„Každá troška poznání, která se stává mocí, má v sobě smrt jako ústřední sílu. Smrt všemu propůjčuje poslední dotyk, a čeho se smrt dotkla, stává se skutečnou mocí.“
Don Juan v Oddělené skutečnosti Carlose Castanedy
Za rozbřesku jsem políbil svou mladou ženu a syna a odešel z Clerdannu. Omšelou lamelovou zbroj z lakovaného dřeva jsem si obepnul řemenem, na němž mám zavěšenu šavli s dlouhým jílcem. Omiliane se v koutcích leskly slzy, ale hrdě zvedla bradu a se sevřenými rty na mě povzbudivě kývla. Chirěne už zvedal raku, že mi stiskne paži po způsobu vzpomínačů, těch, kdo bojují vzpomínkami, na poslední chvíli se však zarazil a přitiskl se ke mně. Bylo to kraťoučké, ale silné objetí. Odstoupil sám od sebe. Hleděl jsem na ně s úsměvem, znovu jsem si vštěpoval obraz těch, kdo mi dávají sílu. A poté jsem se odebral k vojsku.
* * *
Za úsvitu jsme se v horském mrazu shromáždili na plošině Útesů. Náš šik sešel z Clerdannu po kamenité cestě, která se vlnila mezi vysokými štíty, na rozlehlou travnatou plochu připomínající skalní výběžek, jejž se lehce dotýkala pomalá bílá oblaka. Stíny už ustupovaly, bylo slyšet mručení vojáků a frkání těch několika málo koní, kteří nám zbyli. Klidným krokem jsem procházel mezi prapory a hleděl na muže, již dnes pravděpodobně zahynou. Nasával jsem přítomnost mrtvých, těch ztracených životů, které budou živit a posilovat mé zabývání. Z pomalých pohybů lučištníka, jenž roztržitě hladil tvrdou zemi, svoji zemi, z níž vyrůstají jeho šípy, z hořkého a krátkého smíchu dvou pěšáků, kteří si vyprávějí oplzlé vtipy, z pohledů plných obdivu a obav, jež se na mne obracely, jsem vyčítal to, co víme všichni: šance na vítězství máme nepatrné a zřejmě nás čeká konečná, rozhodující bitva. Ale Hiéral se nevzdá. Jeho vzpomínači budou bojovat do posledního muže a vrhnou se na útočníka s vrcholnou konečnou zběsilostí. Atak snad vzpomínka na náš odpor přetrvá věky v Říši, která se bez přestání rozpíná, pohlcuje národy, zavádí své stroje a vyhlazuje rozdíly.
„Cítím hnusný smrad asrijských strojů. Ty mraky nejsou tak úplně přirozené.“
Došel ke mně Fraél. Přilbu z lehkého dřeva držel v podpaží. Pohled upíral na neurčitý obzor plošiny a vrčel jako šelma uvázaná na řetěz. Mrazivý vítr si pohrával se zcuchanými a hrubými prameny dlouhých hnědých vlasů. Stáli jsme vedle sebe. Ve vyděšených rysech jsem viděl už jen neovladatelný, sžíravý hněv. Nebylo mu ještě ani pětadvacet.
„Včera jsem pil, jedl a smál se, jako by noc neměla nikdy skončit,“ pokračoval. „Vštěpoval jsem si do paměti každý okamžik. Jedna číšnice se věnovala jakoby jen mně. Těsně před svítáním jsem si ji vzal na hospodském stole. Dnes do úderů meče vložím bělost její kůže, její slastné sténání, žár jejího lůna a svou rozkoš. Dám do nich svou opilost a kamarádský duch onoho večera. Budu zabíjet, Thelíne, zabíjet jako nikdy předtím.“ Odmlčel se a vzdychl si. „Zítra zapomenu i jméno té úžasné dívky – Svaé…“
„Takže budeš jako vždycky pít, jíst, smát se a milovat, abys zapomněl, že vlastně ani nevíš, co ti chybí.“
Fraél se ke mně otočil a tvářil se zarputile.
„Ne. Budu pít a milovat se, to ano, ale pro další bitvu. Jdu do toho naplno, Thelíne. Na mne nikdo nečeká. Nemám vzpomínku, kterou bych uchovával. Nedoufám, že bych se dožil tvého věku. Žiju jen proto, abych živil své zabývání.“
S pyšným výrazem mi stiskl paži. Opětoval jsem pozdrav a Fraél zase odešel.
* * *
Fraél měl pravdu: ty mraky nebyly tak úplně přirozené.
