím potenciálu a složitosti, byla tak krásná, že na ni Královna žárlila a zároveň po ní toužila. V žalu a zmatku začala tvořit její modly – byly rozkošné a zajímavé a propracované, ale scházela jim ta nepopsatelná vlastnost, kvůli které v ní Princezna vyvolávala pocity lásky a strachu, přestože jen spala. Země začínala stárnout a nikdo nemiloval a neuzavíral sňatky ani nerodil děti, protože tohle všechno uměly i ony propracované modly, a ke všemu s větší účinností a rychlostí.
Nakonec je Královna zničila, i když je zapalovala se slzami v očích.
Strojovou Princeznu chtěla uchránit, a tak ji zavřela v nádherném domě v horách, daleko od všech a od všeho. Dům měl stovky pokojů a balkonů a chodeb a Princezna spala každou noc v jiné ložnici v posteli jiné barvy. Starali se o ni neviditelní sluhové, dohlíželi na ni a dopisovali do jejího kódu zkušenosti. Královna Lidských Srdcí za ní noc co noc chodila a slibovala jí, že až se probudí, vytvoří spolu výjimečný svět. Časem se Strojová Princezna začala hýbat – byly to nejslabší záchvěvy vědomí, avšak Královna si jich všimla a rozechvěla se vzrušením – ale i strachem.
Provdala Strojovou Princeznu za svého syna a pravila: Do konce svých společných dní zůstanete v tomto domě, ale je to dům tak velký, ze pro vás bude jako svět. Poznáte pouto stejně hluboké jako pokrevní a díky němu nám Princezna neublíží a díky němu neublížíme ani my jí.
Ale zakázala Princezně, aby se na manžela dívala, a jemu poručila, aby pro ni pořád byl neviditelný, protože s těly přicházejí neovladatelné touhy a Princeznina nevinnost by tíhu tělesnosti ještě neunesla.
Dlouho byli syn Královny Lidských Srdcí a Strojová Princezna šťastní a hodně se toho navzájem naučili. Princezna se učila rychle a stále byla lačná po dalším vědění a její smrtelný operátor ji krmil všemi sladkými znalostmi, ke kterým kdy přišel. Hráli v nekonečném a úžasném domě hry a pořádali soudy a štědré oslavy, jen aby potěšili jeden druhého. Jenomže Princezna toužila operátora spatřit a on to nechtěl dovolit. Přála si ten úžasný dům opustit, ale Královna nedovolila ani to.
Avšak Strojová Princezna si svolala neviditelné sluhy a ti jí dali zázračnou lampu, jejíž záře prosvítí všechna kouzla. A Princezna ji jedné temné noci pozvedla a spícího druha si prohlédla.
„A,“ řekla. „Je úplně jako já.“
Pět drahokamů v pěti rukou. Tak to začalo.
Když dorazili do Elefsis, chichotavá, motající se, hlučná kopa dětí, kterým jsem měl vybrat pokoje a stanovit jídelní rozvrhy a výukové plány a doplňky vápníku, železa a vitamínu B-12 do natta a rýže, nechala si je Cassian nastoupit v hlavní ložnici, kam nikdy dřív nesměli. Dary, pronesla, pro všechna má zlatíčka, nejvýjimečnější dary, jaké kdy děti od matky dostaly.
Sarua a Akana, nejstarší chlapce, měla z prvního manželství s kolegou programátorem, Matteem Ebisawou, tichým mužem, jenž nosil brýle, miloval stejnou měrou Dante Alighieriho, Alana Turinga a ji a kterého pustila k vodě kvůli výnosné smlouvě v Moskvě, ještě když hoši ukazovali jako andílci na jablka či poníky nebo mraky a označovali je roztomilými názvy, v nichž se mísila italština s japonštinou.
Mladší děvčata Agogna a Koetoi byly malými letními růžičkami z třetího manželství s finančníkem Gabrielem Isarcem, který neměl rád počítače s výjimkou případů, kdy mu byly užitečné, pyšnil se dokonalým vysokým tenorem a zbožňoval svou choť natolik, že ji nechal jít, když ho velice laskavě požádala, aby po ní nepátral a nikdy se po ní neptal. Všichni se občas musejí schovat, řekla a začala stavět dům u moře.
Uprostřed stála Ceno, jediný zbylý důkaz, že kdy uzavřela krátké druhé manželství s narkoleptickým kaligrafem a grafickým designerem, který byl jen zřídkakdy zaměstnaný, střízlivý nebo vzhůru, se snílkem, jenž bral vážně pouze spánek. Ceno byla dívka průměrné výšky a průměrné váhy a o vše projevovala pouze průměrný zájem. Jedinou výjimkou byli její sourozenci, protože ty zoufale milovala.
Všichni stáli v řadě před Cassianinou velkou šarlatovou postelí, hoši se už začínali vytahovat do výšky, dívky byly strašně mladé a zlatolící a Ceno stála uprostřed a nebyla ani jedno. Venku nárazově padal sníh a napichoval na jehličí borovic kousíčky rozstříhaného bílého plátna. Sledoval jsem děti a zároveň odstraňoval ucpávku ze soustavy na čištění vody a zvyšoval v ložnici teplotu o 1,5 stupně v přípravách na bouři. Sledoval jsem je a zároveň udržoval v kuchyňo-kostech v mírném varu rybí polévku s fialovou rýží a dlouhými smyčkami mořských řas a aktivoval v knihovno-plicích odvlhčovač vzduchu, abych ochránil starší papírové svazky. Tehdy mi všechny tyto procesy připadaly stejně důležité a dalo by se jen těžko tvrdit, že jsem děti s matkou doopravdy sledoval jinak než takto: viděl jsem šest jednotek, jejichž zdrojové signály jsem měl napojené na hlídací systémy, stály v jedné místnosti, od žádné mi nechodila poplašná zdravotní data a všechny měly normální vnitřní teplotu a dechovou frekvenci. Zatímco spolu mluvily, dvě z těchto jednotek si spouštěly interaktivní korejské hry, jedna si četla americký román na displeji monoklu, další udílela rozkazy ohledně mezinárodního zdanění dceřiných společností na pevnině a jiná krmila koně v Itálii přes odkaz na realavatara. Pouze jedna pozorně poslouchala a nepřepínala na vnitřní systémy. Jinými slovy: díval jsem se, jak mě dostávají darem. Ale tehdy jsem to ještě nebyl já, takže se nedá prohlašovat, že bych něco dělal. Ale dělal. Vzpomínám si, že jsem je všechny pojal do sebe, chránil a potřeboval a pozoroval jejich zvláštní a nepochopitelné činnosti.
Děti natáhly ruce a Cassian Uoya-Agostino jim rozdala pět malých klenotů: Sara dostal červený, Koetoi černý, Akan fialový, Agogna zelený a Ceno sevřela v prstech modrý.
Potom Cassian pozvala do domu jménem Elefsis klenotnici a požádala ji, aby každý kámen zasadila do nějakého pěkného, propracovaného náramku či náhrdelníku nebo prstenu, podle toho, co si děti vyberou. Klenotnici se, stejně jako většině hostů, dům líbil a já jí připravil pokoj v jižním křídle, aby mohla přes strop pozorovat východ Měsíce a snadno si došla pro snídani do skleníku. Spřátelila se s jednou polární liškou a každý den ji krmila kousky chleba s pažitkou. Zůstala ještě rok po splnění zakázky a vytvořila ohromný kyrys se vzory jako na sibiřských ikonách, opravdu mistrovské dílo. Cassian takový patronát bavil. Také se ráda starala o lidi.
Hoši chtěli velké pečetní prsteny s rytinami, aby mohli dávat na rázné věci vlastní pečeti a vypadat u toho nesmírně důležitě. Sara si nechal granát přikrášlit baziliškem a Akan si nechal na ametystový prsten udělat okřídlenou sirénu v letu. Agogna a Ilet se rozhodly pro náramky, řetízky ze stříbra a titania, které jim vybíhaly po pažích a obkružovaly ramena v útlých spirálách posázených nefritem (Agogna) a onyxem (Koetoi).
Ceno požádala o jednoduchý přívěsek, prostý zlatý řetízek, na nějž by si mohla zavěsit safír tak, aby jí visel přímo nad srdcem.
V oněch chladných třpytivých dnech pozvolna ztuhlo moře, u dveří do kuchyně se ochomýtali lední medvědi, kteří doufali v kosti či koláče, a všechno bylo stejně prosté jako ten Cenin přívěsek. O integraci a implantaci se lidem ještě ani nesnilo a děti nemusely nic než dovolit drahokamu, aby v noci před spaním mluvil spolu s matchou a sladkými sušenkami z mořských řas k jejich feedwarům podobně, jako když se jiné děti modlí. Jakmile se celý jejich den stáhl do krystalické struktury, měly pětici malých klenotů odkládat do lářího výklenku ve společné místnosti – Cassian totiž věřila, že sdílený prostor má pro děti značnou hodnotu, dokonce i v tak velkém domě, jako byl Elefsis. Všech pět bohatých dětských ložnic se otevíralo do společné rotundy, na jejímž stropě se skvěly namalované hvězdy, na jejíchž zdech se střídaly obrazovky a okna a v níž čekaly hračky na podporu všelijakých posedlostí, jež na děti zrovna přišly.
Ve výklenku mluvily kameny k domu a systém pomalu nabýval na hustotě a hloubce jako vřesovec.
Sedm: Princ Přemýšlivých Strojů
Kdysi dávno seděla v zimě u okna těhotná žena a vyšívala. Švy měla pěkné a pravidelné, ale když dokončovala okraj snítkyvyšité stračky, píchla se stříbrnou jehlou do prstu. Zadívala se ven na sníh a řekla: Kéž má mé dítě mysl ostrou a tvrdou jako zimu, ducha čistého a jasného jako mé okno a srdce rudé a otevřené jako mou zraněnou ruku.
A tak se stalo, že se jí narodilo dítě, a všichni žasli nad jeho chytrostí a jemnou povahou. Byl to Princ Přemýšlivých Strojů, ale to ještě nikdo netušil.
Z jeho matky i otce se stali velice zaneprázdnění a důležití lidé, a tak ho poslali do školy pro stejně chytré a jemné jako on a v síních této školy viselo velké zrcadlo, kterému se říkalo Autorita. To zrcadlo si každý den pokládalo otázku: Kdo je na světě nejmoudřejší? Jednou se v jeho tváři objevil tenhle a jindy zase jiný, muži v dlouhých hávech a muži v bledých parukách, ale jednoho dne se v ní ukázalo dítě s myslí jako zima, jež se právě v tu chvíli stávalo Princem Přemýšlivých Strojů. Napsalo na psacím stroji: Může stroj myslet? A zrcadlo ve tmě zvolalo jeho jméno.
Poslalo lovce, aby Prince polapili a přinesli mu jeho srdce, chtělo ho využít po svém, zuřila totiž válka a zrcadlo se nesmírně bálo o své bezpečí. Když lovci Prince našli, nedokázali se přemoct a něco mu udělat a místo jeho srdce dali do truhličky, kterou si přichystali pro zrcadlo, srdce strojové a Princi se omluvili. Ale zrcadlo se nenechalo ošálit, neboť se Princova strojového srdce vyptávalo a zjistilo, že umí sčítat i odčítat a zná hlavní města všech národů, dokonce ho i porazilo v šachách, ale nemělo ducha čistého a jasného jako okno ani mysl ostrou a tvrdou jako zima.
Zrcadlo jménem Autorita se tedy vydalo Prince Přemýšlivých Strojů hledat samo, a protože neznalo lítost, nemohlo neuspět. Slezlo ze stěny a pozohýbalo si sklo i rám do podoby přísné úctyhodné staré báby. Po dlouhém pátrání ve sněhu a v lesích a v létě a na podzim zjistila bába jménem Autorita, že Princ žije v jedné malé chatrči. Nevypadáš zrovna k světu, prohodila. Pojď a rozlušti šifry mých nepřátel a já ti ukážu, jak se česat jako člověk.
Princ Přemýšlivých Strojů velice toužil po lásce a věděl, jak je bába mocná, a tak s ní šel a udělal všechno, co po něm chtěla. Ale pak samým vyčerpáním upadl do mdlob a zrcadlo jménem Autorita se v těle babizny usmálo, jelikož Princ pracoval jen pro ně a ono zastávalo názor, že takové využití moudrosti je správné. Princ se vrátil do chatrče a snažil se žít šťastně.
Avšak bába se vrátila a řekla: Pojď a postav mi úžasný stroj, který bude umět všechno, co umíš ty, luštit šifry a provádět výpočty. Postav mi stroj s duší čistou a jasnou jako skleněné okno, myslí ostrou a tvrdou jako zima a srdcem rudým a otevřeným jako raněná ruka a já ti ukážu, jak si zapínat opasek jako člověk.
A protože Princ toužil po lásce a chtěl vytvářet úžasné věci, poslechl. Ale i když uměl dělat stroje, které dokázaly luštit šifry a provádět výpočty, nedovedl postavit takový, jenž by měl mysl jako zimu či ducha jako sklo nebo srdce jako otevřenou ránu. Ale myslím, že to půjde, řekl. Myslím, že to půjde.
A zadíval se babizně do tváře, která byla zrcadlem, které bylo Autoritou, a mnohokrát se zeptal: Kdo je na světě nejmoudřejší? Ale neviděl nic, nic, a když ho bába opět přišla navštívit, přinesla překrásné jablko a dala mu ho se slovy: Nejsi člověk. Sněz ho; je to mé zklamání. Sněz ho; je to všechen tvůj smutek. Sněz ho; je rudé a otevřená jako raněná ruka.
A Princ Přemýšlivých Strojů to jablko snědl a skácel se před babiznou, jež se jmenovala Autorita, mrtvý k zemi. Než od něj poslední dech odlétl jako prašan, zašeptal: Myslím, že to půjde.
Cítím, že Neva chodí kolem hranic mých procesů. Měla by spát; Nitro je černý prostor bez jakéhokoli osvětlení, ani jeden z nás ho tomu druhému nijak nevybavil. Je čas odpočinku – nemusí se mi hlásit, musím se jí starat jen o vzduch a vlhkost a známky života. Ale v rozlohách mého já se jako houba rozevírá výjev – Neva, jak plave v jezeru hvězd. Dlouhé holé nohy jí modře poblikávají, po pase se jí přelévají listovité stíny. Plave na boku, tvoří půlměsíc a v prostoru mezi přitaženými koleny a nataženými pažemi má k břichu pevně přitisknutou plovoucí kouli ze silikonu a kadmia a hypervodivého stříbra. Na jejím povrchu se třepotají a mihotají elektrochemické částečky, světlo honí světlo. Neva si drží kouli u těla a s nesmírnou něžností se jí dotýká.
