„Za kusem žvance šel bych světa kraj,“ zadeklamoval procítěně kapitán transgalaktického náklaďáku Robert Mach a smutně pohlédl na produkt, který mu vyplivl palubní jídlomat. Třesoucí se krychlička rosolu šedavé barvy u něj nedokázala vyvolat ani náznak podmíněného reflexu. Slinné žlázy si užívaly odpočinku.
Byl čas oběda. Stejně jako v případě snídaně, svačiny a večeře pro posádku nejméně oblíbený díl palubního dne. Kromě přechodových stavů při vynořování lodi z mimoprostoru a s nimi spojených krátkodobých akutních nevolností.
Robert Mach byl sice loajálním zaměstnancem První české transgalaktické, a.s., zájem firmy mu byl vším, nezdráhal se třeba zrušit palubní odborovou organizaci v okamžiku, kdy se po dehermetizaci lodi odborový předák domáhal demokratického hlasování, kdo bude mít nárok vydýchat zbylé zásoby kyslíku ale co se týče hodnocení kvality jídla pro posádky dálkových letů, byl se svými podřízenými vždy na jedné lodi.
Palubní stravomaty produkovaly – podle Hlavní jídelní správy První české transgalaktické – dokonale vyváženou stravu obsahující veškeré nezbytné nutriční hodnoty, vlákninou počínaje, přes vitamíny až po bílkoviny. Navíc vše namixované v takovém složení, že jídlo bylo téměř beze zbytku stravitelné. Oproti jiným společnostem, které palubní zásobárny vybavovaly standardními potravinami, jasná konkurenční výhoda – zvlášť od té doby, co se první a zároveň poslední bulharská transgalaktická nákladní loď srazila při výstupu z mimoprostoru s objektem později identifikovaným jako zmrzlý obsah septiku z paluby tureckého meziplanetárního trajektu. Ve stejný čas americkou orbitální stanici u Jupitera sestřelil z oblohy kontejner s exkrementy odhozený z paluby americké turistické meziplanetární jachty. Po dalších čtyřech podobných incidentech se museli dát do práce legislativci a do dvoutisícího pětistého šedesátého druhého dodatku Zákona o volném vesmíru striktně pro celé lidstvo stanovili, že jakékoli odhazování čehokoli z lodí do kosmu se zakazuje. Zvláště pak obsahu palubních septiků. Murphyho zákon „Má-li se ve vesmíru něco s něčím srazit, srazí se to“ fungoval mnohem spolehlivěji než matematické propočty možné srážky umělého objektu vytvořeného lidskýma rukama s jiným objektem vytvořeným lidmi. Propočty tvrdily, že pravděpodobnost takové události se limitně blíží nule. Další dodatek příslušného zákona pak umožnil vznik nového a poměrně lukrativního oboru kosmického podnikání. Na pravidelných i méně pravidelných trasách či poblíž výstupových bodů z mimoprostoru čile křižovaly licencované bachraté stroje, které vesmírným cestovatelům nabízely (za poplatek, samozřejmě) odčerpání a následnou certifikovanou bezpečnou likvidaci obsahu přeplněných palubních jímek. Tady První česká transgalaktická výrazně šetřila – byť za cenu totálního umrtvení chuťových buněk svých zaměstnanců. Pro vedení společnosti však bylo důležitější, že i po dlouhých a náročných misích byly jímky jejích lodí plné maximálně z jedné třetiny až jedné poloviny.