Asrijskou armádu jsme ucítili mnohem dřív, než jsme ji spatřili. Severák přinášel nasládlý pach jejich zbraní: štiplavý kouř s chutí cukru. V mlze na konci plošiny se ukázal předvoj. V bílém oparu jsme rozeznávali hranaté obrysy tanků a vojáky v mechanické zbroji postupující těžkým krokem. Lučištníci se zvedali a začali se řadit. Jezdci nasedali a sevřeli kopí. Urozený pán Reguél přejížděl od jednotky k jednotce, promlouval k mužům a vydával poslední pokyny. Neposlouchal jsem, co říká, plně jsem se soustředil na nadcházející boj. Vzpomínač nemá v bitvě nadřízeného. Dokud má nač vzpomínat, vydá za deset nebo dvacet mužů.
Mlha se neúprosně blížila a připomínala mi tak nemilosrdné rozpínání Říše. Díky převaze, za niž vděčí parokrystalům, které magickými výpary pohánějí jejich stroje, postupují Asrijci stále dál a dál. Ty, kdo se nedokáží přizpůsobit jejich vědě, technice a politice a nevrhají se jim k nohám a neškemrají o ochranu, porazí a rozšiřují tak po světě svůj vliv a svůj způsob myšlení. A nyní i u nás. Nějaký čas se nám dařilo jejich postup zadržovat. To byla podívaná, když celá jednotka prchala před nespoutanou zběsilostí několika vzpomínačů v lehké zbroji! Bránili jsme tuto zemi, jež nám patří už celá pokolení, ctili svá spojenectví, drželi svá rýžová pole, pastviny na úpatí Útesů, avšak naše hrdé bašty nakonec padaly jedna za druhou. A nyní jsme stáli na úpatí Clerdannu, kde se mělo rozhodnout o výsledku této války. Přál jsem si totéž co všichni vzpomínači: aby se této bitvy zúčastnil generál Erdani, ten asrijský stratég, který nám přivodil všechny porážky. Bude pro nás ctí utkat se s mužem, jenž dokázal prolomit naši obranu… a odnést si jeho hlavu.
Vítr už přinášel nepřetržité vrčení tanků. Pod sandály se mi chvěla zem, slyšel jsem rytmické, nelidské bušení. Mladý lučištník, ještě jinoch, se na mě ustrašeně podíval. Naše šípy mu jistě připadaly směšné proti asrijské zbroji. Nepromluvil, ale já věděl, že hledá oporu v nejstarším žijícím vzpomínači.
„Musíš pořádně mířit.“ Víc jsem mu neměl co říct.
Nepřátelské vojsko se zastavilo těsně za hranicí dostřelu našich luků. Nasládlá mlha zahalovala slunce, jemuž jsou slova jako čest a smrt lhostejná. Usmíval jsem se do ní. Cítil jsem, že se blíží ustálení jako před každou bitvou. Věděl jsem, že navzdory mlze, která nás zatím vzájemně skrývá, se bojovníci v obou táborech už chystají vyhledat svého nepřítele. Napětí z rozrušení nebo strachu vrcholí v tomto velice přesném, nepostižitelném okamžiku, jenž se přesto zdá být věčný. Barvy, pachy, vjemy nabývají nové, prchavé ostrosti. Žil jsem pro intenzitu tohoto okamžiku, kdy se veškerá energie soustředí do nepostižitelné přítomnosti. V této chvíli je vítězství podružné. Podstatné je jen předjímání, očekávání, ta palčivá koule v hrudi. Byl jsem mrak před bleskem, troud před plamenem, zdánlivě klidná řeka. Můj hněv však potají, pozvolna zdolával vnucenou překážku. Za chvíli, brzy – prostě za nějaký čas – vše prolomím, vše strhnu, vše spálím. Byl jsem rovnováha před zvážením. Pírko na složených ptačích křídlech.
A tu jako by oběma armádami proběhl jakýsi signál. Pták vzlétl. Peklo se rozpoutalo.
Na únavu se nehledí, strach neexistuje, kapitulace je nemyslitelná! Cítil jsem jen hořké opojení ze zabývání, jak jsem vzpomínky zbavoval emocionálního náboje, jak jsem vydával nahromaděné city, zcela zapomínaje na svůj život, na svou osobnost. Plně jsem se oddal boji. Má paměť byla jako říční tok, proséval jsem z ní klenoty, ty nejmenší si nechával pro nepřátele nejslabšího kalibru, ty největší schovával pro nepřítele, jenž bude hoden, aby jich nabyl mou čepelí.
Se zvířecím rykem jsem se oháněl dlouhou obouruční šavlí a zbavoval se prostinké chvilky se synem.
… slunce teprve vycházelo. Cosi pestrého usedlo na květinu, která zrovna vykvetla. Chirěne se usmál. Poprvé viděl motýla…
Proťal jsem kov, tělo a kosti, od ramene až k pupku. Teplá krev mi vystříkla do tváře a na dřevěnou zbroj. Lítost, již jsem vyčítal z pohledu umírajícího Asrijce, zněla jako podivná ozvěna mého zabývání. Bylo mi jasné, že jsem přišel o ono jitro s Chirěnem v naší zahradě. Copak jsme tam zažili? Už jsem si nevzpomínal. Zbyla ve mně jen stopa onoho tajemného okamžiku. Bude živit mou tupou bolest vzpomínače, posilovat mou čest, rozněcovat můj hněv.
