Co chcete vidět?
V čem podnikáte?
Kdy jste si uvědomili, co je lano zač? Tak dobře.
Země je kolo s tenkými paprsky. Její paprsky jsou nepravidelně rozmístěné: musíme vypadat jako oškubané pozůstatky kola, na němž jezdil nějaký mály trhán. Ale jen v očích Boha.
Mohli byste říct, že tohle je, konečně, Ciolkovského svět, ale jeho dekadentní mříž nosníků by se rozhodně neunesla. Naše paprsky netlačí dolů; jsou natažené ven.
Dlouho v pre-prehistorii byly tyto výtahové šachty, tato upínací lana, vesmírné kabely, tyto věže, nereálné. Byl to vtip, akademický fórek. Rafinovaný myšlenkový experiment. Ale jednoho dne – ať za to mohl explozivní vývoj uhlíkových nanotrubic, zesílená energie prokluzovače, de- a revalvace amerického průmyslu a vzestup paradolarové ekonomiky nebo kdoví co ještě…, zcela znenadání zreálněly. Byly uskutečnitelné.
Během lehkovážných let se zdůrazňovaly úspory, které by teoreticky, kdybychom to mysleli doopravdy vážně, umožnila ekonomika výtahu. Počáteční výdaje byly očividně gigantické, jenže pokud by výtah na oběžnou dráhu, mimo dosah běžné přitažlivosti, vyzvedl jednu tunu nákladu, bylo by to tolikrát nebo tolikrát lacinější – nesrovnatelně lacinější než kdyby ji tam dopravovaly rakety, raketoplány nebo vstřícnost mimozemšťanů. Teď když byly vesmírné výtahy, nebeské liáky, geostacionární přepravní sloupy s ukotvenými rampami tak skandálně realizovatelné, nesly se výzkumné projekty na vlně pokrokového zápalu a prostého utilitarismu. Jako kdyby v konfrontaci s nimi bylo prosté uspoření peněz něčím přízemním, čímž ve skutečnosti doopravdy bylo.
Zastrašovaly, přemlouvaly, anektovaly a namlouvaly se rovníkové země, disponující nemovitostmi přesně na vektoru, kde mohlo kdesi v závratné výšce docházet ke geosychronicitě. Ekonomiky Gabonu, Indonésie, několika Kong, Brazílie, Ekvádoru a Nugandy kolosálně nabobtnaly paradolary a renminbi, toxickými složitými podmíněnostmi a závazky. Po sedmadvaceti letech (které, při zpětném pohledu, uběhly jako voda) platnosti ekvádorského stanného práva byla s podporou OSN a po přípravě první orbitální plošiny s všemožnou slávou otevřena věž Svobody, první vesmírný výtah, s jehož stavbou lidstvo vůbec započalo a který v průběhu let nádherně a pomalu klesal z oblohy na Isábelin ostrov na Galapágách jako nějaké pableskující vřeteno.
Byl samozřejmě nepotřebný. Technika v jeho těžišti, v jeho výchozí stanici, první vybudované částí v Clarkově pásu, byla ve srovnání s částí zbudovanou na Zemi (s přijímacím dokem) ve chvíli, kdy k ní vysunutá věž konečně dospěla, už zastaralá. Majitelé a odpovědné osoby vesmírnou plošinu co nejlépe rekonstruovali a dovybavili, a neodvedli špatnou práci, ale sama šachta se táhla jakoby archeologickými vrstvami, výtahy putovaly různými stadii kosmické vědy, které se až příliš pozdě, až ke konci přiblížily nejmodernějšímu pojetí a využívaly nejvyspělejších technologií.
