Anita Schleifová: Přemýšlela jsi o tom, co bys dělala, kdyby tě shledali neschopnou letu? V médiích proběhly zprávy o tom, jak těžko se penzionovaní letci domáhají společenského uznání a jak se zejména letkyně stávají terčem všeobecného opovržení. Jaké to pro tebe jakožto pro ženu je, vědět, že ti Kušněvův odliv přivodí trvalou neplodnost?
Ráchel Alvinová: Já o selhání vůbec nepřemýšlím. Nevidím pro to jediný důvod. Hodlám veškeré své úsilí podřídit úspěchu. Co se neplodnosti týče, je to stejně svobodné rozhodnutí jako kterékoli jiné, jako když se rozhoduješ, jestli mít děti nebo ne. Život je v první řadě otázka rozhodování a jakmile se rozhodneš pro jednu možnost, nevyhnutelně tím zabouchneš dveře před jinou. Letci se obtížně začleňují do společnosti, protože kariéra letce je něčím, k čemu člověka pohání vnitřní hlas. A každému, kdo jeho volání uposlechne, začne obyčejný život připadat obtížný a nepochopitelný, ať už jde o umělce, misionáře nebo matematika. Kušněvův odliv v tom hraje jen jednu z mnoha rolí.
V první řadě je to otázka soustředění, intenzivního soustředění na jednu jedinou věc.
(Z transkripce filmu Anity Schleifové Postřelený albatros: Ženy z kosmického programu Aurora)
* * *
Kušněvův odliv se projevoval mnoha různými vnějšími příznaky; u Ráchel například způsobil, že její pihy byly ještě nápadnější než obvykle. Vypadaly tmavší a mírně zanícené, takže jí ve tváři vystupovaly jako rezavé drny z trávníku. Ve vagonu bylo vedro a Rachelin nakyslý, lehce štiplavý tělesný odér v něm byl cítit dost intenzivně. Anita sledovala muže na protějším sedadle, jak si hřbetem ruky otírá pot z horního rtu, načež zvedá ze země svůj kufřík a pokládá si jej na kolena, aby z něj mohl vytáhnout Timesy. Všimla si, že přes okraj novin zírá na Ráchel, jak měli civilisté ve zvyku, zejména pokud šlo o letkyně. O dvě zastávky později však vystoupil, takže Anita a Ráchel měly celý vagon jen pro sebe.
Ráchel vstala a pokusila se otevřít okno, ale na bezpečnostní západku se zarezlými závěsy už její síla nestačila. Šlo o zastaralý model, který si Anita pamatovala ze základní školy. Udivilo ji, že se ještě používá. Žila v domnění, že tyhle staromódní vagony rozdělené na samostatná kupé už byly dávno do posledního vyřazeny z provozu.
Zvedla se a otevřela okno, uvolňujíc ulepenou západku bříškem dlaně. Dovnitř zavanul teplý vzduch, který vagon prosytil vůní uschlé trávy.
„Nesmíš si zbytečně namáhat svaly,“ připomněla jí Anita. „Vzpomeň si, co ti říkali doktoři.“
„Když já si přijdu jako naprosté budižkničemu. Takhle nemůžu dělat skoro nic.“
„Prostě teď jen umíš dělat jiné věci, to je všechno. To přece sama víš ze všech nejlíp. Nesmíš na sebe být tak přísná.“ Ráchel obrátila tvář k oknu. Závan vzduchu jí odvál z obličeje pár řídnoucích vlasů. Anitě blesklo hlavou, jestli si Ráchel bude smět zbývající vlasy ponechat, nebo jestli si je bude muset ostříhat, nebo jestli jí stejně nakonec vypadají samy. Napadlo ji, zda se nemá zeptat kvůli filmu, ale pak jí došlo, že to vlastně ani nechce vědět. Ve srovnání s ostatními aspekty celého procesu to byla úplná drobnost. Jenže jí se Racheliny zrzavé vlasy vždycky moc líbily.
„Včera jsme byli se Sergem v samoobsluze,“ ozvala se Ráchel zničehonic. „Po tom, cos odjela. Chtěla jsem mu pomoct s nákupem. Ale nešlo to, bylo toho na mě prostě moc. Musela jsem jít ven a počkat v autě. Těžko se to vysvětluje, je to jako topit se v záplavě barev a zvuků. Při pohledu na všechno to jídlo se mi udělalo špatně.“ Odmlčela se. „Chtěli jsme se pomilovat, ale nic z toho nebylo. Když se do mě pokoušel proniknout, bolelo to tak hrozně, že jsem ho musela požádat, aby toho nechal. Dali nám sice speciální lubrikační gel, ale moc nepomohl, nebo aspoň mně ne. Serge mi tvrdil, že to nevadí a já jsem mu to samozřejmě vynahradila, ale bylo na něm vidět, jak moc ho to štve. Trvalo mu celou věčnost, než usnul.“ Otočila se zpátky k Anitě. Její oči, kdysi tmavě modré, měly teď zašlý tyrkysový odstín a byly matné jako křída. „Zašla bys za ním, až budu pryč? Vím, že tě vždycky rád uvidí.“
Anita přikývla. „Samozřejmě.“ Krátce zauvažovala, jestli jí tím Ráchel nedává nepřímo svolení, aby se se Sergem vyspala, případně jí ho přebrala. Věděla, že by to pro ně oba byla lákavá varianta, ale stejně to nesmí dopustit. Měla Serge moc ráda, ale jen jako bratra. Pokoušet se na tom něco změnit by mohlo mít katastrofální následky. Radši by se měli nadále chovat jako dosud, chodit spolu do kina, kuchtit kari a probírat Ráchel. Serge si nakonec někoho najde a pro ni to sice bude těžká rána, ale aspoň tím nijak neutrpí jejich přátelství.
V uplynulém půlroce, během Rachelina odjezdu a v době, která mu bezprostředně předcházela, se Anita snažila soustředit veškerou svou energii na natáčení filmu o letkyních. Ten nápad vyplynul z jejích prvních rozhovorů s Ráchel a tak na tom projektu začala pracovat, aniž by si to zpočátku plně uvědomovala. Stále ještě v ní probouzel četné rozpaky. Nelíbilo se jí pomyšlení, že lidé by ten film mohli chápat jako něco, co je spojené s jejím životem, jako komentář ke smrti její matky. Podobné představy jí přišly dotěrné a nepříjemné. Jakmile na něm však začala pracovat, už z toho nemohla vycouvat. Dokonce pak došla k závěru, že v určitém smyslu je oprávněné předpokládat, že ten film má osobní kontext, přestože jeho předmětem pochopitelně nebyla její matka, ale Ráchel.
Ráchel už produkovala jen necelých deset mililitrů moči denně. Její pokožka zhrubla a ztratila hodně ze své pružnosti. Nejedla skoro nic a spala jen zřídka. Spánek měla neklidný a plný otupujících snů.
Dohledávání podkladů udělalo z Anity expertku na Kušněvův proces. Díky Rachelině přímluvě si mohla promluvit i s Clementem Andersonem, týmovým lékařem. Mluvit na kameru sice odmítl, ale s klasickým rozhovorem souhlasil a dokonce Anitě dovolil natočit si několik krátkých záběrů přímo na základně. Byla mezi nimi i jedna scéna s letci v závodní jídelně, o níž věděla, že bude mít velký úspěch.
