Byly doby, kdy jste museli mít na úpravy obličeje lékařský titul. Faktem zůstává, že té ženě, která svůj obličej zvýraznila jemným líčením tessalonů, nedokázal uhádnout věk. Pilovala si nehty ve své úřední kabince se znakem společnosti a občas protočila oči v sloup. Hlavně ve chvíli, kdy jí jemný prášek z nehtů pokryl miniaturní malbičky na konečcích prstů a musela ho opatrně sfouknout.
„Prosím vás snažně,“ pokračoval zdvořile staniční lékař. „Potřebuji uvolnit ze skladu dvě stě ampulí základní vakcíny, abych mohl vyléčit nakažené.“
„Je mi líto, žádné nemocné hlášené nemám, velitel by mi to řekl,“ odpověděla zdlouhavou dikcí.
„Ano, já vím,“ rozhodl se, že se nevzdá. „Jenže velitel se nakazil sám, a to přímo od tessalonské prostitutky. Pokud nenaočkuji celou stanici, hrozí nám onemocnění pátého stupně.“
„Doktore,“ přestala si pilovat nehty. „Pokud by něco takového hrozilo, velitel by to společnosti hlásil.“ Zapíchla pilníček na nehty do prostoru mezi nimi, aby dodala slovům váhu.
„Milá dámo,“ nevzdával se lékař. „Velitel je nemocný, je téměř jisté, že na tu nákazu zemře. Pomohla byste mi, prosím, uvolnit tu vakcínu?“
„Milý doktore,“ její hlas nabral posměšný tón. „Pokud si o vakcínu nezažádá velitel, nedostanete ji.“
„Už jsem vám přece říkal, že se nakazil od prostitutky!“
„Říkal, ale mohl jste si vymyslet něco lepšího. Podle směrnice 458 je totiž styk s místními prostitutkami zakázán, takže přijďte s něčím jiným!“
„Proboha, ženská!“ Ztrácel sebeovládání. „Velitel do zítřka zemře a je možné, že už stačil nakazit celou stanici!“
„Doktore, nebuďte hysterický a nevyvolávejte paniku,“ vrátila se k pilování nehtů úřednice. „Pokud by velitel zemřel, je možné postupovat podle nouzových směrnic. Takže se vraťte k pacientům a nechte mě pracovat…“
Nákaze trvalo dvacet čtyři hodiny, než dokázala člověka zabít. V prvních hodinách se kromě vyrážky a horečky objevily halucinace. Zajímavostí bylo, že halucinace byly u všech stejné. Nemocný ale mluvil jen několik hodin, než ho nemoc vyčerpala.
Stávalo se, že některým začala horečka ustupovat po dvaceti hodinách, ale i tak byli natolik slabí, že nedokázali svůj boj o život vyhrát. V takových chvílích modrooké Tessalony s čokoládovou pletí nenáviděl.
Druhý den měla jiné líčení, ale stejný pilníček.
„Vy už jste tu zase?“
„Potřebuji ty vakcíny,“ odpověděl. „Stanici hrozí epidemie.“
„Je mi líto,“ řekla. „Velitel zemřel.“
Lékař se chytil okraje stolku, až mu zbělely klouby:
„Ano, já vím,“ řekl. „Sám jsem ho ošetřoval.“
„No ale v tom případě nechápu, co tu děláte!“ Přestala sledovat své nehty a podívala se na něj.
„Milá dámo,“ odpověděl pomalu, ale hlas se mu začínal třást. „Velitel zemřel, protože byl nakažený od tessalonské prostitutky. A pokud nedostanu vakcínu, zemřou další, protože se nákaza bude rychle šířit. Žádal jsem včera, žádám dnes. Řekla jste, že je možné uplatnit nouzové směrnice…“
„… No s tím na mě nechoďte! Hned jak tu máme úmrtí velitele, tak na mě zkoušíte nouzovou směrnici?! Tak takhle to teda nepůjde, doktore! Dokud neproběhne řádné předání velení zástupci, nebudu se o tom s vámi bavit!“
„Těžko proběhne řádné předání, když zástupce zemře do dvaceti hodin,“ odsekl lékař.