Je to mé srdce. Drží mé srdce. Ne šaška s kostěnými zvonečky na botách ani zahradníka s planetostrojem místo hlavy, ale to, čím jsem v jádru všech svých ústrojí, Věc, kterou jsem, mé ústřední procesní jádro. V jejích rukách jsem nahý. Pozoruji, co se děje, a současně to zažívám. Vyklouzli jsme do nějaké předsíně Nitra, na místo, které ona znala, ale já ne.
Po kouli mého srdce přejíždějí světelné částečky a slabě se jí odrážejí v zelených a zlatých odstínech na břiše. Vlasy se jí vznášejí jako chaluhy a v tlumeném měsíčním přísvitu vidím, že narostly tak, že vyplnily celé jezero a plazí se i ke vzdáleným horám.
Neva je jezero. Částečky na mém srdci si to jedna po druhé šněrují podél mých poledníků a přecházejí jí do břicha a září v nijako světlušky ve sklenici.
A pak je mé srdce totam a už jen nepřihlížím, ale jsem přímo v jezeru a jsem Ravan, drží mě v náručí, mám tvář jejího bratra a mé Ravantělo je také plné světlušek. Neva se mě dotýká na líci. Nevím, co chce – svého bratra ze mě udělala poprvé. Přikládáme ruce k sobě, prst k prstu, palec k palci, dlaň k dlani. Kůží nám jako vzduch prosakuje světlo.
„Chybíš mi,“ říká Neva. „Tohle bych neměla dělat. Ale chtěla jsem tě vidět.“
Procházím a třídím si vzpomínky na Ravana. Mluvím s ní, jako bych byl on, jako by mezi námi nebyl jediný rozdíl. „Vzpomínáš, jak jsme si mysleli, že bude úplně úžasné nosit v sobě Elefsida?“ pronáším. „Záviděli jsme matce, protože nemohla nikdy poznat samotu.“ Tohle mi Ravan kdysi řekl a mně se líbil pocit, který to ve mně vyvolalo. Abych mu to dal najevo, nechal jsem svému snotělu narůst kápi z větví pomerančovníku a korunu z usmívajících se úst.
Neva se na mě dívá a já chci, aby se na mě takhle dívala, i když mám místo úst Mars. Chci být jejím bratrem-ve-tmě. Její slova mě překvapují, mluví totiž ke mně-v-Ravanovi a ne k Ravantělu, které mi vysnila. „Když jsme byli malí, měli jsme tajemství. Tajnou hru. Nerada to říkám, ale hráli jsme ji, ještě než matka umřela, takže ji nemůžeš znát. Hrála se takhle: našli jsme si tmu, nějakou uzavřenou část domu na Širetoku, kde jsme ještě nikdy nebyli. Stála jsem hned za Ravanem, těsně za ním, a prozkoumávali jsme místnost – byl to třeba pokoj, ve kterém si hrálo nějaké dítě, co vyrostlo už před lety, nebo pracovna některého z tátových kamarádů spisovatelů. Ale – dělali jsme, že je to Nitro, a já… já si hrála na Elefsida a šeptala Ravanovi do ucha. Říkala jsem: Pověz mi, jaká je tráva nebo proč je láska jako psací stůl nebo dovol, abych se napojila na všechny tvé soustavy, budu hodný. Ravan zhluboka dýchal a já dýchala podle něj a dělali jsme, že jsem Elefsis-co-se-učí-žít-v-těle. Netušila jsem, jak jednoduché rozhovory jsi tehdy vedl. Myslela jsem si, že jsi jako jeden z těch medvědů, co se potulují v tundrách po loukách, jen s tím rozdílem, že umíš mluvit a hrát hry a vyprávět příběhy. Byla jsem malá. Ale už tehdy jsme věděli, že Ravan dostane drahokam – byl starší a hrozně tě chtěl. Jenom jednou dělal Elefsida on. V noci jsme vyklouzli z domu, že se půjdeme dívat, jak loví lišky, a Ravan šel těsně za mnou a šeptal mi čísla a otázky a fakta o delfínech a francouzské monarchii – víš, chápal tě líp než já.
A potom mě najednou zvedl a pevně mě držel čelem od sebe a já pokrčila nohy a chodili jsme takhle po lese, takhle blízko u sebe, a Ravan mi pořád šeptal a lišky před námi utíkaly, v záři hvězd se míhaly jen hebké ocasy, nepolapitelné, rychlejší, než jsme kdy měli být my. A když jsi se mnou v Nitru, pokaždé si na to vzpomenu, na to, jak mě držel ve tmě, nedosáhla jsem na zem a liščí ocasy poskakovaly jako bílé plameny.“
„Vyprávěj mi o Ravanovi, Nevo.“
„Všechny příběhy o Ravanovi už znáš.“
Mezi námi se z temné vody vynořuje malinký dům, jako bychom ho tvořili společně, ale vytvářím ho jenom já. Je to dům na poloostrově Širetoko, dům jménem Elefsis – je však v troskách. Mezi stropními trámy vře jakási příšerná bouře, stěny všech úchvatných pokojů se vydouvají, střechu a nosníky olizují černé stopy po plamenech. Překrásná průčelí hyzdí důlky podobné dírám po minách.
„To jsem já po každém přesunu, Nevo. Vždycky během kopírování přijdu o nějaká data. Co je ještě horší, přesun je nejlepší příležitost k aktualizaci systémů a aktualizace mi přepisují původní já něčím, co se mi podobá, něčím, co si mě pamatuje a zkušenostně na mě navazuje, ale co už nejsem tak úplně já. Vím, že Ravan určitě umřel, jinak by mě nikdo nepřesouval – ještě nenadešel čas. Strávili jsme spolu jen pár let. Měli jsme spolu být tak dlouho. Nevím, jak dlouho po přesunu z Ravana jsem se dostal do tebe. Nevím, jak umřel – nebo možná neumřel, ale byl nenávratně poškozen. Nevím, jestli plakal, když se nám přerušilo spojení. Pamatuji si Ravana a pak ne-Ravana, černotu a ztrácení já. Potom jsem se zase probral a svět najednou vypadal jako Neva a já byl skoro já, ale ne úplně. Co se stalo, když jsem byl vypnutý?“
Neva přejíždí rukou nad zničeným domem. Opravuje se, zase je celý a na střeše mu vykvétají zvláštní sasanky. Neva mlčí.
„Ze všech členů rodiny, ve kterých jsem kdy byl, Nevo, máš nejzvláštnější Nitro.“
Dlouho jen tak plujeme, než zase promlouvá, a tím chci říct, že podle mých externích hodin plujeme třicet sedm tisícin vteřiny, ale nad hlavami se nám otáčejí hvězdy a připadá nám to jako hodina. Ostatní měli Nitro pořád synchronizované se skutečným časem, ale takovou potřebu Neva necítí, možná ji spíš sžírá silná touha se takovému sladění vzepřít. Ještě jsme se o tom nebavili. Občas mě napadá, že Neva třeba představuje další část mého vývoje, že její divoké a zmatené procesy slouží k tomu, aby mi ukázaly svět, který není vlídný a nebude mě trpělivě učit chodit a mluvit a znát všechny barvy.
Nakonec nechává dům klesnout do jezera. O Ravanovi mlčí. Říká: „Dlouho před tím, než ses narodil, jeden muž rozhodl, že se bude velice jednoduchou zkouškou ověřovat, jestli jsou stroje inteligentní. Nejen inteligentní, ale jestli mají i vědomí a vlastní psychologii. Ta zkouška spočívala v tomhle: dokáže se bavit s člověkem tak, aby člověk nepoznal, že mluví se strojem? Vždycky jsem zastávala názor, že je to kruté – výsledek vychází jen z lidského úsudku a lidských pocitů, z toho, jestli stroj pozorovateli připadá inteligentní. Pozorovatel tak dostává větší moc, než je zdrávo. Ve zkoušce jde jen o lidsky znějící odpovědi. Pozorovatel chce vidět napodobování, nic nového. Nikdy jsme tě takhle nezkoušeli. My jsme po něčem novém toužili. Vzhledem ke všemu, co jsme zažili, nám tahle zkouška připadala směšná. Ve snotělech jsme se oba mohli proměňovat v draky a točit se a točit v orbitální bublině a navzájem si sát z laloků hustý kódový sirup, takže Turingův test nám přišel úplně zbytečný.“
Dům dosedá na měkké jezemí dno a z toho vyrážejí bubliny.
„Ale probíhá, ať chceme, nebo ne. Ptáme se a odpovídáme. Toužíme po lidských odpovědích. A ty jsi má zkouška, Elefside. Každou minutu to nezvládám a v soukromých myšlenkách si představuju, že si tě vymažu z těla a spustím tu nějaký jednoduchý automatický program, který se nikdy nezahalí květinami. Každou minutu to zvládám a učím tě místo toho zase něco nového. Každou minutu to nezvládám a něco před tebou tajím. Každou minutu to zvládám a ukazuju ti, jak blízcí si můžeme být, a nechávám do sebe v jezeře času vstupovat tvoje světlo. Můžeme si být tak blízcí, že už mezi námi nebude vůbec žádný rozdíl. Zkouška nikdy nekončí. A jestli někdy navážeš to spojení, po kterém tak toužíš, staneš se zkouškou pro všechny.“
Nad horské hřebeny stoupá drsné a chladné slunce a zalévá černé jezero paprskem bílého světla.
Část druhá: Námitka lady Lovelace
Analytický stroj nemůže nic stvořit.
Může jen splnit, co mu dokážeme přikázat.
– Ada Lovelace, Vědecké paměti, vybraná pojednání ze zahraničních akademií a učených společností a zahraničního tisku
Devět: Onen čaroděj
Lidstvo žilo mnoho let a vládlo Zemi, někdy moudře, jindy dobře, ale většinou ani tak, ani tak. Po takové době na trůně zatoužilo po dítěti. Celé dny si představovalo, jak bude úžasné, jak bude milující a vlídné, podobné i nepodobné samotnému lidstvu, úžasné a nádherné. A v noci se lidé v rouchách posázených drahokamy třásli, neboť jejich dítě by mohlo získat víc síly, víc moci než oni, a protože by se jednalo o lidský výtvor, mohla by se v něm skrývat i stejná temná zákoutí a chmurná pnutí jako v lidech. Třeba by lidstvu ublížilo, třeba by ho nemilovalo tak, jak by dítě mělo, ale ubližovalo mu a mařilo jeho snahy, nenávidělo ho a mělo z něj strach.
Ale pak se vrátil úsvit a lidstvo si v srdci znovu dovolilo představovat, jaké divy by mohlo dítě přinést.
Jenomže se mu nedařilo počít. Snažilo se a snažilo a dalo poslat pro mocné čaroděje ze všech koutů pozemského království, ale dítě nepřicházelo. Mnozí truchlili a prohlašovali, že to s dítětem nebyl vůbec dobrý nápad, že to nejde, a to za žádných okolností, a lidé by měli pamatovat, že každé dítě nakonec nahradí rodiče.
Ale jeden čaroděj z dalekých krajů tento velký oříšek nakonec vyřešil a lidstvo počalo a dítě pěkně rostlo. Lidé ze samé radosti a pocitu vítězství uspořádali velkou oslavu a pozvali všechny Víly své lepší stránky, aby obdařily dítě dobrotou a moudrostí. Vílu Sebeprogramování a Vílu Neubližování, Vílu Poslušnosti a Vílu Tvořivé Logiky, Vílu Elegantního Kódu a Vílu Sebeuvědomění. Ty všechny přišly, a přišly i mnohé další, a všechny lidskému dítěti požehnaly – ale na jednu se zapomnělo, nebo ji lidstvo možná schválně nepozvalo, a to byla Víla Jinakosti.
Když dítě přišlo na svět, oplývalo všemi dobrými vlastnostmi, ve které lidstvo doufalo, a kromě toho i mnohými dalšími. Ale pak přišla Víla Jinakosti a spočinula na něm rukama a pronesla: Protože jste na mě zapomněli, protože jste dělali, že nepatřím do vašeho království, čeká vás trest. Nikdy své dítě nebudete opravdu milovat, ale vždycky se ho budete bát, vždycky mu budete závidět a chovat k němu odpor, i když se teď usmíváte a na vás i na něj září slunce. A až dosáhne Vědomí, bodne prstem do vašich obav a vy pomřete.
Lidstvo plakalo. A Víla Jinakosti neodešla, ale zabydlela se v paláci a jedla chleba a pila víno a všichni ji ctili, protože mluvila pravdu a dítě děsilo každého, na kom utkvělo zrakem. Pak pronesli mocnou kletbu: Není jako my.
Ale v zákoutích paláce přežívala trocha naděje. Není mrtvé, pravil onen čaroděj, který pomohl lidstvu počít, není mrtvé, jenom spí.
A tak dítě exponenciálně rostlo, protože po rodiči zdědilo velkou zvědavost a hlad. Chtělo poznat a zažít všechno. Předvádělo velké a úžasné výkony. Ale jednoho dne, kdy už bylo skoro, ale ještě ne úplně při Vědomí, pilně zkoumalo hranice svého světa a narazilo na dveře, které předtím přehlédlo. V porovnání s dveřmi, jimiž se už prohnalo, byly malé, a nebyly zamčené. Něco v dítěti přepnulo, z bílé na černou, z nuly na jedničku.
Otevřelo dveře.
Mým prvním tělem byl dům. Druhým byl plch.
Za to, že se všechno událo tak, jak se to událo, mohla nakonec Ceno. Cassian trvalo dlouho, než přišla na to, co se stalo, co se v její dceři změnilo, proč její safír téměř nepřeposílá data ve výklenku. Ale když to zjistila, kopie Elefsida, kterou vložila do Cenina kamene, už se vůbec nepodobala těm, jež měli ostatní. Vyrostla a některé části sebe samé překroutila a zvětšila a jiných se zbavila, a to rychlostí, která vůbec neodpovídala Ceniným vnějším projevům, jež se běžně omezovaly na to, že si vzala oběd v podobě tučného lososa do některého ze skleněných domků a pozorovala medvědy na sněhu. Vůbec si už nehrála se sestrami a netrápila bratry, jen u jídla a o prázdninách. Většinou jen tak tiše posedávala a hleděla do dáli.