„Odliv trvale ovlivňuje průběh růstu buněk,“ sdělil jí Anderson. „Laicky řečeno jde o jistou formu rakoviny.“ Dal jí složku plnou informačních materiálů a DVD s Valerijem Kušněvem vysvětlujícím své teorie. Kušněv hovořil s tak výrazným přízvukem, že DVD muselo být opatřeno titulky. Kušněvův proces byl inspirován šváby. Švábi, objasňoval Kušněv, jsou nejodolnější živočišný druh. Dokážou se vyrovnat i s nejnevlídnějšími podmínkami a vyžít prakticky z ničeho. V případě nutnosti umějí odstavit většinu svých tělesných funkcí a upadnout do stavu dlouhodobé strnulosti, z níž se proberou až ve chvíli, kdy jim zlepšení okolních podmínek dovolí pokračovat v životu.
‚Naši letci budou po celou dobu letu v podstatě polomrtví,‘ prohlašoval na nahrávce Valerij Kušněv. ‚Budou vést jakousi paraexistenci, kdy bude plně zachována veškerá jejich intelektuální kapacita, ale bez doprovodného stresu vyvolávaného biologickými potřebami. Tímto způsobem budou schopni překonat prázdnotu vesmírného prostoru. Naši letci budou novými průkopníky, kteří se ve skrznaskrz reálném smyslu vydají v Kolumbových stopách.‘
Načež se uchechtl, předváděje nikotinem potřísněné zuby s poškozenou sklovinou. Anita ten film viděla už aspoň desetkrát.
„Jak se má Meredith?“ zeptala se Ráchel. „Mluvila jsi s ní včera?“
Anita sebou trhla. Na okamžik úplně zapomněla, kde je.
„Má se fajn,“ odvětila. „Ptala se na tebe.“ Telefonické hovory s babičkou byly čím dál náročnější. V Southwater House měli sice neomezené volání zdarma, ale babička si odmítala zapínat webkamera a netělesné hlasy ji mátly ještě víc než osobní kontakt.
„Jak se má ta tvoje kamarádka?“ otázala se. „Přivedeš ji ke mně někdy na návštěvu?“
„To asi myslíš Ráchel, babi,“ odpověděla Anita. „Jmenuje se Ráchel. Byly jsme tě navštívit minulý týden.“
S babiččinou krátkodobou pamětí to bylo den ode dne horší, ale občas bylo možné zastihnout Meredith Sheenerovou naprosto příčetnou, schopnou číst při snídani noviny, jak mívala ve zvyku, a dokonce i vyluštit část křížovky. A v kartách byla pořád ještě učiněný ďábel. Anita na to zkoušela zavést řeč s konzultantem, který k babičce docházel, a položila mu otázku, jestli by hraní karet nemohlo stimulovat i ostatní části mozku, ale on její návrh smetl ze stolu, vrtě přitom hlavou, jako kdyby se ptala, jestli se babička bude ještě někdy schopná potápět nebo naučit se cizí jazyk.
„To víte, že každý z nich má něco takového,“ prohlásil. „U někoho jsou to karty nebo vrhcáby, u někoho jiného zase fotografická paměť na Shakespearovy hry. Jenže to ještě nic neznamená. Mozek starého člověka je jako převrácený parník tu a tam se najde nějaká vzduchová kapsa, ale loď nakonec půjde ke dnu tak jako tak. Obávám se, že tomu nemůžeme přikládat valnou důležitost.“
Anitě utkvělo v paměti, jak se přitom tvářil, ten napjatý, uštvaný výraz člověka, od něhož pořád někdo něco chce. Byl to vysoký, prošedivělý a hubený muž, s prsty lehce zkroucenými artritidou.
„Že je to ale fešák, ten náš doktor, co?“ Tuhle větu babička opakovala pokaždé, když se za ní Anita přišla podívat. Bylo na ní vidět, jak moc ji trápí, že si Anita ještě nikoho nenašla. Anitu mrzelo, že ji nemůže nějak uklidnit, vysvětlit jí, jak ze své lásky k Ráchel čerpá spolu s bolestí i energii. Dotkla se přívěsku, který nosila na krku, a přejela prstem po jeho hrbolatých obrysech ukrytých pod tenkou zelenou látkou halenky. Často to dělávala, když na ni dolehl stres nebo nejistota. Brala ten přívěsek jako magnet schopný ukázat jí cestu zpět k vlastnímu nitra.
Šlo o malou, umně ztvárněnou sošku ptáka dodo zavěšenou na stříbrném řetízku. Babička ji jednou vzala do přírodovědného muzea, kde byla vystavená kostra blbouna nejapného. Anita na ni zírala se zvědavostí, která hraničila s nábožným vytržením.
„Proč už žádní skuteční dodové neexistují?“ To jí mohlo být asi tak osm let.
„Protože zapomněli létat,“ odpověděla babička. „Žili na ostrově jménem Mauritius, který leží uprostřed Indického oceánu. Na ostrově nežili žádní lidé a žádná jiná velká zvířata, takže jim tam nic nehrozilo a křídla už tím pádem k ničemu nepotřebovali. Jenže pak na ostrov přišli lovci a ptáci dodo jim nedokázali utéct. Lovci je zabíjeli po tisících. Netrvalo to ani sto let a všichni vyhynuli.“
Anitě to přišlo hrozně smutné. Dostala na lovce strašný vztek, na ty jejich směšné kloboučky s ptačími péry a pečlivě naolejované brokovnice. Když se pak vrátily domů, ukázala jí babička Mauritius na mapě.
„V době, kdy k němu připluli první námořníci, to byl ráj na zemi,“ dodala na vysvětlenou. „Velká část planety byla tehdy ještě neprozkoumaná. Představ si, jaké to pro ně asi bylo, dojít někam, kde ještě nikdy nikdo nebyl.“
Jako malá směla Anita nosit ten přívěsek jen občas za odměnu, ale když jí bylo šestnáct, dostala stříbrného ptáka dodo od babičky darem s ujištěním, že si ho může nechat natrvalo.
„Patřil tvé matce,“ řekla jí tehdy babička. „Nosila ho skoro až do své smrti.“
* * *
Když dojely na nádraží Charing Cross, strhla se menší hádka. Anita chtěla jet s Ráchel až do Northoltu, ale Ráchel trvala na tom, že zbytek cesty už zvládne sama.
„A jak asi?“ namítla Anita. „Jak si poradíš se zavazadly?“ Ráchel nemohla nosit nic těžkého, protože její kosti byly stále ještě velmi křehké. Navíc tu byla otázka osobní bezpečnosti. V posledních měsících se letci už dvakrát stali oběťmi útoků, které podle všeho měly na svědomí gangy operující v prostorách meta, ačkoli v jednom případě se napadení odehrálo v nočních hodinách.
„Vždyť mám jenom jeden kufřík,“ trvala na svém Ráchel. „Nic se mi nestane.“ Položila svou raku na Anilinu, prsty zhnědlé jako svazeček suchých větví. „Potřebuju trochu času, abych si zvykla. Když se za mnou potáhneš až ke strážnici, budu bulet jako malá holka.“
Anita se pokusila zasmát. Vzpomněla si na jiný rozhovor, který spolu vedly, na tu hádku, která mezi nimi vypukla onoho dne, kdy byla Ráchel oficiálně jmenována členkou posádky.
„Ty nechápeš, že na tohle už je pozdě?“ křičela na ni Ráchel. „Bylo na to pozdě už ve chvíli, kdy jsem dostala první sadu injekcí. Nemyslíš, že bych ocenila trochu podpor}’? Tebe nikdy nenapadlo, že bych se mohla taky bát?“
Nakonec ji Anita doprovodila ke stanici metra. Zašly spolu do kavárny u náměstí Leicester Square. Zvenčí to sice vypadalo, že v ní bude příjemně chladno, ale klimatizace byla porouchaná a Anitě se brzy na krku i v podpaží perlil pot. Ráchel už samozřejmě teplotní výkyvy téměř nevnímala. Svlažovala si rty malými doušky minerálky, zatímco Anita vypila celou sklenici pomerančového džusu, který jí sklouzl do hrdla v několika chladivých hltech. Po dvaceti minutách si Ráchel řekla o účet a zvedla se k odchodu.