Na palubě transgalaktického náklaďáku se oběd odehrál velice rychle – kapitán Mach i jeho tři muži posádky – pilot, operátor palubního nákladu a palubní inženýr – spolkli po výživné rosolové kostce a snažili se rychle zapomenout na to, co právě absolvovali. Než se opět rozešli po své práci, vyjádřili jednomyslně souhlas s kapitánovým názorem. Palubní inženýr Mirek Benda ale vypadal, že by chtěl na dané téma ještě cosi dodat. Chvilku se odhodlával, jako by přemítal, zda se náhodou nedopouští něčeho nedovoleného, ale pak opatrně začal. „Já bych možná o něčem věděl…“
„Ne, díky,“ mávl rukou v odmítavém gestu kapitán, „vím, co chceš říct. Ale hypnotická sugesce tady fakt nefunguje – to už zkoušel v mojí bývalé posádce druhý pilot Vondráček. Ze všech sil jsme se sice snažili vzájemně si vsugerovat, že jíme křehoučké vídeňské řízky, ale výsledkem byl jen pocit, jako bychom přežvykovali čtrnáct dnů používanou skafandrovou ponožku. Lepší žádná chuť než znovu zažít něco takového…“
„Ale ne, kapitáne,“ zavrtěl Benda hlavou, „mám na mysli něco úplně jiného. Slyšel jste někdy o Předsunuté výspě?“
„Kdo by o ní neslyšel, vždyť se to učí děti ve škole.“ Pilot i operátor palubního nákladu také přikývli, že vědí, o čem je řeč. Na sklonku éry standardních kosmických letů lidstvo postavilo konečně funkční motor, který byl schopen udělit lodi poloviční rychlost světla. Našel se dobrovolník ochotný riskovat a vše vyzkoušet. Aby měla jeho mise smysl a dala se ospravedlnit před daňovými poplatníky, vymyslela Evropská kosmická agentura projekt nazvaný Předsunutá hlídka. Řádně hibernovaný astronaut byl vyslán do hlubin kosmu, na exoplanetu vzdálenou několik desítek světelných let. Do oblasti, kde by se hypoteticky mohl vyskytovat mimozemský inteligentní život. V roli poustevníka měl sledovat, kde co létá vesmírem, a pokud by zaznamenal výskyt čehokoli neobvyklého, měl okamžitě poslat zprávu na Zemi. Modrá planeta, podle oficiálního komuniké agentury, prostě postavila do kosmických dálav hlídku, která mohla včas varovat, kdyby se z hlubin vesmíru něco neznámého nasměrovalo k Zemi. Že takový krok postrádá vzhledem k nekonečnosti vesmíru jakoukoli logiku, snad není třeba zdůrazňovat, veřejnost ale svého času podobné nápady hltala a hrdinný astronaut byl vzápětí překřtěn na Strážce majáku na konci světa.
Dlouhé roky osamění si ale strážce na planetě pojmenované Předsunutá výspa neužil. Jeho cesta podsvětelnou rychlostí trvala skoro sto let, a sotva se stihl na exoplanetě usadit a smířit s úlohou Robinsona, nastal v oblasti čilý provoz. Fyzikům ve výzkumném středisku CERN v Ženevě se mezitím povedlo postavit funkční hyperprostorový pohon a vesmír se pro lidstvo rázem zmenšil. Kam průkopník cestoval v hibernaci desítky let, tam teď stačilo novým lodím několik málo týdnů a několik málo skoků hyperprostorem. Předsunutá výspa ztratila punc unikátnosti ještě dříve, než jej vůbec získala. Zvlášť když se ukázalo, že všech šest set dvacet sedm inteligentních vesmírných civilizací, s nimiž se lidstvo na svých cestách kosmem mezitím potkalo, má holubicí povahu. Stejně jako homo sapiens sapiens v posledním padesátiletí.
Strážce majáku ale nezatrpkl. Uznal, že vracet se na rodnou planetu po stoleté nepřítomnosti nemá smysl, dost a dost si o trablech takových navrátilců přečetl v historické literatuře zvané sci-fi, a spokojeně se na Předsunuté výspě usídlil. Pustil se do podnikání. To mělo dvojí efekt: jednak byl ekonomicky naprosto soběstačný, jednak netrpěl osamělostí. Hyperprostorové lodě pozemšťanů i mimozemšťanů si vždy našly lehce odůvodnitelnou záminku, aby se v sektoru Předsunuté výspy vylouply z mimoprostoru a po krátkém a úspěšném pobytu zase spokojeně pokračovaly dál.
Těmto zpravidla zbytečným a neekonomickým záletům mimo vytčenou trajektorii nic neubíraly na popularitě ani pověsti, že u Předsunuté výspy často mizí celé posádky kosmických lodí. Na bermudské trojúhelníky už dávno nikdo nevěřil. Ani lidé, ani mimozemšťané. A navíc – pokud se v hlubinách kosmu občas našla hyperprostorová loď řízená jen autopilotem, vždy se ukázalo, že měla původně jen jednoho, maximálně dva členy posádky. Jejich zmizení se tak dalo vždy dobře vysvětlit neukázněností při opravě vnějšího pláště za letu, neautorizovaným vstupem do anihilátorů hlavního motoru, popřípadě přechodem na vyšší formu existence v podobě elektromagnetických vln. Alespoň některým mimozemšťanům se to prý občas stávalo. Všeobecně se usuzovalo, že zkazky úmyslně rozšiřuje management dopravních společností, aby zaměstnance odradil od zbytečných zdržení na cestě.
Palubní inženýr Mirek Benda se svým návrhem kupodivu uspěl. Stačilo přidat pár lákavých detailů z jedné obchodní mise, kdy ještě pracoval ve službách intergalaktické podnikové nákladní dopravy ČZ Strakonice. Kapitán Mach o Předsunuté výspě pochopitelně slyšel mnohé, sám ale sektor ještě nikdy nenavštívil. Jednak byl velmi loajálním zaměstnancem firmy, jednak se ještě nikdy nedostal do stavu, v němž se nacházel nyní. Po dlouhém vnitřním boji poprvé dospěl k poznání, že jídlo produkované palubními stravomaty není bez chuti, jak eufemisticky tvrdil manuál Hlavní jídelní správy, nýbrž naprosto hnusné.
