Disk vytvářel dutinu ve světle hvězd.
Hladký grafénový povrch neodrážel nic a při svém letu vakuem zakrýval hvězdy – černá na černé, dokonalá nepřítomnost barev.
Byla to loď a nebyla to loď.
Disku scházela pohonná soustava. Scházela mu navigace. Uvnitř se probudili dva muži, nejdřív jeden a potom druhý.
Ve skutečnosti byl disk projektil – temný ostrůvek podpory života vystřelený na vzdálenou oběžnou dráhu kolem jiného, ještě podivnějšího druhu temnoty.
Tato druhá temnota byla téměř nekonečně větší, o hmotnosti několika set tisíc sluncí; a nezakrývala hvězdy za sebou, ale ohýbala jejich světlo do prstence, slévala je do jasné, proměnlivé aureoly, deformovala samotné předivo časoprostoru.
Z perspektivy obíhajícího disku se zdálo, že hvězdy obeplouvají obrovský kruhový otvor v hvězdném poli. Tato oblast vesmíru měla mnoho různých jmen. Astronomové, kteří ji před stovkami let objevili, ji nazvali Bhat 16. Později jí fyzikové říkali „výlevka“. A ti, kdo sem přiletěli, ti, kdo o ní snili, ji znali jednoduše jako „chřtán“.
Černá díra, jakou předtím nikdo nikdy neobjevil.
Za tři dny na oběžné dráze urazil disk tři sta osmnáct milionů mil, ale to byl jenom zlomeček jeho úplné dráhy. Po uplynutí dvaasedmdesáti hodin na oběžné dráze bylo ke zdroji gravitačního pole vymrštěno malé, stokilogramové olověné závaží spojené s lodí drátem tak tenkým, že i matematikové by jej nazvali přímkou.
Lanko se odvíjelo, tisíce kilometrů nepřetrhnutelného tetravalentního vlákna se táhly do temnoty, až se nakonec pevně napjalo. Pevně drželo v ukotvení a rozechvívalo uhlíkatý trup disku melodickou rezonancí.
Neúprosná gravitace, nepatrná změna.
Čtvrtého dne ta loď, jež nebyla lodí, postupně, zpočátku neznatelně, změnila kurs a začala padat.
* * *
Stařec otřel mladému muži krev z obličeje.
„Ulil ul quisall,“ řekl mladík. Nedotýkej se mne.
Stařec přikývl. „Mluvíš thusijsky,“ řekl. „Já také.“
Mladík se naklonil blíž a plivl krev po starci. „Je ohavné slyšet tě tou řečí mluvit.“
Stařec přivřel oči.
Otřel si krev z tváře. „Ohavné,“ řekl. „Asi máš pravdu.“
Natáhl ruku, aby mladík viděl, co v ní drží. Byl to skalpel. „Víš, proč jsem tady?“ zeptal se.
Od ostří skalpelu se odráželo světlo. Tentokrát se blíž naklonil stařec. „Jsem tady, abych tě podřízl.“
Stařec přiložil čepel skalpelu na líc mladého muže, kousíček pod levé oko. Ocel promáčkla do bledé pleti důlek.
Mladíkův výraz se nezměnil. Upřeně hleděl přímo před sebe, oči jako modré kameny.
Stařec si ho zamyšleně prohlížel. „Ale tím bych ti prokázal laskavost,“ pokračoval. „Teď to vidím.“ Odklonil čepel a přejel palcem mladíkovi po bradě, po síti jizev. „Ani bys to necítil.“
Mladík seděl nehybně v křesle, ruce připoutané k opěrkám silnými popruhy. Nejspíš mu ještě nebylo ani dvacet, na tvářích mu řídce rašily první vousy. Vlastně byl sotva chlapec.
Kdysi byl pravděpodobně hezký, usoudil stařec. To vysvětlovalo ty jizvy. Chlapcův psychologický profil zřejmě ukazoval na slabinu marnivosti.
Nebo už možná na profilech nezáleželo.
Možná je teď zjizvují všechny.
Stařec si protřel oči a cítil, jak z něj vyprchává hněv. Odložil skalpel zpátky na podnos s dalšími lesklými a třpytivými nástroji.