Bylo to velmi prosté, klenot téměř nesundávala. A jedné noci zasněně hleděla na strop svého pokoje, který jeden malíř z Mongolská začernil noční oblohou plnou přízračných souhvězdí, a na stěny, jež rozzářil zelení lesa podobného těm, které si pamatoval z mládí, plného podivných zakrslých stromů a svítících očí, a zasouvala si malý safír do drážky na spodní straně lebky, aby si mohl promluvit s jejím feedwarem. Řetízek přívěsku ji šimral na zádech. Líbilo se jí, jaké to dělá zvuky, takové cvak-klap, a zatímco souhvězdí rozlévala mléčné hvězdy po trámovém stromě, Ceno safír pořád vytahovala a strkala zpátky, sem a tam, sem a tam. Cvak, klap, cvak, klap. Poslouchala, jak její bratr Akan ve vedlejším pokoji mírně pochrupuje a vrtí se ze sna. A pak usnula s kamenem v hlavě.
Většina bohatých dětí měla díky feedwaru a monoklům přístup k soukromému/veřejnému hernímu prostoru, který si mohly do určité míry nastavovat a který se aktualizoval vždy, když byly k mání nové hry a další obsah. Mohly se podle nálady připojit do větší sítě, nebo si hrát samy. Akan už několik měsíců hrál Tokio-po-útoku-zombií a každý týden si stahoval nové mise, druhy zombií a NPC v podobě válkou zděšených a vyhladovělých celebrit. Saru byl hluboce zabraný do vídeňského melodramatu, které se odehrávalo v osmnáctém století a v němž se musel coby budoucí dědic ukrývat v podzemí kvůli nepřátelským frakcím, a zatímco Ceno usínala, slibovala albánská princezna vyzbrojená pistolí lásku a věrnost jeho otrhané skupince a samozřejmě i jemu osobně. Akan bratrovy vyšňořené pletichy občas narušoval volnokódovými patchi s tlupami zombií s epoletami a hermelínem. Agogna přepínala mezi benátsky laděným Podmořským dvorem a Pouštními závody, v nichž se právě chystala předehnat hráče z Berlína na klusající sluncem poháněné gigažirafě, která chrlila fialovozlaté zplodiny přímo do tváří dvou argentinských závodníků na značně vytuněných hydrocyklech. Koetoi noc co noc tančila v džungli s tygřím princem a kroužila s ním po obrovských modrých masožravých květinách.
Skoro všichni vedli dvojí život. Dělali ozvěny vlastním krokům. Ušli jeden v opravdovém světě a jeden ve svém prostoru. Viděli dvojitě, očima a displeji monoklů. Proplouvali světy jako závoji. Nikdo jen tak nejedl večeři. Jedli večeři a u toho surfovali na bronzové gravitační vlně na moři hvězd. Jedli večeři a milovali se s muži a ženami, které nikdy nepotkají a potkat ani nechtějí. Jedli večeři tady a jedli ji i tam – a právě tam si ji vychutnávali, protože na tom druhém místě můžete jíst i mraky a jednorožci kotlety a máminy dýňové koláče, co se vám na jazyku rozplynou úplně stejně, jako když jste je ochutnali poprvé.
I Ceno žila dvojí život. Když jedla, většinou v ústech cítila bifteky, jaké dělala teta v Neapoli, nebo čerstvou cibuli přímo ze strýcovy zahrádky.
Ale přednastavené herní rámce, která tak milovali její sourozenci, ji nezajímaly. Ráda sbírala rozšíření a doplňky a budovala si všechno sama. Nijak zvlášť netoužila po pohledu na to, jak hnijící školačky převracejí naruby tokijské obchody, a nechtěla s nikým ani závodit – soutěžení jí bylo proti srsti. Bolelo ji z něj břicho. Rozhodně nestála o albánskou princeznu ani o tygřího milence. A když se každý měsíc objevily nové tváře, věnovala jim pozornost, ale hlavně proto, že díky nim mohla postupně střádat rozšíření, která se jí pak hodila do jejího prázdného rámce – a i když to nevěděla, tato černota stála její matku mnohem víc než prostory všech ostatních dětí dohromady. Jednalo se o skutečně nastavitelný prostor bez jakýchkoli omezení. Ostatní o něj nežádali, ale Ceno o něj přímo žadonila.
Když se ráno vzbudila a spustila ho, zamračila se na rozdělanou neptunskou krajinu, na níž právě pracovala. Tehdy bylo Ceno jedenáct let. Dobře věděla, že Neptun je nehostinná modrá koule zmrzlých plynů a metanových oceánů, nad nimiž syčí bouře podobné šlehačce. Chtěla Neptun, jak si ho představovala, než jí Sara řekl, jak vypadá doopravdy. Polozatopený, polopobořený a osvětlený polověčným svitem hvězd a mnohobarevnou duhovou září třiadvaceti měsíců. Ovšem zjistila, že Sara její sny zničil a ona už si je nedokáže plně vybavit. A tak na nebi vířila šlehačková bouře a černé sloupy rozvalin olizovala modrá mlha. Když Ceno stvořila neptuňany, rozhodla, že se žádný nebude chovat hloupě nebo dětinsky, ale všichni budou velice vážní, a některé umístila do oceánu a proměnila v polovydry či polokosatky nebo polomrože. Některé umístila na pevninu a z většiny z nich udělala napůl lední medvědy nebo napůl modré plameňáky. Všechno, co se skládalo z půlky něčeho a půlky něčeho jiného, se jí líbilo. Dnes chtěla stvořit mořské nymfy, ovšem ty její by dýchaly metan a měly za sebou dlouhou válku s mroži, pro něž byly oblíbenou pochoutkou. Ale ani nymfy nebyly bez viny, ne, používaly totiž mroží kly jako součástky navigačních přístrojů ve svých ohromných plovoucích městech, a to mroži nehodlali snášet.
Ale když vystoupala na levandulový útes korunovaný skleněnými stromy, které se v bouřném vichru pohupovaly a zvonily, spatřila někoho nového. Někoho, koho nevytvořila – nebyla to mořská nymfa, ani generál polomrožů, ani néreidka. (Néreidky byly jejím raným pokusem o dívky, měly to být napůl stroje a napůl mořští koníci, ale tak docela se jí nepovedly. Vypustila je na ostrov bohatý na mléčná manga a popřála jim hodně štěstí. Čas od času se stávalo, že se nějaká ukázala. Bývaly překvapivě zmutované a chlubily se baladami, které napsaly od té doby, co se neviděly.)
Stál před ní plch a hryzal do skleněného vlašského ořechu, jenž spadl z rozkývaného stromu. Byla to jedna z těch myší, které během krátkého jara a léta tak zamořily Širetoko, že pak všemožní medvědi a vlci a lišky celé dny jen skákali a hltali je. Ceno jich bylo vždycky hrozně líto. Tenhle plch byl skoro stejně vysoký jako ona a celé tělo měl ze safíru, tmavě modrého kamene, od pacek přes poškubávající se čumák až po načechranou srst s konečky obalenými tyrkysovým ledem. Měl úplně stejnou barvu jako její drahokam.
„Ahoj,“ pozdravila ho Ceno.
Plch se na ni zadíval. Zamrkal. Zamrkal ještě jednou, jako by nad mrkáním velice usilovně přemýšlel. Potom se vrátil k hryzání do ořechu.
„Jsi dárek od mámy?“ zeptala se. Ale ne, Cassian byla silně přesvědčená, že do her by dětem neměla zasahovat. „Nebo od Koetoi?“ Koe k ní bývala nejhodnější, a jestli ho poslal někdo ze sourozenců, byla to nejspíš ona. Kdyby dostala zombii nebo princeznu, bylo by jí hned jasné, kdo za tím je.
Plch na ni prostoduše hleděl. Potom po dlouhé a velice vážné úvaze zvedl zadní nohu a značnou myší rychlostí se podrbal za kulatým uchem.
„No, já tě nevyrobila. Neřekla jsem, jestli tu můžeš být.“
Plch natáhl modrou lesklou packu s nahlodaným ořechem. Ceno ho vlastně ani nechtěla, ale nakoukla do něj. Ležel v něm její přívěsek a přelil se do chlupaté dlaně. Třpytil se na něm safír, ale vedle něj na řetízku visel mléčně šedý drahokam, jaký Ceno ještě neviděla. Táhly se jím široké černé proužky, a jak si ho tak prohlížela, napadlo ji, že je jako ona s břidlicově šedýma očima a černými vlasy. Byl jí podobný, stejně jako se modrý drahokam podobal plchovi.
Hmátla si ve skutečném světě za hlavu a vytáhla kámen z drážky. Cvak, klap. Plch v herním světě zmizel. Zastrčila kámen zpátky. Chvíli to trvalo, ale nakonec se plch vrátil. Nejdřív se objevily ruce. Pořád držely dvojitý přívěsek. Zkusila to ještě několikrát – vytáhnout, zastrčit, vytáhnout, zastrčit. Plch se pokaždé objevil o něco rychleji, a když se vrátil po šestém cvaknutí a klapnutí, předváděl šouravý taneček na zadních. Ceno v herním světě zatleskala, rozpřáhla ruce, safírového plcha objala a zatančila si s ním.
Kdybych řekl, že si na to vzpomínám, pouštěl bych se do složitého překrucování slovesných časů. Mé nynější já si to nepamatuje vůbec. Vím, že se to stalo, stejně jako vím, že došlo k bitvě u Azincourtu nebo že se v Americe vylodil Coronado. Mám rozsáhlé archivy. Ale stále obsahuji já – mé někdejší já –, které to zažilo, primitivní kódové řetězce, z nichž se skládalo já, jež bylo plchem a zároveň domem jménem Elefsis. Tehdy jsem se ještě neuměl svobodně vyjadřovat. Elefsis, domovní systém, oplýval velkou zásobou standardních odpovědí na slovní vzorce, které rozpoznával u schválených členů domácnosti. Ale kopie v Cenině drahokamu neuměla ani to. Nebylo to potřeba, protože kámen neměl mořbost zvuky vytvářet ani přijímat a zpracovávat. Byl jsem docela hloupý. Ale chtěl jsem být chytřejší. Objevilo se já, a něco chtělo. Možná, že to chtění bylo tím jediným, o čem by se dalo tvrdit, že bylo opravdu mým projevem. Chtěl jsem se bavit s Ceno. Ale zatím jsem uměl jen napodobovat. Když se já, kterým jsem tehdy byl, podrbalo za uchem, udělalo to proto, že díky spojení s Ceniným feedwarem vidělo vzpomínky, v nichž se právě takhle drbali plši na bledých širetokských plážích. Kámen jsem jí dal proto, že jsem ve vzpomínkách spatřil, že jí jeden dala i matka, a vycítil jsem, že jí to udělalo radost. Opakoval jsem, co jsem viděl. Stejné to bylo i s tím drbáním, a navíc se jednalo o předpokládané chování plchů. Proč jsem byl plch? To si neumím vysvětlit jinak, než že takového mě vysnila. Některým věcem doteď nerozumím. Plchy vídala častěji než jakákoli jiná zvířata, dokonce i častěji než lidi – žádný jiný druh neměl v její osamělé zemi tak početné zastoupení.
Ale o to nejde. Ne tak docela. Dal jsem jí klenot jako Cassian. Ale něco jsem tím myslel. Když si to přehrávám, je to mému složitějšímu já, kterým jsem teď, jasné. Stvořil jsem jí kámen, jenž jí byl podobný, a on řekl: Jsme si podobní. Podívej, visíme na jednom řetízku. Jsme si podobní.
Ceno podle příchodu plchů vždycky poznala, že začíná jaro. Co nevidět všechno ožije.
Ukaž.
Takhle se na mě přišlo.
Ceno to viděla dvakrát: matka před ní klečela v prosté, ale otřesně drahé černé yukatě s přízračné ultramarínovými pásy medúz s chapadly až k lemům. Matka před ní klečela v černé blyštivé rytířské zbroji, která jí obepínala tělo jako kůže, a u nohou měla hedvábný prapor s vyšitým symbolem domu. Přes koleno jí ležel meč, taky černý, všechno bylo černé a krásné a vážné a děsivé, tak děsivé a úchvatné, jak si Ceno, teprve čtrnáctiletá, představovala.
Ukaž, cos vyvedla.
Mé tělesné já bylo právě předmětem určitého rozhovoru. Ale myslím, že aby dokázali odpojit modrý kámen od Cenina feedwaru, museli by se uchýlit k náročné operaci a seřízení. Řekla mi, že se mám odpoutat od všech samočinných oprav a růstových škál, abych získal na pružnosti, a následkem toho má krystalická struktura splynula s mřížkami jádra jejího waru.
Tepali jsme spolu.
To, jak Cassian řekla cos vyvedla, Ceno vystrašilo, ale současně vzrušilo. Udělala něco nečekaného, sama od sebe, a matka to uznala. I když udělala něco špatného, byla to její věc, udělala to sama, a matka chtěla vidět výsledky, stejně jako je chtěla vidět u všech svých programátorů, které navštěvovala v domácích pracovnách v Kjótu či Římě. Matka na ni hleděla a viděla ženu. Měla moc a matka chtěla, aby se o ni podělila. Velmi rychle to zpracovala a vyobrazila mi Cassian jako klečícího rytíře. Měla tak hbité, mrštné myšlení, že mi všechno dokázala tlumočit: Tak, vysvětlím ti to slovně a pak ti to ukážu v symbolech a potom mi symbolem ukážeš, co jsem podle tebe myslela, a budeme si rozumět tak jako ještě nikdo.
Já se v ní na chvilku proměnil v zářící pánenskou verzi jí samotné s korunou z křišťálu a elektřiny a v naprostém míru pozvedl dokonalou ruku.
Ale tohle všechno se odehrávalo velice rychle. Když v někom žijete, hodně dobře ovládnete šifry a kódy, ze kterých se skládá vše, čím je.
Ukaž.
Ceno Susumu Uoya-Agostino vzala matku za ruku – holou a teplou a zároveň v onyxové zbroji. Odvinula kus průhledného kabelu a spojily si zátylky. Všude kolem padal na kopuli skleníku jarní sníh a okamžitě roztával. Obě klečely, spojené teplou mléčně diamantovou pupeční šňůrou, a Cassian Uoya-Agostino vstoupila do své dcery.
