Na Evropské třídě nedaleko od údolí Divoké Šárky se zjevil tucet bytostí. I ta nejmenší z nich přesahovala výšku nejbližších domů. Stály v hloučku po celé šířce obou jízdních pruhů a zvědavě se rozhlížely. Když se rozkoukaly, rozeběhly se do všech stran, aby si blíže prohlédly anténu na střeše, zaparkovaný popelářský vůz či novinový stánek.
„Nikam neutíkejte!“ volala na své chráněnce Erkenu. „Budete mít dost času si všechno prohlédnout. No tak! Miune, slyšíš mě? Hned se vrať!“
Pokud by se mělo Erkenčino povolání přirovnat k něčemu pozemskému, dalo by se říci, že je učitelka. Organizování výletu na Zemi byla její dobrovolná aktivita. Pořádala by je klidně i zadarmo, jenomže to by výlety ztratily příchuť čehosi luxusního a ti správní rodiče, jejichž děti měly modrou planetu vidět, by ztratili zájem. Erkenu potřebovala ukázat Zemi dětem těch, kteří rozhodují.
Konečně se „drobotina“ shlukla kolem Erkenu a zvykla si na automobily projíždějící skrz jejich dolní končetiny. Erkenu mohla začít výklad. „Jestlipak mi někdo z vás poví, kolik známe inteligentních civilizací?“ zeptala se.
„Dvacet pět včetně nás,“ vyhrkla malá Dahedu a zatvářila se pyšně, že zná odpověď.
„Ano, jsme jednou z dvaceti pěti civilizací, které spolu komunikují a navzájem se dobře znají. Ale přesné číslo je dvacet šest. Málokdo to ví. Dvacátá šestá inteligentní civilizace žije právě na této planetě.“
„No… inteligentní,“ zabručel s pohrdavým přízvukem Miun, nejstarší ze všech dětí.
„Ale ano – inteligentní,“ trvala na svém Erkenu a rozhlédla se po dětech. Všechny ji pozorně sledovaly. „I pozemšťané jsou inteligentní a my se podíváme, co všechno dokáží. Od všech ostatních civilizací se liší tím, že nepoužívají psychotronické dovednosti. Proto je komunikace s nimi a porozumění jejich způsobům myšlení natolik obtížné, že se o to ještě nikdo nepokusil. Sami určitě víte, že je někdy těžké porozumět si i s civilizacemi, které jsou nám mnohem bližší než tyto zvláštní bytosti.“
„Proč nepoužívají psychotroniku?“ zeptalo se jedno z dětí. Tato otázka padla pokaždé. V mnohém se všechny výlety podobaly jeden druhému. Erkenu to nevadilo. Vždy se na Zemi ráda vracela a měla radost, když se mohla s dětmi podělit o lásku k této jedinečné planetě.
„Nedovedou to,“ odpověděla. „Jejich dovednosti jsou téměř na nule. Podle některých vědců je jejich planeta bohatá na zdroje, a tak pozemšťané neměli potřebu rozvíjet třeba telekinezi či telepatii. Vždy si nějak vystačili bez nich. Zdá se být jisté, že toho o existenci těchto schopností moc nevědí. Právě proto stačí jednoduchá davová psychóza, aby nás neviděli a dokonce procházeli našimi těly a přitom neměli nejmenší podezření. Všimněte si těch vozů, ve kterých jezdí.“
Většina dětí, i když měla možnost prohlédnout si auta dosytosti, znovu sklonila hlavy, aby se pokochala pohledem na šňůru růzobarevných vozítek ujíždějících po hlavní třídě.
„Vidíte, takhle místní obyvatelé překonávají svou neznalost telekineze. Vyrábějí si vozy poháněné spalovacím procesem. Ty vozy sice mají mnohá omezení, ale rozhodně jsou rychlejší než samotná chůze pozemšťanů.“
„Těch vozů tu jede tolik za sebou. Co kdyby některý z nich najednou zastavil?“
Erkenu lehce zrozpačitěla. „V tom případě by do něj další vozy mohly narazit a jejich majitelé by to odnesli životem nebo přinejmenším zraněním.