V každém případě toto, věž Svobody, Isabelina věž. Lano, začalo rast jako první, ale zahájilo provoz až jako třetí. Během výstavby je předběhla věž Bratrství II a Nové světové obchodní centrum, s jejichž stavbou se začalo později, ale za využití nejnovějších technologií, v Gabonu a Indonésii, pod vedením čínského a v druhém případě amerického konsorcia. V době, kdy věž Svobody otevřela svá vrata, nebyla už její přepravní kapacita konkurenceschopná. Vznikla jako nákladní muzeum. Pokusila se přijít k nějakým ziskům tím, že se proměnila, a aby přilákala zvědavce, přistavila turistický segment, vyhlídkovou věž a dekorativní prvky. V oblibě ji měli pachatelé okázalých sebevražd. V závislosti na zvolené výšce a dovednosti, s níž obcházeli bezpečnostní opatření, mohli sebevrazi skoncovat se životem skokem a zároveň upálením. Ve skutečnosti sice umírali na nedostatek kyslíku, ale ačkoliv to všichni věděli, obrazy zažínajících se skokanů spalovaných při sestupu do atmosféry byly úchvatné. Pokud jste si na rám poskakující pár metrů před sebou upevnili žáruvzdornou kameru, namířili ji na sebe a zvolili simeteorický osud, mohli jste vysílat působivé obrázky svého planoucího pádu, dokud se neroztavila kamera anebo jste se nerozptýlili na prach a popel. Při seskoku z výšky více než 23 tisíc kilometrů, tak aby na cestě ke svému perigeu neshořeli v atmosféře, uměli ti nejskvělejší sebevrazi namířit tělo specifickým směrem, na výstřednou oběžnou dráhu. Pokud se jim nic nepostavilo do cesty, teoreticky pak po smrti mohli věčně obíhat Zemi, ačkoliv většina smetí v podobě mrtvých těl se z oběžné dráhy různými způsoby odklízela.
Existovaly íxi, pak sedm a pak jedenáct vesmírných výtahů. Měly různá specifika, překvapivě rozdílný vnější design, základní paradigma však zůstávalo stejné. Terestrická základna, na souši či na vodě, na onom urputně dobývaném rovníku: protizávaží ve vesmíru, zavěšené na konci absurdně dlouhého kabelu. Tyto drobné satelity či hromady haraburdí získaly záhy přezdívku kaštánky, podle dětské hry s kaštany na provázku. A mezi kaštánkem a Zemí se táhlo více než 36 tisíc kilometrů sloupcového uhlíku a novoceli.
Některé byly mnohem delší, pokud jejich kaštánky byly menší velikosti. Všechny však dosahovaly minimálně oné magické výšky, těsně pod hranicí 36k, kde se nacházela geostacionární oběžná dráha, aby věže čněly rovně, nehnuté vzhůru, neustále ukotvené v úhlu 90 stupňů. A z této nenuceně obíhající základny, s Výtahovými šachtami udržovanými v přímém směru, pendlovaly do kolonií a zpátky malé vakulodě s náklady vynesenými obrovitými výtahy, připomínajícími svisle jezdící vlaky.
Kolejnice a vyztužené sloupy, nevýslovné tuny hmoty, poseté okny, výčnělky nejasného účelu, satelitními talíři, kabely a přechodovými komorami, se táhly stále vzhůru, velké jako městské bloky nebo ty nejtenčí mrakodrapy. Stoupaly stále výš několika ubohými kilometry dýchatelného vzduchu; prostorem, kudy létala letadla, jako nové nebezpečí pro piloty; strato- a mezosférou; přes Kármánovu hranici, kde začíná vesmír; kolem vesmírných stanic obíhajících Zemi ve svých nicotných třech čtyřech stech kilometrech; do věčné noci, kde třpytem ze svých drobných oken přispívaly ke světelnému znečištění. Ochranné prvky je měly střežit před meteority, měly odrážet radiaci, odolávat nárazům případných padajících výtahů nebo těch, kdo toužili po věčné slávě, vlnění pozemských pšouků, které by mohly destruktivně rezonovat, pokud by zavanuly na vzdálenost dvojnásobně, trojnásobně překonávající průměr Země. Země sama trůnila, trůní, uprostřed tlustého kola obehnaného paprsky.
Několik věží k sobě poutalo neforemné asteroidy; jedná do dáli rozpínala svůj filigrán jako šátrající úponek. jako medúza; dvě si daly záležet na tvaru svých protizávaží a našly si sponzory, kteří jim měli pomoci pokrýt gigantické výdaje. Jedna hláskovala motto finančně poradenské firmy, drahá snášela bombardování, dokud nepřipomínala kolosální fajfku jedněch tenisek.
Některé transportéry ulpívaly na pláštích věží jako klíšťata na žirafě; většina byly přivaděče pro svislé vlakové výtahy s mnoha vozy. Všechny věže tvořily nákladní výtahy a všechny byly obsluhované. Pracovní čety, tak daleko od domova, pracující dále od domova než kdokoliv jiný před nimi, se obklopovaly svými rodinami. A rodiny vyžadovaly určité zázemí a tak dále.