„Je nejvyšší čas,“ prohodila. „Čím déle to budeme odkládat, tím horší to bude.“ Vytáhla z kapsy kapesník a otřelá si oči, ačkoli Anita si byla jistá, že tak činí čistě ze zvyku – Racheliny slzné kanálky už dávno vyschly.
Když vyšly ven, Anita se k ní obrátila a objala ji.
„Mám tě moc ráda,“ řekla. „Hrozně moc.“
„Já vím,“ odpověděla Ráchel. „Já vím, že mě máš ráda.“ Sjely eskalátorem na trasu Piccadilly. Mladík, jehož předloktí obtáčely vytetované černé mamby, pomohl Ráchel nastoupit do vozu.
„Máte před odletem, co?“ optal se. „Děsně vám fandím.“ K sedadlu ji dovedl zlehka, skoro až něžně. Vzápětí se za nimi zavřely dveře. Anita zvedla ruku, aby jí zamávala, jenže Rachelina tvář byla odvrácená a zabraná do hovoru s poletovaným mladíkem. Anita viděla, jak chlapec zaklání hlavu a přivírá zelené oči ve výbuchu nezvučného smíchu.
* * *
Po návratu na Charing Cross pak Anita zavolala Sergeovi. Zněl odtažitě a duchem nepřítomně, až Anitu napadlo, jestli si už náhodou nenašel někoho jiného. Anita se o něm s Ráchel nikdy nebavila otevřeně a Sergeovu neustálou přítomnost brala jako důkaz jeho oddanosti. Bylo to něco, co obdivovala, co aspoň trochu mírnilo palčivost její žárlivosti. Teď najednou zapochybovala, jestli celou tu dobu nebyla prostě jen slepá.
„Nějaký čas teď nebudu doma,“ oznámila mu. „Jedu navštívit babičku a možná se pár dní zdržím.“
Sama nevěděla, proč mu to vůbec říká. Zajet za babičkou ji napadlo samo od sebe, skoro až ve chvíli, kdy to řekla. Přitiskla si sluchátko k uchu, aby zachytila každičkou nuanci, jakoukoli podezřelou změnu v jeho hlase.
„Tak se uvidíme za pár dní,“ řekl. „Není ti nic, Anito? Opravdu se nechceš někdy zastavit?“
„Jsem v pořádku,“ ujistila ho. Najednou pro ni byl tím posledním, koho by chtěla mít ve své blízkosti. „Stavím se u tebe, až se vrátím.“
Přestoupila na stanici London Bridge a pak ještě jednou na East Croydon. Pole lemující trať z obou stran byla žlutá a rozrytá. Od dubna prakticky nezapršelo. Letní sucha teď nebyla ničím neobvyklým a říkalo se, že budou ještě častější, i když Anita si je pamatovala už z dětství, ty stoupačky na ulicích a ‚suché hodiny‘ mezi jedenáctou a čtvrtou odpoledne. Jeden z jejích tehdejších spolužáků, Rowland Parker, se jednou celých šest měsíců nemyl.
„Je to moje vlastenecká povinnost,“ prohlásil. Kamarádi si ho kvůli tomu dobírali a sázeli se, jak dlouho to ještě vydrží. Smrděl jako tchoř, ale pokožku pod oděvem měl hladkou a čistou. I ten jeho odér ji přitahoval – divoký, živelný a tak nějak cizí. Anitě se vybavilo, jak mu sáhla na penis, který okamžitě a znepokojivě zareagoval.
Byl to Rowland Parker, od koho se dozvěděla tu zprávu o své matce.
„Tvoje máma uhořela, viď?“ zeptal se. „Při tom výbuchu v raketě. Jsou o tom články na internetu. Vím to od bráchy.“
Byli zrovna u Starého rybníku, kde seděli vedle sebe na betonové plošině, z níž se kdysi skákalo do vody. Teď v něm samozřejmě žádná voda nebyla, jen občas v zimě necelého půl metru. Přes léto zabírala rybník hustá masa. vegetace, hlavně bolševníky, ostružiníky a hluchavky, ale i jiné druhy, vlčí máky a náprstníky, které už skoro nikde jinde nerostly. Babička jí řekla, že je to proto, že půda pod Starým rybníkem nikdy tak úplně nevysychá. Beton ji pálil do chodidel. Zamžourala skrz řasy na odpolední slunce.
„Moje máma umřela při letecké havárii,“ odpověděla. Tak jí to vždycky říkali.
„Aha,“ ozval se Rowland Parker. „Tak promiň. Brácha se asi spletl.“ Střelil po ní pohledem a pak se zadíval na své ruce. Nohy měl spuštěné přes okraj vyschlého rybníku. Jeho nohy jí vždycky přišly moc hezké, dlouhé a úzké, jako mívají cikáni. Těsně nad kotníkem měl tři velké komáří štípance, tři narůžovělé tečky tvořící skoro dokonalou čárku.
„Vždyť je to fuk,“ ozvala se Anita. „Vůbec jsem ji neznala. Byla jsem ještě malá, když umřela. Na nic z té doby si nepamatuju.“
Nevěděla, co si o tom má myslet, atakv devíti letech učinila svou první opravdovou zkušenost s nejistotou. Jestli to, co říká Rowland, je pravda, tak to, co jí dřív tvrdili, nebyla pravda, nebo aspoň ne celá. Svět, který se až dosud skládal z rovných čar a prosvětlených prostor, náhle ztmavnul a zaplnil se pokřivenými stíny. Když se toho večera vrátila domů, zadívala se upřeně na svou babičku, skoro až zkoumavě, a zauvažovala, kdo to vlastně doopravdy je. Meredith Sheenerová, ve svých padesáti letech pořád ještě mladice, s hustými vlasy vyčesanými do masivního drdolu. Byla Meredith opravdu její babička nebo se za ni jen vydávala, aby ji oklamala? Ta představa byla dost zneklidňující, ale Anita nemohla popřít, že je na ní i něco vzrušujícího. Navečeřela se mlčky a usilovně přitom přemýšlela. Vrtalo jí hlavou, co by se stalo, kdyby zapomněla mluvit, tak jako ptáci dodo zapomněli létat. Zajímalo ji, jaké by to asi bylo prožít zbytek života jako němá.
Ve škole měli jednu němou holku, Leonii Coffinovou, z níž si ale utahovali spíš kvůli jejímu jménu než kvůli jejímu mlčení. Nakonec promluvila jako první babička,
„Jsi v pořádku, beruško? Nestalo se ti nic?“
Na okamžik byla v pokušení neříct nic, aby to vyznělo tajemněji a v souladu se závažností situace, ale nakonec zjistila, že přímosti babiččiny otázky nedokáže vzdorovat.
„Rowland říkal, že máma umřela v raketě. Je to pravda?“ Meredith Sheenerová odpověděla promptně a bez vytáček. Právě to víc než cokoli jiného Anitu přesvědčilo, že Meredith nelže. Řekla jí, že její matka Melanie zemřela na palubě rakety nazvané Aurora 1. Raketa se stala terčem sabotáže a explodovala hned po startu. Všichni na palubě byli na místě mrtví a při požáru, který kompletně zničil odpalovací rampu, zahynulo také několik členů pomocného sboru. Mezi jinými i Anitin otec.
