Jaro, přilétající na perutích slunečních paprsků do Daiských hor, v sobě skrývalo neskonalou krásu i krutost. Démoni ledu jen neradi předávali vládu nad krajem bůžkům zelených hájů a říčka Leia se zdráhavé probouzela z divokých nespoutaných snů. Sníh váhavě ustupoval ze svých dobytých pozic a zrádně se co nejdéle zdržoval tam, kde cesta lesem vedla mezi srázy.
Nad Taubergem zazpíval první skřivan. Svítalo.
Resku probudilo prásknutí dveří a závan studeného vzduchu. Zaťala zuby. Lezavá zima jí sevřela holá ramena. Otcovy kroky vítala. Znamenaly jistotu, že pytlácká oka nezůstala prázdná.
Bosýma nohama přeběhla světnici a dala se do práce. Mrtvého zajíce pověsila na trojnožku a zručně stáhla z kůže. Pak jej za běhy přivázala k nohám stolu a rozřízla vypouklé břicho. Celou svou duši napřela ke zjevení věštby. Rozhozená střeva, tmavá játra, žilnatý močový měchýř i chuchvalce tuku se draly ven, jako by na ni samy chtěly vykřičet své proroctví. Z útrob zvířete stoupala pára.
„Příliš světlé, to je zlé,“ mumlala si dívka polohlasem a nořila ruce do hřejivého tepla vnitřností, „bledá luna škrtí život, pro skřivana smrtí je klec, rudý jezdec na černém koni a v korytě řeky čeká… umrlec.“
Pevně se chytila dubového stolu, nohy se jí roztřásly. Ruce si chvatně drhla v chladem jiskřící vodě. Schopnost věštit je krutý dar – říkávala její nebohá sestra Malvína. A cítit předtuchu je prokletí, pomyslela si Reska zachmuřeně. Neposlušné světlé vlasy sčesala pod čepec a přes záda si přehodila obřadní plášť. Spěchala, už za chvíli zaklepe rychtář na její dveře. Důvěra vesničanů v mladou jasnovidkyni jí byla vzácná jako sůl. Ta, co se sype do čerstvých ran…
„Ištero, žádáme tě o pomoc,“ zvolal rychtář na prahu, „pověz, jaké jsi měla vidiny?“
Reska dvakrát tleskla podle starodávného zvyku a s odhodlanou tváří odpovídala vesničanům na otázky, jež je tížily. Zda přijde povodeň, čí kráva porodí jako první, kdy zorat na jaře, aby půda nepřemrzla. Jako ševelící rákosí ve větru se k jejím rtům nakláněly ženské. Která z panen zůstane na ocet a jestli ten můj starej s nějakou nezahýbá?
Za hodinu ji vysvobodilo vyzvánění z kapličky. Sousedé se rozcházeli, vzrušeně klevetíce o nových zprávách, a ištera Reska se sotva dovlekla domů. Rozklepla dvě vejce do kastrůlku a naráz se rozplakala. Viděla sama sebe – prázdnou skořápku, vysátou do dna. Malvíno, pomyslela si odevzdaně, jak jsi to mohla vydržet?
S nenávistí i bázní sevřela v dlani věštební kámen a zavřela oči.
„Bože lásky, bože rozumu, bohové naděje, vyslyšte mne! Ať je průhledný, ať jím vidím do budoucích časů, ať jsem čistá jak lilie, ať jsem jako Malvína. Prosím!“ smlouvala tiše.
Prosila mamě, křemen vejčitého tvaru se dál pyšnil barvou černou jako nejtemnější noc.
Tenkrát… tenkrát zemi svírala noc tmavá jako samo peklo a krajina se choulila v zuřivé vánici. Tenkrát, kdy jediný dobrý skutek změnil Resčin život navždy.
„Oheň vyhasl,“ vyštěkl otec, zvuk jak prásknutí biče, a popohnal dceru štulcem do zad.
„Nosíš z lesa jen klestí, kdybys nařezal pořádný kmen, stačila bych přikládat,“ ohradila se.
„Nařežu tobě, když se nebudeš pořádně starat o domácnost!“
„Máš už jen jednu dceru, otče. Kdybys lépe…!“ vykřikla a uhnula před ranou, která by ji jinak srazila k zemi.
Stáli proti sobě se stejnou zuřivostí. Pohrobci šťastných časů, které se již nevrátí. Tak jako nikdo nedokáže vrátit život Resčině matce, jež umřela při porodu, ani sestře Malvíně, jež odešla ze světa vlastní rukou na začátku zimy.
„Jsem ištera, opovážíš se na mě vztáhnout ruku?“
„Jsi jen její stín, dcero, ty ses vědmou nenarodila. I jalová kráva touží po teleti, ale bohové plodnosti a osudu jsou neúprosní.“
Reska spolkla zlou odpověď a rychlým krokem zamířila z domu. K lesu, tam bylo její hájemství, v místech, kde bohové matky přírody ukazovali cestu jaru. Větve rozložitých staletých stromů dívku chránily před severním větrem a stateční skřivani jí zpívali o naději. Toulala se známým územím, až ji nohy zanesly k úbočí Taubergu.
U starého nepoužívaného včelína stálo plaché stádo srnčí zvěře. Přítomnost člověka je překvapila a vyděsila. Nozdry se jim chvěly a boky vzdouvaly prudkým dechem. Naráz všichni vyrazili úprkem pryč. Reska popošla k dřevěné stavbě a mimoděk pohladila kůly, které podpíraly střechu.
Tenkrát v noci tu tekla krev a blízkost smrti hřála jako oheň dvě prochladlá těla.
„Přijede panstvo! Už jste to slyšeli?“
„Mladý Adrien se vrací na Tauberg!“
„Bude se mstít za smrt svého otce?“
Nové zprávy se nesly nad vesnicí jako černá křídla havranů.
O týden dříve než samotný Adrien dorazil v kočáře s dvojspřežím těžkých isabel správce tvrze spolu s několika zbrojnoši. Najal půlku vesnice, aby byl dům pro mladého pána připraven co nejdříve. Velitel posádky honil poddané do práce, zatímco vojáci se potloukali vsí a nejvíce času proseděli v hospodě. Děsili místní zvěstmi o pomstě Lotarova syna a škodolibě se bavili jejich strachem.
Smrt zdejšího pána, starého Lotara, stále nedávala lidem spát. Nešťastnou událost uzavřel na počátku zimy soudce z královského úřadu jako nehodu. Neblahý den, kdy taubergského pána našel hajný na břehu řeky Leii utopeného, měli všichni zadřený v paměti jako třísku pod nehtem.
„Ištero, spoléháme na tvou sílu,“ připomínali Resce vesničané její úděl.
„Kdo jiný by mohl zvrátit podezření a hněv vrchnosti než vyvolená!“
Mladá žena se zachvěla. Jedna věc byla lhát a předstírat věštění z čarovného kamene a druhá ohrozit životy lidí pomstou nového pána z Taubergu.
Dnes jako stokrát předtím si vyčítala tu pošetilou chvíli, kdy kývla, že se po své sestře stane další išterou. Způsobila to Malvínina slova v dopise na rozloučenou? Nebo Resčina touha stát se důležitou a mít pevně v rukou vlastní osud? Když náhodně objevila svou schopnost rozpoznat zjevení v krvavých vnitřnostech zabité zvěře, nebylo už pro ni cesty zpět.
Jenže to by nesměla – za jedné podivné noci v zběsilém tanci mezi životem a smrtí – porušit základní podmínku každé ištery.
Nebezpečné tajemství naštěstí nikdo neznal. Mockrát potom si vroucně přála, aby ty vzpomínky, jakkoli silné, byly jen snem, jen noční můrou a bláhovým přeludem, ze kterého by se ráno směla probudit. Mamě. Věštební kámen, důkaz vyvolené, zůstával pod jejím dotekem neúprosně černý.
* * *
„Už jedou!“
Přijíždějící družina Adrienova doprovodu nebyla příliš početná. Vpředu ji tvořila skupina strážců na podsaditých vojenských koních, za nimi klusala vznosným krokem dvě čtyřspřeží vraníků s kočáry a průvod na konci uzavíral dvojstup rytířů mladého pána na hřebcích španělské krve. Podsaditý zamračený velitel ozbrojenců neustále tiše hovořil s vyzáblým bledolícím mužem v ornamenty pošitém plášti čaroděje.
„Přivezl s sebou vyzvědače, ten se dobře připravil,“ zhodnotil Resčin otec zachmuřeně.
Ačkoli to nedával najevo, bál se. Už dříve jej považovali soudci z královského úřadu za nejvíce podezřelého z Lotarovy smrti, ale nakonec jeho vinu neprokázali. Neměl důvod domnívat se, že Adrien bude uvažovat jinak.
„Teď ukaž, co vůbec umíš,“ poručil dceři přezíravě.
„Žádný strach,“ odsekla.
Jako ostří dýky ji píchla myšlenka, že otec za možné nebezpečí vlastně nestojí.
„Tauberg bude nyní mít opět svého pána,“ oznámil vesničanům na návsi druhý den velitel rytířů Dimar, „pan Adrien se vrátil z tažení pod korouhví krále zpět do vlasti a chystá se pečlivě vyšetřit neblahou smrt svého otce.“
Další podrobnosti pak probíral jen s rychtářem a staršími obce.
Cizinec s bílou tváří a orlím nosem obcházel hrstku domů jako dravec před útokem.
„Vyzvědač!“ Ten výkřik letěl vzduchem jako ledový vítr a svíral srdce chudáků zlou předtuchou. Vyzvědač je tu!
„Zajímalo by mě, zda uspořádá turnaj jako jeho otec před dvěma lety, pamatuješ?“ naklonila se k išteře Velma, stejně stará dcera vdovy po žoldnéři.
