Orm Nádherný zpívá ve spánku svým bratrům a sestrám a moře si zpívá samo pro sebe. On nikdy nezemře. Ale současně nebude už ani dlouho žít. Když snil o drahokamech a poslouchal píseň svých předků, nepřipadalo mu, že by mu to mělo vadit. Přicházeli lidé; Orm Nádherný to věděl díky moudrosti svých kostí. Napadlo ho, že by s nimi nemusel bojovat. V duchu si říkal, že zavře horu a nechá je škrábat na její stěny.
Zemře tady v mateční jeskyni a zůstane tak ve spojení se Souzvukem. Už nebyl nikdo, kdo by převzal jeho úlohu správce, a Orm Nádherný byl starý.
Protože byl posledním správcem mateční jeskyně, nahromadil nesmírný poklad, krásně barevně sladěný. Vlastnil nefrit a lapis – ostatky Orma Znamenitého a Orma Jasného – a chryzopras, tyrkys a polodrahokamy živce. Orm Nádherný vlastnil i tři úlomky ametystové trubice mohutné jako padlý strom a dával si velký pozor, aby na ně nevychrlil žádný oheň; kameny by tím žárem Zežloutly do barvy dýmu.
Leží těsně u zubaté hromady berylů – zelených jako smaragd, zelených jako jed, zelených jako tráva, které tu zbyly po smrti jeho sestry, Ormy Zářící. A hned vedle spočívají ostatky jejího partnera, Orma Velkolepého, lesklý stříbřitě černý labradorit s nádechem do zelena. Smrtelná píseň Velkolepého byla zvučná a líbezná, v naprostém protikladu k té staré trosce, která se před proměnou už ani nedokázala odlepit od země.
Orm Nádherný natáhl dlouhý krk mezi nádherné ostatky svých příbuzných a podřimoval za zvuku jejich písní. Brzy se k nim připojí, navrátí se k jejich harmonii, do jejich kruhu utkaného z mnoha životů. Teď je osvětlovala jen jeho záře. Jejich lesk si pamatovalo jen jeho oko. Nebude dlouho trvat a také on přestane vydávat vlastní záři a všechno v mateční jeskyni bude obklopeno tmou a zpěvem.
Byl světlý, nejsvětlejší z jejich rodu, modrobílý jako odstředěné mléko a stejně tak průhledný. Záblesk, který mu přejel po šupinách, když vyšel na světlo, ale obsahoval celé spektrum – elektrizující zelenou, chladnou modrou i rumělku tak jasnou, že dokázala v lidském oku vypálit jeho fantomový obraz.
Dávno už na světlo nevylezl. Možná by mohl jeskyni uzavřít a připravit se.
Ano.
Když skončil, ulehl pod horou mezi své poklady, své milované, a oddával se dračím myšlenkám.
* * *
Když ale přišli ti lidé, nešlo jen o pár špehů, ale o celý prapor vybavený vlastními draky. Železnými draky, žlutými kovovými obludami, které skřípěly a syčely, když ukusovaly skálu. A kromě draků si přinesli i směrovaný oheň.
Ozvala se dunivá rána, země se zachvěla a zvedla se mračna jemného prachu. Orma Nádherného probudil z jeho libozvučného spánku studený zimní vzduch pronikající dolů šachtou.
Zamrkal zářícíma očima a zvedl hlavu ze zkamenělého zpívajícího křídla Orma Bystrého. Zaslechl drcení skály jako tříštění žvýkaných kostí, naklonil hlavu na stranu a našpicoval uši i úponky.
Souzvuk teď zpíval udiveně a poplašně.
Občas se to někomu přihodilo. Že ho polapili, zabili a zmocnili se ho. Rozbili ho na kusy a odnesli pryč; jeho vzpomínky i jeho sny byly jednou provždy ztraceny, z jeho písní zbyly jen zapomenuté útržky opěvující zápěstí, hrdlo nebo korunu. Vždycky ale platilo, že lidi bylo možno odehnat kamenem.
A teď byli tady v mateční jeskyni, neodradilo je ani to, že byla pevně uzavřená.
Nemohl to tak nechat. Ohrožovalo je to všechny.
* * *
Orm Nádherný vyrazil prudce z hory a dštil kolem sebe bíložluté plameny. Žlutý ocelový drak nebyl o mnoho větší než on. Blokoval ústí tunelu, jeho zubatá ruka nabírala a zvedala rozdrcenou skálu. Orm Nádherný na něj zaútočil roztaženými spáry, zeširoka mával křídly, když uvolňoval zničený vstup do mateční jeskyně.