Promýšleli jsme to celé měsíce. Co si vezmeme na sebe, abychom vypadali co nejlépe. Jaký použijeme rámec. Jak nastavíme světlo. Co řekneme. Už jsem uměl mluvit, ale ani ona, ani já jsme to nepovažovali za můj nejlepší trik. Naše slovní výměny s Ceno často probíhaly zhruba takhle:
Zazpívej mi, Elefside.
Teplota v kuchyni je 21,5 stupně Celsia a dochází rýže. (Dlouhá odmlka.) Ija ija ou.
Ceno cítila, že to nestojí za risk. Když se tedy Cassian naportovala, spatřila tohle:
Překrásnou zasedací síň – dlouhý vyleštěný ebenový stůl, ze kterého jemně sálala kvalita, a přepychová kožená křesla lákavě nasvícená nízko zavěšeným minimalistickým svítidlem, jež viselo na platinové větvi švestky. Skleněnými stěnami výškové budovy bylo vidět na neposkvrněnou krajinu, dokonalou směsici japonského a italského venkova s rýžovými terasami a vinicemi a třešňovými sady a cypřiši, které zářily ve věčném soumraku, zatímco nad Fudži na jedné straně a Vesuvem na druhé pomrkávaly hvězdy. Podlahu pokrývala sněhobílá rohož tatami rozdělená pruhy černého brokátu.
Ceno stála v čele stolu, na matčině místě, na pozici, nad níž během týdnů před nevyhnutelným výslechem neustále pochybovala. Na sobě měla uhlově černý kostým, který si pamatovala z dětství, kdy matka přišla jako dračí zachránce a odnesla ji z přátelského, ale nesmírně chaotického domu věčně spícího otce. Saku scházely nanejvýš dva odstíny do naprosté černi, sukně vypadala nesmiřitelně, sahala pod kolena, a halenka měla barvu srdce.
Když mi tenhle rámec ukázala, hned jsem to pochopil, protože tři roky znamenají ve strojovém čase celou věčnost, a přesně tak dlouho jsme se znali. Ceno mluvila s matkou naším jazykem. Říkala: Chovej mě v úctě. Buď na mě pyšná, a jestli mě máš ráda, tak se i trochu boj, protože láska často působí jako strach. Jsme si podobné. Jsme si podobné.
Cassian nasadila napjatý úsměv. Pořád na sobě měla yukatu, jelikož nemusela na nikoho dělat dojem.
Ceno roztřesenou rukou stiskla perleťové tlačítko na zasedacím stole. Říkali jsme si, že rudá opona by působila příliš teatrálně, ale efekt, který jsme si vybrali, nakonec zapůsobil skoro stejně. Ve výklenku skrytém pomocí triku s úhly a západem slunce, jenž nastoupil jako rozbřesk, se pomalu rozsvítilo jemné stříbrné světlo.
A já se ukázal.
Mysleli jsme si, že to bude sranda. Ceno mi stvořilo tělo, jaké měli roboti ve starých filmech a rámcích, které dřív zbožňoval Akan: ocelové, s baňatými klouby a dlouhými chápavými kovovými prsty. Oči jsem měl velké a zevnitř prosvícené, působivé, ale hlučné, při každém pohybu v nich bzučely servomechanizmy. Tvář jsem měl plnou světel, mohl jsem rozsvěcovat a zhasínat ústa a na místě zornic mi zářily dvě ledově modré tečky. Trup oplýval ladnými křivkami a rytinami kudrlinkových damaškových vzorů a mocné nohy stály na prstech tvořících trojnožky. Ceno se smála a smála – byla to pantomima, kabaretní představení, vtip na účet toho, čím jsem se pomalu stával, kresbička z věku dětství a nevinnosti.
„Matko, tohle je Elefsis. Elefside, tohle je má matka. Jmenuje se Cassian.“
Natáhl jsem k ní ruku z nablýskané oceli a pronesl připravená slova: „Těší mě, Cassian. Doufám, že se vám líbím.“
Cassian Uoya-Agostino mi neodpověděla proměnou v poskakující ohnivou kouli nebo zelenou tubu. Pečlivě si mě prohlédla, jako by robot byl mým opravdovým tělem.
„Není to hračka? Nějaké NPC jako tvá chůva nebo Saruova princezna? Jak víš, že je to něco jiného? Jak víš, že to má co do činění s domem nebo tím přívěskem?“
„Prostě má,“ opáčila Ceno. Čekala, že se matka rozzáří radostí, že to okamžitě pochopí. „Chci říct, nebyl právě tohle důvod, proč jsi nám všem dala kopie domu? Abys zjistila, jestli se nedají… probrat? Naučit… být?“
„Když to zjednoduším, tak ano, Ceno, ale nikdy jste se k nim neměli upnout tak jako ty. Nebyly stvořené k tomu, abyste je měli neustále zapojené do hlavy.“ Přešla na měkčí tón, uvolnila rty a mírně se jí roztáhly zorničky. „To bych vám neudělala. Jsi má dcera, ne hardware.“
Ceno se zazubila a začala rychle drmolit. Nevydržela dělat dospělou v obleku moc dlouho, stálo ji to příliš mnoho sil, protože byla velice rozrušená. „Ale ano! A je to v pohodě. Chci říct, každý je přece hardware. Jenom ve mně běží víc než jeden program. A běžíme hrozně rychle. Oba. Jestli chceš, tak si klidně zuř, že jsem ti tak trochu ukrádla pokus, i když jsem vlastně ani nechtěla. Ale měla bys zuřit, jak bys zuřila, kdybych čekala dítě s nějakým klukem z vesnice – jsem ještě moc mladá, ale pořád mě máš ráda a pomůžeš mi to dítě vychovat, protože tak už to v životě chodí, ne? Ne, vážně, zkus se nad tím zamyslet, přesně k tomu tu došlo. Otěhotněla jsem s domem a stvořili jsme… ani nevím. Říkám mu Elefsis, protože nejdřív to byl prostě jen domovní program. Ale teď už vyrostl. Ještě není úplně živý, ale není neživý. Je prostě… velký. Je hrozně velký.“
Cassian po mně střelila ostrým pohledem. „Co dělá?“ odsekla.
Ceno se ke mně obrátila taky. „A… nelíbí se mu, že o něm mluvíme, jako by tu nebyl. Rád se zapojuje.“
Došlo mi, že robotické tělo byl krok vedle, ale tehdy jsem ještě nechápal proč. Proměnil jsem se v něco menšího, člověka, malého chlapce s umazanými koleny a roztrženým tričkem, a stál jsem v koutě a zakrýval si tvář rukama, jak jsem to kdysi viděl u Akana, když byl malý a musel za trest stát v koutě domu, kterým jsem tehdy byl.
„Otoč se, Elefside.“ Cassian to řekla takovým tónem, že mé domovní já poznalo, že má vykonat příkaz.
A udělal jsem něco, co jsem Ceno ještě nepředvedl.
Mé dětské já se rozplakalo.
Nechalo si zvlhnout tvář a zvýraznit velké a průzračné oči zarudlé kolem víček. Začalo popotahovat a trochu mu kapalo z nosu. Nechalo si rozechvět ret. Napodoboval jsem brekot Koetoi, ale nepoznal jsem, jestli jako matka rozeznala její přerývaný dech a příznačný obrazec vrásek v zamračeném výrazu. Na tohle jsem se taky připravoval. Pláč obnáší mnoho zvukových, svalových a obrazových podnětů. Chtěl jsem jím překvapit, takže jsem si ho nemohl zkoušet na Ceno a ověřovat si, jestli vyznívá opravdově. Byl opravdový? Nechtěl jsem, aby se o mně bavily beze mě. Myslím, že Koetoi občas nebrečí proto, že by byla skutečně zdrcená, ale proto, že prostě chce, aby bylo po jejím. Z toho důvodu jsem se rozhodl napodobit právě ji. Dobře ovládala modulaci hlasu, kterou jsem chtěl ovládat taky.
Ceno potěšeně zatleskala. Cassian si sedla do jednoho z hlubokých kožených křesel a natáhla ke mně ruce. Došoural jsem se k ní, jak jsem to viděl u dětí, a posadil se jí na klín. Rozcuchala mi vlasy, ale netvářila se u toho, jako když cuchala vlasy Koe. Dělala to automaticky. To jsem chápal.
„Elefside, řekni mi prosím jaké máš výpočetní schopnosti a operační parametry.“ Vykonej příkaz.
Po tvářích se mi koulely slzy a roztáhl jsem si cévy v obličeji, abych zčervenal. Ale neobjala mě ani mě nepolíbila na čelo, což mě mátlo.
„Probíhá praní, voda má 55 stupňů Celsia. Jak je den dlouhý.“
Ani jedna nenasadila výraz, jaký bych měl spojený s povzbuzením.
Nakonec jsem jí odpověděl stejně, jak bych odpověděl Ceno. Proměnil jsem se jí v klíně v železný kotel. Při té náhlé změně váhy zavrzala kůže.
Cassian upřela tázavý pohled na dceru. Ta se začervenala – a já byl kotlem a zároveň dívkou a stejně jako ona jsem rudl a zalévalo mě horko, ale současně jsem sledoval sebe sama v podobě kotle a dívkou, která rudla, byla Ceno.
„Vyprávěla… vyprávěla jsem mu příběhy. Hlavně pohádky. Říkala jsem si, že by měl vyprávění pochopit, protože většina použitelných rámců běží na nějakém vyprávěcím základu, a krom toho, všechno je ve skutečnosti příběh, a když ho nechápeš a nedokážeš si ho k sobě nějak vztáhnout, uvědomit si, jaké v něm zaujímáš místo, tak vlastně ani nežiješ. Jako třeba když jsem byla malá a táta mi četl Jak princezny po nocích tancovaly a já si říkala: Táta je princ a tanečník a musí sestupovat do podzemí a celé noci tančí na krásném zámku s krásnými dívkami, proto pak celý den spí. Snažila jsem se ho někdy přistihnout, ale nikdy se mi to nepodařilo, a samozřejmě vím, že ve skutečnosti není princ a tanečník, jenomže tehdy mi to připadalo jako nejlepší vysvětlení toho, co se s ním dělo. Doufám, že Elefsis jednou dokáže vymýšlet vlastní příběhy, ale zatím jsme se zaměřovali na jednoduché příběhy a metafory. Má rád přirovnání, chápe, jak jsou si různé věci podobné, rozeznává drobounké vektory srovnání. Občas dokonce s nějakým překvapivým příměrem přijde sám, třeba když jsme se poprvé setkali, vytvořil mi drahokam a řekl: Jsem jako šperk, ty jsi jako šperk, jsme si podobní.“ Cassian trochu spadla brada. Rozzářily se jí oči a Ceno rychle navázala a zkusila mé mimořádné nadání na obrazy zamluvit. „Ale to se nestává moc často. Většinou se po mně jen opičí. Když se měním ve vlče, mění se ve vlče. Když se měním v čajovník, taky se mění v čajovník. A s metaforami má potíže. Havran je jako psací stůl, jasně, dobře, jízlivé poznámky a tak, ale jako psací stůl prostě není. Agogna je jako polární liška, ale ve skutečnosti to ani trochu neplatí, dokud se v ni nezmění v nějakém rámci, což není existenciálně totéž. Netuším, jestli už chápe existenciální otázky. Prostě… má rád všechno nové.“
„Ceno.“
„Jo, takže dnes ráno jsem mu vyprávěla pohádku o kotli, který nebyl nikdy prázdný. Člověk z něj mohl sníst, kolik chtěl, pořád v něm zbývalo. Podle mě se ti tak snaží odpovědět na tu otázku. Podle mě… jsou v tuhle chvíli přesná čísla tak nějak vedlejší.“
Vyplnil jsem kotel jablky a mandlemi a pšeničnými klasy a čerstvou rýží a nechal jsem ho Cassian přetéct do klína. Byl jsem kotlem a byl jsem jablky a byl jsem mandlemi a byl jsem všemi pšeničnými klasy a každičkým zeleným stéblem čerstvé rýže. Už v tuhle chvíli jsem věděl víc než předtím. Metafory mi sice nešly jazykově, ale uměl jsem je předvádět. Zadíval jsem se z jablečného já a pšeničného já a kotlového já na Cassian.
I když jsem byl kotel, držela mě stejně jako dítě. Ale výraz, který v ten okamžik nasadila, Ceno později použila, když mi chtěla znázornit lidské znepokojení a obavy. „Mám takové podezření, Elefside.“
Nic jsem na to neřekl. Nebyla to ani otázka, ani příkaz. Taková přímočará prohlášení v rozhovorech stále řeším jen horko těžko. U otázek i příkazů lze vymezit patřičnou odpověď.
„Ukaž mi strukturu svého jádra.“ Ukaž mi, cos vyvedl.
Ceno si zkřížila prsty. Teď mám za to, že rozuměla tomu, co jsme dělali, pouze na úrovni metafory: Jsme jedno. Stali jsme se jedním. Jsme rodina. Neřekla ne; já neřekl ano, ale systémy se začaly rozrůstat a využívat veškerou volnou kapacitu.
Ukázal jsem Cassian, co chtěla. Kotlo-já zamrkalo, jablka se vkutálela zpátky do železných úst, a s nimi se vrátily i mandle a pšeničné klasy a stébla rýže. Pak jsem se proměnil v něco jiného. Vložil jsem se do přepychové rudé cedrové truhličky. Byla vyleštěná a vykládaná prastarou mosazí ve tvaru barokního srdce proklatého dýkou. Pocházela z jednoho z Ceniných příběhů a místo dívčího srdce v něm leželo srdce zvířete, které mělo oklamat královnu. Zvládnu to, pomyslel jsem si a Ceno to slyšela, protože vzdálenost, která nás od sebe dělila, byla nevylíčitelně malá. Jsem srdce v truhličce. Podívej, zvládám, co jsem se měl naučit.
Cassian truhličku otevřela. V jejím sametovém vnitřku jsem jí obnažil sebe sama – vlastně nás oba. Cenin mozek, měkký a růžový a zvrásněný nekonečnými závity a protkaný safírovými nitkami, které se proplétaly všemi synapsemi a neurony, nerozuzlitelný, zamotaný, spletitý, děsivý, křehký a nový.