„Tenhle? Těžko.“
„Vidím to jako dnes, věříš? Rytíři v brnění, spousta jídla a večer…,“ zasnila se dívka, „to bylo něco!“
„Vždyť Lotarovu synu je sotva osmnáct. To by mě zajímalo, k čemu byl králi v armádě.“
„Nebuď hloupá, na bojišti dospěje každý mazánek, a tenhle zdědil dvorec a vysloužil si ostruhy u krále. Zanedlouho si přivede nějakou bohatou dcerku s tupým nosem, co bude od rána do večera sekýrovat služky.“
„No právě, nic dobrýho nám nepřinese.“
„Nám? To je jisté, takový štěstí na nás dvě nesedne. Ale turnaj by uspořádat mohl, co? Někteří z těch rytířů nevypadají zle, koukalas?“
Spřízněnost hříšných představ je spojila tichým spiklenec – tvým. Reska se na chvíli oddala bezstarostnosti jako nádhernému daru, který si obvykle nemohla dovolit. A pak se probrala. Muži! To zrovna. Přestane dělat služku otci, jen aby začala podstrojovat nepříliš bystrému vesnickému chasníkovi nebo arogantnímu rytíři? Nic nebude! Však je ištera, ne? Nedotknutelná. Jedinečná. Vzdálená přízemním starostem chudé mladé ženy.
Zvlášť, když zrovna pro ni skončil poslední turnaj rytířů krvavou prací pod dohledem mrazivých hvězd.
***
Nazítří ji vzal rychtář s sebou na Tauberg. Stezka nahoru byla vymletá povozy, koně se bořili do bláta, sráz po levé straně hrozil svým hlubokým jícnem.
„Pán s tebou chce mluvit. Je studovaný, má rád nové pořádky,“ odfrkl odmítavě, „je jako jeho otec, nejradši by nám zakázal pohanské bohy. Dávej si pozor, ištero, na tobě závisí osud celé vsi. Ten vyzvědač je prý schopný mág. Kéž by nám bohyně Daia seslala pokoj a klid.“
Reska přikývla se staženým hrdlem. Jaký otec, takový syn, říkala si. Snad se Adrien taky projeví jako požitkářský marnivec, lačný po dobrém jídle a svolných ženách. Lotar měl hlučnou povahu, hlasitě nadával a halasně se bavil. Vysmíval se bůžkům vod a hájů i víře ve věštby. Však stačil jeden čin přes mez křehké rovnováhy a smrt si nesmlouvavě vybrala svou daň.
Reska se otřásla lítostí, vzpomínka na Malvínu zabolela.
Brána tvrze zela dokořán, na dvoře panoval čilý ruch. Rytíři i zbrojnoši si nepokrytě prohlíželi mladou ženu kráčející za rychtářem. Reska po očku sledovala cizí tváře. Bohové osudu, kéž on zde není! Snad je daleko odsud a nezkříží její plány.
Mohla se upínat jen k modlitbě, tvář cizince z noci temné jako smrt si už nedokázala vybavit. Čas nenadálého setkání ubíhal tehdy rychleji než voda v řece. Setřel vše nedůležité, jméno i podobu tváře. Proč jen se nechala tehdy vtáhnout do tak pošetilé hry?
„Pán z Taubergu tě očekává,“ vytrhl ji z nešťastného přemítání hlas velitele rytířů.
„Jsem ištera, pane.“
„Vědma, pochopil jsem,“ přikývl Dimar.
„Nechť zavolají i vyzvědače!“ zvolal ze síně Adrien.
„Yvene,“ pokynul velitel synovi a ten se okamžitě zvedl a odešel.
A jsem v tom až po uši, povzdechla si Reska, když se za ní s třesknutím zavřely těžké dveře hodovní síně. Adrien se jí zdál ještě mladší, než ve skutečnosti byl. Věk a zkušenosti nahrazoval škrobeným výrazem a rozmáchlými gesty. Upřeně si beze slova mladou ženu prohlížel, dokud nedorazil Yven s vyzvědačem.
„Známe podrobnosti spisu vedeného u soudního stolce královského úřadu. Ctihodný soudce uzavřel smrt pana Lotara jako politováníhodnou nehodu. Je to tak?“ vedl Dimar výslech.
„Mně nedovolili do spisu nahlížet, pane, ale kdyby si královští úředníci byli jisti něčí vinou, určitě by ho potrestali,“ odpověděla žena odměřeně.
„Já zapomněl, ištera nahlíží do jiných světů prostřednictvím věštebního kamene,“ ušklíbl se muž a všichni kromě Resky se zatvářili pochybovačně. „Jak to, že jsi smrt nepoznala včas?“
„V té době jsem ještě nebyla… neměla své poslání.“
„A jak jsi k němu tedy přišla, dítě?“ pokynul jí Dimar otcovsky.
„Zdědila jsem nadání po smrti tehdejší ištery,“ zašeptala Reska hluše.
„Dost s těmi hloupými babskými povídačkami!“ vykřikl Adrien mrzutě. „Vyzvědač provede Rituál pravdy, s touhle vědmou nebo bez ní. A vrah mého otce tvrdě zaplatí!“
Adrienova neústupnost rozpoutala mezi zúčastněnými vášnivou při. Na mladou ženu přitom zcela zapomněli. Ta se jim v tom čase, jednomu po druhém, dlouze zadívala do očí. Adrienovy plály modře, barvou spravedlivé msty, zato ty Dimarovy. hnědou barvou neúprosnosti psa štvoucího kořist. Vyzvědačův zrak plál žlutě krutostí a oči druhého rytíře hořely černou temnotou.
Ještě jim nerozuměla, ale už se před ní jejich mysl otvírala jako břicha zadávených lišek.
Z nádvoří se ozvaly výkřiky a třesk zbraní. Oba rytíři odspěchali dolů.
„Vzdálím se, musím mnohé připravit,“ uklonil se Adrienovi vyzvědač a směrem k Resce sykl jízlivý pozdrav.
Ticho přikovalo ženu k podlaze. Taubergský pán, naráz osamocený bez svých strážců, rozpačitě vypadl z role mstitele. Beze slova ukázal na talíř se studeným masem a podal išteře pohár s vínem. Reska se ulehčené usmála. Není zlý, ani krutý, uvědomila si. Proč ale víří zlou krev? Falešná touha po pomstě? Směšná žádostivost rytíře dobrat se pravdy, i kdyby měl zahubit všechny kolem? Anebo jen chlapská ješitnost, obyčejná a tím více krutá?
„Opravdu máš dar jasnovidectví?“ zeptal se Adrien zvědavě.
„Spatřím vždy jen výjevy, pane,“ pousmála se, „okamžiky jasné a krátké jako blesk.“
„Takže jejich výklad souvisí s tvými zkušenostmi? Nejsi o tolik starší, ištero.“
„Schopnost vnímat vidiny jako skutečné události se nedá naučit, je to…,“ zarazila se Reska. Dar, chtěla říci, ale nemohla mu lhát. „Jako když někdo umí jezdit na koni, sotva na něj vysedne, a jiný se drží při cvalu přední rozsochy ještě po roce.“
„Asi máš pravdu, snad by měl člověk dělat jen to, k čemu jej bohové vyvolili. Můžeš jít, ištero. Ale zítra se vrať. Budeš mi věštit, chci znát svůj osud.“
Dívka se na dvoře poplašeně rozhlížela, očima hledala rychtáře. Ten se krčil u zdi kuchyně. Neměl rád zbraně a při pohledu na krev na špinavém sněhu se mu udělalo zle.
„Co se tu dělo?“ zajímala se.
„Chvála bohyni, že už jsi zpět. Pobili se kvůli pradleně. Prý královi zbrojnoši,“ odplivl si, „hrdlořezově jsou to. Tu Adrienovu chásku nám byl čert dlužen.“
Zvedla oči a zrovna se trefila pohledem na záda muže s mapou zaschlé krve na rukávu.
Jako tenkrát ve včelíně, když trhala hladké plátno zuby, aby zastavila lepkavé potoky krve, které se slévaly v tmavou řeku. Zatímco jí zuby drkotaly zimou a v prokřehlých rukách neměla cit.
„Vy jste ještě tady?“ vytrhl ji ze zlého snu nevlídný hlas rytíře Yvena.
Aniž se dívala na cestu, vyrazila Reska směrem ke stájím, odkud slyšela ržání koní. Ať už je daleko odsud! Na návsi pak ponechala rychtáře jeho obavám a pokračovala pěšinou ke hřbitovu. Tam, stranou od náhrobků, stál zavalitý pískovcový kámen. Hrob jediného sebevraha na území krchova. U místních převážil vděk a lítost nad mladým zmařeným životem nad tradicemi. Tady měla konečně klid na přemýšlení.
„Ach, Malvíno, já jsem v takovým průšvihu,“ posteskla si, „tvůj kámen se ke mně nezná. Vím, co jsem provedla, ale třeba by se dala pravidla trošinku obejít, ne? Pro dobro věci samozřejmě, Ne?“ Reska se zvedla a začala přecházet, vyšlapávala cestičku mokrým sněhem, stopy za sebou zametala urousanou sukní.
„Minule se mi zjevil umrlec. Co mám kruciš dělat? Kéž bych se aspoň jednou jedinkrát směla projevit jako právoplatná ištera. Stačí mi zvrátit Rituál pravdy a přelstít vyzvědače. Zachráním čest vesnice a vše se vrátí do starých kolejí. Bohyně Daiských hor, kdy jsem tě naposled o něco vroucně prosila?“ zvolala k zasněženým vrcholkům na východě. „Ta bradavice na nose ševče, co nezaplatil za věštbu, se přece nepočítá. Přísahám, že když dokážu překonat vyzvědače, prostě odejdu a išterou se stane panna, která toho bude hodna.“
Chvilku čekala se zavřenýma očima na zázrak, ale navštívil ji jen vítr a lehkým dotekem vysušil její slzy.
Otec té noci nic neulovil, nad ránem Reska rozmrzele ukradla kočce zakousnutého potkana. Beznadějně dlouho se nimrala v drobném tělíčku, ale prázdná střeva a nafouklý žaludek jí poskytly jen málo odpovědí. Fialová barva houbovitých plic jen podtrhovala neutěšený obraz. Jak dokáže dnes předpovídat mladému Adrienovi?
A co když je jeho přání jen zkouškou a on, spolčen s vyzvědačem, na ni chystá léčku? Co vypátral ten zamračený první rytíř o smrti její sestry? Kéž by se minule tak hloupě neprořekla! Spojitost mezi sebevraždou mladé ženy a následnou smrtí samotného pána na Taubergu neušla ani soudcům na počátku zimy. Bylo jen otázkou času, kdy si podobnou otázku položí i Dimar s instinktem honicího psa.