„Máš koordináty Předsunuté výspy?“ obrátil se k pilotovi Petru Saulichovi. Ten jenom mlčky přikývl. „Tak nás tam hoď.“
Operátor palubního nákladu Jiří Tlačil jen udiveně zvedl obočí, takhle velitele neznal. Ale nic nekomentoval. Pilot dvěma prsty pravé ruky naznačil zasalutování a dal se do plnění rozkazu. Na tváři Mirka Bendy se rozlil spokojený blažený úsměv.
„Bude to na tobě,“ zdůraznil kapitán Mach a píchl ho ukazovákem do hrudníku, „smysluplné zdůvodnění zajížďky si musíš vymyslet ty. Jasné?“
„Žádný problém,“ nedal se palubní inženýr vyvést z konceptu, „co třeba takhle nezbytná bezpečnostní kalibrace subsystému regulace iontového toku v podmínkách reálné gravitace?“
„To zní dobře,“ ocenil kapitán inženýrovu iniciativu. „Bezpečnost provozu je vždy až na prvním místě. Raději o deset kontrol víc než o jednu míň. Můžeme?“ Poslední slovo patřilo pilotovi. Ten jenom kývl a členové posádky se připoutali ve svých křeslech. Transgalaktický náklaďák zmizel v mimoprostoru.
Případný „horror vacui“ v sektoru Předsunuté výspy neměl šanci na existenci. Orbitu zaplňovaly desítky kosmických lodí nejbizarnějších tvarů, další stroje parkovaly na rozlehlé písečné pláni centrálního kontinentu poblíž poněkud neforemného baráku, na který byl jediný právoplatný obyvatel planety, Strážce majáku na konci světa, patřičně hrdý. Postavil ho vlastníma rukama a s díky odmítal prefabrikované obytné moduly se vším vybavením, které mu tu a tam nabízeli kapitáni hyperprostorových lodí. Nikoli nezištně. Nejeden sběratel na Zemi by dal život za kus obvodové stěny, pár čtverečních centimetrů plechu ze střechy nebo zlomek původního vybavení první lidské mimozemské stanice zbudované na vzdálené exoplanetě.
Pilot Petr Saulich našel dostatečný přistávací prostor pro transgalaktický náklaďák asi kilometr od budovy a jemně obrovský stroj usadil na písečnou plochu mezi dvě zjevně mimozemská plavidla: kosmickou loď připomínající zmuchlaný špinavý baloňák a aerodynamickou, oslnivě lesklou zlatou kapku.
„Hlídková mašina z Betelgeuze a mezihvězdný transportér neutrin z Tau Ceti,“ konstatoval suše Saulich.
Nikdo z posádky se s ním nehádal. V typologii vesmírných plavidel se vyznal, měl z ní dokonce doktorát, který získal na Remkově středoevropské galaktické univerzitě v Českých Budějovicích. Tuhle školu založili a úspěšně provozovali astronomové z nedaleké observatoře na Kleti. Po tři sta let, pět generací, tady pozorovali, objevovali a evidovali planetky. Jednoho dne ale bylo hotovo, každý osamělý kámen ve sluneční soustavě měl své číslo a jméno, objevovat už nebylo co. Naštěstí přišel jako na zavolanou objev hyperprostorového motoru, lidstvo se rozlétlo ke hvězdám, našlo ve vesmíru inteligentní život a astronomové bez problémů konvertovali od klasifikace planetek ke klasifikaci umělých kosmických těles. Každoročně vydávaný aktualizovaný katalog hlavních typů kosmických dopravních prostředků byl žádanou publikací na osmi stovkách planet, které hostily inteligentní život. Zlí jazykové sice tvrdili, že minimálně dvaaosmdesát mimozemských kultur nemá receptory schopné vnímat text a jednoduché dvourozměrné obrázky zpracované do značně archaické podoby papírové publikace, ale to byly spíš hlasy závistivců, kteří druhým nepřáli úspěch.
„Jen aby tam nebylo moc narváno a nemuseli jsme dlouho čekat,“ poznamenal kapitán Mach, když věšel palubní overal do své skříňky a vytahoval ven slavnostní vycházkovou uniformu. Předsunutá výspa sice neprošla terraformováním, přesto měla dýchatelnou atmosféru a přijatelné klima, které vyhovovalo většině humanoidních bytostí, které se tu zastavily.