Muž ani nedopadl na zem a já už věděl, že mám za sebou dalšího, který se mi nad hlavou rozpřahuje obrovským jednobřitým mečem. Prudce jsem se otočil a… vrátili jsme se z vítězného tažení na východě. Vešel jsem do dveří a Omiliane na mě kývla. Usmál jsem se na ni a ona mi padla do náruče. Ani jednou se nesnažila pochopit, na co všechno jsem musel zapomenout… hravě odrazil prudký útok zesílený motory v kloubech. Ti zbabělci se neumějí spolehnout na vlastní sílu, musejí si vypomáhat stroji. Děsivými, masivními zbrojemi bez přileb s pestrými barvami jednotky. To my bojujeme naplno. Vrhl jsem se na něj… byl tam Fraél a všichni ostatní. Co chvíli jsme vybuchovali smíchy. V přetopené hospodě mi hrdlem protékalo studené pivo, sladké stejně jako ta noc… a má čepel, nesená chvílí chlapské družnosti – jakou chvílí? –, projela vojákem a jeho strojem skrznaskrz. Kdyby ji ovládal obyčejný člověk, nevydržela by takový úder a zlomila by se.
Chvíle oddechu v obluzujících výparech parokrystalů. Nabíral jsem dech. V uších mi hučelo. Do toho ohlušující střelba tanků. Bratři a já je musíme zaměstnat, dokud nenajdeme jejich generála a nezabijeme ho. Všude kolem se váleli muži. Naši bojovníci, naši synové. A po nich dusaly ocelové boty Asrijců. Nevyvíjelo se to dvakrát dobře. Ze stříbřité mlhy se vynořil stín a hnal se ke mně. Fraél.
„Naše jízda byla poražena,“ lapal po dechu a doběhl na mou úroveň. Zbroj měl potřísněnou krví a blátem a na mnoha místech proraženou, s rozštípanými lamelami vypadala dost bídně. Zřejmě jsem na tom nebyl o moc lip. Ale oba jsme zatím vyvázli bez zranění. „Jeden z nich přišel umřít až ke mně, se zprávou. Průzkumníci objevili v zadním voji tank se silným doprovodem.“
Srdce mi poskočilo. „Že by generál Erdani?“
„Možné to je.“
„Takže pořád ještě máme naději na vítězství!“
Fraél na mne upřel dlouhý, mlčenlivý pohled. Bylo mi jasné, co si myslí. Považuje mě za slabšího než on, protože mám Omiliane a Chirěna. Blízké, kteří mě táhnou k sobě, rodinu, již bych mohl ve svém srdci ztratit, pouta, která v sobě nosím. Nad Fraélem nemá nynější dění moc. Když dojde k bitvě, když se nad ním vznáší smrt a čeká na jeho chybný krok, nepotřebuje opodstatnění: prostě se bije v očekávání konce.
Netuší však, že miluji Omiliane a Chirěna proto, abych se od nich pokaždé, když svírám šavli, snáze odloučil. Mé srdce patří zcela jim, abych jim je o to lépe opět vzal při každém dalším boji. Pěstuji si tato pouta, abych je mohl lépe stravovat. To proto jsem dosud neporažený. A také proto mě milují.
Fraél nakonec opáčil:
„Budiž, jsi z nás nejváženější. Nechám ti ho, ale jdu s tebou. Musíme prorazit jeho gardou. To ani ty nezvládneš sám.“
Přikývl jsem. Vždyť asrijské tanky chrlí palbu ničivou i pro vzpomínače, který se dovolává ochrany své čepele tím nejsrdceryvnějším způsobem.
Přitáhli jsme si řemeny a vyrazili se zdviženými šavlemi.
* * *
Tentokrát jsme prožívali sebezapomnění v radostné zlobě.
Nic nedokázalo odolávat naší válečnické zběsilosti. Muži v těch směšných pouzdrech se káceli k zemi. Jejich krev a vnitřnosti se mísily s bělavými parokrystaly a černavými kapalinami řinoucími se z přeťatých strojů. Jen step vnímala jejich sténání. Fraél a já jsme asrijskými řadami vyorávali brázdu smrti. Pokaždé, když jsme zabíjeli, i my jsme trochu umírali, jako mrchožrouti vlastní paměti jsme se zbavovali toho, co dává našim životům smysl.