***
Yven z věže pozoroval dění kolem Taubergu. Pohyb lidí ve vsi, vědmu na hubeném grošákovi mířící stezkou na hrádek i vyzvědače, jenž zeď svého příbytku pokrýval klikyháky zaklínadel. Měl je všechny jako na dlani. Jeho nevlastní otec a současně velitel právě rozmlouval na kraji osady s mladou černovláskou. Mladší rytíř pobaveně zdvihl obočí. Že by si Dimar hledal rozptýlení? Nesmysl. Spíš zarputile sbírá střípky pravdy, aby si případní viníci nevšimli, že se jim kolem krku obtáčí smyčka z vlastních výmyslů. Ten přísný starší muž nevěřil nikomu, Yvena nevyjímaje. –
„Pojď za mnou, už tě čekám,“ překvapil Resku Adrien, jen co na nádvoří sesedla z valacha.
Doprovod pána z Taubergu dával falešné išteře pocit bezpečí, který postrádala. Škoda, že před dvěma lety… ale ne, nemohl to být on. Šestnáctiletého kloučka by si nespletla. Nesmí na to myslet. Přízrak z minulosti, který jediný ji mohl prozradit, žije jistě daleko odsud, pokud je vůbec naživu.
Reska v síni ze zvyku dvakrát tleskla a nahnula se blíž k mladíkovi.
„Tvé konání, pane, přinese nenadálé zvraty v životech nás ostatních,“ začala odhodlaně, „ale období, kdy se zima loučí se svou vládou, není příliš nakloněno lidským sporům. Slunce je ještě slabé a jeho světlo nedosáhne do tmavých zákoutí minulosti.“
„Život beze změn je jen jiným jménem pro umírání, nemyslíš, ištero? Služby vyzvědače, mága samotného Mistra, jsou velice drahé, Rituál pravdy provede co nejdříve. Za čtyři dny je úplněk, správná doba pro ty, co sami řídí svůj osud. Nebo se mýlím?“
„Pane,“ usmála se nevesele, „kdo z nás skutečně ovládá svůj život?“
„Ani ištera sama?“
„Osud je jako let ptáka, co se na jaře vrací z teplých krajů. A já? Já zahlédnu jen mávnutí křídel,“ pokrčila Reska odevzdaně rameny. Navzdory tomu, že jeho příchod přinesl všem strach a nejistotu, cítila se v přítomnosti Adriena klidná. „Slyšel jsem, že i ty jsi nedávno přišla o blízkého člověka.“
„Ano, o sestru.“
„Aspoň víš, jak skonala. Já takové štěstí nemám.“
„Jistě,“ odvětila Reska trpce, „vím. Sama si vzala život, skočila do řeky. A štěstí v tom opravdu nevidím.“
„Budiž ti útěchou tvůj dar. Kéž bys dokázala vidět i do minulosti. Co naplat, rituál mi dá odpovědi, které potřebuji.“
„Já jsem ve svých zjeveních nespatřila nic, co by nasvědčovalo, že pan Lotar zemřel cizí rukou.“
„V tom případě se nemáš vyzvědače proč bát, ištero.“
Reska si pracně udržovala kamennou tvář. Jistě, proč by se bála, že? Kdo asi zabil Lotara? Kdo měl důvod mstít panskou zvůli na vyvolené dceři? A nic na tom neměnil fakt, že její otec vinu odmítal a že se v místě nehody nenašly ve sněhu žádné lidské stopy. Reska měla jasno. Musela si být jistá. Hodlala dát všanc samu sebe, ne? Potřebovala vědět, co svým činem získá. Co ztratí, to věděla dobře.
Otec se jí přes den vyhýbal. Taky dobře. Bylo jí to jedno. Setkali se až před večeří.
„Dávej pozor, co vyslepičíš té dceři žoldnéřské běhny,“ trhl hlavou k Velmě, která právě nabírala vodu ze studny.
„Co jsem išterou, nemám přátele. Nezapomínám na své povinnosti, ale nebudu se stranit těch starých.“
„Chodí za ní jeden z rytířů. A každá z vás si v posteli pouští pusu na špacír.“
„S tím nemám zkušenosti,“ odsekla ištera prudce.
„Malvína by vyzvědače prohlédla skrznaskrz, ještě než by si začal kreslit ty svý čmáranice po zdech…“
„Mám svůj plán!“
„To doufám, děvenko, pro tvoje dobro doufám, že máš.“
Tři dny. Příliš krátký čas, když je vyplněn čekáním na rozhodující okamžik. Reska se střídavě modlila ke všem možným božstvům a probírala se vnitřnostmi ulovených zvířat. Pach krve a smrti ji dusil a Malvínin věštební kámen se dál pyšnil černou barvou. Mizérie. Zoufalé časy žádají mimořádné činy. Tajně se v noci vplížila do blízkosti hrádku. Z minulé návštěvy si zapamatovala, kde leží komnata vyzvědače. Co je zač? Ke které sortě mágů patří? Jak moc je dobrý? Kdyby tak zahlédla jeho rodové tetování… Bála se. Bála se tak, že přestávala i dýchat. Jenže prohry v rituálu se bála neskonale víc.
***
„Dál ani krok,“ zašeptal jí kdosi tiše do ucha konverzačním tónem.
„Varuji tě,“ odsekla skřípavým hlasem, „jsem ištera a mohu…“
„To tedy nemůžeš,“ nesouhlasil Yven a mečem dál pobaveně přejížděl po Resčině krku.
„Pusť mne, rytíři, já zde v okolí jen hledám potřebné byliny. Nezdržuj mne. Pan Adrien by jistě nedopustil, aby mi někdo zkřivil i jen vlas na hlavě.“
„Jistě?“ ušklíbl se Yven zachmuřeně, „Jak ho znám, mladý Taubergský nemá pochopení pro noční toulání svých poddaných. Vrať se k zírání do věštecké koule, nebo kde to lovíš svý vidiny, ale už nikdy se tu nepotuluj sama, ištero.“
„Umím se o sebe postarat.“
„Opravdu? Že bych něco přehlédl?“
Hulváte! Reska skřípala zuby. Kruciš! Takhle se nechat přistihnout. Ze zvyku se vpila do mužových očí. Mohl by to být on?
Tehdy měl zraněný cizinec delší vlasy, tvář bez vousů a jemné ruce. Za těch pár hodin do svítání si jeho rysy nestačila vrýt do paměti. Nejdřív potřeboval pomoc, hekal bolestí, krvácel. A potom? Potom jí po svém děkoval. Jak ho asi má dnes poznat, když Adrienovi muži jsou do jednoho zarostlí jako zbojníci? Ach jo, kéž by si pamatovala obličej. Ona si dokázala vybavit jen podivnou zubatou jizvu ve tvaru slunce na mužově podbřišku. Jednou, jen jednou v životě se nechala unést přízračnou chvílí.
A platila za ni vrchovatě.
Jedinkrát! A z neskutečného okamžiku na rozhraní tmy a snu se vyklube největší průšvih jejího života! To je vážně pech. Ne, ujistila se při pohledu na Yvenova záda, zbytečně se bála. Tenhle, znát její tajemství, by ji neváhal předhodit Lotarovu synu i vesničanům jako do želez chycenou lišku hladovým psům.
Měsíc, zvolna se kulatící k úplňku, jí svítil pod nohy. Určitě ji ten nedůvěřivý rytíř sleduje. Potřebovala vnuknutí, okamžitý nápad, radu. Tvrdošíjně hledala v trávě zakrslou hořkou bylinu, co po ní mysl jiskří, jak když se srazí dva křemeny. Jen ta jí může otevřít bránu k bohyni Daiských hor.
Domů se vracela pozdě. Stáj zela prázdnotou, otec už vyjel lovit. Náhle měla dojem, že z dálky zahlédla za okny světnice mihnutí stínu, kradmý pohyb v měsíčním světle. Zloděj? V išteňně příbytku? Nesmysl. A co takhle slídivé ruce vyzvědače? Reska se otřásla chladem a hrůzou. Ne, uklidňovala se, ten by se vplížil do její paměti a pátral přímo v nevyřčených myšlenkách. Kdyby to považoval za nutné. Kdyby vytušil náznak zakolísání z její strany.
Zavrtěla hlavou. Ne, to jen podráždění a únava z probdělé noci jí popletly hlavu a oklamaly sluch. Mýlila se. To se stává.
„Zdravím tě, taky sbíráš při měsíčku poupata pro uctění bohyně jara?“
„Velmo? Sbírám, no ano…“
„Prý mají za nocí před úplňkem největší sílu,“ spiklenecky se ve tmě usmálo děvče, „však víš, nápoj zalíbení.“
„Velmo?“
„Promiň, ty vlastně nemůžeš. Už musím domů, měj se dobře.“
Velma?
„Dej si na tu černovlasou pozor,“ ujistil ji otec ráno v jejím podezření, „zase jsem u nich zahlédl toho Dimara, stará ho hostí, jako kdyby byl z nejbližší přízně.“
„Třeba jen hledá Velmě ženicha.“
„Třeba. A možná mu donáší, co se kde šustne.“
„Drby a hospodské zvěsti znalo panstvo na Taubergu určitě dřív, než se zastavila kola kočárů u brány hrádku,“ namítla Reska, odhánějíc pocit nebezpečí jako dotěrnou mouchu.
„Pevně doufám, že nikoho nezklameš, dcero. Víš, jak se tu trestá zrada,“ ukončil otec rozhovor výhrůžkou.
Na krátký, kratinký okamžik měla Reska dojem, že by ji dokázal pochopit, utěšit, ale poslední tvrdá slova ji vrátila do kruté skutečnosti. Nemá nikoho, jen sebe. Ale ten osud si zvolila sama, ne? Ištera výjimečná, ištera mocná. Chtělo se jí brečet nad vlastní pošetilostí.
***
Dalšího dne zrána vyrazil Adrien se svou družinou do míst, která znamenala pro jeho otce záhubu a smrt. Hnal se divokými hvozdy až tam, kde se řeka Leia nakrucuje v bocích strmých břehů. Poháněn pomstou stejně jako žalem.
Tak moc si přál slyšet slova otcovské pýchy za to, jaká vyznamenání od Jeho Veličenstva v bitvě získal. Z celého srdce doufal v Lotarův respekt, rok života by dal. Nadarmo. Navždy už si otce zapamatuje jako bodrého chlapíka hledícího na jediného syna s nevyřčenou výčitkou. Byl si jist, že Lotar zemřel v chmurných představách, že v nejisté době zanechává panství nerozhodnému a neprůbojnému dědici. Nikdy už mu nedokáže opak. Hluboko v sobě cítil, že jen potrestání viníka může zmírnit hořkost jeho zármutku.