„Spi,“ řekl chlapci. „Budeš to potřebovat.“
* * *
A vesmír kolotal dál.
„Kam letíme?“ ozval se chlapec po několika hodinách.
Stařec nevěděl jistě, jestli chlapec spal, ale aspoň byl zticha.
Stařec na vrzavých kolenou vstal od pultu. Zrychlení ho tlačilo k podlaze a umožňovalo prostou radost z chůze. Přinesl chlapci vodu. „Napij se,“ řekl a nastavil mu hubici.
Chlapec se na něj podezíravě zadíval, ale za chvilku nasál dlouhý doušek.
„Kam letíme?“ opakoval.
Stařec ho ignoroval.
„Už se mě snažili vyslýchat,“ řekl chlapec. „Nic jsem jim neřekl.“
„Vím. Kdybys jim řekl, co chtěli, nebyl bys tady.“
„Proto mě teď posílají někam jinam? Aby to zkusili znovu?“
„Ano, někam jinam, ale ne proto, aby to zkoušeli znovu.“
Chlapec dlouho mlčel. Potom řekl: „Protože mají tebe.“
Stařec se usmál. „Jsi chytrý.“
Chlapci v očích vzplál hněv a nezměrná bolest. Předchozí výslechy byly kruté. Znovu zacloumal pouty ve snaze uvolnit si ruce.
„Kam mě vezeš?“ dožadoval se odpovědi.
Stařec na něj shlížel. „Jsi vyděšený,“ řekl. „Vím, na co myslíš. Chtěl by ses dostat z pout. Myslíš, že kdyby ses osvobodil… ó, co všechno bys mi mohl udělat.“ Stařec se ohlédl po podnosu plném lesklé oceli. „Toužíš na mně zapracovat tou čepelí. Přál by sis být na mém místě, abych já seděl tam, kde sedíš ty. Ale nechápeš to,“ pokračoval stařec a potom zašeptal chlapci do ucha: „To já závidím tobě.“
* * *
Loď při pádu šuměla. Uhlíkový povrch ostřelovaly nabité ionty.
„Proč mi neřekneš, kam letíme?“
Chlapec opakoval tu otázku každých několik minut.
Nakonec stařec přistoupil k pultu a stiskl tlačítko. Ve stěně se otevřela obrazovka a odhalila širý vesmír a zející chřtán. „Tam,“ ukázal stařec. „Tam směřujeme.“
Černá díra zaplňovala polovinu obrazovky.
Propast, jestli si něco zasloužilo to jméno.
Chlapec se usmál. „Chceš mě vyděsit k smrti? Já se smrti nebojím.“
„To vím,“ přisvědčil stařec.
„Smrt je moje odměna. V posmrtném životě se zase sejdu se svým otcem. Budu šlapat po kostech svých nepřátel. Budu sedět na čestném místě s ostatními, kteří padli v boji na Boží straně. Smrt pro mne bude ráj.“
„Ty tomu opravdu věříš, že?“
„Ano.“
„Právě proto ti závidím.“
* * *
Chlapec byl masový vrah. Nebo bojovník za svobodu.
Nebo prostě jenom nešťastník.
Stařec se zadíval na chlapcovy jizvy a všiml si kreativních ornamentů, kterými na jeho tváři nešetřili při předcházejících výsleších. Ano, rozhodně nešťastník. To zřejmě především.
Život ve vesmírných podmínkách je křehký. A lidé jsou stejní, jako byli vždycky.
Ale bomby jsou jiné.
Ve vesmíru mohou být bomby mnohem, mnohem účinnější. Když se obyčejná třílibrová bomba uloží na správné místo, může zničit celou kolonii. Otevřít ji sterilizujícímu vakuu nekonečné noci. A deset tisíc lidí zemře – celé společenství vyhlazené jedinou explozívní dekompresí.
Kdysi to zažil, dávno, když válka začala. Viděl zmrzlé mrtvoly vznášející se uvnitř protrženého habitatu. Přežilo jenom několik šťastlivců, kteří se stihli nasoukat do skafandrů. Hrstka šťastlivců jako on.