„Není kam spěchat,“ uklidnil ho palubní inženýr, „právě jsem zjistil, že si ani nemusím moc vymýšlet. Bezpečnostní kalibraci subsystému regulace iontového toku v podmínkách reálné gravitace už potřebujeme jako sůl. Mašinám to bude pěkných pár hodin trvat – a my si mezitím užijeme rajské blaženosti.“
„To doufám,“ podotkl suše kapitán, „jen velice nerad porušuji subordinaci, ale kdyby mi právě teď někdo nabídl členství v Odborovém sdružení rozbíječů palubních jídlomatů, asi bych se nezdráhal ani vteřinu.“ Rázným pohybem si pod krkem dotáhl uzel kravaty.
Uniformy posádek lodí První české transgalaktické, a.s., byly velmi konzervativní a velmi uniformní.
„A vážně tady má Strážce majáku na konci světa opravdické nefalšované jídlo?“ zapojil se do debaty operátor palubního nákladu Tlačil a polkl slinu.
„Veškeré přísně důvěrné reference, které jsem zatím nashromáždil, jakožto i má osobní zkušenost hovoří výhradně o maně nebeské,“ vydechl zasněně palubní inženýr Benda. „Pánové, čeká nás opravdový dlabanec, žádné nutričně vyvážené fujtajbly!“
„Jdeme!“ zavelel kapitán.
Barák stvořený jen za pomoci svalů Strážce majáku na konci světa a příručních automatických manipulátorů působil velmi malebně. Svislice stěn nebyly svislé ani náhodou, rohy vytvářely všechny možné úhly, jen ne pravé, barva na zdech vypadala jako důkladně zašlá špína, kusy plechů na střeše držely spíš silou vůle, okna chyběla úplně a jediné, co působilo festovně a udržovaně, byl prefabrikovaný komín přilíplý k jedné ze stěn, ze kterého se vydatně kouřilo.
Cestu po písečné pláni posádce zpestřoval Petr Saulich – jako naprogramovaný automat ze sebe neustále sypal informace o typech a původu kosmických lodí, které postupně míjeli. Jako by chtěl dokázat, že svůj diplom nedostal náhodou.
„Kdo půjde první?“ zastavil se kapitán před rozvrzanými dveřmi, z nichž právě vyšla pětice humanoidních čtyřrukých bytostí. Vzájemně si zasalutovali.
„Já klidně,“ řekl palubní inženýr. Chápal, že kapitán má jistý pocit viny – sešel ze správné cesty už tehdy, když dovolil odbočit k Předsunuté výspě. Kdyby teď ještě jako první vykročil do prostor, jež oficiální místa přinejlepším ignorují a některé společnosti dokonce dávají na index, těžko by pak mohl nadřízeným na Zemi zpříma pohlédnout do očí. Mohlo by to poznamenat i jeho kariéru. „Kdyby něco, při čekání na bezpečnostní kalibraci subsystému regulace iontového toku v podmínkách reálné gravitace jsme bez vašeho dovolení opustili loď a vy jste pro nás jen došel, abyste nás přivedl zpátky,“ mrkl na velitele spiklenecky Benda. „Ale buďte v klidu – vnitřek není nijak monitorovaný, a kdo tady jednou byl, chce se sem vrátit i příště. Jídlomaty nejsou problémem jen našich lodí. Takže jen blázen by někde nahoře,“ zvedl zrak k obloze směrem, kde se podle jeho odhadu mohla v tuto chvíli nacházet sluneční soustava, „vykecal něco, čím by mohl způsobit škodu i sám sobě.“ Rázným pohybem otevřel dveře.
Astronauti se rázem ocitli v jiném světě. Ve spoře osvětlené místnosti se šedivými stěnami stály čtyři desítky stolů, vzduch byl prosycen výpary, které v jediném okamžiku probudily z letargie slinné žlázy každého z mužů. Vzhledem k počtu přítomných osob tu panovalo až nezvyklé ticho – pozemšťané i mimozemšťané sedící u stolů pilně zaměstnávali své čelisti, nebo netrpělivě vyhlíželi ke dveřím u vzdálenější strany místnosti. V okamžiku, kdy odtud vyšel prošedivělý muž v naprosto archaickém palubním overalu a balancoval na ruce s tácem plným naložených talířů, zazněl od jednoho stolu mohutný potlesk. Trojice mužů v zelených uniformách začala nadšeně pokřikovat, až se na ně párek dvouhlavých mimozemšťanů od sousedního stolu káravě podíval. Potlesk i výkřiky utichly v okamžiku, kdy se talíře s kouřícím obsahem ocitly na stole.
Obsluhující zatočil prázdným tácem na vztyčeném ukazováku a vzápětí nasměroval své kroky k příchozím.