„Pane, není moudré hnát se po téhle stezce,“ mírnil Adrienovu odvahu Dimar.
„Psi jdou po čerstvé stopě, nevidíš?“
„Vidím především místo, odkud se váš otec zřítil ze svahu,“ poznamenal rytíř opatrně.
„Jak to víš?“
„Žádal jste mě, abych pátral.“
„Prý často hostuješ dole ve vsi,“ nadhodil Adrien a vyčkávavě hleděl na velitele svých mužů.
„Vzdálená přízeň, nic víc.“
„Doufám, že všichni tvého rodu mi přinesou užitek,“ pravil mladý pán dvojsmyslně.
„Jsem vděčný za vaši shovívavost. A můj syn samozřejmě také.“
„Je to už dávno, nač jitřit staré spory,“ mávl Adrien blahosklonně rukou.
***
Yven zachmuřeně poslouchal jejich rozpravu. Už dokázal bez mrknutí oka prokazovat Adrienovi úctu náležící jeho postavení. Osud ho po svém naučil pokoře a poslušnosti.
Bezděčně se usmál při vzpomínce na své někdejší vítězství v turnaji. Vzpomínka jak víno. Až do okamžiku, kdy opilý vlastní neporazitelností a přes Dimarův zákaz pokořil prohrou Lotarova syna. Ponížení Adriena před všemi rytíři vyvolalo oprávněný hněv a trest na sebe nedal dlouho čekat.
Zbili ho a vyhodili za bránu tvrze. Mrzlo a sněžilo, noc jako stvořená pro smrt.
Anebo pro setkání s andělem strážným.
Ráno se však Yven vrátil. Raději přijal přísné Dušajovy podmínky. Co taky jiného? Utéct a stát se nájemným žoldákem bez rodiny a beze jména, věčně na někom záviset? Rozhodl se správně.
Vyslechne toho lovce, jen co se družina vrátí na Tauberg. Však zná metody, jak přimět zazpívat kohokoli. Málokdy se musel vězňů ptát dvakrát. Najde mladému Adrienovi vraha a vyváže se z jeho služeb. Už měl po krk povinností – posluhovat a držet krok, jak mladý píská. Nevydrží v té zdejší díře ani do léta.
Úslužnost té staré ženy ve vsi i okatá vstřícnost její dcery jen ryly do starých ran. Ani jedna z žen nenesla vinu, přesto kdykoli je zahlédl, spatřil v jejich tvářích otisk té, co jej zradila. Starší rytíř měl vše dobře promyšlené. Našetřené peníze a vděk pána z Taubergu mu zajistí spokojený život. Daleko odsud. Daleko od stínů minulosti.
Bělost sněhu mladého rytíře oslepovala, ostrý vítr hnal slzy do očí. I vzpomínky měly tu moc. Drásat duši do krve. Skoro jistě zahlédl u nedalekého torza včelína mužskou postavu, kámen v ruce a zběsilou nenávist v očích. Zamrkal a přízrak byl pryč. Bolest v Yvenově srdci se zvolna rozpouštěla jako poslední ledové kry v řece pod srázem. Jak dobře chápal Adrienovo podráždění z neuskutečněné pomsty. Kdo jiný lépe než on sám věděl, že mučivou ránu zhojí jen smrt. Za každé trápení musí někdo tvrdě zaplatit.
Tenkrát ona, zelené oči a bělostný šál, splatila daň osudu za pomoc zraněnému. Za nocí černějších než tma v hrobě bývají dobré skutky potrestány nejkrutěji.
***
Dušaj pozoroval krajinu ostřížím zrakem. Jako první si všiml stop vedoucích od severních skal. Země nacucaná vodou z roztávajícího sněhu udržovala stopy podkov věrně obtisknuté. Když se rytíř upřeně zadíval mezi stromy, zahlédl stín jezdce.
„Znáš toho muže?“ naklonil se k rychtáři.
„Místní lovec, vydělává kožešiny, lišek je ve zdejších hvozdech dost. Občas pytlačí, ale zatím jej nikdo se železy za pasem nepřistihl.“
„Není jeho dcera…“
„Ano – jsi všímavý, pane – je otcem ištery. I té minulé.“
„Tak sestry, zvláštní. Zřejmě dědičné poslání, že?“
„Naopak, předání schopností ištery v rodině je velmi výjimečné. Zřejmě tomu napomohly ty tragické okolnosti. My se neprotivíme osudu, matka příroda koná, jak uzná za vhodné. Navíc, čím dříve se ujme nová ištera svých povinností, tím jsou lidé klidnější.“
„Jak ta nešťastnice zemřela?“
„Utopila se, neuměla plavat.“
„Chtěla si zaplavat? V listopadu?“
„Klaněla se bohyni řeky Leie, zřejmě nešťastně uklouzla.“
„Slyšel jsem něco jiného. Prý si sama sáhla na život, není to tak?“
„Babské povídačky, rytíři, jen hloupé klevety.“
„Ty znáš své sousedy možná lépe, rychtáři, ale posuzovat jejich úmysly nech na mně.“
Dimar nasál vzduch jako ohař na stopě. Vždy dokázal vycítit lidskou slabost, pach viny a strachu, co se line z nakupených lží.
Ištera Reska se zamkla ve sklepení domku. Neměla potuchy, jak přesně působí jed hořkého býlí připomínajícího bodláčí, ale v jednom měla jasno. Nesmí ji při tajném obřadu nikdo spatřit. Důvěra lidí v ištera je jedna věc a strach z čarodějnice druhá. Jenže ona nemá na vybranou, ne? Buď k ní promluví bohyně Daia, anebo si ji odvede sama smrt.
Bála se. Hrdlo stažené a sucho v ústech. Ruka však pevně drtila kožovité listy v kameninové misce. Pár kapek pálenky, zamíchat, přecedit, tři kapky na kořen jazyka.
Opřená o zeď, vsedě na ovčí kůži, čekala na zázrak. Nejdřív jí trnul jazyk, pak zalehly uši, přestala cítit nohy i ruce. Celá se soustředila jen na bodavou záři, paprsky, které zahalily vše okolo. Oči jí slzely, obraz se rozmazával. Už nepoznávala, kde se nachází, zda sedí či stojí. Jen bolest, věrná služebnice, ji neopouštěla.
Je konec, uvědomila si, nemá dost síly. Chtěla zavolat, vykřičet všechen žal, ale ze rtů jí vyšel jen sten. Umřu tady, litovala se. Vzpomněla si na Malvínu, zda se také zalykala strachem, než skočila ze skaliska do ledového chřtánu řeky.
Pojď, smrti, už se jistě nemůžeš dočkat. Ale zklamu tě, nebereš nevinnou dívku. Umřu, ale aspoň jsem poznala lásku. No, lásku asi ne, ale kouzlo jedné temné noci tomu bylo zatraceně blízko.
Náhle pocítila úlevu. Tak takhle poklidný je odchod ze světa?
„Nikoliv. To jsi jen přestala bojovat.“
„Eh… co?“ vyjekla Reska, zírajíc překvapeně na souměrnou ženskou tvář, s očima jasnýma jako svit hvězd na hladině studánky, místo vlasů kadeřavé vrbové větve s listovím a pučícími pupeny a rty v barvě javorových listů.
„Vyvolalas mne, tedy se ptej.“
„Bohyně Daiských hor? Já žiju?“
„Tvůj čas brzy vyprší, ištero, vyslov svou otázku či přání s rozumem.“
„A-a-ano,“ koktala Reska překvapením. Podařilo se? Zvládla rituál přivolání božstva, ochraňujícího Tauberg odnepaměti? Neuvěřitelné.
„Prosím o radu,“ vyjádřila se konečně, „jsem ištera, vlastně ne zcela, umím věštit, jenže ne z magického kamene. Je to složité. Chci říci… stalo se neštěstí, v listopadu zahynul na vyjížďce Lotar, pán z Taubergu. Vím, kdo to způsobil, na to se ptát nemusím.“
„Jakou odpověď tedy žádáš?“
„Lotarův syn se nyní vrátil a mermomocí chce vypátrat domnělého vraha, přivedl si s sebou vyzvědače.“
„Pravda je základem rovnováhy světa, ištero. Kdo zamlčí zločin, navěky nese svou vinu a nikdy nedojde odpuštění.“
„O jakém zločinu mluvíš?“ rozohnila se dívka, „co zaslouží pán, který uštve nevinnou oběť? Toužila být išterou! A ta se nesmí… potkat s mužem, myslím tím v noci a tamto… Malvínu tím činem zničil, zahubil, odsoudil k smrti! Zasloužil jediné!“
„Nepřísluší mi soudit pohnutky lidí. Máš-li potřebu se svěřovat, vydej se k vrbám na břehu Leie. Můj čas je krátce vyměřen.“
„Odpusť,“ vydechla Reska unaveně, „potřebuji být na jediný den právoplatnou išterou, s její mocí a silou. Musím odvrátit útok vyzvědače, zabránit neštěstí, všichni na mě spoléhají. Dovol mi je nezklamat.“
„Síla vědmy je věčná. Nepochybuj o sobě. Jsi přece vyvolená, ne snad?“
„Právě že ne. Ne po právu. Spala jsem s mužem, už to nezměním. Nevěděla jsem, co dělám, vlastně věděla, ale to už… to už je jedno. Pomoz mi!“
„Jen jediným činem bys mohla zvrátit neblahý osud a v dotyčném dni nakládat se všemi schopnostmi ištery, jak uznáš za vhodné.“
„Ano?“ zaradovala se Reska a pak znejistěla. „Jakým činem?“
„Musíš se s tím člověkem znovu spojit jako muž a žena. Tímto se na vymezený čas ustálí narušená rovnováha. Toho dne od soumraku do úsvitu budeš smět kráčet ve stopách ištery.“
„To ne! Neznám jeho jméno, nevím, kde žije, to je k ničemu!“
„Ještě se můžeš všem přiznat…“
„Odsoudili by mě, možná upálili!“
„To je téměř jisté, ale odešla bys z tohoto světa očištěná.“
„Nechci být čistá! Chci..,“
„Být váženou, mocnou, výjimečnou?“
„Už dávno ne. Prosím, dej mi šanci zachránit otce, uchránit vesnici před hněvem panstva.“
„Tvé slyšení je u konce, ištero. Sama víš, co máš provést.“ Tak to rozhodně nevím, chtěla Reska zakřičet, ale než se stačila nadechnout k odpovědi, ztratila vědomí. Probrala se chladem, zuby jí drkotaly, v rukách úporné mravenčení. Potácivě vstala a hned ji sklátila prudká nevolnost. Jed si hledal cestu ven. Teprve navečer se jí podařilo, slabé a prokřehlé, vstát a dopotácet se ke dveřím. Čekala ji zlá noc.