Těžko říci, co si o tom všem mysleli přihlížející mimozemští emisari. Sabové, Posinové, Mlčci v průběhu uplynulých desetiletí připlouvali do vesmírného sousedství Země s raznými echelony etikety, nabízeli obchod a spolupráci razně pochopitelných forem. Řada pozemských obchodních zástupců je upozorňovala na vlastnosti našich vesmírných výtahů a návštěvníci podle všeho pronášeli mimozemské obdoby zdvořilého, nezaujatého ‚hm‘, jaké by mohla trousit královna při návštěvě továrny na sušenky. Není nám naprosto známo, jak či jestli jejich vlastní plavidla unikala přitažlivosti jejich vlastních planet.
Věže měly – a mají – jména. Věže Svobody I, II a IV (III se během výstavby zhroutila; Gabon se nikdy nevymanil z trosek); věž Bratrství; Nebeský hák Enterprise; Nové světové obchodní centrum; sloup Mansour; věž Virgin; věž Sebeuvědomění; Rovníková pilulka a Vesmírný výtah 7XG-K. Některé v různých fázích jména změnily s ohledem na. sponzorské smlouvy. V každém případě však byly většinou známy pod přezdívkami, jež někdy měly původ u těch nejznámějších z jejich sponzorů: The Real Thing; iTower; Nemůžu uvěřit, že tohle je vesmírný výtah. Většinou jim však zůstalo obecnější označení, ačkoliv na základě jakési konkretizace se tyto obecnosti stávaly specifické, takže pouze jedna z věží nesla jméno Fazolový stonek, pouze jedna se jmenovala Nebeský hák, jedna Nebeská věž, další Vesmírný prst a tak dále. Pouze jedna se jmenovala Lano.
Každá měla milion až půldruhého milionu pater a každou obsluhovalo tolik lidí, aby naplnili jedno obrovské město. Tisíce kilometrů svislých kolejí v přetlakových válcích; vyhlídkové stanice; zóny vzdělávání a rekreace; strážnice a/nebo policejní stanice; zařízení k likvidaci odpadu a odpadní skluzy delší než Rusko; dělnické ubytovny; technické laboratoře; kůlny na nářadí; zahrádky. Primárním účelem však vždycky bylo dopravovat věci nahoru a dolů.
Je důležité zdůraznit, že úpadek, rozhodně jeho počátek, předcházel pozdějšímu zřetězení událostí, rozličným staccatovým minikatastrofám, které jaksi, později, začaly být chápány, podle některých, jako konec světa. Nezapomeňte, že s první věží, věží Svobody – známou také jako Isabelina věž podle ostrova, který proměnila; a také jako Lano to šlo od devíti k pěti ještě předtím, než se vůbec zrodila.
Byla zbytečná jako olympijská vesnice den poté. Ovšemže se nemohlo dopustit, aby se zřítila. Obsluha tuto nákladnou zbytečnost udržovala v provozu, starala se, aby vnější bezpečnostní prvky zajišťovaly jakous takous bezpečnost. Výtahy vozily nahoru cestující: několik romantiků, turistů, dychtivců toužících po záhubě a zbloudilců. Věž fungovala pro to, co stále považovala za svůj základní účel, ale náklady, jež jí putovaly, nyní patřily těm, kdo si nemohli dovolit věže s valnějším renomé; nebo těm, kdo chtěli obejít jejich striktnější bezpečnostní opatření. Isabelina věž se pod neúprosným tlakem ekonomiky stala šedým podnikem, jenž se podílel na vertikální kriminalitě, spoléhal na pirátské transporty, daňové úniky, krádeže. Rozpadaly se určité úseky její šachty, které se nemohly opravovat nebo prostě neopravovaly, takže přeprava vycházela ještě laciněji, ale náklady se musely přesouvat mezi výtahy, v různých nebeských uzlech, čímž dávaly vzniknout celé soustavě překladačů a nosičů a rovněž banditů, kteří je vykořisťovali, a na chodbách a schodištích pak chodebníkům.