„Vítám vás.“ Jediným pohledem přejel kapitánovu uniformu. „Soudím, že jste odněkud ze střední Evropy. Vídeňská republika, Šumavská federace nebo snad Velká Morava?“ Na odpověď nečekal. „Viděl bych to na klasický řízek, vepřo-knedlo-zelo, roštěnou s rýží, nebo snad švestkové knedlíky s tvarohem?“
Kapitán a jeho muži těžce polkli. „Myslím, že si dáme od každého něco,“ rozhodl rychle palubní inženýr, aniž by se ohlížel na svého nadřízeného. „Pokud tedy maso není z těch býložravých mimozemšťanů z páté družice Aldebaranu, co se tu ztratili před měsícem,“ zažertoval.
„Vy máte švestky a tvaroh?“ vydechl nevěřícně operátor palubního nákladu Jiří Tlačil.
Strážce majáku na konci světa se jen vševědoucně usmál. „Mám pro vás volný báječný stůl, kousek od vchodu do kuchyně, takže si všechny ty příjemné vůně z báječného jídla vychutnáte z první ruky,“ řekl a pokynem ruky astronauty vyzval, aby ho následovali. Na Bendovo popíchnutí nijak nereagoval.
„Už posledně jsem se z něj snažil vypáčit, kde v téhle zapomenuté dálavě bere všechny prvotřídní suroviny,“ naklonil se palubní inženýr ke kapitánovu uchu, „ale mlčí jako partyzán. Svoje know-how si pekelně hlídá. Má trénink – takhle do něj asi hučí všichni hosté…“
Usedli k rozviklanému stolu a Strážce čile zmizel za dveřmi své svatyně. I když vypadaly velmi omšele, kapitán zaregistroval nepatrné čidlo na jejich rámu. Standardní identifikátor, který vpustí jen toho, jehož obličej, popřípadě strukturu oční duhovky má ve své paměti.
Petr Saulich se trochu nervózně ohlédl. „Všimli jste si,“ řekl polohlasem, „jak si nás prohlíželi támhle ti modří bachratí humanoidi? Tak lačně…“
Mirek Benda se ušklíbl. „Jasně. V tohle sektoru vesmíru se často a nevysvětlitelně ztrácejí posádky kosmických lodí. Prostě si tě tihle modráci vyhlédli. Strážce splní každé přání svých hostů – má smečku všeho schopných lovců. Bude z tebe fajn ragú, takové křehoučké…,“ neodpustil si malou poťouchlost palubní inženýr.
Také kapitán Robert Mach měl výbornou náladu. „Mě osobně by lákala ta dvojice támhle v rohu. Při troše fantazie si je umím představit na grilu, jak z nich zvolna odkapává tuk…“
„Ale fuj,“ otřepal se Jiří Tlačil. „Strážce majáku tady určitě někde má nějaké hospodářství, hydroponii, farmu nebo něco takového. Musel být přece vybaven pro to svoje poustevničení. Nebo tady má nějaký ten zastaralý stravomat, který uměl ještě vyrábět klasická jídla…“
Na další hovor nebyl čas. Vrzly dveře od kuchyně a spolu s dávkou vůní, které měly na astronauty naprosto stejný vliv jako žárovka na Pavlovovy psy, se z nich vyhrnul i Strážce majáku s plně naloženým tácem. „Takže jednou vepřo-knedlo-zelo, jednou švestkové knedlíky, jednou řízeček s bramborovou kaší a jednou roštěná s rýží… Podělte se o to dle libosti, v případě zájmu se můžu postarat o nášup…“ Popřál hostům dobrou chuť a odběhl k nedalekému stolu, kde čtveřice robustních mimozemšťanů právě dojídala a mlaskavě ocucávala kosti z něčeho, co i při velmi omezené představivosti značně připomínalo lidské předloktí i s dlaní. Naklonil se k jednomu z hodujících s otázkou ve tváři a pronesl několik slov. Mimozemšťan přikývl, hostitel se usmál a oba vzápětí vyšli ven z baráku.
„Hele, a bere on vůbec kreditky?“ zajímal se pilot Saulich, pochutnávající si na roštěné s rýži.
„Víš, že nevím?“ zamumlal Benda s pusou plnou bramborové kaše. „Když jsem tady byl posledně, Strážce majáku na konci světa se chvilku o něčem dohadoval s naším operátorem palubního nákladu, pak spolu asi na dvacet minut zmizeli, a když se operátor vrátil, oznámil nám, že účet je vyrovnaný. Tvářil se strašně divně. Vypadal spokojeně, a zároveň dělal strašně kyselé ksichty a už nechtěl přídavek.“
„Tak moment,“ ozval se od svých švestkových knedlíků Jiří Tlačil, „jestli si jako myslíte, že jsem nějaký milionář, který za vás zatáhne účet, tak to se šíleně pletete. Každý hezky za sebe, jasné?“
„Klid, Tlačile, klid,“ zvedl od svého talíře oči kapitán, „situaci budeme řešit, až nastane. Nemíním si epikurejský zážitek předčasně zkazit nějakými přízemními finančními dohady. Až dojíme, tak uvidíme. Ostatně, Strážce se už vrací a vypadá to, že míří k nám.“
„Předpokládám, že vy budete operátor palubního nákladu, že?“ naklonil se šedovlasý veterán kosmických letů k Tlačilovi. Oslovený rychle spolkl poslední švestkový knedlík, aby o něj náhodou nepřišel, a váhavě přikývl. Zatrnulo mu. „Mohl bych s vámi mluvit chvilku venku o samotě?“
„Když jinak nedáte,“ připustil váhavě Jiří Tlačil, pomalu se zvedl ze židle a vrhl zničující pohled na Mirka Bendu.