Vyzvědač pohlédl na noční oblohu a spokojeně se ušklíbl. „Prý jsi nejlepší mág z města,“ oslovil ho Dimar. Toulal se ztemnělým Taubergem jen tak bez důvodu. Ani on nedokázal v předvečer důležitého dne usnout.
„O tom nepochybuj, rytíři.“
„Nakolik máš povědomí o moci zdejší vědmy?“
„Moci? Té potrhlé ištery? Žádná kouzla obyčejné ženské, jakkoli vyvolené pohanskými bohy, nemohou soupeřit s magií, pocházející z učení samotného Mistra. Skončí na hranici, vsaď se.“
„K čemu tolik krutosti?“ zarazil se rytíř.
„Upalování neúspěšných čarodějek je službou lidstvu. Ti hlupáci! Jak jinak vesničanům ukázat, kdo skutečně vládne mocí kouzel?“
„A komu patří bohatství, kterým se za vaše služby platí, že?“ Vyzvědač se jen smál, všechny trumfy měl přece na své straně.
***
Reska se ráno sotva doplazila ke studni. Nevnímala zaražené obličeje sousedů, ryk před hospodou, kde se vojáci předváděli před místními naoko vyděšenými děvčaty, ani pátravý pohled prvního z rytířů, jenž na vraném koni pomalu objížděl ves. Až vypísknutí známého hlasu ji probralo. Nejdřív se lekla, že Velmu snad někdo zamordoval, jak zaječela, ale opak byl pravdou. Černovlasá mladice zdánlivě nešikovně upadla a natahovala ruce k Yvenovi, aby jí pomohl se zvednout. Vyhověl jí.
Reska jen nechápavě potřásla hlavou. To nakrucování a předvádění jí přišlo tak hloupé. Ponižující! Kéž by směla zůstat išterou a byla ušetřena té bezútěšnosti. Vždyť jaká je šance, že muž, kterého Velma k sobě připoutá, bude pracovitý a slušný, nebude ji bít, natož nutit k úmorné dřině. Konce dívčích snů bývají trpčí než trnkové víno.
Dimarovi muži od svítání hledali jejího otce. Marně. Jejich velitel však nespěchal, cítil lovce někde poblíž, zalezlého jak medvěd v brlohu. Vesničtí psi nedokážou opustit rodná pole, i když jim leží ladem.
„Yvene!“ zaburácel velitel rytířů.
Mladý muž se objevil až za hodnou chvíli. Cestou si spěšně upravoval zbroj.
„Rozkazy, pane?“
„Jestli tě přistihnu se spuštěnými kalhotami u té vdovy, roztrhnu tě jako hada!“
„Co bych si počal se starou vdovou, otče?“ zavtipkoval nevlastní syn.
„Pitomce, mluvím o tom černovlasém háděti! Ani se jí nedotkneš, jako je bůh nade mnou.“
„Odkdy se staráš, s kým spím?“ vztekal se mladý. „A pleteš do toho boha?“
„Máte stejného otce.“
„S kým?“ zeptal se Yven zmateně.
„No s bohem asi ne.“
„Velma? Ajaj, škoda. To ty jsi zabil toho žoldáka, jejího… mého otce? Chápu.“
„Ne, chlast ho umořil dřív. Tyhle dvě za nic nemůžou a za panský jídlo a příslib ženicha mi donášejí zvěsti, co bych jinak musel z místních vytlouct.“
„Ty máš vždycky všechno pod kontrolou, co?“
„Na to nikdy nezapomínej, Yvene.“
Yven uhnul pohledem, v skrytu duše hořečnatě přemýšlel. Jeho plán už se nezdál tak dokonalý, Velma měla být jeho důležitou součástí. Vsadil na špatnou kartu? Musí jednat rychle.
Do Rituálu pravdy zbývá jediný den! Když vše selže, ještě pořád je tu nabroušená ocel. Ale za zabití vyzvědače by zaplatil víc, než si mohl dovolit.
***
Na úpatí Taubergské hory stál od nepaměti prastarý obětní oltář. Mohutný, deštěm omletý kámen, s mělkou prohlubní ve spodní části. Právě sem se vesničané přicházeli modlit ke svým božstvům, aby si zajistili dobrou úrodu, pokojné počasí a ochranu před nemocemi a smrtí. Nyní zde stavěli kruhové pódium a v bezpečné vzdálenosti též lavice pro diváky a vyvýšený trůn pro hradního pána.
Bušení tesařských kladiv znělo Resce jako rány do rakve. Její rakve. Shromáždila všechny sestřiny runy a čarovné amulety, dotýkala se jich, ale necítila jejich tep. Žádné sálání, propojení s tajemnou silou. Každou prohru zapila hltem kořalky. No a co? Když do pekla, tak zvesela. Bez zábran a bez paměti.
„Yvene, jsi to ty?“ šeptala horoucně Velma v příšeří rozlehlého seníku.
Mužská ruka ji panovačně strhla k sobě.
„Jen ty mě můžeš zachránit, líbezná,“ mumlal, když jí chvatně zvedal sukně nad kolena a rejdil rukou v podbřišku.
„Aa… ach ano. Samotná Daia mi tě poslala, zůstaneš se mnou, slib mi to.“
„Ta ištera… znáš ji? Slídí kolem mě, vyhledává příležitosti, jak se mě dotknout. Bojím se, že mě uhrane. Nevěřím jí, a jestliže zvítězí nad vyzvědačem, nevím, nevím, co všechno se může stát,“ chrlil Yven ze sebe, aniž se dívčině podíval do očí. Nenáviděl se za ty lži a nesmysly, ale účel světí prostředky, ne?
„Cože? Ta malá mrcha!“
„Poraď mi, jak sejí zbavit. Opravdu je moc ištery tak silná?“
„Ta nevděčnice! A já ji považovala za přítelkyni. Její moc? Síla pochází z nevinnosti, můj rytíři. Stačí jí rozevřít stehna,“ ukázala Velma názorně, „a veškeré schopnosti jsou pryč.“
„To není možné…,“ ujelo Yvenovi.
„Věř mi, tu zásadu ti tady poví každé dítě. A teď už dost řečí o jiné ženské, musíš se věnovat mně, můj milý. Co mi dáš na oplátku za mou pomoc?“
Yven nedělal dluhy, splnil dívce každé přání. Stejně se bude smažit v pekle. O jeden hřích víc nebo míň, co na tom záleží?
Večer se nachýlil. Vyzvědač začal potichu broukat moc přivolávající píseň beze slov. Adrien si pečlivě procházel záznamy soudců a občas se oknem zvědavě zahleděl na mágovy přípravy. Vesničané se pomalu trousili k oltáři. Dimar svolával rytíře, kteří měli doprovodit taubergského pána na místo rituálu.
Reska se snažila zaplašit nervozitu poslední pitvou. Stará opelichaná liskají ukazovala vnitřnosti bez tuku, krvavé fleky na bránici a střeva vyplněná zapáchajícím plynem.
„Koho zrada vede, kde srdce se v kámen mění, ten utéci nedovede, mlčet je smrt, promluvit zas utrpení…,“ slova se jí sama linula z úst, poprvé prováděla věštbu pouze pro sebe. Hlasitě vykřikla, napůl zoufalstvím a napůl vztekem. Proč nemůže mít jednou štěstí? Ani nedokončila věštbu a nebohou mrtvolku smetla na zem.
Teprve se snášela tma, do půlnoci měla čas. Čas sbalit se a nachystat. Když přežije rituál a podaří se jí uprchnout, bylo by hloupé začínat jinde bosa a s jednou sukní. Tajně zanesla brašnu se skrovným majetkem zadem do stáje. Nasedlala valacha. Podbřišník utáhla jen zvolna, aby se sedlo nesvezlo. Uzdečku pověsila na nejbližší trám.
Když zaslechla tiché kroky, ztuhla, ale rychle se opanovala. Hlupačko, nadávala si, vystraší tě loudání posledních zvědavců, mířících k posvátnému místu. Nakonec se otočila k domu. Třeba je to naposledy, bodlo ji u srdce. Nemohla se nadechnout…
Bodejť by jo, když jí kožená rukavice tvrdě připlácla nos i pusu. Zpanikařila. Dusila se, zvedal se jí žaludek, nohy ochrnuly. Na okamžik. Pak stisk útočníka povolil a ona se změnila v zuřící bestii.
Kopala, kousala, mlátila rukama, kam jen dosáhla. Podruhé ten muž, páchnoucí potem, stejnou chybu neudělal. Zkroutil Resce levou raku za zády tak vysoko, až vyjekla bolestí. Kopnutím jí podrazil nohy a povalil na zem.
„Přestaň,“ chrčel namáhavě, „přestaň bojovat a neublížím ti.“
Vztekle procedila do rukavice pár nadávek.
„Neper se, ištero. Může to proběhnout v klidu.“
„A, pán by si přál povolnou ovci,“ odsekla, když jí nepatrně uvolnil ústa.
„O mě se nestarej… a prostě drž!“
„Hajz-…!“ zakřičela, než ji znovu umlčel. Pak se přestala na okamžik vzpírat. Vždyť je to šance! Na toho parchanta svede vinu za ztrátu moci ištery!
Ten pitomec přišel jako na zavolanou. Hlavně, ať jí neublíží. Chcípnout tady nechtěla. Zakývala hlavou, jako že bude rozumná. Zabralo to. Kdyby mu aspoň viděla do tváře, aby jej mohla usvědčit. Ale on se stále držel za jejími zády. Podrží mu a jistě se pak najde chvíle, kdy se stane nepozorným, a ona uteče. Ty hlupáku, ušklíbla se, netušíš, do jaké smyčky jsi to strčil hlavu.
Yven se rozkročil nad poddajným tělem. To nejsem já! To nejsem já, opakoval si v duchu do omrzení.
Jako tenkrát. Ukradená temná noc a ištera s kůží jemnou jako samet.
Ta minulá se mu odevzdala rozpačitě, ale dobrovolně. Téhle osud nadělil hořkou chvíli.