„Novináři nám nedopřáli chvilku klidu,“ poznamenala Meredith. „Bylo to samozřejmě hrozné pro každého, ale největší zájem měli o Melanii, protože mezi nimi byla jediná žena.“
„Ale kdo by chtěl vyhodit do vzduchu raketu, ve které jsou lidi?“ Anita navzdory svému odhodlání být dospělá a nad věcí cítila, jak se jí v hrudi svírá srdce.
„Někdo, kdo má za lubem samé lumpárny,“ odvětila babička. Povzdechla si, svěsila hlavu a promnula si oči hřbetem ruky. „Našli se lidé, kteří tvrdili, že létat do vesmíru je chyba. Stěžovali si, že to stojí hodně peněz, které by se spíš měly utratit za jídlo pro chudé nebo za výstavbu škol, nemocnic a kostelů tady na Zemi. Jenže to nebyl ten hlavní důvod. Především si mysleli, že lidé by si neměli moc vyskakovat a že kdyby jim mělo být dáno létat, rodili by se s křídly. Říkali, že je to rouhání, rukavice hozená Bohu. Říkali si Strážní andělé, ale ve skutečnosti zabíjeli lidi.“
Anita opět zmlkla. V jejím nitru se svářelo několik pocitů naráz. Bylo vzrušující vědět, že máma byla kosmonautka. Stejně tak bylo vzrušující, i když by to asi nepřiznala nikomu kromě Rowlanda Parkera, že máma byla dost důležitá na to, aby ji někdo chtěl zabít. Bylo to vzrušující, ale zároveň jí to nahánělo strach. Náhle si připadala zranitelná, jako by i její vlastní život byl v ohrožení.
Přemítala, jestli je možné truchlit pro někoho, koho ani neznala, kdo s ní byl spojen jen fakticky, ne doopravdy.
Zeptala se babičky, jestli by si mohla dát do pokoje matčinu fotografii. Nějaké snímky už samozřejmě viděla, dokonce spoustu, fotografie známé natolik důvěrně, že jí připomínaly záběry z nějakého filmu, obrázky, které z mámy dělaly veřejné vlastnictví, něco jako herečku nebo političku. Myslela si, že když bude jednu z těch fotografií mít u sebe, bude jí máma připadat skutečnější. Meredith zašla do své ložnice a za chvíli se vrátila se složkou z tvrdého červeného papíru. Uvnitř byly dvě fotografie, duplikát té, co ji babička měla na nočním stolku a která zachycovala mámu při promoci na Oxfordu, a ještě jedna, kterou Anita dosud nikdy neviděla a na níž byla Melanie v kostkované košili s dítětem v náručí.
„To jsi ty, když ti bylo osm týdnů,“ řekla babička. „Jediná fotka, na které jste obě.“
Anita cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, jako by na její průdušnici dolehla nějaká velká tíha. Když se zkusmo zeptala, jestli by nebyla fotka, i nějaká otcova, babička zavrtěla hlavou.
„Promiň, beruško, ale žádnou nemám. Sotva jsem Malcolma znala. Byli svoji teprve šest týdnů.“
* * *
A.S.: Řekneš mi něco o tom, co tě přimělo zapojit se do vesmírného programu? Měla jsi za sebou slušnou kariéru v oboru průmyslové chemie, těšila ses respektu kolegů a před sebou jsi měla skvělou budoucnost. Někdo by mohl říct, že ses kvůli projektu Aurora vzdala své lidskosti. Co tě na tom upoutalo jako první?
R.A.: Tak to si náhodou pamatuju velmi dobře. Když mi bylo jedenáct, viděla jsem film, který se jmenoval Cesta ke Slunci, jenže nebyl o vesmírných letech, ale o prvních zaoceánských plavbách do Ameriky a Karibiku. O těch jsme se samozřejmě učili ve škole, ale po zhlédnutí toho filmu mi to najednou celé přišlo mnohem skutečnější. Nikdy předtím mě nic tak neuchvátilo. Nejvíc mě na tom nadchla ta představa, že náš svět býval kdysi nebezpečný, že velká část téhle planety byla stále ještě nepoznaná. Ti, kdo se vydávali na první zaoceánské plavby, nevěděli, kam mají vlastně namířeno, a netušili, zda se vůbec někdy vrátí. Kvůli dobrodružství riskovali život a mě z toho pomyšlení přímo mrazilo. Když jsem pak začala studovat průkopníky v oblasti vesmírných letů, najednou se mi všechny tyhle myšlenky a pocity vrátily. Nejspíš mě nikdy tak docela neopustily.
* * *
Ráchel Alvinová poslala Anitě e-mail, ve kterém se jí svěřovala, jak moc se jí líbil Anitin krátký snímek Psí hvězdy z prostředí chrtího závodiště v Hackney. Nějaký čas si spolu dopisovaly a pak se dohodly, že spolu zajdou na oběd do jedné italské restaurace v Soho. Anita byla Ráchel naprosto unešená. Ráchel nebyla moc vysoká, mluvila potichu a rysy měla trochu moc ostré na to, aby splňovaly běžnou definici krásy, ale v je jí povaze bylo něco neohroženého, jakási nebojácnost, která dokázala ostatní strhnout. Vypadalo to, že si ihned padly do oka. Až později, když se jí Ráchel zeptala, jestli není příbuzná s Melanií Schleifovou, došlo Anitě, že Ráchel nezaujal ani tak její film jako její příjmení.
„Byla to moje matka,“ odpověděla Anita. „Když zemřela, bylo mi osm měsíců.“
„To snad ne,“ vydechla Ráchel. „Když jsem byla malá, byla to moje hrdinka.“ Zbledla a modré oči se jí zalily slzami.
V Anitě se vzedmula žárlivost, kterou okamžitě potlačila. Máma byla koneckonců už mrtvá. Důležité přece nebylo, jak se s Ráchel seznámila, ale že k tomu vůbec došlo.
„Zůstalo mí po ní pár věcí,“ nadhodila. „Můžu ti je ukázat, jestli chceš.“
Příští neděli přišla Ráchel na návštěvu do Anitina bytu ve Woolwichi, kde jí Anita ukázala matčiny fotografie spolu s malovaným plechovým prasátkem-kasičkou, dřevěným glóbem a biografií Těreškovové, která měla na předsádce napsáno modrou propiskou Melanie Muriel Sheenerová.
„Babička většinu věcí po mámě vyhodila, protože ji hrozně znervózňovaly – říkala, že je to jako mít v domě ducha,“ dodala Anita. „Těchhle pár věcí je to jediné, co zbylo.“ Odpoledne pak sjely autobusem do Shooter’s Hill, kde Anita ukázala Rachel dům, ve kterém vyrůstala a kde své dětství prožila i Melanie. Byla to velká viktoriánská vila na hlavní třídě, která původně sloužila jako škola, ale posléze byla rozdělená na několik samostatných bytových jednotek. Anita tam nebyla od té doby, co se z ní před osmnácti měsíci s babičkou odstěhovaly. Všimla si, že fasáda je nově natřená, díky čemuž dům působil jinak, nově, skoro jako by se tím smazal veškerý čas, který v něm prožila.
„Uvnitř je spousta místa,“ poznamenala. „Za domem se táhne ulička, která vede až k Oxleaskému lesu. Vždycky tam rostly náprstníky. Když jsem byla malá, hrála jsem si tam v jednom kuse.“
Nejradši by Rachel ukázala i zahradu, ale branka byla zajištěná visacím zámkem. To, že s ní jednají jako s vetřelcem někde, kde byl tak dlouho její domov, ji naštvalo, ne-li přímo pobouřilo, přestože dobře věděla, jak jsou tyhle pocity nelogické. Najednou zalitovala, že nevynaložila větší úsilí, aby ten byt odkoupila.