„Tak za deset minut, ano?“ usmál se Strážce majáku na konci světa. „Musím ještě obsloužit támhle ty tři stoly.“ Zmizel za dveřmi kuchyně, aby se vzápětí vynořil s plně naloženým tácem.
„Na těch pověstech o mizení posádek lodí v tomhle sektoru asi něco bude,“ připustil kapitán Mach, když si všiml obsahu jednoho talíře. Pokud se nejednalo o sladkost zvanou štramberské uši v poněkud netradiční kombinaci se zeleninou, mohlo to být docela dobře masité ucho bytosti, kterou by před několika stoletími pozemšťané nazvali panem Spockem.
„Já nikam nejdu,“ řekl Jiří Tlačil. Čiperný Strážce majáku složil svůj náklad hostům a mířil k jejich stolu.
„Klid, nemůže se ti nic stát, je tady moc svědků,“ položil mu chlácholivě dlaň na předloktí Mirek Benda.
„Můžeme?“ zeptal se hostitel. Operátor palubního nákladu velmi neochotně povstal a Strážce majáku na konci světa mu s úsměvem přátelsky poklepal na rameno. „Jen klid. Bude to rychlé a bezbolestné.“ Dvojice mužů opustila barák.
„Nejde mi do hlavy,“ poznamenal kapitán a se spokojeným odfouknutím složil do prázdného talíře příbor, „jak jeden chlap stíhá vařit pro tuhle ratejnu, obsluhovat a ještě mít čas na nějaké přátelské vykecávačky. Docela rád bych se do té jeho kuchyně podíval. Nebo do spíže. To vepřové bylo úžasně křehoučké. Vozí mu sem ze Země mražené půlky, nebo tady má někde vlastní chlívek a vepříky si sám krmí?“
Mirek Benda chápavě přikývl. „Tuhle otázku jsem si kladl taky, když jsem tady byl poprvé. Do kuchyně ale Strážce nikoho nepustí, říká, že kuchařské tajemství je kuchařské tajemství. Jeden známý analytik, co se tady jednou po půlroční stravomatové dietě přecpal steaky, ale tvrdí, že je mu všechno jasné: Strážce si nechává na Předsunutou výspu dodávat základní suroviny ze všech koutů Galaxie a v kuchyni má dobře vyladěnou původní starou poloautomatickou kuchyňskou linku, naprogramovanou našimi pradědečky, kteří ještě věděli, co je to dobré jídlo. Takovou, co dokáže udělat něco chutného z jakékoli suroviny… Takže se stará jen o plynulou dodávku materiálu a nějaké to načinčání jídla na talíři… Tvrdí můj známý analytik,“ dodal palubní inženýr a dal tak najevo, že s touto teorií příliš nesouhlasí. Proč jinak by si jediný stálý obyvatel Předsunuté výspy tak pečlivě hlídal své kuchyňské soukromí?
„Nikdy jsem neslyšel o žádném oficiálním ani neoficiálním dodavateli, který by sem něco vozil,“ poznamenal kapitán.
„Hele, Tlačil se vrací a je celý, Strážce ho nenaporcoval do guláše pro Betelgeuzany,“ upozornil je pilot Saulich. „Tak co, neukousl tě?“
Operátor palubního nákladu jen mávl rukou. Ve tváři měl neurčitý výraz. Trochu spokojený a zároveň trochu znechucený. „Řeknu vám jen jedno: ten účet jsem za vás za všechny zatáhl. A pokud se tady někdy stavíme příště, jste zase mými hosty. Stačí?“
Členové posádky transgalaktického náklaďáku si vyměnili nechápavé pohledy. „On tě jako zkasíroval?“ zeptal se pro jistotu palubní inženýr.
„Dalo by se to tak říct. Na nic se mě raději neptejte.“
„Není v tom nějaká levota?“ zbystřil kapitán.
„V žádném případě,“ zavrtěl Tlačil hlavou a usedl na židli. „Prostě jsem se za celou naši posádku se Strážcem majáku na konci světa náležitě vyrovnal. K oboustranné spokojenosti. To je všechno.“ Muž, o kterém hovořili, opět čile pobíhal mezi stoly a byl ochota sama. Občas se u některého hosta zdržel déle, cosi mu důvěrně říkal do ucha nebo jiného sluchového orgánu, aby mu pak potřásl pravicí nebo pravicemi na důkaz, že se spolu na čemsi dohodli.