Chvatně se jednou rukou svlékl a druhou držel ženin loket vyvrácený a tlačil její tělo na zem do slámy.
„To bolí,“ sykla.
„Prom-…“ málem se kajícně podřekl, hned se opravil, „proto, že se zbytečně bráníš.“
„Posluž si,“ zašeptala Reska hluše. To vydržím, zaklínala se v duchu, to přežiju. Nezbil mě doteď, už to neudělá. Mysli na něco pěkného, přikazovala si zarputile. Jenom nemohla přijít na co. Až zrychlený mužův dech rozezněl ty správné vzpomínky.
Jiná noc a jiný měsíc, stejně podivný pocit, kdy se dvě těla do sebe zaklesnou natolik, že už není návratu.
Zavzdychala. Yven se lekl, přestal se hýbat. Ublížil jí? Ve svitu měsíce zahlédl jen přivřené oči a pootevřená ústa. Mám víc štěstí než rozumu, blesklo mu hlavou. Chtivě si išteru k sobě přitiskl a už se nedal ničím rušit. Nakonec, v ten čas, kdy žádost těla velí rozumu, se mu zazdálo, že ho její ruce k sobě toužebně tisknou. Toužil ten vzácný okamžik zastavit. Anebo umřít. Tady a teď. S ní.
Když opojení opadlo, vkleče zahanbeně pozoroval poraženou ženu. Stále ji pevně držel za zápěstí. Nic si nenamlouval. Nebyla tak ochotná ze své vůle, určitě by mu nejradši vrazila nůž do zad, kdyby jí poskytl tu možnost. Nepostřehl, jak se přivřené oči jen nepatrně pohnuly. Měsíční paprsky osvítily na nahém těle zubatou jizvu připomínající slunce v pravé poledne.
Reska se prudce nadechla. Cože? Bez ohledu na opatrnost rozevřela překvapením oči dokořán. Muž ztuhl, snažil se zakrýt nahotu a smáznout rozpačitou chvilku sprostými slovy. Ištera se začala smát. Zalykala se smíchem, prskala, bušila pěstí do podlahy, oči jí slzely a teklo jí z nosu.
Bohyně Daio! Našla jsem způsob! Slyšíš mě? Dokázala jsem to!
Yven poděšeně vyskočil. Zbláznila se! Utíkal, ani se neotočil.
S přicházející půlnocí kráčela Reska, oblečená ve svých nejlepších šatech, k obětnímu oltáři, kde již byla netrpělivě očekávána. Nebylo v okolí vznešenější krásy. Každý na ni hleděl s obdivem, vesničany počínaje a okouzleným Adrienem konče. Ten jediný z rytířů, co udýchaně postával na kraji shromaždiště ve stínu, ten se nepočítá…
Důstojně vystoupala po schodech na vyvýšené místo, záře zapálených ohňů jí tančila v očích. Pokynula na dálku taubergskému pánu a vlídně se usmála na vyzvědače. S přehledem se usadila. Dnešní noc bude patřit jenom jí.
Na železném stolku mezi ní a vyzvědačem ležela prastará deska s figurami.
„Věnuji ti výhodu výběru barvy,“ pohrdavě pronesl mág.
„Bílá. Jako duše nevinného,“ odpověděla. Jako Malvínin šál, který si půjčila jedné daleké noci.
„Začínáš.“
„Ať tedy Rituál pravdy promluví.“
Nad hlavami soupeřů hvězdy zhasínaly a zase se rozsvěcely, jak hnal vítr mračna oblohou. Měsíc v úplňku vše nezúčastněně sledoval, povznesen nad osudy lidí. Tah střídal tah, figury černé i bílé postupně ožívaly, jak jim poručili jejich vládci. Jednotlivé symboly, vtesané do dvakrát dvanácti kamenných skulptur, v sobě skrývaly zvláštní moc. Na pokyny obou soupeřů se vrhaly do nelítostných soubojů.
Vzduchem se míhala vyzvědačova kouzla, která chtivě obtáčela Resku jako klubko nenasytných hadů. Proti nim proudila z hájů i luhů u řeky k oltáři išteře na pomoc životadárná síla bohyně Daiských hor, jež na poslední chvíli uhasila žár magických zaklínadel. Vyzvědač s rukama vzepjatýma k obloze chrlil tajemné formule a od jeho prstů se v záblescích šířilo fialové světlo. Také Reska propůjčila svým figurám celou duši. Riskovala život, ale s bohyní Daiou za zády se nebála ničeho.
Jak hodiny míjely, zmizel mágovi z tváře pohrdavý škleb a išteře pohasla zář v očích. Slabost, zarputilost a vyčerpání hyzdilo jejich tváře. Blížilo se vyvrcholení.
Adrien měl na místo souboje nejlepší výhled. Bezmezné věřil v Rituál pravdy. Zapadal do jeho představ o novém světě. Mučení a vyslýchám, vynucování přiznání, to vše patřilo minulosti. On mířil výš a nové pořádky mu měly pomoci na cestě k cíli.
Vesničané si nedočkavě šuškali. Víra v išteru, jistota, že vyvolená od nich odvrátí podezření, byla jen tak silná jako jejich touha po životě s plným břichem, v zemi bez válek a moru. Kdyby na to přišlo, obětovali by s klidným svědomím Resčina otce, aby ukojili panský hněv. Tvrdí, že je nevinen? A koho to zajímá? Kdekdo věděl, jak poživačný Lotar pase po Malvíně. Byla to krasavice, to se musí uznat. Jenže zaskotačit si s mladicí, nebo dovést všemi ctěnou išteru k sebevraždě, to jsou dvě rozdílné věci. Kdokoli ve vsi měl důvod taubergského pána sprovodit ze světa. Kdokoli.
Dimar obezřetně rozestavil stráže i rytíře kolem místa obřadu. Kdo ví, jak se situace vyvine, a on byl placen za to, že dokázal předvídat i nevítané konce. Rázně zpražil roztržitého Yvena a připomněl mu jeho neskonalý vděk novému pánu. Až bude oznámen výsledek rituálu a nastane rozhodující chvíle, jeho rytíři nesmějí zklamat!
Svítalo. Ve chvíli, kdy se první sluneční paprsky dotkly země, zbyla na desce jediná figurka. Bílá. Vyzvědač se vyčerpaně sesul na zem, jeho soupeřka dokonce na okamžik omdlela, když povolal Adrien velitele rytířů, aby oznámil vítěze klání. O výsledku nebylo pochyb.
„Rituál pravdy prokázal nevinu obyvatel vesnice. Veškerá podezření jsou vyvrácena, všichni podezřelí zproštěni obvinění. Nikdo ze vsi nenese vinu na smrti pana Lotara,“ do všech stran zvolal mohutným hlasem Dimar.
Prohlášení zaniklo v nastalé vřavě. Úleva od drásající nejistoty vyvolala všeobecné veselí, které ovládlo všechny išteřiny sousedy. Provolávali Resce slávu, domů ji nesli na ramenou. Ze všech stran se ozývalo chvalořečení bohyni Daiských hor. Na krátký okamžik využili lidé šance hledět na svého pána pohrdavým pohledem neprávem podezíraných, jejichž nevina se prokázala nade vši pochybnost.
Vyzvědač šokované hleděl na desku bez figur a zmateně drmolil zaklínadla a nadávky.
„Čarodějnice, děvka, mrcha jedna, nána vesnická! Podvedla mě. Uhranula. To jí nedaruju!“
Yven, poslušen svých povinností následoval na konci družiny panstvo zpět do hrádku. Plán se mu hroutil téměř před očima. Podvedla ho Velma? Lhala o panenském zákoně ištery? Proč by to sakra dělala? Co když je Reska vážně čarodějnice?
Mágové asi vědí, proč tyhle ženské posílají na hranici! Představil si, jak by mu odlehlo, kdyby s tou divnou vědmou umřela i pravda a pak… pak se zastyděl až do morku kostí. Nad čím to vůbec přemýšlí! Upalovat člověka? To už mu černé svědomí opravdu zatemnilo mozek?
„Stráže na místa, Yven rozdělí hlídky!“
„Rituál dopadl nečekaně, že?“ uvažoval Lotarův syn nahlas, když v síni osaměl se svým velitelem a jeho nevlastním synem.
„Vskutku. Záleží na tobě, pane, další vyšetřování může přinést těžkosti. Počátek zimy zde byl prý nadmíru krutý, přívaly sněhu krajinu zcela odřízly od světa. Když vyloučíš vesničany a nešťastnou náhodu, viníka lze hledat pouze mezi muži tvého otce,“ rozvážně odpověděl Dimar. Pobídl svého syna, ať jej podpoří. Yven se však střehl i jen pohlédnout otci do očí. Neuměl dobře lhát a nehodlal riskovat byť jen náznak neurčitého podezření.
„Nenadálé vítězství, že? Na té išteře je cosi…,“ pokračoval Adrien.
„… podivného, temného?“ napovídal starší muž.
„Obdivuhodného. Nemáš ten pocit, rytíři? Co tvůj názor, Yvene?“
„Postavila se vyzvědači a vyhrála. Těžko ho mohla obelstít.“
„To měla být otázka?“ obrátil se Adrien na mladšího z rytířů.
„Sám nevím.“
„Pane, nechci pochybovat o schopnostech vyzvědače, ale nevěřím na náhody,“ vložil se Dimar do rozhovoru, „stejně jako královští soudci, i já jsem podezíral jejího otce. Bývalý pán z Taubergu měl prý… ehm, určitý osobní zájem, který se týkal minulé ištery, Resčiny sestry. Ať už došlo k čemukoli, měl na to právo, jistě. Jenže ta mladá dívka si vzala život, což poznamenalo neštěstím celou osadu. Divil bych se, kdyby se tehdy nenašlo pár horkých hlav, kterým by pomsta zaslepila rozum.“
„Naznačuješ snad, že měli práyo ji pomstít?“
„Ne! Jen jsem předpokládal, že právě takto váš otec zahynul. Zřejmě jsem místní špatně odhadl.“
„Co mlčíš jako zařezaný, Yvene? Patřil jsi přece tehdy k družině mého otce, ne?“
„Nenašli jsme žádné stopy ve sněhu ani nikde okolo. Ten vrah by musel umět lítat. Smiřte se s tím, že smrt pana Lotara byla nehoda.“
„Věčná škoda, že nás poslední boje zdržely,“ posteskl si starší rytíř, „kéž bychom na podzim dorazili včas. Nedovolil bych uniknout viníkům.“
„Co navrhuješ? Stáhnout se? Vzdát se pravdy? Příčí se mi hledat obětního beránka mezi rolníky, ale…“
„Ale je potřeba udržet poddané na uzdě,“ dopověděl velitel rytířů, „snad najdu vhodné řešení. Raději obětovat pěšáka, než ohrozit krále, že?“
„Spoléhám na tebe,“ odmítl Adrien znát podrobnosti a propustil oba muže. Únavou se mu klížily oči.