… procházka pod horskými štíty. Podal jsem Omiliane ruku a pomáhal jí přejít brod…
… Šel jsem sám ve zbroji a se šavlí na zádech po clerdannské silnici. Pobýval jsem předtím na hranici, ale vracel jsem se. Bitva nás stála hodně a zabývání mě sžíralo. Toužil jsem zjistit, oč jsem přišel. A vědomí, že jsem přišel o hodně, mne naplňovalo hrdostí…
… bzučení hmyzu, první letní odpočinek, slunce mě hřeje na kůži…
Probili jsme se asrijskou armádou podobni našim šavlím, jež ustavičně dobrušuje náš hněv, náš vzdor. A potom jsme se jako větévky lapené v protiproudu při břehu bystřiny ocitli v relativně tiché chvíli klidu. Před námi se tyčily dva tanky, obrovští hranatí mastodonti ze šarlatového kovu, ježící se hroty, s koly vysokými jako jakové a vyzbrojené jediným kanónem, do nějž by klidně vklouzl celý člověk. Jejich burácející a monotónní hlasy nám zněly v útrobách a do toho v pravidelných intervalech chrlily těžké, křídové kotouče dýmu.
Neměli jsme strach. Jediná emoce, již vzpomínač v boji cítí, je jeho zabývání, zříkání se sebe sama. Ona tupá a neurčitá úzkost, již vnímáme, když spalujeme své vzpomínky. Chvíle, kdy víme, že jsme o něco přišli, ale nevíme oč.
Těsně před útokem se ke mně Fraél otočil a zpříma na mne pohlédl.
„Vím, že musíme Zaútočit společně. Taky vím, že tě mám krýt. Pamatuju si tvé jméno. Jsi Thelín. Ale než se budu za tebe bít, chci se tě ještě na něco zeptat. Kdo jsi?“
Na okamžik jsem strnul. Nebyl jsem s to odpovědět. Upřeně jsem na něj hleděl.
Fraél na mě zapomněl. Můj přítel na mě zapomněl.
Nedopřál jsem mu čas zeptat se znovu. Tvářil jsem se zcela netečně – aspoň jsem doufal. Ten mladý trouba! Je příliš mlád, než aby dokázal ovládat svou zběsilost, ostatně jako mnoho jiných vzpomínačů. Je nucen žít stále intenzivněji, stále rychleji, aby si na bitevním poli udržel sílu, život a čest. Aby mu krev a údery navždy nevysušily srdce. Stejně tak se probouzí a sílí jeho zabývání.
Prudce jsem mu stiskl paži.
„Jsem vzpomínač jako ty.“
Co vlastně říct jiného?
Chvíli to vypadalo, že se chce ještě na něco zeptat. Dolní ret se mu chvěl zabýváním. Rovněž mi stiskl paži. Měl jsem pocit, že už jsem pochopil.
Zazněl výstřel z tanku a my se rozběhli. Fraél se vrhl se zuřivým rykem na nejbližší tank. Hnal jsem se za ním, ale na poslední chvíli jsem zahnul a vklouzl mezi stroje. Rozpáral jsem břicho jednomu, pak druhému vojákovi, s chropotem se skáceli k zemi. Je to chropot člověka, nebo stroje? Jak ti lidé mohou vědět, co vlastně jsou? Proběhl jsem nepřátelskou palbou, jež rachotila a třeskala a směšovala pach spálené země s pachem páry.
Fraél mi za zády neartikulovaně, nelidsky vykřikl.
Ten křik jsem znal až moc dobře.
Už neměl co ztratit, co zapomenout. Zůstala jen bytost zbavená minulosti, vzpomínek, veškerých emocí – zbylo jí jen zabývání, ten stále narůstající sžíravý pocit, ta ztráta, již nemůžeme nikdy zdolat a která nás nakonec plně zachvátí.
Když už jsem skoro proběhl kolem těch dvou strojů, zpomalil jsem a otočil se. Fraél je přece spolubojovník, vzdám mu čest tím, že budu obdivovat jeho poslední úder mečem, úder, na který se, jak se prohlubovalo zapomínání, připravoval po celý život. Budu se napájet jeho velikou smrtí, silou jeho šavle, jíž zdolá nepřítele, jakmile do ní vloží svou konečnou emoci – zabývání. Konec toho vzpomínače si vštípím do nejmenších podrobností, a až přijdou mí nepřátelé, smrt druha se vtělí do mé šavle a Fraél jí zabije naposled – z nicoty.
Sledoval jsem, jak se s pěnou na rtech a vytřeštěnýma očima vrhá na tank a vydává přerývaný ryk. To se smál, smál se šíleným smíchem vzlétajícím k nebesům, byl to výsměch našim nepřátelům, opojení z poznání neskutečné síly, radost, že dospěl k završení svého válečnického života. Čepel se temně leskla, byla to čerň, jež mu pohlcovala ruce a procházela celým mečem.
Udeřil nehmotnou zbraní. Byl jako noční bouře.
Čelo tanku se rázem s ohlušujícím skřípotem zbortilo ve zmačkaný plech. Záď stroje se rozletěla v oslepujícím výbuchu bílého ohně. Ostré střepiny kosily vojáky, kteří nestačili uniknout. Plameny rozpalovaly zbroje do ruda, v nich zaživa upalovaly bolestí řvoucí muže. Některé zbroje explodovaly. Přeživší Asrijci se dali na útěk a opouštěli i druhý tank.