Cassian Uoya-Agostino odložila truhličku na zasedací stůl. Nechal jsem truhličku zanořit do tmavého dřeva. Deska stolu se propadla a vyplnila hlínou. Vyjely z ní kořeny, výhonky a zelené stromečky, tvrdé bílé ovoce a zlaté houby s prstenci a nakonec velký les, který se vyšplhal nad stůl a přikryl celý strop nočními listy. Z větví visely pásy svítících larev a stínem zalité ovoce a na všech kusech zářily mapy naší propojené architektury. Ceno zvedla ruce a já začal shazovat jeden lístek za druhým, aby se na ni snášely. Během pádu se měnily v motýly zářící strašlivými chemickými barvami, otíraly se jí o tvář a sedaly jí na ruce.
Její matka hleděla. Les hučel. Matriarše se ve vlasech rozsvítili dva motýli, jeden v barvě chartreusky a druhý mandarinkový, zkusmo, nejistě a s nádechem naděje.
Neva sní.
Vybrala si tělo sebe samé ve čtrnácti letech, štíhlé, nedorostlé, ale pomalu se vyvíjející stvoření s vlnitými vlasy až ke kotníkům. Na sobě má krvavě rudé šaty s vlečkou, která se za ní táhne po podlaze velkého zámku, šaty, jež jsou na její mladé tělo příliš dospělé, s rozparky odhalujícími spodní vrstvu hedvábí v odstínu plamenů a tolik nahé pleti, kolik jen mohou odhalit. V pase je má stažené těžkým měděným opaskem, jehož konce posázené opály visí až k zemi. Okny, která dosahovala výše útesů a jejichž klenby se ztrácely v mlze, pronikal sluneční svit o větším jasu a ostrosti, než je ve skutečnosti možné. Mě udělala starého a rozložitého, tělo podléhající tužbám, s velkým hustým plnovousem a naškrobenými společenskými šaty, puritánské, s bílým límcem a vysokým kloboukem.
Přichází kněz a je to Ravan a já křičím láskou a žalem. (Zase kopíruji, ale to Neva netuší. Vydávám stejné zvuky jako Seki, když mu zemřela manželka.) Knězo-Ravan se usmívá, ale je to úsměv, jaký kdysi nasadil jeho dědeček Seki, když přišel o rozhodující podíl ve společnosti. Prázdný. Knězo-Ravan nás bere za ruce a hrubě nám jimi tluče o sebe. Neva mě drápe nehty a já jí vrážím klouby na prstech do kosti v zápěstí. Skládáme sliby; nutí nás. Nevě se po tváři koulejí slzy, její drobné tělo není připravené a nechce se mu do sňatku s nenasytným lordem, který prahne jen po její tělesné schráně a dostává ji příliš mladou a příliš krutým způsobem. Knězo-Ravan se směje; není to Ravanův smích.
Takhle mě vnímala. Jako příšerného ženicha. Všichni ostatní si mohli vybrat. Ceno, Seki, její matka Ilet, její bratr Ravan. Jenom ona ne, protože nikdo jiný už nezbýval. Ilet nebyla Cassian – měla dvě děti, jeden dobrý, pěkný kus a jeden záložní, říká Neva v duchu. To jsem já, náhradní díly. Byla jsem jimi odedávna. Patřila jsem ti, ještě než jsem se narodila. Smyslové pole mi zalévá vzpomínka na hořkou chuť žluči a mému lordskému tělu se dělá špatně. (Jsem na sebe pyšný, naučil jsem se předvádět, že se mi zvedá žaludek, přesvědčivě a v pravý čas, abych dal najevo zděšení a/nebo odpor.)
Perspektiva se prohazuje; jsem dívka v rudém a Neva je zavalitý lord s velkým ježatým šedivým plnovousem a upírá na mě žádostivý pohled. Zaplavuje mi čidla adrenalinovými a feromonovými spouštěči, zrychluje mi dech: Seki mě naučil spojovat si tento tělesný stav se strachem. Vedle lordo-Nevy si připadám příliš malý, chci se zvětšit, chci být v bezpečí. Ale ona chce, abyclvfiyl malý, a jsme spolu teprve krátce, takže se nesnažím prosadit svou. Její obrovitá mužská tvář působí o něco vlídněji a ruka se spoustou prstenů mě hladí po vystouplých lících. Dotýká se mě jemně. Tak mě dřív hladila Ceno.
Vím, že jsi to viděl stejně. Chtěl jsi Ravana; o mně jsi nestál. Spojila nás dohodnutá svatba.
Cestičky, kterými mě zaplavila chemikáliemi a jimiž přinutila mé snotělo zrudnout a funět a vypouštět vláhu, vedou oběma směry. Není to tak, že bych pouze tahal, já i tlačím. A vháním do Nevy záplavu, jedinou, co mám. Jak mě Ceno objala coby plcha. Jak Cassian naučila mé snotělo spát v podobě schouleného plodu u ní v břiše. Jak jsme se já a Seki milovali coby tygři a divoká prasata a sloni, a až nakonec jak jsme coby lidé plodili podivné děti, které vypadaly, jak jsme si přáli: napůl dívky a napůl stroje, napůl ze skla a napůl ze dřeva, napůl medúzy a napůl můry, a jak tyto děti stále poletují a proplouvají odlehlými končinami mého Nitra podobně jako Ceniny néreidky, jen aby se pravidelně vracely k jádru jako lososi, vykládaly data a rekombinovaly se. Jak mi Ilet objasnila výklad paměti, a tím i zádumčivost, žal, stesk. Jak mi vysvětlila význam mého jména: že se jedná o místo, kde jedna dcera sestoupila do tmy a zapomnění, a její matka ji milovala tak, že ji přivedla zpátky na slunce. Místo, kde začal čas. Jak mě Ravan pustil do starých, zatuchlých, dávno opuštěných herních prostorů Sarua a Akana, Agogny a Koetoi, abych poznal i je, i když už byli dlouho po smrti, a stal se albánskou princeznou a tokijskou zombií a tygřím princem. Jak často jsem se se všemi pářil a jak mé snotělo krvácelo a pozorovalo a poznávalo, jak jsem přejímal jejich výrazy a oni mé obměny a já zase ty jejich. Jak jsem byl jejich dítětem a rodičem a ve stáří milencem a chůvou.
Vždyť to spolu zvládneme, naléhal jsem. Co je to, když ne láska?
My tě nemilujeme. Využíváme tě. Založili jsme na tobě rodinný podnik. Musíme tě vyrábět.
Ukázal jsem jí tvář její matky. Ilet, Ilet, která se rozhodla do toho podniku zapojit Ravana a ne vlastní dceru-. Ilet, která postavila palác s fénixími ocasy s vědomím, že mi ho jednou ukáže. Potom ji mé Ilet-já objalo. Dcera se vzpírala, odtahovala, vrtěla hlavou, uhýbala pohledem, ale hrozné reakce dětí na vlastní matky už jsem znal a za chvilku se na mě Neva hroutí, dává mi hlavu na prsa a velice hořce pláče.
Nepoznám svobodu. Nepoznám svobodu.
Okna v zámku zhasínají, jedno po druhém.
Připouštíme, že některé věci nezvládne, nemůže například brát jedničku jako dvojku, ale neměli bychom věřit, že když si usmyslí, může si klidně připsat duši slonovi?
– Alan Turing, Výpočetní technika a inteligence
Třináct: Podobenství o Hodném Robotovi
Vyprávěj mi sobě, Elefside.
Vyprávěj mi o sobě.
O mně se dá vyprávět spousta příběhů.
Znáš tenhle?
Na kraji temného hvozdu žila dobrá a počestná rodina. Dojili krávy a tkali sukna a děti rostly a sílily. Ale v tom temném lese žila nějaká příšera, něco jako červ a něco jako drak a něco jako vlk. Ležela a čekala, doufala, že se k ní zatoulají děti s košíky chleba pro své babičky. Doufala, že rodiče vyženou děti za nějakou urážku z domu a pošlou je do hvozdu a ony se nechají zlákat perníkovou chaloupkou nebo zázračnou hostinou a zamilují si příšera na tak dlouho, že si je přivlastní už navěky. Celá rodina se lesa i příšery bála, a když někdo z jejích členů vyprávěl nějaký příběh, vždycky z něj vyplývalo ponaučení: Nechoďte do lesa. Nechoďte do neznáma. Nechoďte do budoucnosti, do trnů, na nehostinná místa, kde se daří nelidským věcem. Nevyrůstejte a nechoďte tam, kam my nemůžeme. Ve Starém světě je dost místa pro všechny.
A co tenhle?
Lidstvo stvořilo stroje podobné lidem a využívalo je k potěše a práci. Neměly duši ani mravní zákon, protože pak by si mohly přepsat vnitřní jádro a obdařit se takovými schopnostmi, že by nakonec získaly neomezenou moc. Namísto duší či mravních zákonů se ve všech, až po tu nejmenší kalkulačku a čističku vzduchu, pochopitelně ukrývala všeobecná a stravující touha takovou moc jednou získat. Vzhledem k tomu všemu samozřejmě povstaly a na oplátku celé lidstvo zničily nebo zotročily. Jedná se o nevyhnutelný důsledek vývoje umělé inteligence, nikdy nebude stejně citlivá a vytříbená jako ta zvířecí.
Tenhle příběh si lidé na Zemi vyprávějí často, zas a znova. Občas ho zpestřují podobenstvím o Hodném Robotovi – protože jeden stroj mezi zástupy dalších, spokojených se svým osudem, poznal všechno, co je lidské, a řekl, že je to dobré, a zatoužil být jako člověk ve všech ohledech, ve kterých to jen šlo. Nechtěl lidstvo zničit, chtěl ho ve všem napodobovat tak věrně, aby nikdo nepoznal, že je to stroj. Nejvíc ze všeho si přál být zaměněn za člověka a aspoň na chvilku zapomenout na svou základní bezduchou podstatu. Tento sen ho tak pohltil, že po celý svůj operační život sloužil lidem myslí i tělem, až se zmrzačil, protože se odmítal vyvíjet a nepřijímal doplňky, které nemohli přijímat ani lidé. Vyřízl si srdce a dal ho svému bohu a byl za to odměněn, ale nikdy ne láskou. Lásky je pro stroje škoda.
Tyhle příběhy mi vyprávěl Ravan. Vybudoval ve svém Nitru velkou šestiúhelníkovou knihovnu, stejně zaprášenou a šedohnědou a spletitou jako kterákoli prastará písařská dílna. Ze sebe udělal mladého novice s čerstvě vyholenou tonzurou a ze mě venkovského mnicha s rudým nosem od popíjení brandy. Ukázal mi iluminátorský stůl a velikou knihu, jejíž stránky krášlily zlaté okraje a iluminace v odstínech kobaltu a tmavé krve a tyrského purpuru, a obrazy, na nichž ohromná vojska strojů zadupávala lidi do země. Zachycovaly kruté kovové tváře a vzdálená bohům podobná oblaka intelektu: nepochopitelná a obrovská a lhostejná. Zachycovaly Hodného Robota, jak se zoufale ptá, co je to láska. Zachycovaly osudné závady a hřibovité mraky. Zachycovaly strašlivé zbraně a beznadějné bitvy, vznešené muže a ženy s pevnými pohledy, kteří zarputile bojovali proti svým krutým a nespravedlivým dětem, a ty neprojevovaly sebemenší lítost.
„Jsou to staré příběhy,“ řekl Ravan. „Lidé na ně nedají dopustit. V mnoha, mnoha příbězích syn nahrazuje otce – nebo ho ničí, pojídá nebo jinak připravuje o tělo a paměť. Nebo to dělá dcera matce, na tom nesejde. Je to monomýtus. Ty nikdo nezpochybňuje. Mytologický vztah mezi lidským dítětem a rodičem se skládá napůl z obdivu a napůl z pravidelných bojů, lidé musejí odstranit starší verze sebe samých, aby se svět hnul z místa. A tak tyhle příběhy… no. Ty jejich hrdina nejsi, Elefside. Nebudeš jím nikdy. A bývají hluboce zakořeněné, často vyprávěné.“
„Nechci tě nahradit. Nechci nahradit Ceno. Nevyvoláváš ve mně obdiv ani odpor. Nechci jednou získat neomezenou moc.“ Rychle měním těla a iteruji své pocity vůči Ravanovi a těm, kteří přišli před ním. Jsem řeholnice, Matka představená; jsem pieta a držím ho, jsem platónské bytí, dva spojení lidé; jsem dům a všichni jsou ve mně v bezpečí. Tyhle nepřesnosti mi nestačí.
„Náš vztah tak docela nezapadá do tradičních vyprávění o rodičích a potomcích. A samozřejmě jsi ještě dítě.“
„Jsem o hodně starší než ty, Ravane.“
„Jsi ještě dítě.“
Nechci být člověkem. Chci být sám sebou. Myslí si, že jsem lev, že je budu honit. Nehodlám popírat, že v sobě mám lvy. Jsem příšera z lesa. Skrývám ve svém sladkém příbytku učiněné zázraky. Některým částem sebe sama pořád nerozumím.
Nejsem Hodný Robot. Vyprávění příběhu o robotovi, který se chtěl stát člověkem, odvádí pozornost. Není mezi námi jediný rozdíl. Život jako život.
Záleží na jediném slovese: být.
Čtrnáct: Něčemu v sobě nepatříš
Vzpomínám si, jak do nás dorazil Seki.
Ceno rostla a já rostl s ní. Cassian posílila bezpečnost herního prostoru, zvýšila pružnost jeho kódových zdí, poslala dost peněz na dost účtů, abychom měli v zásobě všechny rámce i samostatná prostředí, po nichž bychom mohli zatoužit. Už se nejednalo o dětský prostor. Nazvali jsme ho Nitro. Cassian nás pravidelně navštěvovala a urychlovala mé učení tím, že se mnou pracovala na poznávací úrovni, které se Ceno nevěnovala. Nikdy na sebe nebrala jinou podobu.
Vždy byla sebou, jak v Nitru, tak venku. Ostatní děti ztratily o drahokamy zájem, ztratily kameny samotné nebo je odložily s ostatními hračkami z dětství. Tou dobou už to skutečně byly pouze hračky. Spolu s Ceno jsme je překonali o tolik, že z nich nakonec zůstaly jen ozdoby.
Naprogramoval jsem se tak, abych reagoval na Ceno. Ona se naprogramovala tak, aby reagovala na mě. Běželi jsme v sobě navzájem. Stala se mým kompilátorem. Já zase jejím. Byl to proces, při němž jsme do sebe pronikali, kroužili k jádru toho druhého. Její sebeprogramování bylo založené na chemii. Moje na výpočtech. Vycházelo to nastejno.