Jakmile usnul, spatřil před sebou siluetu Lotara, jak se směje. Co směje, přímo chechtá, jaké nachystal synkovi patálie. Adrien ve snu běhal bosý po lese a hledal stopy ve sněhu, zatímco mu nad hlavou létala povětřím ištera na koštěti. Probudil se zbrocený potem, ale s jasnou myšlenkou. Musí najít spolehlivý způsob, jak umocnit svou vážnost a moc nad poddanými.
Reska se po dlouhé době probudila spokojená a šťastná. Co na tom, že se ode dneška zase bude muset vrtat ve vnitřnostech páchnoucích krví a žlučí. Včera zvítězila! A každý to dosvědčí. Mysl jí tančila a radovala se, zatímco unavené tělo se ještě vzpouzelo vstávání. No a? Má času dost, ne? Teď jí jistě dají všichni pokoj.
„Odjíždím,“ vyrušila ji ze snění otcova slova.
„Hm.“
„Z Taubergu.“
„Hm?“
„Taky bys měla. Potupilas vyzvědače, bude se mstít. A ten Lotarův fracek už teď přemýšlí, jak to provést, aby nám vítězství ztrpklo v hubě. Včerejší noc je pryč, dneska už pravda nikoho nezajímá.“
„Cože? Nemůžu odjet, jsem ištera. Co by si lidi pomysleli?“
„Že je čas najít novou ištera, co asi.“
„Zachránila jsem ti krk a ty vážně nevíš, jak mi nejlíp poděkovat, co?“
„Jsi už dost stará, aby sis dokázala dát dvě a dvě dohromady i bez toho babskýho věštění. Když nepoznáš, že ti tu za chvíli začne hořet za zadkem, tvoje chyba. Varoval jsem tě.“
„Strašně se pleteš, abys věděl. Jdi si! Celý život se o sebe starám sama, žádná změna to nebude.“
„Jen jedno ti ještě povím. Kvůli mně jsi nasazovala krk zbytečně. Malvína byla stejný mezek jako ty, vybrala si svůj osud sama. Nejsem takový blázen, abych kvůli její pošetilosti zabíjel pána, jasné? Dívej se kolem sebe, děvenko, kromě vyzvědače a vrtošivého Adriena se za tebou otáčí i Lotarův vrah.“
„Ale…,“ Reska spolkla odpověď, stejně by zanikla v bouchnutí těžkých dubových dveří.
Sama? Vždyť neumí lovit. Co bude jíst? Na jak dlouho jí vydrží zásoby? Naštípat dříví musí. Naráz ji obestřel chlad. Nenadálá svoboda ji zaskočila.
„Jsem ištera,“ vykřikla, ačkoli nebyl nikdo, kdo by ji slyšel, „a ničeho se nebojím!“
Jen pár poděšených ptáků vzlétlo ze střechy.
Když odpoledne téhož dne zabušil rychtář na vrata, téměř slyšela, jak se k ní těžkým krokem blíží osud. Nadechla se, vystrčila bojovně bradu a zprudka otevřela.
„Nedělá mi to žádné potěšení, děvče, ale mám své povinnosti. Učený mág, vyzvědač pána z Taubergu, tě označil za čarodějnici. Seznámil jsem vrchnost s našimi tradicemi, s úctou, jakou chováme k té, jež zastává místo ištery, ale mé ujištění panu Adrienovi nestačí.
Připrav se, pozítří přečteš proroctví z věštebního kamene přímo před zraky mladého pána.“
„Proč? Včera jsem se málem strhala, abych obstála v Rituálu pravdy, a on mi nevěří?“
„Jak já to vidím, mladý pán velmi toužil po pomstě a viníkovi, mnohem více než po pravdě. Teď raději dopřává sluchu tomu mágovi s bílou tváří než zástupcům obce. Aspoň jsem pro tebe vymohl dva dny odpočinku.“
„Ach ano, jistě,“ hlesla Reska.
„Nevěš hlavu, ištero, překonala jsi vyzvědače, důvěru Taubergského získáš lehce. Nemáš se čeho bát, ne?“ poklepal ji po rameni.
Reska uhýbala očima. No jasně, čeho by se bála? Věštební kámen na ni kašle, dvakrát porušila panenský zákon ištery a navíc ji ten holomek s jizvou může prozradit! Skvělé vyhlídky, může se začít vsázet. Jestli ji upálí dřív podvedení vesničané, nebo pomstychtivý vyzvědač.
Jen co rychtář odešel, doklopýtala k lavoru a ponořila obličej do studené vody. Jinak než pod hladinou by snad ten křečovitý úsměv z tváře nesmyla. V objetí chladivého živlu se jí před očima mihla bledá tvář Malvíny. Ale Resku by ani všechna beznaděj světa nepřiměla skočit do vod Leie a vdechnout její bodavý led do plic.
Kdo je na její straně? Špatná otázka. Čí přízní by mohla získat? Napadlo ji jen jedno jméno. Znamená to vkročit dobrovolně do jámy lvové. A doufat, že si ji ti dravci nedají k večeři. Zmínka o jídle jí náladu nezlepšila.
***
Večer se zvolna snášel na krajinu. Ištera čekala, dokud se stíny neprodlouží, než osamělému jezdci tma nepropůjčí plášť neviditelnosti. Vedla valacha oklikou, obezřetně pozorovala spící ves. V očích lítost, hořkost na jazyku. Už nikdy nebude nic jako dřív. Taubergská tvrz na ni shlížela jako zlověstná šelma, co místo zubů cení kamenné věže. Ještě pořád se mohla vrátit. Nemohla…
Už rozeznávala stráž před branou. Černou noc prořízlo světlo ohně v kovovém koši. Zhluboka se nadechla. Není pochyb. Míří do pekla.
„Pane, přijměte mne, prosím. Možná to není vhodné chování, ale… ale já věřím, že mě vyslechnete,“ zkoušela si nanečisto svou řeč, „jsem ištera, ale pořád jen slabá samotná žena, spoléhám na vás. Doneslo se mi, že mě kdosi obvinil z čarodějnictví,“ fňukla Reska naučeným hláskem a pokračovala. „Nehorázná lež, viďte? Co bych si počala bez vaší ochrany?“
„Zmizela?“ zamumlal ze tmy mužský hlas.
„Co?“ vyjekla Reska. Kdo ji to slyšel? Nána pitomá, takhle vlézt akorát někomu do pasti.
Ale to už druhý jezdec drapl jejího koně za otěž, seskočil a strhl ištera na zem.
Kruciš! Yven. Tentokrát se mu dobrovolně nepoddá. To se bude, panáček, divit. Levou rukou si vykasala sukni a vytáhla nůž. Čekala.
„Tak co bude?“ zasyčela.
„Huso, co když tě spatřily stráže!“
„A co by mi provedly? Znásilnily by mě? To by byla změna.“
„Ech, hloupost,“ ošil se Yven, „nosíš smůlu, ženská.“
„Já? Smolař je ten, co musí ženský rejdit nožem po krku, aby mu podržela.“
„Možná jsi nebyla proti, co? Jinak by už ty ovce, co je vedeš, řvaly Adrienovi pod okny a žádaly mou hlavu.“
„Chápu, zachránila jsem ti život.“
„Nesmysl,“ ohradil se, „co vůbec chceš na hrádku? Myslíš, že u mladého v posteli budeš v bezpečí před vyzvědačem?“
„Nestarej se. A pusť mě, mám naspěch.“ Reska si ho měřila pohrdavě, ale byla to jen přetvářka. Srdce jí tlouklo strachem. Dá najevo slabost a je s ní ámen, to má jisté.
Pokusila se vytrhnout ze sevření. Jen jí zmáčkl paži o poznání hruběji. Do dlaně ji píchalo ostří nože. Váhala. Jakmile udeří, nesmí zastavit. A když bude třeba i zabít… Má?
„Seš čarodějnice, ištero, podvádíš a měníš vaše zákony, viděl jsem to na vlastní oči. Akorát přivoláš neštěstí na všechny.“
„Vůbec nic o mně nevíš!“
„Kéž by…,“ odtušil Yven. Nechtěl se s ní pouštět do hovoru, nechtěl ji nechat odjet na hrádek, nechtěl, aby někde vyžvanila, co jí provedl. Musel by ji zabít, jiná cesta není. Ale do toho se mu taky nechce. Musí se rozhodnout, čas letí.
***
Pozdě. Dusot kopyt zaslechl včas, ale ve tmě se nedokázal rychle zorientovat. Z jakého směru se jezdci blíží? Pustil otěže obou koní a instinktivně se rozběhl hlouběji do lesa. Išteru ani na okamžik nepustil. Nyní měl za zády jeden z mohutných balvanů, kterými byl zdejší les posetý. Už viděl páru vystopovat z nozder hřebců, už rozeznával ve svito hvězd své druhy. Co se děje?
„Yvene! Nebraň se a vrať se s námi na Tauberg!“ zvolal jeden z rytířů.
„Co to má znamenat?“
„Máme rozkaz tě doprovodit zpět, po dobrém či po zlém.“
„Nevěřím vám.“
„A mně věřit budeš?“ zeptal se tiše Dimar a předjel své muže. „Možná. Nic jsem neprovedl, tentokrát, a za své dřívější chyby jsem už zaplatil. Co po mně ještě chce?“
„To se dozvíš na hradě. Máš snad něco naléhavějšího na práci?“
„Není to zřejmé?“ ušklíbl se Yven a postrčil Resku dopředu, volnou rukou jí zajel pod blůzu.
„Paktuješ se š čarodějnicí, jen dáváš Adrienovi další důvod tě potrestat,“ řekl Dimar.
„Nejsem žádná…!“ vykřikla ištera, než jí Yvenova dlaň zakryla pusu.
„Mlč, proboha,“ zašeptal a zkusmo stisk uvolnil.