Šupinami mu do těla pronikal mrazivý chlad. Když z ohnivých nozder nechrlil oheň, šla mu z čenichu pára, která rychle mrzla na jinovatku. Na úbočí ležela vrstva zčernalého ledu, rozježděného a špinavého. Na jeho podstatně bělejších křídlech skotačily karmínové jiskřičky slunečního světla. Křehká ocel pod jeho spáry skřípěla a objevovaly se v ní trhliny.
V kleci uvnitř mechanického draka seděl nějaký člověk. Když hořel, vydával hrozně neharmonické zvuky. Orm Nádherný se ho rychle zmocnil a snědl jej, čistě z lítosti, švihl po něm hlavou, jako když čáp loví žábu.
Hrdlo se mu roztáhlo, sevřelo, narovnalo a stáhlo. Neměl čas jíst ten strojek a kov by svým ohněm spálit nedokázal. Orm Nádherný ho svými spáry přetrhl vejpůl a prolétl mezi odhozenými troskami.
Další lidé začali křičet a utíkat. Jejich stroje byly mocné, železo mu ale nemohlo ublížit. Nezastavily ho ani jejich střely, ani naježený zubatý vrták druhého ocelového draka. Přikradl se k nim, vrhl se ňa ně a shltl ty, kteří jeho výpad nepřežili.
Živé, kteří se před ním dali na útěk, pronásledoval a ty, které dostihl, zabil.
Když tunelem sklouzl za ostatními, všichni společným zpěvem vyjadřovali své obavy. Posadil se, naslouchal jejich spletité písni a připojil še k ní svými harmonickými tóny. Orm Nádherný byl starý, jeho příspěvek k písni byl velkolepý a mnohovrstevný, jemný a něžný.
Přijdou znovu, zpívala Orma Zářící.
Objeví mateční jeskyni a mají stroje, kterými nás mohou vyhrabat jako jezevce z jeho nory, zpíval Orm Hrozný ze své hromady černo-levandulového nefritu.
Tady už nejsme v bezpečí, zpíval Orm Jasný. Budeme rozptýleni a ztraceni. Naše píseň skončí, skončí.
Jeho verš je všechny téměř umlčel. Jejich harmonie zakolísala jako oheň, kterým se prožene závan větru, a Orm Nádherný to ticho chvilku vnímal jako stranu kolem hrdla. Ticho přerušila disharmonie hlasů, sílící disonance, jako když si hráči v orchestru ladí nástroje, Souzvuk byl silně rozrušen a plný rozporů.
Ozvala se ale Orma Uhlazená a všichni jí naslouchali. Byla naživu i po smrti velmi dlouho a její zpěv byl naplněn moudrostí. Ať se rozhodne správce.
Postupně se k harmonii připojoval jeden souhlasný hlas po druhém.
A Orm Nádherný se posadil na stehna a ocasem se švihal přes prsty na zadních nohách; bolelo ho břicho a snažil se předstírat, že má alespoň nějaký nápad na to, jak ochránit Souzvuk před vyhrabáním a roztroušením do všech koutů světa.
„Budu o tom přemýšlet, až všechno strávím,“ prohlásil a s povzdechnutím si lehl na bok.
Souzvuk vznášející se nad ním vyjadřoval souhlas. Ani ve smrti nezapomínali na základní potřeby živých.
* * *
Spolu s těmi lidmi a jejich stroji se mu zjevila i jedna vzpomínka. Orm Nádherný, břich nafouklý železem a masem, přesto spal s jedním okem otevřeným. Jeho opalizující záře osvětlovala mateční jeskyni temně fialovou a plíživou zelenou barvou. Souzvuk kolem něj zpíval, rozmýšlel, zatímco on spal. Mrtví neodpočívají ani nespí.
Jen zpívají a vzpomínají.
Když se probudil, Souzvuk zněl harmonicky. Zatímco spal, naslouchali jeho písni, a když se protáhl – znovu štíhlý a o dobrý metr delší – zaslechl jejich zpěvy a dozvěděl se od nich, co si oni vyslechli od jeho večeře.
Přijdou další lidé. Horníci, které Orm Nádherný snědl, věděli, že budou pomstěni. Objeví se další lidé, bude tu lidí jako mravenců, ozbrojených a vybavených technikou. Ale Orm Nádherný byl silný.
Byl ale starý a byl jediný. A někdo si určitě brzy vzpomene na to, že ocel nemůže rase Orma Nádherného nijak ublížit, ale ostrý pazourek nebo obsidián by mu dokázal zasadit smrtelnou ránu.