„Mívala jsem to tady moc ráda,“ řekla. „Vždycky jsem si tu připadala v bezpečí.“
Byt šel do prodeje a získané peníze padly na umístění babičky do domova důchodců. Kvůli jeho rozlehlosti byla cena tak vysoká, že by si ho nemohla dovolit, i když pro svou zchátralost nakonec skončil v rukou stavební firmy. Anitě teď připadalo, že kdyby o něj bývala usilovala intenzivněji, možná by přišla na způsob, jak by si ho mohla dovolit. Zadívala se na Rachel, která si dům fotila na mobil a uchváceně se rozhlížela kolem jako turistka u nějaké historické památky. Přejela rukou po přívěsku s ptákem dodo ukrytém pod oděvem a pomyslela si, jak je zvláštní, že jí Rachelina přítomnost umožnila nejen vrátit se k tomu domu, ale ještě k němu cítit nostalgii.
Měla pocit, jako kdyby její vzrůstající náklonnost k Rachel otevřela nějakou zvláštní přihrádku v mysli. Sama si však kladla otázku, proč jí tedy neřekla celou pravdu o památkách po matce, že kromě té hrstky neškodných předmětů, které jí ukázala, existovalo ještě několik krabic plných dopisů, deníků a fotografií, věcí, které našla mezi babiččinými písemnostmi a které si s sebou odvezla do svého nového bytu ve Woolwichi.
Stále ještě je pořádně neroztřídila. Jako malá nejspíš svou matku uctívala podobně, jako ji Rachel uctívala teď. Na vysoké škole však začala pociťovat stále silnější potřebu vymanit se z jejího stínu.
Babiččina nemoc to sice na čas změnila, ale teď už Anita zase chtěla odklidit matku z cesty. Chtěla mít Rachel jen pro sebe.
* * *
Než vlak dojel do Shorehamu, už v něm skoro nikdo nezůstal. Anita vykročila na nástupiště a s dutým zaduněním za sebou přibouchla dveře vagonu. Mezi dlaždicemi prorůstala zažloutlá tráva. Slunce žhnulo ostošest. Ve vzduchu se vznášel štiplavý odér chaluh a mořské soli.
Rachel se tady moc líbilo. V dětství prakticky neopouštěla Londýn a představa pobytu u moře pro ni tudíž nikdy neztratila své kouzlo. Když ji Anita poprvé vzala na návštěvu k Meredith, bylo to krátce poté, co Rachel dostala druhou sadu injekcí a s její tělesnou koordinací to nebylo bůhvíjak slavné. Vylila si šálek čaje do klína a ošklivě se jím popálila. Meredith se ujala situace, ošetřila Racheliny popáleniny zinkovou mastí a půjčila jí čistou halenku na převlečení – extravagantní blůzku s vysokým krajkovým límcem a flitrovými knoflíčky.
„Já to nechápu,“ žasla pak Anita ve zpátečním vlaku do Londýna. „Doma vždycky chodila oblékaná tak nudně.“
„Třeba má pocit, že už se nemusí omezovat,“ poznamenala Ráchel. „Že může být taková, jaká sama chce, a ne taková, jakou by ji chtěli mít ostatní.“
Anitě ta představa přišla uklidňující. Před Rachelinou velkomyslností, její schopností brát lidi prostě takové, jací jsou, musela v duchu smeknout. Obrátila se k moři zády. Odliv vrcholil a venku tak byly vidět jen bahnité pobřežní mělčiny.
* * *
Penzion Southwater House se nacházel jen necelý kilometr od nádraží, ale muselo se k němu šplhat do strmého kopce. I ten výhled zřejmě přispíval svým dílem k jeho atraktivitě. Šlo o domov, kde bylo nastálo umístěno zhruba třicet klientů. Svými dlážděnými chodbami a svažitým trávníkem jí vzdáleně připomínal ty přímořské hotely z dvacátých let, které figurovaly ve staromódních detektivkách, co je babička kdysi tak ráda četla, v románech od Agathy Christie a Dorothy L. Sayersové. Tentýž dojem pomáhal udržovat i personál; Anita měla ve skrytu duše za to, že někteří ze zaměstnanců jsou ještě výstřednější než většina klientů. Na celém penzionu bylo něco chaotického a právě to ji nakonec přesvědčilo, že tam babičce bude dobře. Na chodbě byl vždycky cítit saponát s vůní borovice a hnijící posečená tráva, což jí vždycky připomnělo den, kdy se sem Meredith přistěhovala. Vyklízení shootershillského bytu pro ni bylo velmi krušné a tak do Southwater House přišla dezorientovaná a se slzami v očích. Když jí Anita dávala pusu na rozloučenou, držela se jí jako klíště a oslovovala ji ‚Melanie‘. Při Anitině další návštěvě se sice babička chovala jinak než dřív, ale už na tom byla lépe. Anitě vrtalo hlavou, jestli Ráchel přece jen neměla pravdu, když tvrdila, že Meredith konečně dostala možnost být sama sebou.
U pultu v recepci nikdo nebyl. Anita chvíli váhala, jestli má zazvonit na zvonek nebo jít rovnou nahoru. Nakonec se objevila mladá žena s brýlemi a odbarvenými vlasy, která před sebou jednou rukou tlačila vozík s ložním prádlem a ve druhé svírala štos novin. Anita měla dojem, že ji tu už někdy viděla, ale nedokázala si vybavit její jméno.
„Slečno Sheenerová,“ oslovila ji žena. „Vaše babička je u sebe v pokoji. Bohužel se dnes necítí zrovna nejlépe.“
Anitu jako obvykle překvapilo, že ji někdo oslovuje babiččiným příjmením. Jako by se tím babičkou v jistém smyslu sama stávala. Netušila však, jestli personál neví, jak se doopravdy jmenuje, nebo jestli to tahle žena zkrátka a dobře zapomněla.
„Jak to myslíte?“ optala se. „Proč jste mi nezavolali?“
Odbarvená sestra o krok poodstoupila. „Nemusíte se znepokojovat,“ opáčila. „Není nemocná, nic takového, jen je drobátko rozladěná.“
Anita to vzala jako eufemistické vyjádření, jímž zřejmě sestra chtěla naznačit, že Meredith zrovna prochází jedním z těch období, kdy je duchem nepřítomná. Od její poslední návštěvy sice ještě neuplynul ani týden, ale Anita věděla, že ve světě Meredith Sheenerové mohl být čas dost nestabilní komoditou. Pět dní jí mohlo utéct bez povšimnutí nebo se naopak táhnout jako pět let. Věnovala sestře letmý úsměv a vyběhla po schodech nahoru do patra.
Meredithin pokoj se nacházel v prvním patře. Šlo o prostornou slunnou místnost s výhledem na moře napěchovanou věcmi. Byly mezi nimi předměty, která si Anita samozřejmě pamatovala z jejich bytu v Shooter’s Hill, ale i spousta nových – porcelánové ozdoby a vyšívané přehozy na polštáře, pestrobarevné cizorodé objekty, které spolu sváděly lítý boj o každičký kousek volného místa. Stejně jako okázalé šatstvo i ony zřejmě patřily spíš k nové Meredith než k té staré. Anitě neuniklo, že se na nich hromadí prach. Personál domova patrně nestíhal v babiččině harampádí udržovat pořádek.
Meredith seděla v křesle u postele. Oči měla otevřené, ale dívala se tak strnule a nepřítomně, že si vůbec nebyla podobná. Anitě se něco vzpříčilo v hrdle.