Kvůli třílibrové bombě.
Vynásobte si to stovkou kolonií a tuctem roků. Tři světy bez vzduchu. Boj kvůli prostoru, kvůli kultuře, kvůli náboženství. Kvůli věcem, za které lidé bojovali odjakživa.
Lidé jsou stejní, jako bývali vždycky. Ale ve vesmíru páchá fanatismus větší škody.
Před tisíci lety se národy přiváděly na mizinu, aby postavily armády. Nákladem na zabití vojáka byl žold jiného vojáka. Potom přišel střelný prach, technika, zvyšující se hustota osídlení – a náklady na smrt v jednotkách práce a surovin postupně klesaly, až nakonec měly tři libry jednoduché chemikálie moc vyhladit celé rozsáhlé úseky společnosti. Ještě snadnější vražda, závěrečná statistická vodorovná čára grafu klesající ceny zkázy. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho stařec.
Chlapec neodpověděl.
„Potřebujeme jména ostatních.“
„Nic ti neřeknu.“
„To je všechno, co potřebujeme. Jména. Nic víc. Zbytek už zvládneme.“
Chlapec mlčel.
Dívali se na obrazovku. Černá díra rostla. Rozpínající se temnota stlačovala okolní hvězdné pole. Stařec zkontroloval přístroje.
„Letíme polovinou rychlosti světla,“ řekl. „Zbývají nám dvě hodiny našeho času, než dosáhneme Schwarzschildovy meze.“
„Jestli mě chceš zabít, existují i jednodušší způsoby.“
„Jednodušší ano.“
„Mrtvý ti k ničemu nebudu.“
„Ani živý.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Víš, co je to černá díra?“ otázal se stařec. „Co to je doopravdy?“
Mladíkova tvář byla jako z kamene.
„Je to průvodní jev. Vedlejší produkt zákonů vesmíru. Nemůžeš mít vesmír takový, jaký známe, a nemít černé díry. Vědci je předpověděli dávno předtím, než vůbec nějakou objevili.“
„Plýtváš časem.“
Stařec ukázal na obrazovku. „Tohle však ve skutečnosti není obyčejná černá díra. Ale tohle také předpověděli.“
„Myslíš si, že mě touhle hrou můžeš vyděsit?“
„Nesnažím se tě vyděsit.“
„Zabíjet mě tímhle způsobem nedává smysl. Zabil bys i sebe. Určitě máš rodinu.“
„Měl jsem. Dvě dcery.“
„Máš v úmyslu změnit kurs.“
„Ne.“
„Tahle loď má svou cenu. I tvůj život musí mít nějakou cenu, když ne pro tebe, pak aspoň pro ty, jejichž rozkazy posloucháš. Proč obětovat loď i muže kvůli zabití jednoho nepřítele?“
„Byl jsem matematik, než vaše válka nadělala z matematiků vojáky. Do téhle záležitosti vstupují proměnné, kterým nerozumíš.“ Stařec znovu ukázal na obrazovku. Hlas mu zjihl. „Je krásná, že?“
Chlapec ho ignoroval. „Nebo loď možná má záchranný modul,“ pokračoval. „Ty se možná zachráníš, zatímco já zemřu. Ale pořád zbytečně ztratíš loď.“
„Nemohu uniknout. Lanko, které nás táhne, se nemůže přetrhnout. Už teď nás gravitace táhne dovnitř. Až dorazíme ke Schwarzschildově mezi, poletíme téměř rychlostí světla. Čeká nás oba stejný osud, tebe i mne.“
„Nevěřím ti.“
Stařec pokrčil rameny. „Nemusíš věřit. Stačí, když budeš svědkem.“
„To nedává smysl.“
„Myslíš si, že to musí dávat smysl?“
„Zmlkni. Už od bezbožného tathuuna nechci nic slyšet.“
„Bezbožného? Proč si myslíš, že jsem bezbožný?“
„Protože kdybys věřil v Boha, neudělal bys tohle.“
„Mýlíš se,“ řekl stařec. „Já věřím v Boha.“
„V tom případě budeš souzen za svoje hříchy.“
„Ne. Nebudu.“
* * *
Během několika dalších hodin černá díra nabobtnala natolik, že vyplnila celou obrazovku. Hvězdy okolo jejího okraje se protahovaly a rozmazávaly; nebe zdeformované do nového tvaru. Chlapec mlčky seděl.