Mateční jeskyně byla plná mrtvol draků, jejich spojitý proud písní a vzpomínek se rozkládal přes celá tisíciletí. Souzvuk byl plný hlasů.
Orm Nádherný by je nikdy nezvládl všechny přestěhovat sám.
Orm Tajemný, který z nich byl nejstarší, byl vybrán, aby vyslovil nahlas tu zlou zprávu, kterou stejně všichni znali. Musíš se nás vzdát, Ořme Nádherný.
* * *
Draci nejsou v seznamu zakázaných objektů ve vzdušném prostora nad Washingtonem uvedeni, je ovšem dlužno poznamenat, že přítomnost Orma Nádherného na tomto místě byla důrazně nedoporučována. On toho ale nedbal a bez použití plamenů i úderů křídly se mu podařilo přistát v parku National Mali a nezničit při tom ani jedno z útočících letadel.
Lehce dosedl v otevřeném prostoru před Národním přírodovědeckým muzeem; nad hlavou se mu vznášel vrtulník a proud vzduchu z jeho rotoru si pohrával s jeho úponky. Trávníky i chodníky byly plné lidí. Dali se do křiku a prchali pryč, pro něj téměř neodolatelná kořist. Orm Nádherný vztekle švihal koncem ocasu, jak se snažil potlačovat své instinkty; musel se postavit na tři nohy a dlouho si čistil drápy na přední tlapě, než se uklidnil natolik, aby mohl složit křídla a okázale přehlížet všechna ta sousta pobíhající kolem.
Nedalo se čekat, že by našel společnou řeč se zaměstnanci muzea, kdyby jako předehru k rozhovoru pár z nich snědl.
Klidně tam stál, mimoděk si postupně prohlížel drápy na všech nohou a obdivoval barevné záblesky, které se odrážely od jeho mléčně bledých šupin směrem k zářícímu slunci. Když tam tak nehybně stál pět minut, zvedl zrak a zjistil, že ho obklopuje kruh lidí, mužů i několika žen, s lesklými kovovými předměty v rukách a kovovými odznaky blyštícími se na hrudích jejich uniforem, které svou tmavou, modročernou barvou připomínaly sodalit.
„Dobrý den,“ pozdravil je Orm Nádherný jazykem své večeře; zesílil hlas, aby překřičel rachot vrtulníku. „Jmenuji se Orm Nádherný. Potřeboval bych si prosím promluvit s nějakým místním kurátorem.“
* * *
Vrtulník začal kroužit kolem a nakonec se objevil kurátor, tedy vlastně kurátorka. Onu Nádherný uvažoval o tom, jestli je to kvůli nějaké zpola zapomenuté legendě o preferencích jeho rasy.
Mezi jeho příbuznými byly oblíbené zejména soprány, v dobách, kdy se s lidmi stýkali mnohem běžněji a častěji.
Zdráhavé vykročila od vchodu lemovaného bílým sloupovím po širokých nízkých stupních schodiště mezi ukázkami zkamenělého dřeva a zastavila se za zátarasem z dřevěných koz propojených žlutou páskou, které kolem Orma Nádherného rozestavili lidé v modrých uniformách.
Královsky se bavil, když je sledoval, jak celý park evakuují.
Kurátorka na sobě měla nevýrazný oblek, na nohou boty, které klapaly, a vlasy měla sčesané dozadu. V ušních lalůčcích se jí třpytily nějaké kamínky – diamanty, chladné a obyčejné a zcela němé.
„Jmenuju se Kateřina Samsonová,“ představila se mu a váhavě mu podala svou jemnou ruku, hned se ji zase chystala stáhnout, potom mu ji ale přece jen sveřepě nabídla. „Chtěl jste se mnou mluvit?“
„Jmenuji se Orm Nádherný,“ odpověděl jí Orm Nádherný a opatrně se špičkou drápu dotkl její dlaně. „Přišel jsem vás poprosit o pomoc.“
Přimhouřila oči a zvedla k němu zrak a uvědomil si, že on stojí zády k slunci. Pokud by její světlé lidské oči neoslepila jeho vlastiíí záře, určitě by se mohl spolehnout na to, že by to zařídily odlesky slunce od jeho šupin.
Roztáhl křídla, aby vytvořil stín, a lidé v modrém tvořící kolem něj kruh jako jeden muž o krok ustoupili – jako by byli spojeni Souzvukem, napadlo Orma Nádherného, i když věděl, že nejsou.
Kurátorka se ale ani nepohnula.