„Asi se od tebe už víc nedozvíme. Takže půjdeme,“ zavelel kapitán. V žaludku měl jako v pokojíčku, zmocňovala se ho velmi příjemná malátnost, ale povinnost je povinnost.
„Ještě moment, pánové,“ přikvačil k nim Strážce majáku. Bleskurychle zmizel za dveřmi do kuchyně, aby se vzápětí vrátil s ohromným termoboxem. „To je v ceně,“ řekl a vnutil bednu Saulichovi, který mimoděk nastavil ruce. „Pro každého z vás jsou tam ještě tři porce téhož, co jste si dneska dali, aby váš přechod zpátky ke stravomatové šedi nebyl tak prudký. Přileťte zase!“
Operátor palubního nákladu se zatvářil velmi kysele, a sotva rozradostněná posádka vyšla před barák, poznamenal: „Já se těch svých porcí klidně vzdám ve váš prospěch. Kdybych si dal ty dobroty ještě třikrát, obávám se, že bych pak muset stravomat rozmlátit kladivem…,“ Slovo dobroty řekl velmi divným tónem, ale astronauti tomu s vidinou dalšího hodování nevěnovali nejmenší pozornost.
Do transgalatického náklaďáku se vrátili právě včas. Automatika zrovna dokončila bezpečnostní kalibraci subsystému regulace iontového toku v podmínkách reálné gravitace, všechny kontrolky svítily zeleně a loď mohla okamžitě odstartovat. Palubní inženýr zaznamenal jen nepatrnou odchylku v údajích čidel registrujících přistávací a startovní hmotnosti lodi, ale to nehrálo z bezpečnostního hlediska žádnou roli. Kapitán udělil příslušný rozkaz.
„Tenhle sporťák tady kroužil, už když jsem tu byl minule,“ upozornil Mirek Benda kolegy na malou elegantní dvoumístnou hyperprostorovou jachtu, kterou minuli na oběžné dráze. „Její posádka je asi pořád ještě nezvěstná.“
Kapitán si vzpomněl na porce jídla pro mimozemšťany, které ho tak zaujaly. Poněkud zbledl.
„Flákají se nejspíš kolem černých děr v jádru Galaxie,“ pokračoval Benda. „Alespoň to tvrdili v posledním radiogramu, který docela náhodou zachytil náklaďák Galaktické těžební těsně po výstupu z mimoprostoru někde u Vegy. Svezli se prý s výpravou tříprstých humanoidů z Proximy. Čert ví, kdy a jak se vrátí…“
Kapitán i jeho žaludek se uklidnili. Posádku zase čekala rutina. Ještě tři skoky mimoprostorem a budou doma. Operátor palubního nákladu potvrdil, že bude opravdu dobrovolně konzumovat produkty palubního stravomatu a své tři porce švestkových knedlíků přenechal kolegům.
„To bude asi nějaká nemoc palubních operátorů,“ bručel Benda, když při večeři rozděloval jednu z Tlačilových porcí jako sladký zákusek kolegům, „ten z mojí minulé posádky se choval zrovna tak divně.“
Během zbytku cesty ke sluneční soustavě se nic zvláštního na palubě nepřihodilo, nepočítáme-li pokorný návrat ke stravomatu po pečlivém vyzobání všech drobečků z termoboxu od Strážce majáku na konci světa.
Když se transgalaktický náklaďák První české transgalaktické a.s. vyloupl z mimoprostoru na úrovni oběžné dráhy Marsu, cestu mu vzápětí zkřížily hned tři hlídkující bachraté lodi. Nejrychlejší byl stroj Licencované žumpařské, s. r. o. Bez skrupulí přirazil k boku náklaďáku, a aniž kdokoli požádal o dovolení, dva členové posádky ve skafandrech byli rázem v kosmu a už natahovali hadice k výpustnímu ventilu palubní jímky. Dva zbývající stroje konkurence se zmohly jen na nemastné neslané protesty vyslané na standardní komunikační frekvenci.
Operátor palubního nákladu vše sledoval s ledovým klidem. Kapitán jen vrtěl hlavou. Jindy by už Jiří Tlačil seděl u vysílačky a bombardoval licencované fekální lodi požadavky na sdělení ceny za službu, aby mohl vybrat tu nejlevnější a společnosti tak ušetřit. Teď se nedělo nic.
Dvojice ve skafandrech pracovala opravdu rychle, závidět by jí mohli i dávní mechanici v servisních boxech Formule 1. Hadice byla v mžiku napojena. Vzápětí se ozvala palubní vysílačka.