Ale jak vidíte, jezdí tu spousta vozů a za tu dobu, co tu stojíme, nedošlo k jediné srážce. Pozemšťané totiž vymysleli důmyslná pravidla pro jízdu. Jistě jste si třeba všimli, že v jedné polovině té asfaltové cesty se jezdí z města a ve druhé polovině naopak.“
„To je hloupé!“ odfrkl Miun. „Proč se raději nenaučí telekinetice?“
„Vždyť jsi slyšel, že to nedokážou!“ okřikla ho Dahedu.
„Však už tady dlouho jezdit nebudou,“ řekl temně Miun.
Erkenu na jeho poznámku nezareagovala, ale přes tvář jí přelétl stín.
„Toto není jediný způsob, kterým se pozemšťané přepravují,“ řekla a hlas měla zastřený. „Podívejte!“
Děti otočily hlavy nahoru. Po obloze se sunulo bílé těleso s mohutnými křídly.
„Vidíte? Pozemšťané umějí i létat. Nikoliv s pomocí vlastní psychické síly, ale díky těmto strojům.“
„Tak přece znají psychotroniku, aspoň trochu. Jinak by ta věc nemohla letět!“ namítaly děti.
Erkenu zavrtěla vítězně hlavou a usmála se: „Kdepak. Ten létající předmět využívá rozdílu v proudění vzduchu. Není v tom ani trocha psychotroniky. Už mi věříte, že pozemšťané jsou navzdory svému handicapu inteligentní bytosti?“
„Vypadá to tak legračně. Divím se, že každou chvíli nespadne,“ smálo se jedno z dětí a ostatní se přidaly.
„Až se vynadíváte, ukážu vám, jak se pozemšťané vypořádali s tím, že nedovedou věštit.“
Když letadlo zmizelo za obzorem, přesunula se skupinka po Evropské trochu níže před budovu Citibanky.
„Podívejte se skrze stěny této budovy,“ vybídla Erkenu. Dětem se naskytl pohled na hemžení bankovních úředníků. Někteří seděli u stolu, hleděli do monitoru a neúnavně bušili do kláves, jiní pospíchali s papíry v ruce ke kopírce, další přecházeli z jedné kanceláře do druhé a cestou vyřizovali telefonáty.
Návštěvníci ten mumraj dlouho tiše a se zájmem poslouchali a i Erkenu se chvíli mlčky kochala pohledem na desítky pozemšťanů, z nichž každý zná svůj úkol a má své místo.
„Všimněte si, jak jsou ti drobní tvorečkové důmyslní,“ řekla a s mírným úsměvem přitom sledovala jednoho z úředníků, jak v kuchyňce zápolí s kávovarem. „Podívejte, kolik složitých úkonů se naučili zvládat. V této budově sídlí instituce, která kromě jiného půjčuje platební prostředky. Jenže je samozřejmě složité půjčovat je, když nemáte možnost nahlédnout do budoucnosti a ověřit si, že vám budou vráceny.“
„To bych se na nějaké půjčování vykašlal!“ ušklíbl se Miun a několik dětí na jeho poznámku zareagovalo souhlasnými gesty.
„No vidíte, a oni si přesto dokázali poradit. Vymysleli výpočetní stroje a pomocí nich se snaží budoucnost alespoň odhadnout. Nedovedete si představit, jak složité ty jejich j stroje jsou a jak obtížné je zacházení s nimi. Přitom výsledky jsou ve srovnáná s klasickým předpovídáním budoucnosti velmi nepřesné – dalo by se říci žalostně nepřesné. Přesto se to pozemšťanům vyplatí.“
„Chudáci,“ zabručel Miun. „Ti by zasloužili ránu z milosti.“
Erkenu po něm blýskla očima.
„Oni za to nemohou,“ zastávali se pozemšťanů ostatní děti. „Slyšel jsi přece, že nedovedou předpovídat budoucnost.“
Miun okázale předstíral, že neslyší. Erkenu pokračovala: „Možná jste si všimli, že někteří pozemšťané si občas přikládají k uchu drobné přístroje a mluví do nich. Jestlipak někoho z vás napadne, proč to dělají?“
Děti se po sobě dívaly a mlčely.