Jeho modrobílá křídla byla průsvitná a v napnuté kůži toho levého zel otvor, jizva z dávných časů. Světlo, které tímto otvorem proniklo, vytvořilo zubaté prasátko na jedné z kurátorčiných bot, stín jí ale zahalil tvář a ona mohla spustit dlaň, kterou si clonila oči.
„Děkuji,“ řekla mu. A potom, zatímco si ho zkoumavě prohlížela, odstrčila zátarasy stranou. Jeden z lidí v modrém k ní natáhl ruku, ale dříve, než ji stihl chytit za paži, proklouzla vzniklou mezerou a zastavila se ve stínu Orma Nádherného. Když zaklonila hlavu, vlasy na skráních se jí uvolnily v jemných vlnách, které Ormu Nádhernému připomněly žlutohnědé tyčinky Ormy Zářící. „Vy potřebujete moji pomoc,… pane?“
Opatrně klesl na lokty, křídla nechal roztažená. Kurátorka teď byla dost blízko na to, aby se ho mohla dotknout, a když naklonil hlavu na stranu, aby si ji dobře prohlédl, všiml si, že k němu vzhlíží s povystrčenou špičkou jazyka. Zareagoval krátkým vysunutím svého jazyka a zachytil její pach.
Byla vystrašená. Ale mnohem víc zvědavá.
„Vysvětlím vám to,“ řekl jí. A pověděl jí o mateční jeskyni, o vzácných ostatcích svého Souzvuku i o lidech, kteří je přišli ukrást. Řekl jí, že jsou mrtví, ale že si pamatují, a když je rozeberete na kusy a odvezete pryč, jejich píseň i jejich vzpomínky se rozpadnou na prach.
„To bude konec naší kultury,“ vysvětlil jí a pak ještě dodal, že on také brzy zemře.
Zatímco mluvil, skláněl hlavu čím dál níž, až jí téměř šeptal do ucha. Ona mimoděk položila dlaň na jeho hlavu za rohy a naklonila se k němu blíž; a najednou ji samotnou překvapilo, když si uvědomila, že se ho dotýká. Pomalu zase svou dlaň stáhla a zahleděla se na konečky svých prstů. „Co je to za zpěv?“
Tehdy zaslechla prstenec hudby vznášející se kolem něj, slabý a nitkovitý, protože byl daleko od svého Souzvuku. To bylo dobré znamení. „To jsem já.“
„Tohle platí pro všechny – všechny ostatní vašeho druhu?“
„Žádné ostatní nemám,“ prozradil jí. „Ale ano. My zpíváme i po smrti. Proto také musí být Souzvuk na jednom místě.“
„Když jste ale říkal, že to zníte jen vy…“
„Jsem poslední,“ oznámil jí Orm Nádherný.
Sklopila zrak a on ji nechal přemýšlet.
„Bylo by to velmi drahé,“ odpověděla opatrně a mnula si při tom prsty, jako by v nich ztratila cit. „Museli bychom postupovat rychle, pokud už někdo vaši… mateční jeskyni objevil. Navíc jde o velký technický problém, pokud je máme přesunout tak, abychom je nerozebrali. Nevím, kde bych na to vzala peníze.“
„Pokud by výdaje uhradil někdo jiný, přijalo by muzeum to pohřebiště?“
„Bezesporu.“ Znovu se dotkla oblouku nad jeho okem, rychle, kradmo. „Draci,“ řekla, zavrtěla hlavou a zasmála se. „Draci.“
„Peníze nejsou problém,“ oznámil jí. „Zaměstnává vaše instituce právníka?“
* * *
Smlouvu připravovali dva dny. Orm Nádherný byl celé ty dva dny jako na trní, navenek se ale snažil tvářit co možná nejklidněji. Kateřina – jak se jmenovala kurátorka – zůstal a na jeho straně. Dokonce ho zavedla do budovy – díky velkým vratům a rozlehlé vstupní hale by se dovnitř dostal i podstatně větší drak – a nechala si v muzeu umístit lehátko, aby mu mohla být stále nablízku. Ve vstupní hale ale nemohl zůstat, protože muzeum se pyšnilo tím, že má otevřeno každý den, navíc pro všechny návštěvníky zdarma. Vyklidili pro něj ale jeden menší sál, kde mohl pobývat celkem pohodlně, i když tam byl sám a neměl si s kým povídat.
Venku se utábořili novináři a vojáci, ale v sálech Národního přírodovědeckého muzea bylo světlo a ticho, až na osamělou slabou melodii písně Orma Nádherného.
On už svůj Souzvuk oplakal. Pokud ale jeho oběť měla zaručit záchranu Souzvuku, bylo to vlastně to nejmenší, co mohl udělat.