Úchvatná, veliká smrt! Slzy radosti se mi kutálely po tvářích a rozhodným krokem jsem zamířil k tanku generála Erdaniho.
* * *
Generál byl mladý muž s krátkými havraními vlasy a jasně modrýma očima. Vězel v netknuté zbroji s groteskními, zlatem zdobenými výdutěmi kloubů. Na zádech měl nestvůmý, čtyři dlaně široký sekáč, jaký běžně používá asrijská pěchota. Stál mezi dvěma elitními vojáky v rudé zbroji na pozorovací plošině tanku, z níž přehlížel bojiště.
Především mě překvapilo jeho mládí. Navzdory jizvám v obličeji mu ještě nebylo ani dvacet. Stratég, který láme hiéralský odpor, byl ještě jinoch. Hotový génius. Navíc génius, jemuž zřejmě nechyběla jistá noblesa. Když na mě jeho tank namířil, autoritativně zvedl ruku a hlasitě ho zastavil. To by potvrzovalo zvěsti, že není rodem z Asrethu. Taková ušlechtilá gesta nemají generálové Říše ve zvyku, zpravidla je zajímá pouze účinné vedení bitvy.
Za rytmického sykotu zbroje složil ruce v železných rukavicích na zábradlí.
„Očekával jsem tě, Thelíne Curmeriale! Znám tě,“ křikl.
Při té vrcholné urážce jsem stiskl zuby a pevněji jsem sevřel šavli, z jejíhož jílce skapávala krev.
„Kdybys mě skutečně znal, pak bys věděl, že už nemám rodové jméno,“ zařval jsem na něj vztekle.
„Ach, ovšem,“ odpověděl dobromyslně. „Jsi přece vzpomínač. Při iniciaci vás zbavují jména. To je to první, nač zapomínáte.“
Jak to může vědět? Své jméno samozřejmě znám, ale nic už pro mě neznamená: je to jméno kohosi cizího.
„Je to tak, znáš nás dobře.“ Překvapení mě přimělo lehce zmírnit tón. „Chápu, proč díky tobě Říše tak úspěšně postupovala naší zemí. Byl bys skvělý protivník, kdyby ses jako sketa neskrýval za parokrystaly své zbroje!“
S mechanickým sykotem se napřímil.
„Chceš ukázku, máš ji mít,“ pronesl hlasem, v němž doutnal vztek. „Skolím tě a pak připojíme Hiéral k Říši.“
Svižně přeskočil zábradlí a s pokrčenými koleny přistál před tankem. Zbroj dopad ztlumila. Jak se narovnával, ozývalo se pronikavé skřípění a unikala pára. Znechuceně jsem se ušklíbl. Hmátl dozadu a tasil tu svou nelidskou zbraň. Uchopil jsem šavli pevněji. Voják v rudé zbroji, který stál napůl zakrytý tankem za Erdanim, se chystal tasit.
„Ať do toho nikdo nezasahuje!“ štěkl generál.
Zaútočil se zvířecím rykem, nohy mu těžce zabušily o zem. Odrazil jsem… maminka mi otírala čelo. Měl jsem vysokou horečku, díval jsem se ven… jeho útok. Od čepelí zasršely granátové jiskry. Zatočil jsem šavlí a udeřil… Z výšin kláštera, viděl jsem modrající sníh, když se snesla noc a prorážely jí hvězdy… směrem dolů. Odrazil ji. Provedli jsme ještě několik útoků, ale ani jeden jsme nedokázali prorazit soupeřovu obranu. Nakrátko jsme od sebe odstoupili, abychom nabrali dech.
„Jsi dobrý, Thelíne,“ pravil Erdani s úsměvem a ztěžka oddechoval. Se zbraní stále v ruce se napřímil. Pro jeho stroj jako by těžký sekáč nic neznamenal. Já však zarazil šavli do země. Válečník musí umět šetřit silou. „Víš ty, že jsem se o tebe hodně zajímal?“ pokračoval. „Prý ses oženil, prý máš syna. A já si myslel, že vzpomínači jsou samotáři.“
„Taky že jsme. Když nastane konec, zůstáváme sami tváří v tvář zabývání.“
„Vážně?“ zabručel. „Tak kdy na ně zapomeneš?“
Zčistajasna pokrčil kolena. Motory zbroje se rázem rozběhly a prudce jej na mě vystřelily se zdviženou čepelí. Uskočil jsem.
… včera večer jsme se s Omiliane odebrali do ložnice. Oběma nám bylo jasné, že nastávající bitva bude patrně poslední. Vášnivě jsme se milovali, nikoli však zoufale, neboť náš život patří naší zemi, Hiéralu, a v naší cti není pro lítost místa…
Kdybych nečerpal z tak silné vzpomínky, Erdani by mě v tom rozběhu bezpochyby převálcoval. Překulil jsem se a hned vstal. Generálovi ujely na blátě nohy. Nechal jsem se zmást jeho zdánlivě noblesním chováním, ale to se už nestane. Je to však nebezpečný bojovník, porazit ho může jen to nejlepší ze mě.