„Není ti nic, babi?“ oslovila ji. Poklekla vedle babiččina křesla a vzala její ruce do svých. Meredithiny prsty ji na oplátku slabě sevřely jako prstíky ustrašeného dítěte.
„Chci mluvit s Rachel,“ řekla. „Musím jí něco říct.“
Najednou působila zcela příčetně, jako by se v jejím nitru aktivoval nějaký spínač. Oči jí zaplály nezkrotným ohněm. Vypadala, jako by naráz omládla o dvacet let.
„Ráchel tady není, babi,“ odpověděla Anita. „Už jí skončila dovolená. Příští týden se vrací do Ameriky. Včera večer jsem ti to říkala po telefonu.“
Cítila, jak ji zaplavuje mrazivě zoufalá lítost. Napadlo ji, jestli se podobně cítila i babička, když musela Anitě vysvětlit, že je její matka mrtvá. Někde v koutku duše záviděla Meredith, že mohla existovat ve světě, kde Rachel stále ještě nebyla neodvolatelně ztracená, kde existovala možnost jejího bezprostředního návratu. Do očí se jí začaly tlačit slzy. Sklonila hlavu v naději, že si toho babička ve svém nynějším stavu nevšimne. Někde slyšela, že podstatou toho onemocnění je zaujetí sebou samým, neschopnost vztahovat se k událostem probíhajícím ve vnějším světě. Meredith však vytrhla ruku z jejího sevření a natáhla ji k její tváři, aby si ji mohla natočit k sobě jako v dobách, kdy byla Anita ještě malá.
„Jsi nějaká smutná,“ promluvila. „Snad se Rachel něco nestalo?“
Anita k ní vzhlédla a jako obvykle se pozastavila nad tím, jak je zvláštní, že jsou si tak málo podobné. Anitina matka byla světlovlasá a robustní postavy, což zdědila po svém otci, holandském námořním kapitánovi Claesovi Sheenerovi, a Anita z fotografií získala dojem, že sejí vzhledem dost podobala. Meredith Sheenerová byla ale malá, keltsky vyhlížející žena s jemnými kostmi a vpadlýma očima s těžkými víčky. Vlasy mívala dříve černé, ale krátce po Melaniině smrti jí začaly šedivět.
Anitě se sevřelo srdce něhou. Babička byla vždycky tak statečná. I teď, navzdory své bezmoci, si dokázala dělat starost o druhé.
„Ne, babi. Rachel je v pořádku. Jestli jí chceš něco říct, tak to řekni mně a já jí to vyřídím, až se zase někdy ozve.“
Meredithino sevření ochablo a z očí se jí vytratil zápal.
„Nemusíš se obtěžovat, beruško. Jen jsem jí chtěla říct, že je celá Melanie, ale teď už na tom nezáleží, když odjela.“ Pohladila Anitu po vlasech a ve tváři se jí objevil unavený výraz. Anita na ni nechápavě zírala. V duchu si vybavila Racheliny štíhlé končetiny, plochou hruď, zrzavé vlasy a pihovatou tvář. Ještě před zahájením Kušněvova odlivu Rachel s oblibou vtipkovala, že už takhle nemá ke švábovi moc daleko. Rozhodně se nedala srovnávat s Melanií, jejíž světlá pleť a růžová líčka byly k nerozeznání od Anitiných. A přitom to svým způsobem byla pravda. Rachel i Melanie byly odvážné, rozhodné ženy připravené zemřít za to, v co věřily, zatímco Anitě odjakživa stačilo tomu všemu zpovzdálí přihlížet.
Máma ji nemilovala dost na to, aby kvůli ní zůstala na Zemi, a Rachel taky ne. Anita se rozvzlykala.
„Je to všechno moje vina, babi,“ vypravila ze sebe. „Měla jsem vymyslet, jak ji zastavit, ale nic mě nenapadlo. Mám ji moc ráda. Takhle je to skoro horší, než kdyby byla mrtvá.“
Kdyby Ráchel byla mrtvá, byla by svým způsobem v bezpečí, dalo by se na ni bezpečně s láskou vzpomínat. Takhle bude žít dál jako monstrum, povede život, v němž její city nebudou ničím ve srovnání s jejím posláním, tím tajemným vnitřním hlasem, který jí našeptává, že její místo není zde, ale někde jinde. Někde tak daleko, že si to normální člověk ani nedokáže představit.
Ale i přesto, až bude Anita za sto let mrtvá a pohřbená, bude na ni Rachel někdy myslet a vzpomínat na to odpoledne strávené v Shooter’s Hill, kde se v přerostlé trávě třpytily náprstníky jako zářivé praporky?
Objala babiččina kolena a rozplakala se. Uměla si představit, jak by ta odbarvená sestra zuřila, kdyby vešla dovnitř a zastihla ji v takovém stavu. Pokusila se ten příval slz zastavit.
„Promiň, babi,“ řekla, „Nechtěla jsem tě rozrušit. Jsem jen unavená.“
Babička mlčela, upírala zrak na nějaký neviditelný obzor a její ruce spočívaly klidně podél těla. V Anitě hrklo. Najeden neskutečný okamžik zapochybovala, jestli babička není mrtvá, jestli neumřela kvůli tornu, že se před ní rozplakala, a teď jí to budou klást za vinu. Ale pak se její ruce pohnuly, aby načechraly tuhé slézové hedvábí sukně, kterou měla na sobě. Anita se vyškrábala na nohy a úzkostlivě se nad ni naklonila. Z halenky jí přitom vyklouzl přívěsek s ptákem dodo, který se zhoupl ve vzduchu a začal se na řetízku pomalu otáčet sem a tam.
„Chceš něco přinést?“ vyzvídala Anita. „Třeba šálek čaje?“
Meredith Sheenerová k ní vzhlédla a usmála se, až se jí jemná kůže kolem očních koutků nakrabatila. Pak natáhla ruku a chňapla po přívěsku jako dítě chytající motýla. Ťukla do něj prstem, až se rozkmital, roztočil a dostal se tak nejblíž k přirozenému letu.
„Kvůli Melanii jsem se celé roky sužovala výčitkami,“ řekla. „Den předtím, než odjela, jsme se šíleně pohádaly. Tys byla ještě úplně malá a já jsem jí vyčetla, že je hloupá a sobecká, že tě zanedbává kvůli kariéře. Ona mi na to řekla, že žárlím a že bych z ní nejradši udělala stejnou domácí puťku, jakou jsem byla sama. Nic z toho sice nebyla pravda, ale stejně jsem tě využívala jako záminku. Pak udělala něco zvláštního, abys věděla. Požádala mě, abych uschovala ten její přívěšek. Nikdy předtím nic takového neudělala a nikdy ho nesundávala z řetízku, Dostala ho od své nejlepší kamarádky na vysoké a nikdy ho neodkládala, dokonce ani ve sprše. Vzala jsem si do hlavy, že se stane něco strašného. Nedokázala jsem se smířit s pomyšlením, že bych ji ztratila, víš.“ Vzala Anitu za ruku a sevřela jí prsty s překvapivou silou. „Taky jsem dřív fotila, ale to už je dávno. Dokonce jsem si jeden čas myslela, že bych se tím mohla živit, ale když se pak narodila Melanie a Claes mě tak náhle opustil, hrozně se tím všechno zkomplikovalo. Prostě jsem to hodila za hlavu. A pak jsem si zrovna říkala, že bych se k tomu vrátila a navázala tam, kde jsem předtím skončila, jenže najednou Melanie umřela a bylo to, jako kdyby nastal odliv a já uvízla na mělčině. Jako když se vpodvečer procházíš po pláži, znáš to přece, když moře ustupuje a písek je vlhký a lesklý jako zrcadlo. Soumrak je překrásný, ale taky je to nejosamělejší část dne. Připadala jsem si ztracená, jako bych už nikdy neměla najít cestu domů.