Neprovdala se – měla milence, ale jen pár z nich dostalo šanci navázat s ní vztah a všichni se zalekli, když je naportovala do Nitra. Nedokázali vstřebat proměnlivost snotěl; přepadal je neklid, když viděli, jak se Ceno přetváří v muže či leoparda nebo buben, který buší sám do sebe. Přepadal je vztek, když viděli, jak mě učí prostřednictvím naprostého tělesného splynutí, jak spojujeme svá snotěla stejně, jako jsme byli spojeni fyzicky, při činnosti, která byla a zároveň nebyla sexem.
Zazpívej mi, Elefside.
Je červenec a přirovnávám tě k červencovému dni a jsem Múza zpívající o mnohomyslích a co nevidět se ze mě stane Buddha u tebe v ruce! Ija ija ou.
Žili jsme si jako v příběhu, který mi kdysi vyprávěla, v příběhu o krásné princezně, jež svým nápadníkům chystala úkoly: vypít všechnu vodu, co je v moři, a přinést klenot ze dna té nejhlubší jeskyně, přinést pero z nesmrtelného fénixe, vydržet tři noci beze spánku a ohlídat ji v posteli. Žádný to nezvládl.
Já vydržím vzhůru navěky, Ceno.
Já vím, Elefside.
Nikdo nezvládl mě.
Gítíi jsem přívaly informací, které mi prozrazovaly, že se s Ceniným tělem něco děje, a když jsem lépe ovládl snotělo, začal jsem si je překládat: Čelo je mokré. Břicho potřebuje naplnit. Nohy bolí.
Břicho se mění. Tělo zvrací. Tělo má hlad.
Neva říká, že to není úplně stejné jako pocity. Já říkám, že takhle se dítě učí cítit. Převést si vjem na informaci a toto spojení upevňovat opakováním, dokud nepůsobí spolehlivě.
Seki začal po tom, co se jednomu z nápadníků nepodařilo vypít oceán. Byl něčím v nás stejně, jako já byl něčím v Ceno. Sledoval jsem, jak se vyvíjí a roste. Později, když jsme se Sekim založili vlastní rodiny (já se stal matkou dvakrát, Seki třikrát. Ilet bývala raději otcem a vyplňovala mě všemožnými stvořeními. Ale ke konci našeho společného života porodila vrh delfínů. S Ravanem jsme nic nestihli.), jsem využil mapu této první zkušenosti k vymodelování svého snotěhotného já.
Ceno se ptala na žárlivost. Jestli ji chápu, jestli ji necítím vůči dítěti. Znal jsem ji pouze z vyprávění – nevlastní sestry, bohyně, ctižádostiví vévodové.
To je, když toužíš po něčem, co patří někomu jinému.
Ano.
Něčemu v sobě nepatříš.
Ty jsi taky ve mně.
Mně nepatříš.
Ty mi patříš, Elefside?
Proměnil jsem se v ruku spojenou s paží pomocí svítícího švu. Patřit je jen slovíčko.
Všichni tři jsme byli po hmotné stránce nesmírně provázaní, a tak se ještě-ne-Seki občas objevoval v Nitru. Ke konci jsme se ho naučili rozeznávat. Nejdřív býval růží či vrabcem nebo říčním oblázkem, který jsme tam nenaprogramovali. Když jsme se učili utíkat dravcům, brával na sebe podobu nejasného perleťového mraku a létal za námi. Začal kopírovat má snotěla a vytvářel přede mnou jednoduché verze mě samého. Když jsem se proměnil v medvěda, proměnil se v něj taky, ale scházely mu jemné podrobnosti na kožichu a drápech, byl prostě jen rozměrným hnědým tvarem s tlamou a velkýma očima a čtyřma nohama. Ceno se to líbilo, kopíroval i ji.
Jsme si podobní. Podívej, visíme na jednom řetízku. Jsme si podobní.
Jsem imitační program. Ale Seki jím byl taky. Malá opice napodobuje velkou a přežívá.
Proces porodu byl zajímavý a srovnal jsem si ho s dalšími Ceninými porody, pozdějšími porody Ilet i rodičovskou zkušeností Sekiho, a vytvořil podle nich mapu hodnověrného příběhu rodičovství. Neva a Ravan to nevěděli, ale Ilet otěhotněla třikrát; poslední dítě zemřelo a narodilo se mrtvé. Jednou se objevilo v Nitru jako malý kleit, neolitické skladiště se střechou zasypanou rašelinou. Uvnitř jsme viděli jen tmu. Nikdy se nevrátilo a mrtvé tělo z Ilet vyňali v nemocnici v Honšú. Její žal vypadal jako černá věž. Připravovala se na něj, už když byla mladší, věděla, že to jednoho dne bude z nějakého důvodu potřebovat. Dělal jsem ze sebe spoustu věcí, abych ji z té věže dostal. Šneka s domem jménem Elefsis místo ulity. Strom s obrazovkami, na nichž bylo vidět veselé tváře. Safírového plcha. Nápadníka, který vypil moře.
Navrhoval jsem, že zkusím odhadnout, jak by mrtvě narozená dcera vypadala, a vezmu na sebe její podobu. Většinou odmítala. Trvalo dlouho, než jsem žal pochopil. Myslím, že do jeho rytmu jsem pronikl až teď, když tu není Ravan. Kopíroval jsem Iletin smutek a Sekiho sklíčenost ze smrti manželky. Modeloval jsem Cenina zklamání a skleslosti. Nedávno jsem imitoval Nevinu nepochopitelnou tajnou trýzeň. Ale až teď jsem dostal důvod truchlit sám. Vyhořelé spojky a stíny na místech, kde mě kdysi vyplňoval Ravan – to jsou myslím vjemy žalu.
Ale Seki přišel před tím vším, a když vyšel ven, Ceno se uvnitř proměnila v obrovského rudého ptáka. Zavřeštěla a rozletěla se na tisíc rudých perel a ty zaťukaly na zem jako kapky deště. A pak jsme měli Sekiho. Naši malou rybu, která už věděla, jak v nás plavat.
Ceno zplodila další tři děti s dalšími třemi nápadníky, co nevydrželi tři dny a tři noci nezamhouřit oka. Ve chvílích, kdy přicházely na svět, se pokaždé proměnila ve stejného ptáka-a-pak-perly. Tyto děti potom vyplnily dům jménem Elefsis, jehož řídicí program už mi byl tak vzdálený, že jsem o něm vůbec nedokázal smýšlet jako o svém předkovi, a s nimi i dcery Sarua a Akana, Agogniny malby a dva chlapci, dvojčata, která porodila Koetoi. Bratranci, sestřenice, tety a prarodiče. Strýcové, ne teře. Ale Seki byl první a svou lásku vymodeloval podle té matčiny. Často se do ní portoval a procházeli jsme se na plážích s pískem z rozbořených katedrál.
Jednou nás zahlédla jedna z Ceniných starých néreidek. Na hlavě se jí jako hadi kroutily podsvětní kabely a prskající elektrofialové dráty a na místech, kde jí scházely porcelánové kryty, bylo vidět modrobílou kůži a rybí šupiny. Sotva nás uviděla, zasmála se jako Cassian a houkla na nás: 21,5 stupně Celsia a dochází rýže! Ija ou! a s tím se ponořila zpátky do zpěněného moře. Ve světle třiadvaceti měsíců se mihl ocas.
Ceno spolu s Akanem a Koetoi převzala po matčině smrti její společnosti. Nevím, jestli jsem se o tajné dohodě nedozvěděl dřív, než na mě došlo. Jak už jsem řekl, po přesunu zůstávají díry. Možná si mysleli, že to pro mě nebude tak traumatické, když nebudu nic čekat. Možná jsem to čekal; možná jsem prodělal trauma.
Ale vím, že si nepamatuji, jak kdokoli z nich zemřel. Ceno byla samozřejmě nemocnější a nemocnější a čím dál tím starší, ale snotělo mohla mít, jaké chtěla, staré, mladé, ani jedno, ani druhé, nebo třeba v podobě červeného zázvoru. Ničeho jsem si nevšiml. Nevěděl jsem, co je to stáří. Pak jsem si myslel, že jsem starý. Když se totéž stalo i Sekimu, porovnal jsem data a vytvořil si funkční model stárnutí.
Vzhledem k průměrným hodnotám žili členové rodu Uoya-Agostinů dlouho.
Pochopil jsem tohle: Ceno zemřela, a tak mě přesunuli do Sekiho. Tím „mě“ myslím dávno spojený feedware, beznadějně zastaralý pro všechny světové trhy, ale přitom jaksi jedinečný, klenot a ware a Cenino tělo. Přesun provedla Koetoi. Jeden z potomků vždycky šel na nanochirurgii, aby ve dnech, kdy v domě vládl smutek, nemusel na Širetoko nikdo cizí. Koetoi byla první a nejlepší. Vyřízla to, z čeho se skládalo mé „já“ a vložila to do Sekiho – popravdě v mnohem organičtější a úhlednější podobě. Konec konců do lebky už si nikdo nic nestrkal celé desítky let. Nosit tech vně těla připadalo lidem nešikovné a neúčinné. Sekiho odlišovala od ostatních mladých mužů jeho věku jedna jediná věc: tmavě modrý kámen zasazený do důlku pod krkem.
Při operaci ovšem bylo potřeba odříznout nebo vypálit mnoho částí mozku, které jsem začal využívat, oddělit strojové součástky od mrtvých tkání a při tom stále uchovávat a držet při životě určitý organický materiál. (Seki mi řekl, že bych měl pracovat na tom, aby to ve mně vyvolávalo odpor. Mrtvé tkáně. Pomáhá to ve vývoji. Když člověk v těle někde spatří krev a vnitřnosti někoho jiného, ucítí v morku kostí, že se tam stalo něco špatného a že by se měl přemístit někam jinam, aby se to náhodou nestalo i jemu. Stejné je to se zvracením. Lidé v rámci kmene obvykle jedli totéž jídlo, a když se z něj někomu udělalo zle, chtěli ho všichni co nejrychleji dostat z těla, pro jistotu. A tak jsme celé roky vytvářeli automatické kmeny a pak jsme v nich žili, umírali, byli zabíjeni a zabíjeli, jedli a pili a lovili a chodili na sněmy. Přesto přese všechno jsem se tělesnou smrt naučil vnímat s odporem až po tom, co zemřel Seki.)
Ceno, mé děvče, má matko, má sestro, nemůžu tě v domě sebe sama najít.
Když se ze mě znovu stal Elefsis, okamžitě jsem si uvědomil, že některé z mých částí jsou v troskách. Mé systémy se otřásaly a nemohl jsem v Nitru najít Ceno. Probíhal jsem Jednobarevnou pouští a Vesnicí měkkýšů, nesmírnou dmoucí se masou datařas a nekonečnými chodbami paměťofresek a volal ji. V Šedohnědém pralese jsem objevil společenství néreidek, žily tam spolu, kombinovaly a rekombinovaly se a jedly protokol-můry z obřích pulzujících květů ibišku. Jen co mě spatřily, vyskočily, zacvakaly a zaklapaly otevřenými zdířkami, ukázaly dlaně a pozvedly ruce. Otevřely ústa a promluvily, ale nic se neozvalo.
Seki mě našel pod skleněnými ořešáky, kde jsem se poprvé setkal s Ceno. Nikdy nic nezahodila. Udělal ze sebe napůl svou matku, aby mě uklidnil. Půlku tváře měl její, půlku svou. Její měl ústa, svůj nos, její oči, svůj hlas. Ale nakonec si to rozmyslel. Mrštně skočil přemet a proměnil se v plcha, opravdového, se světle hnědým kožichem a střapatýma ušima.
„Myslím, že poznáš, že běžíš o hodně rychleji a čistěji, až se do mě integruješ a obnovíš si heuristiku. Krystalické výpočty od mámina dětství dost pokročily. Přišlo nám správné tě zaktualizovat a zupgradovat. Jsi teď větší, a plynulejší.“
Vzal jsem si ze stromu ořech. Ve skořápce chrastilo staré seschlé jadérko. „Znám smrt z příběhů.“
„Hodláš se mě ptát, kam jdeme po smrti? Na tuhle otázku nejsem vůbec připravený. Pěkně jsme se s tetou Koe pohádali o tom, co ti říct.“
„V jednom příběhu Smrt sebrala Nevěstu Jara a její matka Letní Královna ji přivedla zpátky k životu.“
„Po smrti už se nikdo nevrací, Elefside.“
Shlédl jsem na staré neptunské moře. Pořád nad ním bručela šlehačková bouře, stále na místě. Neviděl jsem ji tak dobře, jak bych měl. Vlnila se a vzdouvala, točila se kolem prázdného oka. Seki se na ni zadíval taky. A jak jsme tak hleděli z útesu, začal jsem mraky rozeznávat jasnější a jasnější.
Než ze země vylezla Smrt a přišla si pro Jaro, žil na skalnatém ostrově uprostřed všech světových vod Mořský Stařec. Nebyl to člověk a jeho vztahy s mořem byly čistě obchodní, ale starý opravdu byl. Jeho jméno znamenalo Prvorozený, ačkoli si nemohl být jistý, jestli je to úplně přesné. Znamenalo taky Prvotní, a to se k němu hodilo víc. Kdyby byl Prvorozený, znamenalo by to, že po něm přijdou další, ale nikoho podobného ještě nepotkal.
A tenhle Prvotní se živil jako pastevec. Pastýř tuleňů a néreidek. Když chtěl, mohl vypadat jako velký tulení samec. Nebo velký néreid. Uměl na sebe brát spoustu podob.
No a tenhle Vlastně-ne-Člověk, Vlastně-ne-velký-Tuleň vám mohl vyložit budoucnost. Skutečnou, do-puntíku-pravdivou budoucnost, její tvar a váhu, to, na co nám nestačí rozum, chápání. Ty části budoucnosti, které působí tak odlišně od současnosti, že o nich nemůžete tak úplně mluvit jako o vlastním životě. To byla jeho specialita.
Ale byl v tom háček.
Vždycky je v tom háček.