Na některých poschodích vysoko nad troposférou vypadával proud a zabíjel ty, kdo se na nich právě nacházeli, dělníky na obou stranách věznil mezi spoustou místností plných prázdna. Ti, kdo věž ještě neopustili, zůstávali opuštěni, protože nemohli nebo z jakéhosi pochybného rozmaru nechtěli odejít.
Potřebovaly se ovšem oba vyspělé konce, ten v přízemí a ten, který se počítačově zmodernizoval na orbitální stanici. Vylepšily se systémy spojující oba tyto tély. A v průběhu let, úsek po úseku, se věž mezi nimi ani ne tak vyřazovala z provozu, jako spíše ztrácela ze zřetele. Zůstávala na holičkách. Vždycky nás překvapí, jak rychle uplyne jedna generace, pak druhá a tak dále. A když vypovídala službu další a další vesmírná poschodí a přestávala fungovat, s osvětlením, vytápěním, zásobováním kyslíkem? Dokud jimi stále mohly projíždět přetlakové výtahy, tažené generátory na vyspělejších úrovních, tato poschodí, bez ohledu na to, jak byla temná, studená nebo posetá mumiemi, nebyla zase tak důležitá.
Všichni se shodnou, že je tragédie, když kdokoliv kdekoliv umře.
Ovšem mezinárodní právní problematika vesmírného a vzdušného prostoru zůstávala v jistých aspektech svrchovanosti nedořešena. Bylo obtížné vnímat svářeče čtvrté generace, či kuchaře nebo kohokoliv jiného, z poschodí číslo 1118007 jako občana země, k níž byly kdesi daleko pod jeho nohama ukotveny nanotrubice a na jejíž půdu nikdy nevkročil. Dotyčný byl od hlavního města dané země mnohokrát dále než od něj bylo nejvzdálenější místo na Zemi. Je samozřejmě smutné, když někdo umře nebo zmizí, ale není vždycky bezpodmínečně nutné vědět, kam patří. A jsou, musí být zavedena bezpečnostní opatření, jež chrání základnu na jednom konci a satelit na druhém před útokem nebo invazí, a taky exvazí. Bezpečnostní opatření musí být tvrdá a výtahy, když putují těmi strádajícími vrstevnatými kraji, musí být ozbrojeny a musí je doprovázet komanda a vojáci.
Je důležité zdůraznit, že tímto směrem se všechno ubíralo ještě před těmi spornými událostmi, onou snad-apokalypsou. Kam se Lano nedůsledně ubíralo, tam je následovaly další věže. Období ,konce‘ byly přinejhorším urychlením, a otázky co, pokud vůbec něco, skončilo a jak k tomu došlo, pokud k tomu došlo, a jestli byl takový konec nezvratný, překračují rámec tohoto pojednám.
Přestaly fungovat další věže. Některé se prázdně rozpadají, energetičtěji prázdnější než Lano. Jedna se zřítila. Dvě se oddělily od svých základen po smělých teroristických útocích, které se postaraly o to, že s trochou šikovně umístěného termitu se svislá vláknoměsta znenadání a děsivě vytrhla centripetálně ze Země, vlekla kabely a trousila výtahy a lidi a vzdalovala se do vesmíru na příšernou oběžnou dráhu rychlostmi, které byly na něco tak gigantického až přespříliš velké.
Některé za určitým účelem nadále fungovaly. Země je stále kolo s nepravidelně rozmístěnými paprsky.
Nevíte, jak žijí, ti na úrovních, kde stále žijí lidé, ti z 1 200 000 pater Lana. Byly to izolované komunity předtím, než jste se narodili vy nebo vaši rodiče. Máme k dispozici pouze vyprávění cestovatelů. Nevíte, jakými jazyky hovoří, co vytvářejí nebo co se učí, k čemu se modlí, jaké příběhy vyprávějí svým dětem, když vyhlížejí z oken nebo na Isabelině věži, věži Svobody aktivují vnější aktualizované kamerové záběry a vzhlíží do kosmu nebo upírají oči dolů perspektivou výtahové šachty směřující k Zemi, zatímco jejich územím stoupají a klesají výtahy plné cizích nákladů; jak zaznamenávají smrt těch, které milují; nebo pokud tam vůbec jsou, lidi, pro něž je Lano svět. Lano je svět.
Poprvé vydáno v online časopisu Icon v únoru roku 2010
Přeložil Milan Žáček