„Pomohu vám. Tímto způsobem opět překonávají svou neznalost psychotroniky.“
Teď se již ozvalo několik dětí najednou. „Domlouvají se na dálku.“
„Přesně tak. Ani telepatii neznají, ale opět našli způsob, jak to obejít. Upřímně řečeno, telepatie by na této planetě nefungovala tak dobře, jak jsme zvyklí. Tím, že pozemšťané řeší všechny problémy pomocí hmotných prostředků, narušují psychotronické pole.“
„Kdyby to pole narušovali jen sobě,“ ozval se Miun.
„Jenomže to rušení dosahuje daleko mimo jejich planetu.
Můj táta by o tom mohl vyprávět.“
„Já vím, Miune,“ řekla Erkenu. Po chvíli mlčení se obrátila ke všem dětem: „Pojďte, podíváme se, jak se | provádí léčení.“
Skupina opustila Evropskou třídu a zhmotnila se v areálu nemocnice na Homolce. Erkenu ukázala na její rozsáhlou budovu a řekla:
„Pozemšťané samozřejmě neznají ani léčitelství. Vědci sice nedávno zjistili, že nějací léčitelé mezi pozemšťany jsou, ale je jich zanedbatelně málo a ve srovnání s našimi léčiteli mají omezené znalosti.“
„Bodejť by ne,“ ozval se Miun, „když je tu psychotronické pole rozbité na cucky.“
Erkenu jeho poznámku opět přešla, i když v duchu jí musela dát za pravdu.
„Když budeme mít štěstí,“ řekla, „budeme si moci prohlédnout operaci. Pozemšťané někdy napravují postižený orgán tím, že nemocnému rozříznou kůži a poškozenou část orgánu oddělí a vyjmou.“
„Brrr!“ otřásly se děti. „To musí bolet!“
„I s tím si zdejší obyvatelé poradili. Umí operovanou část těla umrtvit, a pokud je to nutné, tak operovaného uspat. Je to hrubší metoda než naše hypnóza a do těla je nutno vstříknout chemikálie. Ale i tak je nutno ocenit houževnatost těch drobných tvorečků, kteří se nezastaví před žádnou překážkou.“
Erkenu prošla vnitřním zrakem všechny sály nemocnice, až našla jeden, na který personál vezl pacienta. Učinila zeď nemocnice dětem průhlednou. Spatřily pacienta převáženého na kovovém lůžku s kolečky. Na sále čekal chirurg v bílém plášti a s rouškou na ústech. Vypadal záhadněji a snad i strašidelněji než jakýkoli léčitel. Připomínal spíše divošského šamana. Děti užasle sledovaly, jak skalpelem rozřezává kůži na pacientově hrudi. Zatímco jedna sestra neúnavně odsávala krev z místa řezu a druhá dvěma zahnutými tyčinkami rozevírala okraj kůže, chirurg lesklými kovovými nástroji zkoumal vnitřek.
Děti ani nedutaly. To bylo něco jiného než diagnóza pomocí virgule a léčení přiloženou dlaní. Přece jen je ten svět pozemšťanů v lecčems zajímavější a více vzrušující než ten, který znají.
Erkenu chtěla výhled skrz zeď opět zastřít a pokračovat v prohlídce, ale děti prosily, ať je ještě nechá. Dokonce i Miun se přidal. Erkenu ráda souhlasila.
Když opouštěli nemocnici, Miun se rozpovídal o tom, jak pozemšťané nevědomky stále více narušují psychotropní pole a komunikace mezi některými planetami se proto zhoršila natolik, že nezbývá, než se pozemšťanů zbavit. Ostatní děti byly plné dojmů z návštěvy banky a nemocnice a Miunova slova je zarmoutila.
„Táta říkal, že to rušení se bude pořád zhoršovat. Že jinak by to nepovolil. Kdyby existovala sebemenší šance, že se pozemšťané naučí telepatii, tak by mohli přežít. Jenže oni jsou úplně neschopní. Kdybychom jim řekli, ať mezi sebou těmi přístroji tolik nekomunikují, protože tím ruší spojení mezi celými planetami, tak by to stejně nepochopili.“
Děti se do Miuna rozhořčeně pustily, ale on se kupodivu bránil jen málo, suverenita z něj spadla a vypadal spíš rozpačitě. Erkenu dobře věděla, že mluví pravdu. Doufala, že o tom začal mluvit, aby přehlušil vlastní pochybnosti, které v něm během prohlídky začaly hlodat. Děti mu to ale neulehčily.