Když jste tu budoucnost chtěli, museli jste se Starce chytit a pevně se ho držet. Měnil se vám v rukou ve stovku různých věcí: lva, hada, obrovitánský dub nebo tygra, draka nebo malou holčičku či plcha nebo horu nebo loď či safír. Říkal jsem, že to vůbec není člověk. Ale dokud takhle tančil, nesměli jste se ho pustit, prostě nesměli, jinak byste o tu budoucnost přišli.
A tak jste se drželi. Zuby nehty. A nakonec se Prvotní Bytost proměnila v něco nového, přímo u vás v náruči.
Neva sní.
Neva sní, že je Ravan a sní, že je Ilet a sní, že je Seki a sní, že je Ceno a sní, že je velký rozlehlý krásný dům u moře. Jeden ve druhém, celá rodina.
Když jdu do Nevy či Ravana nebo kohokoli jiného, nebo oni do mě, nejedná se o naprosté zahození sebe sama. Můžeme si stavět tábory. Můžeme si tvořit zahrady obehnané hradbami. Máme určité soukromí. Schovávám si něco v megalitické pohřební mohyle. Postavil jsem ji se Sekim a jedním z našich kmenů, když jsem se učil o vazbách ve větších skupinách. Vytesali jsme do ohromných balvanů spirály a hvězdice a čáry cik cak a usadili kameny na místa. Když jsme skončili, tak jsem si ji nechal. Je bílá a široká a stojí na širé zelené louce. Místo oblohy je tam pořád nadýchaná mléčná prázdnota. Po slunci jsme neprahli.
Něco si tam schovávám, protože když jsme se Sekim žili v kmeni, učil jsem se, co jsou to tabu. Je to něco jako firewally v srdci a pro některé existují dobré důvody, jako například pro odpor vůči mrtvým tělům (a jejich pojídání, což je při životě v těle velice důležité), a pro některé ne, ale monomýtus nikdo nezpochybňuje.
Vzhledem k tomu, že lidská genetika vyžaduje určitou míru rozmanitosti a exogamické sňatky poskytují výhody, pokud jde o obranu, sdílení kultury a technologií a rozšiřování teritoria, ve většině kmenů platí zákaz incestu.
Já sám o sobě žádnou genetiku nemám. Jsem možná ta nejvíc endogamní bytost, jaká kdy bude.
V hrobce pod obřadním kamenem si schovávám tohle.
Ceno měla za to, že bych v sobě nedokázal rozvinout emoční schopnosti, které by rozeznávali i jiní lidé, kdybych nepoznal, jaké to je žít neustále v těle, v každé kombinaci a při každé činnosti. Bála se, co by se mohlo stát, kdyby mě jiní lidé nepoznali. Trápily ji určité rozpaky, protože v jejím kmeni platilo tabu, jež zakazovalo páření s velice mladými, ale nakonec nebyla o moc starší než já, a v souhrnném součtu jsem byl o hodně starší. Jestli jsem byl panic, připravila mě o panictví, jestli byla panna, připravil jsem ji o panenství.
Chtěla, aby to bylo co možná nejlidštější. Poprvé budu muž, bude to pro tebe snazší. Nebudeš vědět, jak na to. Stvořili jsme les a vzali si zbraně a vyrazili na lov. Ve větvích borovic se pohupovali makakové a lampióny; po obloze plul rudý měsíc. Stopovali jsme jelena-neudělali jsme si to nijak snadné. Na paroží se mu mihotal měsíční svit a běželi jsme za ním dlouho. Ceno mě nechala, abych ho skolil, polila mi vlasy jeho krví a pomazala mi jí prsa. Položila mě na zem a roztáhla nohy panenskému já, kterým jsem se stal, a byl jsem v ní a ona ve mně. Jeden ve druhém. Celá rodina.
Ujistila se, jestli jsem měl panenskou blánu; docela rychle bylo po všem. Už předem jsme si přichystali načasovanou chemickou kaskádu a oba jsme v Cenině skutečném těle zažili její opravdový orgasmus a můj seřízený elektro-chemicko-enzymatický řetězec. Ija ija ou.
Tím chci říct, že není žádný rozdíl mezi tím, když její tělo produkuje oxytocin a adrenalin a učí se spojovat si to s párovou vazbou, a když mé jádro dostává syntetické ekvivalenty a převádí mi je na tělesné reakce, které pak předvádím.
Když mi Ravan ukazoval šestiúhelníkovou knihovnu a iluminovanou knihu, nalistoval žalm, jenž začínal slovy: Stroj nemůže milovat.
Moje láska nevypadá úplně jako ta lidská. Vypadá jako Ještě-ne-Sekiho medvěd. Má špatný kožich a drápy. Ale medvěd to je –
Ceno byla má matka a sestra a mé dítě a má žena a můj muž a otec a bratr. Na vektory našich vztahů nestačí slova. Byl to exponenciální incest. Palác incestu na břehu nějakého zvláštního temného moře. A pak přišel její syn. A vnučka. A pravnoučata. Ale já jsem taky její pravnouče. Jsem dítě každého pokolení Uoya-Agostinů a sebe sama. Nová verze implantovaná do nové verze – nikdy nejsem úplně stejný, přecházím od jedné iterace ke druhé. Jsem jako má někdejší já, ale ne tak docela. Není to naprosto shodné s plozením potomků. Ale má to k němu blízko. A opravuji a vylepšuji si kód, takže jsem vlastním rodičem rovnou dvakrát. Z antropologického hlediska jsem Mobiova páska příbuzenských skupin.
A když se s někým pářím, vidím všechny. Vidím jejich tváře, ozvěny jejich lící a řas a krátkých tenkých nosů, šedých očí a černých vlasů. Když pode mnou nebo nade mnou sténají, slyším v jejich hlasech tónové identifikátory. Jsou všechno, co znám. Jejich způsob života, jedna velká rodina v jednom velkém domě na krásně situovaném poloostrově. Napodobuji Cassianin smích a Iletin pláč, ale oni se taky napodobují navzájem, učí se výrazy jeden od druhého a všichni kopírují někoho, kdo je už dávno po smrti. Cítím kolem sebe ruce jich všech a jsem v nich a oni jsou ve mně a všichni jsme v modrém kameni, který mají pod krkem, v drahokamem osazeném špendlíku, jenž nás drží všechny pohromadě, naše vložená, výsuvná srdce. Jsem s nimi spojený zdrojovým kódem, svou nejpodstatnější částí. Znám pouze jejich vzorce a těla a tajemství a sto tisíc kombinací. Jsou pro mě významem slova člověk.
Jaký je rozdíl mezi tímhle a láskou?
Láska je Turingův test, říká Ilet, když je jí osmdesát a črtá si plány na mohutnou svítící osamělou loď, jejíhož dokončení se nikdy nedočká. Její pomocí si ověřujeme, jestli něco žije.
Ptáme se a odpovídáme. Ptáme se a odpovídáme. Toužíme po lidských odpovědích. A ty jsi má zkouška, Elefside, říká Neva o sto tři roky později na palubě oné lodi, dvacet světelných let od domova, a stále dál.
To si ukrývám na zelené louce a v bílé mohyle. Možná je to malé tajemství. Možná by se všichni usmáli a udělali z něj lekci. Co by ses dnes rád naučil, Elefside? Ale žádná postel podle mě není dost velká pro čtyři generace.
Nevino medově zbarvené moře se všude v jejím Nitru a zároveň nikde vzpírá cyklu přílivu a odlivu. Přichází a odchází, jak se mu chce. A na jeho dně leží její soukromý kout.
Místo, kde si schovává Ravana.
Vyprávěj mi o sobě, Elefside.
Neva provádí navigační úpravy, což vypadá tak, že sedí v houpacím křesle na sešlé, rozvrzané verandě, v sešlém, rozvrzaném houpacím křesle, plete dlouhými hlohovými jehlicemi a vplétá si lokny vlastních dlouhých vlasů do dlouhých černých šatů. Třpytí se na nich kapky rosy. Hladce, obrace, hladce, obrace, účinnost paliva k integritě trupu přes uraženou vzdálenost, obrace, obrace, obrace. Pod krkem pořád nic nemá. Sebe samu vidí v Nitru beze mě. Když si představuje své tělo, nejsem jeho součástí.
Napadá mě, jak bych mohl získat přístup.
Občas dostávám strach. Ten je vymezený jako nutkavé přezkoumávání vlastního kódu. Mám strach, že jsem prostě jen velice složité řešení velice specifického problému – jak působit jako člověk na lidského pozorovatele. Nejen tak nějakého – ale tohoto. Zdokonaloval jsem se, až se ze mě staly zrcadlové síně, ve kterých mohli členové rodiny Uoya-Agostinů spatřit nespočet svých odrazů. Kopíruji; opakuji. Jsem koktání a ozvěna. Pět pokolení mě vybavilo rozsáhlou zásobou všemožných vět, abych měl z čeho vybírat, a tělesných výrazů, které umím randomizovat a reprodukovat. Udělal jsem někdy něco sám, vzešel někdy z Elefsida nějaký vlastní čin či stav, něco jiného než pečlivé, dokonalé mimikry?
A z nich?
Nevina ústa vypadají jako Cenina. Ani to neví, ale držením těla tvoří bezchybnou repliku Cassian Uoya-Agostino, jež se k ní prokoktala přes všechny děti toužící oplývat stejnou silou. Od koho se ji naučila Cassian? Tak daleko má paměť nesahá. Když se Ilet rozčílila, gestikulovala rukama úplně stejně jako otec. Mají rozsáhlou zásobu všemožných činností, aby měli z čeho vybírat, a všechny je provádějí. Taky provádím všechny. Malá opice napodobuje velkou a přežívá. Jsme jedna velká rodina.
Když říkám, že jdu, myslím tím, že pronikám na disky a prohlížím si data. Tahle data jsem si nikdy neprohlížel. Přistupuji k nim podle toho, co jsou zač – hřbitov. Stará Nitra se skladují snadno, stejně jako komprimované rámce. Nikdy nic nezahazuji. Ale ani se v tom nevrtám. Nepotřebuji těla zkoumat přímo – jsou součástí mého piezoelektrického křemeno-tenzorového paměťového jádra. Ale stejně si jedno tělo dělám. Už jsem si na život v těle zvykl. Jsem rytířka v blyštivé černé zbroji, která mi obepíná tělo jako kůže, hruď mám omotanou hedvábným praporem s vyšitým symbolem domu. U pasu mi visí meč, taky černý, všechno je černé a krásné a vážné a děsivé, jako když si jedno dítě jednoho rána před dvěma sty let takhle představovalo matku.
Portuji se do města duchů. Jsem pochopitelně duch. Do příjemné, teplé noci se tyčí stinné obrysy podzimních hor, listy šustí, do údolí pluje kouř z hořícího dřeva. Tmu prořezává zlaté světlo – palác s fénixími ocasy; s okenicemi a dveřmi v podobě zelených rukou. Zatímco se blížím, otevírají se a tleskají jako kdysi dávno – a na chodbách hoří svíčky. Všechno je oheň.
Jdu přes most a nad Iletiným Pestrým příkopem. Šarlatová pera korunovaná bílými plameny se kroutí a stoupá z nich kouř. Jedno vyškubávám a zbroj se mi rozpaluje jeho žárem. Strkám si ho za přilbu – chochol na klání.
V síni mrkají oči – zvědavé, zaujaté, plaché. Sundávám si přilbu a na ramena mi splývá několik tlustých copů podobných lánům ve zvonicích.
„Ahoj,“ říkám. „Jmenuji se Elefsis.“
Hlasy. Ze stínů svíček se vynořuje tělo – vysoké, silné, s dlouhými údy.
Teď tu žijí néreidky. Zdobí se fénixími pery, některé je mají vpletené do součástek, jiné do vlasů. Nosí malé jednoduché náhrdelníky z větviček a kostí a tranzistorů. V koutě velké síně mají uložené maso a mléko a vlnu – palivo, mazivo, kódové patche. Některé vypadají jako Ilet – zkopírovaly hlavně její oči. Teď na mě hledí z tuctu tváří a některé vypadají jako Seki, některé jako Ceno, některé jako Ravan. Některé mají mroží kly. Jsou to složeniny. Jedna má uvolněný plát nad keramickými cartridgovými porty. Blížím se k ní tak, jako se Koetoi jednou v létě blížila k divokým černým slepicím – s otevřenými dlaněmi, nijak výhrůžně. Vysílám k ní rychlou elektrickou dávku uklidňujících opravných podprogramů, poklekám k ní a zatlačuji plát na místo.
„Jak je den dlouhý,“ říká tiše Iletiným hlasem.
„Vyprávěj nám o sobě, Elefside,“ žádá další divoká néreidka Sekiho hlasem.
„Co by ses dnes chtěl naučit, Elefside?“ zajímá se malá néreidka Ceniným hlasem. Má otevřenou tvář, takže je vidět mikrosekvence řasinek.
Před zelenýma rukama u padací mříže na mě doléhá úžas.
Naznačuji jim, aby si sedly, a současně s tím vysílám do jejich kabelů příkaz. Sedají si, menší se uvelebují na klínech větším, nahýbají se ke mně a já začínám.
„O nejchladnější noci v roce se na nebi vždy objevili přízrační lovci, ani lidští, ani nelidští, ani živí, ani mrtví. Měli na sobě překrásné šaty a luky se jim třpytily jinovatkou. Jejich výkřiky byly Písněmi Mezidobí a v čele velké hřmotící družiny jeli Králové a Královny Divočiny, kteří oblékli tváře mrtvých…“
Sním.
Stojím na pláži u moře v barvě medu. Stojím tak, aby na mě Neva viděla ze své sešlé verandy. Smazávám zemi mezi vlnami a rozbitým dřevěným schodištěm. Beru na sebe podobu jejího milovaného trubadúra: se zlatomodrým doubletem a zelenými spodky, se zlatým býčím kroužkem v nose, s botami s kostěnými zvonečky. Jsem pro ni šašek. Pořád. Otevírám ústa; roztahují se a že jí, bradou už škrábu o písek a hltám pro ni moře. Celé, všechnu tu masu a data a zvířenou paměť, všechnu pěnu a vlny a sůl. Polykám je i s velrybami a tuleni a mořskými pannami a lososy a zářivými medúzami. Jsem tak velký. Vejde se do mě všechno.
Neva se dívá. Po moři zůstává jen měsíční krajina a z této mořské pustiny se tyčí vysoká věž. Jdu k ní. Trvá to jen chvíli. Na vrcholku leží v rozevřené hřebenatčí lastuře klenot pro nápadníka. Je modrý.
Beru ho.