„Zdalipak nějaký život stojí za to být žit, vzpomínači?“ procedil mezi zuby. „Jsi první, kdo přesáhl třicet pět let. Nač se dožívat takového věku, když musíš zapomínat na radosti i strázně svého života?“ Opovržlivě si odfrkl. „Kdo ve skutečnosti jsi? Jak můžeš takhle žít?“
„Zaslíbili jsme se cti našeho lidu,“ odvětil jsem.
Erdani zavrčel a vztekle udeřil sekáčem do země. Vystříklo bahno a šlehlo mě do tváře. Nehnul jsem ani brvou. Pouze jsem tiskl čelisti, svaly jsem měl napjaté, číhal jsem na jeho sebemenší pohyb. Připadalo mi, že kanóny už ztichly. Obalila nás sladká mlha. Bitva, tato bitva za náš lid, za náš způsob života, se zřejmě omezila pouze na náš souboj.
„Odpověz na mou otázku!“ naléhal panovačně. „Žijete v těch vašich horách jako divoši, bráníte se veškerému vnějšímu vlivu. Žádná vize pro budoucnost! Už po staletí žádná změna!“ Erdani skoro řval. „Řekni mi tedy, Thelíne, k čemu takový příšerný život?“
Smutně jsem potřásl hlavou.
„Když to nedokážeš pochopit sám, nemělo by smysl ti to vysvětlovat. Tvrdíš, že můj život je strašný, ty, kdo obýváš města, v nichž je pára tak hustá, že tam za dne vládne bílá tma? Ty, kdo jsi zapomněl, jak chutná čistý vzduch? Ty, kdo svěřuješ svůj osud vrtochům nějakého stroje?“
„Ty vrtošivé stroje, jak jim říkáš, právě lámou váš ubohý odpor,“ zavrčel Erdani.
Vzdychl jsem si. „Ano. Díky tvému géniu. Já však doufal, že se setkám s velkým mužem. Zklamal jsem se.“
V generálově pohledu svitla ryzí nenávist. Vydal neartikulovaný, chraplavý křik a vrhl se na mě. Kapka… zoufalství pociťované na clerdannské cestě… Vracel jsem se, ale už jsem nevěděl proč… štěstí a uhnul jsem. Náš souboj pokračoval. Neúnavně. Když udeřil, jeho čepel se srazila s mojí. Když jsem se na něj vrhl, uskočil. Když mě chtěl pod sebou rozdrtit, odkulil jsem se z jeho dosahu.
Když jsem se snažil klamat tělem, předvídal to. Erdani byl jako Asreth, bezcitný, prudký, slepý jako kamenná lavina. Moje šavle však má oči k vidění. Údery jsem vedl přesně a nepřeceňoval ani své síly, ani své vzpomínky.
Ale náš boj se vlekl! Mluvil-li Erdani pravdu, bylo třeba porazit ho bez meškání, jen tak lze srazit morálku Asrijců v plném rozletu.
Mívám zvláštní chvíle, okamžiky, kterým matróny, jež si vesele povídají pod barevně natřenými šindeli clerdannského tržiště, říkají nezapomenutelné. Tyto klenoty jsem ponechal na dně toku vzpomínek.
Skryl jsem je pod pískem, jako losos skrývá svou snůšku. Pravidelně jsem se k nim vracel, a jak je čas už svým prostým tokem zkrášloval, lehce jsem se jich dotýkal, propracovával je a hýčkal.
Když jsem vyskočil
… Omiliane v modrých šatech s květinovým věnečkem právě pronesla manželský slib. Něžně jsem hleděl na tělo, které mi už bylo známo. Přátelé, z nichž jsem již tolik zapomněl, nám tleskali… a když jsem sekl šavlí,… něžně jsem si toho plačícího tvorečka přitiskl k srdci a pak ho rychle vrátil matce. Vyčerpaná Omiliane se na mě usmála, slzy v našich očích se poprvé setkaly, v náruči držela našeho syna… očekával jsem, že protnu Erdaniho zablácenou zbroj! Kdepak, opět mi odrazil čepel, ale motory paže mu cvakaly, jiné strašně skřípaly, sekáč mu málem vypadl z rukou – a já se zalykal zabýváním.
Ustoupili jsme od sebe, oba jsme vrávorali po prudkosti mého úderu. Zdálo se mi, že zbroj ho už zcela neposlouchá, klesl jsem na kolena. Jeden voják se mu chystal jít na pomoc, ale generál na něj štěkl cosi, čemu jsem nerozuměl. Muž zůstal stát, zjevně mu to nebylo po chuti. V uších mi hučela krev. Srdce mi bušilo tak prudce, až jsem se málem dusil. Skoro jsem si ani neuvědomoval, jak mi po lících stékají slzy – takové je zabývání…
Představoval jsem si plavé vlasy sladké Omiliane, její úsměv a sílu, jak dokázala statečně a s láskou přijímat jedno mé zapomnění za druhým… Hry s Chirěnem, mou nadějí a pýchou…
Věděl jsem, že je to má žena… Věděl jsem, zeje to můj syn.