Dokonce jsem tak trochu soucítila i s nimi, vždyť víš, s těmi, co to udělali, s těmi pámbíčkáři. Představa vesmírného letu mi přišla tak děsivá, tak nebezpečná jako zatoulat se omylem do nějakého domu, kde na tebe čeká bůhvíco. Měla jsem pocit, že to je celé jeden velký omyl, i když jsem na ni byla tak pyšná, až se mi tajil dech.“
Znovu se natáhla po přívěsku a chytila jej mezi palec a ukazováček. „Tvá kamarádka Ráchel byla moc krásná. Přijde mi od ní velice statečné, že je ochotná se toho všeho vzdát.“
„Pořád ještě je krásná, babi,“ odvětila Anita. „Aspoň podle mě určitě.“ Usedla na okraj postele s očima napuchlýma od pláče. „Tak pojď,“ vybídla ji. „Půjdeme se podívat, jestli je někdo v jídelně.“ Vstala a natáhla k ní ruku. Babička se na ni užasle zahleděla, jako kdyby sejí dostalo nějakého zázračného vidění. Anita zauvažovala, kolik si toho z jejich rozhovoru asi zapamatuje. Nové léky vykazovaly úžasné výsledky, ale lékař ji varoval, aby si nedělala zbytečné naděje ohledně dlouhodobé prognózy.
„Je to jako rozfoukávat hasnoucí uhlíky,“ dodal. „Můžou se rozzářit a chvíli vás hřát, ale nevydrží to dlouho.“
Zarazilo ji, jak nezvykle se vyjadřuje a jak často si vypomáhá metaforami, skoro jako nějaký básník. Vybavily se jí jeho unavené oči, jeho zkroucené prsty a jak ohleduplný vlastně byl, zejména když musel oznamovat špatné zprávy. Jak z něj získala pocit, že si každý neúspěch bere k srdci, jako by byl osobně zodpovědný za to, že zdravotnictví je proti smrti pořád tak bezmocné.
To by mě zajímalo, jestli bych si ho mohla natočit, napadlo ji. Jestli by mi to dovolil, kdybych ho o to požádala.
* * *
Krabice byly uložené ve skříni pod schody, kde byly zastrčené úplně vzadu za vysavačem a babiččiným starým žehlicím prknem. Byly celkem tři, dvě velké s logem známého potravinářského závodu a jedna poloviční, neoznačená. Nejdřív otevřela tu malou. Pamatovala si jen matně, jak je balila a co do nich dávala, ale takřka ihned pochopila, že ve třetí krabici jsou převážně matčiny úřední doklady – rodný list, pas, lékařské zprávy – a jinak nic důležitého. Zbylé dvě krabice už byly zajímavější. Obsahovaly totiž fotografie a pohlednice, dopisy od bývalých známostí, plechovku od bonbonů plnou odznáčků a ořezávátko ve tvaru Apolla 13.
Na dně druhé krabice ležely tři diáře v plátěné vazbě, v nichž si Melanie vedla deník během svého posledního roku na Oxfordu a měsíců předcházejících jejímu zapojení do vesmírného programu. Anitu překvapilo, když zjistila, že začínala jako inženýrka v pomocném sboru. Právě tam se zřejmě seznámila s Malcolmem Schleifem, o němž však na stránkách deníků nebyla jediná zmínka.
V deskách jednoho z diářů byla zastrčená pohlednice s barevnou reprodukcí obrazu Rolanda Saveryho Dodo v krajině. Na rubu bylo špičatými psacími písmeny načmáráno nezapomeň na svá křídla. Pohlednice byla odeslaná z Oxfordu a byla adresována do Melaniina shootershillského bytu. Podepsána byla ‚s láskou od Susanne‘, Z razítka se dalo vyčíst, že byla doručená necelý měsíc před matčinou smrtí.
Anita se rychle prohrabala svazečky dopisů v naději, že objeví další stopu týkající se Susanniny totožnosti. Asi po pěti minutách našla, co hledala – hnědou bublinkovou obálku s několika desítkami ručně psaných dopisů a zhruba stejným množstvím vytištěných e-mailů, všechny od Susanne Behrensové, která občas psala z Hamburku a občas z Oxfordu, ale bez výjimky vřelým důvěrným tónem.
Susanniny dopisy se svými nemravnými vtípky a domáckými zdrobnělinami přiblížily Anitě mámu kdovíproč víc než všechny babiččiny vzpomínky dohromady.
Ruce měla umazané od prachu. Utřela si je do džínů a odešla postavit vodu na čaj. Telefon zazvonil zrovna ve chvíli, kdy se voda začínala vařit. Když zvedla sluchátko, zjistila, že na druhém konci je Serge.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli už ses vrátila,“ hlásil. „Nemohl jsem se ti dovolat na mobil. Už jsem si začínal dělat starosti.“
„Vybila se mi baterie,“ odpověděla. „Zapomněla jsem si s sebou vzít nabíječku a vrátila jsem se teprve dneska ráno.“ Všechno to byly lži. Do Londýna přijela už předevčírem a po čtvrtém hovoru od Serge telefon jednoduše vypnula. Z jakéhosi důvodu nebyla schopná určit, jestli Rachelin odjezd všechno změnil nebo ne. Navíc pořád ještě nezapomněla, jak jeho hlas zněl, když s ním mluvila posledně, ten pocit, že před ní něco skrývá. Nejradši by jejich rozhovor odkládala donekonečna, ale věděla, že to není možné. Dřív nebo později bude muset čelit tomu, co se stalo.
Zeptala se ho, jak se má, a on řekl, že dobře. Optal se, co babička, a ona v odpověď něco afektovaně zamumlala. Nastalo krátké trapné ticho, načež jí sdělil to, kvůli čemu evidentně volal.
„Poslyš, Anito,“ začal. „Asi bych ti měl říct, že jsem si někoho našel. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla od někoho jiného,“
Jmenovala se Bella Altmanová a skládala elektronickou hudbu. „Nejspíš už jsi pár jejích věcí slyšela,“ poznamenal. „Dělala muziku ke stovkám reklam. Každou chvíli někde nějaká jde.“ Zasmál se, krátce a napjatě, jako ještě nikdy předtím. Došlo jí, že jí to chtěl sdělit od jejich posledního hovoru, dokonce možná už během něj.
„Proč mi to říkáš?“ opáčila. „Neměl bys to říct spíš Ráchel?“
Rozhostilo se další trapné ticho. „Myslíš, že je potřeba, aby to věděla?“ ozval se nakonec. „Sama se to koneckonců jen stěží někde dozví.“
Žádal ji o svolení jednat s Ráchel, jako by byla mrtvá. Ne, proletělo jí náhle hlavou. Snaží se zjistit, jestli máš v úmyslu jí to říct sama.
Zalomcoval jí hněv tak niterný a mrazivý, až pochopila, že už není cesty zpět, že jestli se se Sergem ještě někdy setká, budou si navzájem úplně cizí.
„Já to na tebe neprásknu, jestli ti jde o tohle,“ ujistila ho. „Do toho, co děláš, mi vůbec nic není. Nezáleží mi na tobě, ale na Ráchel.“
Chvíli počkala, jestli ještě něco neřekne, a pak položila sluchátko. Zalila čaj v hrnku vroucí vodou, načež se vrátila ke třídění Melaniiných dopisů. Přemítala, jak by mohla nejsnáze vypátrat Susanne Behrensovou.