Stařec si prohlížel přístroje. „Za šest minut překročíme Schwarzschildovu mez.“
„A potom zemřeme?“
„Nic tak prostého.“
„Mluvíš v oklikách.“
Starý matematik zvedl skalpel. Dotkl se prstem ostré špičky. „To, co se stane, až překročíme mez, není popření existence, ale existence naruby.“
„Co to znamená?“
„Vyptáváš se? Prozraď mi jména a já ti odpovím na libovolné otázky.“
„Proč bych ti měl prozrazovat jména? Aby se také ocitli v takových křeslech?“
Stařec zavrtěl hlavou. „Vidím, že jsi paličatý, a proto ti tuhle odpověď věnuji zdarma. Schwarzschildova mez je nejzazší oběžná dráha, pod kterou už všechno padá do černé díry – i komunikační signály. To je pro tebe důležité z následujícího důvodu: uvnitř Schwarzschildovy meze už nemá smysl se tě na cokoliv vyptávat, protože nebudu mít jak tu informaci předat dál. Potom už mi nebudeš k ničemu.“
„Ty tvrdíš, že až ji překročíme, budeme ještě žít?“
„Slapové síly většiny černých děr by nás roztrhaly dávno předtím, než bychom k jejich mezi dospěli. Ale tahle černá díra je zvláštní. Superhmotná a stará jako čas. Gradient slapových sil kolem něčeho tak velkého není tak strmý.“
Výjev na obrazovce se změnil. Kruhová úseč temnoty se rozšiřovala a hvězdy ji pomalým pohybem obeplouvaly. Čerň už pohltila celou spodní část obrazovky.
„Černá díra je dvourozměrný objekt; nemá žádný vnitřek, do kterého by se dalo vstoupit, žádnou hranici, kterou by bylo možno překročit, protože do ní vlastně nic skutečně nespadne. Na horizontu událostí si matematika času a prostoru vymění pozice.“
„O čem to mluvíš?“
„Z pohledu vzdáleného pozorovatele trvá objektům padajícím do černé díry překročení horizontu událostí nekonečnou dobu. S plynutím času se na nich jenom projevuje stále větší červený posuv.“
„Další okliky. Proč to děláš? Proč mě prostě nezabiješ?“
„Náš sestup pozorují teleskopy. Nahrávají jej.“
„Proč?“
„Jako výstrahu.“
„Chceš říci propagandu.“
„Ukázat, co se stane dalším.“
„My se smrti nebojíme. Naší odměnou je posmrtný život.“ Stařec zavrtěl hlavou. „Jak naše rychlost narůstá, čas se zpomaluje. Kamery ukáží, že do černé díry vlastně nikdy nevstoupíme. Nikdy nepřekročíme práh.“
Na chlapcově tváři byl znát zmatek.
„Ty to pořád nechápeš. Ta mez není místo, kde zemřeme; je to místo, kde sám čas přestane fungovat – kde se vesmír porouchá, kde se všechna hmota i energie zastaví, navždy zamrzlá na té definitivní matematické hranici. Nikdy se posmrtného života nedočkáš, nikdy. Protože nikdy nezemřeš.“
Chlapec se chvilku tvářil nechápavě a potom vytřeštil oči. „Mučednictví se nebojíš.“ Stařec ukázal na obrazovku. „Tohle ti možná strach nažene.“
* * *
Loď kroužila stále blíž. Hvězdy proudily kolem zející rány v hvězdném poli.