Ale i tak… Veškerá má láska odlétala jako hejno ptáků, ulétala a já se snažil ty droboučké opeřence zachytit, zatínal jsem pěsti, abych zadržel unikající písek… Ale když znovu zavanul vítr, zbyla jen zrnka přilepená na kůži. Miluji je. Ta láska však byla zdušená, jako by se jí část vypařila… a posílila mé zabývání.
Celý udýchaný jsem trávil ránu, již jsem si sám zasadil. Svíral jsem si břicho a sžírala mě pozdní lítost. Slyšel jsem neduživý sykot Erdaniho zbroje. Blížil se. Obětoval jsem celou hrst lásky k Omiliane a Chirěnovi, a přesto ten démon přežil.
Co je to vůbec za člověka?
Pracně jsem zvedl hlavu k asrijskému generálovi.
„A ty… Kdo… jsi?“ vydechl jsem.
Erdani se usmál. V rysech se mu poprvé objevil náznak vlídnosti. Nefunkční pravá paže mu visela podél těla. Zbraň zasunul do pochvy na zádech.
„Je to už bezmála dvacet let, co se barbarští Dokrové pokusili o vpád na jižní hranici Hiéralu,“ říkal zasněně. „Všichni místní vzpomínači byli samozřejmě povoláni do boje. Jednomu z nich bylo lehce přes dvacet. Navzdory tradici své kasty se oženil s úchvatnou dívkou podobného věku. Ona dívka toho vzpomínaěe vroucně milovala – což ostatně svědčí o její tragické prostoduchosti.“ Uchechtl se. „V prvním roce jejich svazku mu dala syna.“
Klekl si proti mně a upřeně mi pohlédl do očí. Byl cítit cukrem, kouřem a rozpáleným kovem. Dál jsem se třásl zabýváním. Co ještě můžu obětovat? Jak ho porazit? Cítil jsem se tolik prázdný, tolik unavený…
Ale použiju svůj strach, vložím ho do čepele a obrátím vlastní slabost proti nepříteli.
„Barbaři ji zabili. A onen vzpomínač, místo aby snášel svou bolest a převzal odpovědnost za syna, se rozhodl, že na oba zapomene! Utekl za hranice…“
Erdani přiblížil kovovou ruku k mému obličeji, jako by mě to gesto mělo přesvědčit o věrohodnosti jeho slov. Prudkým gestem jsem ji odrazil. Podrážděně stiskl rty.
„… a začal nový život v Clerdannu. Jsem Erdani Curmerial. Opustil jste mne, otče.“
Zabývání, jež mi prve jen obestíralo duši, nyní zaťalo tesáky. Nepamatoval jsem se na něj! Nejasně jsem si vybavoval boj s krutými Dokry… Měl jsem pocit, že jsem přešel hranici vydán napospas zabývání… Z oné doby jsem v sobě nosil smutek, který jsem nikdy nedokázal překonat – zapomnění není nikdy zcela naprosté, zanechává stopu, obrys prázdna. Sklonil jsem hlavu.
Je to možné?
„Zanechal jste mě v rukou barbarů, otče. Poznal jsem osud, jaký čeká nalezence v rukou Dokrů! Žil jsem v kleci s polodivokými loveckými psy! Musel jsem se s nimi rvát i o pelech ke spaní. Ale když jsem jednoho zabil, pustili mě z klece. Vyrůstal jsem s nimi, otče, stal jsem se šelmou mezi šelmami. Asreth později Dokry naštěstí civilizoval. Říše se mě ujala jako všech válečných sirotků. Konečně jsem dostal šanci, o niž jste mě připravil tím, že jste na nás zapomněl, na matku a na mne.“
Levou rukou tasil zbraň.
„Ale já… když jsem spával v kleci a v dešti, na vás nezapomněl ani na okamžik. Naučil jsem se hýčkat sebemenší vzpomínku, vytvářet si minulost a milovat ji. Později jsem na základě toho, co mě naučil můj milovaný otec, vypracoval vítěznou strategii proti Hiéralu.
Neboť Asreth mi nabídl budoucnost. Místo. Nikdo nerozumí vzpomínačům lépe než já. A poznal jsem moc strojů.“
Když j sem k němu zvedl oči, jeho pohled postrádal jakýkoli cit. Věděl jsem, že tento muž je mým synem. Neměl jsem sebemenší důvod o tom pochybovat. Přesto však jsem k němu nic necítil. Byl to nepřítel. Musel jsem ho porazit. Jedině na tom záleželo.
Nebál jsem se a nic mě nebolelo.