„Nezdržuj nás a vzdej se. Nebo chceš snad bojovat?“
„Mám na výběr?“ natahoval Yven čas, vystrčil ženu před sebe jako štít a v zákrytu za ní si připravil meč.
„Pusť mě,“ žadonila Reska, „mrtvá ti nebudu k ničemu, přimluvím se u mladého a…“
„Nehýbej se,“ řekl a sledoval dva ze svých bývalých druhů, jak v hustém lese sesedají z koní a těžkou chůzí míří k němu.
„Proklínám tě!“ změnila ištera tón a nečekaně prudce sebou škubla.
Podařilo se! Vyklouzla mu. Odskočila, hned upadla, ani se nezvedala a přikrčená se kutálela pryč. Honem do temnoty lesa, do bezpečí! Když poprvé třeskly zbraně, strnula. Všude kolem se rozléhal křik, rozkazy, ržání koní. Zavřela oči a celá se vtiskla do mokré hlíny. Vystrčila hlavu, až když jí zuby začaly drkotat zimou.
Několik dalších mužů stále sedělo na koních opodál, louče v jejich rukou ozařovaly krvavou scénu. Bála se vyběhnout z úkrytu svěšených větví, aby ji nespatřili. Co pořád mají s tou čarodějnicí? Nechápala. Ištera jen prorokuje budoucnost, nečaruje, nezaklíná… ach, ale teď by to Reska moc ráda uměla. Stát se neviditelnou a moci zmizet. Jenže čarodějnicí není, takže bude muset počkat, až jezdci odtáhnou i s kořistí.
„Tak si pro mě pojďte,“ provokoval rytíře unavený hlas.
Reska se překvapeně zaposlouchala. On ještě žije? To je k vzteku, vždyť tady celá zmrzne.
„Yvene, každý další mrtvý nebo zraněný tě jen přibližují smrti.“
„Vím o tom,“ zachrčel.
„Každý zločin má svědka, nezapomeň. Stačí ho najít a důkladně se zeptat, Yvene,“ pokračoval Dimar, zatímco se tři z jeho mužů snažili Yvena vylákat dál od kamene a obklíčit ho. Možná ostatní předčil se zbraní v ruce, ale vzdorovat přesile nedokáže nikdo donekonečna.
„Vzdej se, nemáš šanci. Zemřeš.“
***
Yven se jen ušklíbl, na slova už neměl sil. Bránil sé, odrážel útok ze dvou stran, šetřil síly. Na co vlastně? Lépe padnout v boji než s hlavou na špalku. A co jiného by jej čekalo? Jeho druzi udělali chybu, že jej nenapadli naráz. Po jednom, po dvou by je mohl s trochou štěstí vyřídit. Oni netoužili kvůli polapení jednoho ze svých řad umírat, jemu na tom nezáleželo. Neměl co ztratit. Netušil, co přesně Adrien ví, ale počítal s nejhorším.
V jednu chvíli odrážel sek na hruď, rozmáchl se k odvetě, ale noha mu uklouzla po zbytcích sněhu. Spadl na kolena, ostří mu neškodně prošlo vzduchem nad hlavou. Nezastavil dráhu meče, třeskla rána, jak narazil do kamene. Vylétly jiskry a z Yvenovy staré zbraně zbyl jen pahýl. Rytíř skočil do tmy po pravici, kde viděl spásnou hradbu hustých keřů. Zalehl, snad ani nedýchal. Co teď?
„Kam zmizel?“
„Zalezl dál do lesa. Přineste louče!“
Yven se vleže snažil nahmatat aspoň šikovný kámen. Nahmatal nůž. Nemusel se ani moc snažit. Jeho hrot se mu opíral o zátylek.
„Proč tě honí?“ ptal se zadýchaný ženský hlas.
„Ty? Nestarej se.“
„Předám tě jejich veliteli a třeba budu mít od všech pokoj.“
„Dobře, dobře,“ kapituloval, „někoho jsem zabil.“
„Jak chceš,“ zvedla se Reska z meze, „chtěla jsem ti pomoct.“
„Proč bys to dělala?“ podivil se upřímně.
„Mám své důvody. Takže?“
„Co vlastně chceš?“
„U sedla jsi měl kuši, sebrala jsem ti ji.“
„Máš kuši? A mýho koně?“ ptal se nevěřícně.
„Změnila jsem názor, odjíždím. Grošák mi zdrhnul a ty vypadáš, že už hřebce nebudeš potřebovat.“
Světlo loučí už propalovalo krajinu blízko nich. Ke smůle postupujících rytířů také jasně ozařovalo jejich postavy. „Naval ten samostříl a ztrať se,“ houkl Yven tiše.
Nemířil na prsa, nechtěl zabíjet. Chlap s prostřeleným stehnem je pro boj stejně nepoužitelný. V okamžiku, kdy první ze zasažených zařval bolestí a pustil louč na zem, Yven vyrazil. Podruhé by natáhnout nestihl, použil kuši namísto kyje. Na rozdíl od svého protivníka neměl oči oslněné světlem. Udeřil a stáhl se.
Do dlaní sbíral mokrý sníh s hlínou a jehličím a nahrnul jej na louče. Za chvíli už vládla území zase tma.
***
Couval zpátky, euforie z nečekaného vítězství ho rychle opouštěla. Na břečce za ním zůstávala nepřetržitá stopa krve. Ráno ho najdou, to je jisté. Čísi ruka mu znenadání sevřela rameno. Ta ištera má ale stisk, napadlo jej nejdřív. Ale mýlil se.
„Nenechám na svém rodě potupu zrady, synu.“
„Jistěže ne.“
„Umučil jsem kvůli svědectví otce ištery, když se pokusil odsud zmizet. Nebyl Lotarovým vrahem, ale přivedl mne na myšlenku, jak k události došlo. Možná stačilo jen hodit kámen, zasáhnout jezdce nebo splašit koně a sráz k řece už dokonal dílo zkázy sám. Co říkáš?“
„Dělej, co uznáš za vhodné.“
„Jenže, kdo jiný než rozhořčený otec by se mstil? Jak se zdá, ta dívka neměla milence. Ištera totiž nesmí, věděls to? A jen místní znají les jako své boty, aby si vyčíhali místo k útoku.“
„Zkrať to, zabij mě, jestli to dokážeš, já se na Tauberg živý nevrátím.“
„Dobrý nápad.“
Dimar tasil a vyrazil proti Yvenovi, který se jen taktak stačil sehnout a sebrat nejbližší silnou haluz. Dubová větev proti meči neměla moc šancí. A oba to věděli.
„Poslyš, chci to vědět, mít jistotu, chápeš? Tehdy, před dvěma roky, po tvém ostudném chování na turnaji. Zbičovali tě a ty jsi utekl do lesa, v zimě. Nevěřil jsem, že tu noc přežiješ. A přísahám, že mi to bylo jedno. Nikdy ses nezmínil, kdo ti pomohl. Mám pravdu?“ zeptal se Dimar. Tlačil Yvena na volnější prostranství, střídal lehčí výpady s údery mečem naplocho, hrál si s ním, „Pomstil jsi tu utopenou nešťastnici? Vyšlo ti to. Ale dnes tě štěstí opustilo.“
„Ehm… ani bych neřekla,“ odtušila Reska poté, co ho vší silou udeřila těžkým kamenem.
Pro jistotu mu sebrala zbraň z ruky, až pak se otočila k druhému muži. Ležel na zemi, zablácený a nehybný. Mrtvý? – „Vstávej,“ kopla do něj, ale celkem něžně.
„Nech mě tady…,“ zachrčel.
„Nechám,“ souhlasila Reska, „sama tě neunesu. Přestaň hekat a pokus se vstát.“
„Tvoje sestra mě náhodou skoro odnesla, měla něžný oči a bílý šál kolem hlavy,“ mumlal zasněně.
„Blbost. Malvína byla hrozně laskavá, pro člověka v nouzi by udělala cokoli, kromě jediného. Nikdy by neohrozila své poslání.“ Yven pochybovačně zavrtěl hlavou a s bolestivým sykáním pomalu vstával. Milostný život ištery mu byl v tu chvíli docela ukradený, ale potřeboval pomoc a nikdo jiný tu nebyl.
„Však ty umíš zaonačit, abys to vaše přikázání dokázala obejít. Co ten rituál, aha?“
„Nic,“ odsekla Reska a přivedla koně, „co dál? Zabiješ ho?“
„Ničemu by to neprospělo.“
„Ze tě vychoval?“
„Že nevím, kdo všechno na Taubergu zná pravdu. Ztratím se. Doufám. Budu teď chvíli utíkat.“
„Utíkat, jo? Chlap, co sám nevyleze do sedla, jo? Popojedeme kousek na východ, je tam vypálený mlýn, ošetřím tě až tam, zas tak moc nekrvácíš. Ve včelíně už není bezpečno. Podržím ti koně, dělej.“
„Rozkaz,“ hekl Yven.
Jeli v naprostém tichu. Asi deset minut. Pak ho význam slov dostihl.
„Jak víš o včelíně?“
„Hádej.“
„No, jestli ti tvoje… anebo? Jsem blbec, že jo,“ vzdychl. „Aleje od tebe hezké, že jsi Malvínu pomstil, Lotar byl hnusný chlípník a zasloužil smrt.“
„K čertu, jak jsem měl tušit…“
„Ze si šál s kapsami na masti a léky půjčujeme?“
„Musíš mě nenávidět, za to, co jsem ti včera provedl. A možná i tehdy poprvé.“
„To máš tedy úplnou pravdu.“
„A přesto mi pomáháš.“
„Pomstil jsi Malvínu.“
„Riskuješ kvůli mrtvé sestře?“
„Podívej, ošetřím tě, ale svěřovat se ti nebudu.“
„Líbilo se ti to…,“ nadhodil Yven vesele.
„Mám u sebe meč,“ zavrčela Reska.
„Vzdávám se. Co ode mě vlastně chceš?“
„Doprovodíš mě někam, kde budu moci normálně žít. A už nikdy nechci vidět žádné vnitřnosti,“ odpověděla samozřejmě, skoro bezstarostně.
Jako by jí slova našeptával osud. Pochyby vzala voda. Pohřbila ištera už podruhé. Reska si v chladném povětří přitáhla plášť k tělu a nečekaně se usmála. Napadlo ji, že nebýt išterou v sobě skrývá i příslib naděje. Jednou z ní vykvete nový život.
Yven úplně všechno nechápal, ale kývl. Tohle vypadalo na dlouhou cestu.