„Vy jste to hodili někam do volného vesmíru?“ ptal se nakvašený hlas. „Okamžitě vás nahlásíme!“
Kapitán udiveně pohlédl na operátora palubního nákladu. Ničemu nerozuměl. Tlačil se jen potutelně usmíval. Pak se napojil na vnější vysílací okruh.
„Žádné takové, hoši, jen jsem si našel levnější firmu! Prostě máte smůlu!“
V okamžiku, kdy velitel lodi Licencované žumpařské s. r. o. navázal s transgalaktickým náklaďákem i videokontakt a ukázal na obrazovce svou velmi zachmuřenou tvář, vylovil Tlačil z náprsní kapsy overalu jakési lejstro a zamával s ním na kameru. „Tady to můžete vidět černé na bílém. Žádný lehce zfalšovatelný elektronický záznam, ale poctivě ručně vypsané potvrzení o vyčerpání a ekologické likvidaci obsahu palubních jímek licencovaným podnikatelem v oboru!“ hlásil vítězoslavně.
Žumpař jen zaskřípal zuby. „My máme vůbec nejnižší ceny, tohle je jasný dumping!“
„Ukažte?“ projevil zájem kapitán.
Tlačil mu podal lejstro a Mach je pečlivě prostudoval. „Bohužel,“ řekl pak na kameru a líbezně se usmál. „Jsou tady všechna potřebná povolovací razítka Pozemské federace. Prostě máme šikovného operátora palubního nákladu, který umí firmě šetřit peníze. Laskavě si proto odmontujte ty vaše hadice a nezdržujte nás.“ Přerušil spojení. „Osamělá fekální o.p.s., to fakt vidím poprvé v životě. Ale ceny má úžasné. Opravdu poloviční!“ řekl téměř nadšeně. „Kde ta firma vlastně sídlí?“ prohlížel papír a mamě hledal odpověď na svou otázku.
Jiří Tlačil mu opatrně vzal lejstro z ruky. „Musím to založit do dokladů,“ řekl neutrálně, jako by otázku neslyšel. Nemínil kapitánovi věšet na nos, že polovina částky napsaná na papíře skončila rovnou v jeho kapse. Za výhodný obchod se zavázal Strážci majáku na konci světa slibem přísné mlčenlivosti.
„Víš,“ řekl mu restauratér z Předsunuté výspy při schůzce mezi čtyřma očima, „běžným žumpařským firmám se likvidace odpadů prodražuje – musí ty hnusy vyčerpané z raket házet do černých děr nebo sypat z nízké oběžné dráhy do Slunce nebo do nějaké jiné hvězdy. Já mám na odvrácené straně planety jedno obří hnojiště, takže jestli si plácnem, udělám ti cenu a ještě v tom jedeme napůl – dobrý obchod, ne? Stačí, abys kývnul, a moje fekální automaty už zařídí všechno ostatní…“
Kdo by odolal takové nabídce. Tlačil kývl. Když se vracel za svými kolegy do baráku, snažil se, aby radost z dobrého obchodu, který si může zopakovat kdykoli, kdy se na Předsunuté výspě zase zastaví, na něm příliš nebyla vidět. Vtom mu něco došlo. Rozhlédl se. Tahle planeta byla přece polopoušť a Strážce majáku přitom nabízel pozemšťanům i mimozemšťanům nejvybranější lahůdky – měl jich ve své tajemné kuchyni takřka nevyčerpatelnou zásobu. Kde pořád bere suroviny? Opravdu si tu a tam odloví posádku nějaké malé lodi, a nebo…
„Nějak jste se zamyslel,“ vytrhl Tlačila z úvah kapitán Robert Mach. „Už se těšíte domů, že? Já taky. Hned na kosmodromu je prima bistro – ve srovnání s manou nebeskou servírovanou na Předsunuté výspě tam sice vaří samé blafy, ale cokoli je lepší než to, co padá z našich palubních jídlomatů. A když říkám cokoli, myslím tím cokoli!“
Jiří Tlačil to kapitánovi odkýval. Nebude mu věšet na nos, že pevně vytrvá ve svém rozhodnutí už nikdy v životě neochutnat žádnou vyhlášenou specialitu z kuchyně Strážce majáku na konci světa. Raději bude dobrovolně trpět u jídlomatů. Na rozdíl od kolegů z paluby transgalatického náklaďáku ho v kapse hřálo mírně cinknuté potvrzení, kterým zároveň získal víc než jistotu, že občasné nevysvětlitelné zmizení posádek některých lodí v sektoru Předsunuté výspy nemá s kulinářskými zázraky konzumovanými v omšelé jídelně pranic společného.
A to ještě netušil, že prošedivělý veterán z hlubin kosmu má svůj zcela ojedinělý a unikátní způsob recyklace obsahu palubních odpadních jímek patentovaný na osmi stovkách světů.