Úřednici to zjevně nevyvedlo z míry.
„Pak si tedy přijďte, až nějaké velení bude!“
Zástupce zemřel po deseti hodinách. S ním dalších dvaadvacet lidí, většinou vojáků. Třetí den se nevyspalý a neholený doktor nestačil ani na nic zeptat.
„Buďte tak laskav a přijďte, až bude to velení, ano?“ vyjela, jen ho uviděla.
Mávl rukou a otočil se.
„A oholte se!“ křikla za ním.
Staniční nemocnice praskala ve švech. Nechtělo se mu tam vracet. Chvíli bloudil, stavil se na baru pro trochu alkoholu, pak sjel výtahem až k tavírně, kde končil vytěžený kov. Napadlo ho, že takhle možná vypadá peklo. Z myšlenek ho vytrhl hlas úřednice:
„Vy jste tu něco zapomněl?“
Aniž by si to uvědomil, zamířil zpět. Pousmál se tomu, že chvílemi vidí pilníček dvojmo. Přistoupil blíž a opřel se o stolek, aby neupadl.
„Víte, vy umřete,“ usmál se na ni. Zdálo se, že ji vyvedl z rovnováhy. „Protože už nebude velení, nebudou lidi, nebude stanice… Budete jen vy a směrnice. A pak umřete…“
Chvíli si ho prohlížela se zjevným odporem. Pak položila pilníček a dokonale upravené nehty se začaly míhat po klávesnici.
„Vy jste tedy staniční lékař?“ zeptala se.
„Ano, to jsem.“
„Na vaší pracovní desce máte pět formulářů, které mi pošlete do dvou hodin zpět vyplněné.“
Pocit vítězství a uvolnění se ho držel celou zpáteční cestu. Než si sedl k pracovní desce a zjistil, že porozumět jednomu formuláři trvá hodinu. Poslala mu jich pět… Přistihl se, že sedí a pláče. Byl rád, když ho zavolali k ošetření obyčejné zlomeniny.
„To skoro vypadá, jako kdybyste potřeboval ošetřit víc vy, doktore,“ ozval se hluboký hlas.
Možná to bylo alkoholem, který předtím vypil, možná dalšími deseti pacienty, kteří hlásili horečku. Ale když ošetřoval ruku mohutného vojáka, porušil hned několik nařízení společnosti a všechno mu pověděl.
„Koukejte, já tomu moc nerozumím,“ prohlížel si hromotluk ovázanou zlomeninu a snažil se upravit si rozstřihlý rukáv. „Podle toho, co říkáte, je skoro zbytečný mi ovazovat i tu ruku, když tu pochcípeme.“
„Kdybych měl vakcínu, tak vás naočkuji a ta zlomenina se vyhojí,“ řekl tiše lékař.
„No ale tydle směrnice sou stejně na prd. To všichni přeci vědi,“ namítl voják.
„Ale, jak…“
„… nechte to na mně. Tydle věci se musej řešit lidsky, doktore.“
Staniční lékař stál uprostřed ošetřovny a zíral na osvaleného chlapa, co měl u pasu zbraň a několik pořádných jizev z bitev i rvaček.
„Páč jak na to lidsky nepudete, nikdy se ničeho nedočkáte,“ pokračoval hlubokým hlasem. „Rozumíte?“
„Ne…“
Voják mávl rukou, která připomínala medvědí tlapu, a s úsměvem ho chytil kolem ramen. Dovedl ho k výtahu jako malé dítě. Doktora napadlo, že kdyby jen trochu přitlačil, ošetřoval by zlomeniny sám sobě. A jen se otevřely dveře na vyšším patře, vyšel hromotluk k dámě s pilníčkem.
Sotva byl u ní, sedl si na okraj stolku a sklonil se k ní. V tu chvíli by doktor přísahal, že zavrněla.
„Čau, kotě,“ mrkl voják. „Sem slyšel, že tu sedí děvče, co by mělo bejt na plakátech.“
„To snad ani…,“ špitla.