Stařec položil chlapci ruku na rameno. Dotkl se skalpelem chlapcova krku. „Když mi prozradíš ta jména, ukončím to rychle, dokud máš ještě čas. Potřebuji ta jména, než dosáhneme horizontu.“
„Tohle tedy nabízíš?“
Stařec přikývl. „Smrt.“
„Čím sis tenhle úkol zasloužil?“
„Přihlásil jsem se dobrovolně.“
„Proč bys něco takového dělal?“
„Už jsem v téhle válce bojoval dlouho. Mám obtížené svědomí.“
„Říkal jsi přece, že věříš v Boha. Tímhle se také vzdáváš posmrtného života.“
Stařec se naposledy usmál. „Můj posmrtný život by nebyl tak příjemný jako tvůj.“
„Jak víš, že je to všechno pravda? To, co jsi říkal o čase. Odkud to víš?“
„Viděl jsem záběry z teleskopů. Předešlé výpravy rozsypané jako perly na horizontu událostí, polapené ve svém závěrečném asymptotickém přibližování. Ještě tam jsou. A navždy tam zůstanou.“
„Ale jak to víš? Možná je to jenom nějaká nová propaganda. Lež. Možná to tak vůbec nefunguje.“
„To podstatné je, že tahle loď tam zůstane navěky všem na očích. Jako výstraha. Bude vidět ještě dávno poté, co obě naše civilizace zaniknou. Bude padat věčně.“
„To nemusí být pravda.“
„Ale my oba umíme věřit věcem. Prozraď mi ta jména.“
„To nejde.“
Stařec pomyslel na své dcery. Jedna tmavooká. Jedna modrooká. Mrtvé. Kvůli chlapcům jako tento. Ale ne kvůli tomuto chlapci, připomněl si.
Stařec se podíval na postavu v křesle. Kdyby okolnosti byly jiné, mohl být jím. Kdyby byl vychován jako tento chlapec. Kdyby viděl to, co viděl on. Chlapec byl v téhle hře jenom pěšák.
Stejně jako on.
„Co znamená smrt pro ty, kdo se v příštím okamžiku nadechnou v ráji?“ zeptal se stařec. „Kde je v tom oběti Ale tohle…“ stařec ukázal na temný chřtán pohlcující obrazovku. „Tohle bude skutečné mučednictví. Když bombami vraždíš ty, kdo nevěří v to, v co věříš ty, tohle jim bereš. Všechno.“
Chlapec začal tiše vzlykat.
Horizont se blížil, grafika na obrazovce. Zbývala jedna minuta.
„Ještě mi to můžeš říci,
– ještě je čas.
– možná jsou to tvoji přátelé, možná tvoje rodina.
– myslíš, že tě ochrání?
– neochrání.
– potřebujeme jenom jména.
– několik jmen a bude po všem. Skončím to s tebou dřív, než bude pozdě.“
Chlapec zavřel oči. „Ne.“
Jeho dcery. Kvůli chlapcům, jako je tenhle.
„Proč?“ zeptal se upřímně zmatený stařec. „Nijak ti to neprospěje. Nezískáš žádný ráj.“
Chlapec mlčel.
„Vezmu ti nebe,“ dál naléhal stařec. „Nic nezískáš.“
Ticho.
„Tvoje loajalita je pošetilá. Řekni mi jedno jméno a já to skončím.“
„Neřeknu,“ vyhrkl chlapec. Na tvářích měl slzy.
Starý matematik vzdychl. Tohle neočekával.
„Věřím ti,“ řekl a prořízl chlapci hrdlo.
Jediný pohyb, který přerušil krkavici.
Chlapec v okamžitém překvapení vytřeštil oči. Následoval výraz složitějších citů. Zhroutil se v poutech kupředu.
Bylo po všem.
Stařec zatlačil mladíkovi oči. „Ať je to takové, jaké chceš,“ řekl.
Rostoucí gravitace ho přiměla posadit se na podlahu.
Díval se na obrazovku, jak se blíží temnota.
Jako matematik měl radost. Zachování hodnoty obou stran rovnice. „Voják za vojáka.“
Pomyslel na své dcery, jednu tmavookou, druhou modrookou. Snažil se mít na paměti jejich tváře, poslední myšlenka, kterou bude mít v hlavě navěky.
Nikoliv negace existence, nýbrž její negativ.
A čekal, jestli má pravdu, nebo se mýlí. Jestli bude souzen za své hříchy, nebo ne.
Poprvé vydáno v online časopisu Lightspeed v prosinci roku 2010
Přeložil Jiří Engliš