* * *
Civilní lety do Spojených států sice podražily tak, že už se skoro nikomu nevyplatily, ale Clement Anderson zaštítil Anitinu žádost o vízum, což jí umožnilo dát si část nákladů proplatit v rámci výzkumného grantu.
Na letišti na ni čekal jeden poddůstojník, který ji doprovodil do motelu vzdáleného pár minut jízdy autobusem od základny. Následovaly nevyhnutelné úřední obstrukce, dva dny rozhovorů a vyplňování formulářů. Když se zeptala, jestli by si jejich průběh mohla natočit, dostalo se jí zdvořilého odmítnutí.
Posádka Aurory 6 byla nyní držena ve víceméně permanentní izolaci. Každý člen posádky měl před odletem povolenou jednu poslední návštěvu, závěrečnou půlhodinku strávenou s přítelem nebo příbuzným zvenku. Anitě se podařilo dostat Ráchel několikrát k telefonu, ale vždycky předpokládala, že tím návštěvníkem bude Serge. Pozvání ji tudíž zaskočilo nepřipravenou.
Nakonec ji odvedli do místnosti, která byla úplně prázdná až na stůl, dvě židle a nízký, hnědou koženkou potažený gauč v rohu. Do jedné stěny byla vsazená tabule kouřového skla, kterou Anita tipovala na dvoucestné zrcadlo. Zhruba po desetiminutovém čekání se otevřely dveře, ve kterých stanula Ráchel. Na sobě měla šedivou kombinézu vyrobenou z hedvábí nebo nějaké syntetické náhražky. Zbylé vlasy měla z větší části schované pod přiléhavou čapkou, která Anitě připomínala čepce nošené chirurgy na operačním sále. Těch pár kadeří, které zpod ní vykukovaly, bylo suchých a křehkých jako trsy trávy.
Rty měla zbarvené do fialova jako od červené řepy. Byly rozpraskané, strupovité a spíš než jako organická součást její tváře vypadaly, že je má na obličeji jen přilepené.
Zavřela za sebou dveře a vstoupila do místnosti. Zápěstí, která jí čouhala z volných rukávů kombinézy, byla kostlivá, nehty černé a ztluštělé. Její oči byly tvrdé a skelné, skoro až nelidské. Jen v jemné linii čelisti a krásně klenutého čela zůstaly aspoň nějaké stopy její bývalé krásy.
Anita vstala od stolu a přistoupila k ní. Pod hrudní kostí ucítila tupou bolest, jako kdyby se pod vodou snažila zadržovat dech.
„Smím se tě dotknout?“ zeptala se.
„Samozřejmě, že smíš,“ odvětila Ráchel. „Pojď ke mně.“
Objaly se. Rachelino tělo působilo na omak jako otýpka skleněných trubic svázaných dohromady papírovými pásky a kousky provázku. Linula se od ní vůně siláže nebo posečené trávy na kompostu za penzionem Southwater House. Posadily se naproti sobě k umakartovému stolu. Anita vzala Ráchel za ruku a napadlo ji, že z druhé strany dvoucestného zrcadla musejí vypadat jako dvě herečky v nějakém vězeňském dramatu.
Tak ona tam vážně poletí, pomyslela si Anita. Poprvé v životě v ní pohled na kamarádku nevzbudil hněv ani žal, ale úžas.
Povídaly si tlumenými hlasy. Ráchel se ptala na Meredith a Anita jí líčila, jak se snaží vypátrat Susanne Behrensovou.
„Chci s ní pořídit rozhovor do svého filmu,“ vysvětlovala Anita. „Z dopisů to vypadá, že znala mámu lip než kdokoli jiný.“
„Ten film bude určitě skvělý,“ ujišťovala ji Ráchel. „Tvá matka by na tebe byla moc pyšná.“ Anita ji hladila po ruce. Když se jejich půlhodina nachýlila ke konci, odepnula si z krku přívěsek s ptákem dodo a podala ho Ráchel. Z řetízku pořád ještě sálalo její tělesné teplo.
„Vezmi ji s sebou, ať už máš namířeno kamkoliv,“ pronesla. „Po ničem na světě netoužila víc.“
V Racheliných diamantových očích se něco zatřpytilo. Sevřela prsty kolem stříbrného přívěšku, pomalu, jako kdyby jí každý kontakt s něčím tak pevným působil bolest.
„Vezmu s sebou vás obě,“ řekla. Z hrdla se jí linul suchý šepot podobný zvuku trávy vlnící se ve větru. „Bez tebe bych to nedokázala.“
* * *
Sehnat Cestu ke Slunci trvalo nějaký čas. Z toho, co se Anitě podařilo zjistit, vyplývalo, že film na DVD nikdy nevyšel, a když se konečně dopídila klasické videonahrávky na nějakých obskurních fanouškovských webových stránkách, zarazilo ji, jak draho ji vyjde digitální přepis.
Výsledek měl k dokonalosti hodně daleko, ale na přepis z VHS to pořád ještě bylo dost slušné. Z Anitina pohledu byla Cesta ke Slunci typickým příkladem těch epických velkofilmů, které zaznamenaly největší rozkvět na sklonku dvacátého století. Byl to dlouhý snímek, skoro tříhodinový, plný symbolických obrazů a efektních, byť poněkud zastaralých triků.
V hlavních rolích vystupovali Rowan Amherst jako kapitán, Hilary Benson jako první důstojník a Aurelie Pellingová jako kapitánova snoubenka Lilian Fumessová, která byla za svou roli nominována na Oscara. Na Anitu udělali dojem všichni tři, ačkoli pro ni osobně byl jednoznačně hlavní hvězdou mladý Joshua Samuelson v roli plavčíka Lindena Brookse. Byla to jeho první velká role a Samuelson se jí zhostil brilantně. Postava Brookse byla nejednoznačná. Byl inteligentní, ale nevyzpytatelný, odvážný, ale neupřímný, a Samuelson dokázal tyto protiklady ztvárnit s pochopením a citem. Anitě přišlo výmluvné a patřičné, že středobodem závěrečné scény celého filmu nebyl hladem polomrtvý kapitán ani vzpurný první důstojník, ale machiavelliovský plavčík.
Krušné podmínky šly tomuto muži, který na palubě lodi neměl jediného přítele, zjevně k duhu. Kůži měl spálenou téměř do černa, neměl na sobě jediné přebytečné deko tuku a jeho bledé oči přitom plály čistým světlem dosahujícím skoro až extatické intenzity.
Obratně vyšplhal po ráhnoví do strážního koše, hubený a mrštný jako opice.
„Země,“ vykřikl. „Země na obzoru!“ Jeho solí slepené vlasy rudě zazářily proti azurovému nebi.
Obrazy to byly typicky hollywoodské, ale jako u každého dobrého filmu také inspirativní a svým způsobem krásné. Anita zjistila, že jí nedělá problém pochopit, jak se malá Ráchel, jejíž duše byla už tou dobou dávno roznícená romantickými ideály, mohla ztotožnit s těmi fiktivními objeviteli. Plavčík Linden Brooks se svou ohnivou kšticí a horečnatým úžasem při spatření nového světadílu by docela dobře mohl být jejím dvojčetem.
Vysunula disk z přehrávače a opatrně jej vrátila do neoznačeného plastového pouzdra s vědomím, že ten film je Rachelinou součástí, která už jí navždy zůstane. Vzpomněla si na kamarádku znehybnělou v prostoru, jejíž vnitřní pochody teď byly stejně tajemné a zázračné jako pochody odehrávající se v motýlí kukle, a zřetelně cítila, jak si vzájemně předaly zprávu.
Poprvé vydáno v magazínu Interzone březen/duben 2010.
Přeložila Daniela Orlando