„No to jo,“ trval na svém. „Páč dybyste na těch plakátech byla, já bych vás měl u sebe každej, každičkej den…“
Doktor stál a tiše zíral.
„Víš, kotě, já sloužim u bran,“ pokračoval voják. „Je to tam fakt drsný. Sme věčně vod krve a tak… Ale zas by to bez nás nešlo, že jo. Naleziště se musej bránit.“
„To teda jo,“ špitla úřednice.
„No tak zrovna včera mi řikal serž, než jako ho trefili do hlavy… Jako do hlavy to je aspoň rychle, ale ten svinčík… Jo tak von řikal, že teda to děvče, co má bejt na plakátech, je taky dost pekelně chytrý. Je to pravda?“ Mrkl na ni jedním okem.
„No to teda nevim…,“ odpověděla.
„To teda jo, to vidim na první pohled,“ uznale pokýval hlavou voják. Sklonil se k ní ještě blíž a zašeptal:
„Jako střílet ty hovada je sice fuška, ale na něco takovýho jako směrnice bych nikdy nestačil. Ani serž by nestačil. A že ste prej fakt dobrá…“
„Je to práce jako každá jiná,“ začervenala se.
„No to teda ne,“ mávl rázně rukou voják. „Todle je hustá práce. Dyť si vemte, jen kolik těch formulářů a nařízení je!“
„No… to jo,“ kývla hlavou.
„Zkrátka von mi řek, než mu tu palici teda ustřelili, že tu sedí děvče z plakátu, co mi poradí.“
Doktor stál u výtahu. Nevěřil vlastním očím.
„No… a jak bych vám měla poradit?“
Voják se naklonil až k ní:
„Hlavně s tim, jak se žádá vo nový srdce, páč já teď to svoje ztratil…“
Zdobený pilníček na nehty spadl na zem.
„Jeje,“ špitla úřednice.
„Ale taky bych potřeboval nějaký vakcíny do první linie, ale to až na druhým místě.“
Jakmile to řekl, začala horečnatě bušit do klávesnice. Možná to bylo nevyspáním, ale doktor měl pocit, že zvuk klávesnic dohromady s její řečí vytváří kulisu rychlopalné zbraně.
Asi za třicet vteřin zamručel výstup z centrály a úřednice podala vojákovi potvrzený poukaz.
„Bude to stačit?“ zeptala se nesměle.
„Zlatíčko,“ řekl voják. „Už to srdce zpátky nedám. Večer zavolám.“
Zvedl poukaz, políbil ho a vrátil se k výtahu.
„A vy jste něco chtěl?“ křikla na doktora.
Jen zavrtěl hlavou a rychle vklouzl do výtahu, než se zavřely dveře. Přistihl se, že na poukaz, který svírala veliká tvrdá dlaň, nevěřícně zírá.
Voják se usmál a podal mu ho:
„Je to to, co ste potřeboval?“
Přikývl a tiše poděkoval.
„Zachránil jste život celé stanici, příteli,“ dodal, když se otevřely dveře v patře, kde voják vystupoval.
Hromotluk se rozesmál. I když doktor věděl, že ho nejspíš potká na ošetřovně víckrát, v tu chvíli měl pocit, že je ztělesněným zázrakem. Než se výtah zastavil na patře nemocnice, nálada se mu spravila natolik, že se mu chtělo tančit. Radostí.
Rozrazil dveře ošetřovny a s jednou rukou v kapse se fanfarónsky usadil na stole. Položil před sestřičku poukaz a sklonil se k ní:
„Až upustíš to razítko, kotě, dojdi nám pro tenhle zázrak. A pak už můžeme jen a jen… slavit…“
Sestřička měla dlouhé tmavé vlasy a voněla po vanilce.
„Doktore,“ vzala si pomalu poukaz na vakcíny a naklonila se blíž. „Moc ráda pro ten zázrak dojdu, ale snažně vás prosím…“
„ano?“
„Přestaňte se chovat jako kretén…“
Trhnutím mu vyškubla poukaz a jediným dobře mířeným úderem razítka ho označila.