Když byly smlouvy sestaveny a všechny dokumenty podepsány, posadila se Kateřina na okraj svého lehátka a řekla mu: „A teď tvoje osobní dědictví,“ řekla mu. „To, které má Muzeum prodat, aby mohlo financovat vyzvednutí tvého Souzvuku.“
„Ano,“ odpověděl Orm Nádherný.
„Můžeš mi prozradit, co to vlastně je a kde to najdu?“
„Je to tady před tebou,“ řekl jí Orm Nádherný a vlastními spáry si z hrudi vyrval srdce.
Svalil se na zem s třeskem jako prasklý zvon, vytvořil lavinu z opálů barvy odstředěného mléka protkaných záblesky azurové, jasně zelené a rumělky.
Část jich dopadla Kateřině k nohám, pohmoždila jí nárty a kotníky a zlomila několik prstů v těch jejích klapajících botách.
Byla příliš mimo na to, aby cítila nějakou bolest. Orm Nádherný ve svém osamělém zpěvu slyšel, jak stále opakuje: „To ne, to ne.“
* * *
Když tam přiběhli ostatní, přivolaní tím hrozným rachotem, našli tam Kateřinu Samsonovou na kolenou, jak se přehrabuje v kamení. Slaná voda si razila cestičku opálovým prachem barvy slonové kosti, který pokrýval její tváře. Líbala rozdrobené kameny a krev na konečcích jejích prstů byla stejně jasná jako žilky karneolu, kterými byly ty kameny protkány.
Orma Nádherného rozbili na kusy a rozprodali, jak si přál. Smlouva byla velmi závazná; zdálo se, že draci by mohli s přehledem pracovat jako svoji vlastní právní zástupci.
Kameny se podařilo prodat velmi draze. Pokud jste ho nosili na kůži, slyšeli jste dračí zpěv. O jednotlivé kousky sváděly boj instituce s bohatými jedinci. Jejich cena závratně stoupala.
Kateřina Samsonové si nechala pár odštěpků pro sebe. Nechala je vyleštit, provrtat a navléknout na řetízek, který nosila na krku, kde je mohla její krev zahřívat, když se tiskly k pulzujícím tepnám. Mateční jeskyni objevili díky mapám a pokynům Orma Nádherného. Když dorazila výprava ze Smithsonova ústavu, narazila tam na další vykradače, kteří se snažili prorazit si cestu do jeskyně.
Muzeum s sebou ale přivedlo Národní gardu. Ta si se zloději poradila, i když ne tak rázně, jak by si snad Orm Nádherný mohl přát.
Jeho Souzvuk postupně převezli do muzea.
Kateřina, kulhající ve své chodící sádře, strávila v muzejním sále spoustu času. Na všechno dohlížela, všechny kontrolovala a komandovala. Hladila poklad Orma Nádherného, mazlila se s ním a uspořádávala ho jako nějaká samice sokola sedící na vejcích. Oporou jí byla jeho píseň, jeho teplé kosti dotýkající se její šíje, jeho hlas, který jí slabě zazníval v uších.
Byl rozbitý a rozprášený po světě. Nebyl součástí svého Souzvuku. Byl pro ně ztracen, jako mnoho jiných draků před ním, a jako v ostatních takových případech, i jeho píseň jednou dozní a upadne do zapomnění.
Po několika měsících přestala naříkat.
Také přestala jíst, spát, snít.
Chodit domů.
* * *
Přicházeli jako pobudové, s bolavýma nohama a ošlehaní deštěm, nosy spálené od sluníčka. Přicházeli po jednom, ve večerních šatech, ve společenských oblecích, v neskutečně drahých tričkách a džínách. Přicházeli ověšení opály v platině, opály ve zlatě. Přicházeli a na pokožce je hřál zpěv Orma Nádherného.
Přicházeli si prohlédnout všechny draky, poslechnout si jejich spletité písně. Když muzeum večer zavíralo, trpělivě čekali na schodišti až do rána. Nebyla jim zima. Netrpěli hladem ani žízní.
Nakonec, čistě díky několika desetiletím čekání a jejich velké vytrvalosti, je muzeum všechny přijalo. A oni tam pracovali a žili navěky.
* * *
A Orm Nádherný?
Byl roztříštěn. Zemřel osamělý.
Souzvuk ho nedokázal přivolat zpět. Ztratil se mezi smrtelnými strážci, strážci, kteří bývali lidmi.
Jak jim ale zpíval do uší, připomínali si ho, jako si lastura připomíná moře.
Poprvé vydáno v online časopisu Clarkesworld v lednu roku 2007 Přeložil Tadeáš Pelech