V dálce vystřelil kanón – palba stále více řídla,
„Erdani, je mi líto, žes toho tolik vytrpěl. Ale jestliže jsem na vás dva tak zcela zapomněl, bylo to proto, že si to vyžadoval boj. Měl bys to pochopit.“
Erdani se zcela přestal ovládat a obličej se mu zkřivil nesmírnou bolestí.
„A jak víte, že to po vás požadoval boj… a že jste neutekl?“ opáčil se slzami téměř se deroucími do očí.
„Jsem přece vzpomínač,“ odvětil jsem prostě.
Pokusil se svým nestvůrným mečem o kruhový úder, já však útok předvídal a uskočil dozadu. A hned ho opětoval.
… Erdani, už k tobě necítím nenávist ani lítost nebo zklamání. Jsem bojovník, city nemají v boji místo, jsem jen zbraň…
Provedl jsem výpad a svíral šavli oběma rukama.
… Fraéli, zemřel jsi v okamžení a v běsnivosti, v rozkoši a síle…
Erdani ji odrazil obrácenou stranou sekáče. Čepele o sebe třískly. Vrhl jsem se na něj a
… Chirěne, nikdo už nikdy nebude mít tu čest zapomenout tvého otce… vedl zbraň, na jeho hrdlo.… Omiliane, mé srdce vplývá do mé zbraně, sbohem…
On však přesto unikl do oblaku té hnusné páry. To je ale bojovník! Zajímalo by mě, kdo to je. Čepel se smekla, vykřikl bolestí a vzteky. Odskočili jsme od sebe.
Nepříteli stékala po obličeji krev. V žilách mi proudila hořkosladká radost. Bylo tu vzrušení, pocit, že jsem čestně splnil svůj úkol, a jakýsi pocit prázdna – ne, nevím, už nevím, co je to prázdno. Této zbytečné znalosti se mi už nedostává. Ale kde se vzal ten cit? Cítil jsem ke svému protivníku takřka bratrství. Jeden z nás zabije toho drahého. Mohou si být dva muži bližší?
Jsem vzpomínač a nemám už co ztratit. Mé city umírají ve stejnou chvíli jako mí nepřátelé. Mé emoce se přeměňují v činy. Zbude jen ta podivná hořkost, jež je mou pýchou – zabývání.
Protivník na mě hleděl, zatínal zuby, vrčel jako vlk. Co je to tu za zvíře?
Ta hořkost byla zbytečná.
Sebral jsem veškerou tu nesmyslnou frustraci, to zbytečné utrpení. Vydal jsem poslední bojový křik. Nyní jsem to viděl zcela jasně. K čemu shromažďovat tolik bezúčelné lítosti?
Abychom prožili právě tuto chvíli, a nic jiného! Mé konání bylo jasné. Smál jsem se. Ach, jak já se smál! Nic nebylo důležité! Nic z toho, co jsem si myslel. Nic, jedině tato chvíle. Má čepel ztemněla. Z ruky se mi linulo černé světlo a zahalovalo zbraň až po hrot a táhlo se dál. Stíny tiše třaskaly a v každém záblesku se odrážel milion hvězd.
Nyní bylo možné všechno. Byl jsem jen konečno, čin.
Dál jsem se smál, vrhl jsem se s napřaženou šavlí na toho muže ve směšné zbroji. Chtěl ji odrazit svou tak nepohodlnou čepelí. No a co? Má šavle pronikla jeho zbraní, prošla kovem jeho krunýře a hravě vjela do těla až po jílec.
Tvářil se překvapeně. U úst se mu zaperlil pramínek krve.
Ustoupil jsem. Vrávoral.
Na co jsem právě teď myslel? Myslel? Na co?
Na nic.
Na nic.
Večer vjely do Clerdannu asrijské tanky.
Na plošině Útesů mezi rozervanými zbrojemi a troskami válečných strojů se supové vrhli na Thelínovo tělo. Nikdo je už. neměl najít, kde na tom už pranic nezáleželo.
Šlo především o to, aby zůstala stopa v paměti Dějin.
Neboť když obyvatelé hlavního města Hiéralu spatřili zachmuřené obličeje důstojníků, když viděli, že unaveným vojákům se ani nechce jásat, pochopili, že Říše za toto vítězství zaplatila příliš vysokou cenu. Cenu, jež poznamená morálku vojsk a ohrozí i pověst Asrethu. Byli poraženi, ale nikdo na ně už v Říši, ve svobodném světě, nezapomene. Vzpomínači padli, zasadili však krutou ránu asrijské nadvládě: vlili do ní jed pochyb a nejistoty, vzpomínku na hrdinný odpor, která se navždy vryla do Dějin. Vydobyli si místo v legendě.
A potom se Hiéralci začali usmívat a otevřeli svým bývalým nepřátelům brány.
Poprvé vydáno v antologii -Identités, sest. Lucie Chenu, 2009 Přeložil Jan Hlavička