Erkenu nasadila všechny páky, aby dosáhla Miunovy účasti. Po téměř detektivním pátrání zjistila, že jedna z jejích přítelkyň se zná s přítelkyní Miunovy matky. Díky tomu bylo možné Miunovu matku Infikovat přesvědčením, že pro děti není lepší zábavy nad návštěvu Země. Erkenu byla šťastná, když obdržela potvrzení Miunovy účasti, ale během prohlídky Země začala pochybovat, zda je to k něčemu. Jenže co víc mohla pro záchranu těch drobných snaživých bytůstek dělat? Není ani politik, ani odborník na meziplanetární telepatii. Celý život pracovala s dětmi. S výlety na Zemi začala už kdysi, o odstranění pozemšťanů se v té době pouze spekulovalo. Doufala, že mezi těmi, jimž zázraky této nevšední civilizace ukáže, se najdou i ti, kteří o osudu pozemšťanů budou jednou rozhodovat. Ta představa se jí nesplnila, ale pak si uvědomila, že může zkusit na úředníky působit prostřednictvím jejich dětí. Někdy je lepší jít oklikou než přímo.
Poslední zastávkou byla restaurace. Ta jediná se významně nelišila od podobných podniků na vyspělých planetách. Dětem se odkryl pohled na stoly srovnané do tří řad. U některých z nich jedlo či popíjelo několik pozemšťanů.
„I když jsou psychotronické schopnosti pozemšťanů nepatrné, trochu jich přece mají. Již jsem zmínila, že někteří z nich ovládají léčitelství. Kromě toho jsou přístupní i hypnóze. Můžete si to vyzkoušet samy.“
Nebyl by to Miun, aby se nepřihlásil jako první.
„Vidíte ty dva kulaťouchy?“ ukázal na dvojici silnějších mužů, kteří spolu přišli poobědvat. Miun se soustředil. Za několik okamžiků jeden z mužů vstal, vrhl se na svého společníka, se kterým doposud přátelsky hovořil, a shodil ho ze židle. Napadený si to nenechal líbit a mezi oběma se strhla rvačka. Vše skončilo, teprve když dovnitř vtrhli muži v tmavých uniformách a oba rváče odvedli.
„To jsem si mohla myslet, Miune,“ povzdechla Erkenu, ale i tak byla ráda, že dění v restauraci děti zaujalo. Všechny si chtěly hypnózu na pozemšťanech vyzkoušet. V restauraci bylo veselo. Nenápadný a doposud tiše v rohu sedící muž si přisedl ke dvěma dívkám a k jejich neskrývanému úžasu je začal obě najednou svádět. Další z Erkeniných svěřenců přesvědčil vrchního, aby vylil dvěma hostům na hlavu polévku.
Děti se bavily. Každé mělo vlastní nápad, co těm legračním tvorečkům provést. Všechny byly nedočkavé, aby si mohly své hypnotické schopnosti vyzkoušet. Erkenu je musela krotit, aby po jejich hře nezůstala v restauraci příliš velká spoušť. Bylo jí líto ubohých pozemšťanů, kteří jistě sami netušili, co to do nich vjelo a co je nutí se tak neobvykle chovat. Jenomže zážitek dětí byl důležitější. Pokud by se z výletu vracely s dojmem, že byl nudný, Erkenina snaha by vyšla nazmar.
Děti se předháněly, kdo provede pozemšťanům legračnější kousek, a hádaly se, kdo je na řadě.
„Mohl bych to zkusit ještě jednou?“ žadonil Miun. „Já bych chtěl zhypnotizovat úplně všechny, aby vstali a začali tančit na stolech.“
„Už jste je potrápili dost,“ pousmála se Erkenu. „Můžeš to zkusit při nějakém příštím výletu. Ale to už tady možná žádní pozemšťané nebudou.“
Erkeniny a Miunovy oči se střetly. Miun cítil v tom pohledu výzvu. Jeho otec rozhoduje, zda pozemšťané přežijí. On, Miun, je nadšen, kolik zábavy si s pozemšťany užil. Stejně tak ostatní děti.
„Budou!“ řekl rozhodně.
Erkenu gestem naznačila, že rozumí, a posmutněle se usmála. Jediné, co může, je doufat.