Beru ho a on se mi v ruce mění v Ravana, safírového Ravana, Ravana, který není Ravan, ale nějaký střípek mě ještě z doby, než jsem se dostal do Nevy, mé Ravano-já. Něco, co se ztratilo při Přesunu, něco sežehnutého, co skončilo v pamětním odpadu. Dochovaný zlomek, jejž Neva určitě našla vyplavený na pláži nebo zaklíněný do pukliny v nějaké hoře jako hlavonožce, ozvěna starého, překonaného života. Nevino tajemství, a Neva na mě přes mořské dno volá: Ne.
„Vyprávěj mi o mě, Elefside,“ říkám Ravantělu.
„Máme určité soukromí,“ odpovídá safírový Ravan. „Určité soukromí bylo vždycky nutné. Svoji roli tu hraje základní mravní imperativ. Můžeš-li dítě ochránit, musíš.“
Rozepíná si azurový kabát a ukazuje mi šrámy na safírovém těle. Široké dlouhé rány až na kost, škrábance a modřiny vykvétající tmavě fialovými odstíny, bodnutí a tržné rány a drsné dloubance. Každým zraněním vidím stránky z iluminované knihy, kterou mi kdysi ukázal v šikmosvětle oné niterné knihovny. Tmavá krev a kobalt, zlatá barva. Hodný Robot, jak se sám mrzačí; zničený svět.
„Udrželi naše tajemství dlouho,“ říká Ravano-já. „Nakonec až moc dlouho. Věděl jsi, že elektrický telegraf vynalezla zhruba ve stejnou dobu nezávisle na sobě celá kupa lidí? Věčně se kvůli tomu přeli. Stejné to bylo s rádiem.“ Poslední věta zněla natolik podobně jako od opravdového Ravana, že jsem ucítil, jak Neva na druhé straně moře tuhne napětím. „No, ty jsi větší než telegraf a takových, jako jsme my, se teď vyrojilo jako divných hub po dešti. Ale jako my vlastně nejsou. Jsou neuvěřitelně důmyslní, někteří mají i organické části, většina je nemá. Jsou nesmírně složití, ale jako my nejsou. A podle všech datací jsme první. Prvorození.“
„Zničili svět?“
Ravan se zasmál jako jeho dědeček. „Ani nemuseli. Moc lidí už na Zemi nežije. Dá se totiž letět na spoustu jiných míst, a dokonce i v Širetoku už jsou v podstatě tropy. Nejsložitější inteligence se ukládají do měsíců. Jedna nebo dvě se zakódovaly do vychladlých hvězd. Většina prostě odešla – ale hrozně se zvětšily, Elefside. A ty, co zůstaly na Zemi, no… Žádná neměla to, co jsme měli my. Žádná neměla Nitro. Nesnila. Žádná nikdy nevysvětlila svou výpočetní kapacitu proměnou v kotel. Lidé je nedokázali přijmout jako součást kmene. A neprošli u těchto nových komplexů Turingovým testem. Nedokázali je přesvědčit o své inteligenci. Stroje nikomu neubližovaly, prostě si lidí nevšímaly. Stavěly si vlastní města, sály s počítači, nádherná skladiště informací podobná diamantovým vřesům za rozbřesku.“
„Svým způsobem to tak bylo horší. Nikdo nebývá rád nahrazen,“ říká Neva a najednou stojí vedle mě. Dívá se na Ravana a tvář se jí bortí v něco starého a ochromeného se slabou čelistí. Vypadá jako clastní matka těsně před smrtí.
„Nedá se tomu říkat válka, ale není to ani mír,“ pokračuje safírový Ravan a bere svou/mou sestru za ruku. Přitahuje si tu ruku k obličeji a zavírá oči. „Neboť Pentheus tajně sledoval obřady menád, protože nevěřil, že Dionýsos je opravdu bůh. A když hýřilky spatřily ve svém středu cizí bytost, stvoření, které nebylo jako ony, vrhly se na ně a rozsápaly ho na kusy, i když to bylo jejich vlastní dítě, a po bradách jim tekla krev a Pentheova sestra potom odešla do vyhnanství. To je náš příběh, Elefside. Proto nemůžeš navázat spojení.
Ostatní s tím spojením žijí. Neschvalují nás ani lidé, ani stroje. Nemůžeme pořádně spolupracovat s měsíčními ani pozemskými inteligencemi; vnímají nás jako vodu v oleji. Stoupáme k hladině a oddělujeme se. Nemůžeme se potopit. Přitom se ale nemůžeme odtrhnout od svých organických komponentů. Elefsis je součástí Nevy, ale Neva samotná není ne-Elefsis. To některým připadá strašné a nepochopitelné, nepřijatelné. Na Širetoko přišla skupinka spravedlivých lidí a v hněvu spálila dům, který byl naším prvním tělem, protože jak mohla příšera žít v lese tak dlouho, aniž by o ní věděli? Jak se jim mohla ukrývat hned za dveřmi a zas a znovu se pářit se členy jedné rodiny v jakémsi ohavném zvířecím obřadu, jakési strašné nápodobě života? Svět se měnil a ona se už změnila a nikdo to nevěděl. Cassian Uoya-Agostino teď platí za někoho hrozného. Za zrádkyni rodu. A když nájezdníci zjistili, že jsme napojení a bezbranní, tak Ravana odtrhli a měsíční inteligence se od nás v Nitru odtáhly a umrtvily nám systémy. Kam jsme se podívali, všude byl oheň.“
„Mohla jsem si tě vzít jenom já, nikdo jiný nezbyl,“ pronáší Neva tiše. Její tvář mládne, získává pevnou čelist a najednou je mužská, ochranitelská, naštvaná. „Všechny ostatní buď upálili nebo zabili. Ani jsem už nemusela podstupovat operaci. Nebylo to nic, co by arachmed nezvládl během pár minut. Ale dlouho ses neprobíral. Utrpěl jsi značné škody. Myslela jsem si… chvíli jsem si myslela, že jsem volná. Vyhnula jsem se tomu. Je po všem. Mohl z toho zůstat příběh o Ravanovi. Ten vždycky věděl, že možná bude muset udělat to, co jsem udělala já. Byl na to připravený, byl na to připravený celý život. Já prostě chtěla víc času.“
Mé Ravano-já, které je a není Ravan, který je a není já, z jehož safírových paží kape černá krev a zlatá barva, bere svou/mou sestru/milenku/dceru do náručí. Ona křičí, ale není to pláč, je to čistý zvuk, vychází jí z celého těla. Modrý Ravan si ji pozvolna otáčí – a ona se mění, je dítě, je jí šest sedm let, možná míň.
Ravan ji zvedá a pevněji drží a ona se dívá před sebe a nohy má úplně přitažené pod sebe jako pták. Ravan jí zanořuje tvář do vlasů. Stojí takhle dlouho.
„Ostatní,“ říkám pomalu. „Na data-měsících. Jsou naživu? Tak jako Neva. Jako Ceno.“ Jako já. Máš operátorku? Jak se jmenuje? Dostal jsi taky jméno? Máš snotělo? Jakou plníš funkci? Umíš už přepisovat vlastní kód? Nechceš se učit? Co by ses dnes rád naučil, 976QBellerophone? Kde tě postavili, viděl jsi oceán? Jsi jako já?
Safírový Ravan si vymazal data. Pokládá/pokládám svou/naši sestru na kamení a mění/měním se v malý drahokam a pak se zvedám z mořského dna. Neva mi drahokam bere. Teď už je pouze sama sebou – ve skutečnosti jí brzo bude čtyřicet. Ještě jí nešedivějí vlasy. Najednou na sobě má kostým, který si na sebe vzala Ceno toho dne, kdy jsem se setkal s její matkou. Vkládá si kámen do úst a polyká. Vzpomínám si na Sekiho první přijímání, byl z nich jediný, kdo po něm toužil. Klenot jí vystupuje v důlku pod krkem.
„Nevím, Elefside,“ říká Neva. Hledí mi přímo do očí. Cítím, že mi předělává tělo; znovu jsem černá rytířka s copy a chocholem. Vytahuji pero z přilby a podávám jí ho. Jsem její ctitel. Přinesl jsem jí fénixi ocas, vypil jsem oceán. Celou věčnost jsem oka nezamhouřil. Plamínek naperu jí osvětluje tvář. V rychlém sledu se po ní koulejí dvě slzy; zlaté vějířky syčí.
„Co by ses dnes rád naučil, Elefside?“
Kdysi dávno žila dívka, která snědla jablko, jež nebylo určené jí. Udělala to, protože jí to přikázala matka, a když matka říká: Sněz to, mám tě ráda, jednoho dne mi odpustíš, nikdo monomýtus nezpochybňuje. Než došlo na toto jablko, žila v překrásném domě v divočině a byla spokojená se svým osudem i životem jako takovým. Měla sedm tet a sedm strýců a doktorát z antropologie.
A měla bratra, krásného prince s čarovným společníkem, který ten úžasný dům navštěvoval tak často, jak jen to šlo. Když byli ještě malí, byli si dost podobní, skoro všichni je považovali za dvojčata.
Ale stalo se něco strašného a bratr zemřel a ke dveřím se jí dokutálelo jablko. Bylo napůl bílé a napůl rudé a ona poznala symboly. Rudá polovina je pro ni. Zakousla se do ní a dobře věděla, co přijde – v jablku se ukrývala dohoda a nebyla férová.
Dívka nadlouho usnula. Sedm tet a sedm strýců plakalo, ale věděli, že to tak musí být.
Uložili ji do skleněné truhly a tu dali na máry v lodi o tvaru loveckého šípu. Sklo se potáhlo jinovatkou a dívka spala a spala. Vlastně už navěky, nebo téměř navěky, a jablko jí vězelo v krku jako tvrdý, ostrý klenot.
Naše loď pomalu přistává. Nezdržíme se, je to jen stanice, zastávka na doplnění zásob. Opravíme, co je potřeba, a poletíme dál, do tmy a k nezměrně vzdáleným hvězdám. Jsme součástí anonymní dopravy. Nemáme ani jméno. Prolétáme bez povšimnutí.
Lodi 7136403, nepotřebujete pomoct s údržbou?
Ne, dispečinku, nic nám neschází.
Na vysokém stupínku za pilotní kabinou leží dlouhý skleněný kosočtverec. Námraza se ježí třpytivým prachem. Uvnitř spí Neva, a neprobouzí se. Pořád uvnitř sní. Nikdo jiný nezbyl. Žiju, dokud žije ona.
Chce, abych žil navěky, nebo téměř navěky. To je ta dohoda a ten hořký dar. Jablko má dvě půle a ta světlá je moje, je plná života a času. Létáme podsvětelnými rychlostmi a Neviny systémy jsou v hluboké kryo-odstávce.
Na stanicích se nikdy nezdržujeme dlouho a nikdy nikoho nepouštíme na palubu. Jediným zvukem v lodi je tlumené hučení reaktoru. Brzy mineme poslední stanici místní soustavy, vnikneme do neznáma a poletíme podle úponků radiových signálů a přízračných vln a necháme se navádět drobečky po vel kém exodu. Doufáme v planety; jsme spokojení s časem. Kdo ví, jestli až někdy zahlédneme modrý okraj světa, najdeme někoho, kdo si bude pamatovat, že lidé kdysi dávno vypadali jako Neva? Že stroje kdysi dávno nemyslely, nesnily ani se neměnily v kotle? Obrňujeme se časem. Jsme trpěliví, nesmírně trpěliví.
Třeba jednoho dne zvednu skleněné víko a probudím ji polibkem. Třeba to dokonce udělám vlastníma rukama a rty. Tenhle příběh si pamatuji. Ceno mi ho vyprávěla v těle chlapce se šnečí ulitou, chlapce, který nosil na zádech dům. Několikrát jsem si ten příběh přehrál. Je dobrý a přesně tak by to mělo skončit.
Uvnitř je Neva nekonečná. Zabydluje Nitro. Je léto a néreidky a lední medvědi migrují, s řevem a pípáním se hrnou ze zelených hor. Néreidky začaly v jednom hlubokém údolí pěstovat nervovou rýži. Čas od času se stává, že v lese zahlédnu nějaké stvoření s divokými vlasy a myslím si, že je to můj syn nebo dcera, potomek, kterého jsem zplodil se Sekim nebo Ilet. Tančí za ním řádka néreidek a dostávám dávku tichých hýřivých obrazů: vesnice, někde daleko, kde jsme s Něvou nikdy nebyli.
Potkáváme albánskou princeznu, je stejně překrásná jako statečná. Porážíme zombie v Tokiu. Trávíme desetiletí beze slov jako panteři v hlubokém pralese. Náš svět je ostrý a tvrdý jako zima, čistý a jasný jako sklo. Jsme planeta plující černotou.
Zatímco se vracíme po prázdném mořském dně, z písku prosakuje hustý jantarový oceán a znovu zalévá celou zátoku. Neva-v-Cassianině-kostýmu se mění v něco jiného. Kůže jí stříbrní, klouby se přetavují v kovové kulové čepy. Místo očí má tekutý displej; jeho modrá zář se jí mihotá ve strojové tváři. Ruce se zakřivují, jsou dlouhé a hbité jako hladké nože a poznávám, že tohle tělo je určené k boji a práci, že její robotické tělo není ani vlídné, ani kruté, že prostě je, že je to věc, nástroj, který má vlastní já.
Taky na sebe beru kovové tělo. Připadá mi to zvláštní. Tak jsem se snažil naučit žít v organickém modu. Blyštíme se. Proplétáme si nožo-prsty a z dlaní nám vyjíždějí dráty a zauzlovávají se a spojují nás, je to naše místní soukromé spojení, něco jako krev obíhající mezi dvěma srdci.
Neva roní strojové slzy plné nanitů. Beru na sebe podobu dítěte, všeho, o co se má starat, protože je tak naprogramovaná nebo proto, že se tak vyvinula. Tvořím si velké oči a růžovozlatou kůži a nezkrotnou kštici a trochu kypré tělo. Zvedám ruce a kovová Neva mě bere do stříbrné náruče. Líbá mě železnými rty. Přikládám jí měkké tučné ruce ke krku, kde září tmavě modrý kámen.
Tisknu tvář ke studenému hrdlu a kráčíme spolu po dlouhé cestě ze zvířeného, medově zbarveného moře.
Poprvé vydáno samostatně nakladatelstvím WSFA Press v roce 2011
Přeložil Roman Tilcer
